ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

27. srpna

Je neděle. Jdeme se Soňou a Škodou na rodinnou a informační procházku po městě. V zeťových šatech i klobouce, jinak docela slušných, vypadám podle přítelkyně jako nedělní švec, a naše dva páry, táhnoucí vážně svátečním davem, jsou nám k nezpůsobnému smíchu, až se Soňa dopaluje. Ale naše zdivočelost potrvá ještě chvíli, a Ostrava nás stále ještě neláká.

Odpoledne v divadelní kavárně divadelní společnost a Ladislav Knotek, nyní ředitel ostravského divadla, který své obětavé anarchistické mládí pokládá jistě jen za dětinský nerozum, ošklivý přelud. Ale zůstává kamarádským, také by se mnou mnoho nesvedl, a je nám vítána jeho protekce, abychom se dostali do železáren a dolů.

Večer chvíli v divadle na špatné operetě a pak na dobrém víně u sympatického Rotha.

29. srpna

Skomírající Vítkovice jsou dnes už toliko bledý stín žhavého a ryčného pekla, jímž byly v dobách konjunktury. Tisíce dělníků byly z něho vyhnány, v jediné peci se vaří ještě ocel. Již toliko podle náznaků musí si tvá fantasie představovati féerii práce, která tu den ze dne běsnila ve velkolepé a přece lidožravé souhře nástrojů a strojů, rukou a svalů, mozků a nervů. Jdeme pustými kouty mrtvého města, chodíme mimo spící stroje, vyhaslé pece, studeně čnějící komíny. A přece tu a tam neslyšíme svého slova, dýcháme žár, plížíme se opatrně mimo. Jakým řevem, jakou výhní, jakým zmatkem zdánlivým procházelo tu dříve mladé tělo lidské, než si zvyklo, než se ochočilo a naučilo pohybům tak prostým a přece nebezpečnějším než nejokázalejší salto mortale!

Tmavými sklíčky se díváme do žhavé lávy železné, kde smrt neměla by kdy ani zaboleti, a do žhavých jezer ocelových, která imitují přírodní krásu. V ohromné válcovně, kde do tajemné souhry tratí blokových a profilových vbíhají do běla rozžhavené ingoty o třech až čtyřech tunách, obdivujeme shora eskamotéra, který jediným pohybem uchopí dlouhý blok a jako žhavým hadem mrští jím do dalšího otvoru vývalkového.

Malíři a kreslíři jsou tu častými hosty, také filmaři a fotografové, pokud to ovšem správa dovolí. To má taková říše průmyslová společné s říší pralesní, že tu najdeš tisíc obdivuhodných motivů pro oči krasocitnosti. Ale nebudeš mluviti o nich s těmi, kdož tu pracují a pro něž právě ty nejmocnější krásy technické jsou jen zdrojem dřiny a bídy, jako tak často krásy přírodní pro dělníky jiné, na příklad toho dřevaře v malém kaňonu karpatském, který tu s koníkem na sáňkách svážel namáhavě trochu dřeva kamenitou strží a upocený podíval se na nás trochu bolestně a trochu ironicky a řekl: „Pro nás je to jen těžká robota.“

Horní a hutní závody vítkovické jsou divoký svět, třebaže tisícům věcí je tu přesně klapati a jen ukáznění lidé mohou tu pracovat. Dlouho a dlouho mohl by tudy blouditi se zájmem zvídavý laik, než by se seznámil důvěrně se vším, co je tu dovoleno poznati prostému smrtelníkovi. A třebaže se to bude zdáti paradoxní, domnívám se, že i já mohl bych sem choditi dlouho rád, jako chodím rád do divoké přírody, že bych se dovedl spřáteliti s koksovnou, vysokými pecemi, slévárnami, ocelárnou, válcovnou a kovárnou, s mostárnou, kotlárnou, strojírnou a s přečetnými jinými objekty, které se dohromady podobají pitvornému horstvu, plnému jeskynního života a přerozmanité flory i fauny. Jen pracující lidé chodí tudy jinak: nikoli jako turisté nebo milenci, nýbrž jako smutní nevolníci práce podle litery svobodné.

Čtyři hodiny nám trvala tura železárnami a jejich příslušenstvím, malá tura jen, neboť jednak závody podřimují v nezaměstnanosti, jednak jsme byli pouzí laici, kteří si přišli sem pro hrstku dojmů a nikoli pro odborné poučení. Přesto jsme nahlédli trochu do uceleného kombinátu černé a rudé výroby, jehož majestát imponuje a dává tušiti krásu práce v lepší, osvobozené společnosti, až lidstvo vyjde konečně z epochy, ve které je slepým otrokem ekonomie místo jejím rozumným pánem. Ovšem, ani návštěva mnohem delší by nestačila k tomu, aby se tu dojmy náležitě prohloubily a uzrály v krásné tvary. Jsou tu místa na pohled až ledová přísností a přesností svého chodu, a přece by tu mohly vzniknouti horké básně. Myslím na příklad na smyslný rytmus pístů a kol v ohromném paláci, jehož suchý název úřední je: elektrická ústředna č. 4 s plynovými stroji. Nebo na malou dušičku lidskou pod putovními jeřáby, burácejícími nad hlavou. Nebo na tajemné záblesky v rudách, přicházejících ze Švédska, Ruska, kdovíodkud, na magnetické disky jeřábů, tápající po hromadách starého železa, na strže žhavého kovu a mnoho, mnoho jiného. Ale není teď prozatím ani doba pro básně průmyslové a civilní. Jen opilé skřeky úpadkového formalismu, spiritualismu a morální kocoviny intelektuálního defaitismu a fašismu zaznívají k našincům s druhého břehu jako ohyzdná hudba soumraku, jehož konce u nás prozatím neviděti…

30. srpna

Dnes ráno jsme se vypravili do jámy Hlubiny. Provázel nás přívětivý a ochotný inženýr, který si přitom odbyl svou pravidelnou inspekci. Dal nám na vybranou černou turu pohodlnější nebo namáhavější. Jako nováčci jsme si vyžádali ovšem tu méně namáhavou. Podepsali jsme revers, že polezeme na vlastní nebezpečí, v koupelně bylo nám úplně se převléci do hrubého prádla a starého havířského obleku s koženými koleny, lokty a zadnicí, dostali jsme kahany a sjeli jsme v kleci poněkud houpavé do páté šachty, 300 m pod povrch. Dokud nevlezeš do střídy, kde je vrtáno a kopáno, zdá se všecko prosté a známé v mihotavém světle kahanů a umělém průvanu. To máš z knížek a obrazů. Ale nepotkáš tu ani slepých koní, o nichž vypravuje Germinal, ani hrdinů s nahými trupy, které tesal Menuier. Prázdné a plné vozíky hrčí, a vozíčkáři jsou prostí, umounění dělníci v hadrech. Před zabedněnou štolou čekáme, až přejedou. Inženýr upozornil na náš příchod krátkým signálem, jejž svým kladívkem vyklepal na železné rouře.

Teprve ve střídě počíná to, co knížky a obrazy ti nemohou vylíčiti s veškerou a nahou pravdivostí: všední den havířského hrdinství a mučednictví. Lezeme několik metrů vpřed vydřevněnou střídou. Přiměřenou průpravou je šupa poněkud omračující, kterou dostaneš, když hlava narazí po prvé a řádně o trám. Nestane se to ani tak z nepozornosti, jako spíše proto, že se tělo z počátku jaksi vzdorovitě zdráhá náležitě se sehnout a seznámit se s vlhkým blátem uhelného prachu.

Počal vrcholný úsek naší černé tury. Zaměstnáni nejvíce sami sebou, lezeme horkou střídou a chladným průvanem podle temných bytostí, vrtajících, kopajících a nakládajících, jejichž tváře tu a tam ozařované pohlížejí na nás bez účasti cizíma očima a jejichž chlad zabolí téměř v srdci, které je s nimi a nikoli s pány a má tu ovšem zavřená ústa. Přes kabely, nosáky, lopaty, po uhlí, kamení a prachu lezeme k místu, kde počíná úpadňa, střída se svažující dolů a dlouhá asi 160 m. Inženýr se ptá, chceme-li se vrátit nebo slézti. Potlučen, zpocen, dosti už unaven, ležím na mokrém uhlí pod trámy, konvoir, setřásající nasypané uhlí, blekotá mi po pravici uprostřed střídy a po levici havíř, řídící elektrický vrták po vrstvách flece, je otřásán jeho silou jako nepřetržitou téměř zimnicí. Těžkému snu se to podobá a je to přece pro statisíce na světě denní všední skutečnost. Nevrátíme se. Po krátkém odpočinku, poněkud již seznámeni se situací, poddáváme se živočišně prachu i vodě, plazíme se po zadcích dolů a volněji už se rozhlížíme přitom po nízkém a úzkém pekle šachty…

Vracíme se na denní světlo s přesvědčením, že havířská práce je rozhodně strašlivější, než byla naše představa o ní, představa podle románů a obrazů i podle občanského života horníků, s nimiž jsem se tak dlouho důvěrně stýkal. Společnost dává za tuto práci jen bídnou mzdu a existenční nejistotu. Už je tomu tak velmi dávno, kdy ostravští havíři bývali zvědavi na chuť šampaňského, a severští horníci se mohli ráno vozit kočárem ze zábavy. To už je jen pohádka z našich velmi mladých let. Ale ani mzdy z dob největší konjunktury neodměňovaly spravedlivě tuto práci. Mzdy smrtelných havířů se podobají honorářům „nesmrtelných“ básníků. Jsou výsledek ekonomického, nikoli mravního řádu. Spravedlivý řád mravní musel by havíře ozdobiti výsadami nejpřednějších.

Moravská Ostrava chce oslaviti havíře pomníkem, pomníkem neznámému horníkovi, který má státi na trávě před nepodařenou budovou ostravské radnice. To je ovšem gesto dnes velmi oblíbené, hodně sociálně demokratické, diplomatické gesto, které klade věnce také na pomníky neznámých vojínů, ale nemá dobré vůle zabíti válku.

Když jsme zase vystoupili na denní světlo, poslal si inženýr pro fotografický aparát a udělali jsme tu několik obrázků. Vyžádal si kopie a negativy nám ponechal. Pak nás zavedli do koupelen. Jsou tu všude dobře zařízeni na odborné i neodborné návštěvy. Obě statečné ženy, přítelkyně i Soňa, vyšly z koupelen svěží a veselé.

5. září

Znova zase poněkud zdomestikováni, dlouhým odpočinkem zrestaurováni a Soňou poněkud vykrmeni, pozorujeme už objektivně, že Ostrava není zcela nesympatická, ač bychom tu nechtěli žíti, jako ostatně v žádném velkém městě civilisovaném. Proti Praze má Ostrava snad tu dobrou stránku, že tu člověk najde tu a tam v soukromí i ve veřejných místnostech hrstku upřímných lidí s nefalšovanými zájmy. Cítíme prudce, jak se nám Praha nadobro zhnusila a jak bychom byli nešťastni, kdybychom ještě někdy musili v této hnijící hlavě trvale bydliti, zvláště jako lidé námezdní. Stačí čísti noviny, literární časopisy, dopisy a znáti poněkud lidi a souvislosti, aby člověk chtěl zůstati hodně vzdálen, třebaže dnes jen těžné kamarádství přináší s korupcí i lesklou existenci.

Oblékli jsme se znova trochu, strávili jsme několik dlouhých večerů povídáním, ujednali další přednášky, zbytečně jsme se šli podívat na „Anděly mezi námi“ a vypili jsme ještě trochu vína u Rotha. —

Dnes dopoledne jsme viděli konečně proslulé haldy s nejvyšší pavlače jednoho domu za divadlem i zblízka. Toto miniaturní pohoří vypadá dnes už hodně idylicky. Před lety, za veliké stávky kladenských horníků, měl jsem pod čerstvými a doutnajícími haldami kladenskými mnohem silnější dojmy průmyslové a sociální. Ale průmyslová romantika vítkovického sousedství je přes jeho polomrtvý stav stále podivuhodná a poutavá. Podle kanálů s olejnatou tekutinou, duhově se lesknoucí, blížíš se ke kovové džungli, jejíž skladbě komínů, bání, věží a mostů nemůžeš přes všecky Ruskiny a Duhamely upříti estetické velikosti. Její vnitřní zloba a necitelnost je neřest jen dočasná: nesouvisí s technickou stránkou výroby, nýbrž s její kapitalistickou formou. „Duch“, který zatracuje takovou civilisovanou „hmotu“ a nevidí na ní nic dobrého a krásného, je důsledek ideologického bludařství, estetických, náboženských nebo spiritualistických pověr, je to sociální zbabělost i deklamace do větru. Ani my nechceme, aniž smíme zatracovati civilisaci vůbec: náš odpor, náš posměch, naše revolta přísluší dnešní její zvrhlé a nestoudné formě, její nešetrnosti, hrabivosti, dravosti, hltavosti, cynismu, které nečistý privátní zisk kladou nad skutečné blaho národů i lidstva.

Odpoledne jsem se Škodou zašel uličkou za divadlem ještě jednou do této spleti kovových konstrukcí: vnikli jsme bez překážky a nevšímáni vzhůru na železný můstek uprostřed ticha téměř mrtvého a zarůstajícího trávou. Jen malý hlouček dělníků nakládal v jedné hlubině koks. Ale nad nimi a všude kolem čněly vzhůru neživé kostry kovové jako podivný hřbitov průmyslový nebo museum kapitalistické sebevražednosti.

Zítra odjedeme na další pouť, už po českém podzimu.

7. září

Za osm hodin elektrikou a vlakem po čtverém přestoupení a pobytu v pěti rozličných vagonech, nehledíc k dvěma delším posezením na nádraží, může člověk věru přelousknouti kousek malého zeměpisu a vystřídati pěkný počet letmých dojmů z okna. Moravská Ostrava — Svinov — Opava — Krnov — Hanušovice — Kyšperk. Až do konce téměř poněmčený a zprůmyslněný svět. Velmi spořádaný a nikoliv chudý. A trochu cizí. Jeho rozmanitost je z počátku málo lákavá pro tuláky, kteří před několika dny lezli po zadku temnou a mokrou střídou Hlubiny. Několik minut na pruské půdě u Ziegenhalsu, kde se přihodilo cosi lokomotivě našeho vlaku, která však mohla býti náhodou a na štěstí ihned nahrazena jiným strojem, nepovzneslo naši náladu.

Teprve na serpentinách pod Vysokým Jeseníkem a v těsném romantickém údolí černého potoka okřála včera poněkud naše zvídavost a zmizela únava dlouhých poutníků. I tu je sice všude plno průmyslu, ale lomy, doly, vápenky, lesní dráhy mezi divokými skalami a lesy jsou stále ještě zajímavou pastvou pro toulavý zrak a srdce nedokonale zcivilisované. U Kolštejna (Goldensteinu) jsme pak velmi litovali, že jsme se nepřipravili přerušiti jízdu. Toto německé hnízdo horské má svou zvláštní krásu, zpola přírodní a divokou, zpola průmyslovou a domestikovanou, jako konečně celý tento kout; mohli jsme odtud podniknouti dvě tři delší tury a podívati se také na těžbu a plavení tuhy. A tak jsme zase i Kolštejn zařadili mezi partie prozatím odložené.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme rozbili svůj stan v hotelu u kyšperského nádraží, teď už zase zaměstnáni více sjednáváním podzimních přednášek slíbených než přípravou k dlouhým turám. Dosti náhodně, jen tak podle mapy, jsme si vybrali Kyšperk za východisko, ale nepochodili jsme špatně. Je to městečko opravdu půvabné, čisté, plné zeleně a květin. Půvabné, zelené, čisté jako celé orlické podhoří, které hladí mírně nervy a vlévá do srdce čistý optimismus.

Bloudíš bez nudy lukami a poli, neboť hluboko kolem všecko je zvlněno, všude svěží lesíky, ne mnoho prachu, lidé prostí a zdvořilí, na jaře zvoní tu jistě mnoho ptactva, a teď k podzimu vrzají hejna špačků v korunách vysokých stromů svůj horlivý koncert jako starosvětští šumaři potulní. Z městečka do městečka bývají dvě hodiny, a cesty i silnice vedou vždy aspoň z polovice svěžím kusem zelené země, a vždy se setkáš někde s Divokou nebo Tichou Orlicí a se pstruhovými potoky. Letos ovšem i s velkou spoustou myší a myšek nebo jejich znetvořených mrtvolek, poněvadž jsou z nutnosti i podle předpisu hojně pronásledovány. Vesnice mají pravidelně svůj příjemný podhorský ráz, a lidé, třebaže je tu hojně všelijakých božích muk a náboženských sošek a obrázků i na domech, pozdravují Dobrý den a neznásilňují tě tendenčním Pochválen buď Ježíš Kristus. Typickou živností je tu kartáčnictví v nízkých chalupách a typickým jménem rodovým Černohousové. A vycházky jsou tu tak milé, pohodlné, uklidňující a nevalně obsažné, že bys nejraději chodil celý den, aniž nakonec měl co vypravovati. Taková je na příklad „tura“ na Žampach se zříceninou, rozhlednou, starým pranýřem a obydleným zámkem, kdysi Lützowovým.

Staré vzpomínky nás zavedly dnes také do Žamberka. V 1919 jsem i zde mluvil s balkonu na náměstí k tisícovému davu pro „socialistickou republiku“. Na tuto naivnost, které jsem se dopustil nejenom v Žamberku, a na dvě léta ilusí blouda, který věřil více „ideálům“ než Marxovi, vzpomínám nerad, zato často a srdečně na starého kamaráda žambereckého, věrného kdysi abonenta svého a dosud věrného čtenáře povahy písmácké. Od toho roku 1919 jsme se neviděli, nyní byla vhodná příležitost. Za čtrnáct let se mnoho změní. Jak se asi změnil Bedřich Krčmář? Co se s ním stalo? Byl jsem u něho tehdy v malém domku hluboko pod náměstím, měl tu obchod se smíšeným zbožím, za krámkem prosté sednice a všude nějakou tu čerstvou literaturu a naše staré obrázky, seděl jsem tehdy na otomanu a vypravoval si s ním a s jeho inteligentní družkou. Ale pravé obrysy věcí mi vyprchaly z mysli za čtrnáct let. Chodíme nazdařbůh několika směry, zkouším, zda se mi místo vybaví z paměti, ale marně. Je nutno se zeptati. Jsme náhodou na správné cestě a za několik minut u jeho sídla Ve vrbí. Domek je venkovsky bílý, krámek menší a všecko jiné, než byla moje nejasná představa, je tu však vybledlá firma, prosté jméno, neboť Bedřich Krčmář se nechlubí rád svým obchůdkem. Zastavíme se váhavě před výkladním oknem, kde je několik pohlednic. Mám nepříjemný pocit, že tam uvnitř je snad člověk, který zapomněl, sešel nemocí nebo nepodařeným životem, a že setkání bude pro nás oba trapné. Nu, půjdeme si k němu koupit nějakou pohlednici, je pravděpodobné, že mě nepozná, zvláště teď, kdy jsem bez vousů; budeme míti kdy posoudit situaci. Přítelkyně jde napřed, vcházím za ní, mrknu na ni, že velký, silný muž, který se jí ptá, co si přeje, je on, ale to mě už poznal, vykřikne radostně a již si tiskneme ruce. Kromě věku nic se tu nezměnilo. V sednici vedle stolu leží na pokrývce postele nová čísla Rudého práva, Šaldova Zápisníku, Tvorby, Panoramy a jiných časopisů a novin. Ve vedlejší sednici je na témže místě otoman, na němž jsem seděl před čtrnácti lety. Bedřich Krčmář má velikou radost, a nám je dobře, že přece jen svoji přišli ke svému. V Praze zná ho Michal Kácha a několik starších lidí z našich veselejších let; Kácha o něm snad už také psal tu a tam. A Bedřich Krčmář si zaslouží věru, aby jeho jméno a tiché, skromné hrdinství bylo zaneseno do našich pamětí. Tento maloměstský obchodníček, který prodává drobnému lidu cukr, mouku, tkaničky, svíčky a podobné věci a ve volných chvílích čte dobrou literaturu a má své nesobecké naděje a obavy sociální i politické, zatím co jeho družka pracuje v sociální péči, snáší svůj osud s realismem skromného člověka, postaveného za pult v krámku, ač všecky jeho hluboké záliby a zájmy mířily do života intelektuálního, a tento malý kupec si přesto nikdy nezakupčil se svým svědomím, nikdy nehokynařil se svými politickými názory, nikdy nekramařil se svým přesvědčením. Nikdy nezbohatne vykořisťováním, a kdyby zbohatl náhodou, bude dále čísti dobrou literaturu, zůstane věren pracujícímu lidu a bude stejně skromný, tichý, věrný kamarád těch, jejichž je lepší budoucnost. Na malém okně leží jeho komunistická legitimace. A vyptává se, září, má to dnes sváteční den, přijde jistě na mou přednášku do Ústí nad Orl., a tu a tam slyším z jeho dotazů a poznámek jemný smutek člověka, který čtrnáct let byl olupován o iluse, ale neztratil přesvědčení ani víru…

8. září

Chtěli jsme do Jablonného nad Orl. a na Suchý Vrch, ale spletli jsme si kdesi značky a dostali jsme se do Čermné. Poněkud otráveni touto nehodou a horkou cestou, nevalně zajímavou, pustili jsme se přes pole a lesy rovnou do Jablonného na kávu. Tu a tam nás pobavily trochu lasičky, zajíci, srnky a spousta myší, o které se zvláště přítelkyně neúnavně zajímá.

Jablonné nad Orl. je také velmi čisté a půvabné městečko, tak tiché, že jsem si tu mimovolně zabroukal parafrázi na jakousi hašlerku: „Tu kdyby srdce víc zabušilo, to městečko by z klidu vyrušilo…“

10. září

V osm hodin ráno jsme si zajeli do Jablonného motorkou, a pak pěkným údolím Orličky, 4 km dlouhým a zalesněným, kde v potoce uvidíš pstruha v každé hlubince a právě u cesty nějaký ten hřib, a českoněmeckou obcí Orličky, nejen velmi dlouhou, ale i velmi zdobnou a čistou, jsme vystoupili na Suchý Vrch (1001 m). Je dnes neděle poněkud oblačná a větrná, ale dosti průzračná. Vede sem, žel, také automobilová silnička až k chatě a rozhledně, a lesy tohoto malého pohoří, ještě dosti divoké a zajímavé, jsou křížem krážem proraženy cestami a stezkami. Kdyby si tak tři léta mohly odpočinouti od lidí, byl by ze Suchého Vrchu jistě zase pěkný kus pohraniční přírody s milým rozhledem na pohorský svět. Je tu dosud vysoké borůvčí a malení s hojnou úrodou, u cesty zas tvrdý hřib. Ale výstavná Kramářova chata je procovský hotel s parkovištěm pro auta, s elegantními jídelnami a livrejovanými číšníky, s Národními listy ve všech vydáních, s panskými cenami a mravy.

Mladý, poněkud plachý turista přijde a usedne. Za chvíli vstupuje starý pupkáč čisté ráže paďourské s tlustým řetězem zlatým a pohledem občana předůležitého. Číšník vyzve ihned mladého turistu, aby si přesedl na jiné místo do kouta, a usadí velkomožného pána na jeho židli, ač u stolu je místo ještě pro pět lidí. Jsme tedy v republikánském zákoutí podle gusta národní demokracie. Zastesklo se mi po karpatských chatách, po horách bez panských aut a — třebaže hovězí maso s koprovou omáčkou bylo tu opravdu dobré — po kusu chleba se slaninou na pohovce z nařezaného kapradí.

Vzhůru na mohutnou rozhlednu betonovou vpustí tě automaticky turniket za dvě koruny. Konstruktivně je nevalná. Rozhled z nejvyššího patra na Orlické hory a jejich německé pokračování, do Čech, Moravy, Kladska i Pruského Slezska je velmi milý, ale neohromuje, už také proto, že tušíš, jak důkladně je tohle všecko prošlapáno oběma národy i jejich hosty.

Zpět do Jablonného šli jsme jinou cestou, kartáčnickým Jamným, obcí stejně dlouhou jako Orličky a sousedící s ní přes kopec. Jaký rozdíl však. Není tu již té čistoty ani úpravnosti, záliby v květinách a rázovitosti jako v Orličkách. Je to ovšem obec čistě česká.

V Jablonném nad Orlicí je farma: C. Miramichi Silver Fox Farm, dílo pana Jiřího Kincla. Za deset minut od nádraží přicházíme do tohoto lesního zákoutí, procházíme nezamčenými vraty a kolem jakési ohrady k malé oboře, kde nás uvítá Sajto, půvabný japonský jelínek. Pak zazvoníme u dalších drátěných vrat, a pan Kincl přichází nám otevřít. Muž dosud mladý a prostého chování. Představuji se: spisovatel Neumann, zeptá se, zda S. K., a poněvadž musím odpověděti kladně, je všecko v pořádku. S hlediska kožišnicky odborného a estetického přicházíme ovšem v těchto prvních dnech zářijových v dobu málo vhodnou. Sliční chovanci farmy nejsou ještě vybarveni, a nemůžeme tedy, zvláště u stříbrných lišek, oceniti a obdivovati kvalitu kožíšků. Ale přišli jsme sem spíše jako turističtí zvědavci a milovníci zvířat.

Procházíme nejprve dvěma řadami velikých klecí, v nichž chováno je nyní, tuším, dvacet pět párů stříbrných lišek. Širší klec pro samici stojí vždy vedle užší klece pro samce, jsou spojeny malým průchodem dřevěným, který je otvírán jen v přiměřenou roční dobu. Jsou to malé, teď většinou černé krasavice s bystrýma očkama, které hledí plaše i zvědavě; ta zvědavost pochází asi hlavně ze zájmu o potravu. Odborné pěstění vyžaduje prý, aby byly stále při chuti; v neděli dostávají ještě k tomu poloviční příděl. Starší mají svá jména a slyší na ně. Vidíme většinu mladých zvířat, ale v jedné kleci pobíhá nervosně matka s kusem masitého sucharu v hubě: nedávno byla jí odňata štěňata a chtěla by je ještě krmit. Nad touto částí farmy tane pro nás lehký smutek: osud těch malých divochů není celkem záviděníhodný, třebaže se rodí v zajetí a nepoznají nic jiného. A přece. Na podzim jsou pouštěni na delší dobu do jakési obory, aby se tu „zotavili“, což znamená bezpochyby, aby oživili svůj pud divošský a lesk své srsti.

Veselejší je podívaná na malé mývaly. Už dávno mám rád tohoto medvídka, známého širší veřejnosti z různých zoologických zahrádek a výstav. Malá, světle hnědá odrůda těchto družných tvorů, která je chována v této farmě rovněž pro kožišiny, je zvláště půvabná. Pan Kincl hostí je na naši počest čtvrtkami jablka. Nejkrotšího mývala bere do náruče; v dobrém prostředí zkrotnou ostatně tito okatí medvídci docela. Samice má čtyři až pět mláďat, v jedné kleci je jich dokonce sedm. Tvoří líbezně směšnou skupinu v koutě a dívají se na nás nepřetržitě, očekávajíce, nedostanou-li něco k snědku. A protože, kdybych byl usazen v přiměřeném zákoutí, byl by párek těchto tvorečků mou touhou, ptám se, co párek stojí. Tisíc korun nejvýše.

Pak jdeme k východu, v malé oboře pod ním je sídlo kolonie nutrií. Musíme se blížiti po špičkách, není jisto, dají-li se viděti. Mají tu kus potoka a žijí tu v polopřírodním stavu. Teď jsou právě velmi plaché, neboť byl na ně nedávno lov. Přece však se tři objevují, hnědé potvůrky, z dálky podobné velikým hrabošům: jdou si urvat rychle kus potravy, která je jim kladena na určité místo, kde mohou býti padákem odříznuty od svého proděravěného sídliště a pak lapeny, a mizí hned ve svých děrách pod vodou. I jiní drobní živočichové jsou tu chováni jednak pro užitek, jednak pro biologické výzkumy, opičí rodina na příklad. Ale toho jsme viděli jinde již dosti, naše zraky se vracejí k sedmi malým mývalům. Pan Kincl je také dobrý fotograf, lze tu koupiti velmi pěkné pohlednice, vypravuje o tom, jak nesnadné jsou snímky zvířat, mají-li míti nějakou hodnotu, a nabízí se, že mi půjčí pro knížku eventuálně i negativy.

11. září

Dopoledne jsme prošli vesnickým letoviskem u Kyšperka, pak velmi pěknou, přístupnou oborou, odpočívající v tichu pozdního léta a náhodou oživenou jen pstruhy v potoce a hříbky na lesních okrajích, a obloukem přes Šedivec a Nekoř jsme se vrátili k pozdnímu obědu. Byla to milá a bezstarostná procházka, jejíž jedinou „událostí“ byla malá ještěřice na dlani přítelkyně, kterou jsem se pokusil zvěčniti aparátem. Všecko se tu zdá býti hotovou idylou, zůstáváš-li jako neuchvácený poutník jen tak na povrchu.

12. září

Po poslední dopolední procházce Kyšperkem, jeho podzámčím a lukami podle Tiché Orlice, jsme odjeli odpoledne vlakem do Ústí nad Orlicí, kde byla večer přednáška. Měl jsem tu už jednou před mnoha lety přednášku, ještě anarchistickou. Zbyly mi z ní jen nejasné, ale příjemné vzpomínky na Tichou Orlici a její břehy. Tentokrát, po těch čistých a tichých obcích podhorských, měli jsme dojem městečka nevzhledného a umazaného, jemuž jarmark, který se právě konal a byl spíše hlučný než zajímavý, nepřidal půvabu. Našli jsme tu jakési stopy fašismu. Ale přednáška minula bez příhody, a fašismus prý tu dodělává. Jako všude u nás, je nebo byl i zde dílem nenažraných nebo odmítnutých jednotlivců s pustou frazeologií demagogickou.

13. září

Dopoledne jsme se vrátili vlakem do Kyšperka, počkali jsme si tu na vlak do Častolovic, odkudž jsme motorkou odjeli do Rychnova nad Kněžnou, kde mám pozítří přednášku. Přítelkyně si spravuje podvrtnutou nohu, a já pracuji.

15. září

Prší už dva dny. Městečko je příjemné a tiché, jako stvořené pro pensisty, zvláště kolem Kolowratova zámku a vyhořelé piaristické koleje.

Dnes odpoledne jsme chtěli jíti do Studánky a údolím Javornického potoka, ale liják nás zahnal domů. Přednáška byla klidná.

Ale nechtěli bychom už dlouho takhle putovati — bez opravdové vnitřní potřeby. Počíná se to podobati rozvláčnému filmu provenience příliš domácí. Ještě nejméně týden si počkáme na Krkonoše, a poněvadž v těchto končinách nemáme naděje na silné dojmy přírodní, těším se už na Maxe Lederera, starého svého čtenáře a kulturního fanouška, který nás chce provésti krajem nejpopulárnějších spisovatelů českých. Po prvé a bezpochyby naposled se dáme prováděti důkladně kulturním nadšením místy skutečného kultu, jehož nezbytné pozadí hospodářské právě proto, že je nezbytné, dodá snad trochu ironického kouzla tomuto idylickému vlastenectví, které je rozhodně sympatičtější než jeho velkoměstský protějšek chamtivý, řvavý a sprostý. Bude to pro nás aspoň „pikantní“ změna.

16. září

Přes Hradec Králové do Josefova-Jaroměře, kam jsme přijeli vesele asi v půl druhé. V nádražní restauraci jsme čekali na Maxe Lederera asi hodinku: hověl si po obědě, a nechtěl jsem, aby jeho spánek spravedlivého byl rušen. Měli jsme si mnoho co povídati, pak jsme podnikli malou procházku Jaroměří, a hovor pokračoval v hotelové restauraci.

19. září

Přednáška měla publikum poměrně vděčné. Max Lederer se snažil vyprovokovati živější debatu, ale posluchači se rozkolébali jen k několika nevýznamným dotazům. Ač moje přednáška má momenty zřejmě a rozhodně protináboženské, jako veškera moje práce, učinil místní kněz — kaplan, tuším — dotaz velmi krotký: Co soudím o moderní architektuře chrámové?

Po přednášce jsme seděli až do jedné hodiny noční, což se nám už dlouho nestalo.

Jaroměř je zcela milé město, má pěkné sady a pro pohled půvabné kouty na stoku Labe s Úpou. S Maxem Ledererem jsme navštívili také starý gotický chrám sv. Mikuláše: náš neúnavný průvodce nelenil vytáhnouti z děkanství samotného děkana, aby nám ukázal sklepní hrobku, jejíž atmosféra tu konservuje několik mrtvol v rakvích, většinou kněží. Otevřel ochotně tři nebo čtyři rakve: jejich bledí a umlčení spáči odpočívají tu ve svých šatech a rozličných devocionaliích pěkně a zbytečně, spíše jako groteskní rozmar, než nějaké hrůzné memento mori. Také chrámem jsme byli provedeni dosti důkladně: oba pánové, kteří nás vedli, se bavili při tom historicko-uměleckými zájmy, nás bavil spíše tu a tam ráz děkanova hovoru, když s familiérností domácího pána líčil své hospodářství s kostelními světci a světicemi.

Ze středověku jsme brzy vypadli a octli jsme se rychle v moderní čtvrti školní a vilové. Zásluhou Ledererovou jsme postáli kriticky u Španielova pomníku T. G. Masaryka. Jsi-li nucen putovati také městy, musíš volky nevolky vzíti nejednou na vědomí i pomníky, nejen staré, které bývají obyčejně dobré nebo aspoň zajímavé, ale i nové, většinou špatné. Viděli jsme na své cestě už tolik pomníků prvního presidenta československého — ostatně i jiných popřevratových — že předně je to pro nás jistá a vzácná úleva, můžeme-li se zastaviti před pomníkem, který je na vyšší úrovni, jako tento pomník Španielův, a po druhé, že se nám vnucují stále znova otázky, proč jsou stavěny pomníky, které nejsou ani ctí, ani okrasou, proč vůbec doba, která má minimum dobrých sochařů a schopností budovati dobré pomníky, staví je a chce je stavěti jako divá. Odpověď na tyto otázky byla by dosti zajímavá, ale neměla by ovšem nic společného se zájmem o umění — jako to není umělecký ani vědecký zájem, který by tak rád vrátil pravost podvrženým Rukopisům — ale já si myslím, že na př. národ Smetanův nebo Nerudův by uctil památku těchto svých umělců opravdu dobře a zároveň užitečně, kdyby stavěl nějaké všeobecně prospěšné a korupci nepřístupné Smetanovy a Nerudovy domy místo ohavností, které dnes nutně pojdou z jeho zastaralé manie pomníkové.

Večer

Dnes odpoledne jsme odjeli s Maxem Ledererem do Malých Svatoňovic; přál si, abychom se v tomto rodišti Karla Čapka zastavili u starosty a důlního ředitele J. M. Vlčka, který mě znával v dobách Nového kultu. Jsme na cestě do Trutnova, kde bude přednáška, a do Krkonoš, kde bychom chtěli míti jen přírodu. Obec pod Jestřebími horami, hornické a poutní hnízdo, se zdá miniaturním královstvím svého starosty, sociálně aspoň na povrchu velmi idylickým. Kostel ze 1731, uvnitř právě řemeslně opravovaný a novodobě dosti nevkusný, a „zázračná“ Studánka, do jejíhož bazénu jsou házeny věřícími menší mince, je dávno racionálně upravena na řádnou studnu, aby se voda neztratila a nepřestal příliv poutnických peněz do obce.

Bydlíme v budově, kde Karel Čapek vyklouzl z maminky, ukazují nám okno, za nímž se to stalo; budova je právě obnovena na obecní dům, v němž jsou také dobré a prosté sednice pro turisty. Naše okno je obráceno na poutní náměstíčko, obklíčené typickými krámky s památkami, devocionáliemi a lacinými potravinami. Je tu teď ticho a pusto; jen ke Studánce se trousí ženy nebo děti pro vodu i pobožnost.

V starostově zahradě jsou pro ozdobu četné a velké kusy araukaritů, zkřemenělých kmenů z permského pískovce, jichž se tu mnoho vyskytuje u Tmavého dolu a u nedalekých Radvanic.

21. září

Dopoledne jsme podnikli malou procházku na nevysoký horský hřbet Žaltmanu, pěkně zalesněný. Přinesli jsme si odtud také kousek pohozeného araukaritu, ale i jasný dojem, že bychom našli v tomto kraji spíše divočinu průmyslovou než přírodní.

22. září

Po obědě dovezl nás starosta autem do Trutnova. Přes svou velkou historii a starobylé náměstí není město ani příjemné, ani zajímavé. Bojiště z 1866 nás tu lákalo stejně málo jako cestou do České Skalice a Hronova. Po přednášce jsme seděli až do půlnoci v kavárně. Vzdali jsme se úplně a bez lítosti myšlenky, že bychom si mohli zajeti do Adršpašských a Teplických skal. Tahle pískovcová romantika nás jaksi neláká, a chtějí mnoho peněz za tuto podívanou, která je spíše groteskním divadlem než přírodou, jakou my milujeme.

23. září

Odpoledne jsme byli zase jednou po delší době na rodinné návštěvě u manželů T., mladých, příjemných a inteligentních lidí. A večer jsme z dišperace šli do bia na Havajský kvítek. Opravdu děsná blbina, jak řekla přítelkyně. Zítra konečně budeme míti zase trampský oddech v horách.

24. září

Po maloměšťáckých procházkách, které nebyly snad zcela neužitečné a aspoň z počátku nás ani příliš nenudily, odjeli jsme dnes dopoledne vlakem do Svobody a autobusem do Pece. Včera ještě pršelo dosti beznadějně, dnes mračna a oblaka se honí po zářijové obloze s takovou chutí, že jsme se nebáli velikého zmoknutí ani na horách.

Může-li ještě dnes kantor ve vyšší třídě gymnasiální dáti mladým lidem k zpracování na př. thema: Víla přišla do třídy, proč by nemohlo starého básníka napadnouti, jak by to bylo krásné, kdyby horský svět, do něhož právě vjíždí, se vrátil nějakým kouzlem třicet nebo čtyřicet let nazpět. Nejeli bychom ovšem teď vzhůru autobusem, ale všecko by v nás hrálo radostí, že jdeme na velikou turu do divokého světa horského. Zatím však jsme si byli naopak až příliš vědomi toho, že jedeme do velikého letoviska, a ještě jsme si gratulovali, že je podzim a nejisté počasí.

Druhá polovina jízdy podle Úpy připravovala nás pomalu na věci budoucí. Je ostatně příjemná mezi mladými lesy na vzrůstajících kopcích a mezi německými domky pohorskými, mimo něž chodí mnoho lesařů se zelenými pentlemi na hnědých kloboucích, buď za svou povinností nebo pomaloučkým krokem pensistů. Každá hospoda a téměř každý domek, vilky a restaurace prozrazují zřetelně svůj poměr k světu: pohostinskou živnost. A když se konečně autobus zastaví naposled, vystoupíš na jakési náměstíčko poutního místa, kde obchůdky jen zaměnily rozličné devocionálie za potřeby a památky turistické. A poněvadž je krise, spatříš všude hlavy lačně zkoumající, jaké jsou právě tvé úmysly. A zastavíš-li se nerozhodně, přijde k tobě jistě muž nebo žena a bude se tě vyptávati na tvá přání. Jsi rozhodně v končině přeochotných a velmi zdvořilých lidí, kteří se také snaží mluviti s tebou v tvé mateřštině, jakmile poznají, že tvou normální řečí není němčina.

Z Pece na Sněžku je Obřím dolem pohodlná procházka tříhodinná, z počátku ovšem od „boudy“ k „boudě“. Jsi-li málo zatížen tradicí a těžko omračitelný proslulými jmény, usměješ se poněkud ironicky, když na poslední boudě spodní narazíš na nápis a šipku, zvěstující, že s laviček za hostincem lze se dívati na Sněžku. Ale obchod je obchod a počítá tu bezpochyby správně s naivním enthusiasmem malých výletníků. Morény na horách kolem a hořec tolitový u cesty poskytují však rozhodně podívanou náladovější a nejvíce přispívají k pocitu, že jsi v horském světě, který býval krásnou divočinou. Druhou část cesty vzhůru, příkřejší výstup po úbočí, jehož výška jej ochudila už o vysokou vegetaci, činí nám poněkud dramatičtějším povětrnost: mlžná oblaka se počínají hnáti mimo nás, mlha nás chvílemi zahaluje se vším všudy, vítr námi lomcuje a proniká nás ledově, ale jsou to vlastně jen žertíčky na této bezpečné cestě, dosud nezasypané sněhem.

Obří bouda vyvstala před námi v mlze jako strašidelný stín. Je uvnitř po německu gemütlich zařízena a hodně drahá. Lidí tu bylo dosti, vždyť je neděle. Němci. A tady také po prvé jsme pocítili, že jsme na hranicích Třetí říše. Uniformovaný úderník s černým hakenkreuzem na rukávu přivedl si sem hlouček lužických Srbek krojovaných, venkovanky v černých čepcích s velikými křídly. Německý fašismus provádí je teď rád po hranicích, abychom viděli, že jsou dobře poněmčeny.

Už v Trutnově jsme byli varováni před eventuálními hnědými provokatéry na volném území pohraničním. A poněvadž v této chvíli to vypadalo v Obří boudě spíše politicky než turisticky, hleděli jsme odtud brzy vypadnout. Zaplatili jsme tu za dvě kávy, dva trojúhelníčky obyčejného koláče domácího a sklenici minerálky 15 Kč!

Neschopni provokovat člověka pro jeho národnost, neměli jsme pražádné chuti, dáti se provokovat silnějšími. Ale první vyzývavost bojovných maloměšťáckých hord německého velkokapitálu zchladla prý už poněkud na hranici, střízliví lidé jsou tu také dosti skeptičtí k povyku jisté části tisku, kromě toho hakenkreuzlera s jeho černými pannami nic nás už neupozornilo na výjimečnou dobu.

Když jsme prošli malým jarmarkem obchodních bud, jejichž pestré krásy byly už většinou zalezlé a jejichž vtíravost byla zastřena mlhou, ač za okny číhaly a tu a tam i volaly čilé obchodnice, jako dívky v námořnické uličce, vydali jsme se vzhůru po cestě, které říkají dlážděná, z pouhé zvědavosti, neboť nečekali jsme na vrcholku Sněžky nic dobrého. Rozhled nebyl, zato však mlha zakrývala milosrdně ovětralé boudy, meteorologickou stanici, kostelík, tabulky a všecko ostatní poutnické příslušenství. Potkávali jsme německé párky: slečinky ve střevících s vysokými podpatky klopýtaly těžce po kamenité cestě a kymácely se v prudkém větru, usmívajíce se při tom s výrazem veliké hrdinnosti. Druhou cestou, t. zv. jubilejní, jsme se ihned zase vraceli dolů.

A tady jsme měli první podívanou, která nebyla všední. Trvalo to jen chvilku. Byl to vlastně zápas mračen a protržených mlh o velikou díru, kterou se k nám vracelo slunce a která nám poskytla na okamžik pestrý průhled dolů na horský kraj. Obnažila temena, na nichž se chvěla měkce krásná harmonie šedé, zelené a ryšavě hnědé barvy. Odhalila kus zvlněného kraje zeleného s lesknoucími se osadami, jehož hloubka se zdála v tom otvoru hlubší a šířka na všecky strany tajemnější. Fantasie si mohla zahýřiti a hýřila několik vteřin tím bujněji, čím zuřivější byl útok nových vln mlžných. Ještě jednou se na chvíli protrhly, a pak bylo všecko znova zahaleno jednotvárnou, jednolitou šedí, jejíhož prudkého letu nebylo už možno pozorovati.

Jistě je asi krásný rozhled se Sněžky za jasného dne, ale tím ohyzdnější a trýznivější musí býti jarmark, který se zmocnil tohoto přírodního daru a učinil jej tak triviálním, jako je nějaká pouť na městské periferii s jejími zábavami a hlučnými zevlouny. Nedaleko Obří boudy, na kraji svahu před tesklivě krásným pozadím zasmušilých hřebenů, stojí vysoká židle, na kterou můžeš usednout a za přiměřeného počasí dát si zhotoviti v několika minutách fotografii — tak bezduchou, jako je tenhle „kult přírody“ v končině, která byla vznešená, ale je degradována na výletní místo.

Bylo první odpoledne, únavy jsme necítili, chladný horský vzduch neslunečného dne a rovná pláň pod Sněžkou pudily nás na bezpečnou hřebennou cestu podle zelené kosodřeviny a hnědých rašelinišť smutnou rozlehlostí, provázenou rozkolísanými tyčemi, značkujícími lyžařské cesty. Vešli jsme na pruské území, rozdíl byl toliko na pohraničních kamenech, a před boudou Prince Jindřicha byli bychom se mohli obdivovati dole malému a velkému jezeru v krásné dolině, kdyby to všecko nemělo už tak letoviskový ráz. Obě jezera jsou hydrograficky nesprávně nazývána rybníky, ale nečiní věru již jiného dojmu. Jezerní bouda tu svítí svou pískovou plošinou, u samého břehu jsou seřaděny na ní stolečky, loďky jsou asi již odklizeny, a nad ní, za morénovým valem, se červená honosná Hamplova chata pruská. Ale mnoho-li krásy divoké bylo tu dole i nahoře před tímto zcivilisováním kraje podle panské chuti! Jaký pohled od jezer vzhůru, dokud tu byla ještě divočina! Jaké tajemství sladké v jezerech, dokud se nepodobala ještě rybníkům! Aspoň trochu toho vytuší člověk ještě za takového pošmurného a větrného dne podzimního, jako byl dnes, snad také časně na jaře, zkrátka, když „turistický ruch“ podřimuje; ale vědomí, že všecko je tu teď jen procházka od boudy k boudě, se nezbavíš.

Pak v dolině napravo Tři skály, připomínající Trosky, a u cesty brzy „mohutný“ Poledník, pamětihodnosti pro turisty, poněkud zbytečně a kulisovitě vyčnívající nad drsné vlny kraje, a táhli jsme trpělivě po úbočí Stříbrného hřebene mezi Malým Kolem a Malým Šišákem. Turisté se stále trousili. Ale nejzajímavější bylo pozorovati, jak se pak nízká kosodřevina kolem pomalu nadzdvihuje, první smrčky se snaží vyrůsti nad ni, jsou stále četnější a vyšší, až konečně sestupuje člověk pravým lesem k Špindlerovu sedlu, které je už letovisko zcela nepokryté, panská obec horská z bud a hotelů, s auty a promenujícími letňáky.

Okukujeme Špindlerovu boudu. Musili jsme se postarati o nocleh. Je příliš vznešená, rozvažujeme, máme-li se tu nechati obrat nebo vystoupiti ještě do Petrovky. Jsme už řádně profoukáni, brzy také nastane soumrak. Vcházíme tedy se svými batohy na zádech do vestibulu, rozhlížíme se po člověku, který by nám řekl, lze-li tu dostati pokoj a zač. Čtyři klackové se baví u okna, máme dojem, že turisté s batohy a bez auta tu nestojí nikomu za pozornost. Ale jsou tu přece ještě jiné boudy, panštější snad už nebudou. A tak ven a postranní cestou do boudy Adolfovy. Má skromnější vzhled, a jsme tu ihned zavedeni do příjemného a nedrahého pokojíka.

Poněvadž jsme už přivykli představě, že od počátku jsme tu putovali jen velikým letoviskem, jsme už smířeni s komfortem bud a rozeznáváme už jen komfort procovský a nadutý od komfortu útulného a lahodného. Adolfova bouda je uvnitř docela milá, třebaže je německá a elegantní. Člověk je tvor celkem snadno aklimatisovatelný. Milujeme také změnu. Hodiny na smutných, větrných a kamenitých hřebenech jsme tedy vystřídali hodinkou v pohodlném koutě komfortní restaurace a lhali bychom, kdybychom zatajili, že nám tu bylo v té chvíli docela příjemně. Neříkám tím ovšem, že Krkonoše nebyly by nám tisíckrát milejší, kdyby tu bylo mnohem, mnohem méně pohodlí ještě. Ale přizpůsobili jsme se za ten den nezměnitelnému.

Citerista, plavý hromotluk a jakýsi bohém zestárlý s mohutným hlasem, hodně pivním, hrál a zpíval lidové písničky německé, obecenstvo se pomalu mírně rozehřívalo. Spokojeni s jídlem i nápoji, s diskretností všech vůči všem, i světlo bylo tu příjemně ztlumeno, oddali jsme se v teple požitkářskému odpočinku po sedmi hodinách chůze. A když hromotluk zpíval ke své citeře: Enzian, Enzian, bist so schön blau, byl jsem sice v duchu daleko na východě na úbočích pod Šešulem, ale nic jsem si z toho nedělal, že tělo je uvelebeno na plyšové pohovce krkonošské villegiatury. Odpočíval jsem i po elegických myšlenkách.

25. září

V čerstvém podzimním ránu, mírněji už oblačném, byl velmi příjemný pohled z postranního okna Adolfovy boudy na horské letovisko Špindlerova sedla. Smrkové kopce a stráně, kamenité louky, ozdobné boudy dřevěné a urovnané cesty, všecko se zdálo tak čisté a svěží pod letem bílých oblak. Také snídaně v jasné restauraci elegantní byla milá. S kuráží a mírným optimismem jsme sestupovali po lesní cestě k Bílému Labi.

Kytice tolitových hořců nabízely nám všude podle cesty své modré kalíšky, odkvetlý jestřabník nakláněl k nám bílé chmýří své plodnosti. Kolem horský svět zelený, hodně porubaný, ale jinak dosti zachovalý, všude však také cesty a orientační tabulky, tak hojné, že turistické značkování je téměř zbytečné. Tady věru nelze zblouditi, leda že bys přišel k jiné boudě než k té, mimo niž máš namířeno. Neboť všecky cesty tu vedou k boudám. Ale chtělo by se ti jíti několik hodin, abys nepotkal ani boudy, ani pohodlného letňáka a teprve řádně unaven a hladov přišel pod pohostinnou střechu. Když se rozejdeš a rozběhneš, zdivočíš jaksi v lesních vůních a představách, a znova se ti zachce čisté samoty a divočiny, kde poutník jaksi znova všecko objevuje, dobývá si a potkává nepředvídané. Tady je však všecko dobyto již, zkroceno a usměrněno.

Dole na rozcestí u Bílého Labe, než se znova rozběhneš vzhůru, je to zase jen pěkné letovisko. Jdeme chvíli směrem ke Špindlerovu mlýnu. Ještě tu po celý den sedí flašinetář, za několik minut druhý. Ale Bílé Labe, třebaže je tu a tam poněkud regulováno, dává trochu zapomenout, že jdeme toliko po lesní promenádě letňáků ze Špindlerova mlýna, že všecko, co je tu uchováno z divoké přírody, zdobí vlastně jen villegiaturu a činí ji přitažlivější lidem s penězi. I tato zpěněná říčka peřejovitá je tu vlastně už jen výstavní objekt. Nicméně se řítí tak divoce a rozmarně, je tak zdravě a přirozeně bílá a zelená, tu a tam pstruhy posázená, neušlapanými břehy ověnčená, že v podzimním tichu zapomeneš flašinetářů, kteří se ostatně dlouho nenamáhají, a díváš se na tuto vodu, do ní a kolem ní týmž pohledem, kterým ses díval na Bílý potok nebo na Bílou Tisu tam na východě.

Dobrý muž a inteligentní turista vypsal nám v Trutnově pro naši potřebu podrobně na kus papíru čtyřdenní turu se všemi turistickými pozoruhodnostmi. Taková maršruta je velmi prospěšná, i když ji přesně neprovádíš. Nemůžeme se tu už toulati čtyři dny. Tady u Bílého Labe posílala nás maršruta také k Dívčí lávce, kde je zároveň soutok obou Labí a chata. Máme nedůvěru ke všem pojmenovaným pozoruhodnostem turistickým v civilisovaných končinách, ale bylo to blízko a cesta podle Bílého Labe byla milá. A přece jsme nedošli: viděli jsme z dálky lávku, boudu, bylo to právě zde dosti všední a proti nám přicházela panská rodina procházkou ze Špindlerova mlýna. Vrátili jsme se rychle na své rozcestí; odtud Weberovou stezkou vzhůru proti divokému proudu je kout, od něhož jsme očekávali mnohem více.

A nezklamali jsme se. Bez označených památností a pozoruhodností, mimo jedinou boudu, skrytou pod příkrým vzestupem, stoupali jsme krásné dvě hodiny horským světem, který i bez těch všelikých „kamenů“, „skoků“, „lávek“ a „jam“ rozdává štědře půvaby volné přírody a iluse divočiny. A nutil nás zase jednou k tělocviku. Z hustých lesů a pasek nahoru až do kosodřeviny a kamení, pokropeného žlutozelenou terčovkou. Ale především je tu zase Bílé Labe, zcela už nezkrocené a nezkrotné, bílé a zelené, zdivočelá šňůra velikých perel, píseň čisté vody na jediné thema s tisícem variací. Říkám to jaksi nerad, ale je téměř krásnější než Bílá Tisa tam někde pod Hoverlou, poněvadž má více svobody a světla. Není tak tajemné, neprodírá se tak těžce balvany a pralesovitými houštinami, běží po svahu jako stádo bílých hříbat, zpívá si vesele jako kolo panen.

Shůry na úbočí, kde podle tvrdé stezky dozrávají ještě borůvky, mohli jsme zase pozorovati, jak lesnaté boky a svahy horské se mění pomalu v kamenité hřbety a hřebeny, pokryté jemným smutkem šedivých a zelených odstínů. Měli jsme dojem, že tomuto rozlehlému, tvrdému, nehostinnému světu nemůže ani ublížiti lidský proud, který je nucen se držeti v jistých mezích. Ale civilisace, která se tu stará o pohodlí pohodlných a změkčilých, postavila tu a tam téměř až nahoru lavičky docela zbytečné, poněvadž všude je dosti ploských kamenů i jiných dobrých příležitostí k sezení pro odpočinek i obdiv. A tyto proklaté lavičky — tady právě tak, jako třeba v Posázaví nebo jinde, kde řádí okrašlovací spolky — jsou jen výzvou a příležitostí k hromadnému znečišťování přírody: všude najdeš pod nimi a kolem nich hromady špinavých papírů a jiného neřádu lidského. Kdyby nebylo těchto laviček a smetišť, na štěstí nepříliš hojných, mohl bys tady nahoře často zapomenout, že putuješ velikým letoviskem, náhodného turistu bys pokládal za kamaráda, ojedinělý papír za nedopatření. Ti, kdož staví tyto lavičky a domnívají se, že konají kulturní práci, měli by se starati také a především o to, aby na nich a kolem nich bylo čisto: jinak běží jen o nešvar.

Zapadli jsme mezi zasmušilé hřebeny kolem Rennerovy boudy, vítr fičel, oblaka letěla, zřídka ponechávajíce trochu vůle dalekému slunci. Byli jsme nad 1400 metry. V pustině mezi lyžařskými tyčemi se zdála bouda s domácím zvířectvem vypouštěti svůj pohostinný kouř opravdu jako daleké útočiště vysílených poutníků. Jediný host tu seděl — jakýsi německý malíř. Jediná žena prostá tu obsluhovala. Pravá sezóna nastane až s přiměřeným sněhem. Zahřívali jsme se tu spíše než odpočívali.

Bylo smutno na krkonošských hřebenech. Ale přece bych je rád viděl ještě jednou, na jaře. Hádám, jak to tu asi vypadá na počátku června. Nehádám, jak to tu vypadá v létě nebo za sněhové sezóny.

Po kamenitém hřbetu za Rennerovou boudou jsme pak vystupovali podle lyžařských tyčí a nejasnou stezkou vzhůru směrem k Výrovce. Statečně jsme klopýtali ve větru po zezelenalých kamenech. Mlžné cáry létaly už zase před námi a mimo nás po hřebenu. Za nějaký týden budou tu už sněhové vánice. Je to jejich předzvěst a mírnější podoba.

Na holých, šedivých hřebenech bylo chladno, větrno, smutno jako ve vnitřním životě člověka, jemuž rozhled, zase jiný rozhled, zásluhou tisku a vlastní soudnosti, odhaluje kolem dokola pomatený a zdeptaný svět a nutí jeho kroky na tvrdou půdu hořkého poznání…

Cupali jsme mlhou podle opilých a třesoucích se tyčí zvětralých, jako exulanti na daleké cestě. Ale nebyla to cesta dlouhá. Chvíli ještě po kamenité pláni, pak sestup z mlhy, kraj rozevřel dole tmavozelené lokty a klín, napravo se vynořila dřevěná obluda boudy, nejhroznější a nenasytný dravec krkonošský, tentokrát je to Výrovka, pak rozcestí, silnice, spousta orientačních tabulek, dřevaři, civilisace. I pro lidi, kteří milují změnu, jsou tu distance mezi zdánlivou divočinou a nezdánlivou civilisací příliš krátké.

Na rozcestí jsme uvažovali, máme-li jíti dále směrem k Vrchlabí nebo se pustiti rovnou dolů do Pece. Z rozličných důvodů praktických, nikoli příliš milých, jsme se rozhodli pro kratší cestu. V duchu jsem si dělal už bilanci těchto dvou krkonošských dnů. Nehledíc ke Sněžce, kterou je vlastně docela zbytečné a neradostné zlézati, není-li rozhledu, prošli jsme trochu hřebenů a poznali jsme jejich zasmušilou krásu typicky krkonošskou. Poznali jsme Bílé Labe a lezli jsme vzhůru proti jeho proudu snad nejkrásnější partií krkonošskou. Pozdravili jsme znova a letos jistě naposled enciány, které ze všech květin máme nejraději. Vyhnuli jsme se úmyslně Špindlerovu mlýnu, procovské Sokolské boudě a podobným turistickým pamětihodnostem, odložili jsme na jindy dva tři skutečné půvaby krkonošské — na neznámé jindy v neznámé budoucnosti, která se mračí a nejen na nás…

Neradi jsme sestupovali s hor. Ale konečně je to jedno, sestoupí-li člověk dnes nebo zítra, když sestoupiti musí. Ostatně, kdybychom si mohli zvoliti hory za svůj domov, veliké letovisko krkonošské by to jistě nebylo. Známe a opravdu milujeme jiné hory, jinou přírodu, jiný lid.

Dole před prvním lesem zase boudy, pila, stopy zuřivého rubání. A pak už jen klidný a pohodlný sestup po lesních cestách. Rodina šla na výlet, velebníček na procházku. V domcích nad Pecí už se zase lidé ptali, nehledáme-li nocleh. A v autobusu, v kterém jsme přijeli, otvírala nám známá žena už z dálky dvířka. Ochotní, věru, lidé, lidé z veliké, krásné villegiatury, která nám přese vše poskytla hrst příjemných zážitků, poněvadž jsme ji navštívili v době její opuštěnosti.

Autobusem jsme se vrátili do Svobody a odtud jsme odjeli vlakem do Trutnova; máme tu v hotelu zavazadla.

26. září

Chtěli jsme už v půl jedenácté odjeti do Liberce, ale z hotelu — ovšem Národního domu — nedonesli za námi včas na nádraží kufry, a tak jsme tu čekali mrzutě na odpolední vlak. Cestou jsme přerušili jízdu v malém Sychrově z mírné sentimentality k jakýmsi osobním vzpomínkám. Podívali jsme se na radostínskou ozdravovnu a v rohanské oboře jsme hledali marně daňky. Přespíme v malé hospodě pod nádražím.

27. září

Podle příručky je v Liberci, v němž ostatně nejsme po prvé, téměř všecko „nádherné“, město je „poseto“ průmyslovými závody a okolí průmyslovými obcemi, Jizerské hory jsou „dobře turisticky vyzbrojeny“ a „protkány turistickými značkami“, to je příliš mnoho dobrého, máme však na to jen krátké odpoledne, poněvadž večer mám přednášku ve Varnsdorfu, jdeme tedy do — zoologické zahrady. Mimo honosnou radnici, pro jejíž německou renesanci z 1888 až 1892 nemáme dosti smyslu, a mimo Metznerovu kašnu, tak důkladně německou, a pak vzhůru do krásného stromořadí. Pěkné město je Liberec pro ty, kdož na to mají.

Vlevo v lesíku za rybníčkem počíná zoo, za plotem na udupané půdě nudí se několik daňků, jelenů, srnců se svými družkami pod jehličnatým stromovím. Uvnitř je mnoho na prostoře poněkud malé. Po této stránce je pražské zoo jistě ve výhodě. Vzpomínáme si na ohromnou skalní voliéru pražskou pro veliké dravce z ptačí říše, když vidíme tu pěkného supa se tlouci v kleci poměrně nepatrné. A pak je liberecké zoo i trochu německé. Myslím totiž, že je to vkus původně německý, ta záliba v „okrašlování“ spoutané a zajaté přírody rozličnými napodobeninami nikoli nezbytnými: terakotovými trpaslíky a muchomůrkami, miniaturními hrady a zámky a podobnými nechutnostmi v zahradách a „stylovými“ nebo také nestylovými chýšemi a budkami zde. Vedle obvyklých chovanců zoologických zahrad, smutných i veselých, je v tomto zoo hojně drobnějších tvorů, jež člověk tak snadno neuvidí a jejichž kráse nebo pitvornosti se může dlouho obdivovati. Ale také zápach v této nevelké dolině je dosti značný a ještě větší v malých místnostech uzavřených: blíží se zima, a je nepříjemno mysliti na zimní život většiny těchto tvorů v puchu a šeru jejich vytápěných žalářů. Atrakcí malých i velkých zdá se tu býti mladý tuleň, který ve svém bazénu provádí živě vodní sport, ale jakmile se zastaví u něho člověk, vztyčí se ve vodě s výrazem poněkud přihlouplým a čeká. Za 50 haléřů možno mu koupiti porci mořských ryb. Kromě tělocviku vězí v tom asi celodenní zájem tohoto osamělého kamaráda. Je to tvor družný, učelivý a snadno zkrotitelný. Chudák, říká soucitně přítelkyně. Co chceš, odpovídám. Jen tací učeliví a zkrotitelní mají nejbližší budoucnost. Jako veverky, sojky, divoké kachny, které ve Stromovce žerou z ruky. Ostatní budou vyhubeni nebo ukazováni v železných klecích jako vzory špatnosti. Ta doba je nedaleká, ačli ovšem… ačli toto hanebné západní lidstvo beze slohu a s kulturou toliko na papíře nezničí ve své zuřivosti i svou civilisaci a nedá vyrůsti divočinám nad troskami svých měst…

Ve dvě hodiny odpoledne jsme odjeli saskou drahou přes Žitavu do Varnsdorfu. Z vlaku jsme viděli kterýsi koncentrační tábor Třetí říše. Vlál nad ním veliký prapor s hakenkreuzem, symbol největší velkokapitalistické lumpárny a maloměšťácké blbosti nové doby.

Asi v půl čtvrté jsme byli ve Varnsdorfu a doplahočili jsme se s kufry do nejbližšího hotelu. Měli jsme sice připravený nocleh v Českém domě na periferii, kde byla přednáška, ale to jsme se dověděli až večer, když jsme tam přišli.

Je tomu už velmi, velmi dávno, kdy jsem míval kamarádské styky s tkalci pod Lužickými horami. Dnes už je málo českých dělníků v tomto širokém hnízdě textilního průmyslu. Vůbec málo Čechů.

Odpoledne jsme strávili tím, že jsme předně šli opačným směrem do vnitřního města a zastavili jsme se teprve u pohraničního sloupu země saské. Kdyby bylo bývalo náhodou už šero, přešli jsme jistě hranice a měli jsme nevítanou a eventuálně povážlivou zábavu s uniformovanými lidmi Třetí říše. A pak jsme na druhé straně v městě hledali poštovní úřad, byvše nejprve posláni na náměstí, a pak stále do nějaké záhadné ulice napravo, takže jsme udělali bezděčně malou okružní procházku středem města, v němž nás nic nezajímalo a nelákalo.

A večer jsme šli tedy temnou čtvrtí za drahou až k polím na přednášku. Schází se tu asi třicet občanů a občanek, přišli také dva staří kamarádi z předválečných dob. Po přednášce zbylo nás asi deset a hovořili jsme o věcech pozemských až do půlnoci. Byl při tom také jeden mladý četník.

Z naší cesty se stává teď nevolky letmá pouť vlakem po městech málo vlídných, která nás počíná poněkud unavovati. Poslední radost a tichou rozkoš očekáváme až na Šumavě, ale každý nás straší, že tu budeme jen moknouti.

28. září

V půl jedenácté jsme odjeli na Podmokly, kde jsme měli kdy na oběd, než jsme sedli na vlak do Ústí nad Labem. Město znám z dřívější doby, také malou restauraci u přístavu naproti děčínskému zámku. Tehdy se mi to líbilo u široké řeky s loďmi, z nichž jedna mě dokonce dovezla illegálně do Žandavy za okolností dosti šprýmovných. Dnes mi tu připadá všecko malé a ošumělé. Tak to bývá. Málo toho najdeš v životě, k čemu se můžeš vraceti bez bázně, že budeš zklamán. Děčínský zámek je právě opravován. Svítí nepříjemně novým nátěrem. Také na jeho spodní holé a ploché skále byl žebřík, a zatím co jsme obědvali, přibyl k němu druhý a třetí žebřík menší. Několik metrů od země byl na skalní stěně protifašistický nápis, vlastně už jen zbytky z něho. Čert ví, jak se tam ti chlapci dostali. Dělníci potřebovali k tomu jistě celé odpoledne a tři žebříky, než nápis odklidili.

Na nádraží v Ústí nad Labem jsme byli očekáváni a zavedeni do nevalného, ale dosti drahého hotelu v postranní ulici. První věci, s nimiž jsme se tu seznámili, byly dobré: Falkova kavárna a večer malá, velmi slušná a laciná restaurace a vinárna Ettrichova.

29. září

Také Ústí nad Labem znám trochu už z doby předválečné, umouněné a nevýrazné město, na němž to nejlepší je ovšem nákladní a provozní ruch na Labi. Vylezeš po ránu do husté šedi a nevíš, co je mlha, co dým, co prach. Mimo moderní obchody na Teplické třídě přijdeš na náměstí a tržiště, jež pod Mariánskou horou se podobá čemusi nepořádnému a zanedbanému, dobrému jen k tomu, aby tu bylo dvakrát týdně nahromaděno jedlé i nejedlé zboží. Můžeš jíti ošklivými uličkami a prašnou cestou ke Krásnému Březnu, které není dávno již krásné, a přeje-li ti náhoda, vlezeš do mračna uhelného prachu, vycházejícího od labského břehu, kde se nakládá právě hnědý mour z vagonů do nákladních člunů. Ve vagonech a hnědém dýmu se popelí pracující ženy, mučednice uhelného prachu; nechtěl bys je spatřiti obnažené a uvažuješ, mají-li po práci vůli a příležitost řádně se vykoupati. Do lodí nakládají mour a uhelnou drť muži, prudkým pohybem převážejíce plná kolečka po úzké kládě, a rázem je přesypávajíce do člunu: nový oblak hnědý vyletí a spojí se s hnědým mračnem, jež vítr unáší do větších nebo menších vzdáleností, obyčejně do blízkých ulic. Smutný rybář s mechanickým čeřenem sedí v loďce uprostřed kalné řeky hnědé. Vzpomínám si na Bílé Labe a jeho pstruhy, na bílou a zelenou vodu, letící s hor: jako čisté a dychtivé děvče pospíchá do měst a končí línou a špinavou nevěstkou průmyslové džungle.

Opačným směrem dojdeš do tovární čtvrti, tam, kde pod hřbitovem je veliký průmyslový podnik Spolku pro chemickou a hutní výrobu a Tovární ulice. Šli jsme tudy po soumraku, rudý měsíc tanul nad besedou černých oblud a nad vozíky, oběšenými na lanovce. Snad je tu také někde tajné oddělení jako ve Vítkovicích, kam docházejí dopisy žen, prosících a proklínajících za lidstvo. Pustá a pochmurná Tovární ulice, přísně věcná a ztrnulá, se mi zdála nejčistším opakem přírody a ohyzdnou utopií mezi prachem a pachem.

Dole u Labe, kde je přístaviště parníků, nejvíce nákladních lodí a jeřábů, malé bludiště viaduktů a kolejí, také jednopatrový, dojemně zchátralý most pro železnici i vozidla a chodce, živoří v podzimní mlze jakási romantika: špinavá směsice pobřežní práce, veliké vody a zelených kopců kolem, vzadu zježená střekovskou zříceninou. V zahradní hospodě spatříš tu také zájemce ovocné bursy, a všude kolem potkáš typické postavy sladkovodních lodníků. Snad bych tu mohl často a dlouho choditi mimo parníky a lodi, mimo nakládání a vykládání, mimo práci a život na obchodním břehu. Ale štěstí nám tentokrát nepřeje: dlouhé lodi nákladní nejsou plněny právě ovocem, ani nebyly sem právě přivlečeny s nákladem burských oříšků nebo kokosových ořechů pro Schichtovu továrnu. Jen labský písek je tu skládán a proséván pro nějakou pískařskou firmu; divíme se, že vypadá tak čistě. Poněvadž nelze se však tomu diviti celý den, jdeme si přečíst noviny do veliké a moderní kavárny-cukrárny Falkovy. A poněvadž četba novin je dnes dosti napínavá, pro fakta ovšem a nikoli žurnalistické kejkle, a člověk se musí při ní také volky nevolky zlobit nebo smát, neslyší tu ani štěbotu německých a židovských žen, který zahálejícímu se může zdáti opravdu úžasný. Muži v Ústí nad Labem však hovoří teď většinou tiše a nejraději stranou v malém hloučku.

V červeném plátku, jehož jméno se na tomto místě opravdu štítím vysloviti, byla dnes pomatená lokálka o mých přednáškách, v níž byla na mne volána také policie. Některé mé úsudky o českých spisovatelích jsou tu tak postaveny na hlavu, že běží zřejmě nejen o zlomyslnost, nýbrž také o blbost posluchače-denuncianta. Efekt zde v Ústí nad Labem byl ten, že moje přednáška byla tu konána — po prvé — za úřední asistence policejní. Komisař neměl ovšem příčiny zakročovat, a rovněž strážník chodil před vchodem zbytečně. Publika se ostatně sešlo málo, osvětový sbor pořádal toho večera jakýsi večer, a bylo, myslím, většinou s druhého břehu, cizí a nepřístupné. Podle hloupého obyčeje se usadilo „skromně“ v zadních řadách, a tak jsem mluvil k prvním třem řadám prázdných židlí, na nichž seděli jen nějací dva nadvlastenci kalibru patrně národně demokratického nebo fašistického. Bavili se, šlechtici ducha! Házel jsem jim na hlavu své věty s jakousi vnitřní zuřivostí, aniž jsem však pochyboval o tom, že je to zcela zbytečné.

Po přednášce jsme seděli u Falků dosti dlouho s několika inteligentními lidmi v obvyklém rozhovoru.

1. října

Jsme tu nuceni čekat na peníze. Škoda, že jsme si k tomu nemohli vybrati sympatičtější končinu.

Odpoledne jsme šli ke střekovské zřícenině. Malá procházka po pravé straně Labe mimo velké pobřežní lázně byla by snad vábnější na jaře, kdy všecko se zdá svěží, poněvadž zeleň je mladá a svět omytý. V mlze a prachu unaveného podzimního kraje na pokraji průmyslové džungle neposkytuje nic příjemného. I na topoly venku se štítíš sáhnout, jak jsou zaprášené a začouzené. České plakáty rozličných podniků, většinou dělnických, na tabuli vedle viaduktu jsou téměř nečitelné pro šedou vrstvu prachu. Chtěli jsme si vlastně prohlédnout nové zdymadlo pod skalou, nikoli staré zdivo nahoře. Ale zdymadlo není odtud dosti přehledné, krátká cesta vzhůru porostlým kopcem je pohodlná, na návrat je vlastně brzy, jdeme pomalu nahoru, až dojdeme. Dojemná je v lesíku pod hradem nedaleko cesty ohromná hromada všelikého smetí, neřádu a hnoje; hrad a hospodářství a hostinec si tu patrně ulevují po tom, čím je sytí výletníci. Musíš projíti vyhlídkovou restaurací ve spodní části zříceniny, chceš-li vystoupiti do síní a věže nahoře; neutratíš-li nic v hospodě, máš dáti 50 halířů za prohlídku. Troska je dobře konservována a v rámci svěží přírody a samoty by působila snad dobrým dojmem, vyvolala by možná vzpomínky na doby, kdy Přemysl Otakar II. zakládal tuto ochranu labského údolí. Richard Wagner byl prý tu inspirován k Tannhäuserovi. Dnes by tu byl básník inspirován leda k satiře na maloměšťáky, kteří se sem prachem hrnou na špatné nedělní pivo. Náš pokus, vystoupiti až nahoru na věž, selhal v polovině cesty, poněvadž jsme ztratili chuť se motati mezi lidmi po zaprášených schodech. Je to zde denaturovaný prach, ohyzdný, předměstský, jedovatý, a také lidé ústečtí jsou většinou jaksi nehezcí, bastardní lidé. Snad aspoň všedního dne po velikém lijáku měl by člověk shora ilusi divoké památky v krásném kraji, který tu kdysi jistě býval kolem říčního údolí, dokud tu nebylo všecko tak otráveno komíny, rozježděno koly a podupáno nohama. Stará troska, kterou optimisté nazývají stále ještě nádhernou, byla obležena průmyslovou periferií, což je smutný osud, při němž není věru příjemno asistovati v ruchu špinavé neděle podzimní.

2. října

Parníkem do Litoměřic od půl desáté do půl jedné hodiny. Tato plavba je prý nejkrásnější v Evropě, zejména u Žernosek a v České bráně. Poněvadž jsem před lety část této vodní trati zahlédl několikráte z vlaku a měl jsem na to vzpomínku opravdu příjemnou, byl jsem na ni upřímně zvědav. Ale v této roční době a za mlhavého dne dnešního nás docela zklamala. Krásy vinařského a ovocnářského kraje, mírného a úrodného snad, už opadaly. Na lodi jsme byli po celou dobu téměř sami, nehledíc ovšem k několika sladkovodním vlkům. V Masarykově zdymadle jsme měli kdy se rozhlédnouti, a střekovská troska vypadala odtud dosti lákavě. V Litoměřicích se rozpršelo, a tak jsme četli noviny v kavárně na náměstí, které má jeden pěkný starobylý kout, a brzy jsme se vlakem vrátili.

3. října

Peníze nejdou. Posíláme telegram a potloukáme se zbytečně městem.

Osvětová komise měla dnes večer ve střekovském biografu představení: Madlu z cihelny. Myslili jsme si, že by to trochu mohlo povznésti naši náladu, a byla to skutečně „děsná legrace“. Je to opravdu film typický pro českou osvětu lidovou z počátku dvacátého století. Pravá pochoutka pro maloměšťáckou demokracii.

5. října

Peníze došly až dnes k polednímu. Tak jsme teprve v poledne řádně snídali. Zítra odjedeme do Teplic a teprve tady si v sobotu koupíme jízdenky na dlouhou jízdu po severozápadě, aby byly levnější. Čím více se blíží konec naší pouti a spánek přírody, tím jsme lačnější jejích zapadlých krás: myslíme ve skutečnosti už jen na Šumavu.

6. října

Když jsem před mnoha lety prošel po prvé Teplicemi-Šanovem, bylo to, myslím, také na podzim, a procházka lázeňskými místy zdejšími byla pro mne velkým zklamáním: představoval jsem si slavné lázně docela jinak, především nikoli jako nudný park s nudnými budovami uprostřed začouzeného města. Jako lázeňské město neučinily na nás Teplice ani letos lepšího dojmu. Díváš-li se na ně s některého kopce okolního, vězí ve špinavé kotlině, a jejich průmyslové předměstí trnovanské ti připomíná jen ústeckou džungli, kterou jsi včera opustil, a je předzvěstí toho, co tě čeká pod Krušnými horami.

Jinak však a přesto jsou Teplice-Šanov město všehochutné a zajímavé. Zdá se, že téměř z každé ulice poskytují jinou podívanou, jako by tu byly nashromážděny typické ukázky rozličných měst. Starožitnost vedle modernosti, zahradní bydlení vedle pachu uliček připomínajících ghetto, starosvětské tržiště s dvacátým stoletím Metznerova Mozarta, idyla zájezdních hostinců vedle konstruktivní architektury, sady s divokými králíky nad proletářskými ulicemi k Šanovu, budovy, jimž se říká nádherné, a za nimi hned Mlýnská ulice s podezřelými hotely a hospůdkami, které ti připomínají, že ve středověku existovaly „mlýnské holky“, stará panská zahrada vedle ulízaných parků lázeňských, maloměšťácké zvyky vedle civilisace mezinárodně nivelisované — všecko se tu snoubí chaoticky se vším, a každá ulice přivede tě za chvíli do jiného světa, bloudíš-li městem nazdařbůh.

Čím je Myslbekův sv. Václav Praze, tím se zdá býti Metznerův Mozart Teplicím. Není ovšem tak klasicky čistý, je až brutální ve své německé tvrdosti a monumentálnosti. Mladá mohutnost a silácká téměř příroda komponistova, ti dva germánští obři, kteří dole pod stupni ho střeží, ty dvě dlouhé řady drobných postav v basreliefech, prodlužující pomník na obě strany, to není bezpochyby v úplné shodě s umělcem a jeho dobou, ale znásilňuje tě to jaksi, vrací se to do tvé paměti proti tvé vůli. Po třetí jdeme mimo, po třetí se zavrtávám do černého kovu nadlidské postavy, je už chladný večer říjnový, a mám jakési tušení, jež se mi nechce vůbec zkoumati: že z toho českého sv. Václava jako z tohoto německého Mozarta čiší už reakční duch, který se na nás teď převalil.

7. října

Projeli jsme smutný svět pod Krušnými horami. Nemám tu už starých kamarádů, a také starý duch havířský potuchl v Duchcově, Mostu a Ervěnicích, v Louce, Horním Litvínově, Lomu a Oseku, jen hornická bída tu zůstala a brakovaná, propadávající se země. Vlak se plazí nažloutlou mlhou a černými městy, důlní věže čnějí do špinavého ovzduší průmyslového jako kostry odumřené vegetace, otevřené jámy, propadliny a haldy vysílají vzhůru dým hořícího a doutnajícího uhlí, v jiných propadlinách se lesknou tmavé vody, vroubené hořkou zelení, uhelné vlečky křižují kraj, a lidé, odedávna draho a špatně živení, chodí tu do práce a z práce po podkopané půdě, jejíž rozmary jsou nevyzpytatelné. Mnoho vzpomínek mám na tento kraj a dlouhý průvod ilusí. Tam někde vzadu stojí také Rýzmburk nad Osekem, zřícenina z devátého století a malá německá hospoda, kde ještě po válce jsem strávil několik mladých a optimistických dnů. Ale nemám už odvahy oživovati vzpomínky na tato místa. Dvakrát jsem prožíval s proletáři tohoto kraje naděje a dvakrát jsem cítil ve svých nervech jejich zklamání. Tolik ilusí už tady umíralo pod zemí i nad zemí. K rytmu černého vlaku si recituji v duchu dva verše Bezručovy, poněvadž přese vše a silnější částí svého rozumu zůstávám optimistou. Ty verše jsou také optimistické a zněly by podivně, kdyby byly vysloveny, podivně a falešně, a není snad už ani dovoleno je vysloviti nahlas v této souvislosti. Ještě však po každém soumraku a po každé noci přišlo jitro. Pro jednotlivce je to ovšem poněkud trpké, je-li noc příliš dlouhá a tmavá a nemá-li už pevné naděje, že se dočká definitivního rána, rána s ohnivým svítáním…

Navečer jsme přijeli do Chebu a usadili jsme se v čistém německém hotelu nedaleko nádraží. Maloměšťácký, dobromyslný zdánlivě aspoň a starožitně poutavý je Cheb, tak podivně spjatý s českými dějinami, jako celý „dominus Egré“. Držíš-li se vnitřního města a přilehlých uliček, nepozoruješ ani, že běží také o průmyslové středisko. Přijdeš-li sem s jakýmisi pochybnostmi, neprojevuje-li se tu snad právě teď nepříjemně nějaký furror teutonicus, budeš míti brzy dojem, že tu bydlí většinou mírní a pokojní lidé, kteří možná politisují hojně u džbánku, ale mají jistě pocit, že jsou doma a nikterak ohroženi ve svém maloměšťáckém svérázu a mohou se klidně oddávati svým mravům a obyčejům. Tito domorodci s oblým obličejem a ploskou bradou jsou si asi také vědomi toho, že mezi dvěma státy tvoří historický kout pro sebe. Nepociťovali jsme tu kolem sebe té politické nervosy, jaká se zdála plížiti ulicemi a lokály ústeckými.

8. října

Po ránu jsme se pustili pěšky do Františkových Lázní.

Jáchymov, Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, čtyři honosné krasavice mezinárodní proslulosti — mnohá prostá mysl nepochopí, proč jsme třikrát zahodili svou příležitost a po čtvrté jsme litovali, že jsme podlehli zvědavosti. Řekl jsem již dříve, proč nás velké lázně pranic nevábí; procházka Františkovými Lázněmi neučinila nám je vábnějšími, a vyčítali jsme si, že jsme raději nenavštívili toho dne Aš, kde středověk se snoubí s průmyslem ještě pitvorněji a zajímavěji než v Chebu.

Pod zlátnoucím listím hlavní promenády jsem si vzpomněl na slova Van de Veldova, belgického průkopníka a ideologa uměleckého průmyslu, kdysi moderního, který chválí kdesi velikou promenádu v Hyde Parku jako nejkrásnější moderní podívanou, která se úplně vyrovná společenským slavnostem antickým. V době, kdy mohl míti člověk ještě jakési sympatie k soudobé civilisaci a k modernímu umění, přeložil jsem a několikrát citoval tuto jeho chválu modernosti. V menším měřítku se jistě děje v těchto lázních něco podobného, je-li sezóna. Elegantním parkem pěšin a cest, záhonů a trávníků, stromových skupin a jasných budov se hemží vyšňořený dav: hudba, flirt, klípky i vážné řeči proudí alejemi. Ustavičná společenská slavnost kolem zdravých i nemocných, kteří na to mají. Ale my byli dnes rádi, že je tu podzim, spánek i dřímota věcí. Mramorové zřídlo léčivé vody je opuštěno. Listí padá, ale chodec je vzácný. A bylo tu téměř krásně, nic tu neuráželo, nic se tu ničím nechlubilo. Prošli jsme jednou, dvakrát několika alejemi a několika třídami. U skvostných vil a sanatoří ženských lékařů kvetly poslední růže a jiřiny. Obchod tu spal jako v zakletém zámku. Naše zvědavost byla ukojena poněkud suše, ale úplně. Nikdy už nezatoužíme vrátiti se sem, nejméně v letních měsících, kdy se tu hemží společenská slavnost mezi kulisami procitlého obchodu. Nechodíme rádi lenošnými promenádami panskými a v jejich krásu už nevěříme. V našich srdcích už nezpívají iluse, vrčí v nich smutek, trpkost, nenávist.

Přišli jsme sem pěšky, slušnou procházkou podle Ohře a pak přes Komorní Hůrku, vyhaslou sopku, kde Goethe dumal o vědeckých otázkách, a vrátili jsme se zase pěšky po silnici mimo hotely pro chudé Židy. Na cestě jsme se zastavili v malé venkovské hospůdce německé u silnice, kde nám chutnala kolečka salámu s dobrým chlebem a džbánkem domorodého piva tím lépe, že jsme si mohli mysliti, jak lacino obědváme ve světových lázních…

V Chebu se nám to líbí mnohem více. Z jakési bezděčné reakce na ohyzdnou slátanost novodobých měst přicházíme ochotněji na chuť starobylým koutům, jejichž slohový obraz bývá pravidelně příjemný a často dokonce kouzelný. Tak zvaný Stöckl, osamělá skupina starých domů ze čtrnáctého století na dolní straně chebského náměstí, je středověk opravdu podivuhodný se svou zachovalostí a „malebností“. Obcházíš jej, máš chuť se rozesmáti, ale je to dojemné, pitvorné a přese vše krásné. Z jednoho okénka však vykukuje solidní maloměšťácký pár, jsi přesvědčen, že je docela spokojen v tomto čtrnáctém věku, třebaže se narodil na konci věku devatenáctého. To je sice také k smíchu, ale není to již tak dojemné; zamrazí tě poněkud, představíš-li si, že bys měl bydliti v tomto středověkém přežitku. Je ostatně mnoho starých a historických domů na tomto náměstí: Lukáš Cranach tu maloval, Dienzenhoffer stavěl, Valdštýna tu přece zabili a Schiller tu bydlil, v rámci hodně starodávném zajímá to jaksi více než jinde.

Pod hradními troskami na levém břehu Ohře je rovněž kout dojímavě starý a rozviklaný, Koželužská ulice. Bloudíš tu kolem vůbec světem nemoderním a lituješ vlastně jen jednoho: že je tak hrozně nehygienický a tolik páchne. A jdeš-li pak dále za most a podle vody po pravém břehu Ohře až tam, kde u továrny na Kathreinovu kávu je navážena nová moderní ulice, podivíš se téměř, na jakém svinstvu vzniká. Je to navážka tak odporná, že žaludek je ohrožen, a na široké třídě vznikající šlapeš tu po prachu plném zbytků tohoto rozdrceného neřádu, kráčíš tu po upěchovaném smetišti, jehož nic dosud neskrývá pod povrchem. To není ovšem nic nového, mnoho naší soudobé holedbavosti stojí na hnoji, ale vidí-li člověk takové odpadky, jež tu a tam jsou přece už spalovány, tak neostýchavě vyrovnávati půdu města, je mu poněkud nevolno.

Večer jsme ze zvědavosti se pokusili pojísti v české hospodě nedaleko nádraží. Má pivní a lidový ráz starých pražských hospod pivovarských nebo některých putyk předměstských, čeština s němčinou, civilisté s vojáky jsou tu bodře pomíšeni, atmosféra je neuvědomeně demokratická, nikoli proletářská. Brzy jsme odtud vypadli.

9. října

Před desátou hodinou jsme odjeli strašlivým vlakem do Domažlic, který v Plané u Mar. Lázní stojí půl druhé hodiny a v Tachově dvacet minut, takže jsme do Domažlic přijeli v půl šesté. Na nádraží v Tachově jsem našel mohutnou ukázku záchodkové poesie a musy nápisové. Pornografii s politikou protičeskou, hitlerovskou a protihitlerovskou.

Byla už tma, když jsme se v Domažlicích usadili nazdařbůh v malém hotelu na náměstí, v domě, kde J. K. Tyl hladověl v 1853, kde teď však dává venkovský hoteliér lidu dělnému i jiným svým hostům takové porce, poněkud demokratické, že choulostivější žaludek ztrácí chuť k jídlu. Vedle v biografu Dělnického domu dávali Tajfun, německou blbinku, po které jsme šli okřát na malou procházku podloubím až k Dolejší bráně.

Dlouhatánské náměstí, mírně osvětlené, ztichlo už k nočnímu klidu spořádaných občanů. Člověk byl tu vzácný. Nedaleko brány pod podloubím v jednom oblouku, jejž si šenkýř vyzdobil starosvětským loubím zeleným, ztratili jsme poněkud vědomí přítomnosti, vzadu se rýsovaly půvabné barokní štíty starých domů, a všecko tu idylicky dřímalo jako v zákoutí z doby dobrých poddaných. Ztlumili jsme bezděčně kroky. Jako přízrak mi připadal na náměstí osamělý pár starší, který se tu zastavil ještě na několik slov: pan Franc s paní Bábrlinkou. A již odbíjela desátá, nejprve hluboce, pak ještě jednou jako ze stříbra. A sotva dozněla, uslyšeli jsme jakési pobožné zvuky z dálky nebo shůry, podobalo se to vzdálené modlitbě muezinově, byla to však jen noční píseň ponocného. „Chval každý duch Otce, Syna, Boha, ducha Hospodina, odbila desátá hodina… Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škodeň, odpočívejte spánembohem. Zdrávas Maria.“

V deset, ve dvanáct a ve tři v noci je povinen ponocný s vybraným hlasem odzpívati dvakrát tuto zbožnou požární pohotovost, a kostelník, druhý noční hlídač, mu odpovídá jednou týmž způsobem s vysoké věže děkanského kostela. V letní době, kdy Domažlice se snaží nahraditi nějak četným turistům mrtvý svéráz chodský, děje se to zvláště důstojně, a ponocný nosí halapartnu. Už dávno pominula nevraživost domorodých usedlíků vůči „náplavě“, a cizinec je tu vítán, neboť zvelebuje obchod.

Liduprázdným podloubím jsme se vraceli k druhému konci spícího náměstí. Nebylo světel v barokní frontě domečků, jejichž štíty jsou všecky stejné a každý jiný. Občané, kteří jsou ještě vzhůru, prodlévají v této době už v zadních sednicích; na náměstí vedou jen okna parádních měšťanských pokojů. Mimo Spořitelnu, kde jsou také městské úřady, museum a občanská knihovna, ohyzdnou vetřelkyni v novodobé „renesanci“ — peníze tu patrně zvítězily nad architektonickým svérázem, jinak žárlivě uchovávaným — došli jsme pomalu ke druhé vetřelkyni, k modernímu Chodskému domu, agrárnickému podniku, vystrčenému zpupně pod náměstím do barokní idyly. A tak jsme se octli zase ve 20. století: okna patrové kavárny zářila, a do ticha bušil odtud tlumeně ledabylý jazz.

10. října

Přednáška bude tu až 16.; předtím 14. ve Kdyni. Budeme tu podřimovati.

11. října

Ráno jsme jeli vlakem do České Kubice na celodenní procházku přes Čerchov; turou to nelze nazvati. Se silnice je pěkný pohled na vzdálené hory, a na lesních cestách jsou tu a tam místa dosti vábná. Ale všude tabulky, nezřízené množství tabulek. Zato jsme v lesích nepotkali člověka, jen pod Českou Studánkou, zanedbanou a špinavou, označoval a počítal lesní personál kmeny, asi pro příští bitvu. V altánu na Krásné vyhlídce jsme poobědvali bez valné vyhlídky a pak jsme stoupali kamenitou a tu a tam schodovitou stezkou, dosti dlouhou, k chatě, ustavičně upozorňováni rozličnými tabulkami, že máme ještě tak a tak daleko.

Chata a podívaná s rozhledny jsou zcela příjemné za této podzimní opuštěnosti. Se zřetelem k populárnosti Čerchova jsme očekávali věci horší. V pamětní knize jsme zjistili s podivem, že velmi mnoho starých i mladých výletníků pokládá tuto procházku vzhůru za těžký výkon turistický, snad z vlasteneckých důvodů. A četli jsme tu také důležité záznamy asi tohoto druhu: František X. (následuje dlouhý titul) s chotí Marií a dcerou Máňou vyjeli sem autem značky Y číslo… beze vší nehody dne toho a toho. Vůbec jsou tyto pamětní knihy dnešní se svými lyrickými výlevy, hloupými vtipy a mazanicemi žalostným dokladem nevkusu a nekulturnosti naší doby.

Cestou zpět jsme sešli na vozovou silničku a dali jsme se k Caparticům, nové obci s velmi pěkným okolím lesním, a pak jsme poseděli chvíli na Výhledech nedaleko Baarova pomníku, jehož záměrná mohutnost (aby „vévodil“ kraji a byl z velké dálky dole viditelný) je poněkud neúměrná k situaci i významu spisovatelovu. S Výhledů se to dolů opravdu pěkně dívá, ale pro nás je to tu všecko přece jen příliš idylické a obecné.

Prošli jsme Chodovem, a nemyslíce ani na Kozinu, ani na Lamingera, pustili jsme se lukami a poli k babylonskému rybníku a podle lesa jsme táhli na silnici k Domažlicům.

12. října

Dnes byl v Domažlicích trh, ale nenašli jsme tu nic pozoruhodného.

14. října

Vyšli jsme dopoledne do Kdyně pěšky s přiměřenou oklikou. U silnice jsme se dlouho bavili s lasičkou ve škarpě, chtějíce ji dostati do svého aparátu. Pak přes Starý dvůr a Podzámčí pomalu vzhůru na Rýzmberk. Osamělá cesta byla v klidném podzimním dni dosti příjemná, ale zříceninu nahoře, zbytek hradu z třináctého století, jsme našli ohavně prolezlou zbytky hospody ze století dvacátého. Nejsme jistě fanouškové starého haraburdí a na své cestě jsme vylezli jen zřídka do starého zdiva a jen tehdy, neměli-li jsme cestou pro sebe nic zajímavějšího. V létě bychom se jistě opatrně vyhnuli takovému výletnímu místu, ale teď na podzim je to milé mezi žloutnoucím a hnědnoucím listím a tmavým jehličím, a tak v mírném kraji projdeš rád i nějakou tou zbořenou branou nebo zdí, která přečkala dlouhá staletí. Ale narazíš-li tu mezi zříceninami na stoly a lavice, prázdné pivní sudy a láhve, samé cedulky a tabulky, záchody pro pány a dámy, odplivneš si jen a vracíš se znechucen, poněvadž celý ten dřímající vrch vidíš náhle v jiném, vulgárním světle. Je odtud nicméně pěkný pohled do čisté a svěží kotliny s Kdyní, nad kterou však vlaje ohromný prapor temného dýmu textilní fabriky, jako hladová neřest, usilující sežrati veškeren půvab kraje. Dlouho už bojují Kdynští marně proti tomuto nečistému netvoru.

Večer před přednáškou jsme strávili za stolem v rodině dr. Š. Staral se o přednášku a podaroval nás kulturními brožurami, které tu vydává za okresní sbor osvětový. Mohu se však jen špatně odměniti takové dobré vůli sloupů maloměstské kultury. Paní, která nás hostila, odešla z přednášky rozhorleně: její náboženské city byly pohoršeny. Nebyl bych si toho vůbec povšiml, kdyby bylo neběželo o naši přívětivou hostitelku. Takové jsou důsledky měšťanského zlozvyku. A snad i toho, že nevěřící, kterých je ve skutečnosti většina, se tváří vůči věřícím příliš shovívavě, ne-li dokonce zbaběle a provinile: pak si každá žena, posedlá kostelíčkem nebo panáčky, myslí, že je vysoko nad hříšným světem, a nechápe, že jest jí ve skutečnosti naléhavě třeba největší skromnosti — jako všem notorickým alkoholikům a opiovým kuřákům obého pohlaví.

15. října

Od půl desáté do tří odpoledne jsme chodili po zdejším předhoří šumavském s několika kdyňskými občany. Zase jsme prolezli jednu zříceninu: Herštejn. Pak jsme se vrátili vlakem do Domažlic. Nemohouce tvrditi, že by tyto podzimní procházky byly nepříjemné, nemůžeme je pokládati za užitečné a zajímavé, a věru jen přednášky nás upoutaly na týden k tomuto mírnému kraji všedních půvabů a zvětralé historie. Jak jsem už řekl, doplácím takto ve skutečnosti na toto přednášení, třebaže i ty korunky za přednášky jsou nám vítány.

Večer na domažlickém náměstí a v jasu reflektorů se produkovali provazolezci. Na těchto neveselých a nevýnosných řemeslech kočovných lpí smutek těžkého a beznadějného živobytí, už docela kouzla zbaveného. Kterýsi místní tovaryš chtěl mermomocí dokázati, že to také dovede. Ale nahoře ztratil brzy kuráž, zacvičil si trochu na provaze jako na hrazdě a spustil se neobratně do ochranné sítě. Domažlický lid měl však zábavu, a idylické náměstí mohlo předstírati na chvíli rušný život.

17. října

Včerejší přednáška měla normální průběh, a dnes odpoledne jsme se konečně rozloučili s Domažlicemi: už asi nikdy nic nás nepohne k návštěvě kraje chodského. Je to děvečka hezká, ale přes své historické reminiscence poněkud nudná.

Poněvadž včera po přednášce jsme hovořili v Chodském domě až do půlnoci, vyspávali jsme dnes trochu a teprve po obědě jsme sedli do autobusu a na vlak směrem na Sušici. Delší čekání v Klatovech jsme si osladili procházkou městem, rodištěm mnoha vynikajících mužů a proslulých kdysi karafiátů, jejichž sláva prozatím uvadla. Starobylost, pečlivě zaregistrovaná pro turisty, se tu snoubí s umouněnou moderností v celek dosti rozsáhlý a živý, ale nepříliš lahodný.

Sušice činí dojem velmi příjemný. Ale je tu dosti draho.

18. října

Pracuji, a chystáme se konečně zase na řádnou turu, první svou turu šumavskou. Přítelkyně shání noviny.

Večer

Dole v hotelové restauraci u Fialky. Mají prý tu proslulé plzeňské pivo. Ale tato jedna z nemnoha mých českých lásek není mi už ve větším kvantu dovolena, a tak se oddávám více nápojům duchovním.

Přítelkyně přinesla Přítomnost. Pobavil jsem se redaktorovými obtížemi s censurou a poslal jsem mu pozdrav ze Sušice: Na shledanou v koncentračním táboře čs. demokracie. Nemám ovšem strach, že by čs. buržoasie opustila Ferdinanda Peroutku nebo Ferdinand Peroutka čs. buržoasii; chtěl jsem ho jen upozorniti na možnosti čs. demokracie.

Přítelkyně přinesla také Tvorbu. Je v ní překlad Erenburgova článku o surrealistech. Je to i podle našich českých zkušeností úplně správný obraz této buržoasně dekadentní neplechy, v které uvízl tu a tam i skutečný talent. Neběží ovšem o to, aby surrealismu bylo upíráno právo na život. Vždyť je to dokonce směr velmi charakteristický pro reakční svět dnešní buržoasní kultury, ale tragikomické divadlo je, že komunistická strana u nás nemá dosti kuráže, aby provedla radikální řez mezi revolučním hnutím a mezi pózami pro snoby a amatéry kuriosit.

19. října

Ráno jsme vzali zase jednou na záda batohy s důkladnějším obsahem, kufry jsme zanechali v hotelu a rozběhli jsme se vzhůru proti Otavě-Vydře, majíce pro dnešek za cíl Madravu, tedy před sebou asi 30 km.

Cesta byla velmi pohodlná, ale jedna nejpůvabnější z pohodlných, které jsme poznali, zvláště v této pozdní době, kdy na lesních a venkovských cestách potkáváš toliko nečetné lidi domácí. Bylo nám už jaksi veselo, když jsme vstoupili na krásnou sušickou silnici kaštanovou, teď celičkou zlatožlutou. Venku se lidnatost zdála nevalná, nešli jsme žádnou velkou obcí, pila nebo jiný průmyslový závod tu a tam se zdály spojeny s vodou a lesem, a tak tomu bylo s nahnědlou, ale čistou Otavou až k Annínské sklárně. Na první zdi jsme tu četli veliký nápis, že je tu stálá výstava broušeného skla, rozličným způsobem jsme se to dovídali stále znova, až konečně jsme přišli k závoře a pod turistickými značkami jsme četli, že jdeme soukromou cestou a smíme po ní jíti jen tehdy, navštívíme-li v té a té budově tuto výstavu. Viděli jsme už tolik průměrného skla českého, a kdyby ani toho nebylo, už ze vzpoury proti tomuto násilí chtěl jsem jíti rázně dál.

Z Dolního Rejštýna, německé obce, proti pravidlu dosti nevzhledné, šli jsme pak pěkným údolím Otavy k Čeňkově pile, už hezky vysoko položené. U soutoku Vydry s Křemelnou, dvou divokých říček horských, které se tu spojují v Otavu, pokoušeli jsme se o nějaké obrázky a před malou elektrárničkou na břehu, dosti divoce vypadající se svým dlouhým, visutým náhonem, pod jehož oblouky crčela voda z dřevěného žlabu, setkali jsme se neočekávaně s kulturní památkou: tuhle ten pěkný smrk zasadil v 1860 Bedřich Smetana, když tu byl hostem u Čeňka Bubeníčka. Za sedmdesát tři léta se stal ze stromku ztepilý junák, a přáli jsme mu v duchu, jako konečně každému stromu, aby se dočkal požehnaného věku.

A pak jsme tedy táhli Povydřím, tím nejkrásnějším, co tu je, sami, stále sami, dobrou cestou podle lesa a podle nekonečného proudu oblých balvanů v hnědém korytě Vydry. Proslulých peřejí divokých tu ovšem teď nebylo, nemnoho vody se bělalo, pěnilo se a šumělo hnědou strží kamennou mezi půvabnými břehy podzimně strakatými. Škoda, že den nebyl slunný. Pomalu jsme stoupali do horské divočiny v ohromné osamělosti. Cesta měla vésti i podle Turnéřské chaty, jejíž primitivní nápisy na velkých balvanech a malých skaliskách nás provázely dosti vtíravě už delší dobu: Podporujte hostinskou z Prahy, Porce pstruhů za 7 Kč, ale ve skutečnosti tu byla jen spoušť, chata nedávno vyhořela. A pak se horský žleb změnil v údolí, sešli jsme k Antiglhofu a pak po boku stráně jsme vystoupili vzhůru na silnici, která vede podle tichého dřevařského kanálu, místy hojně obsazeného hbitými pstruhy. Pak přes most nad rozlehlým, ale teď ovšem odpočívajícím zařízením na zachycování dřeva šli jsme vzhůru lesní cestou za svou značkou, téměř po osmi hodinách chůze, nikoli zběsilé, ale jen nepatrně přerušované, slídíce již nedočkavě, kdy se objeví před námi Klostermannova chata v Madravě, často doporučovaný podnik české organisace turistické. Toužili jsme už po teplé sednici, po teplém pokrmu, po posilujícím doušku, po odpočinku, zkrátka po těch věcech, jež po tolika hodinách chůze potřebuje každý normální člověk.

Konečně jsme se rozhlíželi shůry po dolině, po které jsou rozházena nemnohá stavení madravská, po typickém klíně vnitřní Šumavy.

Klostermannova chata vyčnívá na kopci po levé straně, napravo dole stojí pila a vedle ní druhá, menší chata, patrně německá. Bylo u ní auto, jacísi lidé se před ní procházeli, jak se nám to aspoň z dálky zdálo, ta bude asi mastná, řekli jsme si. S tím větší chutí jsme vystupovali vzhůru k chatě české; je to veliký hotel, ale procovsky nevypadá. Šli jsme k hlavnímu vchodu, byl zavřen. Obešli jsme budovu, zadní vrata byla rovněž zavřena. Obešli jsme budovu ještě jednou, všude bylo ticho a mrtvo, jen v okně u hlavního vchodu prozrazovalo několik svěžích květin, že jsou uvnitř přece snad nějací lidé, nahlédli jsme se strany do velké hostinské místnosti, bylo tu neprostřeno, pusto, studeno, temno až hluboko dozadu. Uvažovali jsme, máme-li zazvonit u hlavních vrat, uvažovali jsme, že bude uvnitř asi všude chladno, že nebudou míti nic připraveno, a rozhodli jsme se, že půjdeme raději dolů do německé chaty, ať už to stojí o nějakou korunu více; máme ráno před sebou dalších osm hodin. Poněvadž jsme u cíle, zdá se nám, že jsme poněkud unaveni, ale rychle mašírujeme dolů.

Německá chata U pstruha je zblízka prostý venkovský hostinec, naše obavy se zřetelem k eventuální drahotě zmizely. Vlídná Němka nás dovedla do menší teplé místnosti, přiložila, šla nám hned uvařit večeři, její muž, který po chvíli přišel, byl stejně vlídný a mluvil s námi hned česky, šli nám také zatopit do sednice, která není nádherná, ale příjemná, čistá a připomíná čímsi hory a prostý svět. Za večeři jsme platili tak málo, že jsme se ani nezeptali, co stojí sednice.

Dívám se oknem do tmy směrem ke Klostermannově chatě. Ano, je tam jediné světlo v tom okně, kde jsme viděli květiny, jinak pusto. Mám totiž jakési skrupule, zda jsme neměli přece jen zazvoniti. Nejsou to ovšem skrupule vlastenecké. Ale budu míti právo veřejně říci, že tato chata turistické organisace se chová macešsky k jejím členům a hostům? V příručkách a reklamách stojí psáno, že je otevřena v létě i v zimě; nutno si to vykládati tak, že není otevřena na podzim?^[7]

20. října

V noci pršelo, ale ráno bylo čistší než včera. Madrava (to je dnešní úřední jméno, jinak jí říkají Modrava, po němečku Madr, domorodé Módr, 1006 m) je turistický střed šumavského koutu opravdu nejodlehlejšího a podle znalců Šumavy prý také nejkrásnějšího. Leží nad soutokem tří potoků, tvořících Vydru, připomíná poněkud Špindlerovo sedlo v Krkonoších, ale je rozsáhlejší, primitivnější, méně civilisovaná, bez protivné ulízanosti panského letoviska. Ještě by se tu dalo dobře hnízditi několik dní a podnikati menší tury do Kvildy a k prameni Vltavy, na Pürstling a Luzný, na Roklan a Rokytu i do jiných koutů. Horský vzduch a pstruhové vody, myslivci a dřevaři, prostý život a drobné starosti odlehlého zákoutí, pokojné cesty neuhlazenými lesy se stopami tvrdé práce, aspoň v dobách mimo turistickou sezónu tu vydechuje vše lahodnou vůní života mezi horskými lesy, dosud polodivokými. Ale litujeme jen, že jsme promarnili tolik týdnů jako vězni lijavců letošního bídného léta, a volky nevolky si navlékáme lehké batohy k další chůzi říjnovým tichem šumavským…

Z Madravy k Javoří pile a pod Poledník je pozoruhodná cesta údolím potoka Javorky krajinou poněkud zádumčivou, ale typicky šumavskou. Citlivé oko pozná naráz svéráznou končinu. Jdeš často krajinou nebo cestou, kudy jsi ještě nikdy nešel, a přece je ti, jako bys byl tudy šel už stokrát, všecko se zdá tak známé. Ale jindy, kdyby tě sem zavedli se zavázanýma očima, poznáš ihned, že jsi v kraji, v němž jsi ještě nebyl a jenž se liší ode všech, které jsi viděl. Po jedné procházce ti nebude ovšem možno říci, čím. Snad poměrem doliny k horám a znaky geologickými, snad poměrem lidí k přírodě, rázem práce a stupněm civilisace. Přesně bys to mohl zjistiti až po delším, důvěrnějším styku. Ale jsi jen mimojdoucí tulák, zrak postřehne svéráznost, která ti utkví v paměti jako zběžný náčrtek kreslíře, který se chce vrátit, to pravé však nemůže ještě tlumočiti.

Nevěřím mnoho spisovatelům, kteří proběhnou turisticky kus cizí země a ze svých letmých dojmů vykouzlí úchvatné obrazy, plné spirituálních hloubek. Čest jejich vynalézavosti, ale běda tomu, kdo půjde v jejich stopách a — nenajde tam nic podobného. V těchto knihách není skutečnost, nýbrž jen fantasie, která je nemoc nebo záměrnost. Ale já miluji skutečnost, opovrženou a přece často tak málo známou, skutečnost, kterou ani básník nemá práva zatajovati…

Znova jsme litovali, že jsme sem přišli tak pozdě a nemůžeme se seznámiti s touto šumavskou zátokou důvěrněji. Jistě není ani v létě příliš navštěvována a hlavně není asi navštěvována těmi nejméně příjemnými, pro něž jsou stavěny autostrady a hotely. Na takové tříhodinné cestě z Madravy na Polom bylo by na Krkonoších jistě aspoň deset „bud“ a jak panských!

V místě, kde údolí potoka je sevřeno, aby se pak zase měkce rozšířilo, byla právě zakládána nebo opravována vodní nádrž pro dopravu dřeva, malá klauza jakási, velmi idylická, vzpomene-li si člověk na monumentální hatě karpatské. Po mnoha hodinách viděli jsme zase trochu lidí pohromadě, dělníků a lesníků. Od té doby, kdy jsme včera ráno opustili kaštanovou silnici sušickou, potkávali jsme jen tu a tam jednotlivce, po celé hodiny nikoho.

Dvě cesty vedou od Javoří pily na Poledník, vybrali jsme si přímou, neboť naše tura byla dnes poměrně dosti dlouhá a namáhavá. Noříme se do hlubokého komplexu lesního a pomalu stoupáme. Hvozd má brzy pralesovitý ráz. Také velikým polomem procházíme, kmeny jsou již odvezeny, ale ohromné pařezy, zabořené do půdy vysoko zarostlé, trčí nad ni svým kořáním. Podobá se to rozbitému a polozasypanému bojišti, z něhož čouhají vzhůru ruce a nohy mrtvých, a v opuštěnosti, zahořklé jakousi mírnou tísní, zanikáme znova v průseku hlubokého lesa jako dva nevelcí živočichové, kteří si vyšli na lov. Po chvíli jdeme mimo dřevaře a jejich dýmající ohníky, jejichž pach cítí člověk už z veliké dálky. Ale osamělost se rychle vrací. Poněkud více teď stoupáme rovným průsekem, na jehož rostlinné pokrývce je pěšina téměř už neznatelná. Vyplašili jsme několik tetřívků. Stoupáme stále, až se nám krásný les zdá poněkud jednotvárný.

Náhle v trávě přede mnou jakýsi ledový koláč, napolo rozmočený. Zastavuji se udiven. První bláhová myšlenka, která mě napadá: představa vozu, který tudy vezl led a kousek utrousil. Ale tudy nemohl přece jeti vůz. Omakávám předmět, je to led, je to kus mokvajícího sněhu. Rozhlížíme se kolem. Ano, je jich tu více, v zadumání jsme si ještě nepovšimli těch, které leží na lesním okraji v křovinách. Tady tedy padal už sníh, vodnatý selský sníh, včera nebo předevčírem. Jsme asi v 1310 m. A čím výše jdeme, tím je ho všude více, na zemi, na stromech, ve skvrnách stále větších, ale nesouvislých. To, že jsme ho hned nepoznali, nás rozveseluje. Dvacátého října v poledne se koulujeme tedy na Poledníku jako děti. A smějeme se, poněvadž je pěkný podzim a nemokneme na Šumavě, jak nám bylo prorokováno.

Sestupujeme rychle lesní cestou stále krásnou a končící až u skládky dřeva, kterou má dole prášilská papírna. Prášily, německá obec a turistická křižovatka s mnoha hostinci, lákají k malému odpočinku a nasycení. Je tu sice na vršku velká „chata“ českých turistů, nedávno zřízená z bývalého knížecího pivovaru, ale po zkušenosti s Klostermannovou chatou se zastavujeme raději hned v první teplé hospodě, kde přívětivá Němka, která se ihned omlouvá, že po česku sice rozumí téměř všemu, ale mluviti dovede jen špatně, se snaží nás co nejlépe pohostiti. Dopouštíme se těžkého přestupku. Z krátkého posezení je hodina, a my nemáme nazbyt času, chceme-li před setměním dojíti do Železné Rudy, a z malého pojedení je řádný oběd: smažená vejce, čaj a buchty, ale na tuře neradno mnoho jísti.

Na odbočku k Prášilskému jezeru jsme ani nepomyslili. To bychom byli jistě dnes nedošli. Ale máme ještě živou vzpomínku na Sinivirské jezero, a zítra na nás čeká Černé a Čertovo. Tahle jezera jsou si všecka povážlivě podobna a opravdu krásná jsou za okolností, kterých si letos už v těchto končinách neopatříme.

Nad Prášily je půvabná scenerie horská, na pastvinách pod lesíky pokřikovaly hojné sojky, zvonce krav bublaly, šli jsme nahoru dolů, domácí stezkou lesní. Stále máš dojem odlehlé končiny světa dosti zapadlého, aby se tu mohlo čistě dýchati. I když kraj podzimně opuštěný poněkud klame třeba, je aspoň jisto, že není ještě příliš zasažen turistickým snobismem.

Sestupujeme na silnici k Hůrkám. Z dálky na nás křičí cosi babka, jdoucí opačným směrem. Nerozumíme jí. Nevíme ani, mluví-li česky nebo německy. Když dojde, dovídáme se, že chtěla, abychom jí zastavili kravku, která se jí rozběhla mimo nás k lesu. Vypadáme tedy asi dosti tulácky, sotva by nás takto oslovila, kdybychom vypadali pansky. To je dobře.

A teď nám počal výstup na Polom (1241 m). Dlouhý výstup, ještě delší sestup, a ten demokratický oběd zřetelně zatěžuje. Les kolem je divoký, ale dosti nudný, kráčíme mechanicky, každý zahloubán do svých myšlenek. Světlo je bledé, ticho zasmušilé a tak i naše myšlenky jsou nevlídně podzimní. Za týden skončí naše dlouhá procházka…

Počalo se už stmívati, ale my stále ještě sestupovali hlubokým lesem po kamenité cestě vedle potoka s vysokými břehy. Tyto poslední sestupy neznámou končinou k cíli, který podle theorie má býti již na dosah, jsou velmi hloupá věc. Nemají konce, a mysl bývá únavou vždy už poněkud otupena, aby je mohla přijímati jen s humorem. Vzpomínám si, kolik jsme jich už absolvovali loni a letos. Vzpomínám si na loňský sestup kamenitou zmolinou s rachovského Menčulu, kdy nás také zastihla tma. Desetkrát si řekneš na zatáčce: teď se už otevře kotlina nebo údolí s první střechou, ale musíš znova jíti a znova jsi na zatáčce zklamán.

Přišli jsme na světlejší stezku nad potokem a vpravo zdvihly se nad námi v šeru divoké skály výbojných tvarů. Ale cesta přes potok vedla ještě jednou do tmavého lesa, na chvilku, neboť brzy jsme dokobrtali nad humna železnorudského letoviska.

Městys se svými hotely a s podivuhodnou bání svého kostelíka činil na nás pitoreskní, hlučný a cizí dojem, neboť byl tu dnes jarmark, a boudy byly pomalu sklízeny. Světla v boudách poskakovala, a lidé hlučeli ještě po ulicích, velký moderní hotel na hlavní ulici se naparoval vznešeně nad lidovým povykem a nízkými domky kolem. Kdosi nám doporučil hotel Prahu. Stojí poněkud stranou, ale je čistý, příjemný, ochotný. Také český.

21. října

Obloha se stále více vyjasňuje. Ráno máme z hotelu pěknou vyhlídku na Javor. Dva dny jsme bloudili nejodlehlejším krajem šumavským, a dnes nám kyne jeho zdejší protějšek: nejpověstnější a nejvíce navštěvovaná oblast Královského hvozdu, aspoň ve zkratce. To nejlepší máme tedy bezpochyby už za sebou.

Večer

Cesta ze Železné Rudy přes Girglhof k Čertovu jezeru se nám zdála na kamenité stezce vzhůru dosti dlouhou a únavnou, ale to byl bezpochyby dojem poněkud subjektivní, poněvadž vedla divokou sice, ale jednotvárnou štolou lesní, a naše mysl je nasycena již tolika nezapomenutelnými partiemi lesními a horskými, že se stává trochu netečnou tam, kde lesní pustina, podzimně ospalá, jí neposkytuje už nic nového a zvláště poutavého. Rozhlíželi jsme se toliko ze setrvačnosti, zastavovali jsme se toliko k oddechu.

O velebených jezerech horských jsem řekl už dříve své střízlivé mínění. Tradice a příručky, snobismus a turistická ochota k obdivu, dobré a chytré pohlednice slibují mnohem více, než může dáti skutečnost. První dojem za normálních okolností není nikdy silný. Viděli jsme rybníky, které na nás působily lépe. Nechceme však horským jezerům utrhati na cti. Jsou krásná, ale pravidelně jen s určitého místa a v některém osvětlení.

Čertovo jezero — jen tmavá hladina, klidná mezi lesními hradbami, na nichž je několik barvitých skvrn. Ticho a osamělost. Nemnoho lidských stop.

A zase jsme vystupovali kamenitou stezkou vzhůru, turisty nejméně oblíbenou, až na rozlehlé rozcestí s pěknou pasekou: tabulka v lese tu hlásá, že jsme vstoupili na dunajsko-labské rozvodí, ale není tu sama, celá kolonie turistických a hotelových tabulek se zmocnila nediskretně lesní křižovatky; rozprašuje to ilusi a nutí k smíchu.

Pohodlnější serpentinou jsme sestoupili k Černému jezeru; neloučíce se s lesy, rozloučili jsme se aspoň s divočinou. Černé jezero i při své podzimní opuštěnosti nemůže už zakrýti nesmazatelných stop civilisace, která je opanovala. Třebaže tu teď jen dělníci v blátě zdokonalují regulaci výtoku k nějakému hospodářskému podniku, nemůžeme míti již ilusí o tom, jak to tu vypadá v sezóně. Dole, v pravém koutě, se leskne státní chata několika zlomky stěn, oken a střech mezi stromovím. Odtud je asi nejpěknější pohled na jezero. Ale stíny jakési všednosti tanuly nad vodou, lesy i vrchy, snad to byly jen unavené barvy všeho, snad to byla jen uvadlá naše nálada: nechtělo se nám už choditi po tomto místě, nejméně se nám chtělo jíti do chaty, a tak jsme usedli mezi balvany a padlé kmeny na kalném břehu, abychom poobědvali malinko ze svých batohů. Snad je v tom trochu hypochondrie intelektuálnějších lidí, že nemůžeme míti radost z věcí tisíckrát okoukaných a ohmataných, vypověděných a popsaných, i když jsme s nimi sami. Anebo taková horská jezera, jako jiné krásy přírodní, jejichž největším kouzlem je osamělost, čistota a svoboda, jsou opravdu kouzla zbavena civilisací, vyšňořenými a rušnými davy, hotely a dopravními prostředky, které si činí z nich rejdiště své technické zdatnosti, povrchní zábavy nebo obchodního ducha. Vzpomínám si na náš krátký rozhovor s přednostou stanice v oravském Podbielu, jak jsme se shodli, že bude konec s krásou Liptovských Holí, až tu bude postaven hotel a pohodlná komunikace. Ať už tedy je tomu jakkoliv, nejsme aspoň sami.

Sestupovali jsme širokou cestou pod Špičák. Brzy jsme kobrtali těžce po čerstvém štěrku, neboť byla tu dodělávána řádná silnice automobilová. Ze Železné Rudy bude to pak vozem nejpohodlnější a kratičký výlet na odpolední kávu do „chaty“ u jezera. I pěšky bude to jen měšťanská procházka, nehledíc k prachu, zvířenému vozy. Ale ten budou tu žráti bezpochyby jen hajní, listonoši, finančníci, dělníci a venkované, kteří přijdou sem něco prodat.

Slunce svítilo na krásné silnici před hotely Prokop a Rixy. Opravdu upoutáni, měli jsme před sebou rozhled, jehož poklidná lahodnost byla jako stvořena pro letní farniente s krásnou vyhlídkou. Vlevo hory, vpravo hory, uprostřed železnorudská kotlina jako na dlani. Vpravo nad námi zelená kupa Špičáku vybízí k ranním procházkám po dobré snídani, vlevo v dálce Pancíř s tmavou skvrnou rozhledny zve na výlet do Mattušovy chaty, a u silnice na louce se pasou kravky: budou se tu bezpochyby pásti až do skonání tohoto světa, aby letní hosté, když se dívají z okna hotelu Prokop, nezapomněli, že jsou na horském venkově. Ničeho tu není mnoho ani málo, dálka je konejšivá, podrobnosti uklidňují, železniční stanice je nablízku, listonoš nemá sem daleko, a přece je to vzdálený svět, má svůj zvláštní ráz a drahocenný vzduch. A jistě v zimě neztrácí měnlivý půvab krajiny své přitažlivosti. I my si říkali, že by se tu dobře sedělo, snilo a pracovalo nahoře za těmi okny s takovou vyhlídkou. Ale napadlo nás to asi jen proto, že je říjen a zde ticho, klid, vzácní chodci domácí. Za měsíc možná, za šest neděl nastane tu znova sezóna, vpadnou sem lyžaři, auta, benzin, toalety, jazz a řev — jak by nám asi bylo, kdybychom se musili třeba až z podkrovního okna hotelu dívati den ze dne na znepokojující rej, který je snesitelný jen chvilku. Kolik měsíců v roce je tu vlastně tenhle klid, který nás dneska tak sváděl?

Sestupovali jsme pomalu do Železné Rudy, a z tohoto problému nás hlava nebolela, poněvadž jsme lidé chudí…

22. října

Ráno byl slunný a svěží den, nejkrásnější z minulých dnů, rozhodli jsme se tedy, že se do Sušice vrátíme pěšky přes Zhůří a Petrovice. Počali jsme svůj čtvrtý den statečně po silnici, s Pancířem po levici, cesta byla zakrátko příjemná a dosti zajímavá, neboť měla zase jinou stránku šumavského svérázu a nebyla věru přelidněná. Na rozcestí u Gerlovy huti jsme omylem odbočili k Hartmanicím. Ale i to byla cesta do Sušice. A tak jsme v poledne se zastavili na chvíli v hospodě v Pasekách, v otevřené, vysoko položené, jakoby vydrancované krajině, velmi cize vypadající. Pojedli jsme tu trochu a dali jsme si českým finančníkem velmi názorně vylíčiti, jak bychom se Hartmanicím vyhnuli a nadešli si. Mělo to za následek, že jsme se pak spustili se silnice hluboko do lesa, bloudili jsme tu a byli jsme nuceni pak škrabati se po stráni strašlivě kamenité a napolo zalesněné vzhůru, abychom se dostali znova na silnici a po té přece jen do Hartmanic, ztrativše nejméně půl hodiny. Za Hartmanicemi, jimiž jsme bez zájmu prošli, ztratili jsme značku v poli, bloudili jsme znova, ale nakonec na radu domorodců jsme se pustili dlouhým lesem po kopcích, s nichž jsme po delší době spatřili v dáli dole Sušici.

V půl šesté jsme dorazili do města, nohy nás trochu brní, ale naše nálada by se dala nejlépe vyjádřiti starosvětským sladkohořká: jednak máme radost, že se nám naše čtyřdenní pouť Šumavou tak povedla za počasí neočekávaně krásného, a jednak máme žal, že tato šumavská tura byla naší turou poslední, posledním důvěrným zápasem s československou přírodou na této naší půlletní cestě, která za několik dní skončí. Návrat do všedních dnů, které nás očekávají, nás neláká ani trochu. Nikoli proto, že to budou jen dny všední, neboť to by byla konečně otázka našich schopností učiniti si je nevšedními, nýbrž spíše pro nevšední ohyzdnost jejich dnešní, které nemůžeme netušiti. Starosti chudých nebudou to nejhorší, co nás bude otravovati. Atmosférou dalo by se krátce pojmenovati to, co nám bude nesnesitelné. Cestou jsme ji z pochopitelných důvodů dýchali jen zřídka a mimochodem; je také nejhutnější kolem hlavního města a v něm. A my sníme už jen o tom, kterak bychom se pak zase nejrychleji dostali z jeho drápů, k nimž se blížíme.

23. října

V 11 hodin jsme odjeli do Českých Budějovic. Jen ve stanici Hluboká nad Vlt. jsem pocítil ještě chuť na procházku oborou a na trochu pohledů do zdejší švarcenberské klenotnice. Zbudou-li nám peníze, snad si sem ještě vyjedeme. Prozatím se chystáme jen k výlovu Rožmberka.

Z nádražní restaurace opatřil nám vrchní číšník pokoj v Jirsíkově domě, abychom neměli se zavazadly daleko. Teprve večer jsme si řádně uvědomili, že jsme se octli v klerikálním středisku. Ale je tu čisto a ticho, velmi dobré a levné jídlo. Večer jsme si zašli do biografu na Dvanáct křesel. Byl to první snesitelný, byť jen zábavný film z těch nemnoha, na něž jsme se cestou odvážili.

24. října

Toliko náhodou jsme sehnali ráno autobus k rybníkům; byl připraven pro kterýsi studentský zájezd. V devět hodin nás vyklopil na silnici u Rožmberka, v rovině velikých vodních hladin a luk, teď ovšem podzimně odumřelých a nelákavých. Bylo dnes opravdu vybrané počasí pro zevlování s hráze. Mlžné, lezavé chladno. Ledový vítr vál po rybničním kraji. Chvílemi mžilo hrubě. Ještě jsme neměli na cestě den tak studený a odpuzující. Přispěl jistě nemálo k našemu zklamání.

Viděl jsem v životě dosud jen jeden velký zátah sítí: před mnoha lety šel jsem náhodou po nábřeží, když Vaňhova firma lovila takto na Vltavě cejny. To byla jistě pouhá hříčka proti zátahům rožmberským, ale zůstalo mi z ní v paměti množství stříbra, lesknoucího se a pleskajícího na slunci. Dnes jsem si odnesl jen dojem těžké dřiny a nepodařené pouti v říjnovém šeru.

Ze silnice je na hráz sotva několik minut. Stanuli jsme na zděných vratech k příběru. Před námi mizí v kalné dálce šedivý, matně se lesknoucí povrch vypuštěného, bahnitého rybníka. Je tu všude už plno lidí, tady na vratech, kolem na travnaté hrázi pod stařičkými duby i na jejím dlážděném svahu s primitivními tribunami, dole na břehu u příběru, kde stojí jakési boudy a řada kádí na matečné kusy kromě jiného nářadí. Na tribuny a dolů k příběru mohou jen kapacity, které mají přiměřenou legitimaci. Četníci v uličce to kontrolují. Vzpomínám si, že mám v kapse, v hloubi tlusté tobolky se svými „papíry“ zpravodajskou legitimaci Lidových novin, které jsem za celou cestu ještě ani jednou nepoužil. Teď by nám patrně uvolnila přístup dolů k příběru. Je tam před káděmi trochu panstva, úředníků, žurnalistů, ale prozatím není tam nic viděti, co bychom nemohli pozorovati se svého povýšeného místa na hrázi. A moje fysická zkřehlost i ztráta iluse, že uvidíme něco jedinečného, činí mě jaksi nepodnikavým.

Dole před námi se blíží pomalu vodou polokruh zátahu: napravo i nalevo táhnou skupiny chlapců bahňáků a baštýřů nevod, silné lano, na němž je zavěšena síť, a za nevodem jedou v širokých kejtách s fišmajstrem v čele lováci, kteří dlouhými tyčemi plaší zajaté ryby vpřed. Muži ve vodě jsou v nepromokavých kožených krojích a opírají se o dubové tyče, zátah je dřina, a na břehu hraje jim k namáhavému pochodu baráčnická hudba z Třeboně. Chvílemi odpočívají. Zátah potrvá ještě dosti dlouho, jdeme se tedy projít na hráz.

Na hrázi je už hlučno, ba tlačenice. Autobusy, auta, motocykly zavezly sem už spoustu zvědavců, z okolí táhnou sem mnozí pěšky. Jsou zde i rozliční prodavači, a tři chlapci v trampském provozují tu kočovnou hudbu. Největší zájem je soustředěn na boudy, kde je čepováno pivo a — dnes hlavně — vařen čaj s rumem, rybí polévka a kde jsou i kapři smaženi. Je tu pěkný zmatek, primitivní obsluha kramářská, ale i jakési teplé závětří — na chvilku. Má to opravdu pouťový ráz…

Z vlastního výlovu jsme neměli mnoho. Když byl nevod kruhově zúžen až ke břehu a zatažená voda se počala vařiti, totiž rybí hřbety a huby se počaly vynořovati nad zbarvenou, t. j. zakalenou vodu, byl nával zvědavců tak veliký, že jsme se definitivně vzdali pokusu, podívati se na věci zblízka. Jako starý rybář byl bych rád viděl nějaké zajímavé kusy vylovené, ale k těm nebylo by bývalo snadno se dostati, a pohled na dlouhé a hromadné martyrium ryb, které po svém vytažení ze zvířeného bahna jsou dole váženy, počítány, sypány do plachet a podávány holkami od příběru nahoru na hráz, odkudž je v lejtách odvážejí vozy a nákladní auta do sádek — je dosti skličující, aby člověk nebažil po důkladném styku s touto polojatečnou podívanou.

Ryba je živočich nesmírně půvabný nebo zase podivuhodně pitvorný, vždycky jsem ryby miloval a mnoho hodin jsem strávil s nimi u vod i akvarií. A když jsem počal ryby loviti na udici — nechybí mnoho, abych mohl říci: před čtvrt stoletím — trvalo to dosti dlouho, než jsem jakž takž překonal v sobě rozpor mezi rozumem, který chtěl kořist a dovolával se logiky, a mezi citem, jemuž se ošklivilo každé zraňování, mučení a zabíjení nevinných tvorů živých. Nepřekonal jsem tento rozpor nikdy úplně, ještě dnes mi bývá horko, nemohu-li rychle vytáhnouti háček z chycené ryby, nebo počíná-li si rybář vedle mne surově.

Když u samého břehu zatažené části loviště se počalo těžké mračno ryb uděšeně hemžiti a na příběru v husté vodě zabahněné malomocně lapati po vzduchu a vymršťovati se, a tmavé postavy unavených bahňáků lezly z vody, pocítil jsem náhle, že jsem přišel sem v jakémsi nedobrovolném omylu, z kterého jsem právě vyváděn: podle barvitých lícní žurnalistických, které jsem čítával v letech zdejších výlovů, vznikla ve mně bezděčná představa, kterou jsem si jasně neuvědomil a kterou jsem také nezkoumal a nekontroloval, jako by takový výlov měl něco společného s přírodní poesií a sportem, ale ve skutečnosti jsme tu teď našli jen odvodněné bahno a hospodářský podnik, který právě sklízel a sčítal efekt tříleté výroby. Bylo prý tu spotřebováno za toto období 1080 q lupiny k přikrmování, a živá úroda nebude prý špatná.

Konec konců, je-li tu kolem, v této rybniční krajině, kdysi svobodné říši bobrů, hodně krásy a poesie přírodní v jarních a letních měsících, což je velmi pravděpodobné — podle příručky dostává člověk dokonce chuť na červnové tury celou třeboňskou pánví a po jejích hrázích od Veselí nad Lužnicí až k Jindřichovu Hradci — jsou u těchto velikých rybníků toliko na povrchu a nikoli pod hladinou, v hlubině těchto vod, v níž není zhola nic tajemného: nad holým bahnem se tu kolébá všední a střízlivý život ryb v racionálním žíru, aby po třech „horkách“ byl vypleněn a znova nasazen.

Nemám ovšem zhola nic zásadního proti tomuto rybničnímu hospodářství a ve zdejší státní praxi jsem nemohl na tomto krátkém výletě hledati ani chlupů, ani povážlivostí eventuálních; jakési zklamání naše mělo jiné důvody, o nichž jsem se již zmínil.

Prohlédli jsme si ještě nejbližší sádky, a vrátivše se velmi prostydlí na silnici, byli jsme rádi, že „náš“ autobus se školní výpravou se náhodou také již chystal k odjezdu.

Na třeboňském náměstí bylo velmi plno, hlučno a veselo. Už jsme pochopili, proč takový výlov proslulého rybníka musí býti „jedinečnou podívanou“ a je prováděn s jakousi obřadností. Všecky hostince a hotely na pěkném náměstí a v jeho okolí byly natřískány, všude vařili, pekli a čepovali jistě více než o posvícení: kousek místa pro svůj oběd a odpočinek v teple jsme našli jen v hostinci zřejmě velmi podřadném. Prošli jsme se také poněkud městečkem dosti zajímavým a půvabným: mnoho zvědavců proudilo do zámku, dříve rožmberského, nyní švarcenberského, a ovšem i do švarcenberského pivovaru. Ale mžilo protivně, naše dojmy zůstávaly zimomřivé, a ke druhé hodině jsme odjeli do Českých Budějovic, po druhé projíždějíce truhlářským hnízdem Lišovem, plným nábytkových firem, reklam a výkladních skříní. Jel s námi vtíravý pocit, že tímto nepříliš podařeným výletem do třeboňské pánve a tímto zasmušilým a chladným dnem říjnovým končí naše československá pouť za krásami přírody a ohyzdnostmi společnosti, ne-li formálně, tož vpravdě.

26. října

Zítra ráno jedeme domů. V Českých Budějovicích jsou kouty dosti zajímavé, ale nemáme už morálních sil ke zvídavým pochůzkám po hlučném městě a v pochmurných dnech a nesmíme už také plýtvati posledními desetikorunami.