ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

4. června

Měl bych počíti tuto část svého deníku, jaksi druhou, týmž slovem, kterým jsem počínal část první: Konečně! Opravdu, teď konečně přestane nám potloukání po zušlechtěných městech a klábosení s lidmi milými i nemilými, užitečnými i zbytečnými; země, v jejímž nejvýchodnějším cípu jsme se právě zastavili, není ještě poznamenána skrz naskrz průměrnou civilisací, která není to, co hledáme, táhnouce spíše za krásou a hlubokými dojmy než za názornými obrazy k tomu, co nám denně vypravují noviny, mísíce s trochou neudivující už skutečnosti hektolitry lží a pověr. Nastupujíce v půl dvanácté na vlak do Rachova, pociťovali jsme prudkou radost z čehosi podobného svobodě a nedočkavou touhu po životě podobném tuláctví a po věcech, kterých v míře hojné a skutečně hodně nefalšované lze se zmocniti u nás toliko na karpatském východě.

Touha opravdu nedočkavá a silná jako živel nás pudila už do divokého kraje karpatských hor, dravých potoků, širých polonin, horských chat s oborichy, primitivních salaší s kolybami, do macešské domoviny Huculů a Bojků, kterou příroda učinila tak krásnou a panská nespravedlnost tak bědnou. V červnu kvetou v Karpatech poloniny, v červnu musíme být v Marmarošských Alpách, slibovali jsme si už loni a přísahali jsme si letos, vzpomínajíce na Popa Ivana, loni v srpnu už zbaveného nejlíbeznější nádhery květné, která dává nejlépe zapomenout na lidskou neřest a poví ti o slávě života více než nejslavnější básně. A tak, sedajíce do vlaku, jali jsme se plniti s pravou horoucností své předsevzetí, které pokládáme za hlavní smysl své cesty, neboť její první třetina jakož i, celkem vzato, třetina třetí jsou pro nás spíše jakousi povinností než vnitřní tužbou a radostí.

Z úsporných důvodů jsme jeli osobním vlakem; ale na jaře je tato cesta tak půvabná, že nepromarníš nudou těch šest hodin. A jaro se tu rozvilo právě s největším elánem. Již mezi Užhorodem a Čopem jsme mohli pozdraviti znova své zamilované čápy, ty sympatické odpůrce rozšafné a geometrické regulace: při trati nám ukázal jeden dokonce umění svého zobáku, polykajícího myš. Jejich zdejší ráj nemá však již asi veliké budoucnosti, močálovitá rovina užhorodská, táhnoucí se až k Berehovu, je pomalu odvodňována a snad se přece jednou stane obilnicí šťastnějších Rusínů. Podle trati zkvétá teď žhavou červení kohoutků a zlatou žlutí pryskyřníků, četné topoly ruší příjemně její horizontálnost, a v příkopech kvetou nesčetné kytice žlutých kosatců vodních, jejichž jemná vláčnost květná, jako u všech kosatců divokých, je nesrovnatelně líbeznější než hrubá honosnost toporných kosatců zahradních, které se stávají zase módními, uměle vháněny do pitvorných tvarů a barev dekadentního vkusu. Za vesnicí Baťu (počeštěnou na Baťovo) mihla se po obou stranách větší dubina, ale hned tu zase byla rovina nekonečná, tu a tam se vlnící lány zelené, většinou však úhory a pastviny s koňskými a hovězími stády, krávy ležely spokojeně na své měkké živitelce a zevlovaly na vlak, studny s okovy na šikmé, vzhůru čnějící váze se podobaly jakési písni primitivních dob člověka, přítelkyně mě upozornila, že tyto puszty a vůbec roviny mají chuť, jako když člověk kouše sušenku. Ale já si vzpomněl na pusztu kiškundorožskou před osmnácti lety, na její větrné mlýny, močály, čápy a žáby, mezi něž jsem se uléval jako nepolepšitelný civilista v munduru, který i dnes by řekl rád několik tvrdých slovíček dnešním… noli nos tangere, vzpomínal jsem a myslil si, že bych docela dobře mohl kousati zdejší sušenku několik dní, třebaže pro turisty není prý tu nic zajímavého.

V Berehovu nastoupili do vlaku Židé, a přítelkyně svou gastrickou nedůtklivostí ihned postřehla, že jeden z nich pojídá staré vuřty. Berehovo, kdysi hlavní město a krajské středisko župy s pohnutou minulostí, upadá zřejmě, poněvadž okresní slávu mu přebralo Mukačevo, v jehož prospěch rozhodla prý blízkost, ve skutečnosti však spíše nevelké procento Maďarů; Berehovo je město úplně maďarské. Teď už má jen svoje dobré víno. Viničné kopce jsou na všech stranách. Přejeli jsme řeku Boržavu a blížili jsme se k Tise, která za Výlokem, zjasněným novými domky, je tu už až k ústí do Dunaje zmezinárodněna. Za Sevljuší, v kraji rovněž viničném, vzdělanějším a nudnějším, upoutal nás pod Čornou Horou dlouhý zajímavý most silniční, dřevěný a krytý. Za Královem nad Tisou se údolí pomalu zužuje, a projeli jsme Hustskou branou, půvabnou těsninou mezi sopečnými Hustskými vrchy: odtud vede jediná spojnice trojitá na divoký východ československý — dráha, silnice, Tisa — až do Jasini.

Jen ta neodolatelná touha po červnových poloninách nám zabránila se zastaviti v Hustu a na soutoku Riky s Tisou. Hust je město rychle se měnící, město Bojků, přístupných silným vlivům porušťovacím. Ale tuto partii jsme jen odložili, vrhajíce se žádostivě do úrodné, ale ještě nezpracované kotliny marmarošské, popřevratovými hranicemi nesmyslně rozbité. Sekernice, Saldoboš, Výškovo, Buština, Tiačevo, Bedevlja, Teresva, a do vlaku vstupují ubozí vojáci rumunští, všeho dychtiví, aby jej doprovodili po rumunském území od Dragy Vody stále podle Tisy až do Valea Visaului, kde se vlak vrací zase na československou půdu. Tak jsme vnikli do nové těsniny, překrásného údolí hlubokého, které trvá až do Jasini, a srdce nám bila prudčeji, když jsme vyjížděli z Trebušan k Rachovu, v jakémsi opojení vstávajíce s lavice a nepokojně běhajíce od okna k oknu. Tak bývá snad vystěhovalci, když se po dlouhé době vrací do rodného kraje a netrpělivě hledá známá místa. Kdyby se nás na to někdo ptal, řekli bychom, že v Československu lze se nejvíce těšiti toliko na tyto Karpaty a nejvíce štěstí přáti jejich chudému lidu. Je to snad nějaká romantická iluse naše, ale tak silná, že se vracíme na tyhle břehy Tisy a mezi tyto hory jako do svého pravého domova, v němž by nám věru nebylo zatěžko se usaditi a spokojeně žít, nehledíc k tomu, že bychom byli i tu asi tu a tam nuceni se pochechtávat z dálky pražské kultuře nebo si odplivnout nad domácí politikou. Myslím, kdybych nebyl tak stár, že bychom to asi učinili. Užitečné práce měli bychom tu dost a poesie našla by tu jistě pohostinný příbytek pod horskými nebesy…

Je hodobožová neděle. Vstupujeme do večerního Rachova bez jakýchkoli rozpaků, neboť nic se tu nezměnilo na první pohled, a pokoj máme objednaný v novém Turistickém domě. Týž hubený chlapec huculský se zmocňuje našich kufrů jako loni. V té chvíli však poznáváme cosi nového: přepadá nás mírně několik židovských obchodníků a nabízejí nám čistotu, eleganci, pohodlí ve svých kvartýrech, všecko za pět korun denně. Konkurence Turistického domu už účinkuje. Jdeme však rovnou městečkem svátečně poloprázdným. Před Corsem stojí pan Davidovič, u něhož jsme loni vypili hojně dobrého vína, a vítá nás zdvořile do Rachova. A pak zapadáme do jednopatrového Turistického domu, nedávno dostavěného a právě dnes dopoledne slavnostně otevřeného, blyštícího se ještě čistotou.

Když jsme sešli pak dolů do restaurace k večeři, octli jsme se v místnosti docela příjemné, ale uprostřed českého živlu, zřejmě blaženého, že tu má teď pohodlné středisko a hojnost dobrého českého piva. Mělo na ty bodré české úředníky sváteční účinek, který se projevil poněkud po pražsku i u našeho stolu. Ale oslavovali, a tu netřeba se hned škaredit pro nějaké dotěrné slovo. Menší radost působila nám už česká nevycválanost u jiného stolu, kde společnost pokládala za slušné sestrkovati duchaplně hlavy, vtipkovat, smát se provokativně a zevlovat na nás trochu nenuceně. Přičítal jsem to ovšem své „popularitě“ u lesních úředníků, která tu vznikla po mých Enciánech s Popa Ivana.

5. června

Letnicové pondělí se od rána vřele usmívalo. Labužnicky pomalu jsme chodili městečkem zpestřeným huculskými hloučky svátečně vyšňořenými; znova jsem pociťoval rozkoš z líbezné přirozenosti jasných krojů na těchto lidech a v tomto kraji. Jsou ovšem silným projevem lidové kultury kmene, který jistě nebyl vždy tak chudý jako dnes, a v jehož povaze i zevnějšku je cosi rytířského, není to žádná horská divočina, ale nejsou také ještě oblékány jako parádní svéráz, uchovávaný v truhlách pro výjimečné dny, kdy měšťáci se přijdou podívat na „národní“ přežitky. Huculové, zvláště ženy, připadají nám letos plni energie a sebevědomí. Mnozí jsou opravdu krásní.

Malý žebřiňák projel mimo se svatebčany. Bylo to jaksi chudé, a poněvadž už loni jsme byli při jedné svatbě, nevěnovali jsme mu zvláštní pozornosti, nestarajíce se o to, kam jede. Po delší procházce hlavní ulicí jsme odbočili do tiché a čisté uličky postranní a paralelní, přímo pod vrchy, výběžky Bliznické plajky, kudy jsme i loni rádi chodívali, třebaže se tu již vyskytují nové domky městského rázu. Blížili jsme se k nevelkému kostelu řeckokatolickému, mříží ohrazenému. A vtom nás šlehla již jasná výheň barevná kolem jeho zdí. Svatba byla zde, a hemžil se tu vyšňořený domácí lid.

Měl jsem asi horečku. Podívaná na slunci, která se nám naskytla, přivedla mě úplně z míry. Vinčení v cerkvi bylo už u konce, lid s knězem obcházeli kostel, děvčice s korouhvemi v čele. Nehlučná féerie…

Je-li snad záliba v jasných a plesných barvách, podobných barvám divoké květeny a odtud také vzatých, známkou nižší kultury, jsem ochoten připustiti svou nízkou kulturnost, ovšem s podmínkou, že to není kultura ani barbarská, ani dekadentní, nýbrž rovnou už černošská nebo indiánská. Není to nic nepříjemného, je-li člověk dnes pokládán za nekulturního lidmi, kteří z kultury činí dům šaškovství, bláznovství nebo prostituce. Ostatně jasné a prudké barvy milovalo také klasické Řecko, tak to snad není se mnou tak zlé.

Přes tuto zálibu v barvách přírody a lidu jsem se nedostal dlouho k přímému styku s touto stránkou živého folkloru domácího. Vždycky jsem měl ovšem doma nějaký ten starý selský džbán, talíř nebo šátek pro jejich květy a barvy. Byly doby, kdy jsem se o ně hodně zajímal, ale to není to pravé. Venku to člověk musí viděti. U lidí a na lidech a v jejich atmosféře. K tomu jsem neměl příležitosti, nevyhledával jsem ji, nedbal jsem o ni. Jiné byly tehdy naše aktuální ideály krasocitné, a pak mě otrávily kejkle, které u nás provozovali s touto starou věcí selskou hlupáci a demagogové, když ji vydávali za věc „národní“, když ji imitovali, když nechápali, že tenhle selský svéráz nelze přenášeti do města, do jiného prostředí a jiné kultury, že u nás je to vůbec minulost, které nelze vzkřísiti ani napodobit. Nikde ji nelze vzkřísiti, odumřela-li, ani uměle udržet, odumírá-li, poněvadž se mění výrobní situace a ráz celého života.

A tak jsem neputoval ani k svatému Antonínkovi a první kroje v jejich pravém živlu jsem na lidech viděl až za války, v Bosně, Dalmácii a nejvíce v Albánii. Ale byla vojna, všude rozklad domácího života, znešvařeného špinavými a hrubými vojáky: jen zřídka zahlédl tu člověk zbytek čisté a jasné svéráznosti. V Albánii, kde jí bylo dosti, byla tvrdá a šedivá jako albánské skály a břidličné desky střešní, jednota země a lidu se zdála tu úplná, ale chyběly tomu barvy, ty jasné barvy a ten živý ruch v nich, které mě v tomto městě dojaly už loni a teď vyšlehly před námi jako veliká kytice živá…

Měl jsem asi horečku. Běžel jsem pro fotoaparát, jejž jsme náhodou a proti svému zvyku neměli u sebe. Turistický dům není na štěstí daleko. V několika minutách byl jsem zase u kostela, vyskočil jsem na železnou mříž a vpíjel se i s aparátem do barevných vln pomalu plynoucích nebo se zastavujících k pobožnosti. Neviděl jsem v té chvíli náboženský obřad, spíše čarodějnou slavnost přírodní. Pak jsme se vrhli ke kostelním dveřím, vedle nichž stála nevěsta se ženichem a družičkami. Myslím, že se mi třásly ruce a že ze snímků mnoho nebude. A pak se mi ukrutně roztřeštila hlava. Tak mě v životě ještě nebolela…

Teď večer je mi poněkud lépe, ač hlava ještě bolí. V restauraci jsme nespokojeni, přítelkyně už myslí na to, že bychom se mohli přestěhovati k Widerům, u nichž nám bylo loni celkem dobře.

6. června

Jsem jako moucha a mám nepatrný zájem o věci kolem. Pokusili jsme se jíti na oběd do nádražní restaurace. Hoteliér byl velmi přívětivý, konkurence Turistického domu postihne ho asi velmi citelně, ale nevrátíme se sem. Musím si ostatně lehnout. Horečka vzrostla, a běží jistě už o vážnou nemoc.

7. června

Na dnešek jsem nespal. Přítelkyně přivedla doktora. Je to příjemný Žid, dr. Abiš. Zjistil hnisavou anginu a chřipku. Obklady. Zmrzlina.

11. června

Po čtyřech dnech zase venku, stále ještě lhostejná moucha. Odpoledne si mě pozvala do restaurace jakási dáma, malířka s bulharskou minulostí. Seděli jsme s ní až do večeře. Také si stěžovala na zevlouny od českého stolu. Ale neshodli bychom se asi. Má názory zcela buržoasní, oficiální protekci a zdá se zatvrzelou čtenářkou Národních listů. Brzy a nevolky jsme se dostali k rusínské otázce. Zapřísahala mě, abych podporoval „ruský směr“. Ku podivu, jak taková záměrná politická lež omámí lidi, kteří nemají na věci, o kterou běží, přímého a osobního zájmu.

Večer jsme se zašli podívat na židovské divadlo, tříčlennou společnost, vystupující tu pohostinsky. Na programu byla také nějaká drobnost ze Šaloma Aše, ale nerozuměli jsme ničemu; jiddiš je nám rozhodně cizejší než lidé, kteří jiddiš mluví. Zpívali vážné písně i kuplety, vypravovali anekdoty. Ale nás nejvíce zajímalo publikum v tom špinavém sále, kde jsme seděli vmáčknuti mezi cizí nárůdek, jediní gojové v celém domě. Bylo tu hojně mládeže, před představením i v pausách se brebentilo úžasně, vzadu praskla lavice pod tíhou mladých diváků na ní stojících, řev a smích, vůbec mnoho smíchu i za hry. A tak to bylo jako kdekoli u nás na periferii nebo na vesnici na kočovném představení, jen trochu improvisovanější a špinavější, a toliko neutuchající jiddiš nám připomínalo, že jsme uprostřed živlu s jinými mravy a představami, ale nikoli s jinými vášněmi a potřebami.

12. června

Již v Užhorodě byli jsme upozorněni na poprask, jejž způsobilo několik poznámek v mých Enciánech s Popa Ivana mezi úředníky lesní správy, hlavně na Rachovsku. Podivil jsem se tomu především, poněvadž podobných výtek a upozornění projde na sta novinami ze všech koutů republiky, často mnohem závažnějších, aniž je z toho poplach v potrefeném národě, a usoudil jsem tudíž, že jsem bezděčně zavadil o jakési vosí hnízdo v tom východním zákoutí, které nechce býti vyrušováno.

Přesto však a po prvé v životě mne taková věc netěší. Předně jezdíme do Karpat za přírodou a podivuhodným lidem, nikoli proto, abychom tu o prázdninách kontrolovali české a maďarské úředníky lesní správy a byli jimi kontrolováni. Poněkud samotářsky a snad sobecky navštěvujeme a milujeme tuto zemi, která ubožákům ze středočeské civilisace představuje téměř dobrodružství. Bylo by bezpochyby třeba, aby svobodný a neohrožený spisovatel provětrával řádně zdejší poměry způsobem méně závislým na československém režimu, než to činí česká žurnalistika, ta slušnější. Ale k tomu by mu bylo míti také lepší žaludek, mladší nervy a více víry nebo ilusí ve vlastní posici, než mám já. Také jeho pobyt zde musil by býti delší a trvalejší. Přicházíme sem jako turisté, kteří tu chtějí okřáti poněkud z otravy, kterou jsou pro ně starosti, lidé a poměry v nejužší domovině, a vypravujeme prostě a svobodně to, co jsme viděli nebo tu a tam slyšeli.

To, co člověk viděl a prožil, je skutečnost, za kterou se musí a bude do krve bíti. S tím však, co jen slyšel, je to horší. Těch několik inkriminovaných poznámek v Enciánech s Popa Ivana, které se týkaly přímo nebo nepřímo lesní správy rachovské, byly věci slyšené: vypravovala nám je v Praze užhorodská autorita, o jejíž informovanosti jsme nemohli pochybovat, jejíž pravdomluvnost jsme neměli proč podezírati. Ani dnes nepochybuji, že by na té hrstce šprochů nebylo pravdy trochu. Byli jsme dokonce ujištěni, že část těchto věcí našla by se v úředních spisech. Ale naše autorita, když už bylo jisto, že pro jednu poznámku budu žalován, nenabídla se mi, že dosvědčí pravdivost mých poznámek nebo aspoň jejich merita, a já… bylo by bývalo asi neslušné a hlavně riskantní dovolávati se někoho, kdo si toho patrně nepřál a eventuálně byl by všecko popřel. A pak jsem byl sám poněkud zviklán ve víře v pravdivost věci tak, jak nám byla vypravována.

Když jsem tato relata zařadil do své knížky, běželo mi o věc, o systém, nikoli o osoby. V žalovaném pasu šlo o vyššího úředníka, kterého jsem osobně neznal, ba ani jménem, o kterého jsem se v souvislosti s aférou dokonce tak málo zajímal, že jsem ani nepřemýšlel o jeho úředním oboru a postavení. A pak jsem, nedlouho před naším odjezdem na tuto cestu, obdržel dopis od spisovatele, kterého osobně rovněž neznám, ale kterého si velice vážím pro jeho názory: ujišťoval mě, že zmíněný úředník je muž velmi obětavý a neschopný jednati tak, jak to líčil náš informátor.

Taková situace je pro noviny jistě velmi všední, i když běží o vzácné noviny, které mají dobrou vůli nelhati, ale mnohem méně příjemná je pro jednotlivce, spisovatele, který je bojovník, ale nikoli utrhač. Odvolání, pokořující smír, zdánlivá blamáž, světlo nepravdomluvnosti, vržené na poctivou práci… na to jsem si nezvykl a zvyknouti si již nechci. A neměl-li bych pražádných skrupulí, kdyby běželo o lumpa, kterých je mnoho, nechci právě proto snad křivditi člověku čestnému, který je vzácný.

A tak jsem před naším odjezdem svěřil tuto jednotlivou věc svému právnímu zástupci, aby ji urovnal, jak nejlépe dovede; neměl jsem za těchto okolností nejmenší chuti rozšlapávati ji na nějakou aféru, jejíž konečný výsledek byl by býval velmi pochybný. Myslili jsme také již jen na svou cestu, a důkladná pře byla by vyžadovala, abychom zůstali doma.

Ale věc žalujícího úředníka nebylo to jediné a bezpochyby ani to nejdůležitější, co pohoršilo některé úředníky lesní správy, nikoli všecky, jak jsem byl ujišťován. A mám vůbec dojem, že poplach vznikl především pro ten fakt, že se někdo opovážil neuctivě mluviti o byrokratické skupině, která se pokládá za všemohoucí a nedotknutelnou, poněvadž má za sebou největší — žel — politickou stranu československou. Tato mocná skupina byrokratická — jsem velmi dalek toho, abych k ní počítal všecky úředníky lesní a hospodářské správy — je na Zakarpatské Ukrajině velmi neoblíbena u lidu i — u ostatního úřednictva všech oborů. Pánové jistě postřehli, že jsem si nevymýšlel, nýbrž v Enciánech s Popa Ivana vypravoval toliko relata, relata kohosi zasvěceného, bezpochyby úředníka — a to je asi tak poplašilo. Pokud o mě však běží, přiznávám se bez mučení, že mi nikdo z nich neublížil a že jsem neměl vůbec příležitost pojmout odpor nebo animositu k tomu neb onomu jednotlivci. K celé skupině ovšem měl jsem již od loňska a mám posud jakousi nedůvěru, nedůvěru třídní a sociální, a nehledíc k rozličným zprávám novinářským, vzbudily ji ve mně především žurnalistické mravy Podkarpatských Hlasů, které jsou obecně a právem pokládány za její orgán. Je to provinciální odlesk ducha, jejž v agrárním tisku představuje zvláště Vraný-Řehoř koketující s fašismem, který je tak milý starým junkerům pruským, jako novopečeným baronům československým.

Poněvadž jsme byli v minulých dnech v Užhorodě upozorněni také na to, že můžeme očekávati v Karpatech nesnáze ze msty, napadlo mi požádati o jakýsi pašport ministra dr. Hodžu. Český spisovatel má snad jakási práva, i když není stoupencem režimu.

13. června

Zkoušíme kratší procházky do přírody. Po špatném obědě jsme šli k Ustěrikám se podívat zase na soutok Bílé a černé Tisy, který byl loni tak půvabný a hoden našich vzpomínek. Zde se mi také povedl dobrý obrázek, černá Tisa je na něm opravdu černá a Bílá Tisa bílá, netušili jsme tehdy ani, že jsme „chytili“ malou vzácnost. Dnes připadala nám krajina jaksi malá, a obě vody byly stejně zbarveny. Typické zklamání po prvním (loňském) enthusiasmu.

Prošli jsme na levém břehu Tisy osadu německých kolonistů rachovských. Je velmi čistá, přibylo tu několik dřevěných domků. Mají tu česko-německou školu a domek Červeného kříže. Tito němečtí kolonisté z konce 18. a počátku 19. století se mnohde již dávno poslovanštili, na příklad v severozápadních Brusturách, ale zde a v několika jiných obcích se dobře drží; povrchního chodce však upozorní leda jen větší čistota a úpravnost na neobvyklý živel v místě.

Před touto částí Rachova je velmi stará, malebná, bohatě figurální kaplička lidového umělce, jejíž pestré barvy byly letos osvěženy. Cosi divokého z ní zírá, brutální pověra épinalských tisků francouzských.

14. června

Odpoledne jsme šli k populárnímu borkutu (železitému prameni) pod modřínovým hájem a snažili jsme se pak vylézti vzhůru na kopec s pěknou vyhlídkou na údolí Tisy a okolní krajinu hornatou. Ale jsem stále ještě neschopen delší chůze, zvláště do kopce, a mám tajný strach, aby to nepotrvalo. Přítelkyně má „na štěstí“ také dny únavy, a tak si nemáme co vyčítat.

Na zpáteční cestě jsme dostali důkladného plaváka; neměli jsme však daleko do hotelu.

Píši tu a tam, ale i to mi jde těžce. Chybí mi pravá chuť ke všemu.

15. června

Na svazích pod Šojmulem kvetou teprve fialky, vstavače, pryskyřníky a jahody. Nedoškrabali jsme se ovšem příliš vysoko. Rachov s Tisou je odtud překrásný. Vzpomínám si na loňský obdiv architekta M., který tu fotografoval Leicou, i na náš enthusiasmus. Jak jsme letos ještě chladní! Mám ostatně jakési nesnáze vnitřní a nejraději bych se živil jen zmrzlinou v Corsu.

16. června

Zamračené a deštivé dny, přiměřené mému tělesnému stavu.

Došla odpověd od ministra Hodži, velmi přívětivá, ale s přílohou, jakýmsi dobrozdáním pražského ředitelství státních lesů a statků, které vypočítává všecky mé „hříchy“ z Enciánů a dodává, že jsem jaksi zneužil pohostinství, které mi bylo loni poskytnuto.

Tahle poznámka mne na výsost dopálila. Neměli jsme loni od lesní správy nejmenší výhody, a také jsme ji o nic nežádali. Doporučení, které jsem měl na jednoho vyššího úředníka lesní správy rachovské, jsem vůbec nepoužil, a se státními chatami byli jsme jen dvakráte ve styku: cestou na Apšinec, kde jsme si ve státní chatě dali pivo, jak může učiniti každý turista, a na Okole, kde jsme se vyspali v místnosti, přístupné rovněž každému turistovi, pokud je místo a pokud může zaplatit. Teprve zde na Okole jsme se dověděli, že možno za větší poplatek spáti v t. zv. sednici inspekční, k čemuž je však třeba dovolení lesní správy. O tom jsem psal v Enciánech.

Je ovšem možno, že státní správa lesní pokládá za pohostinství i to, že vůbec pouští turisty do státních lesů karpatských. Z Podkarpatských Hlasů zazněl už nejednou tenor domácích pánů, zvláště vůči těm, kdož se na Karpatské Rusínsko dívají očima nezasypanýma pískem vlasteneckých frází „čechounských“. Ale co je svobodnému občanu československému po těchto vlastnických představách „demokratické“ byrokracie? Chováme se v každé přírodě s největší obezřelostí ve všech směrech, a proto máme k takovým „vlastnickým právům“ byrokratů a zbohatlíků velmi málo úcty.

Vysvětlím ministrovi pravý stav věci jak co do vzniku inkrimovaných míst v Enciánech, tak co do nepravdivé poznámky ředitelství státních lesů a statků.^[3]

18. června

Zoufale mokré a lhostejné dny. Paní malířka nám vypravuje o Kvasovském Menčulu, na němž se chce asi na týden uvelebit. Učiníme to asi také.

Vzpomenu-li si, jak jsme loni Rachov milovali, je mi až podivno, že moje sympatie tak zcela vyprchaly za těch čtrnáct dnů polovičního vězení nedobrovolného zde. Snažím se sebrati všecky důvody toho, především mimořádné, za něž Rachov nemůže: nemoc a jakousi mrzutou únavu, opožděnou přírodu, špatné počasí, které nás drží u věcí hodně už známých. Nudíme se tu v jakési šedi, poněvadž nic nás nerozněcuje a ledacos otravuje. A špatná nálada mi nasazuje temné brýle a vzala mi bezpochyby některé iluse.

Objektivně uvažováno, může však Rachov opravdu okouzliti toliko nováčky, jakými jsme byli loni my, kteří sem přijedou rovnou ze západu. Spatříš první huculské městečko, jehož nedělní pestrost je tak půvabná, a první hnízdo orthodoxních Židů s jejich nebohými krámky a sobotní ceremoniálností. To upoutá, a zelená poloha městečka v neširokém údolí Tisy rovněž. Seznamuješ se tu se svérázem východního Rusínska karpatského, přijels do nejpůvabnější „kolonie“ západoevropské, kde z počátku je všecko nové a zajímavé. Přijedeš-li však po druhé, jsi tu poněkud zklamán.

Především není Rachov pravé východisko na nejlepší horské tury. Tury na svidovecké plajky jsou odtud pro svou délku a obtížnost jen zřídka podnikány; cesta na Dumeň bude asi brzy porušena jakýmisi objekty vojenskými. Jen veliká tura na východního Popa Ivana je ovšem krásná, ale také dlouhá a namáhavá. Cesta ke klauze pod Hoverlou, o níž jsem psal již v Enciánech, je po nekonečné silnici přes Bohdan a Luhy za slunného dne úmorná. Prales za klauzou je ovšem překrásný, a je proto nejlépe vzíti si na celý den židovskou kibitku, což stojí peníze nejen za povoz, nýbrž nutno zaplatiti i lesní správě jakousi „silniční daň“. Půl dne postačí eventuálně také, ale naše vzpomínky jsou takové, že jej pokládáme za hodna celého dne. A co ještě? Procházky podle Tisy jsou příjemné, ale přestanou býti nakonec zajímavé, vystupovati častěji na Šojmul nebo Menčul nebudeš, neboť je to jen nejméně poutavá část tury k Popu Ivanu, zbývá tedy ještě tura na Kvasovský Menčul, na kterou se právě chystáme. Je to ostatně obvyklý výlet rachovských občanů a školních dětí, vlakem do Kvasů a pak vzhůru.

Také se mi zdá, že se Rachov počal poněkud měniti. Je to snad jen subjektivní dojem, k němuž přispívá má černá nálada. I loni byl tu turistický hostinec český. Měli tu dobré pivo, prosté, ale slušné jídlo, bylo tu také středisko českých maloměšťáků, spolkařících a zpívajících vlastenecké odrhovačky. Ale povečeřeli jsme tu jen jednou a nikdy jsme se sem už nevrátili; byl zapadlý v postranní ulici a nerušil našich cizokrajných ilusí, které podporovalo židovské prostředí, v němž jsme se usadili. Teď tu máme český Turistický dům stále před očima, bydlíme v něm, snažíme se stravovati se v něm, vídáme tu české důstojníky sem nakomandované k nějakému dílu, které brzy asi poruší idylu kraje, v restauraci vypadá to někdy jako v pražské pivnici, hostinský, číšníci, česká kuchyně nám připomínají nedostatky průměrného hostinství naší užší vlasti. Vůbec se mi zdá, že jsou tu letos jaksi vtíravější špatné stránky našich krajanů, kterých jsme loni téměř nepozorovali.

S Turistickým domem a několika většími obchody, které se od loňska značně zmodernisovaly, přichází do Rachova městská civilisace západní, a cítíš, že zanedlouho bude míti převahu nad domácím svérázem, jako Baťovy kedsky vytlačují domácí postole (čti pastole). Jenže kedsky znamenají pro domácí lid jakousi úlevu co do láce a praktičnosti, a nejsi-li příliš sentimentální se zřetelem k zanikajícímu folkloru, uznáš tyto výhody a smíříš se s touto levnou a prostou obuví na domácích horalech snáze, než bys to mohl učiniti s nějakými lakovými střevíčky téže provenience, kdybys je spatřil na nohou huculské krasavice. Což není už nemožné. Kdežto hotely a panské obchody usnadňují vpád cizorodým živlům a obchodnímu vykořisťování země, které se bezpochyby už nezastaví, dokud nepromění svéráznou obec v panskou villegiaturu, prospěšnou jen vyvoleným. Rachov zdá se býti v tomto směru opravdu již na ráně.

V Rachově možno koupiti všecko, čeho potřebuješ k prostému živobytí. Ani o čerstvou šunku pražskou nebývá tu nouze. Ale jsi-li nucen náhodou bydliti tu delší dobu a nechceš-li nebo nemůžeš si vařiti doma, nepostačí ti ovšem studená strava, nakoupená u kupců, musíš do hostinců. Česká kuchyně je dobrá a pestrá, ale má cosi společného s českou politikou: neodborné lajdáctví a ziskuchtivost činí ji někdy nesnesitelnou. Také tato špatná stránka rachovská otrávila nám minulé dny.

19. června

Dopoledne jsme zašli dolů do restaurace na trochu čaje. Seděla tu v koutě starší paní, Češka, patrně také turistka. U jiného stolu trůnil obtloustlý, dosti brutálně vypadající muž, český obchodník, který hledá patrně v této zemi „štěstí“. Do Rachova přijel asi za obchodem. A teď tu bavil tu paní hrůzostrašným a rozhorleným líčením poměrů v zemi — nikoli ovšem po stránce sociální — a neřestí rusínského lidu, který je prý sám vinen svou bídou, poněvadž je nevzdělaný, líný, neschopný. Žere jen tu svou kukuřici holýma rukama, nedovede si k hovězímu masu udělat knedlíky s koprovou omáčkou — jak by se najedl! — nedovede si upéci ani kousek vepřové, ač prasata má doma, a českému člověku nic neprodá, ani vejce, ani slepici, všecko zanáší jen Židům. Bylo to nepřetržité žvanění nevzdělance, a paní naslouchala tomuto „znalci“ s otevřenými ústy. Chvěl jsem se poněkud, ale byl jsem ještě jaksi sláb k tomu, abych hloupého chlapa okřikl. Nebyl to ostatně hlupák zcela nevinný. Jeho rozhorlení mělo původ ve zklamaných zájmech. Naříkal, že vláda tu nepodporuje české obchodníky, nýbrž Židy. Nedostal patrně nějakou dodávku. Podle vzezření mohl ho člověk pokládati za zloděje nad nejvykutálenější Židy.

K paní přišel manžel: vypravovala mu ihned horlivě vše, co právě vyslechla; rozšafně, útrpně a povýšeně pokyvovali hlavami. S kapitolou „naši v Karpatech“ nebudeme patrně nikdy hotovi. Nejhorší však je, že tato sebevědomá polovzdělanost maloměšťáků dá se ke všemu zneužíti.

20. června

Konečně se trochu vyjasnilo. Odpoledne jsme byli ještě jednou u Ustěriky: nic se tu nezměnilo. Soutok obou Tis je obyčejný.

Zítra odjedeme. Konečně si troufám vzhůru do hor pro novou rozkoš a nové síly. Také naše finanční starosti jsou prozatím vyřízeny.

Promarnili jsme čtrnáct dní. Ale říkají, že jsme nic nezameškali. Poloniny teprve rozkvétají. Doufali jsme ovšem, že uvidíme letos narcisy na Popu Ivanu. Ale na tuto turu bylo těžko se odvážiti za mého stavu.

21. června

Na nádraží seděla proti nám na verandě peronu typická Huculka stará. Čekali jsme chvíli na vlak. Snědla zatím půl bochníku chleba a pak si zapálila fajfku. Zápalky si vytáhla ze záňadří, kde měla také peníze. Statečně odplivovala. Byla to pracující venkovanka. Člověk cítil, jak takové ženy jsou rovny mužům své třídy. Ve výrobním procesu mají svou polovinu, téměř stejnou sílu, stejnou energii, stejné zvyky. Takovou zdatnou robu postavit před kavárenského freudistu, aby mu něco pověděla o fysiologické méněcennosti žen! Ten by vzal nohy na ramena! Ach, jak jsme tu daleko ode všech surrealistů z měšťácké přesycenosti, onanistů ze zásady, homosexuálních sviňáčků z protimorální bravury!

Před půl jednou jsme vystoupili ve Kvasech. Nemohli jsme jeti ranním vlakem, poněvadž bylo nutno ještě odeslati zbytečnou přítěž poštou. Byl krásný, ale palčivý den, a polední žár nebyl věru nejlepší dobou k výstupu.

V Kvasech, třetí stanici směrem k Jasini, nepatrné obci huculské, proslulé primitivními koupelemi s „kvasnou“ vodou železitouhličitou, které navštěvují i slavní rabíni, jsme se nezastavili. Kufry jsme uložili do nádražní šatny a s batohy na zádech jsme se vydali na cestu. Pro nezhýčkaného člověka v dobré tělesné kondici je výstup na Kvasovský Menčul pouhá krásná procházka. Jako cizinci měli jsme první nesnáz, na štěstí také poslední, s turistickými značkami. Dotazovali jsme se a byli jsme posláni pod nedaleký železniční most, kde jsme sice značky našli, ale zase ztratili a bloudili dlouho po lukách a pod svahy v úmorném slunci. Poněvadž směr jsme znali, dali jsme se nakonec vzhůru k nejbližším chatám. Žíznili jsme už také. Vlekl jsem se za přítelkyní dosti žalostně, byl jsem přece jen ještě sláb. U první chaty se nezdál nikdo doma, volali jsme u druhé, ozval se jakýsi mužský hlas zezadu, obešel jsem chatu, na střeše vzadu nakládal starý Hucul seno. Požádal jsem o kvasné mléko. Zahalékal do louky na stráni na syna. Přišel mladý a ochotný, vymyl pečlivě krajáč i plechové misky, ukázal nám, jak jsou čisté, nalil neodměřeného mléka, poněkud již palčivého, popili jsme a pojedli trochu ze své zásoby, zdráhal se dlouho přijati peníze a dovedl nás nakonec loukou k potoku, odkudž na druhé straně již stoupaly zřetelné značky.

Stoupání lesem, převážně bukovým a plným života, je z počátku dosti příkré. Naše slabá srdce si nechtěla ještě zvyknouti. Batohy tížily, často jsme musili odpočívat. Cesta z Kvasů na Menčul má trvati půl třetí hodiny, pro mladé a dobré chodce je mnohem kratší, my šli tentokráte mnohem déle.

Okřáli jsme až asi za tři hodiny v lukách na Preluce mezi horskými maceškami, jejichž květy na bohatých trsech, kropící všude mladou zeleň, mají překrásnou fialově modrou barvu a dávají zapomenout na staropanenský ráz těchto květin v našich zahradách; jsou mnohem, mnohem krásnější než nejhezčí naše macešky polní, méně skromné než ony, ale obestřené zadumanou něhou. Také první zlaté růžice upolínů se tu již vztyčovaly z vysoké trávy; znal jsem tuto krásnou rostlinu dosud jen z literatury, a naše radost zvítězila pomalu nad únavou.

Od velikých oborichů a moderních stájí státních s kejdovým zařízením na hnojení luk a s mechanickými studnami, jejichž ledovou a dobrou vodou jsme se důkladně napojili, odbočuje pohodlná, mírně stoupající cesta lesní napravo až na svahy Kvasovského Menčulu. Kos s bílou náprsenkou, kterému zde říkají turecký nebo karpatský, vzletěl před námi na bukovou větev. Pod lesem, docela u cesty na volné hlíně, na místě podivuhodně nevhodném, jsme spatřili jeho hnízdo a dvě zelenavá, kropenatá vajíčka v něm. Budou asi sotva vysezena, mláďata sotva vyvedena.

Za půl hodiny další procházky půvabné jsme byli již u státního stila menčulského se sýrárnou, kde vedle másla a liptovského sýra se vyrábí také karpatský ementál po švýcarském způsobu, a počali jsme se broditi bahnem přehnojené půdy. Úředně se to tu jmenuje: Poloninský dvorec Kvasovský Menčul. Skupina Šešul. Komplex Černá hora. Domácí člověk nám ukázal, která budova je turistická chata a pod ní že je abšteig, jak tu jmenují státní chaty, poněvadž jsou určeny především pro lesní a hospodářské úředníky, kteří sem přicházejí na inspekci.

Stanuli jsme před Měrkovou chatou (1340). Byla teprve na zimu dostavěna a znamená pro turisty skutečnou výhodu jako obchodní podnik všeobecně přístupný; byli jsme velmi potěšeni, že se nemusíme ve státní chatě Wegerově podrobovati nějakým protivným formalitám.

Uvítala nás mladá energická dívka, Moravanka, sestra majitele, která přiběhla z mlékárny, a dřevěná budova patrová, dosud srubového rázu, vzbuzovala představu ztichlého baru z Divokého západu. Představu rozhodně nikoli nepříjemnou. Bylo tu vše, čeho jsme potřebovali pro svou trampskou skromnost. Zavedla nás do sednice s pěti lůžky, se železnými kamínky a s oknem na poloninu. Byli jsme tu prozatím jediní hosté.

A teď hledíme oknem z šedivé ratejny velikého lokálu a díváme se dolů na kouzelný obraz symetrický. Je k šesté hodině. Od západu se snaží slunce proniknouti oblohu a šeď horského pásma, ohraničujícího vzadu obzor, který se vpravo honosí proláklou Bliznicí, tu a tam ještě poskvrněnou sněhovými šmouhami. Proudy lesů se stále zřetelněji zastavují před polokultivovanými svahy, jejichž zeleň je řídce pokropena huculskými chatami. To je vzdálené pozadí. Dole pod ním uprostřed mezi pravými i levými svahy zelenými, klesajícími téměř stejnoměrně do středu, je světlý trojúhelníček, zvěst z údolí, kousek černé Tisy, silnice a železnice, malý kousek, daleký kousek a přece připomínka, že na pravé vrcholky horské máme ještě daleko.

22. června

Slečna Měrková dobře vaří, oběd za 8 Kč není předražen, máme ještě i nějaké zásoby svoje, číšník nebo některý huculský zřízenec z mlékárny chodí tu a tam do Kvasů nebo i do Rachova nakupovat, možno si tedy opatřiti eventuálně rozličné věci: jsme rozhodnuti zůstati tu delší dobu a prosmejčiti důkladněji toto horské zákoutí. Ranní procházka nás v tom utvrdila nejlíbeznějším způsobem.

Vydali jsme se nazdařbůh k jihu dobrou cestou úboční, vlevo od chaty pod poloniny. Je tu křivolaké rozhraní lesního pásma a polonin, tu a tam křovinaté. U horských bystřin na vlhké cestě zevlují dvě nebo tři malá a primitivní napajedla, ozdobená právě mocnými trsy kvetoucích blatouchů, a hojné skupiny zelené olše (almus viridis). Poněkud výše se rozkládají široce sražené keře jalovce, který tu zastupuje kleč, zde neznámou. Ale pravá sláva této končiny…

Františku Halasi, přijď se sem podívat, jak vypadá opravdu hořec, pravý jarní encián tvého smutku a mé radosti! Měl bych tuto naléhavou výzvu poslati také Toyen, ale tu jsem si jist, že by byla zcela marna. Je to sem trochu daleko a vysoko od pražských a pařížských svatostánků toho, čemu se říká život umělecký.

Podle této cesty v menčulských poloninách jsme tedy po prvé spatřili v jejich domovině, nyní československé, nikoli ty letní, více méně nevzhledné gentiany, které jsme loni trochu ilusivně milovali na Šojmulu a podle cest ke klauzám, nýbrž pravé hořce básníků a horských zpěváků, ty drobnější, které v trávě tvoří hustá souhvězdí modrá, a především ty o jednom vysokém kalichu aristokratickém, v jehož nitru hluboce modrém se leskne ocelově jakési černé tajemství, jakási přísná stráž kolem pestíku. Tyto velké květy horské, drsně něžné, jsou pro lidskou sensibilitu zde mimo ostatní květenu jaksi, asi jako v jistém smyslu je vlaštovka mimo ptactvo a včela mimo hmyz. Jenže nejsou tak chráněny a mají spíše osud protěže. Dosud je jich tu hojně, ale rozhodně nikoli tolik, jako jejich menších druhů, tím méně tolik, jako horských macešek. A pozorovali jsme, že jsou nejčastěji škubány a zase — pohazovány.

Odbočili jsme brzy vzhůru po polonině, abychom se blíže seznámili s její přírodou. Vegetace byla všude zjevně zakřiknutá dosud. Nicméně kvetlo tu již vedle hořců dosti rostlin známých nám i neznámých, běhalo tu také trochu drobného hmyzu, střevlíci, běžci, chrobáci, mršníci. A tak jsme pomalu stoupali zvídavě dobré dvě hodiny až pod vrchol Šešulu (1726). Rozhled, žel stále poněkud nečistý v dálkách — jiného jsme dosud neměli za celé téměř dva měsíce — jest odtud již slavný, neboť nabízí ti všecky zdejší jihovýchodní junáky karpatské: Pietroše, Hoverlu, Černou horu, Popa Ivana.

Oblačná proměnlivost a nepřetržitá hra jemného šerosvitu, odehrávajícího se na modru i zeleni, je tichá báseň sama pro sebe, zdánlivě monotonní a přece neskonale rozmanitá a stále krásná a na horských velikánech nejkrásnější, poněvadž je podivuhodně proměňuje s dramatickými akcenty a dynamickou vervou.

Fičelo na Šešulu mezi placatým horským jalovcem. A chystajíce se na rychlý sestup k obědu, byli bychom málem propásli jednu botanickou radost. Kvete tu všude hojnost bílých sasanek. Na západě jsou ovšem i letos již dávno odkvetlé. Nevšímali jsme si jich zvláště, hledajíce květenu neznámou. Docela nahoře však byla mi náhle nápadna, na místě poněkud kamenitém, jejich velikost. A již pozoruji odchylné listy, chlupatost, modravé lístky spodní: sasanku horskou, anemone montana. Našli jsme jich tu jen dvě tři nevelké kolonie. Za tři čtvrti hodiny jsme byli zase v chatě; běží se to dolů zcela příjemně.

Ovšem, že jsme toho dopoledne fotografovali a také lisovali některé krasavice horské na památku na dny, které slibovaly už zase, že budou šťastné. Malý prostý lis dali mi udělati přátelé v Užhorodě.

Odpoledne jsme oknem viděli paní malířku vystupovat k naší cestě za nějakým tím motivem. Huculský chlapec nesl jí malířské nářadí. A sami vydali jsme se tímto směrem ještě jednou. Došli jsme poněkud dále k jihu, na poloninu, kde dvě mladičká děvčata huculská pásla krávy. Byla rozkošně přírodní. Do aparátu se dívala, jak nám to líčívali cestovatelé z divokých kolonií. Starší, která tu měla, jak se zdálo, už chlapce, strhla si rychle šátek, když jsem se chystal je fotografovat, a odhalila své rozházené vlasy. Teď v květu — tady ještě jarním — jsou tyto poloniny nevšední a velmi krásné.

23. června

Dopoledne znova u malých napajedel; přišla sem také paní malířka. Zatím co seděla u cesty s přítelkyní a vypravovala jí hlasem poněkud bolestným nějaké historky ze svého života, nepříliš asi šťastného, potloukal jsem se s aparátem kolem po polonině za nejkrásnějšími trsy enciánů a nejpitvornějšími keři jalovce. S hlediska turistického bylo to snad mrhání časem, ale mně se chce vždy jaksi zdomácněti na krásném místě. Potulovat se, dívat se, pátrat, až člověk už všecko viděl, a podrobný obraz místa se mu usadil v paměti: dozpívaná píseň, kterou umíš zpaměti, hotový obraz, který ti visel nad pohovkou, žena, kterou sis zamiloval tím více, čím hlouběji jsi ji poznal, a která už nemůže odejíti z tvého života. Dlouho mě bolívá krása jen mimochodem zahlédnutá, hlavně krása přírodní; raději se vyhnu věcem, které nemohu poznati důkladněji.

Po obědě jsme odpočívali trochu nad chatou pod posledními buky. Serpentina odtud vzhůru do šešulského sedla a pod Pietroš je v těchto dnech opravována několika dělníky po minulých lijavcích; přijede sem velká inženýrská exkurse. Tyto cesty jsou jakž takž sjízdné pro auta se zkušeným šoférem domácím. Přichází starší Hucul bosý s holí a uzlíčkem. Snad z daleka. Doslechl, že je tu nějaká práce. Posíláme ho k hospodářskému adjunktovi, který je nablízku. Zdá se, že ho přijme. Měl jsem však nepříjemný pocit, že ho hrubě odbude.

Tohoto adjunkta jsem pozoroval úporně před několika dny v Turistickém domě rachovském, byl mi rozhodně velmi znám, ale nemohl jsem si vzpomenouti, odkud. Vyptával jsem se naň, ale bylo mi řečeno, že je tu již mnoho let. Teď v Měrkově chatě jsme se dohodli, že se opravdu známe: je z Poříčí nad Sázavou a chodíval před lety do Čerčan. Také mě poznal, ale nechtěl mne prý obtěžovati.

Má tu s sebou dva vlčáky, krásného Kazana a zuřivou Lady s bledýma divokýma očima, podobnou skutečné vlčici a snad s ní dokonce spřízněnou. A na státní salaši mají býka, který se často volně pase a prochází kolem. Není nebezpečný jako jiní býci na poloninách, poněvadž je nějak nemocen, reumatismus prý má, říkají tu. Odpoledne pršelo, přehnala se bouřka, četli jsme dole v hostinském lokále a hleděli jsme tu a tam oknem na mračna se válející a smáčenou zeleň. Býk byl venku nedaleko chaty, a Kazan, který býval naň štván a rád se patrně bavil s bezmocným obrem, pustil se do něho zase jednou, štěkaje zuřivě a kousaje ho do nohou. Býk se naň tu a tam nemotorně osopil a nakonec odešel. Zatím Lady, rozehřátá patrně touto podívanou a jejím hlukem, vyhlédla si za svou oběť domácí jehně a jala se na ně útočiti. Rozkurážený Kazan se k ní připojil, a za chvíli štvali o závod nebohé zvíře, prchající dolů, do hustého porostu. Byla to nepříjemná podívaná, ale nemohli jsme ničemu zabránit, štvanice mizela rychle v houštině. Adjunkt zatím přišel, a tak jsme ho na věc upozornili. Pustil se dolů za svými nezdárnými psy, a po delší době přinesli uštvanou a potrhanou ovečku a musili ji dobíti. Kazan dostal výprask hned venku a Lady zmizela, ale za chvíli se vplížila provinile k nám do lokálu pod lavici. Neprozradili jsme její úkryt: pud tohoto zvířete jistě nebyl napravitelný výpraskem. Bylo nám líto jehněte, ale i necivilisovaného divocha. Také koně se pásli venku v dešti, trpěliví jako huculští dělníci na opravované cestě.

K večeru znova bouřka velmi zběsilá.

24. června

Navštívili jsme dopoledne sýrárnu. Správce a výrobce sýra nás provedl a ukázal nám, co mohl. Je mi poněkud nepříjemný, protože je ruský běženec a zdá se v něm vězeti cosi urputného. Ale karpatský ementál dělá prý dobře, mnohem lépe než jeho předchůdce ze Švýcar, dosahuje velmi vysokého procenta kvality. Nemýlím-li se, bývají jeho výrobky na hospodářské výstavě v Praze.

Pak jsme se dali opačnou cestou než v minulých dnech, více k severu, na Šumněsku. Vyšli jsme si sice jen nazdařbůh, ale lesní krajina je tu velmi bohatá a krásná.

Mezi dvěma stráněmi dosti sráznými šumí hluboký žleb, jímž se žene bílá bystřina. Jsou tu typické scenerie karpatské, té méně drsné povahy. Cestou po lesnaté stráni stoupáš mírně k Šumněsce, protější strání můžeš s ní pak opačným směrem sestupovat. Les je tu bujný, smíšený, dosti divoký, ale i světlý, místy kvetou právě skupiny střemch, stále se setkáváš s květinami, kterých z domova neznáš, malé i větší bystřiny letí zvonivě shora téměř po každých padesáti krocích, jsou však pečlivě zavedeny pod cestu, někdy dvě do jednoho koryta, vrávoráš pohledem mezi obrazy na stráních a obrazy v propasti, kterých je bez počtu. Bílou rovnou stužkou se vine protější bystřina jarní zelení se zdánlivého vrcholku až do žlebu. Křivolaké souše zdobí divokým ornamentem rozbrázděné srázy. Ale můžeš si vykračovat pohodlnou cestou, po které bys došel za nějakou hodinu na hlavní silnici státní ke Kevele nebo až do Jasini. Je ovšem tu a tam blátivá, jinde se na ni sesula se stráně půda se všemi květinami, keři i mladými stromky. To jsou však jen následky velikých dešťů minulých, a je tu dobrá vůle je napravovati, pokud to dovolí finanční prostředky.

Došli jsme k malému stilu v divokém zákoutí. Byl jsem doslova opojen. Viděli jsme již salaše půvabnější, zvláště z dálky tvořící na svých poloninách milé obrázky lyrické, ale něco tak mocně rázovitého a dojímavého jsme dosud nepoznali v živé kultuře primitivní.

Vzdělaný člověk je složitý tvor, má protikladné záliby a nescvrkne-li se na ideologické schema, je ustavičným zápasištěm své kultury se svou přirozeností. A projeví-li se v nestřežené chvíli zcela spontánně a upřímně, cítíš z něho jeho přirozenost jako pach opojného nápoje. Což nemyslím ovšem moralisticky. Také se to netýká civilisovaných byrokratů a hemoroidářů. Když jsme byli ve státní sýrárně na Kvasovském Menčulu, zarazilo mě v první chvíli, že stáje v tomto státním podniku jsou ještě dosti primitivní. Dříve, nežli jsem mohl uvážiti nepřekonatelné překážky, souvisící ovšem s hospodářskými a politickými methodami buržoasního státu, které brání tu dosud vzniku nějakého moderního a racionálního hospodářství mléčného s oslňující čistotou a perfektními stroji, vynořila se mi nemístná vzpomínka na takové hospodářství v poloviční divočině, poněvadž jsme přišli do státního podniku a byli jsme připraveni na hospodářství moderně zamýšlené. Vešel jsem sem zkrátka jako vzdělaný člověk s kulturními požadavky své doby, a kdybych tu byl našel vzorný podnik nejmodernější, byl bych býval příjemně oslněn, potěšen výrobním pokrokem, který má třeba také svou novou estetiku, pro kterou nejsem slepý. Nic takového však mě nenapadlo ve stilu pod Šumněskou. Brouzdaje se divočinou, lhostejný k tomu, do čeho šlápnu nebo sáhnu, zarostlý, umouněný, s pochybným už prádlem a šatstvem, opojený přírodou a trochu zdivočelý, hleděl jsem na všecko především očima své prapodstaty. Byl jsem v první chvíli opravdu uchvácen pohledem na toto stilo, téměř čistý obraz pastevecké prakultury přírodního národa, živý a přirozený do všech detailů, prostý všeho napodobeného a filmového. Tyto roztrhané kolyby a stajnje s ideální nesymetričností rozházené, tyto bosé majerky s krásnými rukávci vybledlými, cupající po kotníky i přes ně bahnem a kravským hnojem, všecky drobné předměty primitivního hospodářství, kravky se potulující tu po stilu i horních svazích a mezi tím vším divoká vegetace a hukot vod — obraz jedinečného slohu mi pronikl až na dno starého srdce přírodního a pohanského.

Zdejší život salašnický je život chudiny, který trvá tři až tři a půl měsíce — nejdříve od 1. června — podle potřeby, dostatku pastviny a klimatických poměrů. Je to letní zaměstnání bouharů (pastýřů), kteří dostávají stravu a za celou dobu výpasu v penězích asi tisíc korun, někdy méně, jindy o něco více, a pak si musí hledati jinou práci, a majerek, které kromě stravy dostávají plat 20 — 40 Kč za dojnici, ošetřujíce 10 — 15 kusů i dvacet někdy a výjimečně 25 a dojíce dvakrát denně. Stravou je tu slanina, kukuřičná mouka, brambory a mléko. Je to život drsný a přírodní v divoké samotě, plný prastarých reminiscencí. Vzpomněl jsem si na mladé trampy, jak se loni rychle přestěhovali na noc z chaty pod Popem Ivanem k majerkám do nedaleké salaše. Radost je tu vzácná, ale dřina a nedostatek jsou tu přece snad menší než dole v obcích.

Toto stilo pod Šumněskou je docela malé a náleží patrně jedinému gazdovi. Ale, jak jsem již řekl, je „nejromantičtější“, jaké jsme dosud spatřili. Naše radost byla však brzy polita studenými mraky, fotografovat jsme vůbec nemohli a na útěku jsme promokli.

Odpoledne nás navštívila paní malířka, poněvadž lijavec nedovoloval delší vycházky. Zase jsme se trochu chytli. Jejím uměleckým ideálem dnešním je pan Jakub Obrovský jako malíř i sochař. Sama zabočila na věci umělecké; jak jsem mohl, unikl jsem na jiné pole. Jednak nemohu s ní o umění mluvit, poněvadž naše názory jsou tak protivné, že by z toho vzešly jen zbytečné hněvy, jednak ze všeho nejméně se teď zajímám o malířství, i když prší. Ztratil jsem zájem o pravou i levou dekadenci uměleckých snah; stačí mi dobrá fotografie věcná a lyrická.

K páté hodině se rychle vyjasnilo, šli jsme tedy k Šumněsce ještě jednou. Nedaleko před stilem jsme potkali sličné děvčátko bosé s prutem, v obyčejné sukni, vybledlé bluze místo košile, v černém šátku. Zdali prý jsme neviděli dvě krávy, které jim zaběhly. Mluví rusňácky, ale dovede se už hodně přizpůsobiti češtině. Vrací se s námi, je hovorná, chytrá, trhá přítelkyni květiny, když vidí náš zájem o ně. Jmenuje se Paraska.

Uvažujeme, kterou horskou turu máme odtud podniknouti. Od zdejších lidí se člověk mnoho nedoví. Večer byli tu úředníci z Rachova, ale jejich líčení je neplastické, jak jen možno. Jedni pokládají všecko za příliš snadné, druzí předpokládají, že nedovedeme vůbec chodit. Půjdeme asi na Pietroš, bude-li přiměřené počasí. Teď večer aspoň svítí hvězdy.

25. června

Celý den pršelo, všecko je rozbláceno. Seděli jsme dole v lokálu, kde hořela v kamnech buková polena, psali jsme, četli, našli jsme tu nějaké dobrodružné romány.

Navštívili jsme také paní malířku ve Wegerově chatě. Pozvala nás, abychom se přišli podívat na její obrázky. Myslím, že už po prvé, když si mě zavolala dolů do Turistického domu v Rachově, měla s sebou mapu a očekávala, že budu zvědav na její malování. Ale byl jsem tak společensky neslušný, že jsem se ani nezeptal, co maluje. Ve věcech svých zálib, svého přesvědčení a svědomí se nedovedu přetvařovat, a zdvořilostní fráze lezou ze mne jen zřídka a velmi neobratně. Bývám spíše docela bezděčně až urážlivě upřímný. V takových choulostivých situacích mi šlape přítelkyně — je-li přítomna — už předem na nohu, aby mi připomněla, že se mám míti na pozoru. Také tentokrát jsem se provinil proti dobrému mravu. Už dříve na menčulské polonině jsem poradil paní malířce — sám nevím vlastně proč, bezpochyby jen proto, že se mi líbily, což je tedy tím trestuhodnější — aby namalovala ty skvělé blatouchy u napajedla. Teď mi je ukázala na obrázku, a já se nedovedl ovládnouti, abych nedal najevo, že to nejsou vůbec blatouchy s tou svou zlatou „duší“. Přítelkyně mi ovšem oponovala, aby zachránila situaci.

Wegerova chata je uvnitř zcela slušná, místnosti jsou dekorovány množstvím chorošů, které jsou velmi rozšířeny v nekultivovaných lesích a pralesích karpatských, malé i veliké.

A teď večer si topíme v sednici a čteme dále při svíčce.

26. června

Liják téměř nepřetržitý po celý den.

Jen dvou dnů poněkud přívětivých dopřála nám dosud příroda na Kvasovském Menčulu. Nebyly to ovšem dny úplně jasné a bezelstné — zdá se, jako by ty se neměly sem už nikdy vrátiti — hory na obzorech byly stále zešedlé a měnily pod letícími oblaky ustavičně svou tvář, ale také slunce se stále dralo do kraje, zavalujíc chladný a větrný vzduch tu a tam prudkým jasem a žárem. Světla a stíny se neustále střídaly na všech stranách, a potřebovali-li jsme světlo, hrálo si s námi na schovávanou. Nezapomeneme však na tyto dva dny karpatského jara, a budou nám tím dražší, že jsme je jaksi ukradli nevlídnému počasí. Neběží jen o rozmarné obrazy kouzelné ze všech světel a stínů, ze všech šedí oblačných, ze všech zelení lesních i lučních, ze všech temných tónů na vrcholcích pokropených posledními sněhy, neběží jen o dramatické jaro horské, nám zvláště zde milé, poněvadž končí na obloze a nikoli v nelítostné pustině holých vrcholků a zůstává stále družnou přírodou — snili jsme jako vždy, ale zde desateronásobně o podrobnostech, o důvěrných okamžicích s neznámou přírodou a neznámým slohem života a mnoho jsme za ty dva dny poznali a pochopili.

A teď, sobota, neděle, pondělí — nepřetržitá nepohoda, deště a lijavce ve dne v noci, mračna a šeď se valící mimo okna, nízká mračna černá, která vítr honí po hřebenech, lesy, dýmající do podmračných oblaků, šeď do šedi, tu a tam jasná díra do vzdáleného údolí, po krátkém odpočinku prořídlých mračen nová bouře, beznadějné dny.

K večeru rozděláváme oheň z mokrých třísek a strkáme buková polena do plechových kamen, venku za oknem se pase koník pod posledními stromy na svahu nebo samotářský býk ze státní stáje, nedbajíce deště. Co bude? Jak dlouho budeme tu ještě uvězněni? Z tury na Pietroš nebude už asi nic po této zátopě. Ale aspoň půldne trochu slunečného, abychom mohli fotografovat na Šumněsce, a pak dvě tři suché hodiny, abychom se dostali dolů do Kvasů v klidu a nepromočeni.

27. června

Dnes dopoledne bylo nám to půldne dopřáno, ale tak neochotně a polovičatě, tak skrblicky a se mstivým koncem, že obrázky bylo nám zase jen krásti a že jsme se vrátili promočeni, s ledovým obkladem na zádech.

Po malém tělocviku klouzavým bahnem kolem státní sýrárny, stále rozmnožovaným a udržovaným starými i novými kravinci, kráčíme konečně zase naší krásnou cestou, rozdělující horský svah na strmou stráň a příkrý žleb, obé plné nádherných stromů, keřů, rostlin, květin, bystřin a divočiny. Všude je mokro, všecko slabé je pokleslé vodou, krásné skupiny květů a bylin jsou deformovány, cesta je místy do poloviny zavalena strženou hlínou a vegetací. Ale slunce chvílemi zahoří s letní prudkostí — to je teď hlavní věcí. Místy dovolují stromy ohromný výhled do zelené hlubiny.

Ve stilu. Jedenáctiletá Paraska Suchovja z Jasini je tu se svou sestrou, majerkou Dosjou. Je to děvčátko subtilní a koketní, velmi jemných, poněkud nervosních rysů. Když jsme jí cestou řekli, že z ní uděláme obrázek, strhla si šátek, zahodila prut a svěsila slušně ruce. Vůbec je tu s dětmi trápení; těžko je zachytíš, aby to nepozorovaly, a jakmile to pozorují, ustrnou do dřevěné posice. Když jsme fotografovali pod Šešulem školní děti na vycházce, zahazovaly za sebe i kabelky, jen aby mohly svěsiti ruce. Když jsme chtěli Parasku fotografovat ve stilu, odběhla napřed do chaty pro korálové stuhy na krk. Paní malířka přišla za námi s malířským nářadím. Nebýti nás, nebyla by asi poznala tento krásný kout. Pustila se ihned do nejbližší „malebné chalupy“. Paraska se od ní nehnula a byla velmi krásná, když tak bezelstně pozorovala to nevinné malování. Ale pozorovala také každý pohyb našeho aparátu, připravena změniti tvář, kdybychom jej posunuli na ni.

Její sestra Dosja v nezfalšovaném kroji dojila právě krávu v nizoučké stajnji. Byl to velmi charakteristický obrázek, a Dosja si jej ihned zamlouvala a dala nám svou jasiňskou adresu.

Majerky přišly s plnými miskami dělat oběd; v miskách je mléko, kukuřičná mouka, vajíčko. Kukuřičnou kaši bez mléka nazývají kulešou, s mlékem, jak se dává hlavně dětem, pitbeukou a panskou už kaši se smetanou a vajíčkem skomerdou. Majerky nebo skotarky. Není v tom rozdílu, ale druhý název je odvozený. Huculové říkají tu obecně ženám na stilu majerky. Skotarka je vlastně část nízké chaty, kde majerka spí a si vaří; druhá část, kde je chováno mléko a sbírána smetana, jmenuje se carok. Jsou to pravidelně nizoučké místnosti se šopou, dřevěnou stříškou na několika tyčích, tady na Šumněsce opravdu ideálně „roztrhané chalupy“; celek je ohrazen vpředu primitivně zahorodou (ohradou). Ale na Rachovsku si prý zvykli říkati majerkám ze skotarek skotarky, a tak povstala tu obě jména.

Na ohybu cesty, která vede pak po můstku přes bystřinu shora se řítící a na druhou stranu hluboké strže, nakládají majerky na žebřinový vozík s jedním huculským koníčkem mléko. Povezou je do Jasini asi tři hodiny cesty. Mléko je v dřevěných berbenycích; když to vyslovila Paraska, znělo to brbence. Tady stály tři takové nádoby přede mnou u cesty a u nich červenožlutá kostkovaná besáhe na zdrhování, jakýsi vak, bez něhož neuvidíš téměř Huculku ani Hucula na cestě. V něm snášejí dolů své zboží, do něho nakupují. Je-li dvojitý na rameno, je nazýván tajstra, visí-li přes rameno jako trampský chlebník, jmenuje se tajstrena.

Každá skupina primitivních chat v tomto stilu je obraz, shora vzbuzuje naléhavou představu sídliště přírodních pastevců. Horský šťovík, nejtypičtější rostlina ve stilu a kolem stila, roztahuje se tu už povážlivě jako důsledek půdy přesycené dusíkem, vzniklým nadbytkem pohnojení, ale není ho tu ještě tolik, aby půdu činil jednotvárnou, jako tomu bývá jinde. Vzpomínám si, že pod salaší na Popu Ivanu jsem pokládal loni takový lán horského šťovíku za půdu, která je oseta nějakou kulturní rostlinou.

Paní malířka malovala, Paraska zevlovala, tu a tam se pozastavila u té zábavy i některá majerka nebo mimojdoucí Hucul. Jeden ztepilý, velmi krásný chlapík tu postál déle, docela mlčky, jako by jen pro radost malířce i přítelkyni, konečně i mně. Pracovali jsme horečně, ale světlo se ustavičně měnilo, mračna se přeháněla, slunce vlastně jen nakukovalo. Bylo nám už jedno, kam šlápneme; kedsky zapadaly hluboko do rozmočeného bahna jako bosé nohy majerek. Z tmavých děr a z nízké pitvorné konstrukce zvetšelých a zčernalých klád, trámů a prken se vynořila tu a tam pestrá postava majerky jako prudký kontrast a přece zajedno se stilem i přírodou. Jalůvka se tu potulovala, krávy vcházely zborcenou zahorodou do svého těsného chlívku. Šum divoké bystřiny a plechové zvonce krav byly harmonickou hudbou tohoto zákoutí. Z ohybu cesty bylo viděti nahoře stáje státní, nyní prozatím opuštěné.

Odešli jsme na protější cestu, na níž jsme minule viděli několik líbezných motivů krajinných. Došli jsme až k dalšímu stilu, prostšímu a méně půvabnému, nový déšť vrhl nás však nazpět. Z deště byl brzy lijavec a dostali jsme se pod stříšku chaty, kde malířka dodělávala svůj obrázek a Paraska ještě zevlovala, hodně promočeni, třebaže děvče přiběhlo nám s deštníkem naproti. V caroku za námi sbírala stará majerka smetanu, a stilo před námi se podobalo zřícenině po povodni. Všecko zesmutnělo a zchátralo jaksi, neboť lijavec nepodobá se tu letos svátečnímu osvěžení, nýbrž tesknému všednímu dni.

Ale docela marné to půldne nebylo.

27. června

Po krátkém kolísání, rozhlížejíce se po vrtkavé obloze, dali jsme své věci do batohů a rozloučili jsme se s Měrkovou chatou, nikoli z toho důvodu, že bychom byli již vyčerpali všecky líbezné možnosti této končiny, nýbrž proto, abychom se dostali aspoň o kus dále, neboť nebylo naděje na počasí trochu snesitelné pro delší tury. Bylo půl desáté.

Sestup do Kvasů, trvající normálně půl druhé hodiny, ba pravidelným chodcům z povinnosti i mnohem méně, trval nám půl třetí hodiny, neboť dobrou hodinu jsme strávili fotografováním a nadšeným zevlováním. Nezapršelo za tu dobu. Cesta ke státním stájím na Preluce, promoklá a pocuchaná, uplynula rychle, hnízdo tureckého kosa jsme už nenašli, bylo patrně zničeno přívalem. Pod stájemi, kde počíná sestup, hýřili jsme mezi upolíny, které byly v plném květu, a jinou květenou, lačně už dychtící po vzácném slunci. Sestup smíšeným lesem bez větších oklik je zcela pohodlný, ani kámen, ani kořen, ani bláto nás nezradily, a vesele jsme sešli na spodní svahy mezi huculská políčka a chaty. Při svém výstupu před osmi dny byli jsme poněkud umordováni a tak jsme neměli dosti smyslu pro krásy tohoto kouta. Tentokrát, a protože také světlo bylo zvláště příznivé, našli jsme tu kolem chat obrazy stále ještě jarní, od nichž jsme se nemohli odtrhnout.

Až dole, u rozbouřeného potoka s pobořenými břehy, se vyskytla menší nesnáz. Je to místo, které třeba turisticky znova vyřešiti. Pěšina, vedoucí dále podle potoka po soukromém pozemku, byla zatarasena, přístup zakázán: tady jsme spatřili první soukromou tabulku tohoto druhu v Karpatském Rusínsku. Byla ostatně nedávného původu. V sobotu nebo v neděli šel tudy školní výlet na Menčul, chlapci pošlapali mnoho trávy, chudý Hucul se dopálil. A k tabulce připojil šipku rovnou dolů do potoka, t. j. vysokým rozmočeným, zabahněným, sesouvajícím se břehem. Pak mokrý trám přes potok a druhý břeh ještě vyšší a více se bořící. Trochu jsme se zapotili, ale jen kedsky si to odnesly. A pak ještě po jednom svahu mezi chatami, políčky a lukami, zpestřenými kvítím a lidmi v kroji, kus po dráze a dolů na silnici. Vlak do Jasini jel za půl hodiny; bavil nás zatím výmluvný průvodce turistů, neboť chtěl si něco vydělati aspoň tím, že nám donese zavazadla ze šatny do vlaku.

Obědvali jsme už na jasiňském nádraží, jehož restaurace, kterou jsme znali už od loňska, je pravý opak restaurací rachovských: je tu velmi dobrá kuchyně, jídlo hojné a poměrně levné, hostinský skutečný odborník, čilý, pozorný, ochotný, jedna radost.

Pak jsme šli rovnou vyhledati pohostinný dům bratří Klempušů, Ukrajinců a velkých gazdů zdejších, k nimž jsme byli doporučeni. Přijali nás velmi vlídně ve své hospůdce, a zatím co jsme čekali, až nám bude upraven pokoj, zapíjeli jsme půllitrem sevljušského minulé i budoucí starosti a uvažovali jsme o programu pro své jasiňské dny.

K večeru jsme se prošli středem Jasini, vzpomínajíce, jak nám byla loni poněkud lhostejná. Nyní jsme na ni zvědavější, poněvadž Rachov nás zklamal. V hostinci u Klempušů hrál cikán na kytaru a chlapci zpívali rusínské písně. Jedna byla o Verchovině.

29. června

Podnikli jsme dopoledne pokusnou procházku podle Lazeščyny směrem k Zemiru mimo starou cerkev Petra a Pavla typu huculského s vedlejší zvonicí a hřbitovem. Na svém místě a ve svém prostředí jsou tyto lidové stavby velmi krásné a měly by býti všude zachovávány se svou trochou okolní zeleně, ať už by jich bylo pak použito k šíření vědy a kultury místo kněžského opia. Dnešní církve opovrhují tu poněkud těmito starými památkami náboženského života a estetického smyslu lidového; nahrazují je rády cihlovými, tuctovými stavbami s barokním vnitřkem a na starých kostelních architekturách vyměňují dřevěné střechy typické podle předpisů konsistoře „z důvodů bezpečnostních“ ohyzdnými střechami plechovými. Úpadková a neslohová třída panská ničí nebo dokonce do všelijakých parků přenáší, co si slohové generace lidové postavily. Slunce nesmírně bodalo, jako by se chtělo prudkým útokem zmocniti konečně svých letních práv.

Jasiňa za mostem podle Lazeščyny, hodně židovská, je zcela zajímavá, i další cesta podle trati s výhledem na Pietroš. Po dvou hodinách, sedíce pod lesem nedaleko válečného hřbitůvku, zakrytého na štěstí stromovím, měli jsme pěkný rozhled k polským hranicím, k nimž vláček z Jasini směřuje přes vysoký železniční most velkým obloukem k jihu a pak poloninským tunelem vstupuje do Haliče a jede ke Stanislawóvu. Po dvanácté hodině jsme se svezli ze Zemiru do Jasini vlakem.

30. června

Prší po přestávce sotva dvoudenní. Červen, na jehož karpatské krásy jsme se tak těšili, se nám rozhodně nepovedl. Na štěstí i příroda se letos hodně opozdila.

Večer, když se počasí poněkud uklidnilo, šli jsme mimo novou, dosti vkusnou synagogu za mostem, která byla nedávno postavena místo modlitebny, kterou kozáci za války rozbořili. Naslouchali jsme podivné hudbě židovského modlení, a mladí hoši židovští nás ihned horlivě pobízeli, abychom vešli. Tak jsme tedy vešli a přitiskli se ke stěně vedle dveří. Po prvé za svého života měl jsem k tomu chuť i čas i dosti smělosti. Nevzbuzovali jsme zvláštní pozornosti, leda u chlapců, kteří jsou tu tak málo klidní, jako děti v kostelích katolických. V jednom koutě kluci dokonce šukali fazole.

Dojem byl silný a podivný. Nerozumím ničemu z dnešních židovských ceremonií v modlitebnách. A nezajímá mě to ani, jako mě nezajímají jiné civilisované obřady náboženské. Ale tito mladí a staří Židé, s klobouky a čepicemi na hlavách, seděli tu na svých lavicích a židlích a brebentili své modlitby s takovou neslavnostní a nevelebnou, řekl bych racionální civilností, že člověk, který ze všeho náboženství přičichl prakticky jen ke kadidlové pompě katolické, nemohl se ubrániti údivu, že také toto je bohoslužba. Ovšem, i zde uvidíš důstojné Židy s liščí čepicí na hlavě, naříkající chvílemi s obličejem v dlani, i zde zahalený muž zpívá z tlusté knihy před něčím, co se podobá svatostánku, a zpívá dokonce pěkně krásné melodie, ale přesto je to celkem tak civilní, jako schůze obchodníků, a cítíš, že tito lidé jsou se svým chytrým bohem per tu a dorozuměni pro konkretní život, třebaže v jejich náboženství uvízlo po talmudské moudrosti tolik nesmyslných a obtížných předpisů. Posílají nás ještě nahoru, kde jest galerie pro ženy, které nesmějí dolů. Malá děvčátka však pobíhala dole zcela volně. Byly tu dvě tři ženy, jinak pusto. Odcházeli jsme, a náš nejhorlivější průvodce mladý se nás poněkud pyšně ptal, jak se nám to líbilo. Měl protifašistický odznak.

1. července

Prší celý den. Mokré, lezavé chladno. S jakéhosi dřevěného balkonu před naším oknem obdivujeme chvílemi blátivou přírodu jasiňskou na pozemcích státní správy, které tu leží ladem.

2. července

Lije ustavičně. Lazeščyna a Černá Tisa počínají stoupati. Jasiňští se chodí už dívat na velkou vodu. Vypůjčili jsme si deštník a šli také. Roztříštěné vory plují po Černé Tise.

Večer bylo v nádražní restauraci plno turistů. Je neděle, a hrála tu šumařská muzika české odrhovačky. Je to svrchovaně nechutné, odporné tady. Restauratér to dělá ovšem jen pro nedělní Čechy domácí, je to nicméně pěst na oko. Hledíš oknem přes trať na svahy s huculskými chatami, se svým stromovím kolem je každá obrázek, z dálky nakukuje sem Pietroš, a k tomu ti tu hrají Cikánku.

3. července

Dopoledne svítilo slunce a pálilo. Nezasluhovalo důvěry. Šli jsme si nicméně pro trochu obrázků vzhůru ke strukivské, velmi staré cerkvi, dva malí hoši nám otevřeli nevelký vnitřek. Dosti starých památek, zvláště pěkných řezeb lidových, je tu pomíseno s pouťovým zbožím. Celek není odporný, poněvadž je naivní.

Na večeři šli jsme do druhého českého hostince turistického. Není tu draho, ale není tu také výběru ani zvláštní dobroty. Křehká děvčátka židovská, většinou sličná a přehnaně zdvořilá, v krátkých vlasech zkadeřených, prodávala tu korálové tretky, které sama nebo s většími sestrami šijí a navlékají v roztrhaných chalupách. Chodí od turisty k turistovi, od stolu ke stolu, ale nejsou zvláště dotěrná. Stála tu také nesměle u dveří huculská žena, měla na prodej nějaké výšivky, hleděla jen na naše tváře, nezalíbí-li se někomu v tom, co měla v ruce, a nedá-li jí pokyn, aby s tím přistoupila. Byla dojemná se svou neschopností nabízet, a trvalo to velmi dlouho, než se konečně odvážila plaše k jednomu stolu, kde turisté projevili zájem o toto zboží povahy asi hlavně exportní.

6. července

Dva dny pršelo nepřetržitě. Ochladilo se citelně, vane studený vítr. Dopoledne bylo možno vyjíti. Do desáté hodiny bývá chvílemi jasno, pak houstnou oblaka, hrnou se mraky. Vrcholky Bliznice jsou pod sněhem. I Huculy to překvapilo. Sníh, sníh na horách, povídal mi smutně starý Hucul a ukazoval vzhůru. Na poloninách je prý nejhůře ovcím. Vyšli jsme na kopce za tratí: u stanice Lazeščyna, která je nedaleko, jsme vylezli vzhůru, před jasiňským nádražím jsme sestoupili. Bliznice je nejkrásnější ve své neočekávané a bezpochyby i nevítané okrase: tu a tam zasvítí, pak je zase kouzelně tragická. Pietroš je ustavičně v oblacích a mracích. Dlouho se díváme na dramatický film mračného roje na vrcholcích: je to neúnavné a neunavující divadlo obřích proporcí. Ale sestupovali jsme zase v dešti, klouzajíce dolů po rozblácených pěšinách. A v restauraci jsme usedli k poledním novinám, ke všem těm nenáviděným novinám, jako k paliativní útěše.

7. července

Deště se střídají s hroznými lijavci. Nesmírná otrava pro nás. Ale ještě hůře je jistě lidem na salaších. Je asi strašně smutno na poloninách.

Celou noc byl strašlivý lijavec, ráno počalo drama u dřevěného mostu. Už v neděli byl v prvním nebezpečí. Pevný most, ale nesnadno propouštějící kmeny a vory, urvané velkou vodou a divoce poháněné. Mnoho četníků, hasičů, notáblů bylo na mostě, mnoho lidí na hrázích, chaos několika jazyků. Hasiči a dělníci s úspěchem zápasili prozatím s připlouvajícím dřevem, pokud bylo mostem zadržováno, a odstrkávali je do proudu. Chvílemi se zdála situace povážlivou, most se otřásal, četníci vyklizovali přechod. Ale to všecko byla jen pracná hříčka.

V noci na dnešek uvázly tu celé vory. Černá Tisa, zdvojnásobená tu Lazeščynou a rychle stoupající, hnala sem kmen za kmenem — a jaké kmeny! — kládu za kládou, černé pařezy, dřevo všeho druhu, klestí. Jen málo dřeva mohlo proplouti po volných postranních proudech, na bok mostu se zavěšovalo zděšeně, bez ladu a skladu toporné stádo štvaných oblud, nemohoucích uniknout, malých i převelikých, slabých i přesilných, podobajících se tu dlouhým svícím, tam ohromným sloupům, a všecky tvrdé a nepoddajné ve své mokré topornosti.

Na pravém břehu se snažilo několik hasičů a dělníků zabrániti, aby nebyl zatarasen úzký proud volný, těžkým a zdlouhavým úsilím vytahovali za rytmických povelů největší kmeny, které tu uvázly, dva, tři, čtyři za hodinu, ale jeden namáhavě vytáhli a deset jich živelně připlouvalo, všecko bylo marné, most a jeho strašlivého cizopasníka o sterých spárech bylo nutno ponechati osudu.

Hnaly se sem vody z vypuštěných hatí. Kdosi naříkal, že tyto klausy nejsou v kritické době nikdy vypouštěny včas, že je vždy čekáno, snad podle předpisu, až už vypuštění je nezbytné, a tím je pak situace dole velmi zhoršována.

Hledím na most, jak se chvěje. Už dávno je vyklizen, jen hasiči a dělníci pobíhají po něm tu a tam. Teď to v něm po prvé temně zapraskalo. Nahromaděná hora dřeva na jeho silném boku je rozježena nepravidelně jako bezradný útočník. Útočník a oběť zároveň. Jeden štíhlý vršek ohromného kmene vyčnívá nade všecky a třese se jako smuteční prapor ve větru, smuteční prapor, jemuž vlajka byla stržena, a zbyla jen žerď. Hledím na most a je mi úzko jako před popravou nevinného člověka. Ještě tkví pevně v korytu Černé Tisy, se zaťatými zuby vzdoruje ortelu a osudu, jeho silné svaly se napínají… Zase to v něm temně zapraštělo…

Prší ustavičně. Hasiči a dělníci strhávají a odklizují postranní pažení. Svlékají odsouzence, aby nepřišlo všecko nazmar. Voda stoupá, a nové dřevo se ustavičně hrne. A tu počíná dlouhé, rozčilující praštění, smrtelný chrapot v nitru mostu, jehož silný život je tlačen po straně vzhůru. Všickni čekáme konec v strašlivém rachotu a řícení a tryskání. Mnozí ustupují bezděčně nazad.

Ticho na mostě i pod našimi deštníky. Jen Černá Tisa hučí a stoupá. Již je dva metry nad normálem. Šplouchá nám u nohou na primitivní hrázi. Na protější straně je řeka téměř už docela zabarikádována. Proud se valí k nám, hrozný proud, unášející ještě tu a tam ohromný kmen, odražený od namačkaného tarasu svých druhů. V předmostí se probořil kus náspu. Nikoli, tam na druhé straně, téměř uprostřed, kde most je šikmo vyzdvižen, nenastane už katastrofa. Most, pilíře, nahromaděné kmeny jsou tu skloubeny a spleteny v jedno zmatené, ale nepoddajné těleso, hluboko zaražené do dna, že divoký proud se už jen odráží od něho. Tady před sebou u předmostí čekáme konec. Četníci odhánějí diváky příliš blízké, proud trhá hráz, kterou dělníci narychlo zabezpečují větvemi a blátem. Nad kalným proudem, valícím se u našich nohou, poletují graciésně dvě vlaštovky…

Míjí další hodina. Černá Tisa již pomalu opadává, vody z hatí odešly. Mrtvý most, zapletený do svého spoutaného nepřítele, ční s ním do výše jako pohřební hranice starověkého náčelníka. Voda už tu nic nezmění, teď přijdou lidé…

Přicházejí zprávy z jihu, kde je velmi zle, na rumunském území je porušeno všecko spojení se západem, jsme teď v Jasini dvojnásobně uvězněni. Na kopcích hnije tráva, na poloninách hynou ovce nedostatkem potravy. Přitom je všude nouze o kukuřici. Všecko se spiklo proti chudému lidu, který je zkoušen už tak dlouho…

8. července

Zase celodenní lijavec.

Zdola od mostu slyšíme teď od časného rána denně rytmický pokřik huculských dřevorubců, kteří byli povoláni strhnout mrtvý most a odstranit ježatou trosku dřeva. Mnoho nezaměstnaných našlo tu práci; přicházejí zdaleka se svou sekyrou a malým ranečkem. Je to strašlivá práce s primitivními prostředky, úmorná a zdlouhavá, ale jsou jejími proslulými mistry, lidé se železnými svaly, nezdolatelní horami ani vodami — jen bídou.

9. července

Slušná neděle. Dosti trampů.

Pověst Jasini jest jistě horší než její skutečnost. Není tu ovšem divadlo ani biograf, pokus o periodické bio ztroskotal, není tu pohodlné kavárny, těch nějakých, dnes už snad 15.000 obyvatelů, náležejících pěti nebo šesti národnostem, jak to vezmeš, je po této stránce rozprášeno do četných domácností nebo primitivních hostinců a krčem a bezpochyby ani nepocítilo ještě potřebu representačního střediska mezinárodního, není tu ledacos, čeho se domnívá potřebovati ve městě občan civilisovaný — jenže Jasiňa je město jen podle počtu obyvatelstva a podle rozlohy svých tří ulic, která činí dohromady asi dvacet čtverečných kilometrů. Jinak je to veliká a zajímavá vesnice nad dvěma řekami, někdy nebezpečně rozpustilými, Černou Tisou a Lazeščynou, které tvoří jakési křivé Y směrem k severu. Její špatná pověst mezi turisty vznikla asi pro délku těchto tří ulic a pro nedostatek soustředěného svérázu. Těsný a na pohled soustředěnější Rachov získává si mnohem snáze cizincova srdce.

Jasiňa je město bastardní. Někdy, ve všední den, činí dojem jakékoliv dlouhé vesnice nebo i nepodařeného města. Představte si na příklad poloviční močál u hlavní ulice s nepořádnou a zanedbanou alejí. Bydlíme právě naproti, a v těchto deštivých dnech je se svou frekvencí jedinou naší podívanou. Je to, mimochodem řečeno, ladem ležící pozemek státní správy lesní. Pasou se tu dva nebo tři koníci, v jakési strouze štěbetají husy a kachny, vede tudy blátivá nebo prašná pěšina dozadu k tennisovému hřišti. A po této pěšině mezi všemožným trusem kráčí náhle, nikoli: nese se jako luxusní bárka dáma v nejnovější pařížské toaletě s rozparkovou sukní. Je to ovšem Maďarka, je jich tu několik takových; ženu, poněkud společensky střízlivější, by tohle zde nenapadlo.

V Jasini se zdá všecko také poněkud zchátralé. Není tu jediného městského podniku, cihlové domky jsou většinou zanedbané, často neomítnuté dosud. Na úseku hlavní ulice, jejž bylo by možno nazvati eufemisticky jasiňským náměstím, měl Baťa filiálku v najatém domku, na němž aspoň výkladní skříně byly upraveny ve známém jeho „slohu“. Přenesl ji loni nebo předloni za most, a jeho bývalý krám zeje nezastřenou prázdnotou tak, jak byl opuštěn, a rozpadá se. I nízké budovy státní se podobají spíše vesnickým školám v obcích, kde vládnou agrárníci. Kromě starých chat huculských je všecko ostatní zevně ohyzdné, bídné, často zpustlé, čistý domek podle našich pojmů je tu vzácný; najdeš jej nejspíše na periferii směrem k Apšinci, u některého přistěhovalce z jiného světa. V tom je také bastardnost Jasini, že tato huculská obec byla všemi městskými živly, domácí inteligence nevyjímajíc, vlastně jen znešvařována a do jisté míry ochromována ve svém vývoji.

Po požáru v r. 1927, který prý přeskočil zázračně budovu lesní správy se šindelovými střechami, zakázala obecní správa stavěti dřevěné domky ve „vnitřním“ městě. To byl čin zdánlivě pokrokový, ve skutečnosti však proti rozvoji města. Také Rachov zažil veliký požár, přes to však jsou tu stavěny stále úhledné domky dřevěné, ač toto městečko je mnohem sevřenější, a dodávají Rachovu mladého a čistotného rázu aspoň v některých postranních ulicích. Neboť dřevo je tu laciné, kdežto veškeren ostatní materiál na stavbu jiného druhu, kámen, cihly, vápno, všecko nutno zdaleka a draze dovážeti. Proto stojí uprostřed Jasini cihlové domky neomítnuté, proto nikdo tu nepospíchá opravovati fasádu.

Ale Jasiňa zchudla také nesmírně po roce 1929, kdy počala v tomto kraji krise dřevařského průmyslu. Soukromé novostavby jsou tu teď vzácné, poněvadž pro drahotu dováženého materiálu stavebního a úžasnou drahotu pozemků jest jejich rentabilita dnes naprosto pochybná. Šli jsme se podívat na t. zv. náměstí na novější domek dosud neomítnutý, s nepatrným dvorem, jehož pozemek stál 90.000 Kč. Přes ohromný svůj rozsah má Jasiňa na hlavních ulicích velikou nouzi o volné pozemky; mnoho půdy ladem ležící náleží tu také lesní správě, která nechce nic prodat ani pronajmout. Před dřevařskou krisí, kdy v Jasini byl blahobyt, mohl obchodník koupit i drahý pozemek, poněvadž měl naději, že se mu tato částka brzy vrátí i s úroky, dnes je to nemožné.

Nevím, kolik je v Jasini dosud bohatých lidí; po roce 1929 je to rozhodně město zchudlé a živořící. Nehledíc k dřevařské krisi, která tu uvrhla do nezaměstnanosti jádro huculského lidu a tím ochromila obchod i živnosti, hlavně ovšem židovské, dalo těmto obchodníkům velikou ránu i založení rusínského konsumu, a pak hlavně konsum železniční, o jejichž prospěšnosti nechci ovšem pochybovati.

Není tedy Jasiňa obecně ladná a utěšená; v sobotu dopoledne činí dokonce dojem „mrtvého města“. Jsou také dny a hodiny, kdy tu potkáváš jen všední lidi poloproletářského rázu, lesní úředníky a zřízence, finančníky a četníky, zubožené proletáře huculské nebo nějaké vyfintěné ženy maďarské. Ale jindy je tu zase mnoho svérázného a dostáváš pro svůj aparát obrázek za obrázkem.

Před židovským obchodem je v těchto dnech veliká fronta na kukuřici. U okna tlačenice mužů, kolem kyticové skupiny žen s tajstrami nebo s besáhe, v největším návalu četník. A hloučky odcházejí: opravdu, ty ženy, když tak jdou tři čtyři spolu před tebou po silnici s plnými tajstrami na zádech, jsou jako květiny, květiny zapřažené do domestikovaného života, který je na ně nepochopitelně zlý. Neboť nepochopitelnou zůstane našim srdcím bída v dobách t. zv. nadvýroby, i když rozum zná dávno ničemné příčiny a souvislosti. O tom, co je tu tropeno s kukuřicí, kterou tu a tam dodá vláda, bylo již dosti psáno v novinách; vina není ovšem jen na Židech, nýbrž především na jednotlivých byrokratech a agrárních machrech.

Před židovským kramářem také záhon na schodech. Huculové rádi sedí před krámy, krčmami, úřady. Všude také najdeš lavičky pro ně nebo aspoň schody. Nespěchají. Nejsou-li v námezdních službách, neznají ještě civilisačního shonu. Jejich povoláním je rubání a plavení dřeva nebo pěstování dobytka. Těžko si zvykají na jinou práci, i když je mnohem méně namáhavá. Ale děvčata ve službách zámožných lidí dovedou pracovat jako koně. Patnáctiletá An Katariňuka u Klempušů dělá od časného rána nepřetržitě všecko, ale kvete a usmívá se, kdykoli ji potkáme. Tito lidé jsou vůbec silní a vytrvalí, potřebujíce k tomu toliko se najísti řádně, třeba jen kukuřice.

Po silnici jezdí rozlámané a roztrhané kibitky se svéráznými Židy. Sedáš do ní nikoli bez odporu, ale jasiňské bláto bývá ještě odpornější, a z nádraží je do středu města cesta daleká.

Jako v Rachově, i v Jasini je nejslavnější ovšem neděle. Brzy dopoledne mají na dolní části hlavní ulice převahu Maďaři: chodí sem na mši do katolického kostela, a neřekl bys, co jich tu ještě je. Také kolem lesní správy slyšíš mnoho maďarského hovoru; zůstali tu, tuším, četní maďarští úředníci z dřívější doby. Míval jsem rád venkovský lid maďarský v Kiškundorožmě i v jiných vesnicích kolem Segedína. Ale tenhle maloměšťácký živel zde je mi cizí, jako většina zdejších maloměšťáků českých. Přispívá také jen k bastardnosti Jasini. Huculové shromažďují se k polednímu především kolem železného mostu přes Lazeščynu. Mnoho krásných žen tu uvidíš. Zde je to stále ještě silný kmen. Také žebráci přicházejí, slepec a několik rozedraných stařečků; staré zdecimované alkoholiky jsme tu poznali prozatím jen dva, jeden ještě tu a tam pracuje. Mnoho krásy je na jasiňském mostě v neděli, a přes veškero skuhrání střízlivého a informovaného rozumu přeješ si srdcem, aby zůstala zachována a kvetla v pohodě. Ta sociální pohoda tu ovšem prozatím chybí, a mysli jak chceš, nedomyslíš se jasným rozumem, že by se sem vrátila za dnešního pořádku.

Ve zchudlé Jasini není vnitřního klidu. Říká mi finanční zřízenec: „Tady Žid špehuje Žida, a všecko se od nich dovíš.“ Boj s finanční správou o daně a dávky má tu opravdu povahu drobné a znepokojující gerily s obou stran. Vyzvídá se po ulicích i hospodách. Je tu asi také dosti bojů politických. Byly by jistě velmi zajímavé po této stránce protokoly obecního zastupitelstva. Pro to jsme však nepřišli do tohoto města. Z politických věcí mě tu zajímá, jako v této zemi vůbec, jen osud věci rusínské, a tu jsem v Jasini jako jinde utvrdil jen své přesvědčení, že protiukrajinská propaganda některých živlů, nikoli nejkalejších, je nespravedlivá, nemravná a pro všecky vážné zájmy veřejné nebezpečná.

Řekl jsem, že pověst Jasini je horší než její skutečnost. Uznávám, že první dojmy z tohoto města nejsou nejpříjemnější, ale ten méně vábný kus hlavní ulice od nádraží k železnému mostu není celá Jasiňa: na periferiích a okolních kopcích je krásy dost i půvabných vycházek, jen když si nemyslíš, že Hoverla nebo Pop Ivan jsou vrcholky této země v každém směru a po každé stránce. Ba, je tu kolem tolik drobných krás, ale turista nevidí často stromů pro les a zapomíná na krátké, pomalé procházky, které by mu poskytly spoustu líbezných nebo zajímavých podrobností, kterých nenajde v západní domovině.

10. července

Včera večer mi oznámil inženýr Š. z lesní správy, že si se mnou přeje mluviti vládní rada Jordán, rachovský ředitel lesní správy. Abych prý slyšel také druhou stranu. To je patrně účinek mého dopisu ministru Hodžovi. Zdálo se mi, že není důvodů, abych mu nevyhověl. Ale později dole v hostinci, kde byla malá improvisovaná zábava při hudbě, vzkázal mi cizí Hucul, který se vrátil právě jako průvodce z hor, co se mu přihodilo. Doprovázel nějakého českého byrokrata s manželkou. Pán mluvil prý o mně, a paní se vyjádřila, že mě v Jasini chtějí zbít. Načež manžel ji opatrně okřikl. To by bylo tedy již druhé upozornění. Tak jsem si tedy řekl: Pan vládní rada je republikánský úředník, a tys svobodný český spisovatel; chce-li ti něco vysvětliti, má auto, může přijeti za tebou. A ze zdvořilosti jsem mu napsal, že se u něho eventuálně zastavím, pojedu-li nazpět přes Rachov.

Dnes večer jsme trochu debatovali s rusínským učitelem z Rachova; píše také verše, daroval mi tenký svazeček své poesie na žalostném papíru.

11. července

Po dlouhé době zase pěkný den, ale psal jsem. Zítra se chceme vypraviti na Kozmišček. Teď večer je plno hvězd na čisté obloze.

12. července

Ze stanice Lazeščyny jede vlak do Zemiru v šest hodin ráno, tím byli bychom uspořili hodinu cesty po známé silnici, která pak pokračuje na Kozmišček. V okolí jsou prý hatě, řekli jsme si, že by tu tedy mohlo býti krásně. V Jasini znají lidé Kozmišček především jako východisko, k němuž lze volně dojeti kibitkou a pak pokračovati pěšky vzhůru na „chloubu“ této končiny: pohraniční hřebeny, na nichž jsou četné stopy po světové válce, po dlouhém posičním zápasu, jejž s ruské strany vedl Brusilov a s rakouské strany jacísi dva generálové, jejichž jména by bylo ještě zbytečnější si pamatovat. Pěšky neradno prý na Kozmišček choditi, trvá ta cesta tři hodiny a je prý docela nezajímavá. Poněvadž jsme se však přesvědčili, že lidé se tu naučili pokládat za zajímavé jen nejvyšší hory a „válečné památky“, rozhodli jsme se přesto jíti ze Zemiru pěšky: trochu bez určitého cíle, nazdařbůh do kraje spodních kopců a říček.

V pět hodin ráno byla bílá mlha, dosti spolehlivá předpověď pěkného dne. V šest hodin jsme byli u stanice Lazeščyny, kterou máme takřka za zády, neboť je pod kopcem několik kroků od jasiňské pošty, téměř v středu města. Ale vlak odjel již před hodinou, neboť celý jízdní řád je zpřevrácen a přizpůsoben autobusovému spojení, které teď umožňuje souvislou dopravu přes místa jižní katastrofy. Znamenalo to jen chůzi o hodinu delší; ale domnívali jsme se, že máme celý den na tento malý výlet, a ve svěžím jitru jsme šlapali s chutí.

Člověk z Prahy, který jezdí na Sázavu nebo Berounku, do Povltaví nebo Polabí, ba ani člověk z Brna, který zdomácněl v celém Moravském Krasu, ani jeden z těch, pravím, kdož tam chodí do přírody, neodvážil by se říci, že cesta z Jasini na Kozmišček je nudná nebo jednotvárná. To si může mysliti opravdu jen člověk, který v Karpatech už zdomácněl, a ještě ho budu míti v podezření, že má málo smyslu pro přírodu a pozemskost v jejich nejčistších tvarech.

Půl druhé hodiny jsme kráčeli vesele obydleným krajem až na konec Zemiru. Nováček najde tu sta svérázných obrazů kolem huculských chat a židovských domků, kolem cerkví, hřbitovů a božích muk, kolem řeky Lazeščyny, vysokých mostů a dřevařských objektů. K sedmé hodině se počala trhati mlha před námi nad obzorem, na šedé ploše vyvstávaly siluety lesních partií jako na japonské malbě, pak praskla mlha uprostřed docela: objevila se jasná modř nebeská a pod ní šedohnědý, ještě pastelový kužel nejvyššího vrcholku Hoverly. Lyrická pohádka.

Druhá polovina cesty byla jediná báseň o řece, tady vlastně už jen říčce Lazeščyně uprostřed hýřící vegetace v údolí, na stráních a pak i v divokém polopralesním, ale idylickém lese. A poněvadž samota je tu veliká, zdálo se nám, že i stopy civilisace, úzká lesní dráha, tu a tam dřevěný můstek nebo nějaká dřevěná budova lesnická, vnášejí sem spíše jakousi rozmanitost než poruchu kraje. Místy tu zasili lupinu, její modrofialové svíce právě kvetly, tu mezi žlutým popraškem pryskyřníků, jinde mezi mateřídouškou a jinde zase jinak, neboť všude kvetlo všecko všemi barvami od břehu až vysoko na stráň. Rostlinu za rostlinou jsme objevovali, jednokvítek, jestřabník krvavý, alpskou růži, knotovku lesní a mnoho jiných, kterých jsme nedovedli ještě pojmenovati. Fotografovali jsme v mračnu drobných brouků, lisovali několik květin pod přívalem bystřiny nebo husté vegetace.

Ve vlhkém lese nás zastavovaly ustavičně rozmanitost, bujnost, objevy, obrazy. Všední hřbitůvek válečný pod cestou mizel tu docela v té ukrutné, ale zdravé frenesii života. Ani vteřinu jsme se nenudili na této cestě. Sama o sobě by znamenala událost pro vnímavějšího turistu středočeského, a kdybychom se byli z Kozmiščeku vrátili, nebyli bychom jistě litovali této dlouhé procházky.

Asi v druhé polovině cesty přejel mimo nás povoz s třemi pasažéry. Poněvadž už delší dobu jsme se loudali ohromnou samotou, předpokládali jsme, že to jedou jen páni z lesní správy, a nepovšimli jsme si vozu blíže; lidé nám tu prozatím nebyli vůbec vítáni. Zanedlouho však, před lesem, se povoz vracel: byla to židovská kibitka, a seděli v ní tři bodří Češi. Zastavili, vyptávali se, jeli se podívat na „válečné památky“, nedojeli nikam a nenašli nic. Představili jsme se navzájem, jeden byl okresní inspektor školní odkudsi z jižních Čech a znal mě trochu z literatury, doporučili jsme jejich bezradnosti Kvasovský Menčul. Netušili jsme v té chvíli ovšem, že se s nimi ještě dnes shledáme.

Za pět hodin asi od svého odchodu z nádraží jsme došli ke kozmiščské myslivně, k níž aspoň jsme dojíti chtěli. Téměř dvě hodiny jsme strávili tedy fotografováním, lisováním a obdivem — to nebylo tak mnoho. V myslivně jsme poobědvali ze svých zásob před džbánem kyselého mléka, příjemně studeného. A tady dozrálo cosi nepředvídaného.

Už cestou, poněvadž pohoda byla líbezná bez úmorného vedra, a schůdnost cesty nás dosud nic neunavila, nýbrž naopak spíše podráždila, vyslovovala přítelkyně zálusk, abychom se odtud pustili na turu Pietroš — Kvasovský Menčul. Krčil jsem rameny. S Kvasovského Menčulu je cesta na Pietroš poměrně pohodlná, o tom jsme byli spolehlivě informováni, ale odtud na Pietroš je prý značné stoupání, a my chodíme sice dobře, stoupáme však těžce a neradi. Ale přítelkyně je umíněná. Dole po cestě přicházeli shora tři mládenci, a tak k nim hned seběhla, aby se dověděla, jak je tomu opravdu s tím výstupem na pietrošské sedlo, neboť na holá temena jsme vůbec nemyslili. Připojil jsem se nakonec také, a to, co jsme se dovídali, bylo vlastně povážlivé. Chlapci, kteří měli za sebou ovšem již delší turu z předešlého dne, líčili nám svůj sestup velmi vyjeveně — jaký bude asi tedy výstup! Tři hodiny nahoru na sedlo a pak nejméně tři hodiny pod Šešul a dolů na Kvasovský Menčul! Nedokážete to, nedojdete za světla, říkali. Šli od páté hodiny ranní se Šešulu, teď bylo jedenáct, byli zřejmě umordováni a šli přece nejméně polovinu cesty dolů.

Bylo to zkrátka na pováženou. Nikoli těch šest sedm hodin chůze, ale ten výstup, který se nám mohl prodloužiti, a ta eventualita, že nás zastihne tma daleko od jakéhokoli přístřeší a na neznámých cestách i necestách, které ani za denního světla nejsou vždy bez nebezpečných nesnází. Byli jsme ovšem odpočatí za toho čekání na pohodu, den byl jako stvořen pro turu: mírné slunce, oblaka, vánek. A pak ti chlapci si prý zkracovali serpentinu pralesem, víš přece, co to znamená, naléhala přítelkyně, dívajíc se roztouženě na temeno Pietroše, tak blízkého. I já byl ostatně těmi čtyřmi, pěti hodinami ranní procházky trochu rozkurážen jako aperitivem. Chuť byla tu vedle rozvahy, svůdce vedle obavy. Za sedm hodin byli jsme však téměř blaženi, že to rozvaha nakonec prohrála.

V půl dvanácté jsme se vydali vzhůru po kamenité cestě, přítelkyně, která to spískala, se ujala z počátku batohu. Po obědě mám těžší nohy a unavenější hlavu. Po kamenité cestě nastala cesta blátivá, ještě více handikapující nohy, ale výstup byl povlovný; říkali jsme si: Dobré by to bylo, kdyby to bylo takové až do konce. Bylo to lepší. Vojenská serpentina Šnejdárkova je pěkná a užitečná věc, myslil prý při ní ostatně i na turisty. Kdyby tak válka tropila jen takové kousky!

Les kolem nás neměl nepřátelské tváře, viděli jsme už v Karpatech hvozdy divočejší a krásnější, ale schůdný ovšem nebyl nahoru ani dolů, zvláště nikoliv k nějakému zkrácení cesty. Takové pokusy se v Karpatech vůbec nevyplácejí.

Když jsme se ke třetí hodině blížili k pietrošskému sedlu, usmívali jsme se turistické i trampské soudnosti. Zřídka se od ní něco dovíš. Je při nejmenším náladová, často naivní. Ten prales, kterým nás ti mládenci dole strašili, je jen zdivočelý a zanedbaný les; nikdo je ostatně nenutil, aby do něho lezli, neboť tím si pohodlnou serpentinu jistě nezkrátili. Také jsme potkali téměř dole ještě jinou turistickou skupinu mladých lidí, která se nás ptala žíznivě na nejbližší vodu. Usoudili jsme z toho — ostatně také naivně — že už dlouho nepili, a že tedy nahoře není pramenů. A zatím po celé cestě na sedlo i se sedla až pod Šešul bylo nejen nazbyt bystřin, ale i hojné prameny s ledovou vodou nejpříjemnější chuti.

U jednoho takového pramene v sedle jsme teď usedli mezi horský jalovec, za námi strměl hřeben Pietroše (2020), tu a tam olysalý, před námi v jasné dálce se modraly hřebeny pohraniční s „válečnými památkami“, jejichž zbytky byli bychom našli i zde, kdybychom o ně stáli, stranou dole mezi lesy pod Pietrošem se šedalo stilo jako hejno velikých ptáků sivých, zvonce krav bublaly nad námi, rozhlíželi jsme se po úžasných obrazech na ohromné rozloze zprohýbané a bylo nám blaze. „Výstup“ dopadl skvěle. V sedm hodin budeme v Měrkově chatě, prorokovala přítelkyně.

Toto posezení u pramene, jehož voda nám chutnala více než všecky známé nápoje — jak rozmanitou chuť mají tyto horské vody zde! — zůstane nám jistě nezapomenutelné a budeme po něm nepochybně znova toužiti. Slova ani barvy by nemohly vystihnouti kouzelné mnohotvárnosti tohoto širého zákoutí lesního, propadávajícího se do hlubiny a na jihozápadě chráněného tvrdými plecemi Pietroše; jen nejlepší fotografie by zachytily stín jeho krásy.

Na vysokém sedle, kde pasáci hulákali na krávy spíše z domácího zvyku snad než z potřeby a kde chlapec nám odháněl s cesty býka, rozmrzelého naším příchodem, dělí se značky. Jedna nalevo na Hoverlu, druhá napravo k Šešulu. Rozhled na horská pásma byl zakalen, žel, šedí. Hoverla však (2058), zdánlivě poněkud dole, se vztyčovala před námi v celém svém majestátu, střídavě osvětlována sluncem a poněkud pochmurná. Zpozorovali jsme, že naše cesta vede do dálky vysoko po zeleném úbočí Pietroše jako ohromná plazící se a vlnící šňůra. Půjde-li to tak stále, dojdeme skvěle, řekli jsme si.

A šlo to tak stále oklikami zdánlivě nad ohromným krajem horským. Znova jsme spatřili malé i veliké enciány, trhali první kvetoucí rhododendrony, nepatrnější ovšem, než byly naše představy, potkali jsme černého střevlíka bíle kropenatého, pili jsme ustavičně z bohatých pramenů skalních, tu a tam jsme zápasili poněkud s divokými stržemi, cesta byla však všude opravena, nové sesutiny nebyly nebezpečné. Tak nám nic nebránilo v pěkné chůzi po dvě hodiny až za stilo Harmaněsku, které dole v hlubině svítilo bělavými střechami a vysílalo téměř až k nám pasoucí se dobytek. Jen tři koníčci nám zatarasili na chvíli cestu, ale byli mírní a dali se pomalu jeden po druhém odehnati.

Stále po úbočí jsme pokračovali k sedlu šešulskému. Nad státní Rohněskou, kde před několika dny dala správa upraviti noclehárnu pro turisty, jsou vrchy už poněkud pusté, a tak jsme šli rázným pochodem bez valného zájmu již k památníku kapitána Hrdličky, turisty tragicky v zimě zahynulého, odkudž serpentinou po Šumněsce jsme došli krátce po šesté hodině do Měrkovy chaty, poněkud unaveni, ale veselí. Dvanáctihodinné putování tohoto dne bude jistě náležeti k nejkrásnějším, jaká kdy byla a budou nám dopřána.

V Měrkově chatě bylo hlučno. Sešlo se tu několik turistů i hostů z Rachova. Naši tři dopolední známí z Kozmiščeku byli tu již také a divili se ovšem našemu výkonu. S ohromnou chutí jsme se napojili a nasytili; slečna Měrková měla připraveny znamenité řízky. Přítelkyně si vyšla ještě s odborným učitelem, jedním z naší trojice, aby mu ukázala na polonině s jakousi pýchou naše milostné enciány. Vrátila se však velmi zklamána. Nebylo po nich už kvetoucí stopy; dobytek všecko spásl.

Hosté z Rachova přišli vlastně na zábavu, kterou nájemce sýrárny pořádal pro huculský personál dvorce; je dnes jakýsi rusínský svátek. Večer se hostinská místnost naplnila tímto domácím lidem; při houslích a cimbálu a jednotvárném zpěvu počalo brzy jejich divoké kolo. Podivoval jsem se vytrvalosti hocha, hrajícího na cimbál. Také rachovští hosté se účastnili tance. Turisté byli ovšem nadšeni. Buclatý starý pán přede mnou za stolem vstával se zardělýma očima a otevřenými ústy a hltal přímo tuto podívanou, která mu snad připomínala mladá léta, kdy chodil na Štvanici obdivovat vystavené Ašanty nebo jiné exotické kmeny s divokými krasavicemi…

Přítelkyně už spí. Odešla poněkud dříve. Tlumený rej zdola doléhá do naší sednice jako hučící dozvuk krásného dne, zmírajícího na západě…

13. července

Spali jsme na dnešek celkem dobře v menčulské chatě. Tu a tam mě sice probouzel hluk zdola, a k jedné hodině jsem dole ještě zaslechl české a panské: „Vyhoďte je už, ať můžeme vyvětrat a uklidit, máme tu turisty k snídaní!“ ale pak jsem tvrdě usnul.

Vstali jsme k sedmé hodině. Obloha byla zase zamračena a nevěštila nic dobrého. Nebyli jsme však připraveni na delší pobyt zde, a bylo tedy nutno se vrátiti do Jasini. Se zřetelem k špatnému počasí jsme uvažovali kudy. Na Kvasy je sestup ovšem kratší, ale už jsme jej znali, a na Kevele přes Šumněsku bude to jistě delší, ale větší část cesty byla nám dosud neznáma. To rozhodlo, a naši turisté, kteří chtěli původně na Pietroš a Hoverlu, se k nám připojili, poněvadž pro nepohodu se vzdali svého plánu. Velmi lehce, jak se mi zdálo. A byli už jen dva, neboť jeden, tlouštík umíněný, zmizel; nebylo valné harmonie mezi nimi, a turistika, nezvykle nepohodlná, znervosňovala patrně jejich pohodlné maloměšťáctví.

Za dobrého počasí je dlouhý žleb podle divokého potoka Kevele jistě velmi krásný. Ale nešli jsme ještě ani hodinku mimo obě stila a dřevařské kolyby a počalo pršeti. Nevypadalo to ještě tragicky, tak jsme se pokusili přečkati déšť v kolybě. Ale na delší cestě chytil nás déšť druhý, bylo nutno však dojíti na vlak, z deště se stal lijavec, a když jsme byli jednou už promočeni, mašírovali jsme mechanicky dál.

Odborný učitel bavil z počátku přítelkyni. Byl zřejmě nespokojen s tímto výletem do rusínských Karpat. Vzpomínal na krásy Znojma, jaké tam mají pěkné cesty, vypravoval, že mu matka udělala na cestu hrnec rozhudy, kterou prý velice rád. A když jsme šli mimo stilo, zarostlé horským šťovíkem, povídá: „Co by tu mohlo býti krásné květeny, kdyby ti Rusíni nebyli tak líní.“ — „Jak to myslíte?“ — „Nu, kdyby ten šťovík vytrhali, kvetly by tu přece jiné rostliny.“ — „Ale na té přehnojené půdě se právě nedaří ničemu, než tomuto šťovíku.“ — „Ale, slečno, to mi neříkejte, já mám doma také zahrádku, ale plevele tam nemám ani trochu. Dá to ovšem práci, ale na to jsou Rusíni moc líní.“ A slečna neříkala tedy už nic.

Ani školní inspektor, patrně otrávený nesnášelivostí svých druhů, nebyl však nadšen tímto horským světem. Ale byl dosti inteligentní, a hovořili jsme spolu trochu o politice. Tento druh usedlých měšťáků jezdí do této země, myslím, zbytečně; nemaje zvláštních zájmů ethnologických ani sociologických, nemaje hlubšího poměru k divoké přírodě, pohřešuje tu civilisaci a pohodlí. Charakteristický je jeho shon po „válečných památkách“, čistě maloměšťácká touha po vulgární sensaci.

Prudký déšť a zmoklá nálada nás brzy umlčely. V půl dvanácté jsme byli na silnici, rozloučili jsme se s turisty, kteří šli opačným směrem na Kvasy, a v nepřetržitém lijavci, tu a tam promíchaném kroupami a poháněném vichrem, jsme táhli většinou mlčky po silnici do Kevele trapných pět kilometrů. Už na nás nebylo nic suchého. Malou čekárnu jsme ihned proměnili v louži. Na vlak bylo nám čekati dosti dlouho, žena zřízence uvařila nám ochotně trochu čaje, abychom neztratili veškeru tělesnou teplotu; přesto bylo čekání v mokrých hadrech stejně trpké jako cesta lijavcem.

V půl druhé byli jsme v Jasini a vsedli jsme rychle do kibitky. Doma třecí ručníky, ještě jednou čaj, tentokrát s rumem, a do postele! Teď odpoledne se vyjasnilo, přítelkyně šla do města něco koupit, ale já mám vězení, poněvadž moje jediné kalhoty jsou ještě napité.

14. července

Kalhoty byly mokré ještě ráno. Jinak jsme vyvázli šťastně a odpočíváme. Jen lýtka nás pořádně brní po minulých dvou dnech, žel tak nestejných. Nebýti toho lijavce, mohli jsme z Kvasovského Menčulu jíti až do Jasini cestou bouharů a majerek ze Šumněsky.

16. července

Vedra. Chystáme se zítra na Svidovec.

V nádražní restauraci — je neděle — vyslechli jsme mnoho řečí. Domácí Češka, děvče, vypravuje známým turistům o místech bývalého bojiště: „Tam je nádherně, je tam celý les rozbitý a uschlý, to je vám krása!“

17. července

Obecný krach veřejného hospodářství nedovolí jistě ještě dlouho, aby všecky pozoruhodné přírodní krásy a zajímavosti Zakarpatské Ukrajiny byly přístupny i netrénovaným turistům bez námah, které otupují, a bez nejistot, které nepřipouštějí volného rozběhu. Neběží mi ovšem o pohodlí, které mají nehorolezci na příklad v Tatrách. Až se tato země takhle zcivilisuje, bude snad hospodářsky zvelebenější, ale ztratí podstatnou část svých půvabů a bude snad přitažlivá už jen pro zazobanou menšinu.

Jsou tu ovšem už nyní tury po velmi krásných partiích, na něž stačí dobrá chůze, malá zásoba v batohu a hůl, a na nichž má člověk jistotu, že se při troše vytrvalosti dostane tam, kam chce, bez zbytečného týrání těla nebo nebezpečného bloudění. Zažili jsme minule takovou turu z Jasini přes pietrošské sedlo na Kvasovský Menčul, a nebyla to tura obyčejná. Nejsou to ovšem cesty pro lakové střevíčky nebo výletníky z hospody do hospody, nejsou to vůbec „nedělní vycházky“, všecko je tu ještě hodně přírodní, divoké a dravé, ale jsi-li trochu informován, jdeš bezstarostně a můžeš se klidně věnovat užitečnému zírání a rozkoši obdivu a jsi teprve na konec trochu unaven: to tě však už čeká palanda nebo postel a podle okolností větší nebo menší pohodlí a občerstvení. Ale jsou tu také tury dosud velmi těžké a na turisty velmi zlé, pokud neneseš na zádech nebo nedáš si koníkem nésti malou domácnost, abys mohl kdekoliv stráviti noc.

Informace pro tyto tury o cestách a přístřeších jsou dosud velmi primitivní a nedostatečné. Nedoptáš se tak snadno na to, čeho právě prakticky potřebuješ. Zdá se také, že dnešní lidské soudy oplývají vůbec pěknou rozmanitostí po každé stránce. Desetkrát se ptáš na jednu věc lidí, kteří ji znají, a neuděláš si o ní podle jejich řeči jasné představy, i když počítáš s různou potencí svých informátorů. Ostatně, tady v Karpatech se může nejedna horská cesta státi přes noc neschůdnou, a chata, kdes dobře spal, nepoužitelnou. Jistě by se doporučovaly v turistických střediscích pravidelné, veřejně přístupné zprávy o stavu cest a chat vedle ostatních informací.

Oficiální turistika, která splývá stále více s obchodním podnikáním, zdá se znáti toliko darmošlapy; jednak ty, kteří pro změnu si vyjdou tu a tam také „do přírody“ a chtějí za své peníze řádné pohodlí — pěkné cesty, tabulky, hodně tabulek, lavičky, hodně laviček a hotely — jednak žrouty kilometrů, jimž běží především o to, aby nejvíce ušli za nejkratší dobu, nikoli však o to, aby něco důkladněji poznali a pochopili. O ty, kteří chtějí se svěžími smysly studovati kraj a nikoli naplano se plahočiti, je postaráno dosud nejméně.

S takovými myšlenkami, dosti unaveni, jsme sestupovali dnes k večeru zšeřeným lesem do Kevele po dvanáctihodinné tuře, na které jsme věru málo odpočívali. Poznali jsme jen nepatrnou část Svidovce, jednoho nejkrásnějšího horského pásma v republice, ale prošli jsme Dragobratský kotel, který sám stál za tu celodenní námahu. Chata pod Dragobratem byla by nás ušetřila předčasného návratu i zbytečné únavy a byla by nám poskytla možnost delšího pobytu v líbezném a poučném koutě a eventuálně i bližší styk s Bliznicí. Ale není tu daleko široko nic takového, a na noc v kolybě nebo ve stilu jsme nebyli připraveni; bylo by nám bývalo se vléci s těžkými batohy, my se však varujeme, jak jen možno, abychom si touto znechucující přítěží neotrávili krásných dojmů.

Svidovec, se svými vrcholky, hřbety, sedly a hlubokými průrvami se vlnící mezi Brusturami a Jasiňou, mezi Rachovem a Dubovým (zhruba řečeno), je turisticky nepatrně zpracován a přístup do jeho nitra je velmi nesnadný. Výstup na celé pásmo je poměrně nejpohodlnější z Brustur na severozápadě. Poněvadž jsme však seděli prozatím v Jasini a nepomýšleli jsme vůbec na cestu po celém pásmu, nabízely se nám jen dvě cesty: buď z Jasini přes Bukovinku a Menčul, nebo z Kevele vzhůru proti Svidoveckému potoku. Vybrali jsme si tuto cestu, poněvadž nám ji právě včera doporučil párek ukrajinských turistů, kteří si s Bliznice přinesli rudou kytici rhododendronů.

Z Jasini do Kevele nás dovezl ranní vlak za několik minut, a v šest hodin ráno jsme počali na druhém břehu u pily a Svidoveckého potoka, který tu ústí, svůj výstup podle žluté značky. Je to značka dobrá a pozorná, také cesta, nehledíc k několika rozbláceným místům, vyžadujícím trochu akrobacie, není nejhorší, ale prudký výstup je častý a dlouhý. Zdálo se mi však, že jsem v dobré kondici, v ustavičném lesním stínu nebylo mnoho vedra; přítelkyně však byla tentokrát méně vytrvalá a trpělivá, měla dokonce jakýsi strach z této tury.

Hned dole předběhli nás dva koníčci, vedení Huculy do práce nebo na poloninu, ale pak v bujném hvozdu pralesovitě divokém nepotkávali jsme již živé bytosti. Sami jsme vystupovali ohromným bludištěm zeleným, plným padlých kmenů a suchého dřeva, jehož ticho, věčně provázené broukáním vody, bylo jen zřídka porušeno neviditelnými perutěmi, které nahoře před námi ulétaly. Už dvě hodiny jsme takto stoupali lesní divočinou, kde samotou někdy až dech se zatajil: náhle shůry kroky kamením po úzké pěšině. V tom hustém tichu a pološeru jsme pohlédli na sebe téměř znepokojeně. Ale ze zeleně vychází huculské děvčátko asi devítileté v červené fustce, s prutem a malým uzlíkem, nevinně sestupující odkudsi ze stila. Jde takto jistě také již hodiny tato karpatská Karkulka bez obav a netrpělivosti. Pozdravuje prostým Dobrý den, jako většina zdejších dětí školních.

Stoupali jsme stále, a tu náhle končila žlutá značka a počala zelená a cesta vedla dolů. Na stromech šipka vpřed a B. To by tedy měla býti cesta na Bliznici. Snad jsme neporozuměli. Ve skutečnosti — jak jsme se později dověděli — třeba se u tohoto domnělého konce žluté značky pustiti vzhůru kamenitou zmolinou. Byli jsme na rozpacích: byli jsme přece již hodně vysoko, vrchol Bliznice byl jistě nad námi, zakryt pro nás lesem. Nicméně jsme se rozhodli jíti po zelené značce dolů, přešli jsme několik malých bystřin, pak zase trochu vzhůru a stanuli jsme pod poloninou, zarostlou nepřehledným polem horského šťovíku, neklamnou známkou, že jsme u stila. Pěšinou mezi šťovíkem došli jsme k němu v půl desáté. Viděli jsme odtud na nižší hřbet Bliznice, byl ještě vysoko, polonina byla příkrá, byli bychom po ní stoupali jistě dobré dvě hodiny. Zelená značka vedla dále přes stilo do vedlejšího lesa.

Přiblížili jsme se k jedné chatě, požádali jsme majerku o trochu kvasného mléka a sedli jsme na kraj dřevěné podlahy pod šopou, abychom pojedli ze svých zásob a odpočinuli si trochu. Také majerka byla toho názoru, že nahoru na Bliznici je odtud ještě daleko a těžko. A řekla nám, že cesta lesem vede na Dragobrat. Rozhodli jsme se tedy jíti k této části Stiku (1707), severního souseda Bliznice (1883), neboť nám bylo konečně jedno, který směr poznáme, nemůžeme-li najednou a prozatím poznati všecky.

Stilo, dosti výstavné a úpravné, s pozadím příkrého svahu horského, jinak obklopené hlubokými lesy, nečinilo zvláštního dojmu malebného uprostřed jednotvárné zeleně hrubého a vysokého šťovíku. Nad námi se valila tmavá oblaka, neboť na Bliznici prý ustavičně prší. Nám tu v jednu chvíli jen mžilo.

A pak jsme se dali tedy lesní pěšinou úboční směrem k Dragobratu. Minuli jsme ovčárnu, z které nás uvítali jen dva hluční psi, a ponořili jsme se do nové divočiny. Bylo to opravdu cosi nového: strašidelný les pohádkový, jak jej kreslíval Doré. Suché spodní větve vysokých stromů jehličnatých visí tu s kmenů jako mrtvá chapadla šedá, a mezi nimi všude kolem zevlují steré obludy, veliké i malé, zkombinované z těl, údů a hlav všemožného tvorstva: ještěrů a sov, slonů a papoušků, žiraf a čápů, domestikovaných zvířat i šelem i předpotopních netvorů. Nepřirozená příroda, řekl bys.

Zelená značka nás vedla stále a šklebila se na nás nejraději na místech, kde bylo třeba nejvíce akrobacie, a pak se náhle zastavila u prudké a široké bystřiny, která se řítila shůry po kamenech a balvanech mezi lesem a poloninou. Suchou nohou jsme ji nemohli přejíti. Házeli jsme chvíli velké kameny do hlubinky, ale marně. Na těch byli bychom mohli leda řádně klouznouti a potlouci se. A tak tedy nezbývalo nám než rovnou do vody, však za půl hodiny chůze v kedskách budeme zase suší. Nešla nám ani ke kolenům.

Před námi byla teď strmá stráň poloniny, dole křovím porostlá. Nazdařbůh jsme se drali po slunci vzhůru, poněkud už umordováni. Pásly se tu krávy, a starý bouhar dřímal pod stromem. Naše hlasy ho probudily, rozhlédl se nejprve po krávách, pak vstal. Informoval nás o směru, šel s námi stranou k lesu, kde byly značky, poradil nám, abychom od kolyby, k níž přijdeme, nechodili lesem, nýbrž podle lesa vzhůru. Dostal balíček knastru, jistě pravou pochoutku vedle lisovaného tabáku, jejž si dole kupují, a vracel se spokojeně ke svému stromu. Pak ještě přes jeden divoký potok a po kvetoucím svahu ke kolybě.

Byla zpustlá a nečistá vedle opuštěné ovčárny pod starým smrčím; nouzový nocleh nebyl by tu býval právě příjemný, neboť jsme neměli s sebou ani pokrývky. Ale nemyslili jsme naň, neboť bylo teprve jedenáct hodin, dosti času k návratu. Odpočívali jsme tu chvíli mezi kvítím a starými ovčími bobky.

Nad námi počínalo přechodné pásmo, kde rostou už jen zakrslé stromy jehličnaté a jalovec nízký, kde však květena je ještě bujná, vzácná a podivuhodná. Vystupujíce vzhůru, lisovali jsme tu několik rostlin a hodně jsme okřáli půvabem cizokrajných podrobností i krásou vnitřního rozhledu. Přišli jsme do proslulého Dragobratského kotle, díla plistocenního ledovce bliznického ve výši asi 1450 m. Botanikové dovedou vypravovati krásné věci o těchto končinách mezi lesním pásmem a poloninami, které jsou dějištěm tichých, pomalých, ale neobyčejných zápasů vegetační pokrývky s drsným podnebím výšek, především s větry a sněhy. Lituji stále, že jsem se botanice více nevěnoval. Bloumání tímto kotlem utkvělo nám jistě provždy v paměti, jako líbezný obraz od pramene na pietrošském sedle. Zde jsme byli ovšem už nad lesy, obraz byl drsnější, rozsáhlejší a velehorský ráz činil jej mohutnějším, méně idylickým, ale botanický svéráz s jeho zvláštnostmi upoutával nás téměř na každém kroku.

Škrabali jsme se vzhůru k posledním dvěma sněhovým skvrnám v dragobratské moréně. Zdály se nedaleko před námi, ale dostali jsme se k nim jen dlouhými oklikami. Na balvanech kolem sněhové bystřiny podobali jsme se poněkud horolezcům, s nimiž ovšem nechceme konkurovat ani se zabíti. Sněhy byly již šedé a děravé, voda z nich tekoucí, poněkud kalná, byla dobrá.

A pak nalevo po úbočných stezkách dobytka, propletených a zkřížených v celou síť, provozovali jsme ještě trochu tělocviku směrem k Bliznici, jejíž trojitou mohutnost jsme přehlíželi po celé její severní straně s oběma „blezňaty“ (blíženci); jasně se tyčila před námi, a zřetelně jsme rozeznávali triangulační věžičku na jejím nejvyšším vrcholku. Kolem nás kvetly malé i velké enciány a četné rostliny, o nichž raději pomlčím, abych se neblamoval. Tu a tam se zelenaly krásné trsy rostlin tučnolistých. Rozhodně nepojedeme už do Karpat bez náležitého poučení o jejich květeně a rostlinstvu vůbec. Člověk chce přece znáti aspoň jména a rod svých milenek. Kdesi na srázech rostou prý také protěže, ale k těm jsme se ovšem nedostali. Pod námi se pásl skot.

A nad námi, na jednom výběžku Dragobratu, seděl osamělý turista a dumal před šedým obzorem. Třebaže dáváme všeobecně přednost krásným podrobnostem bujné přírody před chudými vrcholky a štíty, byli bychom se rádi vypravili vzhůru za vzácným poutníkem: kdož ví, snad ze tří bylo by vzniklo užitečné collegium pro nás. Byli jsme beztoho na rozpacích se zřetelem k návratu. Ale sedm hodin těžké toulky vězelo nám již ve svalech, nebyla to tentokrát jen chůze, nýbrž nejčastěji spíše zápas o schůdnost, a tak jsme se tedy obrátili zády k poutníkovi i horským hřebenům. Naše smysly byly snad i trochu otupeny onou nejistotou stran další cesty. Ach, býti tu chata, snad bychom nebyli ani únavy ještě cítili, a vědouce, že můžeme se kdykoli uchýliti pod střechu a převaliti se na pryčnu, byli bychom se ještě dlouho oddávali tomuto hlubokému horskému klínu a jeho vegetační pokrývce.

V půl druhé jsme se vraceli k opuštěné kolybě a zelené značce. Nerad jsem se loučil s dragobratským kotlem, zdálo se mi, že jsme tento krásný svět jen nakousli. Ale byl jsem také dosti unaven již, abych neváhal. Chtěli jsme vlastně přes Menčul do Jasini. Ale když jsme se vrátili ke své značce, nenašli jsme pokračování. Snad jsme nehledali už dosti vytrvale a klidně. A pak se nás zmocnila nedůvěra k neznámé cestě, nedůvěra utrmácených. A tak jsme se volky nevolky rozhodli vrátiti se cestou necestou, po které jsme přišli. Čert ví, vězelo-li to jen v naší tělesné kondici nebo bylo-li těch osm minulých hodin opravdu tak namáhavých. Nedovedu to rozhodnouti. Přítelkyně říká, že ta cesta byla hrozná.

Znova přes potoky a bystřiny, znova dolů nahoru, znova kamením, bahnem i měkkými pěšinami. Strašidla v pohádkovém lese vypadala ještě strašidelněji. Docela dole už jsme potkali dvě Huculky s koníkem: vystupovaly v rostoucím šeru lesním vzhůru do stila. Pomalým, vytrvalým krokem horalů. V šest hodin jsme byli zase v Kevele.

Vlak do Jasini jel až v půl osmé. To čekání bylo docela mrzuté. Proti nádraží je židovská hospoda. Pokusili jsme se tu o nějaké občerstvení. Marně. Nemá nic, ani pivo, ani víno, ani sodovku, tvrdil. Ale viděli jsme, přicházejíce, Rusína se selským povozem, který tu zastavil a na chvíli vešel. Na denaturálku? Z něčeho přece taková hospoda existuje.

18. července

Poněvadž na delších turách jídáme už z pouhé nutnosti jen trochu mléka, sýra, slaniny a pečiva, povečeřeli jsme včera důkladněji na nádraží, kde si můžeme přečísti také Lidové noviny a Národní osvobození. Jsou to ovšem jen zdvořilé a ve všem všudy umírněné orgány vládnoucí a zaopatřené „levice“. K nejpodstatnější věci, k řešení sociální otázky ve smyslu pravé, t. j. nikoli jen formální a měšťácké demokracie a tudíž i k revolučnímu proletariátu mají ovšem oba tyto deníky stanovisko stejně odmítavé, nepřátelské a neseriosní, ale aspoň není tu tak obecná perfidní a urážlivá demagogie, jako v jiném tisku patriotickém a sociálně patriotickém. Pp. E. Bas a L. Sychrava, píší-li úvodníky, nepotřebují tak urážeti vkus a soudnost, jako Josef Stivín nebo dr. Kahánek nebo prof. Nikolau nebo političtí biřici Českého slova a jeho odnoží, kteří usilují o pologramotné davy: jeden píše pro měšťáckou inteligenci, druhý pro zaopatřené legionáře, usedlé kasty, s nimiž lze hovořiti v mezích solidní rozšafnosti. A člověk, čte-li nepřátelská a třeba i z gruntu falešná mínění slušně vyjádřená, řekne si klidně, že každý valí a hájí svou kuličku, usměje se nejvýše, ale aspoň se přitom tak nezlobí, jako když vidí černé na bílém a denně, jaká armáda podvodníků se snaží hlupákům učiniti stravitelnými všecky výstřelky politické oligarchie nebo všecky reakční útoky na kulturu, spravedlnost nebo čestný rozum.

Národní osvobození, zdrželivé i co do závažnosti svého obsahu, bývá tu a tam negativně zajímavé ve svých legionářských sloupcích, hojném materiálu pro charakteristiku českého maloměšťáctví. A poněvadž se teď zajímám více o kvasící východ než o utahaný většinou už západ republiky a hledávám v novinách zprávy ze Slovenska a Zakarpatska, přečetl jsem si včera také zprávu o „těžkostech kulturní práce“ — v Bardejově. V tomto starobylém městě slovenském je obecní správa, která prý nemá dosti smyslu pro důstojnou úpravu hřbitova a nechce jej náležitě zamřížovati, ač jsou tu pochovány dokonce pozůstatky — jednoho ruského legionáře. Pisatel zprávy v Legionářském týdnu cituje kteréhosi čs. faráře: „Kultura národa se pozná nejlépe podle toho, v jakém stavu udržuje hřbitovy a jak si váží památky mrtvých.“ A volá: „Opravte svůj náboženský názor, važte si památky mrtvých!“

Jaké nechutné maloměšťáctví! Mají to starosti, ti bývalí hrdinové! Ten muž by se jistě neodhodlal k takovému pathosu, kdyby běželo o živé, na příklad o zneužívání pracovní doby, ale jde-li o mrtvé nebo snad dokonce o jednoho mrtvého a přitom o hloupé předsudky polonáboženské a polocivilisační, napíše sloupec v zájmu „kultury“.

Volné hřbitovy na svazích nebo v hájích za městem, které jen příroda okrašluje divokou vegetací, jsou, jak známo, východní obyčej. Esteticky to rozhodně vyhrávají nad kasernovaným nevkusem civilisované piety u nás. Vzpomínám si na divokou báseň velikého hřbitova elbasanského. Vzpomínám si na barevné kolíčky malinkého hřbitova dětského v Tiraně; bylo to u jakési zdi pod prastarými cypřiši, na něž se sletovala k večeru s velkým povykem hejna vran. Vzpomínám si na mnoho půvabných hřbitovů křesťanských, židovských i mohamedánských, bosenských, maďarských, albánských, jimiž jsme se za války procházeli, na nichž jsme odpočívali i menáž pojídali. Všecky tyto hřbitovy splývaly s krajinou a zelenou zemí, ničím nepřipomínajíce ohavné stránky života a smrti. Ale civilisace, která spolu s nechutným náboženstvím, honosivostí vlastnické třídy a zájmy výrobců a prodavačů zbytečných ohyzdností bere hřbitovům jejich prostotu a decentní přirozenost a dovoluje i tu křiklavé zdůraznění třídních protiv, velí ohrazovati hřbitovy zdmi a mřížemi, neboť na těchto civilisovaných hřbitovech neleží jen mrtví pod zemí, nýbrž také majetky nad zemí. S tak zvanou pietou nemá to však mnoho společného. A že kult mrtvých, pokládá-li jej někdo za kulturní nezbytnost, nevězí, hlavně ovšem na venku, v pozlacených mřížích a v tak zvané úpravě, dokazuje na př. Čína, jejíž kultura je trochu starší a ušlechtilejší než kultura západních bělochů. Magnus Hirschfeld napsal o tom kdesi toto: „Také kult mrtvých souvisí s citem pro rodinnou soudržnost a s uctíváním předků. Celá krajina čínská se vyznamenává malými hroby, které se většinou po několika vyskytují v polích, obklopeny stromy, stále zelenými, pěkná podívaná a také pěkný obyčej, že takto odpočívá člověk v rodinné půdě uprostřed těch bytostí a věcí, které mu byly v životě drahé.“ —

Odpočíváme.

20. července

Po obědě jsme vylezli na kopec za nádražím a velikým obloukem jsme se toulali kvetoucími loukami. Počínal tu rozkvétati divoký mečík, a na vlhkých místech jsme našli trochu parnasií. Jinak spousta známých i neznámých květin. Tyto kratší a turisty pravidelně zcela pomíjené vycházky jsou velmi půvabné a sbližují člověka se zemí těsněji než proslulé a namáhavé tury, na nichž nelze vždy dosti prodlévat u věcí zajímavých. Viděli jsme odtud na Šešu (1564) a Pietroš a neměli jsme už asi daleko ke klauze Lopušance a na cestu do Černých hor. Pod námi bylo obydlené údolí potoka Lopušanky, jímž jsme pak táhli nějaké dvě hodiny vedrem a po cestě dobré, ale prašné k soutoku Lopušanky s Lazeščynou, který jest už v Jasini. V chatách, tu nikoli nejchudších, bylo mnoho hospodářského ruchu, a spatřili jsme tu několik pěkných a pestrých obrázků zemědělského života.

Téměř naproti soutoku Lopušanky s Lazeščynou vlévá se do Lazeščyny i potok Štebna. To jsou místa pokusných vrtů na naftu. Také letos je tu nad Štebnou vrtáno; hovořili jsme na nádraží s mistrem, ale mnoho jsme se nedověděli, a můj dojem byl, že běží jen o pokus hodně nedokonalý. Historie těchto pokusných vrtů je od 1878 dosti dlouhá. Není mi známo, kým jsou nyní tyto pokusy podnikány; ale nebylo by věru nic divného, kdyby se dnes opakovala historie z doby maďarské, kdy „mnoho podnikatelů vrtalo naftu jen z toho důvodu, aby obdrželo státní podporu“.

Vrátili jsme se domů k páté hodině a rychle jsme se osvěžovali dole v hostinci vinným střikem.

21. července

Loučíme se pomalu s Jasiňou. Jak jsou nespolehlivé první a povrchní dojmy! A jak se mění člověku zkušenostmi názory! Jasiňa, kterou jsme loni toliko prošli s nevalnou chutí, se nám stala letos velmi milou, kdežto Rachov, který nás loni okouzloval, jsme opouštěli po delším pobytu nuceném velmi rádi. Je to také jistě vlivem jejich nestejné šíře: Rachov, zmačknutý horami do těsného údolí, se stane snáze vězením, v němž má člověk před očima stále mnoho Čechů, pro které sem přece nepřijel; v jasiňské kotlině je více volnosti, rozhledu, snadných procházek a domorodého života.

Jsme pozváni našimi Ukrajinci k večeři na rozloučenou.

22. července

Včerejší večeře se protáhla až do půlnoci. Náhodou se sešlo několik hostí, a naše malá společnost se stala dosti mezinárodní. Ukrajinci měli ovšem převahu: profesor, ředitel, učitel a naši gazdové. Počala několika číškami horylky mocné, pak se debatovalo. Slyšeli jsme tu upřímný vlastenecký zápal i inteligentské ideologie, ale té radosti, kterou míváme tu a tam ze styku s rusínským lidem, jsme nepocítili.

Přímo bolestně se tu člověka dotkla náhle hluboká propast mezi školenou, více nebo méně panskou inteligencí a pracujícím lidem. Doma, vůbec v civilisovaném prostředí městském nebo venkovském, existuje ovšem také, a nepokládám dokonce za prospěšné, aby bylo na ni zapomínáno, ale třídní protivy jsou tu hodně zamaskovány zevnějškem a jednotnějším způsobem života, přicházíš za rozličných okolností vedle dělníka i vykořisťovatele, intelektuála i paďoura zároveň, jsou ve všedním životě velmi často pomíšeni, a nejednou nelze jich ani podle povrchu rozeznati. Zde však jsme posud ze zvídavosti i upřímného zájmu pozorovali, pokud o Rusíny běží, jen pracovitý lid domorodý, ty horaly, zemědělce, dřevorubce, pastevce, v nichž jsme si zvykli viděti rusínský lid, svérázný, slibný, dojímavý svou primitivní kulturou a neblahým osudem — a teď jsme se octli náhle mezi kastou tak příliš známou a všude stejnou, a byli to také Rusíni.

Venku jsme poznali lid těžce pracující, chudý a strádající, přírodní spíše než civilisovaný, toužící po spokojeném životě, myslící prostě v materialistických mezích své nuzné existence a tu a tam ovšem i pověrčivý, poněkud primitivněji, než učí kněží — tady jsme seděli mezi inteligenty, jejichž živlem je politická debata a vírou nacionalismus, u nichž magické a náboženské pověry jsou nahrazeny nebo dokonce rozhojněny všelikými ideologiemi, jejichž volnou výrobu a distribuci pokládá měšťácká a maloměšťácká inteligence za podstatu duchovní svobody, a kteří se jistě cítí povoláni přitom k moci a k vedení národa. Od svérázného jsme sestoupili náhle k obecnému, až to bylo nepříjemné…

Rozumím ovšem tomu, že příslušnost rusínského lidu k velkému národu ukrajinskému, třebaže je rozhozen do různých států a předmětem rozličných choutek a spekulací imperialistických, je velkou výhodou propagační a agitační pro rusínskou inteligenci, ať už běží o sjednocení a uvědomění rusínského lidu nebo o obranu před cizími třídami vládnoucími. Ale tato výhoda přestává býti výhodou, je-li utrácena v nacionálním romantismu a planém nebo nebezpečném politisování, a myslí-li inteligentská kasta více na sebe než na zubožené jádro národa, jeho pracující lid. Pomáhati opravdu tomuto lidu je ovšem méně snadné, než dělati velkorysou politiku nacionalistickou.

Na sjezdu rusínského učitelstva byly mi vysloveny dosti vřelé sympatie za moje stanovisko k rusínské otázce. Rád bych si tyto sympatie zachoval, ale nerad bych své rusínské přátele klamal.

Mně běží o pracující lid rusínský a přeji ukrajinskému směru^[4] v Zakarpatsku silnou posici politickou jen proto, že lze od něho nejspíše čekati aspoň trochu upřímného, poctivého a účinného zájmu o tento lid, který v drápech rozličných těch Fencíků, Sčereckých, ruských běženců a agrárních parťáků by byl stále více zotročován. K politice nacionalistické, z které pracující lid nemá zhola nic, leda válečnou pohromu, nemám však ani důvěry, ani sympatie.

Vím, že mezi vlasteneckou inteligencí ukrajinskou je dosti lidí dobrých i schopných poznati pravou skutečnost, ale ukrajinský nacionalismus, kdyby zvítězil, mohl by vésti jen tam, kam vede každý nacionalismus, u jedněch bezděčně, u většiny vědomě: k samostatnosti ukrajinské buržoasie, která by ve skutečnosti neznamenala nic jiného, než volnou cestu k vykořisťování „vlastního“ lidu pracujícího a k politice odporující skutečným zájmům tohoto lidu. To vidíme u všech „svobodných“ národů, u nichž buržoasie je vládnoucí třídou a kapitalismus hospodářským režimem, to zakusil s příkladnou zřetelností na sobě pracující lid český a slovenský. Ti, kdož mluví tak vřele o svém národě, mrhají v nacionalistické politice silami, kterých by mohli použíti k povznesení nejdůležitější a největší části tohoto národa, nutí lid, aby za věc, která má v našem pořádku velmi pochybnou cenu pro tuto pracující třídu, přinášel největší oběti i na svých životech.

Ukrajinský národ má v celém svém rozsahu ovšem právo na sebeurčení do všech důsledků, ale střízlivý pohled na dnešní situaci nám říká velmi výmluvně, že ukrajinská buržoasie svého politického cíle již nedosáhne. A žádný upřímný přítel lidu a míru nebude také podporovati její nacionalistickou politiku, i když jí tu a tam podkládá čisté, byť naivní úmysly a uznává ji za dnešní „světa běh“, poněvadž směřuje konec konců k dalekosáhlé revisi evropské mapy, která v dnešním pořádku nemá pro pracující lid smyslu a znamenala by nové a dlouhé ukrutnosti imperialistického válčení. Přesto věřím ve velkou, jednotnou a autonomní Ukrajinu, skutečně účelnou a prospěšnou pracujícím davům maloruského, rusínského a ukrajinského lidu, a přeji ji tomuto lidu z celého srdce, neboť přeji také svému lidu světové poměry, za kterých bude jednou možná — svobodu bez buržoasie, pravou svobodu všeho lidu. Svoboda československé buržoasie nedovoluje mi ani v této vážné věci mluviti jasněji…

Slyšeli jsme včera večer v té naší malé společnosti čisté tóny upřímného zápalu vlasteneckého, které nás téměř dojaly a jsou snad možné v této pravosti už jen na tomto odstrčeném východě republiky. Nelze nic namítati proti oné lásce k domovině, která vyvěrá z přirozených zvyklostí, ale nacionalismus je něco jiného, nacionalismus nejsou city, nýbrž záměrná politika kapitalistů a jejich příživníků, nacionalismus je ideologický nástroj vykořisťovatelů, nacionalismus je mor. Ve své formě t. zv. stoprocentní je hřmotem nejhoršího lidského plevele po stránce mravní i intelektuální. Denně máme toho drastické příklady doma i v cizině. —

Dnes večer jsme se setkali na nádraží s menší společností soudružskou. Přišla z Boržavy a zítra chce na Hoverlu.

23. července

Rozloučili jsme se s Jasiňou na krátké procházce v nedělní pestrosti kolem mostu bez pocitu, že vidíme Jasiňu naposled. V poledne zapřáhl náš gazda pro nás koně do venkovského kočárku a dovezl nás na nádraží. Jedeme rychlíkem do Hustu.

Mrzí mě, že právě mezi Jasiňou a Volovojemi porušujeme pohraniční linii své cesty. Měli jsme původně v úmyslu a plánu se pustiti z Jasini přes Brustury do Ustčorny a odtud přes Ruskou a Německou Mokrou, Koločavu a Sinivír do Volovojí pěšky. Je to více než 70 km, a hlavně první část cesty vede krajem téměř liduprázdným a nehostinným. Tura byla by se nám protáhla na několik dní, poněvadž nebylo by mělo smyslu pospíchati tímto zajímavým a nám zcela neznámým světem. Buď jsme tedy mohli poslat zavazadla méně nezbytná do Volovojí poštou a vyraziti přesto s těžkými batohy, což bylo by znamenalo otráviti si hodně cestu. Anebo jsme si mohli opatřiti koníčka a putovat se všemi zavazadly. Ale člověk neví, co koupí, a v pustině neznámý koníček bez průvodce se může také státi povážlivou starostí pro dva lidi v této věci nezkušené. A na koníčka s průvodcem jsme neměli.

Vzpomínám si na mladý sličný pár v novém trampském dresu, který minulé neděle putoval s holedbavým úsměvem prostředkem hlavní silnice jasiňské. Chlapec vedl koníčka se zavazadly, a drobná dívka kráčela vedle něho s koketní holí. Vypadali trochu svátečně a nepodobali se lidem, ochotným k velkým štrapácím. Snad bychom to tedy také dokázali s koníčkem bez průvodce, pomyslil jsem si. Ale vtom jsem zpozoroval, že se mladý muž dorozumívá pohledem s Huculem, kráčejícím po chodníku, zřejmě průvodcem. Z dětinského fórku dali mu jíti po chodníku a sami šli prostředkem silnice.

Zkrátka: myslím, že jsme příliš mnoho uvažovali a ztratili odvahu, vydati se sami na tuto turu. Přesto se mi zdá, že jsme ji jen pro tentokrát odložili.

Večer

Hust, bývalé podhradí, je veliké, nevzhledné místo, půl hodiny vzdálené od nádraží. Velká Rika se tu vlévá do Tisy, je tu hojně zámožných kolonistů německých, zbytků německé kolonisace ze čtrnáctého století, a na trachytovém kopci nad městem zřícenina, s které je prý pěkný výhled do roviny; popatřili jsme na ni jen od mostu. Zajímali nás tu více lidé.

Nejsme již mezi Huculy. Zdejší Rusíni jsou Bojkové v bílých nebo šedých krojích, asketicky prostých a jednotvárných, připomínajících někdy letní oblek našich vězňů. Po Rumunech a Maďarech nosí často už široké kalhoty. Tak celkový ráz ulice je tu jakoby sluncem odbarven.

První dojem byl dosti nepříjemný. Nový „národní“ dům se sokolovnou a hospodou nadchl nás stejně málo jako sešlý „dům ruský“.

24. července

Dopoledne na tržišti a v ulicích bylo živo. Keramika je tu všude dosti tvrdá a hrubá pro náš vkus, zhýčkaný lidovým uměním slováckým a slovenským. U stánků s vařenou nebo pečenou potravou hodovali venkované. Potkávali jsme tu nakupující děvčata ve slaměných kloboucích s pentlemi a s páskou pod bradou, se zploštělým dýnkem. Je to spíše koketní než slušivé a patrně cizí vliv. Typické jsou četné krámy s primitivní výrobou sodovky.

V půl dvanácté jsme usedli do autobusu na Volovoje, tentokrát nikoli židovského, ale stejně špinavého a přecpaného. Vůz jel dobře, ale pobyt v něm byl úmorný, neboť v zadní uzavřené polovině byla pošta, zavazadla, různé zboží, a v přední části se nás mačkalo v horku deset, jedenáct, často v trapných posicích v díře, která by byla těsná pro pět osob kromě šoféra. Potící se finančník nám šeptal: Poštovní správa platí mu 7000 Kč měsíčně. Je-li tato informace správná, měla by věru úsporná komise si povšimnouti trochu těchto platů, když platy užitečnější jsou tak oklešťovány.

Z „romantického“ údolí Riky jsme za těchto okolností mnoho neměli; přes Izu, Horinčovo, Bereznou, Nižní Bystrou a Zapredil jsme urazili 60 km.

Ve Volovojích jsou dva české a turistické hostince. Přijíždíš-li z Hustu zmíněným autobusem poštovním, který jednou denně dopravuje vedle cestujících poštu na hranice a zpět, budeš ve Volovojích vyložen před jedním tímto hostincem. Autobus je podnik soukromý a náleží bratru hostinského, u něhož byls vyklopen, turista neznalý poměrů. Číšník odnese ti zavazadla, nabídne ti oběd. Dobrá. Ptáš se na nocleh. Můžeš jej tu míti. Asi na týden? Obstarají. Obstarají ti jej u židovské rodiny, která má obchod se střižným zbožím. Jsi rád, že máš tyto starosti s krku. Hostinec je celkem dosti nevzhledný. Slyšels kdesi i o tom druhém. Mimochodem se zeptáš, číšník ochotně odpovídá: To je jen malý podnik, restaurace tam není. Jen dole krám. Spí se tam v boudě na seně. Jsi tedy zcela spokojen. Ale po obědě jdeš se ovšem projíti městečkem. Přijdeš také k tomu druhému hostinci. Dole je opravdu krám, ale jednopatrová budova je poměrně velká, moderní a čistá. A tu tě již chytne Žid, služebný člověk toho českého podniku. A mluví do tebe tak dlouho, až se jdeš podívat nahoru. Je tu velmi pěkná a čistá restaurace, noclehy pro mládež i dospělé, upravili by ti pokoj pro dva, ceny jsou jako dole. Tak tedy jsi odhalil nekalou soutěž a máš zlost, že tě někdo vodil za nos. Správně řekl Marx o „židovství“, že se stalo mezinárodní a mezirasovou vlastností.

Náš pokoj u Rifky Šafarové je poněkud tmavý, poněvadž okna vedou do úzké uličky ke dvorku, páchne venkovskou plísní, a přítelkyně brzy konstatovala, že je tu hodně blech. Ale jinak je čistý a maloměšťácký, s dečkami a galanterními krámy. A paní Rifka je vlídná, ochotná i solidní. Stále znova si ověřujeme starou zkušenost, že se Židy lze se při dobré vůli mnohem snáze snésti a dohodnouti než s t. zv. arijci a nekřesťanskými křesťany, pokud to nejsou jen prostí lidé pracující a nemající kdy na štvanice vypočítavých darebáků.

25. července

Jak nudné jsou většinou procházky civilisovanými městy, když bys dal všecky památky a starožitnosti za jediné okno s pěknými kaktusy nebo dokonce, přiznávám se, za koflík dobré kávy nebo sklenku čistého vína v příjemné místnosti, což je na světě dnes vzácnější, než si obyčejně uvědomujeme. Jak marné jsou procházky obyčejnými vesnicemi západními, zbavenými všeho svérázu a jenom tu a tam trochou přírody vyvedené ze své ohyzdnosti! Ale jak mnoho poutavých obrázků o věcech i lidech ti poskytnou často obce karpatské, veliké jako města a venkovské jako vesnice! A na kopcích kolem najdeš vždycky něco nového, svérázného, poučného.

Dopoledne jsme vylezli ve vedru dosti značném na jeden tento kopec těsně za městečkem, nad potokem Volovcem, nevalně zalesněný a ledabyle spásaný, zanedbaný hospodářsky způsobem, typickým pro země nižší kultury. Není to důsledek lenosti domácího lidu, nýbrž celkové hospodářské úrovně, ke které nestačí dobrá vůle nebo vědomosti, ke které třeba dnes také kapitálů. Právě takový stav jsem viděl v některých koutech Albánie. Oku, aspoň našemu, je ovšem příjemnější taková poloviční divočina. Vzduch nahoře byl velmi příjemný.

26. července

Připravujeme se na turu k Sinivirskému (Toruňskému, také Ozeru zvanému) jezeru. Jen tak na zkoušku jsme si tedy vyšli odpoledne silnicí k západu, směrem na Majdan, kudy se dáme zítra. Na rusínských chatách leží tu bída jako zakletí do neživa. Tu a tam jen umouněná, polonahá, podvýživou poznamenaná děcka. Také po břehu Riky jsme chvilku bloumali, ale nebylo tu nic zajímavého.

Teď odpoledne se posilujeme na cestu špatnými romány, které tu zanechal asi podplukovník, jenž prý tu bydlil před námi. Jeden se jmenuje Satanovo město.

28. července, večer

Včera tedy po šesté hodině ranní jsme se vydali po silnici, jež z Volovojí vede k severu na Sojmy a Majdan a pak k severovýchodu na Vyšní Bystrou a Toruň. Je to dobrá silnice, po níž jezdí ten ubohý poštovní autobus. Šli jsme nicméně pěšky, poněvadž jsem chtěl trochu důkladněji poznati tento vrchovinský kraj s jeho rusínsko-židovskými a židovsko-rusínskými obcemi. Podle řeky Riky a jejích kamenitých koryt, mezi nevysokými vrchy nad drobnými poli, lukami, pastvinami a chudými domky, byla to cesta dosti šedivá; v lukách pomalu již kosených neposkytovala letní květena nic nového, plachý rusínský lid, zkrušený chudobou, v jehož krojích převládá tu pohaslá bílá nebo bílá a černá barva, nečiní již v kraji dojem záhonů a nestrhuje na sebe pohled, jako lid v krajích huculských. Košilatá, umouněná děcka vydávají tělem i výrazem většinou svědectví o velké bídě, je tu také mezi Bojky málo lidí hezkých. Po této stránce jsou Židé na tom mnohem lépe, a mezi jejich dětmi najdeš pěkné typy čistě, byť většinou chudě oblečené. V Majdanu, kde převaha Židů zdá se mimojdoucímu úplná, ač je jich tu prý jen 30 %, fotografovali jsme státní školu, jež zabírá polovinu dřevěné chalupy, v jejíž druhé polovině má Nathan Fixler obchod s dobytkem.

Majdan, v údolí potoka Holjatinky, je chudé, zvětralé, šedivé hnízdo dřevěné, vrchovinsky typické a smutné. Po těch 11 km z Volovojí jsme poseděli půl hodinky v prázdné ratejně židovského hostince u sklínky lahvového piva. Den se stával již parným.

K Toruni přes Vyšní Bystrou jsme došli za poledního vedra po dalších 18 km. Obec leží nad ústím Lopušné do Riky; byla na počátku války střídavě obsazena Rusy, Rakušany, Rusy a Němci. Řekli nám tu, odpočívajícím u silnice, že na Ozero půjdeme ještě asi čtyři až pět hodin, a tak jsme do obce, ničím nelákající, ani nezašli hlouběji, nýbrž jsme odbočili v předsevzatém okruhu ihned na jihovýchod, na obecní cestu do Lopušné. Opustili jsme konečně silnici, která za hodinu byla by nás dovedla přes toruňské sedlo do Polska. Ač jsem se snažil hlasitě dokazovati, že taková pohodlná silnice cizím krajem je lepší než namáhavá cesta jednotvárnými lesy nepřetržitých kopců, nemohl jsem si nakonec zapříti, že „bílá“ silnice přece jen handicapuje člověka v náladě i chůzi.

Byli jsme horkem již řádně unaveni, a tak jsme za obcí zase už odpočívali ve stínu u potoka s nelákavou vodou. Dvakráte jsme byli zastaveni domácími muži s kousky jakéhosi stříbřitého nerostu; jeden se ptal jen stoudně, nevíme-li, co to je. Bylo nám to poněkud trapné, poněvadž jsme dosti chudí, abychom mohli kupovati takové „památky“, patrně zcela bezcenné, a almužnu dávati za takových okolností, když nejsme o nic žádáni, příčí se trochu našemu vkusu.^[5]

Ke druhé hodině po krátkých rozpacích se zasmála na nás v těsném údolí Lopušné naše modrá značka s velkého, dosti vzdáleného stromu na lesním okraji vysokého kopce. Počínal nám výstup k alpě Ozirně, 1500 m vysoké, pod níž ve výši 989 m leží kotlina jezera Ozera. Špatně se nám to šlo z počátku vzhůru, ač cesta nebyla nikterak krkolomná, vždyť jsme putovali již téměř osm hodin, většinou po prudkém slunci. Ale nahoře zapomněli jsme za chvíli na svou únavu na zelených vlnách kopců, na nichž bujné lesy se střídaly s překrásnými loukami lesními. Zase jsem slyšel vedle sebe: Tady je krásně, tady je krásně! Velmi se to tu podobalo jakési divoké oboře: ptactvo tu zvonilo, louky kvetly pestře, houby rostly na lesních okrajích, a jakási pernatá zvěř drobná, nejspíše jeřábci, ubíhala pomalu do houštiny. V podstatě vězí krása této končiny ve skladbě kyprých a barvitých luk se smíšenými lesy, převážně smrkovými. Ale žádný „prostý motiv“ fotografický nevystihl by skutečný půvab těchto lyrických koutů.

Vystupujeme na kopec, jenž je téměř celý jediná louka. Dobrácký pes ovčácký, jehož příchod jsme ani nepozorovali, čichne si k nám a vrací se po pěšině. Jsme nahoře, hledáme značku, tu přítelkyně náhle volá: Tady je chata! Stojí polozakryta před námi za okrajem lesa.

Chata byla náš problém, takový karpatský problém, neboť musíme tu někde spáti, četli jsme, že u Ozera nějaká jest, také prý hájovna, ale v jakém je to všecko stavu, najdeme-li tu snesitelné přístřeší pro studenou noc, to jsme se spolehlivě nedověděli, to je pro nás také otázka jistě dosti závažná. Je půl čtvrté, od jezera nechceme spěchati, nejbližší obec je bezpochyby ještě daleko, je-li tedy toto chata, kterou očekáváme, a dá-li se v ní spáti, máme vyhráno.

Loukou kráčíme rychle k lesnímu přístřeší. Je to opravdu malá chata, je u ní narovnáno suché dřevo, rozsekané na malá polínka, a stranou od ní stojí pěkná kolyba, obé zřejmě zánovní. Přítelkyně hledí opatrně oknem, já vnikám dveřmi do kolyby i chaty, v obou je čisto a prázdno. „Nouzový nocleh“, jak tomu říkají měšťáčtí turisté, byl by tu tedy zcela dobrý. Zanechávám v chatě lístek, že dvě místa jsou v ní už zabrána — slyšeli jsme totiž na louce v dáli za sebou turistický hlahol — a jdeme hledat jezero, které mělo by býti po mém soudu nedaleko. Modrá značka vede dále do tmavého stoupajícího lesa.

Jsme na cestě dobrých devět hodin, den je parný, výstup nás dosti unavil, třeba jsme toho zapomínali pro krásu tohoto kouta, hlásí se teď únava znova v divokém lese, kde člověk kobrtá vzhůru po kamenech, pahýlech, kořenech a nevidí nic než tmavý vrch za vrchem. Podle mého počtu máme k jezeru ještě hodinu, povídá přítelkyně. To jsme měli tedy zůstat v té chatě, odpovídám dosti nevrle, a čím dále jdeme vzhůru, dolů, vzhůru, dolů a brodíme se bystřinami, tím větší mám zlost. Půjdeme-li k jezeru hodinu a budeme-li pak nuceni vraceti se k chatě zase hodinu a zítra tutéž cestu dělati znovu, neboť naše modrá značka vede tudy také k Siniviru, který je na našem okruhu, promarníme dvě namáhavé hodiny. Ale přítelkyně věří, že u jezera bude jiná chata nebo aspoň hájovna, a že se nebudeme už vraceti, a jde bez reptání a statečně dále. Smiřuji se poněkud s tímto optimismem: karpatské tury jsou zkrátka už takové.

Za další těžkou hodinu se před námi rozjasňuje: nahoře na louce před hájovnou obrací hajný seno. Tudy po louce a pak dolů lesem, za půl hodiny jste u jezera, tak asi nám to říká ochotně rusínskou češtinou. A dovídáme se zároveň, že u jezera chata jest a lze tu spáti, a tam dole, to že je „grófská chata“ pro pány v době lovu.

Velikou loukou je sladko jíti: nad námi hřbet Ozirni, kolem nás ohromná luční vegetace, zase mnoho neznámého. Na oborichu uprostřed louky šipka k jezeru: vůbec je značkování v tomto úseku velmi slušné. A pak dolů, příkře kamením, po kořenech, přes kmeny, ale s klidnou a veselou myslí. A dole hned mezi stromy jezero.

Toruňské jezero, cípaté mezi špicemi smrkových vrchů, 120 m hluboké, podobá se, myslím, všem horským jezerům tohoto druhu: první pohled nepřekvapí, poněvadž je příliš znám z mnoha pohlednic odjinud. Vedeni značkami, jdeme lesní cestou podle břehu: v tmavé vodě dělají pstruzi své nehlučné kruhy. Je pět hodin. Už vidíme chatu a před ní mladého muže. Kouř.

Vešli jsme. Byli tu maďarští mladíci, velmi ochotní, které jsme pokládali za studenty. Chata je dosti veliká, osmihranná, s mocnou kopulí pro dobrý odchod dýmu. Všude ovšem jména hloupých a snad i chytrých. Našli jsme tu jméno z 1925, ale chata vypadá zánovně, byla tedy snad nedávno obnovena. Stěna k jezeru je úplně otevřená: to je dobré pro pozorování, špatné pro spaní. Chlapci tu měli ovšem dosti dřeva, ale vzpomněl jsem si na ohromná polena v malé chatě pod Popem Ivanem, která přesto hřála jen, pokud oheň plápolal: nenosíme s sebou pokrývek.

Přicházeli noví turisté, poněkud podivná společnost čtyř židovských děvčat, dvou českých hochů a jednoho doktora Maďara. S nimi také pes, kterého jsme potkali u grófské chaty; je odkudsi ze salaše a chodí za turisty, poněvadž má hlad. Snášeli jsme si chvojí a kapradí na lůžko, kapradí je tu ohromné množství, maďarští hoši nám pomáhali, pojedli jsme a ulehli s nevalnou nadějí na dobrý spánek, ale už vděčni za to, že ležíme aspoň na měkkém. Společnost se bavila, chlad rostl, u ohniště se střídali otužilí chlapci v plavkách. Po marných pokusech usnout jsem se zahleděl na hvězdy nad křivolakou lesní hradbou a na ohniště, které tu a tam malounko zajiskřilo nebo zaplápolalo. Hluk společnosti a vtírající se chlad nepřipouštěly však mnoho lyrických dojmů.

Teprve k ránu všecko usnulo. Také přítelkyně ještě spala pod hromadou nařezaného kapradí, ale mně se zdál chlad, který mi nedal vůbec řádně usnouti, ještě citelnější v ranním rozbřesku, a tak jsem raději vstal, několik klacků jsem hodil na skomírající ohniště a usedl jsem k němu. Beztoho budeme za chvíli vařiti nějakou snídani.

Jsou asi tři hodiny. Cípaté jezero dřímá v tichém a kalném šeru jitřním jako z olova. Jsem ještě pln krásného vzestupu včerejšího a namáhavého zápolení unaveného těla s divočinou. Pach dýmajícího ohniště a vlhkého jitra, pohled otevřenou stěnou na horskou vodu uprostřed vrcholků divoce zalesněných, ti spící lidé za mnou na chvojí a kapradí, toulavý pes, schoulený vedle mne u ohniště, pocit primitivní svobody a tichá píseň štěstí v těle sladce ztrýzněném — všecko tu připomíná člověku, že je v zákoutí země opravdu mladé, mladé aspoň v poměru k vykořisťovatelské civilisaci.

Věru, kdyby dole hladu nebylo, hladu, který tuto zemi činí tak bolestnou, kdyby zdejší lid měl aspoň dost kukuřice, neboť toto málo by mu stačilo k rozkvětu, měl bych v této chvíli zlomyslnou radost z toho, že hospodářská krise brání dnes kulturtrégrům kapitalistického pořádku, aby mohli vpadnouti do této země s celou svou brutálností. Vždyť každé dobrodiní, které přinášejí, je tisíckrát vyváženo zkázou, kterou kolem sebe rozsévají.

Ano, lid této země trpí ohyzdnými pověrami. Není-li však jejich nejhorlivějším spojencem hlad? Rachovským Adlersteinům nebo Schmerlerům neškodí jistě docela nic jejich talmudské pověry, a pro korunky, které na nich vymámí rabín, jistě nejsou nuceni odřeknouti se něčeho. Ale chudý Žid trpí zcela jistě svou bohumilou „formální obřadností“ tělesně i finančně, a rabín je jeho vykořisťovatel. Podobně je tomu i s Rusíny. Zámožní bratří K. v Jasini nezchudnou, zanesou-li jejich vyšňořené panímámy v neděli do kostela několik korunek, a mají-li nějaké pověry, jsou to jistě pověry drobné a neškodné onoho druhu, jímž si lidé zpestřují rádi nevzhlednou a všední skutečnost. Ale chudí Rusíni jsou svými popy rozhodně vykořisťováni a ještě hůře trpí pověrami pohanskými i křesťanskými. Tuto „útěchu“ platí velice draze. Lékaři vypravují o tom věci tragické. Ale jsou nejčastěji bezmocni, nikoli proto, že by tito lidé byli zatvrzelí, nýbrž proto, že jejich pomoc, jejich rady a příkazy musí býti zaplaceny. Chudákovi, jemuž jsou peníze nejvzácnější, zdá se pověra lacinější než lékařská péče. Lze se tomu diviti? Nebo tomu, že se brání všemi prostředky proti lékaři jako proti exekutorovi? Neměli bychom se spíše diviti, že v t. zv. civilisaci křesťanské nemají chudí všude lékařskou radu a péči zdarma? Statisíce hynou na světě, poněvadž lékařská péče je pro ně drahá, ať už ji platí přímo nebo nepřímo. Pan Adlerstein v Rachově nebo pan guvernér v Užhorodě však jistě nezemřou z nedostatku léčení a léčiv. A věru nevím, jsou-li v zemi užitečnější než prostý huculský bouhar.

Také škola, i když člověk nepokládá dnešní její stav za účelný, má tu stejného nepřítele: bídu. Dlouho ještě tu porostou negramotní. Pouhá gramotnost není ovšem všecko. Někdy se mi až zdá, že tento horský lid mohl by býti šťasten i bez ní. To vzpomenu-li si na večerníkovou výchovu u nás. Ale nežije isolován a byl by bez ní bezbranný v zápasech, které jsou mu ještě souzeny. Konec konců jen vzděláním může si dopomoci k slušnějšímu životu. Aby poznal svůj skutečný prospěch, své vnitřní i zevní nepřátele, obranné prostředky. Aby poznal to, co z kultury může jej posíliti.

Ano, kromě hospodářského ozdravění v zájmu lidu potřebuje tato mladá země také více čistoty, více dopravních prostředků, více oněch drobnějších věcí, které by civilisovaným lidem dobré vůle usnadnily poněkud cestování, pokud sem chodí za krásou, poučením, bádáním. Jistě by se daly všecky tak zaříditi, aby neporušily hrubě mladého rázu této země, zejména její odlehlé přírody. Ale zde vězí právě ten strašlivý háček dneška: Teď jsou tu ještě tu a tam upravovány cesty a stavěny skutečné chaty bez výdělečných úmyslů nebo aspoň s onou skromností, která nejméně ruší a nejlépe vyhovuje dobrému putovníkovi. Ale jako trampové bývají často bezděčným předvojem paďourů, upozorňujíce na krásy, které mohou býti zfruktifikovány, tak první cesta a chata otvírají brány spekulaci: panským hotelům a autostrádám. První hotel na mladé půdě je však konec její mladosti.

Ale alternativa tohoto mládí je v rusínských Karpatech ještě složitější. Mladá krása těchto zelených hor — nemylme se, na nejednom místě už také dohola zestárlých — je ohrožena i mládím této země, jednou jeho stránkou: primitivním salašnictvím a pastýřstvím.

Rostlinný kryt na neporušených poloninách a lesních okrajích horních, jejich květena, je pohádka, vedle některých omlazujících se partií pralesních to největší estetické bohatství této země bez jména. Nebude-li však výpas dobytka na poloninách a v lesích přísně regulován, vyhyne všude nejkrásnější květena horská a nejen to, bude nutna i rozsáhlá meliorace polonin, aby se salašnictví vůbec udrželo. Viděli jsme toto nebezpečí již na Kvasovském Menčulu, viděli jsme je i pod Pietrošem a v jeho sedle i na svidoveckém Dragobratu.

Včera, když jsme se od grófské chaty prodírali divočinou, zapadli jsme také do zpustlého lesa úbočního: byly tu většinou jen souše a půda byla žalostně porostlá tím horským šťovíkem, jejž téměř nenávidím, a jenž je neomylným znamením, že stilo je nebo bylo nablízku a provedlo již řádný kus svého zhoubného díla. Rád bych věru věděl, zda a kdy se vzpamatují takové lány přehnojené a šťovíkem jako ohavnou řepou jakousi zamořené půdy.

Nevím tedy, je-li tato mladá země ohrožena rychlejším zestárnutím, bude-li ponechána v dnešním stavu nebo dobyta zištnou civilisací. Státní správa vydala již celý systém nařízení stran výpasu polonin a lesů, ale v praxi to téměř nepomáhá. Vpád civilisace je prozatím brzděn nedostatkem peněz. Mládí Karpatského Rusínska, jako téměř všecko důležité v této zemi, je ponecháno náhodě…

Na vrcholku Ozirni zazářil odlesk sluneční blízkosti. Pstruzi počínají zase se svými vláčnými kruhy na jezerní hladině, ptáci pozdravují už den. Ach ano, ano, tento kraj, tato země jsou ještě mladé. Třebaže se nemohu ubrániti otázce, jak dlouho ještě, překypuje ve mně radost z tohoto mládí. Že jsme přišli ještě včas. Že na dosah své chudoby máme přístupnou půdu pro tichá dobrodružství…

Když k páté hodině jsme činili pochybné pokusy fotografovat toto svítání na jezeře, přišla těhotná Rusínka s ranečkem, v němž měla nádobu s mlékem. Patrně je salaš nedaleko. Pozdravila a mlčky, trpělivě čekala. V šest jsme vyrazili, většina ostatních ještě ležela, a Rusínka stále čekala.

Značkovaná cesta seběhne na východě dolů na silnici podle bystřiny, kterou tvoří jezerní voda, vyvěrající poněkud níže z vrchu, a pak vede k jihu podle Tereblji do Sinivirské Poljany, k rozbořené klauze Studené a pěkným údolím pod Kamiankou (1579). Tento kraj je velmi půvabný, ale dosti frekventovaný a bez divokosti už. Do Siniviru jsme dorazili po desáté hodině. Protáhlý a šedohnědý v zeleni se podobá všem ostatním větším obcím rusínsko-židovským, jimiž jsme prošli. V židovské krčmě sehnala nám mladá obchodnice malou hostinu: smažená vejce, čaj s rumem, chléb, jahody, slabé víno a pitnou vodu. Napočítala si za to, co mohla: bylo to přesto velmi laciné.

Pod serpentinou, kterou počíná silnice ze Siniviru do Volovojí, jsme se vykoupali a osvěžili v zákoutí malého potoka horského, a majíce již dosti kdy, před sebou totiž jen dvanáct kilometrů, povalovali jsme se tu bezstarostně až do tří hodin. Nedlouhá serpentina k severu ukázala nám asi čtyřikrát Sinivir shora, se sedla Gregoviště, pěknou skvrnu v horském rámci, která však neposkytla už našim zhýčkaným zrakům nic pozoruhodného, a pak jsme mašírovali téměř tři hodiny dolů, rovnou k západu, zprohýbaným krajem polozemědělským. Hojné prameny nám usnadnily tuto cestu po ustavičném slunci.

Tak skončila dnes v 7 hodin naše dvoudenní tura ve Volovojích, poznali jsme dobře ráz tohoto verchovinského kraje, ale řekli jsme si také, že tura po silnici je přece jen nejhorší ze všech tur. Stále však budeme vděčně vzpomínati na ozirňské louky horské a Toruňské jezero. Dosud vidím před očima jeho šedivé procítání.

29. července

Odpočíváme a dáváme trochu do pořádku svůj zevnějšek.

30. července

Volovoje jsou poměrně sličné, zajímavé a živé městečko Marmarošské Verchoviny, jehož hlavní ulici dodává několik soukromých i veřejných budov, nevelkých ovšem, ale čistě natřených, jakési barvitosti uprostřed domácích domků dřevěných, které se podobají hnědým srubům s vysokými a šedivými střechami šindelovými. Na této „tepně“ volovojské převládá po obou stranách silnice židovský živel, jeho krčmy, kramářství, dílny; rusínské chaty jsou spíše na periferii. Název obce prozrazuje její prostou historii: vznikla z pasteveckých kolyb snad v sedmnáctém století a stala se pak střediskem dobytčích trhů, zvláště na voly.

Rusínští muži chodí ve všedních dnech v obyčejných hadrech dělnických a na pohled poznáš je vlastně jen podle dlouhé řady tmavomodrých, někdy také bílých nebo červených knoflíčků na lněné košili. V neděli oblékají bílý kabátek ovčí černě lemovaný. Podobný kabátek s černými nebo tmavomodrými kapsami a lemy nosí ženy i ve všední den. Je to slušivý a téměř elegantní kus oděvu na nich, neboť chodí zpříma, a nenesou-li nic v rukou, zastrkují obě ruce do vysokých kapes, což je obyčej, vypadající velmi koketně. Pod kabátkem a černou zástěrou, u dívek vzadu více otevřenou, nosí ženy dlouhou bílou soročku, na rukávech vyšívanou, někdy také na spodním lemu. Výšivky jsou většinou křížkové, dosti hrubé, barevně nepříliš ladné, z každého sela jiné. Šátky na hlavě mají ve všední den pravidelně černé, jdou nejčastěji bosky, domácí postoly jsou vytlačovány baťovkami všeho druhu. V neděli jsou ženy vyšňořeny pestřeji, především však zásluhou kramářů, u nichž kupují strakaté šátky a látky i samet, hedvábí i laciný brokát. Z rusínských chat nevymizely tu ještě kužel a vřeteno ani domácí tkaní, také výšivky si pořizují dosud samy z materiálu často špatného, pouštějícího; židovská děvčata vyšívají tu „moderní“ dečky a polštáře, přiměřeně parádní a nevkusné.

S dělným lidem židovským snášejí se tu Rusíni dobře, jako konečně na celém karpatském venkově; potřebují se navzájem. Zvláště od té doby, kdy se neobyčejně šíří proletarisace Židů, dovedou obě strany v denním životě táhnouti za jeden provaz proti pánům. Přezírají při tom ostatně poněkud jedni druhé. Antisemitismus by tu také nikomu neposloužil, aspoň nikomu z pracujícího obyvatelstva. Češi si jej sem přinášejí alespoň ústy, jinak používají Židů ke všemu, v politice i hospodářství, a Rusínovi nedají ani o halíř více než Žid.

Poněvadž míříme na Volovec, informujeme se o něm mimochodem v hostinci. Tam nelze nic dostat, říkají turisté, kteří přišli právě přes Boržavskou poloninu. To nám kazí poněkud rozpočet, neboť se chceme ve Volovci zdržeti a podniknout odtud některé tury. Ale zanedlouho vychází najevo, že je tam aspoň slušná restaurace na nádraží. Češka, která trochu koketuje s antisemitismem, dodává: Je tam také židovský hotel, ale ten je košer. To by nám nevadilo, to je nám jedno, odpovídám, poněkud vyzývavě. A proč bychom my měli jísti jejich, když oni nejedí naše, reaguje paní. A hned vypravuje, kterak v nedalekých lázních, po silnici k severu, kde jsou prameny „kvasné vody“, v létě navštěvované volovojským obyvatelstvem, koupala se česká společnost, a známá Židovka si přišla vypůjčit sklenku. Viděla jsem, jak si ji předem ve vodě dlouho vyplachovala. Tak jsem ji pak, když ji vrátila, vydrhla pískem, dodává paní rozhořčeně. A my už mlčíme.

Židé jsou tu, jak se zdá, stroze pravověrní: ze synagogy zaléhal k nám večer před sobotou fanatičtější hluk a také gesta modlících se byla zuřivější než na příklad v Jasini. Ale v četných židovských dílnách se pracuje pilně, a Židé, na rozdíl od Rusínů, se odhodlávají z nouze ke každé práci.

Dopoledne — je neděle — šli jsme lovit obrázky k řeckokatolické cerkvi. V zeleni kolem si hrálo několik hezkých děcek, posedávali muži a modlily se stojící ženy, barevné skvrny, které se už nevešly do kostela. Svítilo to sváteční pestrostí, ač nikoli tak lahodně, jako mezi Huculy. Bylo mi líto šedivého, hubeného staříka v bílém, který vycházel z cerkve téměř poslední a ve dveřích se ještě obrátil a hluboce se klaněl do svatyně. Tato útěcha chudých a primitivních je tak chudá a bolestná, jako celý jejich život. Veliké hloučky postávaly pak ještě na ulici; uniformovaný obecní dráb vyhledával tu jednotlivce a vyřizoval si s nimi úřední povinnost.

31. července

Veliké dusno před bouřkou. Byli jsme jen na krátké procházce po nejbližších kopcích.

Po obědě jsme leželi doma v chládku. Ke čtvrté hodině vymrštil mě z postele silný zpěv nábožný. Okna máme sice do dvora, ale dvorem vidíme na silnici. Několik mužů s kostelními korouhvemi, pak řeckokatolický farář (znám ho z apteky, kde hrává odpoledne v karty s lékárníkem a jinými místními notábly), pak čtyři muži s nenatřenou rakví na ramenou, a za rakví tři chudé ženy rusínské. Pohřeb chuďasův: ubíhají téměř na východní kopec za námi. Teď se tu málo umírá, praví paní Rifka, zato na jaře a na podzim mnoho.

Na tomto kopci za námi jsou hřbitovy. Dva parádní, stromy osázené, ohrazené a uzavřené, ošetřované a květinami okrášlené, s velkými hroby: to jsou všední válečné hřbitovy vojenské. Udržují je četníci, kteří dostávají na to jakýsi paušál; letos však nedostali prý nic. Pak jsou tu ještě dva hřbitovy domácí, řeckokatolický a pravoslavný, rozhozené, nesmírně chudé, většinou s malými hrobečky a křížky bez nadpisu. Dole je pravoslavný kostelík a popova chata. Ráno jsme se tu procházeli chvíli mezi hroby, tu a tam i ojediněle rozesetými po svahu. Dva muži kopali na kraji řeckokatolického hřbitova nový hrob ve žluté půdě. Teď tedy pochovávají do něho toho chudáka. Tvrdý život do tvrdé země. Ta tvrdost by nebyla to nejhorší. Je lepší než bláto rozmařilých a změkčilých. Ale že takové životy jsou věčný hlad a žádná radost ani krása, to je hanba.

1. srpna

Prší. Ležím polosvlečen na posteli v občanské sednici židovského domku a uvažuji o paradoxech zdejšího bydlení. Stará lidová kultura tu umírá v křečích kramářské civilisace. Do dřevěných domků, východně nedbalých, se tlačí bez ladu a skladu galanterní přepych. Chudoba je před ním chráněna svou nemohoucností, ale kde je trocha peněz, tam vnikají pitomé obrázky v pozlacených rámech na hrubě obílené stěny nebo na nechutnou malbu podle nejnovější módy. Leba Kikin, místní malíř pokojů, pomaloval si tak dokonce celé průčelí svého dřevěného domku, aby dokázal svou zdatnost. A vyšívané podušky, dečky, měkký nábytek s „ořechovým“ nátěrem, etažéry, papírové kytice, kovové zbytečnosti, laciné koberce — tak je tomu u Židů, pokud nenáležejí k nejzámožnější buržoasii. Ale i u zámožných Rusínů. Bydlili jsme u bohaté rodiny, kde elektrika, telefon a jiný „luxus“ byly navěšeny do stavení nepochopitelně zanedbávaného, s dveřmi tak úpěnlivě žadonícími o trochu oleje, že nervy nám sténaly, s dvorem, kde ti bylo provozovat akrobacii po starých prknech na všelijakém neřádu, než jsi se dostal do hrůzného útulku, zbavujícího tělo chuti na úlevu. U Židů jsou tyto útulky sice také primitivní, ale aspoň čisté.

Zachovaný svéráz národopisný, o němž tu mluví příručky, je vlastně jen na povrchu. Sterými fotografiemi mohl bys oklamat v tomto směru důvěřivé lidi. Krok za krokem spatříš mimo střed městečka svérázné domky uprostřed zeleně a květin, uvidíš venku světlé skupiny pracujících i zahálejících, ale dovnitř nechoď: zde je ta bída, o níž bylo již tolik psáno. Venku ji sotva spatříš, nejspíše na malých dětech, někdy žalostně zanedbaných a často chorobných, tu a tam na muži nebo ženě s tváří spíše živočišnou než lidskou. Ty dámy, které kdosi varoval před cestováním po tomto kraji, mohou sem tedy jíti bez obav o své citlivé nervy; nesmějí být ovšem příliš zvědavé…

2. srpna

Včera, když jsme šli z legionářské restaurace od večeře, zastavila nás mladá a živá žena rusínská, abychom ji vyfotografovali. Že prý nás viděla v neděli fotografovat u cerkve a že by chtěla také míti svůj obrázek. Vysvětlujeme jí, že to neděláme z profese, nýbrž pro knížku, že negativy jdou do Prahy, a mohla by dostat svůj obrázek až někdy v zimě. To všecko jí nevadí, tak jí tedy konečně obrázek slíbíme pro její hezké a nadšené oči.

A dnes tedy v poledne svítilo ještě slunce, čekala na nás dole před hostincem ve své vedlejší zahrádce, byla vyfintěna, nikoli už zcela slohově, vedla nás chatou na dvůr, odběhla si ještě rychle pro korále — jako jedenáctiletá Paraska ve stilu na Šumněsce — přivedla si svého hošíka, a tak jsme si ji postavili jednou k oborichu, po druhé s matkou a kolovratem k chatě. Moc prosila, abychom nezapomněli na Bebu Michajlovu z čísla 75.

Snad je to jen iluse. Ale zdá se mi, že s Rusíny a Židy by se tu dalo žíti v jakémsi lahodném míru, poněvadž jedni jsou prostí a druzí chytří; o ostatních, cizích v této zemi, i když jsou tu doma, nelze to říci. Téměř vždy se tu vyskytne nějaký český maloměšťák, který nás otráví. Není ani prostý, ani chytrý a z domýšlivosti na svou „vyšší kulturu“ mluví pitomosti nebo je arogantní.

3. srpna

Dopoledne jsme se pokusili proniknouti do krásného kaňonu malého, vybíhajícího k jihu z východního údolí Prochudni, jímž vede také silnice k Siniviru. Ale déšť nás brzy zahnal domů. Lilo pak už celý den.

4. srpna

Teprve k polednímu se vyjasnilo, a tak jsme se po obědě vypravili ještě jednou k Prochudni. Pokládáme ten malý kaňon pod Drislivcem (945), vpravdě spíše jen hluboký žleb, tak trochu za svůj objev, neboť turista sem zabloudí jistě zřídka, a nás přilákala k jeho hlubině jen luční pěšinka do houští.

Vystupovali jsme pomalu stezkou podle malého potoka na nevelké louky, nahoře lemované mladým lesem, pak pěšina zmizela před houštinou, probořena do kamenitého koryta, dosti širokého, svědčícího o přívalech, které tudy tékávají, a teď ovšem jen nepatrně zavodněného. Žleb se poněkud rozšířil v malé rozervané údolíčko, které jsme zvědavě prolezli, sbírajíce s velkou rozkoší jahody ve vysoké vegetaci a kráčejíce s jistou opatrností z obavy, nejsou-li tu zmije. Viděli jsme jen několik ještěrek.

Shora přicházel mladý Bojko s koníkem. Sváželi polena na jakýchsi saních, neboť vozík s koly by tu nic nesvedl. Byla to krušná práce po zmolinách a korytech. Zastavil se s námi na chvíli. Pociťujeme vždycky bezděčný stud jakýsi, setkáme-li se na svých toulkách s lidmi těžce pracujícími. Proto se jich také zřídka a neradi vyptáváme, nedají-li k tomu sami popud. Zapomínaje, že venkovští lidé pracující se dívají na přírodu většinou necitlivě, řekl jsem mu jen upřímně, čím naše srdce právě překypovala: Máte to tu krásné! Usmál se poněkud hořce a odpověděl: Ale ta hrozná dřina! Tak aspoň by to znělo asi po česku. Nejel dnes pro ta polena nahoru ani po prvé, ani naposled. Ale byl vlídný a odkobrtal trpělivě se svým koníkem, který klouzal, vrávoral, padal, tahal zoufale po balvanité půdě.

Pak se žleb stal zase těsný mezi vysokými stráněmi horskými. Ale po naší straně vedla opět úboční stezka, zřejmě upravená pro lesníky. Vysoká pokrývka vegetační se hrnula na nás se všech stran. Letní květena se usmívala a voněla prudce v silném slunci. Zdálo se to všecko chvílemi rajsky panenské v ohromném tichu.

A poté jsme vešli do pralesního světa, žel, nedávno řídce prokáceného. Stranou a vysoko nad námi bylo slyšeti ještě jakoby doznívající rubání. Ohromné kmeny tu ležely posud na místě, na které se zhroutily, ale zbaveny již kůry. Malinkou se zdála má veliká přítelkyně, když se pokoušela holí změřiti přibližně délku padlého obra a vzdálila se na druhý konec. Po nerovné půdě, plné balvanů a děr, často zarostlých nebo větvemi zakrytých, plné kořenů a kmenů, křovin a hlubokých mechů, pohybovali jsme se velmi nesnadno. Jaký rozdíl mezi slunným a horkým žlebem, jejž jsme před chvíli opustili, a mezi tímto šerým, chladným, vlhkým lesem horským, jenž stoupal vzhůru do tmavého neznáma. Zpáteční cesta se nám zdála ještě více voněti a dýchati horkým životem.

Jistě na sta takových krásných koutů mimo turistické cesty a stezky bys našel ještě v této zemi, a nebylo by ani nutno je hledati u hnízd zdánlivě tak zapadlých, jako jsou Volovoje, vzdálené od nejbližších stanic železničních 45 km (od Volovce) a 60 km (od Hustu). Naše odpolední procházka byla vlastně zcela krátká, jen svou zvídavostí a labužnickou povalečností jsme si ji prodloužili na více než pět hodin.

5. srpna

Připravujeme si kufry na cestu do Volovce. Pojedeme „luxusním“, t. j. soukromým autem. Židovský majitel chce na nás 50 Kč, pojedeme-li sami, jinak 40 Kč.

6. srpna

Židovské auto, stará herka s choutkami mladice, se řítí s námi po páté hodině ranní po kamenité silnici z Volovojí do Volovce, aby se ctí urazilo těch svých 45 km. K severu a severozápadu podle Riky a za Sojmy podle Studeného letí dolů a dýchavičně leze nahoru, duní po dřevěných mostcích, jimž by se nikdo nedivil, kdyby pod jeho nacpanou tíhou praskly, a někdy, dvakrát, třikrát za této jízdy, vyběhne do příkrého kopce, ale nemůže dále a musí řádně couvnouti k lepšímu rozběhu. Židovský vlastník, který stojí téměř po celou jízdu na stupátku, je kliďas, židovský šofér je fešák, a našinec, připravený už dávno na všecko, se nebojí nic a dívá se po divokém srdci Verchoviny. Repynne, Ťuška, Rička, Kelečyn, Izka, Bukovec, Pylypec. Starodávné cerkve, převysoké střechy doškové, nízké domky dřevěné, ubohé chatrče bez komínů, chudičký lid rusínský a židovský. Vítr, chlad a prach. Rusínská jména těchto obcí jsou dnes většinou oficiálně zkomolena počeštěním.

Na pravé, východní straně jsou kopce Marmarošské Verchoviny, velmi již ochuzené o své lesní bohatství, na levé, západní straně přestal rozhled, a náhle, kdesi u Kelečyna, se vynoří nad stráně a kopce dlouhý holý hřeben, mocně zvlněný vrcholky a sedly, zelenavě žlutá a šedá hradba, Boržavská polonina, která nás už neopouští.

Takové bylo naše první setkání ranní s horským křížem nad bídou verchovinského lidu, mohutným, velebným, tvrdým.

Asi v půl osmé jsme seděli už ve Volovci v nádražní restauraci u horkého čaje. Pak jsem šel hledat příbytek. Prošel jsem pomalu hlavní ulici-silnici, pozoroval jsem hostinec českého řezníka, přestavovaný právě na „ruský dům“, což mě ovšem rázem a dokonale odradilo, pak pěkný turistický hotel Grünbergův, ale nevešel jsem, nespěchal jsem prozatím z jakési pomalosti v rozhodování a vracel jsem se na druhý konec obce. U zahradních vrátek jakési vily zvonil tu právě muž turistického a českého zevnějšku, tak jsem se ho tedy zeptal. Nejsem sice zdejší, ale uděláte nejlépe, půjdete-li ke Grünbergovi; máme tam dobré zkušenosti, odpověděl ochotně. To rozhodlo.

V několika vteřinách jsem byl s Mórem Grünbergem dohodnut, a za chvíli jsme už rozkládali své věci v čistém, přívětivém a laciném pokojíku.

Ještě dopoledne jsme se šli podívat na nedělní ruch u řeckokatolické i pravoslavné cerkve, kde jsme však nenašli nic zvláště poutavého nebo barvitého, a po obědě jsme bloumali chvíli v nejbližším lese pod Plají. Zítra se vypravíme na Boržavu.

7. srpna

Vyšli jsme ve dvě hodiny odpoledne s lehkými batohy. Pomalu jsme vystupovali vzhůru po červené značce na Plaj (1334) ke známé turistické chatě, za slunného dne viditelné z Volovce a svítící mezi posledními stromy nahoře. Je to výstup asi dvouhodinný, slunné cesty se střídají se stinnými, pro koně a vozku s nákladem je to těžké nahoru i dolů, setkáváme se s jedním takovým nečastým zápasem, až nás srdce bolí nad tou dřinou, ale člověk sám to má snadnější, a cesta vzhůru byla místy docela půvabná, plná velikých motýlů. Jen voda shůry, většinou povrchní, nebyla dobrá, ač naše žízeň byla veliká.

Nahoře před chatou se však vyřítila na nás, zpocené, ledová sprcha větru. Studené větrno neopouští snad ani tuto výšku. Chata je prostá, opravdu horská a turistická, vzadu upevněná před větrem silnými dráty, uprostřed místnost pro správce, malou kuchyni a pamětní knihu, po stranách po jedné sednici s četnými lůžky spodními i visutými.

Oblékli jsme se tepleji, pojedli jsme a za fičivého větru jsme se šli podívat ke státní pokusné mlékárně, náležející ke státní výzkumné stanici zemědělské v Nižních Vereckách, asi deset minut vzdálené, s pěknou budovou mlékárenskou a osmihrannou kolybou. Ovce se právě vracely z pastvy a k napajedlům z obnoveného vodovodu maďarského. Protější Tomňatyk (1347), poslední severozápadní vrchol boržavský, tvořil za tohoto západu tmavou siluetu na dohořívajícím nebi, ale před sebou jsme měli slunný pruh, na němž se pásli vepři. Byl to pěkný obrázek. Na zpáteční cestě jsme pozorovali chvíli dojení ovcí dvěma domácími muži v malé laťkové ohradě na noc. To byl obrázek ještě půvabnější.

Po návratu jsme se oddali rozhledu. Dole před námi se vlnila mírně celá Verchovina, vzadu na severu lemovaná pohraničním hřebenem, za nímž vystupují polské Bieszczady karpatské. Vlevo za Tomňatykem se tyčí v dáli pitvorný a ostře jehlanový Pikuj (1405) na polské hranici a vedle něho dva vrcholky poloniny Rivné, vpravo končí velmi zřetelně Verchovina u Toruňského sedla a počíná heroická horská a lesní oblast karpatská. Stmívalo se pomalu. Dole zasvítilo několik světel nad Volovcem na serpentině k Nižním Vereckám, a po nich vzplanuly ohně na horách, jeden zvláště silný na polské straně. Představoval jsem si pastevce nebo dřevorubce, sedící kolem nich nebo usínající v kolybách za nimi, drsné lidi, ošlehané větry a osmahlé sluncem, trpělivé, bezelstné, za úsměv odpovídající úsměvem. Tam kdesi za větrem ležel bych s nimi raději na chvojí než tady s civilisovanými turisty na dobrém lůžku. Jsou tu a tam stále ještě živý a čistý kus vymírajíciho života patulae sub tegmine fagi.

Studený vítr zahnal nás do chaty. Ale ještě jednou jsem se vrátil do chladné tmy. Ohně zbledly v záři hvězd, docela napravo vyplouval zlatý měsíc z krajkoví vzdálené smrčiny. Verchovina usínala dole na ohromné dlani tmavé, a vzadu za chatou hvízdal vítr s polonin.

To bylo naše druhé setkání s největším poloninovým hřbetem zakarpatským, s Boržavskou poloninou, asi 44 km dlouhou, obávanou i milovanou turisty a tyčící se ohromným křížem nad nejhezčím krajem nejchudšího lidu.

8. srpna

Po páté hodině ranní, po dobrém spánku, dali jsme se na pochod. Několik turistů vyrazilo s námi, ale brzy nás předběhli: pospíchali, táhli do Volovojí, tedy přes celé severozápadní rameno do středu na Velkyj Verch (1598) a po celém nejdelším ramenu boržavského kříže k jihovýchodu. Uvažovali jsme dosti dlouho, máme-li jíti také tímto směrem nebo se pustiti s Velkého Verchu k jihozápadu na Stoj (Stoh 1679), s něhož je proslulý rozhled. Ta výška, s Velkého Verchu již tak snadno dostupná, a ten rozhled nás lákaly, ač nejsme rozhledoví fanouškové, poněvadž vidíme rádi všecko zblízka, ale stejně nás lákal nejvyšší vrchol ramene jihovýchodního, Žyd Magura s jeho stohovitými sousedy, tato mohutná poloninová hradba. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme na Žyda Maguru, pak se vrátíme a půjdeme na Stoj, s něhož sestoupíme na zastávku Osu, odkudž se vlakem dostaneme k večeru do Volovce za půl hodinky. Nálada rozhodla jinak.

Boční necestou v mohutném kotli mezi Plajem a Velikým Verchem, vedeni spíše turisty, kteří šli rázně před námi, než značkami na balvanech a kamenech, často smytými dešti a větry, vystoupili jsme za půl druhé hodiny na Velkyj Verch, jádro boržavského kříže. Pohled na horské stěny k jihozápadu je velmi krásný, a četné erosivní rýhy činí jej téměř dramatickým.

Pak počala naše první tura po horském hřebenu: Gemba (1494), Žyd Magura (1519), Hrab (1374).

Všickni fanouškové chůze pokládají za svou povinnost, aby aspoň jednou přešli celý hřbet od Volovce až k Volovojím. Z chaty na Plaji, odkudž se obyčejně počíná časně ráno, je to devět hodin chůze, nikoliv nejhorší, takže můžeš s malým proviantem a lahví čaje, který v tom větru nahoře zůstává příjemně chladným, provésti tuhle turu snáze než některé jiné, méně obávané. Ale není to vůbec nutné, běží-li ti spíše o poznávání než chození.

Za čtyři hodiny jsme byli syti této rozkoše, poněkud jednotvárné a povrchní. Opravdu, taková povrchová cesta po hřebenu unaví nakonec přes všecky své půvaby, jako široká silnice. Veliký rozhled je ovšem krásná věc. Ale čím je větší, tím se méně mění a stále stejně tě provází po celé hodiny. A ledový vítr, který tě rovněž stále provází, nutí tě skláněti hlavu a hleděti nejčastěji do jednotvárné trávy, hlavně teď v létě, a nudného kamení. Nebo musíš těžce klopýtati mezi polytrichovými kopečky s nehodnotnými travinami na celých svazích. S vrcholku do sedla, ze sedla na vrchol, po dvou, třech hodinách je to zoufale stejné, a zatoužíš po cestách v oživeném údolí, mezi chaty a políčka, luka a potoky. A kdo by prošel mimo Verchovinu jen po těchto boržavských hřbetech, viděl by jen její svrchní háv: její srdce poznáš jen na cestách a silnicích u Kelečyna a Repynne nebo u Toruně a Majdanu.

Po čtyřech hodinách nepřetržité chůze holou a větrnou poloninou jsme usedli k odpočinku pod vrcholem Hrabu. Neměli jsme už nejmenší chuti se vraceti po tvrdém hřebenu; rozhodli jsme se vlastně již cestou, že sestoupíme s polonin do zeleného a měkkého kraje. Chráněni před větrem pískovcovou skalou, rozhlíželi jsme se po tomto kraji. Vlevo za námi, lépe řečeno vedle nás, čněl Žyd Magura nahý a rozložitý. V sedle se páslo stádo koní. Vpravo se vzdalovali právě po hřebenu Kruchle turisté, s nimiž jsme ráno vyšli z chaty. Táhli trpělivě do Volovojí a maličcí na holé polonině připomínali scénu z dobrodružného filmu. Dole před sebou jsme měli na dlani verchovinský kraj, viděli jsme Bukovec a vzadu Izku, obce, mimo něž jsme se chystali projíti. Všecko jako na plastické mapě, podle níž nelze zablouditi.

Z boku skály se vynořil pastevec. Mladý, silný, krásný hoch s modrýma očima a s tváří zardělou větrem. Pozdravil a s rozpačitou zvědavostí lelkoval kolem. Zpod obráceného kožíšku ovčího vytáhl svinutý bič, rozvázal jej a zapráskal si furiantsky na znamení své hodnosti a úlohy tady nahoře. Rozhlížel se po svých koních, ale ještě zvědavěji sledoval všecko naše počínání. A dali jsme se do hovoru. Byl ochotný a milý ten Dmetro Hriculjak z Ričky — dosud jsme se v těchto Karpatech nesetkali s Rusínem nevraživým — dostal bez říkání cigarety, pěkně nám postál, když jsme si ho fotografovali s jeho koníky, a přál nám nakonec dvakrát šťastlivou cestu.

Pak jsme seběhli rychle po drobných skalkách do prvních luk, rozjařeni jeho „šťastlivou cestou“ i bohatnoucí květenou na slunném svahu. V lukách mezi zbytky lesů počínala právě senoseč. Nedaleko na malé mýtině vypalovali dva tři muži pařezy. Byli jsme tu tedy svědky důležitého děje agrobotanického v jeho nejprostší formě. Nešetřil jsem horlivým a oportunním Daj bože ani na vzdálenost, abych je eventuálně udobřil, kdyby se snad zlobili na naši zahálčivou toulku po jejich lukách. Ale všude jsme se setkali jen s mírnou zvědavostí, přátelskou odpovědí, kamarádskými otázkami.

Zapadli jsme do bujné louky, promíšené pozůstatky lesa: pobíhaly tu malé ještěřice, a spousta kobylek i sarančí velmi rozmanitých poskakovala a poletovala vlahou trávou. Přítelkyně se nemohla odtrhnouti od jejich graciésních tělíček a letů. A pak jsme přišli mezi veliké kytice borůvčí, nikoli ještě úplně vysbíraného. Pod jasnou zelení košatých trsů mělo velké, šťavnaté, sladké plody. Abych si prý lehl do chládku, vždyť máme dosti času.

Ale z louky přicházel za chvíli Rusín a nesl obyčejnou, polévanou misku plechovou, do poloviny ještě naplněnou borůvkami. Pozoroval nás shora, nenapadlo ho, že se honíme taky za kobylkami, domníval se, že tak horlivě jen paběrkujeme v borůvčí, a je prý lepší jísti z misky, než sbírati je po jedné. Přesypali jsme si je do šálku. Přítelkyně se zeptala jemně, jestli je sbírala jeho dcerka, a poslala jí korunu. Tak tedy děkujem, řekl Rusín a znovu opakoval, že po jedné trvá to dlouho. Za úsměv dal úsměv, a kdyby člověk nevěděl o té bídě dole v chatách, mohl by si tu představovati kousek vysněného ráje. Široký hřbet Žyda Magury svítil nad námi žlutohnědě a na jednom spodním místě byl teď pokropen drobounkými skvrnami bílými: to přišlo tam stádo oveček.

Cesta hlubokým Bukovcem, chudou dědinou horskou, málo navštěvovanou, ale pěknou a zajímavou, byla velmi dlouhá. Prohlíželi jsme si tu sušení a močení konopí, primitivní úly, u potoka jsme fotografovali podivuhodnou stoupu na domácí sukno; na políčkách pracovali Rusíni i Židé. Viděli jsme tu několik opuštěných a polozbořených stavení i chat. Starodávnou cerkev velkou, jako téměř všude v těchto obcích. Ačkoliv jsme šli dlouho po poledním slunci, nebylo tu vysilujícího vedra. Na konci dědiny zevlovala na nás dětná rodina židovská, a chudý stařík hned se nás ptal, kam jdeme a nechceme-li, aby nás svezl povozem. V jednu hodinu jsme byli na silnici, minulo osm hodin po našem odchodu z chaty na Plaji.

Přišli jsme poté brzy do sela Izky, zastavili jsme se u prvního hostince, ale Žid a jeho dcera už z dálky na nás horlivě volali, že nic nemají, ani pivo, ani víno, ani sodovku. Snad obchodují jen pálinkou a denaturálkou. Šli jsme se podívat na cerkev a hřbitov, přelezli jsme k tomu cíli plot, cerkev je typu lemkovského, barokního a z roku 1798, ale tu už jsme slyšeli z nedaleka mručení auta, které vyjelo po poledni z Volovojí. Bylo totéž, které nás vezlo před třemi dny do Volovce, a k malé radosti tří turistů a dvou hranatých Židů se zavazadly jsme se do něho vmačkli, kdežto majitel se uvelebil jako obvykle na stupátku. A letěli jsme dolů, dýchavičně jsme lezli nahoru, duněli jsme po dřevěných můstcích pochybné jakosti a jednou jsme se rozběhli do příkrého kopce, ale nemohli jsme dál a musili jsme couvnouti k lepšímu rozběhu. Nicméně urazila ta stará herka se ctí těch 19 km z Izky přes Pylypec, Podobovce, Huklyvyj, Talamaš do Volovce.

9. srpna

Poněvadž jsme včera odpoledne důkladně odpočívali, vyšli jsme si dnes ráno na procházku proti říčce Viči, která protéká Volovcem, dolů k bukovým a dubovým lesům a k trati na Svaljavu. Ještě v obci jsme potkali našeho známého žrouta kilometrů, s nímž jsme loni na tuře k Popu Ivanu šli chvíli z Trebušan podle Bílého potoka. Ihned nám vyprávěl, kde už zase byl a kam půjde, měl na zádech ohromný batoh tak ke 20 kg, ale byl zřejmě unaven a vysmahnut, tak jsme ho poslali rychle ke Grünbergovi. Za obcí jsou vlevo na svazích dřevěné můstky a podobné přípravy pro vojenské kursy lyžařské. Terén lyžařský je prý tu znamenitý, ale nás to nezajímá; milujeme v přírodě klid a mír, teplo, slunce, zeleň. Na zpáteční cestě se lekla naší zvědavosti u polovyschlé strouhy malá užovka tak, že vyvrhla pulce. Je těžké vedro pod mraky.

10. srpna

Máme tu malou přítelkyni, osmiletou divošku Hafku, dcerku Rusínky, která slouží v našem hotelu. Snad ji k nám přilákala přítelkyně, poněvadž ráda rozdává bonbony, má-li nějaké. Ale myslím, že více na Hafku působilo to, že jsme si jí vůbec povšimli a s ní hovořili. Není na to asi zvyklá. Umouněná, rozcuchaná, v tenkých šatečkách na soročce, která by mohla býti její jediná, roste jako luční květ u silnice, povídá mile a je veselá přes svou chudobu.

Dnes dopoledne šla s námi Hafka do lesíku nad tratí jako skotačivý psík. Chodí do „ruské“ školy a chtěla by prý choditi do školy české. Snad proto, že budova české školy činí tu jistě dojem pravého paláce.

Odpoledne jsme si vyšli opačným směrem do Kanory. To je malé horské selo nedaleko Volovce, ze silnice přímo k severu, v rokli pod polskými hranicemi. Prošli jsme je na malé výzkumné procházce podle potoka až nahoru k dřevěné cerkvi, pod níž je velmi pěkná dřevěná škola rusínská. Viděli jsme v této chudičké obci ku podivu čilá děcka s buclatými červenými tvářemi. Malé děvčátko, které jsme podarovali, šlo s námi veliký kus cesty a mile žvatlalo. Jiná děcka přibíhala z chat nebo luk a nabízela „marmarošské démanty“. To je teď dětská živnost v celém kraji. Do našeho hotelu ve Volovci chodí s nimi chudá rusínská mládež téměř denně. Menší děcka dělají to tu a tam kratčeji: Panočko, dajte korunu! Dva malí uličníci pod kanorskou cerkví hodili po nás kamínkem, když jsme jim nedali. Malým kamínkem, jako to dělají uličníci bezpochyby na celém světě; v Čechách bývá často jistě větší. Což dodávám proto, abych nepřispíval k legendě o turistickém martyriu v této zemi.

Před chatou předla stařena. Chystali jsme na ni svůj aparát. Narovnala si šátek, měla špatný nápad vstáti a držela. Ale usmíváme se, usmívá se tedy také. A pak jsme se vraceli z kamenité Kanory, která nás nezarmoutila, stinnou silnicí podle Viči. U Volovce hnala Rusínka domů husy: hajduli vaš vaš vaš vaš, hajduli vaš vaš vaš! Tak jsme to aspoň slyšeli a líbilo se nám to.

11. srpna

V devět hodin dopoledne jsme jeli vlakem k beskydskému hřebenu na polské hranici. Dráha tu neobyčejně stoupá, po viaduktu 45 m vysokém přijedeš do poslední čs. stanice železniční, nevalně zajímavého Skotarska se starou dřevěnou cerkví, a pak dvěma dlouhými tunely na pohraniční zastávku Km 67,6, kde jsi vyklopen, nejedeš-li do Polska, kdežto vláček pokračuje beskydským tunelem do Lawoczného.

Nad tímto Km 67,6 stojí napravo na svahu nová velká budova finanční stráže a nalevo vystupuje pěkná serpentina lesní na pohraniční Vysoký Tin (1014). Na křovinatých svazích byla chudá senoseč a mnoho jahod podle široké cesty. Nahoře pro stromy nebylo vyhlídky. Odpočíval jsem na hraničním mezníku, a přítelkyně měla malou zlomyslnou radost, že si může bez pasu a beztrestně vykračovati „v Polsku“. Je prý tu nejlepší vzduch v Československu.

Poněvadž na vlak bylo brzy, vraceli jsme se údolím Studeného potoka pěšky po silnici nesmírně horké do Skotarska, odkud vlak odjížděl k Volovci v půl dvanácté.

12. srpna

Je stále veliké vedro. Šli jsme dopoledne zase dolů k Viči mezi lesy a dlouho jsme se v říčce brouzdali a povalovali po balvanech. Její koryto je místy velmi široké, ale vody je tu teď nemnoho. Větších ryb jsme neuzřeli.

Veselá Viča, sousedka Latorice, s kterou se spojí dole před Svaljavou, ubíhá tu z Volovce k jihozápadu lesnatým údolíčkem horským pod Bužorou. Vede tudy cesta do Svaljavy a dráha až do Mukačeva, jinak však je tu klid a mír, a Viči se vine širokým kamenitým korytem tu a tam několika proudy.

V slunném zákoutí na břehu jsem plašil přečetné ještěrky. Obyčejné hnědozelené ještěrky, které jsou také u nás. Když přítelkyně přišla od vody za mnou, našla tu ještě jednu. Schovala se jí do kořenů. Ale přítelkyně si tu sedla, že si na ni počká. Nečekala dlouho, ještěrka nebyla asi ještě po obědě. Chtěla ji škádliti tenkým proutkem, ale zvířátko pokládalo proutek patrně za červa a s lapající tlamičkou běhalo za ním jako kotě za klubíčkem. Tohle jsem ještě neviděl. Přinesl jsem tedy kobylky, slupla je a hned poté ještě malou můrku. A znovu běhala za proutkem až na cestu. Přítelkyně jí k tomu tiše zpívala hajduli vaš.

V poledne přišla do Grünbergova hotelu malá společnost polská, která si vyjela na výlet „do Československa“. Dříve se to dělo velmi často, teď dosti zřídka. Pojedli kyselých okurek s chlebem, některý něco lepšího, kupovali si naše nejlacinější cigarety po jedné, objednávali si osminku sladkého schönbornského piva a poslali pohlednice. Není peněz. Jsou teď větší chudáci než lidé u nás, podotkl hoteliér.

Odpoledne jsem psal, a přítelkyně šla do nádražní restaurace přečíst si nějaké české noviny. Ve výčepu hrála rusínská společnost v karty. Byl při tom jakýsi doktor; chtěl okrásti své spoluhráče o 10 Kč. Dostal pár facek, a byl z toho větší povyk. Panička, česká turistka, která byla náhodou při tom, přiběhla do restaurační místnosti celá udýchaná, tiskla si ňadra, která se jí mohutně dmula, dopadla těžce na židli a pak řekla: „Chudák, takový inteligentní člověk, má to tu život!“ A pán vedle dodal: „Nemá se zahazovat s takovými lidmi“ (t. j. Rusíny). Jak se tedy zdá, mají to Češi už v krvi, že sympatisují snadno a rychle s každým „inteligentním“ zlodějem na chudém lidu. To je ovšem stanovisko výrazné třídní. Takovými turisty se hemží teď tu a tam Karpatské Rusínsko, a člověk by se nedivil, kdyby vznikl u domácího lidu skutečný odpor proti vpádu západníků s takovými zásadami a s takovou morálkou…

Volovec je také jen malá horská obec, ale má nádraží. Ve všední dny — t. j. mimo sobotu — jezdí sem židovská auta z Volovojí a Nižních Verecek k vlakům. Tohle nádraží závidí jistě Volovci Volovoje, které mají okresní úřady, ale jen mizerný autobus do Hustu a na hranice. Proto tedy je Volovec ve Volovojích trochu pomlouván. Ač je docela půvabný, má velkou moderní školu českou, jednu nebo dvě skutečné vily, krásné stromy a turistického jednatele až příliš horlivého, v jednom směru to přece zasluhuje: nelze tu v krámech mnoho dostati, denně pozoruješ, že něco chybí, na př. máslo nebo sodovka. Velká rodina Grünbergů má tu vedle pily, vily a hotelu také malý „módní dům“ elegantního zevnějšku, kde jsme dostali i české filmy pro naše aparáty, a dokonce skřipec mi tu dobře spravili. Baťův sklad byl otevřen právě v těchto dnech, ale chybí tu řádný obchod se smíšeným zbožím a potravinami, jakým se honosí Volovoje zásluhou legionářského družstva. A přece Lidové noviny jsou tu téhož dne odpoledne, mohla by tu tedy býti i čerstvá hojnost potravy méně duševní, aspoň v sezónách.

Dobrému a levnému hotelu Grünbergovu narůstá konkurence. Přestavují malý hostinec a řeznický závod na Ruskij narodnij dom a Slovanský turistický hotel v československých barvách. Včera se jim stala nehoda. Fasádníci ozdobili střed průčelí dvěma dubovými listy se žaludy. Bude prý to ihned napraveno větévkami slovanské lípy…

Volovec je malé, útulné, „romantické“ selo v krásné zeleni. Na jihu ční nad ním zamračený Tomňatyk, jehož stará čepice holá se podobá odtud mladému prsu, a vedle něho se vlní Plaj se svítící chatou. K západu se zdá jeho údolí uzavřeno hluboce zalesněnou Bužorou (1097), k severu se vine po vrších serpentina k Nižním Vereckám, a k severovýchodu můžeš jeti vlakem k beskydskému sedlu na jahody mezi lahodnými lesy. Nemluvím o velkých turách. Lidé dobré vůle dovedou tu dobře zdomácněti. I Češi. Po osmi letech se tu onehdy loučila s Volovcem rodina finančního inspektora. Bydleli právě před naším hotelem v pěkném domku za Vičou, s malým hospodářstvím a s malením v prostorné zahrádce. Houpavá lávka vedla k nim přes Viču, je po ní zakázáno chodit, ale to je jen formalita, a opodál je řádný silniční most. Předvečerní loučení v hotelu trvalo dlouho, a ráno kapaly hojné slzičky. Jsou tu ovšem i lidé nedobré vůle jako všude, všelijací inteligenti, kteří jsou věčně na vahách, s kým by bylo lépe táhnouti, zda s Rusíny, Maďary nebo Čechy.

Český učitel z učitelské výpravy hlásal tu při stole: Všecko počeštit, jediná pomoc! Mnozí usedlí Češi jsou tu, žel, stejného názoru. Z tohoto hrozného omylu byla postavena loni ve Volovci representační česká škola trojtřídní za milion Kč; neviděli jsme na karpatském venkově ještě školní budovy tak pěkné. Minulého školního roku chodilo do ní 96 žáků, z nich 14 českých, ostatní židovští. Nějaké českožidovství není tu však známo. Rusínská trojtřídka pro 350 žáků se tísní ve dvou starých barácích. Budeš se diviti, že stavba takové české školy byla tu pokládána za provokaci? A že takové omyly a hříchy trknou někdy i člověka, který sem nejde vlastně za politikou, nýbrž za krásnou přírodou a svérázným lidem?

Trkly nedávno také pokrokovou výpravu studentskou. Nečetl jsem jejích referátů a dojmů, ale v agrárním deníčku zakarpatském jsem četl při této příležitosti vyhrůžky nežádoucím cestovatelům po Karpatském Rusínsku. Pisatel, zdá se, zapomněl, že jako český vlastenec má dnes pokládati Československo za jednotný stát a tudíž každého československého občana za rovnoprávného v Čechách jako na Slovensku a jako v Karpatech: zapomněl se a promluvil jako koloniální dráb.

13. srpna

Četní zemědělští dělníci přijíždějí teď ráno vlakem z polní práce v šťastnějších krajinách a vracejí se, většinou se ženami, které opatrují výdělek na svých ňadrech, po volovecké silnici do svých sel. Před hotelem se zastaví tu a tam nějaká skupina na sklenku, a některý mladší člen hraje jim k tomu na skřipky. Je to jejich veselá chvilka, ale celkem činí tyto návraty a průvody dojem docela smutný.

Loučíme se s Volovcem. Osmiletá Hafka divoška nás nespouští s očí, tulí se, ruce se snaží nám líbati, a že pojede s námi. Ještě nikdy prý nejela motorem. Její matka je vdova a posluhuje v hotelu snad za pouhou stravu pro sebe a Hafku, neboť žínky tu nevydělávají. Ostatní dvě dcery slouží již někde. Umouněná Hafka, když jsme nuceni říci jí, že máme málo hroši (grošů), chce nám odpustiti velkomyslně korunu, kterou jsme jí slíbili na rozloučenou, ale jiným prý nesmíme také dáti. Rozhodně však pojede s námi: bude v Praze práti panice soročky.

A dnes tedy se nás drží od časného rána a teď pláče úpěnlivě, když čekáme u nádraží na auto do Nižních Verecek. Zastavíme u hotelu pro zavazadla, tak se Hafka veze kousek s námi. A teď, Hafko, sbohem, pošleme ti obrázek.

Vyskočila divoce z vozu a přes potok letěla vzhůru do stráně na serpentinu, po které pojedeme. Stála tu a plakala, a když jsme jeli mimo, hodila na nás zuřivě hrstečku písku. To byla její zoufalá pomsta…

Rádi bychom se nejkratší cestou dostali z Volovce na Užok, nikoli pěšky, poněvadž tura po hřebenech nebyla by pro nás již užitečná a se zavazadly ani proveditelná, stejně jako tura po cestách, nýbrž nějakým povozem selským nebo židovským: ve Volovci nás ujišťovali, že to z Nižních Verecek nebude nesnadné. Tak jsme tedy jeli regulérním autem židovským vzhůru serpentinou z Volovce po silnici, která je dnešní formou prastaré cesty dopravní do Polska, končinou nijak zvláště zajímavou, jejímž jediným půvabem pro nás byla poloviční silueta Boržavské poloniny, na kterou jsme se ustavičně dozadu ohlíželi.

Z lidských řečí jsme si neučinili o Nižních Vereckách jasné představy; měl jsem původně chuť je pokládati za obec poměrně výstavnou a vyspělou, neboť kdosi tu měl ten nápad, že mě podle prvních zpráv o mé pouti republikou v Lidových novinách požádal o přednášku. Byl jsem dokonce tak naivní, že jsem se z počátku na tu přednášku těšil a sliboval si od ní nějaké zajímavé poznatky. Po zkušenostech s českým živlem na Zakarpatsku, ostatně už po některých zkušenostech s přednáškami na Slovensku, vzdal jsem se úplně tohoto nápadu, a do Nižních Verecek jsme přijeli „inkognito“.

Auto, v němž seděly s námi tři maďarské Židovky, abych tak řekl kulturní, to jest městsky vyfintěné a namalované, a jeden neškodný spoluobčan s pejzy, vyklopilo nás před Ruským národním domem, v němž jsme byli nuceni přes svou nechuť k těmto záludným podnikům se ubytovat aspoň na jednu noc.

Narazili jsme na Rusíny ve výčepu a nečetné české lidi ve dvou dalších hostinských místnostech, je neděle, a smířili jsme se jakž takž s primitivní sednicí turistickou, do které jsme si musili vyžádati aspoň čistá prostěradla. Dostali jsme sem také větší kus svíčky. Konstatovali jsme zároveň, že hostinský je Čech, druhý nájemce, řezník, který tu servíruje potravu, rovněž Čech, a že téměř všecky nápisy a plakáty jsou také české nebo slovenské. Jediný rusínský nápis v hostinské místnosti za výčepem byl nade dveřmi: Východ!

Učinili jsme krátký pokus projíti se obcí, kterou protéká Latorica, tady stejně nevzhledná jako všecko ostatní. V protějším řeckokatolickém kostele bylo „požehnání“. O nějaké krojové čistotě není tu již mnoho potuchy, nic opravdu svérázného nebo esteticky zajímavého jsme tu nenašli, a z kostelní předsíně nás vyhnal ošklivý puch, nikoli ten známý pach z ovčích kožichů, nýbrž docela obyčejný puch lidské nečistoty.

A pak to na nás náhle sedlo. V těch selech kolem Volovce a Volovojí je jistě také černá bída s celým svým ohavným průvodem, ale ty obce, které jsme viděli, Bukovec, Izka nebo Kanora nebo ještě více na východ Sojmy, Majdan, Toruň, si zachovaly aspoň vnější svéráz, jakousi slohovou jednotu, která přikrývá jejich bídu estetickou ilusí uprostřed krásného kraje. Ale v Nižních Vereckách se na tě hrne již nepokrytá a bezostyšná zchátralost hmotná i duchovní. Kromě několika úředních budov, dříve panských a udržovaných ve snesitelném stavu, jsou obytné hromady podle silnice jedinou výstavou odpadků lidské bídy. Zbědačelý člověk se zdá tu vraceti se úplně k původní neznalosti hnusu a ošklivosti, která byla vlastností přírodních lidí, ale bývala vyvážena jednotným slohem života a primitivní kultury. Zde není zahalena ničím; zanedbaný lidský tvor tápá tu v nahotě zuboženého, hladového živočicha. Nečistota, nedbalost, netečnost, logický doprovod bídy, která kromě trochy náboženského opia nemá na světě už nic, co by se podobalo povznášejícím citům, činí tu z materiálních prostředků života ohyzdné smetiště a z vlastního života špinavé neštěstí. Rozbité domky a chaty jsou ohavná doupata domestikovaného živoření, lidé ve špinavých hadrech se podobají raněným živočichům z klecí chudého zvěřince: nikde místečka, nikde tváře, jež by tě povzbuzovaly k optimistickému pohledu na život, tolik potřebnému k práci i zápasům. S večerním šerem se tě zmocňuje ošklivost a padá na tě hrůza…

14. srpna

Vydali jsme se dopoledne na malou procházku podle Latorice vzhůru, směrem k Pikuji nebo Husli (1405), jejíž špička čouhá za kostelem v dáli nad olezlými vrchy. Periferie Nižních Verecek je ještě hroznější než střed obce, třebaže je okrášlena hojnou zelení. Tady bydlí lidé v uplácaných děrách s vysokými střechami rozbitými a jedí někdy jen dvakrát, třikrát v týdnu. Poledního kouře z domků tu neuzříš. A tady je také svět, kde choroby z bídy a kreténství jsou hromadným zjevem. Dosud jsme potkávali v Zakarpatsku jen velmi zřídka slabomyslného člověka. Zde tvoří již určité procento populace. Oslovují tě nesrozumitelnými bláboly a skřeky, pronásledují tě kalným zrakem cizím, v němž zasvitne jen, když daruješ cigaretu, a zasvítilo by ještě více, kdybys mohl nabídnouti kořalku nebo denaturovaný líh.

Jsme v říši agrárního poslance Ščereckého, boháče pevně sedícího na této bídě a přičinlivého rusifikátora verchovinských Rusínů. Povídá se teď o něm, že chce založiti rusínskou stranu národně sociální…

Kraj, který není ošklivý, ale teď v srpnu už poněkud vyprahlý a smutný, činil by na nás lepší dojem snad, kdybychom neměli tolik vzpomínek na nejkrásnější přírodu karpatskou a chudý svět, aspoň navenek méně zotročený. Na Latorici jsou tu a tam kouty velmi půvabné, ale cítíme, že jsme se už rozloučili se vzrušující krásou karpatskou: doba nám pokročila, a naše mírná únava fysická i mentální potřebovala by patrně silnějších vzruchů, než jaké si budeme moci ještě zjednati v tomto severozápadním cípu země, aby se nám vrátila veliká radost. Také stav našich tobolek nás nutí k rychlejšímu tempu.

V poledne po návratu přinesl nám hostinský na uvítanou balík novin. Byl to Venkov se všemi odnožemi. Nedotkli jsme se ovšem této znamenité stravy. Slíbil nám opatřiti člověka, který by nás dovezl do Vološanky pod Užokem. Bude prý to státi asi 60 nebo 80 Kč. Turistických průvodců s koníky tu není.

Večer

Pracovali jsme trochu a večer v hostinci jsme se dověděli, že náš hostinský Rusína s povozem nezjednal a že jízda povozem je vůbec těžká a velmi dlouhá, že prý bylo by nám vyjeti ve 3 hodiny ráno a dojeti pozdě večer.

Pak přišel mladý Rusín, který sice cestu nezná, ale jel by za 120 Kč. To by ovšem oklika vlakem byla lacinější a mnohem méně úmorná. Vyhnuli bychom se také nebezpečí, že nás někde vysadí a ujede. Přišel druhý, který řekl hostinskému, že by jel za 80 Kč, ale teď chce už 150 a jinak s námi nemluví. Cesty také nezná.

Vůbec zmizela už družnost, ochota a přívětivost domácího lidu, jež nás dosud provázely po celém tomto kraji. Všude cítíš, že tady jsou Rusíni vychováváni jen bídou a záludnými lidmi k nevraživosti a netečnosti. V těchto končinách také mezi Nižními Vereckami a Užokem vyskytly se tu a tam ony nepřátelské útoky na turistické chaty, turistické značky a snad i turisty samé, o nichž bylo nedávno psáno v Lidových novinách. Ale opakuji: jen v tomto nejzuboženějším a nejhůře vychovávaném kraji verchovinském; jinde je tomu v tomto směru jistě tisíckrát lépe než na Slovensku, ba i než v Čechách, kde přece nic nehlídaného neobstojí. S tím povozem bychom pochodili asi lépe u některého Žida, ale kde ho teď pozdě večer hledati. Na radu přítomných četníků^[6] se rozhodujeme pro jízdu autobusem do lázeňské Poljany, odtud do Perečina a pak vlakem do Vološanky. Chtěli bychom užockému kraji věnovati aspoň tři dny.

Ptáme se hostinského, můžeme-li ráno o půl páté před odjezdem autobusu dostati čaj nebo kávu. To by bylo těžké, odpovídá, spíme až do deseti.

15. srpna

Ráno, když jsme po čtvrté hodině procházeli hostinskou ratejnou, seděla tu ještě česká společnost při kartách, většinou uniformovaní lidé, kteří tu seděli už večer, a — hostinský dřímal za stolem. Znova sedla na nás jakási hrůza — z toho puchu kolem, z té netečnosti vyhnanců, z té zoufalé ubíjející hry, a utíkali jsme se svými batohy a kufry na silnici, k žalostné garáži autobusu, před níž na hromádce kamení čekala už židovská babka, která pojede do Svaljavy. Ze židovské krčmy vyšel jakýsi mladík. Jdu se tam podívat skleněnými dveřmi, zda bychom aspoň zde nedostali trochu čaje. Je chladné ráno. Ale vidím jen židovskou rodinu, spící tu za dveřmi v jakýchsi peleších. Polonahý krčmář starý mě zpozoroval nicméně, vyšel a ptá se, co si přeji. Čaj bude později, řekne. Kořalku dal by asi hned. Také z domku vedle garáže vyhlédne košilatý Žid a upozorní nás, že autobus pojede včas. Procházíme se zimomřivě kolem svých zavazadel, babka na štěrku se vyptává přítelkyně na celou rodinu, středem silnice jde vousatý Žid, zastaví se u mne, vyptává se také, mluví jiddiš a diví se, že nerozumím německy, na druhé straně tlusté, sražené, slabomyslné děvče rusínské křičí cosi těžce na jinou ženu…

Sedáme do špinavého autobusu, plného odpadků kdovíjak starých, jako do prostředku spásy. Je brzy naplněn pestrou společností nevzhledných lidí. Židovská babka, se svým rancem nepohodlně vklíněná nad mým kufrem mezi mě a druhého svého souseda, vytahuje lahvičku, ve které je na dva prsty tekutiny, kterou si koupila před odjezdem: otevře ji a čichne si k ní a zaplaví nás odporným pachem denaturovaného špiritusu. Dvě rusínská děvčata jedou na maliny. Obě se usmívají, jako by jely na nějaké krásné dobrodružství. Jedna má mrtvé oko, všední zjev tady.

V Poljaně se dovídáme, že autobus do Perečina jezdí teď jen v neděli. Nezbývá nám, než utéci se do lázeňské restaurace a čekati několik hodin na druhý autobus do Svaljavy. Aspoň posnídáme a zahřejeme si vychladlý a znechucený žaludek. Jsou již na štěstí vzhůru, sám hostinský, Žid, brzy přijde a ochotně i lacino nás obslouží. Lázně s populární kyselkou jsou dobré a poměrně i vzhledné v krásném kraji horském. Projeli jsme hluboká údolí s několika obcemi a s mohutnými lesy na svazích. Mnoho jsme toho ovšem ze zavřeného a nacpaného autobusu neviděli. V lázních byla právě kolonie dětí z Výloku. Také je tu malé sanatorium pro tuberkulosní.

Pak tedy v půl desáté znova autobusem, poněkud slušnějším, do Svaljavy, deset kilometrů údolím minerálních pramenů. Podle pověsti přišli prý tímto směrem Maďaři před tisíci lety do uherské nížiny. Motorový vlak do Mukačeva jel ihned, a tak nám zůstala Svaljava se svou kotlinou blíže neznáma; tentokrát jsme toho jaksi vůbec nelitovali.

Mimo Pasiku, schönbornský Berežský zámek, Činadievo, Kolčinov a stále podle Latorice s pohledem na vzdalující se hřebeny horské jsme urazili do Mukačeva vlakem asi 27 km. Nevyspalí, unavení těmito jízdami a přenášením kufrů více než nějakou turou, otrávení poněkud nepříjemným koncem své pouti po severu této země i návratem do civilisace, dali jsme se dovézti židovskou kibitkou do Csilagova hotelu k obědu a podřepěli jsme si pohodlně také v jeho velké kavárně. Před kavárnou, když jsem si prohlížel turistické fotočky, oslovil mě česky mladý číšník, a poznal jsem v něm jednoho z hochů, které v chatě u Toruňského jezera jsme pokládali za maďarské studenty. Také s Konstantinem Bieblem a jeho ženou jsme se tu setkali. Chtěl nás mermomocí svézti v autu, jejich rodinná společnost měla tu dvě a jela rovněž do Užhorodu, a my bychom byli rádi také ušetřili, ale sám si nevěděl rady s místem, kterého už v autě neměli — a tak jsme odjeli v půl třetí autobusem, vystoupili jsme v Užhorodě u Karpathie a byli jsme rádi, že se můžeme už zbaviti veškeré přítěže a řádně se umýti.

Večer jsme poseděli u Purmy a na korsu jsme si pohovořili se známým ukrajinským studentem, který velmi rád debatuje.

16. srpna

S dvěma pražskými přítelkyněmi, které jsem ráno náhodou potkal před Korunou, promarnili jsme po městsku den. Spolu s užhorodskými přáteli trvalo to až do jedné hodiny noční.

17. srpna

Naše finance jsou v tak bídném stavu, že se už na Užok nemůžeme odvážiti. Odjedeme v sobotu ze Zakarpatska rovnou až do Liptovských Holí, kam mě ještě před naším odjezdem z Prahy pozval prof. O. Havelka, správce chaty na Zverovce.

Most přes Uh poskytl nám dopoledne pěknou podívanou na veliká hejna pořádných bolenů, kteří se v řece pokojně slunili. Zástup lidí je ustavičně obdivoval.

V Užhorodě je kostel, k němuž je konána 19. srpna jakási mariánská pouť. Do města přicházejí malá, nevzhledná a ječivá procesí chudého lidu s ověnčenými křížky a předříkávačkami. Dnes ráno jsme seděli u kavárenského okna: židovští žebráci obého pohlaví, jeden za druhým, táhli ulicemi a chodili si pro páteční pětihalíř do židovských obchodů. Někde jim ukázali jen papír, na němž stojí bezpochyby psáno, že obchodník přispívá na souvěreckou chudinu oficiálně. Někde dostali také jen vynadáno. Zdálo se, že některým obchodům židovským se předem vyhýbají. Ale mezi těmito umouněnými Židy vidíš tu a tam i otrhance nebo mrzáka „křesťanského“, strašlivou bytost ze žebráckého cechu, belhající se nebo za slepa vlečenou; ti táhnou na pouť, karavana pitvorných profesionálů.

Odpoledne, upozorněni, šli jsme se podívat na tu pouť. V Mlýnské ulici a v ulici Pod kopečkem jsou stavěny stánky. Jsou tu také stolky prodavačů nechutných nápojů a potravin, někde jsou vařené pokrmy připravovány na místě. Jednotliví žebráci a mrzáci v hadrech stojí tu, nastavujíce jednou rukou velký obraz svatý pro almužnu a druhou rukou vyzdvihujíce krucifix nebo růženec za hlasitého a řemeslného povyku žebravého. Druzí se válejí v obludných posicích po zemi, ukazujíce své zkomoleniny nebo rány. Jiní konečně se modlí a žebrají ve vozíčku. Nahoře před vchodem do kostelní a hřbitovní zahrady sedí v takovém vozíku mladý člověk tlustý, kleštěnecké fysiognomie, hraje na harmoniku a zpívá k tomu položenským hlasem; je obklopen davem, zvláště ženami.

A za vchodem na úzké cestě se mění tato pouťová žebrota v strašlivou orgii hrůzy na odiv stavěné. Ve třech, čtyřech hloučcích, úpěnlivě řvoucích, jsou seskupeni tito vyděděnci rozličně zkomolení a znetvoření, ale nevzbuzují soucitu, nýbrž hrůzu, ošklivost a nenávist ke společnosti, která tohle trpí, která nemůže opatřiti těmto tvorům snesitelné prostředí a podporuje nepřímo jejich nemravnou profesi mezi zuboženým davem. Prodírali jsme se špalírem jejich šklebů a skřeků jako jedním zákoutím dantovského pekla, a zatínali jsme zuby, když pak před kostelem jsme viděli maďarského kazatele, kvetoucího rozdavače laciného opia, hlásati hloučku poutníků s uměním výborného herce v hlasu, gestech i posicích otrockou morálku. Za kostelem činil totéž k většímu davu rusínskému kněz stejně dobře živený v řeči česko-slovensko-rusínské, ale způsobem obhroublejším a méně obratným. Každé jeho třetí slovo bylo „žertva“ nebo „žertvovati“!

Na zpáteční cestě jsem si povšiml v Mlýnské ulici mladého, zdravého dělníka, který seděl u zdi na kameni a pozoroval zlostně protějšího mrzáka, válejícího se pod stromem na druhé, nezastavěné straně ulice, jeho odpornou profesionálnost, nábožnou komedii a patrně i jeho výdělky. Srovnával to asi se svou dřinou a mzdou…

18. srpna

Dopoledne jsme se šli poněkud osvěžit za Užhorod do slunečnicových a tabákových polí. Zvláště tabáková pole jsou se svou tmavou zelení a zvláštní skladbou širokých listů velmi pěkná. Světlé, vysoké kytice květné jsou na nich připouštěny jen tu a tam, a tato jejich vzácnost dodává poli tím většího půvabu.

Večer jsme šli s užhorodskými přáteli ještě jednou na pouť. Mezi perníkovými boudami dole se hemžil veselý městský dav, ale nahoře mezi stromy a na trávě starého hřbitova, v těchto dnech promočené všelikou nečistotou, neboť mnozí poutníci tráví tu den i noc na nevelkém prostranství, tvořily v ohavném pachu těl, vlhkého šatstva, neboť ve dne pršelo tu a tam, a laciných potravin skřeky žebráků a ječení zpívajících jakýsi necudný chorál tělesné i duševní hrůzy, zveličované tmou, osvětlenou svíčkami, které si zapálily jednotlivé skupiny nebo tu a tam i jednotliví poutníci, modlící se z knížek. Dříve prý tu nakupovali při této příležitosti Židé vzácné knížky a jiné starožitnosti.

Prchali jsme odtud velmi brzy, ohroženi na těle i duchu. V té chvíli se nám ošklivil i celý Užhorod.

Na korsu na zpáteční cestě mi oznámil ukrajinský přítel, že zítra ráno sem přijede deputace verchovinských učitelů a chce mě při této příležitosti pozvati do sel pod Užokem a ukázati mi tu svéráznost i poměry. Ale musíme, musíme už dál.

19. srpna

Náš odjezd z Užhorodu se podobal téměř útěku. V otrávené náladě z toho ohavného pátku ve znamení žebráků a mrzáků jsme spočítali své korunky, které nám zbývají do konce měsíce, uvědomili jsme si povážlivý počet dnů, strávených v Karpatském Rusínsku, i dobu bolestně pokročilou — a sedli jsme ráno do vlaku. Užok, Volosianka a okolní obce počkají snad na nás i s tím vším ostatním, čeho jsme v rusínských Karpatech ještě neokusili, k čemu máme pevnou vůli se brzy zase vrátiti. Běželo konečně o Verchovinu, kterou jsme už trochu poznali a která nám vězela dosud v nervech. Neradím věru nikomu, kdo jede na Zakarpatsko poznat jeho svéráz a okusit krásu jeho horských divočin, aby počínal východem a končil na severozápadě: jako by vzácné víno zapil sprostou kořalkou.

V Košicích jsme strávili celý dnešní den téměř, neboť spočítavše a uváživše všecko ještě jednou, rozhodli jsme se definitivně, že se zastavíme na slavné trati 301 až v Kralovanech a odtud Oravou se utečeme do lůna Liptovských Holí a do jistého útulku Maťašákovy chaty. Abychom však mohli sem přijeti za dne, bylo nutno vyjeti z Košic o půlnoci. Byl to celkem trapný den v bezbarvém městě, když nebylo chuti k nějakému důkladnějšímu pozorování, a toulka městem byla jen unavující.

Teď večer v nádražní restauraci jsme učinili trudný poznatek. V půl jedenácté nás vyhnali z lokálu II. třídy, kde jsme pili trochu limbašského, do lokálu III. třídy, který je otevřen až do posledního vlaku: chtěli jsme ovšem ve víně pokračovati, abychom tu neseděli a nenudili se naprázdno. To však, co nám tu číšník jaksi neochotně nalil, jako jediné víno, které v tuto dobu měl, připomnělo mi jednak, že jsme ještě na východě, a jednak, že jsem si kdysi omylem přihnul z láhve denaturovaného lihu místo vína. Dva tři lidé přišli sem v té době pro číšku tohoto zostřeného nápoje, myslím, že to byli samí železničáři, nápoje, jejž jsme nechali ovšem státi — mlčky. Ale aspoň na tomto místě věc denuncuji. Nádražní restaurace jsou nejméně oprávněny podporovati lihový mor, i když si toho spálená hrdla chudáků patrně přejí.

20. srpna

Ve tři hodiny ráno Poprad, Štrba. Přítelkyně usnula na lavici konečně uvolněné, já se dívám oknem k východu, kde svítání zápasí s mraky a horami. Tak jsme pozdravili na dištanc — po druhé už v životě — Vysoké Tatry s jejich silnicemi, elektrikami, hotely, s jejich vybranou společností, drahotou, civilisovanou formou. To byla tedy zase partie, kterou jsme odložili na jindy: důkladně okoukanou a zužitkovanou krásu pro divokou stezičku v Liptovských Holích. Chudí, otrhaní, ve zvlčilé náladě jsme neměli pražádné chuti v nerovný zápas s aristokratickou proslulostí demokratické republiky.

A pak tedy v dojemně primitivním vláčku z Kralovan krásným a rozmanitým údolím oravským do Podbielu, podle obcí, kde se vyrábí oštiepek, podle oravské Magury a Oravského zámku na podívanou tak skvělého. V Podbielu čeká obstarožné auto, které vozí také poštu do Bielého Potoka, Hrabovky a Zuberce, zapadlých obcí a průchodu do líbezné divočiny, kde na štěstí „citelnou překážkou návštěvy tohoto krásného zákoutí přírodního je nedostatek vhodných hotelů“. S lesní drahou, prodlouženou až k horárně v Brestové dolině, nelze vůbec počítati.

Lilo se, když jsme z auta vystupovali do Magerčákova hostince v Zuberci, abychom něco pojedli a se dověděli, jak se dostaneme do chaty na polaně Zverovce. Nakonec vyšlo najevo, že bude nejmoudřejší, zanecháme-li kufry v hostinci a s batohy se pustíme vzhůru pěšky. Přestalo pršet.

Cesta ze Zuberce na Zverovku krajinou proměnlivě krásnou je pohodlná a trvala nám o půl hodiny déle, totiž dvě hodiny, poněvadž jsme hledali houby jen tak pro radost a sbírali borůvky pro osvěžení. Je dokonce jakž takž sjízdná i pro auta, která však musí na polovině cesty zastaviti u hájovny Brestové; další cesta je vozidlům zakázána, poněvadž tu má svou honitbu novopečený český lord (za 30.000 Kč od žilinské celulosky), který i finanční stráži zakazuje s úspěchem chůzi po svých pěšinách. Za Brestovou, mimo lesní školky, přijdeme k Studenému potoku, jehož divoká píseň nás provází až nahoru, kde potok se už jmenuje Roháč. Vlevo vystoupí na chvíli pyramidovitá Osobitá (1687), proslulá bohatou a krásnou květenou horskou. Souše na stráních a polomy v lesích, divoký nadbytek zmařeného dřeva, připomínají tu a tam karpatskou divočinu, třebaže základní tón tohoto kraje je jiný.

Zverovská dolina kolem chaty, k níž vede pěšina hustým malením, málo sbíraným, překvapí jako ideální útulek. Obklopena horami, ověnčena smrkovými lesy, poseta drobnými smrčky ve vysoké trávě s bohatou květenou, je jako stvořena pro chatu a východisko na horské tury zdejší. Svědomitým správcem, hospodářem a průkopníkem kraje, ochotným medvědem přitom, je tu již dvě léta prof. O. Havelka.

Z chaty máš volný výhled na Roháče Ostrého, Plačlivého, Přední Zelenou, Tri Kopy, Baštu, Banikov, Přední Spálenou. Jsou krásné za jasného dne tyto hory, většinou rohaté s kamenitými vrcholky a vysoké nad 2000 m, krásné především barevnou harmonií svých šedí a zelení, kterou se tak výrazně liší od poloninských Karpat.

21. srpna

Je krásně, ale musil jsem většinu dne pracovati. Kousek dopoledne jsme probloumali kolem nedalekého jezírka a trhali maliny.

22. srpna

Počasí, poněkud nejisté, bylo po ránu dosti pěkné, tak jsme si vyšli na zkoušku k malým vodopádům s hlučnými spodními peřejemi, tvořeným potokem ze Spálené doliny. Chvílemi nám vysvitlo slunce na cestu lesem, která co do svěžesti a bohatosti vegetace, hmyzu i ptactva zdá se velmi panenskou ještě, ale pak se stává balvanitou a kamenitou, přechází několikráte potok a pralesovitým svahem vystupuje jako neurčitá stezka mezi balvany, kapradinami a rozlitým potokem. Ostrého Roháče jsme viděli chvíli nad sebou mezi smrky jako měkkou, šedozelenou hradbu. Vodopád hučí, je žel nepřehledný, ale je to také spíše půvabná hříčka než nějaký „div světa“ nebo zázrak divočiny, hlavně pro toho, kdo přichází z poloninských Karpat: divoká a přece bezpečná cesta vzhůru stojí však za trochu námahy.

Teď odpoledne nepřetržitě prší.

23. srpna

Prší ustavičně. K večeru při západu se mraky a déšť na chvíli uklidnily, přítelkyně šla na borůvky, ale vrátila se se zkřehlými prsty. A prší znova.

25. srpna

Dolina je mlaskavě mokrá, nehybné hradby krásných smrčků ztepilých jsou prostupovány kouřem hustých i řídkých mlh, jež vystupují rychle vzhůru nebo se valí vodorovně po lesích, kupy a ostré hroty Roháčů mizí v šedivé záplavě a znova jsou odhalovány v nečistých barvách. Na obloze se ustavičně něco válí nebo trhá, a někdy až po smrčky v dolině je všecko nahoře jediná hustá šeď, která si ulevuje lijavcem. Na louce před chatou nemohou a nemohou rozkvésti útlá, dlouho již se modrající poupata vysokých hořců tolitových. Už čtyři dny prší na Zverovce.

Po čtvrté na naší pouti nás vězní trvalá nepohoda pod střechou v kraji, kde je nejvíce příležitosti k rozběhům do odlehlých divočin, a tentokrát nás vězní ve chvíli, kdy nejen zvídavost, ale už také netrpělivá lačnost posledních radostí letních a ještě více potřeba lyrické čistoty v přírodě po smutných dnech trýznivých zkušeností a únavného útěku z nich, činí z nás vězně marně se žeroucí nepokojem.

Pro takové naturfreundy, v dnešním světě patrně již nečasové, jako jsme my, kteří milujeme přírodu pro ni samu a nikoli pro rekordy, které lze po ní nebo na ní páchati, je to věc opravdu dvojnásobně trapná, je-li člověk takto uvězněn v chatě uprostřed horského světa, kterého dosud nezná a který má svůj zvláštní osobitý půvab mezi svými blízkými i vzdálenými sousedy v republice. Včera poodhalil vítr k večeru mraky na Roháčích, a na hřebenu Troch Kop jsme spatřili silný poprašek sněhový. Léto se zdá tu již umírati s tímto srpnem, a my tu marně civíme a oknem se díváme na mokrou krajinu, která vzbuzuje dychtivé laskominy, ale desetkrát denně je pokrývána hustou mlhou a znova polévána chladnou sprchou.

Je nás tu šest turistů a sportovců kromě domácího personálu, jeden po druhém se pokoušíme vyběhnout na chvíli do louky nebo lesa, na houby aspoň nebo na borůvky a maliny, z jejichž bohatství tu nikdo nebere, ale každý se brzy vrací otráven znova nepohodou. A poněvadž není naděje na změnu, nevystoupíme už na Osobitou, nevylezeme k jezerům pod Roháči, nedojdeme na Juráňskou dolinu, která je prý nejkrásnější na Slovensku. Neuvidíme kamzíky ani protěže, které jsou tu zvláště krásné, něžně bílé, aniž co jiného z divočiny, jen liška snad nám ještě zaštěká shora na dobrou noc.

A už se vlastně díváme na nebesa jen s tichým přáním, aby aspoň zítra ráno nelilo, až se vydáme na zpáteční cestu do Zuberce. Bude to těžké loučení neukojených.

26. srpna

Neprší. V půl sedmé jsme opustili nikoliv sami a jako poslední hosté domáckou a přitom odborně vedenou Maťašákovu chatu a jejího ochotného správce-medvěda a šli jsme na Brestovou, kde nás čekalo auto do Zuberce. Cesta podle Roháče a Studeného byla po ránu velmi příjemná, třeba mokrá, na pasekách a lukách u Brestové hořec tolitový už kvetl, také veliký, překrásný bodlák, jehož jméno neznám.

Poněvadž máme poslední korunky a na peníze bude nám čekati nejméně týden, rozhodli jsme se jeti rovnou do Mor. Ostravy, ke Škodům ovšem, poslali jsme Soně již visitku v podobě zavazadel.

Čekali jsme chvíli na stanici oravského Podbielu na vlak do Kralovan. Malý, buclatý, červenolící přednosta, živý, přívětivý a ochotný muž mezi padesátkou a šedesátkou, vypravuje nám o sobě a turistech. Dvacet čtyři léta úřaduje už na této horské staničce, která bude teď změněna v pouhou zastávku, poněvadž stanice se tu nevyplácí. Dvacet čtyři léta — a zdá se mu prý, jako by nedávno sem přišel. Za maďarského režimu byl tento kraj zcela opuštěn, nyní turisté poněkud přibývají. Ale až tu prý bude jednou hotel, bude konec, z Vysokých Tater se prodlouží civilisace a hrabivost až na Roháče. Tento mužíček, který už nyní se leká stesku po horách, až půjde do pense, je našinec. Druhý našinec, který by nás pochopil, je inženýr, jenž tu s námi čeká: vrací se z Liptovských Holí, kde zná každý kout a po dobu svých prázdnin žije jen na horách a s horami. Třetí našinec, samotářský inženýr mladý, zůstal ještě nahoře: spí samoten v jakési staré kolybě, a do chaty na Zverovku chodí plaše něco si přečíst, je-li ošklivé počasí. Není tak málo našinců, pro něž pobyt v divočině je něco více než módní obyčej nebo milý oddech nebo maniakální sport, jsou to však lidé, kteří rozpor mezi kapitalistickou civilisací a pudem k pravěké svobodě pociťují více nebo méně jasně a v čisté, nevydrancované a nezpeněžené přírodě jsou šťastnější než v úloze domestikovaných členů obludné společnosti. Liptovské Hole mají dosti takových vyznavačů…

V pět hodin odpoledne jsme vystoupili v Moravské Ostravě. Vyzáblí, umounění, otrhaní se špinavými batohy na zádech jsme se kymáceli do ulic s bolestnými pocity člověka, který byl právě zatčen pro zločin. Cihlová a betonová hromada pro středoevropské mravence se nám zdála v prvních hodinách nesnesitelně ohavná. Přece jen jsme hodně odvykli této strašlivé a vyšperkované všednosti, těm ulicím, činžákům, kavárnám, parkům, tak příšerně známým, i když člověk přijde po prvé do některého takového mraveniště.

Koupelna, převlékání, já do zeťových šatů, holič a brzy postel, měkké, pohodlné, široké postele — ale stesk vězí ještě hluboko v srdci.