E-mail (povinné):

Karel Drož:
Tatry

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 20 čitateľov

Cesta do Pěnin

Jeżliś kochał, walczył, wierzył, poznał prawdę — stwierdzył w czynach; przebrnał morze — świat przemierzył, poznaj jeszcze łódź w Pieninach. Pol.

Dolinou novotržskou

Před několika lety svedl mne mladý Eskulapův synek, dr. Grzegórz Baczyński, k cestě ze Zakopaného do lázní Šťavnických. Uměl tak pěkně deklamovati verše Polovy:

Jeżliś kochał, walczył, wierzył poznał prawdę — stwierdzył w czynach; przebrnąl morze — świat przemierzył, poznaj jeszcze łódž w Pieninach —

a tak výmluvně přednosti svého vozíku (byl pro polské „gościńce“ [silnice] zvláště konstruován!) vychvalovati, že jsem neodolal.

Vyjeli jsme záhy z rána v neděli a po jízdě asi tříhodinné dorazili do Nového Trhu (Nowy Targ). Právě vyzváněli na mši, když ryzky naše bídnou, ze dřevěných chatek slepenou ulicí hnaly na ohromné náměstí. Tu spatřili jsme několik pyšných kamenných domův, úplně „komfortovaných“ (i komíny měly). V chýžích dřevěných kouř odchází skulinami pod hřebenem anebo zvláštními otvory ve střeše. Na náměstí krčí se radnice, kterou jsem považoval za akcisní boudu, dokud jsem nespatřil hrdý nápis: „Magistrat król. wolnego miasta Nowego Targu“.[60]

Zastavili jsme v „hôtelu“ Herzově a po krátkém zotavení vyšli hledat kostela. Nebylo to nesnadné; mohli jsme se prostě přidržeti ztepilé dívčiny, která se silnou modlitební knihou patrně do chrámu spěchala.

„Jaký to krásný, vkusný oděv!“ zvolal jsem překvapen.

„Pojďme blíže!“ vybízel doktor. „I mne studie krojové zajímají.“

Nezdržel jsem se úsměvu, vida, kam šilhá.

„Hle, tento zelený živůtek (gorset) po krajích tkalounem obšitý, k tělu jak ulitý, ňadra sotva dopola přikrývá; jak půvaby jejich zvyšuje a přece příliš netiskne! Ze předu zapíná se sponkami (haftkami). Květovaná „spodnica“ je široká, husto skládaná, ozdobená kratší zástěrkou mušelínovou (fartuszek). Zpod závoje (rąbek), jenž splývá s hlavy (někdy s ramenou) až k zemi, třpytí se nákrční ozdoby. A což ty žluté malé boty s vysokými blyštivými podkovečkami, nejsou-li pro tu rozkošnou nožku jako stvořeny!“

„Také účes hlavy se mi líbí!“ odpovídal jsem. „Čistě uhlazené vlasy rozděleny jsou stezičkou na dvě strany a spleteny ve vrkoč (warkocz), splývající po plecích. Z něho vine se stužka amarantová.“

„A košilka je perkálová?“ zpytoval pan Řehoř dále. „Je bez límce, vystřižena na plecích i prsou, tkaničkou stažená, s rukávy širokými při ruce sebranými a obšitými i zavázanými červenou stužkou. A pleť jak jemná a bílá. Však také žádná panenka nevystaví za práce svých lící žhavým paprskům podhalanského slunce. Plátěným šátečkem zastírají si čelo i celou tvář a toliko blyštivé oči vyzírají na chodce.“

Nevím, jakého stupně byl by dosáhl enthusiasmus mého přítele, kdybychom nebyli již stáli před kostelem, kam spěšným krokem góralka se utekla před jeho badatelským pozorováním.

Podhalskie dziéweczki héj! jako sarneczki (srnky); a z dołów (nížin) wargule,[61] tylko skrobać grule (brambory).

Tak pobručoval rozpustilý doktůrek již v samém průjezdě zvonice, kterou se prochází na bývalý hřbitov a do kostela.

Chrám sv. Kateřiny původem svým sáhá až do času Kazimíra Velikého. Roku 1655 vypálili jej Švédové, roku 1794 opět vyhořel. Dnes je to stavba nevkusná. Neveliká loď chrámová přeplněna jest oltáři, obrazy a obrázky, mrzáckými sochami, kříži, korouhvemi a prapory. Na všem je silná vrstva pozlátka a prachu. Sv. Kateřina na hlavním oltáři již před restaurací byla dílem ceny prostřední; nyní se obraz Leksyckého vymyká kritice.

Jest v polských kostelích pěkný obyčej, že lid přede mší zpívá. Zpěv i nás při vstupu uvítal. K písni dobře by se byla tančila mazurka. Člověk našinec z kraje velebných chorálů chrámových sotva chápe opravdovou onu zbožnosť, se kterou lid veselé ty písně ze sbírky „Zlotego oltarza“ zpívá.

Ve chrámě více bylo žen a dívek než mužův a jinochů. Kroj dívčí výše popsaný spatřil jsem jen výjimečně; druhdy byl obecný.[62] Ženy měly hlavu otočenu šátkem (chustka), jehož zadní čásť úpravně rozšířeným koncem spadala na šíji. Hezkých obličejův a lepotvarných postav viděli jsme poskrovnu. Muži naproti tomu skoro vesměs jsou slični. Škoda, že starobylý vkusný kroj góralů tatranských přichází u nich v zapomenutí. V kostele měli většinou dlouhé, hnědé kabáty z hrubého sukna, které byly ozdobeny na límci, v rukávech a v boku (kde jsou postranní kapsy) červenými tkalouny. Kabáty dosahovaly až k vysokým botám, v nichž vězely spodky. Nízký okrouhlý klobouk, téže barvy jako kabát, obtočen byl červenou stužkou.

Z kostela vyhnalo nás „kropení“ svěcenou vodou, které se provádí způsobem velice originálním. Ve veliké měděnici nosí góral před ctihodným plebanem svěcenou vodu. Kněz třímá pravicí chvoště asi metr dlouhé (nevím z rýže-li neb hoblovaček svázané), a to namočí do svěcené vody a kropí. Ne krůpěje, ale proudy vodní řinou se na ubohé věřící. Některým jonákům, kteří měli obličej a ruce tak krásně umyté jako vidlice u pece, přišel zajisté ten svěcený déšť vhod…

V Novém Trhu jest ještě malý dřevěný kostelík sv. Anny, jenž (dle pověsti) vystavěn byl od zbojníků r. 1219. Zbožní lupičové zaopatřili prý také obraz na hlavním oltáři — ukradli jej kdesi v Uhrách.

Odpoledne vydali jsme se na další cestu k Pěninám. Pohodlná, tu a tam starými vrbami vroubená silnice, vine se na březích rychlotokého Dunajce. Na severu od zelenovodých proudů jeho zdvíhá se zvolna, v ladných zaokrouhlených obrysech nevysoké karpatské předhoří, jehož východní, odtud neviditelná čásť sluje Pěninami. Hory tyto značí směr naší cesty. Na úpatí jejich roztroušeny jsou neveliké vísky, chudá kamenitá pole a zelené luhy. Výš odstiňují se černé močály a pusté kamenité mýtiny od bujnokvětých polan. Tam bývaly ještě před půl stoletím hvozdy tak divoké, že neprodrala se jimi noha lidská. Dnes černí lesové zdobí jen temena a vrcholy horské.

Minuvše ves Vaksmund blížíme se k Łopušné, dědince, již zvěčnil Severyn Goszczyński ve svém „Dzienniku podróźy do Tatrów.“ Ze silnice vidíme útulný dvorec, kde básník od 1. května až asi do listopadu l. 1832 meškal. Šlechtické dvory polské velmi jsou si podobny. Łopušanský dům panský je rozsáhlá vysokostřechá budova, pamatující na fary z doby tereziánské; průčelí zdobí krytý pavlan s lavičkami. Před domem šíří se prostranné nádvoří (dziedziniec) s menším domem na levo, ve kterém je kuchyně a obydlí sluhův (oficynka); na pravo rozkládají se budovy hospodářské. Vysoké jasany zastiňují průčelí i boky dvorce, vzadu šumí sad zelený.

… Wszystko tak jak było, tylko się ku starości więcéj pochyliło.

I prastarý modřínový kostelíček łopušanský (na jednom břevně vydlabán je letopočet 1240) dosud zachvívá se zpěvy zbožnými.

V okolí zdejším rozšířeno je mnoho pověr (zabobonów), pověstí, legend a zkazek, jež Goszczyński zaznamenal. Pro mne bylo zajímavo slyšeti je z úst našeho kočího Józka, rodáka łopušanského, s nepatrnými versemi.

Ptal jsem se na jeskyni dziwoźon, které tu dle pověsti hlavní sídlo mívaly. Józek ukázal mi na nevysokou Małogóru; ve příkrém boku této hory nad potokem Łopušnou ukrývá se jeskyně balvany polo zavalená.

Ďábel dle názoru zdejšího lidu odívá se krojem německým. Svědčí o tom tato příhoda: V bukovině łopušanské právě na den sv. Petra a Pavla ukázal se ďábel a byl přioděn jako Němec. Zvolna prošel mezi dobytkem a vkročiv do lesa, nasekl vyrostlý javor. Kdokoliv chtěl později javor ten poraziti, zmrzačil se. Nejeden strom podobně naseknutý nalézá se v horách. Góralé se střehou, zvláště brzy po vzpomenutém svátku, takových stromů káceti.

Do Harklové (Charklowa), nejbližší to vsi za Łopušnou, přijel ke kováři v pozdní noci kočár, tažený šesti statnými vranci. Kočár vyjel z Dunajce a seděl v něm pán ustrojený po německu. Kočího neměl. Zastavil se před kovárnou, neboť jeden kůň ztratil podkovníček. Když kovář podkovu přibíjel, poznal, že byla ze zlata. Pán místo peněz dal kováři ručnici a pádil dále silnicí. Od toho času divný se stal z kováře střelec. Zastřeluje takové čtvernožce a ptáky, kterých dosud nikdo nespatřil v celém kraji góralském…

Zatím co Józek bavil nás těmito a jinými ještě příběhy, minuli jsme Harklovou a vjížděli do Dubna (Dębno). Žilobití těchto a následujících osad soustředilo se u silnice. Jenom tu byly nízké dřevěné chaty s malými čtverhrannými okénky a nepatrnými zahrádkami, v nichž rostl slez, nezbytná máta a něco zeleniny, v řadu sestaveny. Jinde není po pravidelnosti ani sledu. Chaloupky rozběhly se daleko od sebe po rovinatých nivách aneb ukryly se v hustolesém úpatí horském. Každá z těch vesniček měla svůj šedý kostelíček a několik zpráchnivělých „božích muk“. Ze všech těch osad spatřiti lze Tatry, any věží se k nebesům. Časem ztrácejí se v bělošedých oblacích, časem temnají se v mocných obrysech na modré klenbě vyjasněné oblohy. Když bílé mlhy ze šedých, sněhem stříbřených temen horských vznášejí se k nebesům, tu Tatry podobají se ohromným oltářům starých bohův…

Za Dubnem ústí se do Dunajce Białka, jejíž čisté vody valí se z Mořského oka. Z Uher vítá nás starobylá věž ve Frydmaně. Koně cválají, jako by tušili, že čeká je delší odpočinek; oblaky prašné zdvihají se za vozíkem, psi z celých Maňov letí za námi štěkajíce. Doktor mi ukazuje maňovský kostelíček, který po dvakráte zvodnělým Dunajcem byl zničen. Nikdo by té dravosti nehledal v průhledné jeho vodě, která se v mělkém řečišti spoustami žlutavého písku přelévá.

„Oto Czorsztyn!“[63] (Ejhle Čorštýn!) vykřikl náhle Józek a vesele zatočil kapelušem.

Na visuté skále strmí mohutná zřícenina Čorštýna. Ohromné pobořené zdi její zdají se býti jenom pokračováním svislé narůžovělé skály, která z obšírného luhu se vztyčuje. Čtverhranná, jehlancovitou střechou dosud opatřená věž připomíná samojediná slavných dějův. Uvnitř vše zpustošeno, pobořeno a hle! Goszczyński sám znal člověka, který v nádherných damaškem vyzdobených komnatách čorštýnských hodoval a se veselil.

K Čorštýnu váže se zajímavý kus historie polské. Zde ukrýval se podivínský Boleslav Stydlivý (Wstydliwy, 1241), manžel sv. Kunigundy (Kingy), zde stavěl „chłopský“ Kazimír, zde žil rekovný Záviš (Zawisza) Černý, jehož duch za tichých nocí dosud kolem hradeb obchází, zde krev proléval zajímavý socialista XVI. stol. Napierski, jenž zavésti chtěl (dle lidového podání) bratrskou shodu mezi šlechtici a nešlechtici na základě občanské rovnosti… Čorštýn zapálen byl bleskem r. 1790. Od těch čas se rozpadává.

Slunce klonilo se za modravý jehlan Babí góry a Tatry rudly v jeho zážehu, když sestupovali jsme s Čorštýna. U nohou našich rozkládala se ohromná dolina novotržská, která přírodou svou, svým obyvatelstvem, slavnými ději a divuplnými hranicemi tvoří zvláštní svět. Před věky — vypravuje lid — bylo prostranství to zalito mořem Karpatským. Jeden polský král — neví se už který — moře odvedl. Prokopal Pěniny a vody odtekly do Baltu. Všechen kraj od Tater až k Babí hoře, Nedvěci a Pěninám se osušil. Zbyl jenom Dunajec, jehož vody daleko se dolinou třpytily…

V peřejích

Za soumraku vyjeli jsme z Čorštýna. Chtěli jsme ještě dnes doraziti do Červeného kláštera, odtamtud pak z rána proplouti Pěninami do Šťavnice. Plavívají se sice turisté mnohdy již z Čorštýna do lázní. Za obyčejného stavu vody není to však plavba příjemná. Neboť řečiště je mělké, čluny co chvíle přitrou na písek aneb uvíznou na bradlech, odkud je převozníci vodou se brodíce zdlouha postrkávají.

V Čorštýně dělí se silnice; jedna vede k severu do Krościenka, druhá směřuje k jihu do Uher na Spiš. Po té bylo se bráti nám. Byla udržována v tak výtečném stavu, že někde za Sromovci vyšními výtečný, „pro polské silnice zvláště konstruovaný“ vozík vypověděl nám službu. V nastalé tmě bohatýrský náš „woznica“ (myšlénky jeho dlely asi spíše v krčmě čorštýnské než u koní) vjel na veliký kámen, jenž se z rozházené hromádky dostal do prostřed silnice, a rozdrtil kolo.

Byla to příhodka nelepá. Když byl doktor své uznání Józkovi nejvybranějšími slovy (huncfut, oszust) na jevo dal, poručil mu, aby vozík dotáhl do Szwab, kde dle paměti kočího žil jakýsi kovář a kolář v jedné osobě. My pak sami po delší úradě odhodlali jsme se zajíti do šlechtického sídla N. a tam pohostinství se dožádati. Baczyński byl s majetníky znám.

Kudy jsme se plahočili, nevím. Cesta vedoucí dílem hlubokým, tmou zavaleným údolím, dílem hustým lesem zdála se nekonečna. Konečně stanuli jsme před průčelím rozsáhlého zámku. Svítili.

Sluha nás ohlásil a pak z rozkazu své velitelky uvedl do salonu. Podivil jsem se báječnému jeho přepychu. Skvostné hedbávné čalouny, na nichž zlatem vyšit byl erb rodový, krášlily dřevem obložené vysoké stěny; na stěnách vedle památných, starých obrazů blyštěla se velká i menší zrcadla v ozdobných kovových rámech a před nimi byly stříbrné svícny, jejichž podstavce tvořily umělecky provedené figury. Světlo z křišťálového lustru třpytilo se na zlacených řimsách stropových, které byly rámem historických obrazů rodinných. Nádherné, vyřezávané skříně ze tmavého dřeva, stůl a stolice kryté vzácnými látkami perskými, koberce zastírající podlahu vylitou barvenou sádrou, vše to budilo úžas…

Konečně přišla hostitelka, paní asi třicetiletá, z jejichž černých očí lítaly dosud nebezpečné jiskry. Omlouvali jsme se dle možnosti, paní Kazimíra však vítala nás s nelíčenou radostí, bylať na zámku sama. Muž odjel do lázní, nejsa docela zdráv, sousedé bydlí daleko a proto je na zámku nuda.

Zatím v jídelně prostřen stůl. Večeře byla skvostná, víno staré ze skleniček vyskakující, hovor nadšený. A tu nás paní Kazimíra přemluvila k noční plavbě Pěninami. Není to nic neobyčejného, nebezpečného, zná Pěniny a vše zařídí. Byli bychom k vůli ní větší pošetilosť vyvedli…

Druhého dne ještě za světla dojeli jsme do Červeného kláštera v Pěninách. Některým spisovatelům počínají se Pěniny teprve zde a táhnou se jen k ústí Ruského potoka do Dunajce; obecně však přiděluje se jméno to vrchům mezi Čorštýnem a Šťavnicí. Pěniny nevynikají výškou ani rozsáhlostí; přímá délka jejich neobnáší více než 11 km, avšak velikými oklikami a zátočinami dunajeckými, k nimž hory těsně se tisknou, dobře se zdvojnásobuje. V původnosti krajinné krásy nic s nimi srovnati nelze. Pěnivé vody dunajecké, které se valí podél ohromných, svislých skal malebnými břehy, porostlými svěže zelenými stromy a křovinami, daly prý horám jméno.

Červený klášter (Czerwony klasztór) sluje v pamětních knihách klášterních Eremus montis Coronae, dle mohutné skalnaté hory Korunové (Trzy Korony), k níž se tulí; lid nazval ho po červené střeše prejzové. Byl to prvotně klášter kartuzianský (založený r. 1303), jehož mnichové l. 1565 byli vypověděni. Jako příčinu místní tradice uvádí nešetření řehole. „Když (prý) v pátek se nepostili a masa požívali (w piątek swe brzuchy mięsem posilili), proměnili se v krvežíznivé vlky. Duše jejich podnes bloudí okolními hvozdy a lkají za noci, nemajíce naděje vykoupení.“[64] Od r. 1700 poustevničili v klášteře mnichové řádu kamaldulenského až do jeho zrušení (1782). Dnes, kdy je v ssutinách, opuštěn, odsvěcen, rozechvěje chodce tu bloudícího jako velkolepá elegie. Z domků, jejichž stěny chvěly se kdysi vzdechy, žaly a modlitbami ubohých mnichů kamaldulenských, jsou jen chatrné zříceniny; na klenbě jednoho rostou smrky. Zahrádky spustly, a za kostelem na pustině místo květin bují houšť lopuchová… Jen z dáli klášter překvapuje dosud překrásnou svou polohou.

Nedaleko kláštera je hostinec a lázeňsky ústav Smierdzionka (Smerdzonka), bez chemické analyse a to hezky z daleka možno poznati, že zřídlo bohato je sirovodíkem…

Již večerem kraj se růměnil, když sešli jsme ku přístavišti. Hezké to zákoutí! Pod mohutnými šírolistými lipami, prostřed nichž stojí stará, zmrzačelá socha sv. Jana Nepomuckého, několik prostě zbitých lavic a stolů k odpočinku zve. Pohled na Tatry, jež hořely posledními červánky, byl úchvatný. Tu kolébala se na čeřivých vodách dunajeckých tři plavidla k odplavu hotová. Každé skládalo se ze tří člunů pevně svázaných. Jsoutě zdejší čluny z vyhloubených pňů stromových a tudíž úzké, tak že by se v peřejích snadno překotily. Z pravidla spojují se dva a platí se za plavbu (ve dne) 3 zl.; ze tří člunů platí se toliko o 1 zl. 50 kr. více. Prostřední plavidlo určeno bylo pro nás, ostatní dvě (jak náklad prostičkých pochodní vyzrazoval) ustanovena pro „světlonoše“. Hejno hochů vydalo se na cestu již dřív, aby na vhodných místech ohně rozněcovali.

V nejlepší náladě usedli jsme do člunů. Sedělo se bezpečně a my ani nevzpomněli na výstražné verše básníkovy:

Bo tratew (prám) się rozerwie, lub (anebo) łódż się rozbije, a spieniony Dunajec wiecznie cię (tě) zakryje.

V záři pochodní pluli jsme k velikolepým Třem korunám. Podobaly se šerému pozadí gotického chrámu, z jehož kůru jak ohromné píšťaly varhanové jejich rozeklané štíty k nebi se vztyčovaly. Před Třemi korunami Dunajec náhle zabočuje v pravo. Byli jsme sice na nebezpečné to místo upozorněni, ale dravým proudům nebylo lze se uhnouti. Přední člun zmizel nám a ve tmě pojednou nastalé loď naše stržena byla vírem rozpěněných vln, jež stříkaly, kypěly, hučely; voda šplouchala do člunův, až byl strach, že utoneme. V tom řeka rudě vzplanula, od ohně nebe se zazořilo, a s ohromné výše nad námi houkaly jásavé pozdravy našich hochů. Plavci úsilovně pracovali svými „drążkami“ (bidelci), až dospěli místa klidnějšího. Paní Kazimíra v prvém leknutí pozbyla rovnováhy, ale padla šťastně do náruče pana Řehoře, ke galantnostem vždy připraveného.

Úchvatný byl pohled na ozářené štíty Grabczychy, které jak ohromné sloupy v řadě postavené svisle vznášejí ostrá temena svá nad vodami dunajeckými. Paní Kazimíra tři nejvyšší skály přirovnala k zapomenutým mohylám, pod nimiž tři bratři bohatýrové věčným snem sní. Grabczychy jsou smutny i za svitu slunečního, kdy naproti skalám pastýř na furolu neb gajdici zádumčivé písně své hrává.

Zajímavá byla plavba u strmého Fačiměchu (Facimiech), kde Dunajec náhle jako by se ztrácel. Tu prosili nás plavci, potutelně se usmívajíce, o radu, kudy mají plouti dále. Teprv u samé stěny jsme poznali, že Dunajec ostrým skrutem na pravo se zatáčí ku strmé Černé skále.

Minuli jsme Ligarki a před Červenou skalou při ústí potoka Pěnského přistáli. Tu plavci vyčerpali vodu ze člunův a my chvátali za vůdcem, vyhledat zřícenin zámečku sv. Kingy, o níž v kraji góralském mnoho poetických legend ševelí. Byla to vycházka nerozvážná, jak přesvědčili jsme se za nedlouho, kdy dráti se nám bylo křovinami a hustým lesem, v jehož hebkém, navlhlém mechu naše nohy hluboko se bořily a jehož houževné plavuně v sítě své nás zaplétaly. Jen občas zajiskřila v temnu světluška. Posléze po dlouhé chůzi vynořila se před námi ze zášeří lesního vysoká, pobořená zeď, z níž vyrůstaly rozložité stromy. Opodál z rozvalin hradebních zely hluboké otvory hradních sklepů… Jsme v zámku sv. Kunigundy.

Sem uchýlila se zbožná králová s Jolantou a Konstancií, sestrami svými, před Tatary. Zde v pustých skalách pěninských sama ochrany hledala a zachrániti chtěla sedmdesáte panen klášterních, zástupy duchovenstva a šlechty. Bůh ustrnul se v té bídě nad ní, seslal anděly s nebes a ti vystavěli pro světici zámek, v němž s chráněnci svými se ukryla. Když pak až sem Tataři se dotarabili, stal se div. Kolem zámku pozdvihly se mlhy, ty houstly a temněly, až Tataři zámek s očí ztratili a odtáhli…

Nelze vylíčiti velebu tiché noci měsíčné, tajemnou hru světla a stínu, lehounkou píseň šumivého lesa a vzdálené chorály bouřlivého Dunajce zde, v lůně rozervaných hor, na místě posvěceném pobytem světice…

Po krátkém odpočinku vykonali jsme dlouhou, obtížnou cestu zpáteční. Bez průvodčího byli bychom jistě zbloudili. Vsedli jsme do člunův a zápas s rozpěněnými vlnami nastal opět. Plavci opatrně čluny řídili, volajíce na sebe „na polską“ anebo na „węgierską“ (uherskou), jak toho proudy vyžadovaly; náležíť v této části jižní strana pěninská Uhrám, severní do Polska. Teprve poslední třetina (od potoka Leśnického do Šťavnice) jest úplně polská.

Blížili jsme se nejkrásnější turni pěninské — Sokolici (764 m). Dunajec umírnil se ve svém chvatu, jako by dopřáti chtěl nám času k delšímu pohledu. Sokolica, „Pienin królowa“, je pyramida ostrá jako jehlice. Pod ní jsou dravé prudčiny. Zdvíhá se tu u samého břehu příhorek, na němž plápolal oheň. Jiskry jeho s praskotem létaly do vzduchu a v řeřavých shlucích hasly nad Dunajcem. Byla to vítava našich šuhajů, vesele si výskajících a střílejících. Malý ostrov rozštěpuje tu vody dunajecké ve dva proudy, a loď letí pravým, hlubším ramenem. Proplouli jsme šťastně, ovšem za notného kýmácení nemotorných našich loděk. Teprve nyní jsme poznávali, že noční plavba Pěninami není bez nebezpečenství. Ve tmavých zátoních a náhlých zákrutech dunajeckých pochodně málo nám svítily. Přese všecku ostražitosť plavců narazili jsme několikráte prudce na jespy, div ze člunů jsme nevypadli. Jednou jsme vázli na mělčíně jako ptáci na otržni a dlouho to trvalo, než jsme se dostali dále.

Následovala Golica, nazvaná tak od času, kdy shořel na ní les; dnes jest však jak na příkrých bocích, tak na okrouhlém vrcholku úplně zalesněna. Dále spatřili jsme Losovnou skálu, skalnou prostopadlou to homoli, jejíž úpatí bičováno jest divokými peřejemi, pusté Siodełko a Hukovou skálu, nazvanou po hukotu, který vlny na ni narážející způsobují. V pozadí vztyčovalo se Ociemne (Očemné).

Naši plavci seskupili se, poněkud nás předplouli a zpívali své zádumčivé, houkavé popěvky. Řeka někde tak zvolna plynula, že hladina její zrcadlem se blýskala; zpěv plně chvěl se klidným vzduchem a táhle, s ozevem zanikal v lesnatých stráních. Jinde vody dunajecké se šumem omývaly ohromné oblazy (strmé skály) a ve zpěvy plavců našich se mísily. V peřejích pak rozpěněné proudy rozbíjely se o balvany s takovým burácením, že hlasy plavců zněly příšerně, jako by vycházely z černých, ječivých virův acherontských.

Když „flisakové“ přestali, zazpíval doktor několik krakowiaků. Krakowiaky zpívá v Haliči skoro výhradně intelligence (druhdy šlechta). Obsahu jsou z pravidla politického, obyčejně bez poetické ceny. Za zpěvu se druhý verš opakuje hned, třetí a čtvrtý společně. V upomínku na krásnou hostitelku uvádím ukázkou tři, kterým mne naučila.

Hej, ostre, hej ostre, hej, ostre kosy nasze wystarczą na tępe moskiewskie pałasze. * Nauczył Kościuszko hej, pod Racławicami, naszych tęgich chłopcóv bić się z Moskalami. * Z maleńkiej iskierki hej, wielki ogień bywa: chociaż twarde, pękną[65] kajdanów[66] ogniwa.

„Szczawnica!“ volali plavci, ukazujíce na skupinu domků, dřímajících ve svitu měsíčném. Čluny přistály před Šťavnicí Nižní, kde nás Józek s opraveným vozíkem očekával a do pěkného hôtelu Gawrońskich dovezl.



[60] Tempi passati. Dnes tu stojí nová, pěkná radnice.

[61] Přezdívka od slova „warga“, pysk. Ve Slezsku (nemýlím-li se) říkají knedlíkům rozvařenými švestkami politým „warhule“.

[62] R. 1878 závoj byl ještě v užívání; délkou rovnal se ukrajinskému.

[63] Eljasz odvozuje jméno hradové od „Czort i tyn, co znaczy Czartowski gród“. Stęczyński vidí v něm Czarny Tyn.

[64] V XV. stol. vypleněn byl klášter husity, z nichž Vřesnovský, Vrbata (Wierzbięta) a Vornička zvláště se připomínají.

[65] Ačkoli tvrdé, puknou.

[66] Pout.




Karel Drož

— učiteľ, cestovateľ, autor cestopisov Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.