Bajky

^[1]

Bylo to psisko jako rukavice, s žabíma očima a na tenkých nožičkách, jež titěrně zvedalo, jako by věčně zábly. Do jeho staré, pitomé hlavy se nevešlo nic jiného nežli jméno Pucinek a vědomí, že udělat loužičku je věc, která se tresce.

Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa, a těžký, hučící, crčící příval se vylil masivním proudem; v té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo v žluté jezero, jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku, vyrývajíc hluboké struhy.

V tu chvíli capalo psisko se schodů; a když uvidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka:

„Pane, pane, potrestej mne: to já jsem udělal tu velikou loužičku.“