ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Několik pozornějších čtenářů, které tento deník přese vše najde, nikoli jako dílo básnické, jímž nechtěl vůbec býti, nýbrž jako malý dokument o spisovateli a jeho době, postřehne bezpochyby na jeho stránkách stopy pudu a vůle k pravému lidství, které se chce úplně vysvléknouti z tyranského idealismu, jímž se opájejí frázisté naší doby, nasáklí starými zásadami a názory na výchovu, rodinu, stát, ženy, manželství, mravnost podle zákona, jak by řekl dnešní Romain Rolland.

K těmto starým modlám, za reakčního přílivu vždy znova nebezpečným, náleží také buržoasní nacionalismus. Československá cesta poskytla mi hojně příležitosti k tomu, abych se utvrdil v tomto přesvědčení, posoudil střízlivě svoje češství i poznal výhody oné spravedlnosti ke všem národům a t. zv. rasám, která je podstatou pravého internacionalismu, t. j. lidství.

Jsem Čech, a kdyby mě chtěl někdo tupiti pro tuto národní příslušnost, dostal by asi po hubě a tím ochotněji, že by to byla jistě hloupá huba nacionalistická. Ale ze stejného pudu k pravému lidství se mi chtělo na této Cestě zpolíčkovati českého chlapa, který tupil přede mnou Rusíny, a nikdy se nesmířím s neinteligentním zlozvykem, který mluví opovržlivě o tom neb onom celém národě, ač oprávněné opovržení může příslušeti vždy jen určitým jeho kastám a třídám, na příklad — časově řečeno — zločinným magnátům maďarským, jak jsme viděli, všeho schopným, nebo politické kloace, která se zmocnila vlády nad Německem, nebo třeba polským stančíkům a pilsudčíkům atd.

V dnešním světě, jehož většinové představy jsou přece jen poněkud vyšší a čistší, než byly za dob feudálních, musíme takové panské kruhy otrokářské a vykořisťovatelské, třídně přesně ohraničené, které jsou ostatně v každém národě, rozlišovati od skutečného národa, jehož pracující lid vyssávají, jehož vědou opovrhují, pokud se nedá převésti na kapitalistické zisky, a s jehož kulturou nemají nic společného, poněvadž tam, kde neběží o mocenskou politiku, o výsady domácích pánů (za něž se v každém národě pokládají) a o úpadkový odvar bývalých měšťáckých nebo dokonce feudálních ideálů, jsou úplní pitomci. Jejich cizopasná moc nad národem netrvala by však nikde dlouho, kdyby nebylo v každém národě tupé vrstvy maloměšťácké, velmi početné (vedle maloměšťáctva inteligentního), která je nacpána idealistickými frázemi, o nichž jsem mluvil na počátku, a přitom ochotna sloužiti každé kastě panské, monarchistické stejně jako republikánské, která zjedná nebo aspoň slíbí „inteligenci“ vyšší míru existenční, hlavně na útraty dělníků. Tato tupá vrstva maloměšťácká, národnímu životu spíše nebezpečná než jakkoliv užitečná, je druhou přítěží národa a hlavní brzdou všech jeho pokroků. Nemůže-li tě zavříti kapitalistická policie, vyřítí se na tě aspoň šmokové z maloměšťácké žurnalistiky.

Průběh Hitlerova vítězství v Německu ukázal, co může ještě dnes dokázati za hospodářské krise velkokapitál, spojený s maloměšťáckou tupostí: zneuctily a pokořily německou vědu, německou poesii a literaturu, německou práci, otrokem luzy učinily pracující lid německý — řekněte, prosím, co společného má vlastně tento zneuctěný, pokořený, zotročený národ německý, který nezmizel, který existuje a znova povstane osvobozen, s lidským dobytkem, který se dnes rozvaluje po jeho půdě a německého „genia“ vyštval nejen ze spolurozhodování, nýbrž i z domoviny, ale nakonec sám se požere navzájem jako smečka hladových šelem, nebo bude přemožen a smeten jako náhlá epidemie a zapomenut jako ohyzdný sen.

Přes všecko, co se dnes v Německu děje, mám rád Němce, poněvadž vím, koho mám rád, německé učence, německé básníky, německé dělníky, čestné německé lidi pracující, a vážím si německého národa, poněvadž vím, koho si vážím a — kým opovrhuji stejně v Německu jako v Československu. To, co mám rád a čeho si vážím u Němců, liší se ledačíms, dokonce ke svému prospěchu často od toho, co mám rád a čeho si vážím u Čechů, ale to, čím opovrhuji v Německu stejně jako v Čechách, v Československu jako jinde, je dnes všude a u všech národů stejné, stejný zločin a stejné všiváctví: mezinárodní velkokapitál buduje si z lupičů, zlodějů a zlodějíčků, korupčníků, literárních děvek a nezaměstnaných desperátů armády proti socialismu. Člověk, který si váží ještě trochu sebe, nebude se nikdy hlásiti k národu těchto zločinců a nebude také tento mezinárodní svět zločinecký přičítati žádnému národu zvláště.

Jsem Čech, ale národ Kramářův, Hodačův, Stříbrného atd. není můj národ, jako třída těchto lidí není má třída. V každém nervu je mi bližší čínský kuli než dr. Preis, je mi bližší německý dělník než prof. Nikolau, je mi bližší maďarský soudruh než nějaký Řehoř-Vraný, a mezi tvůrci bude mi vždycky tisíckrát bližší Romain Rolland a Maxim Gorkij než měšťáčtí a maloměšťáčtí spisovatelé domácí, vězící po krk v omáčce „tyranského idealismu“.

Jsem Čech, ale je to pouhá náhoda a u mne větší náhoda než u mnoha jiných, poněvadž teprve můj otec se počeštil. Jsem Čech, to není ani zásluha, ani čest, ani radost, je to obtížnější, než býti Francouz nebo Němec, je to snadnější, než býti Eskymák nebo Kafr, ale před Člověkem je to jedno, je to pouhá povinnost těžká, povinnost vyjadřovati se po česku ve svém díle i boji, po česku, poněvadž jinak to nedovedu. J. S. Machar, dokud ho ještě nepotkal český osud, dokud používal ještě rozumu nezkaleného osobním zklamáním a osobní záští, napsal své verše o vlastenectví v podobném smyslu… Spisovatelé a žurnalisté, blahobytně uvelebení v dnešní duchovní džungli české a vydatně pomáhající ji udržeti v jejím zahnívajícim stavu, mají nejméně práva mi vytýkati nebo „neodpouštěti“ mně, že bych si byl tu a tam rád vybral jiný národ, kdybych byl mohl.^[8]

Spisovatel nebo žurnalista, který chápe nebo musí chápati jen myšlenkovou prostřednost, neporozumí nikdy člověku v takové situaci; dovede se jen posmívati, že bych se byl eventuálně dostal z deště zdánlivé demokracie pod okap hakenkrajclerského běsnění. Ale nehledíc k tomu, že Československo není nikterak zázračně imunní proti domácí fašistické násilnosti, neběží vůbec o materiální stránku věci. Zevní osud národů není přece to, co nám je činí méně sympatické nebo sympatičtější. Německý národ je dnes pokořen týmiž v podstatě zločinci, kteří zavlékli jej i svět do světové války. Je to internacionála velkého kapitálu, opak a úhlavní protivník internacionály pravého lidství. Že tito lumpové mají rozličnou národnost a jejich imperialismy jsou na štíru? Že tento velkokapitál je rozličného druhu, zbrojařský, průmyslový, finanční, agrární? Nevadí. Jejich souhra ve vykořisťování a ožebračování národů je dokonalá. Jejich mezinárodnost rovněž: zbrojaři dodávají zbraně příteli i nepříteli i proti „vlastním“ vojákům; národ cukrových baronů pije neslazené kafe. Žádný národ nemůže za to, co tento mezinárodní netvor provádí na národech. S jejich „duchem“ nemá netvor nic společného, jejich „ducha“ nemůže také zničiti. Německý národ byl jím ponížen, ale veliký vědecký, básnický, pracovní „genius“ a také revoluční „genius“ německý žije v našich vzpomínkách i v našich nadějích…

Nikdy za života své dospělosti jsem nebyl a nechtěl jsem býti jen básník a nikdy jsem opravdu nepokládal umění za samoúčelnou zábavu. Vždy jsem se rval skrze ně a vedle něho za lepší život a lepšího člověka i v dobách svých bludů, nejvíce idealistických. Nenávidím valéryánství a všecky pochutiny i fádní marmelády pro velekněze, estéty a snoby. Jako dobrý materialista chci jen pořádnou potravu pro všecky, a stydím-li se za něco, tož jen za to, že mi nebylo dopřáno, abych sám dával potravu mnohem lepší.

Proč bych se tedy měl styděti za pomyšlení, že jinde bych měl bezpochyby více čtenářů, třeba jen o sto více, že jinde bych měl více kamarádů, třeba jen o deset více, a že — hlavně — sám bych stál výše, poněvadž celá základna moje, podstatný průměr by byl vyšší?

Ostatně, tyto staré nálady a myšlenky jsou dávno odvanuty větrem událostí. Dnes je všecko jiné pro skutečného socialistu, pro ducha opravdu svobodného ve smyslu Marxově, jiné a neosobní. Každý z nás má dnes dvě vlasti: jednu přirozenou, t. j. mechanicky mu přidělenou, druhou adoptovanou všemi buňkami mozku a srdce. Jedna představuje politický mikrokosmos, druhá největší princip soudobý, jemuž je souzeno, aby přestavěl celý svět. Ať stojíme kdekoli, jest naší povinností pracovati pro tento princip, pro svou adoptivní vlast, a poněvadž na rodné půdě, kterou nejlépe známe, můžeme pro ni nejlépe pracovati, jsou tím autoritativně vyřízeny všecky naše pochybnosti o smyslu naší účasti v politickém mikrokosmu. Přitom zmizel pro nás ovšem i problém jazyka a tím spíše, že naše adoptivní vlast i svou rozlohou i opravdovou mezinárodností poskytuje nám možnost pracovati v rodné řeči, i když si nás povolá na svou půdu.

Znám a chápu ono tiché a upřímné vlastenectví drobných lidí v primitivních a nesvobodných poměrech, které vždycky méně mluvilo než pracovalo pro povznesení utiskovaných. Byla to vždy spíše jakási lidumilnost, která by byla jistě neodepřela své pomoci ani člověku jiné národnosti. Kdybychom analysovali tyto city u všech lidí poctivých, poznali bychom, že nemají nic společného se soudobým nacionalismem, který je vynález a zbraň buržoasie a s buržoasií také vyhyne. Nebylo nacionalismu před vstupem buržoasie do dějin, nebude ho po jejím pádu. Proletářská demokracie nepotřebuje nacionalismu ani k udržení své moci, ani k výstavbě beztřídní společnosti. Vzniká-li ze spojení socialismu s náboženstvím zrůda, vzniká ze spojení socialismu s buržoasním nacionalismem zrada, zrada především na proletariátu. Důkazy máme doma.

Odmítám tedy takový nacionalismus v každé formě, a je-li vlastenectví něco jiného než dobrá a poctivá práce, než obrana slabých před silnými, než obrana vykořisťovaných a utiskovaných před vykořisťovateli a utiskovateli, než solidarita s dobrými skutky a krásnými činy, nejsem ani vlastenec a přenechávám tuto ctnost úplně a ochotně vlastníkům.

Téměř od prvních kroků do politického života jsem spatřoval v nacionalismu a v národnostních štvanicích záměrné snahy nepřátel pracujících tříd, a přes veškero nezbytné kolísání v protimarxistické periodě zůstávala ve mně živá nenávist k nacionalismu, jako k jednomu opiátu pro dělníky a vykořisťovaný lid.

Ten pověstný článek „Jsem Rakušan“ z doby mých anarchistických ilusí měl v podstatě týž smysl, jako má dnes to, říkám-li, že jsem proti každému revisionismu. V době přibližně stejné jsem se účastnil také v antimilitaristické anketě francouzské revue l’Humanité Nouvelle a vyslovil jsem tu své přesvědčení, že dělnická třída nemá zájem na změně hranic, tak jasně, že si toho povšiml i politický tisk francouzský. S hlediska socialistického je to prostě zlo, jsou-li hospodářské a sociální zápasy dělnické třídy komoleny, rušeny, brzděny nacionálními ideologiemi, nacionálními sváry a boji. Můj subjektivní poměr k monarchii nebyl při tom ovšem nikdy přívětivý: její polofeudální a reakcionářská atmosféra mohla mi býti stejně málo sympatická jako dnešní atmosféra polofašistická a fašistická.

Dnes ovšem se rádo zapomíná, že před válkou bylo v českých zemích pramálo střízlivých Čechů, kteří by byli přes veškero hejslovanění bývali ochotni dělati „katastrofální politiku“. Socialisté, nesocialisté, nikoli z Rakouska, nýbrž jinačí Rakousko jsme chtěli.

Ale byly veliké rozdíly mezi těmito „Rakušany“ a bylo opravdu mnoho shnilého v mikrokosmu české politiky, když dr. Šviha posílal — nikoli z vlastního popudu — své situační zprávy Františku Ferdinandovi, a na letenské baště naproti Hradu si dával stavěti německým architektem barokní vilu věčný fantasta, jemuž bylo souzeno, aby se kompromitoval každou svou politickou koncepcí, a jenž přese vše hlásal právě a prováděl „positivní politiku“, positivní ovšem jen podle gusta svého ultrareakcionářského srdce.

Tehdy jsem žil na Moravě a nastupoval jsem pomalu a tiše svou pouť z ideologické mlhoviny ke skutečnosti, prozatím ještě s poslední velikou ilusí: že totiž lze poznati pravou skutečnost svým prostým, „svobodným“ „zdravým rozumem“. Bloudil jsem tudíž při tom. A v českých zemích nebylo tehdy už života, který by ponoukal člověka k vyšším cílům vědění i akce. V Českých zpěvech, knížečce politické lyriky hodně konvenční, možno najíti ovšem stopy jakéhosi primitivního vlastenectví: především byla však projevem nenávisti ke zbabělému a reakcionářskému politikaření, které oficiální politika česká provozovala až do manifestu českých spisovatelů. Takové politice „nerozuměl“ jsem tehdy, jako jí — podle Ferdinanda Peroutky — „nerozumím“ ani dnes, kdy se, za jiných ovšem poměrů, vrátila.

Zapadlý do idylického zákoutí českého mikrokosmu, do zákoutí, kterého jsem asi z mnoha důvodů potřeboval pro své zdraví a další růst, přijal jsem bezděčně jeho malé starosti, žil jsem několik let, téměř až do války, opravdu po česku: dřímal jsem. Jeden doktor a poslanec z té doby, dokonalý maloměšťák moravský, nazval mě nedávno ve svých politických vzpomínkách na tu dobu „divokým Neumannem“. Budiž mu to odpuštěno. Byl jsem krotký jako ty laně, za nimiž jsem chodil do lesů. Dřímal jsem, ale nespal. Boj proti dru Kramářovi, proti klerikalismu a aklerikalismu, proti rozličným „mužům, kterým není shůry dáno“ (jeden z nich se ozývá dosud ze stříbrné kloaky), byl konec konců dobrý boj, a moje okolí daleko široko nedovolovalo ani boje lepšího.

Nové hnutí literární a umělecké, jehož civilismus jsem si vykládal po svém, vyburcovalo mě zase z této české dřímoty. Bylo to hnutí hluboce internacionální. A bylo by nespravedlivé, kdybych zamlčel, že o můj upřímný poměr k němu měli náhodnou sice (jezdili na prázdniny do obce, kde jsem bydlil), ale přesto pronikavou zásluhu bratří Čapkové. Pohoršoval jsem je ovšem už tehdy materialismem, ještě hodně hrubým, a civilní umění jsem si představoval jako etapu k novému umění sociálnímu. Válka přerušila předčasně tyto intelektuálské rejdy, vítězství Vladimíra Iljiče zabránilo brzy mému dalšímu bloudění.

„Bělostně kvetoucí třešní, rostoucí pro rudé ovoce“ a „drahokamem na koruně zaprášené“ — tak jsem nazýval v Českých zpěvech svůj národ: to byla vzpomínka na naše devadesátá léta v polofeudální monarchii. Duch těchto let zněl ještě v deklaracích rodící se republiky. V duchu těchto let jsme horovali v prvním jejím roce pro socialistickou republiku. Rok samostatnosti české a slovenské buržoasie však stačil, abych byl vyléčen z poslední své veliké iluse.

*

Mezinárodní žraloci velkokapitálu odhalili v letech nynějšího nebezpečí své karty. Víme a denně znova vidíme, o jaké jejich zájmy zločinné běží, když ve větru poletuje fanglička nacionalismu. A nejen ona: také fanglička války. Včera vydělávali na válce, dnes způsobem stejně podlým vydělávají na strachu z války a na míru. A na nacionalismu den ze dne. Veliká Leninova diagnosa imperialismu je makavě potvrzována. Strašlivá hra je odhalována, sama se denně do naha odhaluje. Nemůžeme a nesmíme už neviděti, že to, co je davům představováno jako politika, počínajíc všivými starostmi a produkcemi národních sněmoven a končíc mezinárodní Ženevou, jest jen ošemetný povrch, rozviřující písek do očí utlačovaných a vykořisťovaných tříd a národů. Hluboko pod tímto povrchem je to pravé, skutečnost neokrášlená: nemilosrdná horda mezinárodních žraloků hraje tu svou velikou hru imperialistickou, a v sázce je všecko, co možno se ctí milovati na této zemi: práce i svoboda, kulturní statky, svéráznost i rodná půda. Vedle velikého moře lidské blbosti, jehož dna nedosáhla stále ještě žádná olovnice, je s hordou mezinárodních žraloků veškero podzvířecí sobectví lidské, veškera chamtivost zkažených živočichů lidských a tupá ješitnost führerovská a renegátská. To je fašismus.

A to je nepřítel, jediný nepřítel hnědý, černý, zelený v rozmanitých podobách a ve všech nacionalistických kazajkách, nepřítel národů, nepřítel dělníků manuálních i intelektuálních, nepřítel pokroku k vyššímu lidství a vyšší kultuře: to je imperialistický kapitalismus v epoše kapitalistické krise. Národové jsou mu jen podnoží, s kterou nestoudně a dnes už docela veřejně kupčí, třídu dělnou se pokouší znova úplně zdeptati, neboť její krví je sycen jako stohlavá a nikdy nenažraná kolčava, intelektuálnost, kulturu, lidství chce zavléci nazpět do dob Svaté aliance, aby mu nepřekážely v jeho zlaté orgii. Cestou za ziskem se ničeho neleká a před ničím se nezastaví; málo by jej také zajímaly představy, které má o československém mikrokosmu některý náš žurnalistický magnát…

Žraloci rozhodují o osudech. A tito žraloci a tento jejich fašismus a imperialistický kapitalismus mají jediného skutečného a vážného nepřítele: Sovětský svaz, který právě z tohoto důvodu se stal adoptovanou vlastí všech skutečných socialistů. Netřeba se na tomto místě šířiti o jeho významu a velikosti.

Socialistický spisovatel nemůže kolísati mezi těmito dvěma protichůdnými světy. Na bíle dni je úloha jednoho i druhého. Imperialistický svět stojí před námi v celé své odporné a hrůzné nahotě, jeho konec bude strašlivý, ale bude to konec. Svět sovětský už dokázal, že socialismus není utopie, počíná pomalu a těžce, ale je to počátek. Počátek radostného a svobodného života pro každého člověka pracujícího, konec bídy a hrůzy, plozené hrabivostí cizopasné menšiny. I spisovatelé, prosáklí skrz naskrz kulturou buržoasní epochy a jejími pověrami, chápou už — pokud mohou svého ducha opravdu osvoboditi — že mezi těmito dvěma světy není tance mezi vejci, a že musíme býti pro Lenina, jsme-li proti imperialistickým žralokům. Romain Rolland věnoval tomu poslední tři svazky své „Okouzlené duše“.

Celé to hanebné předivo lží a záměrných pohádek kolem Sovětského svazu, celá ta žalostná komedie šmoků všech barev s nepřenositelností jeho zásad a method, to vše, čím vědomí i bezděční, přímí i nepřímí zaprodanci soukromokapitalistickým řádům a liberalistickým dozvukům klamou sebe i hlupstvo světa o podstatě dnešních zápasů hospodářských, sociálních i politických, nemůže míti už vlivu na svobodný intelekt, jemuž běží o spravedlnost, kulturu a budoucnost pracujících tříd, t. j. lidstva. A svobodný intelekt, který se nechce vznášeti v oblacích nebo si hráti s ilusí středu, ješitně a nehrdinsky zkonstruovanou, může v konkretních skutcích, akcích a zápasech státi jen na půdě socialismu, který je toliko jeden: žádná smečka břídilů a arivistů ani hromada maloměšťáckých ideologií, nýbrž jasná a drsná cesta, která v Sovětském svazu dosáhla prozatím svého vrcholu.

Přišla hodina, kdy inteligenci, svobodného ducha, poctivost a statečnost spisovatele, tak jako každého jiného intelektuálního dělníka, musíme posuzovati podle jeho poměru k těmto základním věcem. Boj s fašismem je těžký a bude ještě těžší: nesmíme v něm na své straně trpěti zakuklených nepřátel.

*

Se zřetelem k věcem většinou příliš vážným, jichž jsem se dotkl v tomto epilogu, bude se tento závěr Československé cesty zdáti asi hodně neúměrný k turistickému obsahu mého deníku. Ale souvisí do značné míry s úryvky přednášky, které jsem zařadil do prvního svazku (psané asi před 2 lety), a v této souvislosti je také dokladem toho, jak poměry se přiostřily nejen zevně, nýbrž i v mnoha srdcích. Vím, že v podstatných věcech nemluvím dnes už jen za sebe.

Půlletní cestu naši samu nepokládám jistě za nejzdařilejší. Způsobilo to mnoho okolností, o nichž by bylo trapno mluviti; způsobili jsme si to i sami, poněvadž jsme chtěli příliš mnoho, přeceňujíce své možnosti i síly. Přes to jsem nic nestylisoval a nic jsem nepřilhal. Jsou to jen dojmy dvou lidí, kteří si vyšli poznávat svou užší i širší vlast a nechali doma všecky reminiscence i předsudky.