ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

POZNÁMKY:

Dílo Karla Poláčka

Karel Poláček: Povídky pana Kočkodana

1957

Doslov napsal Jan Řezáč

Vydal jako svou 1146. publikaci r. 1957 Československý spisovatel v Praze.

Typograficky upravil Zdenek Seydl.

Uspořádal Vítězslav Kocourek.

Odpovědný redaktor Jan Kristek.

První vydání.

Návrat pana Kočkodana

Subjektivní omyl literární autority prvé velikosti má dlouhý život a těžce se s ním zápolí: kdokoliv bude psát o Karlu Poláčkovi, bude muset vždy znovu „změřit“ svůj soud se Šaldovým lhostejně přehlíživým pohledem na jeho dílo.

Tato lhostejnost nebyla bez následků. K umění tohoto autora byla nedůvěra, kterou ještě v nedávných letech (s paradoxním zpožděním) rozšířila podezřele velká obliba některých jeho knížek za první republiky. Takto naplněný osud měl dvojí tvář. Jedna byla obrácena k úplnému opomíjení díla, druhá naprosto rigorosně pohlížela svým jediným okem na Poláčkovy knížky přes husté síto. Prvá alternativa byla neúspěšná — čtenáři ji nepřijali. Druhá naproti tomu má ještě příznaky aspoň částečné životaschopnosti. Zbytečně a nadarmo. Nikoho, kdo dobře zná Poláčkovo dílo, totiž ani ve snu nenapadne, aby naivně a stydlivě schovával nejedno na první pohled záplatované místo. Vždyť je obecně známo, že některé věci napsal Poláček z nedobře pochopené „sociální“ objednávky ve službách řemesla a popularity. Je proto jistě správné, když jsou jeho knížky srovnávány do řady podle umělecké hodnoty.

Někteří kritikové však mají pro tohoto spisovatele vyhrazeno ve svých skrovných knihovnách příliš málo místa, takže se jim tam ku příkladu nevejdou Poláčkovy soudničky. Usoudili, že vedle románové tetralogie nebo Domu na předměstí jsou záležitostí v tvůrčím světě zcela malichernou. Tato důmyslná námitka vede ovšem k nepopsatelnému zmatku, jakmile se pokusíme sestavit aspoň trošku hierarchickou historii soudničky. Tu najednou zneuznávaný soudničkář Karel Poláček, jako by byl zbaven zemské tíže kritiky, vyroste před našima očima do úctyhodných rozměrů. A což teprve, když srovnáme Poláčkovu soudničku se současnými pokusy o tento literárně novinářský útvar!

Podobné překvapení očekává všechny odvážlivce, kteří se pokusí vložit ruku na dosti studenou historii české humoristické a satirické povídky, byť na jejím moderním počátku je mesiášský počinek Jaroslava Haška. Ani mezi Haškovými pokračovateli není Karel Poláček ten nejmenší. Zdá se, že tento spisovatel opravdu není jen autorem několika dobrých románů, nýbrž že i jeho literární práce drobného rozměru naprosto nepatří do starého železa.

*

Nejednou se už přišlo na to, že na počátku moderní povídky v celé její obsahové rozmanitosti a formální pestrosti je dosud nepřekonaný mistr A. P. Čechov. Hraničí s nepochopitelností smutný fakt, že čeští čtenáři si to dosud zcela neuvědomili. Je však možno předpokládat, že Čechovova vrcholná popularita je teprve na obzoru. Signalisuje to na příklad i omračující zájem o jeho dílo ve Francii.

Od Čechovova ohniska se rozbíhají neuvěřitelně početné paprsky jeho přímého vlivu na světovou povídku. Tak v Trapných povídkách Karla Čapka snadno najdeme nejeden čechovovský motiv, nejeden čechovovský pocit. Karel Poláček o Čechovově vlivu na svou tvorbu sám mluvíval.

Druhým patronem jeho povídkové tvorby je nepochybně Jaroslav Hašek, i když Poláčkovi chybí haškovský charakter absolutní nesmiřitelnosti s měšťáctvím. Ta totiž jedině a neomylně vede spisovatele do řad socialistických revolucionářů.

V roce 1925 si Karel Poláček vtipně, byť zároveň trpce, ve svých 35 sloupcích postěžoval na tehdejší satirikův úděl: „Mluviti o Haškovi mezi intelektuály je vůbec jakási nepřístojnost. Nikdy nebude místa pro sapéra Vodičku v literárních příručkách, aniž bude matinée sólistů Národního divadla památce Jaroslava Haška.“

Na štěstí se tato Poláčkova předpověď nesplnila.

*

Povídkami pana Kočkodana Karel Poláček debutoval. Vyšly v roce 1922, kdy bylo jejich autorovi rovných 30 let. Už na tomto prvém povídkářském souboru je patrná rozhodující tvůrčí tendence: posmívat se projevům maloměšťáctví a neukládat si přitom jakékoliv formální omezení. Ve všech knižně vydaných povídkových cyklech, z nichž je pořízen tento výbor, nachází čtenář určitou thematickou jednostrannost; není však nespokojen, neboť je mu podávána v opravdu velké žánrové rozmanitosti. Především překvapuje četná frekvence satirických aktualit, a to aktualit hned dvojitých. Tak hned vstupní povídka Kolotoč. Je poučná nejen pro dnešní dědice byrokratických tradic, nýbrž i pro ty, kdo se nespravedlivě domnívají, že byrokratismus je vynález dnešní doby. Satirické aktuality jsou jen dalším dokladem poctivé umělecké práce při vytváření dobře nakreslených karikaturních typů. Figury a figurky, které si Poláček bere na paškál, mají vlastnosti překvapivých kreslířských karikatur. Jejich střídmost obsahovou a tendenční kresebnou rozpustilost a hodně velkou životaschopnost.

Naproti tomu Povídky izraelského vyznání mají v povídkovém souboru Karla Poláčka výjimečné postavení. V nich nejde jen o karikatury typů, nýbrž o dokonalou karikaturu prostředí, tvořící ve svém souhrnu předobraz jeho románů, jako je Dům na předměstí. V jejich celkově humorné harmonii se přečasto rozléhají detonace nejkrutějších satirických náloží. Kromě toho však v nich spisovatel po prvé použil v nepopisné formě dialogů a hlavně monologů, to je formy, která dnes tak výrazně charakterisuje moderní prózu.

*

Zbývá ještě připojit smutnou kapitolu. Fašističtí rasisté odvlekli v roce 1943 Karla Poláčka do Terezína a potom do Oswieczimi, kde 19. října příštího roku zahynul. V pozůstalosti se zachoval deník z tragického roku 1943, ohraničený daty 26. leden a 20. červen. Deník nás znovu přesvědčuje o tom, že jeho pisatel ani v nejhorších dobách pražského ghetta, jemuž chyběly jen vysoké zdi, se nezměnil. Nepřestal pronásledovat maloměšťáky. Deník je i posledním svědkem povídkářových zápisků. Našli jsme v něm tři úplnější osnovy:

„Povídka — otec navštíví ve velkém městě dceru, která zde studuje. Má známost s mladým advokátem. Sedí v kavárně, otec si počíná společensky, žoviálně k mladému advokátovi. Za několik dní vypadne při placení advokátovi lístek stvrzenky. Dívka ho zdvihne a sezná, že si otec vypůjčil od milence peníze.“

„Povídka — Perský koberec. Několik neděl hlídala Hedvika umírající babičku, aby se zmocnila perského koberce. Arnošt vodí návštěvy stranou a tajemně šeptá: ,Pravý peršan. Co myslíte, že stál?‘ Když byli v transportě, nedal si ujít a s určitým pocitem uspokojení zaznamenal koberec do rubriky zvlášť cenných předmětů.“

„Povídka o hezké židovce, na kterou mladý voják čekává, aby ji mohl vyhodit z elektriky: jeho jediný způsob, jak vyznat lásku.“

Proti očekávanému uměleckému vývoji, který předpovídala románová tetralogie, byl Karel Poláček donucen skončit svou dráhu povídkáře těmito projekty otřesně trapných povídek. V nich se nemohl, více než kdy jindy svázán svým pesimistickým fatalismem, vyhnout pelyňku hořkého zklamání, z něhož jej po celý život vysvobozovaly satira a humor.

Poláčkovy povídky patří podle mého názoru k vrcholkům pohaškovské humoristické a satirické povídky. Zrcadlí se v nich jejich klady i zápory.

Jan Řezáč

Slovníček židovských výrazů

bejlik — husí prsa, vařená, špikovaná česnekem, ze slovanského bílek

ganef — zloděj

chochem — mudřec, učenec

chucpe — drzost

jahrzeit — bohoslužba o výročním dnu smrti

kaddoš (správně kaddiš) — modlitba za mrtvé

kovet — úcta, poctění

kugel — moučník ze strouhaných macesů s masem, pečený na husím sádle

lajnovat — číst z bible

lejmoch — nešika

macelokš — omeleta z macesů (nekvašeného chleba)

mecijes — příležitostná koupě, nález

minien — 10 mužů, předepsaný počet pro modlitbu

nebich — ubožák, ze slovanského neboha

ovinu malkejnu — litanie ve dnech pokání

pasah (pesach) — slavnost velikonoční, slaví se v březnu nebo v dubnu. Charakteristickým pokrmem tohoto svátku je nekvašený chléb (mazzoth-macesy) na paměť putování pouští

roš hašono (Nový rok) a jom kippur (den smíření) — nejdůležitější židovské svátky, věnované rozjímání o modlitbě. Nový rok se slaví 1. září a den smíření deset dní po něm

sechel — rozum

simchas tora — radost z tory, pěti knih Mojžíšových a zákonodárství, slavnost na počest tory slavená na podzim. Podle zvyku pocházejícího ze 16. stol. se svitky tory nosí v slavnostním průvodě po synagoze, průvodu se účastní i děti s praporky a světélky

šadchen — dohazovač sňatků

šames — kostelník

šnorer — žebrák, chudák

šnudrovat — při vyvolávání v synagoze k čtení úryvku z bible se slibuje zaplacení určitého obnosu na dobročinné účely

šolet — hrách a rýže s husím sekaným masem

Ediční poznámka

Naše vydání Povídek pana Kočkodana shrnuje do jednoho svazku výběr nejlepších čísel z těch humoristických povídek, které za svého života K. Poláček publikoval knižně: Při úpravě textu vybraného z knih Povídky pana Kočkodana, Povídky izraelského vyznání, Bez místa a Pan Selichar se osvobodil (jež je až na titulní povídku otiskem předtím jmenované sbírky) ponechávali jsme autorovo původní znění a opravili pouze zřejmé tiskové omyly, dále převedli na dnešní normu psaní slov cizího původu, upravili tvary typu stříknul — stříkl (pokud nešlo o charakterisační prostředek) a sjednotili způsob uvozování přímých a polopřímých řečí. Těm povídkám, které autor za svého života knižně nevydal, jakož i výběru jeho sloupků a soudniček, bude v našem vydání Díla Karla Poláčka věnován další samostatný svazek.

Za sestavení slovníčku židovských výrazů děkujeme Státnímu židovskému museu v Praze.

V. K.