Anglické listy

Nuže, viděl jsem vše: viděl jsem hory a jezera, moře, pastviny i kraje podobné zahradám; jen pořádný anglický les jsem neviděl, neboť tady, abych tak řekl, pro samé stromy nemají les. I rozjel jsem se na místo, kde je na mapě „Dartmoor Forest“ čili hvozd Dartmoorský; m.imoto Dartmoor je, neklamu-li se v literární historii, oblast Baskerwillského psa. Cestou jsem se podíval, odkud vyjela Hispaniola na Stevensonův Ostrov pokladů; je to v Bristolu, nejspíš u toho mostu, kde stála ta briga^[78] vonící pomeranči. Jinak v Bristolu není docela nic, leda pěkný kostel, kde bylo zrovna nějaké modlení, katedrála, kde také byla právě pobožnost se zpěvy a kázáním, a konečně starý špitál, kde jsem si nakreslil vousatou karyatidu, chiméru s plnovousem, což je na Bristol dosti zajímavé.

V Exeteru mne přepadla anglická neděle spojená s deštěm. Exeterská neděle je tak důkladná a svatá, že i kostely jsou zavřeny, a pokud se tělesného blaha týče, tedy pocestný pohrdnuvší studenými brambory musí jít spát s hladovým břichem; nevím, jakou zvláštní radost má z toho exeterský Hospodin. Jinak je to pěkné město s příjemným a tichým deštěm a starými anglickými domy, k nimž se ještě vrátím; neboť nyní spěchám do Dartmoorského lesa.

Jede se tam po krásně vinutých silnicích přes oblé kopečky tím nejhuňatěji zeleným krajem, kde jsou nejhustší živé ploty, největší ovce a nejvíc brečťanu, houštin a hlohu a nejkošatější stromy a chalupy kryté nejtlustšími došky, jaké jsem kdy viděl. Takový starý strom v Devonshiru je kompaktní jako skála a dokonalý jako socha. Pak přijdou táhlé, holé, opuštěné kopce bez jediného stromečku; to je Dartmoorský hvozd. Tu a tam trčí ve vřesové samotě navršený žulový balvan jako oltář jakýchsi obrů nebo praještěrů; to jsou „tors“,^[79] abyste věděli. Někdy mezi vřesem protéká červený potůček, začerná se propadlá tůně, zasvítí porostlá mokřina; prý v ní beze stopy zapadne jezdec i s koněm, ale já jsem to nemohl zkusit, protože jsem neměl koně. Nízká temena se zatahují, nevím, padají-li to plouhavé mraky nebo dýmá-li věčně prýštící země; mlžný závoj deště zastře oblast žuly a močálů, mraky se těžce sbalují a tragický přísvit odhalí na chvíli pustá lada vřesu, jalovce a kapradí, jež bývala kdysi neproniknutelným hvozdem.

Co to je v člověku, že vidí-li takovou končinu hrůzy a stesku, zatají se v něm dech… že je to krásné?

Nahoru a dolů, nahoru a dolů zeleným Devonem mezi dvěma zdmi živého plotu, jenž čtverečkuje širý kraj jako u nás vonné mezičky, a pořád mezi starými stromy, mezi moudrýma očima stád, nahoru a dolů k červenému pobřeží Devonu.