ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Deník St. K. Neumanna z půlletní cesty kolem republiky nebyl původně psán pro knižní vydání. Vycházel ve formě reportáží v Lidových novinách od května do listopadu roku 1933 a byla to více méně „dobrovolná“ nucená práce, k níž se St. K. Neumann musel uchýlit, chtěl-li si na půl roku zajistit živobytí. Měl sice tenkrát v úmyslu napsat monografie o Dantonovi a Maratovi, měl také v úmyslu napsat velký sexuologický slovník, měl v úmyslu pokračovat v románové trilogii Zlatý oblak — ale nenašlo se ani jediné větší pražské nakladatelství, které by spisovateli poskytlo finanční podklad na dobu, nutnou k práci. A z honorářů za básně, které tehdy psal, také nemohl být živ. Vymyslel si tedy plán na cestu kolem republiky, z níž by psal novinové reportáže, a byl to tehdejší šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich, který plán přijal a finančně zabezpečil.

St. K. Neumann chtěl tuto cestu vykonat autem a za tím účelem se naučil — téměř šedesátiletý — auto řídit, složil také šoférskou zkoušku, ale když po menší automobilové nehodě se tohoto způsobu cestování v malé aerovce vzdal, vykonal pak celou cestu místy vlakem, místy pěšky s batohem na zádech. A ve chvílích odpočinku psal pro Lidové noviny reportáže a psal je nerad, téměř s nenávistí, jak sám v knize říká. Teprve po svém návratu z cesty, když tyto feuilletony přepracovával jak formou, tak rozsahem pro knižní vydání, které vyšlo v letech 1934 a 1935, pracoval na nich s láskou, „s láskou matky k dítěti, s láskou téměř nezištnou…“

Nejdelší dobu na cestě kolem republiky strávil St. K. Neumann v nejvýchodnějšim koutu republiky, který miloval pro jeho lid i pro jeho přírodu a který měl tenkrát oficiální název Podkarpatská Rus. St. K. Neumann s tímto názvem nikdy nesouhlasil a nazýval už tehdy toto území Zakarpatskou Ukrajinou. Ale každá zmínka o Zakarpatské Ukrajině byla za první republiky konfiskovatelná a St. K. Neumann, aby zabránil konfiskaci jak feuilletonů, tak později knihy, vymyslel si nový název, Karpatské Rusínsko, a úředního názvu Podkarpatská Rus užíval jen v nejnutnějších případech.

Než se vydal na cestu, napsal o svém plánu a o okolnostech, jež ho k cestě přiměly, článek, který vyšel v Lidových novinách 26. 3. 1933 pod titulem O jednom nápadu:

Za kavárenským stolkem sedím náhodou chvilku s mužem avantgardním. Avantgardní lidé obého pohlaví téchto let třicátých jsou více nebo méné mladí lidé, s nimiž jsem si přestal do značné míry rozumět, třebaže in politicis jsou udánlivě, slovem i písmem, většinou na tele třídní frontě jako já. Jsou to lidé dokonale domestikovaní a městští svým způsobem života, svými zájmy i zálibami, lidé oslněni, nezřídka navzájem, bolestnými, ale nikoli vždy pravými gloriolami vrcholků kultury skomírající ve slepých uličkách. O tom však tu nechci psát.

Sedím tedy náhodou s mužem avantgardním a poněvadž se mne táže ze zdvořilosti, co dělám, odpovídám rovnéž ze zdvořilosti, že se chystám na cestu kolem republiky.

„A nač to, prosím tě?“ zeptá se ta jedna hlava poetistického kartelu s úsměvem poněkud impertinentním a s despektem již méně zdvořilým.

Co mu mám odpovědět? Mám ke svému podniku několik důvodů soukromých, co je mu po nich. Mám o svém podniku několik ilusí, vysmál by se jim bezpochyby. Mám o jeho účelnosti několik představ, které skutečnost třeba zvrátí nebo změní. Lépe tedy o nich pomlčet. Tomuto muži ostatně bylo by to všechno malicherné, neboť důležité a účelné je toliko konání, jemuž je věnováno jeho avantgardní bytí.

Ale čtenáři tohoto listu budou asi shovívavější, když jim povím něco o svém nápadu a jeho genesi, poněvadž literární důsledky jeho budou tu čísti v podobě reportáže — především vinou starého přátelství mezi mnou a šéfredaktorem tohoto listu. Jsem dokonce snad povinen říci jim předem jakési podrobnosti o svém podniku, jejž si mnozí představují jako obvyklé přednáškové turné: soudím to aspoň podle dopisů, jimiž se různá místa hlásí o přednášky.

Vznikla — snad na popud Osvětového svazu — jakási móda přednášek, při nichž spisovatelé vypravují o sobě. Popírám její účelnost a odmítám účastenství v této soutěži o přízeň maloměšťáckého obecenstva, které se chce bavit, nikoli učit, které přichází očichat spisovatele jako kuriositu, ale nedovede číst jeho knihy nebo je nechce vůbec číst. Přednáška má poučit o ničem závažném: spisovatel může být nejzávažnější jen ve svých knihách, nikoli v sousedském klábosení o své tvorbě nebo o svém způsobu života. Vedle toho představuje tato móda nejčastěji zlo, poněvadž pro takový cyklus bývají sháněni spisovatelé bez ladu a skladu velmi „liberálně“, takže — dejme tomu na příklad — hovoří před týmž publikem jednoho týdne Bohumil Brodský a týden poté Josef Hora. Poněvadž však žijeme ve šťastných vteřinách, kdy hierarchie hodnot je nohama vzhůru a kymácí se na všecky strany a soudnost širších vrstev je tudíž pomatena a velmi pochybná, může takový osvětářský liberalismus jen ještě více zkaliti vodu dnešní kulturní anarchie, ovšem především v zájmu tich, kteří potřebují nejnižší úrovně obecné kultury šejdristické, mají-li dosíci moci, o kterou usilují.

Nehlásím se k žádnému cechu. Nejméně na přednáškách mohu zastupovat nijaký cech, nýbrž vždy jen — dobře nebo špatně — svůj světový názor. Podaří-li se mi poněkud otřásti vědomím a svědomím posluchačů, jsem spokojen. Kdybych věděl, že polovina nemohla po mé přednášce v noci usnout, byl bych velmi šťasten.

Přesto jsem se již dávno zřekl systematického přednášení, protože pokládám literární činnost přece jen za lepší, důraznější, trvalejší prostředek, jejž také lépe ovládám než mluvení: dělat obé mi pak již nedovoluji fysické síly. Ani tentokrát mi tudíž neběží o nějaké přednáškové turné, přednášení zůstane za mé okružní cesty jen vedlejší možností. Zabijeme přitom, snad nikoli neužitečně, několik večerů, které by jinak, aspoň v končinách normální civilisovaných, nebyly třeba dosti zábavné.

Tak tedy proč vlastně mi napadl tento půlletní výlet kolem republiky? Nebudu deklamovat a klamat čtenáře o mravní velikosti a ušlechtilosti svých motivů — takové táčky přenechávám rád křesťanským filosofům a estétům. Stručni řečeno: běželo mi především o živobytí. Živí-li se spisovatel poněkud zatvrzelý, a nikoli osamělý, toliko literární prací a nenáleží-li ani k oficiálním magnátům literárním, ani k módním miláčkům snobstva, musí psát mnoho a ustavičně. Nastane-li pak tak zvaná obecná krise, která není dnes, žel, méně pravdivá proto, že je už triviální dovolávat se jí, doléhá-li i na nakladatele a činí je velmi opatrnými, počíná nesnáz. Nesnáz zvláště pro spisovatele, který i v době nejčernější reakce setrvává docela nalevo, nedovede se ničím činiti příjemným a není spaktován v žádném kartelu. Nenašel jsem pro letošek zkrátka nakladatele na žádné větší dílo z těch, jež mám na mysli a v plánu, a byl jsem tudíž nucen jíti na věc s jiné strany — žurnalistické. Tak se tedy stalo, že jsem nabídl příteli A. Heinrichovi reportáž z cesty kolem republiky.

Žurnalisticky dalo by se ovšem i jinak vydělávat, aspoň po nějakou dobu. Zamyslíte-li se však chvilku nad mým nápadem, zpozorujete, že jsem si vybral docela sobecky způsob pro sebe nejvýhodnější. Spisovatelé rádi cestují a nebývá to vždy neužitečné pro jejich tvorbu. Psáti stručné reportáže do novin je méně vysilující, než psáti romány nebo skládat tlustě monografie. Vedle toho je člověk přitom duchovně svobodnější než při jiné práci žurnalistické. Potulovat se venku mezi střídajícími se kulisami většinou zelenými je zdravější, než sedět na hemoroidářské židli za psacím stolkem mezi papírovými balvany. A po letech nekonečného a jednotvárného vyrábění popsaných stránek je věru také nejen příjemná, ale i žádoucí delší změna. A tak dále.

Tyto obecné výhody takové cesty, jakou chci podniknout, mají pro mne však ještě některé speciální výhodné stránky. Žiji už zase delší dobu v pražské žumpě, a to by mne patrně přivedlo do hrobu příliš rychle. Je to pro mne pravý mor na tělo i ducha. Že na tělo, to netřeba, myslím, odůvodňovat; že i na ducha, toho příčinou je malá distanc od žurnalistické laviny, literárních kaváren, katolické ofensivy, křesťanských utrhačů, poetistického kartelu, dekadentních básníků, a podobných příjemných věcí. V Praze jsi uprostřed hemžení, které tě přímo drtí velikostí svých občanských ctností, takže i takový starý optimista, jako jsem já, je v nebezpečí, že se stane nakonec přece jen misantropem.

Konečně, a to bych bezpochyby neprozradil, kdybych byl z rodu tichošlápků, dívá se vedle mne pár tmavých očí na mapu světa a ty oči se kalí touhou po širém světě a pár rukou radostně tleská, že cesta kolem republiky poskytne aspoň ilusi širého světa… Řekneme si upřímně: ilusi nikoli docela chabou. Československé pohraničí má jistě své positivní krásy, hodně nestejnorodé a různotvárné, není obydleno jen středočeským maloměšťákem, kterého srdečně nenávidíme, a lze si tu opravdu místy opatřit cizí a nefalšované víno zážitků méně obecných. Předpokladem jsou ovšem smysly, nesešněrované průměrnou tupostí nebo avantgardními předsudky. A takové smysly, zdá se, ještě máme.

Čtvero očí více vidí. Budeme dva jako jeden, budeme jeden s dvojitými smysly a smysly sourodými, a přece různě odstíněnými. Čtenáři milý (z těch věrných ovšem), jsem věru sám žádostiv, co z toho pojde.

Je to bezpochyby zahanbující, zná-li básník, blížící se k šedesátce, svou tak zvanou vlast z autopsie velmi nedokonale. Neznám takto na štěstí jiné světy lépe, takže to mohu svést na vnější poměry, které mi nikdy nic lepšího nedovolovaly, třebaže kus viny vězí i v mé povaze. Je známo, že jsem se dostal řádně za hranice teprve za války a ve vojenském mundúru. Tedy na komando.

Vedle toho nejsme zatíženi školometskou zálibou ve stopách slavných dějin a v historických památkách, máme v úmyslu vyhnouti se tradičním zájezdům, poutím k posvátným místům, cestám vyšlapaným normálními vlastenci a turisty. Dáváme se tedy na cestu v jistém smyslu nazdařbůh, bez vlastivědné přítěže a zvídavosti. Vyjedeme skoro jako dobrodruzi za náhodnými sensacemi.

Ve dvou směrech budeme nicméně vedeni z vnitřku: jednak svou zálibou v jevech přírodních a estetických, jednak svým zájmem o věci sociální. Konkrétněji řečeno: chceme v Karpatech, Tatrách, Krkonoších, Rudohoří i na Šumavě naslouchat důvěrné řeči hor, lesů a vod, kterou snad každý neslyší, chceme tu a tam bez vůle k úplnosti nebo systému zachytit estetický dojem nebo předmět, který nás překvapí, a chceme konečně vidět hodné zblízka, jak pracující lidé se dnes ohánějí a trpí. Nepochybujeme přitom, že po 40 km za Prahou najdeme všude už dosti vlídných krajanů obého pohlaví a bez rozdílu národnosti, rasy a náboženství, kteří nám tu a tam účelně poradí, kteří nás upozorní nikoli na věci, na které se chodí každý dívat, nýbrž spíše na ty, které mají sami rádi, které sami vynašli pro svou zvláštní radost. Budeme je potřebovat nejen pro rozhojnění svých poznatků, nýbrž i pro své fotokamery. Což je zároveň jemný pokyn pro těch několik roztroušených lidí, kteří nás rádi uvidí.

Co z toho tedy pojde? Opakuji: nevíme. A přece béží o to, aby z toho něco pošlo, něco, to jest nějaké zážitky, které by stály za vybrnkávání na lyrických strunách, nějaká dobrodružstvíčka, stojící za vypravování, nějaké kontrasty, které by byly poučné. O lyriku nebude bezpochyby nouze, máme lyrické oči; o kontrasty asi také nikoli: dnešní život se jimi hemží a my nejsme z téch, kteří před nimi strkají hlavu do písku. Ale tyto věci budou důležité především pro knihu; pro reportáž poběží spíše o charakteristické příhody, za nimiž nelze jíti najisto. Tu spoléháme především na přízeň náhody a je s tím pro nás spojena starost i rozkoš.

Pojedeme autem po cestách nudných, v kedskách vyšlapeme krásné tury. Nadýcháme se ze spousty nejlepšího vzduchu, osvěžíme si tělo i ducha, dokážeme snad pověděti vám o tom příjemné s užitečným, ale vrátíme se, žel, vrátíme-li se, se stejným pocitem převahy nad tupou hloupostí a žravou zlobou lidskou, která se dnes více než kdy jindy úporně snaží, aby život byl co nejohyzdnější, i se stejným vědomím malomocnosti, přes srázy, po nichž je lidstvo stále znova hnáno do katastrofálních situací, z nichž velicí vinníci, ba zločinci, vycházejí jako vitězové nad davy nevinných. Získáme oddech, lépe řečeno snesitelnější změnu, nic více. Jsme si příliš dobře vědomi toho, že každá chvilka pohody je dnes otrávena spravedlivým všemi mocnostmi zla, jimž nevědomost a netečnost dopomohly k velkolepému žíru.

St. K. Neumann.