České prvotiny

Na Sitna vrcholku dumná visí skála,
tam smutná samota od věků truchlívá,
pod skálou seděla, a těžce lkala
máti má, máti bídná, žalostivá.
O šetřiž mých slz hořké vzpomenutí,
šetřiž bolného duše mé pohnutí.
Hrozný to obraz dlouhého neštěstí,
není tak bídná tvář samé neřesti;
Seděla černým šlářem zahalená,
10
kvílila těžkým losem rozželená:
„Synové moji, nevděční synové
Sláviu, matku svou více už neznají,
skalám zde kvílím, — zlý svět se mi směje, —
kvěltež vy za mne blankytu ohňové,
snad vám se pohnout odrodilci dají,
snad v vás zložená neklame naděje!“
      Ja syn jsem její, ona máti moje, —
o kdož můž vyřknout mojí duše boje! —
Nechť, nechť se proudy z očí mojich lejí,
20
já vřelou duší padnu v náruč její:
      „O nekvěl máti, máti naše drahá,
zajde to mračno jenž tvé slunce kryje,
A pro tvé děti vzejde doba blahá. —
Málo je věrných, ale ti jsou věrní,
Ti svědomí své zrádou nezačerní,
Nejedno vřelé srdce pro tě bije; —
odhodlanost jest, co tě vysvobodí,
tato naději, — naděje čin zplodí
a činem slavným plémě tvé ožije:
30
I nekvěl tedy, máti naše drahá,
zajde to mračno, jenž tvé slunce kryje.
a pro tě, pro tvé vzejde doba blahá.