ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

28. dubna

Konečně! Rychlík dusá se suchou písničkou k Přerovu. Konečně dosti daleko od města nesnesitelně už protivného. Kdyby tak mohl člověk říci na neshledanou, na neshledanou, město prolezlé tukem trubců a prolhaným papírem žurnalistů, město zdivočilých maloměšťáků, město katolických estétů a vlasteneckých krys, město křesťanských filosofů a našminkovaných panáků, město veršovců, hvězd a snobů, město… dlouhá by to byla dnes nomenklatura ošklivosti… město zatracené přes tucet spravedlivých.

Střízlivě uvažováno ovšem a přes ty tři předchozí měsíce nechutného shonu a trýzně, nikdo nám tu přímo neublížil nad normální potměšilost bližních, ale tolik, tolik se nám jich zhnusilo, chrobáčků s kuličkou, poněvadž jsme už do té horlivosti jejich viděli roentgenovýma očima.

Jak snadno a rychle zapomínáme, bylo-li nám osobně ublíženo! Kus dobré práce a chlapského mravu stačí nás usmířiti s člověkem, který mimochodem ranil. Tak tomu aspoň bývalo, tak by tomu mohlo býti posavad. Ale zpozoruješ-li pojednou, že se lidé kolem tebe v nedlouhé době vlastně docela změnili, že valem ztrácejí vlastnosti bližních i tam, kde zvyklý byls hledati své bližní, staneš se nedůvěřivým a citlivým i tehdy, běží-li jen o věci soukromé. Děje se s lidmi a — poněvadž ryba hnije od hlavy — tedy především v městě, z něhož prcháme, něco podobného tomu, co se dělo s vojáky na frontě. Strhali se sebe brzy veškeru civilisační a kulturní slupku a počínali si na pohled jako zvířátka. Přesto si však zachovali velmi často lidské city. Dnes je to horší: lidé sice neodkládají svých civilisačních a kulturních hávů a škrabošek, ba mluví dokonce velice mnoho o civilisaci a kultuře, ale jejich pravé city a pohnutky jsou z ledví domestikovaných dravečků. Krise pořádku, fakt již v celém rozsahu jasný a ve všech svých rozličných odvětvích zřetelný, počínajíc hospodářskou bezradností a končíc ubrečenou a pobožnou lyrikou, přizpůsobila s úžasnou přesností a neodvratností obraz mravů obrazu hospodářskému: lidé už ani nechtějí býti uznáváni za to, co skutečně vědí a dovedou, to je vedlejší, poněvadž dnes rozhodují cesty a methody, za něž bývali lidé v normálních dobách hrubě peskováni a jež zahrnujeme v blíženecký pojem reakce a korupce. A když tedy vidíš kolem sebe vypočítavou konformnost, horlivou až k zbabělosti a prodajnosti, a dobrovolnou kapitulaci před všemi fetiši reakce, větříš všude mezi lidmi city vlků k člověku, jenž nechce s nimi výti, a pak hořkost vzrůstá i z nepatrné neshody, třeba nezáměrné.

Ale máme již za sebou toto město a ty tři měsíce mnoha bláhových ilusí a zklamání věru zasloužených, poněvadž chudí lidé mají podnikati všecko bez ilusí a suše kalkulovat, a nelze-li se těšiti na neshledanou, možno se radovati aspoň z počínajících šesti měsíců na jiném a rozličném vzduchu.

Rychlík dusá stále stejně, ale nám se dýchá stále lépe, třebaže ani těch šest měsíců nebude bez všedních starostí a často možná ani bez oněch nevítaných lidí, z jejichž ústřední líhně prcháme.

Známe toho málo z československých zemí. Důkladnější vzpomínku společnou máme jen na kus Slovenska mezi Zvolenem a Banskou Bystricou a na karpatské Rachovsko. Sám mohu ovšem vzpomínati na hornický severozápad a některé kouty v Rudohoří, několik méně jasných už a zastaralých představ mám o českém severovýchodu tkalcovském a sklářském, nu a pak znám Brněnsko a adamovské lesy. S přednáškami a schůzemi prošel jsem ovšem dosti českých měst i vesnic, také moravských několik, ale tehdy to bylo především naslouchající občanstvo, které mě zajímalo, jeho poměr k politickým a sociálním věcem, a o znamenitosti vlastenecké turistiky měl jsem ještě méně zájmu než dnes. Podle mapy je toho tedy dosti, s čím bychom se měli a mohli seznámit, třebaže naše maršruta je předem určena a doba omezena. Jenže, předvídajíce rozmanité nesnáze s časem a počasím, se závazky a hmotnými prostředky, důkladně vystřízlivělí zkušenostmi z doby příprav, tušíme, že bude nám často se nuditi po všedních cestách civilisace a jindy zříci se koutů vzácných.

Musea? Jsou pro speciální zájem a odborné studium vyžadující času; letmé procházky jimi jsou bezcenné. Historické a kulturní památky? Nechtěli bychom projíti všecky hrady a zámky v republice a věru nevíme, proč bychom měli defilovat mimo všecky budovy a domy s pamětními deskami.

Mohu to říci stručně: o přírodu a život nám běží, ale nikoli o přírodu učesanou pro paďoury a nikoli o život průměrných středoevropských občánků a chrapounků civilisovaných, o jejichž dnešních ctnostech poučuje nás důkladně nestydlivá žurnalistika. Dostaneme-li k tomu nádavkem trochu skutečné krásy přirozené nebo umělé, tím lépe.

Odpoledne

Přerov. Čekali jsme tu na spojení. Míval jsem o tomto dopravním uzlu a nádražním a školském městě učazenou představu z dob, kdy jsem projížděl několikrát mimo. Ale od Bečvy, nad jejímž nábřežím vane teď suchý vzduch letošního opožděného jara, je příjemná a zajímavá procházka vzhůru starožitným koutem, mimo valy s nalepenými domky, k Hornímu náměstí a zámku. Bílkův pomník Jana Blahoslava není příjemný. Pro turisty mají tu četné památky českobratrské.

Uherské Hradiště. Byli jsme očekáváni a příjemně ubytováni u Čápa. Jsme tu vlastně u prvního našeho cíle, a naše cesta tu jaksi počíná. Město je dosti zámožné, poměrně pokrokové a má se k světu jako jedno středisko Moravského Slovácka. Ale zevního svérázu tu už nenajdeš, a procházka městem není zvláště poutavá, ač město je jinak docela příjemné. Nové nádraží v „selském slohu“ je ošklivé jako velikánský pavilon z kramářské výstavy. Na takových budovách křičí přímo funkční nesmyslnost nalepeného „svérázu“.

Večer

Večer měl jsem tu první přednášku na této cestě. O umění a vědě v dnešní společnosti. Není to přednáška líbivá. Nebudu nikdy tak zkrocen a praktický, abych povídal lidem věci, které chtějí slyšet, a nikoli věci, které je mohou poučit a pohnouti trochu stojatými duchy. Ale mám zřetel k publiku osvětových sborů, které se většinou o přednášku přihlásily. Mohl by ji podepsat každý poctivější sociální demokrat i poválečný ještě. Ale dnes bude asi leckdy i to příliš drsné pro naše maloměšťáky. Nejsem však A. C. Nor, a přednášky nejsou mým povoláním. Sešlo se dosti lidí a poslouchali dobře. Cítím nicméně, že tyto přednášky před neznámým a nesourodým publikem budou pro mne brzy nepříjemnou stránkou našeho putování. Po přednášce pohádala prý se jistá dáma s kterýmsi občanem. Dáma, která naslouchala asi bez předsudků, neboť inteligentnější ženy to dovedou mnohem častěji než muži, byla pro mě; pán, bezpochyby měšťák třídně již uvědomělejší, byl proti mně.

Hotelové pokoje nám počaly v Uherském Hradišti velikým salonem, v němž bychom mohli tančiti, kdyby nám hrála hudba, a hlavně, kdybychom byli zběhlí v této společenské obratnosti. Máme ostatně raději skromnější a útulnější sednice. Hotelové pokoje budeme asi brzy děliti na zdvořilé a nezdvořilé, poněvadž nám nebude někdy možno jejich zdvořilost si zaplatit. Poznáme možná i takové, které budou na nás sprosté. Ale všecka příkoří, která ti eventuálně činí hotelový pokoj, nevězí v instituci, nýbrž v soudobé hlouposti a hamižnosti lidské. Svou pravou povahou je to laskavý dobrodinec, který po dlouhé cestě vlakem chce ti dáti za zavřenými dveřmi samotu k toaletě a odpočinku i pevný a bezpečný bod pro tvá zavazadla a chce tě propustiti znova do ulic svěžího a volného; který po únavném dnu ti chce poskytnouti klid, ticho a lože ke spánku — zavírá tě jen, když toho potřebuješ, a ihned tě propouští zase do života, kde máš největší povinnosti, nejužitečnější zábavy, nejtrvalejší rozkoše. Jak to bude jednou krásné, jaká svoboda a zároveň jaký svazek společenský, až poutník, jdoucí za povoláním, poučením, zálibou, najde všude připravenu standardní sednici hostinskou pro odpočinek i práci! Až zmizí mrhavá, násilnická, sobecká a samolibá domácnost, kde jednotlivec byl vychováván ke vzpouře proti společenskému svazku, až jej zničil. To už je velmi dávno. Společenský svazek byl vystřídán sobeckou rodinou a sobeckým státem, a prastaré pořádky se zvrhly nakonec v „zbabělou anarchii“ dnešní, zvrhlý liberalismus. Ale zkus dneska se dohodnouti třeba jen s některým filosofujícím mravokárcem, který horlí proti dnešní dekadenci, o té základní pravdě, že svazek společenský je tím slabší, čím silnější je rodina a stát, a tím silnější, čím obě tyto instituce třídního panství jsou slabší, a prohlásí tě za blázna nebo anarchistu.

29. dubna

Autobusem do Buchlovic. Ale opožděné a suché jaro nedovedlo dosud vykouzliti živých krajin, ojíněných nedostižným půvabem probuzené přírody. S okraje buchlovského lesíka je velmi pěkný pohled na Buchlov, tři kopečky s hradem uprostřed a s Holým a Modlou po stranách, ale chybí tomu ještě zeleň. Těšíme se krásnému počasí, za kterého počínáme svou cestu, ale zároveň litujeme, že veliké sucho zadržuje rozmach jarního vzrůstu. Všude to cítíme: bojácně rozkvétající fialky, plicníky, podléšky, sasanky, petrklíče se zdají trpěti krutou žízní, pupence stromů pukají tak váhavě. Oblaka, rozháněná větrem, odpírají jim rosu, a vítr vysušuje poslední vláhu.

K polednímu snídáme na hradě. Je tu všecko pečlivě ošetřováno a připravováno pro turisty. V sednici hostinského zpívají kanáři, a zavalití manželé jsou ochotni odpovídati na všecky otázky. Usedli jsme však jen jako ptáci a odlétáme brzy chřibskými lesy nahoru dolů. Jsou velmi smutné ještě, a silné slunce nemůže je osvěžiti. Byly letos hodně probírány, také polomy po těžkých jinovatkách byly tu značné, všude je klestí vázáno do otýpek a odváženo. Kukačka, kterou slyšíme letos po prvé, slibuje nám tu však ještě dosti let, abychom se příliš nermoutili.

Velmi půvabnou dědinou polohorskou je Salaš. V takové krásné obci, poněkud zapadlé a jakoby kolébané v klíně vysokých lesů, zmocní se mne vždy touha po životě docela prostém, informovaném sice a třeba i věnovaném literatuře, ale pohlížejícím na kulturní dění z takové dálky, aby člověk neviděl jeho znechucujících šlaků a nahých histrionů. Staré myslivny mne vábí nejvíce, mají pro mne zcela romantickou přitažlivost.

Po bílé silnici se brodíme pak vysokým prachem k Velehradu; okraj lesa po levé straně je zešedlý žravým popraškem, až to zabolí. Procházíme rychle obcí, žijící z poutníků, mimo výstavnou budovu Stojanova, a staneme na nádvoří obchodního velkopodniku velehradského, dnes jesuitského, nevědouce proč. Nemáme tu vlastně co činiti. Zledověli jsme jaksi, nikoli z nenávisti, nýbrž z naprostého nezájmu. Je tu ticho a pusto, jen dole v pozadí hovoří u jakýchsi dvířek černý kněz s dvěma zbožnými ženštinami, v uličce krámků jsou boudy zabedněny, svaté obrázky a pohlednice ve skřínce na zdi jsou vybledlé a ohyzdné, kostel je zavřen. Kdyby byl otevřen, byli bychom snad v pokušení vejíti a letmo se rozhlédnouti po té lavině zbožných věcí uvnitř — ačli by nás nevyvedli, poněvadž přítelkyně si vykračuje v teplácích a pohoršuje možná ten druhý svět.

A pak už jen dlouhá bílá silnice, ukrutně prašná.

30. dubna

Na uherskohradišťském náměstí hraje vojenská hudba, je neděle. Jdeme do Slováckého musea. Musea nejsou ovšem náš program, ale mám příjemné vzpomínky na doby, kdy jsem se hojně stýkal s estetickými projevy selské kultury osmnáctého století i pozdější. Pak jsem prožil dosti hluboce heroickou dobu moderního uměleckého řemesla a průmyslu, zvláště uměleckosociální ideologii Henriho Van de Velde, dosti rychlý úpadek všech těchto snah, vznik opovržení vším, co páchne „umprumem“, a kdybych dnes potřeboval cos takového do bytu, rozhodl bych se bezpochyby zase pro starý slovácký nebo podobný džbán, talíř, šátek. V Kretzově sbírce majoliky v tomto museu jsou krásné kusy živé, cosi připomínajícího kvetoucí luka medová, čím byla moje přítelkyně dojata více než vitrinami výšivek, které zůstávají pouhou výstavou; také krojované figuríny jsou mrtvé: to musí vidět člověk na domácích lidech v jejich živlu. Zato nejstarší čepce upoutají často i ve vitrině, a některé předměty svatební vyvolaly ve mně ethnologické vzpomínky.

Rád bych se podíval na Velkou, Lanžhot, Vlčnov, Starý Hrozenkov atd. Ale nemáme kdy prochoditi kraj pěšky, a není také příhodná doba velkých svátků, hodů nebo poutí. Přesto už z lásky k písničkám, které si tu a tam zachovaly ještě trochu svého půvabu mezi zbožím promrskávaným v hospodách a vinárnách, dobré by bylo auto, dobré by bylo auto v takových případech. Přes naši skepsi k tradičním posvátnostem a legendám upoutala nás loni opěvaná Kysuca docela jinak, než by to mohla učiniti nějaká jiná obyčejná říčka, a tak by nás letos zajímali snad také vlčnovští chlapci, i kdyby neměli vraných koní. Počínám naléhavěji tušiti nesnáze, které budeme míti na své pouti. Napadlo mne to již včera na Velehradě: o slavné pouti byla by tu pro nás přece jen nějaká pastva a nejen folklorová, ale my přišli v dobu, kdy mrtvé kulisy nemohly nám nic říci. Přijdeme asi častěji v nevhodnou dobu, také přednášky sjednané na určitá data budou nám překážeti, s dopravními prostředky bude nesnáz, nebude-li dosti peněz: bylo by jich asi mnohem více třeba, kdyby nám nemělo nic uniknouti aspoň v mezích naší okružní pouti. Radím přítelkyni, aby si založila seznam míst, která odkládáme na příští cestu. Což je patrně veliký optimismus.

1. května

Dopoledne jsme se rozloučili hotelovými okny s Uh. Hradištěm. Je to čisté a jaksi pobožně tiché město, prý nejhezčí v kraji. Máme trochu jiné představy o krásných městech, jeho klid nás nicméně dojímal. Ale teď hudba za hudbou, náměstím táhnou májové průvody, jeden rovnou k farnímu kostelu, jenž náležel v osmnáctém století jesuitské koleji; napravo jsou z ní kasárny, nalevo t. zv. Reduta, kde jsem přednášel. V čele průvodu jde patrně tajemník s řečníkem v černém širáku, hádám, že by to mohl býti májový průvod národně sociální, ač se mi zdá málo opentlen. Ale průvod si táhne rovnou do kostela pro požehnání, je to, jak se dovídám, průvod „čuříkovců“, lidí různého přesvědčení, ale držících se této organisace, poněvadž opatřuje podpory.

Hodonín. Byl jsem tu již jednou před několika lety, kdy jsem se podíval dokonce i na hodonský Dům umělců. S pavlače hotelu jsme se zahleděli na chvíli do dvora, kde byl v proudu májový tábor agrární s kapelou vyšňořených šuhajů. Řečník ujišťoval právě dělný lid přízní a podporou své strany. Odešli jsme rychle, hlouběji do města, a hledali prapory svého srdce. Soc. demokratický tábor splýval tu téměř s táborem komunistickým. V pozadí veliké standarty s nápisy proti fašismu, proti hladu, proti válce a za práci se zdály vznášeti nad veškerým dělným lidem tu shromážděným. Hymny doznívaly, Internacionála naposled. A hlavní třídou se rozcházeli klidně lidé všech barev a stran, a různé odznaky šly svorně pospolu.

V minulých dnech byli jsme několikráte tázáni, podíváme-li se na První máj do Zlína. Stojí prý to za podívanou. Rádi věříme a dovedeme si také spočítati ty budovy, prapory a praporky, davy, řeči, laskavosti. Ale naše zraky bývají jaksi tupé, není-li při tom naše srdce. Baťa je veliký muž průmyslové buržoasie, nikoli náš. Sociálně nic nevyřešil a vyřešiti nemohl. Laciné boty jsou výsledek modernějšího systému kapitalistické výroby se všemi jejími stíny, nic více. Nehodíme se také do společnosti, která se tu sejde k holdu, a oficiální první květen není pro nás opravdu povznášející kapitola v dějinách Prvního máje.

Odpoledne

V Bažantnici na dělnickém footballu. Po prvé v životě jsem přítomen jako pozorný a dokonce se bavící divák celým dvěma zápasům. Vedle nás na improvisovaných lavicích prozrazují polokrojované ženy z nedaleké Lužice pravý fanouškovský temperament, a člověk, v tomto směru zcela nezkušený, jest jat podivem, když tyto venkovské ženy proletářské vykřikují různé ty odborné termíny se znalostí skutečně odbornou a s horlivostí nezkaženého plemene. Chápu teď trochu ohromnou přitažlivost, kterou má sport i pro proletariát ruský. Tady je to dosud ovšem trochu primitivní, ale právě proto dojímá to poněkud laika, který už z doslechu se naučil nenáviděti zvrhlé formy sportu v kapitalistických zemích, a poněvadž nebyl od mládí ke sportu veden, už se s ním nikdy nesblížil. Mezi těmito panímámami však, soudružkami ve varhánkových sukních a prošívaných živůtcích přiléhavých, a před tímto nenáročným představením sportovním, plným naivního zápalu, je mi velmi dobře. Vstávám, když se zápas odehrává u vzdálenější branky, a čekám, kdy mi dá přítelkyně zlomyslně najevo, že mi to tu a tam cuká nohama i rukama.

Večer

Na troše vína v Evropě se soudruhem K., bývalým senátorem, a tajemníkem F. Hovoříme prostě lidsky o poměrech ve straně, o osobních novinkách v Praze, se zájmem se vyptávají. Je to pro nás po delší době příjemný oddech s lidmi bez přetvářky společenské, bez literátských póz a vedlejších myšlenek třídních protivníků nebo zdvořilých maloměšťáků. Samolibí lidé, vždy poněkud slepí, jsou na tom ve společenských stycích mnohem lépe než my, nevidí tak brzy do svých bližních, kterak hrají svou osvícenost, slušnost, přívětivost.

Lidé, hodně vzdálení velkého centra kulturního, nevědí, jak jsou šťastni, že si mohou zachovati svěží a dychtivou mysl a nezkalený poměr k oněm věcem, které je vždycky lépe viděti z dálky než zblízka. Až k zvracení odporný bývá někdy život, jsi-li nucen denně hleděti za kulisy veliké parády a musíš-li denně choditi mlčky mimo arivistické krysy, nejpotřebnější hrdiny dneška.

2. května

V noci pršelo, ale ráno plynula bílá oblaka po modré obloze. Tak bychom si to přáli, v noci deštík, ve dne slunce nebo aspoň mírné jasno. Mnoho ztratíme, bude-li počasí špatné.

Příliš brzy probudilo mne klepání na dveře. Byla to energická selka, která tu zamračeně hledala po hotelu muže. Slavil patrně agrárnický První máj a nepřišel jí domů. Dlouho jsem ji slyšel ještě choditi po chodbě.

Břeclav. Zastavili jsme se nerozhodně za Baranovským mostem v Palackého třídě. Přednáška nebyla tu předem zcela dojednána a nevěděli jsme, je-li ohlášena. Bylo třeba najíti někoho, kdo o tom něco ví. Náhoda byla však velmi rychlá. Potkáváme soudruha, který mne poznal v Praze, a za chvíli nás představuje městskému knihovníkovi, který jde právě mimo. V kavárně Grandhotelu byla pak věc dojednána: přednášku ohlásí na pátek. Setkali jsme se tu s prof. Skupou, jehož loutkářský podnik putuje právě tímto krajem. Veselá a podnikavá osobnost.

Odpoledne

Prošli jsme městem a zámeckým nádvořím zamířili do parku před Kančí oborou. Zámecká budova má velmi krásné arkády, ale ostatek, napodobenina rytířského hradu, je nepříjemně divoká a „romantická“. V parku štěbetala a poletovala veliká hojnost a rozmanitost ptactva a vzbudila naše laskominy na panské lesy a louky, které odtud pokračují k Lednici. Těšíme se na tyto velké liechtensteinské obory, do kterých nám městský knihovník opatří vstupenky.

Večer

V hotelu, bývalém Dělnickém domě, kde jsme se ubytovali s nepříjemným břemenem svých zavazadel, poněvadž byl nejblíže u nádraží, poseděli jsme s dělnými lidmi při hovoru, který nebyl sice tak elitní jako dopoledne, když jsme s městským knihovníkem debatovali o dnešní škole a podobných věcech, nebyl také politický, ale velmi rázovitý a zábavný. Byli tu většinou starší lidé a bodře nám vypravovali o svých radostech. Vášnivý hádankář, který o svém koníčku mluvil s uctivou vážností, kolega rybář, který zná Mahena, ale nenávidí vodní inspektory, kteří prý mají všecko z knížek, ale nedovedou ani povědět, jak se třou sumci. Jak líčil svůj pokus o umělý chov ryb v jakýchsi hrnečcích po své návštěvě v pokusné stanici, to bych měl věru reprodukovat, kdybych to dovedl. Vzpomněl jsem si při této příležitosti zase, že jsem byl také deset let Moravanem, nikoli sice na Slovácku, ale přece mezi lidmi, s nimiž přes všecky boje bylo jaksi lépe než se středočeskými maloměšťáky, ať již dělnického nebo intelektuálního povolání. Jinak byli ti naši stolovníci pracující lidé třídně uvědomělí, třeba neučení, z těch, kdož konají svou povinnost ke své třídě se samozřejmostí, která nečeká ani odměny, ani panské shovívavosti.

Setkání s velikou rodinou

3. května

Ozbrojeni vstupenkou, které jsme však cestou neměli vůbec příležitost užíti, vydali jsme se po ránu velmi dychtivě Kančí oborou. Liechtensteinská správa je tu dosti přísná se zřetelem ke svým oborám, především v zájmu zvěře, která je tu horlivě pěstována. Vstupenky vydává nerada a nechce ani, aby se o zdejší zvěři mnoho mluvilo. Nikoli, nedivíme se tomu, nedráždí nás to: břeclavský knihovník vypravoval nám ohyzdné věci, nikoliv o pytlácích, nýbrž o zlých a zlomyslných lidech, o jejich radosti z nesmyslného ničení.

Obora je teprve poprášena mladou, nehustou zelení pastelovou, listnaté lesy jsou však už nepřetržitě věnčeny ptačími lety. V rajském klidu jsme brousili hlavní cestou k Lednici celé tři hodiny, sladké hodiny s vegetací a živočišstvem, ustavičně se zastavujíce u fialkových a konvalinkových koberců, u potoků, rybníků a tůní, datlům naslouchajíce, divoké kachny, bažanty, srnčí nevolky plašíce. Snažili jsme se ovšem také fotografovat, ale nedovedli jsme se státi dosti neslyšitelnými a neviditelnými, dosti bystrými a hbitými: člověk je přece jen tvor velmi hrubý.

Divoké kachny vzlétaly tu ostatně téměř z každé vody, divoké kachny docela jinak krásné než ty líné, napapané, bařtipánské, bezmála domestikované jejich sestry v pražské Stromovce nebo Vrchlického sadech, srna nebo zajíc se míhali téměř každou alejí lesní. A jaká rozkoš: srna leží v travnatém dolíku právě u cesty, zpozorovali jsme ji včas, zastavujeme se nehybně, a zvíře i lidé si hledí navzájem do očí stejně udivených. Prchá ovšem, jakmile se hneme. Scenerie lesní, luční i vodní se tu střídají s idylickou líbezností: taková obora je nesmírně příjemná věc. A neradi jsme ji opouštěli, když cesta vcházela do lednického parku.

Lednický zámek s různými budovami a letohrádky liechtensteinskými, většími nebo menšími, vkusnými nebo nevkusnými, rozesetými po parku a okolních lesích, je nádherná slátanina několika slohů, z nichž anglická gotika hlavní budovy zámecké je nejpitvornější. Minuli jsme „maurskou“ strojovnu, jen z dálky jsme poctili pohledem „turecký minaret“, a ani vlastní zámek nás nelákal po slušném obědě v protější restauraci tak, abychom si přáli prohlídku. Myslím, že mi v tomto směru nadosmrti postačí Karlštejn, Konopiště a Pražský hrad. Veliký skleník jsme pěkně obešli, nahlédli jsme všemi dveřmi, přesvědčili jsme se, že je velmi pohodlně upraven pro vzácné hosty, ale nepříliš bohat botanickými pamětihodnostmi, a do hlubin ohromného parku se nám rovněž nechtělo po té krásné a nenáročné oboře. Připadá mi jako čerstvě naondulovaná hlava, řekla přítelkyně. Setkali jsme se tu znovu s prof. Skupou a jeho společností; přecházeli také jen mimo.

Vyšli jsme na břeclavskou silnici, neboť sem nás zvaly rybníky, Apollo a Gracie. Cosi nejasného mi šeptalo, že taková procházka bude půvabnější než všecky parky. Snad to byla jen antická jména lákavá a pak ty rybníky.

Zabočili jsme se silnice vpravo do lesa a za chvíli stoupali jsme po malém svahu k Apollonovu chrámu. Byli jsme tu sami s křehkým jarem, před námi dole širý rybník, za námi bělavá dvorana na osmi dorských sloupech, v pozadí s půvabným reliefem Phoeba na slunečním voze, doprovázeného Aurorou a Musami. Mlýnský rybník je krásný kout s obdivuhodným pozadím: našli jsme tu opět racky, ty racky, s nimiž jsme před odjezdem zápolili na pražských nábřežích, ale novinkou bylo tu pro nás množství roháčů, kteří nám jeden po druhém ukazovali svou dovednost v kozelcích a plavbě pod vodou. Bývají prý tu také mračna divokých kachen a divokých hus — ale později. Mnoho člověk promešká nebo ztratí tím, že na témže místě nemůže býti v různých dobách a za různého počasí. Den zešedl poněkud, obzory byly zakaleny, tady jsme cítili jaksi více než v oboře nedozrálý ráz přírody. Ale bylo tu aspoň ticho a čisto, kdežto v létě bývá prý tu hlučno, dole mají jakousi malou pláž pro výletníky domácí i cizí. Leželi jsme chvíli na palouku pod chrámem, který má opravdu trochu antického půvabu na tomto místě a neuráží panským rozmarem docela nevkusným, hleděli jsme na zčeřenou plochu vodní a oddávali se úvahám o výhodách a nevýhodách takových širých sídel šlechtických.

Lesní cestou jsme pokračovali pak ke Třem Graciím. Je to zákoutí stejně krásné, ale ještě důvěrnější v této jarní opuštěnosti a poklidnosti. Sousoší Gracií z jednoho balvanu mezi dvěma starými thujemi je poněkud porušeno již a potřebovalo by opravy, jasná budova v pozadí se sloupy a klidnými sochami různých božstev obého pohlaví ve výklencích je velmi zachovalá; plastiky jsou sice z počátku devatenáctého století, ale poskytují tu ilusi slunnějších dob.

Po této části liechtensteinského panství, dnes již zanedbávanějšího, než za doby Jana II., ale tím půvabnějšího snad, bylo by možno dlouho chodit: jistě vedle hloupých rozmarů objevil by tu člověk ještě mnohá zákoutí krásná, přírodní i umělá. My se svou pomalou zvídavostí potřebovali bychom k tomu asi několik dní, ale přednášková maršruta nutí nás prozatím k rychlejšímu tempu a vyběravosti.

Krásnou lednickou alejí lipovou a kaštanovou, žel, právě trochu prašnou, táhli jsme pak mimo Belvedere k Valticům, kus cesty provázel nás četník a tu a tam nás ochotně poučoval. Karakteristickou známkou zdejší přírody je ohromná hojnost jmelí na lipách a dubech: hleděl jsem uctivě na ty husté chomáče v mnoha a mnoha korunách téměř ještě holých a vzpomínal si na svá moravská léta, kdy s mistrem Banďouchem jsme olupovali v zimě o tyto okřídlené kytice bílovské a vranovské jedle. Poněkud vysíleni jarním vzduchem jsme zapadli ve Valticích k Zelenému myslivci na sklenku valtického a vrátili se do Břeclavě vlakem.

Večer

Když jsme vstoupili do restaurace Dělnického domu, zastihli jsme tu soudruha H., úředníka nemocenské pokladny, jehož první slova byla: Redaktor Heinrich zemřel. Ti, kdož znají můj předválečný poměr k Lidovým novinám a vědí, zač děkuji tomuto chlapskému člověku, pochopí moje city, o nichž nedovedu mnoho mluvit. Odešel muž, který i v mém životě hrál tu svou rozhodnou a přece téměř anonymní úlohu. Nic vnějšího, ale tolik závažného. Tento chlap každým coulem a nenahraditelný žurnalista udělal noviny, jak se před ním ještě nedělaly, vykázal nám intelektuálům v nich místo, jaké jsme předtím v novinách nemívali, a dovedl svou energií zachrániti svůj list aspoň do jisté míry i před trapným osudem poválečného tisku českého — zůstával novinářem kulturním, tvrdým a čestným. Co bych mohl říci lepšího o příslušníku protivného tábora a o mrtvém, o němž nevím věru nic zlého.

4. května

Když jsem loni se svou přítelkyní strávil na Rachovsku asi tři dny ve společnosti architekta M., měli jsme často příležitost se obdivovati jeho společenskému gestu a chování, smělému a sebevědomému, na něž jsme si poté nejednou vzpomínali v situacích, ve kterých nám vadila naše občanská neotesanost a plachost. A poněvadž se nám stále děje, že naše vůle nebo potřeba nějaká bývají v konfliktu s naší rozpačitostí, říkáme si navzájem: Kdyby tu tak byl M., jistě by to provedl hladce a rychle. Máme příliš mnoho skrupulí, třídního vědomí a třídní zkušenosti, nemáme dosti společenské obratnosti a vůle ke komedii, kterou volky nevolky musíš hráti v „dobré společnosti“. Cítíme také příliš jasně rozpor, který trvá nezbytně mezi námi a oficiálním světem, i když běží třeba jen o neškodnou oficiálnost venkovské honorace.

Bylo to tedy ode mne velmi bláhové, když jsem si z počátku představoval naši cestu jako podnik quasioficiální aspoň potud, že by se ničemu nevyhýbal, trpělivě se smířil s rozličnými obřadnostmi a zabral cestou i ty úseky života a práce, k nimž lze se dostati jen s legitimacemi a doporučeními. O legitimace jsme nouzi neměli, neboť kováři bývají vždy ochotnější, liberálnější a inteligentnější než kováříčkové. Četka rozeslala zprávu o naší cestě všem novinám. Ale pravicový tisk ji ovšem neotiskl. To jsme očekávali a nebyli jsme tím nikterak zarmouceni, netoužíce věru po bližším styku s pravicovými elementy na své cestě. Naopak, uspokojení, které jsme přitom pocítili, připomnělo nám naši nekonformičnost a její naléhavou potřebu. A tak jsme vyjeli jako pouzí soukromníci, jakž takž svobodní, bez mučivých závazků k věcem a lidem, které navštívíme, ponechávajíce náhodě, aby si s námi tu a tam pro změnu zahrála podle svého rozmaru, ale předem už přesvědčeni, že nakonec zvítězí vždy naše povaha, a budeme si dělat to, nač budeme míti chuť. Jsme ostatně již dosti spoutáni povinnou reportáží, ujednanými přednáškami a odměřenými prostředky finančními, abychom za ten půl roku nezbujněli nad míru, která je nám vrozená.

Jinak jsem ovšem připraven na to, že především přednášky, které skončí teď až v Užhorodě a počnou zase na podzim v Čechách, uvedou nás nejednou do situace, kdy nebudeme se moci slušně vyhnouti společenským obyčejům, jako jest na př. oběd v počestné rodině, nadšené provádění pamětihodnostmi nebo vycházka s větší společností. A tu si říkám: Jako není žádná kniha tak špatná, aby se z ní člověk nějak nepoučil, není také žádný styk společenský tak trapný, aby, je-li už nutný, nemohl v něm člověk najíti zábavného nebo prospěšného momentu.

V Břeclavě poznáváme to již vrchovatou měrou.

V městě vlají prapory, aspoň na hlavních třídách a Masarykově náměstí. Barvy státní a papežské. Pan biskup přijel na visitaci. Jsme upozorňováni, že jsou jimi vyzdobeny hlavně domy židovské, „křesťanské“ jen pořídku; také na radnici není praporu. Včera jsme byli ujišťováni, že bude ráno veliká sešlost lidu k uvítání církevního hodnostáře a veliká pestrost krojová pro naše aparáty. Zaspali jsme však poněkud — a nic jsme neztratili. Sešlost byla neveliká, a krojů, kromě banderia, tu nebylo.

Než jsem se dostal z drápů holičů, nesnesitelně zdlouhavých a užívajících tu místo mydlení jakéhosi „krému“, stejně nesnesitelně páchnoucího, čekal na mě již soudruh, starostův náměstek: že mě starosta zve na radnici. Starostou města je ztepilý a rázovitý Slovák břeclavský, Antoš Čapka, zešedlý už muž, ale plný života. Pohovořili jsme si prostě a srdečně, a nemluvíce ovšem o politice, sešli jsme se aspoň v nelásce k úředním filologům, kteří po převratu tak rádi znásilňují s byrokratickou suchostí názvy obcí. Jako moravskému Slováku se mu líbí na př. více opěvaný Prešpurk než vymudrovaná Bratislava, v čemž s ním souhlasím; našli jsme hojně příkladů ještě mnohem ohyzdnějších a neomluvitelnějších. Nezdráhal jsem se, když nám nabídl na odpoledne společný výlet auty do Valtic.

Večer

Bylo nás asi osm, dvěma auty jsme zajeli nejprve pod Raisten, známou liechtensteinskou kolonádu z 1817 s glorietem a reliefy. Vystoupili jsme až nahoru na její vyhlídkovou plošinu, odkudž je velmi pěkný pohled na Valtice a okolí a za jasných večerů možno prý spatřiti světla Vídně. V jarní zeleni dole vypadají čisté a starosvětské Valtice opravdu krásně, a vůbec celý tento pohraniční kout, poznamenaný hluboce knížecími zálibami a rozmary, stál by za delší pobyt. Dole kolem kolonády setřásali jsme mračna chroustů s mladých stromků.

Podle jakéhosi programu tohoto výletu zajeli jsme poté ke Křížovému sklepu pod rozsáhlou vinicí, právě založenou. Je tu vůbec středisko jihomoravského vinařství. Ve sklepě, náležejícím velké akciové společnosti francouzsko-československé, vyrábí se pravé šampaňské. Ochotný správce a dělníci seznámili nás stručně se zdlouhavou, několikaletou procedurou této výroby lechtivého moku, vyráběného spíše pro rozmařilce než pro milovníky dobrého vína. Slyšíš-li, kolikrát nutno tyto pluky lahví překládati do různých poloh a jak dlouho trvají jednotlivé etapy, než může víno vystoupit ze svého tmavého rodiště na světlo pitvorného světa a do obchodu choromyslné společnosti, aby bylo pak pro svou drahotu nejen stavěno jako tradiční mok závěrečný na stoly šaškovských hostin, nýbrž také nesmyslně rozléváno a ničeno ožralou cháskou panskou, máš malou ilustraci k pořádku, v němž si páni medí a pracující lidé umírají hlady. Podle zvyku byli jsme ovšem také pohoštěni, ale správce, poněvadž měli právě inventuru, a my přišli tedy v dobu málo vhodnou, nemohl se s námi dlouho bavit, k malé radosti našich druhů pro tento den, kteří se těšili na delší požitek. A tak na slunném dvoře za improvisovaným stolem bouchla jen dvakráte zátka: po prvé to bylo sladké demi sec, po druhé břitké sec.

Druhá zastávka byla v nemocnici Milosrdných bratří. Nebyl to ovšem náš nápad, nýbrž věc našich průvodců. Soudruh K., ředitel nemocenské pokladny hodonské, má tu své pacienty a chtěl při té příležitosti říci každému několik přívětivých slov, a všickni páni, v tomto kraji všude známí, těšili se také na pohostinství převorovo. Populární nemocnicí velmi čistou provázel nás buclatý kněz-podlékař a později také veselý a energický primář R. Moje přítelkyně snesla heroicky celou prohlídku, ač má ukrutnou idiosynkrasii k nemocnicím, ke všem jejich pachům a zřízením. Převor nebyl doma.

Vraceli jsme se, projíždějíce Poštornou. Zdá se, že Břeclavští, kteří pokládají tuto obec, politicky proslulou z rakouských dob, za část svého města, jsou velice pyšni na její pseudogotický kostel rudý; aspoň naň stále upozorňují. Je to stavba z pálených cihel barevných, velmi umělá, ale nikoli umělecká; pokládám ji za docela ohyzdnou a rozhodně mnohem ošklivější, než je prostý kostel sv. Václava na břeclavském náměstí z r. 1753, jejž domácí lidé nemají rádi pro jeho venkovský ráz. Poštorenský kostel postavil Liechtenstein, prý za honitbu.

Skončili jsme v kaštanové zahradě břeclavského hotelu U koruny, jehož výmluvný hoteliér nás provázel také na dnešní výpravě. Teď se konečně naši přátelé dostali k dlouhému posezení u dobrého vína. Starosta a soudruh K. bavili vytrvale naši malou společnost. Zvláště soudruh K., milovník vína, jež nejraději jen usrkává v krátkých intervalech ze sklenky, kterou nepouští z ruky, také milovník vtipů a anekdot a pak zpěvavých ptáků, jimž shání po okolních lesích na kole potravu ve velikých mraveništích, nezavřel svá dobromyslná a vtipná ústa. Náš hostitel vyrukoval brzy s plným koštéřem zázračného tramínu ze soukromé, neprodejné zásoby a nepřestával nalévati. Přes pilný zřetel ke svým nepodařeným srdcím jsme podlehli tomuto moku i my dva. Jazyka společenského nám však nerozvázalo ani toto lahodné víno, na něž asi tak brzy nezapomeneme, a záviděl jsem těm dvěma moravským Slovačiskům jejich nezakřiknutý temperament. A také jsem si vzpomněl na pražské básníky, jak už asi v tuto chvíli sedají k odporným a drahým alkoholům, které v Praze jsou nazývány vínem.

Náš první velký den společenský dopadl tedy dobře, a nemohu říci, že jsme byli rozmrzeni. Zítra ráno jdeme na Pohansko.

5. května

Pohansko a Lány jsou ohromné obory liechtensteinské s loveckými zámečky na jih od Břeclavě při dolní Dyji. Vyšli jsme v osm hodin ráno, břeclavský knihovník dělal nám horlivého průvodce. U vrat obory jsme zastihli hodného soudruha P., který nám také slíbil opatřiti vstupenku, a poněvadž jsme se v Břeclavě minuli, zajel za námi na kole až sem. Bolí mě, že měl s námi zbytečnou práci, ale dojímá mě zároveň všecka ta nezáludná ochota kolem.

Nastal nám vzácný a zvídavý lov na živé krásy. Vše, co jsme kdy krásného viděli kdekoli z tohoto druhu přírody, byla spíše iluse našich srdcí, milovných přírody, než skutečnost. Ale zde je to velikolepá pravda, stejně líbezná jako hmatatelná. A jakási zmatená trpkost a úzkost se mi vkrádá do srdce, pomyslím-li, že mohutné a neodvratné síly hospodářské a společenské obkličují už nepřátelsky tyto panské reservace a dříve nebo později zničí ten nejvzácnější půvab těchto velikých rozloh: hrubě nerušený dech přírodního života, pro pouhého diváka téměř nepozorovatelně pěstovaného…

Vzpomínám si na karpatské pralesy. Jsou ohromující pro člověka ze střední Evropy, ale jejich drsné kráse a bohatosti chybí přece jen něco: nesetkáš se tu tak snadno se svobodnou zvěří, a drobnější zvířena je tu téměř vyhubena neviditelnými dravci. Kdežto tady na Pohansku překypují rozsáhlé lesy a louky na širé rovině živočišným životem, pravda, chráněným, ošetřovaným, kontrolovaným a idylickým, ale nesmírně poetickým, přicházíš-li sem jako nečastý cizinec.

Již skupiny starých dubů poskytly nám na všech stranách monumentální obrazy přes to, že opožděné jaro nedovolilo dosud rostlinstvu náležitě se vyvinouti. Nesčetné močály a tůně v lesích i na lukách, zrcadla lesního míru, jsou zčeřována divokými kachnami, s ptactvem, drobným živočišstvem a s vysokou, ostatně i s vegetací mohl by tu přítel přírody i odborník žíti dlouho bez únavy, a jako básník si myslím, jaká kniha lesů a vod byla by se dala napsati tady na procházkách osamělého.

Jak to bylo krásné: Jdeme tiše, stále napjati, s očima všude a proto snad často vedle, jdeme podle vysokého břehu potočního, srnec leží v trávě na druhé nízké straně potoka, spatří nás dříve než my jej, vyskočí, až se lekneme, štěká zlostně a běží po lukách k lesu. Jaký obraz! Překrásná byla také podívaná na hejna divokých kachen na velikém rybníku. Poplašili jsme je, třebaže jsme se ihned přikrčili do houštiny. Hejno za hejnem vzletělo. Vrátila se a kroužila vysoko nad rybníkem, ale pak přece jen řidla a mizela v dálce. Dlouho jsem tu seděl v houští, nepřilétla již. Je všecko ještě příliš nahé.

Ale vypravili jsme se sem hlavně za vysokou. Knihovník vede, krademe se za ním s připravenými aparáty nejen proto, že myslíme na příští knihu, ale i proto, že jsme již trochu podlehli té tiché módní vášni lovecké, která nevraždí, nýbrž naopak zachovává. Tu a tam si myslíme, že by nás mohl pustit napřed, ale to, co je vyplašeno, nezachytili bychom stejně. Často to jen zašustí silně nebo zadupe v houští.

Nejvzácnější příhoda a podívaná čeká nás však za chvíli, když jdeme úzkou cestou hustým houštím. S pravé strany slyšíme jakýsi jednotvárný pisklavý křik, poněkud žalostný, pro nezkušený sluch téměř ptačí. Srnčí kůzle, šeptá knihovník, který tu bývá častějším hostem. Anebo sojka? Nikoli, sojka to není, pravím, neboť sojčí hlas znám ve všech variacích. Krademe se po špičkách vpřed, křik je stále blíže, díváme se do řídkých korun stromoví nad sebou, není tu nic, ale už je nám také jasno, že křik přichází od země. Blížíme se co nejopatrněji, nedýchajíce téměř. Jsme na kraji paseky. A tuhle leží několikadenní srnčí kůzle a dívá se na nás. Blížíme se ještě opatrněji, aby se nepoplašilo a neuteklo, ale je to ještě děťátko, které příliš nesnadno se drží posud na těch svých čtyřech krásných černých dvojicích kopýtek. Už je hladím, přítelkyně jásá tiše, knihovník má radost, že nás přivedl k této podívané. Kůzle umlklo, neboť kvílelo po matce, která před chvílí přeběhla nám přes cestu vyplašena, umlklo snad strachem, snad upokojením, a hned vedle objevujeme v trávě druhé, pokojně spící. Obě mají v pravém oušku oblou známku plechovou; jsou už zaregistrována. Ale v této samotě širé, v přirozeném ovzduší tohoto obrazu ani nám to nepřekáží. Těžko se loučíme s těmi dvěma děťátky srnčími, která teprve několik dní užívají života a májové pohody.

Pátráme dále po vysoké. Parohy v této době jsou ovšem ještě dole, nespatříme hlav královských, ale, s parohy nebo bez parohů, v těchto velikolepých kulisách může býti každá vysoká jen důstojným doplněním krásného obrazu. Vidím před sebou na konci aleje širou louku s rozestavenými duby starými, to je věru tradiční prospekt pro jelena. Jdu tedy vpřed na svou pěst, řádný kus se tu opravdu pase, aspoň jeden. Brzy odchází však a mizí stranou v houští. V této době nelze očekávati hned celá stáda.

Obcházíme lovecký zámeček na veliké louce a jdeme pomalu k Lánům; také zde je uprostřed luk myslivna, bílý zámeček a starý dub, pod kterým prý Jan II. udílel tu a tam audienci místnímu lidu. V té širé samotě, když tak člověk tuší všude kolem veliké hloubky tiché za každou skupinou zeleně, je i zde velice pěkně. Psi tu neštěkají, člověk z myslivny tě neosloví: předpokládá, že máš vstupenku nebo jsi nějaký veliký pán, když ses odvážil až sem.

V zámečku jsou prý nějaké originály Úprkovy. Ale byli jsme před odjezdem v pražské Úprkově výstavě, a dojem byl zdrcující. Uplynulo velmi mnoho let od té doby, kdy jsme se v Čechách mohli ještě domnívati, že v tomto pestrém malování folklorovém je nějaký skutečný život a nějaká umělecká pravda. Dlouhá minulá léta byla příliš poučná. Tehdy jsme byli v počátcích uměleckého chápání, dnes jsme u konců měšťanské epochy umělecké. Viděli jsme její vítězství: Eduarda Maneta a Van Gogha. Viděli jsme její drama, počínající Cézannem. Prožíváme její konce se surrealismem: tragedii nebo frašku. Sto let českého malířství je při tom velmi hubená žeň, pokud běží o klady, které mohou ještě upoutati. Úprka však mezi nimi jistě není.

A kdo by tu myslil vůbec na obrazy, na plátno a papír v této jarní zeleni, v tomto něžném proudu živých věcí!

I čapí hnízda na starých, teprve rašících dubech jsou tu patrně velmi chráněna. Jedno hnízdo jako klobouk na erbu korunuje ošumělý dub právě před námi; hádáme se, je-li to, co zdánlivě z něho čouhá, čapí hlava. A když pak snídáme pod jiným dubem v situaci nejméně příhodné pro snímek, vstává čáp v hnízdě: samička si protahuje důstojně údy. Ale usedne zase, dříve, než se k ní přítelkyně přitočí s aparátem. Sameček se prochází vzadu na louce a slídí po nějaké pochoutce.

Vracíme se jiným směrem. Pan knihovník musí k obědu. Kolem zámečku na Pohanské jsou nová hnízda čapí. Dosti těchto ptáků, poněkud komických někdy ve své nohaté důstojnosti, ale vždy půvabných, krouží nám teď překrásně nad hlavami. Také prý tu mají krotkou bílou laň, ale nebyla právě doma.

Již se setkáváme častěji i s vysokou: vidlák vyšel z houští s dvěma laněmi a postál nám na louce zastíněné rozložitými duby, jinde se laň jen mihla nebo se zastavila v postranní aleji, z dálky se na nás dívajíc. Chtěli bychom tudy věru bloudit až do večera a zítra znovu.

Odbočujeme k Dyji, kde nám chce knihovník ukázati dubisko větrem vyvrácené; nu, viděli jsme takých i větších velikánů padlých na sta loni v Karpatech. Ale je tu také malý most přes Dyji, uprostřed přehrazený, neboť na druhé straně je už Rakousko. Strážní domky zde i tam jsou pusté, človíčka tu není mimo nás, dvířka v přehradě jsou otevřena. Dyje se svými svobodnými břehy, divoce zarostlými a ověnčenými, tvoří tu rozkošný kout, který má za tohoto váhavého jara ještě pastelové barvy; neřekl bys také, že je to řeka někdy velice bujná, která po větších přívalech zatopí tu lesy i louky; v létě tu ohrožují chodce také mračna komárů. Ale teď je tu líbezný klid v zeleném šeru.

Velmi neradi jsme vyšli po jedné hodině z obory a po dyjské hrázi se vraceli do města poněkud omámeni, jako bývá člověk, když se z krásného snu, z krásného filmu nebo z krásné knihy vrací do všedního shonu.

Obory a reservace budou věru pomalu jediná místa na civilisovaném světě — a civilisován bude brzy celý svět — kde bude možno nezkaženou přírodu důvěrně milovati a studovat; však přijde jistě doba, kdy pravý smysl pro přírodu a její studium bude zase více ceněn než dnes, kdy průmysl je zkázou i záchranou národů. Ale obory a reservace budou moci plniti svůj úkol jen tehdy, bude-li náležitě zabráněno, aby se nestaly obchodními podniky na vykořisťování falešných turistů, aby nebyly zamořeny panskými hotely a podniky zábavními, aby příroda v nich nebyla zotročena a ulízána jako pouhá atrakce pro letní hosty.

Měl bych snad při této příležitosti také hodně křičeti o nespravedlnosti, která ponechává takové ohromné a krásné pozemky v rukou jednotlivců. Měl bych snad právě zde dnes večer zabrousit při přednášce mimochodem i na toto pole. Ale neučiním to. Tato nespravedlnost je samozřejmost poněkud stará. A chceme-li denuncovati nějaký veliký nešvar, máme zároveň ukázat cestu k jeho odstranění; tohle není otázka, která by mohla býti napravena pouhým j’accuse. Znám ovšem cestu k nápravě podobných nespravedlností, ale její jasný výklad není dnes dovolen a věc není proveditelná v kapitalistické společnosti. V našich poměrech jsou prováděny jen „pozemkové reformy“. S těmi však máme jakési velmi trapné zkušenosti. A proto přeji takovému Pohansku a takovým Lánům liechtensteinským dlouhého klidu a života. V tomto stavu pro lid ztraceny nebudou.

Temné vidiny na jarním světle

6. května odpoledne

Včera večer po přednášce jsme debatovali trochu v břeclavském Grandhotelu; dnes po druhé hodině jsme přijeli do Bratislavy, milované a nikoli cizí. Cesta vlakem rovinou k řece Moravě a pak po slovenské půdě již mimo Kúty a Moravské Pole, s vyhlídkou na hřbety Malých a Bílých Tater, mimo habánské obce a Malacky k Devínskému Jazeru a Devínské Nové Vsi je teprve ke konci trochu pitoreskní, ač turistické odbočky do okolních krajů jistě by poskytly něco zajímavého. Mám však večer v Bratislavě přednášku.

Přijeli jsme sem s opravdovou chutí. Zamilovali jsme si Bratislavu na první ráz před čtyřmi lety, když jsme tu pobyli tři dny, vracejíce se ze Sliače. Zalíbily se nám tehdy pitoresknost jejího slunného podhradí a ghetta, výraznost některých historických architektur, velkoměstský život a mezinárodní ráz. Jsme už tací, že se cítíme nejsvobodnějšími buď v nezalidněné přírodě nebo v davu, který mluví mnoha jazyky. Velmi často jsme si vzpomínali s jakousi tesknicí na pohled, který se naskýtá člověku, sedí-li v létě v pobřežním Au-café na Petržalce a má před sebou vodní ruch na Dunaji, v pozadí nalevo hradní kopec s jeho souměrnou zříceninou a napravo přístav.

A tak hned po příjezdu, když jsme si odbyli povinnou zastávku v moderním knihkupectví Ireny Blühové v Mariánském dvoře, které pořádalo mou přednášku, a zavezli si zavazadla do hotelu, dosti vzdáleného od středu města, ale nikoli lacinějšího, vydali jsme se hned na nábřeží, a propeler nás převezl do Petržalky. Poznali jsme tu „náš stůl“, ale byl obsazen, nicméně za jiným stolem se nám sedělo stejně dobře, dokud večerní chlad nás nepřinutil k návratu. Oč je tu na jaře zeleň svěžejší, o to ruch na Dunaji je slabší. Ale ani jsme to příliš nepozorovali, dívajíce se na svou starou lásku — nebo nelásku: maďarské paničky a slečny přešminkované a přeerotisované ve svém zevnějšku.

7. května

Přednáška byla včera večer v zrcadlovém sále Primaciálného paláce, prý proslulém. V tomto paláci diktoval theatrální dobrodruh Napoleon v 1805 prešpurský mír. Poněvadž publikum bylo levé, mluvilo se mi dobře. Skončili jsme ovšem na sylvanském pod viechou ve Vysoké ulici a pak „na černé“ v Astorii s cigánským doprovodem. S přítomnými slovenskými spisovateli a malíři, z nichž jsem osobně ještě žádného neznal, nedošlo k srdečnějšímu styku. Přičítám to především naší nezábavné a málo společenské povaze.

Dnes ráno jsme jeli parníkem proti dunajskému proudu na Devín. Je, žel, neděle. Doprovázel nás přítel z Prahy, lékárník, který je v Bratislavě na pensi. Den byl slunný, pravá výletní neděle jarní, paluba zastíněna, hodina mezi dunajskými břehy uplynula velice příjemně. Hradní kopec dlouho vévodí na pravém břehu, a pak se blíží mohutný moderní palác vysokoškolského internátu. Pražští studenti mohou věru záviděti svým slovenským kolegům. Lékárník vyslovil dokonce s jakousi českou trpkostí názor, že v této komfortní budově bude akademická mládež před vstupem do dnešního života trochu rozmazlována. Za internátem je pověstné Slavičí údolí, jehož silné noční koncerty se pokoušeli prý zachytit i pro rozhlas. A pak počínají břehy kouzelně zarostlé mohutnými vlnami zeleně, připomínající scenerie na řekách jihoamerických.

Devín, vápencový útes mezi Devínskou Kobylou a Hainburskými horami na druhém břehu Dunaje, zahajuje tu Malé Karpaty. Poset drobnými zříceninami činí dojem vetchého, bělovlasého, rozpadávajícího se stařečka. Bylo by bývalo jistě lépe, nechoditi sem v neděli. Je tu již plno výletního ruchu, dole u hostince a na nejbližším svahu jsou prodávány kytice „vousů svatého Ivana“, jak tomu říkají Pražáci, některé obarveny červeně nebo modře, houfy dětí si tu již hrají jako na pouti, lidští mravenci slézají schůdné pěšiny a na neschůdných zříceninách provádějí krkolomný „alpinismus“, také vyhlídková plošina je hojně obsazena — máš dojem kašírované atrakce ze zábavního parku. A přece by si mohl člověk odnésti odtud několik silných dojmů, kdyby tu osaměle bloudil časně ráno některého všedního a nezalidněného dne.

Především vtok Moravy do Dunaje je s vyhlídkové plošiny hluboký „romantický“ kout, jemuž nechybí velikost. Moje oči, citlivé pro malířské dojmy, byly nejvíce zaujaty tímto obrazem dole. Voda Moravy je shora téměř černá, a zelená voda Dunaje, v této době nahnědlá, vbíhá zdánlivě do ní klikatým třepením tmavších i světlejších šmouh, a obraz zdá se téměř nehybný. Nic takového jsme dosud neviděli. Vzpomínáme si na soutok Černé a Bílé Tisy z loňska, ale to byl veselý, živý obrázek přírodní, kdežto tohle činí tajemný dojem jakéhosi tichého a dlouhého procesu chemického.

Také geologicky a archeologicky mohl by se tu člověk zadumati, všecko k tomu vybízí. Bratislavská oblast, tato starobylá křižovatka obchodních cest, národů a kultur, hlídaná hrady a tvrzemi, tento Devín, vápenný kopec a nepřetržité naleziště přírodních i historických dokumentů, počínajíc zkamenělinami až k římským cihlám a velkomoravským i uherským starožitnostem, nutí tě jaksi, abys hleděl na věci kolem nejen krajinářsky: kolikrát už pokryla tu příroda, nemilosrdně hlodající i soucitně zahalující, zbytky závažných a pitoreskních dějů za ta tisíciletí předcházející dnešní nivelisující a všecko přemáhající civilisaci. A nikdo nemůže tvrditi, že tato civilisace je poslední slovo lidstva a přírody, třeba jen na tomto místě.

V malé pobřežní hospůdce jsme vypili trochu rybízového vína, které náleží k specialitám této končiny, a za půl hodiny nás dovezl parník stejně příjemně na bratislavské nábřeží.

Večer

Vichr bije divoce do hotelových oken; zdá se, že se počasí chce obrátiti k horšímu.

Smolil jsem feuilleton pro Lidové noviny, jako obyčejně s nevalnou chutí. Nedovedu to takhle. Pouhá představa, že musím míti zřetele ke čtenářstvu měšťanského deníku, že se nemohu rozletět volně se svými city a myšlenkami, že kdosi bdí nad mými rukopisy, aby nepošlo pohoršení v nedůtklivé „demokracii“, která nedovoluje už novinám, co ještě tu a tam snese v knize, pouhá představa tohoto nátlaku, v praxi třeba jen nepatrného, činí mě toporným a malicherným. Bude ovšem nutno možná a brzy učiti se novému jazyku, jejž křesťané nazývají hadím, ale žádnému jazyku se nenaučí člověk za měsíc, a není jisto, mám-li takovou jazykovou vlohu.

Pro širší čtenářstvo je bezpochyby také třeba, aby spisovatel, který píše o své cestě, vymýšlel si hodně, nějaké romantické příběhy přece, aby maloval krásné straky na pikantních vrbách a lichotil trochu zkaženým pudům i domácím fetišům. Tohle také neumím a fabulační schopnosti nemám. Ještě jsem si v životě nikdy nic nevymyslil nad zažitou a prožitou skutečnost. Jen skutečnosti jsem se snažil tu a tam uloupit její poesii nebo její poučení. Nepoznal jsem také nic jiného než skutečnost, poněvadž jsem positivista a materialista.

Pokud běží o cestování, teprve válka mě vyhnala důkladně z domova; nepoznal jsem však skutečnosti ani nejkrásnější, ani nejhrůznější. Snad jsem nebyl dosti podnikavý. Jiní byli šťastnější. Zdá se však, že v nejkrásnějších zemích světa byli od nás nejhorší spisovatelé. Z té krásné a daleké skutečnosti nám přinesli pramálo, zato hodně falešné fantasie, romantických a lechtivých povídaček. Nechtěl bych je napodobit. A nechci ani následovati těch modernějších a nadanějších, kteří si svou poutnickou básnivost usnadňují katolickou ideologií.

Podivnou se zdá lidská mysl. Ty feuilletony pro Lidové noviny jsem slepoval dosud téměř s nenávistí, ač vůle chtěla by opak, poněvadž mi Lidové noviny umožnily tuto dlouhou toulku. Zato tento svůj deník upřímný, tyto své carnets de voyage pro knihu, skládám v tichu a osamělosti s láskou matky k chatrnému dítěti, s láskou téměř nezištnou. Podivná mysl lidská… a přece tak prostá jako nestejné šumění listí ve větrech nebo váncích.

8. května

Bratislava dává nám okusiti své pověstné a stálé věternatosti. Počasí je nejisté, a tak jsme dopoledne bloumali městem bez jasného cíle, jen abychom se nejvíce seznámili s jeho zevnějškem. Po své starožitné stránce je často velmi poutavé esteticky, po stránce moderní je tu zřetelný rozmach — spíše však za státní peníze než z jiných prostředků veřejných nebo soukromých. Nemocnice je tu pověstně špatná. Také východní nedbalost se tu už roztahuje poněkud, právě na místech nejvíce frekventovaných. Přes to však je Bratislava krásné a zajímavé město, a člověk by bezpochyby nepochodil špatně, ani kdyby, nabažen fysiognomie města, navštívil i několik historických vnitřků a zabrousil třeba i do nehistorické a bujně živé tržnice, kterou známe už z dřívějška. Ale k tomu nemáme ještě dosti vnitřního klidu. Cítím stále zřetelněji, že tohle vše jest jaksi vedlejší, nikoli to pravé, že neprožíváme dosud své cesty, nýbrž jen cestu někam, kde budeme teprve ve svém živlu, že naše srdce jsou spíše netrpělivá než okouzlená: kouzlo pocítí až za Užhorodem, za Hustskou branou, za rumunským územím, až vlak se zaboří do hlubokého údolí mezi Trebušany a Rachovem…

Básník katolický prožíval by Bratislavu jistě zcela jinak, „spirituálněji“. Měl by k tomu dosti příležitostí: kapitula měla tu již své sídlo v r. 1110, křižáci tu řádili v r. 1147, na cestě do Svaté země prošel tudy Bedřich Ryšavý v r. 1187, sv. Alžběta se tu narodila na hradě a byla tu zasnoubena s Ludvíkem Durinským, Zikmund vyjednával tu s Prokopem Holým v r. 1429, mor hubil tu obyvatelstvo v první polovici 16. století a znova na počátku století 18., katoličtí králové uherští bývali tu korunováni v dómě sv. Martina, inkvisice tu upalovala až do r. 1740 atd. Je tu nejméně 12 starých kostelů katolických, nehledíc k různým kaplím, a 7 klášterů zrušených i nezrušených, je tu hodně baroku — jaká pastva a příležitost pro nábožné literáty, kteří se dnes mohou zase jednou honositi před pomatenou „demokracií“ svou katolickou „jistotou“ a chlubiti se modernisticky cizím peřím stařičké ideologie.

Znova nás to táhlo k přístavu a přes most na druhý břeh Dunaje, kde v Petržalce je vpravo panské Au-café, vlevo bídná hospoda se žalostnými domky dělníků, komediantů a jiných proletářů a mezi nimi pod mostem zpustlá aréna. Mladičká zeleň jarní na korunách vysokých stromů zdobila příjemně tuto podivnou odnož velkoměsta. A iluse cizího světa, poněkud již oprávněné, činily nás veselými, když jsme se vraceli po dunajském mostě, po němž se hrnuli proletáři obého pohlaví, zevnějškem také cizí.

Večer

V biu Reduta dávají Clairův Čtrnáctý červenec, na který jsme se již v Praze nedostali, ač jsme se na něj těšili, poněvadž dobrý film je stále vzácnější, a referáty i přátelé mluvili o něm téměř nadšeně. Ale jak jsme byli zase jednou zklamáni! Přítelkyně mi tu div neusnula. Tací jsme už a zůstaneme. Žádná formalistní dovednost nemůže pro nás zachrániti planý obsah, žádný obratný povrch dutý vnitřek.

Je mi také už zcela jasno, že t. zv. avantgarda — aspoň v literatuře a malířství — se svou hrou na intuici, s nekontrolovatelným a často podvodným nadrealismem, s freudismem a kultem podvědomí, s domněnkou konečně, že „svobodná“ hra je vyšší forma tvůrčího procesu než účelná tvorba logická, je legitimní dcera t. zv. idealistického názoru světového a nepochybný bastard buržoasní dekadence. Její sterilní páření s avantgardou sociální revoluce, která zná jedinou methodu a jedinou pravdu, dialektický materialismus, je neodpovědná komedie.

Film nemůže ovšem na toto úpadkové scestí — běhá většinou po jiných — poněvadž i jeho nejlepší díla musí zůstati srozumitelná širším vrstvám diváků; ale tam, kde jen formální umění režisérské nebo herecké výkony zachraňují nicotné libreto, běží vždy o nechutnou mesalianci. A tvorba toliko formalistní je tvorba kulturních konců, dekadentní.

Bratislavská meditace

9. května

Tu a tam prší, dopoledne jsme se rozloučili s Bratislavou, poněvadž k polednímu jsme odjížděli do Nových Zámků. Fotografovali jsme trochu pod hradem a v židovské čtvrti.

Za Bratislavou se rozšiřuje rovina poněkud nudná, ale teď v máji příjemně svěží, stále více, a rovina povážsko-nitranská, kdysi močálovitý ráj vodního ptactva, teď odvodněná a zemědělsky zpracovaná, ukazuje nám tu a tam svou černou prst úrodnou. Všude nějaký zámek, jinak zemědělský kraj bez význačných zajímavostí.

Nové Zámky jsou veliká vesnice se širokými ulicemi, teď ještě jasná a čistá, dokud všecka větší prostranství, na př. přerozsáhlé náměstí Bernolákovo, nepromění se v bahniska, jimiž povedou jen dlážděné a betonové cesty, většinou nového původu. Opravdu pamětihodného není tu nic, spíše se zastavíš u artézské studně v Štefánikově ulici, než u pomníků padlým z 1848 a 1919. Okolí je všední, čeští lidé, úředně sem vypovězení, sténají nudou. Po prvé se tu setkáváme se zahradnictvím a zelinářstvím bulharských kolonistů, kteří zásobují město lacinou a dobrou zeleninou. Z maďarské doby zbyl tu konvenční pomník maďarského básníka G. Czuczora, o němž zhola nic nevím.

Ubytovali jsme se nedaleko nádraží v českém hotelu Bláhově, asi nejlepším v městě; tvrdí mi to také obchodní agent, který je tu téměř jako doma již, prochází se po domácku po chodbě, poněvadž venku prší, a zastavuje mě, aby mi řekl, že má v knihovně dva tisíce svazků a také moje Dějiny ženy.

Večer

Stává se člověku, že najde náhodou neočekávanou zajímavost i v novinách, které podnes visí tu a tam na hřebíčku v jistých místnostech, přiměřeně rozřezány. Dvakrát nebo třikrát našel jsem takto neznámé mi kritiky svých knížek. A dnes malý referát o Enciánech. Poznal jsem časopis i autora. Velmi temná pevnina.

Takové Enciány ovšem mohou býti eventuálně tichou láskou autorovou, ale nemohou ani pro autora, ani pro literaturu býti něčím tak závažným, aby se člověk pro ně hrdlil se svými kritiky. Referát není ostatně odmítavý. O něco jiného běží. O provinciální mentalitu literárního maloměšťáka.

Ten muž totiž míní, že dobrá lyrika je v knize tam, kde S. K. N. „zapomíná na své tradicionální pohanství, jsoucí u něho již jaksi vydrženou maskou, a kde dá čistě a mocně problesknout vlastní pudové vrozenosti opravdu básnické,“ a povídá nakonec: „Dobrý člověk odpouští křehkosti jiných, je-li sám chvilku šťasten, povídají psychologové; a v těch okamžicích by nejraději viděl ve všem jen krásu. Tam, kde ji S. K. N. vidí, zůstává člověkem a básníkem. Tam, kde, jda za touto krásou, mermo si ještě přivolává představy šosáctví, buržouství…, ubližuje kráse své knihy i svému, možná že od přírody docela dobromyslnému lidskému srdci.“

Jinými slovy: Kdyby ten S. K. N. nám zpíval jen o kráse přírody a nebyl v konfliktu s našimi konvencemi a řády, kdyby viděl všude jen krásu, potřebu shovívavosti a nevšímal si zločinů a zločinců, pak bychom ho mohli pokládati za svého básníka a dobromyslného člověka.

Slyším tuhle písničku českých tichošlápků a stammgastů v rozličných variacích již pěknou řádku let. Ale ještě mně nenapadlo, abych se smířil s náboženskými a morálními konvencemi kulturního smetiště. To je to mé „tradicionální pohanství“, které náš muž musí pokládat za „vydrženou masku“, poněvadž jednak je mu nedostupné, jednak je z povinnosti ke svým chlebodárcům a čtenářům nucen zesměšňovati je. Rovněž mi nenapadlo ještě, abych pro lásku zapíral nenávist, jejíchž předmětů mi netřeba věru mermo přivolávati, poněvadž o ně klopýtám dnes na každém kroku. Naopak, zachráním pro sebe krásnou vteřinu jen tehdy, když se mi podaří zapomenouti na ně. Dobrovolným slepcem a pragmatistickým šaškem shnilé třídy se už nestanu ani ze záliby v pohodlí, blahobytu a poctách. Krása, která dává zapomenout na hrůzu, je pro samolibé estéty; láska, která dává zapomenout na nenávist, je pro křesťanské nelidy; člověk jsem a mám „větší potřebu pravdy než úcty“. „Mluviti dobře o těch, které milujeme, není dosti; musíme mluviti špatně o těch, kterých nenávidíme.“

Nicméně shovívavost, pochopení a odpuštění, dobromyslnost nejsou mi zcela neznámy a představuji si tyto city jako jemné a skromné květiny, jako diskretní úsměvy. Jenže jaká propast mezi svinstvem, které si přeje ve skutečnosti náš muž s velikým národem zajímavých ctitelů občasného generálního pardonu a rukou, které ruce myjí, a mezi mravními potřebami osvícených duchů, kteří poznali příčiny a souvislosti v hemžení lidské společnosti! Zde pochopení srdce i rozumu pro vnitřní problematiku člověka, pro jeho staré křehkosti a nové síly, pro jeho mravní svobodu a právo k životu vyššímu, než je skrčenecké živoření v katakombách plesnivých konvencí — tam stud nestydatých a přetvářka, pokrytecké rozhořčení mravní nebo urážlivá shovívavost povznesenců, klepařství, bojkot, persekuce. Zde spravedlivý hněv a upřímná nenávist, běží-li o penězokazectví a korupci, o reakci a násilnosti vykořisťovatelů, o vyzývavé pověry a předsudky, o mravy cizopasných existencí a všecky falše i zločiny souvisící s rozkladem jedné společnosti — tam patolízalství vůči mocným a bohatým, ochotná konformnost k zlořádům, vypočítavá, zbabělá nebo shovívavá spoluvina.

Nemůže-li však náš muž býti pokládán za kritika, nýbrž jen za žurnalistického referenta, nemění to nic na tom, že představuje čistý, velmi neobalený typ maloměšťáckého inteligenta českého. Z tohoto suterénu můžeš vystoupiti velmi vysoko a setkáš se s ním v rozmanitých podobách a přestrojeních znova a znova. Můžeš vystoupiti až do výše „levého“ týdeníku, kde o románu českého spisovatele dovedou říci jen s rozhořčením, že jsou v něm — nadávky. Jako by pak tenhle fakt sám už nestačil k tomu, aby člověk měl nejen právo, nýbrž i svatou povinnost se zdokonalovati v jadrné karakteristice takové společnosti, velmi ostatně arivistické a sloužící nejen z hlouposti a pohodlí.

Družstevní práce vydá tento měsíc český překlad velikého Karl-Krausova pamfletu: Poslední dnové lidstva. To je kulturní čin. Rozsáhlá Krausova „tragedie“ je dílo velikého básníka, dílo nejlidštějšího rozhořčení, nejsvětější nenávisti a nejspravedlivějších nadávek, výsostný ortel nad lumpárnou (Krausovo slovo), kterou byla světová válka. Mnozí estétové velebili už toto dílo, které mohlo vyjíti ovšem až po válce. Doufám, že to nečinili jen proto, že běží o lumpárnu minulou. Ale nemohu se zbaviti pochybnosti, zda by dali svému nadšení průchod tak zřetelný, kdyby běželo o lumpárnu přítomnou, o lumpárnu, která pokračuje.

10. května

Široké, dlouhé, selské ulice novozámecké jsou vroubeny statky maďarských luďáků, dosti svéráznými; nikde jsme se nepokoušeli dosíci konce. Pokud je sucho, není nepříjemno projíti tudy a nahlížeti do rozsáhlých, poměrně čistých dvorů s vědernými studnami a hojnou zelení na staveních. Po žních bylo by to ještě zajímavější.

Odpoledne nás navštívili dva místní Češi mladí, profesor N., který se stará o mou přednášku, a dr. H. Znají se s našimi mladými přáteli pražskými ze studentských let generace, která byla velmi živá politicky i kulturně. Ihned se to pozná na zájmech těchto lidí, na jejich názorech a čilosti. Upozorňují nás na nové honosné budovy pro školní mládež slovenskou a domnívají se, že je tu jakýsi nepoměr mezi komfortností těchto škol a ubohostí domácího života venkovských dětí.^[1] Mám dojem, že na t. zv. horké půdě jsou vůbec stavěny školy i jiné státní budovy s přemrštěnou okázalostí, aby imponovaly; leckde venku však uvidíme asi místo škol doupata.

Rodinná káva u mladého profesora dopadla dobře. Místní knihkupec český má pěkný výklad mých spisů.

Teď sedíme v jasném pokojíku hotelovém, venku prší, před námi v malém parčíku je nová budova tabákové továrny, bílá s okny modře orámovanými. Dokud nepršelo, seděly na její dlouhé rampě venkovské ženy, obklopené velikými ošatkami, a třídily tabákové listy; za nimi opřena o zeď stála tlustá dozorkyně, také jen venkovská žena. Jinak je tu ticho, není teď pracovní sezóna.

11. května

Včerejší přednáška dopadla velmi pěkně, místnost veřejné čítárny byla přeplněna, a publikum poslouchalo se zájmem. Místní kaplan se pokusil polemisovati se mnou několika dotazy. Je to zardívající se mládeneček, jemuž prý je tato nevděčná funkce častěji přidělována, ač není pro ni ještě dosti vyzbrojen a zkušený. Nakláněl ustavičně hlavu ke svému sousedu, střapatému profesorovi klerikálnímu, který mu napovídal. Byl jsem na kaplánka velmi hodný, ač publikum bylo ochotno se mu vysmát; nechtěl jsem způsobiti nepříjemnost místním lidem pokrokovým, neboť mstivost je normální vlastnost klerikální. Přítomní dělníci chtěli, abych přednášku opakoval v Robotnickém domě. Ale nedalo se to zaříditi podle času.

Bídné počasí trvá, a připravujeme se na další cestu, do Lučence.

12. května

Jeli jsme přes Parkan a Zvolen. Jely s námi vzpomínky na zvolenskou kotlinu, Sliač, Detvu, Banskou Bystricu, badinský prales před čtyřmi lety.

Cesta z Nových Zámků do Parkanu přes řeku Nitru a Žitavu zvlněným krajem mimo obce proslulé ovocem a pšenicí, a z Parkanu údolím ipeľským, štiavnickým, krupinským a neresnickým, krajem minerálních pramenů a odlehlých detvanských lazů, je docela příjemná v jarní zeleni mezi četnými řekami a potoky, jejichž rázovitá jména slovenská budí laskominy na pomalé pěší tury. Ale obloha je beznadějně zachmuřena a propukává často v nenadálý dlouhý pláč jarního nepokoje. Představuji si živě svou schlíplost, kdyby to mělo potrvati.

Zajímal mě bývalý avarský hrink u Bíni, namáhal jsem tu svou fantasii, u Hokovce bylo možno vzpomenouti na zapadlou slávu nedalekých Slatinských kúpelí, kde ve vznešené společnosti bývali také Petőfi a Jókai, a když jsme se blížili ke Bzovíku a Krupině, myslil jsem si, že bychom se tu někde přece jen zastavili a pohody vyčkali, kdyby nebylo přednášky v Lučenci. Odlehlé údolí Litavy kolem zřícenin Čabradu s hlubokými lesy stálo by asi za to. Také veliký trh dobytčí v Pliešovcích, proslulá podívaná — ale ten je konán právě za dva měsíce. To už budeme na turách z Jasině.

Pozdravili jsme z okna zvolenský zámok, obklíčený zčernalým lešením, připraveným už po léta k restauraci této renesanční památky. Vzpomínali jsme na své minulé toulky malé mezi Zvolenem a Banskou Bystricou. Přijeli jsme sem tehdy s ilusemi a byli jsme poněkud zklamáni i zvolenskou kotlinou i Sliačem. Ve velkých turách nebyli jsme tehdy ještě zběhlí, a v blízkém okolí bylo pro nás všecko jen hezké a nic opravdu poutavého. Teď jsou však naše vzpomínky už vřelejší, jako bývají po čase na vzdálená místa, kde člověk prožil laskavé hodiny a dny. Příjemný rámec splyne s vlídným zážitkem v lahodný obraz, jejž by sis rád zase někdy ověřil.

Na zvolenském nádraží jsme čekali téměř dvě hodiny na další spojení. Stále pršelo. Místo vína pro zahřátí dostali jsme učiněný ocet. Byla to podivná reklama pro dobrá vína slovenská. Jako by nikdo nemohl donutit aspoň nádražní restaurace, aby měly trochu více zřetele k zemi a turistům. Že Prahu zaplavily pod slovenskými názvy ohavné břečky židovské velkovýroby, to se člověk nediví; Praha, kdys jen pivní a podnes pivní převážně, pije ty nechutné alkoholy ochotně, ale ve Zvolenu, tak blízko četných zdrojů čistého moku, je to věru trestuhodné, zvláště na nádraží.

Do vlaku nasedli detvanští a kriváňští záložníci, vracejíce se domů z Banské Štiavnice. Dva nebo tři byli v krojích. Jeden statný chlapík byl zvláště rázovitý, sličný, vážný a nezpíval. Vstal však s rozhodnou bojovností, když se mu druzí posmívali pro jeho zamlklost. Hulákali ostatně spíše než zpívali a většinou české odrhovačky vojenské, které si poněkud poslovenštili. „Vzkažte tam mé milé pozdravení…“ Také maďarské písničky vojenské.

A pak Zvolenská Slatina, Víglaž, Detva, Podkriváň, Mýtná, Lovinobaňa, hrady a zámky na všech stranách. Z okna jsme hledali nad Detvou starý krásný cintorín, na němž jsme před čtyřmi lety dumali chvíli za srpnového podvečera, v Podkriváni jsme sledovali pohledem cestu, po které jsme tehdy šli, les, pod nímž jsme odpočívali, hospodu, kde hostinská přesvědčila přítelkyni, že se na Slovensku skutečně pije denaturálka, že to není jen pomluva proletářů. V Lovinobani jsem obdivoval kilometrovou lanovku, která sváží ke stanici a k magnetisové peci materiál z dolů u Ružiné…

Teď, po sedmé hodině, sedíme v lučenecké kavárně Korso na Masarykově třídě; vypadá velmi velkoměstsky a maďarsky. O městě jsme si nemohli ještě učiniti úsudek, ale moje iluse už zase usnuly, a nechtěl bych tímto putováním z města do města vyplniti naši cestu.

13. května

Lučenec při ipeľské rovině pod jižním svahem Karpat má téměř o deset tisíc obyvatelů méně než Nové Zámky, ale činí dojem mnohem živější a městu podobnější, aspoň na hlavní Masarykově třídě a kolem náměstí. Maďarů je tu hodně, ale ti nám nepřekážejí, člověk se všude domluví i jinak, a maďarština, na první pohled poněkud pitvorná, ale libozvučná, se mi dávno velmi líbí: chtěl bych se dokonce naučiti ještě tomuto jazyku, kdyby byl užitečnější. Město má ráz dosti východní, zvláště za slunného dne se hřbitovního kopce, když dole svítí bílé zdi a kupole honosné synagogy a nedaleko štíhlá věž kalvínského kostela se podobá minaretu. Podle příručky je tu prý mírné podnebí, ale mrzutí Češi místní si stěžují, že jindy v tuto dobu je tu nesnesitelné vedro a sucho, všude jen prach a prach, kdežto zima bývá prý pravidelně velmi krutá. Velikou nesnází města je nedostatek dobré vody pitné; svrchní voda zdejší je sice neškodná, ale teplá, kalná, nechutná, naléhavou potřebou Lučence je jistě vodovod, kdyby prý tak naň dostali nějaký milionek z pôžičky práce. Pijeme poltarskou kyselku. Okolí města je sličné; mineš-li rozsáhlé hřbitovy všeho druhu, projdeš-li městským parkem, octneš se už v lese, zalesněné vrchy a hory jsou kolkolem v nevelké vzdálenosti, dobré tury na všecky strany, a k východisku nejedeš déle než v Praze tramvají do nejbližší „přírody“. Jako teď všude, kam přijdeš, odpočívají i zde veliké továrny a pomalu chátrají. Díváš-li se z vyššího okna, činí zvlněné jezero střech zvláštní dojem ošumělý: tašky jsou vyrudlé a rozežrané žárem i mrazem. Nepravidelně rozklácený les anténových tyčí nad nimi přináší patrně paliativní útěchu obyvatelstvu, poněkud odříznutému od kulturních středisk. Široké, vzdušné a poměrně čisté ulice znudí člověka brzy svým všedním životem mezi oprýskanými a odbarvenými fasádami, letní slunce vezme tu zakrátko každé barvě a každému nátěru jejich svěžest, a tak ti zbývají toliko slovensko-maďarské firmy a nápisy pro filologickou zábavu a některé obchodní štíty, pomalované s pronikavou názorností primitivních lakýrníků.

Lučenec má také své lázně, lépe řečeno veliký basén ještě z dob maďarských, upravený pro zábavu velkých i malých. V létě je vypouštěn jednou týdně, takže při kvalitě zdejší vody není v něm koupání ani příjemné, ani hygienické. Před vypuštěním se jde do něho vykoupat ještě místní posádka.

Představili jsme se řediteli H. v pěkné měšťanské škole nové: stará se o mou přednášku a zavedl nás k turistům na okresní úřad pro informace o turách. Podnikneme s nimi zítra neznačkovanou turu na lazy.

Večer

Seděli jsme chvíli v malé vinárně Krauszově s ředitelem a jeho paní. Naproti je pěkná budova Ymky, kde bude má přednáška. Jsou to lidé lidsky sympatičtí, ale zakřiknutí; zvláště ředitel je zamlklý, ustaraný člověk s bolestnými rysy. Paní vypravuje. Líčí nám martyrium učitelování českých lidí na slovenském venkově. Útok domorodců poštvaných luďáky. Je v nich strach, strach z politiky především.

14. května

Sešlo se nás devět turistů, Češi a Němci, na nádraží v Lučenci v šest hodin ráno. Jeli jsme půl hodiny do Podkriváně. Obec jmenovala se dříve Trhanová, kteréžto jméno však pokládají dnes její obyvatelé za urážku. Dali jsme se vzhůru za počasí dosti proměnlivého, abychom udělali veliké kolo asi třicet kilometrů po lazech a hřebenech a nazpět do Mýtné, kamž jsme došli po šesté hodině večerní. Byla to pěkná tura, až příliš pohodlná, neboť naši turisté nenáleželi ke žroutům kilometrů.

Stoupáme mírně k západu na kamenité lazy piešťské. Políčka a pastviny se tu střídají s bučinami. Doprovod je nám užitečný, poněvadž cesty nejsou tu značkovány. Hned na prvním svahu se pokoušíme ulovit aparátem dvě divoká cikáňata, děvče a hocha. Hoch uprchne, sotva přítelkyně zdvihne aparát, děvče uteče také a zase se vrací, několikráte, přítelkyně se blíží s aparátem vpřed jako s nabitou puškou, se strany nabízí pan inženýr děvčeti korunu, děvče naň křičí, aby ji tedy položil na kámen, po dlouhém vyjednávání, při němž je děvče stále v bázlivém střehu, a v němž pokračujeme spíše z rozmaru a zvědavosti než z potřeby, přiblíží se k inženýrovi, dá si peníz hodit a — uteče, pak se zase obě cikáňata vrátí, jako by chtěla opravdu postáti, ale jakmile se aparát blíží až k nim, uprchnou znova a načisto. Je nás asi trochu mnoho; kdybychom byli sami, spřátelila by se možná snadněji; mají snad špatné zkušenosti.

Hluboce zvlněný kraj je stále půvabnější. Spatříme v dáli k severu nad Detvou trachitový hřbet Poľany, hory už dosti vysoké (1459 m), výstup na ni je však již poněkud těžší, vyžaduje delší doby a lepšího počasí, myslím naň sice, ale průvodu tu potřebného již nezískáme, bylo by třeba čekati nejméně do příští neděle, a na den bylo by toho i mnoho i málo. Za Poľanou k východu jsou proslulé hvozdy Strunga a Černý Gruň s divokou zvěří a salašemi. Brzy provází nás také pohled na Javor (816 m), k němuž se naši turisté stále obracejí a triedrem pohlížejí, neboť tu mají zakoupenou chatu, poněkud viditelnou z našich posic, ve které letos ještě bydlí panský horár.

Pak přes Budínskou skálu míříme do nejbližší dědiny, do které nás posílá bača, když se ptáme po pitné vodě. Jmenuje se Hlinka, ale je to obec evangelická, štěkaví a snad také zlí psi ji dobře hlídají, sbíhajíce se se všech stran a provázejíce nás rozhořčeným chorálem, málo velebným. Jednotlivý cizinec by tu pochodil asi špatně. Dědinka se zdá z počátku jako vymřelá. Konečně se v jednom chudičkém hospodářství objevují lidé. Nedůvěřiví, téměř nepřátelští, zvláště ženy. Žádáme o trochu mléka, ač nám běží spíše o studenou vodu pitnou, která je v tomto kraji dosti vzácná. Konečně po dlouhém váhání zavedou nás do chalupy teplé a dusné, a hubená žena nám nalévá sladkého i kyselého mléka do zaprášených hrnků obyčejné tovární výroby. Na stěně visí v jednom rámu několik fotografií rodinných členů, muži většinou ve vojenském munduru. Ve starých okovaných deskách leží na okně těžký kancionál švabachem tištěný. „Tento dům zbudoval Banik Palo s pomocí boží i z lidské léta páně 1902,“ je pěkně vyryto do stropního trámu sednice latinskými versálkami. Ale všude veliká chudoba umouněná, po starém svérázu jen nečisté stopy. Na dvoře zapíjíme mléko horlivě čerstvou vodou, kterou nám vytáhli z hluboké studny. A my dva si vzpomínáme na huculskou chatu pod rachovským Šojmulem, přívětivou, pohostinnou, svéráznou.

Kdyby běželo o katolíky, mohl by si člověk vysvětliti nedůvěru domácích lidí luďáckou agitací a jistě do značné míry právem, ale u těchto evangelíků má zřejmě jen povahu sociální, je to třídní nepřátelství chudých zemědělců k měšťákům, k panskému živlu. Jsou přitom tak primitivní, že nedovedou ani předstírati ochotu, aby něco vydělali na těch mimojdoucích „pánech“. Kdybychom tu byli s nimi sami, pokusili bychom se nahlédnouti trochu do jejich smýšlení. Ale společnost, která jde s námi, tito nevelcí úředníci okresní s názory jistě zcela odlišnými a bezpochyby opravdu hodně panskými se zřetelem k tomuto lidu, odnímají nám chuť k tomu.

Pokračujeme po hřebenu mezi bučinami a jalovcovými stráněmi na Bradlo (818), divoký kopec sopečného původu. Táhnou těžká mračna, stoupáme podle lesa, abychom se mohli eventuálně skrýti před lijavcem pod mladé listí bukových korun. Tyto krásné bučiny s košatými stromy tvoří na lesních okrajích velmi ladné skupiny, které dodávají zvlněnému kraji, jinak dosti divokému, tu a tam rázu parku. Rozlohy jsou ohromné, výhledy daleké, nikde človíčka ani zvěře, ztrácíme se v této zelené poušti nerovné jako drobný hmyz nějaký, a tak my dva málomluvní poutníci nepociťujeme příliš, že nás jde devět a že dva tři z nás jsou velmi veselí a dovádiví. Na Bradle se musíme již schovat pod skalní výběžky: přeletěly krupky. Na protější straně za údolím pozorujeme z dálky v čisté zeleni staré detvanské dědiny, Abelovou, Nedeliště, Madačku, kde prý jsou ještě hojné kroje. Dole se plazí silnice. Přicházíme na stráň, obsazenou loňskými stvoly divizen; jaký by to byl obrázek v srpnu! Květena je tu ještě raná a nehojná.

Vracíme se bučinou dolů na silnici k Malému Tuháru. Přeskakujeme několikrát Tuharský potok, který v Lučenci se spojuje s potokem Kriváňským a je pak už nevalnou ozdobou Hodžova nábřeží, teď kalný do žluta, v létě vyschlý téměř. Jednou nutno jej také přebroditi, ale slunce už zase vyšlo, a nohy jsou zakrátko suché. Cikánské chatrče na svahu. Malé cikáně jásá, že dostalo pomeranč. To přimělo jiné tři děti cikánské, aby se k nám seběhly. Chci jim dát korunu, aby se rozdělily, ale větší hoch nechce o dělení ani slyšet. Tak je podělíme jakž takž dvacetihaléři. Cikáňata nemohou přece odejít od nás s prázdnou.

Na silnici vzbuzovaly veselou pozornost velkých i malých tepláky mé přítelkyně a krátké turistické kalhoty paní přednostové. Pražský „Večer“ může z toho míti zase radost. Ale nebudeme se se žádným „agrárním“ žurnalistou příti o ženské kalhoty. Jsou přece hlasy, které nejdou do nebe. Turistické módy vznikají z praktických důvodů, i když jsou také podrobeny stejným zákonům a soudobým potřebám jako módy jiné, selských obleků nevyjímajíc. Módy městské bývají ironicky okukovány na venkově, módy selské v městech. To je lidské. Ale vzdělaní lidé mají pro posuzování obleků a krojů objektivní měřítka odborná, kterých budou bezpochyby dbát, ať je to nebo není žurnalistům po chuti.

Malý Tuhár je překrásná dědina, aspoň shora, se silnice. Všecko tu kvetlo už bělostně a růžově, slunce se rozjásalo, mezi stromy se blýštily kostelík a chaty jako živá ilustrace k jarní pohádce. U silnice stojí kopeček, připomínající mohylu, s velikým, zlatě se lesknoucím křížem: pod křížem zpívala skupina tuhárských děvčat nějakou píseň hlasy velmi čistými a souzvučnými. Byl by to býval pěkný kousek zvukového filmu. Blížil jsem se k nim s aparátem, děcka, která si dole hrála, běžela o překot vzhůru, aby byla také účastna na obrázku, děvčata se smála a ochotně držela.

Po silnici mezi lesíky a lukami je asi hodinka do doliny k Divínu. Od severozápadu táhla zase černá mračna, slunce bodalo, mnozí z nás byli už celí zrudlí ve tváři. Kaštiel loupeživého rytíře Balaše a zřícenina nad ním byly již před námi, vlevo zahřmělo, vykročili jsme rázně, jen přítelkyně s inženýrem chtěli mermomocí chytit cvrčka a šťárali na zvonících okrajích lučních stébly v děrách. Ale bouřka se nám vyhnula, spokojeni jsme zapadli do hostince, příjemného a poněkud již potřebného…

Večer

V těchto dnech v Korsu nahlédl jsem po prvé v životě do několika čísel luďáckého Slováka. Je to odporná četba. Jen lidé úplně nevzdělaní nebo mravně zkažení mohou tohle pokládati ještě za politiku. Je to stejné štvaní pusté jako v českém tisku fašistickém a ligistickém. Zde je vykořisťován nacionalismus, luďáci vykořisťují náboženství, lépe řečeno: oba tyto demagogické tábory zneužívají pro své cíle jednak reakcionářské, jednak mocenské a zištné, davů zvláště zkažených starými opiáty, které vládnoucí třídy stále ještě všemožně chrání, aby lid nepoznal konečně pravé skutečnosti.

Opovrhuji hluboce každým inteligentem nebo intelektuálem, který z jakéhokoliv důvodu se spřáhá s těmito demagogy v tisku, na schůzích, kdekoliv. Je to nejhorší druh vykořisťovatelů; jsou to vykořisťovatelé hlouposti, vykořisťovatelé prozatím na vlastní pěst, mimo vlastní proces hospodářský, v němž chtějí teprve hráti úlohu, úlohu neostýchavých a krvelačných biřiců velké buržoasie, jedni čistě politicky po vzoru Hitlerově, druzí methodou klerikální. Mezi hospodářskými vykořisťovateli, zrozenými v dnešním systému a pořádku a v něm vychovanými k úplné závislosti, možno jistě najíti čestné lidi, které nelze činiti osobně odpovědnými tam, kde vinen je systém. Ale tito vykořisťovatelé hlouposti jsou vinni všickni, jeden jako druhý, a všecka jejich demagogie je vědomě lživá a hrubě záměrná. Slovenskou otázku činí luďácká úloha na Slovensku ohyzdně komplikovanou.

Theoreticky byla by pro mě slovenská otázka velmi prostá. Nic na světě nezabrání Slovákům, aby se pokládali za zvláštní národ, chtějí-li, a pokud jsou živé národní zájmy v dnešní podobě, mají také Slováci jako každý národ právo na sebeurčení do všech důsledků. Ale jak se česká buržoasie se Slováky vyrovná v praxi, není jen otázka její, nýbrž i věc slovenského a českého a vůbec všeho pracujícího lidu v tomto státě. A také věc osvícené inteligence zdejší. Na Slovensku je zle — pro pracující lid ovšem, zemědělský, průmyslový i sezónní, nikoli pro pány slovenské nebo české — místy stejně zle jako v rusínských Karpatech. Bída lidu rostla tu od převratu ustavičně, v době prosperity, poněvadž lid byl nevšímavě ponechán na pospas „agrárním“ i jiným žralokům, kteří se zmocnili vesla, a pak ovšem i v důsledcích všeobecné krise. Teď, i kdyby byla skutečná vůle pomoci slovenskému lidu a zvýšiti jeho hospodářskou a sociální úroveň, není to již tak snadné v době hospodářského zmatku světového, který nebude nikdy již v dnešním pořádku řešen v zájmu pracujícího lidu a na úkor tříd majetných a velkých vlastníků, a proto také nebude nikdy v tomto pořádku rozřešen. Běží o to však, aby česká buržoasie v nouzi místo chleba slovenskému lidu nedávala politické koncese slovenským luďákům a nacionalistům, jejichž politika pak by učinila pracující lid slovenský ještě ubožejším. Klerikálové a nacionalisté ještě nikdy a nikde neprospěli pracujícímu lidu, nýbrž naopak vždy a všude usilovali obětovati jej „vyšším zájmům“.

Osvícená inteligence česká a slovenská může býti dnes zajedno v kritice i v práci. Stará přehrada kulturní mezi oběma kmeny mizí valem denně. Není Čecha opravdu vzdělaného a chápajícího význam dělné třídy pro obnovu světa, který by ochotně neprotestoval a nepracoval se Slováky proti křivdám páchaným na pracujícím lidu slovenském. Pro luďáky a nacionalisty slovenské budou míti v Čechách a na Moravě však porozumění asi jen živly, jejichž jediným programem je zpátečnická demagogie a vykořisťování hlouposti. Rozhodně neviděl bych pro pracující lid slovenský zisku v takové autonomii, která by jej vydala na pospas luďákům a „národní oposici“.

15. května

Ještě jedna procházka městem až k rozsáhlým hřbitovům civilním a vojenským a rodinný oběd u ředitele H. Odpoledne jsme vyřizovali korespondenci: den tedy minul málo příjemně a bez užitku. Večer je přednáška.

16. května

Byla-li moje přednáška v Nových Zámcích osvěžující a snad i trochu poučnou příhodou v nudě provinciálního města, byla v Lučenci omyl. Tato dvě města v jižním pohraničí slovenském připadají člověku z počátku téměř jako mladší a starší sestra; vzdálenost mezi nimi zdá se v mysli nevelká, když je tak vystřídáš jedno za druhým, ale město z podunajské roviny liší se od města pod Karpaty jako usměvavá blondýna od zasmušilé brunety. Podle zevnějšku je Lučenec průmyslovější a panštější, hodně maďarský a židovský, slovenský lid poznáváš jen na trhu, dělnictvo je většinou maďarské, se slovenskou inteligencí nepřijdeš vůbec do styku, a česká inteligence je úřední, bornée un peu, ustrašená a v této chvíli právě znepokojená revisionistickými šplechty, po mém soudu zbytečnými. Za osvětový sbor zahajoval přednášku okresní náčelník a u pokladny byl policejní komisař. Kromě několika studentů byla tu, myslím, společnost, která se sešla k povinnému kulturnímu obřadu, nikoli na přednášku nekonformního spisovatele. Už letáčky zdůrazňovaly příznačně, že běží o přednášku nepolitickou, čistě kulturní. Ale kterak mluviti o posici umění a vědy v dnešní společnosti a nehovořiti o věcech, které opatrnictví nebo zatemnělost pokládají za „politické“? Úřední páni byli tak slušní, že vyslechli přednášku do konce, ale pak zmizeli rychle a beze slova. Domnívám se, že byli více dojati mým rozhodně odmítavým stanoviskem k náboženské ideologii a klerikalismu, než mým stejně rozhodným přiznáním se k marxismu. Z bázně před luďáky.

Po přednášce jsme poseděli nicméně v Korsu s větší společností. Ředitel H. s paní si usedli tentokráte přiměřeně daleko od nás. Přítelkyni bylo vyslechnouti velké horlení malinkého učitele proti ženské emancipaci. Já hovořil s mírným, poněkud sentimentálním mužem, který by byl rád slyšel, že Češi a Slováci splynou v dohledné době v jeden národ s jedním jazykem. Nemohl jsem mu ovšem vyhověti. Měšťácká politika toho už nedokáže, a jiná politika bude míti bezpochyby jiné starosti. Slovenština je ostatně krásnější než čeština, nechme ji žíti na svobodě.

Revisionismus? Špinavé starosti panské. Dělná třída má na změnách hranic zájem leda negativní. Svět nebude nikdy tak rozdělen, aby se mohli všickni imperialističtí vlci pokládati za nažrané a všecky nacionální kozy za celé. Jen politické děti se mohou domnívat, že se věci dnes dají napraviti rozumnými korekturami nerozumných pohraničních čar. Imperialistická buržoasie kašle na rozum rozumných, její rozum je rozum nenasytných. Proto revisionismus znamená válku, a pracující třídy musí jej potírat bez ohledu na licoměrný brekot těch neb oněch nacionalistů. —

Počasí je stále nejisté, pichlavé chvíle sluneční se střídají se zamračenými hodinami, ale neprší již. Tak jsme se krásně prošli. Dobrá, nepříliš prašná ještě silnice vede na západ rovnou z Lučence do obce Haliče (Gács), půl druhé hodiny vzdálené. Je to příjemná procházka, velkou část cesty můžeš jíti po pěšině v lukách podle silnice. Straky kterých k jihu stále přibývá, bavily nás svým rozmarným a půvabným letem: vzlétnou a klouzavě nebo přímo dopadají k zemi nebo na strom jako šipky, které si chlapci skládají z papíru. Brzy jsme měli před sebou kopec se zámkem. Jižní Slovensko je ovšem poseto takovými budovami nebo jejich zříceninami staršího nebo mladšího data, větších nebo menších rozměrů, obecného nebo soukromého významu, a mnohé jsou opředeny — jak se říká — starou slávou nebo historickými vzpomínkami. Ale nás láká jen pohled na tato povýšená sídla panská, který je velmi často krásný. Jiskra z Brandýsa vystavěl haličský zámek jako husitské středisko, protireformace jej pobořila a pak obnovila v barokním slohu. Teď je tu posádka. Obešli jsme jej, podívali jsme se naň se všech stran, působí masivně a mohutně pod mraky i na slunci na svém nevysokém, rozložitém kopci.

Na druhé, severní straně pod zámkem ve vzdálenosti jednoho kilometru je Stará Halič (Gácsfalva), kde se zachoval starý kostelík ze 14. století s velkou širokou zvonicí dřevěnou. Několik hochů se seběhlo, když jsme se chystali to fotografovat, a chtělo býti také na obrázku; bylo nutno vykázati jim vhodnější místo, a tu pro jistotu vyběhli na věž a smáli se do aparátu z jejího ochozu, zpod šedivých šindelů.

Halič pod zámkem, nehledíc k zastavené textilní továrně a přilehlým bedničkám umouněným pro dělníky, je čistá a půvabná obec, rázu jaksi pansky tichého, třebaže je tu ubytováno teď vojsko. Odtud k severozápadu vidíš do poklidného, řídce zalidněného a dosti odlehlého světa: za dobré tři hodiny přišel bys odtud do Abelové a vůbec do kraje velmi starých dědin a lazů. Chodec se tu podobá vystěhovalci, který se vrací. Lokální nádražíčko spalo, nejbližší vlak jel až za dvě hodiny, vraceli jsme se tedy zase pěšky.

Úryvky z mé přednášky

Nemůže býti sporu o tom, že dnešní náš svět je bláznivě rozvrácen, a dnešní společnost těžce nemocná organisačně i mravně. To ovšem nevzniklo z nějaké mravní zkaženosti světa nebo, jak se také rádo říká, z následků světové války, nýbrž světová válka i dnešní všeobecná krise jsou důsledky hospodářského stavu, vyžilého výrobního a hospodářského řádu, který trvá ještě, ač by už trvati neměl. Tento stav působí pak ovšem i na umění, vědu a veškeru kulturu. Kultura v soukromokapitalistických zemích je ve stejném úpadku jako mravní jakost národů a jako příčina toho všeho soukromokapitalistické řády hospodářské, hospodářský liberalismus, z něhož pramenila a pramení veškera měšťanská kultura až do našich dnů.

V naší civilisované společnosti, nehledíc k sovětskému Rusku, rozeznáváme zhruba tři třídy, jejichž poměr k umění a vědě, ke kultuře vůbec je různý. Je to předně velká buržoasie. Má celkem velmi pochybný poměr ke kultuře, má spíše smysl pro komfort než pro kulturu, a pokud ji podporuje nebo v ní pracuje, činí to jen, aby si opatřila jakési pozlátko pro svou cizopasnou existenci nebo další zdroje zisků a kořistění. Na druhé straně je proletariát, který v našich zemích je stále ještě příliš zotročen a nepřipraven pro silný a důvěrný poměr ke kultuře. Jednotliví dělníci se mohou jistě a dovedou se také často již povznésti kulturně přes svoje okovy, o celku dělnické třídy nemůžeme to říci v žádném kapitalistickém státě. Celková vzdělanost dělnické třídy vzrůstá sice stále, ale ráz této vzdělanosti není vždy přiměřený úkolům této třídy, mívá často povahu maloměšťáckou ve špatném slova smyslu, a uvědomělé jádro proletariátu je vychováváno spíše empirií, zkušenostmi ze života a boje, než vědeckým a kulturním školením. Kdo tedy zbývá? Tak zvané střední stavy a svobodná povolání. Jsou ve všech kapitalistických zemích hlavní nositel kulturních snah a kulturního života, nejvíce se zajímají o literaturu a umění, nejvíce pracují v různých oborech vědeckých, nejvíce se zabývají světem myšlenek, ideologií, nejvíce se také hádají politicky.

Střední stavy, které zvláště u nás mají veliký význam, jsou dnes často jazýčkem na váze ve velikém zápasu naší doby, v zápasu třídním. Velká buržoasie, těch několik horních tisíc, má své pevné místo ve výrobním procesu: řídí výrobu a spotřebu a vykořisťuje. Také proletariát má své pevné místo v tomto procesu: vyrábí a je vykořisťován. Obě tyto základní třídy myslí hospodářsky: velká buržoasie, jak by udržela své výsady a zvýšila své zisky, proletariát, jak se má bránit vykořisťování a eventuálně, ten uvědomělejší, jak by se vykořisťování zbavil. Střední stavy však, maloměšťáctvo v nejširším slova smyslu, kolísají hospodářsky, jejich místo ve výrobním procesu bývá proměnlivé, jsou mezi nimi sterá povolání rozličná s různými zájmy, a značné procento tvoří v nich inteligence, která svým povoláním je vedena k tomu, aby myslila, pracovala, tvořila v oblasti kulturního života. Proto jsou střední stavy nejvlivnější a také nejzmatenější nositel soudobé kultury.

Hádají-li se dva kapitalističtí magnáti v nějakém vznešeném klubu, hádají se jistě na př., zda v dané chvíli byla by pro kapitalistické žraloky výhodnější inflace nebo deflace, nebo se hádají jako představitelé dvou různých koncernů, z nichž jeden by rád sežral druhý, nebo se konečně hádají o to, který diplomat chrání a prosazuje chytřeji jejich hospodářské zájmy. Hádají-li se dva uvědomělí dělníci, hádají se bezpochyby o to, je-li v dané chvíli stávka vhodná nebo nevhodná, nebo jak uskutečniti jednotnou frontu, nebo myslí-li to ta neb ona strana s dělnictvem upřímně, nebo se přou o drobné věci organisační. Hádají-li se však maloměšťáci, hádáme-li se my, inteligenti a intelektuálové, semeleme všemožné ideologie, voláme si na pomoc všecky filosofy a básníky, citujeme na sta mrtvých duchů, vydáme ze sebe na sta různých názorů, ať už běží na př. o otázku náboženskou nebo o otázku protipotratového zákona. A nejsme-li dosti inteligentní, hádáme-li se jen u politického džbánku, semeleme všemožné klepy a fráze z nejhorších novin, ani nás nenapadne, že dnešní krise, naše nesnáze, naše nouze a bída jsou především důsledek hospodářské soustavy a sociálního pořádku, jejich rozkladu, ani nás nenapadne, že jednotliví vůdcové a vládnoucí jednotlivci jsou jen představitelé určitých tříd a kolektivních zájmů a především jako tací představitelé jednají, nýbrž svalujeme veškeru vinu na ty jednotlivce, na ty Petry, Pavly, Tomáše a Eduardy, a jsme ochotni svěřiti svůj osud do rukou největšího gaunera, který nejvíce křičí, pomlouvá, lže a vymýšlí si sensace.

Dnes je poměr t. zv. vzdělanců k literatuře, umění, vědě a ideologii úplně chaotický, přívržence najde nejen každá pravda, ale i každý blud a nesmysl, nesmírně cizí a vzdálené se nám zdají doby, kdy lidé žili jednotným slohem a v duchu jednotného světového názoru, celá kultura je ve zmatku a rozkladu, který nejvíce prospívá všem starým pověrám. Vylézají ze všech temných děr, a čarodějové, pomazaní i nepomazaní, i šarlatáni, počínajíc kartářkou až po zbohatlého jasnovidce, mají zase znamenité kšefty. Tento úplný chaos mezi vzdělanci a jejich posluchači, ten rozklad v tisíc směrů a směrečků, kdy každému je volno hlásati v t. zv. mezích zákona cokoli, to je ovšem důsledek úpadkového liberalismu.

Hospodářský liberalismus je v úpadku, hospodářská soustava, založená na volné konkurenci jednotlivců i národů, se hroutí, dnešní krise je důsledek toho, a proto také slyšíme stále volání po nějakém hospodářském plánu mezinárodním, který by výrobu i spotřebu reguloval dohodou, nikoli konkurenčním bojem. Ale dnešní vládnoucí třída, buržoasie, není už schopna takový plán pojmouti a provésti. Přešlo jí úplně do krve heslo: kdo s koho. Její moc je založena toliko na vykořisťování pracujícího obyvatelstva a koloniálních nebo polokoloniálních národů. Její diplomaté se nemohou poctivě dohodnouti, nýbrž v Ženevě i všude jinde se snaží v zájmu svých pravých pánů jeden druhého jen zaskočit, přelstít, ošidit. Právě dnes se zdá mezinárodní dohoda stále nemožnější, a mezinárodní konflikty mezi imperialistickými žraloky jsou tak ostré, že celý svět se připravuje na nové světové vraždění.

Svoboda, kterou proklamovalo měšťáctvo ve velké revoluci francouzské, se zvrhla. Co platno, může-li ještě deset žurnalistů psáti jakž takž pravdu, když druhého dne sta lhářů a podvodníků mohou tuto pravdu prohlásiti za zločin nebo ji zesměšnit. Co platno, že každý člověk má právo na svobodnou práci, když statisícům nezaměstnaných nemůže nikdo práci dát. Co platno, že svobodná věda vyvrátila na věky nejhorší pověry, když celé organisace mezinárodní mohou pověru stále znova šířit pod ochranou zákona. Co platno, že život každého člověka je zákonem chráněn, když lidé mají povinnost umírati ve válce za hospodářské zájmy menšiny nebo bídou, poněvadž nadbytek plodin a výrobků není k tomu, aby nasytil hladové a oblékl nahé, nýbrž aby obohatil bohaté. A co platno konečně, že máme svobodu literární a uměleckou — nechám prozatím stranou censuru — když skutečná literatura a skutečné umění se odcizují stále více širokým vrstvám lidu a potřebám své doby, a lid nejdychtivější a nejdůvěřivější je otravován kulturními plody, které v něm podporují všecky bludy a hlouposti a odnaučí jej i prostému vkusu.

Proto také dnešní umění v kapitalistických zemích koná pramizerně svou sociální funkci. Ale ve všech velikých kulturních dobách lidstva konalo umění velikou sociální funkci: v antice, ve středověku, v renesanci. Mohlo ji však konati jen proto, že duch doby a duch umění byly jednotné. Klasické sochařství řeckořímské mohlo povstati jen z jednotného ducha, v době, která žila v jednom slohu. Také gotické dómy povstaly z jednoho ducha, tak jako mistrovská díla renesanční byla vynesena na povrch jednotným živelným způsobem života. Takový jednotný názor světový, který vyrůstá z hmotných potřeb doby a místa, který činí z každého poctivého občana jednotně myslící kolečko v ohromném stroji, je tmelem zdravé kultury. Jen tehdy, ovládne-li jednotná myšlenka, vyvolaná poznáním společných úkolů a společného cíle, jež vyrostly z výrobní situace, ovládne-li veliké a svobodné davy, možno vykonati něco velikého, politicky i sociálně, v umění i literatuře. Z civilisovaných zemí žije dnes toliko sovětské Rusko tímto způsobem. Každý pracující člověk musí tu spolupracovati na budování socialistického státu a již od mládí je veden k jednotnému názoru světovému, nikoli ovšem takovému, jak jej chce vnutiti Německu Hitler se svými potrhlými ideology rasovými, nýbrž k světovému názoru, vyhovujícímu moderním výsledkům vědeckým a požadavkům soudobého života. Pracující lidé nejsou tu ovšem svobodni tak jako u nás, ale jsou svobodni podobně, jako byli svobodni občané antičtí, jsou svobodni, jako byli lidé, kteří stavěli gotické dómy a konali v nich schůze, jsou svobodni, jako byli lidé za renesance. Mají svobodu v mezích jednoho světového názoru, mají svobodu pracovati každý podle svých sil a schopností na jednom velikém díle sociální obnovy. Proto existuje dnes v Rusku veliká tvorba románová a slavné umění filmové. V těchto dvou odvětvích uměleckých může se nejlépe projeviti nový jednotný názor světový; jsou tu také proto na takové výši, že veliké umění chce především oslavovati: v Rusku má možnosti a příčiny k tomu, aby oslavovalo veliké věci: revoluci a kolektivní práci, kolektivní čin.

Ale tam, kde se zvrhlý liberalismus domnívá, že pravda, svoboda, spravedlnost, dobro občanů mohou vzejíti jen z toho, když padesát, sto, tisíc názorů a názorečků se ve dne v noci pere, tam, kde pro samou diskusi a vojnu zájmů se nemůže žádná pravda dostati na světlo, kde není kdy na osvobození občanů z pověr ani na spravedlnost pro pracující, kde skutečně nelze očekávati jediný čin pro blaho občanů, totiž všech občanů a nejen těch, kteří si mohou své blaho za všech okolností koupit — tam se nemůže zroditi ani velké umění, ani velká věda, ani velká kultura, neboť tam má převážné slovo velká huba a velká zlodějna.

Proto žijeme ve světě rozvráceném a ve společnosti chorobné. Mají ovšem pravdu ti, kdož říkají, že naše doba je revoluční, t. j. že pomalu vyvrcholuje zápas nového světa socialistického se starým světem soukromokapitalistickým, který dříve nebo později musí skončiti vítězstvím pracujících tříd a nového pořádku ekonomického. Tak je tomu skutečně, hledíme-li na dnešní vývoj věcí s ptačí perspektivy historického nazírání. Ale žádný vývoj se neděje v rovné čáře, bez oklik, bez vlnění nahoru a dolů. Subjektivně se nalézáme právě nyní v okamžicích nejhlubší reakce, t. j. vrch má v této chvíli sebeobranná ofensiva kapitalistické třídy a černých mocností, a kulturní i mravní rozklad buržoasie jako důsledek hospodářského rozkladu kapitalistického systému působí hluboce i na umění a podrývá positivní výsledky vědeckého bádání. — — — — —

Dnešní doba je tak vážná a choulostivá, tak ohrožující v přítomných bouřích a nesnázích i ve svých perspektivách a na svých obzorech spokojenost, ba i život každého jednotlivce, že každý člověk, který má trochu rozumu, je do značné míry spoluodpověden při svém konání, ba i tehdy, je-li pasivní, za blaho všech svých spoluobčanů a za osud západoevropského lidstva. Nejen tím, jak zasahuješ do věcí veřejných a koho volíš, nýbrž také tím, jaký vkus projevuješ, co čteš, co podporuješ ze snah kulturních, přispíváš přímo nebo nepřímo k velikému zápasu dnešní doby mezi reakcí a pokrokem, to jest mezi mocnostmi, které hledí zachrániti vykořisťování člověka člověkem a potřebují k tomu udržovati všecky pověry, bludy a nevědomosti v širokých vrstvách obyvatelstva, a mezi mocnostmi hospodářského a sociálního pokroku, které hledí uvolniti cestu skutečné spravedlnosti. Tento zápas nazýváme my, socialisté, třídním bojem. V dnešním Německu vidíme krajně akutní stav takového třídního boje, jejž vyvolala reakce, aby zachránila soukromokapitalistickou soustavu hospodářskou neboli vykořisťování. A můžeme se tu poučiti o dvou věcech pro nás závažných. Předně vidíme, že německá reakce se zmocnila nejdříve nespokojeného stavu středního a dovedla v několika volebních kampaních rychle po sobě jdoucích vpraviti do něho demagogickou ideologii nacionální, hrubou a povrchní, ale pro polovzdělaného člověka velmi líbivou. A po druhé vidíme, že vypověděvši boj marxismu, vypověděla válku všem formám moderního myšlení a tvoření nejen politického a sociálního, nýbrž i uměleckého a vědeckého v nejširším slova smyslu.

Všecky veliké zápasy hospodářské se projevují na povrch nejprve ideologicky, t. j. jako zápasy myšlenek a světových názorů. Na třídní a hospodářské boje velké revoluce francouzské byl svět připravován filosofy a intelektuály osmnáctého století. Světová válka, která byla válkou o trhy a naftu, o hospodářskou hegemonii, projevovala se navenek po jistou dobu jako boj měšťanské demokracie a práva na sebeurčení proti reakčním mocnostem ústředním. A dnes, hledíme-li na věci s ptačí perspektivy, jeví se tedy zostřený třídní boj navenek jako zápas nacionálního fašismu s marxismem, což neznamená nic jiného než to, že ohrožené zájmy průmyslových, finančních a agrárních magnátů se snaží zničiti v pracující většině národů víru a důvěru v socialismus, v sociální spravedlnost, v takové uspořádání výrobních a sociálních poměrů, které by znemožnilo vykořisťování menšiny většinou a člověka člověkem vůbec, čím jest jasnější, že lidská společnost musí býti přeformována, aby přestaly nezaměstnanost, bída, vykořisťování, hromadné ničení plodin a výrobků v dobách obecné nouze a podobné zjevy dnešního rozkladu hospodářského, a že musí býti přeformována mezinárodní dohodou, tím zuřivěji potírají exponenti velké buržoasie levici společnosti, která chce tak neb onak přispěti k tomuto přeformování světa.

V Německu, v rodné zemi marxismu, vědí lépe než u nás, že marxismus v širokém slova smyslu jako světový názor dialekticko-materialistický je objektivní pravdě nejbližší poznávací methoda pravé skutečnosti všeho lidského života a také v jádru poslední slovo socialismu, t. j. všech snah o skutečnou spravedlnost hospodářskou a sociální. Velká buržoasie německá s pruskými junkery v čele použila tudíž svých maloměšťáckých satelitů — Hitler není nic jiného než zdivočelý maloměšťák německý — k tomu, aby provedla generální útok na marxismus a jeho představitele. A poněvadž marxismus je také logické domýšlení všech sociálních a kulturních snah opravdu pokrokových, prováděn je hakenkreuzlerský útok v nejširším měřítku proti celé pokrokové kultuře německé, proti pokrokově liberálním intelektuálům stejně jako proti dělnickým vůdcům a komunistům.

Německý fašismus chce zjednat znova nadvládu zpátečnickému nacionalismu, té víře v boha, vlast a krále, jménem které vehnán byl německý lid do světové války. Že německý lid doplatí nakonec strašlivě na tuto pustou ideologii, to je velké buržoasii jedno. Jí nezáleží na tom, kolik krve německé bude prolito, kolik německých občanů pracujících zahyne hladem: ona ve skutečnosti nic neztratí, poněvadž to, čeho eventuálně pozbude, vydře znova na zotročeném lidu inflací nebo něčím podobným. Používá ke svému útoku na marxismus především maloměšťáctva přístupného hrubé demagogii, tudíž polovzdělaného.

Maloměšťáctvo jako celek a v širším smyslu je, jak jsem řekl již, nositel kultury, a proto má zároveň velikou moc politickou. Boj mezi pravicí a levicí je v jistém smyslu boj o střední stav. Strana, která ztrácí střední stavy, upadá, poněvadž ztrácí značnou kvantitu a značnou část své duchovní moci. Proto mají všecky strany zvláštní zájem na středních vrstvách a hledí je pro sebe získati. I strany dělnické, když volají t. zv. inteligenci do svých řad. V třídním zápasu je maloměšťáctvo jakýmsi jazýčkem na váze. Ale můžeme jíti na to také s opačné strany: v jiném smyslu je maloměšťácká inteligence zrním mezi dvěma mlýnskými kameny, mezi velkou a mocnou buržoasií a mezi ohromnou silou proletariátu, dosud ovšem značně desorganisovanou. V tomto smyslu, v tomto postavení mezi dvěma rozhodujícími třídami je se svým věděním a uměním, s veškerou svou intelektuální pýchou, se svými vznešenými sny a více nebo méně krásnými zásadami pouhou bezmocnou nulou, jakmile chce zůstati osamocena. Dějiny valí se přes ni. Představuje snílky nebo deklamátory, nikoli spolutvůrce. Maloměšťácká inteligence může úspěšně pracovati v dobrém nebo ve zlém jen tehdy, má-li za sebou jednu z obou rozhodujících tříd, proletariát nebo buržoasii, opírá-li se o ni. Ve skutečnosti veliká část maloměšťáctva nemůže ani nic jiného činiti, neboť třídní zápas je dnes nejrozhodnější hybnou silou všeho lidského snažení. Ať chceš nebo nechceš, přispíváš svou aktivitou i pasivitou k třídnímu boji, který prostupuje celou společnost.

A tak v dnešní kritické době, která se rychle schyluje k nové světové katastrofě, ve které poběží nejen o naše životy, nýbrž i o všecky moderní hodnoty života, těžce vydobyté ve stoletém zápasu vědy s pověrou, měl by si každý vzdělanec uvědomiti, co je mu bližší, zda velká buržoasie nebo pracující lid, po čem více touží, zda po návratu do dob svaté aliance nebo po vítězství moderní kultury vědecké, čemu chce více napomáhati duchovně nebo fysicky, zda k vítězství kapitalistických magnátů a k zotročení všeho pracujícího lidu, k všeobecnému návratu starých bludů a pověr nebo k vítězství pracujícího lidu, k jeho osvobození v zájmu spravedlnosti a kulturních statků lidstva. Staré doby se ovšem nikdy nevrátí trvale, moderní methody výrobní, technika, nemohou býti navždy odhozeny a donutí civilisované lidstvo, demagogy oklamané, dříve nebo později k novému hospodářskému a sociálnímu pořádku. Ale co sil a životů bude ještě promrháno, než k tomu dojde.

Jistě i většina inteligentních maloměšťáků bude tvrditi, že pracuje nebo chce pracovati pro spravedlnost a kulturu. Vždyť většina těchto lidí jsou lidé pracující, cítí i na sobě tíhu dnešních rozháraných poměrů, obává se, že se stane tak neb onak obětí katastrofy, která hrozí civilisovanému světu, a většina má také kulturní zájmy, bez nichž nechce žíti. Nesnáz však je v tom, že i představy vzdělanců a aktivnějších vrstev širokých o tom, co jest spravedlnost a kultura, jak třeba za ně bojovati, kde je skutečný nepřítel a kde skutečný přítel, jsou velmi různé a přečasto zcela zmatené. Neboť demagogii podléhají dnes stejně universitní profesoři jako dělníci, stejně lidé s doktorátem jako lidé se ševcovským šídlem.

Můžeme věru říci, že žijeme v době vrcholné demagogie. Trochu demagogie bylo na světě ovšem vždycky. První čaroděj u nějakého primitivního kmene černošského byl první demagog. Klasickými demagogy byli slavní řečníci antičtí. Ale nikdy ještě neměla demagogie tolik pohodlných prostředků ke svým cílům, nikdy ještě nebyla tak obecná, neodpovědná, nestoudná jako dnes. Úroveň domnělé vzdělanosti tak vzrostla, že v civilisovaných zemích čtou téměř všickni lidé noviny. Představme si, jak opravdu vzdělaní byli by již dnešní lidé, kdyby noviny byly k tomu, aby vzdělanost šířily. Ale to, co se mohlo státi požehnáním lidstva a mocnou pákou obecného vzestupu kulturního, stalo se ve skutečnosti morem lidstva. Armáda lhářů, podvodníků, travičů studní vrhá denně do davů miliony bomb jedovatého plynu. A tato otrava je tím hroznější, čím více se zostřuje třídní boj v lůně dnešní společnosti, čím více naléhavého zájmu mají panující třídy a strany na tom, aby pracující vrstvy všech národů byly zmateny a obalamuceny.

To je do jisté míry pochopitelné v době, jejíž hospodářská soustava je hluboce otřesena, a všickni její přívrženci, uvědomělí i zpozdilí, se snaží udržeti v davech víru v její trvanlivost a nezměnitelnost. Ale krise soustavy má za následek i stále vzrůstající krisi hmotnou, která si vyžaduje stále více obětí. My všickni pracující jsme touto krisí nějak dotčeni a jsme tudíž nespokojeni. Ale jsou dvě sorty nespokojenců. Jedni jsou informováni, vědí, že běží o smrtelnou krisi hospodářské soustavy, že lékem na lidské bolesti může býti jen nový pořádek hospodářský a sociální, kdežto druzí vidí příčinu své nouze nebo bídy především v těch neb oněch lidech, státnících, vůdcích a domnívají se, že jim bude lépe, dostanou-li se k veslu ti, kdož stojí sice na stejném principu hospodářském jako dnešní držitelé moci, ale — protože se k veslu nedostali nebo od vesla byli zahnáni — nejhlučněji kritisují, odhalují, zesměšňují a si vymýšlejí špinavé sensace. Tito druzí nespokojenci jsou právě tou pravou půdou pro nejhorší demagogy.

Tady jsme u hlavní věci. Všickni jsme odpovědni, ale pomoci mohou jen ti, kdož jsou informováni, t. j. vědecky poučeni o podstatě dnešních velikých zápasů sociálních a politických, o podstatě boje, který se počal odehrávati již po válce mezi fašismem a marxismem a dnes nabývá světových rozměrů. Proto také je dnes vědění důležitější než umění. Proto by bylo třeba, aby skutečné vědění bylo aspoň stejně propagováno jako umění. To se ovšem neděje. Celý svět mluví dnes na př. o marxismu, kolik lidí však třeba jen u nás ví aspoň přibližně, co marxismus skutečně jest a že neběží jen o hospodářskou theorii, nýbrž o světový názor, který jediný vyhovuje historické skutečnosti a je nejspolehlivějším průvodcem po lidské společnosti, jejích bojích a nesnázích. To, co u nás největší autority měšťanské i maloměšťácké o marxismu vypravují, to, co o něm vědí a šíří nejpokrokovější žurnalisté měšťanští, jsou jen bludy, nesmysly, dětinské šplechty nebo zlomyslné lži. O marxismu může se u nás poučiti člověk jen vlastním přičiněním, jen jde-li s dobrou vůlí k jeho pramenům. A to je to tragické v dnešní naší situaci: Stojí před námi přítel a nepřítel. Nepřítel chytá nás na lep demagogických frází, kterým věřiti je velmi příjemné a pohodlné, to je fašismus. Přítel říká nám pravdy velmi nepříjemné, chce od nás vážné studium, vyhání z nás pověry a předsudky, je vysmíván, pomlouván, zatracován, je v širokých vrstvách neznám ve své pravé podobě, to je marxismus. Snadno pochopíme, že za těchto okolností je normálnímu našemu vzdělanci těžko se rozhodnouti, ač dříve nebo později bude každý nucen se rozhodnouti, i když bude již pozdě nebo učiní to ke své škodě a záhubě.

— — —

Jsem republikán, neboť od dětství jsem opovrhoval vladaři z boží milosti, kteří již dávno nenáležejí k elitě lidstva, nýbrž jen k jeho nicotným a cizopasným figurkám; jsem také demokrat, který z celého srdce a ze vší mysli nenávidí velké i malé paďourstvo, jsem demokratický člověk, ale také moje demokratství je marxistické: lid bude moci vládnouti sám sobě a všemu ostatnímu teprve tehdy, až budou zničeny všecky majetkové a třídní výsady. Pak bude na světě teprve spravedlnost a svoboda, pak teprve na jejich základě vyroste znova zdravé umění a zdravá věda, zdravá kultura pro všecky.

19. května

„Neboť, chcete-li jíti jako cestující, potřebujete peněženky, a peněženka je toliko kus hadru, dokud v ní nic není,“ čtu v Bílé Velrybě. Civěli jsme v Lučenci tři dny naprázdno, poněvadž jsme čekali na peníze.

Ve středu odpoledne přišel k nám ředitel H., celý postrašený a znepokojený, že bude pro mou přednášku persekvován z popudu místních klerikálů. Žádal mě pro svou obranu o seznam všech osvětových sborů, které mou přednášku už pořádaly nebo budou pořádati. Bylo mi ho líto, třebaže pohled na něho nebyl nejpříjemnější. Ujistil jsem ho, že se ničím neprovinil, a že se ho případně zastanu třeba až u ministra.

Dnes dopoledne jsme se rozloučili s Lučencem malou procházkou na jih do Opatové, kde napravo na vršku ukazují husitské bojiště. Jiskra z Brandýsa porazil tu v roce 1451 Jana Hunyadya. Obešli jsme malý kopec s panským zámečkem a dostali jsme se k mladému lesíku dubovému, oživenému hejny divokých holubů i jiným ptactvem. Tiché dopoledne pod oblačným nebem bylo tu rozkošně naplněno jejich horlivým vrkáním a křikem, a pěkný rozhled na vrchy a lazy krášlil nám tu samotu. A pak jsme se pustili dolů mimo cihelnu do luk, protékaných rozmarným a chladným potokem, který si tu stále rozšiřuje a prohlubuje divoké koryto. Vine se velmi křivolace a nedal se právě tak snadno přejíti, takže jsme dlouho bloudili podle jeho břehu, než jsme se dostali na druhou stranu a přes lučenecké nádraží do města. Někde v Karpatsku byli bychom to ovšem provedli kratčeji. Ani nás to však nemrzelo.

20. května

Příští přednáška je až za týden v Užhorodě. Zkoumáme příručku a jízdní řád, kde bychom se měli zastaviti. Vstoupíme do Východoslovenského Krasu, do kraje jeskyň a oblasti železářské. Uvažujeme o Plešivci a Rožňavě. Rožňava, to zní tak lahodně a měkce, je odtud také pohodlné spojení autobusové do Košic. Tak tedy sem.

Vyjeli jsme ke třetí hodině odpolední. Půl druhé hodiny jízdy z Lučence do Plešivce probíhá za Fiľakovem příjemnými kulisami: Hajnačskou vrchovinou mimo sopečné kužele a údolím Gortvy s Bukovými horami na jihu. Hodejovské kúpele v půvabné dolině pohraniční jsou právě pod tratí a činí velmi skrovný a skromný dojem. Za lávkou přes Gortvu jsme pozorovali cikánskou osadu, hned vedle lázní. Údolí řeky Rimavy je už méně pěkné. Na stráni prokukují zelení jodobromové Číz kúpele, panštější už a navštěvovanější. V Plešivci přestoupili jsme za 20 minut do lokálky.

Dělníci se vraceli týmž vlakem z práce. Spolu hovořili maďarsky, s námi slovensko-česky. Cosi srdečného, prostě lidského měli ve zracích. Upozorňovali nás na zajímavosti, dávali nám rady a pokyny, ujali se našich zavazadel. Nečinili to ovšem z nezištné úslužnosti a lásky k bližnímu, ale veškeren způsob jejich byl pěkný a nevtíravý. Podle obleku se zdáli cihláři.

Spatřili jsme Rožňavu prokukovati věžemi a střechami ze zeleného klínu pod kopci a horami, a čím více jsme se blížili, tím se nám zdála krásnější polohou i souhrnným obrazem. Po Bratislavě bylo to první město, na které jsme se jaksi těšili, asi jen instinktivně, poněvadž jsou kolkolem zelené hory a slavné jeskyně a čistá, studená voda.

A ještě jsme v hotelovém pokoji neodložili řádně ani své věci, a již vešel na pokyn vrátného železniční úředník V., turista, náhodou přítomný v hostinci, a s velikou ochotou i výmluvností sliboval nám informace a jiné užitečné věci a po večeři vedl nás do pěkné kolkovny, kde místní Češi, jak se zdálo, bez rozdílu společenského postavení se bavili hrou v kuželky, vyšší důstojník vedle dělníka. Bylo tu veselo, a všichni ti lidé zdejší se zdáli spokojeni se svým osudem a netrpěli ani nudou, ani světobolem. Řekli jsme si, že to bude asi vliv hor a krásného kraje. Těšíme se naň.

21. května

Dnes byla teplá, oblačná neděle. V Rožňavě měli sokolskou slavnost s veřejným cvičením. Po ránu byl však v městě celkem normální ruch nedělní. Čekali jsme dosti dlouho na náměstí na našeho informátora, který je také Sokol, až nám ukáže zkrácenou cestu na Tureckou. Nejpůvabnější ozdobou náměstí je právě uprostřed věž z 1300. Na jižní straně zbyl pod ní sokl z pomníku Košutova, zkomoleného zbytečně při převratu, a na východní straně bílý mramorový pomník Franciscy Andrássyové. Šli jsme pak podle Dolního hřbitova do luk a přes potok vzhůru do dělnické kolonie Rimavsko-muráňsko-šalgotarjanské společnosti báňské. Terasovitá kolonie pod kopcem se souběžnými ulicemi spojenými tu a tam dřevěnými schody, je rozsáhlá, čistá a svými plechovými střechami rudě natřenými tvoří mezi vysokými topoly obraz z dálky velmi pěkný. V této rožňavské bani je teď jen málo pracováno a v dlouhých přestávkách — vedlejší doly státní stojí vůbec — ale dělníci mají tu poměrně laciné byty a světlo (do 11. hodiny noční, kdy proud je zavřen), hojnost drůbeže, tu a tam něco živého ve chlívku, na palivo si chodí asi do lesa a tak živoří jakž takž, ač někdy osmičlenná rodina musí býti živa za 400 Kč měsíčně, vydělávají-li dva její členové. Viděli jsme tu starší ženy paličkovati krajky.

Z kolonie stoupá stezka příkře vpravo do vrchu, kde u staré šachty se setkává se zelenou značkou, která přichází od nádraží Rožňava-zastávka. Tak jsme si tedy nadešli. Cesty lesem vzhůru se rozvětvují, a měli jsme z počátku dosti nesnází se značkami. Stoupali jsme pohodlnými poměrně a stinnými pěšinami a úvozy velmi pomalu, žertujíce s ještěrkami.

Nemůžeme se nepozastaviti nad živočichem; milujeme je, třebaže máme v jednotlivých druzích nestejné záliby. Působí nám tichou rozkoš pozorovati druhy i obecné a docela všední. Přítelkyně dumá ráda nad kočkou, veverkou, hrabošem, ještěrkou, vrabcem, cvrčkem, a já se rád připojím, nepospícháme-li. Je cosi úžasně něžného v takovém drobném, delikátním tělíčku malé ještěrky nebo malého ptáka, cosi téměř nepochopitelného a tím záhadnějšího, víme-li, že běží jen o rozmarný resultát náhodné hry přírodních zákonů a nikoli o uvědomělou tvorbu nějaké rozmarné bytosti nad námi. Bude to jednou pohádka a ovšem více než pohádka, mnohem kouzelnější, až nám budou moci přírodozpytci vylíčiti celý řetěz zvláštních příčin a následků, jehož výsledkem bylo křehké tílko kropenaté ještěrky malé, tak odlišné od masivního těla krokodilova na příklad, než když se to všecko svádí pohodlně — a často i záměrně — na nějakého všemohoucího tvůrce, který tu na zemi má ovšem privilegované zástupce. Jak dýchá, když byla lapena, jak hnědne zlatý kroužek kolem tmavého děsu v jejím oku, jak vášnivě uchvacuje nastavený malík! Kolikrát jako chlapec jsem ji zanesl daleko od jejího domova, zavěšenou mi takto na prstě. Zabíjíme často, co milujeme. Ale není v tom mystiky. Jen nevědomost nedokonalého mozku, jen slepé oddání se pudu z dob, kdy my, lidé, byli jsme jen dravá hromádka pudů.

Nevěřili jsme ani, že už jsme na Turecké, když po necelých třech hodinách této loudavé chůze jsme se octli na její krásné plošině. Podle turistů je to ovšem jen sedm kilometrů, ale tři a čtvrt hodiny cesty od nádraží, a my se domnívali, že lezeme příliš neturisticky.

Je ovšem u Rožňavy vyšší hora, Volovec (1286 m) na severu, ale, ač rozhled je odtud asi mnohem dokonalejší, pochybuji, že poskytuje takovou rozkoš, jako ploché temeno Turecké (Yvagyó, 954 m). Stojíš-li tu uprostřed paseky téměř oblé, vidíš kolkolem věnec hor s podivuhodnými údolími a řídce roztroušenými dědinami, nic závratného, ale ohromný mír a všecko přirozeně lahodné: kdyby tu byla chata, byli bychom tu chtěli seděti aspoň tři dny a jen se dívat na proměnlivé nálady horského věnce.

Jarní kvítí je stále s námi. Když jsme vyjížděli, viděli jsme pod lesy Orlických hor louky petrklíčů, petrklíče nás provázely téměř stále, teď minul pomalu měsíc, a tady jsou zase v plném květu, vysoké a čerstvé, a s nimi bílé i žluté sasanky, plicníky, lechy, lesní fialky a všecko ostatní rané kvítí jarní. V červnu se s ním shledáme možná znova na Zakarpatsku. To opožděné jaro letošní bude pro nás dlouhé, velmi dlouhé. Ale obzory nejsou čisté, oblaka bílá a šedá plynou hore ustavičně, slunce se střídá se stínem, a zde nahoře větřík nás prudce ochlazuje, poněvadž jsme po výstupu trochu zpoceni. Tady je krásně, tady je krásně, opakuje přítelkyně vytrvale, ale co bychom tu viděli teprve krásy, kdyby bylo čisté a průzračné jasno.

Podle návodu jdu k severní straně temene a hledám veliký buk napravo: pod ním je prý studánka. Na temeni není, ale doleji pod temenem před bukovým lesíkem vidím větší strom. Snad to bude ten pravý. Sestupuji po zeleném svahu, slunce vysvitlo prudce, cítím, jak mne znova zahřívá, nohy mi klouzají po suchém drnu, ale všecko tu působí rozkoš, a pak dole, za bukem, zpozoruji hojnost kvetoucích blatouchů: tam je tedy jistě voda. Vracím se, přítelkyně hledala buk zatím na jiné straně, znova se kocháme rozhledem a pak sestupujeme dolů, abychom se u studánky na hodinku utábořili a pojedli.

Studánka je mělká. Zapomněli jsme pohárek, pijeme z kornoutu, voda je ledová a dobrá, kolem plno kvítí a na loučce žluté a purpurové orchideje. Po jídle pijeme znova, tentokrát z pomeranče, jemuž jsme uřízli čepičku a lžičkou vybrali maso. Dává důkladnější a pohodlnější doušek.

Tady je krásně, tady je krásně, slyším stále a myslím si: ano, a zase docela jinak krásně, než před šestnácti dny na Pohansku nebo před devíti měsíci na Popu Ivanu. Jsme tu sami, jarní příroda je kolem ještě neporušena hrubými a nečistými výletníky, před námi napravo, nalevo neobydlené hory, městečko a nečetné dědiny dole se skromně vynořují ze zelených vln, proč by tu nebylo krásně! Tisícerá je krása všude na zemi, pokud ji svou ošklivostí neznivelisuje hrabivá civilisace lidstva, nesmyslně a tupě se rozmnožujícího pro ohyzdnost, bídu, zločin, hrůzu, neštěstí. A přece i člověk by mohl býti tvor obecně ušlechtilý a poněkud vzácnější.

Mírně syti a odpočati šli jsme ještě jednou nahoru na plošinu temene se podívat na ten horský věnec kolem, zvláště na horské panorama k severu. Slovenské Rudohoří leželo před námi v měkkých vlnách zelených, vzadu na Malých Tatrách svítily sněhové skvrny. Dívali jsme se, dívali, po obzoru se hrnula ustavičně bílá oblaka, tu a tam prozářená. Náhle cítím, že přítelkyně vedle mne ztrnula. Pohlédnu na ni, dívá se vpřed do dálky konsternovanýma očima. Zadívám se tedy upřeněji do hlubin těch oblaků v dáli: Tatry! Vysoké Tatry. Zasněžené, svítící vrcholky mezi bílými mraky. Je to fata morgana, nadechlé kouzlo, neskutečný obraz, pohádka z několika bělostí, sen. Nelze přesně vylíčiti, jak a čím nás dojal tento zjev. Po prvé, po druhé jsme je snad přehlédli, ty bílé vrcholky, pokládali jsme to všecko bezpochyby za oblaka. Teď jsme je spatřili, nenadálou vidinu, poněvadž slunce se zablyštělo prudce na těch jejich snězích. Nikoli, kdyby byl čistý vzduch, kdybychom byli hned po prvé a naráz spatřili to plastické divadlo až k jeho sněžné koruně velkotatranské, bylo by to bývalo krásné, velmi krásné jistě, ale dojem nebyl by býval tak silný, tak hluboký. A odcházejíce, musíme se ještě jednou vrátiti k ovětralé triangulační věži, která nahoře representuje dosti bídně civilisaci, abychom se znova zahleděli do oblačné hlubiny, ve které se stkví zjevení…

Ve tři hodiny jsme se rozloučili s temenem Turecké a klikatými úvozy lesními jsme se vraceli opačnou stranou. Měli jsme slézti u Betliaru, který je vzdálen od Rožňavy pět kilometrů k severu. Cesta není však značkována, šli jsme nazdařbůh, stráně byly špatně schůdné, poněvadž nohy klouzaly po vyschlé půdě, v úvozech jsme se brodili suchým listím, které skrývalo zrádné kameny a větve. Chůze byla nejistá, to unavovalo. Setkali jsme se s dřevorubci, kteří tu dřímali pod kolibami u malých ohňů, dva šli také dolů, byli to Rusíni z Hustu, za hovoru s nimi šlo se nám lépe, vedli nás také po lepším svahu, pak se však zastavili, čekajíce na třetího, a my znova zapadli do divokého úvozu a nešli jsme jistě nejkratší cestou. Konečně však pěšina u potoka a za chvíli můstek k silnici, vešli jsme na náves pěkné dědiny, naši Rusíni vycházeli právě z jednoho statku už. Byla to Velká Poloma na silnici k Spišské Nové Vsi, sedm kilometrů od Rožňavy. Daleko jsme tedy nezabloudili.

Vraceli jsme se dobrou silnicí podle Malé Polomy a pak Betliarem, kde na návsi nebo snad náměstí hrála cikánská hudba uprostřed hloučku domorodců a k promenádě mladých lidí v aleji. Na nároží stojí tu pěkný moderní hostinec s terasou, podnik českého řezníka, dnešní neděle však zavřený, poněvadž podle cedulky na dveřích všecko z domu odešlo na rožňavskou slavnost. Před Rožňavou jsme odbočili přes potok do Nadabuly, abychom nešli stále po silnici. Je to maďarská vesnice s dolem na rudu. Pasák přihnal právě na náves vepře z pastvy. Horlivě chrochtajíce hrnuli se úprkem po cestě velicí i malí ušípanci obého pohlaví, a jeden po druhém rovnou do své chalupy; rypákem si otvírali přivřená dvířka nebo vrata. Tu a tam některé sele ještě zabloudilo, rozčileně chrochtajíc a pobíhajíc, vracelo se a obracelo, až hospodyně přišla s miskou jakéhosi šrotu a přilákala je domů.

Večer

Přírodní prasvoboda lidská nebyla dětskou idylou Jeana Jacquesa, ale není také fikcí, jak si přejí trabanti vládnoucí třídy. Existovala všude, kde přírodní podmínky byly příznivé pospolitému životu, a trvala v mezích řádů a pověr hordní a kmenové pospolitosti. Ethnologové zjišťují dosud její závažné zbytky v odlehlých končinách. Čteš-li jejich střízlivá pojednání, neubráníš se zvláštním citům a buřičským myšlenkám, nejsi-li domestikovaný pačlověk, stoupenec oficiálního a peu pres myšlení, obyčejný kariérista, našminkovaný školometskou moudrostí. Ale stejně se ti děje v nezkažené přírodě, v odlehlé salaši horské. Pravěk se v tobě ozývá, ale jeho zpěv je soudobá láska a nenávist. Strom, živočich, pracující člověk, s nimiž se setkáš kdesi nad civilisací, rozmnoží tvůj odpor ke koncům jedné kultury a dnešní recidivě násilnického barbarství, když se po návratu neubráníš vzíti do ruky noviny, zrcadlo nekonečného všiváctví.

Zpěv shůry

22. května

Špatná noc na dnešek. Ačkoli nám v hotelu dali jiný pokoj se zřetelem k sokolské veselici, která tu byla pořádána, probouzel jsem se celou noc hlukem, Cikánkami a Pohádkami mládí, které trvaly až do rána. Na veselici přišli také Maďaři, patrně domácí živnostníci; i mezi mládeží jsme slyšeli stejně hovor maďarský jako slovenský.

Přes to, že Rožňava proslula kdysi dávno překotným rozvojem jako kolonie německých horníků a byla poté statečně pleněna Turky, husity a loupeživými rytíři; přes to, že dnes je sídlem katolického biskupa a vojenské posádky, že má asi deset rozličných škol slovenských i maďarských, katolických i evangelických, státních i církevních, a je obležena lomy, doly a železářstvím; přes to, že je tu mnoho kostelního zvonění a dosti všelijakých opiček církevních, a konečně přes to, že podle minulého sčítání je v obci osmdesátiprocentní většina maďarská — je to tiché a pokojné městečko okresní, teď na jaře velice půvabné, prolezlé a obklíčené svěží přírodou. Rozmanité síly jsou zde, jak se zdá, tak nakupeny a navzájem na uzdě držány, že tu asi vznikla jakási spokojená rovnováha. A jako nám tu nepřišlo ani na mysl, že jsme vlastně v městě maďarském, tak se nám zdá také pohřbena jeho bujná minulost pod venkovskou prostností a zelení. Úzkými uličkami ze čtvercovitého náměstí se dostaneme vždy tak rychle do větší nebo menší přírody.

Z naměstí k západu byli jsme dnes za necelou půlhodinku po venkovské silnici v malých lázních železitých, velmi prý zde oblíbených, s koupelemi, vilami a lesy, teď před sezónou ještě zcela tichými a půvabnými. Ve slunném dolíku vysoko nad silnicí jsme leželi dlouho ve vysoké trávě a kvítí, obletováni motýly. Nedaleko byla stará, zavřená štola, odkud to ledově fičelo, když jsme se přiblížili k vratům. Také hromady kamene tu a tam prozrazovaly, že odpočíváme na místech, kde hlomozívala drsná a hlučná práce báňská. A teď tedy se zase zmocnila tohoto kouta bujná příroda, aby horlivě zahlazovala všecky stopy po lidských ranách. To je příjemné vědomí.

23. května

V Rožňavě souží nás drahota. Odstěhovali jsme se ráno z hotelu maďarského do hotelu židovského, který je solidnější a přívětivější. A k desáté hodině jsme se vypravili na Krásnou Hôrku.

Zmínil jsem se již o mramorovém pomníku hraběnky Andrássyové na rožňavském náměstí. „Andrássy Francisca, Grofné 1838 — 1902“ je napsáno na jeho podstavci. Bílá busta občanské ženy, zralé a usedlé již, připomíná poněkud naši Karolinu Světlou. Francisca, žena původu měšťanského, lidumilná a populární, byla patrně velmi milována a nejen z lásky, také ze vzdoru neobyčejně oslavena.

Šest kilometrů od Rožňavy na východ stojí na sopečném vršku Krásná Hôrka, na pohled jeden nejpůvabnější hrad v republice. Možno k němu jíti po silnici do Smolníku nebo po modré značce pěknou cestou lesní. Založen v první polovině 14. století loupeživým rytířem Matějem Bebekem, v jehož obávaném rodě zůstal po tři sta let, přešel pak na rod Andrássyů. Poslední předválečný gróf z tohoto rodu se rozešel pro svou „mesalianci“ se svou rodinou, a když mu milovaná Francisca zemřela, věnoval půl druhého milionu předválečných zlatých korun, jiní říkají dva miliony, na mausoleum pro svou ženu a pro sebe. Z Krásnohorského Podhradie přijdeme asi za deset minut k malému domku napravo u silnice, z něhož ihned vyběhne hovorná žena, snědá a hubená, aby nás přilákala dovnitř. Je to őrház, domek správy mausolea. Maďarsko-německo-slovenskou haťmatilkou požádá nás o zápis do pamětní knihy, vedle níž, jak to tak bývá, jsou rozloženy pohlednice, a ihned počne nám představovat pana hraběte a jeho příbuzné na starých litografiích po stěnách a ve skříních v koutě jakési nábožné věci, souvisící nějak s paní hraběnkou. A pak nás, poněkud již netrpělivé, vede do mausolea, obklopeného na druhé straně silnice polodivokým parčíkem.

Mohutná budova mausolea, zasazená do vážné zeleně a obklopená samotou a tichem tmavého háje, chráněná čs. památkovým úřadem, vzbuzuje pocity velmi smíšené. Volky nevolky se obdivuješ drahocennému materiálu, z něhož je provedena vnitřní výzdoba, i seriosní práci, o které svědčí všecko na této budově i v ní: stavba, sochy, sarkofágy z kararského mramoru, stěny a sloupy obložené mramorovými a polodrahokamovými deskami ze všech koutů světa, dokonalé mosaiky zlaté i barevné, různé jednotlivosti na oltáři a tak dále. Ale celek, slátanina z prvků egyptských, románských, novodobých a nevím jakých ještě, působí jen jako panské gesto, gesto lásky a vzdoru, ale kultury zbloudilé a pansky honosné. Mnohem méně bylo by mnohem více, a s hlediska uměleckého zůstáváš zcela chladný. Za mausoleem uprostřed křovin podle plotu je pomníček oblíbeného psa hraběnčina z hnědého mramoru a práce velmi realistické. Vidíš tu, že kus ucha mu chybělo a na jedno oko byl slepý. Pochovali ho dole na perském koberečku, který býval jeho ložem.

Výmluvná průvodkyně brebentí, ochotná k nám a uctivá k tomuto pomníku velikého a hlubokého rozmaru, sama snad dojata nábožným tichem a šerem této soukromé svatyně katolické. Nás do ní zavedla spíše milostná historie než památková zvídavost.

24. května

Před sedmnácti lety, také v květnu, ale na počátku, zapadl jsem na vlastní pěst do zákoutí hercegovského Krasu u Bileči jako voják z marškumpačky, která se courala ze Szegedu do Albánie. Pamatuji se jen, že jsem tu seděl na kamenech tmavé říčky, která se na tomto místě právě propadala do nevelké jeskyně, a že kolkolem bylo velmi krásně. Předtím jsem se zahleděl jen jednou nebo dvakrát do hlubin Macochy s horního můstku, nelákán valně tajnostmi podzemních děr. Čím více ubývá přírodě volného světla a tepla slunečního, tím více kouzla mizí s její vzrušené tváře lyrické; ani luna a sníh nedovedou ho pro mě plně nahraditi, natož světlo elektrické nebo karbidové. Kras mám rád právě pro jeho svrchní tvář měkkého, ale neulízaného divocha. Jsme-li však už jednou na prahu Krasu východoslovenského, prolezlého přehojnými jeskyněmi prozkoumanými i neprozkoumanými, a byla-li nám poskytnuta pohodlná příležitost seznámiti se aspoň s jednou nejlepší representantkou jejich, tak jsme tedy rozhojnili své poznání také o krápníkové a stalagmitové divy podzemní.

Dali jsme se chvíli škádliti pitvornou hudbou jmen: Ľadová jaskyňa, Ludmila, Čertova diera, Zvonica, Kočiči diera, Csikova jaskyňa, Vaskapu, Salanka, Ardovská jaskyňa, Smrdlavá jaskyňa, Domica, Lednica — a rozhodli jsme se pro Domicu, poněvadž poskytuje nejvíce a je přístupna bez velkých nesnází.

Ale do seznamu končin turisticky málo sešlapaných a ohmataných, které bychom rádi jednou na delší dobu navštívili, bude-li nám ještě někdy dopřáno peněz a svobody, zanesli jsme si přitom trať Plešivec — Slavošovce, dvacet čtyři kilometry obcemi, kde velmi staré památky jsou sdruženy se starým průmyslem důlním, a konec tvoří širá divočina lesní a Stolice (1480), nejvyšší hora slovenského Krušnohoří.

Tura z Rožňavy k Domici přes Silickou planinu a zpět dala by se nesnadno provésti za den; je lépe zajeti vlakem do Plešivce. A tak jsme se přece jen s Plešivcem seznámili poněkud blíže, a procházejíce jej, nenašli jsme tu nic pozoruhodného ani krásného. Leží jako Rožňava při řece Slané. Od nádraží šel s námi Čech, bývalý legionář, který nám vyprávěl episody z boje českého vojska s vojskem maďarské vlády rad v ulicích, jimiž jsme kráčeli. Poslouchali jsme ho jedním uchem.

Z plešiveckého nádraží je k Domici 11 kilometrů po dobré dnes již silnici. Autobus nejel; teď před sezónou prý jej poslali pro silnější stroj. Ale cesta není tak docela nudná, jak nás strašil legionář. Mimo Ardovo, vesnici ztracenou téměř v půvabném klíně horském, se plazí serpentinou, s které je stále pěkný pohled nebo rozhled, klesá do Hosúsova, obce založené husity, s pěkným kostelem, ale mizernou školou a se silným plavým skotem rohatým. Silnice stoupá poté zvolna na plateau, a po deseti kilometrech spatříš před sebou nalevo na kopci státní vlajku československou. Hádali jsme, oč běží. Ale za chvíli jsme zpozorovali pod kopcem věžičku elektrického vedení, z dálky sem přicházejícího přes kopce a tabule a zde končícího, a na druhé straně silnice velkou stavbu rozdělanou, a již jsme rozeznávali také pokladní boudu s hostinským stanem. Byli jsme na místě.

Příštího roku, ba snad již v letošní sezóně bude tu již komfort s velkou restaurací, s auty a toaletami, dělníci, kteří tu teď pracují na stavbě hostince a ohryzují skálu u vchodu do jeskyně, aby zvětšili prostranství kolem a upravili všecko pro vkus paďourků, nebudou si tu již na ohništi mezi kameny opékati k obědu špek a zachycovati kapající omastek do velikých krajíců chleba, zmizí bouda, kde jsou prodávány vstupenky, pohlednice a brožurky, a na krasové pustině vznikne civilisovaný ostrov pro obchodní těžbu.

Do jeskyně jsou teď ještě pouštěni lidé čtyřikrát nebo pětkrát denně v hodinách přesně stanovených. Vstupné je 16 Kč, pro turisty 10 Kč, ale nejméně 48 Kč, t. j. tři normální vstupenky. Jsme tu sami, bude brzy jedenáct, což je stanovená doba jedné prohlídky, ale 48 Kč a ještě k tomu spropitné průvodci, bez něhož nelze nikam, je pěkná částka, pročež se odhodláváme čekati do půl jedné, kdy je další hodina prohlídky; snad někdo ještě přijde nebo přijede. Obědváme z batohů pod hostinským stanem, profukováni ledovým větrem, a vylézáme tedy hned po jídle na slunce, které se opírá o kamenitou stráň jeskyně.

Nedočkali jsme se ani turistů, ani auta. S kyselou tváří vytahuje přítelkyně padesátikorunu. A mladý průvodce otvírá železná vrata do skály.

„Vstupujeme do krápníkové jeskyně, zvané Domica…“

Je to prostý člověk, má naučené říkání, které chce býti tu a tam trochu poetické, ale je stručný a věcný, když cítí náš nezájem na všelijakých hloupých názvech a náš klid, který nevybuchá obdivem. Prohlídka jeskyně má trvati dnes půl druhé hodiny, trvala jen hodinu. Stačí to divákovi, který si chce odnésti jednotný dojem. Jistě je velebnější na fotografii než ve skutečnosti. Ale není-li skutečnost tak gigantická, jak říká reklama, je krásnější. Domica je jeskyně ohromná; při první návštěvě neučiníš si ihned jasné představy o tom, dokud se tvé dojmy „nerozleží“. Chodíš tichým zákulisím fantastickým, rampově osvětleným, nekonečný počet kulis, každá jiná, se obnovuje stále znova po několika krocích. Průvodce zhasíná světlo za tebou a rozsvěcuje je před tebou, děje se to patrně z úsporných důvodů, ale má to i své kouzlo. Třeba uznati, že prozatím je nutná úprava dosti diskretní, rovněž osvětlení velmi dobré. Nenajdeš tu umělých nechutností, jimiž nevkusní lidé tak rádi doplňují přírodu. A když se prohlídka blíží ke konci, ponechá tě průvodce chvíli úplně potmě, aby tě poněkud patheticky upozornil, jak vypadala tato nerostná pohádka podzemní po dlouhá a dlouhá tisíciletí, než ji objevili civilisovaní lidé.

„Takto vypadala Domica před objevením.“

Nebylo tu letos tekoucí vody. Loďky, po nichž jsou jindy převáženi návštěvníci, odpočívaly na bahně. Až po nějakých velkých přívalech vznikne prý tu zase proud. Teď toliko nehybné kalužiny zrcadlí tu a tam při umělém osvětlení podzemní fantastiku. Tento nedostatek proudící vody je pokládán patrně za chybu, jak jsem vycítil z průvodcovy řeči. Návštěvníci mají asi rádi ilusi, že plují po tajemném Stygu. Ale myslím, že je zajímavější to, co voda tu po dlouhé věky činila, než náhodná voda sama. Nic jsme si z toho nedělali, že mladý Charon nevstoupil do loďky, aby nás dovezl — kousek dále. Podívaná je stejná, jdeš-li po nasypaných cestách, které jsou všude pohodlné.

Nelze vypočítati různých těch hladkých i krystalických tvarů, zdánlivých sloupů a sloupků, květů a kytic, postav a postaviček, věží a pagod, průsvitných opon, prosvícených děr kouzelných, barevných vodopádů ztuhlých, svíček, draperií, balkonů, lustrů, štítů zvonících, uhodíš-li na ně. Hloupý zvyk dává jim i zde různá jména z vnějšího světa dnešního, každý „dóm“ se bude jednou jmenovati tak směšně, jako některá pražská ulice, v jeskyni, která pamatuje neolitického člověka, budou vyslovována efemerní jména z přítmí soudobých vteřin. Ale v této podzemní říši, kde teď, je-li zavřena, cvrlikají v temnotě jen vápenné krůpěje a zašelestí tu a tam netopýří křídlo, pociťujeme silně mechanické dílo, které slepě a bezúčelně bylo vytvořeno v temnotě přírodními silami a zdá se něčím úžasným a kouzelným teprve tehdy, když padnou na ně paprsky reflektorů. Jsou tu monumenty, které se utrhly kdysi z neznámého důvodu ze své mateřské klenby a splynuly dole s houštím stalagmitů. Jsou tu díry a štěrbiny, které i laika lákají do hlubin a výšek, neboť člověk chce stále více, i když vidí kol sebe nepřeberné bohatství, a v tomto krasovém lůně horském nic se neopakuje. Je, myslím, chybou těch, kdož patheticky popisují toto jeskynní bludiště nebo dělají mu reklamu, že nešetří zveličujícími slovy. Podle nich je tu všecko gigantické. Ve skutečnosti je to mnohem pozemštější a — líbeznější v chytrém osvětlení umělém.

Průvodce z řemesla, jistě plně vyhovující průměrnému turistovi, vodí a mluví a překáží trochu. Chtěl bych sem jíti na delší dobu se zasvěceným odborníkem, s nějakým nadšencem zamilovaným odborně do tohoto mnohotvárného objektu, aby neříkal fráze, nýbrž jen střízlivá fakta geologická a archeologická. Ze stop neolitického člověka jsme viděli dost málo. Jen to, co nemohlo býti odtud odneseno. Jsou už uloženy v bratislavském museu; měly by býti spíše vystaveny v blízkosti jeskyně. Z kreseb na stěnách neukázal nám průvodce nic. Jsou zvláště v domnělé „svatyni“, která není bezpochyby obecně přístupna. Nečetl jsem, žel, dosud nic odborného o Domici. Ale tato „svatyně“, čarovně osvětlená, zdá se mi nejpozoruhodnější částí jeskynního bludiště. Má do detailů překvapující podobu mohutných genitálií ženských. Nebylo by to tedy nic divného, kdyby si byl neolitický člověk vybral toto hluboké místo za svatyni nějakého svého primitivního kultu. V záři osvětlovacích prostředků, neskonale bídnějších, než jsou naše elektrické reflektory, mohla se mu zdáti opravdu tajemným symbolem procesu, který mu vězel hluboko ve vědomí. Elektrické světlo činí z ní dnes barevnou pohádku jako z jiných útvarů zdejších, ale ona jediná připomíná hlubokou souvislost s člověkem, který tu snad míval před dávnými tisíciletími sváteční představy.

Veliká rozmanitost krápníkových a ostatních tvarů, množství jeskyň a chodeb, kouzelné barvy vyvolané osvětlením, to vše stačí dlouho tě poutati, než si uvědomíš, že je to mrtvé podsvětí přepestré a přece jednotvárné; tu právě chtěl bys mnoho slyšeti o přírodních lidech, kteří tu sídlili a pracovali, trpěli, ukájeli se a snili. To však je lidská minulost, nikoli ta nejvzdálenější, ale přece už téměř pohádková, a zbývá jen naděje, že tu bude možno ještě dlouho bádati, než tento ohromný svět podzemní nám poví všecko a stane se pak jen obchodním podnikem a atrakcí pro zvědavce.

Průvodce upozorňuje na veliké hromady netopýřího „guana“. To není jen minulost. Přítelkyně první postřehla plachý vzlet tohoto něžného živočicha, a pak se již setkáváme hojně s jejich neslyšným útěkem, lze je sotva zahlédnouti, až konečně nám náhoda přeje a najdeme jednoho docela malého netopýra, visícího na vápenné zácloně. Snad se nemohl dosti rychle odpoutat, visí a nervosně čenichá, tvoreček něžný a křehký. Průvodce se nezdá chápati náš zájem o jediného živočicha v tomto bizarním podzemí a nedovede nám také říci, kudy netopýři vycházejí na své večerní lovy a se vracejí. Měl jsem dojem, že mají odtud dosti daleko do svrchní přírody.

Po druhé hodině jsme byli už na zpáteční cestě do Plešivce.

25. května

Jsou cesty, které po prvé urazíš pěšky s chutí a zájmem tam i zpět, do kterých však po druhé nemáš odvahu z obavy před nudou, která zatěžuje chůzi. Tak jsme se dali k mausoleu dovézti státním autobusem, poněvadž jsem si tu zapomněl minule v őrházu plnicí pero, jež pro svou kvalitu i jako dar stálo za jedno odpoledne. Je nějaký svátek katolický: zpáteční lístek stál 10 Kč místo 12, což je však stejně dost peněz za těch mizerných šest kilometrů.

V dopravním intervalu jsme se potloukali kolem Krásné Hôrky a fotografovali jsme trochu. Východní svah hradního kopce je mírný, s řídkým stromovím nahoře a s nízkou vegetací lesní dole: proháněly se tu a tam lasičky a zvonili cvrčci. Obraz hradu je s této strany poněkud znešvařen obnoveným hradním kostelem pouťového rázu. Na severní straně je vrch strmý a pohled na hrad je velmi pitoreskní. V obci dole kvetly bezy. Na divoké stráni za mausoleem se páslo kravské stádo, všude vanul venkovský mír a bujela svěží vegetace. Nezlomená tu dosud síla přírody dýchala ještě s vrchů a postranního údolí a lákala člověka do svých hlubin daleko od silnice.

Dole u mausolea se zastavila na silnici dvě nebo tři auta; pro výmluvnou klíčnici počíná sezóna. Seděli jsme na kamenné terase před mausoleem, čekajíce na autobus. Jakási nespokojenost mi jitřila poněkud mysl. Chtělo se mi jíti, jíti stále vpřed s lehkým tlumokem a bezstarostně, nazdařbůh za silnými zážitky, které se zdají býti tak zřídka na naší cestě a vždy v hojné míře někde vedle. Místo „kolem republiky“ bylo by věru stačilo „křížem krážem republikou“, a rozhodl-li jsem se cestou přednášeti, abych si něco přivydělal, nejsem si nyní jist, nedoplácím-li na to. Chtělo se mi jíti vpřed z Krásné Hôrky na Drnavu, do údolí Čeremošné, do Hačavy, Zadielského kaňonu, Turni nad Bodvou a stále pěšky až do Košic. Ale, nehledíc k zavazadlům, je pozítří přednáška v Užhorodě. Poslední na štěstí před letní sezónou. Pak budeme — snad — tři měsíce volni, a naše pouť nabude konečně rázu volného trampingu, a toto polovičaté cestování skončí aspoň na léto.

26. května

Psal jsem, dávali jsme si do pořádku toaletu a připravovali zavazadla k další cestě. I nějaké to prádlo drobné je věru příjemnější prát a sušit někde v šerosvitu potoka než v hotelové sednici.

27. května

Ranní jízda autobusem z Rožňavy od hotelu Stiglitzova do Košic k nádraží trvá asi půl druhé hodiny, není nepříjemná po bezprašné ještě silnici a poskytuje jednu malou sensaci: hned z počátku za Krásnou Hôrkou výjezd dlouhou a příkrou serpentinou do proluky hlavního hřbetu Rudohorie, který vyžaduje pěkného kousku od obratného šoféra. Ale neměli jsme ani kdy dlouho uvažovat o tom, co by z nás zbylo, kdyby mu byl motor selhal. Pak maďarskými obcemi téměř pohraničními. V Turni nad Bodvou znova mě zamrzelo, že jsme se nemohli pustiti do Zadielského kaňonu. V půl deváté jsme projeli Košicemi k nádraží bez zvláštního zájmu. Tím nebylo však toto město pro nás vyřízeno. Odjížděli jsme do Čopu až v půl třetí, poněvadž v Užhorodě čekali nás v šest hodin. Bylo tedy možno projíti se řádně městem, ale bylo k tomu třeba také chuti, které jsme mnoho neměli. Jednak se nám ještě docela nic nestýskalo po velkém městě, jednak měly Košice pro nás vždy jakýsi cizí a nelákavý zvuk, na němž první setkání nic nezměnilo.

Jsou města a městečka, která si naráz zamiluješ, jsou jiná však, která už svým jménem ti zůstala cizí a nikdy tě nebudou moci upoutat. A rozhodují-li o tom nejčastěji momenty především subjektivní, nějaké objektivní důvody mívá pro to člověk často také.

Když jsme z nádraží prošli Sokolským sadem po mostě přes rameno Hornádu s pěkným pohledem do vnitřního města a Mlýnskou ulicí až ke katedrále, nahlédnuvše poněkud i do vedlejších ulic, měli jsme toho dosti. Košice nejsou město zcela nezajímavé a ošklivé, katedrála se sousední kaplí sv. Michala činí silný dojem architektonický, jsou tu také zajímavé synagogy, rušný život uvnitř města, svérázné masné trhy, málo ovšem vyhovující už dnešním požadavkům hygienickým — ale nemáš-li valného smyslu pro historické památky nebo pro úřední a tovární budovy, v nichž jen delší pobyt mohl by ti odhaliti něco zajímavého, poznáš pojednou, že marně bloudíš městem podivně nesourodým a roztříštěným přes jednoduchou středověkou orientaci centra. Toto centrum má stále ještě maďarský ráz; snad k nepříjemnému dojmu, který ti přece jen nakonec z Košic zbude, přispívá také nedefinovatelné ovzduší, jež i cizinec pocítí nějak v starodávném městě, národnostně předělávaném.

Z úsporných důvodů, už zase velmi naléhavých, poobědvali jsme ze svých zásob na lavičce v Sokolském sadu a pak jsme si šli přečíst noviny do kavárny Slavie mezi maďarské a židovské publikum. Krátce před odjezdem však jsem konstatoval, že jsem nechal dopoledne u nádražní pokladny nový trenchcoat. Moje pátrání po něm skončilo na policejní strážnici nádražní. Policie neučiní ti nic bez nacionále. Když jsem úředníkovi oznamoval své jméno, podíval se na mě překvapeně, trhl rukou směrem ke mně, ale ovládl se a jen se mi s přívětivým úsměvem přiznal, že čte moje knížky. Vyslovil také politování, že v dnešní době krise nebude kabát asi nalezen…

Z Košic do Čopu zase hrady, zámky a sopečné kužele zelené. Velmi pěkná je vrchovina na Slánském sedle. Na jaře jsou ostatně všecky krajiny z vlaku příjemné, pokud nejsou zcivilisovány jako stará periferie. Se zvláštním zájmem podíváš se na této trati toliko na Slovenské Nové Mesto, které má honosné jméno, ale představuje tragikomickou oběť všelijakého vyrábění hranic. Hned za nádražím je to totiž stepní město maďarské a jmenuje se Sátoralja-Újhely, před nádražím a říčkou Roňvou je to malá obec československá. I v této československé obci lze pozorovati touhu po representačních budovách, ovšem jen v přiměřených proporcích — zvláště na straně k Maďarsku.

Čop má velmi dobrou nádražní restauraci, ale nesnesitelně jednotvárné ulice, které jsme poznali již vloni. Maďarské statky jsou dosti typické, a s jakýmsi zájmem můžeš se tu projíti po vysoké hrázi ke dvěma železničním mostům, vedoucím do Maďarska — to je všecko, ale čekali jsme tu na štěstí jen čtvrt hodiny. Zato půlhodinka z Čopu do Užhorodu ubíhá radostně krajinou, kde pastviny s napajedly a dobytkem, příkopy se žlutými kosatci vodními, močály s čápy a louky s prudkými barvami kohoutků nebo pryskyřníků, rovina málo zpracovaná, připomínají ti maďarskou pusztu, kterou jsi třeba někdy už miloval. Nám ubíhala tím radostněji, že jsme konečně jeli už na Zakarpatsko.

V Užhorodě nás očekávali mladí sociální demokraté z Dělnické akademie a zavedli nás do malého, dosti vzdáleného hotelu v tiché a asketické ulici, která měla asi minulost poněkud živější, poněvadž se jmenuje Šumnaja.

28. května

Včerejší přednáška v Užhorodě se podobala poněkud přednášce v Bratislavě: přišlo hojně levých lidí. Také dobrý a starý náš druh dr. Gáti, který se rozešel s komunistickou stranou, ale zůstal nezištně oddán proletariátu a komunistickým dělníkům. Skončili jsme podle obyčeje na víně u Specka v Hluboké ulici; poněvadž však byla sobota, bylo tu příliš mnoho lidí, a cikánská hudba nedovolila nám družnějšího hovoru vlastního. Na Hluboké jsou užhorodské lidové vinárny, které jsme loni marně hledali na straně právě opačné, ve Sklepní ulici, dlouhé a starobylé, kde jsou však opravdu toliko vinné sklepy. Víno je tu poněkud těžké pro moje sklerotické arterie.

Ráno pršelo, a tak jsme slastně vyspávali, nemrzíce se ani, že nemůžeme na malou sjednanou turu do Nevického podhradí. Ale k polednímu se vyjasnilo, přátelé po obědě přišli na prostý výlet: šli jsme do jihovýchodního okolí města.

Z tichých uliček vyšli jsme pod hrad, který je velmi nevlídný a komisní, a pak přes most na levý břeh Uhu. Po prvé jsme vnikli do t. zv. cikánské vesnice, jakési kolonie proletářské a cikánské, smutného protějšku Malého Galaga, dnes palácové čtvrti vládní. V přední části, kde bydlí většinou nejchudší dělníci a pouzí proletáři, není radno dlouho zevlovat, nemají to rádi, zabouchli před námi dveře, když jsme brali do rukou fotoaparát. V druhé, cikánské části nechají tě fotografovat všecko, a rozdáváš-li drobné mince, budou ti stát a usmívat se tak dlouho, jak si budeš přáti. „Malebnost“ těchto strašlivých bud a pelechů je ukrutná, ale konec konců jsou to jen poněkud menší a klidnější pražské Slatiny nebo jiné proletářské kolonie u větších měst našich s přídavkem cikánské romantiky.

Uh je teď na jaře ještě dosti čistý a pěkně zelený. Skrze pitvorné topoly zkomolené, ale plné života, jsme fotografovali na jeho břehu drahou městskou elektrárnu, jen tak pro obrázek, a prohlédli jsme si dole bulharské zelinářství, které je i zde velmi oblíbeno pro lacinou zeleninu. Ale pracují ti lidé dosud dosti primitivně, a staří naši zelináři bráničtí, teď už ovšem většinou odpravení, divně by asi kroutili hlavou nad těmito truhlíky, přikrývkami, pařeništi zde.

Uh je odvrácen k severu, ale my šli rovnou vzhůru do svěží a husté dubiny. Kukačka nám v letu zakukala, a pak nás dlouho bavil dudek, jejž my dva ze středních Čech zvláště rádi pozorovali, poněvadž není to pro nás pták obyčejný. S návrší jsme se obrátili do obce, jejíž první pamětihodností v této chvíli jsou velké obecní sady švestkové, téměř úplně zničené housenkami. Je ovšem pravděpodobné, že výzva okresní správy k ničení housenek přišla jako obyčejně pozdě, ale že farář a starosta, že občané nepříliš zaměstnaní mohou s takovou lhostejností přihlížeti ke zkáze svého pěkného jmění a užitečné ozdoby svých kopců, je ku podivu. Byli jsme v Horjanech, a poněvadž z nedostatku zaměstnání pro nějaké úředníky vznikla také pro Podkarpatskou Rus počešťovací filologie, jmenuje se tato obec také Hořany, domácím lidem pro posměch a Čechům pro zlost. Přátelé nám vypravují, kolik úředně užívaných jmen má tu některá obec zvláště šťastná. I tu viděti, že byrokracie je organicky sloučena s představou, že nutno činit všecko složitějším. Na horjanském návrší mohli jsme se pokloniti kněžišti řecko-katolického kostela z doby pozdně gotické, úctyhodnému pro své stáří, jež tvoří byzantská rotunda, jedna nejstarší církevní památka evropská z doby nejspíše předrománské.

Přešli jsme na silnici, jejíž jedna strana náleží ještě Horjanům, druhá již Radvance, oné obci, jejíž katastr je velmi nevhodně spojen s Užhorodem a na severní straně ozdoben velikými lomy trachytovými. Našli jsme tu holiče, který si opatřil svůj štít rusínským nápisem tak, že si maďarský název holiče (borbély) dal napsati cyrilikou. Přátelé nás ujišťují, že by se dala napsat veliká kniha o zdejším bezděčném humoru filologickém, a my jim to rádi věříme, poněvadž bychom ji mohli rozšířiti podle svých zkušeností hned od hranic slovenských. Jsme také dosti loyální, abychom si při tom vzpomněli na podobnou minulost Čech a Moravy, nepříliš vzdálenou, čím více jazyků v zemi, tím je větší filologická romantika lidová.

Přišli jsme opět k mostu. Na levém břehu Uhu, několik metrů od mostu, na místě dosud hojně užívaném za rumiště, vystavěli loňského roku ruští běženci a domácí rusofilové rusínskému lidu pravoslavnou cerkev, pestrou škatulku, pro kterou jim Václav Klofáč daroval veliký zlatý kříž pravoslavný. Nyní k ní přistavěli velmi všední domek pro popa a pokazili tím trochu pestrou „krásu“ této dětské stavebnice. Pro nedostatek prostředků cerkev ještě odpočívá. Je to první, vtíravý pozdrav reakcionářského rusofilství, s nímž se už z dálky setkáš v hlavním městě Zakarpatska. Je to také žalostný doklad nevážnosti tohoto živlu k městu i potřebám lidu a projev nevkusu, za který jen politická umíněnost mohla vyhoditi peníze těžce sháněné a snad dosud nesehnané ani pro všecky živnostníky, kteří na této hračce pracovali. Hloupí turisté budou ovšem na tento nevkus nadšeně zevlovat.

Večer jsme strávili docela příjemně nejprve s přáteli v kavárně Purmově v Legionářském domě. Původní nepatrný obchůdek cukrářský tohoto českého živnostníka existuje dosud na Drugetově náměstí, ale dnes je Purma chloubou Užhorodu. Vnadami hýřící maďarské a židovské krásky užhorodské zahynuly by asi gastronomickým steskem, kdyby svou cukrárnu zavřel. Skončili jsme v biografu v budově Prosvity. Zdálo se mi, že naši přátelé nemohou pochopiti, že by v biu zkrachované Prosvity mohl býti dáván také slušný film. Taková je tu nedůvěra k nacionální inteligenci rusínské — a ostatně ještě více k inteligenci rusofilské, většinou běženecké; velmi si stěžují, že tito lidé nedovedou obětavě pracovat a žili by nejraději jen ze subvencí. A tak nám přátelé snad ani nevěřili, že „Vrah Karamazov“ je film opravdu slušný. Snesli jsme jej zcela dobře, ač jsme jej neviděli po prvé.

29. května

Studujeme trochu město a lidi; debatuje se také hojně.

1. června

Včera odpoledne, žel, až odpoledne, posadil nás dr. Gáti do auta a odvážel si nás na přednášku do Mukačeva, která byla mimo náš program, byla narychlo svolána maďarskými komunisty, kteří chtěli sebrati tímto způsobem několik korun pro uvězněného a nemocného soudruha, a umožnila nám tak krátký pohled na město, které má silnou východní vůni.

Cesta solidním, pohodlným a tichým taxíkem, hodinu trvající, byla velmi příjemná a smířila nás zase s tímhle dopravním prostředkem, jehož laciné a primitivní odnože jsou snad dobré pro spěchající obchodní agenty nebo pro moderní dobrodruhy ve službách továren, ale nikoli pro lidi, jimž dopravní prostředek má usnadniti cíl poněkud vyšší: trochu proniknutí k lyrickým a epickým krásám světa i k jeho ohyzdnosti a bídě. Malé puszty se svou jarní vegetací, se svými napajedly a těžkými čtvernožci byly vystřídány brzy seredňanskými vinicemi. Silnice se prohýbá silněji toliko u Seredné, jinak je velmi dobrá a rovná. Také mimo jednu novou cerkev pravoslavnou jsme jeli, vesnickou, ale architektonicky rozhodně důstojnější, než je pestrá hračka užhorodská.

Mukačevo bývá posuzováno rozličně podle rozmanitých předsudků, z nichž nejobecnější je ovšem antisemitismus. Poněvadž byl právě nějaký židovský svátek, a muži s pejzy a liščími ohony se hemžili vážně ulicemi a zvláště kolem četných modliteben, octli jsme se v městě zdánlivě opravdu jejich, když jsme vystoupili z auta na dohasínající slunce. Ostatně obyvatelstva židovského vyznání je v Mukačevě téměř polovina (podle národnosti poněkud méně), neboli obchod všeho druhu je tu provozován a ovládán především jimi, i mnoho řemesel a živností. Mukačevo vypadá tudíž orientálněji než Užhorod, jeho šťastnější soused a konkurent.

Bylo však nutno se rozhodnout pro jedno hlavní město Karpatského Rusínska, a bylo by věru zbytečno zkoumati ještě dnes, zda snad bylo při tom Mukačevu ukřivděno. Zůstalo přesto městem plným života, nedá se jistě tak snadno zatlačiti a brzdit ve svém vývoji; pro převahu čilého a potřebného živlu židovského nebude k tomu nikdy ani pravé chuti. To je na tom již hůře Berehovo, město převahou maďarské, které ztrácí oporu za oporou ve prospěch Užhorodu i Mukačeva a bude brzy odkázáno jen na své víno. Ještě i v naší době mají také města své osudy, někdy tragicky všední.

Přijeli jsme vesele, věděl jsem, že na přednášce budu míti publikum poměrně vděčné; litovali jsme jen, že jsme nemohli přijeti hned dopoledne. Již z auta jsme spatřili letmo blízký hrad Palanok nebo Palanku, zevnějšku mohutného, ale architektonicky nepříliš zajímavý. Jeho historie je velice dlouhá a složitá, vždyť ležel u údolí Latorice, prastaré cesty obchodní z Polska a Ruska do uherských nížin. V devatenáctém století skončil prosaicky jako trestnice a majetek finanční správy, za války byl hrobem mnoha odbojných Rusínů, dnes je v rukou správy vojenské a má býti zrestaurován jako museum.

Vyskočivše z auta, připravili jsme si ihned fotoaparát na naše nejhezčí pejzaté spoluobčany, tady zvláště typické a svérázné a dnes svátečně vyšňořené. Ale sotva jsem zamířil s nejlíbeznější tváří aparát na nějakou skupinu, horlivě debatující před modlitebnou, zvláště v blízkosti domu pověstného rabína Spiry, ihned se odvraceli a důstojně prchali. Jistě jsme byli naplněni naprostou loyalitou k těmto vousatým mužům, jistě nás také nenapadlo nic posměšného, tím méně nepřátelského — do těchto mravních džunglí už asi nesestoupíme — tak rád bych byl některého toho spolubližního v kaftanu, poněkud ještě barbarského, popadl upřímně za ruku, aby nás přítelkyně mohla zachytit do obrázku na posledním slunci, dva různé světy a přece dva lidi stejně přelidské — ale prchali, krčili se, obraceli, propast nás dělila, propast nikoli záměrně vyvolaná, nýbrž jakási záhadná, hloupá, zbytečná… To u skupiny hezkých a veselých děvčat rusínských jsme pochodili lépe. Ale světlo rychle haslo. Zastavili jsme se ještě na dvoře místního biografu, kde byl venku vojenský koncert a plno obecenstva všeho druhu, hlavně mladého. Velmi jsme se divili, jak tu na nás všude lidé zevlují, ač jsme nebyli oblečeni ani trampsky, ani jinak neobyčejně; zvláště se zdálo, že je udivuje naše Kola, malý kouzelník v pouzdře a na řemíncích.

K městu úpravnému má Mukačevo ještě dosti daleko, ač nejeden špatný dojem v tomto směru lze asi přičísti rozsáhlé práci na kanalisaci, která je právě prováděna. Na hlavní třídě jsou ještě zámecké zbytky schönbornského panství, jež mělo dříve v této zemi asi ten význam, jako schwarzenberské panství v jižních Čechách. Prohlédli jsme si poněkud i moderní zvláštnost města, hebrejské gymnasium neologické, jediné v Československu. U kostela římskokatolického kvetlo právě několik katalp širokolistých, poněkud podobných kaštanům, ale s listy spíše lipovými. Velké hrozny květů byly jemně fialové a překrásně voněly.

Mukačevo má rozhodně nedostatek pamětihodných budov a památek, a tak projdeš křížem jeho dvou hlavních tříd jaksi uspokojen, žes v nedlouhé době ti odměřené poznal dosti město, které má budoucnost a talent býti půvabným. Archeologové sebrali sem četné památky, hlavně bronzové, které budou jednou vystaveny na hradě, ale na takové věci musíš jíti důkladněji a s odborným zájmem, má-li to míti nějaký smysl. Široké ulice plné stromoví, rázu poněkud provinciálního ještě, ujišťují tě nicméně svými promenádami a výkladními skříněmi, že počíná tu něco lepšího, než byl včerejšek, rozvoj přiměřený okolní horlivosti zemědělské i úrodným kopcům sopečným. Přes dlouhou kulturní minulost tohoto kraje nezdá se Mukačevo zatíženo historismem a vyvíjí se jako mladé město, na něž netřeba věru hleděti spatra. Je tu živo a veselo ve středu města a zase pracovité ticho v postranních kilometrech.

Ostatně město, které má řeku a hýbající se život pracujících národů kolem, nebude ztraceno. Neměl jsem, žel, ještě příležitost seznámiti se s Latoricou tak aspoň, jako jsem se seznámil s Uhem. Je to jistě řeka asi podobně nezkrocená dosud a čistá ve svých dobrých hodinách, široce se rozlévající. Byl bych ji rád poznal důkladněji za městem, vždyť její úloha byla podobně slavná jako úloha Moravy, a byl bych ji rád někde u mělčiny mezi vrbami a topoly odprosil za to, že to její krásné jméno mi stále ještě připomíná dravou společnost dřevařskou, která si je vypůjčila. Tak jsem je poznal nejdříve, a této trapné připomínky se nezbavím, dokud řeku nepoznám tak důkladně, aby při jejím jméně se mi vynořily v mysli štědré proudy a zátočiny, nikoli hrabiví a nemilosrdní lidé. Mukačevo je také velmi dobré východisko k Vrchovině a na hřebenovou cestu po Boržavě.

Přednáška počala po deváté hodině, v jedenáct hodin jsme se vrátili do auta. Sedělo nás v taxíku několik, ale my dva pozorovali neúnavně jen půvabný obraz, jejž na obdélném okně auta nad neviditelnými reflektory kouzlila ozářená silnice, téměř nepřetržitě obroubená stromovím. Auto jelo rychle a bez překážky, obraz byl téměř stále stejný a přece stále jiný. Byl to malý lyrický požitek z vymoženosti čistě technické. Letěli jsme tichou báseň do světla nekonečně zeleného. Pak jednou dvakrát jsme zpozorovali vedle zářící silnice živé světlo ohnivě zelené, ničemu skutečnému nepodobné, cosi z pohádkové chatrče tajemné vědmy: všichni jsme se tomu vážně podivili, ale byly to jen svítící oči kočičí, tak neobyčejné v záři reflektorů, že jsme je opravdu poznali teprve v poslední chvíli, když kočka, číhající tu v příkopu na myš, dala se před autem na rozvážný ústup.

Večer

V Přítomnosti pokračují diskuse, poslední útočiště hry na měšťanskou demokracii. Zásadně není ovšem diskuse nic špatného, všude jest jí třeba. Ale diskuse účelné, aby byla opravdu vyjasněna otázka ještě temná, nebo byl podepřen správný názor, mnoha lidem ještě cizí, nebo poražen názor hojně přijímaný, ale nesprávný. Vynikne-li však v diskusi toliko chaos názorů a poskytne-li se nějaké kuchařce nebo pokoutnímu spisovateli příležitost, aby nad diskutujícími triumfovali nějakým vtipem nebo „lidovou“ triviálností, je to nejen nesmyslná, ale i škodlivá zábava. Tentokrát diskutují pp. Em. Rádl, Karel Čapek a Jos. Kodíček o svobodě a sociální vázanosti umění. Je to dojemná motanice pravd a pověr, z které nikdo nezmoudří. Prof. Rádl se tu domnívá, že přijímám heslo o literatuře mimo dobro a zlo, poněvadž jsem prý anarchista. Pokládá totiž za pravdu a dobro jen své křesťanské pověry, a tu ovšem zůstane navždy v rozporu s každou sebemenší skutečností.

Orthodoxní Židé

2. června

Bydlili jsme loni v Užhorodě tři dny v Karpathii, hotelu poněkud periferním, ale nablízku nádraží. Denně, když jsme šli do vnitřního města, bylo nám projíti dlouhé a nevzhledné ulice na levém břehu Uhu, především Radvanskou ulici a Masarykovo náměstí, kde město činí dojem poněkud všední a špinavý. Za mostem však je to již město docela zvláštní, usilující na západ podle nábřeží k Malému Galagu nabýti moderní krásy a k východu spojující staré budovy památné s obchodními domy a průmyslovými závody. To, co člověk spatří, když vyjde z hlavního nádraží a se domnívá, že jde do města, je vůbec pochybná veličina, ani ryba, ani rak, trampota všech státních zaměstnanců, kteří jsou tu nuceni bydliti. Nejsme tu ve skutečnosti vůbec v Užhorodě, nýbrž na katastru obce Radvanky. Znalci požitkových systémů pochopí, co to znamená pro veřejné úředníky a zřízence, kteří se domnívají, že pracují v Užhorodě, ale berou gáži radvaneckou. Byly o tom již pohnuté schůze protestní, ale jejich ostří bylo vždy ulomeno ujištěním, že takové květy přísné litery se mohou vyskytnouti nejen na břehu Uhu, nýbrž jsou hojné i v Čechách. A děje-li se nějaká hloupost také v Čechách, pak se stává nutně i zde moudrostí.

Užhorod je podivuhodné město kontrastů.

Sedíme v Purmově kavárně za moderními storami, zastírajícími diskretně veliká okna v prvním poschodí, stolky, číšníci, servírované nápoje a pečiva, lahodná hudba reprodukovaná nebo domácí jazz pražského původu, dámy a dámičky vyzývavě oblečené, všecko odvrací podezření, že bychom nepobývali ve velkoměstském prostředí. Dole je užhorodské korso. Zdá se mi, že se houpám na zastřeném okně jako na parádním moři. Ale náhle slyšíme něco jiného. Korso není už korso. Je to cesta za humny, a z té cesty zvoní stará známá píseň, má zamilovaná jednotvárná, velkodušná píseň: plechové zvonce skotu vracejícího se z pastvy.

To je Užhorod.

Dnes večer byla tu konána protirevisionistická manifestace před bývalým županátem s prapory, hudbou a dlouhým průvodem. Sedmi jazyky byly tu tlumočeny loyální city upřímné i neupřímné, mluvilo se tu rusínsky, hebrejsky, jiddiš, maďarsky, česky, rusky a polsky, zněly tu hymny československá, rumunská, jugoslávská a polská. V čele průvodu jela selská jízda, a také tu se přidružilo několik kravek se svými zvonci.

I to je Užhorod.

Město stále ještě idylické, kde drožky a fiakry konkurují dosud autům, kde jediné divadlo obílené se podobá předměstské tržnici, a kde za letních večerů zpívají v ulicích cvrčci. Užhorod idylický, kde četní lidé upřímní a zdraví rádi žijí a pracují, kde kvasí nová země a není ještě kdy na světobol. Mluvili jsme o mladém muži, kterého sem před lety poslali jako profesora: měl pražské předsudky, domníval se, že tu musí býti nešťasten; s přičiněním všech božstev, která mu byla nějak k disposici, dostal se odtud a — za rok by se byl rád vrátil, kdyby to bylo šlo. Jsou tu inteligentní lidé, kteří se obávají jen jednoho: aby nebyli náhle hozeni jinam. Lze tu ještě radostně žíti, lidé tu mohou býti svobodnější a statečnější, vidí tu výsledky práce, mají pocit, že se tu ještě dá za něco bojovat. Češi jsou tu často ještě příjemní, nejsou to již zakřiknutí a otrávení lidé z jižního Slovenska, ale nejsou to také ještě šmahem nadutí a povznesení páni nad východními barbary. Největší a trapná obtíž je tu s ruskou a rusínskou inteligencí nacionální. Oba směry jsou samá politika, ale žádná vážná práce, samé vlastenectví, ale žádná obětavost. Důsledkem je hospodářský krach všech jejich institucí a podniků. Škoda je hlavně Prosvity.

Rozumní lidé všech barev a tříd uznávají ovšem, že za českého režimu se povznesl zevnějšek města. Doktor Gáti říká mi s jistou pýchou: Podívej se, tahleta strana korsa byla ještě před několika lety vesnickou dírou. Jsou hrdi na pěknou budovu poštovní, která je účelná a nikoli procovská. Vypravují o močálech a inundačních jamách, na nichž bylo vykouzleno dnešní nábřeží, které čeká jen na vzrůst svého stromoví, střídajícího se s popínavými růžemi, aby bylo opravdu krásné. A pak je tu ovšem Malé Galago, nová čtvrt vládních paláců s ulicí Rozsypalovou, Švehlovou, Srbovou atd., s projektem velké okružní třídy. To už není věc tak sympatická. Podobá se to poněkud separované pevnosti české byrokracie, a monumentální budovy krajského soudu a četnického velitelství připomínají lidem, že Užhorod má dosud velice bídnou a nedostatečnou nemocnici i ukrutné pelechy proletářské a cikánské čtvrti. I tu je zřetelná snaha imponovati zevnějškem. Ale tím lze všude imponovati jen neinformovanému cizinci, který projíždí, nikoli domácímu lidu, který trpí chudobou „v Evropě nemyslitelnou“ a bídou zdánlivě nevyléčitelnou. Mnoho už stála republikány marnivost republiky. Ale podivná je logika, která nazývá demokracií systém, který hospodaří mozoly lidu bez lidu, a kde bída oveček je stejně nevyléčitelná jako zazobanost farmářů a nečitelnost pasáků.

Užhorod je podivuhodné město kontrastů.

Téměř vedle moderní budovy poštovní jsou staré, chatrné lázně židovské, a kolem budovy i do ní chodí orthodoxní vyznavači talmudu se svými pejzy. Proti mostu vedle Baťovy pasáže stojí panský hotel secesní, Koruna; odpoledne a večer je tu elegantní kavárna a restaurace, ale zajdi si sem třeba v neděli dopoledne a uvidíš tu židovské a maďarské nedbalky kavárenské jako v nějaké bursovní putyce. Ve Sklepní ulici je visutý hostinec zahradní u Zahálků, kde se pije kouzelný mok plzeňský a přikusují preclíky. Zahrádka s kuželníkem a se stolky pro důvěrné seance je oddělena toliko plotem od zahrady řeckokatolického biskupa pod jeho palácem a dómem. Dvířka v ní nejsou uzavřena: pan biskup si sem posílá pro zlatý mok. Řeckokatoličtí, římskokatoličtí a pravoslavní kněží se tu navzájem hádají jako nacionalisté ukrajinští a velkoruští, jako politikové čeští, maďarští, slovenští, rusínští, jako národní demokraté, agrárníci, sociální demokraté a komunisté, a ustavičně se tu sráží západ s východem, dvacáté století se středověkem, panské mravy s otrhanou a hladovou bídou. V hlavním městě země, která čeká na svou zákonitou autonomii, hemží se to nejrozmanitějšími spasiteli lidu a také těmi, jejichž heslem je divide et impera, zatím co na periferii se snaží nadšený učitel vychovati z divokých dětí cikánských kočovníků a obyvatelů děr solidní občany.^[2]

Užhorod je možno milovati. Je to stále ještě mladé město v přerodu a se spoustou práce, která čeká na čestné myšlenky i ruce. A na spravedlnost a mravní vážnost.

3. června

V Užhorodě jsou dva čeští knihkupci, Horák a Vetešníková. Podivně se lidé zase někdy shledají. Jméno Vetešník si pamatují snad ještě někteří přátelé původního nakladatelství Fr. Borového. Pracoval tu, nemýlím-li se, jako akvisitér, byl to sympatický „idealista“, vážný člověk s tolstojovskou ideologií. Pracoval také za války v protirakouském odboji. Po válce měl půvabný krámek na pražských Zámeckých schodech, na nějž dlouho vzpomínali jeho věrní. Pak se přestěhoval do Užhorodu na půdu, která se mu mohla zdáti velmi sympatickou, ale finančně ho nespasila. Zde zemřel, a jeho manželka se pokouší dosud udržeti jeho knihkupectví. Není to snadné, a ráda by se již zbavila tohoto břemene. Mělo by, myslím, býti zachováno Vetešníkovo knihkupectví v Užhorodě jako malá památka na kousek českých snah kulturních a na dobrého člověka.

Podpisoval jsem tu trochu svých knížek, a jako častěji na své nynější pouti jsem se přesvědčil znova, že člověk má čtenáře, kde by je nehledal, a že nejlepší reklamou je osobní styk, zvláště pro spisovatele, který nesmí nic očekávati od sympatií a dobré vůle literárního světa oficiálního a nemůže tudíž chtíti mnoho ani od profesionální reklamy. V Užhorodě měl jsem také při této příležitosti, jako ve dvou nebo třech jiných městech, dojem, že ani půda pro lyriku není docela ztracena. Ovšem, zájem o lyriku se nedá očekávati pro věci nesnadno srozumitelné, beznadějně světobolné nebo tropící si šašky z lidí, a nesmělo by se předpokládati už u nakladatelů, že lyrika nejde a nestojí tudíž za větší reklamu.

*

Dnes končí jaksi první část naší cesty, krátká, ale pomalá pouť opožděným jarem a jižními městy, dlouhý měsíc, jejž bychom rádi pokládali za pouhý prolog. Žeň je chudá i pro nás nevlastníky, kteří jsme dosud nespěchali poznati svou macešskou vlast. Ovšem, i přes překážky časové a finanční nebylo by bývalo nesnadné učiniti ji zdánlivé bohatší. Mohli jsme prolézati musea a dumati nad památnostmi.

O museích, která nejsou vždy nezajímavá ani zbytečná, řekl jsem již naše mínění. Je to s nimi jako s velikými obrazárnami. Nejdeš-li sem za určitým studiem, byls tu marně a odcházíš s nepříjemným chaosem v hlavě a nevíš ani, nešels-li náhodou netečně mimo jedinou věc, která stála opravdu za dobrou pozornost a hlubší zájem. A pokud běží o historické a vlastenecké památky, máme pro ně věru minimální smysl a nedovedeme se vžíti do pocitů a nápadů turisty obecného, zevlujícího na historický dům nebo pathetickou mohylu, motajícího se v památné sednici. Všecky tyto věci páchnou také více méně legendami, kterých se poněkud štítíme vůbec i proto, že jsme byli nedobrovolnými svědky vzniku mnoha takových záměrných pohádek a pověr. Majíce velmi daleko k falešným politikům a vlasteneckým žurnalistům i veršotepcům, kteří jich potřebují pro jiné, především pro nemyslící svou podnož lidskou, nepotřebujeme jich pro sebe, poněvadž rozeznáváme veliké od maličkého a milujeme život — skutečnost a pravdu — bez idealistické omáčky…

Život! Dávám pomalu do pořádku zavazadla na zítřek a říkám si: Ještě téměř pět měsíců těchto toulek, které se zakrátko stanou rozhodně zajímavějšími! Je to sice jen Československo, ve všem všudy prostřední, ale i tu najde člověk krásné kouty a dojemné podivuhodnosti. Aspoň tedy Československo, dodávám si a poddávám se tiché melancholii. Existuje pro nás jen jeden život a jen jeden svět: loučíš-li se s ním už pomalu, není to pocit nikterak povznášející, musíš-li se zříci velikých nadějí a ilusí a prostě konstatovati, žes ten jediný svět náš tak málo poznal, živý na živém. Nemohu snad říci, že jsem vůbec nežil, všude kolem vidím lidi, kteří žili ještě méně a jsou starší než já. Potkávám dokonce muže, kteří si povzdechnou: Vy jste aspoň žil! To je však povzdech ze středoevropské louže maloměšťácké a zní mi jako zlomyslná ironie. Patero je kontinentů a moří ještě více. Nesčíslně je ostrovů. A když už zcela jistě víš, že z nich nepoznals a nepoznáš ani stý díl, jako bzukot komárů nad močálem připadá ti školometská moudrost filosofické bídy, která nám chce namluviti, že bídu a hloupý osud možno vyvážit krásami vnitřního života a rozjímáním o „vyšších věcech“. To je jen prokletá náhražka za život, která odvádí od vzpoury. Ať si chlupatá opice z učených děr umírá spokojeně, že zbádala všecky filosofické systémy a pitvornosti světa, já člověk budu umírat nespokojen, že jsem nesměl nebo nedovedl prochoditi zemský povrch, tisíce jeho krás a jeho běd jako očitý svědek…

Český svět učí i neskromného skromnosti, a tak máme přese vše příjemný pocit tvorů cestujících a nedíváme se méně ochotně nebo zvídavě, než bychom to činili ve střední Africe nebo na některém ostrově korálovém. Žeň byla ovšem dosud nevalná a celkem velmi idylická.

Přesto jsme již zažili několik půvabných hodin na jarním slunci, spatřili jsme několik obrazů krásy světa i bídy člověka; stačí nám to prozatím, neboť nemůžeme očekávati na této cestě velikých dobrodružství ani věcí se vymykajících obecnému životu. Zítra odjíždíme z Užhorodu a vzýváme všecky bohy lesů, vod a hor, aby bylo krásné počasí.

Zítra jedeme k Huculům.