E-mail (povinné):

Jack London:
Bílý Tesák

Dielo digitalizoval(i) Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 18 čitateľov


 

Díl první

Kapitola první. Za potravou

Temný jedlový les chmuřil se po obou stranách zamrzlé řeky. Nedávným větrem byly stromy zbaveny bílého obalu jinovatky, a zdálo se, jako by se opíraly vzájemně o sebe, černé a zlověstné v hasnoucím světle. Ohromné ticho vládlo nad zemí. Země sama byla pustina, bez života, bez pohybu, tak osamělá a chladná, že nálada její nebyla ani náladou smutku. Byl v ní nádech smíchu, ale smíchu hroznějšího, než jakýkoli smutek — smíchu, který byl bezradostný jako úsměv sfingy, smíchu studeného jako mráz a tajícího v sobě chmurnost neomylnosti. Byla to velitelská, nesdělitelná moudrost věčnosti, vysmívající se marnosti života a úsilí života. Byla to Divočina — nezkrocená severská Divočina se zmrzlým srdcem.

Ale život zde byl, uprostřed této země, a vyzývavý. Dolů po zamrzlé řece plahočila se smečka vlčích psů. Jejich ježatá srst byla pokryta jinovatkou. Dech mrzl ve vzduchu, jakmile opustil jejich tlamy, tryskaje v kotoučích páry, a usazoval se na chlupech těl v křišťálech jinovatky. Kožený postroj byl na psech a pruhy kůže pojily je k saním, jež se vlekly vzadu. Saně byly bez obvyklé spodní části. Byly zrobeny ze silné březové kůry a spočívaly celou plochou na sněhu. Přední konec saní byl spirálovitě vzhůru zahnut, aby stlačoval vrstvu kyprého sněhu, který se zvedal před ním jako vlna. Na saních byla dlouhá a úzká bedna bezpečně přivázána. Byly ještě jiné věci na saních — přikrývky, sekera, hrnec na kávu a pánvička; ale nejnápadnější byla dlouhá a úzká bedna, zaujímající nejvíce místa.

V čele psů, na širokých lyžích plahočil se člověk. Za saněmi plahočil se druhý člověk. Na saních v bedně ležel třetí člověk, jehož plahočení bylo již u konce — člověk, jehož Divočina udolala a sklátila, že již se nehýbal a vzdal se zápasu. Nenáleží k přirozenosti Divočiny, by milovala pohyb. Život je pro ni urážkou, neboť život je pohyb, a cílem Divočiny je vždy, by pohyb zničila. Zmrazí vodu, aby jí zabránila prouditi k moři; vypudí mízu ze stromů, že zmrznou až po mohutná srdce; a nejdivěji a nejhrozněji ze všeho Divočina souží a drtí ve své područí člověka — člověka, který je nejneklidnější životem, vždy ve vzpouře proti příkazu, že veškeren pohyb musí posléze dospěti k zániku pohybu.

Ale napřed i vzadu, neohrožení a nezkrotní, plahočili se dva mužové, kteří ještě nebyli mrtví. Těla jejich byla pokryta kožešinami a měkkou, vydělanou koží. Oční řasy, tváře a rty byly tak obaleny křišťály jejich zmrzlého dechu, že obličeje nebyly k rozeznání. To jim dodávalo vzhledu strašidelných masek, hrobníků ve světě duchů při pohřbu nějaké příšery. Ale pod tím vším byli to lidé, vnikající do země opuštěnosti, výsměchu a mlčení, nepatrní dobrodruzi, vydavší se na ohromné dobrodružství, vzpírající se moci světa tak vzdáleného, cizího a bez života, jako propasti prostoru.

Putovali bez řeči, šetříce dechem pro dílo svých těl. Na všech stranách bylo ticho, tlačíc se na ně hmatatelnou přítomností. Působilo na jejich mysli jako mnoho atmosfer hluboké vody působí na potápěče. Drtilo je tíhou nekonečné velikosti a nezměnitelné vůle. Drtilo je do nejtajnějších skrýší jejich vlastních myslí, tlačíc z nich jako šťávu z hroznu všechny falešné vzněty a nadšení a nesprávné sebecenění lidské duše, až si uvědomili, že jsou tvorové koneční a malí, skvrny a prášky pohybující se se slabou vychytralostí a malou moudrostí uprostřed jeviště velikých slepých živlův a sil.

Hodina uplynula, a druhá hodina. Bledé světlo krátkého dne bez slunce počínalo hasnouti, když vzdálený, slabý výkřik zalehl tichým vzduchem. Vyšvihl se do výše rychlým rozmachem, až dosáhl nejvyššího tónu, kde setrval, chvějící se a napjatý, a pak pomalu zanikl. Byl by to mohl býti kvil ztracené duše, kdyby se neozývala v něm chmurná zuřivost a hladová žádostivost. Přední muž obrátil hlavu, až jeho zraky se střetly se zraky zadního muže. A pak kývli na sebe přes podlouhlou bednu.

Druhý výkřik vznesl se, pronikaje ticho ostrostí jehly. Oba muži odhadli místo zvuku. Bylo to vzadu, někde v sněhové prostoře, kterou právě prošli. A třetí a odpovídající výkřik se vznesl, také vzadu a na levo od druhého výkřiku.

„Jdou za námi, Bille,“ pravil muž v čele.

Jeho hlas zněl chraplavě a neskutečně, a promluvil s patrnou námahou.

„Masa je po málu,“ odpověděl jeho druh. „Neviděl jsem již stopy králíka po kolik dnů.“

Na to již nemluvili, ačkoli jejich uši byly bystré pro lovecké výkřiky, jež neustále se ozývaly za nimi.

Když tma začala se skláněti, zabočili se psy do skupiny jedlí na břehu řeky, a položili se táborem. Rakev podle ohně sloužila za sedadlo i stůl. Vlčí psi v chumáči na vzdáleném konci ohně vrčeli a chňapali po sobě, ale nejevili sklonu odběhnouti si do tmy.

„Zdá se mi, Henry, že zůstávají pozoruhodně blízko tábora,“ poznamenal Bill.

Henry, schýlen nad ohněm a umísťuje kávový hrnec s kusem ledu, přikývl.

„Vědí, kde jsou jejich kožichy v bezpečí,“ pravil. „Raději dostávají žrádlo, než aby byli žrádlem. Jsou dosti chytří, psi.“

Bill potřásl hlavou. „Oh, nevím.“

Jeho druh zadíval se naň zvědavě. „To je poprvé, co vás slyším říkati něco o tom, že nejsou chytří.“

„Henry,“ pravil druhý, plnými ústy rozvážně žvýkaje boby, které pojídal, „všiml jste si náhodou, jak psi vyskakovali, když jsem je krmil?“

„Skákali více než obyčejně,“ uznával Henry.

„Kolik psů máme, Henry?“

„Šest.“

„Dobrá, Henry…“ Bill se zarazil na okamžik, aby jeho slova nabyla větší významnosti. „Jak jsem povídal, Henry, máme šest psů. Vyndal jsem šest ryb z pytle. Dal jsem každému psu po rybě, Henry, a nedostalo se mi jedné ryby.“

„Počítal jste špatně.“

„Máme šest psů,“ opakoval druhý pokojně. „Vyndal jsem šest ryb. Jedno Ucho nedostal žádné ryby. Vrátil jsem se pak k pytli a vzal pro něho rybu.“

Henry přestal jísti a díval se přes oheň, počítaje psy.

„Je jich nyní jen šest,“ pravil.

„Viděl jsem, jak ubíhá kterýsi po sněhu,“ oznamoval Bill s chladnou určitostí. „Viděl jsem jich sedm.“

Henry podíval se naň s politováním a pravil: „Budu opravdu rád, až bude tahle cesta odbyta.“

„Co tím myslíte?“ ptal se Bill.

„Myslím, že tenhle náš náklad na vás špatně působí, a že začínáte viděti přeludy.“

„Myslil jsem si to také,“ odpověděl Bill vážně. „A proto, když jsem ho viděl ubíhati sněhem, podíval jsem se do sněhu a viděl jeho stopy. Pak jsem spočítal psy a bylo jich pořád ještě šest. Stopy jsou tady ve sněhu. Chcete se na ně podívati? Ukáži vám je.“

Henry neodpověděl, ale žvýkal mlčky, až po jídle zakončil koflíkem kávy. Otřel si ústa hřbetem ruky a pravil —

„Myslíte tedy, že to byl —“

Dlouhý, naříkavý výkřik, divoce truchlivý, odkudsi ze tmy ho přerušil. Zarazil se, by naslouchal, a pak dokončil větu, mávnuv rukou směrem, odkud výkřik zazněl, „— jeden z nich?“

Bill přikývl. „Myslil bych si to spíše, než cokoli jiného. Všiml jste si sám vřavy, jakou psi tropili.“

Výkřik za výkřikem a odpovídající výkřiky měnily ticho v blázinec. Ze všech stran vyvstávaly výkřiky, a psi prozrazovali svůj strach, tlačíce se do hromady a tak těsně k ohni, až jejich srst se pálila horkem. Bill přiložil více dříví, než si zapálil dýmku.

„Myslím, že máte dnes špatnou náladu,“ pravil Henry.

„Henry…“ Ssál zamyšleně dýmku po nějakou dobu, než pokračoval.

„Henry, přemýšlel jsem, oč je tenhle šťastnější, než vy a já kdy budeme.“

Označil třetí osobu palcem obráceným dolů k bedně, na níž seděli.

„Vy a já, Henry, až zemřeme, budeme šťastni, bude-li dosti kamení na našich mrtvolách, aby se psi na nás nedostali.“

„Ale my nemáme služebnictva a peněz a tak dále, jako on,“ odvětil Henry. „Pohřeb na velikou vzdálenost je něco, čeho my dva nemůžeme si dovoliti.“

„Co mi nejde na rozum, Henry, jest, že chlapík jako tento zde, totiž nějaký lord, nebo co ve vlastní zemi, který nikdy nemusí se starati o potravu, nebo přikrývky — proč přichází se toulat touto, od Boha opuštěnou končinou země — toho nemohu dobře pochopiti.“

»Mohl se dočkati vysokého věku, kdyby byl zůstal doma,“ připouštěl Henry.

Bill otevřel ústa, by něco pronesl, ale rozhodl se jinak. Na místě toho ukázal na stěnu tmy, jež se tlačila na ně se všech stran. V naprosté černosti nebylo ani stopy po nějakém tvaru; bylo možno viděti jen pár očí, planoucích jako žhavé uhlíky. Henry kývl hlavou na druhý pár, a třetí. Kruh planoucích očí sevřel se kolem jejich tábora. Sem a tam jeden pár očí se pohnul neb zmizel, aby se za okamžik opět objevil.

Neklid psů vzrůstal, a v návalu náhlého děsu prchli na druhou stranu ohně, plazíce a choulíce se kolem nohou mužů. V zápasu jeden z psů byl povalen do okraje ohně a zavyl bolestí a strachem, co zápach jeho připáleného kožichu rozšířil se vzduchem. Pohnutí toto způsobilo, že kruh očí na chvíli nepokojně se zakolísal a dokonce trochu oddálil, ale ustálil se opět, když psi se utišili.

„Henry, to je proklaté neštěstí, že nemáme střeliva.“

Bill dokouřil dýmku a pomáhal druhovi rozestříti kožešiny a přikrývky na jedlové větve, jež rozložili na sněhu před večeří. Henry zamručel a počal rozvazovati mokassiny.

„Kolik patron že nám ještě zbývá?“ ptal se.

„Tři,“ zněla odpověď. „A přál bych si, aby jich byla tři sta. To bych ukázal těm proklatcům, co a zač!“

Zahrozil hněvivě pěstí planoucím očím a počal si bezpečně opírati mokassiny před ohněm.

„A chtěl bych, aby již ten mráz přestal,“ pokračoval. „Po dva týdny je padesát pod nulou. A chtěl bych, abych se nikdy nebyl vydal na tuhle výpravu, Henry. Není mi jaksi dobře. A když už tak jsem v tom přání, přál bych si, abych seděl u krbu ve Fort M’Gurry právě v tento okamžik a hrál partii cribbage — to bych si přál.“

Henry zamručel a vlezl si do lože. Když již usínal, byl probuzen hlasem svého soudruha.

„Povídám, Henry, onen cizí, co přišel a dostal rybu — proč se do něho psi nedali? To mne znepokojuje.“

„Znepokojujete se příliš, Bille,“ ozvala se ospalá odpověď. „Nebyl jste dříve nikdy takový. Teď jen buďte zticha a spěte, a ráno budete chlapík. Máte žaludek v nepořádku, — to vás znepokojuje.“

Muži spali, těžce oddychujíce, vedle sebe pod jednou přikrývkou. Oheň uhasínal a planoucí oči úžily kruh, kterým sevřely tábor. Psi tlačili se dohromady ve strachu, a časem hrozivě zavrčeli, když některý pár očí se přiblížil. Kterousi chvíli jejich vřava stala se tak hlučnou, že Bill se probudil. Vylezl opatrně z lůžka, by nerušil spánku svého druha, a přihodil dříví na oheň. Když začal se rozhořívati, kruh očí se oddálil. Podíval se náhodou na chumáč psů. Promnul si oči a podíval se na ně bystřeji. Pak schoulil se zase do přikrývek.

„Henry,“ pravil — „ó Henry!“

Henry zasténal v přechodu mezi spánkem a bděním a ptal se: „Co se děje?“

„Nic,“ byla odpověď; „jen že je jich zas sedm. Právě jsem je počítal.“

Henry dal na jevo, že přijal tuto informaci zamručením, jež přešlo ve chrápání, když zapadl opět ve spánek.

Z rána Henry první se probudil a vyburcoval soudruha z lože. Do rozednění byly ještě tři hodiny, ačkoli bylo již šest hodin, a ve tmě připravoval Henry snídani, co Bill svinoval přikrývky a upravoval saně, by zapřáhl.

„Povídám, Henry,“ ptal se náhle, „kolik psů že jsme měli?“

„Šest.“

„Chyba,“ prohlásil Bill vítězoslavně.

„Zase sedm?“ tázal se Henry.

„Ne, pět; jeden zmizel.“

„Ďáble!“ zvolal Henry vztekle, nechávaje vaření, by přepočítal psy.

„Máte pravdu, Bille,“ podotknul. „Fatty je pryč.“

„A letěl jako blesk, když náhle vyrazil. Nemohl jsem ho viděti pro dým.“

„Marná naděje,“ poznamenal Henry. „Spolkli ho za živa. Sázím se, že skučel, když putoval do jejich žaludků, těm proklatcům!“

„Byl vždycky hloupý pes,« pravil Bill.

„Ale žádný pes neměl by býti tak hloupý, aby spáchal takovouto sebevraždu.“ Podíval se na zbytek spřežení okem uvažujícím, které shrnulo v okamžiku význačné vlastnosti každého zvířete. „Sázím se, že ani jeden z ostatních již toho neudělá!“

„Člověk by je neodehnal od ohně ani klackem,“ přisvědčoval Bill. „Vždycky jsem si myslil, že s Fattym něco není v pořádku.“

A to byl epitaf mrtvého psa na stezce Severu, — méně stručný než epitaf mnohých jiných psů, mnohých lidí.

Kapitola druhá. Vlčice

Když byla snídaně snědena a skromné táborové zařízení přivázáno k saním, obrátili se muži zády k přívětivému ohni a vydali se do tmy. Pojednou začaly se ozývati výkřiky, jež byly divoce truchlivé — výkřiky volající tmou a zimou a odpovídající si vzájemně. Rozhovor ustál. Rozednilo se v devět hodin. O polednách obloha na jihu teple zrůžověla a ukazovala, kde vyklenutí země stavělo se mezi polední slunce a svět severu. Ale růžová barva rychle pobledla. Šedé denní světlo, které zbylo, potrvalo do tří hodin, kdy také shaslo, a plášť arktické noci sestoupil opět na osamělou a mlčící zemi.

Když tma rostla, lovecké skřeky na pravo, na levo i vzadu se přibližovaly — tak těsně, že více než jedenkrát vyděsily namáhající se psy, působíce mezi nimi záchvaty paniky.

Po takové panice, když dostali psy opět do jejich postraňků, pravil Bill:

„Přál bych si, aby přišli někde na nějakou zvěř, a nechali nás o samotě.“

„Umoří člověka hrozně,“ souhlasil Henry.

Nemluvili, dokud nebyl tábor rozbit.

Henry skláněl se nad ohněm a přidával ledu do bublajícího hrnce s boby, když byl vyrušen zvukem rány, výkřikem Billovým, a ostrým, bolestným zavrčením mezi psy. Vzpřímil se právě včas, aby zahlédl nejasně jakýsi tvar mizeti přes sníh v úkrytu tmy. Pak spatřil Billa stojícího mezi psy polo vítězně, polo malomyslně, v jedné ruce tlustý klacek, v druhé ocas a kus těla lososa sušeného na slunci.

„Polovičku dostal,“ oznamoval, „ale aspoň jsem mu dal pořádnou ránu. Slyšel jste ho zakvičeti?“

„Jak vypadal?“ ptal se Henry.

„Nemohl jsem rozeznati. Ale měl čtyři nohy a tlamu a srst a vypadal jako nějaký pes.“

„Myslím, že je patrně krotký vlk.“

„Je po čertech krotký, ať už je cokoli, když sem přijde ke krmení a dostane podíl ryb.“

Té noci, když po večeři seděli na podlouhlé bedně a bafali z dýmek, kruh planoucích očí stáhnul se ještě úže, než dosud.

„Přál bych si, aby přišli na nějaké stádo losů nebo podobně a šli po svých a nechali nás o samotě,“ pravil Bill.

Henry zamručel tónem, který nebyl úplným souhlasem, a čtvrt hodiny seděli mlčíce; Henry upřeně zíral do ohně a Bill na kruh očí, planoucích ve tmě hned tam, kde světlo ohně přestávalo.

„Přál bych si, abychom již vjížděli do M’Gurry,“ počal znova.

„Dejte již pokoj s vaším přáním a kvákáním,“ vybuchl Henry hněvivě. „Pálí vás žáha. To vás moří. Spolkněte lžičku sody a bude vám lahodněji a budete příjemnějším společníkem.“

Z rána byl Henry probuzen zuřivým zaklením, vycházejícím z úst Billových. Henry opřel se o loket a spatřil svého druha, jak stojí mezi psy vedle obloženého ohně, s rukama v nevoli vztýčenýma, s tváří vášnivě skřivenou.

„Hola!“ zvolal Henry. „Co je zas?“

„Frog zmizel!“ zněla odpověď.

„Ne.“

„Povídám vám, že ano.“

Henry vyskočil z pokrývek a ke psům. Spočítal je opatrně a pak se připojil k svému společníku v proklínání všech mocností Divočiny, která je oloupila opět o psa.

„Frog byl nejsilnější ze smečky,“ prohlásil Bill na konec.

„A nebyl hloupý pes,“ připojil Henry.

A tak byl zaznamenán druhý epitaf ve dvou dnech.

Neveselá snídaně snědena, a zbylí čtyři psi zapřaženi do saní. Den byl opakování dnů předcházejících. Muži plahočili se bez hovoru po tváři zmrzlého světa. Ticho bylo rušeno leda skřeky jejich pronásledovatelů, kteří neviděni nespouštěli se jejích pat. S příchodem noci uprostřed odpoledne výkřiky zaznívaly blíže, když pronásledovatelé dle svého obyčeje se přiblížili; psů zmocnilo se rozčilení a bázeň, a zavinili paniky, jež zapletly postraňky a ještě více sklíčily oba muže.

„Tak, to vás uklidní, hloupí tvorové,“ pravil Bill s uspokojením toho večera, stoje zpříma po vykonání svého úkolu.

Henry nechal vaření a šel se podívat. Jeho společník nejenom uvázal psy, ale uvázal je s holemi dle indianského způsobu. Kolem hrdla každého psa uvázal řemen. K němu připevnil tlustou hůl zdélí čtyř nebo pěti stop, tak těsně k hrdlu, že pes nemohl zuby dosáhnouti obojku. Druhý konec hole připoutal pomocí řemenu ke kolíku zaraženému v zemi. Pes byl neschopen překousati kůži na svém konci hole. Hůl bránila mu dostati se ke kůži připevněné na druhém konci.

Henry kývl hlavou na znamení souhlasu.

„To jest jediné opatření, které udrží Jedno Ucho,“ pravil. „Prokouše kůži tak čistě jako nožem a o polovic rychleji. Ráno budou zde všichni v pořádku.“

„Můžete se vsaditi, že budou,“ tvrdil Bill. „Jestliže se ukáže, že jeden schází, chci se vydati na cestu bez kávy.“

„Oni zrovna vědí, že nemáme nabito k zabíjení,“ poznamenal Henry, když šli spat, ukazuje na planoucí kruh, který je svíral. „Kdybychom mohli do nich vypáliti několik ran, byli by uctivější. Každou noc přicházejí blíže. Odvykněte trochu oči světlu ohně a zadívejte se — tam! Viděl jste ho?“

Po nějaký čas oba mužové se bavili pozorováním matných obrysů na kraji záře od ohně. Když se zadívali určitě a vytrvale v místo, kde pár očí plál v temnotě, obrys zvířete nabýval určitého tvaru. Mohli dokonce viděti, jak obrysy časem se pohybují.

Jakýsi zvuk mezi psy připoutal pozornost mužův. Jedno Ucho vyrážel ze sebe trhané, dychtivé kňučení, škubaje tyčí směrem do tmy, a chvílemi přestával, aby podnikl zuby zuřivé útoky na hůl.

„Podívejte se na to, Bille,“ zašeptal Henry.

Do plného světla ohně plíživým, bočitým pohybem vklouzlo zvíře podobné psu. Pohybovalo se se směsí nedůvěry a smělosti, pozorujíc opatrně muže, hlavní zájem upoután na psy.

„Ten blázen Jedno Ucho nebojí se příliš, jak se zdá,“ pravil Bill tichým hlasem.

„Je to vlčice,“ odvětil šeptem Henry, „a to dává vysvětlení o Fattym a Frogovi. Je vnadidlem smečky. Odláká psa a pak ostatní se naň vrhnou a sežerou ho.“

Oheň zapraskal. Hořící dřevo padlo stranou s prskavým hlukem. Při tomto zvuku záhadné zvíře skočilo zpět do tmy.

„Henry, uvažuji,“ hlásil Bill.

„O čem uvažujete?“

„Uvažuji, že to byl ten, kterého jsem přetáhl klackem.“

„O tom není žádné pochybnosti,“ byla Henryho odpověď.

„A tady bych rád poznamenal,“ pokračoval Bill, „že důvěrnost tohoto zvířete s táborovými ohni je podezřelá a nemorální.“

„Zná lecos více, než by slušný vlk měl znáti,“ připouštěl Henry. „Vlk, který zná tolik, že přichází se psy ke krmení, má za sebou zkušenosti.“

„Starý Villan měl kdysi psa, který utekl s vlky,“ uvažoval Bill hlasitě. „Měl bych to znáti. Odstřelil jsem ho ze smečky na pastvině losů, na druhé straně, na Little Stick. A starý Villan plakal jako dítě. Neviděl prý ho tři leta. Po celou tu dobu byl pes s vlky.“

„Myslím, že jste na to přišel, Bille. Onen vlk je pes a žral již mnohokráte ryby z lidské ruky.“

„A jestliže se mi naskytne příležitost, vlk, který je vlastně pes, bude sloužiti za potravu,“ prohlásil Bill. „Nemůžeme si dovoliti ztrátu dalších zvířat.“

„Ale máte jenom tři patrony,“ namítnul Henry.

„Počkám si na jistou ránu,“ byla odpověď.

Z rána Henry obnovil oheň a vařil snídani s průvodem chrápání svého společníka.

„Spal jste právě příliš krásně,“ řekl mu Henry, když ho vyburcoval k snídani. „Neměl jsem síly vyrušiti vás.“

Bill počal ospale jísti. Zpozoroval, že jeho koflík je prázdný, a povstal, aby sáhnul po hrnci. Ale hrnec byl mimo dosah a vedle Henryho.

„Jářku, Henry,“ káral ho mírně, „nezapomněl jste na něco?“

Henry rozhlédl se velmi pečlivě a potřásl hlavou. Bill nastavil prázdný koflík.

„Nedostanete žádné kávy,“ prohlásil Henry.

„Došla?“ ptal se Bill úzkostlivě.

„Ne.“

„Myslíte, že by rušila mé trávení?“

„Ne.“

Tvář Billova zrudla hněvem.

„Pak je toho zrovna dost a rád bych slyšel, jak to vysvětlíte,“ pravil.

„Spanker je pryč,“ odpověděl Henry.

Beze spěchu, s výrazem člověka resignovaného vůči neštěstí obrátil Bill hlavu a s místa, kde seděl, spočítal psy.

„Jak se to stalo?“ ptal se apaticky.

Henry pokrčil rameny. „Nevím. Leda že by ho Jedno Ucho byl odkousnul. Jisto je, že to nemohl udělati sám.“

„Proklatý pes.“ Bill hovořil vážně a pomalu, nedávaje na jevo hněvu, který v něm zuřil. „Když se nemohl sám odkousati, odkousal Spankera.“

„Nuže, tak jako tak Spankerovo trápení jest odbyto; myslím, že nyní je již stráven a pobíhá krajinou v břichách dvaceti různých vlků,“ byl Henryho epitaf pro posledního ztraceného psa.

„Vezměte si trochu kávy, Bille.“

Ale Bill potřásl hlavou.

„Jděte,“ přimlouval se Henry, pozdvihuje hrnec.

Bill odstrčil svůj koflík stranou. „Ať jsem čertův, jestliže to udělám. Řekl jsem, bude-li chyběti pes, že nevezmu si kávy, a také si nevezmu.“

„Je to proklatě dobrá káva,“ pravil Henry svůdně.

Ale Bill byl zatvrzelý a jedl suchou snídani, zapíjeje polohlasnými kletbami na Jedno Ucho pro kousek, který provedl.

„Dnes večer je uvážu, by na sebe nedosáhli,“ pravil Bill, když se vydali na cestu.

Putovali něco přes sto yardů, když Henry, který byl v čele, se sehnul a zvednul cosi, oč jeho lyže zavadila. Byla tma a nemohl toho viděti, ale rozeznal to hmatem. Mrštil tím za sebe, takže to udeřilo o saně a odrazilo se, až dopadlo na lyže Billovy.

„Možná, že toho budete potřebovati k své práci,“ pravil Henry.

Bill vyrazil výkřik. To bylo vše, co zbylo ze Spankera — hůl, kterou byl připoután.

„Sežrali ho i s kůží a se vším,“ prohlásil Bill. „Hůl je čistá jako píšťala. Sežrali kůži na obou koncích. Jsou proklatě hladovi, Henry, a myslím, že dostanou mě, i vás, než bude tato cesta u konce.“

Henry zasmál se vyzývavě. „Nebyl jsem dosud stíhán vlky tímto způsobem, ale prodělal jsem mnohem horší věci a zůstal zdráv. Je zapotřebí více, než hrstky těch zvířat, aby udolaly vašeho služebníka, Bille.“

„Nevím, nevím,“ mumlal Bill zlověstně.

„Dobrá, poznáte to jasně, až budeme vjížděti do M’Gurry.“

„Nejsem obzvláště nadšen,“ trval Bill na svém.

„Máte špatnou barvu; to vám chybí,“ hlásal Henry. „Potřebujete chinin, a dám vám pořádnou dávku, jakmile dostihneme M’Gurry.“

Bill zamručel, projevuje nesouhlas s touto diagnosou, a upadl v mlčení. Den byl jako všechny dny. Světlo přišlo v devět hodin. Ve dvanáct hodin jižní obzor proteplen neviditelným sluncem, a pak začala studená šeď odpoledne, která klesla o tři hodiny později v noc.

Bylo to právě po marném úsilí slunce zjeviti se, když Bill vytáhl pušku zpod popruhů saní a pravil:

„Jděte ku předu, Henry; chci se podívati, zda něco neuvidím.“

„Kdybyste se raději držel saní,“ protestoval jeho společník. „Máte jen tři patrony, a neví se, co se může přihoditi.“

„Kdo kváká nyní?“ ptal se Bill vítězně.

Henry neodpověděl a ploužil se dále sám, ačkoliv často vrhal úzkostlivé pohledy do šedé pustiny, kde jeho soudruh zmizel. Hodinu na to Bill se dostavil, využitkovav výhody přímé chůze, kdežto saním bylo objížděti četné záhyby.

„Jsou roztroušeni a toulají se daleko široko,“ pravil, „střežíce nás a současně se ohlížejíce po zvěři. Vidíte, jsou si námi jisti, jen že vědí, že na nás musí čekati. Prozatím jsou ochotni vzíti za vděk čímkoli jedlým, co se jim naskytne.“

„Chcete říci, že myslí, že nás mají jisté,“ namítal Henry pichlavě.

Ale Bill ho ignoroval. „Viděl jsem některé z nich. Jsou hodně hubení. Myslím, že neměli sousta po týdny, mimo Fattyho, Froga a Spankera; a je jich tolik, že to mnoho nevydalo. Jsou pozoruhodně hubení. Žebra mají jako valcha na prádlo, a žaludky až u páteře. Jsou hodně zoufalí, mohu vás ujistiti. Stanou se ještě zuřivými a pak pozor před nimi.“

Několik minut na to Henry, který nyní putoval za saněmi, tiše, varovně zahvízdnul. Bill se obrátil, podíval a pak klidně zastavil psy. Vzadu, z posledního záhybu a přímo před oči, po téže cestě, kterou právě projeli, klusala huňatá, hubená postava. Nosem šla po stopě a klusala zvláštním, klouzavým, lehkým chodem. Když se zastavili, stanula také vztýčujíc hlavu a pozorujíc je upřeně s nozdrami poškubávajícími sebou, když zachycovala a zkoumala jejich zápach.

„To je vlčice,“ odpověděl Bill.

Psi ulehli do sněhu, a Bill šel kolem nich, aby se připojil k svému společníku. Společně pozorovali záhadné zvíře, které je po celé dny pronásledovalo a docílilo již zničení poloviny jejich psího spřežení.

Po bádavém ohledání zvíře klusalo několik kroků vpřed. To opětovalo několikrát, až bylo sotva sto yardů vzdáleno. Stanulo s hlavou vzhůru u skupiny jedlí a zrakem i čichem zkoumalo výstroj pozorujících je mužů. Pohlíželo na ně podivně žádostivým pohledem, na způsob psa; ale v jeho žádostivosti nebylo ani trochu psí přítulnosti. Byla to žádostivost vzniklá z hladu, krutá jako jeho vlastní tesáky, neúprosná jako mráz sám.

Bylo na vlka veliké; jeho hubená postava jevila obrysy zvířete, jež patřilo k největším svého druhu.

„Má výšku v ramenech bezmála dvě a půl stopy,“ poznamenal Henry. „A vsadím se, že jí nechybí mnoho do pěti stop délky.“

„Zvláštní barva pro vlka,“ byl posudek Billův. „Neviděl jsem ještě nikdy rudého vlka. Připadá mi skoro jako skořice.“

Zvíře zajisté nebylo skořicově zbarveno. Jeho kožich byl pravý vlčí kožich. Převládající barva byla šedá, a přece byl v ní slabý červenavý nádech, nádech, který byl výsměšný, zjevoval se a mizel, který byl spíše jako illuse vidiny, nyní šedý, určitě šedý a zase vykazující záblesky matné rudosti, jež nedala se označiti výrazy všední zkušenosti.

„Vypadá pro každého jako veliký, huňatý pes do saní,“ pravil Bill. „Nebyl bych překvapen, kdybych ho spatřil vrtěti ohonem.“

„Hej, ty huňáči!“ zvolal. „Pojď sem, ať již se jmenuješ jakkoli.“

„Nebojí se vás ani za mák,“ zasmál se Henry.

Bill zamávl hrozivě rukou a vzkřikl hlasitě; ale zvíře nejevilo strachu. Jediná změna, kterou na něm mohli pozorovati, byla větší čilost. Stále pozorovalo je s nelítostnou žádostivostí hladu. Byli potrava a ono bylo hladovo; a bylo by nejraději šlo a sežralo je, kdyby bylo se odvážilo.

„Hleďte, Henry,“ pravil Bill, ztišuje nevědomky hlas v šepot za příčinou své úvahy. „Mám tři patrony. Ale to je jistá rána. Nemohu chybiti. Utekla se třemi našimi psy a musíme to zaraziti. Co tomu říkáte?“

Henry přikývl souhlasně. Bill opatrně vytáhl ručnici z pod popruhu saní. Ručnice byla právě na cestě k jeho rameni, ale nedostala se tam, neboť v témž okamžiku vlčice skočila stranou od stezky do skupiny jedlí a zmizela.

Oba muži podívali se na sebe. Henry zahvízdl dlouze a s porozuměním.

„To jsem mohl věděti,“ káral Bill sebe sama, když ukládal pušku na její místo. „Ovšem, že vlk, který zná tolik, že přijde se psy ke krmení, bude znáti všecko o střílejících železech. Povídám vám nyní zcela určitě, Henry, to zvíře je příčinou všech našich nehod. Měli bychom nyní šest psů místo tří, kdyby jí nebylo. A povídám vám, Henry, také, že ji musím dostati. Je příliš prohnaná, než aby se dala střeliti na volné prostoře. Ale já si na ni počíhám. A dostanu ji tak jistě, jako že se jmenuji Bill.“

„Nepotřebujete se za tím účelem příliš vzdalovati,“ napomínal ho společník. „Jakmile jednou se ta smečka na vás vrhne, ty tři patrony vám nebudou nic platné. Ta zvířata jsou proklatě hladová, a jakmile se do toho dají, dostanou vás určitě, Bille.“

Položili se toho večera táborem časně. Tři psi nemohli táhnouti saně ani tak rychle, ani tak dlouhé hodiny jako šest psův a jevili již neklamné známky vysílení. A muži šli záhy na lože; Bill dříve dohlédl, aby psi byli uvázáni tak, aby druh na druha nedosáhl.

Ale vlci stávali se smělejšími, a muži byli nejednou vyburčováni ze spánku. Tak blízko vlci přicházeli, že psi stávali se zuřivými hrůzou a bylo potřebí oheň časem posilovati, aby byli dobrodružní marodeuři udržováni v bezpečnější vzdálenosti.

„Slyšel jsem námořníky vypravovati o žralocích, jak sledují loď,“ poznamenal Bill, když zalézal zpět do přikrývek po takovém doplnění ohně. „Nuže, ti vlci jsou žraloci na suchu. Znají své řemeslo lépe než my, a nestopují nás takto ze zdravotních důvodů. Dostanou nás. Jistě nás dostanou, Henry.“

„Již vás napolo mají, když takto mluvíte,“ odvětil Henry ostře. „Člověk je napolo bit, když připustí možnost. A vy jste napolo sežrán podle toho, jak o tom mluvíte.“

„Ulovili už lepšího muže, než jste vy a já,“ odpověděl Bill.

„Oh, nekvákejte. Již toho mám dost.“

Henry obrátil se hněvivě na druhou stranu, ale byl překvapen, že Bill nedal na jevo podobného nakvašení. To nebyl Billův způsob, neboť býval snadno pohněván ostrými slovy. Henry přemýšlel o tom dlouho, než usnul, a když mu víčka zapadala a on usínal, tanula mu v hlavě myšlenka: „Není o tom žádné pochybnosti: Bill má strach. Musím ho zítra povzbuditi!“

Kapitola třetí. Výkřik hladu

Den začal příznivě. Neztratili té noci žádného psa a vyrazili na cestu do ticha, tmy a zimy se srdcem dosti lehkým. Zdálo se, že Bill zapomněl na své předtuchy minulého večera a stával se i žertovným vůči psům, když o polednách převrhli sáně na špatné cestě.

Byl to nepříjemný zmatek. Sáně byly vzhůru nohama a zaklíněny mezi kmen stromu a ohromnou skálu, a bylo nutno psy odpřáhnouti, by se motanice rozpletla. Oba muži byli skloněni nad saněmi, snažíce se je narovnati, když Henry zpozoroval, že Jedno Ucho prchá stranou.

„Sem, Jedno Ucho!“ zvolal, vztyčuje se a otáčeje se za psem.

Ale Jedno Ucho dal se do běhu přes sníh, zanechávaje stopy za sebou. A v sněhu, odkud přijeli, čekala naň vlčice. Když se jí blížil, stal se náhle opatrným. Jeho běh se uvolnil v čilý, půvabný krok a pak stanul. Pozoroval ji pečlivě a s pochybnostmi, a přece toužebně. Zdálo se, že ona se naň usmívá, ukazujíc zuby spíše lichotným než hrozivým způsobem. Udělala mu vstříc několik kroků jakoby žertovně a pak se zastavila. Jedno Ucho blížil se jí, stále čilý a opatrný, ohon a uši vzpřímené, s hlavou vzhůru. Snažil se očenichati se s ní, ale ona žertovně a upejpavě couvala. Každý jeho postup byl provázen ústupem s její strany. Krok za krokem lákala ho od bezpečí jeho lidské společnosti. Pouze jednou, jako jakási výstraha matně se mu kmitla vědomím, ohlédl se zpět na převrhnuté sáně, své druhy ve spřežení a na oba muže, kteří ho volali.

Ale ať jakákoli myšlenka se rodila v jeho mysli, byla rozptýlena vlčicí, která mu šla v ústrety, očenichala se s ním v letném okamžiku, a zase počala upejpavě couvati před jeho obnoveným postupem.

Zatím Bill si vzpomněl na ručnici. Byla však skřípnuta pod převrženými saněmi, a než mu Henry pomohl narovnati náklad, Jedno Ucho a vlčice byli příliš těsně u sebe a vzdálenost příliš veliká, než aby bylo možno odhodlati se k výstřelu.

Příliš pozdě poznal Jedno Ucho svůj omyl. Než ještě viděli příčinu, viděli ho oba muži obrátiti se a dáti se do běhu směrem k nim. A pojednou spatřili tucet vlků, šedých a hubených, jak vyrazili přes sníh a blížili se v pravém úhlu k stezce, zamezujíce mu ústup. V témž okamžiku upejpavost a hravost vlčice zmizela. Se zavrčením vrhla se na Jedno Ucho. Odrazil ji svým ramenem a jsa odříznut, ač stále snažil se dostati k saním, změnil běh, pokoušeje se okruhem k nim proniknouti. Každou chvíli objevovalo se více vlkův a připojovalo se k honbě. Vlčice byla na skok za Jedním Uchem, a držela se mu v patách.

„Kam jdete?“ ptal se náhle Henry, klada ruku na rámě svého společníka.

Bill ji setřásl. „Nevydržím toho,“ pravil. „Nesmějí dostati už ani jednoho z našich psů, mohu-li tomu zabrániti.“

Pušku v ruce, vnořil se do podrostu lemujícího stezku s této strany. Jeho záměr byl dostatečně zřejmý. Byly-li saně středem kruhu, ve kterém Jedno Ucho obíhal, Bill hodlal přerušiti tento kruh v jednom bodě, nadbíhaje pronásledovníkům. S puškou, za bílého dne mohlo mu snad býti možno zastrašiti vlky a zachrániti psa.

„Jářku, Bille!“ volal za ním Henry. „Buďte opatrný! Nevydávejte se v nebezpečí!“ Henry usedl na saně a pozoroval. Nemohl nic jiného dělati.

Bill již zmizel z dohledu; ale sem a tam bylo viděti Jedno Ucho zjeviti se a zase zmizeti mezi podrostem a roztroušenými skupinami jedlí. Henry soudil, že jeho osud je beznadějný. Pes byl si zplna vědom svého nebezpečí, ale obíhal ve vnějším kruhu, co smečka vlkův obíhala v kruhu užším a kratším. Bylo marno doufati, že by Jedno Ucho tak předběhl své pronásledovatele, aby mohl před nimi protnouti jejich kruh a dostati se zpět k saním.

Různé dráhy blížily se rychle jednomu bodu. Henry věděl, že tam někde ve sněhu, na místě zakrytém jeho očím stromy a houštinami, smečka vlků, Jedno Ucho a Bill se sejdou. Příliš rychle, daleko rychleji než očekával, se to odehrálo. Zaslechl výstřel, pak dva výstřely rychle za sebou a věděl, že Billovo střelivo je vyčerpáno. Pak slyšel veliký výbuch vrčení a vytí. Poznal bolestné a hrůzné zavytí Jednoho Ucha a slyšel vlčí skřek, který prozrazoval zasažení zvířete. A to bylo vše. Vrčení ustalo. Vytí zaniklo. Ticho rozložilo se opět nad osamělou zemí.

Seděl dlouho na saních. Nebylo naprosto potřebí, aby šel se podívat, co se stalo. Věděl to, jako by se to bylo odehrálo před jeho očima. Kterýs okamžik prudce vyskočil a spěšně vyňal sekeru zpod popruhův. Ale po delší dobu seděl a dumal, s oběma zbývajícími psy, choulícími se a chvějícími u jeho nohou.

Konečně povstal unaveně, jako by všechna pružnost zmizela z jeho těla, a šel uvázat psy k saním. Přehodil si provaz přes rameno a táhl se psy. Nešel daleko. Při první známce blížící se tmy pospíšil si udělati tábor a postaral se, aby mel hojnou zásobu paliva. Nakrmil psy, uvařil a snědl večeři a připravil si lůžko těsně u ohně.

Ale nebylo mu souzeno, aby se těšil z tohoto lůžka. Než zamhouřil oči, vlci stáhli se příliš blízko kolem, než bylo bezpečno. Nebylo již potřebí žádného napínání zraku, by je viděl. Byli kolem něho a ohně kol dokola, v úzkém kruhu, a mohl je viděti zřetelně ve světle ohně, lehající, sedající si, plazící se po břiše, plížící se zpět a ku předu. Dokonce spali. Sem a tam viděl některého schouleného ve sněhu po způsobu psím užívati spánku, který byl odepřen nyní jemu samému.

Udržoval jasně planoucí oheň, neboť věděl, že ten jediné chránil maso jeho těla proti jejich hladovým tesákům. Jeho dva psi tiskli se k němu, s každé strany jeden, opírajíce se o něho pro ochranu, sténajíce a kňučíce, a časem zoufale vrčíce, když některý vlk více se přiblížil než obyčejně. V takových okamžicích, když psi zavrčeli, celý kruh byl vzrušen, vlci vstávali, tlačili se pokusmo do předu a sbor vzteklého vrčení a dychtivého vytí zazněl kolem něho. Pak si kruh opět ulehl a sem a tam některý vlk navázal opět přerušenou dřímotu.

Ale tento kruh měl neustálou tendenci sevříti se kolem něho. Kus po kuse, o palec najednou, brzy ten, brzy onen vlk pošinul se ku předu, až kruh se zúžil, že bestie byly skoro na doskok. Pak popadl vždy hořící polena a metal je do smečky. Výsledek byl vždy spěšný ústup, provázený hněvivým vytím a zděšeným vrčením, když dobře mířené dřevo zasáhlo a spálilo příliš odvážné zvíře.

Ráno zastihlo muže uštvaného a zmalátnělého, s široce rozevřenýma očima po nevyspání. Uvařil snídani ve tmě a v devět hodin, když s příchodem denního světla smečka vlků se vzdálila, přikročil k provedení záměru, který si usmyslil za dlouhých hodin nočních. Nasekav mladých stromků, udělal z nich jakési lešení, přivázav je ve výši křížem přes sebe ke kmenům stromů. Užil pak saňových popruhů jako zdvihacího lana a s pomocí psů vytáhl rakev nahoru na lešení.

„Dostali Billa a možná, že dostanou mě, ale jistě nedostanou nikdy vás, mladý muži,“ pravil oslovuje mrtvé tělo v jeho hrobce ze stromů.

Pak se znova vydal na cestu a ulehčené sáně vyskakovaly za ochotnými psy; neboť také věděli, že bezpečí záleží na dosažení Fortu M’Gurry. Vlci pronásledovali je nyní otevřeněji, klusajíce klidně vzadu a putujíce po obou stranách, rudé jazyky vyplazeny, s boky hubenými, ukazujícími při každém pohybu vlnění žeber. Byli velice hubeni, pouhé měchy kůže přetažené přes kostry, šlachy na místo svalů — tak hubení, že Henry musil shledávati podivuhodným, že se ještě udrží na nohou a neshroutí se na místě do sněhu.

Neodvážil se cestovati až do tmy. O polednách slunce nejenom ohřálo jižní obzor, ale vystrčilo dokonce svůj horní okraj, bledý a zlatý, nad kraj oblohy. Přijal to jako znamení. Dny se prodlužovaly. Slunce se vracelo. Ale sotva že zmizel pozdrav jeho světla, když zařídil si tábor. Bylo ještě několik hodin šedého denního světla a temného soumraku, a využil jich, aby si nasekal ohromnou zásobu paliva.

S nocí přišel děs. Nejen že hladovící vlci stávali se smělejšími, ale nevyspání jevilo účinky na Henryho. Zdříml proti své vůli schoulen u ohně, zahalen do přikrývek, sekeru mezi koleny, s každé strany s jedním psem tísnícím se naň. Procitl jednou a spatřil před sebou ani ne dvanáct stop daleko velikého, šerého vlka, jednoho z největších z celé smečky. A když se naň díval, šelma protahovala se zvolna po způsobu líného psa, zívajíc přímo do jeho tváře a dívajíc se naň okem majitele, jako by opravdu byl jen poodloženou hostinou, na kterou brzy dojde.

Tuto jistotu jevila celá smečka. Plných dvacet mohl jich napočítati, zírajících na něho hladově nebo tiše spících ve sněhu. Připomínali mu děti shromážděné kolem prostřeného stolu a čekající na dovolení, že smějí začíti jíst. A on byl potravou, kterou měli jíst! Byl zvědav, jak a kdy hody začnou.

Když hromadil dříví na oheň, objevil hodnotu svého vlastního těla, jak jí ještě nikdy nepocítil. Pozoroval své pohybující se svaly a zajímal ho důmyslný mechanism jeho prstů. Při světle ohně křivil prsty pomalu a opětovně, zprvu toliko jeden, pak všechny najednou, roztahuje je široce a pak dělaje rychlé chňapavé pohyby. Studoval útvar nehtů a mačkal špičky prstů hned ostře a hned zas měkce, měře dobu, které nervové pocity potřebovaly. Okouzlovalo ho to, a pocítil náhle lásku k tomu svému jemnému masu, které pracovalo tak krásně, vláčně a delikátně. Pak vždy vrhl bázlivý pohled na kruh vlků nadějně sevřený kolem něho, a jako rána dopadlo naň vědomí, že toto jeho podivuhodné tělo, toto živoucí maso není nic více, než určité množství potravy, touha dravých zvířat, určené k tomu, aby bylo rváno a drásáno jejich hladovými tesáky, aby jim bylo potravou, jako jim často byl potravou los nebo králík.

Probudil se z dřímoty, která byla polo děsivý sen a spatřil vlčici s rudým nádechem před sebou. Nebyla od něho dále než půl tuctu stop a pozorovala ho žádostivě. Oba psi kňučeli a vrčeli u jeho nohou, ale ona si jich nevšímala. Nebylo v ní ničeho hrozivého. Dívala se naň prostě s velikou žádostivostí, ale věděl, že to je žádostivost ze stejně velikého hladu. Byl potrava, a pohled naň probouzel v ní chuťové pocity. Její tlama se otevřela, sliny kanuly dolů a oblizovala se s rozkoší předtuchy.

Křečovitý strach jím zalomcoval. Rychle sáhl po hořícím dřevu, aby je po ní hodil. Ale když sahal, a dříve než jeho prsty sevřely tuto zbraň, skočila vlčice v bezpečí; a poznal, že byla zvyklá, že se po ní házelo. Ve skoku zavrčela obnažujíc bílé tesáky až ke kořenům, všechna její žádostivost zmizela a byla nahrazena zlobou šelmy, která jím zachvěla. Podíval se na ruku, ve které držel dřevo, všímaje si důmyslné delikátnosti prstů je svírajících, jak se přizpůsobovaly všem nerovnostem povrchu, ovíjejíce se kolem drsného dřeva, a jak malík, příliš blízký k hořící části dřeva, citlivě a automaticky se odtáhl od horka způsobujícího bolest na chladnější místo; a v témž okamžiku zdálo se mu, že má vidinu týchž citlivých a delikátních prstů, drcených a rvaných bílými zuby vlčice. Nikdy nemiloval svého těla tak, jako nyní, kdy jeho majetkové právo k němu bylo tak nejisté.

Po celou noc bojoval hořícími dřevy proti hladové smečce. Když proti své vůli zdříml, kňučení a vrčení psů ho vzbudilo. Jitro přišlo, ale poprvé denní světlo nestačilo zaplašiti vlky. Muž marně čekal, že odejdou. Zůstali v kruhu kolem něho u ohně, dávajíce na jevo nadutost majitelů, která otřásla jeho odvahou, již přineslo mu ranní světlo.

Udělal zoufalý pokus vydati se na cestu. Ale v okamžiku, kdy se vzdal ochrany ohně, nejsmělejší vlk skočil po něm, ale skočil vedle. Zachránil se skokem zpět, a čelisti šelmy sklaply sotva šest palců od jeho stehna. Ostatní smečka byla vzhůru a hnala se po něm a bylo potřebí házeti hořící dřeva na pravo i na levo, aby byli zahnáni do uctivé vzdálenosti.

Ani za světla denního neodvážil se opustiti oheň, by nasekal čerstvého dříví. Ve vzdálenosti dvaceti stop vypínala se ohromná, uschlá jedle. Půl dne strávil, prodlužuje svůj táborový oheň směrem k tomu stromu, neustále maje po ruce půl tuctu hořících klacků, by je házel po svých nepřátelích. Když se dostal ke stromu, studoval okolní les, by porazil strom směrem, kde bylo nejvíce paliva.

Noc byla opakováním předešlé noci, leda že potřeba spánku začínala ho přemáhati. Vrčení jeho psů ztrácelo svou účinnost. Kromě toho vrčeli neustále, a jeho otupělé, ospalé smysly již neuvědomovaly si změnu v prudkosti a intensitě. Probudil se vyděšeným trhnutím. Vlčice byla od něho méně než yard. Mechanicky na krátkou vzdálenost, než mohla se uhnouti, vrazil jí hořící dřevo přímo do otevřené a vrčící tlamy. Uskočila, vyjíc bolestí, a co se těšil ze zápachu spáleného masa a srsti, pozoroval ji, jak potřásá hlavou a zuřivě mručí ve vzdálenosti dvaceti stop.

Ale tentokráte, než opětně usnul, uvázal si hořící smrkovou větev k pravé ruce. Oči jeho byly zavřeny jen několik minut, když oheň pálící jeho maso, probudil ho. Několik hodin zůstal věren tomuto programu. Kdykoli byl takto probuzen, zahnal vlky hořícími klacky, přiložil na oheň a znova přidělal větev k ruce. Všechno se dařilo dobře, až po chvíli, kdy nepřivázal větev dosti dobře. Když se mu oči sklížily, odpadla od jeho ruky.

Snil. Zdálo se mu, že je ve Fort M’Gurry. Bylo teplo a útulno, a hrál cribbage s faktorem. Také se mu zdálo, že pevnůstka byla obléhána vlky. Vyli u všech bran a časem on i faktor ustali ve hře, by naslouchali a zasmáli se marnému úsilí vlků dostati se dovnitř. A tu, tak divný byl sen, pojednou ozvala se rána. Dvéře byly vyraženy. Viděl, jak vlci zaplavují velikou světnici pevnůstky. Skákali přímo na něho a faktora. S vyražením dveří hluk jejich vytí vzrostl strašlivě. To vytí ho nyní sužovalo. Jeho sen přecházel v cosi jiného — več, nevěděl; ale v tom všem pronásledovalo ho neustálé vytí.

A tu se probudil a shledal vytí skutečným. Bylo tu veliké vrčení a vytí. Vlci naň hnali útokem. Byli kolem něho a na něm. Zuby jednoho sevřely se na jeho rameni. Instinktivně skočil do ohně, a když skákal, cítil ostré seknutí zubem, který rozdrásal maso jeho nohy. Pak začal zápas ohněm. Tlusté rukavice chránily dočasně jeho ruce, i metal žhavé uhly na všechny strany, až táborový oheň podobal se sopce.

Ale nemohlo to dlouho trvati. Jeho tvář dostávala puchýře v horku; obočí a řasy byly spáleny, a horko stávalo se nesnesitelným jeho nohám. S plápolajícím dřevem v každé ruce skočil na okraj ohně. Vlci byli zahnáni. Na všech stranách, kam žhavé uhly dopadly, syčel sníh a každou chvíli ustupující vlk divokým skokem a zavrčením ohlásil, že šlápl na takový žhavý uhel.

Mrštiv hořící klacky na nejbližší nepřátele, strčil muž doutnající rukavice do sněhu a dupal, by ochladil nohy. Jeho oba psi zmizeli, a věděl dobře, že posloužili jako jeden chod z protahující se hostiny, jež začala se před několika dny s Fattym, a jejímž posledním chodem bude pravděpodobně on sám v nejbližších dnech.

„Ještě jste mne nedostali!“ vzkřikl divoce hroze hladovým bestiím; a při zvuku jeho hlasu celý kruh by vzrušen, všeobecné zavrčení se ozvalo a vlčice připlížila se těsně k němu přes sníh a pozorovala ho s hladovou žádostivostí.

Přikročil k provádění nové myšlenky, jež ho napadla. Rozšiřoval oheň ve veliký kruh. Uvnitř toho kruhu se schoulil, maje pod sebou své ložní zařízení, by ho chránilo před tajícím sněhem. Když takto zmizel ve svém plamenném úkrytu, celá smečka přišla zvědavě k okraji ohně, by viděla, co se s ním stalo. Až dosud se jim zabraňovalo přiblížiti se ohni; nyní usadili se v těsném kruhu, jako tak mnozí psi, blýskajíce očima, zívajíce a protahujíce hubená těla v nezvyklém teple. Pak si vlčice usedla a s nosem, obráceným k jedné hvězdě, počala výti. Vlci postupně se k ní přidali, až celá smečka, sedíc na zadcích, s nosy obrácenými k obloze, vyla svým skřekem hladu.

Svítání přišlo, a světlo denní. Oheň dohoříval. Palivo došlo a bylo potřebí opatřiti nové. Muž učinil pokus vykročiti z ohnivého kruhu, ale vlci vstali, by se naň vrhli. Hořící dřeva přinutila je uskočiti stranou, ale nezahnala jich již. Marně snažil se je zapuditi. Když se vzdal a vrávoral zpět do kruhu, jeden z vlků skočil po něm, ale chybil se a dopadl všemi čtyřmi nohami do žhavého uhlí. Zavyl hrůzou, a vrče, hned se odplazil, aby si ochladil tlapy ve sněhu.

Muž usedl si na přikrývky ve schoulené posici. Jeho tělo klonilo se vpřed. Jeho ramena ochablá a klesající, hlava o kolena opřená dosvědčovala, že se vzdal zápasu. Sem a tam zvedl hlavu, by pozoroval hasnutí ohně. Kruh ohně a žhavých uhlů trhal se v ohniska s mezerami mezi nimi. Tyto mezery rostly, ohniska se zmenšovala.

„Myslím, že můžete přijít a vzít si mě, kdy chcete,“ zamumlal. „Ať to dopadne jakkoli, budu spáti.“

Náhle se probudil, a v otvoru kruhu, přímo před sebou, spatřil vlčici, dívající se naň.

Opět se probudil, o chvíli později, ač se mu to zdálo o hodiny později. Tajemná změna se stala — tak tajemná, že byl vyburcován k větší bdělosti. Něco se stalo. Nemohl nejdříve pochopiti. Pak to objevil. Vlci zmizeli. Zbýval jen udupaný sníh, by dosvědčoval, jak těsně naň doléhali. Spánek přemáhal jej opět; hlava klesala mu na kolena, když se vztýčil prudkým trhnutím.

Bylo slyšeti výkřiky mužů, nárazy saní, vrzání postrojů a dychtivé kňučení namáhajících se psů. Čtvery sáně jely od řeky k táboru mezi stromy. Půl tuctu lidí bylo kolem muže, choulícího se uprostřed hasnoucího ohně. Třásli jím, až přišel k sobě. Díval se na ně jako opilý a mumlal podivnou, ospalou řečí:

„Rudá vlčice… Přišla se psy ke krmení… Nejdříve žrala psí krmivo… Pak sežrala psy… A potom sežrala Billa…“

„Kde je lord Alfred?“ zařval mu jeden z mužů do ucha, třesa jím drsně.

Zavrtěl pomalu hlavou. „Ne, nesežrala ho… Vězí na stromě u posledního tábora.“

„Mrtev?“ vzkřikl muž.

„A v truhle,“ odpověděl Henry. Vytrhl mrzutě rameno ze sevření tazatelova.

„Jářku, dejte mi pokoj… Mám všeho zrovna dost… Dobrou noc, všem.“

Oči mu zamžikaly a zavřely se. Brada klesla mu na prsa. A jakmile ho uložili na přikrývky, jeho chrápání ozývalo se mrazivým vzduchem.

Ale bylo slyšeti ještě jiný zvuk. Byl daleký a slabý, v nesmírné vzdálenosti, výkřik hladové smečky vlků, vydávající se na pouť za jinou potravou, než byl člověk, který jim právě unikl.




Jack London

— vlastným menom John Griffith Chaney, americký spisovateľ Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.