ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kapitola první. Nepřítel svého plemene

Byla-li v přirozenosti Bílého Tesáka nějaká možnost, byť i vzdálenější, že by kdy dospěl k bratříčkování se svým plemenem, možnost taková byla neodčinitelně zmařena, když se stal vůdcem spřežení. Neboť nyní psi ho nenáviděli, nenáviděli pro mimořádné přídavky masa, jež mu uděloval Mit-sah; nenáviděli ho pro skutečnou i domnělou přízeň, jíž se mu dostávalo, nenáviděli ho, protože prchal vždy v čele spřežení, a jeho vrtící se ohon s neustále ubíhajícím zadkem uváděly zraky jejich trvale v zběsilost.

A Bílý Tesák oplácel jim stejně trpkou nenávistí. Býti saňovým vůdcem, nebylo pro něho naprosto nic vděčného. Býti nucen neustále prchati před štěkající smečkou, z níž každého jednotlivého psa po tři léta vyplácel a ovládal, bylo skorem více, než mohl snésti. Ale musil to snésti, nebo zahynouti, a život v něm neměl žádné touhy po zániku. V okamžiku, kdy Mit-sah dal rozkaz vyraziti v před, celé spřežení skočilo s dychtivými, divokými výkřiky v před na Bílého Tesáka. Nemohl se naprosto brániti. Obrátil-li se na ně, Mit-sah vmetnul mu dlouhý, štiplavý bič do tváře. Nezbývalo nic, než ubíhati. Nemohl se sraziti s vyjící rotou svým ohonem a zadkem. To byly sotva přiměřené zbraně, jimiž by se střetl s tolika nelítostnými tesáky. A tak utíkal, znásilňuje vlastní přirozenost a pýchu každým skokem a skákaje po celý den.

Není možno znásilňovati popudy vlastní přirozenosti, aniž se to vymstilo na přirozenosti samé. Je tomu jako s vlasem, stvořeným, aby vyrůstal z těla, je-li nepřirozeně nucen obrátiti se a růsti do těla, způsobuje zanícenou, hnisavou ránu. A tak bylo s Bílým Tesákem. Každé jeho vnitřní hnutí pudilo jej skočiti na smečku povykující za ním, ale vůle bohů byla, že se to nesmí státi; a za touto vůlí, by ji vynutil, byl bič ze sobího střeva. Bílý Tesák musil tedy hněv v sobě zkrotiti, a vyvíjela se u něho nenávist a zlomyslnost, přiměřená divokosti a nezkrotnosti jeho povahy.

Byl-li kdy některý tvor nepřítelem svého vlastního plemene, Bílý Tesák byl tento tvor. Nežádal milosti a nedával jí. Byl neustále trhán a sápán zuby smečky, a rovněž neustále poznamenával smečku svými zuby. Kdežto jiní vůdcové, když tábor zřízen a psi odvázáni, zůstávají u bohův, aby měli ochranu, Bílý Tesák zhrdal takovou ochranou. Chodil směle po táboře, mstě se v noci za to, co vytrpěl ve dne. Dokud nebyl vůdcem spřežení, smečka naučila se vyhýbati mu s cesty. Ale nyní bylo jinak. Rozčileni celodenním pronásledováním, uchvacováni polovědomě v mozcích opětovně a neustále se odrážejícím pohledem na prchajícího Bílého Tesáka, ovládáni pocitem nadvlády, jíž se těšili po celý den, psi nedovedli se přemoci, by mu ustupovali s cesty. Když se mezi nimi objevil, došlo vždy k rvačce. Bylo znáti, kudy šel, podle vrčení, chňapání a štěkotu. Celé ovzduší, které dýchal, bylo prosyceno nenávistí a zlovolností, a to jen zvyšovalo i v něm nenávist a zlovolnost.

Když Mit-sah křikl na spřežení, by stanulo, Bílý Tesák poslechl. Ze začátku to způsobilo nepříjemnosti ostatním psům. Všichni se vrhli na nenáviděného vůdce, ale shledali situaci změněnou. Za ním stál Mit-sah s velikým, hvízdajícím bičem v ruce. Tak došli psi k poznání, že když se spřežení zastaví na rozkaz, Bílý Tesák musí býti nechán na pokoji. Když se však Bílý Tesák zastavil bez rozkazu, bylo jim dovoleno vrhnouti se naň a možno-li, třeba zničiti ho. Po několikeré zkušenosti Bílý Tesák nikdy se nezastavoval bez rozkazu. Učil se rychle. Zakládalo se na okolnostech, že se musil rychle učiti, měl-li zůstati na živu při neobyčejně krutých podmínkách, za kterých byl mu život povolen.

Ale psi nedovedli se nikdy naučiti, by ho nechali na pokoji v táboře. Každý den pronásledovali ho a vyzývali, a lekce předešlé noci byla zapomenuta, každého večera musili se jí učiti znovu, ale jen aby ji okamžitě zapomněli. Kromě toho jejich nechuť proti němu byla trvaleji založena. Cítili mezi ním a sebou rozdíl plemene — příčina, dostačující k nepřátelství. Jako on byli oni ochočení vlci. Ale oni byli ochočeni po celá pokolení.

Mnoho z dědictví Divočiny bylo ztraceno, takže pro ně Divočina byla neznámo, strašlivé, vždy hrozící a vždy válčící. Ale on svým zjevem, jednáním i impulsy patřil ještě k Divočině. Symbolisoval ji, byl jejím zosobněním, takže když naň vycenili zuby, bránili se proti zkáze, jež číhala ve stínech hvozdu aneb ve tmě mimo táborový oheň.

Ale jedné lekci psi přece se naučili, a to držeti se pohromadě. Bílý Tesák byl pro ně příliš hrozný, než aby mu mohli se postaviti k boji jednotlivě. Bojovali s ním hromadně, jinak by je byl postupně zabil v noci. Za těchto okolností však nikdy neměl příležitosti pobíti je. Mohl jednoho psa povaliti na hřbet, ale smečka vrhla se naň dříve, nežli mohl provésti smrtící kousnutí do hrdla. Při první předzvěsti srážky, celé spřežení se shluklo a postavilo proti němu. Psi měli hádky též mezi sebou, ale ty byly zapomenuty, když běželo o Bílého Tesáka.

Na druhé straně, ač sebe více se namáhali, nemohli zabíti Bílého Tesáka. Byl pro ně příliš rychlý, příliš hrozivý, příliš chytrý. Vždy se vyhýbal uzavřeným místům a vždy uklouzl, když se pokoušeli obklíčiti ho. A co se týká sražení k zemi, žádný pes nebyl schopen takového kousku. Jeho nohy lnuly k zemi se stejnou houževnatostí, jako on lnul k životu. Život a udržeti se na nohou bylo souznačné v této nekonečné válce se smečkou, a nikdo nevěděl toho lépe, než Bílý Tesák.

Tak se stal nepřítelem svého plemene, ochočených vlků, změkčilých lidskými ohni, sesláblých v ochranném stínu lidské síly. Bílý Tesák byl trpký a nesmířitelný. Hlína jeho byla tak utvářena. Vyhlásil vendettu všem psům. A vendettu prováděl tak strašlivě, že Šedý Bobr, sám krutý divoch, musil se podivovati divokosti Bílého Tesáka. Přísahal, že nikdy nebylo podobného zvířete, a Indiani v jiných vesnicích zapřísahali se podobně, když slyšeli o jeho vraždách mezi psy.

Když Bílý Tesák byl skoro pět let stár, vzal ho Šedý Bobr na jinou velikou cestu, a dlouho bylo vzpomínáno spousty, kterou způsobil mezi psy mnohých vesnic podle Mackenzie, přes Skalné Hory, a dolů po Porcupine k Yukonu. Kochal se v pomstě, kterou vykonával na svém plemeni. Byli to obyčejní psi bez podezření. Nebyli připraveni na jeho rychlost a přímost, na jeho útok bez výstrahy. Nevěděli, čím je: bleskem vraždy. Zježili se proti němu, blížíce se vyzývavě s napjatýma nohama, kdežto on nemaře času na dalekosáhlé přípravy dal se v boj rychlostí ocelového péra, byl na jejich hrdlech a ničil je, dříve než věděli, co se děje a dokud ještě byli ochromeni úžasem.

Stal se dokonalým bojovníkem. Počínal si hospodárně. Nikdy neplýtval silou, nikdy nezápolil. Byl proto příliš rychlý, a chybil-li, uklouzl zase rychle. Měl v neobyčejné míře vlčí nechuť k potýkání se. Nemohl snésti déle trvajícího doteku s jiným tělem. Zavánělo to nebezpečím. Rozčilovalo ho to. Musil býti dále, volný, na svých nohou, nedotýkaje se žádné živé bytosti. Byla to Divočina, stále ještě se ho držící, projevující se jím takto. Pocit tento byl sesílen potulným životem, jaký vedl, když byl štěnětem. Nebezpečí číhalo v doteku. Byla to past, vždy past; bázeň před ní skrývala se hluboko v jeho bytosti, vrostlá v nejvnitrnější jeho žilce.

Proto psi, s nimiž se střetl, neměli vůči němu úspěchů. Vyhnul se jejich tesákům. Zasáhl je a uskočil, sám nedotčen. Přirozeně byly výjimky. Byly případy, že několik psů se naň vrhlo a ztrestali ho, než mohl uniknouti, a byly i případy, že jednotlivý pes pořádně ho pocuchal. Ale to byly náhody. Bílý Tesák stal se tak výtečným bojovníkem, že ve většině případů vyvázl bez pohromy.

Jiná jeho přednost byla, že správně odhadoval čas i vzdálenost. Ovšem, že toho nedělal vědomě. Neuvažoval o takových věcech. Vše bylo automatické. Jeho oči viděly přesně a nervy donesly viděné přesně k mozku. Jednotlivé části jeho bytosti byly lépe uzpůsobeny než u průměrného psa. Pracovaly vespolek hladčeji a stejnoměrněji. Měl lepší, daleko lepší nervovou, duševní a svalovou koordinaci. Když oči přivedly do mozku pohyblivý obraz jednání, jeho mozek bez uvědomělého úsilí rozeznal prostoru, v níž jednání se odehrálo, i čas, potřebný k jeho provedení. Tak dovedl se vyhnouti se skoku jiného psa nebo zatknutí jeho zubů a v témž okamžiku dovedl využíti nekonečně malého zlomku času k provedení vlastního útoku. Mechanism jeho těla a mozku byl dokonalejší. Nebylo by správno jej proto velebiti. Příroda byla k němu štědřejší než k průměrnému zvířeti, toť vše.

Bylo to v létě, když Bílý Tesák dostihl Fort Yukonu. Šedý Bobr přešel veliký předěl mezi Mackenzie a Yukonem ke konci zimy a ztrávil jaro lově v západních krajních výběžcích Skalných Hor. Když pak led odešel s řeky Porcupine, urobil si kanoe a vesloval dolů po řece, až kde se spojuje s Yukonem právě na polárním kruhu. Zde stála stará pevnost Hudson’s Bayské společnosti; bylo tu mnoho Indianů, mnoho potravy a nebývalého rozruchu. Bylo to léto roku 1898, a tisíce zlatokopů putovaly vzhůru po Yukonu do Dawsonu a Klondike. Byli ještě na sta mil vzdáleni od cíle, ačkoli mnozí byli již rok na cestě, a nejmenší vzdálenost, kterou kdo z nich měl za sebou, bylo pět tisíc mil, kdežto někteří přišli s druhé strany světa.

Zde se Šedý Bobr zastavil. Pověst o přívalu za zlatem pronikla k jeho sluchu, a přišel sem s několika balíky kožešin, a jinými s rukavicemi střevem sešívanými a moccasiny. Nebyl by se odvážil na tak dlouhou cestu, kdyby nebyl očekával hojný užitek. Ale co očekával, nebylo ničím proti tomu, co poznal. Jeho nejdivější sen nepřevyšoval sto procent zisku; docílil však tisíce procent. A jako pravý Indian usadil se, by obchodoval zvolna a opatrně, i kdyby potřeboval celé léto a ostatek zimy, než by zboží své rozprodal. Bylo to u Fort Yukonu, když Bílý Tesák spatřil první bělochy. Srovnáni s Indiany, které byl poznal, připadali mu jako jiné plémě bytostí, plémě vyšších bohů. Působili naň dojmem, jakoby měli svrchovanou moc, a právě na moci spočívá božství. Bílý Tesák nepřišel na to rozumováním, nevytvořil si v mysli určitého soudu, že bílí bohové jsou mocnější. Byl to jen cit, nic více, ale proto ne méně mocný. Jako na něho působily, když byl štěnětem, čnějící trupy stanů, člověkem zřizovaných, jako projevy moci, tak i nyní silným dojmem ho skličovaly domy a ohromná pevnost, vše z massivních klad. Zde byla moc. Tito bílí bohové byli mocni. Ovládali ještě více hmotu než bohové, které dosud poznal, mezi nimiž nejmocnější byl Šedý Bobr. A přece Šedý Bobr byl takřka dětinský bůh mezi těmito bohy bílé kůže.

Tolik je jisto, že Bílý Tesák tyto věci pouze vycítil. Nebyl si jich vědom. Ale jednání zvířat zakládá se daleko častěji na cítění, než na myšlení; a každý čin Bílého Tesáka od té doby byl založen na pocitu, že běloši jsou svrchovaní bohové. Ze začátku byl k nim velmi podezřívavý. Nedalo se říci, jakými neznámými hrůzami vládnou, jaké neznámé bolesti dovedou způsobiti. Zvědavě je pozoroval a bál se, by si ho nepovšimli. Po prvních několik hodin spokojoval se tím, že se plížil okolo a pozoroval je z bezpečné vzdálenosti. Pak zpozoroval, že se nic zlého nepřihodilo psům, kteří byli jim na blízku a přibližoval se také.

Také sám byl u nich předmětem veliké zvědavosti. Jeho vlčí vzezření upoutalo okamžitě jejich zraky, a ukazovali si naň. Toto ukazování vzbudilo bdělost Bílého Tesáka, a když pokoušeli se přiblížiti mu, vycenil na ně zuby a uhnul se. Žádnému se nepodařilo vložiti naň ruku, a bylo dobře, že se tak nestalo.

Bílý Tesák poznal velmi brzo, že velmi málo těchto bohů — ne více než tucet — žilo v tomto místě. Každého druhého či třetího dne přistál u břehu parník (jiná a ohromující manifestace síly) a zůstal zakotven několik hodin. Běloši vycházeli z těchto parníků, a po nich zase odjížděli. Zdálo se, že je nesčíslný počet těchto bílých lidí. Hned prvního dne viděl jich více, než viděl Indianů v celém svém životě, a během dnů neustále přicházeli vzhůru po řece, zastavovali se a opět ubírali vzhůru proti proudu a mizeli.

Ale jestliže bílí bohové byli všemocní, jejich psi nestáli za mnoho. To poznal Bílý Tesák rychle přidruživ se k těm, co přišli na břeh se svými pány. Byli nepravidelných tvarův a velikostí. Někteří měli krátké nohy — příliš krátké; jiní měli dlouhé nohy, příliš dlouhé. Měli vlas na místo kožichu, a někteří měli vůbec velmi málo vlasu. A žádný z nich nedovedl bojovati.

Bojovati s nimi bylo oborem Bílého Tesáka jako nepřítele svého plemene. To také činil a brzy dospěl nesmírného pohrdání s nimi. Byli měkcí a málomocní, dělali veliký hluk a doráželi nemotorně, snažíce se provésti pouhou silou, čeho Bílý Tesák dosahoval obratností a lstivostí. Útočili naň se štěkotem. Uskočil stranou. Nevěděli, co se s ním stalo, a v témž okamžiku zasáhl je do ramene, povalil na hřbet a zakousl se jim do hrdla.

Někdy bylo kousnutí úspěšné, a skonávající pes válel se v blátě; tu se naň vrhla a na kusy ho roztrhala smečka indianských psů, kteří vyčkávali. Bílý Tesák byl chytrý. Dávno již věděl, že bohové jsou rozhněváni, když jim někdo zabije psa. Bílí mužové nebyli v té věci výjimkou. Spokojil se tedy, když povalil psa a hluboko mu rozerval hrdlo; pak ustoupil a přenechal smečce dokončiti kruté dílo. Tehdy pak bílí mužové přikvapili, a hněv jejich těžce dopadl na smečku, kdežto Bílý Tesák hladce vyvázl. Stál v malé vzdálenosti a jen se díval, jak kamení, klacky, sekery a nejrůznější zbraně dopadaly na jeho druhy. Bílý Tesák byl velmi moudrý.

Ale jeho druzi také zmoudřeli svým způsobem; a v tom ohledu Bílý Tesák zmoudřel s nimi. Naučili se, že měli vždy švandu, když právě parník přistával ke břehu. Když byli první dva nebo tři cizí psi sraženi a zničeni, bílí mužové sehnali svá zvířata zpět na palubu a provedli divou pomstu na útočnících. Jeden bílý muž, když mu byl před očima vlastní pes, setter, roztrhán na kusy, vytáhl revolver. Vypálil rychle za sebou šestkráte, a šest psů ze smečky leželo mrtvo neb umírajíc — jiná manifestace moci, jež učinila hluboký dojem na Bílého Tesáka.

Bílý Tesák měl radost z toho všeho. Nemiloval svého plemene a byl dostatečně chytrý, aby unikl sám pohromě. Zabíjení bělošských psů bylo mu nejprve zábavou. Po nějakém čase stalo se jeho zaměstnáním. Neměl ničeho na práci. Šedý Bobr obchodoval horlivě a stával se zámožným. Bílý Tesák potloukal se tedy kolem přístaviště s vykřičenou rotou indianských psů, čekajících na parníky. S příchodem parníku začala švanda. Za několik minut, když bílí lidé překonali svůj úžas, rota se rozptýlila. Bylo po švandě, dokud zase příští parník nepřijel.

Ale je sotva možno říci, že byl Bílý Tesák členem roty. Nemísil se s ní, stál vždy stranou sám pro sebe, a smečka měla dokonce před ním strach. Je pravda ovšem, že s ní pracoval. Začal spor s cizím psem, a zatím smečka čekala. A když cizího psa povalil, dala se do práce smečka a dokončila to. Ale je také pravda, že Bílý Tesák se tehdy odstranil, přenechávaje smečce přijmouti trest z rukou rozhněvaných bohů.

Nestálo mnoho práce začíti takové spory. Když přišli cizí psi na břeh, nepotřeboval učiniti ničeho jiného, než ukázati se. Jakmile ho spatřili, vrhli se naň. Byl to jejich pud. Byl jim Divočina, neznámá, strašlivá, vždy hrozící, věc, která číhala ve tmě kolem ohňů pravěkého světa, když choulíce se těsně k ohňům, přetvářeli své pudy, učíce se báti Divočiny, z níž přišli, kterou opustili a zradili. V pokolení za pokolením, průběhem všech pokolení byla tato bázeň vtisknuta v jejich přirozenost. Po celá staletí Divočina representovala hrůzu a zničení. A během všeho toho času byla jim dána plná volnost jejich veliteli zabíjeti věci Divočiny. Vykonávajíce to, chránili současně sebe i bohy, jejichž společenství sdíleli.

A tak tito psi přišedše právě z mírného jihu a běžíce po můstku z lodi na Yukonský břeh, potřebovali jen spatřiti Bílého Tesáka a pocítili hned neodolatelný impuls vrhnouti se naň a zničiti ho. Byli to třeba v městě vychovaní psi, ale instinktivní bázeň před Divočinou měli jako jiní. Neviděli tohoto vlčího tvora, stojícího před nimi v jasném, denním světle, jen svýma vlastníma očima. Viděli ho také očima svých předkův a svou zděděnou pamětí poznali v Bílém Tesáku vlka a vzpomněli si na odvěké nepřátelství.

To vše činilo Bílému Tesáku život rozkošným. Jestliže pohled naň poháněl tyto cizí psy na něho, tím lépe pro něho, tím hůře pro ně. Dívali se naň jako na svou oprávněnou kořist, a jako na oprávněnou kořist díval se na ně on.

Ne nadarmo spatřil světlo denní v osamělém doupěti a vybojoval první zápasy s kurem sněžným, lasičkou a rysem. A ne nadarmo byl mu ztrpčen jeho věk štěněte pronásledováním Lip-lipovým a celé smečky štěňat. Kdyby to bylo bývalo jiné, byl by také on jiný. Kdyby nebyl existoval Lip-lip, byl by prožil věk štěněte s ostatními štěňaty a stal se více psu podobným a nabyl větší záliby ke psům. Kdyby byl Šedý Bobr vládl náklonností a láskou, byl by snad pronikl v hlubiny bytosti Bílého Tesáka a přivedl k platnosti různé lahodné vlastnosti. Ale tomu tak nebylo. Hlína Bílého Tesáka byla formována, až se stal tím, čím byl — mrzoutským a samotářským, nemilujícím a sveřepým nepřítelem veškerého svého plemene.

Kapitola druhá. Šílený bůh

Malý počet bílých mužů žil ve Fort Yukonu. Tito mužové byli již dlouho v této krajině. Nazývali se sami Kvasem, a velmi si zakládali na tomto označení. Pro jiné muže, nové příchozí do krajiny, neměli leč pohrdání. Muži přicházející na břeh z parníků byli nováčci. Říkalo se jim chechaquos a vždy se rozčilovali, když to jméno bylo vysloveno. Připravovali si chléb s přísadou prášku do pečiva. To byl závist vzbuzující rozdíl mezi nimi a Kvasem, kteří naproti tomu připravovali chléb z kvasu, neboť neměli prášku do pečiva.

Obojího nemáme ani my zde, ani oni tam. Muži v pevnosti pohrdali nově příchozími a těšilo je viděti, jak je potkávají nepříjemnosti. Obzvláštní radost měli ze spousty, způsobované mezi psy nově příchozích Bílým Tesákem a jeho vykřičenou rotou. Když přibyl parník, muži z pevnosti navykli si přicházeti dolů ke břehu a dívati se na švandu. Těšili se na to se stejnou toužebností jako indianští psi a dovedli také oceniti divokou a vychytralou úlohu, již ve věci hrál Bílý Tesák. Ale mezi nimi byl člověk, kterého obzvláště těšil tento sport. Přikvačil pokaždé při prvním zvuku píšťaly parníku a když bylo po boji a Bílý Tesák i smečka se rozběhli, vracel se pomalu k pevnosti, s výrazem lítosti ve tváři. Někdy, když některý měkký pes z jihu padl a vyrážel smrtelný výkřik pod tesáky smečky, nedovedl se tento člověk opanovati a skákal do výše, křiče radostí. A vždy díval se upřeně a žádostivě na Bílého Tesáka.

Tento muž byl zván ostatními v pevností „Beauty“ (= krása). Nikdo neznal jeho pravého jména, ale v krajině byl všeobecně znám jako Beauty-Smith. Ale nebyl nic méně, než krásný. Jeho jméno vzniklo jako antithesis. Byl zcela neobyčejně nehezký. Příroda se zachovala k němu macešsky. Především, byl nepatrné postavy; na jeho hubeném těle byla nasazena hlava ještě nápadněji hubená. Její témě mohlo se přirovnati ke špičce. Skutečně, za chlapectví, dokud ho ještě druzí nenazvali Beauty, říkalo se mu Špendlíková hlavička.

Vzadu hlava skláněla se od temene příkře k šíji; v předu skláněla se náhle a přecházela v nízké, pozoruhodně široké čelo. Odtud počínajíc Příroda, jako by litovala své skouposti, roztáhla jeho rysy marnotratnou rukou. Jeho oči byly veliké a mezi nimi bylo místo pro dvě oči. Jeho tvář v poměru k ostatku byla úžasná. Aby byla vytvořena potřebná plocha, dala mu Příroda ohromnou bradu s vysedlými zuby. Byla široká a těžká, vyčnívajíc ku předu i dolů, že se až zdálo, že mu spočívá na prsou. Možno, že tento úkaz byl způsobován únavou tenké šíje, neschopné řádně nésti břímě tak veliké.

Brada působila dojmem divoké odhodlanosti. Ale cosi tu chybělo. Snad to bylo v důsledku přehnanosti. Snad byla brada příliš veliká. Rozhodně byla lží. Beauty-Smith byl znám daleko široko jako nejslabší ze slabošských a bídáckých zbabělcův. Abychom doplnili popis, jeho zuby byly veliké a žluté a oba špičáky, větší než ostatní zuby, vyčnívaly pod tenkými rty jako tesáky. Jeho oči byly žluté a kalné, jako by Přírodě byla došla její barviva a ona vymačkala zbytky ze všech svých tub. Tak tomu bylo i s jeho vlasem, řídkým a nepravidelně rostoucím, barvy blátivě a špinavě žluté, ježícím se mu na hlavě a vyrážejícím na tváři v neočekávaných chumáčcích a skupinách, podoby scuchaného, větrem slehlého obilí.

Krátce, Beauty-Smith byl ohava, a vina toho byla jinde. Nemohl za to. Hlína jeho byla tak sformována, když se tvořila. Vařil ostatním mužům v pevnosti, myl jim nádobí a dělal všechnu hrubou práci. Neopovrhovali jím. Spíše ho strpěli volným lidským způsobem, jako strpíme kteréhokoli tvora při vzniku macešsky obmyšleného. Také se ho báli. Jeho zbabělý vztek vnukal jim bázeň před výstřelem od zadu nebo jedem v kávě. Ale někdo musil vařiti; a ať jakékoli byly jeho nedostatky, Beauty-Smith dovedl vařiti.

To byl člověk, který se díval na Bílého Tesáka, radoval se z jeho sveřepé udatnosti a toužil míti ho. Od začátku navazoval styky s Bílým Tesákem. Bílý Tesák nejprve ho ignoroval. Později, když nadbíhání bylo dotěrnější, Bílý Tesák se zježil, vycenil zuby a ucouvl. Nelíbil se mu tento člověk. Pocit, který vzbuzoval, byl špatný. Cítil v něm zlo a bál se jeho natažené ruky a pokusů lahodných řečí. Pro to vše ho nenáviděl.

U prostších tvorů dobré a špatné věci jsou prostě chápány. Dobro znamená všechny věci, jež přinášejí blaho, uspokojení a úlevu v bolesti. Proto dobro je v oblibě. Zlo znamená všechny věci, způsobující nepříjemnost, hrozbu, bolest, a je proto nenáviděno. Beauty-Smith způsoboval Bílému Tesáku pocit zla. Ze znetvořeného těla mužova a jeho zvrhlé mysli tajemným způsobem vycházely výrony vnitřní nezdravoty jako páry stoupající z malarických močálů. Ne rozumováním, ne jen pouhými pěti smysly, ale jinými, vzdálenějšími a neprozkoumanými smysly nabyl Bílý Tesák pocitu, že ten člověk věštil cosi zlého, přinášel nepříjemnosti, proto byl špatná věc a bylo rozumno nenáviděti ho.

Bílý Tesák byl v táboře Šedého Bobra, když jej Beauty-Smith poprvé navštívil. Při slabém zvuku jeho vzdálených kroků, dříve než ho zahlédl, Bílý Tesák poznal, kdo přichází, a začal se ježiti. Ležel právě v nejbezstarostnějším pohodlí, vstal však rychle, a když onen člověk přišel, vyklouzl pravým vlčím způsobem na kraj tábora. Nevěděl, co mluvili, ale viděl, jak muž a Šedý Bobr spolu rozprávějí. Pojednou muž ukázal na něho, a Bílý Tesák zavrčel do zadu, jako by ona ruka přímo na něj se skláněla, kdežto ve skutečnosti byla padesát stop daleko. Muž se tomu zasmál, a Bílý Tesák vklouzl do ochranných lesů, s hlavou zpět otočenou, aby pozoroval, když tiše ubíhal po zemi.

Šedý Bobr odepřel prodati psa. Zbohatl obchodem a neměl potřebí ničeho. Kromě toho Bílý Tesák byl cenné zvíře, nejsilnější saňový pes, jakého kdy měl, a nejlepší vůdce. Ba, ještě více, na Mackenzie ani na Yukonu nebylo mu podobného. Dovedl bojovati. Zabíjel jiné psy tak snadno, jako lidé zabíjejí moskyty. (Při tomto zaleskly se oči Beauty-Smitha, a oblízl si tenké rty žádostivým jazykem.) Ne, Bílý Tesák nebyl na prodej, za žádnou cenu.

Ale Beauty-Smith znal způsoby Indianů. Navštěvoval často tábor Šedého Bobra a vždy měl pod kabátem skrytou černou láhev nebo něco podobného. Jedna ze schopností whisky je, že plodí žízeň. Šedý Bobr dostal žízeň. Jeho horečně rozpálené sliznice a spálený žaludek volaly po větším a větším množství palčivé tekutiny, kdežto mozek úplně popleten nezvyklým dráždidlem, dovoloval mu dospěti kamkoli, jen aby ji dostal. Peníze, které utržil za kožešiny, rukavice a moccasiny, začínaly se ztráceti. Ztrácely se rychleji a rychleji, a čím více splaskoval jeho měšec, tím zlostnějším se stával Šedý Bobr.

Na konec došly úplně peníze, zboží i trpělivost. Nezbývalo mu ničeho, leč žízeň, sama o sobě úžasný majetek, která stávala se úžasnější každým střízlivým dechem, který vdechl. Tehdy si s ním Beauty-Smith opět promluvil o prodeji Bílého Tesáka; ale tentokráte nabídnutá cena nebyla v penězích, ale v lahvích, a uši Šedého Bobra byly ochotnější poslouchati.

„Vy chytit psa, a vzít si ho,“ bylo jeho poslední slovo.

Láhve byly odevzdány, ale po dvou dnech „Vy chytit psa“ byla slova, jež Beauty-Smith pronesl k Šedému Bobru.

Bílý Tesák vklouzl kteréhosi večera do tábora a ulehl si s povzdechem ulehčení. Obávaný bílý bůh tu nebyl. V posledních dnech jeho projevy touhy vložiti ruce na Bílého Tesáka stávaly se naléhavějšími, a Bílý Tesák byl nucen vyhýbati se táboru. Nevěděl, jaké zlo mu hrozí se strany oněch dotěrných rukou. Věděl jen, že hrozí jakýmsi zlem, a že je pro něho nejlépe zůstávati mimo jejich dosah.

Ale sotva že si ulehl, přivrávoral k němu Šedý Bobr a uvázal mu řemen okolo krku. Usedl si vedle Bílého Tesáka drže konec řemenu v ruce. V druhé ruce držel láhev, která byla časem obrácena nad hlavou otvorem dolů, s doprovodem žbluňkavých zvuků.

Tak uplynula hodina, když záchvěvy nohou narážejících o zemi zvěstovaly, kdo přichází. Bílý Tesák slyšel je první a rozježil se, když je poznal, kdežto Šedý Bobr kýval dosud blbě. Bílý Tesák pokoušel se vytáhnouti pozvolna řemen z ruky pánovy, ale ochablé prsty sevřely se těsněji a Šedý Bobr se vyburcoval.

Beauty-Smith vešel do tábora a stanul nad Bílým Tesákem. Ten zavrčel tiše vzhůru na obávanou věc, pozoruje bystře chování se rukou. Jedna ruka natáhla se v před a blížila se jeho hlavě. Tiché vrčení stalo se silným a drsným. Ruka neustále pomalu se blížila a Bílý Tesák choulil se po ní, upíraje na ni zlobně zrak, vrčení jeho stávalo se kratším a kratším, blížíc se s urychlováním dechu své kulminaci. Náhle chňapl, rozehnav se zuby jako had. Ruka utrhla zpět a zuby srazily se na prázdno s ostrým cvaknutím. Beauty-Smith byl poděšen a rozhněván. Šedý Bobr uhodil Bílého Tesáka přes hlavu, takže se přikrčil k zemi s uctivou poslušností.

Podezřívavé oči Bílého Tesáka sledovaly každý pohyb. Viděl, že Beauty-Smith odchází a vrací se s tlustým klackem. Pak mu Šedý Bobr předal konec řemene. Beauty-Smith jal se odcházeti. Řemen se napjal. Bílý Tesák se mu vzpíral. Šedý Bobr dal mu s každé strany ránu, aby vstal a následoval. Poslechl, ale vrhl se prudce na cizince, který ho odvlékal. Beauty-Smith neuskočil; čekal na to. Zamával obratně klackem a zarazil útok, sraziv Bílého Tesáka k zemi. Šedý Bobr se zasmál a souhlasně kývl. Beauty-Smith napjal zase řemen, a Bílý Tesák vstával, motaje se a vrávoraje.

Neútočil po druhé. Jeden úder klackem stačil, aby ho přesvědčil, že bílý bůh zná, jak jej ovládati, a byl příliš rozumný, než aby bojoval proti nevyhnutelnému. Mrzoutsky následoval tedy v patách Beauty-Smitha s ocasem vtaženým mezi nohy, ale tiše vrče pro sebe. Beauty-Smith nespustil s něho očí, a klacek byl vždy připraven k ráně.

U pevnosti ho Beauty-Smith bezpečně uvázal a šel spat. Bílý Tesák čekal hodinu. Pak použil zubů na řemenu a v desíti vteřinách byl volný. Nemařil času se svými zuby. Nepoužil nepotřebného žvýkání. Řemen byl proťat napříč, skoro tak čistě, jakoby to bylo provedeno nožem. Bílý Tesák podíval se vzhůru na pevnost a současně zježil se a zavrčel z hluboka. Pak se obrátil a klusal zpět k táboru Šedého Bobra. Odevzdal se Šedému Bobru, a soudil, že Šedému Bobru dosud náleží.

Ale co se stalo dříve, opakovalo se — s jistým rozdílem. Šedý Bobr opět ho uvázal na řemen a z rána vydal ho Beauty-Smithovi. A tady byl rozdíl. Beauty-Smith dal mu výprask. Uvázán bezpečně mohl Bílý Tesák jenom marně zuřiti a podrobiti se trestu. Klacku i biče bylo proti němu použito a zakusil nejhoršího bití, jakého kdy v celém životě se mu dostalo. I veliký výprask, který dostal jako štěně od Šedého Bobra, byl mírný přirovnán k tomuto.

Beauty-Smith těšil se ze své úlohy. Způsobovala mu rozkoš. Vyvaloval nad svou obětí oči, planoucí, když mával bičem či klackem a naslouchal výkřikům bolesti Bílého Tesáka a jeho malomocným kvikotům a vrčení. Neboť Beauty-Smith byl ukrutný, jak bývají zbabělci. Sám krče se a fňukaje před ranami neb hněvivými slovy mužovými, mstil se na druhé straně na slabších tvorech než byl sám. Vše, co žije, má rádo moc, a Beauty-Smith nebyl výjimkou. Ježto mu byl odepřen výraz moci mezi jeho vlastním pokolením, obrátil se k menším tvorům a dokazoval na nich, že je v něm život. Ale Beauty-Smith nestvořil se sám a není ho tedy možno proto kárati. Přišel na svět se zvrhlým tělem a zvířeckou intelligencí. To tvořilo jeho hlínu, a ta nebyla světem laskavě sformována.

Bílý Tesák věděl, proč je bit. Když mu Šedý Bobr uvázal kolem krku řemen a jeho konec svěřil Beauty-Smithovi, Bílý Tesák poznal, že je vůle bohova, by šel s Beauty-Smithem. A když ho Beauty-Smith zanechal uvázaného venku před pevností, věděl, že je vůlí Beauty-Smitha, by tam zůstal. Proto neposlechl vůle obou bohů a následkem toho sklidil trest. Viděl již v minulosti, že psi měnili své majitele a viděl, jak byli uprchlíci biti jako byl bit on. Byl moudrý, a přece v přirozenosti jeho byly síly větší, než moudrost. Nemiloval Šedého Bobra a přece i proti jeho vůli a hněvu byl mu věrný. Nemohl si pomoci. Věrnost byla vlastnost hlíny, z níž se skládal. Byla to vlastnost, která byla obzvláštním majetkem jeho plemene, vlastnost, která odlišila jeho rod od všech ostatních rodů, vlastnost, která učinila vlka a divokého psa schopnými přijíti z volné prostory a býti druhy člověka.

Po výprasku byl Bílý Tesák přivlečen zpět k pevnosti. Ale tentokráte ho Beauty-Smith nechal přivázaného k holi. Nevzdáváme se snadno svého boha, a tak bylo i s Bílým Tesákem. Šedý Bobr byl jeho obzvláštní bůh a proti vůli Šedého Bobra Bílý Tesák ještě k němu lnul a nechtěl se ho vzdáti. Šedý Bobr ho zradil a opustil, ale to naň nikterak nepůsobilo. Ne nadarmo vzdal se tělem i duší Šedému Bobru. Na straně Bílého Tesáka nebylo žádných výhrad a svazek nedal se tak snadno přerušiti.

Tedy v noci, když lidé v pevnosti spali, Bílý Tesák dal se zuby do hole, jež ho držela. Dřevo bylo zralé a vyschlé a bylo uvázáno tak těsně ke krku, že se k němu sotva mohl zuby dostati. Jenom po nejkrutějším svalovém úsilí a ohnutí šíje docílil toho, že dostal dřevo mezi zuby a jen po nesmírně trpělivé práci, trvající mnoho hodin, dokázal toho, že prokousal hůl. Bylo to něco, o čem se myslilo, že psi nedokážou. Nebylo pro to předcházejícího příkladu. Ale Bílý Tesák to udělal a klusal od pevnosti časně z rána s koncem hole, visícím mu na krku.

Byl moudrý. Kdyby však byl býval jen moudrý, nebyl by se vrátil k Šedému Bobru, který ho již dvakráte zradil. Ale byl také věrný a vrátil se, aby byl po třetí zrazen. Opět podvolil se, by mu přivázal Šedý Bobr řemen okolo krku, a opět si pro něho Beauty-Smith přišel. A tentokráte byl bit ještě krutěji, než prve.

Šedý Bobr díval se tupě, jak bílý muž mával bičem. Neposkytl ochrany. Nebyl to již jeho pes. Když bylo bití skončeno, Bílému Tesáku bylo zle. Změkčilý pes z jihu byl by toho nepřežil, ale Bílý Tesák ano. Jeho škola života byla tvrdší, a sám byl z tvrdší hmoty. Měl příliš velikou životní sílu. Příliš houževnatě držel se života. Ale bylo mu velmi zle. Nejprve nebyl ani schopen plaziti se ku předu, a Beauty-Smith musil naň čekati půl hodiny. A pak slepý a vrávorající šel za Beauty-Smithem k pevnosti.

Ale nyní byl uvázán na řetěz, který vzdoroval jeho zubům, a marně se namáhal trháním vytáhnouti skobu ze dřeva, do něhož byla vražena.

Po několika dnech vydal se Šedý Bobr, vystřízlivělý a zbankrotělý, na svou dlouhou pouť po řece Porcupine k Mackenzie. Bílý Tesák zůstal na Yukonu jako majetek muže více než na polo šíleného a úplně zvířeckého. Ale co má pes věděti o šílenství? Pro Bílého Tesáka byl Beauty-Smith pravý, třeba ovšem strašlivý bůh. Byl v nejlepším případě šílený bůh, ale Bílý Tesák nevěděl ničeho o šílenství; věděl jen, že se musí podrobiti vůli svého nového velitele, poslouchati každého jeho nápadu a rozmaru.

Kapitola třetí. Vláda nenávisti

Pod poručenstvím šíleného boha stal se Bílý Tesák ďáblem. Byl chován na řetězu v ohradě za pevností, a tam ho Beauty-Smith trýznil, dráždil a rozběsňoval drobným škádlením. Záhy objevil citlivost Bílého Tesáka vůči smíchu a proto se mu vysmál vždy, když mu provedl nějaký trapný kousek. Tento smích byl hlučný a pohrdlivý, a při něm bůh ukazoval posměšně prstem na Bílého Tesáka. V takových chvílích ztrácel Bílý Tesák rozvahu a ve svých výbuších vzteku byl takřka šílenější než Beauty-Smith.

Dosud Bílý Tesák byl jen nepřítelem svého plemene — ovšem sveřepým nepřítelem. Nyní stal se nepřítelem všech věcí, a sveřepějším, než dříve. Byl trýzněn do té míry, že nenáviděl slepě a bez nejmenší jiskřičky důvodu. Nenáviděl řetězu, který ho poutal, lidí, kteří se naň dívali skulinami ohrady, psů, kteří doprovázeli lidi a zlomyslně naň vrčeli v jeho bezmocnosti. Nenáviděl i dřevo ohrady, jež ho svírala. A na prvém i posledním místě a ze všeho nejvíce nenáviděl Beauty-Smitha.

Ale Beauty-Smith měl důvod pro všecko, co dělal Bílému Tesáku. Kteréhosi dne shromáždilo se několik mužův okolo ohrady. Beauty-Smith vkročil s klackem v ruce a sňal řetěz s šíje Bílého Tesáka. Když pán vyšel, Bílý Tesák vyrazil a hnal se kolem dokola ohrady, snaže se dostati na muže venku. Byl velkolepě strašný. Dlouhý plných pět stop, dvě a půl stopy vysoký v ramenou, byl daleko těžší než vlk obdobné velikosti. Po matce zdědil těžší rozměry psa, takže vážil bez jakéhokoli tuku a bez jediné unce zbytečného masa přes devadesát liber. Byl sval, kost a šlacha — bojovné maso v nejlepším stavu.

Dvéře ohrady otvíraly se zase. Bílý Tesák stanul. Něco neobyčejného nastávalo. Dvéře otevřely se více. Pak byl vstrčen dovnitř ohromný pes, a dvéře byly za ním přiraženy. Bílý Tesák neviděl nikdy takového psa (byl to tarač); ale velikost a sveřepý vzhled vetřelce ho nezastrašoval. Zde bylo cosi, ani dřevo ani železo, na čem mohl své nenávisti pustiti uzdu. Skočil a zablesknuvší se tesáky rozdrásaly šíji taračovu po straně. Ten zatřásl hlavou, zamručel chraptivě a vrhl se za Bílým Tesákem. Ale Bílý Tesák byl tu a tam a všude, vždy se uhýbaje a vyhýbaje a vždy přiskakuje a trhaje svými tesáky a uskakuje opět v čas, než bylo možno ztrestati ho.

Muži venku pokřikovali a tleskali, kdežto Beauty-Smith v extasi rozkoše valil oči na rvaní a sápání, prováděné Bílým Tesákem. Od počátku situace taračova byla beznadějná. Byl příliš těžký a pomalý. Na konec Beauty-Smith zahnal Bílého Tesáka klackem a tarač byl vytažen svým majitelem. Nastala výplata sázek, a peníze zazvonily v ruce Beauty-Smitha.

Bílý Tesák po té se díval vždy dychtivě, když muži se shromažďovali kolem jeho ohrady. Znamenalo to boj, a to byl nyní jediný jemu povolený způsob, jak mohl se život v něm projevovati. Trýzněn, povzbuzován k nenávisti, byl chován v zajetí, takže nemohl jinak ukojiti své nenávisti, vyjma případy, kdy pán uznal za dobré postavili proti němu jiného psa. Beauty-Smith cenil jeho schopnosti dobře, neboť Bílý Tesák bez výjimky vítězil. Kteréhosi dne byli puštěni na něho postupně tři psi. Jindy dospělý vlk, právě chycený a přivedený z Divočiny, byl vstrčen dveřmi do ohrady. A zase jindy dva psi byli naň poštváni současně. To byl nejkrutější boj, a ačkoli je na konec oba usmrtil, byl při tom sám na polo usmrcen.

Na podzim, když první sníh padal a tříšť plovala po řece, Beauty-Smith zakoupil pro sebe i Bílého Tesáka místo na parníku, plujícím po Yukonu do Dawsonu. Bílý Tesák byl nyní proslulý v zemi. Jako „Bojovný Vlk“ byl znám daleko široko, a klec, v níž byl chován na palubě parníku, byla obyčejně obklopena zvědavci. Vztekal se a vrčel na ně, nebo ležel tiše a studoval je s chladnou nenávistí. Proč by jich neměl nenáviděti? Nikdy nekladl si této otázky. Znal jen nenávist, a její vášnivost ho unášela. Život stal se mu peklem. Nebyl stvořen pro těsné uzavření, jaké musí snášeti divoká zvířata, jsou-li v moci lidí. A přece se s ním tak zacházelo. Muži naň civěli, prostrkávali hole mřížemi, aby vrčel, a pak se mu smáli.

Tito mužové byli jeho prostředí a utvářeli jeho hlínu ve věc sveřepější, než měla Příroda v úmyslu. Nicméně Příroda dala mu plastičnost. Kde by mnohé jiné zvíře bylo zahynulo nebo bylo duševně zlomeno, on se přizpůsobil a žil bez újmy na duchu. Možno, že Beauty-Smith, arciďábel a mučitel, byl schopen zlomiti ducha Bílého Tesáka, ale dosud nic tomu nenasvědčovalo, že by se mu to dařilo.

Měl-li Beauty-Smith v sobě ďábla, Bílý Tesák měl v sobě také ďábla, a oba zuřili vzájemně proti sobě bez ustání. V dřívějším čase Bílý Tesák byl tak dalece moudrý, že se poddával muži s klackem v ruce; ale tato moudrost ho nyní opustila. Pouhý pohled na Beauty-Smitha dostačil vyvolati u něho výbuchy šíleného vzteku. A když se střetli, a Bílý Tesák byl zahnán klackem, neustále vrčel a cenil zuby. Poslednímu zavrčení nedal se odnaučiti. Jakkoli strašlivě byl bit, vždy zase znova zavrčel, a když Beauty-Smith ustal a vzdálil se, ozvalo se za ním vyzývavé vrčení, nebo Bílý Tesák skočil na mříže, vyje nenávistně.

Když parník dorazil do Dawsonu, Bílý Tesák odebral se na břeh. Ale neustále žil veřejným životem v kleci, obklopené zvědavci. Byl vystaven jako „Bojovný Vlk“, a lidé platili padesát centů ve zlatém prachu, aby se naň podívali. Nebylo mu popřáno odpočinku. Ulehl-li k spánku, byl vyburcován ostrou holí, aby diváci užili něco za své peníze. Aby výstava byla zajímavá, byl udržován většinu času v zuření. Ale horší než to vše bylo ovzduší, v němž žil. Byl pozorován jako nejhroznější z divokých šelem, a to se mu vnucovalo mřížemi. Každé slovo, každé opatrné jednání se strany lidí zesilovalo v něm dojem vlastní hrozné divokosti. Přidávalo to mnoho paliva do ohně jeho sveřeposti. Výsledek mohl býti jenom jeden a to, že jeho dravost vzrůstala sama ze sebe. Byl to nový příklad plastičnosti jeho hlíny, jeho schopnosti býti formován tlakem prostředí.

Vedle toho, že byl vystavován, byl také zvíře bojující z povolání. V nepravidelných přestávkách, kdy bylo možno uspořádati nějaký zápas, byl vzat z klece a veden do lesů několik mil od města. Obyčejně se to stávalo v noci, aby se do toho nemohla vmísiti jízdní policie Territoria. Po několikahodinném čekání, když se rozednilo, přibyli diváci a pes, s kterým zápas měl se konati. Za takových okolností bojoval se psy všech velikostí a plemen. Byla to divošská země, lidé byli divocí a zápasy byly obyčejně až k smrti.

Ježto Bílý Tesák neustále dále bojoval, je patrno, že hynuli psi. Nepoznal porážky. Jeho časný výcvik, když bojoval s Lip-lipem a celou smečkou štěňat, byl mu nyní vhod. Byla tu houževnatost, s jakou se držel země. Žádný pes nedokázal ho povaliti. To byl oblíbený kousek psů vlčího plemene, vraziti prudce do něho buď přímo nebo neočekávaným zabočením v naději, že zasáhnou jeho rameno a povalí ho. Mackenzijští psi, Eskimáčtí a Labradorští, Malemutové — všichni se o to na něm pokoušeli a vesměs s nezdarem. Nikdy nedal se povaliti. Lidé povídali si o tom a dívali se pokaždé, aby viděli, jak se to stane; ale Bílý Tesák vždy je sklamal.

Pak byla tu jeho rychlost blesku. To mu dodávalo hrozné převahy nad protivníky. Jakoukoli zkušenost v bojích měli za sebou, nikdy se nesešli se psem, který se pohyboval tak rychle, jako on. Také nutno vzíti v úvahu bezprostřednost jeho útoku. Průměrný pes byl zvyklý na předběžné úvody vrčením, ježením a mumláním, a průměrný pes byl povalen na hřbet a utracen dříve, než začal bojovati a než se vzpamatoval z překvapení. Stávalo se to tak často, že se stalo zvykem držeti Bílého Tesáka, dokud soupeř neodbyl svých úvodův a nebyl úplně připraven a dokonce dokud neudělal prvního útoku.

Ale největší výhodou Bílého Tesáka byla jeho zkušenost. Znal více z bojování než kterýkoli pes, který se s ním střetl. Vybojoval více zápasů, znal lépe, jak odrážeti různé úskoky a methody, sám měl více úskoků, kdežto jeho methoda ztěžka mohla býti ještě zlepšena.

Během času měl stále méně a méně bojů. Mužové zoufali již, že by bylo možno postaviti mu rovnocenného soupeře a Beauty-Smith byl nucen stavěti proti němu vlky. Ti byli za tím účelem chytáni do pastí od Indianův, a boj mezi vlkem a Bílým Tesákem dovedl pokaždé přilákati zástup diváků. Kdysi byla opatřena dorostlá samice rysa, a tentokráte bojoval Bílý Tesák o život. Její rychlost vyrovnala se jeho rychlosti; její sveřepost vyrovnala se jeho sveřeposti; kdežto on bojoval jen tesáky, bojovala též tlapami s ostrými drápy.

Ale po rysu všechny zápasy Bílému Tesáku přestaly. Nebylo již zvířat, s nimiž by zápasil — alespoň nebylo považováno žádné za hodno s ním zápasiti. Tak zůstal vystaven až do jara, kdy jakýsi Tim Keenan, majitel herny, přišel do země. S ním přišel první bull-dog, který kdy vkročil do Klondike. Že se musí tento pes a Bílý Tesák střetnouti, bylo nevyhnutelné, a po celý týden nastávající zápas byl hlavním předmětem rozhovorů v jistých čtvrtích města.

Kapitola čtvrtá. V zubech smrti

Beauty-Smith smekl řetěz s jeho krku a poodstoupil.

Tentokráte Bílý Tesák neudělal okamžitého útoku. Stál tiše s ušima do předu napjatýma, čilý a zvědavý, pozoruje podivné zvíře, jež stálo proti němu. Neviděl ještě nikdy takového psa. Tim Keenan postrčil bull-doga ku předu a zamumlal: „Jdi na něho!“ Zvíře kolébalo se do středu kruhu a bylo krátké, hranaté a neohrabané. Stanulo a zamrkalo na Bílého Tesáka.

Ze zástupu ozvaly se výkřiky: „Jdi na něho, Cherokee! Chňapni ho, Cherokee! Sežer ho!“

Ale Cherokee, jak se zdálo, nebyl žádostiv boje. Obrátil hlavu a zamrkal na muže, kteří křičeli, vrtě při tom dobrácky pahýlem ocasu. Nebál se, byl prostě líný. Kromě toho se mu nezdálo, že by bylo určeno, by bojoval se psem, kterého viděl před sebou. Nebyl zvyklý bojovati se psy tohoto druhu a čekal, až přivedou opravdového psa.

Tim Keenan vkročil a sehnul se nad Cherokee, hladě ho po obou stranách ramen proti srsti, strkaje ho při tom zlehka ku předu. Byly to pobídky. Účinek jejich byl dráždivý, neboť Cherokee počal vrčeti, velmi zticha a hluboko v hrdle. Mezi vrčením a pohyby rukou mužových byla shoda v rhythmu. Vrčení stoupalo v hrdle, když ku předu strkající pohyb vrcholil, a klesalo, by počalo znovu, když nový pohyb začínal. Konec každého pohybu byl přízvuk rhythmu, neboť pohyb končil náhle a vrčení trhnutím stouplo.

Nebylo to bez účinku na Bílého Tesáka. Srst začala se mu ježiti na krku a na ramenech. Tim Keenan postrčil psa naposledy a ustoupil opět. Když postrk, který poháněl Cherokee, byl u konce, běžel tento dobrovolně v před rychlým krokem bočitých nohou. Tu Bílý Tesák ho napadl. Výkřik překvapeného obdivu se ozval. Urazil vzdálenost a provedl útok spíše jako kočka než pes, a s touž kočičí rychlostí chňapl svými tesáky a odskočil.

Bull-dog krvácel za jedním uchem z rány v tlusté šíji. Neozval se, ani nezavrčel, ale obrátil se a sledoval Bílého Tesáka. To, čím se obě strany vyznačovaly, rychlost na jedné a klid na druhé straně, rozčilovalo strannického ducha zástupu a muži sázeli znova a zvyšovali původní sázky. Znova a znova přiskočil Bílý Tesák, chňapl a vyvázl nedotčen, a pořád jej pronásledoval záhadný nepřítel, bez přílišného spěchu, ne pomalu, ale rozvážně a odhodlaně, jaksi řemeslným způsobem. V jeho methodě byl úmysl — udělati něco, k čemu byl odhodlán a v čem mu nic nedovedlo zabrániti.

Veškeré jeho chování, každý čin vyjadřoval tento úmysl. To mátlo Bílého Tesáka. Nikdy ještě neviděl takového psa. Neměl ochranné srsti. Byl měkký a krvácel snadno. Nebylo zde tlusté houně kožešiny, jež by se vysmívala zubům Bílého Tesáka, jak tomu bývalo často u psů vlastního plemene. Kdykoli zuby se zaťaly, snadno vnikaly do měkkého masa, a zvíře zdálo se neschopným brániti se. Jiná znepokojující věc byla, že nevydávalo zvuků, jak byl zvyklý u jiných psů, s nimiž bojoval. Mimo zavrčení nebo zachrochtání pes přijímal trest mlčky. A nikdy neochaboval v pronásledování.

Ne, že by Cherokee byl pomalý. Dovedl se obraceti a točiti dosti rychle, ale Bílý Tesák nikdy nebyl na místě. Cherokee byl také zmaten. Nikdy ještě nebyl bojoval se psem, s kterým nemohl z blízka se potýkati. Touha sraziti se z blízka byla vždy vzájemná. Zde však byl pes, který zůstával ve vzdálenosti, tancuje a uhýbaje se tam a sem a kolem dokola. A když se do něho zakousl, nedržel, ale hned pustil a uskočil zas.

Ale Bílý Tesák nemohl se dostati na měkkou spodní stranu hrdla. Bull-dog byl příliš nízké postavy a jeho massivní čelisti byly ještě nad to ochranou. Bílý Tesák přiskakoval a odskakoval bez pohromy, kdežto rány Cherokee-ovy vzrůstaly. Obě strany jeho šíje a hlavy byly rozdrásány a rozsápány. Krvácel silně, ale nejevil žádného znepokojení. Pokračoval v houževnatém pronásledování, ač se jednou, na okamžik zaražen, zastavil úplně a zamrkal na přihlížející muže, vrtě pahýlem ocasu na znamení ochoty k boji. V tom okamžiku Bílý Tesák přiskočil a odskočil, roztrhnuv mu při tom zbytek jeho zastřiženého ucha. S lehkým projevem hněvu Cherokee dal se opět do pronásledování, běže ve vnitřku kruhu, ve kterém obíhal Bílý Tesák, a snaže se zachytiti se svým smrtícím chrupem na hrdle Bílého Tesáka. Bull-dog chybil se o vlas a výkřiky pochvaly ozvaly se, když Bílý Tesák náhle se vymkl z nebezpečí a ocitl se na druhé straně.

Čas ubíhal. Bílý Tesák neustále provozoval tanec uskakuje, přiskakuje a odskakuje a vždy zasazuje ránu. A bull-dog dosud se pachtil se zarytou jistotou za ním. Dříve či později provede svůj záměr, docílí zakousnutí se, jež rozhodne bitvu v jeho prospěch. Zatím dostalo se mu veškerých zranění, jež mu soupeř dovedl zasaditi. Jeho chumáčkovité uši staly se třásněmi, šíje a ramena byly rozdrásány na dvaceti místech, a i jeho rty byly roztrhány a krvácely — vše tím bleskurychlým chňapáním, kterého nebylo možno předvídati a se uchrániti.

Sem a tam pokusil se Bílý Tesák povaliti Cherokee; ale rozdíl v jejích výšce byl příliš veliký. Cherokee byl příliš rozložitý, příliš blízko u země. Jeden pokus stal se Bílému Tesáku osudným. Přihodilo se to při jednom z jeho rychlých uhnutí a zpětných oběhů. Zachytil Cherokee s hlavou odvrácenou, když kroužil pomaleji. Jeho rameno bylo vysazeno. Bílý Tesák vrhl se na ně, ale jeho vlastní rameno je značně převyšovalo; i narazil s takovou silou, že setrvačnost přemetla ho přes tělo bull-doga. Poprvé v historii jeho bojů lidé spatřili, jak Bílý Tesák ztrácí pevnou posici. Jeho tělo udělalo ve vzduchu poloviční přemet, a byl by dopadl na záda, kdyby se po kočičím způsobu nebyl stočil ještě ve vzduchu ve snaze dopadnouti nohama na zem. Následkem toho dopadl těžce na bok. V nejbližším okamžiku byl opět na nohou, ale v tom okamžiku sevřely se zuby Cherokee-ovy na jeho hrdle.

Nebylo to dobré zakousnutí, bylo příliš nízké, až u prsou, ale Cherokee se držel. Bílý Tesák se vzchopil a zmítal divoce, snaže se setřásti tělo bull-dogovo. Tato přilnavá, vláčící se tíha ho rozběsnovala. Poutala jeho pohyby, omezovala jeho svobodu. Byla to past a veškerý jeho pud se jí vzpíral a bouřil se proti ní. Byla to šílená vzpoura. Po několik minut byl nadobro šílený. Jeho nejvnitrnější život ho opanoval. Vůle jeho těla, existovati, ho zaplavila. Byl ovládán touto čistě fysickou láskou k životu. Všechna intelligence byla ta tam. Bylo to, jako by neměl mozku. Jeho rozum byl zvrácen slepou touhou masa po existenci a pohybu, pohybu za každou cenu, neustálém pohybu, neboť pohyb byl výrazem jeho existence.

Kolem a kolem se hnal, víře, otáčeje se a převracuje, snaže se setřásti padesát liber váhy, visící mu na krku. Bull-dog nedělal nic jiného, než že pevně držel. Někdy, a to nepříliš často, podařilo se mu dostati nohy na zemi a na chvíli opříti se proti Bílému Tesáku. Ale v nejbližším okamžiku jeho nohy opět se nedotýkaly země, a byl vláčen kolem dokola ve víru šíleného oběhu Bílého Tesáka. Cherokee stotožňoval se se svým pudem. Věděl, drží-li se, že jedná správně, a pocítil jisté rozkošné záchvěvy zadostiučinění. V takových momentech zavřel dokonce oči a nechal své tělo vláčeti sem a tam, nestaraje se o jakékoli zranění, které by se mohlo tím přivoditi. Na tom nezáleželo. Zakousnutí bylo hlavní věc, a zakousnutí udržoval.

Bílý Tesák ustal teprv, když byl vyčerpán. Nemohl nic dělati, nemohl pochopiti. Nikdy za celého jeho bojování tato věc se nepřihodila. Psi, s nimiž dosud bojoval, nebojovali tímto způsobem. U nich bylo kousnout, trhnout a uskočit, kousnout, trhnout a uskočit. Ležel částečně na boku lapaje dech. Cherokee, stále zakousnutý, tlačil jej, snaže se dostati ho úplně na bok. Bílý Tesák se vzpíral a cítil, jak čelisti zlehka povolují a opět se stiskují žvýkavým pohybem. Každé povolení přivedlo zakousnutí těsněji k hrdlu. Methodou bull-dogovou bylo uhájiti, co měl, a za vhodné příležitosti pokusiti se o více. Příležitost byla, když Bílý Tesák byl v klidu. Když Bílý Tesák zápasil, Cherokee se spokojoval s prostým držením se.

Vypouklý hořejšek Cherokee-ovy šíje byla jediná část jeho těla, jíž mohly dosáhnouti zuby Bílého Tesáka. Bílý Tesák zakousl se tam, kde šíje přechází v ramena, neznal však žvýkací methody boje, a jeho čelisti nebyly tomu ani přizpůsobeny. Křečovitě trhal a rval svými tesáky po jistou dobu. Pak změna v jejich postavení ho odvrátila. Bull-dogovi se podařilo převaliti ho na záda a byl nad ním, neustále zakousnutý do jeho hrdla. Jako kočka přitáhl Bílý Tesák zadní nohy a začal dlouhými, drásavými pohyby jejich hrabati do břicha nepřítele. Cherokee byl by býval jistě rozpárán, kdyby nebyl rychle otočil zakousnutí a odbočil tělem od Bílého Tesáka a do pravého úhlu k němu.

Nebylo možno uniknouti tomuto zakousnutí. Bylo jako Osud sám, a právě tak neúprosné. Zvolna posunovalo se vzhůru podle chřtánu. Bílý Tesák byl zachráněn před smrtí jen volnou kůží svého krku a hustou kožešinou, jež ji pokrývala. Svinula se ztlusta v tlamě Cherokee-ově a takřka se vysmívala jeho zubům. Ale kus po kuse, kdykoli se příležitost naskytla, dostával více této volné kůže a kožešiny do tlamy. Výsledkem bylo pozvolné rdoušení Bílého Tesáka. Dech jeho stával se těžším a těžším.

Začínalo již vypadati, jakoby bylo po boji. Přívrženci Cherokee-ovi jásali a nabízeli směšné sázky. Přívrženci Bílého Tesáka byli v témž poměru skleslí a odmítali sázky desíti k jedné a dvaceti k jedné, až kterýsi muž byl tak ukvapený, že uzavřel sázku padesáti k jedné. Byl to Beauty-Smith. Vkročil do kruhu a ukázal prstem na Bílého Tesáka. Pak začal se smáti výsměšně a pohrdlivě. Žádaný účinek se dostavil. Bílý Tesák rozběsnil se zuřivým vztekem. Sebral poslední zbytky sil a dostal se opět na nohy. Když zápasil kolem kruhu, padesátiliberního nepřítele vleka neustále na hrdle, jeho hněv přešel v paniku. Základní život v něm nabyl opět nad ním převahy a intelligence prchla před vůlí jeho masa, žíti. Kolem dokola a zase zpět, klopýtaje, padaje, vzpínaje se dokonce na zadní nohy a zvedaje nepřítele svého úplně nad zemi, marně namáhal se setřásti zakousnutou smrt.

Konečně padl, káceje se na znak, vyčerpán; a bull-dog ihned pokročil dále svým zakousnutím, zabíraje víc a více v kožešinu zabaleného masa, rdouse Bílého Tesáka krutěji než dosud. Výkřiky pochvaly vítězovi se ozvaly, a mnohokráte bylo voláno: „Cherokee!“ „Cherokee!“ Na to Cherokee odpovídal mocným vrtěním pahýlu svého ocasu. Ale souhlasný pokřik neodvrátil ho od zápasu. Nebylo žádného sympatického vztahu mezi ohonem a massivními čelistmi. Ohon mohl sebou vrtěti, ale čelisti trvaly v strašlivém zakousnutí do hrdla Bílého Tesáka.

Bylo to v dobu, kdy pozornost diváků byla obrácena jinam. Ozvalo se chřestění rolniček. Výkřiky psovoda bylo slyšeti. Všichni, kromě Beauty-Smitha, bázlivě se ohlédli, obávajíce se silně policie. Spatřili však shora, a nikoli zdola přibíhati dva muže se saněmi a psy. Přicházeli dolů po říčce patrně z nějaké výpravy za zlatem. Když spatřili zástup, zastavili psy, přiblížili se a vmísili se mezi diváky, zvědavi na příčinu rozčilení. Řídič psů měl knír, ale druhý, vyšší a mladší muž, byl hladce oholen, a jeho kůže byla růžová, prosvítající krví a během v mrazivém vzduchu.

Bílý Tesák vlastně již vzdal se zápasu. Sem a tam vzpíral se křečovitě a bezúčelně. Dostával ještě trochu vzduchu, a ta trocha se neustále zmenšovala pod neúprosným zakousnutím, jež se vždy více svíralo. Ačkoli chráněna kožešinou, veliká krční tepna byla by bývala již dávno prokousnuta, kdyby nebylo první zakousnutí bull-dogovo příliš nízké, vlastně až na prsou. Cherokee potřeboval dlouhého času k posunutí tohoto sevření výše a to vedlo také k ucpání jeho čelistí kožešinou a záhyby kůže.

Zatím bestiálnost v nitru Beauty-Smitha se skrývající stoupala mu do mozku a nabývala převahy nad trochou zdravého rozumu, kterou v nejlepším případě měl. Když spatřil, že se Bílému Tesáku začínají oči kaliti, věděl nad veškeru pochybnost, že boj je ztracen. Tu se nezdržel. Přiskočil k Bílému Tesáku a počal jej divoce kopati. V zástupu ozval se sykot a výkřiky protestu, ale to bylo vše. Když se toto dálo, a Beauty-Smith neustával kopati Bílého Tesáka, nastalo pohnutí v zástupu. Vysoký, mladý cizinec razil si cestu zástupem vrážeje do mužů na pravo i na levo bez okolků či zdvořilosti. Když se dostal dovnitř kruhu, Beauty-Smith právě rozpřahoval se k novému kopnutí. Veškerá jeho tíha spočívala na jedné noze a byl ve stavu nejisté rovnováhy. V tom okamžiku dopadla mu pěst příchozího drtivou ranou přímo do tváře. Zbývající noha Beauty-Smitha oddělila se od země a zdálo se, jakoby jeho celé tělo vymrštilo se do výše, když se převrátil na znak a prudce padl do sněhu. Příchozí obrátil se k zástupu.

„Zbabělci!“ vzkřikl. „Bestie!“

Byl sám naplněn zuřivostí — oprávněnou zuřivostí. Jeho oči blýskajíce se na zástup, vypadaly jako kovové a ocelové. Beauty-Smith vzchopil se opět a blížil se mu fňukaje a zbaběle. Příchozí nechápal. Nevěděl, jak hanebný je to zbabělec, a myslil si, že přichází s úmyslem bojovati. Tedy se slovem „Bestie!“ srazil Beauty-Smitha na znak druhou ranou do tváře. Beauty-Smith rozhodl, že sníh je pro něho nejbezpečnější místo, a ležel, kde dopadl, nepokoušeje se povstati.

„Pojďte, Matte, pomozte mi,“ zvolal příchozí na vůdce psů, který přišel za ním na zápasiště.

Oba mužové sehnuli se nad psy. Matt chopil se Bílého Tesáka, připraven vytáhnouti ho, když by čelisti Cherokee-ovy uvolnily. Mladší muž snažil se toho docíliti, chytiv rukama čelisti bull-dogovy a pokoušeje se roztáhnouti je. Byla to marná snaha. Když tahal, cloumal a kroutil, při každém výdechu volal: „Bestie!“

Zástup počal býti nepokojný, a někteří mužové jali se protestovati proti kažení sportu; byli však umlčeni, když cizinec zdvihl hlavu, ustav na okamžik v práci, a upřel na ně zraky.

„Vy proklaté bestie!“ vybuchnul na konec, a vrátil se ke své práci.

„Je to marné, pane Scotte; tímhle způsobem jich neroztrhnete,“ pravil posléze Matt.

Oba ustali a prohlíželi spojené psy.

„Nekrvácí mnoho,“ poznamenal Matt. „Není ještě docela hotov.“

„Ale může se to státi každým okamžikem,“ odpověděl Scott. „Teď! Viděl jste to? Posunul trochu zakousnutí.“

Rozčilení mladšího muže a jeho obava o Bílého Tesáka vzrůstala. Opět a opět uhodil Cherokee-a divoce přes hlavu. Ale to neuvolnilo čelisti. Cherokee zavrtěl pahýlem ocasu na znamení, že rozumí významu ran, ale že ví, že sám je v právu, a drží-li zakousnutí, dělá jen svou povinnost.

„Nepomůže mi nikdo?“ vzkřikl Scott zoufale k zástupu.

Ale nikdo se neměl ku pomoci. Na místo toho zástup začal mu sarkasticky vyslovovati pochvalu a zasypával ho posměšnými radami.

„Musíte použít páky,“ radil Matt.

Scott sáhl do brašny na boku, vyňal revolver a snažil se vraziti jeho hlaveň mezi čelisti bull-dogovy. Tlačil a tlačil ji tam silně, až skřípání ocele o zaťaté zuby bylo zřetelně slyšeti. Oba muži klečeli, skloněni nad psy. Tim Keenan vkročil do kruhu. Zastavil se u Scotta a dotkl se jeho ramene, řka zlověstně:

„Nelámejte mu zubů, cizinče.“

„Pak mu tedy zlomím vaz,“ odpověděl Scott, neustávaje ve vrtání a dlabání revolverou hlavní.

„Řekl jsem, nelámejte mu zubů,“ opakoval majitel herny zlověstněji, než poprvé. Pomýšlel-li však na zastrašení, selhalo mu. Scott neustál ve svém úsilí, ačkoli pohlédl chladně vzhůru a tázal se:

„Váš pes?“

Majitel herny zamručel.

„Tak sem pojďte a zlomte jeho zakousnutí.“

„Dobrá, cizinče,“ protahoval druhý dráždivě, „musím vám říci, že to je věc, které bych já sám nedokázal. Nevím, jak to udělati.“

„Tak mi jděte s cesty,“ zněla odpověď, „a neobtěžujte mne, nemám kdy.“

Tim Keenan stál nad ním dále, ale Scott nevšímal si již jeho přítomnosti. Podařilo se mu vraziti hlaveň mezi čelisti s jedné strany a snažil se prostrčiti ji čelistmi na druhé straně. Když se mu to zdařilo, páčil mírně a opatrně, uvolňuje čelisti po chvilkách; Matt zatím po kusech vysvobodil zkrušené hrdlo Bílého Tesáka.

„Buďte připraven vzíti si svého psa,“ zněl Scottův rozhodný rozkaz k majetníku Cherokeeovu.

Ten sklonil se poslušně a uchopil pevně svého psa.

„Nyní!“ varoval Scott, učiniv poslední pohyb pákou.

Psi byli od sebe odtrženi, ač bull-dog mocně se vzpíral.

„Vezměte ho odtud,“ velel Scott, a Tim Keenan odtáhl Cherokee-a zpět do zástupu.

Bílý Tesák udělal několik bezvýsledných pokusů vzchopiti se. Jednou se postavil na nohy, jež byly příliš slabé, než aby ho unesly, a pomalu shroutil se zpět do sněhu. Jeho oči byly napolo zevřené a na povrchu skelné. Čelisti dokořán rozevřené, a jimi vyčníval jazyk, naběhlý a bezvládný. Dle všech známek vypadal jako pes, který byl zardoušen. Matt ho ohledal.

„Skoro je po něm,“ oznamoval, „ale dýchá dobře.“

Beauty-Smith vstal opět a šel se podívat na Bílého Tesáka.

„Matte, kolik stojí dobrý saňový pes?“ ptal se Scott.

Psovod, klečící dosud a skloněný nad Bílým Tesákem, uvažoval chvíli.

„Tři sta dollarů,“ odpověděl.

„A kolik stojí pes, který je tak pokousán, jako tento zde?“ ptal se Scott, strkaje nohou do Bílého Tesáka.

„Polovinu toho,“ byl úsudek řidiče psů.

Scott obrátil se na Beauty-Smitha.

„Slyšel jste, pane Bestie? Vezmu si vašeho psa a dám vám za něho stopadesát dollarů.“

Otevřel zápisník a vypočítal bankovky.

Beauty-Smith schoval ruce za záda, odpíraje dotknouti se nabízených peněz.

„Neprodám,“ řekl.

„Ale ano, prodáte,“ ujišťoval ho Scott. „Protože já koupím. Zde jsou vaše peníze. Pes je můj.“

Beauty-Smith s rukama stále vzadu počal couvati.

Scott přiskočil k němu rozpřahuje se pěstí k ráně. Beauty-Smith přikrčil se v očekávání rány.

„Mám svá práva,“ zakňoural.

„Ztratil jste právo na tohoto psa,“ byla odpověď.

„Vezmete si peníze? nebo vás mám zase udeřiti?“

„Dobrá,“ pravil Beauty-Smith spěšně. „Ale přijímám peníze s protestem,“ dodal. „Tento pes jsou peníze. Nedám se oloupiti. Člověk má svá práva.“

„Správně,“ odpověděl Scott, dávaje mu peníze. „Člověk má svá práva. Ale vy nejste člověk. Vy jste bestie.“

„Počkejte, až se vrátím do Dawsonu,“ vyhrožoval Beauty-Smith. „Podám na vás žalobu.“

„Otevřete-li ústa, až se vrátíte do Dawsonu, dám vás vyhnati z města. Rozumíte?“

Beauty-Smith odpověděl zamručením.

„Rozumíte?“ zahřměl Scott s divokou prudkostí.

„Ano,“ zamručel Beauty-Smith couvaje.

„Co, ano?“

„Ano, pane,“ zavrčel Beauty-Smith.

„Pozor! Kousne!“ vzkřikl kdosi, a výbuch smíchu se ozval.

Scott obrátil se k němu zády a šel pomáhati Mattovi, který se zabýval Bílým Tesákem.

Někteří z mužů již odcházeli; jiní stáli ve skupinách přihlížejíce a hovoříce. Tim Keenan připojil se ke kterési skupině.

„Co je zač?“ ptal se.

„Weedon Scott,“ odpověděl kdosi.

„A kdo jest u čerta Weedon Scott?“ tázal se majitel herny.

„Oh, jeden ze znalců v hornictví. Zná se dobře se všemi velkými zvířaty. Chcete-li míti pokoj, vyhněte se mu; to vám povídám. Je důvěrný se všemi úřady. Komisionář zlatých dolů jest obzvláštní jeho přítel.“

„Myslil jsem si, že to patrně je někdo,“ poznamenal majitel herny. „Proto jsem se před ním měl od začátku na pozoru.“

Kapitola pátá. Nezkrotný

„Je to beznadějné,“ doznal Weedon Scott.

Seděl na prahu chýše a díval se na řídiče psů, který odpověděl stejně beznadějným pokrčením ramen.

Společně dívali se na Bílého Tesáka na konci napjatého řetězu, ježícího se, vrčícího, divého, namáhajícího se, by se dostal na saňové psy. Dostavše již od Matta několik lekcí, totiž lekcí udělených klackem, saňoví psi naučili se nechávati Bílého Tesáka na pokoji; a v tomto okamžiku leželi opodál, patrně zapomínajíce jeho existence.

„Je to vlk a nedá se zkrotiti,“ pravil Weedon Scott.

„Ó, nevím,“ namítal Matt. „Možná, že je v něm hodný kus psa. Ale jedné věci jsem si jist, a není tu vyhnutí.“

Matt ustál a kýval důvěrně na Moosehide Mountain.^[3]

„Dobrá, neskrblete svými vědomostmi,“ pravil Scott ostře, když byl čekal přiměřenou dobu. „Ven s tím. Co to je?“

Psovod ukázal za sebe palcem na Bílého Tesáka.

„Ať je to vlk nebo pes, lhostejno; ale byl již někdy zkrocen.“

„Ne!“

„Povídám vám, že ano, a zvykl již na postroj. Podívejte se z blízka. Vidíte stopy napříč prsou?“

„Máte pravdu, Matte. Byl saňovým psem, dokud nepřišel do rukou Beauty-Smitha.“

„A není valné příčiny, proč by neměl býti zase saňovým psem.“

„Co myslíte?“ zvídal Scott dychtivě. Ale naděje jeho zhasnula, když potřásaje hlavou, dodal: „Máme jej už dva týdny, a nyní je divočejší, než dříve.“

„Popřejte mu času,“ radil Matt. „Pusťte ho trochu na svobodu, by se zotavil.“

Scott díval se naň nedůvěřivě.

„Ano,“ pokračoval Matt, „vím, že jste to již zkoušel, ale neměl jste při tom klacku.“

Vzal klacek a šel k zvířeti na řetězu. Bílý Tesák pozoroval klacek, jako lev v kleci pozoruje bič krotitelův.

„Hleďte, jak upírá zraky na klacek,“ pravil Matt. „To je dobré znamení. Není blázen. Nic mi neudělá, dokud mám klacek pohotově. Není úplně šílený, to je jisto.“

Když se ruka mužova blížila krku, Bílý Tesák zježil se, zavrčel a schoulil. Ale zatím co očima sledoval blížící se ruku, současně dovedl též pozorovati klacek v druhé ruce, napřažený nad ním hrozivě. Matt rozepjal mu řetěz na krku a odstoupil.

Bílý Tesák stěží dovedl pochopiti, že je volný. Mnoho měsíců uplynulo již od doby, co přešel v majetek Beauty-Smitha, a v celém tom období nepoznal ani okamžiku svobody, vyjma případy, kdy byl puštěn, aby bojoval s jinými psy. Po takových zápasech býval okamžitě zase uvězněn. Nevěděl, jak si to vyložiti. Snad se na něm mělo provésti nějaké nové ďábelství bohů. Kráčel pomalu a opatrně, připraven, že bude napaden každé chvíle. Nevěděl, co si počíti, všechno bylo tak nezvyklé. Z opatrnosti vzdálil se obou bohův ho pozorujících, a přešel pozorně k rohu chýše. Nic se nestalo. Byl prostě zmaten a vrátil se zastavuje se ve vzdálenosti dvanácti stop a pozoroval upřeně oba muže.

„Neuteče?“ ptal se jeho nový majetník.

Matt pokrčil rameny. „Musíme vsaditi vše na jednu kartu. Je nutno to zkusiti.“

„Ubožák,“ zamumlal Scott soucitně. „Potřebuje, by se mu ukázalo trochu lidské vlídnosti,“ dodal, obraceje se a odcházeje do chýše.

Vyšel opět s kusem masa, který hodil Bílému Tesáku. Tento uskočil stranou a z dálky pozoroval je podezřívavě.

„Hej, Majore!“ vzkřikl Matt výstražně, ale příliš pozdě.

Major skočil po mase. V okamžiku, když jeho čelisti je stiskly, Bílý Tesák ho napadl a porazil. Matt přispěchal, ale Bílý Tesák byl rychlejší. Major vstával vrávoravě, ale krev, stříkající mu z hrdla, barvila sníh do červena, tvoříc stále širší stružku.

„Je to velmi zlé, ale zasloužil si toho,“ pravil Scott spěšně.

Ale Mattova noha byla již v pohybu, hodlajíc kopnouti Bílého Tesáka. Následoval skok, záblesk zubův a ostrý výkřik. Bílý Tesák zuřivě couval několik yardů, kdežto Matt se shýbl a ohledával nohu.

„Ten mi dal,“ hlásil, ukazuje na roztržené kalhoty i spodky, a rostoucí červenou skvrnu.

„Řekl jsem vám, že je to beznadějné, Matte,“ pravil Scott malomyslně. „Myslil jsem již na to, ač jsem tuto myšlenku potíral. Ale nyní jsme u toho, zas. Je to jediná věc, která se dá udělati.“

Při těchto slovech vytáhl revolver, otevřel jeho nábojový válec a přesvědčil se o jeho obsahu.

„Hleďte, pane Scotte,“ namítal Matt. „Ten pes prošel pravým peklem. Nemůžete očekávati, že vyjde odtamtud bílý, jako zářící anděl. Popřejte mu času.“

„Podívejte se na Majora,“ odpověděl Scott.

Psovod pozoroval postiženého psa. Sklesl do sněhu v kruhu vlastní krve a byl zřejmě v posledním tažení.

„Dobře se mu stalo. Řekl jste sám, pane Scotte. Chtěl Bílému Tesáku vzíti maso a zaplatil je smrtí. To se dalo čekati. Nedal bych fajfku tabáku za psa, který by nebojoval o své maso.“

„Ale podívejte se na sebe sama, Matte. Se psy je to v pořádku, ale musí to míti meze.“

„Dobře se mi stalo,“ přel se Matt tvrdošijně. „Nač jsem ho potřeboval kopat? Sám jste řekl, že udělal dobře. Neměl jsem tedy práva ho kopat.“

„Byl by dobrý skutek, zabíti ho,“ trval Scott na svém. „Je nezkrotilený.“

„Nu, podívejte se, pane Scotte, popřejte mu, chudákovi, času, by se obhájil. Ještě neměl kdy. Prošel právě peklem a poprvé je puštěn na svobodu. Popřejte mu času, a nepolepší-li se, zabiji ho sám.“

„Bůh ví, že si nepřeji zabíti ho,“ odpověděl Scott, odkládaje revolver. „Necháme ho běhati volně a uvidíme, co se s ním svede laskavostí. A teď ho zkusím.“

Kráčel k Bílému Tesáku a začal hovořiti k němu mírně a konejšivě.

„Lépe míti klacek po ruce,“ varoval Matt.

Scott potřásl hlavou a pokračoval v pokusu, získati si důvěru Bílého Tesáka.

Bílý Tesák byl podezřívavý. Něco mu hrozilo. Zabil psa tohoto boha, kousl druha jeho, také boha, a co jiného dalo se očekávati, nežli strašlivý trest? Ale bezprostředně před ním byl nezkrotný. Ježil se a cenil zuby, s očima bdělýma, tělem napjatým a připraveným na cokoli. Bůh neměl klacku; dopustil tedy, aby se přiblížil zcela blízko. Ruka bohova natáhla se a skláněla k jeho hlavě. Bílý Tesák skrčil se a v napjetí se pod ní schoulil. Zde bylo nebezpečí — jakási zrada či něco podobného. Znal ruce bohů, jejich dokázanou nadvládu, jejich vychytralý způsob zasazovati rány. Dále, byl tu jeho starý odpor proti tomu, aby se ho někdo dotýkal. Zavrčel hrozivěji, schoulil se níže, a ruka ještě se skláněla. Nechtěl kousnouti ruku a snášel nebezpečí s její strany, dokud instinkt v něm se nevzbouřil, přemáhaje ho svou neukojitelnou touhou po životě. Weedon Scott věřil, že je dosti rychlý, aby se vyhnul jakémukoliv chňapnutí nebo kousnutí. Ale bylo mu teprve poznati pozoruhodnou rychlost Bílého Tesáka, který kousnul s jistotou a rychlostí svinutého hada.

Scott pronikavě vzkřikl překvapením, chytiv se za pokousanou ruku a svíraje ji těsně v druhé ruce. Matt silně zaklel a přiskočil k němu. Bílý Tesák skrčil se a ustoupil ježe se a ceně zuby, s očima zlomyslnýma hrozbou. Nyní bylo mu očekávati výprask tak hrozný, jakého se mu kdy dostalo od Beauty-Smitha.

„Sem! Co děláte?“ vzkřikl náhle Scott.

Matt spěchal do chýše a vyšel s ručnicí.

„Nic,“ řekl zvolna, s bezstarostným klidem, který byl líčený — „jen chci splniti slib, který jsem učinil. Myslím, že je na mně, abych ho zabil, když jsem řekl.“

„Ne, nezabijete ho!“

„Zabiji. Podívejte se.“

Jako Matt se přimlouval za Bílého Tesáka, když byl sám kousnut, tak byla nyní řada na Weedon Scottovi, aby se přimlouval.

„Řekl jste, abych mu popřál času. Nuže, popřejte mu času. Začali jsme teprve, a nemůžeme toho nechati hned na začátku. Dobře se mi stalo, tentokráte. A — podívejte se na něho!“

Bílý Tesák blízko u rohu chýše a vzdálen čtyřicet stop vrčel s krvežíznivou zlobou, ale ne na Scotta, nýbrž na psovoda.

„Dobrá, ať jsem čertův!“ dal tento na jevo svůj úžas.

„Podívejte se na jeho intelligenci!“ pokračoval Scott chvatně. „Zná smysl střelných zbraní právě tak dobře, jako vy. Má intelligenci, a musíme popřáti té intelligenci času. Postavte ručnici!“

„Dobře, svoluji,“ připouštěl Matt, opíraje ručnici o hranici dříví.

„Ale podívejte se!“ vzkřikl v nejbližším okamžiku.

Bílý Tesák se uklidnil a přestal vrčeti. „To stojí za vyšetření! Dívejte se!“

Matt sáhl po ručnici a v tomtéž okamžiku Bílý Tesák zavrčel. Odstoupil od ručnice, a psovy vyhrnuté pysky klesly, skrývajíce zuby.

„Nyní, jen pro švandu.“

Matt vzal ručnici a počal ji zvolna zvedati k ramenu. Vrčení Bílého Tesáka začalo současně s pohybem, a vzrůstalo, když se pohyb blížil vyvrcholení. Ale okamžik dříve, než ručnice byla naň namířena, uskočil Bílý Tesák stranou za roh chýše. Matt díval se přes mušku do prázdné sněhové prostory, kterou byl zaujímal Bílý Tesák. Psovod odložil ručnici slavnostně, obrátil se a pohlédl na svého zaměstnavatele.

„Souhlasím s vámi, pane Scotte, Tento pes je příliš intelligentní, než abych ho zabil.“

Kapitola šestá. Pán lásky

Když Bílý Tesák pozoroval, že Weedon Scott se blíží, zježil se a zavrčel na znamení, že nehodlá se podrobiti trestu. Dvacet čtyři hodiny uplynuly od doby, co rozsápal ruku, která byla nyní ovázána a na pásce, by do ní krev se netlačila. V minulosti Bílý Tesák také zakusil odložených trestův a obával se, že takový mu nyní hrozí. Což mohlo býti jinak? Dopustil se toho, co bylo proň svatokrádeží — zaťal tesáky do svatého masa boha a svrchovaného boha s bílou kůží. Přirozeně, a jak již u bohů bývá, čekalo ho cosi strašlivého.

Bůh usedl ve vzdálenosti několika stop. Bílý Tesák nemohl v tom viděti nic nebezpečného. Když bohové udíleli trest, stáli vždy na nohou. A tento bůh neměl ani klacku, ani biče, ani střelné zbraně. A nad to Bílý Tesák sám byl volný. Žádný řetěz ani hůl ho nepoutala. Mohl se zachrániti v bezpečí, zatím co by se bůh vztyčoval. Zatím mohl čekati, co se stane.

Bůh zůstával v klidu a nehýbal se; vrčení Bílého Tesáka pozvolna přecházelo v mručení, jež klesalo hlouběji v hrdle, až ustalo. Bůh zahovořil, a při prvním zvuku jeho hlasu zježila se Bílému Tesáku srst na šíji a mručení rychle stouplo v hrdle vzhůru. Ale bůh nečinil nepřátelského pohybu, ale hovořil klidně dále. Po nějaký čas Bílý Tesák mručel v souzvuku s ním, rhythmus mručení odpovídal rhythmu hlasu. Ale bůh hovořil bez konce. Hovořil k Bílému Tesáku, jak se k němu ještě nikdy nehovořilo. Hovořil měkce a konejšivě, s jemností, která jaksi a kdesi dojímala Bílého Tesáka. Proti sobě samému a všem bodavým výstrahám instinktu Bílý Tesák začal důvěřovati tomuto bohu. Měl pocit bezpečnosti, který byl z nepravdy usvědčován všemi jeho zkušenostmi s lidmi.

Po delším čase bůh vstal a vešel do chýše. Bílý Tesák špehoval jej bázlivě, když vycházel. Neměl ani klacku, ani biče, ani zbraně. Aniž byla jeho nezraněná ruka za zády, skrývajíc cosi. Usedl si jako dříve, na témž místě, ve vzdálenosti několika stop. Nastavoval malý kus masa. Bílý Tesák vzpřímil uši a ohledával maso podezřívavě, dívaje se současně na ně i na boha, připraven na jakýkoli zjevný čin, s tělem napjatým a hotovým uskočiti při prvním znamení nepřátelství.

Pořád k trestu nedocházelo. Bůh prostě nastrkoval mu k nosu kus masa. A s masem nezdálo se býti nic v nepořádku. Bílý Tesák stále měl podezření, a ačkoliv mu maso bylo nabízeno krátkými, vybízejícími kyvy ruky, odepřel dotknouti se ho. Bohové byli všemoudří, a nedalo se říci, jaká panská zrada číhala za tímto zdánlivě nevinným kusem masa. V minulých zkušenostech, zvláště v zacházení s ženami, maso a trest bývaly v osudném vztahu.

Na konec bůh hodil maso na sníh k nohám Bílého Tesáka. Tento očichal maso pozorně, ale nepodíval se na ně. Co je očichával, upíral oči na boha. Nic se nepřihodilo. Vzal maso do tlamy a spolkl je. Stále ještě nic se nestalo. Bůh skutečně mu nabízel jiný kus masa. Zase odepřel vzíti je z ruky a zase bylo mu hozeno.

Maso bylo dobré a Bílý Tesák byl hladov. Postupně s nekonečnou opatrností blížil se ruce. Konečně přišel čas, kdy se rozhodl, jísti maso z ruky. Nespustil při tom zraků s boha, vystrkuje hlavu do předu se schlípenýma ušima a srstí mimovolně vstávající a vlnící se mu na šíji. Hluboké mručení rachotilo mu v hrdle jako výstraha, že s sebou nedá žertovati. Sežral maso a nic se nestalo. Kus za kusem sežral maso a nic se nestalo. K trestu pořád nedocházelo.

Oblízl se a čekal. Bůh hovořil dále. V jeho hlase byla vlídnost — cosi, čeho Bílý Tesák dosud ještě vůbec nezakusil. A v něm bouřilo to city, jakých také ještě nikdy nezakusil. Byl si vědom jistého zvláštního uspokojení, jako by byla jakási potřeba ukojena, jako by jakási prázdnota v jeho bytosti byla vyplněna. Ale pak zase přišel popud jeho instinktu a výstraha minulé zkušenosti. Bohové byli vždy lstiví a měli nepředvídané způsoby, jak dosáhnouti svých cílů.

Ah! myslil si to! Zde se teď blížila bohova ruka, obratná ve zraňování, vztahujíc se k němu, sklánějíc se k jeho hlavě. Ale bůh hovořil dále. Jeho hlas byl měkký a konejšivý. Přes to, že ruka hrozila, hlas vnukal důvěru. A přes to, že hlas ubezpečoval, ruka vnukala nedůvěru. Bílý Tesák byl zmítán vzájemně si odporujícími city, impulsy. Zdálo se, že se rozlétne na kusy, tak hrozné bylo jeho sebeovládání, když zadržoval s neobvyklou nerozhodností protivné síly, jež v něm zápasily o nadvládu.

Udělal kompromis. Vrčel, ježil se a schlípil uši. Ale ani nechňapl, ani neuskočil. Ruka se skláněla. Přicházela blíž a blíže. Dotýkala se konečků jeho zježených chlupů. Přikrčil se pod ní. Následovala za ním, tisknouc se k němu těsněji. Ačkoli se krčil a skoro třásl, docílil přec toho, že se udržel. Byla to muka, ruka se ho dotýkala a znásilňovala jeho pud. Nemohl v jednom dni zapomenouti všech příkoří, jichž se mu dostalo z rukou lidí. Ale byla to vůle boha, a snažil se tedy podrobiti se.

Ruka se zdvihla a sestoupila opět hladivým, laskajícím pohybem. To se opakovalo, ale pokaždé, když se ruka zdvihla, zdvihla se srst pod ní. A pokaždé, když ruka sestupovala, uši se schlípily a duté vrčení stoupalo mu v hrdle. Bílý Tesák vrčel a vrčel, dávaje neustále výstrahu. Tím chtěl naznačiti, že je připraven oplatiti jakoukoli ránu, jež by mu snad byla zasazena. Nebylo možno věděti, kdy bude pravý záměr bohův odhalen. Každého okamžiku mohl se tento měkký, důvěru vzbuzující hlas zvrátiti v řev hněvu, tato jemná, laskající ruka mohla se změniti ve šroubovité stisknutí, by ho sevřela bezmocného a udělila trest.

Ale bůh hovořil dále měkce, a ruka neustále zdvihala se a dopadala, hladíc způsobem nikterak nepřátelským. Bílý Tesák zakoušel dvojího pocitu. Nelíbilo se to jeho pudu. Omezovalo ho to, kladlo to překážky jeho vůli býti osobně svobodným. A přec nebylo to fysicky trapné. Naopak, bylo to dokonce příjemné po stránce fysické. Hladivý pohyb zvolna a opatrně se změnil ve tření uší u kořene, a fysická rozkoš se ještě trochu zvýšila. Ale přece neustal báti se a stál na stráži, očekávaje nepředvídané zlo, střídavě trpě a raduje se dle toho, jak který cit právě nabyl převahy a opanoval ho.

„Nu, ale jsem čertův!“

Tak pravil Matt, vycházeje z chýše s vyhrnutými rukávy, v ruce mísu s pomejemi, zapomenuv vylíti mísu pohledem na Weedon Scotta, hladícího Bílého Tesáka.

V témž okamžiku, kdy hlas jeho přerušil ticho, Bílý Tesák uskočil a vrčel naň divoce.

Matt pozoroval svého zaměstnavatele s pohněvaným nesouhlasem.

„Nemáte-li nic proti tomu, abych řekl, co si myslím, pane Scotte, dovolím si vám říci, že jste proklatý blázen v sedmnácti druzích, každý jiný, a ještě něco.“

Weedon Scott usmál se s povýšeným výrazem, povstal a kráčel k Bílému Tesáku. Mluvil k němu konejšivě, ale ne dlouho, pak pomalu vztáhl ruku, položil mu ji na hlavu a jal se opět pokračovati v přerušeném hlazení. Bílý Tesák dal si to líbiti upíraje podezřívavě oči ne na muže, který ho laskal, ale na muže, stojícího ve dveřích.

„Možná, že jste v hornictví znalec prvního řádu, to je zcela v pořádku,“ vyjadřoval se psovod věšteckým způsobem, „ale minul jste se povoláním, když jste jako kluk neutekl a nedal se k cirkusu.“

Bílý Tesák zavrčel při zvuku jeho hlasu, ale tentokráte neodskočil zpod ruky, která mu hladila hlavu a šíji dlouhými, konejšivými tahy.

Byl to začátek konce pro Bílého Tesáka — konec starého života a vlády nenávisti. Nový, nezměrně krásnější život mu svítal. Bylo k tomu potřebí mnohého přemýšlení a nekonečné trpělivosti se strany Weedon Scotta, by toho bylo docíleno. A se strany Bílého Tesáka bylo potřebí ničeho menšího, než revoluce. Musil ignorovati nutkání a popudy instinktu i rozumu, zhrdati zkušeností, přelhávati život sám.

Život, jak jej znal, nejen že neměl místa pro mnohé, co nyní činil, ale všechny proudy byly opačného směru proti těm, jimž se nyní vzdal. Krátce, uvážíme-li vše, musil domoci se orientace daleko rozsáhlejší, než jaké dosáhl, když přišel dobrovolně z Divočiny a uznal Šedého Bobra za svého pána. Tehdy byl pouhé štěně, ještě měkké, bez tvaru, připravené pro tlak okolností, by na ně začal působiti. Ale nyní bylo tomu jinak. Tlak okolností vykonal své dílo až příliš dobře. Jím byl přetvořen a ztvrdl v Bojovného Vlka, sveřepého a nesmiřitelného, nemilujícího a lásky nehodného. Docíliti změny bylo jako vrátiti se zpět a to v čase, kdy neměl již plastičnosti mládí, když zrno jeho stalo se tuhým a uzlovitým; když osnova i útek učinily z něho diamantové tkanivo, drsné a nepovolné, když tvářnost jeho ducha stala se železnou a všechny jeho pudy a axiomata vykrystalisovaly se v pevná pravidla, výstrahy, nechuti a touhy.

A přece zase v této nové orientaci byl tlak okolností, který ho hnětl a tiskl, změkčuje, co bylo tvrdého, a přetvářeje to v ušlechtilejší tvar. Weedon Scott byl toho nástrojem. Vnikl až ke kořenům přirozenosti Bílého Tesáka a laskavostí přivedl k životu schopnosti, jež živořily dosud a takřka odumřely. Jednou takovou schopností byla láska. Dříve měl nanejvýš pro někoho zálibu, což byl nejvyšší cit, jaký ho rozechvíval ve styku s bohy.

Ale láska nepřišla jedním dnem. Začalo to tím, že měl zálibu, a z toho se to zvolna vyvinulo. Bílý Tesák neutekl, ačkoli mu bylo popřáno zůstati neuvázánu, protože měl zálibu v novém bohu. Bylo to rozhodně lepší, než život v kleci u Beauty-Smitha, a bylo nutno míti nějakého boha. Nadvláda člověka byla potřebou jeho přirozenosti. Pečeť jeho závislosti na člověku byla mu vtisknuta záhy onoho dne, kdy ukázal záda Divočině a přiblížil se k nohám Šedého Bobra přijmouti očekávané bití. Tato pečeť byla mu vtisknuta znova a nevyhladitelně po jeho druhém návratu z Divočiny, když dlouhá nouze byla u konce a byly opět ryby v táboře Šedého Bobra.

A tak, ježto potřeboval boha a Weedon Scottovi dával přednost před Beauty-Smithem, Bílý Tesák zůstal. Uznav povinnost věrnosti pokročil pak dále a vzal na se střežení majetku svého pána. Číhal kolem chýše, zatím co saňoví psi spali, a první noční návštěvník odrážel ho klackem, dokud nepřišel Weedon Scott na pomoc. Ale Bílý Tesák brzy se naučil rozeznávati zloděje a počestné lidi, oceňovati pravou hodnotu kroku a držení těla. Muže, který se ubíral hlučným krokem přímo ke dveřím chýše, nechal na pokoji, ačkoli ho pozoroval bděle, dokud se dvéře neotevřely a nedostalo se mu záruky se strany pánovy. Ale člověk, který šel zticha, oklikami, ohlížeje se obezřetně, hledaje úkrytu — to byl člověk, kterému se nedostalo žádného odkladu rozsudku se strany Bílého Tesáka a který odcházel o překot, spěšně a bez důstojnosti.

Weedon Scott vytkl si za cíl vykoupiti Bílého Tesáka — či spíše vykoupiti lidstvo z viny, které se dopustilo na Bílém Tesáku. Byla to věc zásady a svědomí. Cítil, že zlo, spáchané na Bílém Tesáku, je dluh učiněný člověkem a že musí býti splacen. Sešel tedy s vlastní cesty, aby byl obzvláště laskavý k Bojovnému Vlku. Každodenně uložil si laskati a hladiti Bílého Tesáka a dělal to vytrvale.

Bílý Tesák, ze začátku podezřívavý a nepřátelský, začal si libovati v mazlení. Ale jedné věci nikdy se nezřekl — vrčení. Vrčel od okamžiku, kdy hlazení začalo, až do konce. Ale bylo to vrčení s novým tónem. Cizinec nemohl rozeznati tohoto tónu, a takovému cizinci vrčení Bílého Tesáka bylo projevem prvopočátečního divošství, lehtajícím nervy a krvežíznivým. Ale hrdlo Bílého Tesáka nabylo drsných hlasivek vydáváním zuřivých zvuků po mnohá leta od prvního zasípání v doupěti jeho mládí, a nedovedl nyní zlahodniti zvuky tohoto hrdla, by vyjádřil něžnost, kterou cítil. Nicméně, sluch Weedon Scotta a jeho sympatie byly dostatečně jemné, by zachytily nový tón takřka docela utopený ve sveřeposti — tón, který byl slabounký nádech spokojeného broukání a který pro jiného nebyl slyšitelný.

Jak dny ubíhaly, přeměna záliby v lásku byla urychlena. Bílý Tesák sám to začal pozorovati, ač ve svém vědomí neznal, co je láska. Jevila se mu jako prázdnota v jeho bytosti — hladová, bolestná, toužící prázdnota, která volala po vyplnění. Byla to bolest a neklid, a dostávalo se mu úlevy jen přítomností nového boha. Tehdy byla láska pro něho radostí — divokým, prudce vzrušujícím zadostiučiněním. Ale když byl vzdálen svého boha, bolest a nepokoj se vracely; prázdnota rozevřela se v něm a tísnila ho svou nevyplněností, a hlad hlodal a hlodal bez ustání.

Bílý Tesák začínal nalézati sebe sama. Ačkoli byl již zralý věkem, a kadlub, který ho sformoval, byl divě nepoddajný, jeho přirozenost se rozpínala. Zápasily v něm záhadné city a nezvyklé impulsy. Jeho starý řád chování se měnil. V minulosti měl rád pohodlí a ulevení bolesti, neměl rád nepohodlí a bolesti a dle toho zařídil své jednání. Ale nyní tomu bylo jinak. Následkem nového citu v něm se rodícího často zvolil si nepohodlí a bolest pro svého boha. Tak časně z rána, na místě, by se potuloval a sháněl potravu nebo ležel v krytém zákoutí, očekával celé hodiny na neveselém prahu chýše, aby zahlédl tvář bohovu. V noci, když bůh se vracel domů, Bílý Tesák opouštěl teplý pelech, který si vyhrabal ve sněhu, aby se mu dostalo přátelského lusknutí prstů nebo slova pozdravu. Masa, i samotného masa se zřekl, jen aby byl se svým bohem, dostával od něho lichocení, aby ho mohl doprovázeti dolů do města.

Na místo záliby nastoupila láska. A láska byla talisman, který pronikl do hlubin jeho bytosti, kam pouhá záliba nikdy nevnikla. A v odvetu na to z jeho hlubin přišla nová věc — láska. Co mu bylo dáváno, to oplácel. To byl skutečný bůh, bůh lásky, teplý a zářivý bůh, v jehož světle nyní přirozenost Bílého Tesáka se rozvíjela jako květina na slunci.

Ale Bílý Tesák nebyl demonstratívní. Byl příliš stár, příliš pevně utvářen, aby se stal schopným vyjadřovati se novými způsoby. Příliš sám sebe ovládal, příliš byl ustálen ve vlastním osamění. Příliš dlouho pěstoval zdrželivost, samotářství a mrzoutství. Nikdy nebyl štěkal ve svém životě, a nemohl se nyní naučiti štěkati na uvítanou, když jeho bůh se blížil. Nikdy nebyl v cestě, nikdy přepjatý nebo bláznovský ve výrazu své lásky. Nikdy neběžel v ústrety svému bohu. Čekal opodál, ale vždy čekal, vždy tu byl. Jeho láska měla ráz zbožňování, němého, nevysloveného, mlčelivého vzývání. Jenom pevně upřeným pohledem očí vyjadřoval svou lásku a neustálým sledováním každého pohybu svého boha. Také někdy, když jeho bůh naň hleděl a hovořil k němu, jevil rozpačité napjetí, způsobené zápasem jeho lásky o vyjádření a jeho fysickou neschopností vyjádřiti ji.

Naučil se přizpůsobovati se v mnohém ohledu novému způsobu života. Bylo mu kladeno na srdce, že musí nechati psy pána svého na pokoji. Ale jeho pánovitá přirozenost uplatnila se, a musil je napřed důkladně vyplatiti, až uznali jeho svrchovanost a vůdcovství. Když to jednou provedl, měl s nimi málo obtíží. Ustupovali mu s cesty, když se mezi nimi procházel, a když si vynutil svou vůli, poslouchati.

Týmž způsobem dospěl k tomu, že snesl Matta — jakožto majetek svého pána. Jeho pán zřídka kdy ho krmil. Matt to dělal — byla to jeho věc, a přece Bílý Tesák uhodl, že to byla potrava jeho pána, kterou žral, a že to byl pán, který ho takto náměstným způsobem živil. Matt se pokusil dáti mu postroj a zapřáhnouti ho s druhými psy do saní. Ale nezdařilo se mu to. Dokud Weedon Scott nevložil postroj na Bílého Tesáka, tento nepochopil. Pak ale přijal jako vůli pánovu, že ho Matt má říditi a poháněti, jako řídil a poháněl i druhé psy pánovy.

Na rozdíl od mackenzijských tobogganů klondické saně měly vespod oblouky. A způsob zapřahání psů byl též rozdílný. Spřežení nebylo vějířovitě seřaděno. Psi běželi v řadě za sebou, táhnouce za dvojité postráňky. A zde, v Klondike, vůdce byl opravdu vůdcem. Nejchytřejší a nejsilnější pes byl vůdcem, a spřežení poslouchalo a bálo se ho. Že si Bílý Tesák musil brzo dobýti tohoto místa, bylo nevyhnutelné. Nespokojil se s nižším místem, jak Matt se přesvědčil po mnohé nesnázi a zmatku. Bílý Tesák vyhlídl si to místo sám, a Matt podporoval jeho úsudek silnými výrazy, když se udělal pokus. Ale ačkoli pracoval u saní ve dne, Bílý Tesák nevzdal se hlídání majetku svého pána v noci. Tak konal povinnost neustále, vždy bdělý a věrný, nejcennější ze všech psů.

„Smím-li říci, co si myslím,“ pravil Matt kteréhosi dne, „dovolím si poznamenati, že jste jednal velice moudře, když jste zaplatil takovou cenu za tohoto psa. Vy jste čistě ošidil Beauty-Smitha mimo to, že jste mu dal jednu do tváře.“

Vášeň hněvu zableskla se v šedých očích Weedon Scotta, a zamumlal zuřivě: „Bestie!“

Koncem jara velké hoře přišlo na Bílého Tesáka. Bez předchozí výstrahy pán lásky zmizel. Výstraha tu vlastně byla, ale Bílý Tesák nevyznal se v takových věcech a nechápal balení zavazadla. Vzpomněl si později, že toto balení předcházelo zmizení jeho pána; tehdy však neměl žádného podezření. Toho večera čekal na návrat pánův. O půlnoci studený vítr zahnal ho do úkrytu za chýší. Tam zdříml, jen napolo, uši maje nastraženy pro první zvuk povědomého kroku. Ale ve dvě hodiny z rána úzkost zahnala ho k studenému prahu, kde se schoulil a čekal.

Ale pán nepřicházel. Z rána se dvéře otevřely a Matt vyšel. Bílý Tesák díval se naň žádostivě. Nebylo však žádného dorozumívacího prostředku, jímž by se dověděl, co chtěl věděti. Dny přicházely a odcházely, ale ne tak jeho pán. Bílý Tesák, který nepoznal nemoci v celém živote, rozstonal se. Rozstonal se velmi vážně, tak vážně, že ho Matt na konec musil dopraviti dovnitř chýše. V dopise svému zaměstnavateli Matt věnoval postscriptum Bílému Tesáku.

Weedon Scott, čta psaní v Circle City, přišel na na tyto řádky:

„Ten proklatý vlk nepracuje. Nic nežere. Není v něm trochy života. Všichni psi mu vypráší kožich. Chtěl by vědět, co je s vámi, a já nevím, jak mu to říci. Snad pojde.“

Jak Matt řekl, tak tomu bylo. Bílý Tesák přestal žráti, zmalomyslněl a dal se vyplatiti každým psem spřežení. V chýši ležel na podlaze blízko kamen, nedávaje na jevo zájmu pro potravu, ani pro Matta, ani pro život. Matt mohl k němu mluviti jemně nebo mu mohl nadávati, vše bylo lhostejno; Bílý Tesák nikdy neudělal více, než že obrátil na muže kalné oči, a pak sklonil hlavu opět do její obvyklé polohy na předních tlapách. Ale kterési noci Matt čta si pohybuje rty a mumlaje slova pro sebe, byl vyrušen tichým kňučením Bílého Tesáka. Tento se vzchopil, stříhal ušima směrem ke dveřím a napjatě naslouchal. Okamžik na to Matt zaslechl kroky. Dvéře se otevřely, a Weedon Scott vešel. Oba muži potřásli si ruce. Pak Scott se ohlédl světnicí.

„Kde je vlk?“ ptal se.

A objevil ho stojícího tam, kde byl ležel, blízko kamen. Nevrhl se mu vstříc po způsobu jiných psů. Stál, pozoruje a čekaje.

„Hrome!“ vzkřikl Matt, „podívejte se, jak vrtí ocasem!“

Weedon Scott přešel polovinu světnice směrem k němu a současně ho k sobě volal. Bílý Tesák přišel, ne velikým skokem, ale rychle. Byl rozpačitý napjetím, ale když se přibližoval, jeho oči nabývaly zvláštního výrazu. Cosi, jakási nesdělitelná ohromnost cítění stoupla mu v oči jako světlo a vyzařovala odtud.

„Nikdy nedíval se na mne tak, co jste byl pryč,“ poznamenal Matt.

Weedon Scott neslyšel. Seděl na patách tváří v tvář Bílému Tesáku a laskal ho, škrábal za ušima, hladil dlouhými, mazlivými tahy po šíji k ramenům, poklepávaje mu na páteř bříšky prstů. A Bílý Tesák vrčel odpovídaje, a spokojené broukání ve vrčení bylo slyšitelnější než jindy.

Ale to nebylo vše. Bylo to z radosti, z veliké lásky v něm neustále bouřící a zápasící o výraz, že se mu podařilo nalézti nový způsob vyjádření se. Náhle vystrčil hlavu v před a protlačil ji mezi ramenem a tělem pánovým. A zde uvězněn, všecek schován až po uši, nevrčel již, ale tiskl se a lísal neustále.

Oba muži pohlédli na sebe. Oči Scottovy zářily.

„Aj!“ pravil Matt užaslým hlasem.

Okamžik na to, když se vzpamatoval, pravil: „Vždycky jsem říkal, že ten vlk je pes. Podívejte se na něho!“

Po návratu pána lásky Bílý Tesák zotavil se rychle. Dvě noci a den ztrávil v chýši. Pak vyrazil ven. Saňoví psi zapomněli jeho statečnosti. Pamatovali jenom na poslední věci, totiž na jeho slabost a nemoc. Jakmile ho spatřili vycházeti z chýše, skočili naň.

„Vyplať je pořádně, vlku! Vyplať je pořádně!“ mumlal Matt radostně, stoje ve dveřích a dívaje se.

Bílý Tesák neměl potřebí povzbuzení. Návrat pána lásky dostačoval. Život proudil jím znova, skvělý a nezkrotný. Rval se z čiré radosti, nalézaje v ní výraz mnohého, co cítil a co jinak bylo bez vyjádření. Mohlo to skončiti jen jedním způsobem. Spřežení rozprchlo se hanebně poraženo a teprve když se setmělo, vrátili se psi plíživě zpět druh po druhu, dávajíce na jevo krotkostí a pokorou poslušnost vůči Bílému Tesáku.

Naučiv se lísati, Bílý Tesák lísal se často. Byl to u něho vrchol. Dále již nemohl jíti. Jedna věc, na kterou byl vždy zvláště žárlivý, byla jeho hlava. Vždycky měl nechuť proti tomu, aby se jí někdo dotýkal. Byla to Divočina v něm, bázeň před pohromou a pastí, která dala vznik poplašeným impulsům vyhnouti se dotekům. Jeho pud velel, že hlava musí býti volná. A nyní u pána lásky jeho lísání se byl rozvážný čin vydání se do posice beznadějné malomoci. Byl to výraz dokonalé důvěry, naprostého sebevzdání, jako by říkal: „Dávám se ti do rukou. Dělej se mnou, co chceš.“

Kterési noci, nedlouho po návratu, Scott a Matt seděli při partii cribbage, nežli šli spát.

„Patnáct-dva, patnáct-čtyři a pár je dohromady šest,“ počítal Matt, když se pojednou venku ozval výkřik a zvuk zavrčení.

„Vlk někoho chytil,“ pravil Matt.

Divoký skřek strachu a úzkosti popohnal je.

„Podejte světlo!“ vykřikl Scott, běže ven.

Matt sledoval ho s lampou a při jejím světle spatřili muže ležeti na zádech ve sněhu. Jeho ramena byla skřížena přes tvář a hrdlo. Tak snažil se uchrániti před zuby Bílého Tesáka. A bylo toho zapotřebí. Bílý Tesák zuřil, zlovolně útoče na nejzranitelnější místo. Od ramene až k pěsti byly na skřížených rukou rukávy kabátu, modré flanelové košile i spodní košile rozervány v cáry, kdežto ruce samy byly strašlivě rozsápány a krev z nich proudila.

Vše to mužové spatřili v prvním okamžiku. V nejbližším okamžiku Weedon Scott popadl Bílého Tesáka za krk a odtáhl ho. Bílý Tesák vzpíral se a vrčel, ale neučinil pokusu kousnouti, a rychle se uklidnil ostrým slovem pánovým.

Matt pomohl mužovi vstáti. Když vstal, spustil skřížené ruce a odhalil bestiální tvář Beauty-Smitha. Psovod rychle odtrhl ruce od něho, jako člověk, který zvedl živý oheň. Beauty-Smith zamžoural ve světle lampy a rozhlédl se. Zahlédl Bílého Tesáka, a děs objevil se mu na tváři.

V témž okamžiku všiml si Matt dvou předmětů, ležících ve sněhu. Posvítil na ně z blízka, upozorňuje na ně svého zaměstnavatele špičkou boty — byl to řetěz na psa a silný klacek.

Weedon Scott viděl a přikývl. Ani slovo nepadlo. Psovod položil ruku na rameno Beauty-Smitha a otočil jej do zadu. Nebylo potřebí jediného slova. Beauty-Smith odešel.

Zatím pán lásky hladil Bílého Tesáka a mluvil k němu.

„Chtěl tě ukrásti, že? A tys toho nedal si líbiti! Dobrá, zmýlil se, že?“

„Myslil si patrně, že by udržel sedmnáct ďáblů,“ zasmál se Matt.

Bílý Tesák, ještě rozrušen a zježen, vrčel a vrčel, srst zvolna se kladla a broukavý tón, vzdálený sice a neurčitý, vzrůstal v jeho hrdle.