ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na obloze literatury slovenské stkví se co hvězda první velikosti nesmrtelný básník Ján Hollý, jehož blahonosné působení a příkladný život národovcům slovenským nikdy dosť k nasledování představován býti nemůže. Ačkolvěk životopis J. Hollého ve více slovenských spisech už uveřejněn a tedy budoucnosti zachován jest:^[1] předce i z tohoto našeho Letopisu tím méně vystati může, čím jest více k přání, aby se ona mnohá, v posledních rokoch v rozličných časopisech saznamenaná, na rozšíření slávy jeho se vsťahující podujetí, v jeden celek spojila, a potomkům naším k snadnému nalezení zachovala.

Světlo života spatřil Ján Hollý 24. mar. 1785 v osadě Búr — Sv. — Mikuláši nedaleko Šaštína v horno-nitranské stolici ležící. Otec jeho Vavřinec a matka Alžbeta, rozená Blečák, pečliví o dobré vychování a vyšší vzdělání synka svého, dali ho nejprvé síce do Skalici, neskůr ale do Prešpurka do škol, kdež i gymnasialní běh s dobrým prospěchem dokončil. Roku 1802 do semeniště arcibiskupství ostrihomského co klerik přijat, libomudrcké a bohoslovecké nauky v Trnavě za šest roků poslouchal, a prázdný čas, jehož klerikům v semeništi, jestli jináče svědomitě povinnostěm svým zodpovídati chtějí, nemnoho zbývá, na vypracovaní rozličných menších, z částky podrobně tlačených básní vynakládal. Po dokončených bohosloveckých študiech 20. aug. 1808 za kněze posvěcen, poslán byl na kaplanku do Pobedíma, kde svůj úřad 14. okt. t. r. nastoupil, a takový do 22. dec. 1811 zastával. V Pobedímě se nejvíce s překládáním básní klassických zapodíval, jmenovite Virgiliovou „Aeneidu“ tu překládať započal. Nehoda, jenž ho v těchto časech, tedy ještě v mladistvém věku zachvátila, rozhodně působila na celé jeho živobytí. Když totižto k vybavování služeb božích z Pobedíma do filiálky Středy cez zalíté vodou pasínky na koni jezdívať přinucen byl, stalo se víckráte, že při ostré zimě celkem umáčen v chrámě povinnosti své odbýval, čehož následky byly, že často na celém těle přestydnuv, přitáhnul si neduh hostec v nohách, jehož se cez celý život ne jen zbaviti nemohel, ba právě v posledních rokoch nesnesitedelné bolesti snášeť musel.

S koncem výšjmenovaného roku přeložen byl na kaplanku do Frajštáku, kde mimo příkladného vybavování povinností svých, v překladě „Aeneidy“ a vypracování jiných menších básní pokračoval.

Roku 1814 od hraběte Josefa Erdődyho na faru Madunickou, v roztomilém považském údolí ležící, vyjmenován, nový svůj úřad zaujal. Utěšené považské okolí na básnického jeho ducha velmi zdařile působilo. Jmenovitě vítaný útulek ku skládání pověstných jeho písní poskytoval mu blízko osady spanilý hájik Mlíč nazvaný, a v tomto Dub nad jiné věkem i velikostí vynikající, pod kterým básne jeho z větší částky vypracovany jsou, jako to sám básník krásně vyslovuje ve své XXV. odě „Na Mlíč“:

a v XXXI. odě „Na Dub“:

Ludevít Štúr, byv jednou u Hollého na návštěvě, a nenalezna ho doma, pospíchal do Mlíče, aby ho tam překvapil. Prve však nežli se až k němu sblížil, zdaleka pomezi stromoví na něj patřil, jako hned svou bílošedou vážnou hlavu do hora pozdvihna, rozmýšlel; hned zase nápady své v papír naznačoval, a to vše pod holým nebem v úplné, toliko štěbotáním ptáctva, aneb šuštěním lehounkého větra přetrhované tichosti jarního a letního času, krásnou přírodou otočen. Pohled na pracovavšího takto pod dubem básníka musel býť naskutku romantický! Štúr aspoň o této návštěvě vždy, kedykolvěk o Hollém zmínka byla, s největším vytržením rozprával, a světoznámého pěvce „Iliady“ takto někdy v končinách hellenských básnívšího sobě představoval.

Po dokončeném mistrovském překladě „Aeneidy“ oddal se básník náš na neznámé posud Slovákům pole, vypracování obšírné původní epické básně „Svatopluk“ v dvanáctero spěvech, které dílo v bujarém věku svém od roku 1827 — 1830 tak zdařile provédel, že si tím samým počestné místo v řadu nejpřednějších básníků slovanských vyzískal. Moudrosť života a bohatá obrazotvornosť básníka je tu právě tak, jako v nesmrtelných dílech Homéra a Virgilia, jichž byl hodným následovníkem, vyslovena. Jeho opisy půtek vyrovnávají se líčení bojů recko-trojánských, a opis Černoboga, jako bránami pekelnými mostem cez noční mrákotu na pomezí světa vychází, jen někonečně vznešené opisy Miltona „V ztraceném ráji“ převyšují. — Nejspanilejší ale jsou jeho vesměs ze života vzaté obrazy, v kterých si s naší milou slovenčinou s podivuhodnou lehkostí pohrává, a spůsob smýšlení a jednání slovenského lidu nejvěrněji opisuje. Abych jen některé obrazy podal, uvázím hned z prvního spěvu místo, kde Svatopluka uvězněného takto hořekujicího líčí:

A v spěvě třetím takto Černobogovou opisuje modlu:

Aneb v spěvě čtvrtém na hrad Děvín ku Slavimírovi doletuje Černobog:

I „Svatopluk“ i „Aeneida“ a jiné z latinčiny a rečtiny přeložené básně byly po prvé nákladem kanonika někdy ostřihomského Jiřiho Palkoviče — známého překladatele biblie — na světlo vydany.

Od roku 1832 — 1835 pracoval Hollý hlavně na „Selankách“ v „Zore“ uveřejněných, a na „Cyrillo-Methodiadě“ vítězské básni, k níž i životopis těchž slovanských Apoštolů připojil. Roku 1836 vyhotovil novou hrdinskou báseň „Sláv“ v šestero spěvech, v které „o dávno zabudlých, a z vědomosti vyšlých prospěvuje bitkách, i hlavné otce našeho pozdnějším známé činí vítězství potomkům, od něho se zvúcím, a slavné méno dědícím.“

Ta sama krása a bohatosť myšlenek, srozumitelnosť a jadrnosť řeči, s kterou se „Svatopluk“ nad mnohé podobného druhu básně vynáší; i tuto utěšenou báseň ozdobuje; na důkaz toho ať slouží k. p. opis „pověsti“:

Anebo když rozhněvaného Bondora takto líčí:

Od roku 1837 — 1841 vyhotovil „Žalospěvy“, potom rozličné Ody a v metrum písaný katolický Spěvník. Roku 1839 překvapili břetislavští Slávové básnika našeho odou jemu věnovanou, z které na památku něco sděliť nebude od místa:

Na začátku měsice máje 1843 zachvátilo našeho pěvce veliké neštěstí, které i fárskému jeho úřadování konec učinilo. 3. máje totiž vypuknul v sousedním domě oheň, a v okamžení i faru zachvátil. Básník náš právě v spomenuté již nemoci postaven, nemoha se pred hrůzy plným nebezpečenstvím sám zachrániť, byl od jednoho mlatce z fary vynešen, a v blízko ležícím chrámě zložen; než i chrám byl v krátkém čase požářem zachvácen, a on tudy v novém života nebezpečenství. Poštěstilo se síce několik mužům i odtud ho vysvobodiť a na bezpečném místě konečně zložiť, ale již pozdě, poněvadž na celém těle popálen těžce ochořel, aniž se více, nájmě na oči, celkem zotaviti mohel. Tímto žalostivým osudem ku dálšímu fárskému úřadování nespůsobný, žádal u patřičné duchovní vrchnosti o propuštění z fary, a o slušnou pensii, která když mu ochotně povolena byla, opustil faru svou, v niž teměř 30 roků s příkladnou horlivostí úradoval, a 1. jul. 1843 k příteli a spolužáku svému Martinovi Lackovičovi farárovi, na Dobrou Vodu do odpočinku se odebral.

Hollého život domácí, jakový co farář v Madunicech vedel, byl naskrze jednoduchý. Po vybavení včasně ráno služeb božích, dohled nad hospodárstvím jiným zaněchaje, řádně se prácem svým básnickým oddával od jara až na podzim v Mlíči pod pověstným Dubem, a jen v tuhé zimě, aneb velmi nepříjemném čase v příbytku svém. Že se o hospodárství nevelmi staral, a přirozenou sobě vlídností každého pohostinský mileřád a přívětivě u sebe účastoval; zato si ani žádného jmění nenashromáždil, spokojen co opravdivý filosof, když jen ze dne na den své a svých potřeby poctivě zapraviti mohel. Faru s většími důchodkámi spojenou, ač mu taková od patronatu víckráte nabídnuta byla, přijati stále odporoval nájmě pro utěšený Mlíč, v kterém pracovať naskrze zvyknul, jako to v odě XXIV., kde rozvíjející se na jaro Mlíč opisuje, sám připomíná:

Po přesídlení na Dobrou Vodu do odpočinku, zbaven starostí, jakové s fárským úřadem spojeny jsou, spokojen veselý život trávil, a však starodávné zlé — lámaní údů — časteji ho pronasledovalo, ba i zrak jeho den co den slábnul. V těchto posledních, k prácem básnickým nepříznivých okolnostěch, nemohlo se již vypracování nějakého výtečnějšího díla od něho slušně očekávati; jen svůj rýmovaný, předtím ještě započatý katolický Spěvník tu na Dobré vodě dokončil.

V posledních letech života, aspoň z jeseni 1847, když jsem ho zde navštívil, byl již dočista oslepnutý. V malé tmavé, chatrným nářadím zaopatřené chýžce, u prostřed hrozného lámaní údů v posteli chudobnou peřinkou zakrytého, osamotnelého jsem naleznul velebného starečka. Tvář jeho se patrně vyjasnila, když jsem mu nejhlubší poklonu, co slavnému slovenskému patriarchovi i v jméně jiných Slovákův vyřídil, a o nejnovějších lit. pohybech slovenských, o níchž jen částeční vedomosť měl, vypravoval. Nevím zdáli náhodou, aneb zvěstováním radostných zpráv tehdejšího lit. slov. života působeno, dosť na tom, lámání údů jeho na ten čas přestalo, a on byl v stavě lůžko opustiť, a se mnou po jizbě sem i tam se procházeť. Celý den jsem uňho strávil, a když jsem se podvečer domů odebíral, daroval mi několik spisů českých básní, jmenovitě básně Šnaidrovy, v kterých utěšená báseň na umírající „Labuť“ jenž se takto končí:

poťažně na jeho život, neomýlně vlastní rukou, olovkem poznačená jest.

Bouřlivý rok 1848 bez úrazu přeletěl nad hlavou Hollého. Nebo ač množství maďarských dobrovolníků ku potlačení slovenského povstání k Březové a Myjavě pospíchajících i na Dobrou Vodu dorazilo, ač se i Lackovičovi farárovi vyhráželo; Hollého šediny žádným urážkám vystaveny nebyly.

Ze začátku roku 1849 již ani lůžko neopouštěl, byv starodávným neduhem takměř stále přenásledován. Zbavený nejdražšího daru přírody, zraku — k věčné mrákotě již za živa odsouzený — nevylečitelným neduhem až k usmrcení trápený, předce ne jen nezoufal, nybrž bystrosť ducha a spokojnosť s neodolatelným osudem svým až do posledního vzdechnutí zachoval. Ejhle totě moudrosť života! Totě praktická filosofie, bez které i nejostrovtipnější zpytatel Spinozy, Kanta, Hegela a veškerého hejna staro- i novověkých filosofů, žádné ceny a platnosti nemá.

Čtrnáctý april 1849, tedy právě den, když maďarský sněm v Debrecíně republiku, vlastně úplnou neodvislosť od habsburgského domu vyhlásil — trápnému životu slavného tatranského pěvce na vždy konec učinil. Málo jen kat. farárů, a některých zesnulého vroucných ctitelů se v náhlosti sejíti mohlo, poslední počestnosť smrtelným pozůstatkům jeho osobitně dokazovavších. Teprv když v tehdejším „Slov. Pozorníku“ žalostivá zpráva o smrti Hollého byla ve všeobecnou známosť uvedena, zalkali národovci slovenští nad pohrobením muže, jenž ku zvelebení zapadlé slávy Slováků toliknásobně přispíval.

Co se zevníterní postavy Hollého týče, byl on co pravý Búran, zrostu silného, obličeje červeného, vždy přívětivého, zaujímavého, při velikosti hlavy čela vysokého, stále vyjasněného, oka bystrého, šlechetnosť duše a hlubokého ználce přírody projevujícího. A tato krásná, přívětivá, na starosť sněhu podobnými sem tam lehounko, co stříbrné vlákna poletujícími vlasemi pokrytá hlava, v kom by ta tu nejvroucnější úctu oproti jemu nebyla probudila? Žáden spisovatel slovenský nestál v tak všeobecné vážnosti ne jen u krajanů svých, ale i u jinorodných spolubratrů našich, jak právě Hollý, čehož příčinu ne jen v obezřetném vystupování na poli literarném, nybrž i ve vlídnosti a spůsobu zacházení ve společenském životě hledati slušno.

Veškerá díla Hollého s podobizněmi: Josefa Belánského bystřického biskupa, a jeho samého vydana byla pod názvem: „Básňe Jána Hollého. Vydané od spolku milovníkov reči a literatury slovenskej. Ve 4 zvazkoch. V Budíňe literámi král. Univ. tiskárňe. 1842.“ — Rýmovaný spěvník ale, poslední po vyjítí básní dovršená práce, vydán jest pod názvem: „Katolický Spevník, obsahující pesňe na všecky výročité slavnosti, jako též pesňe o Svatých božích, a v rozličných časoch a potrebách. Od Jána Hollého. V Budíňe 1846.“ Ty samé písně osobitně in 4-o „Spevem a prôvodem organa opatrené. Od Martina Eliáša. Ve Vídni 1846.“