Básne nepoňaté do Díl básnických (1845)

Takť oslnul, bohužel! národ ten, že rci mu: patři,

Že Slovany slujete, proto nemnete, že slovo pouhé
bez věci, již Slovana hned velikého dělá.

Básně naše proroka jsou hlas volavého na poušti,
hráme klavír, jenž snad strun v sobě ještě nemá.

Autorové, na hanu kdo jiných nedbáte a chválu,
k nám jděte, u Slovanů z těchto ni jedno není.

Nám z života vzal čas, já řku, vší krásu, veřejnost:
Ej, ale nám, rce jiný, dal za to kávu, tabák.

Gramatici k němu tam klusotem na poétice jezdí;

Jinde dluh, ouroky, nám učenost nese; tamto kalendář,
tu vzali básnictví zas do arendy jiní.

Pán kdo Němec, kdo Slovan, za kabát i za jméno se hanbí,
ten, kdo latinsky, mudřec, troup, kdo mateřsky mluví.

Jak se mluví v Uhřích? nu, maďarsky, slovensky, německy,
řecky, latinsky. ži..ó, tak mnoho! to vše a nic.

Vaďte se, estetici, kde by byl vrch ve světě krásy;
mně sluje vrch všech krás na světě: krása ducha.

Svět se celý v básníře duši v své kráse zrcadlí;
jen člověčenstvo v očích lépe milenky uzříš.

Vyššíť jistě není strom onenno di centi cavalli,
i proto až ta na vrch mu šťávy těžko lezou.

Znak zženilosti duše zženilost národu bývá;
kejte se o ička, ečka a oučka naše.

Nemnoho o svou řeč pečuje Slovan: ať v tmě neplesní,
zítra se, pět za turák slov, na tržišti prodá.

Skrovná summa našich jesti knih: snář a kalendář,

O, kazatel, jenž své tak bludné rozkazy káže!
O, kazitel, jenž svou řeč hrubě takto kazí!

Všecko to jedno, tuším: Kazatel ten, jenž plete metly,
jak naopak taková metla, co kázně dělá.

Skuhřete, že zle zní naše řeč, však chutně slovanská
vám padají, jichž jste z ní si nakradli, slova.

Z Kerlaka dej by se byl narodil; v umu zažni myšlénku;
i zde povím, že není nad řeč mé matky milejší.

(pro kazatele)
Nevděčníku, holé cizozemským liž ruky služkám,

Otrokem ústa cizí slavný náš převzali národ;
proč? kdo nemá vlastní, slávu jiného haní.

Všecky nové umějí Slované řeči téméř i mrtvé:
jen to ne, co znamená dobře slovenský Slovan.

Slavomilem se teď každý, ale zvláště
ten pní, kdo má kousek básnířského pláště:
Velkétě to jméno! brachu, při tvém milém
hudotkaném plášťku tys' jen Slavotmilem.

Nač my, prosím, našemu šlechtictvu křivdu činíme?
Sice národ nic, dbá ale více na rod.

Až dokavad trůnům svět slouží, ne světu trůny,
tam nebude s lidstvem na světe dobře dotud.

Tam nečasům svět slouží, ne světu trůny,
kdo doma tíše sedí; ven kdo vykoukne — buřič.

Ó, časové, horší než Circe! měníce veřejný
v chýžky život: na čeleď národy; vlasti na dům.

Vždycky novými se náš – ó, sláva mu — nálezy věk stkví
sňal těla otroctví, juž ducha jatky slaví.

Co jsi ty? Čech; co ty? Rus; co ty? Srb: a ty? Já Polák jestem.
Vezměte rejstra, bratří, smažte to, pište: Slovan.

Pláto bohům děkoval, že Řekem byl, Goethe že Němcem;
já lkám, že Slavianů různici žíti musím.

Básnířem Vít býti mohl, kdyby ouřadu neměl:
Nuž, kde próza bydlí, táhne poesie pryč.

Nesmíchej s cílem prostředky: Ne z člověka snad
má křesťan, nýbrž z křesťana býti člověk.

Národ jest ženichem; choť obec; věno jest řeči sláva;
my chceme, můž—li být, bez chotě míti věno.

Ne pluhy, ne droty, ne dřevo jest, ani plátno, olejky,
cíl člověka, Slované! — než rozum a svoboda.

Nikdo svadby také neviděl v světě, jak bude ona:
choť Vltavu kdy Dunaj pojme a Tatru Ural.

Jen století! vnukové moudřejší k národu přijdou;
tyť po slovansku jenom psáti, ne polsky budou;
tyť po slovansku jenom čísti, ne rusky budou;
tyť po slovansku jenom hráti, ne česky budou;
tyť po slovansku jen pěti, ne srbsky budou.

Ráno Slovan; den Němec mají; Anglicko poledne;
Francouz svačky; večer Vlach již, a Hispani noc.

Rádi my už listí starší odpadneme z lípy,

Když se hrdé Walhaly dotřeš, tu mi Hermana pozdrav:
Však skryj svůj, by nečil, kdos', nedoněmče, jazyk!

Knih šedesáte tisíc českých jsem v ohni popálil.
Spas, Bože, mou za tolik, medle, papíru duši!

Láska—li jest větší či hněv můj k národu, neznám:
ta mne jme, kdy patřím vzhůru, a ten, kdy dolů.

Piš něco, ze Slovanů ti slovenčinu nikdo nekoupí.
Nic nepiš — aj, koupí si v řeči písma cizí.

Svět nám žehře celý Slovanům, že spíme za dlouho,
a chceme—li, svět nám povstati ze sna nedá.

Ó, nežalujte proti zlobivým horlivci cizincům:
Slávii největší sám je překážkou Slovan.

Národu jestli nyní nesmíme to, co chceme,
býti, aspoň tehdy kolik můžeme, buďme tolik!

Všecko, co Nestor psal, je pochybné, jen to je jisté,
že Slované ruští v původu Němci byli.