ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Spisy Josefa Čapka

Uspořádal a k vydání připravil Daniel Vojtěch

Kniha vychází s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR, hlavního města Prahy a Královéhradeckého kraje

Ediční poznámka

Svazek Beletrie 1 ve Spisech Josefa Čapka v nakladatelství Triáda přináší v chronologickém pořádku všechny autorovy samostatné prozaické a dramatické práce vzniklé do roku 1930. Nezahrnuje texty, na nichž Josef Čapek spolupracoval se svým bratrem Karlem (byly vydány v souboru Ze společné tvorby jako 2. svazek Spisů Karla Čapka (Československý spisovatel, Praha 1982, ed. Emanuel Macek, doslov Zdeněk Pešat). Výjimku z tohoto pravidla představuje próza Živý plamen, zařazená do společné knihy obou bratří Zářivé hlubiny a jiné prózy (Fr. Borový, Praha 1916), kterou Josef Čapek poprvé publikoval časopisecky pouze pod svým jménem. Básně, jež nabídl v roce 1915 Hanuši Jelínkovi pro Lumír spolu s prózou Podzim 1914, se nedochovaly (srov. Viktor Dyk, St. K. Neumann, bratři Čapkové: Korespondence z let 1905 — 1918, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, ed. Stanislava Jarošová, Milan Blahynka a František Všetička, s. 111; dále citováno jako DNČ).

Rozčlenění autorovy literární tvorby do dvou svazků nadepsaných — z nedostatku přiléhavějšího pojmenování — Beletrie, by nemělo svádět k unáhleným závěrům. S odvoláním na dosavadní interpretace a především na analýzy Jiřího Opelíka (in Josef Čapek, Melantrich, Praha 1980), který složitý dvojdomý celek Čapkova díla vyložil v konvergenci linie „volné“ tvorby a prací v oblasti užité (publicistika, knižní grafika atd.), lze v Čapkově psaní poukázat na tematickou, motivickou i stylovou prostupnost žánrů i druhů a rozrušování jejich hranic, provázanost reflexivních a lyrizačních postupů, jakož i na návratnosti, variace a kontextové proměny některých námětů či dokonce syžetů (biblické a vodní, resp. plavecké motivy — srov. např. jejich transformaci v prózách Vodní krajina, Plynoucí do Acherontu a ve scénáři Moc pověry —, hudební témata, mytologické vzorce). Předěl mezi oběma svazky je spíše řešením technickým, přestože představuje složitý problém. Jeho řešení ovšem není úkolem těchto spisů (tak jako u jiných interpretačních otázek odkazujeme na dnes již početnou sekundární literaturu, kromě shora citované knihy J. Opelíka především na souhrnné výklady v monografii Jaroslava Slavíka a Jiřího Opelíka Josef Čapek /TORST, Praha 1996/ a ve stylistických analýzách Petra Mareše Styl, text, smysl. O slovesném díle Josefa Čapka /Univerzita Karlova, Praha 1989/ a Publicistika Josefa Čapka /Karolinum, Praha 1995/). Na okraj lze pouze poznamenat, že švu, který v nich představuje próza Stín kapradiny, je možno porozumět rovněž jako spojnici autorovy rané a pozdní tvorby, ale i jako manifestaci stylové proměny Čapkovy prózy ve filozofující vyprávění odvíjející se podle principů dialogického putování (Kulhavý poutník) a kontemplativních zastavení vyznačených rozvažujícími maximami (Psáno do mraků).

Rytmus volné tvůrčí slovesnosti Josefa Čapka v druhém a třetím desetiletí 20. století prošel trojí amplitudou: v letech 1913 — 18, 1920 — 23 a na přelomu dvacátých a třicátých let. Prózy, jejichž soubor tvoří knihu Lelio, vznikaly — a částečně byly publikovány — paralelně s texty pro Almanach na rok 1914 a Lumír. Filmová libreta a divadelní hra Země mnoha jmen byly mj. Josefovou odpovědí bratru Karlovi (utopické hry a prózy z první poloviny dvacátých let, scénář pro film Zlatý klíček /1921 — 22/), aktualizovaly však zároveň jejich společnou předválečnou reflexi kinematografické povahy moderního vidění a simultánní tekuté časové zkušenosti. První čtyři texty svazku Pro delfína vznikly vzápětí po završení Čapkovy knižní prvotiny, druhé tři pak po pauze v období 1920 — 23 a je v nich patrné rozpětí autorova soudobého zájmu o mytické vyprávění na straně jedné a názorovou a tvárnou „věcnost“ na straně druhé.

Nové estetické a životní přesvědčení programově vyslovil Josef Čapek v době svého působení v redakci časopisu Spolku výtvarných umělců Mánes v úvaze Tvořivá povaha moderní doby: „Z různých uměleckých fenoménů moderní doby lze dobře vycítit, jak životně je moderní představivost proniknuta schopností citově se dojímati. Rozhodující složkou estetické emoce je (ovšem vedle kvality uměleckého díla) intenzita výrazu, různé vlastnosti smyslné senzace, jež z něho vychází a bezprostředně útočí na naše cítění: jednoduchost výrazu, plnost syntéze, věcnost, dynamičnost, lehkost, rychlost, jasnost, smyslnost, cudnost, zářivé vzrušení z hmotnosti, až bolestné obnažování věcí, ostrost dojmu, výlučnost, výraznost kontrastů a disharmonií“ (Volné směry 17, 1912/13, č. 4 — 5, březen 1913, s. 114 a 121). Samostatná literární tvorba Josefa Čapka ve své emancipaci od ironické vířivé hry forem a prostředků charakteristických pro ranou společnou tvorbu obou bratří (stylizace, tematizovaná distance od vyprávění, ironický komentář, secese ve smyslu stylové syntézy) v desátých a dvacátých letech jako by odpovídala na stylové výboje soudobých avantgardních hnutí. Zároveň se však od nich distancovala a vytvářela vlastní stanovisko vůči moderní situaci, její svébytný výraz. Společnou touhu obou bratří vymanit se z nemoci „formalismu“ raných pokusů měla uskutečnit již pařížská verze Loupežníka (1911, srov. dopisy z 22. 4. a 4. 5. 1911, in Dvojí osud. Dopisy Josefa Čapka, které v letech 1910 — 1918 posílal své budoucí ženě Jarmile Pospíšilové, Odeon, Praha 1980, ed. Jaroslav Dostál, Jiří Opelík a Jaroslav Slavík, s. 53; dále citováno jako DO). Východisko však nakonec znamenalo autorskou rozluku. Zhuštěným vyprávěním v duchu novoklasicistních pravidel v povídce Josefa Čapka Živý plamen, ale i jeho fantazijně lyrizovanými torzovitými útvary a expresivními snovými výjevy proniká ubíhající proměnlivá perspektiva směrů, zrcadlení, kontrastů, diferencí, slovem kubistické vidění rozpadající se jednoty světa. Kromě kubismu Čapkových raných prací, resp. kuboexpresionismu v širokém smyslu (J. Opelík), byly konstatovány prvky expresionismu a „magického realismu“ v Leliovi a nedávno i syntetické rysy Čapkovy estetiky desátých let a „inteligentní oko“ pronikající povrchem věcí v textech pro Almanach na rok 1914 (Dáša Beracková: Zapletení do světa, Pistorius&Olšanská, Příbram 2010). V neposlední řadě lze v beletrii Josefa Čapka z desátých a dvacátých let poukázat na dialog (podle některých rivalitu) s vyprávěcími a dramatickými postupy Karlovými. Tvůrčí dráhy obou bratrů se sice rozdělily, jejich vzájemnost však posléze nejen dospěla k dalším společným — především dramatickým — podnikům (Ze života hmyzu, 1921; Adam Stvořitel, 1927), nýbrž podněcovala i implicitní tvůrčí dialog jejich samostatných prací. Svědčí o něm například kriminální motivy a baladický rámec Stínu kapradiny i několikerý pokus J. Čapka o dramatické podobenství v letech 1921 — 23. Ani nedokončená Gassirova loutna, ani libreta na náměty jiných autorů nedošly konečné jevištní či filmové podoby, Čapkova filmová představa však působila na jeho scénografii k inscenaci utopického „davového“ dramatu Země mnoha jmen, kdy využil diaprojekce a promítaných nápisů k evokaci moderního velkoměsta (srov. i František Černý: Země mnoha jmen, in Josef Čapek. 1887 — 1945. Sborník příspěvků ze sympozia konaného 27. a 28. května 1995 v Hronově, Městský úřad v Hronově 1998, s. 33 — 42). Ozvuky Gassirova příběhu nalezneme — kromě Umění přírodních národů — ve Stínu kapradiny ve zjevení lesního starce.

Hledání jazykové souvztažnosti reflexe (rozvažování) a lyrického metaforického výrazu, náznaky dramatického cítění děje spjaté s expresivní snovou vizualitou, hledání jazykové míry rozporů moderního světa ovládaného hesly, frází a hédonismem obrazu vydělilo pokusy Josefa Čapka z tradic soudobé vyprávěcí prózy. Sám záhy konstatoval těžkopádnost svého psaní ve vztahu k realizaci myšlenky, když při plánu povídky Zářivé hlubiny Jarmile Pospíšilové napsal: „[…] chtěl bych, abychom [s bratrem Karlem, D. V.] nalezli dost schopností v sobě napsat novelu, která mi napadla, když jsem četl o záhubě lodi Titanic; nebojte se, nebude mít příchuť senzačnosti, ale bude se snad zdát podivná; chtěl bych, aby už byla napsaná, protože na to moc myslím a bylo by mi milé, aby se to myšlení realizovalo. Sám to psáti nemohu, protože píšu příliš tvrdě a těžce“ (dopis z 21. 4. 1912, DO, s. 71 — 72). Jeho slovesná tvorba, zatížená pracným hledačstvím, byla některými současníky nejprve posouzena jako „šílená“ (srov. dopis K. Čapka S. K. Neumannovi 5. 12. 1917, in DNČ, s. 192). Představuje nejen jeden ze způsobů avantgardní redukce vědomí tzv. jazykové krize v simultánní všeobsažný obraz, ale i emancipaci od této redukce a syntetický obrat k řečové tkáni transcendující myšlenky. Samostatnou spisovatelskou dráhu Josefa Čapka provázel ve dvacátých letech stále uznalejší kritický ohlas, který vrcholil po vydání Stínu kapradiny (za knihu autor obdržel roku 1931 státní cenu). Některé jeho práce se rovněž záhy dočkaly vydání v cizích jazycích v knižní (německý překlad Syna zla a Stínu kapradiny, anglické vydání Země mnoha jmen) či alespoň v časopisecké podobě.

Texty, které byly tištěny za autorova života, jsou v naší edici publikovány podle vydání poslední ruky s přihlédnutím k časopiseckému otisku (Stín kapradiny) a rukopisu (Země mnoha jmen). Texty za autorova života nepublikované vydáváme podle rukopisu (Gassirova loutna, Moc pověry) a přihlížíme k jejich pozdějším edicím. V případě filmového libreta Lakomec je výchozím textem jeho druhé vydání.

Znění textů je přizpůsobeno současné pravopisné normě včetně předpon s-, z-, se-, ze- a předložek s, z, se, ze (kromě významů seshora dolů a s povrchu pryč) a spřežek (kolísání nesjednocujeme, umožňuje-li to současná norma, ponecháváme rozdělené tvary jako ku podivu, ku příkladu, tak zvaný, po druhé aj.) Upravujeme psaní slov cizího původu v běžném užití (ponecháváme tvar cella). Vlastní jména jsou opravena dle současného úzu, výjimečně Čapkovo psaní neupravujeme, je-li třeba, komentujeme je ve vysvětlivkách (např. Fantômas, Sam-Mac-Vea, Tirual). Lexikální odchylky a autorovu stylistickou osobitost respektujeme, opraveny byly pouze zjevné tiskové a písařské chyby. Ponecháváme kvantitu samohlásek ve výskytu jako létadlo, dešť, krčmař, usýchat, rekvirovala, škrabat, spat včetně kolísajících tvarů, rovněž tvary baťoch, bezstarostlá lenost, lodivoda (nom. sg. mask.), beznaděje (nom. sg. fem.), přída (přída lodi) a slovesné tvary 3. osoby typu vrhnul, vytrhnul, uprchnul, přimknuli. Autorovo psaní citoslovcí a citoslovečných útvarů ponecháváme a nesjednocujeme. Zachovány jsou infinitivy se zakončením -ti. Autorova interpunkce a členění vět jsou zpravidla zachovány (včetně kumulace interpunkčních znamének, užívání středníků a dvojteček s následným nejednotným užitím velkého či malého písmena) a jsou upraveny, jen pokud to význam vyžadoval (zejména rozlišení přívlastků volných a těsných, oddělení vložených vět a rozvitých přechodníkových vazeb). Ponecháváme i vybočení z větné vazby tam, kde nebrání pochopení významu. Dramatické texty neupravujeme v rámci svazku do jednotné formální podoby, respektujeme předlohu a upravujeme pouze v rámci jednoho textu některé dílčí nedůslednosti: Ve filmovém libretu Moc pověry sjednocujeme grafiku zvýraznění ve prospěch kurzivy, v případě zápisu jmen jednajících postav ve prospěch tučného písma; neopravujeme nesprávný počet částí v podtitulu („Drama o VI dílech“ místo o IV dílech). V dramatickém torzu Gassirova loutna upravujeme (sjednocujeme) psaní Gassire — Gassire na Gassire, dále psaní dvojteček v promluvách jednotlivých postav a grafický zápis scénických poznámek a označení dějství. V dramatu Země mnoha jmen nedoplňujeme do obsazení jednajících postav chybějící jména ani neupravujeme jejich pořadí podle toho, jak vystupují, a nesjednocujeme nedůslednosti (proměna — přeměna, slepý voják — slepec — invalida). Nedoplňujeme chybějící uvozovky v označení přímých řečí v promluvách postav. Čapkovo nejednotné psaní velkých písmen v alegorických označeních nového světa (typu Země Mnoha Jmen, Země Nového Štěstí, Země Stínů) upravujeme pouze v případech Nová země, Nová pevnina, Starý svět, Stará země, ostatní ponecháváme (včetně kolísání).

Krom dalšího upozorňujeme v poznámkách u jednotlivých textů výběrově na ohlas jejich prvního vydání za autorova života: J. Čapek po určitou dobu sám recenze svých knih evidoval, o čemž svědčí složka v jeho pozůstalosti v majetku dědiců. Jde o hnědé desky s přeškrtnutou hlavičkou K. k. Schule für Weberei in Hohenelbe, Appretur der Gewebe, nadepsané „Peča“. Obsahují výstřižky, jež utřídil dr. Jaroslav Dostál, a vložený list s rukopisnou poznámkou J. Čapka: „Referáty z posledních let jsem už neschovával a vůbec jinak plno schází.“ Vzhledem k tomu, že referáty o prvních vydáních, resp. inscenacích děl J. Čapka předznamenaly mnohá témata jejich dalších výkladů, uvádíme z těchto posudků alespoň některé pasáže.

Není-li uvedeno jinak, texty byly uveřejněny s podpisem J. Čapek nebo Josef Čapek.

Gassirova loutna

Poprvé vydal toto dramatické torzo z období 1921 — 23 Jiří Opelík a dal mu název Gassirova loutna (podle Čapkovy předlohy, srov. dále; Sborník Národního muzea, řada A — Historie, sv. XLI, č. 1, 1987, s. 51 — 71 s úvodem na s. 51 — 57, dále citováno jako GL). V pozůstalosti Josefa Čapka je uložen rukopis v obálce nadepsané cizí rukou (pravděpodobně dr. Jaroslava Dostála) „Gassire a jeho synové“. Obsahuje jednak rozvrh dramatu, psaný tužkou na jedné straně linkovaného listu formátu 17 × 20 cm, jednak první dějství na 24 listech formátu 17,1 × 21,2 cm popsaných po jedné straně.

Předlohu k tomuto dramatickému torzu našel J. Čapek na začátku dvacátých let při hledání pramenů pro svůj spis Umění přírodních národů (J. Čapek: Knihy o umění. Spisy Josefa Čapka V, viz dále) ve sbírce severoafrických lidových vyprávění a mýtů, kterou vlastnil jeho bratr Karel — Gassires Laute, in Atlantis. Volksmärchen und Volksdichtungen Afrikas. Spielmanns — Geschichten der Sahel VI (Eugen Diederich, Jena 1921, ed. Leo Frobenius, s. 53 — 60). Ke vztahu předlohy a postupu Čapkovy dramatizace srov. úvod Jiřího Opelíka ke GL, s. 51 — 56, a jeho studii Vznik a proměny Umění přírodních národů Josefa Čapka, Literární archiv 19/20, 1984 — 85 /1987/, s. 37 — 76 › J. Čapek: Knihy o umění. Spisy Josefa Čapka V (cit. vyd., s. 533 — 592). Četba této sbírky se promítla rovněž do prózy Severus ze souboru Pro delfína, resp. i do Stínu kapradiny v panteistické promluvě lesního proroka. Na postupy vyzkoušené při adaptaci Frobeniovy předlohy navázal v Zemi mnoha jmen „1. polaritou výjimečného protagonisty a ,šedivé‘ masy ostatních postav; 2. sdružováním ,ostatních postav‘ (jež pak nesou jen obecná a ne individuální jména) do množin na základě společného sociálního zařazení, 3. rozvíjením dramatického textu nikoli cestou bezprostřední evokace dramatických konfliktů, nýbrž reflektováním těchto konfliktů v hlavách a dialozích jednotlivých jednajících osob, 4. několikerým reflektováním jedné události z hlediska různých lidských množin, 5. užitím básnicky vznosného až obřadného jazyka“ (J. Opelík v úvodu ke GL, s. 56).

Na rozdíl od editora první edice rukopisu respektujeme autorovy vpisky obyčejnou tužkou, kromě místa, na němž je pod promluvu „…jako otec k synovi dospělému“ napsáno „Je to náš jediný syn“, přičemž — na rozdíl od dalších případů — není zřejmé, kam měla být tato věta zařazena. Jde o místa vyznačená kurzivou:

110, 3: Ale já toho nejhezčího

116, 15: Je ještě tak časně a už chce jít spat

119, 19: Viď, Gassire, aby bojoval za tebe

119, 30: Vždyť je to tvůj první a náš jediný.

121, 7: ťukám

121, 20: Chválil jsi mé oči a vlasy

122, 4: Sám — což je Gassire sám (místo původního Ó — což je Gassire sám)

122, 21 — 22: Gassire nespí a naslouchá.

Na rozdíl od první edice rukopisu nedoplňujeme na s. 105 interpunkci v Diarrově písni na začátku I. dějství (Vzhůru, junáci, vzhůru, / v zemi sahelské / Vagadu m. Vzhůru, junáci, vzhůru / v zemi sahelské / Vagadu), na s. 113 nerušíme duplicitní opakovanou scénickou poznámku „(Píšťaly)“ a na s. 124 nedoplňujeme na konec 2. dějství poznámku „Opona“. Přejímáme rozhodnutí J. Opelíka týkající se rozvrhu hry a na s. 103 měníme římskou pořadovou číslici VI. na IV. vzhledem k odůvodnění, že „[…] při označení posledního dějství počítal autor jednotlivé výjevy 2. dějství za samostatná dějství“ (GL, s. 71). Stejně jako editor prvního vydání upravujeme i my (podle kontextu) následující pasáž:

106, 31: Ve městě Burdamů byl trh m. Ve městě Burgumů byl trh

Lišíme se však ve čtení rukopisu na následujícím místě:

125, 12: Honil jsem stín a chytil jsem noc, širou věc a veliké nic bez těla a hlasu. (Editor prvního otisku místo přečetl jako „…veliké nic bez těla a hlavu“ a opravil na „…veliké nic bez těla a hlavy“.)

DNČ = Viktor Dyk, St. K. Neumann, bratři Čapkové: Korespondence z let 1905 — 1918 (Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, ed. Stanislava Jarošová, Milan Blahynka a František Všetička)

DO = Dvojí osud. Dopisy Josefa Čapka, které v letech 1910 — 1918 posílal své budoucí žene Jarmile Pospíšilové (Odeon, Praha 1980, ed. Jaroslav Dostál, Jiří Opelík a Jaroslav Slavík)

FL = Karel a Josef Čapkové: Filmová libreta (Odeon, Praha 1989, ed. Jiří Opelík, doprovodné texty Pavel Taussig a Jiří Opelík)

GL = Jiří Opelík: Josef Čapek, Gassirova loutna, Sborník Národního muzea, řada A — Historie, sv. XLI, č. 1, 1987, s. 51 — 71

JČBR = Nepřicházejí vhod. Josef Čapek — Bohuslav Reynek. Dopisy, básně, překlady, prózy (Blok, Brno 1969, ed. Josef Glivický a Ludvík Kundera)

JČJF = Josef Glivický, Jiří Opelík: Vzájemná korespondence Josefa Čapka a Josefa Floriana z let 1918 — 1938, Literární archiv 23, 1986/87 (1989), s. 203 — 247