ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kapitola první. Tvůrcové ohně

Vlček ocitl se u toho náhle. Bylo to jeho vlastní vinou. Byl bezstarostný. Opustil jeskyni a běžel dolů k říčce napíti se. Možno, že nevětřil proto, že byl rozespalý. (Byl celou noc na honbě a právě se probudil.) A bezstarostným byl obvykle na cestě k tůni. Kráčel po ní často a nikdy se nic nepřihodilo.

Sestoupil podle uschlé sosny, přešel volné prostranství a veběhl mezi stromy. V okamžiku spatřil i ucítil. Před ním sedělo mlčky pět živých věcí, jakých ještě nikdy neviděl. Bylo to jeho první spatření člověka. Ale těch pět lidí nevyskočilo, když jej shlédli, necenilo zuby ani nevrčelo. Nehýbali se, ale seděli tu, mlčící a zlověstní.

Ani vlček se nehýbal. Každý pud jeho přirozenosti byl by ho poháněl na divoký útěk, kdyby v něm nebyl náhle vyvstal jiný a opačný pud. Veliká posvátná hrůza naň padla. Byl zdrcen ohromujícím pocitem vlastní slabosti a malosti, že nemohl se pohnouti. Zde bylo panství a moc — něco daleko nad jeho schopnost chápání.

Vlček neviděl nikdy člověka, ale měl pud vztahující se na člověka. Mlhavým způsobem poznal v člověku živočicha, který si vybojoval prvenství nad všemi tvory Divočiny. Nejen svýma vlastníma očima, ale očima všech svých předků díval se nyní vlček na člověka — očima, které kroužívaly ve tmách kolem nesčíslných táborových ohňů, které se upíraly z bezpečných vzdáleností a z nejvnitrnějších houštin na podivného dvounohého živočicha, který byl pánem živých věcí. Kouzlo dědičnosti působilo na vlčka, bázeň a úcta zrozená staletími zápasu a nastřádanou zkušeností mnoha generací. Dědictví to bylo příliš přemáhavé pro vlka, který byl dosud mládě. Kdyby byl dospělý, byl by utekl. Tak, jak byl, schoulil se ochromen strachem, napolo již nabízeje poddanství, jež jeho plémě nabízelo od prvního případu, kdy vlk přišel, by usedl u ohně člověkova a ohřál se.

Kterýs Indian vstal, kráčel k němu a sklonil se nad ním. Vlček schoulil se těsněji k zemi. Bylo to neznámo, konečně stělesněné v hmotném mase a krvi, sklánějící se nad ním a sahající dolů, by se ho zmocnilo. Chlupy se mu mimovolně zježily; pysky se odhrnuly a jeho malé tesáky se obnažily. Ruka, visící nad ním jako osud, váhala, a muž pravil se smíchem: „Wabam wabisca ip pit tah.“ (Podívejte! Bílé tesáky!)

Ostatní Indiani se zasmáli hlasitě a naléhali na muže, by zvedl vlčka. Když ruka sestupovala blíže a blíže, ve vlčkovi zuřil boj instinktů. Doznával dva veliké impulsy — poddati se a bojovati. Výsledek byl kompromis. Učinil obojí. Poddával se, dokud se ho ruka již takřka nedotýkala. Pak bojoval, a jeho zuby bleskem zakously se do ruky. Hned na to dostal ránu přes hlavu, až se převalil. Pak veškerá bojovnost z něho zmizela. Jeho podstata štěněte a pud poddati se zmocnily se ho. Usedl si na zadek a kňučel. Ale muž, kterého kousl do ruky, byl rozhněván. Vlček dostal ještě jednu ránu s druhé strany přes hlavu. Potom si sedl a kňučel ještě hlasitěji.

Čtyři Indiani smáli se silněji, a také kousnutý muž dal se do smíchu. Obklopili vlčka a smáli se mu, zatím co on kvílením dával na jevo strach a bolest. Uprostřed toho zaslechl cosi. Indiani zaslechli to také. Ale vlček věděl, co to jest, a s posledním dlouhým zakvílením, ve kterém bylo více vítězoslávy než hoře, ustal v kvílení a očekával příchodu matky — své divoké, nezkrotné matky, která přemáhala a zabíjela všecky věci a nikdy se nebála. Vrčela při běhu. Zaslechla křik svého mláděte a spěchala je zachránit.

Skočila do jejich středu a její úzkostné a bojovné mateřství skytalo nevalně pěkný pohled. Ale vlčkovi pohled na její ochranný vztek byl lahodný. Vyrazil radostný, malý výkřik a poskočil jí vstříc, co lidští živočichové ustoupili spěšně o několik kroků. Vlčice stanula u mláděte nepřátelsky proti mužům, se zježenou srstí, s vrčením rachotícím hluboko v jejím hrdle. Její tvář byla zkroucená a zlovolná hrozbou, a dokonce i hřbet jejího nosu vraštil se od špičky až k očím, jak úžasné bylo její vrčení.

Náhle kterýsi z mužů vzkřikl: „Kiche!“ Byl to výkřik údivu. Vlček cítil, že matka slábne při tomto zvuku.

„Kiche!“ vzkřikl muž znova, tentokráte ostře a velitelsky.

A vlček spatřil, jak jeho matka, vlčice bez bázně, krčí se, až se její břicho dotýká země a kňučíc, vrtíc ohonem dává znamení míru. Vlček nemohl pochopiti. Byl poděšen. Posvátná hrůza před člověkem padla naň opět. Jeho pud byl správný. Matka to dotvrzovala. Také ona se poddávala lidem-živočichům.

Muž, který promluvil, blížil se jí. Položil jí ruku na hlavu, a ona přikrčila se ještě těsněji. Nechňapla, ani nehrozila chňapnutím. Druzí mužové přikročili a obklopili ji a hladili, proti čemuž nepokoušela se klásti odpor. Byli velmi rozčileni a vydávali mnohé zvuky svými ústy. Vlček usoudil, že tyto zvuky neznačí nebezpečí, a choulil se vedle matky, zježuje chvílemi srst, ale poddávaje se, pokud dovedl.

„Není to nic divného,“ pravil Indian. „Její otec byl vlk. Ovšem, že její matka byl pes, ale což jí můj bratr nenechal nepřívázané odběhnouti do lesů na tři noci v době páření? Proto byl otec Kiche vlk.“

„Je to rok, Šedý Bobre, co utekla,“ pravil jiný Indian.

„To není divné, Lososí Jazyku,“ odpověděl Šedý Bobr. „Byl čas nouze, a nebylo masa pro psy.“

„Žila s vlky,“ pravil třetí Indian.

„To se zdá býti patrným, Tři Orli,“ odvětil Šedý Bobr, klada ruku na vlčka, „a zde je toho doklad.“

Vlček zavrčel trochu při doteku ruky, a ruka rozpřáhla se k ráně. Vlček skryl tesáky a přikrčil se poddajně; ruka pak vrátivši se třela jej za ušima a nahoru i dolů po hřbetě.

„Zde je toho doklad,“ pokračoval Šedý Bobr. „Je patrno, že jeho matka je Kiche. Ale jeho otec byl vlk. Proto je v něm málo psa a mnoho vlka. Jeho tesáky jsou bílé, a Bílý Tesák bude jeho jméno. Pravil jsem. Je to můj pes. Či nebyla Kiche psem mého bratra? A není můj bratr mrtev?“

Vlček, který takto obdržel své jméno ve světě, ležel a pozoroval. Po jistou dobu lidé-živočichové neustále vydávali zvuky svými ústy. Pak vyňal Šedý Bobr nůž z pochvy, visící mu kolem krku, odešel do houštiny a uřízl hůl. Bílý Tesák ho pozoroval. Udělal vruby na obou koncích hole a ve vrubech uvázal řemeny z nevydělané kůže. Jeden řemen ovázal Kiche okolo hrdla. Pak ji přivedl k malé sosně, kolem níž ovázal druhý řemen.

Bílý Tesák následoval a ulehl vedle ní. Ruka Lososího Jazyka sáhla po něm a převalila ho na záda. Kiche dívala se na to úzkostně. Bílý Tesák cítil, jak v něm opět roste hrůza. Nemohl zcela potlačiti vrčení, ale nehrozil chňapnutím. Ruka se zahnutými a roztaženými prsty škrabala ho žertovně na břiše a převalovala ho se strany na stranu. Bylo to směšné a nevhodné ležeti tu na zádech s nohami do vzduchu. Mimo to byla to posice tak naprosté bezmocnosti, že veškerá přirozenost Bílého Tesáka proti ní se bouřila. Nemohl činiti ničeho na svou obranu. Zamýšlel-li mu tento lidský živočich ublížiti, Bílý Tesák věděl, že tomu nemůže uniknouti. Jak mohl uskočiti, když měl všecky čtyři nohy ve vzduchu? Nicméně poddáním se opanoval strach a jen tiše vrčel. Tohoto vrčení nemohl potlačiti; také muž nečinil proti němu námitek ranou přes hlavu. A co dále, bylo to tak podivné, že Bílý Tesák zakoušel nevysvětlitelný pocit rozkoše, když ruka hladila sem a tam. Když byl zase převalen na bok, přestal vrčeti; když prsty stlačovaly a hnětly mu uši u kořene, rozkošný pocit vzrůstal; a když muž odešel, ještě naposledy ho pohladiv a poškrábav a nechal ho o samotě, veškerý strach Bílého Tesáka zmizel. Měl ještě mnohokráte poznati strach ve svých stycích s člověkem; bylo to však znamením nebojácného spolku s člověkem, ke kterému mel konečně dospěti.

Po chvíli zaslechl Bílý Tesák blížiti se podivné zvuky. Byl bystrý v třídění, neboť hned poznal, že jsou to zvuky lidí-živočichů. Několik minut na to přibyl ostatek kmene, vystrojen jak na pochodu. Bylo tu více mužů, mnoho žen a dětí — čtyřicet duší — a všichni s těžkými břemeny táborového výstroje a nářadí. Bylo tu také mnoho psův, a také ti, vyjma nedospělá štěňata, byli stejně obtíženi táborovým zařízením. Psi nesli na zádech v pytlích kolem těla uvázaných dvacet až třicet liber váhy.

Bílý Tesák neviděl ještě nikdy psův, ale při pohledu na ně cítil, že jsou téhož druhu jako on, jenom jaksi rozdílní. Nelišili se však valně od vlka. Když spatřili vlčka a jeho matku, vrhli se na ně. Bílý Tesák ježil se, vrčel a chňapal proti přívalu psů, valících se naň s otevřenými tlamami, byl však povalen a octl se pod nimi, cítě na svém těle ostré trhání zuby, sám kousaje a škubaje za nohy a břicha nad sebou. Byla z toho veliká vřava. Slyšel vrčení Kiche, když zaň bojovala; slyšel výkřiky lidí-živočichů, rány klacků, tlukoucích do těl, a bolestné skučení psů takto zasažených.

Uplynulo jen několik vteřin, a byl zase na nohou. Viděl nyní, jak lidští živočichové odhánějí psy klacky a kamením, obhajujíce ho, chráníce ho před divými zuby jeho plemene, jež jaksi nebylo jeho plémě. A ačkoli v jeho mozku nebylo rozumu, by jasně pochopil tak abstraktní věc, jako je spravedlnost, cítil nicméně svým způsobem spravedlnost lidských živočichův, a poznal jejich určení — jsou tvůrci zákona a vykonavatelé zákona. Také oceňoval moc, s jakou zákon prováděli. Nepodobni jiným živočichům, s kterými se dosud sešel, nekousali ani nedrápali. Vnucovali svou živou sílu prostředkem mrtvých věcí. Mrtvé věci poslouchaly jejich rozkazů. Tak klacky a kameny, řízeny těmito zvláštními bytostmi, létaly vzduchem jako živé věcí, zasazujíce bolestné rány psům.

Pro jeho mysl byla tato moc neobyčejná, moc nepochopitelná a nadpřirozená, moc božská. Bílý Tesák ve své přirozenosti nemohl nikdy ničeho věděti o bozích — v nejlepším případě mohl znáti jen věci, které byly přístupny jeho smyslům; ale úžas a posvátná hrůza, jakou měl před těmito lidskými živočichy, ve způsobu svém připomínaly úžas a hrůzu, která by jímala člověka při pohledu na nějakou nebeskou bytost na vrcholu hory, metající hromy a blesky z každé ruky na užaslý svět.

Poslední pes byl zahnán; vřava utichla, Bílý Tesák lízal si rány a uvažoval o tomto prvním zakusení ukrutnosti smečky a o svém uvedení do smečky. Nikdy se mu nezdálo, že jeho vlastní plémě skládá se z více členů než Jedno Oko, matka a on sám. Tvorili plémě pro sebe, a nyní z čista jasna objevil mnohem více tvorů patrně jeho vlastního plemene. A ozývala se v něm polovědomá nelibost, že tito, jeho plémě, při prvním spatření se naň vrhli a usilovali zničiti ho. Týmž způsobem neschvaloval, že matka jest uvázána k holi, byť i to bylo provedeno od svrchovaných lidských živočichů. Zavánělo to pastí, otroctvím. Ale o pasti a otroctví nevěděl ničeho. Svoboda toulati se, běhati a ulehnouti dle libosti byla jeho dědictvím, a zde byla porušena. Pohyby matčiny byly omezeny na délku hole, a délkou této hole byl i on omezen, neboť nedospěl ještě tak daleko, by mohl postrádati boku matčina.

Nelíbilo se mu to. A stejně se mu nelíbilo, když lidští živočichové se zvedli a pokračovali v pochodu, neboť maličký člověk-živočich vzal konec hole a vedl Kiche zajatou za sebou a za Kiche následoval Bílý Tesák, velice znepokojen a utrápen tímto novým dobrodružstvím, do něhož se dostal.

Putovali dolů údolím říčky dále, než se kdy Bílý Tesák dostal na svých nejvzdálenějších toulkách, až přišli na konec údolí, kde říčka se vlévala do řeky Mackenzie. Zde, kde byla kanoe vztýčena na kolech vysoko ve vzduchu a kde stály stojany na sušení ryb, byl rozbit tábor, a Bílý Tesák vyvaloval udiveně oči. Převaha lidských živočichů vzrůstala každým okamžikem. Byla tu jejich vláda nad všemi těmi psy ostrých tesáků. Dýchalo to silou. Ale pro vlčka ještě čímsi větším byla jejich vláda nad věcmi neživými; jejich schopnost sděliti pohyb nehybným věcem; jejich schopnost změniti samu tvářnost světa.

Byla to zvláště poslední věc, jež naň dělala dojem. Vyzvednutí tyčkových koster upoutalo jeho zrak; ale to samo sebou nebylo tak pozoruhodné, neboť to vykonaly tytéž bytosti, které házely klacky a kameny na veliké vzdálenosti. Když však z tyčkových koster byly udělány „tepee“^[1] pokrytím jich plátnem a kožemi, Bílý Tesák byl užaslý. Bylo to jejich ohromné těleso, jež ho dojímalo. Vyvstávaly kolem něho na všech stranách, jako nějaká obludná, rychle rostoucí forma života. Zaujímaly skorem polovinu objemu jeho zorného pole. Bál se jich. Chmuřily se nad ním zlověstně, a když byly větříkem vzbouřeny k obrovitým pohybům, schoulil se ve strachu, s očima na ně neustále opatrně upřenýma, připraven uskočiti, kdyby se pokoušely naň se vrhnouti.

Ale za krátký čas jeho strach před těmito tepee zmizel. Spatřil ženy a děti vcházeti a vycházeti z nich bez pohromy, viděl, jak psi se snaží často do nich se vetříti a jsou zaháněni ostrými slovy a létajícími kameny. Po nějakém čase opustil bok Kiche a plížil se opatrně ke stěně nejbližšího stanu. Byla to zvědavost vzrůstu, která ho pudila — potřeba učiti se, žíti a konati, co přináší zkušenost. Posledních několik palců ke stěně stanu plížil se nanejvýš pomalu a opatrně. Události dne připravily ho na to, že neznámo se zjevuje v nejúžasnějších a nejnemyslitelnějších způsobech. Posléze jeho nos dotknul se plátna. Čekal; nic se nestalo. Pak očichal podivnou látku, prosycenou zápachem člověka. Zakousl se do plátna a zlehka zatahal. Nestalo se nic, ačkoli sousední části stanu se pohnuly. Zatahal prudčeji. Následoval větší pohyb. Bylo to zábavné. Tahal ještě prudčeji, až se hýbal celý stan. Tu však ostrý výkřik nějaké squaw uvnitř stanu zahnal ho rychle zpět ke Kiche. Ale potom se již nebál čnějících těles stanů.

Okamžik na to zatoulal se zase od matky. Její hůl byla uvázána ke kolu v zemi, a Kiche nemohla jíti za ním. Polovyrostlé štěně, trochu větší a starší než on, přicházelo mu vstříc pomalu s vychloubavou a bojovnou důležitostí. Jméno štěněte, jak později Bílý Tesák zaslechnul, bylo Lip-lip. Mělo již zkušenosti v pračkách štěňat a bylo již tak trochu rváč.

Lip-lip byl téhož plemene a jsa jenom štěně, nezdál se býti nebezpečným; Bílý Tesák chystal se tedy vyjíti mu vstříc přátelsky. Když však krok cizincův stal se upjatým a jeho pysky obnažily zuby, Bílý Tesák stal se také upjatým a odpověděl vyhrnutím pysků. Udělali kolem sebe půl kruhu zkoumavě, vrčíce a ježíce se. To trvalo několik minut, a Bílému Tesáku začínalo se líbiti, jako jakýsi druh hry. Náhle však s pozoruhodnou rychlostí Lip-lip po něm skočil, bleskurychle chňapnul a opět odskočil. Chňapnutí zasáhlo rameno, zraněné rysem a dosud bolestivé, až ke kosti. Překvapení a bolest vynutila Bílému Tesáku zavytí; ale v nejbližším okamžiku v návalu vzteku vrhl se na Lip-lipa zlostně po něm kousaje.

Ale Lip-lip prožil svůj život v táboře a vybojoval mnoho rvaček mezi štěňaty. Třikrát, čtyřikrát, a půltuctukrát jeho ostré zoubky zasáhly nováčka, až konečně Bílý Tesák hanebně skuče prchl pod ochranu matky. Byl to první z jeho mnohých zápasů s Lip-lipem, neboť byli nepřáteli od počátku, rození, s povahami, jež se musily vždy sraziti.

Kiche olízala Bílého Tesáka konejšivě jazykem a snažila se přiměti ho, by u ní zůstal. Ale jeho zvědavost byla v převaze, a několik minut na to odvažoval se na nový výzkum. Přiblížil se k jednomu z lidských živočichů, Šedému Bobru, který seděl na bobku a dělal cosi před sebou s dřevy a suchým mechem, rozestřeným na zemi. Bílý Tesák blížil se mu a pozoroval. Šedý Bobr vydával zvuky z úst, které si Bílý Tesák vykládal jako ne nepřátelské, i přicházel ještě blíže.

Ženy a děti přinášely Šedému Bobrovi více dřev a větví. Byla to patrně záležitost pro okamžik nejdůležitější. Bílý Tesák se přiblížil, až se dotkl kolen Šedého Bobra, jak byl zvědav, a zapomínal již, že to je hrozný lidský živočich. Náhle zpozoroval, že divná věc jako mlha začíná stoupati mezi dřívím a mechem pod rukama Šedého Bobra. Pak mezi týmiž dřevy objevila se živoucí věc, kroužící a točící se barvy jako slunce v obloze. Bílý Tesák nevěděl ničeho o ohni. Přitahoval ho, jako vchod jeskyně lákával v prvních dobách jeho věku štěněte. Plížil se několik kroků k ohni. Slyšel, jak se Šedý Bobr nad ním kucká smíchem, a věděl, že tento zvuk není nepřátelský. Tu jeho nos dotkl se plamene a zároveň i jeho jazýček jej olízl.

Na chvíli byl ochromen. Neznámo číhající uprostřed dříví a mechu divě skříplo ho za nos. Couval, propuknuv v úžaslý kvikot. Při tomto zvuku Kiche vyskočila vrčíc až na konec své hole a zuřila strašlivě, neboť nemohla mu přispěti na pomoc. Ale Šedý Bobr smál se hlasitě a řekl ostatním členům tábora, co se stalo, až se všichni hlučně smáli. Ale Bílý Tesák seděl na zadečku a kňučel a kňučel, opuštěná a žalostná postavička ve středu lidských živočichů.

Byla to nejhorší bolest, jaké dosud poznal. Nos i jazyk byly připáleny živoucí věcí barvy slunce, která vyrostla pod rukama Šedého Bobra. Naříkal a naříkal bez konce, a každé nové zakvílení bylo přivítáno výbuchy smíchu se strany lidských živočichů. Snažil se zmírniti bolest nosu jazykem, ale jazyk byl také spálený a obě bolesti, setkavše se, způsobily ještě větší bolest; i naříkal beznadějněji a bezmocněji než dříve.

A pak se ho zmocnil stud. Znal smích a věděl, co znamená. Není nám dáno věděti, jak některá zvířata znají smích a vědí, když se jim vysmíváme, ale Bílý Tesák jej znal. A cítil stud, že se mu lidští živočichové vysmívají. Obrátil se a prchal, ne před bolestí ohně, ale před výsměchem, který pronikal do jeho nitra ještě hlouběji a zraňoval bolestněji. A prchal ke Kiche, která zuřila na konci své hole, jako smyslů zbavená, — ke Kiche, jedinému tvoru na světě, který se mu nesmál.

Soumrak se skláněl a noc se blížila; Bílý Tesák ulehl po boku matčině. Jeho nos a jazyk ještě bolely, ale jej stísňovala větší strast. Stýskalo se mu. Cítil prázdnotu v sobě, touhu po tichu a klidu říčky i jeskyně ve břehu. Život stal se příliš zalidněným. Bylo tu tolik lidských živočichů — mužů, žen i dětí — všichni lomozící a dráždící. A byli tu psi, neustále se rvoucí a chňapající, kteří propukli každou chvíli ve vřavu a dělali zmatky. Osvěžující samota života, který dosud znal, zmizela. Zde i vzduch byl rozechvíván životem. Hučel a šuměl nepřetržitě. Neustálá změna intensity šumotu, náhlé přechody jeho tóniny působily nepříznivě na vlčkovy nervy a smysly, dělaly ho nervosním a nepokojným, trápily ho neustále hrozbou, že se něco stane.

Pozoroval lidské živočichy, jak přicházejí, odcházejí a pohybují se táborem. Bílý Tesák díval se na lidské živočichy před sebou způsobem vzdáleně připomínajícím způsob, jak se lidé dívají na bohy, které si tvoří. Byly to vyšší bytosti, v pravdě bohové. Pro jeho nejasné chápání byli právě tak tvůrci zázraků, jako bohové pro lidi. Byli bytosti velitelské, mající neznámé a nemožné schopnosti všeho druhu; vrchní vládcové živého i neživého, nutící k poslušnosti, co se hýbe, sdělující pohyb tomu, co se nehýbe, a dávající životu barvy slunce a kousajícímu vyrůsti z mrtvého mechu a dříví. Byli tvůrci ohně! Byli bohové!

Kapitola druhá. Otroctví

Dny byly pro Bílého Tesáka přeplněny zkušenostmi. Zatím co Kiche byla uvázána k holi, pobíhal po táboře pátraje, zkoumaje, poučuje se. Rychle naučil se znáti mnoho z obyčejů lidských živočichův, ale seznámení se s nimi nevedlo k opovržení. Čím více je poznával, tím více dokazovali svou převahu, tím více dávali na jevo své tajemné moci, tím výše čněla jejich bohorovnost.

Člověku jest údělem hoře, že často vidí své bohy povaleny a své oltáře se rozpadati; ale pro vlka a divokého psa, kteří přišli, by se schoulili u nohou člověka, nemůže nikdy dojíti k tomuto hoři. Kdežto u člověka bohové jsou z oblasti neviděného a dohadovaného, páry a mlhy obraznosti vymykající se odění skutečnosti, bludné představy vytoužené dobroty a moci, nehmatatelná promítání svého já do oblasti duchové — u vlka a divokého psa, kteří přišli k ohni, je tomu jinak; nalézají své bohy z živoucího masa, pevné na omak, zaujímající prostor a potřebující času k dokonání své existence. Žádného úsilí víry není potřebí, by uvěřili v takového boha; žádné úsilí vůle nedovede nikdy docíliti nevěry v takového boha. Není tu vyhnutí. Zde stojí, na svých dvou zadních nohách s klackem v ruce, nesmírně mocný, vášnivý, hněvivý i milující, bůh, tajemství a síla, všecka kol do kola obalena masem, které krvácí, je-li rozerváno, a je dobré k jídlu, jako kterékoli jiné maso.

A tak to bylo s Bílým Tesákem. Lidští živočichové byli bohové; omyl zde nebyl možný a nebylo vyhnutí. Jako jeho matka, Kiche, projevila poslušnost k nim na první zavolání jménem, tak i on počal projevovati poslušnost. Přenechával jim cestu jako jejich nepochybnou výsadu. Když kráčeli, uhýbal se jim z cesty. Když ho volali, přišel. Když hrozili, krčil se. Když mu veleli, by šel, utíkal spěšně. Neboť za každým jejich přáním skrývala se moc vynutiti toto přání, moc, která zraňovala, která se vyjadřovala ranami a klacky, létajícími kameny a štípajícími šlehy bičů.

Patřil jim, jako jim patřili všichni psi. Jeho jednání bylo podrobeno jejich rozkazům. Jeho tělo mohli rozsápati, šlapati po něm, trpěti je. Taková byla lekce, jež mu byla rychle vštípena. Bylo to trpké, neboť vzpíraly se proti tomu mnohé silné a převládající rysy v jeho přirozenosti; a neměl-li to rád, když se tomu učil, nepozorovatelně začínal to míti rád. Znamenalo to vložiti osud svůj do rukou jiného, zbavení se zodpovědnosti existence. To byla samo sebou náhrada, neboť je vždy snadnější opírati se o někoho, než státi sám.

Ale neodehrálo se v jednom dni toto odevzdání se tělem i duší lidským živočichům. Nemohl se okamžitě zříci svého divokého dědictví a svých vzpomínek na Divočinu. Byly dny, kdy se přikradl na okraj lesa, stál a naslouchal čemusi volajícímu ho do dálky a odtud. A vždy se vrátil, neklidný a nespokojený, a kňučel tiše a toužebně po boku Kiche, lízaje jí tvář dychtivým, tázavým jazykem.

Bílý Tesák seznal rychle obyčeje tábora. Poznal nespravedlnost a hltavost starších psů, když maso nebo ryby byly jim hozeny k žrádlu. Poznal, že mužové jsou spravedlivější, děti ukrutnější, ženy laskavější a schopnější hoditi mu kus masa nebo kost. A po dvou nebo třech trapných dobrodružstvích s matkami nedospělých štěňat nabyl poznání, že je vždy dobrá politika nechati takové matky na pokoji a vyhnouti se jim, když je uvidí blížiti se.

Ale kletbou jeho života byl Lip-lip. Větší, starší a silnější než Bílý Tesák, obral si ho Lip-lip za svůj zvláštní předmět pronásledování. Bílý Tesák bojoval dosti ochotně, ale byl v každém ohledu v nevýhodě. Jeho nepřítel byl příliš veliký. Lip-lip stal se mu postrachem. Kdykoliv se odvážil dále od matky, rváč se určitě objevil jemu v patách, vrče naň, dorážeje naň a vyčkávaje příležitosti, kdy nebylo na blízku žádného lidského živočicha, by na Bílého Tesáka skočil a donutil jej k zápasu. Ježto Lip-lip bez výjimky vyhrával, bavilo ho to nesmírně. Stalo se to hlavním potěšením jeho života, a pro Bílého Tesáka stalo se to hlavní mukou.

Ale na Bílého Tesáka neúčinkovalo to tak, aby ho to zastrašilo. Ačkoli trpěl daleko více než jeho protivník a byl vždy poražen, duch jeho zůstával nepokořen. Mělo to však špatné následky. Stal se zlomyslným a nevrlým. Jeho letora byla divoká od narození, ale pri tomto nekonečném pronásledování stala se ještě divočejší. To, co v něm bylo veselého, hravého, štěněti podobného, nedošlo náležitého výrazu. Nikdy si nehrál a neproháněl se s druhými štěňaty tábora. Lip-lip toho nedopustil. Jakmile se Bílý Tesák ukázal v jejich blízkosti, již byl u něho Lip-lip, dorážeje a sápaje se naň, nebo bojuje s ním, až ho zahnal.

Výsledek toho všeho byl, že Bílý Tesák byl připraven o větší díl svého věku štěněte a stal se v chování starším, než bylo jeho stáří. Ježto se jeho energie nemohla vybiti ve hře, uzavřel se do sebe a jeho duševní vývoj se urychloval. Stal se vychytralým; měl dosti volného času, kdy mohl se oddávati vymýšlení různých kousků. Ježto se mu zabraňovalo dostati podíl masa a ryb při všeobecném krmení táborových psů, stal se chytrým zlodějem. Musil si zaopatřovati potravu sám, a sháněl ji dobře, ač byl následkem toho často útrapou pro squaw. Naučil se plížiti se po táboře, býti lstivým, věděti, co se kde děje, viděti i slyšeti všecko a podle toho usuzovati a úspěšně vymýšleti cesty a prostředky, jak se vyhnouti neúprosnému pronásledovateli.

Bylo to v prvních dnech jeho pronásledování, kdy provedl svůj první skutečně veliký lstivý kousek a okusil poprvé sladkosti pomsty. Jako Kiche, když byla s vlky, lákala psy k jejich zkáze z tábora lidí, tak Bílý Tesák trochu podobným způsobem vylákal Lip-lipa přímo do mstících čelistí Kiche. Ustupuje před Lip-lipem, dal se na nepřímý útěk, který vedl sem a tam, kolem různých stanů. Byl dobrý běhoun, rychlejší než kterékoli štěně jeho stáří, a rychlejší než Lip-lip. Ale v tomto honu neběžel tak rychle, jak dovedl. Udržoval jen svůj náskok — těsně před svým pronásledovatelem.

Lip-lip, rozčilen honbou a neustálou blízkostí své oběti, zapomněl na opatrnost a místo, kde je. Když si vzpomněl, bylo již pozdě. Uháněje nejvyšší rychlostí kolem jednoho stanu, naběhl přímo na Kiche, ležící na konci své tyče. Zavyl zděšeně, a pak trestající čelisti ho stiskly. Byla uvázána, ale nemohl jí snadno uniknouti. Převalila ho, že nemohl utíkati, a několikrát ho potrhala a pokousala tesáky.

Když se mu posléze podařilo vykroutiti se jí, postavil se zas na nohy, pořádně zcuchán, sklíčen na těle i na duchu. Srst byla na něm zježena v chumáčích, kde její zuby ho zpracovaly. Stanul na místě, otevřel tlamu a spustil dlouhý, srdcervoucí nářek štěněte. Ale nebylo mu popřáno ani toho dokončiti. Právě uprostřed vyrazil naň Bílý Tesák a zaťal zuby do jeho zadní nohy. Veškerá bojovnost opustila Lip-lipa a dal se na hanebný útěk, pronásledován těsně v patách svou obětí, jež naň dorážela celou cestu až k jeho vlastnímu stanu. Tu mu přišly squaw na pomoc, a Bílý Tesák, změněný v zuřícího démona, byl posléze zahnán jen pravou střelbou kamení.

Přišel den, kdy Šedý Bobr odvázal Kiche, uznav, že pravděpodobnost jejího útěku již přešla. Bílý Tesák byl potěšen svobodou matčinou. Provázel ji radostně po táboře, a pokud setrvával těsně po jejím boku, Lip-lip zůstával v uctivé vzdálenosti. Bílý Tesák dokonce před ním se naježil a krok jeho stal se upiatým, ale Lip-lip dělal, jako by neviděl tohoto vyzvání. Nebyl hloupý, a jakkoli toužil po pomstě, mohl čekati, až by chytil Bílého Tesáka o samotě.

Později téhož dne Kiche a Bílý Tesák zaběhli na kraj lesa poblíž tábora. Vlček vedl tam matku, krok za krokem; a nyní, když stanula, snažil se zlákati ji dále. Říčka, doupě a tiché lesy volaly ho k sobě, a přál si, by šla s ním. Běžel ku předu několik kroků, zastavil se a díval zpět. Ona se nehnula. Zakňučel, jako by jí domlouval, a veběhl hravě do podrostu a zase ven. Běžel k ní zpět, lízal jí tvář a zas to zkusil ku předu. A ona se ještě nehýbala. Zastavil se a pozoroval ji, pln napětí a dychtivosti fysicky vyjádřené, která zvolna v něm pohasla, když vlčice obrátila hlavu a zadívala se zpět na tábor.

Cosi volalo naň tam z volné prostory. Jeho matka slyšela to také. Ale ona slyšela i jiné a hlasitější volání — volání ohně a člověka — volání, na něž odpovídati jest ze všech zvířat dáno jedině vlku a divokému psu, kteří jsou bratři.

Kiche se otočila a pomalu klusala zpět k táboru. Silněji nežli fysické pouto hole držel ji tábor svým objetím. Neviditelným a skrytým způsobem bohové stále ji drželi svou mocí a nedali jí odejíti. Bílý Tesák usedl ve stínu břízy a tiše naříkal. Bylo cítiti silně výpar sosen, a jemné lesní vůně plnily vzduch, připomínajíce mu starý volný život před dny jeho nevolnictví. Byl však dosud jen nedospělé štěně, a silnější nežli volání člověka či Divočiny bylo volání matčino. Po všechen čas svého krátkého života na ní závisel. Doba neodvislosti dosud nepřišla. Vstal tedy a klusal truchlivě zpět k táboru, zastaviv se jednou či dvakrát, by usedl, vrněl a naslouchal volání, jež se dosud ozývalo v hlubinách hvozdu.

V Divočině je doba, již ztráví matka se svým mládětem, krátká, ale pod panstvím člověka bývá časem ještě kratší. Tak bylo i s Bílým Tesákem. Šedý Bobr byl dlužen muži, který se jmenoval Tři Orli. Tento odcházel na výpravu vzhůru proti řece Mackenzie až k Velikému Otročímu Jezeru. Pruh šarlatového sukna, medvědí kůže, dvacet patron a Kiche padly na splacení dluhu. Bílý Tesák viděl, jak matka je naložena na kanoe Tří Orlů, a chtěl ji následovati. Rána Tří Orlů srazila ho zpět na břeh. Kanoe odrazilo. Vlček skočil do vody a ploval za ním, hluchý k ostrým rozkazům Šedého Bobra, by se vrátil. Bílý Tesák nevšímal si ani lidského živočicha, boha — takový byl jeho strach, že ztratí matku.

Ale bohové jsou zvyklí na poslušnost, a Šedý Bobr rozhněván jal se ho v kanoe pronásledovati. Když dohonil Bílého Tesáka, sáhl dolů a za kůži na šíji vytáhl ho z vody. Nesložil ho hned na dno kanoe. Drže ho visícího v jedné ruce, druhou jal se uštědřovati mu výprask. A to byl výprask. Jeho ruka byla těžká. Každá rána způsobovala vybranou bolest, a dal mu mnoho ran.

Poháněn ranami, jež naň dopadaly jako déšť jednou z té, podruhé z oné strany, Bílý Tesák houpal se jako pomatené trhavé kyvadlo. Rozmanité city jím zmítaly. Nejdříve pocítil překvapení. Pak se ho zmocnil okamžitý strach, a několikrát zakvikl pod nárazy ruky. Ale na to rychle v něm se zdvihl hněv. Jeho volná přirozenost se vzmužila, vycenil zuby a zavrčel bez bázně do tváře hněvivého boha. Ale to učinilo boha ještě hněvivějším. Rány dopadaly rychleji, těžší a bolestivější.

Šedý Bobr neustával ve výprasku, a Bílý Tesák neustával vrčeti. Ale to nemohlo trvati věčně. Jeden nebo druhý musil povoliti, a byl to Bílý Tesák, který povolil. Strach nabýval opět nad ním převahy. Poprvé byl doopravdy bit. Rány holí nebo kamením, kterých sem tam zakusil, byly pravé mazlení proti tomu. Nevydržel a začal kňučeti a výti. Ze začátku každá rána vynutila mu zavytí; ale strach přešel v děs, a konečně vytí spojilo se v nepřetržitý zvuk, bez souvislosti s rythmem výprasku.

Konečně ruka Šedého Bobra se zarazila. Bílý Tesák, vise chabě dolů, neustával v nářku. To uspokojovalo, jak se zdálo, jeho pána, který ho drsně hodil na dno kanoe. Mezi tím bylo kanoe unášeno proudem řeky. Šedý Bobr chopil se vesla. Bílý Tesák byl mu v cestě, i odkopl ho divoce. V tom okamžiku volná přirozenost Bílého Tesáka vzplanula opět, a zaťal zuby do nohy v moccasinu.

Předešlé bití nebylo ničím u srovnání s bitím, kterého se mu nyní dostalo. Hněv Šedého Bobra byl hrozný, rovněž strach Bílého Tesáka. Nejen ruky, ale i tvrdého, dřevěného vesla bylo proti němu užito; i byl odřen a obolen po celém tělíčku, když byl opět hozen do kanoe. Znova kopl ho Šedý Bobr, tentokráte úmyslně. Bílý Tesák neopakoval svého útoku na nohu. Naučil se opět nové lekci svého nevolnictví. Nikdy, za žádných okolností nesmí se odvážiti kousnouti boha, který jest jeho pán a velitel; tělo pána a velitele je posvátné a nesmí býti znesvěceno zuby podobných, jako je vlček. Patrně je to nejvyšší zločin, a dopustiti se ho, bylo neodpustitelné.

Když kanoe se dotklo břehu, Bílý Tesák ležel kňuče a nehýbaje se, čekaje vůle Šedého Bobra. Vůlí Šedého Bobra bylo, aby šel na břeh, neboť byl hozen na břeh a uhodil se notně do boku, při čemž odřeniny nově se rozbolely. Vzchopil se, třesa se a stál kňuče. Lip-lip, který pozoroval celý výjev se břehu, vrhl se naň, povalil ho a zakousl se do něho. Bílý Tesák byl příliš bezmocný, než aby se bránil, a bylo by se mu zle vedlo, kdyby se nebyla rozmáchla noha Šedého Bobra, která prudkostí svou vymrštila Lip-lipa do vzduchu tak, že uhodil o zem na tucet stop daleko. To byla spravedlnost lidského živočicha, a i tehdy ve svém žalostném stavu pocítil Bílý Tesák jisté vděčné vzrušení. Poslušně pokulhával Šedému Bobru v patách vesnicí k tepee. A tak se stalo, že se Bílý Tesák poučil, že právo trestati je věc vyhrazená bohům a odepřená menším tvorům, jim podřízeným.

Té noci, když se všecko utišilo, vzpomněl si Bílý Tesák na matku a truchlil pro ni. Truchlil příliš hlasitě a probudil Šedého Bobra, který mu natloukl. Od té doby hořekoval jen tiše, když byli bohové na blízku. Ale někdy, odběhnuv si sám na okraj lesů, dal volný průchod svému žalu, a vykřičel ho hlasitým kňučením a kvílením.

V té době byl by mohl naslouchati vzpomínkám doupěte a říčky a utéci zpět do Divočiny. Ale vzpomínka na matku ho zdržela. Jako lovící lidští živočichové vycházeli a se vraceli, tak se ona třeba kdysi vrátí do vesnice. Zůstal tedy v nevolnictví, čekaje na ni.

Ale nebylo to tak docela nešťastné nevolnictví. Bylo tu mnoho, co jej zajímalo. Něco se neustále přiházelo. Nebylo konce těm podivným věcem, jež dělali tito bohové, a byl vždy zvědav viděti je. Dále pak učil se, jak vycházeti s Šedým Bobrem. Poslušnost, neúprosná, bezpodmíněná poslušnost byla od něho požadována; a za odměnu unikl bití a jeho existence byla trpěna.

Šedý Bobr mu dokonce někdy hodil kus masa a hájil ho při žraní proti jiným psům. A takový kus masa měl cenu. Podivno, stál za víc, než tucet kusů masa z ruky nějakého squaw. Šedý Bobr nikdy se nemazlil, ani nehladil. Snad to byla tíha jeho ruky, snad jeho spravedlnost, snad pouhá jeho moc a snad všecky ty věci, jež působily na Bílého Tesáka, neboť jisté pouto náklonnosti vznikalo mezi ním a jeho nevlídným pánem. Lstivě a skrytými cestami, právě tak, jako silou hole a kamene a rány rukou, byly Bílému Tesáku ukovány okovy jeho otroctví. Vlastnosti jeho plemene, jež hned na počátku umožnily vlkům přijíti k ohňům lidí, byly vlastnosti schopné vývoje. Vyvíjely se v něm a život v táboře, jakkoli strastiplný, potajmu stával se mu drahým po celý ten čas. Ale Bílý Tesák nebyl si toho vědom. Znal jediné hoře nad ztrátou Kiche, naději, že se zase vrátí, a hladovou touhu po volném životě, jaký kdysi vedl.

Kapitola třetí. Vyvrhel

Lip-lip neustával otravovati jeho život, takže Bílý Tesák stával se darebnějším a sveřepějším, než vlastní povahou měl býti. Divokost byla částí jeho přirozenosti, ale divokost, jaká u něho tímto způsobem se vyvíjela, přesahovala jeho přirozenost. Stal se zlobou pověstným i mezi lidskými živočichy. Byl-li někde v táboře poplach a vřava, pračka a hádka, nebo rozkřiknula-li se některá squaw pro kus ukradeného masa, bylo jisto, že v tom byl zapleten Bílý Tesák, a obyčejně hrál v tom hlavní úlohu. Nenamáhali se hledati příčiny jeho chování. Viděli jen výsledky, a výsledky byly špatné. Byl plíživý a zlodějský, původ darebností, příčina zmatkův; a rozezlené squaw říkaly mu do očí, co se na ně čile díval připraven uhnouti se jakékoli, prudce hozené střele, že je vlk, ničema a že musí dojíti špatných konců.

Shledal, že je vyvrhelem uprostřed lidnatého tábora. Všichni mladí psi podrobovali se vedení Lip-lipovu. Mezi nimi a Bílým Tesákem byl rozdíl. Snad cítili jeho původ z lesní Divočiny a instinktivně vznikalo v nich nepřátelství, jež pociťuje domácí pes proti vlkovi. Ať je tomu jakkoliv, sdružovali se s Lip-lipem k pronásledování. A když se prohlásili za jeho nepřátele, nalezli dobrý důvod, udržovati nepřátelství vůči němu. Každý z nich časem pocítil jeho zubů; a budiž řečeno k jeho dobru, že dával více, nežli přijímal. Mnohé z nich by byl dovedl vyplatiti v jednotlivém zápase; ale jednotlivý zápas byl mu odepřen. Začátek takového zápasu byl znamením všem mladým psům v táboře, aby přiběhli a vrhli se na něho.

Z tohoto pronásledování smečkou naučil se dvěma důležitým věcem: jak se uchrániti v hromadném zápase proti sobě, a jak jednotlivému psu ublížiti co možná nejvíce v nejkratší době. Udržeti se na nohou uprostřed nepřátelského zástupu bylo životní otázkou, a tomu se naučil dobře. Stal se kočkovitým ve schopnosti zůstati na nohou. I velcí psi mohli ho sraziti do zadu, nebo na stranu nárazem svých těžkých těl; padl do zadu neb na stranu, vzduchem, či klouzaje se po zemi, ale vždy s nohami do spodu, dolů k matce zemi.

Když psi se potýkají, obyčejně před vlastním zápasem předcházejí předběžné formality: vrčení, ježení se a upjaté vykračování si. Ale Bílý Tesák naučil se vynechávati tyto předběžné přípravy. Odklad znamenal, že se naň seběhnou všichni mladí psi. Musí provésti rychle své dílo a dostati se odtud. Hnal útokem, chňapl a trhl v okamžení, bez ohlášení, dříve nežli se nepřítel mohl připraviti na odražení. Tak se naučil, jak způsobiti rychlé a kruté zranění. Naučil se též znáti cenu překvapení. Přepadnouti psa, když se nemá na pozoru, rozsápati mu rameno, nebo roztrhati ucho v cáry, dříve než poznal, oč běží, znamenalo poloviční vítězství.

Kromě toho bylo pozoruhodně lehké povaliti psa překvapeného z nenadání; a pes takto povalený pokaždé vystavil na okamžik měkkou, spodní stranu krku — zranitelné místo, kde bylo možno ohroziti jeho život. Bílý Tesák znal toto místo. Byla to znalost, odkázaná mu přímo od loveckého pokolení vlkův. A tak, když se Bílý Tesák chopil offensivy, jeho methoda byla: za prvé nalézti mladého psa o samotě; za druhé překvapiti ho a povaliti nohami vzhůru, a za třetí útočiti zuby na měkké hrdlo.

Ježto nebyl ještě úplně vyrostlý, jeho čelisti nebyly dosti veliké a silné, aby byl jeho útok na hrdlo smrtící, ale nejeden mladý pes pobíhal táborem s rozedraným hrdlem na znamení úmyslu Bílého Tesáka. A kdysi chytiv jednoho ze svých nepřátel samotna na okraji lesa, povaliv ho opětovně a napadnuv jeho hrdlo, prokousnul velikou tepnu a vypustil jeho život. Veliký poplach byl toho večera. Bílý Tesák byl viděn, novina donesla se k pánu mrtvého psa, squaw rozpomenuly se na všechny případy krádeže masa, a na Šedého Bobra doléhaly mnohé hněvivé hlasy. Ale on hájil rozhodně vchod svého tepee, v němž ukryl vinníka, a odepřel dovoliti pomstu, po níž volal lid jeho kmene.

Bílý Tesák uvalil na sebe nenávist lidí i psů. V tomto období svého vývoje nezažil bezpečného okamžiku. Zuby každého psa byly proti němu, rovněž ruka každého člověka. Byl vítán vrčením se strany svého plemene, kletbami a kamením se strany svých bohův. Žil v napjetí. Byl vždy na stráži, čilý k útoku, hotov útok odraziti, oko na stráži proti náhlým a neočekávaným střelám, připraven k náhlému a chladnokrevnému činu, skočiti na nepřítele s vyceněnými zuby, nebo uskočiti stranou s hrozivým zavrčením.

Co se týká vrčení, dovedl vrčeti strašlivěji než kterýkoli pes v táboře, mladý či starý. Účelem vrčení je varovati, nebo zastrašovati, a je potřebí úsudku k rozeznání, kdy se ho má užíti. Bílý Tesák věděl, jak je vylouditi i kdy je vylouditi. Ve své vrčení vložil vše, co bylo zlého, zlovolného, hrozného. Nos trhal sebou neustálými, křečovitými záchvaty, srst ježila se vracejícími se vlnami, uši schlípily se na zad, oči planuly nenávistí, pysky shrnovaly se vzhůru a tesáky cenily se, mokvajíce — i dovedl pak zaraziti skoro každého útočníka. Byl-li přepaden neočekávaně, chvilkové zaražení protivníkovo poskytlo mu nezbytného času k promyšlení a rozhodnutí činu. Ale často pausa takto získaná prodloužila se, až potom k zápasu ani nedošlo. A před nejedním z dorostlých psů podařilo se Bílému Tesáku vynutiti si vrčením čestný ústup.

Byl-li sám vyvrhelem smečky nedospělých psů, jeho krvavé methody a pozoruhodná výkonnost docílila, že smečka draze zaplatila jeho pronásledování. Nebylo-li mu dovoleno běhati se smečkou, vedlo to k zvláštnímu výsledku, že žádný člen smečky nesměl běhati mimo ni. Bílý Tesák nedovolil. Pro jeho zákeřnou a číhavou taktiku mladí psi báli se běhati sami. Až na Lip-lipa byli nuceni sdružovati se k vzájemné ochraně proti hroznému nepříteli, kterého si na sebe poštvali. Potkal-li štěně samotné na břehu řeky, buď zaplatilo to životem, aneb vybouřilo tábor pronikavým křikem bolesti a hrůzy, prchajíc před vlčkem, který si na ně počíhal.

Ale odvetám Bílého Tesáka nebyl konec, ani když se mladí psi důkladně poučili, že musí se držeti pohromadě. Přepadl je, když je zastihl o samotě, oni napadali jeho, když byli v houfu. Stačilo zahlédnouti ho a již se hnali za ním, a v těchto případech obyčejně jeho rychlost unesla ho v bezpečí. Ale běda psu, který při takovém pronásledování předběhl své druhy! Bílý Tesák naučil se obraceti náhle na pronásledovatele, který běžel před smečkou, a rozsápati ho důkladně, než smečka mohla doběhnouti. To se stávalo velmi často, neboť psi, když již byli rozběhnuti, v rozčilení honbou snadno se zapomínali, kdežto Bílý Tesák se nikdy nezapomněl. Vrhaje v běhu pokradné pohledy za sebe, byl vždy pohotově otočiti se a vrhnouti na příliš horlivého pronásledovatele, který předběhl své druhy.

Mladí psi musí si hráti, a z nedostatku něčeho lepšího, nalezli hru v tomto válčení. Tak se stalo, že hon na Bílého Tesáka stal se jejich hlavní zábavou — smrtonosnou ovšem a vždy povážlivou zábavou. Bílý Tesák na druhé straně maje nejrychlejší nohy, nebál se odvážiti kamkoli. V oné době, kdy čekal marně na návrat matčin, prohnal smečku ve mnohé divoké honbě sousedními lesy. Ale smečce se pokaždé ztratil. Její hluk a jek oznamoval mu předem její blízkost, kdežto on běžel sám, sametovou nohou, mlčky jako pohybující se stín mezi stromy, jako běhávali jeho otec i matka. Kromě toho byl bezprostředněji spojen s Divočinou než oni; znal více z její tajemství a lstí. Jeho oblíbeným kouskem bylo zahladiti stopu v běhuté vodě, a pak ležel klidně v blízké houštině, zatím co jejich zklamané výkřiky kolem něho se ozývaly.

Nenáviděn svým plemenem i lidmi, nezkrotný, neustále válkou ohrožován i sám neustále války se odvažující, vyvíjel se rychle a jednostranně. To nebyla půda, ve které by vykvetla mírnost a láska. O takých věcech neměl nejslabšího zdání. Zákon, který si osvojil, zněl: poslouchati silných a potlačovati slabé. Šedý Bobr byl bůh a silný. Proto ho Bílý Tesák poslouchal. Ale pes mladší nebo menší než on, byl slabý, věc určená k zničení. Jeho vývoj dál se ve směru síly. By mohl čeliti neustálému nebezpečí ran a dokonce zhouby, vyvinuly se nepoměrně jeho dravé i ochranné schopnosti. Stal se bystřejším v pohybech než druzí psi, rychlejším v běhu, obratnějším, nebezpečnějším, hubenějším s ocelovými svaly a šlachami, vytrvalejším, krutějším, divočejším a intelligentnějším. Musil si osvojiti všechny tyto vlastnosti, jinak by se nebyl uhájil a nebyl by zůstal na živu v nepřátelském okolí, v němž se octl.

Kapitola čtvrtá. Cesta bohův

Na podzim, když se dny krátily a ve vzduchu bylo cítiti dech mrazu, naskytla se Bílému Tesáku příležitost osvoboditi se. Několik dní byl ve vesnici veliký rozruch. Letní tábor se zrušoval a kmen se svými zavazadly chystal se odejíti k podzimním honům. Bílý Tesák pozoroval to vše dychtivýma očima, a když se začalo se skládáním stanů a nakládáním kanoí, pochopil. Již kanoe odjížděly a některé zmizely dolů po řece.

Úplně rozvážně rozhodl se zůstati zpět. Čekal na příležitost vyklouznouti z tábora do lesů. Zde, v bystrém proudu, kde se již začínal tvořiti led, skryl svou stopu. Pak zalezl do nejhustší houštiny a čekal. Čas ubíhal a Bílý Tesák spal s přestávkami po celé hodiny. Pak byl vyburcován hlasem Šedého Bobra, volajícího jej jménem. Bylo slyšeti i jiné hlasy. Bílý Tesák slyšel, jak i squaw Šedého Bobra účastní se v pátrání a Mit-sah, Šedého Bobra syn.

Bílý Tesák třásl se strachem a ačkoli byl v pokušení vylézti ze skrýše, odolal mu. Po nějakém čase hlasy umlkly, a později vylezl vlček, aby se těšil z úspěchu svého podniku. Tma přicházela, a chvíli hrál si mezi stromy, kochaje se ve své svobodě. Po té, a zcela náhle, uvědomil si svou opuštěnost. Usedl, aby uvažoval, naslouchaje tichu lesa a pobouřen jím. Nedostatek pohybu a zvuku zdál se býti zlověstným. Cítil, že nebezpečí číhá, neviděné a netušené. Měl podezření k čnějícím trupům stromů a temným stínům, které mohly skrývati nebezpečné věci všeho druhu.

Pak bylo zima. Nebylo zde teplé stěny stanu, k níž by se přitulil. Nohy mu mrzly, a neustále zvedal přední nohy, přešlapuje. Otočil kolem nich huňatý chvost, aby je přikryl, a současně měl vidinu. Nebylo v ní ničeho divného. V jeho vnitřním zraku byly vtisknuty obrazy vzpomínek. Viděl zase tábor, stany a zář ohňů. Slyšel pronikavé hlasy žen, drsné basy mužů a vrčení psů. Byl hladov a vzpomínal kusů masa a ryb, jež mu bývaly házeny. Zde nebylo masa — nic než hrozivé, nejedlé ticho.

Nevolnictví učinilo ho změkčilým. Nezodpovědnost ho seslabila. Zapomněl, jak se sám probíjeti. Noc zela na něho. Jeho smysly, zvyklé šumu a ruchu tábora, zvyklé neustálému doléhání zrakových a sluchových dojmů, byly nyní bez zaměstnání. Nedalo se nic dělati, nebylo ničeho slyšeti ani viděti. Smysly napínaly se, by zachytily nějaké porušení ticha a nehybnosti přírody. Byly poděšeny nečinností a pocitem, že hrozí cosi strašlivého.

Vyskočil nemálo vyděšen. Ohromné, beztvárné něco hnalo se jeho zorným polem. Byl to stín stromu, vržený měsícem, s jehož tváře byly mraky sehnány. Uklidniv se opět kňučel tiše; pak však potlačil kňučení, by nevzbudil pozornosti číhajících nebezpečí.

Strom stahuje se chladem vydal hlasitý zvuk. Bylo to přímo nad ním. Zavyl zděšeně. Panika se ho zmocnila, i běžel šíleně směrem k vesnici. Pocítil neodolatelnou touhu po ochraně a společnosti člověka. V nozdrách rozlehl se mu zápach táborového kouře. V uších zněly mu hlasitě zvuky a křiky tábora. Vyšel z lesa na měsícem ozářenou mýtinu, kde nebylo ani stínův, ani temnot. Ale vesnice nepozdravila jeho zraky. Zapomněl. Vesnice odešla.

Jeho divoký útěk ustal náhle, Nebylo zde místa, kam utéci. Truchlivě plížil se opuštěným táborem, očichávaje hromady odpadků a od bohů odhozených nepotřebných věcí. Byl by býval rád, kdyby kolem něho rachotilo kamení, vrhané hněvivou squaw; rád, kdyby ruka Šedého Bobra ve hněvu se naň skláněla; a byl by radostně uvítal Lip-lipa a celou vrčící, zbabělou smečku. Přišel k místu, kde stával stan Šedého Bobra. Usedl uprostřed místa, jež zaujímal. Namířil nos k měsíci. Jeho hrdlo bylo zachváceno krutými křečemi, tlama se otevřela a srdcelomný nářek vzhůru stoupající vyjadřoval jeho opuštěnost a strach, zármutek pro Kiche, všechny minulé strasti a bědy, jakož i starost před útrapami a nebezpečími, jež mu teprve hrozí. Bylo to dlouhé vlčí vytí, z plna hrdla a truchlivé — první opravdové vytí, jež dosud ze sebe vyrazil.

Příchod denního světla rozplašil jeho strachy, ale zesílil jeho opuštěnost. Holá země, jež krátce před tím byla tak zalidněna, vnucovala mu násilněji jeho opuštěnost. Nepotřeboval mnoho času k rozhodnutí. Vrhl se do lesa a dal se po břehu řeky dolů po proudu. Běžel celý den. Neodpočíval. Zdálo se, jako by byl určen běžeti věčně. Jeho jakoby železné tělo neznalo únavy. A když se i dostavila únava, zděděná houževnatost pobádala ho k nekonečnému úsilí a umožňovala mu poháněti stěžující si tělo ku předu.

Kde řeka zahnula proti příkrým skalám, slézal vysoké hory v pozadí. Řeky a potoky, vlévající se do veletoku, přebrodil nebo přeploval. Často pustil se po ledové kůře, jež se počínala tvořiti na krajích, a nejednou se probořil a zápasil o život v ledově studeném proudu. Neustále ohlížel se po stopě bohů, kde asi opustila řeku a odbočila do vnitrozemí.

Bílý Tesák byl intelligentnější nad průměr svého plemene; ale jeho duševní obzor nebyl dostatečně široký, aby objímal i druhý břeh Mackenzie. Což jestliže stopa bohův odbočila na oné straně? To ho nikdy nenapadlo. Později, když již byl více cestoval, byl starší i moudřejší a věděl více o stezkách a řekách, byl by snad pochopil a vytušil podobnou možnost. Ale tato duševní síla ležela teprve před ním v budoucnosti. Nyní běžel slepě, zabíraje do svých dohadů jen tu stranu Mackenzie, po které běžel.

Celou noc běžel, narážeje ve tmě na překážky a nehody, jež ho zdržovaly, ale neodstrašily. Uprostřed druhého dne běžel již nepřetržitě třicet hodin, a jeho ocelové svaly slábly. Byla to duševní vytrvalost, jež ho udržovala v běhu. Nežral po čtyřicet hodin a byl vysílen hladem. Opětovné promočení v ledové vodě rovněž naň působilo. Jeho pěkný kožich byl zcuchaný. Široké tlapky jeho nohou byly odřené a krvácely. Počal kulhati, a kulhání vzrůstalo každou hodinou. A by bylo ještě hůře, obloha se zachmuřila, a začal padati sníh — mokrý, tající, lepkavý sníh, kluzký pod nohou, který mu ukryl krajinu, jíž putoval, zakryl nerovnosti půdy, takže chůze jeho nohou byla nesnadnější a trapnější.

Šedý Bobr zamýšlel položiti se táborem té noci na druhé straně Mackenzie, neboť v tom směru leželo loviště. Ale krátce před setměním zahlédla Kloo-kooch, squaw Šedého Bobra, jak los přichází k řece napíti se. Nuže, kdyby nebyl los přišel se napíti, kdyby nebyl Mit-sah zakormidloval stranou pro sníh, kdyby nebyla Kloo-kooch zahlédla losa a kdyby ho nebyl Šedý Bobr skolil šťastnou ranou z ručnice, všechny následující věci by byly se staly jinak. Šedý Bobr nebyl by tábořil na této straně Mackenzie, Bílý Tesák byl by přešel kolem a běžel dále, až by nalezl buď smrt, nebo cestu ke svým divokým bratřím a stal se jedním z nich — vlkem až do konce svých dnů.

Noc se snesla. Sníh padal hustěji a Bílý Tesák kňouraje tiše pro sebe potácel se a kulhal ku předu, když přišel na čerstvou stopu ve sněhu. Tak čerstvá byla, že hned poznal, kam vede. Kňuče dychtivostí šel po ní dále od řeky a mezi stromy. Táborové zvuky dolehly k jeho sluchu. Spatřil zář ohně, Kloo-kooch vařící večeři, Šedého Bobra sedícího na bobku a žvýkajícího kus syrového loje. Čerstvé maso bylo v táboře!

Bílý Tesák čekal výprask. Schoulil se, zježil trochu a přemýšlel o tom. Pak šel zase ku předu. Bál se a nelíbilo se mu bití, o němž věděl, že ho očekává. Ale věděl též, že bude požívati pohodlí ohně, ochrany bohův i společnosti psů — společnosti nepřátel, ale přece jen společnosti, uspokojující jeho společenské potřeby.

Veplížil se schoulen do světla ohně. Šedý Bobr spatřil ho a přestal žvýkati lůj. Bílý Tesák plazil se krče se v pokoře svého ponížení a poddanství. Plazil se přímo k Šedému Bobru, a každý palec jeho postupu stával se pomalejším a trapnějším. Konečně ležel u nohou svého pána, v jehož majetek se nyní vydával, tělem i duší. Z dobré vůle přišel, aby seděl u ohně člověka a aby jím byl ovládán. Bílý Tesák se třásl, čekaje, že trest naň dopadne. Ruka nad ním se pohnula. Mimovolně přikrčil se pod očekávanou ranou. Ta však nedopadla. Podíval se pokradmu vzhůru. Šedý Bobr trhal kus loje ve dvě poloviny. Šedý Bobr podával mu kus loje! Velmi zlehka a podezřívavě zpočátku očichal lůj a pak jal se jej žráti. Šedý Bobr poručil, aby mu přinesli maso a chránil ho při žraní před ostatními psy. Po té vděčně a spokojeně ulehl Bílý Tesák u nohou Šedého Bobra, dívaje se do ohně, který ho hřál, mrkaje a podřimuje, bezpečen u vědomí, že jitro nezastihne ho putujícího osaměle pustými hvozdy, ale v táboře lidských živočichův, u bohů, jimž se sám odevzdal a na nichž nyní závisí.

Kapitola pátá. Spolek

Asi uprostřed prosince vydal se Šedý Bobr na cestu vzhůru po Mackenzie. Mit-sah a Kloo-kooch šli s ním. Jedny saně řídil sám, a byly taženy psy, s nimiž obchodoval, nebo jež půjčoval. Druhé, menší saně řídil Mit-sah, a do nichž bylo zapřaženo spřežení štěňat. Byla to spíše hračka, ale bylo to potěšení pro Mit-sah, který cítil, že ve světě začíná konati dílo muže. Učil se tím též říditi a cvičiti psy; a štěňata zvykala si nésti postroj. Nicméně saně konaly jistou službu, neboť nesly skoro dvě stě liber nářadí a potravy.

Bílý Tesák viděl již táborové psy plahočiti se v postroji, takže valně se nevzpíral, když naň poprvé navlékali postroj. Kolem krku dali mu obojek mechem podložený, dvěma postraňky spojený s pásem ovíjejícím tělo na prsou. K pasu byl upevněn dlouhý provaz, za který táhl saně.

Ve spřežení bylo sedm štěňat. Ostatní narodila se dříve v roce, byla devět nebo deset měsíců stará, kdežto Bílému Tesáku bylo teprv osm měsíců. Každý pes byl přivázán k saním jediným provazem. Ani dva provazy neshodovaly se v délce, a mezi dvěma provazci byl aspoň rozdíl délka psího těla. Každý provaz vedl ke kruhu na předku saní. Saně samy neměly spodních oblouků, byl to prostý toboggan z březové kůry, s předním koncem vzhůru obráceným, aby se nevrýval do sněhu. Tato konstrukce umožňovala rozložiti váhu saní i nákladu na nejširší plochu sněhového povrchu; neboť sníh byl křišťálový velmi měkký prach. Dle téhož požadavku co nejširšího rozdělení váhy psi na konci svých provazů paprskovitě se rozbíhali od konce saní, tak že žádný pes nešlapal do šlépějí druhého.

Vějířové uspořádání mělo ještě jinou dobrou stránku. Různá délka provazů zabraňovala psům napadnouti ty, kteří běželi před nimi. Kdyby chtěl pes napadnouti druhého, bylo by mu obrátiti se na toho, který byl na kratším provaze. V tom případě byl by se však s ním střetl tváří v tvář a také by se byl střetl s bičem poháněčovým. Ale nejzvláštnější dobrá stránka záležela v tom, že pes, chtící napadnouti toho, který běžel před ním, musel táhnouti saně rychleji, a čím rychleji saně ujížděly, tím rychleji mohl ubíhati pronásledovaný pes. Tak zadní pes nemohl nikdy dohoniti předního. Čím rychleji běžel, tím rychleji běžel i pronásledovaný, tím rychleji běželi všichni psi. Při tom jely saně rychleji; a tak vychytrale nepřímým způsobem člověk zesiloval svou vládu nad zvířaty.

Mit-sah podobal se otci, z jehož šedého vědění mnoho si osvojil. V minulosti pozoroval, jak Lip-lip pronásleduje Bílého Tesáka, ale tehdy byl Lip-lip cizí pes a Mit-sah se neodvážil nikdy ničeho většího, než hoditi po něm příležitostně kamenem. Ale nyní byl Lip-lip jeho pes. Mit-sah začal na něm prováděti pomstu tím, že ho dal na konec nejdelšího provazu. Tím stal se Lip-lip vůdcem, a to byla zdánlivě čest, ale ve skutečnosti odňalo mu to veškeru vážnost, a na místě, aby byl rváčem a vládcem smečky, byl pojednou nenáviděn a pronásledován celou smečkou.

Protože běžel na konci nejdelšího provazu, psi viděli ho neustále před sebou ubíhati. Vše, co z něho zahlédli, byl huňatý ohon a prchající zadní nohy — pohled daleko méně divoký a zastrašující, než jeho ježící se hříva a blýskavé tesáky. Duševní pochody psů jsou pak již takového směru, že vidouce jej ubíhati, touží dohoniti ho a mají pocit, jako by před nimi utíkal.

V okamžiku, kdy se saně rozjely, spřežení dalo se v hon za Lip-lipem, a honba prodloužila se na celý den. Ze začátku jevil náklonnost obrátiti se na pronásledovatele, žárliv na svou důstojnost a rozhněván; ale v takovém případě šlehl ho Mit-sah do tváře štípajícím bičem z třicet stop dlouhého sobího střeva a donutil ho schlípiti ocas a běžeti dále. Lip-lip by byl mohl čeliti smečce, ale nemohl čeliti biči, a nezbylo mu, než udržovat dlouhý provazec napjatý a boky daleko před zuby druhů.

Ale ještě vetší chytráctví skrývalo se v hlubinách indianské mysli. Aby zostřil nekonečné pronásledování vůdce, Mit-sah dával mu přednost před druhými psy. Toto nadržování vzbudilo v nich žárlivost a nenávist. V jejich přítomnosti dával mu Mit-sah maso, a dával je jemu samotnému. To je rozzuřovalo. Vztekali se kolem právě mimo dosah biče, zatím co Lip-lip požíral maso a Mit-sah ho chránil. I když mu nedával maso, Mit-sah udržoval smečku ve vzdálenosti a v přesvědčení, že Lip-lipovi dává maso.

Bílý Tesák podjal se ochotně práce. Prodělal delší dráhu vývoje, než druzí psi, nežli se poddal vládě bohův, a poznal dokonaleji marnost vzpírání se jejich vůli. K tomu pak pronásledování se strany smečky snížilo poměrně její význam v jeho očích a zvýšilo význam člověka. Nenavykl si záviseti na společnosti svého plemene. A Kiche byla již skoro úplně zapomenuta a hlavní způsob výrazu, který mu zůstal, byl v poslušnosti prokazované těm, jež uznal za své pány. Pracoval tedy těžce, učil se kázni a byl poslušný. Věrností a ochotou vyznačovala se jeho námaha. To jsou podstatné rysy vlka a divokého psa, když byli ochočeni, a tyto rysy měl Bílý Tesák v neobyčejné míře.

Mezi Bílým Tesákem a ostatními psy existoval spolek, ale byl to spolek války a nepřátelství. Nenaučil se nikdy hráti si s nimi. Znal jen, jak bojovati, a také s nimi bojoval, opláceje jim stonásobně kousnutí, která mu uštědřili za dnů, kdy Lip-lip byl vůdcem smečky. Ale Lip-lip nebyl již vůdcem — leda když prchal před svými druhy na konci svého provazu, se saněmi hopkujícími vzadu. V táboře držel se těsně u Mit-sah, Šedého Bobra nebo Kloo-kooch. Nesměl se odvážiti vzdáliti se od bohů, neboť nyní tesáky všech psů byly proti němu, a okusil hořkosti pronásledování, jichž dříve zakoušel Bílý Tesák.

Po svržení Lip-lipa Bílý Tesák byl by mohl se státi vůdcem smečky. Byl však k tomu příliš mrzutý a samotářský. Prostě jen vyprášil kožichy svým druhům ve spřežení. Jinak je ignoroval. Vyhýbali se mu z cesty; a ani nejsmělejší neodvážil se obrati ho o jeho maso. Naopak, pohlcovali vlastní žrádlo co nejspěšněji z bázně, aby jim ho nevzal. Bílý Tesák znal dobře zákon — potlačovati slabé a poslouchati silných. Sežral svůj podíl masa, jak rychle dovedl. A pak běda psu, který ještě nebyl hotov! Zavrčení, zablesknutí se tesáků, a pes žaloval k hvězdám svou nevoli, zatím co Bílý Tesák dojedl jeho podíl místo něho.

Každé chvíle ovšem některý z psů vzplanul k odboji, ale byl hned podroben. Tak Bílý Tesák nevycházel z cviku. Byl žárliv na své osamění, v němž se udržoval uprostřed smečky, a často bojoval, by si je uhájil. Ale takové boje měly krátké trvání. Byl pro druhé příliš rychlý. Byli rozsápáni a krváceli, než věděli, oč jde, byli vypráskáni takřka dříve, nežli se dali do boje.

Kázeň, kterou Bílý Tesák udržoval mezi druhy, byla stejně přísná, jako kázeň u saní, udržovaná bohy. Nedovoloval jim nikdy žádné volnosti. Nutil je neúprosně k úctě vůči sobě. Mezi sebou mohli si dělati, co chtěli. To se ho netýkalo. Ale jeho se týkalo, aby ho nechali o samotě v jeho odloučenosti, uhýbali se mu z cesty, když se mu uráčilo choditi mezi nimi, a v každý čas uznávali jeho nadvládu nad sebou. Stačil nádech bojovné upjatosti s jejich strany, zvednutý pysk neb zježení srsti, a již se do nich pustil, nelítostný a krutý, rychle je přesvědčuje o tom, že byli na omylu.

Byl úžasný tyran. Jeho vláda byla pevná jak ocel. Potlačoval slabé, vykonávaje tím pomstu. Ne nadarmo byl vydán nelítostnému boji o život ve svém mládí, když on i matka sami a bez podpory uhájili se a udrželi na živu, obklopeni sveřepou Divočinou. A ne nadarmo naučil se choditi zticha, když bytost vyšší síly šla kolem. Potlačoval slabé, ale vážil si silných. A v průběhu dlouhé cesty Šedého Bobra chodil zajisté zticha mezí dorostlými psy v táborech cizích lidských živočichů, s nimiž se sešli.

Měsíce plynuly. Vždy dále vedla cesta Šedého Bobra. Síla Bílého Tesáka vyvíjela se dlouhými hodinami na pochodu a ustavičným namáháním u saní; a bylo by se řeklo, že jeho duševní vývoj je takřka ukončen. Poznal zcela dokonale svět, v němž žil. Jeho rozhled byl chmurný a materialistický. Svět, jak jej viděl, byl divoký a brutální, svět bez tepla, svět, v němž neexistovaly něžnosti a náklonnost a jasná lahoda duševní.

Neměl žádné náklonnosti k Šedému Bobru. Byl bůh, pravda, ale nanejvýš divoký bůh. Bílý Tesák rád uznával jeho nadvládu, ale byla to nadvláda založená na vyšší inteligenci a surové síle. V jádru bytosti Bílého Tesáka bylo cosi, co činilo tuto nadvládu žádoucí, jinak nebyl by se vrátil z Divočiny, by se podrobil. V přirozenosti jeho byly hlubiny, do nichž ještě nic neproniklo. Laskavé slovo, hladivý dotek ruky se strany Šedého Bobra mohl proniknouti do těchto hlubin; ale Šedý Bobr nehladil ani neříkal laskavých slov. Nebyl to jeho způsob. Jeho svrchovanost byla divošská, a divošsky vládl, vykonávaje spravedlnost klackem, trestaje přestupek bolestí rány a odměňuje zásluhu ne laskavostí, ale tím, že neuhodil.

Tak Bílý Tesák nevěděl ničeho o nebi, jež mu ruka lidská může dáti. Mimo to vůbec neměl rád lidských rukou. Měl k nim podezření. Ovšem že dávaly někdy maso, ale častěji bolest. Ruce byly věci, od nichž lépe zůstati daleko. Metaly kamení, mávaly holemi, klacky a biči, rozdávaly šlehy a rány, a když se ho dotkly, způsobovaly chytrácky bolest štípáním, taháním a kroucením. V cizích vesnicích sešel se s rukama dětí a seznal, že dovedou krutě zraňovati. Také mu jednou takřka vyrazilo oko batolící se „papoose“.^[2] Následkem těchto zkušeností stal se podezřívavým ke všem dětem. Nemohl jich snésti. Když se přiblížily se svýma zlověstnýma rukama, zdvihl se a odešel.

V kterési vesnici u Velkého Otročího Jezera, bráně se proti zlu se strany rukou lidských živočichů, dospěl k modifikaci zákona, jemuž byl naučen Šedým Bobrem — že totiž kousnouti některého z bohů je neodpustitelný zločin. V této vesnici po způsobu všech psů ve všech vesnicích Bílý Tesák se vydal na spižování. Jakýsi hoch sekal sekerou zmrzlé losí maso, a odpadky létaly do sněhu. Bílý Tesák plíže se kolem a ohlížeje se po potravě, zastavil se a počal žráti odpadky. Zahlédl, že hoch odložil sekeru a popadl silný klacek. Bílý Tesák právě včas uskočil dopadající ráně. Hoch jej pronásledoval, a Bílý Tesák, jsa cizincem ve vesnici, uprchl mezi dva stany a shledal východ uzavřen vysokou stěnou hlinitého břehu.

Nebylo uniknutí. Jediná cesta ven byla mezi oběma stany a tu střežil hoch. S holí k ráně napřaženou blížil se k zaskočenému provinilci. Bílý Tesák zuřil. Postavil se proti hochovi, zježen a vrče, uražen ve svém citu pro spravedlnost. Znal zákon spižování. Všechny odpadky masa, tedy i zmrzlé úštěpky, patřily psu, který je našel. Neudělal nic zlého, neporušil žádného zákona a přece tento hoch se chystal dáti mu výprask. Bílý Tesák takřka nevěděl, co se stalo. Udělal to v návalu vzteku. A udělal to tak rychle, že ani hoch to nevěděl. Vše, co hoch věděl, bylo, že jakýmsi nevysvětlitelným způsobem byl povalen do sněhu a ruka držící klacek byla hluboce rozsápána zuby Bílého Tesáka.

Ale Bílý Tesák věděl, že porušil zákon bohův. Zatkl zuby do posvátného masa jednoho z nich a nemohl očekávati, leč nejhroznější trest. Uprchl k Šedému Bobru, za jehož chránícíma nohama se schoulil, když kousnutý hoch a rodina hochova přišla, žádajíce pomstu. Ale odešli bez pomsty. Šedý Bobr bránil Bílého Tesáka. Tak učinili i Mit-sah a Kloo-kooch. Bílý Tesák, naslouchaje slovní válce a pozoruje hněvivé posuňky, poznal, že jeho čin byl schvalován. A tak se stalo, že se poučil, že je rozdíl mezi bohy. Byli tu jeho bohové a byli tu jiní bohové, a mezi nimi byl rozdíl. Spravedlnost, či nespravedlnost, to bylo totéž: musil přijmouti vše, co přicházelo z rukou jeho vlastních bohů. Nebyl však nucen dáti si líbiti nespravedlnost od jiných bohů. Měl výsadu vzepříti se svými zuby. A to byl také zákon bohů.

Nežli byl tento den u konce, měl se Bílý Tesák více poučiti o tomto zákonu. Mit-sah sbíraje sám dříví v lese, sešel se s pokousaným hochem. S ním byli jiní hoši. Prudká slova vyměněna. Pak se všichni hoši vrhli na Mit-sah. Vedlo se mu špatně. Rány dopadaly naň se všech stran. Bílý Tesák nejprve jen přihlížel. Byla to záležitost bohův a jeho se netýkala. Pak si však uvědomil, že to je Mit-sah, jeden z jeho vlastních bohů, s kterým se špatně zachází. To, co Bílý Tesák učinil, nebylo výsledkem žádné úvahy. Šílený nával vzteku se ho zmocnil; skočil mezi zápasníky. Pět minut na to krajina byla pokryta prchajícími hochy, a mnohý z nich krvácel do sněhu na znamení, že zuby Bílého Tesáka nezahálely. Když Mit-sah vypravoval svou příhodu v táboře, Šedý Bobr nařídil dáti Bílému Tesáku maso. Nařídil dáti mu mnoho masa; a Bílý Tesák leže nacpán a ospalý u ohně věděl, že zákon došel potvrzení.

Ve shodě s těmito zkušenostmi naučil se Bílý Tesák znáti zákon majetku a povinnost hájiti majetek. Od ochrany těla svého boha k ochraně majetku svého boha byl jen krok, a on učinil tento krok. Co patřilo jeho bohu, bylo nutno chrániti proti celému světu — i kdyby při tom bylo nezbytno kousati jiné bohy. Takový čin nebyl jen svatokrádežný, ale byl spojen s nebezpečenstvím. Bohové byli všemocní, a pes proti nim nebyl ničím; nicméně Bílý Tesák naučil se stavěti se jim na odpor s divokou bojovností a bez bázně.

Při tom Bílý Tesák brzo seznal jednu věc, že totiž zlodějský bůh je obyčejně zbabělý bůh, a rád se dá na útěk při prvním poplachu. Také na to přišel, že uplynula vždy jen krátká doba mezí poplachem a příchodem Šedého Bobra na pomoc. Dospěl k přesvědčení, že to není strach před ním, který zahání zloděje, ale strach před Šedým Bobrem. Bílý Tesák nedělal poplach štěkáním. Neštěkal nikdy. Jeho methoda byla vrhnouti se přímo na vetřelce, a možnoli zakousnouti se do něho. Ježto byl nevrlý a samotářský, nemaje ničeho společného s druhými psy, byl neobyčejně způsobilý ochraňovati majetek svého pána; a v tom byl povzbuzován a cvičen Šedým Bobrem. Následek toho byl, že se stal Bílý Tesák ještě divočejším, nezkrotnějším a samotářštějším.

Měsíce plynuly a utužovaly víc a více spolek mezi psem a člověkem. Byl to starobylý spolek, ve který vešel s člověkem první vlk, který přišel z Divočiny. A jako všichni následující vlci a divocí psi, kteří podobně učinili, tak i Bílý Tesák dopracoval se tohoto spolku sám. Podmínky byly prosté. Svou vlastní svobodu dal za to, aby mohl míti boha z masa a krve. Potrava a oheň, ochrana a společnost byly některé z věcí, jež přijímal od boha. Za to pak opatroval majetek bohův, hájil jeho tělo, pracoval pro něho a poslouchal ho.

Míti boha, znamená sloužiti. Bílý Tesák sloužil z povinnosti a posvátné hrůzy, ale ne z lásky. Nevěděl, co je to láska. Nezakusil nikdy lásky. Kiche byla vzdálená vzpomínka. A pak odřekl se nejenom Divočiny a svého plemene, když se odevzdával člověku, ale podmínky spolku byly takové, že i kdyby byl opět se setkal s Kiche, nebyl by opustil svého boha, by šel s ní. Jeho poslušnost k člověku zdála se býti jaksi jeho zákonem, jsouc silnější, než láska k svobodě, jeho plemeni a příbuzným.

Kapitola šestá. Nouze

Blížilo se jaro, když Šedý Bobr dokončil svou pouť. Byl duben, a Bílý Tesák byl rok stár, když vjel se saněmi do vesnice, jež byla jeho domovem, a Mit-sah zbavil ho postroje. Ačkoli ještě daleko nedosáhl nejvyššího vzrůstu, byl přece Bílý Tesák po Lip-lipovi největší z ročních psů ve vesnici. Jak po otci, vlku, tak po Kiche zdědil postavu a sílu a měl již rozměry dorostlých psů. Nedosáhl však dosud pravé mohutnosti. Jeho tělo bylo štíhlé a lehké a síla jeho více šlachovitá než massivní. Jeho kožich byl pravé vlčí šedé barvy, a dle všech vnějších známek byl sám pravý vlk. Čtvrtina psí krve, zděděné po Kiche, nezanechala u něho žádných fysických stop, ačkoli měla vliv na jeho duševní vývoj.

Procházel se vesnicí, poznávaje opět s klidným uspokojením různé bohy, které byl poznal před tou dlouhou cestou. Pak byli tu psi, dorůstající štěňata, jako on sám a dospělí psi, kteří nevypadali tak velicí a hroziví, jako jejich obrazy v paměti vtisknuté. Měl před nimi menší strach než kdysi, probíhaje mezi nimi s jistou bezstarostnou nenuceností, která mu byla stejně nová, jako rozkošná.

Byl tu Baseek, prošedivělý starý chlap, který dříve potřeboval jen vyceniti tesáky, aby zaplašil Bílého Tesáka, krčícího se a schouleného. Od něho z veliké části byl Bílý Tesák poučen o své bezvýznamnosti, a od něho nyní měl se naučiti mnohému o změně a vývoji, jenž se u něho odehrál. Kdežto Baseek slábl stářím, Bílý Tesák sílil mládím.

Bylo to při rozčtvrcování čerstvě zabitého losa, kdy Bílý Tesák seznal svůj změněný poměr ku psímu světu. Dostal pazneht a část holenní kosti, na níž byl ještě kousek masa. Vzdáliv se vřavy psů, skryt za houštím, počal pohlcovati svou kořist, když naň vrazil Baseek. Než si uvědomil, co vlastně dělá, chňapl vetřelce dvakrát a odskočil. Baseek byl překvapen jeho pošetilostí a rychlostí útoku. Stál, dívaje se pitomě na Bílého Tesáka, a syrová, rudá kost holenní ležela mezi nimi.

Baseek byl stár a postřehl již vzrůstající sílu psů, které byl dříve zvykl zastrašovati. Byly to hořké zkušenosti, které násilím spolkl, a jež ho nutily napnouti veškeru moudrost na obranu. Za starých časů byl by skočil na Bílého Tesáka v zuřivosti spravedlivého hněvu. Ale nyní jeho mizící síly nedovolovaly takového zakročení. Zježil se divoce a díval se zlověstně přes holenní kost na Bílého Tesáka. A Bílý Tesák, v němž se probouzela v značné míře opět bývalá úcta, slábl, jak se zdálo, a scvrkal se a zmenšoval, uvažuje, jak by se dal na ústup, který by nebyl příliš nečestný.

A právě zde dopustil se Baseek omylu. Kdyby se byl spokojil s vzezřením divokým a zlověstným, vše by bylo dopadlo dobře. Bílý Tesák odhodlán již takřka k ústupu, byl by býval ustoupil, přenechávaje mu maso. Ale Baseek nečekal. Považoval vítězství již za jisté a přikročil blíže k masu. Když schýlil bezstarostně hlavu, aby je očichal, Bílý Tesák zježil se zlehka. Ani nyní nebylo pro Baseeka ještě příliš pozdě napraviti situaci. Kdyby byl pouze stanul nad masem s hlavou vztýčenou a posupným pohledem, Bílý Tesák byl by na konec couvl. Ale čerstvé maso zavonělo příliš silně nosu Baseekovu, a hltavost přiměla ho zakousnouti se.

To bylo příliš mnoho pro Bílého Tesáka. Maje v živé paměti měsíce nadvlády nad svými druhy ve spřežení, nedovedl se ovládati tak, aby stál nečinně, když jiný pohlcuje maso, jež patřilo jemu. Jak byl jeho obyčej, vyrazil bez výstrahy. Prvním chňapnutím bylo Baseekovo pravé ucho roztřepeno v cáry. Byl zpitomělý náhlostí toho. Ale více věcí, a nanejvýš bolestných se odehrávalo se stejnou náhlostí. Nohy byly mu podraženy, hrdlo prokousnuto. Co se namáhal povstati, mladý pes dvakráte se mu zakousl do ramene. Rychlost všeho uváděla ve zmatek. Baseek rozehnal se nadarmo po Bílém Tesáku, a čelisti jeho sklaply zuřivě na prázdno. V nejbližším okamžiku měl rozsápaný nos a vrávoral od masa.

Situace byla nyní převrácena. Bílý Tesák stál nad holenní kostí, naježen a hrozivý, kdežto Baseek setrval opodál, chystaje se k ústupu. Nesměl odvážiti se zápasu s tímto mladým horkokrevníkem a opět poznal a tentokráte hořčeji, klesání sil s blížícím se stářím. Jeho pokus zachrániti svou důstojnost byl heroický. Obrátiv se tiše zády k mladému psu a holenní kosti, jakoby bylo pod jeho důstojností všimnouti si jich, velebně odcházel. A nezastavil se, by si olízal krvácející rány, dokud nebyl úplně z dohledu.

Na Bílého Tesáka účinkovalo to tak, že měl nyní větší sebedůvěru a pýchu. Chodil méně skromně mezi dorostlými psy; jeho chování k nim bylo méně úslužné. Ne, že by se byl odchyloval se své cesty, aby vyhledával srážky — naprosto ne. Ale na své cestě vyžadoval ohledu. Trval na svém právu choditi svou cestou bez obtěžování a neustupovati jinému psu. Musilo se s ním počítati, to bylo vše. Nesměl již býti přehlížen a ignorován, jako byla napořád štěňata, jeho druhové v spřežení. Ustupovala s cesty dospělým psům, a odstupovala jim maso z donucení. Ale Bílý Tesák, nespolečenský, samotářský, mrzoutský, ohlížející se sotva na pravo nebo na levo, obávaný, odmítavého vzezření, vzdálený a cizí byl uznán za rovnocenného od zmatených starších psů. Brzy naučili se nechávati ho o samotě, ani se neodvažujíce nepřátelských činův, ani nenabízejíce přátelství. Když ho nechali o samotě, nechal jich i on o samotě — a toto uspořádání záležitostí shledali nanejvýš žádoucím po několika málo srážkách.

Uprostřed léta Bílý Tesák cosi zažil. Klusaje svým tichým způsobem, aby vyzkoumal nový stan, který byl vztýčen na kraji vesnice, zatím co byl s lovci po stopě losa, naběhl zpříma na Kiche. Stanul a díval se na ni. Vzpomínal si na ni matně, ale vzpomínal na ni, a to bylo více, než se dalo říci o Kiche. Vycenila naň zuby s bývalým, hrozivým zavrčením, a v paměti se mu rozbřesklo. Jeho zapomenutý věk štěněte, vše, co bylo ve spojení s tímto povědomým zavrčením, rázem vybavilo se mu v paměti. Dříve, nežli znal bohy, byla mu ona středem všehomíra. Staré, povědomé city oněch časů vrátily se, unesly ho. Radostně poskočil jí vstříc, ale ona uvítala ho zlými tesáky, které mu rozťaly tvář až ke kosti. Nechápal, couval zmaten a udiven.

Ale nebyla to vina Kiche. Přirozenost vlčí matky není taková, by se pamatovala na svá mláďata po roce. Nepamatovala se tedy již na Bílého Tesáka. Byl cizí živočich, vetřelec; a její nynější rodina štěňat dávala jí právo odmítnouti takové vtírání se.

Jedno ze štěňat batolilo se k Bílému Tesáku. Byli poloviční bratři, jenže to nevěděli. Bílý Tesák očichával štěně zvědavě, načež Kiche se naň vrhla a podruhé mu roztrhla tvář. Couvnul dále. Všechny staré paměti a sdružené představy mizely opět a klesaly v hrob, z něhož byly vzkříšeny. Díval se na Kiche, lízající své štěně a ustávající tu a tam, aby naň zavrčela. Neměla pro něho ceny. Naučil se obejíti se bez ní. Její význam byl zapomenut. Nebylo místa pro ni v jeho plánech, a nebylo místa pro něho v jejích plánech.

Ještě stál zpitomělý a zmatený, se vzpomínkami zapomenutými, divě se, co to vše znamená, když ho Kiche napadla po třetí, chtějíc ho nadobro zahnati z blízkosti. A Bílý Tesák dal se zahnati. Byla to samička jeho plemene, a byl zákon jeho plemene, že samci nesmějí bojovati proti samičkám. Nevěděl ničeho o tomto zákonu, neboť nebyl dosažen sevšeobecňujícím duševním postupem, nebyl získán zkušeností ve světě. Poznal to jako tajné nutkání, nátlak pudu, — téhož pudu, který ho nutil výti na měsíc a hvězdy za nocí a který mu vnukal strach před smrtí a neznámem.

Měsíce plynuly. Bílý Tesák sílil, stával se těžším, složitějším, a jeho povaha vyvíjela se směrem udaným dědičností a okolím. Co zdědil, byla životní látka, kterou možno přirovnati k hlíně. V ní byly skryty mnohé možnosti, byla schopna sformování do mnohých, rozličných tvarův. Okolí modelovalo hlínu, dávalo jí určitou formu. Kdyby byl Bílý Tesák nikdy se nepřiblížil ohňům člověka, Divočina byla by ho utvářela v pravého vlka. Ale bohové dali mu jiné okolí a byl přetvořen v psa, který byl dosti vlku podoben, ale který byl pes a ne vlk.

A tak, jak to určovala hlína jeho přirozenosti a tlak okolí, jeho povaha nabývala jisté, obzvláštní tvářnosti. Nebylo vyhnutí. Stával se mrzutějším, nespolečenštějším, samotářštějsím, divočejším; a psi poznávali více a více, že je lépe býti s ním v míru než ve válce, a Šedý Bobr cenil si ho výše každým dnem.

Bílý Tesák byl, jak se zdálo, vtělená síla v každém ohledu, a přece trpěl jednou slabostí. Nemohl snésti, aby se mu někdo smál. Smích lidí byla nenáviděná věc. Mohli se smáti mezi sebou čemukoli dle libosti, vyjma jeho, a bylo mu to lhostejné. Ale jakmile se smích obrátil na něho, zmocnil se ho nejstrašlivější vztek. On, který byl vážný, důstojný, zasmušilý, stával se smíchem zuřivým až k směšnosti. Tak ho to rozzuřovalo a z míry uvádělo, že po celé hodiny choval se jako démon. A běda psu, který v takové chvíli přišel mu do cesty. Bílý Tesák znal příliš dobře zákon, takže u Šedého Bobra dělal výjimku; za Šedým Bobrem byl klacek a božství. Ale za psy nebyla leč volná prostora, a do té prostory prchali, když se zjevil Bílý Tesák, rozběsněn smíchem.

Ve třetím roce jeho života přišla veliká nouze na Indiany při řece Mackenzie. V létě se ryby nedostavily. V zimě sobi opustili obvyklý směr svého stěhování. Losů bylo po řídku, králíci takřka zmizeli, lovečtí a draví živočichové hynuli. Když jim chyběl obyčejný pramen potravy, hladem seslabeni vrhali se proti sobě a požírali se mezi sebou.

Jen silní to přežili. Bohové Bílého Tesáka byli vždy lovečtí živočichové. Staří a slabí z nich zemřeli hladem. Kvílení bylo vesnicí, kde ženy a děti obcházely bez potravy, aby ta trocha, co měli, mohla putovati do žaludků lovců hubených a se zapadlýma očima, kteří probíhali lesy, marně pátrajíce po potravě.

K takové krajnosti byli dohnáni bohové, že jedli měkce vydělanou kůži moccasinů a rukavic, kdežto psi žrali postroje hřbetů a dokonce i biče. Psi požírali se také mezi sebou, a také bohové jedli psy. Nejslabší a nejméně cenní byli snědeni nejdříve. Psi, kteří ještě byli na živu, dívali se na to a porozuměli. Několik málo nejsmělejších a nejmoudřejších opustilo ohně bohův, které se nyní staly jatkami a uprchli do lesů, kde posléze zahynuli hladem nebo byli vlky sežráni.

V tomto čase bídy také Bílý Tesák odplížil se do lesů. Byl lépe uzpůsoben pro takový život než druzí psi, neboť výcvik jeho mládí byl mu vůdcem. Zvláště obratným stal se v chytání malých živých věcí. Dovedl ležeti v úkrytu celé hodiny, čekaje s trpělivostí stejně obrovskou jako byl jeho hlad, až se veverka odváží na zemi. Ani tehdy Bílý Tesák nejednal předčasně. Čekal, až si byl jist, že dostihne veverky, než se bude moci vrátiti do svého útočiště. Tehdy, a teprve tehdy vyletěl ze svého úkrytu jako šedá střela, neuvěřitelně rychlá, nikdy se nechybující cíle — prchající veverky, která neprchla dosti rychle.

Ačkoli měl s veverkami úspěchy, byla tu přece nesnáz, bránící mu živiti se jimi a stloustnouti po nich. Nebylo s dostatek veverek. Byl tedy nucen loviti ještě menší věci. Jeho hlad stával se časem tak prudkým, že neopovrhl ani vyhrabáváním lesních myší z jejich zemních děr. Také nezhrdl zápasiti s lasičkou, hladovou stejně jako on a mnohokráte divočejší.

Když ho hlad svíral nejhůře, plížil se zpět k ohňům bohův. Ale nešel až k ohňům. Číhal v lese, dávaje si pozor, aby nebyl objeven a olupuje oka ve vzácných případech, kdy se nějaká zvěř chytila. Uloupil dokonce králíka ze smyčky Šedého Bobra, když Šedý Bobr vrávoral a potácel se lesem usedaje často k odpočinku, pro slabost a udýchanost.

Jednoho dne setkal se Bílý Tesák s mladým vlkem, tenkým a hubeným, vychudlých údů následkem hladu. Kdyby nebyl sám hladov, byl by snad Bílý Tesák šel s ním a nalezl posléze cestu k smečce mezi své divoké bratry. Za těchto okolností však srazil mladého vlka, zabil a sežral ho. Štěstí dle všeho mu přálo. Vždycky, když byl v nejvyšší nouzi, našel něco, co by zabil. A zase, když byl sláb, měl štěstí, že žádný větší dravec naň nepřišel. Byl právě posilněn dvoudenním žraním, které mu poskytl rys, když naň přímo připadla hladová smečka vlků. Byla to dlouhá, krutá štvanice, ale Bílý Tesák byl lépe živen než oni a na konec jim utekl. A nejen, že jim utekl, ale navrátiv se v širokém kruhu ukořistil jednoho ze svých vyčerpaných pronásledovatelů.

Potom opustil tyto končiny a putoval k údolí, kde se zrodil. Zde, v starém doupěti sešel se s Kiche. Jako již jednou provedla, také ona uprchla od nehostinných ohňů bohův a vrátila se k svému starému útulku, by zde dala život svým mláďatům. Ale z toho doupěte zbývalo jen jedno mládě na živu, když se Bílý Tesák objevil, a ani to nemělo již dlouhého života před sebou. Mladý život měl špatné vyhlídky v takové nouzi.

Kiche uvítala syna způsobem naprosto nesrdečným. Ale Bílý Tesák si z toho ničeho nedělal. Odrostl již matce. Otočil tedy filosoficky chvost a klusal dále proti říčce. U místa, kde se rozvětvovala, pustil se na levo a nalezl doupě rysa, s nímž matka i on bojovali před časy. Zde v opuštěném hnízdě se usadil a odpočíval jeden den. Na počátku léta, v posledních dnech nouze, potkal Lip-lipa, který se také uchýlil do lesů a vedl tam bídný život. Bílý Tesák přišel naň neočekávaně. Klusajíce opačnými směry pod vysokou stěnou, zahnuli kolem skalního výstupku a octli se tváří v tvář. Stanuli náhlým trhnutím a pozorovali se vzájemně s podezřením.

Bílý Tesák byl ve skvělém stavu. Jeho lov byl dobrý a po celý týden nažral se vždy do sytosti. Byl dokonce nacpán poslední kořistí. Ale v okamžiku, kdy se podíval na Lip-lipa, zježila se mu srst po celé délce hřbetu. Bylo to zježení mimovolné s jeho strany — fysický stav, který v minulosti vždy doprovázel stav duševní, vyvolaný v něm Lip-lipovým dorážením a pronásledováním. Jako v minulosti zježil se a zavrčel, jakmile spatřil Lip-lipa, tak i nyní automaticky se zježil a zavrčel. Neplýtval časem. Provedl věc důkladně a rychle. Lip-lip pokusil se couvnouti, ale Bílý Tesák vrazil do něho prudce, rameno do ramene. Lip-lip byl povalen na znak. Zuby Bílého Tesáka zaťaly se mu do hubeného hrdla. Nastal smrtelný zápas, za kterého Bílý Tesák obcházel kolem bděle a upjatými kroky. Pak se dal opět do běhu a klusal podle úpatí stěny.

Kdysi, nedlouho na to, přišel ke kraji lesa, kde úzký pruh volné plochy skláněl se k Mackenzie. Šel již dříve přes toto území, ale nyní zaujímala je vesnice. Stále skryt mezi stromy zastavil se, by pozoroval situaci. Co viděl, slyšel a cítil bylo mu povědomé. Byla to stará vesnice přenesená na jiné místo. Ale co viděl, slyšel a čichal bylo jiné než tehdy, když prchal. Nebylo tu žádného kňučení ani kvílení. Spokojené zvuky pozdravovaly jeho sluch a když zaslechl hněvivý výkřik ženy, věděl hned, že to je hněv pochodící z plného žaludku. A ve vzduchu bylo cítiti ryby. Byla tu potrava. Nouze přešla. Vykročil směle z lesa a klusal do tábora přímo ke stanu Šedého Bobra. Šedého Bobra zde nebylo, ale Kloo-kooch uvítala ho radostnými výkřiky a celou čerstvě chycenou rybou, a Bílý Tesák ulehl si, by očekával příchodu Šedého Bobra.