ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Spisy Josefa Čapka

Uspořádal a k vydání připravil Daniel Vojtěch

Kniha vychází s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR, hlavního města Prahy a Královéhradeckého kraje

Ediční poznámka

Svazek Beletrie 1 ve Spisech Josefa Čapka v nakladatelství Triáda přináší v chronologickém pořádku všechny autorovy samostatné prozaické a dramatické práce vzniklé do roku 1930. Nezahrnuje texty, na nichž Josef Čapek spolupracoval se svým bratrem Karlem (byly vydány v souboru Ze společné tvorby jako 2. svazek Spisů Karla Čapka (Československý spisovatel, Praha 1982, ed. Emanuel Macek, doslov Zdeněk Pešat). Výjimku z tohoto pravidla představuje próza Živý plamen, zařazená do společné knihy obou bratří Zářivé hlubiny a jiné prózy (Fr. Borový, Praha 1916), kterou Josef Čapek poprvé publikoval časopisecky pouze pod svým jménem. Básně, jež nabídl v roce 1915 Hanuši Jelínkovi pro Lumír spolu s prózou Podzim 1914, se nedochovaly (srov. Viktor Dyk, St. K. Neumann, bratři Čapkové: Korespondence z let 1905 — 1918, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, ed. Stanislava Jarošová, Milan Blahynka a František Všetička, s. 111; dále citováno jako DNČ).

Rozčlenění autorovy literární tvorby do dvou svazků nadepsaných — z nedostatku přiléhavějšího pojmenování — Beletrie, by nemělo svádět k unáhleným závěrům. S odvoláním na dosavadní interpretace a především na analýzy Jiřího Opelíka (in Josef Čapek, Melantrich, Praha 1980), který složitý dvojdomý celek Čapkova díla vyložil v konvergenci linie „volné“ tvorby a prací v oblasti užité (publicistika, knižní grafika atd.), lze v Čapkově psaní poukázat na tematickou, motivickou i stylovou prostupnost žánrů i druhů a rozrušování jejich hranic, provázanost reflexivních a lyrizačních postupů, jakož i na návratnosti, variace a kontextové proměny některých námětů či dokonce syžetů (biblické a vodní, resp. plavecké motivy — srov. např. jejich transformaci v prózách Vodní krajina, Plynoucí do Acherontu a ve scénáři Moc pověry —, hudební témata, mytologické vzorce). Předěl mezi oběma svazky je spíše řešením technickým, přestože představuje složitý problém. Jeho řešení ovšem není úkolem těchto spisů (tak jako u jiných interpretačních otázek odkazujeme na dnes již početnou sekundární literaturu, kromě shora citované knihy J. Opelíka především na souhrnné výklady v monografii Jaroslava Slavíka a Jiřího Opelíka Josef Čapek /TORST, Praha 1996/ a ve stylistických analýzách Petra Mareše Styl, text, smysl. O slovesném díle Josefa Čapka /Univerzita Karlova, Praha 1989/ a Publicistika Josefa Čapka /Karolinum, Praha 1995/). Na okraj lze pouze poznamenat, že švu, který v nich představuje próza Stín kapradiny, je možno porozumět rovněž jako spojnici autorovy rané a pozdní tvorby, ale i jako manifestaci stylové proměny Čapkovy prózy ve filozofující vyprávění odvíjející se podle principů dialogického putování (Kulhavý poutník) a kontemplativních zastavení vyznačených rozvažujícími maximami (Psáno do mraků).

Rytmus volné tvůrčí slovesnosti Josefa Čapka v druhém a třetím desetiletí 20. století prošel trojí amplitudou: v letech 1913 — 18, 1920 — 23 a na přelomu dvacátých a třicátých let. Prózy, jejichž soubor tvoří knihu Lelio, vznikaly — a částečně byly publikovány — paralelně s texty pro Almanach na rok 1914 a Lumír. Filmová libreta a divadelní hra Země mnoha jmen byly mj. Josefovou odpovědí bratru Karlovi (utopické hry a prózy z první poloviny dvacátých let, scénář pro film Zlatý klíček /1921 — 22/), aktualizovaly však zároveň jejich společnou předválečnou reflexi kinematografické povahy moderního vidění a simultánní tekuté časové zkušenosti. První čtyři texty svazku Pro delfína vznikly vzápětí po završení Čapkovy knižní prvotiny, druhé tři pak po pauze v období 1920 — 23 a je v nich patrné rozpětí autorova soudobého zájmu o mytické vyprávění na straně jedné a názorovou a tvárnou „věcnost“ na straně druhé.

Nové estetické a životní přesvědčení programově vyslovil Josef Čapek v době svého působení v redakci časopisu Spolku výtvarných umělců Mánes v úvaze Tvořivá povaha moderní doby: „Z různých uměleckých fenoménů moderní doby lze dobře vycítit, jak životně je moderní představivost proniknuta schopností citově se dojímati. Rozhodující složkou estetické emoce je (ovšem vedle kvality uměleckého díla) intenzita výrazu, různé vlastnosti smyslné senzace, jež z něho vychází a bezprostředně útočí na naše cítění: jednoduchost výrazu, plnost syntéze, věcnost, dynamičnost, lehkost, rychlost, jasnost, smyslnost, cudnost, zářivé vzrušení z hmotnosti, až bolestné obnažování věcí, ostrost dojmu, výlučnost, výraznost kontrastů a disharmonií“ (Volné směry 17, 1912/13, č. 4 — 5, březen 1913, s. 114 a 121). Samostatná literární tvorba Josefa Čapka ve své emancipaci od ironické vířivé hry forem a prostředků charakteristických pro ranou společnou tvorbu obou bratří (stylizace, tematizovaná distance od vyprávění, ironický komentář, secese ve smyslu stylové syntézy) v desátých a dvacátých letech jako by odpovídala na stylové výboje soudobých avantgardních hnutí. Zároveň se však od nich distancovala a vytvářela vlastní stanovisko vůči moderní situaci, její svébytný výraz. Společnou touhu obou bratří vymanit se z nemoci „formalismu“ raných pokusů měla uskutečnit již pařížská verze Loupežníka (1911, srov. dopisy z 22. 4. a 4. 5. 1911, in Dvojí osud. Dopisy Josefa Čapka, které v letech 1910 — 1918 posílal své budoucí ženě Jarmile Pospíšilové, Odeon, Praha 1980, ed. Jaroslav Dostál, Jiří Opelík a Jaroslav Slavík, s. 53; dále citováno jako DO). Východisko však nakonec znamenalo autorskou rozluku. Zhuštěným vyprávěním v duchu novoklasicistních pravidel v povídce Josefa Čapka Živý plamen, ale i jeho fantazijně lyrizovanými torzovitými útvary a expresivními snovými výjevy proniká ubíhající proměnlivá perspektiva směrů, zrcadlení, kontrastů, diferencí, slovem kubistické vidění rozpadající se jednoty světa. Kromě kubismu Čapkových raných prací, resp. kuboexpresionismu v širokém smyslu (J. Opelík), byly konstatovány prvky expresionismu a „magického realismu“ v Leliovi a nedávno i syntetické rysy Čapkovy estetiky desátých let a „inteligentní oko“ pronikající povrchem věcí v textech pro Almanach na rok 1914 (Dáša Beracková: Zapletení do světa, Pistorius&Olšanská, Příbram 2010). V neposlední řadě lze v beletrii Josefa Čapka z desátých a dvacátých let poukázat na dialog (podle některých rivalitu) s vyprávěcími a dramatickými postupy Karlovými. Tvůrčí dráhy obou bratrů se sice rozdělily, jejich vzájemnost však posléze nejen dospěla k dalším společným — především dramatickým — podnikům (Ze života hmyzu, 1921; Adam Stvořitel, 1927), nýbrž podněcovala i implicitní tvůrčí dialog jejich samostatných prací. Svědčí o něm například kriminální motivy a baladický rámec Stínu kapradiny i několikerý pokus J. Čapka o dramatické podobenství v letech 1921 — 23. Ani nedokončená Gassirova loutna, ani libreta na náměty jiných autorů nedošly konečné jevištní či filmové podoby, Čapkova filmová představa však působila na jeho scénografii k inscenaci utopického „davového“ dramatu Země mnoha jmen, kdy využil diaprojekce a promítaných nápisů k evokaci moderního velkoměsta (srov. i František Černý: Země mnoha jmen, in Josef Čapek. 1887 — 1945. Sborník příspěvků ze sympozia konaného 27. a 28. května 1995 v Hronově, Městský úřad v Hronově 1998, s. 33 — 42). Ozvuky Gassirova příběhu nalezneme — kromě Umění přírodních národů — ve Stínu kapradiny ve zjevení lesního starce.

Hledání jazykové souvztažnosti reflexe (rozvažování) a lyrického metaforického výrazu, náznaky dramatického cítění děje spjaté s expresivní snovou vizualitou, hledání jazykové míry rozporů moderního světa ovládaného hesly, frází a hédonismem obrazu vydělilo pokusy Josefa Čapka z tradic soudobé vyprávěcí prózy. Sám záhy konstatoval těžkopádnost svého psaní ve vztahu k realizaci myšlenky, když při plánu povídky Zářivé hlubiny Jarmile Pospíšilové napsal: „[…] chtěl bych, abychom [s bratrem Karlem, D. V.] nalezli dost schopností v sobě napsat novelu, která mi napadla, když jsem četl o záhubě lodi Titanic; nebojte se, nebude mít příchuť senzačnosti, ale bude se snad zdát podivná; chtěl bych, aby už byla napsaná, protože na to moc myslím a bylo by mi milé, aby se to myšlení realizovalo. Sám to psáti nemohu, protože píšu příliš tvrdě a těžce“ (dopis z 21. 4. 1912, DO, s. 71 — 72). Jeho slovesná tvorba, zatížená pracným hledačstvím, byla některými současníky nejprve posouzena jako „šílená“ (srov. dopis K. Čapka S. K. Neumannovi 5. 12. 1917, in DNČ, s. 192). Představuje nejen jeden ze způsobů avantgardní redukce vědomí tzv. jazykové krize v simultánní všeobsažný obraz, ale i emancipaci od této redukce a syntetický obrat k řečové tkáni transcendující myšlenky. Samostatnou spisovatelskou dráhu Josefa Čapka provázel ve dvacátých letech stále uznalejší kritický ohlas, který vrcholil po vydání Stínu kapradiny (za knihu autor obdržel roku 1931 státní cenu). Některé jeho práce se rovněž záhy dočkaly vydání v cizích jazycích v knižní (německý překlad Syna zla a Stínu kapradiny, anglické vydání Země mnoha jmen) či alespoň v časopisecké podobě.

Texty, které byly tištěny za autorova života, jsou v naší edici publikovány podle vydání poslední ruky s přihlédnutím k časopiseckému otisku (Stín kapradiny) a rukopisu (Země mnoha jmen). Texty za autorova života nepublikované vydáváme podle rukopisu (Gassirova loutna, Moc pověry) a přihlížíme k jejich pozdějším edicím. V případě filmového libreta Lakomec je výchozím textem jeho druhé vydání.

Znění textů je přizpůsobeno současné pravopisné normě včetně předpon s-, z-, se-, ze- a předložek s, z, se, ze (kromě významů seshora dolů a s povrchu pryč) a spřežek (kolísání nesjednocujeme, umožňuje-li to současná norma, ponecháváme rozdělené tvary jako ku podivu, ku příkladu, tak zvaný, po druhé aj.) Upravujeme psaní slov cizího původu v běžném užití (ponecháváme tvar cella). Vlastní jména jsou opravena dle současného úzu, výjimečně Čapkovo psaní neupravujeme, je-li třeba, komentujeme je ve vysvětlivkách (např. Fantômas, Sam-Mac-Vea, Tirual). Lexikální odchylky a autorovu stylistickou osobitost respektujeme, opraveny byly pouze zjevné tiskové a písařské chyby. Ponecháváme kvantitu samohlásek ve výskytu jako létadlo, dešť, krčmař, usýchat, rekvirovala, škrabat, spat včetně kolísajících tvarů, rovněž tvary baťoch, bezstarostlá lenost, lodivoda (nom. sg. mask.), beznaděje (nom. sg. fem.), přída (přída lodi) a slovesné tvary 3. osoby typu vrhnul, vytrhnul, uprchnul, přimknuli. Autorovo psaní citoslovcí a citoslovečných útvarů ponecháváme a nesjednocujeme. Zachovány jsou infinitivy se zakončením -ti. Autorova interpunkce a členění vět jsou zpravidla zachovány (včetně kumulace interpunkčních znamének, užívání středníků a dvojteček s následným nejednotným užitím velkého či malého písmena) a jsou upraveny, jen pokud to význam vyžadoval (zejména rozlišení přívlastků volných a těsných, oddělení vložených vět a rozvitých přechodníkových vazeb). Ponecháváme i vybočení z větné vazby tam, kde nebrání pochopení významu. Dramatické texty neupravujeme v rámci svazku do jednotné formální podoby, respektujeme předlohu a upravujeme pouze v rámci jednoho textu některé dílčí nedůslednosti: Ve filmovém libretu Moc pověry sjednocujeme grafiku zvýraznění ve prospěch kurzivy, v případě zápisu jmen jednajících postav ve prospěch tučného písma; neopravujeme nesprávný počet částí v podtitulu („Drama o VI dílech“ místo o IV dílech). V dramatickém torzu Gassirova loutna upravujeme (sjednocujeme) psaní Gassire — Gassire na Gassire, dále psaní dvojteček v promluvách jednotlivých postav a grafický zápis scénických poznámek a označení dějství. V dramatu Země mnoha jmen nedoplňujeme do obsazení jednajících postav chybějící jména ani neupravujeme jejich pořadí podle toho, jak vystupují, a nesjednocujeme nedůslednosti (proměna — přeměna, slepý voják — slepec — invalida). Nedoplňujeme chybějící uvozovky v označení přímých řečí v promluvách postav. Čapkovo nejednotné psaní velkých písmen v alegorických označeních nového světa (typu Země Mnoha Jmen, Země Nového Štěstí, Země Stínů) upravujeme pouze v případech Nová země, Nová pevnina, Starý svět, Stará země, ostatní ponecháváme (včetně kolísání).

Krom dalšího upozorňujeme v poznámkách u jednotlivých textů výběrově na ohlas jejich prvního vydání za autorova života: J. Čapek po určitou dobu sám recenze svých knih evidoval, o čemž svědčí složka v jeho pozůstalosti v majetku dědiců. Jde o hnědé desky s přeškrtnutou hlavičkou K. k. Schule für Weberei in Hohenelbe, Appretur der Gewebe, nadepsané „Peča“. Obsahují výstřižky, jež utřídil dr. Jaroslav Dostál, a vložený list s rukopisnou poznámkou J. Čapka: „Referáty z posledních let jsem už neschovával a vůbec jinak plno schází.“ Vzhledem k tomu, že referáty o prvních vydáních, resp. inscenacích děl J. Čapka předznamenaly mnohá témata jejich dalších výkladů, uvádíme z těchto posudků alespoň některé pasáže.

Není-li uvedeno jinak, texty byly uveřejněny s podpisem J. Čapek nebo Josef Čapek.

Pro delfína

Soubor Pro delfína s podtitulem (mottem) „Ad usum Delphini“ vydal poprvé Bohuslav Reynek („po dorozumění s dr. Ot. Štorchem-Marienem“) v Petrkově u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu v prosinci 1923. Podruhé vyšel v knize Lelio a Pro delfína (Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, duben 1925, knižnice Aventinum sv. 104), 3. vydání in Lelio a Pro delfína. Spisy bratří Čapků sv. 4 (Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, podzim 1929, Aventinum sv. 104; toto vydání ve třicátých letech převzalo nakladatelství Fr. Borový s novou obálkou od Toyen: na její přední straně je titul, kresba od Toyen a jméno nakladatelské firmy, na straně zadní seznam vydaných svazků Spisů bratří Čapků, na chlopních jsou úryvky z recenzí Studentského časopisu a České osvěty na Stín kapradiny a Povídání o pejskovi a kočičce). Počtvrté společně s knihou Lelio (na 4. listě označeno pouze titulem Lelio) ve svazku Lelio. Pro delfína. Z díla Josefa Čapka sv. 1 (Dauphin, Praha 1997, ed. Dagmar Magincová a Čestmír Pelikán); popáté v souboru Lelio. Pro delfína. Stín kapradiny. Kulhavý poutník (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ed. Jana Papcunová, komentář Petr Mareš, edice Česká knižnice). Některé povídky byly rovněž převzaty do antologie z prací J. Čapka v monografii Jiřího Opelíka Josef Čapek (Melantrich, Praha 1980; obsahuje prózy Archanděl před houpačkami, Zpěv z temného kouta, Severus, Okradli chudého) a do výboru Rodné krajiny (Mladá fronta, Praha 1985, ed. Vladimír Binar; Archanděl před houpačkami, Zpěv z temného kouta, Trpělivost, Sestup s Araratu, Okradli chudého). Naše vydání knihy Pro delfína je tedy šesté a za výchozí text volí text poslední ruky, tj. 3. vydání. První tři vydání uváděla v obsahu vročení jednotlivých próz, proto tak činíme i v naší edici.

K uspořádání a vydání druhé prozaické knížky podnítil Josefa Čapka Bohuslav Reynek, s nímž spolupracoval i jako grafik. Čapkovy dopisy Reynkovi svědčí o tom, že Čapek posléze vyšel vstříc soustavnému povzbuzování a s publikací souhlasil (Nepřicházejí vhod. Josef Čapek — Bohuslav Reynek. Dopisy, básně, překlady, prózy, Blok, Brno 1969, ed. Josef Glivický a Ludvík Kundera; dále citováno jako JČBR). Na jaře roku 1922 odpovídal J. Čapek na pobídku skepticky, že má zatím pouze tři prózy v rozsahu asi dvaceti stran (JČBR, s. 41), ale na začátku června téhož roku již psal: „[…] myslím, že se přece ještě rozhodnu“ (tamt., s. 47). Na konci roku 1922 napsal v průvodním dopisu k rukopisu: „,Pro delfína‘ jsem to nazval proto, že se to celkem nikomu a k ničemu nehodí.“ Zároveň Reynka požádal, aby navrhl obálku, protože ji nechtěl vytvořit sám, připojil však instrukce — na obálce by mohl být delfín na vlnách a na titulním listu „podobná ozdůbka“ (s. 57). Vydání se v roce 1923 zdrželo, jak je zřejmé z několika Čapkových dotazů (v dopisu z 20. 9. 1923, dvou dopisů z listopadu a ještě z prosince 1923, tamt. s. 58, 65, 66). Mohl tedy však v sazbě ještě připojit věnování Josefu Florianovi v povídce Okradli chudého: „Jsem tuze rád, že jsem Vám mohl ještě včas připsati Chudého. Myslím, že ty moje věci nikoho nezajímají, a neměl bych sám ze se ten nápad. Proto také, když pak Reynek žádal na mně knížku, nazval jsem to Pro delfína; zdálo se mi, že to své spisování nemám vlastně komu adresovati. Jmenujete mne hned vedle Jaroslava Durycha. Myslím, že se mu mohu rovnati opravdu jen v tom, že oba špatně užíváme slovesa ,kydati‘. Ve všem ostatním jsem sto honů za ním, a pak ještě kousek. Durych je vskutku náš nejlepší a nejumělečtější spisovatel, kde já píšu jen příležitostně a jaksi zleva. Já jsem začal psát vlastně jen proto, že mne s malováním nikam nepustili, i chtěl jsem jinou cestou dokázati, že jsem živ. Vpravdě ani nejsem žádným spisovatelem. Kdybych v tom měl něco řádného udělati, nemohl bych mysliti než na psaní; takto na to nestačím, nebo by mně bylo potřeba tří životů. […] Snad ani nevíte, že v podstatě jsem nevzdělanec. Nemám klasického vzdělání a to mi dnes tuze schází. […] Cítím to nejlépe sám, že dodnes neumím pořádně česky, často mi scházejí výrazy a musím se prát se syntaxí. Divím se tomu sám, že s tak nedostatečnou slovní pohotovostí dostal jsem se existenčně k žurnalismu; však mi to jde dost ztěžka“ (Josef Glivický — Jiří Opelík: Vzájemná korespondence Josefa Čapka a Josefa Floriana z let 1918 — 1938, Literární archiv 23, 1986 — 87 /1989/, s. 225 — 226).

Do povídky Severus (později i do Stínu kapradiny) dolehlo ve zvolání „Hoooh! Dierra, Agada, Ganna, Silla! — Hoooh! Fasa!“ echo Čapkovy četby Frobeniovy sbírky afrických lidových vyprávění a mýtů, z níž vycházelo dramatické torzo Gassirova loutna (srov. výše; Gassires Laute, in Atlantis. Volksmärchen und Volksdichtungen Afrikas. Spielmann — Geschichten der Sahel VI, Eugen Diederich, Jena 1921, ed. Leo Frobenius, s. 53 a n.). Rovněž však se do povídky promítla Frobeniova dedikace celé sbírky Atlantis: „An Frau Editha Frobenius“ (Atlantis I, s. I; srov. J. Opelík: Vznik a proměny Umění přírodních národů Josefa Čapka, Literární archiv 19/20, 1984/85 /1987/, s. 37 — 76 › J. Čapek: Knihy o umění. Spisy Josefa Čapka V, cit. vyd., s. 533 — 592, dedikace s. 568 — 569).

Ohlas druhé knihy próz Josefa Čapka byl — oproti předchozím publikacím — spíše sporadický (na což J. Čapek opakovaně upozorňoval B. Reynka na jaře roku 1924, srov. JČBR, s. 66, 73) a do značné míry závislý na dosavadních charakteristikách lyričnosti a reflexivnosti Čapkovy literární tvorby s poukazem na sevřenější projev oproti prvotině a na epickou tendenci. Arne Novák zdůraznil, že největší předností souboru je „jeho slohová vyspělost“, spění k oproštěnosti výrazu ve dvojí rovině — v propojení obrazivého živlu „s lyrismem silného proudu“ a v básni v próze, u níž konstatuje „posvěcení flaubertovské“ (Severus). „Josef Čapek nevynalézá ani dějů, ani nekreslí postav, není epikem, nýbrž lyrikem, a rozvádí-li nějakou myšlenku, děje se to hlavně jenom pro její citový přízvuk, který pak u něho často nabývá patetičnosti. Souvisí asi s jeho vlohou malířskou, že lyrická témata, vyvážená zpravidla z hustých temnot vášnivého já, mají malebnou dekoraci, v jejímž rozpřádání a náladovém osvětlení se plně uplatňuje jeho sloh pestrý, těžký a účinný“ (Lidové noviny 31, 1923, č. 634, 19. 12., s. 7, nepodepsáno). Štěpán Jež označil v odkazu na Arthura Symonse Čapkovy povídky za „duchové dobrodružství“ a zdůraznil kontinuitu autorova lyrismu a jeho hudební inspirace: „Hlavní motiv vrací se v téže neb obměněné podobě v rytmických vlnách, jak tomu bývá v básních prózou. Nejsouť také prózy Josefa Čapka ničím jiným než jemnými básněmi v próze. […] Jeho obrazy jsou nové, překvapující, jaké může vytvořiti jen přejemnělá, rafinovaná, neklidná moderní senzibilita. […] Jeho tragická ironie bývá jen rouškou nekonečného soucitu s bídou života“ (Lumír 51, 1924, č. 5, 29. 5., s. 275). Josef Florian Čapkovy prózy popsal jako „[…] krátká rozjímání podle latinského explicatio, rozvinutí. Totiž věc, o níž je pojednáváno, jest pozvolna rozbalována čili rozvinována a naše hlava mocnou rukou, položenou laskavě na naše zátylí tvrdošíjných nevšimů a nedovtipů, jest shýbána k bedlivé pozornosti jako do drobného písma, bychom si přečetli v tajemných záhybech historického soudobého dění o jistých výjevech bolestného humoru, jimiž se neobírá žádná státní nebo vzdělávací nebo prostě dobročinná instituce. Autor je skvěle explicatus, tj. dobře vykládající, i explicitus, tj. prostý. Začne vždy vyprávěti o něčem nepatrném, samozřejmém, ale brzy se vám rozvinou, ba možno říci rozrojí, podivné obzory, netušené hry paprsků ultraspektrálních sluncí, jako by se loď smýkala po písečném pěnění písečné Sahary, jež vás za každým převalem vlny obluzuje novou a novou fatou morganou divukrásných oáz“ (Prameny č. 11, květen 1924, s. 8). Marie Pujmanová-Hennerová glosovala Pro delfína s tím, že nejde o „nic důležitého“: „Ale jaksi památné a rozlehlé je to, co je za prózami […]“. Jsou to „[…] malé ventilace citových příliv, které se nalévaly a dmuly v člověku, div se mu srdce neroztrhlo; a pak jsou z toho malé, čisté básně v próze zamyšlené linie. To jsou základy tuhnutí. Výběru. Napsat něco, to vždycky znamená škrtnout něco. Zdá se mi často, že všechny dobré věci, které jsou napsány, už existovaly; že existují někde ve své svébytnosti a básník se k nim dostává, prosekává, snímá mázdry. Někdy se objeví věc v zářivé celistvosti, někdy kus podivné spleti, někdy rána do živého masa. Čapkovy prózy jsou čirá okna do daleka, jimiž se dostáváte v onen citový stav, z něhož byla věc psána“ (Tribuna 6, 1924, č. 146, 22. 6., s. 5). Podle Miroslava Rutteho bylo Pro delfína „knihou těžké lásky, jež z mrazivých mlh opuštěnosti a lítosti vztahuje k světu své plaché a nedůvěřivé ruce […]“. Povahu Čapkovy tvorby charakterizoval jako lyrickou: „Jeho prózy jsou soustředěné zaposlouchání v tesknou a tajemnou hudbu, jež zní kdesi pod povrchem hmotného světa a v níž rozevírají se všechny temnoty snu a mrazivé noci bídy. Jest to lítost, mučící lítost nad světem, jež si naplňuje ústa prachem, aby dovedla vyzpívati smutek věcí, jež padají a vadnou pomalu, podzimní stesk ztraceného, nedožitého, opuštěného a příliš útlého. Jako ve snu přicházejí a míjejí obrazy, jichž podivné skupení a spojování jako by někdy odhalovalo nějakou novou tvářnost skutečnosti. Stíny se plíží a mísí se do drsné skutečnosti, aby ji nenadále promítly do hladiny snů, představy krouží a plynou, unášeny proudem nějakého smutného dojmutí, sny sestupují na zem a přebývají mezi lidmi, a vše má chuť nového a nepředvídaného: ale zadíváte-li se pozorněji, setkáte se u spodu s očima, jež po staletí dívají se již teskně do světa: s očima věčného romantika, a místy snad vzpomenete přímo na Rimbauda“ (Národní listy 64, 1924, č. 204, 25. 7., s. 1; srov. též dále formulace Rutteho posudku Stínu kapradiny). V referátu Lva Blatného se druhá prozaická kniha J. Čapka ocitla záměrně v sousedství Hadích květů Jaroslava Durycha, neboť považoval oba autory — spolu s Jakubem Demlem — za ctitele „mystického významu slova“: „Začíná se melancholickou pastelovitostí, jemným plápoláním […], které nelze zachytiti pro všechny a vsaditi za výkladní skříň. V letech 1917 a 1918, kdy vznikly, možno tyto meditace chápati jako nedůvěru k drsnosti kina, které zabíjí slovo.“ V povídce Severus však již je jiný názor na svět: „Vlastní uzavřenost, třebaže jest někdy hrdinstvím, mohla by býti považována za zbabělost. […] Severus nebojí se filmu a sestup [rozuměj Sestup s Araratu, D. V.] děje se ve znamení odvahy, jadrnosti, rozprávky a sociálnosti života. Od myšlenky a obrazů k melodii, která poletuje mezi námi“ (Host 4, 1924/25, s. 94 — 95, podepsáno L. B.).

Od výchozího textu se odchylujeme v tomto případě:

213, 22: Není jí cizincem; sklonil hlavu a sál na jejích ňadrech: a ona mluví jako ke svému dítěti, m. sál na jejich ňadrech (již v 5. vydání)

Archanděl před houpačkami

Poprvé v Moderní revui 24, 1917/18, sv. 32, č. 4, 8. 12. 1917, s. 163 — 166 (s titulem Anděl před houpačkami).

Závojová tanečnice

Poprvé v Národních listech 57, 1917, č. 324, 25. 11., s. [9], Literární příloha Národních listů.

Zpěv z temného kouta

Poprvé v Červnu 1, 1918/19, č. 2, 21. 3. 1918, s. 19 — 20.

Trpělivost

Poprvé v Červnu 1, 1918/19, č. 13/14, 5. 9. 1918, s. 179 — 180.

Sestup s Araratu

Poprvé v Lidových novinách 29, 1921, č. 324, 1. 7., s. 1 — 2.

Severus

Próza byla napsána roku 1922, poprvé vyšla v německém překladu v Prager Presse 3, 1923, Morgen Ausgabe, č. 32, 3. 2., s. 3 — 4 a až poté knižně.

Okradli chudého

Poprvé v Lidových novinách 31, 1923, č. 25, 16. 1., s. 1 — 2 (ještě bez dedikace Josefu Florianovi — srov. výše dopis J. Čapka J. Florianovi z 24. 12. 1923).

DNČ = Viktor Dyk, St. K. Neumann, bratři Čapkové: Korespondence z let 1905 — 1918 (Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, ed. Stanislava Jarošová, Milan Blahynka a František Všetička)

DO = Dvojí osud. Dopisy Josefa Čapka, které v letech 1910 — 1918 posílal své budoucí žene Jarmile Pospíšilové (Odeon, Praha 1980, ed. Jaroslav Dostál, Jiří Opelík a Jaroslav Slavík)

FL = Karel a Josef Čapkové: Filmová libreta (Odeon, Praha 1989, ed. Jiří Opelík, doprovodné texty Pavel Taussig a Jiří Opelík)

GL = Jiří Opelík: Josef Čapek, Gassirova loutna, Sborník Národního muzea, řada A — Historie, sv. XLI, č. 1, 1987, s. 51 — 71

JČBR = Nepřicházejí vhod. Josef Čapek — Bohuslav Reynek. Dopisy, básně, překlady, prózy (Blok, Brno 1969, ed. Josef Glivický a Ludvík Kundera)

JČJF = Josef Glivický, Jiří Opelík: Vzájemná korespondence Josefa Čapka a Josefa Floriana z let 1918 — 1938, Literární archiv 23, 1986/87 (1989), s. 203 — 247