Slovenské verše
Autor: Peter Benický
Digitalizátori: Michal Garaj, Viera Studeničová, Andrea Kvasnicová, Karol Šefranko
aneb zavírka veršúv zepsaných zvlášt proti nekterým vysokomyslným
Konec budiž veršúm, které jsú zepsány,
nech z nich co chce zmyslí, kdo je chtí dostati.
Komu se nelíbí, nech dá jiné za ne,
maličkú mú práci nestíhej po strane.
Žluna tež po dreve časem honí muchy,
když múch nenalapá, kluje i klát suchý.
Do úle by rada, kde jsú medu kruchy,[66]
strelce se však bojí, ví, že není hluchý.
Tak túto mú práci napravím maličkú,
najdú se však mnozí, kterí stíhat počnú.
ví, že múch nalapá, jestli letat počnú.
Včely s (k)vítkuv polných delají sladký med,
had k nim se privleča, časem napustí jed.
Žaba tez podhryze dosti velikú zed,
pod červenú kuzi zbíra se hnojný vred.
Apelles maloval jedenkráte strevíc,
švec mu našel chybu, že zle napsal ciplic.[67]
Líška tež svúj ocas vzdycky chváli nejvíc,
kožušníci mluví, že nestojí za nic.
Sedlák neví sumy pardusovej koži,[68]
neví jeji ceny, leda kde ju vloží,
kožušník ju vidúc hned ju sobe strží,
když ju z kvasu vyjtal, draho ju zas drží.
Žeráb[69] slyšíc ptáčkúv roskošné spí(vání),
dluhý pysk otvíra, činí klepetaní.
Chce ptáčkúv líbý hlas klepetaním stratit,
predce není vzácny, nechcú ho v kleci mít.
Za vzácnú robotu nelíto je platit.
Kdo sco nemúže byt, má obyčej hanit.
Každý vždy jinšího lepší umí jsúdit,
sebe pak samého neumí rozvážit.
Dosti v hustem kríčku zajíc tež spočíva,
avšak od psúv mnohých prece spatren býva.
Mnohý astronomus časem se tez díva,
že valach po horách kalendár vysmíva.
Mačka tez galeju nemúže zadržat,
kde se more zbúri, tez musí se hýbat.
Remira,[70] ryba malá, sotvi ju z more znat,
galeju nákladnú chce na sucho vyhnat.
Divné lidské súdy, tezko všem uhovet,
každý má svuj zmysl, každý chce jinak met.
Nech kdo kde chce projde a skúsi všecek svet,
nelíbí se všechnem, nemúz všecko vedet.
Diogenes ve dne tez z lampášem chodil,
kde by pravda byla, všecky kúty schodil.
Nanaleznúc pravdy domu se zas vrátil,
jinší jeho múdrost v bláznovství obrátil.
Není tedy v svete tak planá zahrádka,
v kterejžby nebyla vykopaná hrádka,
na kterejž častokrát rodí se zelina,
kterázto lekárum jest vzácná bylina.
Nepsal jsem ji proto, abych se vypínal,
subtilnost[71] rozumu mého ukazoval,
než abys tež časem myslíc nezadrímal,
o daremných vecech, kdybys mnoho zmýšlal.
Protož prijmi vdečne túto malú práci,
vec, že mnoho kujú i černí kováči.
Cot múž osožné byt, to kúp sobe rač (ší),
ne sám tobe radím, radit mnozí žáci.
