ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V příjemném kraji slovenské rodiny
hrozná se vypíná skála,
a na té skále hradu rozvaliny,
v rozvalinách pak pověst zastaralá.
Chýry těch skalin děsí klidné kraje,
a z těch rozvalin hrůzná kletba vlaje,
a z Beckova, — toť jméno toho hradu, —
smutné se stíny údolinou kradou;
ba samy bystré, prudké Váhu vody,
10
jenž před tím hanbu skalin těch zmývaly,
opustivše své starodávne brody,
odtud daleko hněvně odplovaly,
s nimi pak strašná pověst chodí,
již dobou nešťastnou zakletá stařena,
tu, když poutníka po rumích těch vodí,
tak mu povídá, o skálu opřená:
„Když se půlnoc k bíledni pohýná, —
jestiť to doba dobrých duchů, —
slyšet pod skálou úpěnlivé lkání;
20
a když má bít strašná půlnoci hodina, —
jestiť to doba zvěčnělých padouchů, —
slyšet nad skálou tuto hrozné řvání:
Čí je to řvání, čí stesk ten hrobový?
Poutníče, stará pověst ti to poví.
Na hradu tomto, sídle zlosti,
bydlíval Ctibor, pán toho okolí,
pán země, otrok svých náruživostí,
a znáš, běda, kdo těmto se povolí!
Teď v rumích těchto jen soví huhlání,
30
za časů dávných v skvostném bytu,
do mraku z rána, z mraku do úsvitu,
panovávalo radostné výskání.
A kde teď pustá samota se skrývá,
sídlila před tím pýcha, bujnost divá.
Tu zněly trouby polní,
a slouzi i psi k lovu se chystali,
se Ctiborem pak domácí, přespolní
na koních pánové, paní pyšné,
nádherně strojené kubeny hříšné,
40
do pěkných krajů na hon se brávali.
A po zábavě opět se vráceli
a hodovali celou noc, den celý.
Ctibor unaven honěním zvěři,
ve vínách drahých, ožrán, se koupaval,
pak v prostřed svojí chlipné zběři,
v lůnu lenošství hnilého chrápával. —
Jednou tak si spí, ten otrok nápoje,
a černá duše v tvář se mu vykradla,
neb zřejmo na ní, že nemá pokoje,
50
a že svědomím bouře zlosti zvládla:
V tom pode hradem slyšet žálné vytí,
a zlostný Ctibor z mračných snů se zchytí:
„Co to za řvání? — Pekla černé hrůzy!
To vytí jest hlas jednoho z psů mojich,
běda mu, kdo se odvážil ho tknouti!“
Křikem zplašeni dohrnou se slouzi,
kteří ve blízkých sloužili pokojích,
a jeden praví v strašném ustrnutí:
„Pane, cestou, hle, kráčí stařec šedý,
60
staré své údy na hůl podpíraje,
a ode dolních, třetích hradeb kraje,
vyskočil na něj pes váš bělohnědý,
roztrhnul vetché roucho jeho,
a zaťal zuby v slabé jeho údy,
starček, obránit chtěje se odludy
hůl svou napráhnul. —“
Tu žluč Ctibora žilami kypící
přetrhla slova, — on, co hrom, letí silnicí,
hubisko vztekem se pění,
70
a v malém okamžení
chmatne za vlasy starce mdlého
a přes hradby první, druhé i třetí,
na strašné skály hradu vysokého,
s bídnou kořistí vyletí.
Zdarma v dol kvílí starečka volání,
zdarma jsou prosby, zdarma naříkání,
rozvzteklenec ten nad tím se jen zmraští,
a bidným kmetem v hroznou propast praští.
Odtud když na noc druhá zní hodina,
80
a půlnoc strašná k bíledni se sklání,
tamto, kde hrozná vzhůr pne se skalina,
slyšet v propasti upěnlivé lkání.
Poutníče, již znáš čí stesk ten hrobový,
však čí jest to zde, před půlnocí řvání,
o tom ti stará pověst dopoví.
Ctibor ukojen obětí krvavou,
unaven ďábelským namáháním,
lehne na skaliny řídkokryté trávou
a spí umořen tuhým spáním:
90
Tu se připlazí ku strapaté hlavě
had neveliký, jedovatý,
a otevřenou spícího hubou
v mozek bláznivý spěje,
a ostrý jed se leje,
ve stopy jeho zubů.
Však Ctibor chrápe tuhým snem jatý,
ač mysl jeho děsí strachy žravé.
A když se rozlila zlobivost jedu
po žílach mozku do zkalených očí,
100
a všudy nechala škodného sledu,
kudy se černá krev spícího točí;
Tu hrůza i bolest protrhnou spání,
a Ctibor ve strašném hromovém řvání
na kraji strminy skalní vyskočí,
klátí se nohy, zuří ramena,
světla hořících očí vyhašena,
točí se vůkol, a hledají světa,
však pro zlostníka již po blesku veta,
věčná mu mrákota zastřela zraky,
110
mysl pomatenou plašejí obludy;
i zařve divoce, zatřese se údy,
zařve: „Pomozte mi, pekelné hrůzy!
Kde hrad můj? kde moji slouzi?
Kde jsem? — Kliďte se ohavné mraky!“
Tu sebou trhne a z místa chce dál,
a skotí se šílen v hlubinu skal.
Odtud chýry straší klidné ty kraje,
a z těch rozvalin hrůzná kletba vlaje,
ba samy bystré, prudké Váhu vody,
120
jenž posud hanbu skalin těch zmývaly,
zanechavše své starodávne brody,
odtud daleko hněvně odplovaly,
s nimi pak strašná pověst chodí,
již dobou nešťastnou zakletá stařena,
tu když poutníka po rumích těch vodí,
ona mu povídá o skálu opřena.
Čí zde o půlnoci kvěl a lkání soví?
Čí žel ten bolný, čí stesk ten hrobový?