ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V temném hlubokém lese stála chaloupka čisťounká a úhledná. Kdo by náhodou zabloudil v tato místa, mohl by spatřiti na dveřích nápis:

A pod tímto drobnějším písmem:

Jak tento nápis svědčí, obývala tuto chaloupku paní Halabába, známá v celém okolí, ba i v celé říši oblíbená čarodějnice. Byla to stařenka více než sto padesát jar čítající, ale na svůj pokročilý věk byla ještě svěží a čiperná. Zdědila čarodějnickou živnost po svém panu otci, věhlasném kouzelníkovi, jménem Rumpál paša. Zvěčnělý tatíček odkázal jí všechny kouzelnické knihy, ve kterých jsou obsažena všechna tajemství a čarovná zaklínání. Také nástroje k čarování potřebné odkázal jí zesnulý Rumpál paša.

Madame Halabába měla bílého kozla jménem Rudolf, který se dovedl proměnit v jakoukoliv podobu, zejména v obchodního cestujícího. Rudolf pak v této podobě cestoval pro svou paní a přijímal zakázky.

Vedle Rudolfa trávil svůj věk v chaloupce starý drak, jenž se nazýval Verpanides. Tento drak pamatoval nejstarší doby země České a dovedl nazpaměť vyjmenovati všecky Přemyslovce i panovníky z rodu lucemburského, pod jejichž vládou prožil svoje mladá léta.

Jak vidno, byl to již starý drak. Stářím pohasly mu ohnivé oči a z huby mu vycházel pouze úzký pramének dýmu. Plameny v něm pomalu dohasínaly, jenom jazyk měl ještě žhavý. Na drakově jazyku připalovali si dřevorubci, kteří v lese pracovali, svoje dýmky. Starý drak ochotně a rád každému kuřákovi posloužil. Jinak sedával před chaloupkou, zamyšleně dýmal do vzduchu a vzpomínal na ty časy, kdy ještě hlídal mladé a půvabné princezny.

Nesmíme zapomenout na černého kocoura jménem Šmakovník, neboť to bylo zvíře moudré a učené jako málokterý člověk. Šmakovník dovedl promluvit i lidským hlasem, ačkoliv nerad mluvil, ale spíše naslouchal, co si jiní povídají. Dbal velmi o svoje vzdělání a vždycky byl ochoten se poučovati. Maje krásný rukopis, vedl své paní účetní knihy a vyřizoval obchodní dopisy. Měl ohnivé oči, které svítily potmě jako reflektory automobilu, a proto si čarodějnice libovala, že ušetří na světle, neboť Šmakovník jí večer svítil.

Madame Halabába měla dvě dítky, jedno ve stáří osmašedesáti jar a druhé bylo o dvě léta mladší. Oba byli chlapci pěkně vzrostlí a čiperní. Ale vzhledem si nebyli nikterak podobni. Starší, který se nazýval Edudant, byl náramně tlustý, široký jako soudek neboli bečka. Když ulehl ke spánku, tu zapraštila pod ním těžká železná postel, a když se ve spánku otočil na bok, tu byl takový hluk, že obyvatelstvo v širokém okolí se dívalo starostlivě na oblohu, domnívajíc se, že přichází bouřka.

Zato mladší byl pravým opakem svého bratra. Jeho jméno bylo Francimor a byl tenký jako tkanička nebo vlněná nit, kterou se vyšívá. A co bylo nejdivnější, bylo to, že byl i v obličeji i po celém těle jasně červený a také si oblíbil nositi křiklavě červený oděv. Madame Halabába se často na něho zadívala a s podivením si říkala, po kom se ten chlapec vlastně zvedl, neboť otec byl mohutný a široký junák a také ona byla, jak se říká, hodně při těle.

Edudant byl náramný jedlík a spotřeboval tolik pokrmu, že to nebylo ani hezké. Ráno k snídani vypil tolik kávy, kolik se jí vejde do cisterny od benzínu. K tomu snědl ne méně než deset bochníků chleba a každý krajíc musel být na dva centimetry tlustě pomazán máslem. Pojedl a pak až do oběda skákal kolem matinky, škemraje a naříkaje, že má hlad.

Francimor pro sebe nic nepotřeboval. Měl v kapsičce u vesty maličkou lžičku a tou si nabral při obědě tři zrnka rýže nebo hrachu a pak prohlásil, že je syt. Celý den pak už nepotřeboval nic jíst. Madame Halabába se strachovala, aby ten chlapec nedostal souchotě, ale pak se vždycky uklidnila, když viděla, že Francimor je jinak zdravý a čilý jako málokdo.

Jinak byla se svými chlapci spokojena a často se na ně se zalíbením dívala a říkala každému, že má takové krásné děti, že se nenajdou v celém světě.

Ale i jinak mohla mít madame Halabába ze svých dětí radost. Oba synové byli všímaví a rozumu bystrého, takže záhy pochytili čarodějné umění od své matinky, a mohli tudíž v živnosti vypomáhat. Stávalo se nezřídka, že madame Halabába měla plné ruce prádla a byla, jak se říká, na roztrhání. Ten ji volal, aby sousedovy krávy očarovala, aby dojily krev místo mléka, onen si zase přál, aby sousedovo obilí potlouklo krupobití, některý rolník toužil po tom, aby čarodějnice uhranula výměnkáře, aby brzy umřel a zbytečně chleba neujídal; a současně si některá dívka přála, aby jí madame Halabába přičarovala ženicha. Toť se ví, že najednou se tolik zakázek těžko pořídí, a čarodějnice byla tomu velice povděčna, že jí synáčkové přiskočili na pomoc. Říkala si častokráte, velebíc svůj osud, že může jednou s klidem zavřít oči, protože věděla, že děti povedou živnost dále.

Na Edudanta a Francimora bylo ve všem spolehnutí. Když jejich matka dlela mimo dům za svými obchody, tu vedli domácnost, ošetřovali zvířata, dbali o to, aby Rudolf, Verpanides ani Šmakovník v ničem újmy netrpěli a dostali včas a v pořádku svůj pokrm. Také jim bylo se starati o jiný dobytek, například o netopýry a sovy, jichž čarodějnice chovala velký houf, neboť jich bylo v živnosti velmi zapotřebí. A když pak zvířectvo ošetřili, tu chodívali oba chlapci do lesa, pátrajíce po zlatém kapradí nebo jiném kouzelném býlí a čarodějných koříncích, a tak zásoby doplňovali.