ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na uherském Slovensku lid téměř všude zachoval ještě svoje kroje, ale v novějším čase šířením se vzdělanosti stále jich ubývá a zvláště zanikají kroje staré.

Jest v nich veliká rozmanitost. „Čo vršok prejdeš, to iný kroj najdeš,“ praví slovenské přísloví a je to doslova pravda. Tyto rozdíly jeví se někde jen barvou šňůr a stuh, ale jsou i tak značné, že se ani v podstatných věcech nepodobají, ačkoliv ti, co je nosí, jsou si někdy i přímí sousedé.

V krojích ženských jeví se větší rozmanitost než v mužských. Mužští jedné i několika stolic nosí třebas stejný kroj, kdežto jejich ženské mění jej od okresu k okresu, od vesnice k vesnici.

Tuto rozdílnost krojovou ještě více pozorujeme mezi vzdálenějšími od sebe místy. Naopak zase často nalezneme ve vzdálených od sebe krajích některé totožné části oděvné.

Jaký byl kroj slovenského lidu v dobách pradávných, dnes již nemožno s určitostí vyznačiti. Jisto je, že naprosto nebyl takový, jak jej vidíme dnes: skládal se z méně částí oděvných, tyto byly jednodušší ve formě, skromnější v látce i ve výzdobě, a byl snad všude na Slovensku stejný.

Jak se tedy stalo, že jest dnes tak rozmanitý?

Jest věc známá, že roucha panská od pradávna podrobena, byla změnám mód, které v různých dobách minulosti Evropou zavládaly. Módy ty, když je panstvo opouštělo, vnikaly mezi selský lid. Ovšem lid vše přizpůsoboval svému vkusu a stavu a přijímaje novoty oděvné, nespouštěl se starých rouch. Tím způsobem na př. v nitranském Lopášově babička nosí ve všední den oděv z první polovice XIX. stol., ale na výročité svátky obleče si kroj z XVIII. stol., jenž je opět jen směsí pozůstatků různých dob dřívějších.

Proto dnes v zámožných krajích ženské mají několik různých krojů k rozličným příležitostem. Staré kroje oblékají do kostela jako roucho slavnostní, nejstarší pak roucha jsou šatem posvátným — obřadním. Lid s velikou úctou přechovává takové starobylé části oděvné po předcích.

V mnohém zámožném kraji zásoba obleků jeví takovou pestrost, že v jedné a téže obci najdeme značný počet různých krojů. Když v takové dědině na podzim se lid shromažďuje do chrámu a vzduchem již chlad prochvívá, tu stářež dostaví se již v zimních, mládež ještě v letních krojích, jedni v smutečních, jiní v radostných šatech; starci a stařeny jinak odění, než mladí, jinak ženatí a ženy, než mládenci a panny i děti — to všechno skýtá tak pestrý obraz různých krojů, lišících se mezi sebou látkou, barvou střihem, stářím, úpravou i ozdobou, až cizinec se domnívá viděti tam zástupce několika krajů pohromadě.

Hornaté chudé kraje méně byly přístupny vzdělanostním proudům, než kraje rovinaté na jihu a tedy i zámožnější. Nejvíc zachovalé kroje původní tedy hledati dlužno v hornatých koutech, kde také lid se omezuje na oděv dvojí: „robotný“ a „sviatočný“. Tam lid konservativně přidržoval se zděděných krojů a zdobil je výšivkami podle prastarých vzorů, sám nevymýšleje novot aniž pachtě se za cizím. Kroje ty jsou jednoduché i strojné, barvy převážně bílé aneb i úplně bílé. Tyto jsou asi nejbližší krojům prastarým. Ale kroje krajů jižních, rovinatých jsou nádherné látkou, pestré barvou a projevují mnoho známek cizích vlivů. V krajích, kam vzdělanost pronikla, vymizel kroj, tam vidíme oděv mezinárodní.

Jest dosti krajů, kde ženské opustily kroje a mužští se ho přidržují, ale více jest krajů takových, kde mužští odložili kroj, ale ženy se ho pořád ještě drží.

Lid horňácký zhotovuje si podnes svůj oděv i všechen materiál k němu doma sám. Domácí výroba látek přinášela s sebou, že kroje byly bílé a jen částečně černé (též šedé a hnědé). Jenom to byla dobrá hospodyně, jež si všechno doma zhotovila: upředla, utkala, vybělila, vyválela, sestřihla, sešila a vyšila. Tak bývalo kdysi na celém Slovensku. Dnes ovšem dostane mnohé věci laciněji v krámě hotové, než by si to mohla sama poříditi.

Zámožný lid má ovšem nádhernější a nákladnější kroje, i větší jich počet. Kdežto chudá žena ve zvolenské stolici se uspokojí desíti čepci po 1 K, zámožná musí míti i 50 čepců po 4 kor., v nitranské stolici 24 čepců po 20 kor., v prešpurské zlatem vyšívané čepce po 20 — 30 kor., rukávce po 40 — 120 kor. Co Trnavčanka šatstva na se naobláčí, stojí často i výše 500 K. Vdané ženy nosí se skromněji, ale přece právem říká sedlák od Trnavy o své manželské polovici: „Keď si svoju ženu vidím, stovku vidím…“ Panující móda krojová všude se přísně zachovává, byť to i bylo mnohému nad jeho poměry, ale „aký kroj, tak sa stroj!“ jest zákon, jemuž se každý podrobuje. Kolikráte selka nouzi trpí, ale svého svátečního kroje se nezbaví, neb „šatu na člověku každý vidí, ale do žaludku nie“.

Mužský kroj je všude jednoduchý, naproti tomu ženský složitý.

Ženských krojových skupin větších — menších je množství a nelze jich roztřiďovati podle stolic, jelikož v každé stolici jest několik skupin, ani dle dolin, jelikož i tu často tvoří se skupiny s velkými odchylkami. Proto nebudeme zde těch nesčetných skupin vypisovati, ale projednáme jednotlivé částky oděvné souborně.

Všechno to množství slovenských krojů má pro každou částku oděvnou svůj název. Často vyskytují se pro jeden a tentýž oděvný kus v různých krajích i různé názvy, tak oplecko = rukávce, čepec = kápka a pod. Ale i každý ten kus má své zvláštní pojmenování a vyjádření do nejmenších podrobností. Jaké je toho množství, ukazujeme pouze na rukávcích v popise. Co je původního a starého v kroji, to má doposud svůj název slovenský, co je přívlastek módy, projevuje i cizí pojmenování.

Pro označení oděvu jako celku lid užívá rozličných výrazů: kroj, rúcho, stroj, oblek, oděv, šaty, háby, úbor, nosivo; pak posměšně: šúchy, gráty, šmaty, lachy. Ony části oděvu, jež jsou z bílého plátna, zovou se bielizeň anebo prádlo. Pak lid rozeznává spodné šaty a vrchné šaty.

Matka v rodině pečuje o šatstvo pro ženské pohlaví, o drobné hochy a o bielizeň mužských, které ona pořizuje, v čistotě a pořádku udržuje. Otec má na starosti jenom vrchné šaty pro mužské členy rodiny. Matka začíná pro svou dceru již od jejího narození strojiti výbavu k vydaji.