ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když s vývojem obchodu zámořského, tedy hlavně po objevení Ameriky, počal kupec usilovati o vykořisťování celého světa, bylo mu zjednati si záruku, že jeho výdělky budou trvale zabezpečeny i rozmnožovány. Především potřeboval ochrany svých obchodních zájmů zahraničních. „Obchod potřeboval vojska k ochraně svých zájmů zevně i uvnitř, k poražení národů konkurujících, k dobyti trhů, k prolomeni šraňků, jež malé celky obecní ve státě stavěly proti svobodnému obchodu, k udržování silniční policie proti velkým i malým pánům feudálním, kteří drze a netoliko theoreticky popírali vlastnické právo, které obchod hlásal.“ (pozn. 1) K tomu všemu hleděl obchod tudíž zřídili si silnou ústřední moc politickou se silným vlivem mezinárodním, zájmy obchodníků směřovaly povšechně nad samosprávu měst a jejich vrcholem bylo zřízení národního státu. V takovém státě vyskytly se ovšem ihned také zájmy dynastické, a tu i královská a vladařská moc potřebovala armády. Tak vzniklo spojenectví mezi dynastií a třídami finančně silnými; dynastie potřebovala peněz k vedení válek posilujících její moc, zámožné třídy obětovaly rády tyto finanční prostředky, neboť běželo o války obchodní a moc dynastie se mobilnímu kapitálu vyplácela. Tento hospodářsko-revoluční vývoj za renesance položil tedy základy k době vladařského absolutismu jako nezbytné fázi kapitalistického vývoje, která podle okolností trvala na př. v Anglii jen několik desetiletí, kdežto ve Francii a Německu téměř půl třetího století.

K úplnému vítězství dopomohla vladařskému absolutismu všude ta historická situace, že v důsledcích kapitalisačního procesu podařilo se buržoasii dosíci stejného vlivu a významu, jaký měly třídy až dosud společesnky vládnoucí, t. j. především feudální šlechta. V tomto stadiu vývoje zrodila se neomezená moc královská, poněvadž společenský stav jí dovolil, aby se vyšvihla na ramena obou směrodatných tříd a jednu pomocí druhé udržovala na uzdě. Královská moc stala se mechanicky rozhodčím v třídním zápasu buržoasie se šlechtou po tu dobu, pokud buržoasie nebyla ještě dosti silna, aby na sebe strhla veškeru politickou moc, ale třídy dříve vládnoucí nebyly již schopny udržeti si svou moc bývalou a jediné z ní těžiti. A tak, jak praví Fuchs (pozn. 2), dala se královská moc jako galantní dáma vydržovati dvěma oficielními milovníky, z nichž jednoho měla pro radost a druhého pro peníze.

Feudální šlechta, které průmyslový vývoj odňal pomalu zaměstnání, stala se šlechtou dvorní, odměňovanou místy důstojnickými a sinekurami, a tím oporou trůnu. Výdaje s tím spojené platila sice rovněž peněžní buržoasie, ale dostávala za to obchodní monopoly a jiné výsady. To byla rovnováha, která trvala přibližně od polovice 17. století do druhé polovice století 18., a kdy vladaři se mohli skutečně oddávati blaživé domněnce, že stát existuje toliko pro ně. Ale vladařský absolutismus nebyl nikdy a nikde ani na okamžik nezištnou mocí státní, nezávislou na třídách, stojící nad stranami a představující spravedlnost, která vyrovnává protivy a chrání slabého před mocným. „Absolutismus, pokud měl vůbec vliv na hospodářské poměry, podroboval spodní davy lidové bídě vykořisťování nejen feudálního, nýbrž i kapitalistického, až jimi vůbec byl pokládán za vykořisťování ztělesněné.“ Absolutní vladaři této doby byli bez výjimky chamtiví a frivolní sobci, více nebo méně ješitní a nejčastěji zcela negramotní. Za typické představitele absolutismu bývají považováni francouzský Ludvík XIV., král-slunce, a německý Bedřich II. pruský. Nuže, Ludvík XIV. byl ješitný hlupák, který neuměl ani čísti ani psáti a každé vzdělání nenáviděl. A „osvícený absolutismus“ Bedřicha II., hlavy dosti jasné, neměl ani síly ani vůle změniti něco na ohavnosti reakčního státu pruského; již jeho nastoupeni na trůn bylo zklamáním pro „osvícence“ a domnělé úspěchy jeho vlády byly humbug. Na vladařském absolutismu ani v jeho počátcích nebylo nikdy nic mladistvě hrdinného a ideálního; prostředky, kterých používal, aby si dobyl a udržel politické moci, byly vždycky zvláště hrubé a špinavé; způsoby, kterými dosažené moci využíval, nebyly o nic lepší.

Absolutní vladař z „milosti boží“ pokládal se a byl pokládán za vtělení boží vůle, byl nejen podle theorie neviditelnými přehradami, ale i v praksi zákonnými předpisy přísně chráněn před stykem s lůzou, k níž náležely všecky nešlechtické třídy, měšťané, dělníci i rolníci. Ještě za dob Goethových byly ulice a promenády ve Výmaru pro lid úplně uzavřeny v době, když kníže pán ráči jíti na procházku. Zato však na toho, s kým vladař měl častý styk, přecházela čast jeho božství. Oficielní milenka vladařova byla v opovržení jen u konkurentek. Byla také „z boží milosti,“ poněvadž vladař uznal ji za hodnu, aby mu sloužila svými půvaby a milostnými dovednostmi; její hvězda ovšem ihned úplně zapadla, jakmile jiná ji vytlačila definitivně z královské přízně. Absolutní vladař mohl všecko, neboť v něm přece působil sám bůh: proto králové francouzští uzdravovali dokonce nemocné vkládáním svých posvátných rukou. Absolutnímu vladaři náleželo také všecko, rozhodoval o životě a svobodě svých poddaných a především — o jejich vlastnictví. Proto nesmírné plýtvání bylo první samozřejmostí téměř u všech absolutistických dvorů.

Ohromný deficit státního hospodářství francouzského několik let před Revolucí nebránil Ludvíku XVI., koupiti pro královnu zámek saint-cloudský za 15 milionů a sobě zámek rambouilletský za 14 milionů. Marie Antoinetta dovedla za jeden večer prohráti sto nebo dvěstě tisíc. Kateřina II. ruská věnovala na ukojení své milostné žravosti celkem 90 milionů rublů. To je však ještě nepatrnost vedle toho, co stály milostné požitky Ludvíka XV. Pouze zřízení t. zv. jeleního parku se zásobou stále čerstvého zboží ženského spolklo několik set milionů. Největší položky, na Pompadourovou, sestry Neslovy a Dubarryovou, nejsou v to počítány. Sama Pompadourová stála stát několik tuctů milionů. Ale stavební vášeň Ludvíka XIV. byla ještě dražší. Za jediný rok 1685 vydal 90 milionů franků toliko za to, aby své posvátné osobě postavil důstojný příbytek. A drobní potentáti napodobili velké krále, hlavně francouzského krále-slunce. Na nejmenším dvoře německém byl vrchní hofmistr, vrchní hofmistryně, dvorní kavalíři, dvorní dámy, šlechtická pážata dvorní, která v lesklé livreji stála při stolech za stolicemi výsostí a serenissimovi vyměňovala talíře. Pak tu byla ostatní pážata, hofmistr, podkoní, dvorní medici, dvorní kaplani, dvorní sekretáři, dvorní pokladník, dvorní kapelník, dvorní hudebníci, vrchní kuchař, dvorní zahradník, komorníci, poslíci, hajduci, tělesní myslivci, nehledíc k zástupu nižších lokajů, komorných, šatnářek, kočů, jezdců, pacholků, zahradních pomocníků, kuchtíků, služek a — k tělesné stráži, která nesměla chyběti a při sebe menší příležitosti stavěla se do zbraně a vzdávala čest. Ostatně, drobní vladaři snažili se dokonce přetrumfnouti mrháním své královské vzory. Hlavně saský August Silný a virtemberský vévoda Karel Evžen. Ač vévodství tohoto vladaře mělo tehdy právě 600 tisíc obyvatelů, dovedl Karel Evžen jen za ohňostroj zaplatiti 52 tisíc zlatých a pařížskému tanečníkovi Vestrisovi platil 12 tisíc zlatých za vystoupení každého roku.

Peníze sháněli absolutní vladaři především daněmi: všecko bylo zdaňováno a nové daně stíhaly jedna druhou. Ve Francii zaveden byl k tomu cíli systém jenerálních pachtýřů, dvorních kreatur, jimž určitá daň byla za paušální částku pronajata. Důsledek toho byl, že lid byl vyssáván dvojnásobně, jednou pro kapsu královskou a po druhé pro kapsu pachtýřovu. V roce 1789 byli ve Francii tací jenerální pachtýři 44, kteří společné sehnali pro stát 138 milionů. V Prusku činila za Bedřicha II. selská „kontribuce“ 33 a 1/2 až 45 procent rolnického výtěžku; pruský junker neplatil však ani čtvrtinu. Ale daně nestačily plniti královské a vladařské pokladny. Byly tedy prodávány za hotové úřady a hodnosti, které vladař udílel. A podle toho, jak stoupala finanční potřeba dvora, stoupal také počet úřadů, dostávali je především ti, kdož za ně nejvíce nabídli. Za Ludvíka XIV. zřízeny byly tyto důležité úřady: dohližitelé nad vepři a podsvinčaty, kontroloři paruk, dohližitelé nad čerstvým máslem, ochutnavači másla soleného, revisoři stavebního kamene, sčítači sena, kontroloři skladačů dřeva, prodavači sněhu, zkoušeči vína atd. Jen v Paříži bylo 900 zkoušečů vína. Dále rozmnožovaly dvory své příjmy zhoršováním mincí. Až do Ludvíka XV. byla ve Francii změněna nominální hodnota stříbrných mincí dvěstěpadesátkrát a hodnota zlatých mincí stopadesátkrát. V 1709 vydělala státní pokladna takovým manévrem 50 milionů liber. Rovněž spekulace s obilím byla pro absolutní monarchy vhodnou příležitostí k obohacení se. Ludvík XV. na př. byl hlavním akcionářem Malissetovy obilní společnosti lichvářské a u jeho dvora byl dokonce zvláštní pokladník pro „obilní spekulace jeho veličenstva“. A o jeho milence Maintenonové napsala vévodkyně z Orleansu: „Jak ta stará coura viděla, že obilí kleslo, dala na všech trzích všecko skoupiti. Vydělala při tom hanebně peněz, ale všickni lidé umírali hladem.“ Konečně ani zřejmou loupeží nepohrdla panská pokladna státní. Tak na př. v 1689 bylo ve Francii pod přísným trestem nakázáno, aby královské mincovně byl úplně odveden stříbrný nábytek, který v druhé polovině 17. století byl v módě.

U malých dvorů mohlo býti ovšem těchto prostředků k plnění státní pokladny používáno jen v míře velmi omezené. Tyto malé dynastie, většinou mrzce vydržované francouzskými nebo anglickými podporami, aby pro jejich zájmy udržovaly svá vojska, jakž podobně děje se podnes, pěstovaly tudíž jiný obchod výnosný: obchod lidským masem, prodávaly domácí synky cizím mocnostem válčícím. Tu nejčileji počínali si landkrabí Vilém hessenský, dědičný kníže brunšvický a virtemberský vévoda Karel Evžen. Karel Vilém Ferdinand brunšvický prodal v letech 1776 až 1782 Anglii celkem 5723 muže za těchto podmínek: Vévoda brunšvický se zavázal, že dá anglické vládě k disposici sbor 4300 mužů pěchoty a lehké kavalerie, kdežto anglická vládá se zavázala k podpoře, která měla počíti dnem podepsání smlouvy a činiti ročně 64.500 německých tolarů, pokud bude vojsko v anglickém žoldu. Jakmile pak přestane vojsko dostávati žold, měla býti podpora zdvojnásobena a trvati ještě dvě léta po návratu vojska do Německa. K tomu dostal vévoda za každého muže roční verbovné 30 tolarů a odškodnění za každého mrtvého 40 tolarů a za každé tři raněné rovněž 40 tolarů. Z těchto zašantrovaných synů brunšvické vlasti nevrátilo se 3015 mužů, kteří však nepadli všickni ve válce, nýbrž, byvše raněni nebo zmrzačeni, byli na rozkaz vévodův zanecháni v Americe, aby tu bídně zahynuli, a tak vzrostl vévodův výdělek. Měl tedy vévoda trojnásobný zisk z těchto nešťastníků: nejprve prodal jejich zdravé tělo, pak dal si zaplatiti za jejich raněné tělo a konečně ušetřil žold invalidům. Jaký div, že při této slavné „finanční reformě“ zastrčil do kapsy čistý zisk přes 5 milionů tolarů. Dlužno dodati, že veliká většina vojáků byla ke službě v těchto prodaných regimentech násilím donucena a jen nepatrná část dala se dobrovolně najmouti.

Poněvadž poddaní byli na světě jediné pro vladaře, nepokládal panovník za draze zaplacenou hodinu své rozkoše, která pro desetitisíce neurozenců znamenala třeba doživotní bídu. V době, kdy Ludvík XIV., král křesťanský, platil 90 milionů za své stavby, živilo se obyvatelstvo v Dauphiné luční travou a stromovou korou. Podobný jídelní lístek měli i němečtí sedláci. Ve Francii napočítáno bylo v 1777 jeden a čtvrt milionu žebráků: z toho 120.000 v Paříži čili šestina obyvatelstva.

Těchto několik hrubých fakt postačí snad ke karakteristice základu, na němž spočíval t. zv. ancien regime a ke karakteristice jeho všeobecné povahy. Nikdy nebyla třídní propast mezi oběma póly společnosti tak široká a hluboká jako v době absolutismu, kdy pět procent žilo a přiživovalo se v „ráji“ a 95 procent hladovělo nebo žilo v ustavičné bídě a starosti.

Dvůr, šlechta, peněžní buržoasie se zástupy svých příživníků a dobrodruhů, dohromady však jen dvacetina obyvatelstva, žily tedy úplně tvrdě a krutě na útraty pracujících tříd a pokládali to za věc zcela přirozenou a bohem danou. Lid neměl politických práv, v zájmu práva absolutistického bylo mu mlčeti a nemysliti. Strašlivá knuta censury potlačovala veškeren duchovní život, věda zkostnatěla, církev protestantská stejně jako katolická ustrnuly v orthodoxii, náboženské spisy byly téměř jedinou četbou. Vládla nevědomost a pověra; hlavně v Německu, kde po třicetileté válce oddaly se občanské vrstvy z bídy a resignace pobožnůstkářství. Při tom celá společnost vyšší byla, jako každý parasit, dokonale zkorumpována: jen gauneři toho neb onoho druhu se mohli míti a měli dobře.

To byl rámec onoho blahobytu pro vládnoucí třídy a stavy, který byl nazván ztraceným rájem a o němž Talleyrand v pozdním svém věku řekl: „Kdo nepoznal dobu před 1789, ten vůbec nežil!“ Zahrada tohoto ráje byla, jak jsme právě viděli, zavřena pro ohromnou většinu lidí, která byla pokládána za luzu; poznala ji toliko nepatrná menšina, nejsoucí zatížena ani svědomím ani morálkou, ale jsoucí také bez velikosti a hlubší krásy.

Fuchs vykreslil povrch této společnosti: „Nikdy nebyly ženy tak svůdné, nikdy muži tak elegantní, a dokonce pravda nechodí v této době nahá, nýbrž jejím rouchem je vždy jiskřivý esprit. Růže ztratila ostrost svých trnů, neřest svou ošklivost, ctnost svou nudnost. Všecko jest jen vůně, líbeznost a kouzelný lesk. Není tu tragiky, není bolesti a zločinu, které by znetvořovaly obličeje. Na všech tvářích trůní veselost a blaženost. Každá slza mírněna je smíchem, a neštěstí jest jen stupněm k většímu štěstí… Doba nezná stáří a odkvětu. Žijí věčné mládí a žertují i vtipkují ještě na smrtelné posteli. Všecko je smyslnost a rozkoš a celý život jediná, ustavičná extase rozkošnická. Ale po opojení nepřichází trapné vystřízlivění, nýbrž nová slast. Věci nemají důsledků, zítřka, nýbrž jen dnešek. Pruderie nečiní ze smyslnosti neřest ani karikaturu; je to velká kouzelná zahrada divů, z které hřích je vyhnán. Neboť z její půdy neroste žádný strom se zakázaným ovocem. Možno okoušeti všecky sladké a svůdné plody, a na cestách i stezkách kyne každé touze tisíc splnění. Rozkoš kráčí s člověkem po celý život a marnotratně setřásá každému své slasti do klína. Již pohled chlapcův je rozkošnický slib, a matrona prozrazuje: i má zahrada dovede ještě žádost obdarovati hojným ovocem. Příroda změnila své železné zákony, odloučila odpor od přirozenosti. Neboť to všecko je ponořeno v zářící krásu. Kam pohlédneš, jest krása a nezkalený lesk. Žijí a umírají v kráse. Krása stojí již u postele rodičky a drží ještě ruku umírajícího. Je to slunce, které nezapadá…“ Ale tato krása, která patrně opravdu existovala, neboť tlumočí ji podnes žhavé básně, rozkošné rytiny a nadechlé malby rokokové, je však jen hra prchavých oblaků nad velikým močálem smutným, tanec pestrých motýlů nad špinavou louží. Právě líbezné umění této doby prozrazuje velmi svědomitě dutost jejího rozkošnictvi, jsouc samo beze všech hrdinských kvalit.

*

Představy, které má většina lidí o životě, nejsou původu nadpřirozeného a nejsou bez vzájemné souvislosti; představují krystalisaci hospodářských a politických poměrů, v jakých lidé právě žijí, proto s každou hospodářskou a politickou situací shoduje se určitá kultura obecná. Načrtli jsme právě obecnou povahu toho, co po této stránce zplodila doba vladařského absolutismu; zastavme se nyní u několika jejích zvláštních znaků.

Viděli jsme, že doba renesanční, posilující individualismus, podporovala občanské sebevědomí, občanskou hrdost, svobodu a tvořivost, a tak se nyní nepodivíme, že absolutismus potřeboval a pěstoval ctnosti právě opačné. Nyní bylo nejvyšší ctností a povinností občanskou poddávati se slepě vůli a rozmarům vládnoucí moci. Poněvadž pak absolutismu podařilo se národy úplně zotročiti politicky, povedlo se mu také vypěstovati dokonalé občany podle jeho chuti, t. j. dobré poddané. Dobrý poddaný je zbabělec ze zásady, hlupák z poslušnosti a darebák ze msty, člověk servilní, který však jho a hoře, uložené mu absolutismem, nepokládá za následky systému vládnoucího z vůle boží, nýbrž vidí jejich zřídlo v náhodné zlomyslnosti dočasného držitele moci. Touží při tom po pánu skutečně milostivém.

U lepších tříd občanských jevil se tento servilismus hlavně napodobováním dvorních mravů a nápadů, které byly jimi pokládány za vrchol vkusu, slušnosti a účelnosti. Co dvůr si vymyslil, stalo se módou. Měšťáctvo, hlavně v sídelních městech, vzdalo se svého třídního vědomí a opičilo se úplně po dvorních kruzích, majíc při tom ovšem na mysli i svůj výdělek nebo zisk. To také vedlo nutně ke korupci. Lord Malmesbury napsal v 1772 o Berlíně: „Berlín jest město, kde není ani poctivého muže ani počestné ženy. Úplná zkaženost mravní ovládá obě pohlaví všech tříd, k čemuž přispívá i nouze, která způsobena byla jednak útiskem, jejž provádí nynější král, jednak láskou k luxu, které se naučili u jeho děda. Muži jsou ustavičně zaměstnáni tím, že vedou velmi výstřední život z omezených prostředků. Ženy jsou harpyje, kterým je neznáma něžnost a pravá láska a které se vzdávají každému, kdo si je zaplatí.“

Milostnice, tak příznačné pro vladařský absolutismus, staly se obecnou institucí také u dvorní šlechty a velkých měšťáků. Muž, který si nemohl platiti milostnici, velmi se styděl za tento tuze zahanbující nedostatek své občanské existence. Pruský poeta Ramler, učitel na berlínské kadetce, psal kterémusi příteli, že jest nemocen, poněvadž je příliš chudý, aby si mohl vydržovati milostnici. A milostnicemi nebyly snad jen nevěstky, nýbrž i matky, sestry, ženy, nevěsty přátel, a čím byly „slušnější“, tím přišly dráže.

Tímto napodobením dvorních mravů šlechtou a měšťáctvem nebyly ovšem za ancien regimu setřeny třídní rozdíly. Co si nesměl dvořan dovoliti k vladaři, nesměla si měšťačka dovoliti ke šlechtičně nebo služka ke své paní. Ostatně podle absolutistického názoru počínal vůbec člověk teprve u barona.

Absolutismus byl ohromná, výpravná hra, v níž každý hrál roli, která mu připadla nebo kterou chtěl hráti, jako by ji hrál před zrcadlem. Všecko bylo tu representace a póza, každý chtěl býti ve své úloze viděn. Společnost, která představovala ancien regim, žila od kolébky až do hrobu veškeren život jako veřejný akt a společenskou lež. Ani věci nejintimnější nechtěly zůstati důvěrnými. Dáma konala svou intimní toaletu v přítomnosti svých přátel a hostí, aby před nejvděčnějšími diváky mohla prováděti nejdelikátnější pózy. Holka spravovala si na ulici podvazek, poněvadž věděla, že tím na sebe na okamžik kdekoho upozorní. Proto také byl v této době ve společnosti i umění tak oblíben duchaplný vtip a anekdota, prostě jako věc ihned nápadná. Neznali tichého štěstí a tajného hoře; všecka tajemství byla veřejná. Žena, o které teprve po její smrti se dověděli, že měla milence, o němž nikdo nevěděl, byla hanebná. Slídili v sobě i u bližních, a největší pikantností doby bylo: překvapiti v nejlepším. A poněvadž tedy všecko bylo veřejné a všecko bylo pro veřejnost hráno, dělo se všecko pro dojem, vnějškově a povrchně. Pravdivé a pravé věci nebyly by bývaly této společnosti pohodlné; její lehkomyslné štěstí rodilo se ze lži a klamu. Žili, hrajíce divadlo, hráli divadlo, žijíce.

V pohlavním životě znamenal absolutismus proklamaci ženy za mocnou panovnici ve všech oborech života a uznání jejího kultu za nezbytnost. V 18. století stala se žena, jak praví Goncourtové, nejen božstvím štěstí, rozkoše a lásky, nýbrž i poetickou bytostí, v nejpravdivějším smyslu posvěcenou, cílem každého duchovního vzletu, lidským ideálem, ztělesněným v jednom lidském rodu. Žena usedla na trůn jako nástroj požitku a tudíž jako živoucí ztělesnění smyslné rozkoše — to bylo jádro galantnosti. Svou povahou byla galantnost všude stejná: ve Francii byly její formy nejrafinovanější, poněvadž v této zemi měla absolutistická kultura nejpříznivější předpoklady a podmínky; jinde byla hrubší a neomalenější, jako bývá každá kopie, ale to byl také jediný rozdíl. Jako osobnost žena uctívána nebyla. Žádali od ní jen tolik ducha, fantasie a „duše“, mnoho-li těchto vlastností přispívá ke zvýšení smyslného půvabu a činí tento půvab proměnlivým. Nemohli potřebovati vášně a skutečného zápasu. Váhání ženy, její zdráhání a okolky byly jen dráždivou pózou; ústy říkala nikoliv, ale obratným pohybem usnadňovala útočníku úspěch. Bylo dbáno toho, aby se všecko dělo hladce. Brutálnost byla co nejvíce vyloučena. Prudká žárlivost a nesmiřitelná nenávist byly pokládány za komické. Krev prolitá v souboji měla býti podle možnosti jen symbol, nikoliv ukojení pomstychtivosti. Škrábnutí jakoby růžovým trnem stačilo k nápravě uražené cti; jen zřídka pronikl kord srdcem. Chtěli milovati, lépe řečeno, prožívati milostná dobrodružství elegantně a půvabně, bez rušivé hřmotnosti a výbušnosti.

Pro ženu ancien regimu byl jen jediný životní program: aby byla ustavičně a všude, v saloně, divadle, společnosti, na ulici i v budoáru delikátní pochoutkou pro smysly všech přítomných. Opěvanou kráskou byla především ta žena, na jejíž tváři kvetly růže rozkoše a „jejíž kypící ňadra s chvěním prozrazovala tajný oheň, jímž byla ztravována.“ Každá žena byla takto v jistém smyslu pro všecky muže, a muž se také každé ženě dvořil. Slovem, dotykem, pohledem opakoval všem jedinou otázku: Kdy mne vyslyšíte? A poněvadž každá žena měla se cítiti královnou, dvořil se jí muž uctivě a nehlučně. Na místě pravdivosti a upřímnosti stala se zdvořilost obecnou formou mezipohlavních styků, ke které podle potřeby přistoupilo lichocení, více nebo méně zahrocené k cíli stále stejnému. Polovinu života věnoval muž sloužení ženám, nejeden muž dokonce život celý, ale veškero toto sloužení zahroceno bylo eroticky, a tím právě doba galantní lišila se od dob jiných.

Původní galantnost znamenala zřetel fysicky silnějšího k fysicky slabšímu; pokud tento rozdíl mezi jejich fysickými silami potrvá, potud galantnost nevymizí z poměru mezi pohlavími. Ale galantní doba vystupňovala a zahrotila tento zřetel groteskně a výhradně směrem pohlavním. Ostentativně dvořila se nejen bytosti fysicky slabší, nýbrž hlavně bytosti, která je zároveň drahocennou nádobou požitku, jejž ztělesňuje.

Expanse síly je však z vůle přírody dosti omezená. Kdo stále myslí na smyslný požitek, musí nutně pozbýti přirozené síly při své smyslné činnosti a dojde nutně k tomu, že jeho láska stává se stále hravější a rafinovanější. Rafinovanost jest nejen obvyklý způsob, jímž zjednává si ukojení člověk, který fysiologicky nemůže ho již dosíci cestou normální, nýbrž rafinovaností možno si také zdánlivě rozmnožiti sílu, kterou příroda omezila.

Galantnost jako životní filosofie požitkářská změnila ovšem i názory morální, uvolnivši je pro vládnoucí třídu, která zhostila se jich jako břemene, nikoli však jako břemene překážejícího společenskému vzestupu, nýbrž jako nepřítele prázdné poživačnosti a nesvědomitého příživnictví. „Morálka vnesla do lásky všecky neřesti,“ řekl Retif de la Bretonne. To jsou slova věcně velice správná, ale v ústech galantního spisovatele zní velmi falešně, poněvadž společnost, kterou jimi omlouval a vysvětloval, nestavěla proti předchozí morálce žádné nové a zdravé ethiky a neznala vůbec ctností občanských a sociálních. „Nač je tu k čertu ctnost, nečiní-li nás šťastnějšími?“ volal abbé Galiani a měl rovněž pravdu, zapomínaje však, že život jednotlivcův stejně jako život společnosti může býti měřen a posuzován jen podle toho, kolik ctností právě činilo jej šťastným. Při tom ovšem neznamená cnost nějakou domněle věčnou a neměnnou veličinu z mravouky kněžské nebo čítánkové, nýbrž určitou míru velikosti v cítění, myšlení a jednání, kterých doba potřebuje, aby pojala, pochopila a provedla svou historickou úlohu vyplývající z jejího hospodářského a sociálního stavu.

Galantní doba, tento domnělý „věk ženy“, nepovznesla také ženy ve skutečnosti. Takový kult ženy, jaký pěstovalo 18. století, mohl míti za podklad jen ponížení ženy. Muž a žena nestáli vedle sebe jako rovnocenní, neboť jen to by bylo bývalo skutečným povýšením ženy. Žena neměla skutečných a zaručených práv; politická vláda mužova a jeho libovůle byly naopak úplně neomezené. Galantní doba pokládala sice ženinu nevěru, tak jako nevěru milenčinu za milostnou pikantnost, nevěrná žena stávala se každou novou nevěrností jen pikantnější pro svého muže nebo přítele, a požitek ženy s mužem jen rostl představou, že již mnohé ženy podlehly jeho chtíči; zároveň však moc mužova mohla ženu nejkrutěji potrestati za pouhé podezření z cizoložství doživotním zavřením v klášteře. Veškeren galantní kult ženy opíral se o rozmar všemohoucího muže, který svého otroka povýšil na svého pána a otrocky mu slouží.

Když slovo galantní přišlo do módy, v Německu na př. již asi od roku 1695, znamenalo pojem velice široký. Mluvili o galantních šatech, galantní chůzi, galantním jídle, pro jednoho byla pragalantní nožka jeho dámy, jiný nazýval oči své milenky galantními hvězdami. Hezké děti poskytovaly galantní pohled, pěkný kůň byl nazýván koněm galantním. Byly vydávány galantní příručky pro praktický život, aniž v nich běželo o věci pohlavní. Galantními mohly býti střevíce, židle, stoly, pokoje, jisté módní barvy atd. Asi za padesát let však ztratilo toto módní slovo svůj široký význam, jeho všestranný obsah scvrkal se stále více, až konečně znamenalo slovo jen zvláštní ráz milostných mravů ancien regimu, hlavně nelegálních milostných styků se ženami.

Nebyla to ovšem pouhá náhoda, že slovo „galantní“ se objevilo tehdy ve všech zemích a všude stalo se podobnou módou, jsouc původem z Francie a jinak staré několik staletí. Každá doba historická snaží se také řečí vystihnouti svůj zvláštní způsob myšlení a cítění. Slovo „galantní“ se svým vylíčeným obsahem bylo výrazem oné nové věci, kterou zrodil absolutismus, oné elegance, jemnosti a hravosti, které stavěl proti neotesanosti a hrubosti doznívající renesance. Tou měrou, jak se absolutistický režim zmocňoval všech oblastí života, stávalo se i slovo „galantní“ tovární značkou pro všecky formy, ve kterých nový ráz se uplatňoval nebo chtěl uplatniti.

Jak jsme již řekli, nevznikl absolutismus ve všech zemích ve stejnou dobu a netrval všude stejně dlouho; bylo toho příčinou různé tempo kapitalistického vývoje v různých zemích. Nejprve objevila se zvláštní kultura absolutistická ve Španělsku, které mělo veliký zámořský obchod a bylo světovou mocí. Španělské zvyky a dvorní mravy měly první rozhodný vliv na dvorní život evropský. Ve Francii, kde vladařský absolutismus a konsolidace politického centralismu počaly ovšem již s Ludvíkem XIII. (1614), stal se absolutismus opravdu politicky a kulturně směrodatným pro Evropu teprve po španělském bankrotu, skončil neodvolatelně v 1789 za Velké revoluce a netrval tudíž ani dvěstě let. Německo, které již od počátku 16. století zatlačeno bylo hospodářsky změnou obchodních cest a bylo rozdrobeno i zuboženo třicetiletou válkou, takže ztratilo zcela kulturní význam, ovládáno bylo stupidní mocí svých knížat a knižátek téměř přes 250 let, poněvadž absolutistické panství skončilo tu opravdu teprve v 1848, což platí i pro Rakousko. Zato Anglie, třetí velkostát tehdejší, měla jen krátkou periodu absolutistickou. Zde již v 1649 velká revoluce anglická posadila buržoasii velmi důkladně do sedla, a poté toliko třicet let t. zv. restaurace umožnilo Karlu II. rozvinouti pravé methody absolutistické, jimž se učil u francouzského krále-slunce. Galantní doba absolutistická vyvrcholila tudíž obecně politicky a společensky v 18. století, kromě Anglie, kde toto století bylo již buržoasní; 18. století bylo v evropské kultuře oním proslulým věkem ženy, v němž však ženino postavení sociální povšechně nic nezískalo.

*

Každá doba snaží se přetvářeti lidské tělo podle svého ideálu vlastností povahových. Viděli jsme, jak se tato snaha projevovala v renesanci; doba vladařského absolutismu musela ovšem po této stránce projeviti představy a snahy zcela jiné.

Renesance vyzdvihovala a opěvovala robustní sílu u muže i ženy, přiměřenou tvůrčí povaze doby; absolutismus, počínaje především ženou, opovrhoval vším robustním jako nehezkým. Jeho krasocitné pojmy vycházely z třídy, která žila zcela na útraty druhých a pro kterou práce, hlavně práce fysická, byla věcí nejvíce opovržitelnou, a proto pokládala za krásné hlavně to, co se vůbec k žádné práci nehodilo. Oblíbena byla něžná, útlá ručka, práce neschopná, za to však tím líbeznější pro pocely, milovali malou nožku pěkně tančící, ale neschopnou energické chůze, obdivovali se drobným ňadrům vhodným pro milostné hříčky, ale tak nepodobným živné bujnosti prsů, které maloval Rubens, neboť také pěstění nové generace považovali za práci pro sebe nevhodnou. Krásné tělo galantní doby nechlubilo se fysickou silou, nýbrž pěstěnou líbezností a půvabností.

Nikdy před tím nebyly ženy tak obecně lakomé ke svému dítěti, sotva bylo počato, nikdy před tím neodmítaly tak zásadně kojiti své děti. Většina panských žen užívala prášků, které domněle vyháněly do dvou dnů mléko z prsů. U lepších měšťáků, nehledíc ani ke šlechtě, bylo pokládáno za hanbu, kojila-li matka své dítě, nebo byl takový nápad pokládán aspoň za směšný. Prováděla-li některá mladá matka bohatá přesto tuto nevhodnou věc, mluvilo se o tom v jejích kruzích jako o sensační, neuvěřitelné události. Nezřídka pojímáno bylo do manželské smlouvy, že žena nebude nucena kojiti své děti a muž postará se včas o kojnou. Pravidelně měly však obě strany shodný názor na účel prsů: že jsou drahocennou hračkou pro manžela a milence, jejichž půvab může býti mateřstvím posílen, nikoliv však a v žádném případě zmenšen. Člověk jako luxusní zviřátko, stvořené, aby nic nedělalo, to byl aristokratický ideál doby, k němuž absolutismus na vrcholu své moci přičiňoval rád ještě jistou majestátnost, povahy čistě herecké.

Renesanční láska, zůstávajíc živočišnou, zdůrazňovala, jak víme, plodivost: těhotnou ženu pokládali namnoze za zvláště krásnou. Pro živočišnou lásku galantní byl však všecko rafinovaný požitek, technika lásky. Proto omezila a rozložila lidské tělo na směs nástrojů milostného požitku, netoužila po jeho harmonické skladbě, nýbrž přála si, aby jí poskytovalo řadu vybraných pokrmů pro rafinovanou hostinu milostnou. Takové pokrmy jsou však očekávány a okoušeny jeden po druhém, nikoliv najednou; proto horovali pro tělo svlékané a nikoliv pro tělo nahé, a také nahé tělo bylo pro ně především tělem svlečeným. Až do doby galantní byl oděv jen oblek a okrašlující dekorace nahého těla, nyní stal se činitelem podstatnějším; rozkládal tělo na jeho „vnady“, u ženy především na ňadra, klín a boky, a zároveň byl spojovacím rámcem pro tyto jednotlivosti. Za renesance byly milenky a ženy s oblibou portretovány nahé, za absolutismu oblíbena byla „svůdná“ dekoletáž, rámec oděvu kolem určitého půvabu, k němuž měl upoutati zraky.

To byl důsledek stárnoucí kultury v prostředí, jehož nejvyšším ideálem životním byl smyslný požitek; v pohlavních věcech cenili si především rafinované okliky, přímou cestou k cíli pokládali za sedlácký mrav. Pikantnost vyhledávána byla nejen místo zdraví a drsnosti, nýbrž i místo skutečné krásy; smyslnou pikantností bylo možno zastříti nejen ten neb onen nedostatek, nýbrž i skutečnou ošklivost. K pikantnosti náleželo na příklad bledé líčko, znamení fysické něžnosti a nocí věnovaných lásce. Tváře svěží a kvetoucí pokládány byly za selské. Tato bledost, pro kterou spotřebováno bylo v 18. století nesmírné množství pudru, zvyšována byla černými „muškami“ nalepovanými na čelo, tváře, šíji a ňadra. K pikantnosti náležela také ústa „jako předsíň lásky a krabička balsámu, vonící samou radostí a líbezností.“ Jejich rty měly býti „potaženy tenkou kůžičkou, kterou jako sklem září příjemná barva purpurová nebo červená tinktura korálová. Jsou to pole, na něž láska seje cukr a med blaženosti, za nimiž milovníci a milovnice putují tak horlivě jako včely…“ Galantní Venuše, toť žena, jejíž údy jsou „břečťanové úponky něhy“, jejíž ňadra jsou „skvostné cukrové koule rozkoše“, „poháry rozkoše“, a boky „rozkošnické polokoule blaženosti“. Linie jejího těla mají prozrazovati zkušenost a obratnost. Je zkrátka delikátní hračka pro veškeru jen pomyslitelnou fantasii zamilované galantnosti. A od muže jest žádáno, aby se jeho tělo jevilo ztělesněním schopnosti, hráti na tomto drahocenném nástroji ustavičně jiné melodie, stále nové variace.

V renesanci potřebovali, jak víme, mládí, jeho síly a rozhodnosti pro úplný požitek, který byl bouřlivý. Proto toužili po omlazovacích studnicích. Za absolutismu naopak vůbec nemyslili mnoho na stáří; prodlužujíce si mládí rafinovanou obratností milostnou a nahrazujíce si živelné ukojení variacemi a oklikami, byli do jisté míry při své věčné žádostivosti věčně mladí. Ninon de Lenclos, krasavice, která prý ještě v osmdesáti letech okouzlovala muže, ale podle moderního badání vůbec nežila, byla obraz, na němž ideologie doby okrášlila fantasií svou skutečnost. Všickni se pudrovali a šminkovali, děti i staří, ženy i muži, paní i služebné, aby rozdíly věku nebyly příliš zřejmé.

Půvaby zralosti nebyly opravdu ceněny, neboť zralý strom dává ovoce, oni však milovali květ neplodný a rozkoš bez následků, jež kazí hru nebo ji rychle a na dlouho zastaví. Zralá žena zkušená byla ceněna právě jen pro svou zkušenost, při které neohrozí nebezpečí, a pro svou schopnost zveličiti a rozmnožiti požitek. A čím se stávala galantní kultura rafinovanější, tím větší přednost dávala předčasné zralosti jinochů tvářících se jako silní muži, pannám, které jako děvčátka již předstírají pikantní obratnost. Starý strýček, který svou malou neteř vede po prvé do milostných vln, a stará teta, která svého pěkného synovce zasvěcuje do tajů lásky, to byly náramně oblíbené motivy uměleckého tvoření rokokového. A na konec i milostné scény mezi nezralými hochy a dívkami považovány byly za nejpikantnější.

Babička Georg-Sandové vypravovala své vnučce: „Tvůj dědeček byl hezký, elegantní, pečlivě oblečený, jemně navoněný, veselý, roztomilý, něžný, spokojený až do smrti. Tehdy neměli ošklivých bolestí tělesných. Umírali raději na plesu nebo v divadle, než ve své posteli mezi čtyřmi voskovými svícemi a ošklivými muži černými. Užívali života, a když přišla hodina, kdy bylo nutno život opustiti, nehleděli druhé oloupiti o jeho radosti. Poslední sbohem mého muže bylo vyzváním, abych ho hodně přežila a život činila si příjemným.“

Takový pružný elegán, na jehož zevnějšku lze ihned poznati, že dovede využíti každé situace mrštně a půvabně, že zdolá snadno i situaci nejchoulostivější a vedle toho celý svůj život zasvěcuje milostné službě, toť Adonis zralého absolutismu. V době vzestupujícího absolutismu tváříval se sice tento elegantní dvořan pod svou alonžovou parukou jako sám pánbů, aby imponoval podřízeným, ale jeho skutečné síly, pohlavní v to počítajíc, nebyly nikdy síly Jupiterovy nebo Herkulovy; nepotřeboval jich vůbec. Žena v této době nebyla dobývána a přemáhána rozpoutanou vášní; stačilo mu obletovati ji a přemoci pikantními zdvořilostmi. Galantnímu muži nebylo třeba, aby byl zároveň odvážný dobyvatel; stačilo, byl-li koketní motýl.

Vedle lidského ideálu, ztělesněného v galantní ženě, neznamenal muž nic podobného a proto také nebyl pravidelně svlékán. Jeho fysický zjev byl podřadný; pro svou funkci, kterou měl u ženy, nebylo nutno, aby byl hezký. Potřebovala jeho fantasie a chtivosti; tu a tam stával se z něho faun, satyr, sám Priap jako ztělesnění ustavičné žádosti tělesné. Normálně však vystupoval vedle ženy úplně oblečen a tím jen podporoval pikantní účinek ženské dekoletáže. Proto nakonec z mužského zjevu typického vymizely vůbec mužské vlastnosti. Za soumraku absolutismu byl to už jen sameček úplně zženštilý.

Po stránce tělesné i duchovní byla tedy hodnocena žena v době galantní jen s hlediska požitkárského. Tělesné půvaby byly jediný smysl ženina bytí, poněvadž poskytovaly jiným rozkoše nejrůznějšího druhu; „nebesa propůjčují ženám dar krásy, poněvadž ženy nic jiného nemají.“ K jejich duchu přihlíženo bylo tudíž jen potud, pokud jejich psychické vlastnosti byly vhodné a schopné stupňovat pro muže erotický účinek ženské krásy.

Baron von Pöllnitz, spisovatel Galantního Saska (1737), popisuje takto paní von Hoym, jednu z mnoha milenek Augusta Silného: „Měla podlouhlý obličej, nos pěkného tvaru, malá ústa, dokonale krásné zuby, veliké, černé, zářící a důvtipné oči, všecky její rysy byly něžné, její úsměv vábný a schopný probouzet lásku v hloubi srdce. Vlasy měla černé, klín, ňadra, ruce a paže znamenitě vytvořené, barvu neobyčejně přirozenou, ale řádnou, bílou a růžovou. Tvary jejího těla mohly býti pokládány za mistrovské dílo. Tvářila se majestátně a tančila s největší dokonalostí.“

Takový byl ženský ideál doby, jejž opěvala galantní poesie pod smyšlenými jmény; v 17. století byly to Sylvia, Albania, Lesbia, Arismene, Rosilis, v 18. století Fleurette, Phyllis, Růženka, Luisa, Mína, Laura atd. I v četných dílech zeměpisných a národopisných, vyšlých v 18. století, bývá téměř vždy pojednáno i o kráse domácích žen a jejich fysický zjev je posunován do popředí.

Jak se zdá, byla tehdy nejvíce proslulou krása žen anglických. Za klasické krásky byly pokládány a světově proslulé zejména sestry Gunningovy a lady Hamiltonová, vesměs milenky vznešených pánů. Zvláště ceněny byly u Angličanek krásné prsy, bujná zadnice a dokonalý obličej. Toliko nožky jejich pokládány byly obecně za příliš veliké. Tato záliba v kráse plných a statnějších Angličanek vzrůstala později jako reakce na úpadkové půvaby ženské, když duch absolutismu zanikal. Vždyť měšťácké ideály, které v Anglii nejdříve zvítězily, počaly všude převládati společensky dříve, než měšťáctvo mohlo zvítěziti politicky. To je normální průběh všech revolučních proměn světových: nejprve spodní, těžké přesuny hospodářské jako geologické drama v nitru sopky, pak nové ideály a ideologie jako dýmy nad sopkou, konečně výbuch války a revoluce, a po výbuchu jiné mocenské poměry třidní, změněná tvářnost světa.

V Německu pokládány byly za krásné hlavně ženy saské, brunšvické a hanoverské, kdežto Berlíňačky považovány byly spíše za ošklivé. Vůbec pruský zevnějšek stejně jako pruský duch, prušácké ideály a mravy, všecky plody hrubého junkerství, tohoto hlavního hospodářsko-politického základu Pruska, nebyly nikdy a nikde oblíbeny. Triumfem pikanterie byla však Francouzka. „Její smyslná chůze odhaluje každému rozkoše, které miláček najde v jejím klíně. Tím právě jeví se býti všem mistryní požitku, neboť všecky její pohyby jsou vedeny láskou, proto je také nejkrásnější ze všech. Pravá krása nevězí v dokonalosti, nýbrž ve svodech, jimiž působí na mužské pokolení.“ Tak psal o Francouzkách výmarský měsíčník „Londýn a Paříž“.

Galantní kult ženských vnad náležel, jak jsme již řekli, hlavně ňadrům, klínu a bokům. Bez konce a míry bylo nadšení, jež v životě i umění vzbuzovala krásná ňadra ženská, mladé pahorky prsou, alabastrové vrchy lásky, poupata mistrovskou rukou sklenutá a rozdělená, jablka z mléčných korálů, která pokládána byla za nejsmyslnější, byla-li tak sněhově bílá, že „jejich ohnivý sníh mohl skály zapáliti“. Pak to byla jejich něžná poupata, jež uchvacovala milence i básníky. Tvrdili, že jejich poupata oklamou i motýla, který snese se na ně, poněvadž je pokládá za skutečné květy, právě se rozvíjející, a když pak jsou zralejší, když laskající rukou jsou rozevřena k ohnivému životu, přiletí na ně dokonce pták, poněvadž purpurové poupě zdá se mu nejskvostnější jahodou, kterou kdy viděl. A proto prosí básník (Wittekind, 1747):

Vždyť všecka tato nádhera není jen k tomu, aby bylo na ni toliko nadšeně hleděno. A chtějí-li zraky zjistiti, jsou-li milenčina ňadra bílá a oblá, chce ruka se přesvědčiti, jsou-li také tvrdá. To je nezbytné a to je také nejskvostnější požitek, jak se domnívá i Goethe v Římských Elegiích:

Tento kult ňader rozšířil se v poslední třetině 17. století a potrval po celé století 18., aniž pobledl; jen rafinovanějším se stal. Nejen básníci, nýbrž i malíři, rytci, sochaři a modeláři, pro něž Venuše nebyla již nahou bohyní, nýbrž salonní dámou, úplně nebo napolo svlečenou, oslavovali tímto způsobem ženská ňadra jako nejlepší sousto labužnické.

Bratři Goncourtové vypravují historku podivuhodné mísy na ovoce, která zdobila kdysi zámeček Malý Trianon ve Versaillích, vystavěný pro Marii Antoinettu, a znázorňovala prs dokonale krásný. V důvěrném kroužku královnině vznikl prý jednou prudký spor galantní o to, která z přítomných dam dvorních má nejkrásnější ňadra. První cenu v tomto zápasu dostala ovšem jednomyslně Marie Antoinetta. Vždyť v době galantní musila býti nejkrásnější ženou ovšem královna, jako dnes každá vládnoucí kněžna je vzornou matkou vlasti nebo vzorem ctnosti. Což nedostala dokonce korunovaná nevěstka, Isabela španělská, růži ctnosti od papeže? Aby zvěčnila tento ušlechtilý zápas, z nehož její ňadra vyšla jako nepopíratelný vítěz, dala Marie Antoinetta zhotoviti umělecký odlitek svého půvabu zdánlivě jedinečného. Dala mu zkrátka postaviti pomník, zvláště přiměřený době a prostředí. Proč ostatně neměl by býti postaven pomník krásným ňadrům? ptá se Fuchs, vždyť jejich krásná skutečnost je vždycky méně popíratelná, než skutečnost tak mnoha zásluh, kterým pomníky byly a jsou stavěny. Historka bratří Goncourtů není potvrzena jinými prameny; stačí však, že tato mísa byla ozdobou zámečku pro královnu vystavěného a symbolisovala erotické poslání ženských prsů. Beraní hlavy, na nichž ňadro, proměněné v mísu ovoce, spočívalo, byly symbolem mužské vilnosti.

Kult ženské nohy, nemálo souvisící s poddanskými city, zvrhal se tu a tam v úplnou manii masochistickou. V soudobém vypravování o výmarské vévodkyni Anně Amalii čteme, že vyhledávali každou příležitost, aby se mohli obdivovati malé noze vévodkynině, páni nosili její napodobeninu ve zlatě na hodinkovém řetízku, kdežto dámy kupovaly si o závod její střevíce, poněvadž vévodkyně nosila denně nové. Retif de la Bretonne (pozn. 3), velmi oddaný fetišismu ženské nožky, věnoval mu celý román a značně místa v celé své literatuře. Vedle ženských nožek francouzských ceněny byly nejvíce nohy Španělek. Chvalozpěvy básníků a milovníků stávaly se vřelejšími, běželo-li o „hrdé sloupy, nesoucí svatyni lásky“, „rozkošné svěrky blaženosti“. Také stehna měla býti bílá jako sníh a vedle toho hladká jako atlas. S kultem stehen spojen byl ovšem i kult krásných hyždí, jejichž smyslný půvab podle úsudků básníků může jediný zápoliti s půvabem ňader; jiní nazývali je dokonce vítězným konkurentem ňader, pahorky radosti, vrchy touhy, pohořím obkličujícím údolí radosti. Měly býti tvrdé jako mramor, půvabné jako slonová kost, růžové jako broskve a při tom pružné jako kypící podušky. Byly také pokládány za ony květy ze zahrady ženské krásy, které nikdy nevadnou. Pro galantní malíře stal se ženský zadek nevyčerpatelným motivem; nejnadšenějším jeho ctitelem uměleckým byl François Boucher, nejtypičtější malíř ancien regimu. Hlavně steré scény klystýrové, tak oblíbené v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století, měly jen ten účel aby v pikantních posicích představovaly a velebily krásné hyždě ženské. Muži, kteří tehdy rovněž používali hojně klystýru, nebyli v této posici zobrazováni; jen ženy a to podle vkusu doby, neboť vyhrnuté sukně a prádlo kol nahého těla cenila si rafinovaná doba jako zvláštní pikantnost.

Galantní doba milovala, aby měla požitek; požitek nebyl pro ni však odměnou, důsledkem milostného svazku duchovního. Prováděla kult milostné techniky, nikoliv milování hluboce lidského. Proto ze všech ženských vděků nejhoroucněji zbožňovala ženský klín s jeho intimními půvaby. Také renesance byla nadšena pro tuto část ženského těla. Ale nemazlila se s ní; její zdravá a tvůrčí síla jednala s ní směle, hrubě, rozpustile. Absolutismus smělost nahradil drzostí, rozpustilost chlípností, což je velice podstatný rozdíl pravě v životě pohlavním.

Galantním dvorním básníkem Bedřicha I. pruského byl na příklad jakýsi Besser, „nepřekonatelný vzor ušlechtilého tónu poetického v zamilovaných básních“. Věnoval vylíčení intimních půvabů ženského klínu hymnus o dvoustechpadesáti řádkách s názvem: „Zátiší lásky neboli milenčin klín“. Podrobným popisem poetickým dokazoval, že „purpurová broskev není tak jemně a něžně rozpoltěna, a žádný malý prostor nemá tolik nadbytku“. A tento rozvláčný opus nebyl snad jen dílem chvilkové nálady, nýbrž důležitou prací v díle poetově, věnovaném Bedřichu I., kterou vydavatel opatřil dokonce zvláštním úvodem, v němž vykládá, jak se tato báseň líbila kurfiřtce Žofii, které přinesl jí Leibnitz, a že z rukou této kněžny, ještě než byla vytištěna, putovala po četných dámách knížecích, které ji považovaly stejně za okouzlující. Mnohem stručnější byla rokoková písnička:

Tituly přečetných básní zněly: Klín, Na její klín, Klín Lesbie, Venušina jeskyně, Venušin lasturový vůz, Co má Doris nejkrásnějšího atd. A nejoblíbenějším autorem poesie galantní byl ve Francii proslulý abbé Grécourt, spisovatel dosud hojně čtený. A stejně i malířství zanechalo nám nesčetně obrazů a rytin, malovaných a rytých především ke chvále ženského klína a poodhalujících jej tak, že pozdější doba, mravně nikoli vždy vyšší, ale jistě pokrytečtější, nejednou dala přemalovati „choulostivé“ místo.

Kde žena byla rozložena na své vnady jako nástroje rozkoše, kde vládnoucí a bohaté třídy neměly jiné touhy, než ustavičně hráti na tyto nástroje nové variace, a kde tedy ženy spatřovaly v těchto svých vnadách-nástrojích svůj nejvyšší statek, tam nutně běželo ženě jedné jako druhé o to, aby se mohla pochlubiti vnadami dokonalými. „Která jsme nejkrásnější“ a „Co máme která nejkrásnějšího“, to byly otázky, které si dávaly přítelkyně doma i v důvěrném kroužku a které se snažily také zodpověděti skutečným srovnáváním svých vnad. Soudobá literatura memoárová i soudobé umění obsahují hojně příkladů. Muž býval při tom někdy tajným rozhodčím. Ale jindy býval i k tomu povolán, aby přímo rozhodl.

Proslulý Francois Boucher mluvil jednoho dne ve společnosti o neporovnatelné kráse jisté dámy, kterou maloval nahou pro jejího milence jako nymfu pramene. Když bylo naň doléháno, aby podrobněji popsal zvláštní krásy vychvalované dámy, prohlásil, že nikdy nespatřil klína půvabněji opatřeného a nikdy hyždí smilněji zaokrouhlených. Za několik dní dostal Boucher pozvání k dámě, která byla účastna při tom rozhovoru a měla také pověst vybrané krasavice. Když Boucher v udanou hodinu pozvání vyhověl, byl zaveden do budoáru, kde mu bylo po několik vteřin čekati. Když však panská opustila pokoj, rozhrnula se ihned záclona před jedním výklenkem a Boucher spatřil zmíněnou dámu pokrytou jen volným závojem, svůdně ležící na pohovce. „Zavolala jsem vás, abych od vás slyšela, zda půvaby dámy, kterou jste tak vychvaloval, zastiňují půvaby moje?“ To díc, zbavila se i poslední roušky. „Vytvořily Gracie někdy krásnějšího klína? Mohou existovati smilnější hyždě, než jsou moje?“ Když to dáma vyslovila, zaujala takovou posici, která mohla Boucherovi poskytnouti nejlepší dojem z těchto vnad. Poněvadž zmíněná dáma náležela opravdu k nejkrásnějším exemplářum svého pohlaví, neváhal Boucher vyjádřiti jí své nadšení a obdiv a uznati, že její vnady jsou při nejmenším rovnocenné. Když dámu konečně opouštěl, řekla na rozloučenou: „Nechci, abyste toto tajemství považoval jen za své.“ — O vévodkyni de Chastlemanie u dvora Karla II. vypravuje de Grammont ve svých memoárech, že byla ochotna na místě podati důkaz, že její vnady jsou ještě svůdnější, když v její přítomnosti byly příliš nadšeně vychvalovány půvaby některé dámy.

Každá doba, která si ideologicky vytvořila novou ženu a nového muže, vytváří také kroj zásadně nový, řešíc znova jak základní problém erotický, tak i tendence třídního rozvrstvení. Kroj doby galantní byl ve všech svých proměnách nejkarakterističtější pro její povahu a vývoj.

V době absolutistické počal v Evropě oblečený človek. V Asii, u Japonců a Číňanů, je oblečený člověk ovšem původu mnohem staršího. Bude však nutno ještě podrobně vyšetřiti příčiny toho. Rozdíl známe: pro Japonce na př. nemá nahota esthetické hodnoty, aniž, do příchodu Evropanů ovšem, byla považována za nepřístojnost s hlediska mravního; v Evropě však byla klasická nahota již ve starověku nejvyšším esthetickým ideálem, za to však, čím oblek stával se složitějším, tím nahota stávala se „nemravnější“. Oblečeného člověka máme dosud. Ještě v renesanci byl oblek dekorativním rouchem na nahém těle; počínajíc absolutismem až do dneška, nehledíc ke krátkému mezidobí, jež tvořila reakční perioda Francouzské revoluce, jest na člověku věcí hlavní, v níž uplatňuje se i krasocitný ideál doby. Člověka nelze již od šatů odděliti, tvoří s ním jednotu. Ve svých zvláštních šatech jest určitým člověkem. A za absolutismu byli lidé téměř jen ze šatů. Tehdy především šaty dělaly člověka. V umění počala móda hráti mnohem důležitější úlohu než dříve; v 17. století objevily se také hromadně módní obrázky, které jsou stále ještě nezbytnou součástkou civilisace.

Nová móda vychází vždy z vládnoucí třídy, která se chce také zevnějškem lišiti od vrstev spodních a výrazně projevovati své vyšší postavení sociální. Poněvadž pak za absolutismu byl vladař vrchol a míra všech věcí, byl na počátku absolutismu vlastností módních forem a linií majestátní ráz. V té době staly se tudíž karakteristickou módou také krejzlíky na krku, ostávající pentle a obroučkové sukně, které opravdu nutily každého k uctivé vzdálenosti. Druhá tendence, moc a bohorovnost majestátu, našla svůj výraz v módě teprve za Ludvíka XIV. ve Francii, který dovedl dokonale hráti úlohu vladaře z boží milosti, čehož bylo mu také třeba vůči francouzskému lidu, s nímž bylo nutno stále počítati. Zavedl alonžovou paruku, aby z plavé hojnosti kadeří zářila mu tvář „jako slunce z ranních oblaků“. A aby tento účinek byl dokonalý, musila ustoupiti bývalá hlavní ozdoba muže, vous.

U žen se projevila tato snaha o majestátnost dole novým prodloužením vlečky, nahoře fontanží, strašlivou ozdobou hlavy, která má jméno podle slečny de Fontanges, milostnice Ludvíka XIV. Tato fontanž byla protějškem alonžové paruky a nezbytnou protiváhou ohromné vlečky, která tehdy měřila podle hodnosti své velitelky dva až třináct metrů. Fontanž byla věžovitou ozdobou z vlasů, kadeří, krajek, stuh a náběrek, druhá hlava na hlavě. „Šatí se tak, aby zůstaly ještě nahé, zahalují se fontanží, aby tím více byly viděny,“ praví (1690) jistá soudobá satira. Tyto „účesy“ byly na př. ve Vídni loket i více vysoké, a tehdejší loket měřil 1,30 m!

Po třicetiletém panství obroučkové sukně a fontanže nastala reakce, která se projevovala módami poměrně rozumnějšími. Ale nebyla to reakce z rozumu, nýbrž z touhy po větší zvůli a rozpustilosti. Ve Francii počala s t. zv. regenstvím, ale dvorní šlechtě nevyhovovala, nejsouc v zájmu přísného rozlišení třídního, byla jí příliš měšťáckou, a tak rokoko vrátilo se znova k obroučkové sukni a účesům věžovitým. Nakonec, v době copů, v době, kdy absolutismus rozviklal stát i společnost a tuhé linie módy rozbředly, vytvořilo módní bláznovství z obroučkové sukně skutečnou obludu, a účes stal se malým jevištěm, na němž odehrávaly se různé pitvorné kousky. To není přemrštěno. Všecko, co ve společenském a politickém životě vzbudilo obecnou pozornost, bylo zpodobováno na hlavě dam: scény z honů, krajiny, mlýny, pevnosti, divadelní scény, ba i popravy dodávaly popud a látku. „Návrat k přírodě“ byl tu symbolisován, pastýřské hry, milostné scény byly tu napodobeny. Tato pitvorná móda vznikla jako většina podobných ztřeštěností v Paříži, ale zakrátko se zmocnila všech hlavních měst evropských.

Ve spisku „Galanterien Wiens“ (1784) čteme: „Jejich šňoření je opravdu přemrštěné a přesahuje téměř veškeru lidskou vynalézavost. Jejich hlavy, na kterých vlekou celé válečné lodě, zábavní parky a bažantnice, jsou pro cizincovo oko předmětem překvapení, a jejich vlasy, kořeněné všemožnými šťavami a na padesát kroků páchnoucí jako pižmový had, naplňují jeho nos znamenitým puchem… Viděl jsem dámu, která na jediný účes spotřebovala dvě libry pomády, tři libry pudru na vlasy, několik lahviček eau de Levande, mille fleurs a poudre maréchale, šest polštářů, několik set jehlic, z nichž některé byly dvé střevíců dlouhé, asi dvacet per a stejně pentlí z barevných stuh.“ Podobná líčení existují i z měst jiných.

Když tato coiffure vystřídána byla krátce před vypuknutím Revoluce francouzské poslední karakteristickou módou absolutismu, módou perovou, byl to zase jen zcela krátký náběh k rozumu, neboť také perová móda zrodila brzy pitvorné nehoráznosti.

Třetí tendence, obecný ráz vládnoucích tříd, musila se rovněž v módě projeviti a ukázati, čím živočichové luxusní se liší od živočichu dělných. Poněvadž však bytí vládnoucích tříd za ancien regimu vězelo v nečinnosti, činila móda tělo, k nečinnosti předurčené, přímo násilně k práci neschopným. Paruka, kabát lemovaný zlatem a drahokamy, krajková vesta a podobné věci dovolovaly mužům pohybovati se jen odměřenými kroky. Dáma s vosí taillí a ohromnou sukní obroučkovou musila potlačovati téměř každý pohyb vůbec, aby nevzbudila komického dojmu nebo dokonce neztratila rovnováhy a nepadla. Také vlečka je projevem nečinnosti, svátečního rázu; stala se oficielní součástkou obleku u tříd, které měly svátek po celý život.

Protože také ostatní formy obleku, vyplývající z uvedených tendencí, budily dojem, že člověk takto oblečený nemůže pracovati, byl celkový výsledek barokního a rokokového oblékání zjev neorganický a móda nejošklivější: právě proto, že úmyslně znemožňovala lidskému tělu pohyb a práci, byla galantní móda ve všech svých proměnách více nebo méně v rozporu s vnitřní logikou lidského oblékání. Vyšším rozumovým smyslem oděvu jest, aby dovoloval člověku neomezené užívání všech údů, a proto tato neomezená schopnost je nezbytný předpoklad harmonické módy a tím skutečné krásy. Byla-li barokní móda nádhernou, praví Fuchs, byla to nádhera pitvorná, poněvadž byla výrazem pózy a libovůle, a byla-li rokoková móda nadevše půvabná, byla jádrem jejího půvabu rafinovanost zahalečů, kteří u ženy i muže hledali jen pikantnost. Rokoková móda byla nejrafinovanější a výhradní výraz tělesné erotiky, zmizela navždy s cizopasnou společností třídní, jejíž životní filosofii tlumočila, a vzbuzuje-li podnes jistý obdiv, je to jen pro její erotický smysl.

Jeden prostředek z těch, které galantní doba vynašla, aby zdůraznila jednotlivé vnady ženského těla, byl vysoký podpatek, část lidského oděvu na pohled velmi podřízená a přece vymoženost revoluční. Vysoký podpatek mění celou postavu, zatlačuje břicho, vytlačuje ňadra, stahuje záda, aby bylo možno udržeti rovnováhu, a tím zdůrazňuje pánev, ztlačuje kolena, činí postavu výbojnější, napíná stehna a dáva jím plasticky vyniknouti. Tak tělesné vnady ženiny zdají se nyní aktivnější. A protože galantní doba požadovala této ženské aktivnosti ustavičně, vynašla vysoký podpatek. Postava ženy dostala tím zcela jiný ráz než měla ženská postava ve středověku a za renesance.

Až téměř do konce století 16. nošena byla obuv plochá. Jakýmsi předchůdcem podpatků byly podstavce připevňované na obuv, které prý Španělky převzaly od žen maurských. Nošeny byly však i v jiných zemích, hlavně v Italii. V Benátkách dosáhly prý někdy výše dvanáct až patnáct coulů. Původně bylo jejich hlavním účelem umožniti chodci, aby se dostal přes obvyklý hluboký kal pouliční a nezamazal si obuvi. Ještě v 18. století dal se pouliční potok nečistoty přejíti jen na určitých místech. Poté přišly ženy na to, že tyto podstavce zvyšují jejich postavu a činí ji majestátní. Vznešené kurtizány benátské jistě je nosily již hlavně z tohoto důvodu. Pomalu stal se tento důvod vůbec hlavní, neboť podstavce byly nošeny i tam, kde bláta nebylo, a především ženami, které je obratně zakrývaly pod vlečkou.

Na počátku století 17. byly ještě první formy podpatků velmi hrubé, ale vyvíjely se k elegantnějším tvarům velice rychle. Všecky možnosti podpatku byly vyzkoušeny; jest jím ostatně dosud experimentováno. Až do Francouzské revoluce zachoval si pak podpatek téměř nepřetržitě výšku, která činila normální chůzi téměř nemožnou. Casanova vypravuje, že u francouzského dvora spatřil jednou dvorní dámy, nucené odejíti z jedné komnaty do druhé, kterak prazvláštním způsobem, polo na bobku, odhopkovaly, neboť jinak nebyly by se udržely na svých vysokých podpatcích v rovnováze.

Možno říci, že výše podpatku jest v přímém poměru ke spoločenské vládě ženy, ovšem jen jako moci čistě erotické. Nejzávratnější výše dosáhl v době Ludvíka XV., kdy převaha ženy slavila nejdivočejší orgie, kdy erotický požitek byl jediným náboženstvím chvíle, po které měla přijíti potopa. Když erotická vláda ženy ve státě a společnosti zmizela, zmizel i vysoký podpatek aspoň na tak dlouho, dokud erotické tendence nepočaly opět hráti rozhodnější úlohy. A nemizí vůbec z kruhů, kde žena jest výhradně nástrojem rozkoše; světačky a kokoty nosí jej vždy a všude.

*

Co jsme dříve řekli všeobecně o renesanční nahotě a galantní svlečenosti platí především o dekoltáži. Ženy za absolutismu chodily dekoltovány nejen pří příležitostech slavnostních, nýbrž stále, doma, na ulici, v kostele, všude. Také v renesanci, jak víme, ukazovaly ženy často a hojně nahá ňadra. Ale to byla právě ňadra nahá, tak nahá, jako jejich tvář a ruce. Neboť nesejde na tom, mnoho-li nahoty jest ukazováno, nýbrž směrodatna jest celková tendence obleku a zvláštní způsob, jímž vnady jsou předváděny. Galatní doba ukazovala ňadra svlečená, která vedle toho ještě dokonale nabízela. Šněrovačkou zatlačila si žena nemilosrdně ramena a paže a vytlačila ostentativně ňadra. Tak prsy se nabízely ustavičně na pohled v takovém stavu, v jakém podle přírody jsou jen ve chvíli milostného roztoužení. Tlumočily žádostivost ženy, která dráždí mužovy smysly. „Galantní žena ukazuje ráda, že na vrcholcích jejích krásných hor hoří něžný oheň. Tím míní růžové jahody, které mužským nejlépe zjevují její vilnou chuť.“ Při tom žena již starší, jejíž ňadra ztratila panenskou pevnost, může vyšněrováním předstírati kypíci sílu.

Poněvadž při úplném odhalení prsů nelze nic předstírati a napodobiti, byla tato móda povšechně vzácná, za to však tím častější u žen jednotlivých, ktoré se chlubiti mohly. Hlavně při slavnostních příležitostech. Také na promenádách objevovaly se ženy výjimečně krásné s ňadry úplně obnaženými. Zpráv o tom je dosti. Jedna na př. referuje o třech Angličankách, které denně promenovaly společně s prsy úplně obnaženými v alejích vauxhallských a vzbuzovaly veliký podiv hlavně tím, že každá měla jinou velikost a jiný tvar ňader. „Nikdy nebylo viděti všecky krásy ňader tak šťastně pospolu, a lidé se denně přeli, které z těch tří patří první cena, aniž aspoň jednou mohli se shodnouti.“ Všeobecnou módou bylo prý úplné obnažování ňader na dvoře Karla II. anglického.

O rozšíření galantní dekoltáže a její povaze svědčí nejen soudobé umění, nýbrž i jeho protinožec: hanopisy a řeči katolických i protestantských kněží, jejichž horlivost známe již z dob dřívějších. Stůjž zde tudíž jen malá ukázka z Abrahama a Santa Clara, proslulého svými výtečnými nadávkami a svou zřetelností. Píše kdesi: „Přišla žena s nářkem k lékaři a udávala, že velikým mrazem trpí na prsou, jakmile jen mužský se na ni podívá. Lékař odpověděl: To pozoruje člověk na vašich dvou kopcích masa, z nichž jeden jako Vesuvius dští oheň vilnosti, z nichž druhý jako Etna vyvrhuje plameny s kouřem, jimi mnohé město boží, mnohá duše je popálena. Bůh dal na srozuměnou, že vaše holé, nahé prsy svádějí vaši duši i jiné duše.“ A jinde týž kazatel volá: „Mnohé z vás mají ten zlý obyčej, že mezi nahými prsy démantový křížek nebo zlatý krucifix rytý zavěšený nosí. Neznamená to, Christum ještě dnešního dne mezi dvé vrahů věšeti, jako kdysi bezbožní Židé činili na hoře Golgotě?“

Hezké ženy za všech dob chodily do kostela méně z potřeby se modliti jako spíše z potřeby ukazovati sebe a své šaty. Také v galantní době poznaly brzy, že právě v kostele má hezká žena klečící pěknou příležitost ukazovati svá ňadra a poskytovati podívanou velmi pohodlnou. Koncem 18. století přišel pak do módy lehký přehoz, nazývaný adrienne nebo volante, který činil dojem negližé a působil proto velmi pikantně. S touto adriennou chodily ženy zvláště rády na „ranní“. To také pobuřovalo kněze, kteří ve věcech pohlavních jsou více než bystrozrací. V 1730 bylo Vídeňačkám zakázáno navštěvovati velké chrámy ve zmíněné adrienně. Ale již v době, kdy kněží neprosadili ještě tohoto zákazu, přihodila se ve vídeňském dvorním kostele tato věc: Jeden kazatel prohlásil s kazatelny, že by si přál, „aby orel evangelisty Jana nas… těmto dámám na nahé prsy.“ Poněvadž tímto otcovským přáním cítilo se postiženo a uraženo také několik vznešených dam, byl zmíněný kazatel svým představeným vyzván, aby v příštím kázání veřejně se omluvil za svou hrubost. Kněz nechtěl se však k tomu snížiti, a proto měl to zaň učiniti aspoň jeho kolega Abraham a Santa Clara. Přišli na pravého: Santa Clara vyslovil politování nad vybočením svého předchůdce, poznamenal však, že kdyby po jeho státi se mělo, „nikoli orel, ale vůl evangelisty Matouše musil by tu věc provésti.“ Pak se již nesnažili tu věc napraviti.

Pozoruhodno je také, že podle Casanovy a benátských maleb z oné doby, chodily dokonce v různých zemích, na př. v Italii a Francii, dekoltovány i jeptišky některých řádů. Ale tomu netřeba se diviti: také v 17. a 18. století byly jako v renesanci četné kláštery ženské pouhé šlechtické pensionáty, do nichž posílány byly dcerky, jež v zájmu rodinného jmění nesměly býti provdány, nebo do nichž uchylovaly se na jistou dobu a z určitých důvodů vznešené dámy.

Nesmíme se však domnívati, že dekoltáž byla po celou dobu absolutistickou stejně v módě. V 18. století vyskytovaly se dokonce největší rozdíly, nejodvážnější obnažení se střídala s přísným upnutím. Neboť střídaly se také nálady ve vládnoucích třídách, které spěly rychle k záhubě, a každá jejich kocovina se vyznačovala mizením dekoltáže. Nicméně celková linie absolutistické módy, vždy znova po každé reakci se vracející k typickým formám dekoltáže, zůstávala při tom zcela jasná.

*

Jako většina módních vynálezů doby absolutistické byl také vznik obroučkové sukně připisován nápadu královské milenky. Byla prý to madame de Montespan, milostnice Ludvíka XIV., která vynašla tuto robe batante, aby jí zakrývala svá těhotenství. Skutečnou příčinu vzniku obroučkové sukně třeba však hledati jinde, neboť v Anglii vyskytovala se dříve, než ve Francii stala se módou. Při tom nelze ovšem popírati, že v době galantní i později pokládána byla vždy za hlavní přednost obroučkové sukně její schopnost zakrývati co nejdéle těhotenství. Vždyť veliká většina dam t. zv. společnosti byla den ze dne v nebezpečí, že otěhotní nemanželsky, a bylo v jejich zájmu společenském, aby v takovém případě zakrývaly svůj stav do poslední chvíle. Proto také byla obroučkové sukni dána přezdívka cache-batârd (skrývá pancharta). Tato její vlastnost byla ovšem vítána i ženám svobodným, jejichž milostná povolnost nebyla menší. A konečně skrývána byla co nejdéle i těhotenství legitimní, poněvadž byla jednak pokládána celkem za směšná, za hloupost, byla-li na kontu manželově, za nešikovnost, byl-li vinníkem milenec, a jednak se snažila dáma i v tomto bodě co nejvíce omeziti práva přírody v zájmu své poživačnosti.

Tato přednost obroučkové sukně nebyla však to, co tuto formu stvořilo: to byl nutně zákon obecnější a vězel ve snaze, rozšířiti ženské boky a tak vyvolati hrubý půvab erotický. Obroučková sukně byla lepší, rafinovanější a při tom i lacinější pokračování nabrané sukně s pufnami, která vznikla v renesanci a za absolutismu stala se nejpitvornější. Za součinnosti přiměřené šněrovačky řešila obroučková sukně skvěle problém, o který právě běželo: zdůrazňovala naléhavě „ženství“ podle vkusu galantní doby. Vznikla vosí taille, která rozdělovala tělo na dvě poloviny, na ňadra a boky s hyžděmi. Klín zdůrazněn byl pak zobákem šněrovačky, směřujícím a ukazujícím na „sugestivní místo“. Tyto linie nebyly sice nic nového, ale 18. století dosáhlo nejlépe jejich tajného účelu: svádělo bezděčně a v každé situaci tímto „ukazatelem do údolí radosti“ zraky na klín ženy. Vedle toho dosáhla doba obroučkovou sukní a vosí taillí ještě jednoho důležitého výsledku: každá žena, i když její tělesné tvary byly podle názoru doby trochu hrubé, vypadala v tomto obleku zcela půvabně.

Druhá erotická tendence obroučkové sukně byla ještě rafinovanější. Tento neproniknutelný zvon zahaloval dolejšek těla na pohled právě tak důkladně, jako šněrovačka obnažovala hořejšek těla. To byl nejsmělejší kontrast. Nahoře bylo všecko vyzývavě prozrazováno, dole byla naopak odstraňována i sebemenší ozvěna tělesného pohybu, každá přirozená linie, a zvon řídil se jen pohyby vlastními. Ledaže objevila se tu a tam ženina nožka, byla-li malá a hezká. Ale ani tento podivuhodný kontrast nebyl ještě to nejrafinovanější u této módy. Obroučková sukně zakrývala jen zdánlivě, to byla její prohnanost. Tato pitvorná forma vedla nutně každou chvíli k odhalením stejně pitvorným. Pod tuhou formou sukně široce odstávající nebylo na nahém těle nic než krátká spodnička, neboť ženské kalhoty nebyly oblíbeny po celé 17. a 18. století — jaké zajímavé pohledy poskytovala obroučková sukně, když dáma stoupala do schodů nebo se sklonila nebo upadla a podobně. Se zdánlivou bezděčností, s nejnevinnější tváří a v nejnevinnějších situacích mohla žena dáti všecko na pospas zvědavým pohledům, stále číhajícím na tuto pikantnost. A tak nejedna stala se v tomto oboru mistrovskou herečkou.

Později stala se obroučková sukně řiditelnou, aby nemohl kdokoliv spatřiti to, co skrývala, a nazývána byla vertugadin (strážce ctnosti), poněvadž chránila domněle ženy před aktivním flirtem nepovolaných mužů. Ve skutečnosti stala se tím jen „divadelní oponou“, zůstávajíc neproniknutelnou pro lhostejného člověka, ale „otvírajíc v každé chvíli bránu do ráje“ tomu pravému. Vláda obroučkové sukně byla tudíž velmi odůvodněna a trvala dobrých čtyřicet let, od 1719 do 1760.

Obroučková sukně byla velmi chráněná výsada vyšších stavů. V mnoha městech a zemích byla ženám stavů nižších pod pokutou zakázána; služky a selky trestány byly za ni dokonce bezodkladným vězením. Přes to však snažily se i ženy nižších stavů oděvem zdůrazniti půvab svých boků a hyždí. Přišel tu do módy známý cul, „francouzská zadnice“ neboli „honzík“, jak se říkávalo u nás v 80. letech minulého století. „Francouzská zadnice“ jest oble podlouhlá, měkká a mírně vycpaná poduška nebo polozástěrka, kterou si žena zavazuje vzadu pod svrchní a zvláště hladce splývající šaty, aby tím pozdvihla svou tailli,“ praví „Frauenzimmerlexikon“ z 1725. Také tento módní artikl dožil se velikosti a forem velmi pitvorných a vracel se stále znova do ženského obleku. —

Odhalování zespoda, „umění ukazovati své nohy“, vedlo přirozeně k vývoji a kultuře spodních částí obleku (dessous). Počalo to střevíci a botkami, punčochami a podvazky. Tvarem střevíců a barvou punčoch opravována byla forma nohou, podvazek, který byl dříve nosíván pod kolenem, stoupal vzhůru a hranice ochotného retroussé (vyhrnutí) posunuta byla tak co nejvýše. Právě v našich dnech byli jsme svědky podobné módní tendence, z vnitřních příčin ovšem poněkud jiných, a jako dnes, také tehdy byly punčochy a podvazky závažným módním artiklem, který den ze dne byl znova kombinován s ostatním oblekem. Tak záliba v retroussé vedla k rafinovanému vývoji dessous a pikantní dessous byly příčinou retroussé co možná častého a vydatného. Dáma, která se nevyhrnovala, byla v podezření, že její dessous nejsou v pořádku a podle nejnovější módy.

Poněvadž nejžádoucnější retroussé bylo to, při němž docházelo až na podvazky, oblíbila si doba takové hry a zábavy, při nichž tohoto cíle bylo možno nejčastěji a nejdůkladněji dosíci. Tak přišla do módy houpačka ve všech formách. Nesčetné obrazy a rytiny poučují nás o způsobech a požitcích této zábavy. Každý tehdy blouznil o „šťastných náhodách houpačky“. Fragonard, malíř nad jiné holdující ve svých dílech této módě, vypravuje: „Brzy po ukončení Salonu z 1763 poslal ke mne jistý pán s prosbou, abych ho navštívil. Když jsem se u něho ohlásil, byl právě se svou milenkou na venkově. Nejprve zahrnul mne chvalozpěvy na můj obraz a pak se přiznal, že si přeje míti ode mne obraz, jehož myšlenku mi udá: Chtěl bych totiž, abyste madame vymaloval na houpačce. Mne vypodobněte tak, abych viděl nohy toho hezkého dítěte — anebo ještě více, chcete-li mně udělati zvláštní radost.“ Ochotný Fragonard znázornil toto „ještě více“ pikantními podvazky.

Tak retroussé uměle a systematicky pěstované bylo proklamací lásky za veřejné divadlo na veřejném jevišti.

Nemůžeme ovšem pochybovati o tom, že právě vládnoucí třídy abolutistické doby snažily se vyniknouti a vynikaly v oděvním luxu kvalitou i kvantitou. Tito cizopasníci hráli a representovali výkvět lidstva, bohem k panování určený, a proto plýtvaly i na oděv těžkými miliony vydřenými na „holotě“. Zlatem a drahokamy zářily jejich státní a společenské obleky. A usmyslila-li si vznešená dáma někdy, praví Montesquieu, že se chce objeviti v některém shromáždění v určitém vyšňoření, padesát umělců nemohlo od té chvíle oka zamhouřiti a nemělo kdy ani jísti a píti. Slečna Bertinová, komornice Marie Antoinetty, pracovala stejně jako dvorní kadeřník denně s královnou a byla její nejintimnější důvěrnicí, jak známo z jejích memoárů. Byla také nazývána „ministrem módy“, což všecko nezabránilo však, aby v 1787 neudělala bankrot, majíc dva miliony dluhů. Ruská carevna Alžběta, která zemřela v 1761, zanechala po sobě 8.700 drahocenných toalet, z nichž více než polovina stála 5.000 až 10.000 rublů kus. Kadeřníci a oděvníci byli nejproslulejší lidé. I bohatí soukromníci měli vlastního umělce oděvního, který pracoval jen pro ně. Jistá paní Matignová povolila své krejčové za jediný oblek, který vyvolal sensaci, doživotní rentu šestset liber. Když se vdávala slečna de Tournon, darovala jí madame Dubarry, která byla její tetou, drobnosti za tisíc liber, pracovní sáčky, tobolky, vějíře, podvazky atd., jakož i dvé obleků, z nichž jeden stál 1.400 liber, a druhý 5.840 liber. Obleky státní a ceremonielní byly ještě dražší, stály 12.000 liber i více, k čemuž třeba připočítati ještě prádlo a krajky. Ve čtyřech letech, od 1770 do 1774, vydala madame Dubarry jen za tuto část své garderoby 91.000 liber. Paní de Choiseul, která byla pokládána za prostou, nosila na sobě někdy krajky za 45.000 liber, a paní de Bouffleurs vlastnila krajek za třikrát stotisíc liber. Když zemřela paní de Verrue bylo v jejím inventáři 60 korsetů, 480 košil, 500 tuctů kapesníků, 129 ložních prostěradel, jen pro dům v Meudonu, nesčetné obleky, mezi nimi 45 hedvábných. V roce 1774 prodala madame Dubarry šperk za 488.000 liber; své neteři darovala za 60.000 liber diamantů. Madame de Pompadour měla drahokamů za tři miliony; vévodkyně de Mirepoix, když šla ke dvoru, měla na sobě perel za 400.000 liber. Každá význačnější rodina měla šperků aspoň za milion. Marie Antoinetta, která byla pokládána rovněž za „prostou“, nadělala již v prvním roce svého panování 300.000 franků dluhů za parádu. V 1776 spatřila u pařížského klenotníka Boehmera pár náušnic, které se jí velmi zalíbily a kterých jí ochotný manžel také neodřekl, ač stály 348.000 liber. Za takový peníz bylo tehdy po celý rok živo asi tisíc dělnických rodin. Podobný luxus panoval také v Anglii, kde už i buržoasie se vyznamenávala po této stránce. Luxus mužů po této strance nebyl menší.

Také nižší stavy však měly sklon k luxu, chtějíce předstírati příznivé postavení sociální. Boj morálních kazatelů byl v tomto směru nejvíce namířen proti střednímu a malému měšťáctvu. Městská vrchnost vydávala také oděvní nařízení, méně ovšem z péče o blaho malých lidí jako spíše v zájmu třídního rozlišení. Jistý anglický spisovatel řekl: „Ženy a dcery tanečních a hudebních mistrů, obuvníků, oděvníků a jiných řemeslníků neliší se za našich dnů šatem téměř nic nebo vůbec nic od dam nejpřednějších, napodobujíce nejen nádheru, ale i všecka modní bláznovství velkých.“

Tam, kde luxus je společenským příkazem, a nemožnost napodobiti v něm druhé je trestána společenským opovržením, tam stávají se hromadným zjevem muž vydržovaný stárnoucí koketou a žena vydržovaná bohatými milenci. Velké dámy prodávaly se v této době zcela veřejně. Bohatý nájemce Paget napsal jisté paní d’Alonne, kterou si přál míti na jednu noc, že obyčejně platí za přízeň svých milenek sto pistolí, že však za ní by dal až dvěstě pistolí. A hraběnka odpověděla, že nikdy nedostala nic hezčího, než jest jeho lístek. Paní de la Rocheguyon vydržovala si jistého Benserda: měl dům na celý rok, vůz s třemi korunami, tři lokaje, stříbrný příbor a nikoliv špatný nábytek. Nicméně byl mrzut, že toho potřebuje ke svému způsobu života, poněvadž ta stará milovnice ho nudila.

Jak vidno, měl galantní ráj předrevoluční náramně mnoho stránek tak stinných pro náš zrak, jistě velmi otužilý, že slovo Talleyrandovo, jež jsme citovali na počátku této kapitoly, nezasluhuje valné víry v době naší. Hlubší zájezd do pohlavního života galantního, jejž učiníme v další kapitole, potvrdí tento dojem.

Přes orgii korupce, která kolem nás řádí, a povšechnou mrzkost pohlavního života, řízeného úpadkovou třídou buržoasní vyskytují se dnes přece jen jiní, hlubší lidé, než byli vyvolenci století osmnáctého.