ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

v tomto velikém světě,
na nebe, na zemi,
v zimě anebo v létě;
nech proběhnu časů
a národů stezky,
Bože, všecko svědčí,
žes' Otec nebeský!

Láska Tvá a milost
všecko všudy miluje,
i všem život dává,
i všecko opatruje;
ptactvo, kvítí polní,
strašné hromu třesky,
všecko k Tobě volá:
Otče náš nebeský!

Tvé oko i nás
jako na dítky patří
a chce, by sme byli
též i my sestry, bratří:
Protož snášíš naše
bludy a poklesky,
by sme znali,
že jsi náš Otec nebeský.

Dej nám tedy cítit
též to blahoslavenství,
žes' Ty naším Otcem,
zvlášť ale v náboženství,
v náboženství onom,
jehož jasné blesky
poslals' nám skrz Krista,
ó, Otče nebeský!

vida tisíc světů nade mnou;
hluku světa vzdálen, srdce kojím
písní tichou. Tobě příjemnou:
Tvéť jsou oné stkvoucí nebes stany
a Tvým „Staň se!“ znikla obloha,
Tys' mne, bratry mé i nebešťany
stvořil, k tomu díka přemnohá.

Tobě, předůstojný, Tobě pějí,
jehož ruka hvězdy rozsila,
které se tam v prostranství tom chvějí
během, jejžto ona měřila;
vodíc je v něm všecky vůkol stále,
jako přítel věrný přítele,
zbory nebes, které Tvorci k chvále
tiché plesy vedou vesele.

Kdo by čítal tvory všechnech světů,
z jichž ust chvála Tvá zní široce!
Až tam k chrámu slávy, kdež Tě v letu
prudkém vzývá Seraf vysoce,
jehož zlatá harfa libým zvukem
přede Tvým se trůnem rozlíhá
a zpěv žalmů svatých valným hlukem
ode slunce k sluncím obíhá.

I mněs' velel z prachu živu býti
v této nízké světa krajině;
ale duchu ráčils' darů příti,
k moudrosti um, srdce k nevině;
nuže, duše! vzdej mu city vděčné,
že tě zvolil k vyšší bytnosti,
z prachu někdy přeletět máš k věčné
do lepšího světa radosti.

na předkův zásluhy
a přinesme příslušné
jim vděčnosti dluhy:
Obzvláště těch, kteří nás
od bludu pohanstva
očistivše, přivédli
do lůna křesťanstva.

Nebo která vetší jest
štěstí aneb sláva,
jako to: býti křesťanem,
míti v nebi práva?
Znáti Evanjelium,
jenž ve světě množí
víru, lásku, nadějí,
to království boží?

Ach, my zvláště synové
a dcery našeho,
v kterém jsme se zrodili
lidu slovenského,
máme zvláštní příčinu
Bohu děkovati
i za dar, i za způsob,
jak jej ráčil dáti.

Když jiní národové
lenivě čekali
na příchod Apoštolů,
přišlé zmordovali:
Náš národ se samochtě
zkřestaniti snažil,
poslal posty pro zvěsty,
vítal je, ctil, vážil.

Křest dán jiným národům
s krve proléváním,
s nerozumným násilím,
s divným bojováním:
K nám Bůh poslal dva bratry,
Metoda s Cyrilem,
jenýž přišli s poučením
a v přátelství milém.

Jinde se víra v řeči
cizí zvěstovala,
v cizí řeči i pocta
Boží konávala:
K nám od prvu v materské
sladké výmluvnosti
zněli zpěvy, modlitby,
kázně i svátosti.

Ó, jak naši otcové
nad tím jsou plesali,
když divy Boží ve svém
jazyku čítali:
neb našich Apoštolů
hlavní byla práce
přeložení svatých knih
pro své nové stádce.

Jiní světu dávali
s křestem zotročení,
brali lidem národnost,
řeč, svobodu, jmění:
Náš národ tento poklad
nebeský i jiným
sousedům dal takovým
způsobem nevinným.

U nás němé padali
modly sebou samy
a v pokoji stavěli
kříže se i chrámy,
bez nátisku a vraždy,
bez zisku, lakomstva,
beze lkáni klestěných
i jejích potomstva.

O, ciťme to vnukové
tak pobožných předkův,
užívejme k spasení
i my těch prostředkův;
podle jejich příkladův
o církev pečujme,
Boha, Krista a bližní
jak oni milujme.

To svaté náboženství
zdržujme v čistotě,
rozšiřujíc jeho moc
v srdcích i v životě:
Tak se hodni staneme
tam s otci našimi
shledat se a radovat
až na věky s nimi.

v tuto slavnou hodinu,
nesme díky, chvály
dobrému Hospodinu,
zpěvy a modlitby
i zvučné zvonění,
ať se rozléhají
k chrámu posvěcení.

Aj hle, již skončeno
jestiť nové to dílo,
ó, by Bohu ke cti,
nám ku spasení bylo!
Již stojí chrám Boží,
ten dům společenstva,
ta svatyně ctnosti,
stánek náboženstva.

Protože, ó, Bože náš,
dnes v této svaté době
tuto první obět
vděčnosti lkáme Tobě
a prosby do nebe
odsíláme vroucí:
Opatruj tento chrám
i v časy budoucí.

Žehnej nám, kdykoli
tu se spolu sejdeme,
žehnej i těm poctám,
které konat budeme,
žehnej slovu Tvému
i jeho kázání,
žehnej i svátostem,
dárce všeho dání!

Odvrať od tohoto
chrámu smutné příhody,
jak škodlivé vojny,
tak i ohně, vody;
chraň je i před hromem,
vichřicí a bleskem,
Ty, který panuješ
na trůnu nebeském.

Dávej církvi této
služebníků horlivých,
dobrodinců štědrých,
posluchačů bedlivých
tak, aby jako strom
utěšeně kvetla
a nésla ovoce
lásky, víry, světla.

Když Tě tu budeme
vzývati v nábožnosti,
za lid a krajinu,
za krále i vrchnosti:
Slyš nás; a tvá ruka
zvláště nech se vznáší
nad celou stolicí
i nad obcí naší.

My pak, ó, křesťané,
radujme se té chvíle,
mužové i ženy,
starci i dítky malé;
plápolejme v srdcích
při této slavnosti
a snažme se vjíti
do chrámu věčnosti.

duše nábožnosti,
Ty jsi k slavnému
cesta chrámu ctnosti,
štěstí studnice,
bez níž potěšení
v životu není.

Aj, jaká radost
kojí duši naší,
když se na křidlách
Tvých až k nebi vznáší,
zemskou zavrhši
marnost při Tvém trůnu,
v tichosti lůnu!

Hluku vzdálená
světa k Tvorci vzdychá,
cítíc toužení
živě po něm, tichá;
obětuje mu
zápal skroušenosti,
lásky a ctnosti.

Ty lidí stavův
všech i povolání
k čistým oumyslům,
k pravdy milování,
k práci, k pokoji
celé vedeš tiše
rodiny říše.

Pakli nevinnost
v pokušení klesá,
i tu v pochybné
době duše plesá,
když jen anjela
strážce, tebe hledá,
svésti se nedá.

Hřích svým osídlem
často sladce loudí,
tělesnost prudké
vášně v srdci budí:
Než v Tvém náručí
život každé chvíle
plápolá mile.

Péče a bolest
smutkem ducha stíní,
závist neb zloba
omrzlost mu činí:
Blažitelkyně!
nechť se k tobě vine,
zoufání mine.

Ó, kýž tedy nás,
svatá nábožnosti,
vedeš k radosti,
k štěstí, k šlechetnosti:
Aby sme, někdy
v nebi bydlo měli,
s anjely pěli.

shlédniž nyní z vysokosti,
ó, Jezu, dítek příteli,
na tento malých zbor celý.

Jenž svou míní obnoviti
smlouvu křestní, podíl vzíti
ponejprv ve svém mladosti
na Tvé velebné svátosti.
Dejž, by toto slavné dílo
jejich duše roznítilo
ku nezrušené věrnosti,
k víře, lásce a mravnosti.

Hodů těchto účastenství
zajisté jest náboženství
Ježíšova i vyznání,
i slib ku následování.

Nech je tedy Duch Tvůj hájí
a podpírá, když klesají:
By se hřícha varovali
a ve všem dobrém zrůstali.

Nech jim jen Tvůj příklad k štěstí
hned v mladosti cestu klestí,
nechať Tvé svaté učení
vede je k nebes blažení.

A když by snad v srdci vášně
znikli, dráždíc prostopášně
na rozcestí nepravosti,
slavnost tato drž je v ctnosti.

Kdyžby svůdcové k nim přišli,
to jím vždy obnovuj v mysli:
Ať se slib při Tvém oltáři
složený nikdy nezmaří.

prameni všech radostí!
Dejž mi ten dar, aby
srdce svatou vroucností,
kdykoli na Tebe
myslím, jato bylo;
a tak sobě tiché
ctnosti oblíbilo.

Ty jsi vševedoucí,
mocný, moudrý, laskavý;
jakž bych tedy směl
vésti život nepravý?
Ty mé vniternosti,
Ty mé skutky vidíš,
nebo svět i zemi
a zvlášť lidí řídiš.

Já se chci jen Tobě,
Bože, obětovati;
rač mne s tělem, s duší
za své dítě přijati;
a kdybych jsem klesal,
ó, nechť jako z nebe
hlas ten ke mne volá:
Bůh jest vůkol tebe!

budu vždycky s radostí,
milá učinlivosti,
síly těla vyvinovat,
cvičit ve dne i v noci
snažně mé duše moci.

Stavu svého povolání
horlivě chci konati,
byťbych měl i ustati;
však Bůh sladkých požívání,
když se to mírně děje,
lidem po práci přeje.
Zahálka o čest, umění
i čerstvost připravuje:
Usilovnost daruje
zdraví, hodnosti i jmění:
Lenost mrhá své zboží,
pilnost i cizé množí.

Bože, ráčiž tělu síly,
duši příti chtivosti,
srdci svědomitosti:
By mé práce zdárné byli
a tím bylo Tvé jméno
slovy i skutky ctěno.

věncův krásných svítnice,
zbožných citův studnice:
Blaze, kdož si volí tebe!
Ten z ostrých trnův růže
v životě trhat může.

Ty meč vzteklý zhoubce koříš,
míříš rozbroj s nevolí:
Z plačlivého oudolí
této země ráje tvoříš:
Ty nás i v smrti době
ukolíbáš ve hrobě.

Osvěť nám, ó, dcero ctnosti,
pustou stezku života,
aby srdce jednota
zahladila svár i zlosti
a svět celý, skrz lásku
spojen jsa, žil ve svazku.

Ach, co by za radost v živote byla,
v žalostném bídníka okamžení,
bez tvého, náděje, potěšení?

Čeho nás osudy zbavují? slávy,
rozkoší, přátelův, mamony, zdraví:
Přesladká náděje, tvůj ale květ
nevadne, byťby se podvrátil svět.

Spanilé zahrady, života kvítí!
Nemůž—li dále již pocestný jíti:
Ó, teď jen nech ať se na teba ptá,
stín tvůj mu čerstvosti jistotně dá.

Patři, jak moře ke strašlivé bouří,
země se třese a z vrchův se kouří:
Nastojte! v lakovém vlnobití,
kdože nám zachová živobytí?

Náděje, náděje, dennice jasná,
ochránitelkyně života krásná:
Ty se jen ukážeš zoufalcem, již
utíká všeliká neřest i kříž.

Bedlivý hospodář roli svou seje,
čekaje s doufáním, až se mu směje
žádoucí bohatá obilím žeň,
splníť ta nádějí jeho v ten den.

Náděje, náděje, zelená vždycky!
I když hrob přikvačí ten život lidský:
Ty duši od zkázy ochraňuješ,
po smrti do nebe přesazuješ.

Nemoci hojíváš trpělivostí,
slibuješ odplatu zlosti i ctnosti:
Člověče, co by Bůh mohel dát víc
nad náději na světě? — nic!

cestu ctnosti hned za mládi
a celé to zemské oudolí
jejím kvítím si vysadí,
aniž od ní se uchýlí,
dokud nepřijde ku cíli.

Onť svou vždycky s větší radostí,
byť i těžkou cestou kráčí;
nabývaje hojných známostí,
každý den ctným skutkem značí,
žádosti těla se snaží
krotiti rozumu stráží.

Jak mu plynou dnové radostně!
Jak mu tiše minou časy:
Nad zlou předešlostí žalostně
nelká pozdě truchlohlasy;
i v starobě ještě z kvítí
mladých let svých vůni cítí.

On jest rodičův svých ozdoba,
on žne jejich požehnání.
Když je tlačí strast neb chudoba,
On jích těší, on jich chrání:
Upí—li sám v těžkém kříži,
hned se k Bohu srdcem blíží.

On jde přes zámoty života
s neužaslou zmužilostí,
anť marnotratníka truchlota
sužuje nad neřádností;
jako slunce jasnou září,
patří k nebi s vděčnou tváří.

K nebi, kde mu věčné plesání
neuvadlý věnec vine,
tam, kde v přerozkošném kochání
duše v lůně Božím vine!
Kamžto se, Bože, dostati
račiž nám všechněm popřáti.

srdce k želi nutí
nechuť života;
když bol v těle ryje,
aneb sladkou kryje
radost mrákota.

Když mi podnikání
zdarná konat brání
soka zlobivost;
aneb marné jmění
místo občerstvení
plodí ošklivost;

Tudy půjdu k Tvému
chrámu důstojnému,
krásná přírodo:
Preč, preč, řeknu k sobě,
každá v této době
trpká příhodo.

Tam, kde ptáctva zvuky
v háji, strom, zvěř, louky,
kvítí v poli;
kde hora vysoká,
aneb křivotoká
řeka v údolí;

Tam, kde smutnou tváří
těší jasnou záři
slunce na nebi;
aneb v noční chvíli
hvězdy, měsíc milý
Tvorce velebí:

Budu vyražení,
pokoj, posilnění
hledat v tišině:
Kýž se k Tobě blíží
každý v štěstí, v kříži,
Boží svatyně.

Ty pak, Stvořiteli,
jenž si ten svět celý
tak krásně zřídil,
dejž, bych Tě i znáním
a oblibováním
Tvojich skutkův ctil.

Heslo lásky Boží,
s tebou se mi nová množí
radost žití, jenž mi z hůry přáno.

Příjemné sny občerstvili
údy mého těla,
by tím duše větší měla
k prácí chuť a smysly činné byli.

Bože, k Tobě za to vděčné
vzdávám díkčinění:
Ó, mějž, prosím, í dnes zření
na mé kroky křehké, nebezpečné.

Rozněcuj sám moje ňádra
láskou k nevinnosti,
vštěpuj učení a ctnosti
do čistého srdce mého jádra.

Jestli bych pak opět dožil
večera zdráv cele,
ó, bych mohel řícti směle:
Já jsem ten den dobře vynaložil.

zblíží okamžení,
tělo půjde k porušení,
duch pak v kraje světa neznámého.

Hrobe! smutná prachu skrýše,
nechci se tě báti,
přijmi, když se budu bráti
odsud, mé mdlé kosti k sobě tíše.

Srdce sice pronikají
city tesklivosti,
anť se slzy truchlivosti
přátel nad mou smrtí vylévají.

Ach, tam jaro, léto, jeseň
není v hrobu lůně,
místo milé kvítků vůně
kryje bledé tváře černá pleseň.

Darmo pozůstalí milí
s trouchlým pláčem ruce
nad svých ztrátou k nebi pnouce,
darmo rodič, brat a sestra kvílí.

Ale tenť jest osud lidí,
tesknou jíti bránou
dříve, nežli zvěstovanou
duše v nebi věcnou radost vidí.

Zde kříž, strach, žel, žádost vroucí
srdci péče množí,
potom má jen pokoj Boží
míti, když již přestane víc tlouci.

Kde jest, hrobe, tvá mrákota?
Smrti, tvé vítězství?
Ty nám dá věčné království
Kristus Ježíš, ten dárce života.

kraje duchův světa vyššího,
nelze lidským okem ani uchem
míti s nimi spolku bližšího:
A kdo by směl více nežli sluší,
místo pravdy klamem svodí duši.

Arci. že vše tuhé společností
svazek víže v jedno spojení;
nebe i zem, duch i těla kosti,
červ i anjel, Tváť jsou stvoření:
Avšak stupně Tebou dané mají,
ku zkáze jdou, když se pomíchají.

Nechť se tehdy nepřirozenými
skutky člověk nikdy nechlubí;
snům dá pokoj, pověrami svým
rozum si a srdce nehubí:
Přestali již zázraky a divy,
aniž může duch k nám přijít živý.

Tě jen Boha nyní známe, Tebe
jediného ctíme, vzýváme,
Tys' Duch duchův, země Pán i nebe,
jiné, co zde tmavo, poznáme,
poznáme tam, když svůj duše čistá
složí oděv těla, času, místa.