ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kapitola první. Daleká cesta

Bylo to ve vzduchu. Bílý Tesák cítil, že se blíží pohroma, dříve než měl makavý důkaz. Neurčitým způsobem vycítil, že nastává změna. Nevěděl, jak ani proč, ale jeho předtucha blížící se události byla vyvolána bohy samými. Jemnějším způsobem, než sami znali, prozradili své záměry vlčímu psu, který se neustále zdržoval u prahu chýše a který, ačkoli nikdy nepřišel dovnitř chýše, věděl, co se děje v jejich mozcích.

„Poslouchejte!“ vzkřikl psovod kdysi za večeře. Weedon Scott naslouchal. Dveřmi bylo slyšeti tiché, úzkostné kňučení, jako polohlasné štkání, které sotvaže se stalo slyšitelným. Pak přišlo dlouhé čenichání, když Bílý Tesák se ujišťoval, že jeho bůh je dosud uvnitř a nezmizel tajemným a samotářským útěkem.

„Myslím, že vlk chce s vámi,“ pravil psovod.

Weedon Scott podíval se na svého společníka očima, které takřka prosily, ačkoli to bylo popíráno jeho slovy.

„Co, u čerta, mohu dělati s vlkem v Kalifornii?“ ptal se.

„To také říkám,“ odpověl Matt. „Co, u čerta, byste dělal s vlkem v Kalifornii?“

Ale to neuspokojilo Weedon Scotta. Zdálo se mu, že ho Matt posuzuje nedosti sdílným způsobem.

„Bělošští psi nesměli by se před ním ukázat,“ pokračoval Scott. „Zabil by je, jak by je spatřil. Jestliže by mne nepřivedl na mizinu placením náhrad, úřady by mi ho vzaly a popravily elektřinou.“

„Je pravý vrah, vím,“ poznamenal psovod.

Weedon Scott podíval se na něho podezřívavě. „Nedělalo by to dobroty,“ pravil rozhodně.

„Nedělalo by to dobroty,“ souhlasil Matt. „Vždyť byste musil najmouti člověka jen k tomu, aby naň dával pozor.“

Podezření Scottovo bylo zmírněno. Vesele přikývl. V tichu, které následovalo, bylo slyšeti tiché, polo štkavé skučení za dveřmi a pak dlouhé, pátravé čenichání.

„Nedá se upříti, že si o vás mnoho myslí,“ pravil Matt.

Druhý podíval se na něho náhle rozhněván.

„Vem to ďas, člověče! Vím, co si o tom mysliti a co je nejlépe!“

„Souhlasím s vámi, jen že…“

„Jaké jen že?“ vyhrknul Scott.

„Jen že…“ psovod začínal mírně, pak se změnila jeho nálada a bylo znáti, že se sám začíná zlobiti. „Dobrá, nepotřebujete se hned tak rozčilovati pro to. Kdybych měl souditi dle vašeho jednání, mohl bych mysleti, že nevíte, co si o tom myslit.“

Weedon Scott rozvažoval chvíli a pak pravil mírněji: „Máte pravdu, Matte. Nevím, co si o tom mysliti, a to je právě chyba.“

„Ale vždyť by to bylo přímo směšné, bráti toho psa s sebou,“ pravil prudce po chvíli.

„Souhlasím s vámi,“ byla Mattova odpověď, a zase s ním nebyl zaměstnavatel zcela spokojen. „Ale jak to jen ve jménu velikého Sardanapolise ví, že odcházíte, toho nechápu,“ pokračoval nevinně psovod.

„Toho nedovedu pověděti, Matte,“ odpověděl Scott, potřásaje truchlivě hlavou.

Pak přišel den, kdy Bílý Tesák spatřil otevřenými dveřmi chýše osudné zavazadlo na podlaze, a pán lásky skládal do něho věci. Také lidé přicházeli a odcházeli, a dříve tiché ovzduší chýše bylo zmítáno zvláštními převraty a nepokojem. Zde byl nepochybný důkaz. Bílý Tesák to již dříve vycítil. Nyní to usoudil. Jeho bůh připravoval se k novému útěku. A ježto poprvé ho nevzal s sebou, mohl čekati, že bude zase opuštěn.

Oné noci spustil dlouhé vlčí vytí. Jako vyl ve věku štěněte, když prchl zpět z Divočiny do vesnice a shledal, že zmizela, a nic neoznačovalo místo stanu Šedého Bobra než hromada smetí, tak nyní obrátil nos k studeným hvězdám a vypravoval jim své hoře.

V chýši oba muži právě ulehli na lože.

„Zase odešel od svého žrádla,“ poznamenal Matt ze své kóje.

Z kóje Weedon Scotta ozvalo se zabručení a šustění přikrývek.

„Podle toho, jak se zachoval, když jste odešel poprvé, nedivil bych se, kdyby tentokrát pošel.“

Přikrývky v druhé kóji zašustěly podrážděně.

„Mlčte!“ vzkřikl Scott ve tmě. „Týráte hůře než žena.“

„Souhlasím s vámi,“ odpověděl psovod, a Weedon Scott nebyl si zcela jist, zda se jeho druh potichu nesmál.

Následujícího dne úzkost a neklid Bílého Tesáka byly ještě patrnější. Držel se v patách svému pánu, jakmile opustil chýši, a neopouštěl prahu, když pán byl uvnitř. Otevřenými dveřmi mohl zahlédnouti zavazadla na podlaze. K prvnímu vaku přibyly ještě dva plátěné a kufr. Matt svinoval pánovy přikrývky a kožešinový oblek do nepromokavého plátna. Bílý Tesák skučel, když pozoroval tento výkon.

Později dostavili se dva Indiani. Pozoroval je z blízka, když vzali zavazadla na ramena a byli vedeni dolů s vrchu Mattem, který nesl přikrývky a vak. Ale Bílý Tesák jich nenásledoval. Pán byl ještě v chýši. Po nějakém čase Matt se vrátil. Pak přišel pán ke dveřím a zavolal Bílého Tesáka dovnitř.

„Chudáčku,“ pravil něžně, drbaje mu uši a poklepávaje páteř. „Vydávám se na dalekou cestu, příteli, kam mne nemůžeš následovati. Teď mi věnuj zavrčení, poslední zavrčení na rozloučenou.“

Ale Bílý Tesák odepřel vrčeti. Na místě toho a po toužebném, pátravém pohledu přitulil se, zaryv hlavu mezi pánovo rámě a tělo, až jí nebylo viděti.

„Již troubí!“ zvolal Matt. Od Yukonu zalehl drsný řev říčního parníku. „Musíte to zkrátit. Pro jistotu zamkněte přední dvéře. Já vyjdu zadními.“

Obojí dvéře zapadly současně, a Weedon Scott čekal na Matta, až přijde k průčelí. Za dveřmi uvnitř bylo slyšeti tiché kňučení a štkání. Pak dlouhé čenichání z hluboka.

„Musíte na něho dáti dobrý pozor, Matte,“ pravil Scott, když vyrazili dolů s kopce. „Pište mi, jak se mu vede.“

„Rozhodně,“ odpověděl psovod. „Ale poslechněte teď!“

Muži se zastavili. Bílý Tesák vyl, jako psi vyjí, když jejich páni zemrou. Vyjadřoval čiré hoře, jeho hlas vyrážel do výše srdcelomnými rozběhy, zmíraje v bědném chvění a povznášeje se znova a znova návaly zármutku.

Aurora byl první parník toho roku, jedoucí do Vnějšího Světa, a její paluba byla přeplněna úspěšnými dobrodruhy a sklamanými hledači zlata; všichni byli stejně diví po tom, dostati se Ven jako byli původně chtiví dostati se do Vnitra. Blízko u můstku Scott potřásal si ruce s Mattem, který se chystal jíti na břeh. Ale Mattova ruka ztrnula v sevření Scottově, jeho pohled míjel Scotta a byl upoután čímsi v pozadí. Scott obrátil se, by se podíval. Na palubě, ve vzdálenosti několika stop, seděl Bílý Tesák a díval se toužebně.

Psovod zaklel zticha užaslým hlasem, Scott podivem nebyl schopen než dívati se.

„Zamkl jste přední dvéře?“ ptal se Matt.

Scott přikývl a ptal se: „A což zadní?“

„Chci se vsadit, že jsem je zamkl,“ byla horlivá odpověď.

Bílý Tesák schlípil uši lichotivým způsobem, ale zůstal, kde byl, nepokoušeje se přiblížiti se.

„Musím ho vzíti s sebou na břeh.“

Matt udělal dva kroky směrem k Bílému Tesáku, ale tento mu uklouzl. Psovod se po něm rozehnal, ale Bílý Tesák uhnul se mezi nohama skupiny mužů. Proplétaje se, toče se, uhýbaje se, míhal se po palubě, vymykaje se pokusům chytiti ho.

Ale když pán lásky promluvil, Bílý Tesák přišel k němu s okamžitou poslušností.

„Nechtěl přijíti k ruce, která ho krmila po tolik měsíců,“ mumlal psovod vyčítavě. „A vy — vy jste ho nekrmil od prvních dnů, co jste se seznámili. Nechápu, jak si to domyslí, že jste přední osoba.“

Scott, který hladil Bílého Tesáka, náhle se k němu sklonil blíže a ukázal na čerstvé řezné rány na jeho nose a velikou ránu mezi očima.

Matt sehnul se a přejel rukou pod břichem Bílého Tesáka.

„Zapomněli jsme naprosto na okno. Je všecek pořezán a pobodán vespod. Patrně jím prorazil skrz na skrz!“

Ale Weedon Scott neposlouchal. Přemýšlel rychle. Píšťala Aurory zatroubila naposledy na znamení odjezdu. Muži hrnuli se po můstku na břeh. Matt odvázal si šátek s krku a počal jej ovíjeti Bílému Tesáku okolo šíje. Scott mu sevřel ruku.

„S bohem, Matte, příteli. O vlku — nepotřebujete psáti. Vidíte, já jsem…“

„Cože!“ vybuchl psovod. „Nechcete přece říci…?“

„To právě myslím. Zde je váš šátek. Já budu vám psáti o něm.“

Matt zastavil se na půl cestě na můstku.

„Nesnese podnebí!“ volal zpět. „Leda, že ho ostříháte v teplém počasí!“

Můstek byl vtažen na loď a Aurora odrazila od břehu. Weedon Scott mával poslední pozdrav na rozloučenou. Pak se obrátil a sklonil k Bílému Tesáku, stojícímu po jeho boku.

„Ted vrč, u ďasa, vrč,“ pravil hladě odpovídající mu hlavu a třel chlípící se uši.

Kapitola druhá. Jižní země

Bílý Tesák vystoupil z parníku na zemi v San Franciscu. Byl uděšen. V hloubi své bytosti, aniž o tom nějak uvažoval či byl si toho vědom, slučoval moc s božstvím. A nikdy nezdáli se mu bílí lidé tak úžasnými bohy, jako nyní, když šlapal po kluzkém dláždění San Francisca. Dřevěné sruby, které znal, byly nahrazeny věžovitými budovami. Ulice byly plny nebezpečí — vozů, kár, automobilů, velikých, namáhajících se koňů, táhnoucích ohromné valníky; ohromných vagonů elektrické dráhy, houkajících a zvonících uprostřed všeho, ohlašujících svým řevem blížící se hrozbu, jako rysové, které byl poznal v lesích severu.

Vše to byly projevy moci. V tom všem a za tím vším stál člověk, vládnoucí a kontrolující, vyjadřující sebe sama, jako vždy, svou vládou nad hmotou. Bylo to ohromné, úžasné. Bílý Tesák byl naplněn posvátnou hrůzou. Bázeň naň padla. Jako tehdy, když byl štěnětem, pocítil svou malost a nepatrnost onoho dne, kdy poprvé přišel z Divočiny do vesnice Šedého Bobra, tak i nyní, zcela vyrostlý a pyšný na svou sílu, musil pocítiti své malosti a nepatrnosti. A bylo tu tolik bohův! Až se mu hlava točila, jak se hemžili! Lomozem ulic zaléhaly mu uši. Byl zmaten úžasným a nekonečným chvatem a pohybem věcí. Jako nikdy před tím cítil se závislým na pánu lásky, běže mu těsně v patách, neztráceje ho z dohledu, ať se dělo cokoli.

Ale Bílému Tesáku nemělo se dostati než mátožné vidiny města, zkušenosti, jež byla jako ošklivý sen, neskutečná a strašlivá, která ho děsila ještě dlouho později ve snách. Byl dán svým pánem do nákladního vagonu, přivázán v koutě na řetěz, uprostřed nahromaděných beden a kufrů. Zde vládl hranatý bůh, házeje kufry a bedny sem a tam, tahaje je dovnitř dveřmi a dělaje z nich hranici, nebo vyhazuje je ze dveří s praskotem a rachotem jiným bohům, kteří na ně čekali.

A zde, v tomto pekle zavazadel Bílý Tesák byl opuštěn svým pánem — aspoň Bílý Tesák myslil, že jest opuštěn, dokud nevyčenichal pánovy plátěné vaky vedle sebe a nejal se je hlídati.

„Je čas, že jste přišel,“ zavrčel bůh vagonu o hodinu později, když se Scott objevil u dveří. „Ten váš pes mi nedovolí dotknouti se vašich věcí.“

Bílý Tesák vynořil se z vozu. Byl užaslý. Mátožné město zmizelo. Vůz nebyl pro něho více, než světnice v domě, a když do něho vkročil, město bylo kol dokola. Mezitím město zmizelo. Řev ulic nedoléhal již na jeho sluch. Před ním byl úsměvný kraj, ozářený sluncem, líný v klidu. Ale neměl mnoho času, by se podivoval této přeměně. Přijal ji, jako přijímal všechny nevyzpytatelné činy a projevy bohů. Byl to jejich způsob. Povoz tu čekal. Muž a žena blížili se k pánovi. Ramena ženy se vztáhla a sevřela pána okolo šíje — nepřátelský čin! V nejbližším okamžiku Weedon Scott vytrhl se z objetí a srazil se s Bílým Tesákem, který se stal vrčícím a běsnícím démonem.

„To nic není, matko,“ pravil Scott, drže pevně Bílého Tesáka a konejše ho. „Myslil, že mi chceš ublížiti, a toho by nedopustil. Nic to není — nic to není. Naučí se brzo.“

„A zatím snad mi bude dovoleno milovati syna, když pes při tom nebude,“ smála se ona, ačkoli ještě byla bledá a rozechvěná leknutím.

Dívala se na Bílého Tesáka, který vrčel, ježil se a díval zlobně.

„Musí se poučiti, a poučí se bez odkladu,“ pravil Scott.

Mluvil tiše k Bílému Tesáku, dokud se neutišil, pak se jeho hlas stal pevným.

„Lehni! Hned lehni!“

To byla jedna z věcí, kterým ho naučil pán, a Bílý Tesák poslechl, ačkoli si lehl zdráhavě a zamračeně.

„Nyní, matko.“

Scott rozevřel náručí a objal matku, ale při tom nespouštěl očí s Bílého Tesáka.

„Lehni!“ varoval ho. „Lehni!“

Bílý Tesák zježuje se mlčky, napolo schoulen, jak již vstával, zase si lehl a pozoroval, jak se nepřátelský čin opakoval. Ale neměl zlých následkův, a také objetí cizího muže-boha, který následoval, nezpůsobilo ničeho. Pak byla zavazadla vzata do kočáru, cizí bohové a pán lásky usedli tam a Bílý Tesák běžel s kočárem, tu běže bděle vzadu, tu zježuje se na uhánějící koně a dávaje jim výstrahu, že je tu on, by dávali pozor, aby se nic nestalo bohu, kterého táhli tak rychle po zemi.

Po patnácti minutách kočár zahnul kamennou branou do dvojité aleje ořechů, tvořících klenbu. Po obou stranách prostíraly se trávníky, jejichž plocha byla sem a tam přerušena velikými, statnými duby. Nedaleko, v kontrastu proti svěží zeleni pěstěných trávníků, odrážely se sluncem zžehnuté louky hnědými a zlatými tóny; dále byly hnědavé pahorky a horské pastviny. Na začátku trávníku, kde půda začínala mírně se zvedati, vypínal se dům s velikou verandou a mnoha okny.

Bílému Tesáku bylo popřáno málo příležitosti shlédnouti to všecko. Sotvaže povoz vjel do aleje, napadl ho ovčácký pes, bystrooký, se špičatým čenichem, spravedlivě rozhořčený. Vrazil mezi něho a pána, odděluje ho. Bílý Tesák nezavrčel výstražně, ale zježil se a provedl svůj tichý a smrtonosný útok. Tento útok zůstal nedokonán. Stanul s náhlými rozpaky, zarážeje napjatýma předníma nohama svůj rozběh, skoro usedaje na zadek; tak toužil vyhnouti se doteku se psem, kterého právě chtěl napadnouti. Byla to samička, a zákon jeho plemene stavěl hradbu mezi ně. Napadnouti ji bylo by pro něho znásilnění instinktu.

Ale u ovčáckého psa bylo tomu jinak. Byla to samička a neměla proto takového pudu. Naopak, jakožto ovčák, měla neobyčejně silnou bázeň před Divočinou, obzvláště před vlkem. Bílý Tesák byl pro ni vlk, dědičný loupežník, který ohrožoval její stáda od té doby, co byly ovce sháněny dohromady a střeženy od jakýchsi jejích vzdálených předkův. A tak, když nechal útočení na ni a vzepřel se, by se vyhnul dotyku, ona se naň vrhla. Mimovolně zavrčel, když ucítil její zuby na svém rameni, ale nad to neučinil žádného pokusu ublížiti jí. Couval, s nohama upjatýma a ovládaje se, a snažil se ji obejíti. Uhnul se tím směrem a zase jiným, ale bezvýsledně. Zůstávala stále mezi ním a cestou, kterou se chtěl ubírati.

„Sem, Collie!“ zvolal cizí muž v kočáře. Weedon Scott se zasmál.

„Nic nedělá, otče. Je to dobrá disciplina. Bílému Tesáku bude se mnohému naučiti, a je jen dobře, když začne hned. Přizpůsobí se zcela dobře.“

Kočár jel dále, a Collie dosud zastavovala Bílému Tesáku cestu. Snažil se ji předběhnouti, opouštěje cestu a dělaje kruh po trávníku; ona však běhala ve vnitřním a menším kruhu a byla vždy na místě, stavíc se mu v cestu s dvěma řadami blýskavých zubů. Zahnul zpět přes cestu a zkusil to kruhem po druhém trávníku, ale zase ho odrazila.

Kočár unášel pána pryč. Bílý Tesák zahlédl ho zmizeti mezi stromy. Situace byla zoufalá. Pokusil se o jiný okruh. Následovala běžíc rychle. A tu se náhle obrátil proti ní. Byl to jeho starý válečnický kousek. Vrazil do ní přímo, ramenem do ramene. Nejenom, že byla povalena: běžela tak rychle, že se kutálela hned po zádech, hned na boku namáhajíc se zastaviti, brázdíc písek nohama a pronikavými výkřiky vyjadřujíc zranění své pýchy a svou nevoli.

Bílý Tesák nečekal. Cesta byla volná, a to bylo vše, čeho si přál. Pustila se za ním, nepřestávajíc vyrážeti skřeky. Nyní záleželo na tom, aby utekl, a když se jednalo o skutečný běh, Bílý Tesák mohl jí dáti za vyučenou. Běžela horečně, hystericky napínajíc se do nejvyšší míry, při každém skoku dávajíc na jevo námahu; a zatím Bílý Tesák ubíhal hladce od ní, tiše, bez námahy, klouzaje po zemi jako duch.

Když zatáčel kolem domu k porte-cochere, dorazil ku kočáru. Ten se zastavil a pán vystupoval. V tom okamžiku ještě v nejrychlejším běhu zpozoroval útok se strany. Byl to honicí pes, ženoucí se naň. Bílý Tesák snažil se postaviti se mu. Ubíhal však příliš rychle a pes byl příliš blízko. Pes vrazil mu do boku, a náraz byl tak prudký a neočekávaný, že Bílý Tesák byl poražen k zemi a úplně převalen. Z této motanice vybavil se jako pravý obraz zloby: uši do zadu schlíplé, pysky odhrnuté, nos svraštělý a zuby jen ztěžka chybily se měkkého hrdla psova.

Pán přibíhal, ale byl ještě daleko; a byla to Collie, která zachránila honicímu psu život. Dříve než mohl Bílý Tesák přiskočiti a provésti osudné chňapnutí, a právě, když chtěl již skočiti, Collie doběhla. Byla překonána manévrováním i během, nemluvíc o tom, že byla bez okolků povalena do písku, a dostavila se jako tornádo — vytvořené uraženou důstojností, spravedlivým hněvem a instinktivní nenávistí k tomuto loupežníku z Divočiny. Vrazila do Bílého Tesáka v pravém úhlu, když právě chtěl skočiti, a zase byl převalen na hřbet.

Okamžik na to přiběhl pán a jednou rukou držel Bílého Tesáka, zatím co otec k sobě volal psy.

„Povídám, to je hezky vřelé přijetí pro ubohého, osamělého vlka z polárních končin,“ pravil pán, zatím co Bílý Tesák se uklidňoval pod jeho laskající rukou. „V celém životě jeho ví se jen o jednom případě, kdy byl převalen, a tady se mu to stalo dvakrát ve třiceti vteřinách.“

Kočár odejel a jiní cizí bohové se objevili z vnitřku domu. Někteří z nich zůstali uctivě státi opodál; ale dva z nich, ženy, provedly nepřátelský čin sevření šíje pánovy. Bílý Tesák však začínal již trpělivě snášeti tento čin. Zdálo se, že nemá zlých následkův, a také hluky, způsobované bohy, jistě nebyly hrozivé. Tito bohové také navazovali styky s Bílým Tesákem, ale ten je odmítl výstražně vrčením, a pán učinil podobně slovem. V těch případech Bílý Tesák přitlačil se těsně k nohám pánovým, a dostalo se mu upokojujícího pohlazení po hlavě.

Honicí pes na rozkaz: „Dicku! Lehni!“ vyšel na schody a lehl si na jedné straně verandy, vrče ještě a chmurně pozoruje vetřelce. Collii vzala si na starost jedna z žen-bohů, která ji vzala okolo krku a hladila a laskala; ale Collie byla velice znepokojena a utrápena, kňučíc, rozzuřena dovolením, aby vlk byl přítomen, a přesvědčena, že bohové se dopouštějí omylu.

Všichni bohové jali se stoupati po schodech, aby vešli do domu. Bílý Tesák šel těsně v patách pánovi. Dick na verandě vrčel a Bílý Tesák na schodech odpovídal mu ježením se a vrčením.

„Vezměte Collii dovnitř a nechme ty dva, ať si boj vybojují,“ navrhoval Scottův otec. „Potom budou přátely.“

„Pak Bílý Tesák, aby dokázal své přátelství, bude musiti býti předním truchlícím na pohřbu,“ zasmál se pán.

Starší Scott díval se nedůvěřivě nejdříve na Bílého Tesáka, pak na Dicka a konečně na syna.

„Ty myslíš, že…“

Weedon přikývl. „Ano, myslím. Měl bys Dicka mrtvého za minutu — nejdéle za dvě minuty.“

Obrátil se k Bílému Tesáku. „Pojď, vlku. Tys to, kterého chci míti uvnitř.“

Bílý Tesák kráčel upjatým krokem vzhůru po schodech a přes verandu, s ohonem toporně vztýčeným, upíraje zraky na Dicka, by byl připraven na útok se strany a současně na jakýkoli divý projev neznáma, který by se naň mohl vyřítiti z vnitra domu. Ale nic děsivého se nevyřítilo, a když se dostal dovnitř, pátral obezřetně kol dokola, hledaje a nenalézaje. Pak si ulehl se spokojeným zamručením k nohám pánovým, pozoruje vše, co se dálo, vždy hotov skočiti na nohy a bojovati o život s hrůzami, jež, jak cítil, ještě číhaly pod střechou příbytku, podobnou pasti.

Kapitola třetí. Bohova říše

Bílý Tesák nejen se od přírody snadno přizpůsoboval, ale cestoval mnoho a znal význam a potřebu přizpůsobení se. Zde, v Sierra Vista, jak slulo sídlo soudce Scotta, začal Bílý Tesák rychle zdomácňovati. Neměl již vážných nesnází se psy. Věděli více o způsobech bohů Jižní Země, než on, a v jejich očích nabyl oprávněnosti, když doprovázel bohy dovnitř domu. Jakkoli byl vlk, a nebylo pro to předcházejícího příkladu, bohové schválili jeho přítomnost, a oni, psi bohů, nemohli leč vzíti na vědomí toto schválení.

Dick potřeboval dříve projíti několika upjatými formalitami, načež klidně přijal Bílého Tesáka jako přídavek k tomu, co zde již bylo. Kdyby se bylo stalo po jeho, byli by z nich dobří přátelé; ale Bílý Tesák nestál o přátelství. Vše, čeho žádal od psů, bylo, aby ho nechali na pokoji. Po celý svůj život žil odděleně a přál si i nadále zůstati v odloučení. Dickovy návrhy ho obtěžovaly a proto jej vrčením zapudil. Na severu naučil se, že musí nechati pánovy psy na pokoji, a nezapomínal toho nyní. Ale trval na své nerušenosti a osamělosti a ignoroval Dicka tak důkladně, že tento dobromyslný tvor konečně ho ponechal osudu a zajímal se o něho sotva více, než o kůl na dvoře.

Ne tak Collie. Že ho přijala, protože to byl rozkaz bohů, nebylo žádným důvodem, proč by mu přála pokoje. V její bytosti vtisknuta byla paměť nesčíslných zločinů, kterých se on a jeho příbuzní dopustili proti jejím předkům. Spustošené ovčí chlévy nedaly se zapomenouti v jednom dni, ani v jedné generaci. Vše to bylo jí pobídkou, dráždíc ji k odplatě. Nemohla vzdorovati v tvář bohům, kteří ho dovolili, ale to jí nezabránilo, by mu neztrpčovala života v drobnostech. Věkovité nepřátelství bylo mezi nimi, a ona se starala, by se mu připomínalo.

Tak Collie užívala výhod svého pohlaví, by si brala Bílého Tesáka na mušku a týrala ho. Jeho pud nedovoloval mu útočiti na ni, a její vytrvalost nedovolovala mu ignorovati ji. Když se naň hnala, obrátil proti jejím ostrým zubům kožešinou chráněné rameno a odcházel upjatým krokem a vážně. Když naň dotírala příliš krutě, byl nucen obcházeti v kruhu s hlavou od ní obrácenou, maje v tváři a očích trpělivý a unuděný výraz. Někdy však štípnutí do stehen urychlilo jeho ústup a učinilo jej vším, jen ne vážným. Ale zpravidla podařilo se mu uhájiti si důstojnosti, jež byla téměř slavnostní. Ignoroval její jsoucnost, pokud to jen bylo možno, a rozhodl se vyhýbati se jí. Když viděl nebo slyšel, že přichází, vstal a odešel.

I v jiných ohledech musil se Bílý Tesák mnohému učiti. Život na Severu byl učiněná prostota proti spletitým záležitostem Sierry Vista. Především musil poznati rodinu svého pána. Do jisté míry byl na to připraven. Jako Mit-sah a Kloo-kooch patřili Šedému Bobru, sdílejíce jeho potravu, oheň a pokrývky, tak nyní v Sierra Vista náleželi pánu lásky všichni příslušníci domu.

Ale v té věci byl rozdíl, a mnoho rozdílů. Sierra Vista byla daleko složitější věc než stan Šedého Bobra. Zde bylo nutno míti na zřeteli mnoho osob. Byl tu soudce Scott a byla tu jeho žena. Byly tu pánovy dvě sestry, Beth a Mary. Byla tu jeho žena, Alice, a pak tu byly jeho děti, Weedon a Maud, ve věku čtyř a šesti let. Nikdo mu nemohl podati vysvětlení o všech těchto lidech; o krevních svazcích a příbuzenství nevěděl vůbec ničeho, a nebyl ani schopen, aby to kdy pochopil. Brzy se však dovtípil, že všichni patří jeho pánovi. Tak příležitostným pozorováním, studiem činů, řeči a dokonce i přízvuku hlasu poznal, jak jsou blízci pánovi a jak dalece těší se jeho přízni. A dle tohoto zjištěného měřítka Bílý Tesák s nimi jednal. Co mělo význam pro pána, to cenil i on; co bylo drahé pánovi, to hýčkal Bílý Tesák a střežil obezřetně.

Tak tomu bylo s dětmi. Po celý život měl odpor k dětem. Nenáviděl a bál se jejich rukou. Měl nepříjemné zkušenosti s jejich tyranií a krutostí, když byl v indianské vesnici.

Když se mu Weedon a Maud poprvé blížili, vrčel varovně a díval se zlobně. Klepnutí od pána a ostré slovo přinutilo ho dáti se od nich hladiti, ačkoli vrčel a vrčel pod jejich drobnýma ručkama, a ve vrčení tom nebylo nádechu spokojeného broukání. Později si všiml, že hoch a děvče mají veliký význam v očích pánových. A pak již nebylo potřebí ani klepnutí, ani ostrého slova, by ho mohli hladiti.

Ale Bílý Tesák nebyl nikdy přehnaně láskyplný. Podroboval se pánovým dětem s neobratnou, ač poctivou ochotou a snášel jejich škádlení, jako se člověk podrobuje trapné operaci. Když toho již nemohl déle snésti, vstal a ubíral se rozhodným způsobem od nich. Ale za čas dospěl tak daleko, že měl děti rád. Ale ani tehdy nebyl demonstrativní. Nešel jim nikdy vstříc. Ale naproti tomu, na místě, aby odešel, když je spatřil, čekal, až k němu přijdou. A ještě později bylo pozorováno, že záblesk potěšení objevil se mu v očích, když je viděl blížiti se, a že se za nimi díval s výrazem zvláštní lítosti, když ho opustili pro jinou zábavu.

Vše to bylo věcí vývoje a vyžadovalo času. Po dětech nejblíže v jeho očích přišel soudce Scott. Pro to byly snad dva důvody. Nejprve, že byl patrně cenný majetek pánův, a za druhé, že byl nevtíravý. Bílý Tesák rád líhal u jeho nohou na verandě, když soudce četl noviny a časem věnoval Bílému Tesáku pohled nebo slovo — neobtěžující znamení, že si byl vědom přítomnosti a jsoucnosti Bílého Tesáka. Ale to vše bylo jen, když pán nebyl na blízku. Když se pán objevil, všechny bytosti přestaly existovati pro Bílého Tesáka.

Bílý Tesák dovolil všem členům rodiny hladiti ho a zabývati se jím, ale nikdy jim nevěnoval, co věnoval pánu. Žádné jejich laskání nedovedlo z jeho hrdla vylouditi broukání lásky, a ať se sebe více o to pokoušeli, nikdy ho nemohli pohnouti, by se k nim lísal. Tento výraz oddanosti a vzdání se, absolutní důvěry vyhradil jediné svému pánu. Vskutku, nikdy nedíval se na členy rodiny jinak, než jako na majetek pána lásky.

Také dospěl Bílý Tesák záhy k činění rozdílu mezi rodinou a domácím služebnictvem. Toto se ho bálo, kdežto on se pouze zdržoval útoku na ně — neboť je považoval rovněž za majetek pánův. Mezi služebníky a jím byla jen neutralita a nic více. Vařili pánovi a umývali talíře, jako to dělal Matt nahoře v Klondike. Byli zkrátka příslušenstvím domácnosti.

Mimo domácnost musil se Bílý Tesák dokonce ještě více učiti. Pánova říše byla širá a spletitá, ale měla konce a meze. Pozemek sám přestával u silnice. Venku byl společný majetek všech bohů — cesty a ulice. Uvnitř jiných plotů byla zvláštní panství jiných bohů. Myriada zákonů ovládala všechny tyto věci a určovala chování, ale on neznal řeči bohův a nebylo možno poučiti ho jinak, leda zkušeností. Poslouchal svých přirozených popudů, dokud ho nepřivedly v konflikt s některým zákonem. Když se to stalo několikrát, pochopil zákon a od té doby ho šetřil.

Ale nejsilnějším prostředkem jeho vychování bylo klepnutí pánovou rukou, pokárání pánovým hlasem. Ježto ho Bílý Tesák velice miloval, klepnutí pánovo bolelo ho více než kterýkoli výprask, jejž kdy dostal od Šedého Bobra nebo Beauty-Smitha. Ti zasáhli jen jeho maso, a pod masem ještě zuřil duch, skvělý a nepřemožitelný. Ale pánovo klepnutí bylo vždy příliš lehké, aby způsobilo bolest masu. A přece zasáhlo hlouběji. Byl to výraz pánova nesouhlasu, a duch Bílého Tesáka pod ním se hroutil.

Co se tohoto klepnutí týká, Bílému Tesáku málokdy se ho dostalo. Hlas pánův dostačoval. Podle něho Bílý Tesák poznával, zda jednal správně či nikoli. Podle něho upravil své chování a zařídil své jednání. Byl to kompas, podle kterého plul a naučil se zaznamenávati způsoby nové země a života.

Na Severu jediný ochočený živočich byl pes. Všichni ostatní živočichové žili v Divočině, a pokud nebyli příliš hroziví, byli zákonitým lupem pro kteréhokoli psa. Po celý život Bílý Tesák sháněl potravu mezi živými věcmi. Ani mu nenapadlo, že v Jižní zemi je tomu jinak. Ale měl to poznati záhy za svého pobytu v údolí Santa Clara. Potloukaje se kolem rohu domu kdysi časně z rána, přišel na kuře, které uteklo z ohrady. Přirozený impuls Bílého Tesáka byl sežrati je. Dva kroky, záblesk zubů, vyděšené písknutí a již zhltl dobrodružného ptáka. Kuře bylo na farmě vypěstováno, tučné a měkké; Bílý Tesák se olízl a rozhodl, že taková strava je dobrá.

Později téhož dne přišel na jiné zatoulané kuře blízko stájí. Jeden z groomů spěchal je zachránit. Neznal plemenné vlastnosti Bílého Tesáka a vzal si tedy jako zbraň lehký kočárový bič. Po prvním šlehnutí biče Bílý Tesák zanechal kuřete a pustil se do muže. Klacek by byl snad zarazil Bílého Tesáka, ale bič nikoli. Mlčky, aniž couvl, snesl druhé šlehnutí při svém útoku, a když skočil po hrdle, groom vzkřikl „Bože!“ a zavrávoral zpět. Pustil bič a zakrýval si rukama hrdlo. Následkem toho jeho předloktí bylo rozsápáno až na kost.

Muž byl zle postrašen. Nebyla to ani tak sveřepost Bílého Tesáka, jež děsila grooma, jako jeho mlčení. Chráně si hrdlo a tvář rozdrásaným a krvácejícím ramenem, pokoušel se couvnouti do stodoly. A bylo by se mu vedlo zle, kdyby se nebyla Collie zjevila na scéně. Jako zachránila Dickovi život, tak jej zachránila nyní groomovi. Vrhla se na Bílého Tesáka v šíleném vzteku. Měla pravdu. Věděla to lépe, než bloudící bohové. Všechna její podezření byla oprávněna. Zde se starý loupežník vracel zase ke svým kouskům.

Groom unikl do stáje, a Bílý Tesák couval před zlými zuby Collie, nebo nastavoval jim rameno a obíhal v kruhu. Ale Collie nespokojila se, jak obyčejně, se slušným ztrestáním. Naopak, její rozčilení a hněv vzrůstaly každým okamžikem, až na konec Bílý Tesák zahazuje veškerou důstojnost prostě prchl před ní do polí.

„Naučí se nechati kuřata na pokoji,“ pravil pán. „Ale nemohu mu dáti lekci, dokud ho nechytím při činu.“

Dvě noci na to přišel takový čin, ale ve štědřejších rozměrech, než pán tušil. Bílý Tesák pozoroval podrobně ohradu kuřat a zvyky kuřat. V noci, když si sedla na bidlo, vylezl na hranici dříví. Odtud se dostal na střechu kurníku, přešel přes hřeben a skočil do ohrady. Okamžik na to byl v kurníku a vraždění začalo.

Z rána, když pán vyšel na verandu, padesát bílých leghornských slepic, položených v řadě groomem, pozdravilo jeho zraky. Zahvízdl pro sebe tiše nejprve překvapením, pak ale podivem. Jeho zraky byly rovněž pozdraveny Bílým Tesákem, ale tento nedával na jevo známek ani studu, ani viny. Nesl se pyšně, jako by dokonce byl vykonal čin chvalitebný a záslužný. Nebyl si naprosto vědom nějakého hříchu. Rty pánovy sevřely se, když se podjal nepříjemného úkolu. Pak promluvil drsně k nechápajícímu vinníku, a v jeho hlase nebylo ničeho než božský hněv. Také přistrčil Bílému Tesáku nos k zabitým slepicím a současně ho pořádně přetáhl.

Bílý Tesák nikdy již neplenil kurníků. Bylo to proti zákonu, a on si to zapamatoval. Pak ho pán vzal do ohrady kuřat. Přirozený impuls Bílého Tesáka, když viděl živou potravu třepetati se okolo a přímo jemu pod nosem, bylo skočiti na ni. Poslechl impulsu, ale byl zaražen pánovým hlasem.

Zůstali v ohradě půl hodiny. Sem a tam opět impuls trhl Bílým Tesákem, ale pokaždé, když mu podléhal, byl zaražen hlasem pánovým. Tak se naučil zákonu a než opustil říši kuřat, naučil se ignorovati jejich jsoucnost.

„Nikdy nevyléčíš psa, který chytá kuřata.“ Soudce Scott potřásal smutně hlavou při obědě, když mu syn vypravoval o lekci, kterou udělil Bílému Tesáku. „Když si jednou navykl a ochutnal krve…“ Opět potřásl hlavou smutně.

Ale Weedon Scott nesouhlasil s otcem.

„Povím ti, co udělám,“ vyzval ho konečně. „Zavru Bílého Tesáka s kuřaty na celé odpoledne.“

„Ale pomysli jen na kuřata,“ namítal soudce.

„A dále,“ pokračoval syn, „za každé kuře, které usmrtí, zaplatím ti dollar ve zlatě.“

„Ale měl bys také otci uložiti pokutu,“ vmísila se Beth.

„Dobrá.“ Weedon Scott uvažoval chvíli. „A jestliže do konce odpoledne Bílý Tesák neublíží kuřeti, za každých deset minut času, který ztrávil v ohradě, musíš mu říci, vážně a rozmyslně, jako bys seděl na soudné stolici a slavnostně vyhlašoval rozsudek: „Bílý Tesáku, tys lepší, nežli jsem myslil.“

Ze skrytých míst pozorovala rodina představení. Ale bylo to nezábavné. Byv zavřen v ohradě a opuštěn pánem, Bílý Tesák si lehl a spal. Jednou vstal a šel se napít k nádržce. Kuřata tiše ignoroval. Pokud se jeho týkalo, neexistovala. Ve čtyři hodiny se rozběhl a skočil na střechu kurníku a odtud dolů mimo ohradu. Naučil se zákonu. A na verandě před potěšenou rodinou soudce Scott řekl Bílému Tesáku do tváře zvolna a slavnostně šestnáctkrát: „Bílý Tesáku, tys lepší, nežli jsem myslil.“

Byla to však mnohost zákonů, která mátla Bílého Tesáka a často ho přivedla do hanby. Musil se naučiti, že nesmí se dotknouti kuřat, jež patřila jiným bohům. Pak tu byly kočky, králíci a krocani; těch všech musil nechati na pokoji. Jistě, když se jen částečně naučil znáti zákon, dělalo to naň dojem, že musí nechati na pokoji všechny živé věci. Vzadu na pastvině křepelka mohla se zatřepati beztrestně jemu pod nosem. V nejvyšším napjetí, všecek se třesa dychtivostí a touhou, opanoval svůj pud a stál klidně. Poslouchal vůle bohů.

A zase kteréhosi dne na pastvině spatřil, jak Dick vyplašil divokého králíka a hnal se za ním. Pán sám se na to díval a nenamítal ničeho. Naopak, povzbuzoval Bílého Tesáka, by se připojil k honbě. Tak poznal, že divocí králíci nejsou zakázáni. Konečně dopracoval se úplného zákona. Mezi ním a všemi domácími zvířaty nesmí býti nepřátelství. Ne-li přátelství, alespoň neutralita musí býti zachována. Ale ostatní zvířata — veverky, křepelky a jiná — byla stvoření Divočiny, která nikdy neslíbila poslušnost člověku. Byla dovolenou kořistí psu. Byla to jenom krotká zvířata, která bohové chránili, a mezi krotkými zápas se smrtelným koncem nebyl dovolen. Bohové měli moc nad životem a smrtí svých poddaných, a bohové byli žárliví na svou moc.

Život byl složitý v údolí Santa Clara po prostotě Severu. Hlavní věc, vyžadovaná těmito spletitostmi civilisace, bylo sebeovládání, zdržování se. Život měl tisíc tvářností, a Bílý Tesák shledal, že musí se vyznati ve všech. Tak, když šel do města, do San José, běže za kočárem nebo toulaje se po ulicích, když se kočár zastavil, život proudil kolem něho hluboký, široký a rozmanitý, neustále obtěžující jeho smysly, požadující na něm přizpůsobování se a odpovídání okamžité a bez konce a nutící ho takřka vždy potlačovati přirozené impulsy.

Byly tu řeznické krámy, kde maso viselo na dosah. Toho masa nesměl se dotknouti. Byly tu kočky v domech, které pán navštěvoval, a těch musil nechati na pokoji. A všude byli psi, kteří na něho vrčeli, a těch nesměl napadnouti. A pak na přeplněných chodnících byly nesčetné osoby, jejichž pozornost budil. Zastavovali se a dívali naň, ukazovali si naň vzájemně, prohlíželi ho, mluvili k němu, a co bylo nejhorší, hladili ho. A tyto nebezpečné doteky rukou všech těchto cizích bohů musil snášeti. Ale nabyl této trpělivosti. Ještě více, překonal i svou neobratnost a rozpačitost. Vznešeným způsobem přijímal pozornosti množství cizích bohů. S blahosklonností přijímal jejich blahosklonnost. Na druhé straně v jeho výrazu bylo cosi, co zabraňovalo veliké důvěrnosti. Pohladili ho po hlavě a šli dále, spokojeni a potěšeni vlastní odvahou.

A Bílému Tesáku nebylo to vše snadné. Klusaje za kočárem v okolí San José, setkal se s jistými malými hochy, kteří se jali cvičiti v házení kamení po něm. Věděl však, že mu není dovoleno je pronásledovati a strhnouti na zem. Zde byl nucen učiniti násilí svému pudu sebezachování; a násilí činil, neboť krotl a stával se schopným civilisace.

Nicméně Bílý Tesák nebyl zcela spokojen s touto úpravou poměrů. Neměl žádných abstraktních myšlenek o spravedlnosti a poctivé hře. Ale život má v sobe jistý smysl rovnosti, a tento smysl v Bílém Tesáku hněval se na nespravedlnost, že se mu nedovolí brániti se proti házečům kamení. Zapomněl, že ve smlouvě, v niž vešel s člověkem, byla obsažena povinnost pro bohy hájiti ho. Ale kteréhosi dne pán seskočil s kočáru s bičem v ruce a dal klukům výprask. Pak již neházeli kamení; Bílý Tesák porozuměl a byl spokojen.

Měl ještě jednu podobnou zkušenost. Na cestě k městu okolo hostince na křižovatce se potloukali tři psi a ti si vzali do zvyku přepadati ho, když šel kolem. Znaje jeho smrtonosnou methodu boje, pán neustále Bílému Tesáku kladl na srdce zákon, že nesmí bojovati. Ježto si to Bílý Tesák dobře zapamatoval, byl v těžké situaci, kdykoli šel kolem hostince na křižovatce. Po prvním útoku jeho vrčení udržovalo tři psy ve slušné vzdálenosti, ale šli za ním štěkajíce, dráždíce a urážejíce ho. Snášel to po jistou dobu. Muži v hostinci dokonce pobádali psy, aby útočili na Bílého Tesáka.

Kteréhosi dne zřejmě na něho psy štvali. Pán zastavil kočár.

„Jdi na ně,“ řekl Bílému Tesáku.

Ale Bílý Tesák nemohl uvěřiti. Podíval se na pána a podíval se na psy. Pak se zase podíval žádostivě a tázavě na pána.

Pán přikývl hlavou. „Jdi na ně, hochu. Sežer je!“

Bílý Tesák neváhal déle. Obrátil se a mlčky skočil mezi své nepřátele. Všichni tři se mu postavili. Nastalo veliké vrčení a řev, cvakot zubů a chumelenice těl. Prach silnice zvířil se v oblacích a zakryl bitvu. Ale za několik minut dva psi svíjeli se na zemi a třetí horem pádem utíkal. Skočil přes příkop, skrz drátěný plot a prchal přes pole. Bílý Tesák za ním, ubíhaje po zemi vlčím způsobem a vlčí rychlostí, rychle a bez hluku a uprostřed pole psa strhl k zemi a zabil.

Po tomto trojím zabití jeho hlavní nesnáze přestaly. Pověst roznesla se nahoru i dolů údolím a muži dbali o to, aby jejich psi neobtěžovali Bojovného Vlka.

Kapitola čtvrtá. Hlas plemene

Měsíce přicházely a odcházely. V Jižní zemi byl nadbytek potravy a žádná práce a Bílý Tesák žil v blahobytu, spokojenosti a štěstí. Nebyl jenom v Jižní zemi ve smyslu geografickém, ale byl i v Jižním kraji života. Lidská vlídnost zářila naň jako slunce a prospíval jako květina, zasazená v dobrou půdu.

A přece zůstával poněkud rozdílným od jiných psů. Znal zákon ještě lépe než psi, kteří nepoznali jiného života, a zachovával zákona přesněji; a přece vzbuzoval jaksi dojem utajené sveřeposti, jako by Divočina v něm ještě se skrývala a vlk v něm jenom byl uspán.

Nikdy se nepřátelil s jinými psy. Osaměle žil dosud, pokud se týkalo jeho plemene, a osaměle chtěl žíti i dále. Ve věku štěněte, za pronásledování Lip-lipova a smečky štěňat, za bojovných dnův u Beauty-Smitha nabyl ustáleného odporu proti psům. Přirozený běh života ho odváděl a odtrhnuv se od svého plemene, přilnul k plemeni lidskému.

Kromě toho všichni psi Jižní země dívali se naň s podezřením. Budil v nich instinktivní bázeň před Divočinou, a vítali ho vždy vrčením a bojovnou nenávistí. Za to on poznal, že nebylo potřebí proti nim užívati zubů. Vycenění tesákův a vyhrnutí pysků vždy stačilo, zřídka kdy selhávajíc, sraziti štěkajícího, dotírajícího psa do skrčené posice na zadku.

Ale jedna zkouška byla v životě Bílého Tesáka — Collie. Nepopřála mu chvilky klidu. Neosvojovala si zákona tak, jako on. Vzdorovala všemu úsilí pánovu spřáteliti se s Bílým Tesákem. V jeho uších neustále znělo její ostré a nervosní zavrčení. Nikdy mu neodpustila episodu zabitých kuřat, a houževnatě lpěla na přesvědčení, že jeho záměry jsou špatné. Prohlásila ho za vinného před činem a zacházela s ním dle toho. Stala se pro něho morovou ranou, sledujíc ho jako policejní strážník kolem stájí a dvora, a i když se jen zvědavě podíval na holuba nebo kuře, vybuchla v projev nevole a hněvu. Jeho oblíbený způsob ignorovati ji byl, že si lehl a dělal, jako by spal. To ji zmátlo a umlčelo.

Až na Collii dařilo se Bílému Tesáku se všemi věcmi dobře. Naučil se sebeovládání a znal zákon. Nabyl usedlosti, klidu a filosofické snášelivosti. Nežil již v nepřátelském prostředí. Nebezpečí, pohroma a smrt nečíhaly již kolem něho na všech stranách. Neznámo, cosi nad ním stále se vznášejícího jako hrůza a hrozba, časem zaniklo. Život byl lahodný a snadný. Plynul hladce, a ani strach ani nepřítel nečíhal podle cesty.

Pohřešoval sněhu, aniž si toho byl vědom. „Nepřiměřeně dlouhé léto,“ byla by bývala jeho myšlenka, kdyby o tom byl přemýšlel; za daných poměrů prostě pohřešoval sněhu matným, polovědomým způsobem. Týmž způsobem, zvláště za letního vedra, když trpěl sluncem, ozývala se v něm slabě touha po Severu. Jediný účinek, kterým to na něm působilo, byl, že to v něm vyvolalo nevolnost a neklid, aniž mu bylo jasno, proč.

Bílý Tesák nebyl nikdy příliš demonstrativní. Kromě svého lísání se a vložení jakéhosi spokojeného broukání do vrčení lásky, neměl jiného způsobu, jak by vyjádřil svou lásku. A přece bylo mu dáno přijíti ještě na jeden způsob. Smích budil v něm zběsilost, dělal ho nepříčetným zlobou. Ale nedovedl se hněvati na pána lásky, a když se tomuto bohu zalíbilo smáti se mu dobromyslným, škádlivým způsobem, byl v rozpacích. Cítil dráždění a bodání starého hněvu, jak v něm bojuje o projev, ale hněv bojoval proti lásce. Nemohl se hněvati, a přece musil něco učiniti. Ze začátku tvářil se důstojně, a pán smál se tím více. Pak se snažil vypadati ještě důstojněji, a pán se smál ještě více. Konečně z něho pán smíchem vyhnal všechnu důstojnost. Jeho čelisti se zlehka rozevřely, pysky zdvihly se trochu, a šibalský výraz, který byl spíše láskou než humorem, objevil se mu v očích. Naučil se smáti se.

Rovněž naučil se dováděti s pánem, dal se povaliti na záda a strpěl, aby byl obětí nesčíslných drsných kousků. Za to předstíral hněv, ježe se a vrče zuřivě a cvakaje zuby v chňapnutích, jež úplně vypadala, jako by byla spojena se smrtonosným úmyslem. Ale nezapomněl se nikdy. Tato chňapnutí byla vždy do vzduchu. Na konec po takovém dovádění, když rána a plesknutí, chňapnutí a zavrčení rychle po sobě následovala a byla zuřivá, vždy náhle všeho nechali a zastavili se několik stop od sebe, dívajíce se na sebe. A pak právě tak náhle, jako slunce vyjde na rozbouřené moře, začali se smáti. A pokaždé vše vrcholilo tak, že ramena pánova objala šíji a ramena Bílého Tesáka, kdežto tento broukal a vrčel svou píseň lásky.

Ale již nikdo jiný nedováděl s Bílým Tesákem. Nedovolil toho. Trval na své důstojnosti, a když se o to pokoušeli, jeho výstražné vrčení a ježení se naprosto nevypadalo dovádivě. Že dovolil pánovi této volnosti, nebylo důvodem, aby byl psem pro všecky, dávajícím lásku sem i tam, každému k službám, k dovádění a zábavě. Miloval jen jednoho a odepřel znehodnotiti sebe a svou lásku.

Pán vyjížděl si často na koni, a doprovázeti ho bylo jednou z hlavních povinností života Bílého Tesáka. Na Severu konal službu pachtě se v postroji, ale na Jihu nebylo saní a psi nenosili břemen na zádech. Konal tedy službu novým způsobem, běhaje s pánovým koněm. Sebe delší den nikdy nevyčerpal Bílého Tesáka. Měl krok vlka, hladký, neúnavný a nenamahavý, a po padesáti mílích přibíhal domů čile před koněm.

Bylo to v souvislosti s jízdou, že Bílý Tesák dospěl k jinému způsobu vyjádření se — pozoruhodnému v tom ohledu, že ho užil jen dvakrát v životě: Poprvé se to stalo, když pán se snažil naučiti bujného čistokrevného koně methodě, jak otvírati a zavírati brány, aniž jezdec sestupoval. Jednou, po druhé a mnohokrát dostal koně až ke bráně, chtěje ji zavříti a pokaždé kůň se splašil a couval zpět. Každým okamžikem stával se nervosnějším a rozčilenějším. Když se vzpínal, pán mu zaťal ostruhy a přinutil jej, aby zase přední nohy spustil na zemi, načež kůň začal vyhazovati zadníma nohama. Bílý Tesák pozoroval průběh všeho s rostoucí úzkostí, až se již nemohl déle zdržeti, skočil před koně a zaštěkal divoce a výstražně.

Ačkoli se později často pokoušel o štěkání, a pán ho k tomu povzbuzoval, zdařilo se mu to jen jednou, a tehdy to nebylo v přítomnosti pánově. Příčina všeho byla jízda přes pastvinu, králík náhle se naskytnuvší pod nohama koně, prudký skok, klopýtnutí, pád k zemi a zlomená noha pánova. Bílý Tesák skočil vztekle po hrdle provinilého koně, ale byl zaražen pánovým hlasem.

„Domů! Jdi domů!“ velel pán, když zjistil své zranění.

Bílý Tesák neměl chuti opustiti ho. Pán pomýšlel na napsání lístku, ale marně hledal v kapsách tužku a papír. Znova velel Bílému Tesáku jíti domů.

Tento díval se na něho žádostivě, dal se do běhu, pak se vrátil a tiše kňučel. Pán hovořil k němu vlídně, ale vážně, i vztýčil uši a naslouchal s nesmírným napjetím.

„Tak to bude dobře, kamaráde; ty poběhneš hezky domů,“ zněl hovor. „Jdi domů a řekni jim, co se mi stalo. Domů, vlku. Jdi domů!“

Bílý Tesák věděl, co znamená „domů“, a ačkoli nerozuměl ostatní pánově řeči, věděl, že je jeho vůle, aby šel domů. Obrátil se a váhavě odklusal. Pak stanul nerozhodně a ohlížel se zpět.

„Jdi domů!“ zazněl ostrý povel, a tentokráte poslechl.

Rodina byla na verandě, užívajíc odpoledního chládku, když Bílý Tesák přiběhl. Veběhl mezi ně udýchán, pokryt prachem.

„Weedon se vrátil,“ prohlásila Weedonova matka.

Děti uvítaly Bílého Tesáka s radostnými výkřiky a běžely mu vstříc. Vyhnul se jim a přeběhl na druhou stranu verandy, ale ony ho zaskočily mezi houpací židlí a zábradlím. Vrčel a pokoušel se protlačiti vedle nich. Matka dětí starostlivě se dívala tím směrem.

„Přiznávám se, že mě dělá nervosním, když jest u dětí,“ pravila. „Mám strach, že se některého dne na ně neočekávaně vrhne.“

S divokým vrčením vyskočil Bílý Tesák z kouta a porazil hocha i děvče. Matka je zavolala k sobě a konejšila, nakazujíc jim, aby nezlobili Bílého Tesáka.

„Vlk je vlk,“ poznamenal soudce Scott. „Nesmí se žádnému věřiti.“

„Ale on není čistokrevný vlk,“ namítla Beth, zastávajíc bratra v jeho nepřítomnosti.

„Na důkaz toho máš jenom Weedonovo mínění,“ odpověděl soudce. „On se jenom domnívá, že v Bílém Tesáku je něco psí krve; ale sám ti musí říci, že o tom ničeho neví. Pokud jeho zevnějšek —“

Nedokončil větu. Bílý Tesák stanul před ním vrče divoce.

„Jdi si! Lehni!“ velel soudce Scott.

Bílý Tesák obrátil se k ženě pána lásky. Ta vyjekla zděšením, když jí chytil zuby za šaty a tahal, až se jemná látka roztrhla. Tehdy stal se již středem zájmu. Ustal vrčeti a stál s hlavou vztýčenou, dívaje se jim do tváří. Jeho hrdlo pracovalo křečovitě, ale nevydalo zvuku, kdežto on zápasil celým tělem, zmítán úsilím zbaviti se čehosi nesdělitelného, co se domáhalo vyjádření.

„Doufám, že se snad nevztekl,“ řekla Weedonova matka. „Říkala jsem Weedonovi, že se bojím, že teplé podnebí nebude svědčiti arktickému zvířeti.“

„Chtěl by mluviti, jsem přesvědčena,“ pravila Beth.

V tom okamžiku Bílý Tesák nabyl řeči, v podobě velikého výbuchu štěkání.

„Weedonovi se něco stalo,“ řekla jeho žena rozhodně.

Nyní byli všichni na nohou a Bílý Tesák běžel dolů se schodů, ohlížeje se na ně, aby ho následovali. Po druhé a naposled v životě zaštěkal a dorozuměl se.

Po této události dobyl si vřelejšího citu v srdcích obyvatel Sierry Vista, a i groom, jemuž rozsápal ruku, připouštěl, že je to chytrý pes, i když je to vlk. Soudce Scott však stále se držel svého mínění a k všeobecné nespokojenosti je dokazoval pozorováními a popisy citovanými z encyklopaedie a různých děl přírodovědeckých.

Dny přicházely a odcházely, vylévajíce svůj nerušený sluneční svit na údolí Santa Clara. Ale když se zkracovaly a blížila se druhá zima Bílého Tesáka na Jihu, učinil zvláštní objev. Zuby Colliny nebyly již tak ostré. V jejím dorážení byla žertovnost jakási a mírnost, jež jí brala sílu zraňovati ho doopravdy. Zapomněl, že mu život ztrpčovala, a když se kolem něho veselila, odpověděl jí slavnostně, snaže se býti žertovným, ale nejsa leč směšným.

Jednoho dne odvedla ho na dlouhou honbu zadní pastvinou a do lesů. Bylo to odpoledne, kdy pán měl si vyjeti a Bílý Tesák to věděl. Osedlaný kůň čekal u vrat. Bílý Tesák váhal. Ale bylo v něm cosi hlouběji, než všechen zákon, jemuž se naučil, než obyčeje, jež ho přetvořily, než láska k pánovi, než sama vlastní vůle života; a když v okamžik jeho nerozhodnosti Collie ho poškádlila a pak se dala do běhu, obrátil se a následoval ji.

Pán jel sám tohoto dne; a v lesích Bílý Tesák běžel bok po boku s Collií, jako jeho matka Kiche a starý Jedno Oko běželi před dlouhými lety mlčícím hvozdem Severu.

Kapitola pátá. Spící vlk

Bylo to asi v době, kdy noviny byly plny zpráv o smělém útěku jakéhosi trestance z vězení San Quentinského. Byl to sveřepý člověk. Byl chybným způsobem stvořen. Od narození nebyl v pořádku a rukama společnosti byl dále vytvářen tak, že se nenapravil. Ruce společnosti jsou drsné, a tento muž byl překvapující doklad jejich díla. Byl bestie — lidská bestie ovšem, ale tak strašlivá bestie, že může býti nejlépe označena jako šelma.

Ve vězení San Quentinském ukázal se nenapravitelným. Trest nedovedl zlomiti jeho ducha. Mohl zemříti v němém běsnění a bojovati do posledního dechu, ale nemohl žíti a býti poražen. Čím divěji bojoval, tím drsněji s ním společnost zacházela, a jediný účinek drsnosti byl, že ho udělala sveřepějším. Svěrací kazajky, hladovění, bití a mlácení bylo nesprávné zacházení s Jimem Hallem, ale takového zacházení se mu dostalo. Bylo to zacházení, jakého se mu dostávalo od času, kdy byl malý, nevyvinutý hoch, v kterémsi z brlohů San Francisca — měkká hlína v rukou společnosti, hotová nabýti jakéhokoli tvaru.

Stalo se za Jim Hallova třetího pobytu ve vězení, že se setkal s dozorcem, který byl skoro tak veliká bestie, jako on sám. Dozorce jednal s ním nečestně, lhal o něm správci vězení, připravil ho o důvěru, pronásledoval ho. Rozdíl mezi nimi byl, že dozorce nosil svazek klíčů a revolver. Jim Hall měl jen holé ruce a zuby. Ale kteréhosi dne skočil na dozorce a zakousl se mu do hrdla, jako kterékoli zvíře džungle.

Potom byl Jim Hall dán do cely nepolepšitelných. Žil tam tři roky. Cela byla ze železa, podlaha, stěny i strop. Nikdy neopouštěl této cely. Nikdy nespatřil oblohy ani slunečního svitu. Den jeho byl soumrak a noc černé mlčení. Byl v železné hrobce, pohřben za živa. Nespatřil lidské tváře, nemluvil s bytostí lidskou. Když mu byla do cely strčena potrava, vrčel jako divoké zvíře. Nenáviděl všeho. Celé dni a noci řevem projevoval svůj vztek na veškerenstvo. Po týdny a měsíce nevydal zvuku, v černém tichu ztravuje se v nitru svém. Byl muž a netvor, nejstrašnější představa děsu, jaká se kdy šklebila ve vidinách šíleného mozku.

A kterési noci unikl. Správce vězení říkal, že je to nemožné, a přece cela byla prázdná, a na prahu leželo tělo mrtvého dozorce. Dva jiní mrtví dozorci označovali jeho cestu z vězení k vnějším zdem, a zabil je pouhýma rukama, by zabránil hluku.

Byl ozbrojen zbraněmi skolených dozorců — živoucí arsenál, který prchal horami pronásledován organisovanou mocí společnosti. Veliká suma zlata byla vypsána na jeho hlavu. Lakotní farmáři honili ho s ručnicemi. Jeho krev mohla zaplatiti dluh nebo poskytnouti peníze na synovy studie na kolleji. Občané se smyslem pro veřejný pořádek chápali se ručnic a šli po něm pátrat. Smečka krvelačných psů sledovala stopu jeho krvácejících nohou. A chrti zákona, placení, bojující živočichové společnosti s telefonem, telegrafem a zvláštním vlakem šli mu v patách dnem i nocí.

Někdy na něho přišli a muži stavěli se proti němu jako hrdinové nebo hnali ho skrze ploty z ostnitých drátů k potěše celé říše, jež o tom četla zprávu při snídani. A po takových setkáních, mrtví a ranění byli přiváženi do měst, a jejich místa byla vyplněna muži dychtícími po honbě na člověka.

A tu Jim Hall zmizel. Psi marně pátrali po ztracené stopě. Neškodní dobytkáři v odlehlých údolích byli zastavováni ozbrojenými muži a nuceni k zjištění své osobnosti, A zatím tělesné pozůstatky Jima Halla byly nalezeny na tuctu míst, v horách od lakotných lidí, činících nároky na vypsanou cenu.

V Sierra Vista byly tehdy noviny čítány ani ne tak se zájmem, jako s úzkostí. Ženy se bály. Soudce Scott vyjadřoval svou bezstarostnost a smál se, ale bezdůvodně, neboť bylo to v posledních dnech jeho soudcovské činnosti, když Jim Hall stál před ním a byl odsouzen. Ve veřejné soudní síni, přede všemi lidmi Jim Hall prohlásil, že přijde den, kdy se pomstí na soudci, který ho odsoudil.

Pro tentokrát Jim Hall byl v právu. Byl nevinen zločinem, pro který byl odsouzen. Byl obětí spiknutí policie a odsouzen do vězení pro zločin, jehož se nedopustil. Ježto byl již před tím dvakrát odsouzen, soudce Scott pronesl rozsudek, odsuzující ho k padesáti letům žaláře.

Soudce Scott nevěděl všeho, nevěděl, že je také obětí tohoto spiknutí, že svědectví bylo nastrojené a křivopřísežné, že Jim Hall byl nevinen zločinem, který se mu kladl za vinu. A naproti tomu Jim Hall nevěděl, že soudce Scott o ničem neví. Jim Hall byl přesvědčen, že soudce ví vše dobře, a že je smluven s policií k vykonání ohavné nespravedlnosti. A proto, když nad ním bylo vyřčeno soudcem Scottem prokletí na padesát let života v hrobě, Jim Hall nenáviděje všecky složky společnosti, jež se na něm provinila, vstal a zuřil v soudní síni, dokud nebyl odvlečen půltuctem svých nepřátel modrokabátníků. Pro něho soudce Scott byl základní kámen v budově nespravedlnosti, a na soudce Scotta vychrlil nádobu svého vzteku a hrozby pomsty v budoucnosti. Pak Jim Hall odešel do svého živého hrobu… a unikl.

O tom všem Bílý Tesák nevěděl ničeho. Ale mezi ním, a Alicí, ženou pánovou, bylo jisté tajemství. Každé noci, když v Sierra Vista vše usnulo, vstala a pustila Bílého Tesáka dovnitř, aby spal ve veliké síni. Bílý Tesák nebyl pes pro dům, a nebylo mu dovoleno spáti v domě; proto každého dne časně z rána seběhla dolů a pustila ho ven, než rodina se probudila.

Kterési takové noci, když celý dům spal, Bílý Tesák se probudil a zůstal ležeti velice tiše. A velice tiše očichával vzduch a vyčetl z něho poselství, že nějaký cizí bůh je přítomen. A k jeho sluchu dolehly zvuky pohybů cizího boha. Bílý Tesák nevypukl v zuřivý štěkot. Nebyl to jeho způsob. Cizí bůh kráčel tiše, ale tišeji kráčel Bílý Tesák, neboť neměl šatů, jež se třou o tělo. Následoval mlčky. V Divočině lovíval živoucí maso, jež bylo nekonečně bázlivé, a znal výhodu překvapení.

Cizí bůh zastavil se pod velikým schodištěm a naslouchal; Bílý Tesák byl jako mrtvý, tak bez pohybu stál, když pozoroval a čekal. Vzhůru po tomto schodišti vedla cesta k pánu lásky a jeho nejdražšímu majetku. Bílý Tesák se zježil, ale čekal. Noha cizího boha se zdvihla. Jal se vystupovati vzhůru.

A tehdy Bílý Tesák učinil útok. Nedal výstrahy, žádným zavrčením nenaznačil předem svého činu. Jeho tělo vymrštilo se skokem do vzduchu na záda cizího boha. Bílý Tesák zachytil se předními tlapami za ramena mužova a současně zaťal tesáky do šíje mužovy. Visel na něm okamžik, a to stačilo strhnouti ho na záda. S rachotem svalili se oba na podlahu. Bílý Tesák uskočil, a když muž snažil se povstati, dorážel na něho opět drásajícími tesáky.

Poplachem Sierra Vista se probudila. Lomoz pod schody byl, jako by tam bojovalo dvacet ďáblů. Ozvaly se výstřely z revolveru. Jednou ozval se skřek lidského hlasu v hrůze a úzkosti. Pak veliké vrčení a mručení, a vše bylo přehlušeno praskotem padajícího a tříštícího se nábytku a skla. Ale skorem právě tak rychle, jako povstal, rozruch zase zanikl. Zápas netrval déle než tři minuty. Poděšená rodina shromáždila se na hořejším konci schodů. Z dola, jako z černé propasti, vycházel nahoru kloktavý zvuk, jako když vzduchové bubliny procházejí vodou. Někdy to kloktání stalo se sykavým, takřka hvizdem. Pak se ze tmy neozývalo nic kromě těžkého dýchání, jakoby tam nějaký tvor těžce lapal vzduch.

Weedon Scott stiskl knoflík, a schodiště i dolní síň byly zaplaveny světlem. Pak sestupoval se soudcem Scottem opatrně se schodů, revolvery v rukou. Nebylo potřebí této opatrnosti. Bílý Tesák vykonal své dílo. Uprostřed trosek zpřevraceného a roztříštěného nábytku, částečně na boku ležel muž, zakrývaje si tvář jedním ramenem. Weedon Scott sehnul se, odstranil rameno a obrátil tvář mužovu vzhůru. Rozsápané hrdlo vysvětlilo způsob jeho smrti.

„Jim Hall,“ pravil soudce Scott, a otec se synem podívali se na sebe významně.

Pak se obrátili k Bílému Tesáku. Také on ležel na boku. Oči jeho byly zavřeny, ale víčka zlehka se pozdvihla ve snaze podívati se na ně, když se nad ním skláněli, a ohon znatelně se zachvěl v marné snaze zavrtěti sebou. Weedon Scott ho pohladil a jemu v hrdle zarachotilo uznalé vrčení. Ale bylo to jen velmi slabé zavrčení a rychle zaniklo. Víčka sklesla a zůstala sevřená, a celé tělo, jak se zdálo, ochabovalo a přimykalo se k zemi.

„Už je po něm, chudákovi,“ zamumlal pán.

„Uvidíme,“ pravil soudce, běže k telefonu.

„Upřimně řečeno, jeho vyhlídky na uzdravení jsou jako jedna k tisíci,“ prohlásil lékař, když byl na Bílém Tesáku pracoval půl druhé hodiny. Rozednívalo se a okny vnikající světlo tlumilo elektrické lampy. Kromě dětí celá rodina shromáždila se kolem lékaře, aby slyšela jeho rozsudek.

„Jedna zadní noha přeražena,“ pokračoval. „Tři zlámaná žebra, z nichž aspoň jedno prorazilo plíce. Ztratil téměř všechnu krev z těla. Je velmi pravděpodobno, že tu jsou vnitřní zranění. Nepochybně se naň skočilo. Ani nemluvě o třech děrách, prostřelených skrz na skrz. Jedna naděje proti tisíci je jistě příliš optimistické. Nemá ani jedné proti deseti tisícům.“

„Sebe menší možnost nesmí býti zanedbána, může-li se mu pomoci,“ vzkřikl soudce Scott. „Nezáleží na výlohách. Röntgenujte ho — dělejte cokoli. Weedone, telegrafuj ihned do San Francisca pro doktora Nicholse. — Nesmíte se hněvat, doktore, rozumíte; ale musí se u něho využíti každé možnosti.“

Lékař usmál se shovívavě. „Ovšem, že rozumím. Zaslouží si vše, co se proň podnikne. Musí býti chován, jako byste ošetřovali člověka, choré dítě. A nezapomeňte, co jsem vám řekl o temperatuře. Přijdu zas v deset hodin.“

Bílému Tesáku dostalo se ošetření. Návrh soudce Scotta, by přijata byla cvičená ošetřovatelka, byl rozhořčeně ukřičen děvčaty, která sama se podjala tohoto úkolu. A Bílý Tesák vyhrál jednu možnost proti deseti tisícům, které mu upřel lékař.

Ale tohoto nesmíme přísně posuzovati pro jeho nesprávný úsudek. Po celý život ošetřoval a operoval jen změkčilé lidské bytosti civilisace, které žily chráněný život a pocházely z mnoha chráněných pokolení. Srovnány s Bílým Tesákem byly křehké a mdlé a držely se života bez houževnatosti. Bílý Tesák přišel přímo z Divočiny, kde slabí záhy hynou, a kde se nikomu nepopřává ochrany. Ani v jeho otci, ani jeho matce nebylo nějaké slabosti, ani v pokoleních předcházejících. Železná tělesná soustava a životní síla Divočiny byly dědictvím Bílého Tesáka, a lpěl na životě v celku i části, duchem i tělem s houževnatostí, jakou za starých dob měli všichni tvorové.

Spoután jako vězeň, s náplastmi a obvazy, zabraňující mu i pohyb, Bílý Tesák živořil po týdny. Spal dlouhé hodiny a snil mnoho, a jeho myslí táhl nekonečný průvod vidin Severu. Všichni duchové minulosti vstávali a byli u něho. Znova žil zase v doupěti s Kiche, plazil se třesa se ke kolenům Šedého Bobra, by mu přísahal poslušnost, utíkal zachrániti se před Lip-lipem a celým vyjícím blázincem smečky štěňat.

Ubíhal zase tichem, honě živou potravu za měsíců nouze; a zase běžel v čele spřežení, biče Šedého Bobra a Mit-sah práskaly v zadu a jejich hlasy volaly: „Rá! Rá!“ když přišli k úzkému průchodu a spřežení semklo se jako vějíř, aby prošlo. Prožíval zase znova všechny své dny u Beauty-Smitha a zápasy, které vybojoval. V tom případě kňučíval a vrčíval ze spaní, a kdo stáli okolo, říkali, že má ošklivé sny.

Ale jednou obzvláštní děsivou mátohou trpěl: byly to zvonící a rachotící obludy elektrických vagonů, které byly pro něho ohromnými, křičícími rysy. Zdálo se mu obyčejně, že leží v úkrytu křovin pozoruje veverku, zda se neodváží dosti daleko od svého útočiště na stromě. Jakmile za ní skočil, proměnila se v elektrický vagon, hrozící a strašlivý, čnící nad ním jako hora, řinčící, zvonící a chrlící naň oheň. Totéž se stalo, když vyzval jestřába dolů s oblohy. Řítil se s modra, a když naň dopadl, změnil se v neodbytný elektrický vůz. Nebo zase byl v ohradě Beauty-Smitha. Venku shromažďovali se muži a z toho poznal, že blíží se zápas. Díval se na dvéře, kudy měl vejíti jeho odpůrce. Dvéře se otevřely a do nich vyrazil a na něho se hnal hrozný elektrický vagon. Tisíckrát se to stalo, a po každé byla hrůza jím způsobená stejně čerstvá a veliká.

Pak přišel den, kdy poslední obvazek a poslední náplast byly sňaty. Byl to slavnostní den. Celá Sierra Vista byla shromážděná kolem. Pán mu třel uši, a on broukal své vrčení tlumočící lásku. Pánova žena ho nazvala „Požehnaným Vlkem“, kteréžto jméno bylo přijato s pochvalou, a všechny ženy nazývaly ho Požehnaným Vlkem.

Namáhal se povstati a po několika pokusech klesl slabostí. Ležel již tak dlouho, že jeho svaly ztratily pružnost a všechna síla z nich zmizela. Pocítil trochu stud nad svou slabostí, jakoby selhával ve službě bohům, kterou jim byl povinen. Proto činil heroické pokusy povstati a konečně stál na všech čtyřech vrávoraje a klátě se zpět a ku předu.

„Požehnaný Vlk!“ zvolaly ženy sborem.

Soudce Scott pozoroval je vítězoslavně.

„Z vašich vlastních úst jsem to chtěl slyšeti,“ pravil. „Právě jak jsem o to usiloval. Žádný pouhý pes by nebyl udělal, co on udělal. Je vlk.“

„Požehnaný Vlk,“ opravila soudcova žena.

„Ano, Požehnaný Vlk,“ připouštěl soudce. „A ode dneška budu mu tak říkati.“

„Bude mu učiti se znovu choditi,“ pravil lékař, „mohl by třeba hned začíti. Neuškodí mu to. Vezměte ho ven.“

A šel ven jako král, celá Sierra Vista byla okolo něho a pečovala o něho. Byl velmi sláb, a když došel ke trávníku, ulehl si a chvíli odpočíval.

Pak se průvod vydal dále a malé přívaly síly vlévaly se do svalů Bílého Tesáka, když jich užíval a krev jimi začala prouditi. Přišlo se k stájím a ve dveřích ležela Collie a kolem ní půl tuctu huňatých štěňat si hrálo na slunci.

Bílý Tesák díval se na ně udiveně. Collie varovně naň zavrčela, a on opatrně zůstal opodál. Pán špičkou nohy přistrčil jedno batolící se štěně k němu. Zježil se podezřívavě, ale pán ho napomenul, že je vše v pořádku. Collie sevřená rameny jedné z žen, pozorovala ho žárlivě a vrčením ho varovala, že vše není v pořádku.

Štěně batolilo se před ním. Vztýčil uši a pozoroval štěně zvědavě. Pak se jejich nosy dotkly navzájem a ucítil teplý jazýček štěněte na své tváři. Jazyk Bílého Tesáka se vymrštil, proč, toho nevěděl, a lízal tvář štěněte.

Potlesk a potěšené výkřiky bohů pozdravily tento výkon. Byl překvapen a díval se na ně zmateně. Pak se zase jeho slabost uplatnila a ulehl si s ušima vztýčenýma, hlavou na stranu skloněnou a pozoroval štěně. Ostatní štěňata batolila se k němu k veliké nevoli Collie; a on vážně dovolil jim lézti a převalovati se na něm. Ze začátku, za potlesku bohů, prozrazoval trochu své staré rozpačitosti. To však přešlo, když dovádění a škubání štěňat dále trvalo, i ležel s polozavřenýma, trpělivýma očima, podřimuje v slunci.