ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Památný pro Slovákův 11. máj 1854 k slavnému odhálení pomníka Hollého určený konečne zasvitnul. V úplné velebnosti své vystoupilo slunce do oblohy nebeské, ani nejmenší mrákavou nezkalené, jakoby též svou spokojenosť nad mimořádným tímto národním svátkem, z ducha svornosti a pravého vlastenectví pošlým, bylo chtělo vyjeviti. V městečku samém Dobré Vodě, ačprávě byl den robotný (čtvrtek), všecko jak v největší nějaký církevní svátek vyzíralo. Žáden tu nepracoval, žáden o všedných starostěch nerozmýšlel, nybrž se každý chystal svátečně zaoden, aby mohel bráti podíl na slavnosti, jenž se právě odbývati měla. Čím výše slunce vystupovalo, tím více hostů z rozličných blízkych i dalekých strán, peší i na vozech příbývalo, a tím samým i městečko hlukem a životem přichodících mimořádnou tvárnosť na sebe brálo. —

O 9. hod. svolával hlas zvonu obecenstvo do chrámu. Knězi, světští, literati, páni, chudobní, remeselníci, rolníci, katolíci, evanjelíci — v příkladné snášenlivosti — bráli podíl na slavnosti, jenž slavnými zádušnicemi (Sacrum de requiem) skrz M. Lackoviče místného děkana při četné assistenci držanými svůj počátek vzala. Po odbavení zádušníc držel J. Obermayer rovněž s assistencí sv. mši, tak zvané „Gloriosum“, načež mezi stálým vyzváněním, zvučením troub a rachocením bubnů slavný pochod z chrámu na hrobitov se pobíral. Když se na určité místo došlo, a obecenstvo ze všech stran pomník obklopilo, nejprv se dle předpisu církevních obřadů od M. Lackoviče vysvěcení pomníka vykonalo. Po dokončeném tomto vystoupil J. K. Viktorin zapisovatel a vyslance výboru, i držel nasledující krátkou řeč k shromážděnému obecenstvu:

„Vysoce vážené Shromáždění!

Když neuprositelný osud roku 1849 dne 14. dubna cnostnému a blahonosnému životu Jána Hollého, proslulého tatranského pěvce na vždy konec učinil; i hned mnozí národovci slovenští, zvěčnělého vroucní ctitelé o tom přemýšleli, aby se hrob tohoto o národ náš a člověčenstvo vysoce zasloužilého muže, pomníkem dobrovolnými oběťmi vystaviti se majícím, co znakem národní vděčnosti a drahé památky, ozdobil. Mezitím tehdejší ještě bouřlivé okolnosti a rozjitřené mysle nebyly příznivé k vyslovení návrhu, jehož provedení časy pokojné a mysle ustálené požadovalo. Odkládalo se tedy, počem všetci lepší duchové slovenští bez výminky toužili, až do roku padesátého, v němž dozralá, potud jen soukromně pěstovaná myšlénka do veřejnosti přešla, a „provolání na národ slovenský“, aby se výtečnému básníkovi Jánovi Hollému dobrovolnými příspěvky pomník na jeho hrobě postavil, teměř současně ve dvůch slovenských časopisech uveřejněno bylo. Od té doby až podnes čtyri roky uplynouly, cez který čas všemožně se vynasnažovali národovci naší, aby se tolik příspevků, kolik k vystavení skromného aspoň pomníka nevyhnutelně třeba, shromáždilo. Ustávání rodoľubců slovenských nezůstalo bez žádoucího prospěchu, nebo ač ne přiměraně k zásluhám zvěčnělého, předce tolik shromážděno jest, že se k provedení díla přikročiti mohlo. Poněvadž ale k tomuto poslednímu nikdo se vlastně nepřibíral, áno i veřejné vyzvaní jistých o národ jináče zasloužilých mužů zůstalo bez výsledku; proto někteří v Pešť-Budíně bydlící Slované vlastní pohnutkou a společným usrozuměním na tom se konečně usnesli, aby z pomezi sebe vyvolili údy, jenžby záležitosť tu k žádoucímu uskutečnění dovedli. Tak povstal minulého roku „Výbor pro vystavení pomníka Jánovi Hollému“ z osob Vašnostěm známých pozůstávající, který jak náhle cestou slav. přednostenstva stolici horno-nitranské od vys. místodržitelstva potvrzen byl, i hned k práci přikročil, a celou záležitosť pod svou správu a odpovědnosť přejal.

Ta pohodelná okolnosť, že na místě, kde se pomník stavěti měl, k tomu potřebný material a zběhlí mistrové, — že na místě a v blízkém okolí zvěčnělého básníka osobní přátelé, jichž dohlídání práce svěřena byla, se nacházeli; — a konečně, že i pověstný sochář L. Dunajský více z vlastenectví nežli z hmotných ohledů věci té se svědomitě zaujal, — tyto pravím pohodelné okolnosti toliko spůsobily, že se obtížná jináče práce v dosť krátkém čase uskutečniť mohla.

Nakolik všeobecnému očekávání zadosť učineno jest, nepatří ke mne soud vynášeti: tolik ale s dobrým svědomím tvrdiť mohu, že výbor těch jedině prostředků k dosáhnutí cíle užíval, které po náležitém rozvážení za nejprospěšnější a nejpřiměranější uznal.

Účty z peněz, které výbor pod svou odpovědnosť přejal, budou, pro váž. slov. Obecenstvo cestou novin, pro příslušnou vrchnosť ale zvláště, jakož z vyššího místa naloženo, v krátkém čase složeny.

Tak tedy dílo, k jehož provedení výbor sestaven byl, jest dokonáno, i odevzdává se tímto veřejnosti, co dílo z národních obětí pošlé a ducha svornosti hlasající.

A nyní Slovútní Pánové! kteří jste se ku této slavné příležitosti, co repraesentanti oněch šlechetných národovců, jichž oběťmi toto Bohu i lidem milé podniknutí uskutečněno jest, shromáždili; přijmite již po předku odstoupení onoho výboru, v jehož jméně mluvím, a jehož okres činnosti po složených účtech celkem přestává. —

Smrtelným pozůstatkům zesnulého věčný pokoj! a duchu jeho někonečná sláva!!!“

Po dokončení této řeči zazněla hudba a třikrát hromovité „Sláva“ ku poctě nesmrtelného básníka. Potom následovala píseň, v hojném počtu obecenstvu rozdaná, a s průvodem hudby od všech přítomných odspěvovaná pod názvem:

*

Sotví poslední zvuky spěvu tohoto odzněly, vystoupil J. Palárik úd výboru, a držel k napnutému obecenstvu řeč, jako následuje:

„Milí Páni! Nábožný Zástupě!

Keď na tomto svätom miestě, medzi hrobámi mrtvých, kde všetko jedině pokoru a smutok dýcha, kde každý kopec, každá hrobľa, každá teměr hruda země slzami ľudskými porosená jedině na srdca žalosť, na poslední všetkého koniec, na pominutelnosť, na smrť, na nicotu upomína, — keď pravím na tomto miestě smutku a pokory dnes veselšie tváre, prítomnosť vážnych hosťov, sbory vel. duchovenstva a znaky jakejsi riedkej, neobyčajnej, radostnej slavnosti spatrujem: cit podivenia zaujíma srdce moje a pýtam sä mimovoľně: čo je za príčina tohoto neobyčajného výjavu? — Ale neidem sä diviť Páni! bo hľa! uhliedam tu jeden hrob, ozdobený novým, nádherným pomníkom, ktorý mä živo upamätuje, že nie všetko s hrobom sä končí, nie všetko sä míňa, nie všetko je neuprositelnej smrti podrobeno; jeden hrob, chovajúci v sebě zpráchnivelé kosti jednoho velikého muža, ktorý vo svojích výtečných dielach vyriekol (Oda IX.), i skutkámi splnil na sebě: že

Tak jest Páni! cnosť jedině a zásluha jest to, čo nám z toho veľkého muža, rozumiem Jána Hollého, slavného spisovateľa slov. pozústalo. Nie teda celý pominul, nie celý do hrobu sklesnul; — „smrť vzala len smrtné a k čomu právo mala“ ale jeho duch, jeho cnosť, jeho zásluha, — v nebi ovšem koruny věčnej slávy hodná — ale i tu na zemi v národě živá, věčně oslávená zostane, ktorej sä dnes verejná pocta a veleba slavným spôsobom preukazuje, když sä tento nádherný pomník od vďačného národa slov. na jeho hrob kladie. Či teda nemáme v duchu zaplesať pri tomto víťazstvě cnosti a zásluhy nad smrťou? či nemajú srdcá naše radost pocítiť, keď sä už i na tomto světě cnosti a zásluhe podlužná úcta a odměna dáva? Odstúp teda na chvílu všeliký bôľ a zármutok z tohoto miesta žialu a truchlenia ľudského; zaplesaj so mnou nábožný zástupě; zaplesajte i vy truchlé hroby, svědkovia tohoto radostného sviatku cnosti a zásluhe posväteného! Bo v skutku Páni! cnosť a zásluha je to, ktorú uctiť, osláviť a zvelebiť i vy z bližšieho okolia, i my z ďaleka sme prišli. Cnosť a zásluha je to, ktorej dnes národ slovenský verejnú poklonu robí, a pomník svojej hlubokej úcty a vďačnosti jej stavia.

Neidem tuná opisovať tie krásne cnosti, ktorými nebožtík Ján Hollý, jako člověk, občan, kresťan, jako horlivý kňaz — bývalý nekdy farár madunický — v běhu života svého vynikal; — lebo tieto, ovšem skvělé, všelikej úcty a odměny hodné — v knihe života věčného zapísané, jedině tam v tej lepšej vlasti nebeskej dostatočně uznané, oceněné a věčnou radosťou a slávou odměněné byť môžu: já toliko do povahy beriem jednu jeho cnosť a zásluhu, ktorú veliký onen muž — sťa výtečný spisovateľ slovenský o osvětu a vzdělanosť, a tým i o duchovné a hmotné blaho celého národa slovenského položil, stanúc sä v ohľadě tomto velikým dobrodincom celého národa, — ktorejžto jeho cnosti a zásluhe spisovateľskej dnešná úcta, od vďačných rodákov v tomto pomníku preukázaná, právom prislúcha.

Hovorím teda: Ján Hollý byl slavným spěvcom, výtečným spisovateľom a vzdělávateľom národa slovenského; a keď to hovorím, neidem to dôvodami dokazovať; bo myslím, nikdo tu není medzi námi, ktorýby túto jeho cnosť a zásluhu — od všetkých do věci sä rozumějúcich, áno i od samých učených cudzincov uznanú do pochybnosti bral; lež keď to hovorím, teda chcem s tým poviedať: že on byl velikým celého národa slovenského dobrodincom; ponajprv preto, že dobroděnie, ktoré on národu preukázal, je v ceně svojej veliké, neocenitelné; bo osvěta a vzdělanosť, ktorú on výtečnými dielamí svojími v národě rozšíroval, je základ všelikého blaha národov; — po druhé preto, že dobroděnie to v obsahu a rozťaženosti svojej nie len jednotlivých ľudí, jednotlivé rodiny a obce, lež celý národ slovenský obsahuje a jeho blahobyt znamenitě napomáha, a síce nie len prítomně, lež i budúcně u bližšieho i dalšieho potomstva; lebo kniha napísaná zostáva, z rúk do rúk, z pokolenia na pokolenie, od potomstva na potomstvo prechádza, vždy ten samý, blahodějný, spasonosný, oblažujúci účinok v národě pôsobiac. Dobré nauky v knihách zložené stávajú sä tak rečeno věčným národa — a s časom i celého člověčenstva pokladom, bohatstvom, slávou, věčně trvajúcou pokladnicou osvěty a vzdělanosti a nevyčerpatelnou studnicou duchovného i hmotného blaha národov.

Áno všetko, čo jest veľkého, krásneho, vzněšeného, božského, člověčenstvo oblažujúceho, — to sä jedině s pomocou dobrého spisovateľstva do života s prospěchom uviesť a uskutočniť môže. Preto i sám Bôh k uskutočněniu svätých svojích cielov, k založeniu kráľovstva svojeho na zemi, spísovateľstvo sebě za hlavný nástroj vyvolil — sväté knihy starého i nového Zákona — tento najdrahší poklad člověčenstva, sú toho dôkazom. A preto čo sú pre církev božiu proroci, apoštoli, evangelisté, a svätí otcovia: to sú v poťahu na každý národ jeho dobrí, národní spisovateli, ktorým svoju osvětu a vzdělanosť poďakovať má. Zdáliž teda dobrý spisovateľ není velikým dobrodincom národa svojeho? a zdáliž jako taký nezasluhuje všelikú úctu a povďačnosť od národa svojeho, za ktorého blaho a rozkvět pracujúc, žiadneho unovania a napnutia síl svojích, žiadnych obětí neľutujúc, všeliké schopnosti a hrivně od Boha sebě udělené, áno celý život svoj vzdělaniu, pozdviženiu a oblaženiu národa svojeho věnujúc, tak krásne dôkazy lásky svojej k Bohu a k člověčenstvu dáva. A hľa Páni! i náš věčnej pamäti Ján Hollý, jest takým velikým dobrodincom národa slovenského; i on všetko svoje tomuto vzněšenému, krásnemu cielu — láske k Bohu a národu svojemu věnoval — i on jest jeden z tých mužov, ktorých, jako Isaias hovorí „povolal Bôh od života matky jejich, a učinil jazyk jejich podobný meču ostrému, a vypustil ích jako strelu ohnivú, aby byli služebníci jeho k pozdviženiu pokolení Jakubových.“ A preto Páni! jestli všetké vzdělané národy svojich výtečných spisovateľov ctia, a ména jejich i pamiatku po smrti nádhernými pomníkami, mauseolmi, pantheonmi zvelebujú, oslavujú, zvěčňujú: teda jedině my Slováci nevěděli by sme oceniť to veliké dobroděnie, ktoré Jánovi Hollému, najvýtečnějšiemu posaváď spisovateľstva slovenského zvelebovateľovi poďakovať máme? Odstúp to — tu už hľa na jeho hrobě stojí pomník našej povďačnej uznalosti a hlubokej úcty; — nech „rozumějú jazyci“ a dozvědia sä národy, že už i Slovák do rädu vzdělanějších národov vstupuje, priznávajúc sä ku svojej osvětě a vzdělanosti, ktorú svojím spisovateľom poďakovať má.

Nášmu ale výtečnému básnikovi, o národ svoj vysoko zaslúžilému Jánu Hollému nech zahučí „věčnája pamäť“ a „sláva“!!!

Zvuky hudby opětně zazněly, i třikrát hlučné, z hlubín duší všech přítomných pocházející „Sláva!“ Zatím následovala:

Vážný nápěv a zdařile vyslovená myšlénka písně této tak pohnula přítomných národovcův, že se sotví spozorovalo oko, kteréby slzemi radosti v naději na lepší pro Slovákův časy, nebylo zmáčeno bývalo.

S končením písně navrátilo se zas veškeré obecenstvo v slavném pochodu do chrámu, aby, jak slavnosť v chrámě svůj počátek vzala, tak i tam dovršena byla.

O jedné hodině z poledne následoval pohostinský oběd, a sice štědrostí M. Lackoviče ve fárském příbytku, liberalností ale J. Obermayera a L. Krchňáka pro ostatních početných hostův, kteří pro nedostatek místa ve faře účastovaní býti nemohli, v zeleném „pod lipou.“ Že se pod obědem rozličné zdravice, jmenovitě od L. Štúra, Hurbana, Kišky, Čunderlíka, Obermayera, Tamaškoviče, Palárika a jiných připíjely, samo sebou se rozumí. Nejkrásnější výjev ale byl, když v prostřed vtipně přednesené zdravici skrz J. Obermayera, slečna Milica Jurkovič, zasloužilého umělce L. Dunajského lipovým věncem, co znakem všeobecné uznalosti za jeho bezžistné ustávaní a práce, korunovala. Umělec sám nevyslovnou radostí naplněn, sotví k slovu přijíti mohel, okamžení to za nejkrásnější v živote svém vyhlášeje. —

Před odchodem z Dobré Vody jistě si každý z přítomných ještě jednou pomník dobře ohlednul, na jehož pohled v srdci opravdivého národovce tak rozličné myšlénky povstávají!

Tí jednotlivcové, a nájmě literati slovenští, kteří ku této neobyčejné slávnosti snad přijíti mohli, a přijíti zanedbali, mohou toho věčně litovati. Zanedbali co se více vynahraditi nedá; nebo kdo nám poví, od kedy tak vážné, mnohovýznamné a pronikavé národní slávnosti nebylo na Slovensku?…