ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rubáč. Nejblíž na tělo přiléhající částí oděvnou u žen je rubáč. Je to dlouhá košile, objímající tělo od paží až dolů ke kotníkům; v dříku (životě) úzká, od kyčel na dol se šířící zavěšuje se o plece jednou neb dvěma tkanicemi. Takovýto rubáč je nejstarší a snad původní tvar všeslovanského rubáče, jenž se udržel v tomto stavu doposud mezi lidem honťanské, novohradské a zvolenské stolice.

Na rubáč navléká se přes hlavu stanka, široký pruh bavlněného plátna barevně protkávaný a konci spolu sešitý, jenž kryje dřík („život“) až po paže a visí též na tkanicích převěšen na plecích. V některých krajích hořejší část rubáče schází a místo ní přišita jest k rubáči v pase tato stanka, tvoříc takto s rubáčem celek. (Podkonice, Prenčov, Dlhé Pole.)

Někde tato stanka má název oplecko (Bošáca, Lopašov).

V mnohých krajích zase stanka na rubáči má formu vesty, šněrovačky, která je v předu rozstřižena a stahuje se tkanicemi nebo zapíná se na gombičky (knoflíky); tam se rubáč neukrývá, ale nosí se celý veřejně (Zárieč), aneb dokonce je šatem vrchním, jehož původní úlohu zastupuje spodník. Takováto stanka zove se i životkem (Stankovce, Teplá, Kostolné) a její rubáč i čachlom (Revúcka dolina v Liptově).

Zvláštní jest úkaz, že severní kraje (Turiec, Orava, Liptov, Spiš, severní Zvolen, severní Trenčín) rubáče ani po jméně neznají, pouze košeľu (košuľu, košelicu) pytlové formy s rukávy neb i bez nich. Jsou to kraje, v nichž by se největší konservativismus u lidu očekával. Ale vidíme opak toho; právě jižní kraje zachovaly nejryzejší, nejstarší tvar rubáče i název jeho.

Rubáč není šatem, jenž by „se ošklivil“ a proto úplně ukrýval, nikoliv, právě z něho má se zračiti čistota a poctivost, proto rubáč „se vykasává“, t. j. sukně neb zadní zástěra v předu se upíná, aby rubáč bylo se stran viděti. Z té příčiny rubáč je obyčejně delší, než sukně. A to se říká, že je „dlhšia sobota (rubáč) ako neděľa“ (sukně). Rubáč totiž na mnoha místech i tam, kde bývá spodním šatem, při robotě zvláště v letní době i bez sukně za oděv dostačí.

Rubáče nejsou všude stejné délky, někde sáhají až po kotníky (Bošáca, Bielica), někde pouze něco níže kolen (Nitransko, Trnavsko). V zadu je všude „nariasený“ (vrapovaný) do užsích nebo širších záhybů, jež se sbíhají („sbierajú sa“) v páse.

Kdo cestoval po Slovensku, jistě si všiml, že ňadra u slovenských žen a dívek jsou všude násilně utlačována. Vyplývá to asi z dávného a původního zvyku, aby rubáč byl těsný, ale děje se tak i tam, kde rubáče neznají a nosí volné, široké košile, avšak stahují si pak prsa těsnými živůtky.

Oplecko — rukávce jest krátká svrchní košilka, pokrývající ňadra a ramena, je tedy doplňující částí rubáče. Část zahalující ňadra a záda zove se stan (driečik), část zahalující ramena: rukávy; tyto jsou do polou stanu všité. Stan je dvojí: predný stan (predný driečik) na ňadrech a zadný stan (zadný driečik) na hřbetě. Obyčejně stan sahá do pásu, ale někde pásu nedosahuje, aneb zadní stan jest mnohem kratší než přední, jenž se zakasává, kdežto zadní se volně ovívá, tak že je tam stanka ruhačova odhalena (Bošáca, Podkonice, Čičmany). Někdy jsou stany na oplecku dlouhé pod pás (Vážec, Istebné), anebo přišívá se k němu v pásu „nadšivok“, prodlužující jej pod pás (Turiec). Jinde jsou stany tak nepatrné, že vypadají jen jako úzké pruhy spojující rukávy (Slatina). Oplecko s rukávy někde přišívá se ke košilím (Vážec). V Liptově a ve Spiši navlékají oplecko i na košili s rukávy.

Název „oplecko“ pro rukávné košilky je na Slovensku obvyklý; pouze stolice západní: prešpurská, nitranská a trenčánská užívají názvu „rukávce“; v trenčanské se oba názvy míchají, někde vládne ten, jinde onen. I zdá se, že název „rukávce“ dostal se do Uher z Moravy.

Výstroj a úprava oplecka — rukávců je velice rozmanitá a zajímavá i oplývá různým pojmenováním.

Stany skládají se pomocí jehly (nasbierané, nabrané, srámené) do jemných vrapů (riasy, rance), které na jich hořejší části kolem hrdla lemuje obojok (golier, grzno). Přední stan je do poly aneb i celý rozstřižený na rázporok (rozparok, nádro) a zapíná se „háčkom na babku“, aneb váže se šňůrkou „na slučky“, aneb spíná se i špendlíkem. Obojok je úzký stojatý proužek, ale býval též široký obdélník, přehrnutý na hřbet: hazuka (Červen — Kameň), po způsobu námořních límců, — pozůstatek módy francouzské ze XVII. věku. Obojky jsou obyčejně vyšívané, i tam, kde jiného vyšívání nemají. Velice rozšířené je přišívání krajek, krézle zvaných, k obojkům někde úzce, někde široce rozložených, jež v prešpurské a nitranské stolici spadají až na ramena.

Rukávy byly původně všude „rovné“ („na skos“). Dnes takové nosí se málo kde, a to pouze do roboty; jinak nosí se uzavřené, t. j. sbíhající se v řasách do úzkých pásek, obalků (liemec), které těsně objímají ramena. Oplecka — rukávce s rovnými rukávy jsou „slovenská“, se staženými „německá“. V okolí Piešťan je límec na rukávech výše 10 cm na způsob manžet široký, jemně vyšívaný, po šířce rozpářaný; zavazuje se v zápěstí šňůrkou přes „gačku“ („prievlak“) převlečenou. V souhlase s krézlem visí také z obalku krajkové okruží tacle (taclíky), jež v Prešpusku a v Nitře dosahují velkých rozměrů. Krésel a tacle staly se zde též samostatnými a připínají se o sobě ke svátečním rukávcům. Krésel tedy souvisí s obojkem, jenž jest zlatem vyšívaný; krésel je krajkový, ale tacle jsou povždy z tkaniva a vyšívané. Okruží tato jsou dědictvím módy španělské z XVI. věku.

Šířka i délka rukávů jest rozdílná. Někde vyhrnují se rukávy nad lokty, jinde spouštějí se až na zápěstí. Rukávy bývají vyšívány buď uprostřed zevnější strany své, nebo na plecích jako úzký neb široký obdélník. V dolní trenčanské a v horní nitranské stolici rukávy posbírány jsou pod obojkem a na plecích do jemňoučkých řas (nizů, náberů).

Rozparek též bývá často okolo ozdoben vyšíváním, což sluje nádro. V Prešpurku a v Nitře zavěšují si dívky a mladé ženy pod obojkem na rozparek velkou vyšívanou mašli.

Oplecko — rukávce hotoví se z různých látek a to z domácího plátna, konopné a lněné („hrubé“, „tvrdé“) a z kupného tkaniva („tenké“). Konopná („režná“, nebílená) jsou do roboty aneb do tance, postu a smutku, ale babky nosí je o svátečních příležitostech. Lněná a bavlnková oplecka — rukávce jsou již honosnější.

V prešpurské a nitranské stolici rukávce jsou velice nádherným oděvem. Vyšívané pravou zlatou nití na rukávech, na obojku a taclech s jemným krajkovým kréslem stojí do 150 K.

Sukne jsou dvojího druhu: ťažké a ľahké. Tažké jsou soukenné a různobarvé a nosí se v zimě, v letě pouze o svátečních příležitostech. Tato sukně bývá pravidelně k životku přišita. Pro letní období mají sukni letnici, která je z lehčí látky, proto se jmenuje též „ľahkou sukní“. I letnice bývá ještě v mnoha krajích se živůtkem sešita.

Sukně je na kyčlích „posbieraná“ do „sběrů“, které objímá obojok. Podle sberů je sukně vzadu nařásená do větších záhybů (riasy, rance). Sukně v předu je „hladká“ t. j. nerancovaná, jelikož to místo bývá pokrýváno zástěrkou. Často pro úsporu sukna všito je v předu kus konopného plátna. U spodu kolkolem lemuje sukni na 10 cm široká stuha atlasová („vodová“), tak zvaný plech, barvy tmavší nebo bledší než sukně. V prešpurské stolici nosí bohatší selky až tři „plechy“ nad sebou. Chudá si toho dovoliti nesmí. Ale staré ženy spokojí se též jen jedním „plechem“; někdy stačí též úzká tkanička. Samý spodek sukně obrubuje obyčejně červená podšívka soukenná (gerlica, obramok), dovnitř široce založená. V chudém kraji vystačí jedna ťažká sukňa, ale v krajích zámožných (Nitra, Prešpurk) musí míti každá ženská soukenných suken aspoň ve dvou barvách, některá jich má až patery pro všechny možné případnosti. Místo soukenných nosily v XVIII. a v první polovici XIX. století sukně srstené (kromrážové, kamrholové). Pod soukennou sukní nosí se lehčí sukně spodní.

Letnica je podobně upravena jako sukně soukenná, jenom že z látky tenší a bývá strakavě kvítkovaná; i řásy jsou jemnější než na sukni. Z domácího plátna barvená letnice (tlačenica, farbenica) bere se do roboty, ale do kostela již z koupené látky.

Pod barevné letnice oblékají spodní sukni bílou. Letnice v různých krajích má i různá jména.

Není tomu dávno, co ještě lehkých sukní vůbec neznaly.

Letnica má často obojek a pod ním vyšívanou „furmu“. Letnica se v předu často vykasává. V zimě a ve svátek oblékají více letnic na sebe, někde 5-6, ba někde i 12, aby byly ženské široké.

Zástery a fertuchy jsou honosný šat, ale berou se také do roboty. Oba názvy znamenají tentýž předmět s tím rozdílem, že kde je „zástěra“ honosní, tam je „fertucha“ do roboty a naopak. Zástěry jsou někde úzké z jedné půle plátna, někde široké ze dvou i tří půlí.

V nitranské stolici a v dolní trenčanské, když sukni odloží, opáše si k přední zástěře ještě i zástěru zadní. Na Myjavě je to kasanica, jež se přikládá od zadu a se vykasává, odtud i její název. Kasanice je krátká, jelikož jest i rubáč pod ní krátký. Zástěry se skládají do záhybů, nahoře zdobí je vyšívaný obojek. Kasanice je sberaná do jemných řas a má na obojku harasem vyšívanou „formu“; barví se šafránem, ale v adventě nosí se bílá. V Bošáci zadní zástěra má jméno okolek, jenž je dlouhý po paty a posbíraný do větších záhybů než kasanice. Okolek nosí též stále vykasaný, následkem čehož velice bije do očí z pod kratičké poměrně zástěrky vyčnívající dlouhý rubáč. Zástěrka je zde světlá pestře vyšívaná, ale do smutku je bílá vyšívaná žlutě.

Látka, z níž zástěry se hotoví, je obyčejné lněné plátno barvy bílé, aneb barevné farbenice, tlačenice s bílými květy, černé a dvojí modré (tmavo a bledomodré); ostatní barvy jsou výjimkou. Ale jsou i zástěry (zápony) z tafaty, atlasu, tylanglu, satinu.

Někde má jedna osoba větší počet různých zástěr k rozličné potřebě.

V několika stolicích honosní zástěrou je šata, která je v Liptově tak široká, až zakrývá kol dokola celou sukni. Je ze dvou až čtyř půlí, některá je i „jednostejná“, když je ze širokého kusu plátna. V Hontě je šata pestrobarevná, jen do smutku černá.

V Lopašově (Nitra) na rubáč obléká se zástěra bočnica, která je na bocích sbíraná, aby žena v ní měla široké boky. Pyšnější nosí škrobenou zástěru škrobnicu, ale jen ve svátek. Staré ženy nosí fiertoch. V XVIII. stol. nosily futy (futky) šité v celku z hedbáví různých barev, dnes futy nosí jen staré ženy ve svátek.

Životky, brusľaky. Forma životků je až na malé výjimky všude stejná, je to vesta přišitá k sukni, avšak volně visící na úzkých páscích přes plece; v předu je otevřena a sepíná se „na haklíky“ pentlí nebo šňůrkou aneb se i celá od hora až k pásu sešněruje. Knoflíků nemá. Na ňadrech po obou stranách vyčnívají naproti sobě dvě špičky (rožky, pysky, babičky, zuzky, fiziere). Ozdobou životků na celém Slovensku je premování aksamitovými stuhami (particemi) ve třech souběžných řadách kol do kola. Prešpurské a nitranské životky jsou pověstné svým krásným vyšíváním. Živůtek je oděvem svátečním. Dnes jej již většinou odložily.

Za živůtky nastoupily v nitranské a prešpurské stolici prucle, damašky různých barev, nejvíce modrých, s mírnými pysky na hrudi. Damašky jsou beze všeho vyšívání, šije je krejčí, prucle bývají ze strakatých látek a zdobeny krajkami.

Na Brezové brusľaky starší módy jsou hedbávné a spínají se stříbrnými plíšky. Takový bruslak ze světlého damašku stojí až 40 K; ale to má na celý život.

Novějšího původu je lajblík (vesta), který se nepřišívá k sukni, ale je vždy samostatný. V předu zapíná se na hustou řadu knoflíků. Je docela jednoduchý.

Pás. Přes sukni, zástěru a živůtek vážou si ženy pás. Pásy jsou rozdílně provedeny. Nejrozšířenější je pás pletený (sak) z vlny, harasu, konopí, obyčejně barvy červené a tmavomodré, méně černé a žluté.

V okolí Piešťan začátkem XIX. stol. místo červených pletených pásů uvedly černé pásy listerové, jejichž vyšívané konce na fěrtoch v zadu rozkládají. Dnes je nosí již jen staré ženy. Nynější móda v Piešťanech pásu již nevyžaduje.

V Stankovcách (Trenčín) ženy mají několikero různých pásů v zásobě. Pásy černé nosí v postě a adventě, a staré ženy stále, červené (turecké) mladé ženy a panny v letě; světlé pásy (modré) nosí vždy i do roboty. Dívky opásávají se do roboty pouze tkanicí nebo pásikem.

V mnohých krajích dívky ani ženy pásu již nenosí.

Účesy dívek jsou jiné nežli u vdaných žen. „S holou hlavou“ (prostovlasou) choditi, vrkoče nositi, věncem se zdobiti, ať v mrazu ať v úpalu je výlučným právem a zároveň i odznakem ctnosti panen. Proto dívky, jež na poctivost zapomněly, nesmějí vrkočů nositi a musí vlasy si zahaliti, někde přímo čepcem pokrýti, jinač jim ženy násilně vrkoče ustřihnou a šátek nebo čepec na hlavu nasadí a pak již nikdy více nesmějí věnce nebo party na hlavu svou položiti. — Výjimku, že dívkám jest hanbou ukázati se s nepokrytou hlavou, nalézáme jenom v jižním Trenčansku a v severním Nitransku. Pravidlem je, že dívky chodí hlavně do kostela prostovlasé a jen proti chladu a horku, zvláště při robotě, chrání si hlavy ručníkem.

Aby vlasy pohromadě se držely a leskem se skvěly, mastí si je dívky máslem, medem, vepřovou (bravčovou) mastí, lojem, podliepkou (smola, máslo a vosk). Vlasy češou si hřebenem (kartáčem) „na hladko“ a předělují od prostřed čela na pútec (na chodníček, na dražku) a pak je po obou stranách přičesávají. Někde na čele a sluchách si je všelijak ozdobně upravují a v zadu je zaplétají do vrkočů „na troje“, „štvorno“, „paterno“, až „dvadsaterno“, což vše má svoje jména. Do vrkočů vplétají si barevné šňůrky a pak ozdobují vrkoče na konci aneb i v týle stužkami. Vrkoče často přitahují se pásem, aby po hřbetě neběhaly a svou mastnotou oděv nešpinily.

V Čáčově (Nitra) nevěsta připíná si na svatbu vlasy falešné. V Cerově (Hont) do nedávna dívky barvily si vlasy.

Ozdobou dívčí hlavy a též i odznakem panenství je venček, uvitý z květin přírodních, hlavně rozmarínu, myrty, muškátíku, aneb z umělých, koupených v krámě. Venček připravují si na vrch hlavy a chodí v něm do kostela, pak na svatbu a pohřeb jako družice.

Nejskvělejší ozdobou dívčí hlavy je parta. Kdysi byla parta na Slovensku všeobecně od dívek nošena, dnes již na mnoha místech zanikla, jen venček všude se zachoval. Parta je obyčejně užší — širší pruh, ozdobený vyšíváním, perlami, plíšky, špendlíky, zrcádky, penízky, stuhami a pod., v zadu se svazuje šňůrkou a ověšuje množstvím pestrobarevných stuh. Někde má též podobu cylindru, jinde koruny.

Věnec i partu začínají dívky na hlavu si stavěti, když se stávají dívkami, ve 13 — 16 roce.

Úprava vlasů u vdaných žen. Zbavování děvojských vlasů mladé nevěsty děje se po sňatku na svatbě za různých obřadů. Družba snímá jí s hlavy věnec nebo partu a rozplétá vlasy, které jí pak ženy ustřihnou a na zbylé upraví čepec. Vdané ženy, aby jim vlasů nebylo viděti, pečlivě si je zahalují zvláště v tyle. Někde stáčejí si vlasy do pletenic a uvazují na temeni hlavy, ale pravidelným zvykem jest natahovati a otáčeti vlasy na podlohy z rozličných látek a různých tvarů (drátky, dřívka, plíšky, šúlky), podle nichž i úprava vlasů svá jména má: na lúbok, na ihličku, na kotúčku, na kolečko, na obálku, na obálanicu, na kytku, na kytu, na vemä, na grguľu a j.

Úprava vlasů u žen je někde velice obtížná, pročež leckdy, zvláště v létě, když pro roboty není na to stihu, celý týden vlasů si nečešou a nepopravují.

Čepiec jest odznakem vdané ženy. Na Slovensku najde se množství čepců rozmanitých forem. Kde je úprava vlasů hladká, tam i čepec okrouhle přiléhá k hlavě a tam jest i nejmenší (Liptov, Brezová v Nitre), ale kde čepec musí zakrývati ještě i obruče a obaly rozličné velikosti a podoby, tam jest i forma a velkost čepce tomu přizpůsobena; vlastně všechny ty různé podklady vyvolány jsou, aby udržovaly čepec v jeho předepsané formě.

Čepec skládá se ze dvou dílů: z dienka a z náčelníka. Dienko pokrývá temeno hlavy a uschovává vlasy. Náčelník je pruh objímající vrch hlavy a sešit jest s dínkem. V předu směrem k obličeji ozdoben je náčelník pletenou nebo vyšívanou čipkou (krajkou), která někdy sama zastupuje náčelník (Liptov, Orava, Spiš). Často jest i celý čepec z krajek. Ve Spiši a ve Zvoleně jest kápka pouhý sáček síťkový. V Nitře, Prešpurku, Hontě, jsou čepce bohatě vyšívané bavlnou, hedbávím, zlatem a stříbrem. V některých krajích prešpurské a nitranské stolice mají na čepcích krajky, poskládané do vydutých záhybů na trúbelky; v Turci jsou náčelníky tak dlouhé (120 cm), až spadají skoro k pásu.

Šatka — ručník. Ve sváteční nebo slavnostné dni ženské zabalují si hlavu přes čepec dlouhým šátkem (dlhá šatka, dlhý ručník, pôlka, uteráč, dlhá hustka, plachôtka). Je to asi 3 až 4 metry dlouhý a 30 až 60 cm široký kus tkaniva, obyčejně lněného; ale bývají též z jiných látek, povždy barvy bílé. Konce této šatky zdobí vyšívání a krajky někdy velice skvostné. Jakožto znak vdané ženy nosí jej pravidelně mladé nevěsty a ženy, jen někde i dívky (Bošáca). V Mičiné (Zvolen), když svatební družina ubírá se pro mladou nevěstu, nesou na jedličce přivázaný dlouhý šátek, tam uteráč zvaný, jako znak své výpravy.

Dlouhé šátky ovinují si kolem hlavy z předu do zadu a vážou si je pak v tyle buď jednoduše anebo na sluky, zbývající části „konce“ spadají po zádech až hluboko pod pás. Novější móda již velí nebaliti si šátkem hlavy, nýbrž přehazují si jej od zadu na plece a otáčejí jej v předu okolo ramen.

V četných obcích nitranské stolice, když se kolem hlavy ovinutá pólka spustí na záda a užije se jí takto ke křtu, dostává jméno odevačka; pro tu potřebu však jest jinde roucho zvláštní.

Nošení dlouhých šátků (pólek) již na mnoha místech zaniklo, ačkoliv dříve, dokud ženy neznaly fabričních šátků, nosily je stále i do roboty.

Dnes skoro všeobecně rozšířenou pokrývkou hlavy jak u žen tak u dívek jest malá šatka — malý ručník (hustka). Je to ona mezinárodní rouška čtvercové formy, jež se v minulém století na Slovensku velice rozšířila na ujmu starobylých dlouhých šátků (ručníků). Názvy „šátek“ a „ručník“ značí totéž, pouze ve východních stolicích užívá se názvu „hustka“. Nejoblíbenější jsou červené („turecké“). Způsob vázání ručníků jest: pod bradou, ale v jižním Trenčíně a v severní Nitře vážou si je v tyle. Proti chladu bere se veľký ručník (hrubý ručník). Velký ručník býval povždy bílý, ale v novějším čase nosí se leckde již pestrobarevné z různých látek, též i vlněné vlniaky.

Pokrývkou hlavy jsou též prosteradla, jež nosí ženy v Trenčansku pravidelně, jako v púchovské dolině, kde na každý den mají plachtu a na svátek obrus a v kysúcké dolině presceralo. Ale i v ostatních krajích od deště nebo sněhu chrání se plachtami (obrusy), jež přehazují přes hlavu a zabalí se do nich až po paty, v předu si je rukama přidržujíce.

Jakožto obřadní roucho chrámové ze starých dob zachovala se ještě na mnoha místech v původní formě a úpravě odedza (odevačka, loktuša, úvodnica). Je to ze dvou půlí lněného plátna sešitá plachta podélní, na koncích vyšívaná a krajkou vroubená. Klade se od zadu k dříku přes ramena a konce visí v předu. Odedzí odívají se mladé nevěsty ke sňatku, k úvodu, kmotry ke křtu a matky na vázku. V Trenčanské Teplé na pohřbě jdou ženy z rodiny za rakví v odědzích (presteradlech).