ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hanbil bych se, kdybych nebyl v zoo a v Kew Gardens; neboť máš znáti všecko. I viděl jsem koupat se slony a pardály vyhřívat hebká břicha ve večerním slunci, nakoukl jsem do strašlivé huby hrochovy, podobné obrovským hovězím plicím, divil jsem se žirafám, jež se usmívají útle a rezervovaně jako stárnoucí slečny, koukal jsem, jak spí lev, jak se pojímají opice a orang-utang si dává na hlavu koš jako my lidé klobouk; indický páv pro mne rozevřel ocas a točil se hrabaje vyzývavě pařátem, ryby v akváriu zářily duhovými barvami a nosorožec zdál se vězet v kůži, která byla šita na hovado ještě větší. Dost už, až dost jsem toho vypočítal; už nechci nic víc vidět.

Avšak ježto jsem onehdy neuměl nakreslit zpaměti jelena, běžel jsem do Richmond Parku, kde jsou jich celá stáda. Blíží se bez okolků k lidem, dávajíce přednost vegetariánům. Ač trefit jelena je úkol dosti těžký, podařilo se mi nakreslit celé stádo. Za nimi prodléval v trávě párek milenců; nepojal jsem je do svého obrázku, neboť to, co dělali, dělávají u nás milenci také, jenomže ne tak veřejně.

Zaléval jsem se potem v tropických sklenících v Kew mezi palmami, liánami a vším, čím bují bláznivá země; byl jsem se podívat na vojáka, jenž v ohromné beranici a červeném kabátě běhá před Towerem a při každém obratu tak divně vám zadupe, jako když pes hrabe zadníma nohama v písku; nevím, k jaké historické události se vztahuje tento zvláštní zvyk. Byl jsem u Madame Tussaud’s.

Madame Tussaud’s je muzeum slavných lidí, totiž jejich voskových figur. Je tam královská rodina (také král Alfons,^[19] poněkud zachvácený od molů), Macdonaldovo ministerstvo,^[20] francouzští prezidenti, Dickens a Kipling, maršálové, slečna Lenglenová,^[21] vynikající vrahové z posledního století a památky po Napoleonovi, jako jeho ponožky, opasek a klobouk, dále je tam na místě hanby císař Vilém a František Josef, na svůj věk stále ještě svěže vypadající. U jedné zvláště podařené figuríny pána v cylindru jsem se zastavil a hledal jsem v katalogu, kdo to je; najednou se pán s cylindrem pohnul a odešel; bylo to příšerné. Za chvíli dvě slečny hledaly v katalogu, koho představuji já. U Madame Tussaud’s jsem učinil poněkud nepříjemný poznatek; buď jsem zcela neschopen číst v lidských tvářích, nebo fyziognomie klamou. Tak například mne na první pohled zaujal sedící pán s kozí bradou, číslo 12; v katalogu jsem našel: „12. Thomas Neill Cream, popraven 1892. Otrávil strychninem Matildu Cloverovou. Byl také obviněn z vraždy tří jiných žen.“ Vskutku, jeho tvář je velmi podezřelá. Číslo 13, Franz Müller, zavraždil pana Briggse ve vlaku, hm. Číslo 20, oholený pán, vypadající téměř honetně: Arthur Devereux, popraven 1905, zvaný „kufrový vrah“, ježto ukrýval mrtvoly svých obětí po kufrech. Děsné. Číslo 21, — ne, tento ctihodný kněz nemůže být „paní Dyerová, readingská vražednice nemluvňat“. Shledávám, že jsem si spletl stránky katalogu, a jsem nucen opravit své dojmy; sedící pán číslo 12 je jenom Bernard Shaw, číslo 13 je Louis Blériot^[22] a číslo 20 je prostě Guglielmo Marconi.^[23]

Už nikdy nebudu posuzovat lidi podle tváří.