ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kapitola první. Bitva tesáků

Vlčice první zaslechla zvuk lidských hlasův a kňučení saňových psů, a vlčice první odskočila od schouleného muže v kruhu zmírajícího ohně. Smečka nebyla ochotna zanechati kořisti, již uštvala, váhala několik minut, zjišťujíc zvuky a pak také vskočila na stopu, zanechávanou vlčicí. V čele smečky běžel veliký, šedý vlk — jeden z několika vůdcův. On vedl smečku v patách za vlčicí. On varovně vrčel na mladší členy smečky anebo ťal po nich svými tesáky, když se ctižádostivě snažili předběhnouti ho. A on zrychloval krok, když zahlédl vlčici, nyní volně klusající sněhem.

Připojila se k jeho boku, jako by tam bylo její stanovené místo, a přizpůsobila se kroku smečky. Nevrčel na ni, ani jí neukazoval zubů, když mu náhodou skočila do cesty. Naopak, zdálo se, že jest jí přátelsky nakloněn — až příliš přátelsky, než jí bylo vhod, neboť rád běžel blízko ní a když běžel příliš blízko, ona vrčela a cenila zuby. Nebyla též neschopna příležitostně ostře ho chňapnouti do ramene. V takových případech nejevil žádného hněvu. Uskočil prostě stranou a udělal strnule několik rozpačitých skoků, připomínaje držením těla a chováním zahanbeného venkovského mladíka.

To byla jeho jediná nesnáz v běhu smečky, ona však měla jiné nesnáze. Po její druhé straně běžel hubený, starý vlk, prošedivělý a poznamenaný jizvami mnohých bitev. Běžel vždy po její pravé straně. Okolnost, že měl jen jedno oko, a to levé, mohla to vysvětlovati. Také on měl náklonnost tlačiti se na ni, stáčeti se k ní, až jeho zjizvený čenich se dotýkal jejího těla, ramene nebo šíje. Jako u soudruha po levici zapudila tyto pozornosti svými zuby; ale když jí oba prokazovali tyto pozornosti současně, byla v značné tísni, jsouc nucena rychlým chňapáním na obě strany zahnati milovníky, současně udržeti si svůj náskok před smečkou a dívati se na cestu před sebou. Tehdy její druzi cenívali zuby a mručeli hrozivě na sebe přes ni. Byli by se dali do boje, ale i námluvy a jejich soupeřství ustupovaly před tísnivější nouzí hladu smečky. Po každém odmítnutí, když starý vlk náhle odskočil od ostrozubého předmětu své touhy, srazil se s mladým tříletým vlkem, který běžel po jeho slepé pravé straně. Tento mladý vlk dosáhl již svého plného vzrůstu; a uváží-li se vysílený a vyhladovělý stav smečky, měl nadprůměrnou zdatnost a zmužilost. Nicméně běžel o hlavu za jednookým starším vlkem. Když se odvážil ho předběhnouti (což se stávalo zřídka), zuřivé zavrčení a chňapnutí zahnalo ho opět na jeho místo. Někdy však zůstal opatrně zpět a vtlačil se mezi starého náčelníka a vlčici. Proti tomu bylo protestováno se dvou stran, ba se tří stran. Když vlčice rozhořčeně zavrčela, starý vůdce pokaždé se vrhl na tříletého. Někdy i vlčice naň se vrhla. A někdy také mladý vůdce po levé straně naň se vrhl.

V takových případech, maje proti sobě trojí chrup divokých zubů, mladý vlk se náhle zastavil a vrhl se na zadek s napiatými předníma nohama, hrozivou tlamou, zježenou hřívou. Tento zmatek v předu běžící smečky způsobil vždy zmatek v zadním šiku. Zadní vlci srazili se s mladým vlkem a vyjadřovali nelibost uštědřujíce mu kousnutí do zadních nohou a boků. Způsoboval si tím sám nepříjemnosti, neboť nedostatek potravy byl spojen s dráždivostí; ale s neomezenou důvěrou mládí opakoval vždy znova tento manévr po malých přestávkách, ač nedosáhl nikdy ničeho, leda porážky.

Kdyby bylo s dostatek potravy, milkování a zápasy byly by bývaly v proudu, a smečka byla by se rozptýlila. Ale situace smečky byla zoufalá. Byla vyhublá dlouho trvajícím hladem. Běžela pomaleji, než bývalo zvykem. Vzadu pokulhávali slabí členové — velmi mladí a velmi staří. V čele byli nejsilnější. Ale všichni podobali se spíše kostrám než statným vlkům. Nicméně mimo ty, kteří kulhali, pohyby zvířat byly bez námahy a bez únavy. Jejich šlachovité svaly zdály se zdroji nevyčerpatelné energie. Za každým ocelovým stažením se svalu následovalo jiné ocelové stažení a jiné a jiné, patrně bez konce.

Toho dne běželi mnoho mil. Běželi celou noc. Příští den zastihl je stále běžící. Běželi po tváři světa zmrzlého a mrtvého. Žádný život se nejevil. Jen oni sami se pohybovali uprostřed nezměrné strnulosti. Jen oni sami byli živí a hledali jiné věci živé, by je pohltili a mohli žiti dále.

Překročili nízká rozvodí a přešli tucet malých říček v nížině, než jejich touha byla ukojena. Tu přišli na losy. První, kterého dopadli, byl veliký samec. Zde byla potrava a život a nebyla chráněna žádnými tajemnými ohni ani létacími střelami ohnivými. Zahnuté paznehty a lopatovité parohy znali, a odhodili svoji obvyklou trpělivost a opatrnost. Boj byl krátký a zuřivý. Veliký býk byl obklíčen se všech stran. Páral jim břicha a drtil lebky obratně zasazovanými ranami velikých kopyt. Drtil je a lámal na velikých parozích. Zadupával je do sněhu pod sebe v zápase, valícím se s místa na místo. Ale byl ztracen, a klesl s vlčicí zakousnutou divoce do jeho hrdla, s jinými zuby zaťatými do něho po celém těle, požírajícími ho za živa, než ještě jeho poslední zápasy byly u konce, než ještě jeho poslední pomsta byla vykonána.

Nyní bylo potravy hojnost. Los vážil přes osm set liber — plných dvacet liber masa pro jednotlivou tlamu asi čtyřiceti vlků smečky. Ale jestliže dovedli se úžasně postiti, dovedli se také úžasně krmiti, a v brzku trochu rozházených kostí bylo vše, co zbývalo z nádherného zvířete plného života, jež se střetlo se smečkou před několika málo hodinami.

Nyní také hojně odpočívali a spali. S plnými žaludky dostavilo se sváření se a neshody mezi mladšími samci, a to trvalo po několik dní, dokud smečka se nerozběhla. Bylo po hladu. Vlci byli nyní v zvěřnatém kraji, a ačkoli dosud honili ve smečce, honili opatrněji, zaskakujíce těžkopádné samice nebo zmrzačené staré samce, jež odřízli od menších stád losů, s nimiž se setkali.

Přišel den v této zemi hojnosti, kdy tato smečka se rozdělila ve dvě a rozešla se různými směry. Vlčice, mladý vůdce po její levici a starý jednooký po pravici vedli svou polovinu smečky dolů k řece Mackenzie a přes ni do jezerního kraje na východě. Každodenně tento zbytek smečky se zmenšoval. Vždy po dvou, samec a samice, opouštěli ostatní vlky. Někdy ojedinělý samec byl vypuzen ostrými zuby svých soupeřů. Konečně zbývali jen čtyři — vlčice, mladý vůdce, jednooký a ctižádostivý tříletý.

Vlčice dávala nyní na jevo divoce podrážděnou náladu. Její tři nápadníci všichni nesli známky jejích zubův. Ale nikdy neopláceli jí stejným způsobem, nikdy se proti ní nebránili. Obraceli ramena proti jejím nejdivějším kousnutím, a vrtíce ohony, tanečními kroky snažili se utišiti její hněv. Ale byli-li proti ní vtělená mírnost, byli proti sobě vtělená zuřivost. Tříletý stal se příliš ctižádostivým ve své zuřivosti. Napadl jednookého s jeho slepé strany a roztrhl mu ucho v cáry. Ačkoli starý chlap mohl viděti jenom s jedné strany, měl k dobru moudrost dlouhých let zkušenosti proti mládí a síle druhého. Ztracené oko a zjizvený čenich svědčily o způsobu jeho zkušenosti. Prožil příliš mnoho bitev, než aby byl okamžik na rozpacích, co počíti.

Bitva začala poctivě, ale neskončila poctivě. Nedá se říci, jak by to bylo dopadlo, neboť třetí vlk přidal se k staršímu a dohromady, starý náčelník a mladý náčelník, napadli ctižádostivého tříletého a chystali se ho zničit. S každé strany naň dotíraly nelítostné tesáky jeho bývalých soudruhů. Zapomenuty byly dny, kdy honívali pospolu zvěř, kterou rvali k zemi, hlad, který snášeli. Ty záležitosti patřily minulosti. Nyní byla na řadě záležitost lásky — ještě neúprosnější a krutější než záležitost potravy.

A mezi tím vlčice, příčina toho všeho, usedla spokojeně na zadek a dívala se. Byla dokonce potěšena. To byl její den — a nepřicházel často — kdy hřívy se ježily, tesáky narážely o sebe nebo drásaly povolující maso, a to vše, by se jí mohli zmocniti.

A v záležitostech lásky tříletý ve svém prvním dobrodružství toho druhu ztratil život. S každé strany jeho těla stáli jeho soupeři. Dívali se na vlčici, jež usmívajíc se, seděla ve sněhu. Ale starší vůdce byl chytrý, velmi chytrý, v lásce jako v boji. Mladý vůdce otočil hlavu, aby si lízal ránu na rameni. Oblouk jeho šíje byl obrácen k jeho soku. Svým jedním okem starší spatřil příležitost. Vyrazil a zaťal tesáky. Bylo to dlouhé, drásavé kousnutí, dostatečně hluboké. Jeho zuby při tom protrhly velikou tepnu krční. Pak uskočil.

Mladý vůdce zavrčel strašlivě, ale jeho zavrčení přešlo náhle v dráždivý kašel. Krváceje a kašlaje, ochrnulý již vrhl se na staršího a bojoval, co život z něho ubíhal, nohy pod ním slábly, světlo denní šeřilo se v jeho očích, jeho útoky a skoky stávaly se stále bezmocnějšími a bezmocnějšími. A mezi tím vlčice seděla neustále na zadku a usmívala se. Byla rozradostněna neurčitým způsobem touto bitvou, neboť to bylo vyznání lásky Divočiny, a tragoedie pohlaví světa přírody, která byla tragoedií jenom těm, kteří zemřeli. Těm, kteří to přežili, nebyla tragoedií, ale uskutečněním a dosažením.

Když mladý vůdce ležel ve sněhu a již se nehýbal, Jedno Oko ubíral se k vlčici. Jeho chování se byla směsice vítězoslávy a opatrnosti. Očekával prostě odmítnutí, a byl právě tak prostě překvapen, když její zuby nevycenily se naň v hněvu. Poprvé vyšla mu vstříc vlídným způsobem. Očenichala se s ním vzájemně, a dokonce snížila se tak dalece, že poskakovala a pohrávala si s ním zcela po způsobu štěněte. A on přes svá šedivá leta a moudrou zkušenost choval se právě tak dětinsky a ještě o trochu pošetileji.

Zapomenuti byli již přemožení sokové a milostná historie, rudě napsaná ve sněhu. Zapomenuti, až na jediný okamžik, kdy Jedno Oko učinil přestávku, by olízal své trnoucí rány. Tu se mu pysky napolo zkroutily v zavrčení, srst jeho hřbetu a šíje mimovolně se zježila, a vlk napolo schoulil se k skoku, s tlapami křečovitě vraženými do sněhu, aby měl pevnou posici. Ale vše bylo zapomenuto v nejbližším okamžiku, kdy skočil za vlčicí, která hravě dala se před ním v běh skrze lesy.

Potom běželi bok po boku, jako dobří přátelé, kteří se dorozuměli. Dny ubíhaly, a oni drželi pohromadě, honíce potravu a zabíjejíce a požírajíce ji společně. Po nějaké době vlčice začala se stávati neklidnou. Zdálo se, že hledá cosi, čeho nemůže nalézti. Zdálo se, že dutiny pod padlými stromy ji poutají, a strávila mnoho času prohledáváním větších, zasněžených roklin ve skalách a jeskyň pod převislými břehy. Jedno Oko se o to vůbec nezajímal, ale následoval ji dobrácky při jejím pátrání, a když její výzkumy některých míst neobyčejně se protahovaly, ulehl si a čekal, až bude zase hotova jíti dále.

Nezdrželi se na jednom místě, ale putovali krajem, až se dostali opět k řece Mackenzie, podle níž pomalu postupovali dolů, opouštějíce ji často, by honili zvěř podle malých říček, jež se do ní vlévaly, ale vždy se k ní opět vracejíce. Někdy sešli se s jinými vlky, obyčejně v párku, ale žádná strana nedávala na jevo přátelské smýšlení, ani radost ze setkání, ani touhu spojiti se opět ve smečku. Někdy sešli se s osamělými vlky. Ti byli vždy samci, a vtíravě naléhali připojiti se k Jednomu Oku a jeho družce. S tím však on nesouhlasil, a když mu stála po boku ježíc se a ceníc zuby, snaživí samotáři vzali nohy na ramena, schlípli chvost a pokračovali ve své osamělé cestě.

Kterési měsíční noci Jedno Oko běže tichým hvozdem náhle se zastavil. Vztýčil čenich vzhůru; ohon jeho ztuhnul a nozdry se šířily, když čichal vzduch. Jednu nohu držel vzhůru, po způsobu psa. Nebyl uspokojen a čichal vzduch dále, snaže se porozuměti poselství, které mu přinášel. Jedno bezstarostné čichnutí uspokojilo jeho družku, a klusala dále, by ho upokojila. Ačkoli ji následoval, byl ještě v pochybnostech a nemohl se zříci chvilkami zastávky, aby opatrněji prostudoval výstrahu.

Vyplížila se opatrně na okraj veliké, volné prostory, obklopené stromy. Po nějaký čas stála tam sama. Pak Jedno Oko plíže se a choule se, se všemi smysly na číhané, s neurčitým podezřením vyzařujícím z každého chlupu, připojil se k ní. Stáli bok po boku pozorujíce, naslouchajíce, čenichajíce.

K jejich uším doléhaly zvuky zápolících a peroucích se psů, hrdelní výkřiky mužů, ostřejší hlasy spílajících žen a jednou i pronikavý a naříkavý výkřik dítěte. Mimo ohromná tělesa kožených stanů bylo málo co viděti, až na plameny ohně, přerušované časem pohyby zakrývajících je těl, a kouř, stoupající zvolna v tichém vzduchu. Ale k jejich nozdrám zaléhala myriada zápachův indianského tábora, vypravující historii Jednomu Oku většinou nepochopitelnou, ale z níž vlčice znala každou podrobnost.

Byla podivně vzrušena, čenichala a čenichala se vzrůstajícím potěšením. Ale starý Jedno Oko byl v pochybnostech. Prozrazoval starost a vyrazil pokusmo vpřed. Obrátila se a dotkla se čenichem jeho šíje upokojujícím způsobem, a pozorovala znova tábor. Nová žádostivost byla v její tváři, ale nebyla to žádostivost hladu. Byla rozechvívána touhou, která ji pudila jíti vpřed, býti blíže u ohně, svářiti se se psy, vyhýbati se a uhýbati zakopávajícím nohám lidí.

Jedno Oko pohyboval se netrpělivě po jejím boku; jeho nepokoj přešel na ni, a uvědomila si opět naléhavou potřebu nalézti věc, po níž pátrala. Obrátila se a klusala zpět do lesa, k veliké úlevě Jednoho Oka, který klusal trochu napřed, dokud nebyli docela v úkrytu stromů.

Když se ploužili dále, bez hluku jako stíny v měsíčním světle, přišli na stopu. Oba nosy schýlily se k otiskům nohou ve sněhu. Tyto otisky byly velmi čerstvé. Jedno Oko běžel opatrně vpřed, jeho družka mu v patách. Široké tlapky jejich nohou byly široce roztaženy a v doteku se sněhem jako samet. Jedno Oko zahlédl matný pohyb čehosi bílého uprostřed běli. Jeho klouzavý klus byl klamavě rychlý, ale nebyl ničím proti rychlosti, s jakou nyní běžel. Před ním vyskakovala slabá, bílá skvrna, kterou objevil.

Běželi úzkým stromořadím, lemovaným s obou stran mladými jedlemi. Skrze stromy bylo viděti ústí stromořadí, otvírající se do mýtiny měsícem ozářené. Starý Jedno Oko valem doháněl prchající bělavý tvar. Skok za skokem ho dostihoval. Nyní byl u něho. Ještě skok a jeho zuby zaryjí se do něho. Ale k tomuto skoku nedošlo. Vysoko do vzduchu, přímo vzhůru vyšvihla se bílá skvrna, nyní zápasící polární králík, který vyskakoval a zmítal sebou, provozuje jakýsi fantastický tanec ve vzduchu a nikdy se nedotýkaje země.

Jedno Oko uskočil zpět zafrknuv náhlým poděšením, pak se schoulil do sněhu a vrčel hrozivě na děsivou věc, jíž nechápal. Ale vlčice chladně ho přeběhla. Zastavila se na okamžik, a pak skočila po tančícím králíku. Také ona vyšvihla se vysoko, ale ne tak vysoko jako vnadidlo, a její zuby sklaply na prázdno s kovovým třeskem. Skočila po druhé a po třetí.

Její druh pomalu opustil svou ztrnulou, schoulenou polohu a pozoroval ji. Dal nyní na jevo nelibost s jejím opětovaným nezdarem a provedl sám mohutný skok do výše. Sevřel králíka svými zuby a přitáhl ho k zemi. Ale současně ozval se podezřelý, praskavý pohyb vedle něho a jeho užaslé oko spatřilo, jak mladá jedle nad ním se sklání, by ho udeřila. Jeho čelisti pustily kořist, a uskočil zpět, aby utekl tomuto záhadnému nebezpečí, s pysky odhrnutými s tesáků, s vrčením v hrdle, každým chlupem ježícím se vztekem a strachem. A v témž okamžiku stromek opět se vzpřímil, a králík tanče vyšvihl se opět do vzduchu.

Vlčice se zlobila. Zakousla se svými tesáky druhovi do ramene na znamení výčitky; on pak vyděšen, nechápaje příčiny tohoto nového útoku, oplatil jí to zuřivě, natrhnuv jí čenich po straně. Jeho nesouhlas s takovou výčitkou byl pro vlčici také neočekávaný, i vrhla se naň vrčíc nevolí. Tu pochopil svůj omyl a snažil se ji udobřit; ale ona přikročila k důkladnému potrestání jeho, až se vzdal všech pokusův udobřovacích a točil se rychle do kolečka s hlavou od ní odvrácenou, a jeho ramena přijímala trest od jejích zubů.

Zatím králík tančil nad nimi ve vzduchu. Vlčice usedla ve sněhu a starý Jedno Oko, nyní boje se více své družky než tajemného stromku, skočil opět po králíku. Když dopadl zpět drže ho v zubech, upíral své oko na stromek. Jako předešle, následoval ho k zemi. Schoulil se před hrozící ranou, se srstí zježenou, ale drže neustále králíka pevně v zubech. Ale rána nedopadla. Stromek zůstával nad ním skloněn. Pohyboval se, když se vlk pohnul, a tento vrčel naň skrze zaťaté čelisti; když vlk se nehýbal, nehýbal se stromek, a vlk usoudil, že je lépe zůstati v klidu. Ale teplá krev králíkova dobře chutnala v jeho tlamě.

Jeho družka vysvobodila jej z jeho situace. Vzala od něho králíka, a co stromek hrozivě se nad ní klátil a tetelil, odkousala králíkovi klidně hlavu. Pojednou stromek se vymrštil do výše, a nezpůsoboval již žádných obtíží, zůstávaje v náležité a kolmé posici, jak příroda mu určila, by rostl. Pak vlčice a Jedno Oko pozřeli svorně zvěř, kterou jim chytil tajemný stromek.

Byly tu ještě jiné stopy a stromořadí, kde králíci viseli ve vzduchu, a párek vlků ohledal je všecky, vlčice kráčející napřed, starý Jedno Oko vzadu, pozoruje, uče se methodě, jak oloupiti oka — vědomost, která mu měla býti na prospěch v budoucnosti.

Kapitola druhá. Doupě

Po dva dny vlčice a Jedno Oko zdržovali se poblíže indianského tábora. On byl utrápený a bázlivý, ale tábor lákal jeho družku a nebyla ochotna se vzdáliti. Když však kteréhosi rána vzduchem se rozlehl výstřel z pušky z bezprostřední blízkosti a kule uhodila do kmenu stromu několik palců od hlavy Jednoho Oka, neváhali již, a dali se na útěk, který je rychle oddaloval na míle daleko od nebezpečí.

Nešli daleko — cestu dvou dní. Potřeba vlčice nalézti věc, po níž pátrala, stala se naléhavou. Stávala se velmi těžkou a mohla běžeti jen pomalu. Kdysi, pronásledujíc králíka, kterého by obyčejně byla chytila snadno, vzdala se a ulehla k odpočinku. Jedno Oko přikročil k ní, když však se dotkl zlehka čenichem její šíje, tu chňapla po něm s takovou náhlou zuřivostí, že zavrávoral zpět a vypadal směšně ve své snaze vyhnouti se jejím zubům. Její povaha stala se zlobivější než kdy jindy, ale také on stal se trpělivějším a starostlivějším.

A pak nalezla věc, kterou hledala. Bylo to několik mil vzhůru proti malé říčce, jež letního času tekla do Mackenzie, která však nyní byla zamrzlá skrz na skrz až k skalnatému dnu — mrtvý proud pevné běli od pramene až k ústí. Vlčice klusala tudy unaveně, její druh hodně napřed, když přišla k převislému, vysokému hlinitému břehu. Podrývání a vymílání jarních proudův a tajících sněhů podemlelo břeh a na jednom místě udělalo z úzké štěrbiny malou jeskyni.

Zastavila se u otvoru jeskyně a prohlédla pozorně stěnu. Pak běžela na jednu i druhou stranu podle úpatí stěny až tam, kde její srázná massa se vztyčovala z krajiny měkčích linií. Vrátivši se zase k jeskyni, vkročila do jejího úzkého otvoru. Ani ne po tři stopy byla nucena se skrčiti, pak se však stěny rozšířily a zvýšily v malou, okrouhlou prostoru v průměru skoro šesti stop. Strop dotýkal se téměř její hlavy. Bylo tu sucho a útulno. Prohlédla místo s velikou důkladností, co vrátivší se Jedno Oko stál ve vchodu a trpělivě ji pozoroval. Sklonila hlavu nosem až k zemi, namířeným k bodu blízko jejích dohromady stažených nohou, a kolem tohoto bodu otočila se několikrát; pak s unaveným vzdechem, který byl skoro zasténání, svinula tělo, uvolnila nohy a ulehla, s hlavou směrem k otvoru. Jedno Oko dávaje na jevo svůj zájem zahrocenýma ušima, smál se na ni, a vzadu viděla odrážeti se proti bílému světlu jeho huňatý chvost, vrtící se dobrácky. Její vlastní uši složily se dozadu ostrými hroty a těsně k hlavě na okamžik, tlama její se otevřela a jazyk mírumilovně se vyplázl, a tím způsobem vyjadřovala, že se má dobře a je spokojena.

Jedno Oko byl hladov. Ačkoli si ulehl ve vchodu a spal, jeho spánek byl neklidný. Neustále se budil a stříhal ušima po jasném světě zvenčí, kde dubnové slunce zářilo po sněhu. Když zdříml, vkrádaly se mu do uší slabé šepoty skrytých praménků tekoucí vody, i vstával a naslouchal pozorně. Slunce se vrátilo, a všechen probouzející se svět Severu volal ho. Život se hýbal. Ve vzduchu bylo cítiti jaro, bylo cítiti rostoucí život pod sněhem, mízu stoupati ve stromech, pupeny lámající pouta mrazu.

Vrhal úzkostné pohledy na svou družku, ale ta nejevila touhy povstati. Pohlédl ven, a půl tuctu sněžných strnadů zamávalo křídly jeho zorným polem. Vzchopil se, ohlédl se znova na svou družku; i ulehl opět a zdříml. Pronikavý, tenounký nápěv vkrádal se mu do sluchu. Jednou, a dvakráte přejel si ospale nos tlapou. Pak se probudil. Bzuče ve vzduchu na špici jeho nosu poletoval osamělý moskyt. Byl to úplně dorostlý moskyt, jeden z těch, kteří leželi zmrzlí v suchém kmenu po celou zimu a kteří byli nyní roztáli sluncem. Nemohl déle odolati volání světa. Kromě toho byl hladov.

Připlazil se k své družce a snažil se ji přemluviti, aby vstala. Ona však po něm jen chňapala; vyšel tedy ven sám do jasného slunečního svitu a shledal, že povrch sněhu je měkký a putování obtížné. Šel proti proudu po zamrzlé říčce, kde sníh ve stínu stromů byl ještě tvrdý a křišťálový. Byl vzdálen osm hodin, a přišel zpět za tmy hladovější, než odešel. Nalezl zvěř, ale neulovil jí. Probořil se tající korou sněhovou a svalil se, co králíci na povrchu pohybovali se lehce jako kdy jindy.

Stanul v otvoru jeskyně s náhlým návalem podezření. Slabé, podivné zvuky vycházely z vnitřku. Nebyly to zvuky, vydávané jeho družkou, a přece byly vzdáleně povědomé. Vplížil se opatrně dovnitř, ale byl uvítán varovným zavrčením vlčice. To ho nijak nepřekvapilo, ačkoli poslechl, zůstávaje opodál; ale zájem jeho stále vzbuzovaly nové zvuky — slabá, tlumená kňourání a vrnění.

Jeho družka podrážděně dávala mu výstrahu, by se nepřibližoval; schoulil se tedy a spal ve vchodu. Když přišlo jitro a matné světlo vniklo do doupěte, pátral opět po zdroji oněch vzdáleně povědomých zvuků. Ve varovném vrčení jeho družky byl nový tón. Byl to tón žárlivosti, a vlk zůstával velmi pozorně v uctivé vzdálenosti. Nicméně zahlédl mezi jejími nohami tlačiti se pod ochranu jejího těla pět cizích, malých živých ranečků, velmi slabých, velmi bezmocných, vydávajících tenké, kňouravé zvuky, s očima neotvírajícíma se k světlu. Byl překvapen. Nebylo to poprvé v jeho dlouhém a úspěšném životě, že se tato věc přihodila. Přihodila se mnohokráte, ale pokaždé to bylo pro něho nové překvapení.

Jeho družka dívala se naň úzkostlivě. Každou chvíli vyrážela hluboké mručení, a když myslila, že se jí příliš přibližoval, mručení v jejím hrdle přešlo v ostré zavrčení. Ze své vlastní zkušenosti nepamatovala se, že by se tato věc byla přihodila, ale v jejím instinktu, který byl zkušenost všech vlčích matek, byla neurčitá vzpomínka na otce, kteří sežrali své novorozené a bezbranné potomstvo. Jevila se v ní jako silná bázeň, která ji nutila zabrániti Jednomu Oku prohlédnouti si blíže vlčata, jejichž byl otcem.

Ale nebylo žádného nebezpečí. Jedno Oko pocítil nával vnitřního hnutí, které bylo zase instinktem, zděděným po všech vlčích otcích. Neuvažoval o něm, ani se nad ním nepozastavoval. Bylo zde, v jeho nejvnitrnější bytosti; a nejpřirozenější věcí na světě bylo, že poslechl, obrátiv se zády ke své novorozené rodině, a odklusal ven, vydávaje se na pouť za potravou, na níž závisel jeho život.

Pět nebo šest mil od doupěte říčka se rozdělovala, a její ramena rozbíhala se do hor v pravém úhlu. Zde, pustiv se po levém rameni, přišel na čerstvou stopu. Očenichal ji a shledal tak nedávnou, že se rychle schoulil a podíval směrem, kde mizela. Pak se s rozvahou obrátil a pustil po pravém rameni. Stopa byla mnohem větší než stopa jeho vlastních nohou, a věděl, že v blízkosti takové stopy má k očekávání málo potravy.

Půl míle vzhůru proti pravému rameni jeho bystré uši zaslechly zvuk hlodajících zubů. Připlížil se k zvířeti a shledal, že je to dikobraz, stojící na zadních nohou, opřen o strom a zkoušející své zuby na kůře. Jedno Oko blížil se opatrně, ale beznadějně. Neboť znal toto plemeno, ačkoli se s ním dosud nikdy nesetkal tak daleko na sever; a nikdy ještě v jeho dlouhém životě neposloužil mu dikobraz za oběd. Ale naučil se již ode dávna, že jest cosi, co sluje náhoda, nebo příležitost, a plížil se neustále blíže. Nedalo se říci, co se může státi, neboť s živými věcmi dopadá to jaksi vždy různým způsobem.

Dikobraz schoulil se v kouli, ježící se paprskovitě všemi směry dlouhými, ostrými bodlinami, jež vyzývaly k útoku. Za svého mládí Jedno Oko jednou očenichal příliš z blízka podobnou, zdánlivě nečinnou kouli z ostnů, a náhle byl mu ocas vražen do tváře. Jednu bodlinu odnesl si v čenichu, kde mu zůstala několik neděl, způsobujíc zánět, až konečně sama vypadla. Ulehl tedy v pohodlné, schoulené posici, nos na stopu daleko od ocasu zvířete a mimo jeho dosah. Tak čekal, zachovávaje úplný klid. Nedalo se nic říci. Něco se mohlo přihoditi. Dikobraz mohl se rozvinouti. Mohla se naskytnouti příležitost k obratnému a drásavému vražení tlapy do měkkého, nechráněného břicha.

Ale po půl hodině vstal, zavrčel hněvivě na nehybnou kouli a dal se do běhu. Čekal již příliš často a marně v minulosti na dikobrazy, až se rozvinou, než aby mrhal déle časem. Ubíral se dále vzhůru po pravém rameni. Den plynul a nic neodměňovalo jeho honby.

Probuzený pud otcovství silně naň naléhal. Musil nalézti potravu. Odpoledne přišel náhodou na kura sněžného. Vyběhl z houštiny a ocitl se tváří v tvář přihlouplému ptáku. Seděl na kmenu, ani ne stopu od nosu vlkova. Oba se zahlédli vzájemně. Pták vyděšen vyskočil, ale vlk udeřil ho tlapou, srazil k zemi, vrhl se naň a chytil jej do zubů, právě když se třepal na zemi, by opětně vzlétl. Když jeho zuby pronikaly jemným masem a křehkými kostmi, počal ovšem žráti. Pak se však rozpomenul a obrátiv se, vydal se na zpáteční cestu k domovu, nesa v tlamě kura sněžného.

Míli nad rozvětvením říčky, když běžel svým obvyklým lehounkým krokem jako klouzavý stín, obezřetně pozorující každý nový výhled své stezky, přišel na novější otisky velikých šlépějí, které objevil časně z rána. Ježto stopa shodovala se s jeho cestou, sledoval ji, připraven v každé zátočině říčky na setkání se s původcem stop.

Vystrčil hlavu za výstupek skály, kde začínal neobyčejně veliký oblouk říčky, a jeho bystré oko spatřilo cosi, co ho přimělo k rychlému skrčení. Byl to původce stop, velká samice rysa.

Krčila se, jako i on se krčil již toho dne, před těsně svinutou koulí z ostnů. Byl-li před tím klouzavým stínem, stal se vlk nyní duchem takového stínu, když se plížil a obíhal v oblouku, až se mu podařilo dostati se do závětří obou tichých, nehýbajících se zvířat.

Ulehl ve sněhu, složiv ptáka vedle sebe a jehličím nízké jedle pozoroval hru o život před sebou — čekajícího rysa a čekajícího dikobraza, oba lpějící na životě; a zvláštnost hry byla v tom, že podmínkou života pro onu bylo sežrati tohoto, a podmínkou života tohoto bylo, by nebyl sežrán. Zatím starý Jedno Oko, vlk, choulící se v úkrytu, hrál též svou úlohu ve hře, čekaje na nějaký zvláštní rozmar náhody, který by mu pomohl v jeho starosti o potravu, jež byla podmínkou jeho života.

Uplynulo půl hodiny, hodina, a nic se nepřihodilo. Ostnitá koule jako by byla z kamene, tak málo se hýbala, rys jako by byl zmrzlý jako mramor, a starý Jedno Oko jako by byl mrtvý. A přece všechna tři zvířata byla v nejvyšším napětí života, jež bylo skoro bolestné, a stěží mohla kdy býti živější než ve své zdánlivé zkamenělosti.

Jedno Oko pohnul se zlehka a zíral dále upřeně se zvýšenou dychtivostí. Dělo se cosi. Dikobraz konečně nabyl přesvědčení, že nepřítel odešel. Pomalu, opatrně rozvinoval kouli neproniknutelného pancíře. Nezmítalo jím žádné chvění předtuchy. Zvolna, zvolna ježatá koule se vzpřimovala a prodlužovala. Jedno Oko, pozoruje to, ucítil náhle vláhu v tlamě a sliny sbíhaly se mu mimovolně, podrážděny živoucím masem, které se před ním roztahovalo jako večeře.

Dikobraz se ještě úplně nerozvinul, když objevil svého nepřítele. V tom okamžiku rys udeřil. Rána byla jako blesk. Tlapa s vytaženými, zahnutými drápy vrazila pod měkké břicho a stáhla se zpět rychlým, drásavým pohybem. Kdyby byl dikobraz úplně rozvinut, anebo kdyby nebyl objevil svého nepřítele o zlomek vteřiny dříve, než rána dopadla, byla by tlapa vyvázla beze škody; avšak postranní úder ocasu vrazil do ní ostré bodliny, když se vracela zpět.

Vše přihodilo se najednou — rána, její oplacení, zakvičení dikobraza v agonii, skřek veliké kočky pro náhlé poranění a překvapení. Jedno Oko vstal napolo ve svém rozčilení, s ušima vztýčenýma, s ocasem tuhým a zachvívajícím se vzadu. Hněv opanoval rysa. Divoce skočil na věc, která ho ranila. Ale dikobraz kviče a chrochtaje, snaže se s potrhaným tělem slabě svinouti se do ochranné koule, vymrštil opětně svůj ocas, a zase veliká kočka zaječela bolestí a překvapením. Pak začala couvati a frkati, a její nos ježil se jako úžasný polštářek na jehly. Otírala si nos tlapami, snažíc se odstraniti palčivé ostny, strkala ho do sněhu, třela o větve a ratolesti, a při tom neustále poskakovala sem a tam, do předu, na stranu, nahoru a dolů, v šílené bolesti a strachu.

Neustále kýchala a její pahýl ocasu trhal sebou prudce a násilně. Nechala skotačení a na chvíli se utišila. Jedno Oko pozoroval. A ani on nemohl opanovati náhlého úděsu a mimovolného zježení srsti na hřbetě, když pojednou bez výstrahy vyskočila přímo do vzduchu, vyrážejíc současně dlouhý a nejstrašlivější skřek. Pak skočila stranou a odbíhala, křičíc při každém skoku.

Teprve když hluk jí způsobovaný zanikl v dálce, odvážil se Jedno Oko ku předu. Kráčel opatrně jako by všechen sníh byl pokryt ostny dikobraza, připravenými probodnouti měkké tlapky jeho nohou. Dikobraz uvítal jeho příchod zuřivým kvičením a skřípěním svých dlouhých zubů. Podařilo se mu opět sbaliti se v kouli, ale nebyla to již bývalá, pevná koule, jeho svaly byly již příliš vysíleny. Byl rozpárán skoro ve dví, a krvácel hojně. Jedno Oko nabral si do tlamy krví promočeného sněhu a žvýkal ho, chutnal a polykal. To bylo mu pochoutkou, a jeho hlad vzrůstal mocně; ale byl již příliš dlouho ve světě, by zapomněl své opatrnosti. Čekal. Ulehl a čekal, co dikobraz skřípal zuby, vyrážel chrčení a vzlyky a někdy ostré, krátké zakvičení. Za chvíli Jedno Oko zpozoroval, že bodliny klesají a že veliké chvění nadešlo. Chvění náhle přestalo. Poslední vyzývavé skřípění zubů se ozvalo. Pak všechny bodliny klesly zcela dolů, tělo ochablo a nehýbalo se již.

Nervosní, nesmělou tlapou natáhl Jedno Oko dikobraza po délce a obrátil ho na hřbet. Nic se nestalo. Byl opravdu mrtev. Studoval jej pozorně okamžik, pak ho vzal opatrně do zubů a vydal se na cestu dolů podél říčky, polo nesa, polo vleka dikobraza, hlavu obraceje stranou, aby nešlápl na bodlinaté tělo. Tu si vzpomněl na něco, pustil své břímě a klusal zpět, kde zanechal kura sněžného. Neváhal ani okamžik. Věděl jasně, co musí udělati, a proto sežral ihned ptáka. Pak se vrátil a chopil se opět svého břemene.

Když přivlékl výsledek svého celodenního lovu do jeskyně, vlčice prohlédla kořist a obrátila čenich k vlku a zlehka lízla jej po šíji. Ale v nejbližším okamžiku varovala ho, by zůstal ve vzdálenosti od vlčat zavrčením, které bylo méně drsné než obyčejně a bylo spíše omluvné než hrozivé. Její instinktivní bázeň před otcem jejího potomstva se zmenšovala. Choval se, jak se slušelo na vlčího otce, a nedával na jevo zlověstné touhy pozříti mladé životy, které přivedla na svět.

Kapitola třetí. Šedý vlček

Lišil se od svých bratrův a sester. Jejich srst prozrazovala již červenavý nádech, zděděný po matce, vlčici, kdežto on jediný v tomto ohledu byl po otci. Byl jediný malý šedý vlček z doupěte. Vydařil se jako pravý vlk — opravdu, vydařil se věrně po Jednom Oku fysicky, až na jedinou výjimku a to — že měl dvě oči, kdežto jeho otec měl jedno.

Oči šedého vlčka nebyly ještě dlouho otevřeny, a již mohl viděti s určitou jasností. A pokud jeho oči byly ještě zavřeny, již hmatal, chutnal, čichal. Znal dva bratry a dvě sestry velmi dobře. Začal s nimi dováděti chabým, nemotorným způsobem a dokonce i hádati se, a jeho malé hrdlo rozechvívalo se podivným, šelestivým zvukem (předchůdcem vrčení), když se rozčilil až ve hněv. A dávno než se jeho oči otevřely naučil se hmatem, chutí a čichem rozeznávati svou matku — zdroj tepla, tekuté potravy a něhy. Měla jemný, laskající jazyk, který ho konejšil, přejížděje jeho měkké tělíčko, a který ho nutil přimknouti se k ní těsně a zamhouřiti oči ku spánku.

Větší díl z prvního měsíce jeho života byl takto ztráven za spánku; ale nyní mohl viděti zcela dobře, zůstával bdělý po delší čas a začínal dobře poznávati svůj svět. Jeho svět byl chmurný; ale toho nevěděl, neboť neznal jiného světa. Byl slabě osvětlen; ale jeho oči nikdy nepotřebovaly se přizpůsobovati jinému světlu. Jeho svět byl velmi malý. Jeho hranice byly stěny doupěte; ale ježto neměl vědomosti o širém světě zvenčí, nebyl nikdy stísňován úzkým ohraničením své existence.

Záhy však objevil, že jedna ze stěn jeho světa liší se od ostatních. Bylo to ústí jeskyně a zdroj světla. Objevil, že se liší od jiných stěn, dávno, než měl nějaké vlastní myšlenky, nějaké uvědomělé projevy vůle. Působila naň neodolatelnou přitažlivostí, dříve než jeho oči se otevřely a pohlédly na ni. Světlo její doléhalo na jejich zapečetěná víčka, a oči i zrakové nervy vzrušily se k malým, jiskrovým zábleskům, teple zbarveným a podivně lahodícím. Život jeho těla a každé žilky jeho těla, život, který byl podstatou jeho těla a který byl rozdílný od jeho vlastního, osobního života, toužil po tom světle a pudil jeho tělo ke světlu právě jako důmyslná chemie rostlin pudí je k slunci.

Od prvopočátku, než svitlo mu vědomí života, plazil se stále směrem k otvoru jeskyně. A jeho bratři a sestry v tom se s ním shodovali. Nikdy v tom období žádný z nich se nebatolil k temným koutům zadní stěny. Světlo je přitahovalo, jako by byli rostliny; chemie života, která je vytvářela, žádala světla jako podmínky bytí; a jejich loutkám podobná tělíčka batolila se slepě a chemicky, jako výhonky révy. Později, když každý z nich vyvinul svou individualitu a osobně si uvědomil impulsy a touhy, přitažlivost světla vzrůstala. Neustále se batolili a plazili směrem k němu, a vždy byli od něho zahnáni matkou.

Tím právě poznal šedý vlček jiné příslušenství své matky než měkký, konejšivý jazyk. Při svém neodbytném plazení se směrem k světlu objevil u ní též čenich, který uděloval ostrým štilcem pokárání, a později tlapu, která ho srazila k zemi a převalila rychlým, vypočítaným úderem. Tak poznal bolest; a nad to naučil se vyhýbati bolesti — nejprve nevysazováním se nebezpečí, pak uhýbáním se a couváním. To bylo uvědomělé jednání, a výsledky jeho prvních všeobecných soudů o světě. Napřed automaticky couval před bolestí, když byl automaticky se blížil k světlu. Pak couval před bolestí, protože věděl, že je to bolest.

Byl divoké, malé vlče. Tací byli i jeho bratři a sestry. Dalo se to očekávati. Byl masožravý živočich. Pocházel z pokolení, které zabíjelo zvířata a požíralo zvířata. Jeho otec a matka živili se výhradně masem. Mléko, které byl ssál se svým prvním zábleskem života, bylo mléko přeměněné přímo z masa, a nyní ve stáří jednoho měsíce, když jeho oči byly otevřeny asi týden, počínal sám jísti maso — maso vlčicí napolo ztrávené a vydávené pěti rostoucím vlčatům, která kladla již příliš veliký požadavek na její vémě.

Ale on byl i nejdivočejší z doupěte. Mohl vydati šelestivé zamručení hlasitěji než kterýkoli z ostatních. Jeho malinké vzteky byly hrozivější než jejich. On první se naučil kousku, jak převaliti jiné vlče vychytralou ranou tlapky. A on první chytil druhé vlče za ucho a tahal a cloumal vrče těsně zaťatými čelistmi. A jistě on způsobil matce nejvíce nesnází v odhánění rodiny od otvoru jeskyně.

Kouzlo světla pro vlčka vyrůstalo každým dnem. Vytrvale se vydával na dobrodružství do vzdálenosti jednoho yardu směrem ke vchodu jeskyně a právě tak vytrvale byl zaháněn zpět. Jen že nevěděl, že je to vchod. Nevěděl vůbec ničeho o vchodech — průchodech, jimiž se chodí s jednoho místa na jiné. Neznal jiného místa, ještě méně než cestu tam. Pro něho tedy vchod jeskyně byl stěnou — stěnou světla. Čím bylo slunce pro obyvatele vnějšku, tím byla ona stěna jemu, sluncem jeho světa. Přitahovala ho jako svíčka přitahuje mola. Neustále snažil se jí dosíci. Život, který se v něm tak rychle rozvíjel, pudil ho ustavičně směrem k stěně světla. Život v něm věděl, že to byla cesta ven, cesta, kterou bylo určeno, by šel. Ale on sám o tom nevěděl ničeho. Nevěděl vůbec, že je nějaký zevnější svět.

Jedna věc byla podivná s onou stěnou světla. Jeho otec (přišel již k poznání otce jako také jednoho z obyvatelů světa, bytosti jako jeho matka, který spal blízko k světlu a byl přinášeč potravy) — jeho otec měl zvyk choditi přímo do vzdálené, bílé stěny a zmizeti. Šedý vlček nemohl toho pochopiti. Ačkoli mu matka nikdy nedovolila přiblížiti se k této stěně, přiblížil se k druhým stěnám a setkal se s tvrdým odporem na konci něžného nosu. To bolelo. A po několika takových dobrodružstvích zanechal těchto stěn. Aniž o tom přemýšlel, uznal zmizení ve stěně za zvláštnost otcovu, jako mléko a polostrávené maso byly zvláštnosti matčiny.

Ve skutečnosti šedému vlčku nebylo dáno mysliti, aspoň ne způsobem obvyklým u lidí. Jeho mozek pracoval mlhavými stezkami. Nicméně jeho závěry byly tak ostré a určité jako úsudky, ke kterým dospívají lidé. Měl methodu přijímati věci, aniž se ptal, proč a nač. Ve skutečnosti byl takový průběh klassifikace. Nikdy si nelámal hlavy, proč se nějaká věc stala. Jak se stala, mu postačilo. Proto, když se uhodil do nosu o zadní stěnu několikrát, dospěl k úsudku, že by nezmizel skrze stěny. Ale nebyl ani v nejmenším znepokojován touhou vypátrati příčinu rozdílu mezi otcem a sebou samým. Logika a fysika nehrály nijaké úlohy v jeho duševním vývoji.

Jako většina tvorů Divočiny poznal záhy hlad. Přišla doba, kdy nejenom došla zásoba masa, ale i mléko přestalo prýštiti z matčina vemene. Nejdříve vlčata kňourala a křičela, ale většinou spala. Netrvalo dlouho, a nastalo u nich vysílení z hladu. To tam bylo strkání se a rvaní, ty tam drobné vzteky a pokusy o vrčení; a dobrodružství ve směru daleké, bílé stěny ustala nadobro. Vlčata spala, co život v nich pohasínal a hynul.

Jedno Oko byl zoufalý. Toulal se daleko široko, spal jen málo v doupěti, které se nyní stalo neveselým a bědným. Vlčice také opustila rodinu a vyšla pátrati po potravě. V prvních dnech do narození vlčat Jedno Oko několikrát putoval zpět k indianskému táboru a olupoval králičí oka; ale když sníh roztál a řeky se uvolnily, indianský tábor se odstěhoval, a tento zdroj potravy byl mu uzavřen.

Když šedý vlček vrátil se opět k životu a znova počal se zajímati o dalekou bílou stěnu, shledal, že obyvatelstvo jeho světa se zmenšilo. Zbývala mu jediná sestra. Ostatní byli pryč. Když sesílil, viděl se nucena hráti si sám, neboť sestra nezvedala již hlavy a nehýbala se. Jeho tělíčko zaokrouhlovalo se masem, které nyní pojídal, ale pro ni přišla potrava příliš pozdě. Spala nepřetržitě, drobounká kostra zabalená kůží, v níž život dohasínal, dohasínal, až zhasl docela.

Pak přišel čas, kdy šedý vlček neviděl již otce zjevovati se a mizeti ve stěně, ani ležeti spícího ve vchodu. Stalo se to na konci druhého a méně krutého hladu. Vlčice věděla, proč se Jedno Oko nevrátil, ale nebylo možnosti, by sdělila šedému vlčkovi, co viděla. Na vlastní honbě za potravou, vzhůru po levém rameni říčky, kde žil rys, šla po stopě Jednoho Oka, den staré, a nalezla ho, či spíše co z něho zbývalo, na konci jeho stop. Byly tu mnohé známky bitvy, jež byla vybojována, i jak rys odebral se do svého doupěte, když dobyl vítězství. Dříve než odešla, vlčice vypátrala toto doupě, ale jisté známky jí sdělily, že rys je doma, a neodvážila se dovnitř. Potom vlčice na svých lovech vyhýbala se levému rameni. Neboť věděla, že v doupěti rysově je hnízdo mláďat, a věděla též, že rys je divoký, zlostný tvor a strašlivý zápasník. Bylo hračkou pro půl tuctu vlků zahnati prskajícího a ježícího se rysa na strom; ale bylo něco zcela rozdílného pro osamělého vlka střetnouti se s rysem — obzvláště když bylo známo o rysu, že má za sebou hnízdo hladových mláďat.

Ale Divočina je Divočina, a mateřství je mateřství, vždy divě chránící, ať již v Divočině nebo mimo ni, a měl přijíti čas, kdy vlčice pro své šedé vlče měla se odvážiti k levému rameni říčky a k doupěti ve skalách, i zuřivosti rysově.

Kapitola čtvrtá. Stěna světa

V době, kdy matka začala opouštěti jeskyni pro lovecké výpravy, vlček naučil se již dobře znáti zákon, který mu zakazoval blížiti se ke vchodu. Nejenom byl tento zákon jemu vštípen násilně a mnohokráte matčiným čenichem a tlapou, ale v něm vyvíjel se pud strachu. Nikdy ve svém krátkém jeskynním životě nesetkal se s ničím, čeho by se musil obávati. A přece strach byl v něm. Zdědil ho po vzdálených předcích prostřednictvím tisíce tisíců životů. Bylo to dědictví, které přejal přímo od Jednoho Oka a vlčice; ale jim zase bylo předáno prostřednictvím všech předcházejících pokolení vlků. Strach! toť odkaz Divočiny, kterému žádný živočich nemůže uniknouti ani vyměniti jej za polévku.

Šedý vlček tedy znal strach, ačkoli neznal látky, ze které strach vznikl. Snad přijímal jej jako jedno z omezení života. Hlad poznal, a když nemohl hlad ukojiti, cítil omezení. Tvrdá překážka jeskynní stěny, ostrý štilec matčina čenichu, neodolatelný úder její tlapy, neukojený hlad několika období nouze, to vše ho poučilo, že není úplné volnosti ve světě — že život má hranice a meze. Tyto hranice a meze jsou zákony. Poslouchati jich znamenalo uniknouti bolesti a dojíti blaženosti.

Nedošel k tomuto soudu po způsobu lidí. Třídil prostě věci, které způsobovaly bolest a věci, které nezpůsobovaly bolesti. A po takovém třídění vyhýbal se věcem, které způsobovaly bolest — zákazům a omezením — aby mohl se radovati z uspokojení a odměn života.

Tak se stalo, že poslouchaje zákona daného matkou a zákona oné neznámé a bezejmenné věci, strachu, nepřibližoval se k ústí jeskyně. Zůstávala mu bílou stěnou světla. Když byla matka nepřítomna, většinu času prospal, a v přestávkách, kdy bděl, byl velmi zticha, potlačuje kňouravé výkřiky, které ho dráždily v hrdle a zápasily o projev.

Kdysi leže a bdě zaslechl záhadný zvuk v bílé stěně. Nevěděl, že to byl rosomák stojící zvenčí, všecek se třesa nad vlastní smělostí, a opatrné vyčenichávající obsah jeskyně. Vlče vědělo jen, že čenichání bylo cizí, něco netříděného, proto neznámého a hrozného — neboť neznámo bylo z hlavních prvků, které působily na vznik strachu.

Srst zježila se na hřbetě šedému vlčkovi, ale zježila se zticha. Jak to poznal, že ta věc, která čenichala, byla věc, na niž musil se zježiti? Nebylo to přivoděno jeho poznáním, ale byl to viditelný výraz strachu, který v něm byl a pro který v jeho životě nebylo vysvětlení. Ale strach byl doprovázen jiným pudem — skrýti se. Vlče bylo zachváceno šíleným strachem, ale leželo bez pohybu a zvuku, zkamenělé v nehybnosti, dle všech vnějších známek mrtvo. Matka přišedši domů zavrčela, když ucítila rosomákovu stopu; vrhla se do jeskyně, lízala a očichávala mládě s nehoráznou prudkostí své lásky. A vlče cítilo, že jaksi uniklo veliké pohromě.

Ale ve vlčeti pracovaly ještě jiné síly, a z nich největší byl vzrůst. Pud a zákon žádaly na něm poslušnost. Ale vzrůst vymáhal neposlušnost. Matka a bázeň nutily ho nepřibližovati se bílé stěně. Vzrůst byl život, a životu je pro vždy souzeno tíhnouti k světlu. Nebylo tedy možno stavěti hráze životu, který v něm stoupal — stoupal každým soustem masa, které spolkl, každým vdechnutím. Konečně kteréhosi dne strach a poslušnost byly smeteny návalem života, a vlček se rozběhl a batolil ke vchodu.

Na rozdíl od jiných stěn, které až dosud poznal, tato zdála se před ním ustupovati, když se k ní blížil. Žádný tvrdý povrch nesrazil se s jeho měkkým nosíkem, který vystrčil zkoumavě před sebe. Podstata stěny zdála se býti tak prostupná a povolná jako světlá. A ježto měla v jeho očích zdání tvaru, vkročil v to, co mu bylo stěnou a koupal se v podstatě, z které se skládala.

Vzbuzovalo to úžas. Batolil se čímsi pevným. A světlo stávalo se neustále jasnějším. Strach pudil ho k návratu, ale vzrůst hnal jej vpřed. Náhle octl se u východu z jeskyně. Stěna, o níž myslil, že se v ní nalézá, náhle uskočila před ním do nezměrné dálky. Světlo stalo se bolestně jasným. Byl jím oslněn. Rovněž zmocnila se ho závrať z tohoto náhlého a strašlivého rozšíření se prostoru. Automaticky přizpůsobovaly se jeho oči světlu i vzrostlé vzdálenosti objektů. Nejprve stěna uskočila mimo dosah jeho zření. Nyní ji viděl opět; ale vypadala pozoruhodně vzdálená. Také její vzhled se změnil. Byla to nyní pestrá stěna, složená ze stromů lemujících říčku, protilehlé hory, jež čněla nad stromy, a oblohy, jež přečnívala horu.

Veliká bázeň padla naň. Tu bylo více toho hrozného neznáma. Schoulil se v otvoru jeskyně a díval se na svět. Bál se velice. Neboť bylo to neznámo, jemu nepřátelské. Proto se mu zježila srst po délce hřbetu, pysky skřivily se slabým pokusem o divoké a zastrašující zavrčení. Při své nepatrnosti a strachu vyzýval a hrozil celému širokému světu.

Nic se nestalo. Díval se dále, a v zájmu zapomněl vrčeti. Zapomněl také se báti. Pro tuto chvíli strach byl překonán vzrůstem, a vzrůst vzal na se tvářnost zvědavosti. Počal všímati si blízkých předmětů — nezakryté části říčky, třpytící se v slunci, uschlé borovice, která sama stála na dolejším konci svahu, který se zvedal přímo k němu a ustával dvě stopy pod ústím jeskyně, kde se krčil.

Šedý vlček žil celý dosavadní život na rovné půdě. Nikdy nezakusil bolesti pádu. Nevěděl, co je pád. Vykročil tedy směle do vzduchu. Zadní nohy ještě mu zůstaly na prahu jeskyně, sřítil se tedy hlavou dolů. Země dala mu pořádnou ránu přes nos, až zakvikl. Pak počal se kutáleti dolů po svahu, převraceje se znova a znova. Byl zachvácen panickým strachem. Neznámo chytilo ho konečně. Uchvátilo ho divoce a chystalo se způsobiti mu nějakou strašlivou pohromu. Vzrůst byl nyní překonán strachem, a vlček kňučel jako kterékoli vyděšené štěně.

Neznámo hrozilo mu nějakou hroznou ranou, jakou nevěděl, a kvíkal a štěkal neustále. Tento způsob lišil se od choulení se v mrazivém děsu, když neznámo číhalo zrovna vedle. Teď ho neznámo již mělo ve spárech. Býti tichým by nyní neposloužilo. Kromě toho nebyla to nyní bázeň, ale děs, který jím zmítal.

Ale svah stával se méně příkrým, a jeho úpatí bylo pokryto travou. Zde se vlček zarážel v pohybu. Když konečně se zastavil, vyrazil poslední zoufalý kvikot a pak dlouhý, kňouravý nářek. A pak jako by se samo sebou rozumělo, jako by ve svém životě byl již tisíckráte dělal toilettu, jal se olizovati se, by odstranil suchou hlínu, jež ho znečistila.

Po té usedl a díval se kolem sebe, jako by se asi díval první člověk, který přistál na Martu. Vlček prorazil stěnou světa, neznámo pustilo ho z drápů svých a tu byl bez pohromy. Ale první člověk na Martu by byl zakusil méně nepovědomého než on. Bez jakékoli předcházející vědomosti, bez jakéhokoli upozornění, že něco takového existovalo, octl se jako výzkumce v úplně novém světě.

Když ho nyní neznámo propustilo, zapomněl, že neznámo má vůbec nějaké hrůzy. Byl si vědom jenom neobyčejnosti všech věcí kolem. Prohlížel trávu pod sebou, ostružinu hned opodál, odumřelý kmen uschlé borovice, která stála na okraji volné prostory mezi stromy. Veverka, běžící kolem paty stromu, přiblížila se zpříma k němu, a nahnala mu velikého strachu. Skrčil se a zavrčel. Ale veverka byla právě tak vyděšena. Vyběhla na strom a z bezpečí vydávala poplašené zvuky.

To pozvedlo odvahu vlčkovu, a ačkoli datel, s kterým se hned na to sešel, ho postrašil, pokračoval s důvěrou ve své cestě. Taková byla jeho důvěra, že, když jespák nestoudně přihopkoval k němu, sáhl po něm hravě tlapkou. Výsledek bylo ostré klovnutí do nosu, takže se přikrčil a kňučel. Hluk, který dělal, bylo příliš mnoho pro ptáka, který hledal spásu v útěku.

Ale vlček se učil. Jeho mátožná malá mysl dospěla již k neuvědomělému třídění. Byly živé věci a neživé věci. Také, že před živými věcmi musí se míti na pozoru. Věci neživé zůstávaly vždy na témž místě, ale živé věci se pohybovaly, a nedalo se říci, co by mohly učiniti, Dalo se od nich očekávati cosi nečekaného, a na to že musí býti připraven.

Putoval velmi neohrabaně. Vrážel do dřev a jiných věcí. Větev, o které myslil, že je velmi vzdálena, uhodila ho v nejbližším okamžiku přes nos nebo ho švihla přes žebra. Naskytaly se nerovnosti půdy. Někdy udělal příliš vysoký krok a uhodil se do nosu. Právě tak často udělal příliš nízký krok a uhodil se do nohou. Pak se namanuly oblázky a kameny, které se zvracely pod ním, když na ně šlápl, a od nich se naučil, že neživé věci nejsou v témž stavu rovnováhy, jako byla jeho jeskyně; také že menší neživé věci byly více vysazeny pádu nebo převrhnutí než veliké věci. Ale každým nezdarem se učil. Čím déle kráčel, tím lépe kráčel. Přizpůsoboval se. Učil se vyměřovati vlastní svalové pohyby, poznávati své fysické meze, odměřovati vzdálenosti mezi předměty, a mezi předměty a sebou.

Měl štěstí hned na začátku. Zrozen, aby byl lovec masa (ačkoli toho nevěděl), náhodou připadl na maso hned před dveřmi své jeskyně na prvním zájezdu do světa. Bylo čirou náhodou, že připadl na chytrácky skryté hnízdo kura sněžného. Padl do něho. Zkoušel kráčeti po kmenu padlé sosny. Shnilá kůra povolila mu pod nohami, a se zoufalým kvitotem sklouzl po oblém kmenu, prorazil listím a větvičkami malého keře a uprostřed keře, na zemi padl přímo do prostředku sedmi mladých kurů.

Dělali lomoz, a nejdříve se jich lekl. Pak zpozoroval, že jsou velmi malí, a stal se smělejším. Pohybovali se. Položil tlapku na jednoho, a jeho pohyby se zrychlily. To mu bylo pramenem potěšení. Očenichal ho. Vzal ho do huby. Vzpíral se a lehtal ho na jazyku. V tomtéž okamžiku uvědomil si vlček pocit hladu. Jeho čelisti se sevřely. Křehké kosti zapraskaly a teplá krev proudila mu v tlamě. Její chuť byla dobrá. Bylo to maso, totéž maso, jaké mu matka dávala, jenže bylo živé mezi jeho zuby a proto lepší. Sežral tedy ptáka. A neustal, dokud nesežral celé hnízdo. Pak se olízl právě týmž způsobem, jako dělávala jeho matka, a začal lézti z křoví.

Setkal se s jakýmsi pernatým vírem. Byl zmaten a oslepen jeho útokem a nárazy hněvivých křídel. Skryl hlavu mezi tlapy a kvíkal. Rány vzrůstaly. Matka kurů byla zuřivá. Pak se on rozzlobil. Vstal vrče a zasazuje rány tlapami. Zafal své zoubky do jednoho z křídel a tahal a cloumal úporně. Slepice se bránila a zasypávala ho údery volného křídla. Byla to vlčkova první bitva. Byl povznešen. Zapomněl úplně na neznámo. Nebál se již ničeho. Bojoval, rval živou věc, která ho bila. Také tato živá věc byla maso. Rozkoš zabíjení se ho zmocnila. Právě zničil malé, živé věci. Nyní zničí velikou, živou věc. Byl příliš zaměstnán a šťasten, než aby si uvědomil, jak je šťasten. Byl vzrušen a roznícen novým způsobem, než jak dosud byl poznal.

Držel se pevně křídla a vrčel skrze těsně zaťaté zuby. Pták vyvlekl ho z křoví. Když se obrátil a snažil se odvléci ho zase zpět do úkrytu křoví, vlček odtáhl ho dále do volné prostory. A při tom pták neustále vyrážel výkřiky a tloukl volným křídlem, při čemž peří poletovalo jako sníh. Rozčilení vlčkovo dostoupilo nesmírného stupně. Veškerá bojovná krev jeho plemene byla v něm vzbouřena, proudila jím. To byl život, ač toho nevěděl. Uvědomoval si vlastní význam ve světě; dělal to, k čemu byl stvořen — zabíjel živočichy a bojoval, aby je zabil. Ospravedlňoval svou existenci, a život nemůže konati nic většího; neboť život dospívá svého vrcholu, když koná ze všech sil to, k čemu byl uzpůsoben.

Po nějakém čase kur přestal zápasiti. Vlček stále ho držel za křídlo; leželi na zemi a dívali se na sebe. On snažil se vrčeti hrozivě a zuřivě. Pták kloval ho do nosu, který byl nyní, po předešlých dobrodružstvích, bolestivý. Vlček trhal sebou bolestí, ale držel stále. Pták kloval ho znova a znova. Vlček přešel od škubání sebou ke kňučení. Chtěl od ptáka utéci, ale zapomínal, že ho drží za křídlo a vleče za sebou. Déšť klování dopadal na jeho těžce zkoušený nos. Příval bojovnosti v něm klesal, i pustiv kořist, schlípl ocas a uháněl přes mýtinu na neslavném ústupu.

Ulehl si k odpočinku na druhé straně otevřené prostory, blízko lemu křovin, s jazykem vyplazeným, s těžce pracující, udýchanou hrudí; nos ho stále ještě bolel a vynucoval mu neustálé kňučení. Ale když tak ležel, náhle naň padl pocit, jako by hrozilo cosi strašlivého. Neznámo se všemi svými hrůzami řítilo se naň, i ucouvl instinktivně zpět pod ochranu křoví. Když tak učinil, proud vzduchu ho ovanul a veliké, okřídlené tělo mihlo se zlověstně a tiše kolem. Jestřáb, vrhající se střemhlav dolů s výše sotva že jej minul.

Zatím co ležel v křoví, zotavuje se z této hrůzy a vyhlížeje bázlivě ven, matka kurů sněžných na druhé straně volné prostory vylétla ze zpustošeného hnízda. Pro svou ztrátu ani nedbala okřídlené střely s oblohy. Ale vlček viděl, a bylo to proň výstrahou a poučením, — rychlý kolmý slet jestřába, jak se krátce jeho tělo zastavilo právě nad zemí, jak se jeho drápy zaťaly do těla nešťastné matky, následoval její výkřik agonie a hrůzy a jestřáb vznesl se do modra, odnášeje kura.

Trvalo dlouho, než vlček opustil svůj úkryt. Naučil se mnohému. Živé věci jsou maso. Jsou dobré k jídlu. Také, že živé věci, jsou-li veliké, mohou způsobiti bolest. Bylo lépe jísti malé živé věci, jako malé kury, a nechati na pokoji veliké živé věci, jako staré kury. Nicméně cítil trošičku lehtání ctižádosti, jakousi plíživou touhu po nové bitvě s oním velikým ptákem — jen že ho jestřáb odnesl. Možná, že je více takových ptáků. Půjde a podívá se.

Po příkrém břehu sešel k říčce. Neviděl dosud nikdy vody. Podstata vypadala dobře. Nebylo tu nerovností povrchu. Vkročil směle na to a ponořil se, křiče strachem, do objetí neznáma. Bylo studené, i hekl, dýchaje rychle. Voda vtlačila se mu do plic na místo vzduchu, který vždy doprovázel výkon jeho dýchání. Dušení se, jehož zakoušel, bylo jako muka smrti. Pro něho to značilo smrt. Neměl jasné vědomosti o smrti, ale jako každý živočich Divočiny měl instinkt smrti. Jemu byla to největší ze všech pohrom. Byla to pravá podstata neznáma, byl to souhrn všech hrůz neznáma — tak vrcholná a nadpomyslná katastrofa, jaká se mu jen mohla přihoditi, o níž nevěděl ničeho a s jejíž strany se bál všeho.

Dostal se na povrch, a sladký vzduch proudil mu do otevřené tlamy. Nepotopil se již. Zcela jako by to byl jeho dávno ustálený zvyk, roztáhl všecky čtyři a začal plovati. Blízký břeh byl jen yard daleko, ale vlček octl se ve vodě zády k němu a první věc, na níž spočinuly jeho zraky, byl protější břeh, k němuž hned jal se plovati. Říčka byla malá, ale v tůni rozšířila se na dvacet stop.

Když byl v prostředku, byl uchvácen proudem a stržen dolů. Na konci tůně byl vtažen do malých peřejí. Zde se nedalo valně plovati. Klidná voda pojednou se rozhněvala. Někdy byl pod vodou, někdy na povrchu. Neustále byl v prudkém pohybu, hned ho to převracelo, či jím točilo, hned jím uhodilo o skálu. A kdykoli se uhodil o skálu, zakvíkl. Jeho postup byla řada kvikotů, dle nichž by se byl mohl odhadnouti počet skal, na něž narazil.

Pod peřeji byla druhá tůň, a zde uchvácen vírem byl zlehka odnesen ke břehu a právě tak lehce složen na písku. Zběsile vyškrábal se z vody a ulehl. Naučil se zas něčemu o světě. Voda nebyla živá. A přece se pohybovala. Dále, že vypadala, jako by byla pevná, jako země, ale neměla vůbec pevnosti. Jeho závěrek byl, že věci nejsou vždy tím, čím se zdají býti. Vlčkova bázeň před neznámem byla zděděná nedůvěra, a ta byla nyní zesílena zkušeností. Od nynějška musí míti trvalou nedůvěru k zevnějškům věcí. Musí napřed poznati skutečnost věci, než jí uvěří.

Bylo mu souzeno ještě jiné dobrodružství toho dne. Rozpomenul se, že je na světě taková věc, jako je matka. A tu naň padl pocit, že jí má potřebí více, než všech ostatních věcí ve světě. Nejen jeho tělo bylo unaveno podstoupenými dobrodružstvími, ale jeho mozeček byl stejně unaven. Za celý dosavadní život nenapracoval se ještě tak namáhavě, jako za tento jediný den. A nad to vlček byl ospalý. Vydal se tedy na cestu, by vyhledal jeskyni a matku, cítě současně zmahající ho příval opuštěnosti a bezmocnosti.

Batolil se mezi nějakými křovinami, když zaslechl ostrý, strach nahánějící výkřik. Cosi žlutého zablesklo se mu před očima. Spatřil lasičku vzdalující se rychle skokem od něho. Byla to malá, živá věc a tedy se nebál. Tu spatřil před sebou u nohou nesmírně maličkou živou věc, jen několik palců dlouhou — malou lasičku, která jako on neposlouchajíc vyšla si na dobrodružství. Snažila se utéci před ním. Převrátil ji tlapou. Vydala podivný, skřípavý zvuk. V nejbližším okamžiku záblesk žlutě opět se zjevil před jeho očima. Zaslechl zase děsivý výkřik a v témž okamžiku dostal krutou ránu na straně šíje a ucítil, jak ostré zuby matky-lasičky zatínají se do jeho masa.

Zatím co štěkal a kvíkal a couval zpět, spatřil, jak matka-lasička skočila na své mládě a zmizela s ním v sousední houštině. Rána jejími zuby na jeho šíji ještě bolela, ale ještě bolestněji byly zraněny jeho city; i usedl a kňoural. Tato matka-lasička byla tak malá a tak divoká! Musil se ještě poučiti, že na svou velikost a váhu je lasička nejzuřivější, nejmstivější a nejstrašlivější ze všech zabíječů Divočiny. Ale mělo se mu hned dostati části tohoto poznání.

Kňoural ještě, když matka-lasička znova se objevila. Neučinila naň útok nyní, kdy její mládě bylo v bezpečí. Přibližovala se opatrněji a vlček měl úplnou příležitost pozorovati její hubené, hadovité tělo a její hlavu, vzpřímenou, dychtivou a rovněž jako hadí. Její ostrý, hrozivý výkřik způsobil mu zježení srsti podél hřbetu, a zavrčel na ni výstražně. Přicházela blíže a blíže. Pak přišel skok, rychlejší než jeho necvičené oko, a hubené, žluté tělo zmizelo na okamžik z jeho zorného pole. V nejbližším okamžiku byla na jeho hrdle, a její zuby vrývaly se do jeho srsti i masa.

Nejprve zavrčel a snažil se bojovati; byl však velmi mlád a byl to teprve jeho první den ve světě, a jeho vrčení přešlo v kňourání, jeho boj v snahu uniknouti. Ale lasička nepovolovala. Visela na něm, snažíc se proniknouti k veliké tepně, v níž vřela krev jeho života. Lasička byla piják krve a vždy dávala přednost píti ji z hrdla života samého.

Šedý vlček by byl zahynul, a nebylo by možno napsati o něm povídku, kdyby vlčice nebyla skokem se přihnala skrze křoviny. Lasička pustila vlčka a jako blesk vrhla se na hrdlo vlčice, chybila se však a zakousla do čelisti. Vlčice pohodila prudce hlavou, čímž lasičku uvolnila a vymrštila vysoko do vzduchu. A ještě ve vzduchu čelisti vlčice stiskly hubené, žluté tělo a lasička poznala smrt mezi drtícími zuby.

Vlček zakusil nový nával náklonnosti se strany matčiny. Její radost, že jej nalezla, zdála se býti ještě větší než jeho radost, že byl nalezen. Očenichala ho a laskala ho, olízala rány, zasazené zuby lasičky. Pak matka i vlček svorně sežrali pijáka krve a šli domů do jeskyně a spali.

Kapitola pátá. Zákon masa

Vývoj vlčkův byl rychlý, Odpočíval dva dny a zase odvážil se z jeskyně. Na této dobrodružné výpravě nalezl mladou lasičku, jejíž matku byl pomohl sežrati, a postaral se, by mladá lasička se odebrala za svou matkou. Ale na tomto výletu již nezbloudil. Když se unavil, nalezl si zpáteční cestu do jeskyně a spal. A každého z následujících dnů byl venku a toulal se po širší oblasti.

Počínal přesně odhadovati svou sílu a svou slabost a poznávati, kdy má býti smělý a kdy opatrný. Shledal, že je záhodno, aby byl vždy opatrný, vyjma řídké okamžiky, kdy jsa si jist vlastní neohrožeností dával se unášeti malými vzteky a rozkošemi.

Byl vždy malý démon zuřivosti, když náhodou přišel na zbloudilého kura sněžného. Nikdy neopomenul divoce odpovídati na švitoření veverky, s níž se poprvé setkal u uschlé sosny. Stejně pohled na jespáka skoro bezvýjimečně uvedl ho v nejdivější vztek, neboť nikdy nezapomenul na klovnutí do nosu, které dostal od prvního zástupce tohoto rodu, s nímž se setkal. Byly však časy, kdy i tento pták nedovedl ho podrážditi, a to bylo, když se cítil sám v nebezpečí před nějakým jiným loupeživým lovcem masa. Nezapomněl nikdy na jestřába, a jeho pohyblivý stín vždy zahnal ho schoulit se do nejbližší houštiny. Již se nebatolil, a vyvinovala se již u něho chůze jeho matky, plíživá a kradmá, zdánlivě bez námahy, a klouzající vpřed s rychlostí, která byla jak klamavá, tak nepostřehnutelná.

V otázce masa jeho štěstí bylo úplně v začátcích. Sedm mláďat kurů a mladá lasička byly úhrn jeho zabíjení. Jeho touha po zabíjení sílila každým dnem, a klíčily v něm hladové ambice po veverce, která žvatlala tak hovorně a vždy upozorňovala všechny divoké tvory, že vlček se blíží. Ale jako ptáci létali ve vzduchu, veverky mohly slézati stromy, a vlče mohlo se jen pokoušeti připlížit se nepozorovaně, když veverka byla na zemi.

Vlček choval velikou vážnost k matce. Mohla sehnati maso, a nikdy neopomenula přinésti mu jeho podíl. Dále, nebála se věcí. Nenapadlo mu, že tato neohroženost zakládala se na zkušenosti a vědění. Na něho působila dojmem síly. Jeho matka představovala sílu; když se stával starším, pocítil tuto sílu v ostřejším pokárání její tlapou; káravý štilec jejího nosu ustoupil chňapnutí jejích tesákův. I proto vážil si své matky. Vynucovala si na něm poslušnost, a čím byl starší, tím byla zlostnější.

Nouze přišla zas, a vlček s jasnějším vědomím zakusil ještě jednou trpkost hladu. Vlčice vyhubla běháním za potravou. Málo kdy spala ještě v jeskyni, trávíc většinu času na honbě a utrácejíc jej marně. Tato nouze nebyla dlouhá, ale dokud trvala, byla krutá. Vlček nenalezl již mléka ve vemeni matčině, a nedostal ani sousta masa pro sebe.

Dříve honíval jen z hravosti, čistě pro radost; nyní lovil s největší vážností a nenalézal ničeho. Ale tento neúspěch urychloval jeho vývoj. Studoval zvyky veverky s větší pozorností a pokoušel se obratněji k ní se připlížiti a překvapiti ji. Studoval lesní myši a snažil se je vyhrabati z jejích děr, a naučil se mnohému o způsobu života jespáků a datlů. A přišel den, kdy stín jestřábův nezahnal ho schouliti se do křoví. Zesílil, zmoudřel a nabyl sebedůvěry. Byl také zoufalý. Sedl si tedy na zadek, nápadně ve volném prostranství a vyzýval jestřába, by sestoupil s oblohy. Neboť věděl, že tam v modru nad ním se vznáší maso — maso, po němž jeho žaludek tak neodbytně toužil. Ale jestřáb odepřel sestoupiti a dáti se do boje, a vlček zalezl zase do houštiny a kňučel zklamáním a hladem.

Nouze byla u konce. Vlčice přinesla domů maso. Bylo to zvláštní maso, rozdílné od jakéhokoli masa, které dosud byla přinesla. Bylo to mládě rysa, poloodrostlé, jako vlček, ale ne tak veliké. A bylo celé pro něho. Matka ukojila svůj hlad jinde, ačkoli vlček nevěděl, že to byl ostatek rysího doupěte, který padl na nasycení matky. Také nevěděl, jak zoufalý byl její čin. Věděl jen, že sametově hladké rysí mládě je maso, i sežral je a každým soustem stával se blaženějším.

Plný žaludek svádí k nečinnosti, a vlček ulehl v jeskyni k spánku, přitisknut k boku matčinu. Byl vyburcován jejím zavrčením. Nikdy neslyšel ji zavrčeti tak strašlivě. Možná, že v celém jejím životě bylo to nejstrašlivější zavrčení, které vyrazila. Mělo to svou příčinu, a nikdo toho nevěděl lépe, než ona. Doupě rysovo nedrancuje se beztrestně. V plném jasu odpoledního světla spatřil vlček rysí matku, plížící se ve vchodu jeskyně. Srst zvlnila se mu na hřbetě při tom pohledu. Zde byl děs, a nebylo potřebí jeho instinktu, aby se dovtípil. A jestliže jen pohled nestačil, výkřik vzteku, který vyrazil vetřelec, začínající vrčením a divě stoupajícím v chraptivý skřek, byl sám o sobě dosti přesvědčivý.

Vlček ucítil nával života, který v něm byl, povstal a zavrčel statečně po boku své matky. Ale ta strčila ho hanebně stranou a za sebe. Ježto vchod byl nízký, rys nemohl skočit dovnitř, a když přikrčen vyrazil vpřed, vlčice vrhla se naň a přirazila ho k zemi. Vlček zahlédl málo z bitvy. Bylo tu strašlivé vrčení, prskání a řev. Obě zvířata válela se, rys drásaje a trhaje svými drápy a užívaje stejně dobře i zubů, kdežto vlčice užívala jen zubův.

V kterési chvíli vlček přiskočil a zaťal zuby do rysovy zadní nohy. Držel se jí houževnatě, mruče divoce. Ačkoli toho nevěděl, překážel tíhou svého těla pohybu nohy a tím zachránil matku před mnohou pohromou. Při převratu v bitvě octl se pod těly obou zápasících a byl nucen se pustiti. V nejbližším okamžiku obě matky se oddělily a dříve, než se zas na sebe vrhly, mávl rys po vlčkovi ohromnou tlapou, která mu rozsekla rameno až na kost a mrštila jím stranou o stěnu. K vřavě přibyl ještě vlčkův pronikavý výkřik bolesti a strachu. Ale boj trval tak dlouho, že měl dosti času vykřičeti se a zakusiti druhého výbuchu odvahy; a konec bitvy nalezl ho opět držícího se zadní nohy a zuřivě vrčícího zaťatými zuby.

Rys byl mrtev. Ale vlčice byla velmi slabá a chorá. Nejprve polaskala vlčka a olízala jeho zraněné rameno, ztráta krve připravila ji však o všechnu sílu a celý den a noc ležela vedle mrtvého nepřítele bez pohybu, sotva dýchající. Týden neopustila jeskyni, leda pro vodu, a tu její pohyby byly pomalé a bolestivé. Koncem toho času rys byl pohlcen, kdežto rány vlčice zahojily se tak dalece, že mohla vydati se opět na pouť za masem.

Vlčkovo rameno bylo ztuhlé a bolavé, a po nějaký čas kulhal po obdržené strašlivé ráně. Ale svět zdál se nyní změněný. Procházel se jím s větší sebedůvěrou, s pocitem statečnosti, jak nebývalo před bitvou s rysem. Pohlédl na život s hlediska divočejšího, bojoval, zaťal zuby do masa nepřítele a vyvázl životem. A pro to vše nabyl smělejšího držení těla s nádechem vyzývavosti, který byl u něho nový. Nebál se již menších věcí, a mnoho z jeho bázlivosti zmizelo, ačkoli neznámo nikdy neustalo tlačiti se naň se svými tajemstvími a hrůzami, nehmatatelné a vždy hrozící.

Začal doprovázeti matku na pouti za masem a spatřil mnoho zabíjení a počal se ho účastniti. A svým vlastním mlhavým způsobem naučil se zákonu masa. Byly dva druhy živých tvorů — jeho vlastní druh a jiný druh. Jeho vlastní druh obsahoval matku a jeho samého. Jiný druh obsahoval všechny živé věci, jež se pohybovaly. Ale jiný druh dělil se v oddíly. Jeden oddíl byl onen, který byl zabíjen a požírán jeho vlastním druhem. Tento oddíl skládal se z nezabíječů a malých zabíječů. Druhý oddíl zabíjel a požíral jeho vlastní druh, nebo byl zabíjen a sežírán jeho vlastním druhem. A z tohoto třídění povstal zákon. Cíl života je maso. Život sám je maso. Život živí se životem. Jsou ti, kteří žerou, a ti, kteří jsou požíráni. Zákon je: ŽER, NEBO BUDIŽ SEŽRÁN. Neformuloval tohoto zákona jasnými, určitými výrazy a nemoralisoval o něm. Nemyslil si ani tohoto zákona; žil prostě tento zákon, aniž vůbec o něm přemýšlel.

Viděl zákon tento v činnosti kolem sebe na všech stranách. On sežral mladé sněžné kury. Jestřáb sežral matku sněžných kurů. Jestřáb by byl také jej sežral. Později, když zesílil, přál si sám sežrati jestřába. Sežral mládě rysovo. Matka-rys byla by ho sežrala, kdyby nebyla sama zabita a sežrána. A tak dále. Zákonem tím žily kolem něho všecky živé věci, a on sám byl součástkou a složkou tohoto zákona. Byl zabíječ. Jeho jediná potrava bylo maso, živé maso, které před ním rychle ubíhalo, vzlétalo do vzduchu, šplhalo na stromy, skrývalo se do země nebo se mu stavělo na odpor a bojovalo s ním, či dokonce jej pronásledovalo.

Kdyby byl vlček přemýšlel po způsobu lidí, byl by mohl stručně označiti život jako hltavou chuť k jídlu a svět jako místo, kde se prohánělo množství chutí k jídlu, pronásledujících a pronásledovaných, honících a honěných, všech ve slepotě a zmatku, násilí a nepořádku, chaos hltavosti a vraždy, ovládaný náhodou nelítostnou, bez plánu, bez konce.

Ale vlček nepřemýšlel po lidském způsobu. Nedíval se na věci se širokým rozhledem. Byl ovládán současně jen jedním záměrem, jednou myšlenkou či žádostí. Vedle zákona masa byla ještě myriada jiných a menších zákonů, jimž bylo mu se naučiti a jich poslouchati. Život byl pln překvapení. Vír života v něm, hra jeho svalů byla nekonečná blaženost. Honiti maso bylo zakoušeti vzrušení a nadšení. Jeho vzteky a bitvy byly rozkoše. Hrůza sama a tajemství neznáma vedly k jeho životu.

A byly tu požitky a zadostiučinění. Míti plný žaludek, dřímati líně ve svitu slunečním — takové věci byly vrchovatou odměnou za jeho snahy a námahy, kdežto snahy a námahy samy sebou již odměňovaly. Byly výrazem života, a život je vždy šťastný, když dochází výrazu. Tak vlček neměl nijaké stížnosti na nepřátelské okolí. Byl velmi živý, velmi šťastný a velmi pyšný sám na sebe.