ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V pekárně i cukrárně se denně opakují mnohé práce a odehrávají se rozmanité děje chemické, k jichž pochopení je třeba aspoň některých znalostí z fysiky a chemie.

28. Prvky a sloučeniny

Homoli cukru lze roztlouci na kousky, tyto pak lze rozemleti na jemný prášek. I nejmenší prášek zůstává pořád cukrem. —

Vsypeme-li cukrový prášek do sklenice čaje, zmizí na pohled cukr, ale čaj je sladký. Cukr se nám rozplynul v částečky tak nepatrné, že jich nelze viděti a také je nelze už žádným fysikálním způsobem (t. j. na př. rozdrobením rozpouštěním) rozděliti v částečky menší. Tak jsme nabyli nejmenších, fysikálním způsobem dále nedělitelných částeček cukru, kterým se říká v lučbě (chemii) molekuly.

Praž na plechové lžíci kousek cukru plamenem svíčky nebo na rozežhaveném uhlí! Cukr se roztaví v hnědou kapalinu, ze které pak prchá hustý plyn a po chvíli zůstane na lžíci černý uhel, který má zcela jiné vlastnosti než cukr: je černý, není sladký, nerozpouští se ve vodě. Z pokusu je patrno, že cukr není jednoduchou látkou, nýbrž látkou složenou.

Příkladem složených látek (sloučenin), s nimiž pekař a cukrář denně pracuje, mohou nám býti: voda, mléko, sůl, prášky do pečiva, cukr, škrob, dřevo, vápno atd.

Je jich veliké množství.

Také kousek síry lze rozetříti v jemný prášek, a každý ten prášek zůstává sírou. —

Pražíme-li kousek síry v plechové krabičce na př. od konserv, částečně uzavřené, síra se roztaví, ale po vychladnutí máme zase síru pevnou. Ze samotné síry nelze žádným způsobem chemickým nabýti látky (hmoty) jednodušší. Chemik říká, že síra se nedá rozložiti.

Síra a ještě jiné hmoty, kterých nelze rozložiti v hmoty jednodušší — jsou prvky. — Z prvků jsou v okolí pekařově: tuha, dřevěné uhlí, železo, zinek, měď, olovo, zlato, stříbro.

Snadno si opatříme trochu žlutého prášku sirkového květu a jemných železných pilin. Jak už známo, jsou síra i železo prvky.

Smíchejme trochu prášku síry s trochu prášku železa. Směs je barvy žlutošedé a magnetem bylo by lze vybrati z ní železné piliny. Ve směsi tedy ani železo ani síra nepozbyly svých vlastností. Zahřejeme-li však tuto směs na železné lopatce nad rozpáleným uhlím, šlehne směsí plamen a na lopatce zůstane speklá hmota, která už není ani sírou (nehoří), ani železem (magnet jí nepřitahuje). Ze dvou prvků: síry a železa, působením tepla vznikla hmota úplně nová a zcela jiných vlastností, než měly jmenované prvky. — Říká se: síra se železem se sloučila a tím sloučením vznikla — sloučenina. Pamatuj: Ve smíšenině prvky svoje vlastnosti podržují, ve sloučenině jich pozbývají. Při prvním pokuse jsme sloučeninu (t. j. cukr) rozložili v prvky, v posledním pokuse jsme naopak prvky (t. j. síru a železo) sloučili ve sloučeninu. Všech prvků je mnohem méně než sloučenin.

Dosud jich známe přes 80.

V dalších výkladech poznáme ty prvky a sloučeniny, jejichž znalost jest pekaři a cukráři nezbytnou.

Z prvků jsou to: vodík, kyslík, dusík, uhlík, ze sloučenin: voda, sůl kuchyňská, cukr, škrob, kysličník uhličitý, kysličník uhelnatý, sloučeniny obsažené v obilí, mouce, mléce a nejdůležitější sloučeniny v lidském těle.

29. Voda — vodík — kyslík

Voda je sloučenina dvou plynných prvků: vodíku a kyslíku. — Vodu lze v tyto dva prvky také skutečně rozložiti. K rozkladu vody použijeme elektrického proudu a přístroje.

Nádobu naplníme vodou, kterou jsme slabě okyselili kyselinou sírovou a nad platinové plíšky překlopíme zkumavky, rovněž okyselenou vodou naplněné. Drátky od plíšků připojíme ke zdroji elektřiny. V obou zkumavkách počnou se nám účinkem elektr. proudu vyvinovati plyny. V jedné zkumavce bude plynu dvakrát více než v druhé. Přeneseme-li první převrácenou zkumavku s plynem nad plamen svíčky, plyn se vzejme a bude hořeti bledě modrým plamenem. Je to vodík. Vodík je bezbarvý plyn, jenž hoří bledým plamenem. Jest ze všech plynů nejlehčí a proto se jím dříve plnívaly balony.

Vstrčíme-li do plynu ve druhé zkumavce doutnající třísku, tříska jasně zahoří, ale plyn se nevznítí. Tento plyn je kyslík. Kyslík je bezbarvý plyn, který nehoří, ale hoření podporuje. —

K jednoduchým a velmi pěkným pokusům stačí vyrobiti si kyslík ve zkumavce pražením chlorečnanu draselného lihovým plamenem.

Dřevo, síra, fosfor, i zahřátý drátek ocelový v kyslíku prudce hoří velmi jasným plamenem. Spalování dříví a uhlí v kamnech a pekařské peci, spalování petroleje v lampě není nic jiného, než slučování paliva a svítiva se vzdušným kyslíkem.

Palivu a svítivu okysličováním na váze přibývá, ač říkáme, že dřeva v peci, petroleje v lampě ubývá. Museli bychom vážiti zbylý popel a všecky plynné zplodiny hořením vzniklé a pak bychom se přesvědčili, že na váze přibylo. Dýcháním přivádíme vzdušný kyslík do krve v plících, tímto kyslíkem okysličují se látky v těle a tak vzniká tělesné teplo, jehož třeba ke každé práci tělesné i duševní.

Rezavění železných součástek strojů, povlékání se mosazi měděnkou není nic jiného, než pozvolné okysličování se kovů, ovšem bez úkazů světelných a tepelných. — Kažení se potravin (zkysání polévky, mléka, kvásku, žluknutí másla, sádla), zejména v letních měsících je také slučování se těchto potravin se vzdušným kyslíkem. Potraviny konservujeme, zahřejeme-li je na 100 °C a vzduchotěsně je pak v plechůvkách uzavíráme (konservy).

30. Vzduch — dusík — kyslík

Položme na vodu v misce prkénko s kouskem rozžehnuté svíce a překlopme skleněným zvonem nebo širokou sklenicí. Svíce po chvíli zhasne, neboť spotřebovala ze vzduchu všechen k hoření potřebný kyslík a voda z mísy povystoupí do sklenice o 1/5 jejího objemu, t. j. právě o tolik, kolik činil objem spotřebovaného kyslíku.

Ve vzduchu je tedy přibližně 1/5 objemu kyslíku.

Dolejme potom do misky tolik vody, aby stála stejně vysoko jako ve zvonu a vnořme horem do zvonu hořící dřívko. Okamžitě ve zbylém plynu zhasne. Ve zvonu je dusík. Dusík je plynný, bezbarvý prvek, bez chuti a zápachu, který plameny a živočichy dusí. Ve 100 l vzduchu je ho asi 79 l.

Vzduch je smíšenina dusíku a kyslíku. Vzduch mimo to obsahuje vodní páry, kysličník uhličitý, prach a zárodky plísní a bakterií. V místnostech uzavřených, kde mnoho lidí dýchá, kde mnoho plamenů hoří, bývá vzduch chudý kyslíkem, za to je značně znečištěn vodními parami, kysličníkem uhličitým, výpary těl, prachem, kouřem. V takových místnostech se těžce dýchá. Proto je nutno místnosti větrati.

31. Uhlík

Uhlík je prvek, který se v přírodě vyskytuje jako démant a tuha. Demánt, je nejtvrdší nerost a broušený vyniká silným leskem a hrou barev. Pekaři známější a proň i cennější jsou jiné tvary uhlíku: dřevěné uhlí, které se připravuje pálením dříví v milířích za omezeného přístupu vzduchu. Dřevo, kamenné uhlí černé, hnědé, rašelina a petrolej obsahují sloučeniny bohaté na uhlík. Uhlík je tuhý prvek, jenž hoří a v kapalinách se nerozpouští. Je podstatou hmot rostlinných (obilí, mouky, cukru, dřeva, uhlí) a živočišných (mléka, másla, masa, vajec atd.)

32. Kysličník uhličitý, kyselina uhličitá, kysličník uhelnatý

Kysličník uhličitý má veliký význam v řemesle pekařském a cukrářském, neboť tento plyn těsto zdvihá (těsto kyne). Pečivo je pak kypré, lehké, snadněji ztravitelné. — Abychom se s kysličníkem uhličitým seznámili, vyrobíme si ho z několika kousků křídy, vápence nebo sody, které ve skleněné baňce polejeme zředěnou kyselinou solnou. Vyvíjející se a zahnutou trubičkou unikající plyn — kysličník uhličitý veďme do skleničky. — Vnoříme-li do kysličníku uhličitého hořící svíčku — zhasne. Stejně zhasne svíčka v jiné prázdné skleničce, když na ni z první skleničky kysličník uhličitý vylejeme.

Kysličník uhličitý je bezbarvý plyn, který je těžší než vzduch a hasí oheň.

Že se kysličník uhličitý vyvinuje hořením, o tom se přesvědčíme takto:

Krátkou hořící svíčku na drátě vnořme do sklenice, na jejímž dně je trochu čiré vápenné vody. Když svíčka zhasne, zatřepejme baňkou. Vápenná voda se mlékovitě zakalí. Tak se prozradil kysličník uhličitý, který hořením svíčky ve sklenici se vyvinul. Kysličník uhličitý vydechujeme. Foukáme-li ho skleněnou trubičkou do modré lakmusové vody, voda zčervená. Tak se ukázalo, že kysličník uhličitý vydechujeme.

Kysličník uhličitý se tedy tvoří rozkladem sloučenin, které ho obsahují; hořením a dýcháním zvířat i lidí.

Vzduch se kazí kysličníkem uhličitým v místnostech, kde mnoho lidí dýchá, nebo kde mnoho plamenů (světel) hoří. 1 % kysličníku uhličitého ve vzduchu je zdraví škodlivé. Kysličník uhličitý prchá v bublinkách ze sodovky, piva, vína, kyselek a dodává těmto nápojům osvěžující chuti. V sodovce je velmi mnoho pohlceného (rozpuštěného) kyslič. uhličitého. Sodovka je vlastně vodný roztok kyseliny uhličité.

Nadýchá-li se pekař neviditelného plynu, který uniká z rozežhaveného dřevěného uhlí z pece vyhrabaného, pociťuje po chvíli prudké bolesti hlavy. Z rozežhaveného dřevěného uhlí vychází kysličník uhelnatý. Tento plyn je bez barvy a bez zápachu, je lehčí vzduchu a prudce jedovatý. Vzniká hořením za nedostatečného přístupu vzduchu, na př. v kamnech, když jsme zástrčku do komína předčasně uzavřeli. Kysličník uhelnatý hoří bleděmodrým plamenem.

33. Hoření (Topení a osvětlování)

Se základními podmínkami hoření a osvětlování seznámí nás několik pozorování hořící svíčky.

a) Je známo, že knot svíčky nechytne hned v prvním okamžiku od plamene zápalky, ale teprve po chvilce. Knot musí se zahřáti na teplotu, při níž se zapaluje, t. j. na teplotu zápalnou. Trochu lihu v misce samovaru okamžitě sirkou zapálíme. Z toho patrno, že zápalná teplota lihu je nižší než zápalná teplota svíčky.

Různá paliva mají různou zápalnou teplotu. To víme z denního života. Škrtnutím o krabičku chytne zápalka, od ní papír, sláma, od těch pak dříví, potom uhlí a posléze koks. Má-li palivo hořeti, musí se aspoň na jednom místě zahřáti na zápalnou teplotu.

b) Zhasneme-li svíci, vystupují z knotu plyny, které možno již z určité vzdálenosti od knotu zapáliti. Tyto plyny hoří plamenem.

Stejně je tomu, hoří-li dříví v peci. Pokud z něho vycházejí hořlavé plyny — hoří plamenem. Jakmile přestanou hořlavé plyny vycházeti, pak nehoří již plamenem, nýbrž pouze žhne.

Plamenem hoří pouze ty hmoty, které se mění v hořlavé plyny nebo páry.

c) Přidržíme-li v plameni svíce přímo nad knotem drátěnou síťku, unikají síťkou plyny, které zprvu nehoří. Síťka je ochlazuje pod zápalnou teplotu. Teprve až se síťka rozežhaví, hoří plyny i nad ní.

d) Poklopíme-li na stole hořící svíci vysokou sklenicí svíce brzy zhasne nedostatkem kyslíku. Z téže příčiny nehoří palivo v peci úplně se všech stran uzavřené. Je tedy dokonalý přístup vzduchu (a tím i kyslíku) další podmínkou hoření.

Naloží-li pekař na oheň najednou mnoho uhelného prachu, oheň se udusí jednak ochlazením pod zápalnou teplotu, jednak nedostatkem kyslíku.

e) Podržíme-li porculánový talíř nad plamenem svíčky, usadí se na něm saze, t. j. uhlík. Plamen svíce je proto jasný, že v něm svítí rozežhavené částečky uhlíku.

Lihový plamen je málo svítivý, protože je v něm rozežhavených částeček uhlíku málo.

Na plameni svíčky dobře pozorujeme tři části. Přímo u knotu je tmavé jádro; v něm jsou voskové páry, které pro nedokonalý přístup kyslíku hořeti nemohou. Ve druhé části se uhlík rozežhavuje a jasně svítí. Posléze na okraji plamene je málo svítivá, zato velmi horká vrstva, v níž se uhlík nejdokonaleji spaluje. Za hoření slučuje se uhlík v palivu obsažený se vzdušným kyslíkem, při čemž vzniká teplo a světlo.

Hořením za dokonalého přístupu vzduchu se tvoří kysličník uhličitý, nedokonalým spalováním za omezeného přístupu vzduchu vzniká prudce jedovatý kysličník uhelnatý.

34. Měření teploty (Teploměr — žároměr)

Těsto řádně kvasí při určité teplotě vzduchu v dílně (25 °C), pec se vytápí na 250 °C — 300 °C. — Z toho je patrno, že pekař i cukrář musí teplotu vzduchu v dílně v peci měřiti. Teplota se měří teploměrem. Nejobyčejnější je teploměr rtuťový. Je to úzká trubička skleněná, nahoře zatavená a dole v kuličku neb váleček rozšířená. V kuličce a částečně i v trubičce je rtuť. Nade rtutí je vzduchoprázdný prostor. Bud přímo na trubičce neb na prkénku pod ní je stupnice. Na stupnici jsou dva hlavní body. Místo, po které klesne rtuť v trubičce, když teploměr vložíme do tajícího ledu je bod mrazu, a označí se 0. Místo, po které vystoupí rtuť v trubičce, když teploměr vložíme do par vystupujících z vařící vody, je bod varu a označuje se dle Reaumura (Reomýra) číslem 80, dle Celsia číslem 100.

Vzdálenost od bodu mrazu k bodu varu rozdělí se na teploměru Reaumurově v 80, na teploměru Celsiově ve 100 stejných dílků, kterým říkáme stupně. Tyto stupně se naměří také pod bod mrazu. Stupně nad nulou jsou stupně tepla a označují se +, stupně pod nulou jsou stupně zimy a označují se —. K stupňům se napisuje písmeno R neb C, dle toho, o které stupně se jedná.

Teploměr rtuťový je zařízen na úkazu, že rtuť zvýšením teploty se roztahuje, snížením teploty se smršťuje.

V dílně, bytě zavěšujeme teploměr ve výši asi l a 1/2 m nad podlahou.

Také teplotu vzduchu v peci bylo by lze měřiti teploměrem rtuťovým, neboť rtuť vře teprve při +537 °C. Jelikož se však může skleněná trubička neopatrným zacházením snadno rozbíti a páry rtuťové jsou jedovaté, — používá se k měření teploty v peci přístroje kovového, žároměru čili pyrometru.

Základem pyrometru je tyčinka, která je spletena jako provaz z drátu mosazného a ocelového. Tyto dráty dvou různých kovů jsou na jednom konci pevně svařeny, na druhém konci je upevněna ručička a tento konec s ručičkou je v kovovém pouzdře podobném hodinkám. Tyčinka pyrometru je ve zdivu pece. Mosazný drát se horkem v peci rychleji a více roztahuje, než s ním pevně spojený drát ocelový a proto se tyčinka počne roztáčeti a ručička ukazuje na stupnici stupně tepla. Stupnice je pořízena zkusmo dle teploměru rtuťového. Pyrometr je zařízen na nestejné roztaživosti dvou kovů teplem.

35. Paliva a výhřevnost paliv ^[2]

Pekařské a cukrářské peci vytápějí se ponejvíce rozmanitými druhy dříví (borovým, březovým, dubovým, bukovým, jedlovým, smrkovým, topolovým a j.) a různým uhlím (rašelinou, uhlím hnědým, černým, dřevěným, antracitem, koksem).

Pekař dobře ví, že se pec za stejnou dobu mnohem více vyhřeje 40 kilogramy uhlí nežli 40 kilogramy dříví a říká, že uhlí má větší výhřevnost. Různá paliva mají rozdílnou výhřevnost.

Pokusy bylo zjišťováno, kolik litrů vody dalo by se ohřáti z 0 °C na 1 °C dokonalým spálením jednoho kilogramu paliva. Tak na příklad teplem, které se vyvine spálením jednoho kilogramu dříví, bylo by lze ohřáti 3.800 l vody z 0 °C na 1 °C. Za jednotku pro měření množství tepla bylo ustanoveno ono teplo, kterým se 1 kg (1 l) vody ohřál z 0 °C na 1 °C a tato tepelná jednotka byla nazvána 1 kalorie.

Dle toho je tedy potřebí k ohřátí dvou, tří atd. litrů vody o 1 °C dvou, tří atd. kalorií. K ohřátí 3.800 l vody o 1 °C se spotřebovalo 3.800 kalorií tepla, které vydal 1 kg dříví.

Výhřevnost paliv se udává počtem kalorií. Buďtež uvedeny výhřevnosti některých paliv:

Výhřevnost paliva je tím větší, čím dokonalejší přístup má k němu vzduch a čím méně popela po něm zbývá.

36. Mrazivé směsi

Směsí 2 dílů drobného ledu a 3 dílů soli kuchyňské docílíme značného ochlazení pod bod mrazu (-17 °C). Postaví-li cukrář do mrazivé směsi v nádobě různé ovocné šťávy s cukrem, smetanou, vejci a různým kořením, zmrznou tyto šťávy a vyrobí tak zmrzlinu.

Silné ochlazení vysvětlíme si takto: Led mění se ve vodu jen účinkem tepla. — Pokusy bylo zjištěno, že k přeměně 1 kg ledu 0 °C chladného ve vodu rovněž 0 °C studenou, tedy k pouhé přeměně skupenství je třeba 80 kalorií tepla. To je tolik tepla, že by se jím 80 litrů vody ohřálo z 0 °C na 1 °C. — Taje-li tedy led, odnímá značně teplo svému okolí, čímž svoje okolí silně ochlazuje.

Rovněž sůl, která se ve vodě rozpouští, potřebuje ku svému rozpuštění tepla, které odnímá vodě.

Ve směsi ledu a soli se ochlazovací účinky obou těchto hmot spojují a tím se i v parném létě tak znamenitého ochlazování docílí.

Zmrzlinu přechováváme v t. zv. konservatorech. Jsou to plechové nádoby s dvojitými stěnami, mezi nimiž je prostor vyplněný nějakým špatným teplovodičem (na př. popelem).

37. Páka

Má-li pekař v dílně odsunouti stranou těžký stroj, nebo nazdvihnouti těžkou bednu, nestačí na to holé ruce, ale usnadňuje si tuto těžkou práci nějakou pevnou železnou tyčí (sochorem), kterou jedním koncem opře o podlahu, blízko od toho konce ji třeba kamenem podepře a delším koncem sochoru páčí k tělu. Jindy podsune tyč jedním koncem pod těžký stroj a páčí delším koncem od těla.

V obou uvedených případech, může se pevná tyč kol jednoho bodu volně otáčeti a představuje nám páku.

V prvním případě rozdělila se páka podloženým kamenem ve 2 ramena: jedno krátké, na jehož konec působí břemeno a jedno dlouhé, na jehož konci účinkuje síla. Taková páka je páka dvouramenná a to nestejnoramenná.

Zdvihání břemena bude tím snazší, čím bude rameno břemena kratší a čím rameno síly bude delší.

Úsporu síly objasní nám příklad: Dejme tomu, že stroj, vážící 2 q, chceme pozdvihnouti sochorem 120 cm dlouhým, který 20 cm od spodního konce podepřeme; jak velké síly k tomu použijeme? Odpověď: Rameno břemene 20 cm je pětinou ramene síly 100 cm a proto použitá síla bude pětinou z 2 q, t. j. 40 kg. K pozdvižení stroje bude však potřeba síly o něco větší než 40 kg.

Také druhý způsob použití sochoru uvedeme příkladem:

Jak veliké síly je potřeba, abychom bednu, vážící 2 q, odsunuli stranou sochorem 120 cm dlouhým, zasuneme-li jej 12 cm pod bednu a páčíme směrem od těla? — Odpověď:

V tomto případě je použitý sochor pákou jednoramennou podepřenou na podlaze, rameno břemena měří 12 cm; ramenem síly jev tomto případě délka celého sochoru 120 cm. Poněvadž je rameno břemena desetinou ramene síly, bude použitá síla také desetinou ze 2 q, t. j. 20 kg. K odsunutí bude však třeba síly o něco větší než 20 kg.

Jiný příklad použité páky:

Dva učedníci chtějí na pevné dřevěné tyči 150 cm dlouhé odnésti koš uhlí 60 kg těžký; kde třeba koš zavěsiti, a) mají-li nésti každý polovici? b) má-li nésti jeden třetinu, druhý 2/3 váhy? V prvém případě zavěsí koš právě do polovice tyče a pak ponese každý 30 kg; v druhém případě zavěsí se koš do třetiny délky tyče (50 cm od konce) a učedník na tom konci nesoucí bude zatížen 40 kg, druhý, na něhož připadají dvě třetiny délky tyče, ponese třetinu váhy, t. j. 20 kg.

V pekařské dílně je celá řada pákových strojů: sázecí lopata, hřeblo, páková zařízení u zástavy pecí, páky u stroje dělicího, mísicího, nože, váhy na těsto, decimálka čili váhy desetinné a t. d.

38. Váhy obecné a desetinné

Mouku, těsto atd. odvažujeme vahami obecnými. Základní jejich částí je železná nebo mosazná páka rovnoramenná, t. zv. vahadlo, kterým napříč, blízko nad těžištěm prochází trojboký, ocelový hranol, o jehož ostrou spodní hranu opírá se vahadlo v závěsu vidlice.

Přímo nad podporou stojí na vahadle kolmo jazýček, který se vidlicí úplně kryje, je-li vahadlo vodorovné. Na obou koncích vahadla, ve stejné vzdálenosti od podpory zavěšeny jsou misky stejně těžké, z nichž jedna je pro odvažované zboží, druhá pro závaží. Zboží na misce vyvažujeme závažími na druhé misce tak dlouho, až nastane rovnováha. Závaží udává pak váhu zboží. — Váhy mají býti správné a citlivé.

Správné jsou tenkráte, když váha zboží skutečně se rovná váze závaží. Aby váhy byly správné, musí býti obě ramena vahadla stejně dlouhá, stejně hmotná, stejně těžká, také obě misky musí býti stejně těžké. O správnosti vah se přesvědčíme takto: musí býti rovnováha, když obě misky sundáme, když misky zavěsíme, když misky přemístíme. Vážiti se smí jen vahami a závažími úředně přezkoušenými čili cejchovanými.

Váhy jsou citlivé, když i nepatrným závažím se na nich rovnováha poruší.

Jednotkou vah jest váha 1 litru vody 4 °C teplé, t. j.

Váhy desetinné (decimálka). Pytle s obilím, mouku, dříví, uhlí atd. vážíme na decimálce. Dáme-li na misku decimálky 7.5 kg, aby nastala rovnováha, pak je váha zboží 10 × 7.5 kg = 75 kg.

Základem decimálky je nerovnoramenná páka dvouramenná, u níž rameno břemene bývá prodlouženo obyčejně o 4 stejné dílky a v bodě C a D jsou na drátech zavěšeny můstky vah. Délka spodního můstku je rozdělena v 5 stejných dílů a nad prvním dílem spodního můstku spočívá horní můstek, na který se staví zboží. Toto zařízení je nutné, aby decimálka správně vážila. Nevážíme-li, zapřeme známým zařízením vahadlo, aby se decimálka zbytečně nekazila. Na vážení povozů zřizuje se váha setinná (centimálka).