ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Dle německého)

Doryska a Damet

Doryska (sama)

Ach, co počnu! co můj otec na to poví!
když se, přeubohé kozy, o vás doví,
jak vás bude s pláčem litovati! Ach, ne,
tohoť snésti nelze, to mi k srdci sáhne;
radší kde mne nohy vrhnou, půjdu skrytě
šírým světem –

Damet (jda jí v oustrety)
Co pak kvilíš, milé dítě?

Doryska
I jen, Damete, slyš příčinu mé strasti,
ty dvě kozy, co mi dnes dal otec pásti,
ty tam, — z oné převysoké skály
zhůru do doliny se mi pometali;
ubohý ten starček neměl více nad ně,
avšak mlékem jejich žili jsme dosť fádně;
něbožátka! ja jsem je tak ráda měla,
hned se hrála s nimi a hned při nich pěla;
a když na palouku ležela jsem v trávě,
vždy mi jedna k nohoum lehla, druhá k hlavě;
hledávala jsem jim jetel nejtučnější,
čerstvé větvinky a zřídlo nejčistější,
sama jsem je často v plese koupávala,
do chléva též sama večer zavírala;
a hle. nyní tam jsou! –

Damet
Než jak se to státi
mohlo? Vždyť jsi měla pozor na ně dáti.

Doryska
Šla jsem trošku z vrchu, chtějíc uvit kytku,
dolů do oudolí hledat jarních kvítků,
sotvy ale že jsem přišla do oubočí,
Tyrzisův pes, přišed k skále, kozy zočí,
břeše, plaší, tyto začali se másti,
až se v strachu rázem octli do propasti;
já sic běžím, křičím, k nebi ruky lámi,
než již leží mrtvé mezi skalinami.

Damet
Chuďátko, tys' hodná lítosti!

Doryska
Ach, mého
losu netuž, nýbrž otce nevinného;
znáš, že méně pastýř žádný neměl stáda
v celé vsi, pak vinou mou v zmar veskrz padá!
O, můj Dametku, tě prosím, těš ho zatím,
neb já pryč chci, pryč jdu, aniž se kdy vrátím.

Damet
Blázinku, měj rozum! nemnož mu tím žele,
ontě krotký — na to spolíhej se směle.

Doryska
Arci Damete, než to mne rmoutí, to je
právě první podnět mého nepokoje,
já ho miluji tak, že mi možné není
patřit na dobrého otce bolestnění.

Damet
Ale se ty proto od nás nechtěj bráti!
Jakže můžeš otce svého milovati,
anť mu způsobuješ, dávajíc se v utěk,
ztrátou koz i dcery trojnásobný smutek?
Zůstaň jen a mlč, vsak víš, že darem božím
já dost koz mám, věru, proč pro dvě nezubožím!
Poď jen k stádu mému, tu se pase v háji,
vybeř sobě dvě z nich, které se ti zdají.

Doryska
O, můj drahý, měj dík! Pán Bůh nechať tebe,
žes' mne z hoře vymoh, požehnává s nebe!

Damet (veda Dorysku k stádu)
(sám k sobě)
Jak šťastnýť jest ten, kdož jiným dobře činí.
(k Dorysce)
Teď jsou všecky dojné, tu máš dvě z nich nyní.

Doryska
Ihned honem běžím k starci ubohému;
ach, jak se ten těšit bude daru tvému!
Já pak jak ti mohu děkovati?…

Damet
Dosti
mám již, duše milá, na tvé nevinnosti.
Jdi jen k otci svému a věr: Potěšení
nad dobročinnost, že krásnějšího není.

Mlčteže už raději, pro Boha, křiklouni daremní,
jenž z učených „vlasť! vlasť!“ skuhřete kradmo chyžek.
Nic tu chabé lkáni, nic řeč neprospěje prázdná,
národu jen zmužilé srdce pomůže a čin.
Zda s břehu kvílících lenivého množstvo diváků
loď, již bouře žene k rokli, uchrániti můž?
Příroda sic slzy, však též dala ňádra rekovská,
k ozdobě tam ty ženám, než tato ke cti mužům.
Za vlasť, za svobodu kročejem volným sobě kráčí
sám nesa král ve chrám smrti se Kodrus oběť.
Manlius odmrštil, ne skřek hus, Brenna divého
se zdi nohu, chtíci lézti na Říma hlavu.
Skutkem udatný Tell sebe sám, syna svého i vlasť svou
zvěčnil, nímž svobody, trýzníče potra, dobyl.
Pryč tedy křik, meč sem do pravé, do levé mi korouhev
dejte novou, ať též umru za národ a vlasť.
Za mnou nezcizená řícejte se, srdce slavianská,
ať, čeho Európa všímati nechce, čije.
Však my ušlé za moře k bídným rudy loupiti Indům
nechceme, nic Peru, nic Mexika kletby do nás:
nechť se pro východu rvou kořen! a šperky kramáři,
hodno—li medle, by dvou krev za to tekla světů?
Slušno—li mříti tisícům, by své jméno v Egyptě
na vznešené chvasták psal pyramidy jeden?
My dražších pokladův, my vlastní národu práva,
my chceme vlasť a obec: tať—li se žebrati má?
Žebrati? Ha, pronikej studený mé pot těla kosti!
Lid—li je vám, či—li vy, knížata, dána lidu?
Ó, smutný člověčenstva osud! Když pravdu tu uzná
svět: že člověk mrtvá leckoho koupě není.
Hlas komu náš do němého milý darmo zněje srdce,
hlas mateřin! Jakž ten svých bude dítek otec?
Však budiž i zmařilému tomu kleto národu věčně,
jenž živě své cítí rány a léčiti dlí.

Hleďte, jak od hnízda křídlem jestřába dravého
věrný družce holub, sám radše, tepe.
Neb divoký řetězem slyštež jak lomcuje otrok,
tam v Ohia zlostné váleje louži katy.
A v řeřavém skvostné moři jak sídlo plyne cárů:
Xante, kdes' větší ve světě měl sokyni?
Zardite tím skutkem sesterské Moskvy se, bratří,
tak, hle, drahý svobody sloup si ta z ohně dělá.
Ba jdite jen k blízkým otcův svých slávy památkám,
nezdařilých špatně vyznati hanby synův.
Učte se tam, za milou jak žíti a mříti sluší vlasť:
nechcete—li — kliďte z lůna jejího se preč!
Vlasť dary vám, aby jí svobody jste vy dar dali, dává,
vy však pod jařmem lkáti volíte cizým?
Zdaž kovu rovně jiným nenosí, by se rámě slavianské
též cvičilo vlastní kouti si berlu i meč?
Zdaž nesupl, klenutou nám též kyna k válce bojovný
hřívou vzdor Arabům, na vraha pomstu hřebec?
Jestliže pak co chybí, velikou nahraďte to myslí;
smrť samu, hle, předčil z Žižkovy kůže buben.
Nestřite mi k těše tu, přísní mravohromci, „poslušnost“!
Ej, co ta? Jen mrzký plášť zženilosti vaší.
Věčně—li děcko budem? Veliký bez národu národ?
Vlastenec, an co Cikán, an co Žid obce nemá?
Měj Némec, Anglia měj, Frank, Vlach měj své meze vlasti,
kým slávskou právem k své vy taháte roli?
Důvody vlády hledáš? Kde je větší ve světě národ?
Předky? Labe s Dunajem snad pili dříve vašich.
Přece co ke štvanici schovaný lev, jen na cizinské
mláď nám se spanilá nechtě bojiště vleče.
Ó, kýž se v storukého celý Briaréa obrátím,
kýž mi deset z každé pěsti vykvete mečův!
Sám za tě bych v prudkém bojuje směle ohni mladosti,
otčino, roztřískal pouta, jež úpně nosíš,
nestana, až bych sem lilium, zde měsíce i orly
vetknul, Slávo, na tvé týmě, Vyšehradu zeď!

Bývali jsme — budeme—li více?
Kamž se sláva naše poděje?
Starci zvadli, mužům blednou líce,
mládež kojí vratká naděje.

Aj, Vltavo, kam tvé proudy plovou?
Kamž se běh tvůj valí v zámoty? –
Labe houpá čluny Němoty,
na Vinetě — Teutoné již slovou.

Plnokvětou slávu Svatopluka
v loupež zchvátla Maďarova ruka;
Rakušan mu splácí zbrodný dluh,
a Slovana hněte druh i druh.

Co je zdárno, na Dunaj to musí,
jasná hlava, zlatomožný rod;
jiný sází, jiný češe plod,
po vlastech nás chudá bída dusí.

Pojďte, pojďte, jarobujní Rusi,
mocní mestitelové škod;
vašich mečů vraždná luza zkusí!

vys. uroz. a velkom. pána Alexandra svob. pána Pronayho ze Slovenského Pravna a na Blatnici; rytíře zlaté ostruhy; cís. kr. komorníka; úda více učených společností a nejvyššího dohlédače církví a škol evanj. a. v. v Uhrách, roku 1839, dne 17. března v pešťanském chrámě od československých hudebníků a zpěváků provozovaná

Kůr:
Pojďte, lidé, křesťané.
rodáci a měšťané!
pojďte světit smutnou tryznu
lásky a cti podobiznu:
každý volky muž jest posel boží,
sebe ctí, kdo mrtvým poctu složí;
zemřel, jemuž rovny nežil zdávna,
otec náš a chlouba Pronay z Pravna.

Solo (rodina)
Recitativ:
Vznešený kmen vznešeného domu klesnul,
jeho základ, strážce, jasný blesk;
mnohočlenný uzel příbuzenstva
držel v pevné ruce,
všudy ztráty nahrazuje, zmatkům háje.
Co kuřátka vůkol matky
točili se vůkol něho sirotky,
synové a dcery, vnukové a vnučky.
Krotká byla jeho berla,
vodil své jen pohledem a chtěním,
nikdy rozkazem ani hrozbou.
Pouště Almašské změnil v raje,
komok v rozkošné zahrady;
se stromy a květy obcoval co s miláčky,
znamení to duše dobré, nevinné.
Kvělte za ním, hory, doly, které zkrášlil,
poddaní vy, které osvobodil, blažil,
přátelé, sousedé,
blízcí i vzdálení,
kteří jste jej znali, milovali, ctili:
S jeho rodinou dnes nechať každý kvílí.

Kůr:
My spolu želíme, pláčeme s vámi,
vy, jeho příbuzní, přátelé, známí!

Duet (církev a škola)
Recitativ:
Jeden hlas:
Stál kvetoucí valný cedr,
rozkládaje ochranné své větve nade mnou.
Druhý hlas:
Pod jeho se libým stínem
i mé stádo páslo bezpečně.
Oba:
Celé půlstoletí — (pauza) —
teď jej vichr svalil –
to on byl ten zvěčnělý náš pastýř:
Člověk blízký andělu,
křesťan plný pomazání,
pobožnosti zrcadlo,
chudých pokladnice,
rameno vdov,
budič genia ve školách,
odplatitel pilnosti.
Kvělte, pomozte nám smutek nésti:
Když strom padne, vadnou ratolesti.

Kůr:
My spolu želíme, pláčeme s vámi,
vy, jeho kochání: školy a chrámy.

Tercetto (vlasť, stát, člověčenstvo)
Recitativ:
I my nad ním bolně žalostíme,
nad tím věrným synem milé vlasti
horlivým, vsak snášenlivým.
Kdo ctil, ba mluvil její řečí vlídněji?
Kdo znal děje krajiny té hluběji:
Uměny a vědy kdo tak zveleboval:
Vlastenectví jeho nebyl křik, než skutek.
Věrnost k trůnu nezrušenou
ctilo na něm mocnářů pět slavně;
oběti a dary bez počtu
káží jeho obecnomyslnosť.
On byl láska k lidem v lidské postavě,
vlasti, obci, člověčenstvu k oslavě.

Kůr:
My spolu želíme, pláčeme s vámi,
vlasť, říše, lidstvo a všickni s námi!

Arie (ženský hlas měkce)
Ó, vy, kteří smutně žalostíte
nade ztrátou toho drahého,
hleďte vzhůru k nebi, v hrobě zříte
jen cíl jeho běhu zemského.

Jen to, co zde bylo prachu rouchem
zaoděno, v kryptě spočívá,
duše, čistým ošacena vzduchem,
v aetherských se slastech rozplývá.

Naděje ty sladké nesmrtnosti,
jenž tmy hrobu měníš v jasný blesk,
ó, zjev se nám v celé důstojnosti,
ukoj naše tužby, pláč i stesk!

Hymnus (mužský hlas velebně)
Prokazujme
ctnosti vděčnosť:
ctěme víru
v blahou věčnosť.
Ona vede k tomu světu,
kde se v neobmezeném letu
nad Siriem převysoko,
kam již nedostihne oko,
sluncí řady
stkvějí a hvězd myriady;
její jsou ti stupňové,
po nichž k duchům duchové,
člověk chvěje k andělům
i k zesnulým přátelům,
kde se sluncí, zemí, měsíců a hvězd
od Otce nám stkvoucí palác staven jest.

Všezpěv (chrámová píseň)
Oslavenče tedy drahý,
spi již v hrobě tichý sen,
pokud nového zas blahý
spolčení se vzejde den;
tam spatříme opět tebe,
kde zní Bohu celé nebe;
„Hallelujah! Hallelujah!“

Kde as' vstane den ten slavný?
Či z panského Uralu?
Či—li z pevných Krakonošů?
Či ze Tater zlatoplných?
Aneb z Visly krvavé?
Nezáviďte bratr bratru,
kterémuž z nás milostivě
češť tu k přechodu dopřeje
božská máti Slávie.

Buďte zdární, svorní, statní,
věrní její ctitelové,
vy vespolní Slávy syni,
neb bohyni sluší česť.
Hvězdy svítí nám na dráhu,
vyšlé z jasné záře její,
které velí, ať se láskou,
poslušenstvím, díkou ctějí.

(1847, dne 15. listopadu)

Nesmíš ještě, třesohlasá písni,
mlčet v pozdních pěvce šedinách,
žaluj po horách a dolinách,
co nám vzali osudové přísní:

„Mladoň umřel.“ — I mne bolekřísní
citové v mé duše hlubinách
ženou protlačit k té v květinách
skryté urně se a v lidstva tísni.

Ó, ty prachu, hodný, aby máter
Sláva mohylu mu zkopila
z Krkonošů, Uralu a Tater!

Ó, ty duchu, jehož ctnostmi všude
sídla nebes se zlidnila,
že již jiným sotvy místa zbude!