E-mail (povinné):

Karel Drož:
Tatry

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 20 čitateľov

Tatry slovenské

Tu každý kámen mluví rtoma! Ó ticho, brati, slyším Tater tlum — ó druhá rodná krajinko má, jen vzpomenu — a blíž jsem nebesům. Pokorný

Štrbské pleso

Darmo Slovač věků dosť upí k nebi o milosť: jazyk dětem řeže z úst ledačina beťár z pust — dolů ho! Krásným Tatrám loupí kov, slovenčině stříbro slov; a kdo páž zved v ochranu, toho vedou k čakanu: hore ho! Pokorný

Hlubokou nocí unášel mne vlak Slovenskem. Po šesti letech blížil jsem se zase Tatrám od jihu. Toužebně čekal jsem ranního úsvitu, vyhlížeje samojediný z opuštěného vozu do potemnalého, mlhami nočními rozvlněného vzduchu. Občas vychrlil do tmy černý komín parního stroje roj jisker, který průvanem unášen tratil se ve mrákotě jako shasínající letavice.

Za Hrádkem počal se šeřiti den. S divokým hukotem valil se vedle nás ručí Váh. Údolí ztrácelo se v bělavých studených mlhách, které těžce při zemi se válely.

Konečně — tu jsou Tatry! U stanice Vážecké v mračnech objevovala se temena horská.

Ó nadšení! Kdy Kriváň vstříc mi kynul, ten lev, jenž k skoku do mračen si klek’…

Jsme ve Štrbě. Samojediný vystupuji v malé, dřevěné, z několika srubů složené stanici. Představuji se přednostovi, ramenatému velikánovi, a ten mi dosti dobrou slovenčinou nabízí své služby. Vyžádal jsem si malou snídani a průvodčího, který by mi zavazadla ke Štrbskému plesu donesl.

Ze stanice překrásně bylo viděti Tatry. Východní vítr sehnal mraky s hor, i čněly zde vznešeně jako šedoskalné týny s bílými pasy sněhovými do tmavého blankytu čistého vzduchu. Snadno poznati lze Solisko, horu na temeni a bocích v podobu pazourkového nože vybroušenou. Za Baštou v mohutných valech se zdvíhající skrýval se Satan; z jiných štítů poutal zrak zvláště sněhem ostříbřený jehlan Štrbského vrchu. K východu vystupovala sličná, strmá Kopa nad Popradským jezerem a vznášelo se divoké, nebetyčné dvojvrcholí Vysoké, strašně příkré, s poli sněžnými. Dále vstoupala volným vznesem rozvalitá Tupá s družkou svou osněženou Končistou, a trůnil ohromně massivní kamenný král tatranský Gerlach, se skalným hřebením svým a závratně svislými klepy. Štítem Slavkovským panorama se zavíralo.

Posnídav, kráčel jsem s průvodčím svým, mladým úslužným Slovákem lesní stezkou k jezeru. Vede kratčeji k cíli než silnice.[40] Mírným vzestupem šli jsme podél Lieskovce (návrší) na Pálenici, horskou to louku s mnohými „šopami“ (senníky), v nichž se za léto seno ukládá a teprva v zimě dolů sváží. Cinkot zvonců vyzrazoval, že blízko je pasoucí se se stádo. Zvuk turconě není příliš ladný, ale v horách poslouchá se pěkně a v duši budí plno příjemných upomínek. Nejsme daleko od salaše.

Pod věžemi šedých holí zpěvný salaš bači: valáškové do fujar tu jásají a pláčí: „Dolů, ovce, dolinami —“ Bílé stádo zvonek samý: jaj, což se mi páčí!

A hle, tu valášek v oškubané, zašpiněné huňce, kudrnatý, žinčicí umytý a jemu po boku bílý liptovský pes s ušima špičatýma! A z hrdélka lije se mu píseňka za píseňkou. Stezka se zatáčela k malému potoku a vedla pod Smrekovicí dále. Rychle jsme skočili za strom, aby nás nespatřil a nepřestal zpívati. I tož statně zpíval, a pes mu ocasem taktoval.

Duní vetor, duní v tom zelenom grúni, pase valach ovce v otrhanej huni. Ej, na holi, ej, na holi, na tej nebenosnej holi, tam si valach fujaruje a od zeme poskakuje. Hneď ráno musia vstávať k dobytku valasi, by za včasu podojili čo majú v salaši. Neni chleba na salaši, krem žinčica samá, tá je valachom za pokrm i za nápoj daná. V lete smrdí valachovi demikátom[41] kapsa, v zime hladom zamorený nestojí i za psa.

Zpěv zanikal, zvuk zvoncův umlkal, stádo zmizelo. Kráčeli jsme dále Smrekovicí, pěkným to druhdy lesem; dnes je většinou vyrubán, rubaně pak plny jsou pařezův a vysoko nastlaného, uschlého chvojí… Ze Smrekovice dosti strmo stoupá se k malé rovince zvané Nákladem (Na klád, Klad). Na cestě dobře lze pozorovati vysoký val Štrbského plesa, pravěkými ledovci vytvořený. Náklad — dle vysvětlení mého průvodčího — jmenuje se rovinka proto, že tam možno naložiti plný náklad na vůz a koně vytáhnou. Jest tu malá lovecká krčma. Za nedlouho spatřili jsme stavení hôtelová na hrázi jezerní, vedle nichž stojí dnes pěkný zámeček Klotyldin s červeně natřenou střechou. Ubytoval jsem se v hôtelu Sentivánském v rozkošném, ale drahém pokojíčku, z něhož přehlédám celé pleso…

V dojem netušené krásy slučuje se zrcadelná, jen dřímavými vlnkami leckde blýskající hladina jezerní s věncem zelených lesů jehličnatých ji vroubících, s četnými pohádkovými villami a tmavým pozadím sněhem krytých, strmých hor. Obrové ti kloní své hlavy ku plesu, jako by proniknouti chtěli taje tohoto „nebesům urvaného blankytu“…

Všecek unaven noční jízdou, vykoupal jsem se as o 7. hodině ranní v jezeru. (Voda mívá v létě 16 °C.) Občerstven vydal jsem se procházkou kolem plesa, avšak za krátko lodice vyvábila mne na jezero, které jsem obeplul od lázní až ku ville na polouostrově.

Štrbské pleso zrcadlí se ve výši 1351 m[42] a je tudíž ze všech stavů tatranských nejníže položeno. Z jezer slovenských je největší (20,40 ha), v celých Tatrách stojí pak na pátém místě. Malým polouostrovem dělí se pleso na dva díly: severní širší i hlubší a jižní užší a mělčí. Celková podoba je nepravidelný ovál. Největší hloubka měří 20,7 m. Na místě, kde jezero zúženo jest polouostrovem, nacházejí se na dně veliké osamocené balvany, kolem nichž jest značná hlubina; hned opodál jeví se dno velmi mělkým, menšími kameny zasutým. Vypravuje se, že balvany ty byly dříve pod vodou, což by o ubývání vody svědčilo. Skaliska ta nemohla se vlastní tíhou svaliti do jezera, nebo veškery turně příliš jsou vzdáleny; i nelze pochybovati, že zanesena sem byla ledovcem, jehož moreny také val jezerní vytvořily. Val jest nejvyšší asi 30 m, nejnižší 5-6 m, šíře mění se mezi 50-200 m a je nejznačnější na východní straně, kde se hráze z několika souběžných vrstev skládá.

Voda jezerní jest barvy kalené oceli, měnívá se však osvětlením. Jest velmi průhledna, ale dna nelze všude dohlédnouti. Dno jest kamenité, pokryté kmeny stromovými a pni vybělené kleče. Patrného přítoku nemá (skrytě napájeno jest asi Mlynicí). Ve příčině zeměpisné tím je zajímavo, že vody jeho dostávají se do dvou moří. Vedle tak zvaného Nového domu sbíhá slabý odtok do Vážeckého mlýnského potoka a tudíž do moře Černého, kdežto umělým průtokem na východní straně odlévá se přebytečná voda do Popradu, kterým se dostává do moře Baltského.

Břehy jezerní porostly jsou hlavně lesem jehličnatým. Les, zvláště na severním pobřeží, sestupuje až k samé vodě. Jinde ježí se vysoké houštiny klečové. Na balvanech pobřežních zelenají se mechy, šedivějí a černají se lišejníky. Trsy borůvčí a brusinek plazí se pod stromovím. Tu onde zjeví se v ostřicovité trávě pestrý horský květ, celkem však flora Štrbského plesa není bohata. Na severním pobřeží jsou záludná rašelinovitá místa, která zakrývají bezedné bažiny. Běda tomu, kdo by ztratil stezku. Půda mu pod nohama klesá, černý jícen bahniska se otvírá, a ubožák mizí beze stopy v podzemí. Jen kostra vyzradí po letech osudný jeho skon.

Uplahočen, hladov vrátil jsem se do hôtelu a usednul na verandě. Oběd nebyl ještě hotov i těšil jsem se zatím pohledem na Tatry, který je z verandy rozkošný. Přihlásil se ke mně krajánek, jenž mne slyšel česky mluviti s p. Klimou, slovenským nájemcem hôtelu. Jsou tři bratři Klimové a pomalu opanují celý jižní svah tatranský; nejkrásnější restaurace na Štrbském plese a ve Smokovcích jsou v jejich dovedných rukou. A co zvláště mi se líbilo, pan Klimo neuměl maďarsky. S klidem pravého gentlemana, slovenskou svou němčinou omlouval se právě přede mnou komusi z Panmaďarie a odkazoval jej na sklepníka. A dive divoucí! panu Klimovi to neškodí, hostí přibývá a peněz ještě více. Pravda, jest patron opatrný, a nebylo by dobře propagandu slovenskou jemu do rukou svěřiti. Ale je to náš člověk, a kdož ví, zda-li bychom někde v koutku srdce jeho nenalezli strunu, již by možno bylo city vlasteneckými rozezvučeti.

Tedy krajánek, poněvadž maďarsky neuměl, přitulil se ke mně. Byl rodák olomucký, tlusťoučký a poesii hor chápal v plné míře, ale jen zdola, na hory lézti mu nenapadlo.

Pozorovali jsme hory dalekohledem, upevněným na opaženi verandové. Krásně nesly se obzvláště skalné, svislé vrcholy Vysoké s bělostnými sněžišti a tmavými žleby, plnými shora urvaného kamení. Zdály se naprosto nedostupnými. Končistou halily ustavičně oblaky, a jen časem bylo viděti širokou prouhu sněhovou, která stříbřila se s temene hluboko dolů na boky této sličné hory. Z dlouhého strmého massivního valu Bašty trčela po celé délce skalná hradba se zádumčivými věžemi, ostrými hroty a rohy, jejichž rovnováha zdála se býti někde závratnou. Pak zory naše zabloudily do údolí Mlynického a kochaly se ve stříbrné tkani Šlojířového vodopádu, aby spočaly po několika řádných skocích na Kriváni. Ale tri sta bohov, prabohov! ten se na nás mračil, děsně mračil; jako ze vzdoru mraky usedaly stále na jeho převislé témě. Krajánek měl poesie horské právě dosť, neboť od samého dívání bolel ho již krk. I deklamoval jsem mu, abych ho poněkud vzrušil, krásnou báseň Pokorného:

Zapadají v chmáry šedé Tater turně, hledí dolů Kriváň mutně tak a spurně, blýskne časem lící, střelí hrmavicí do slovenské chmurně. Jaj, Kriváni hlaný, jašo nahněvaný, Paromovým okem točíš na vše strany, střely plnou žmení, házíš po doleni na lid malovaný. Ver jste vy mně Slovač, Slovač ledačina, víte jen, kde bolí — hej, teď třeba jiná! Veď jste jeden smuta, keď vás v bídná putá mrcha Maďar spíná!

Prvé dvě sloky krajánek vyslechl docela pokojně s rukama na bříšku sepjatýma. Ale při třetí se vzchopil jak oběť úskočným, krvelačným hmyzem bodnutá. Nežli pak jsem dodeklamoval čtvrtou, udělalo se mu nanic a ustrašeně na vše strany se dívaje, ubíhal dovnitř. Jistě nevěděl, chudinka, že jest poslední!

Ze žalostné osamělosti, do které mne špásovitý můj experiment přivedl, vysvobodili mne dva noví příchozí. Jeden byl známý český žurnalista, druhý, jak z hovoru jsem poznal, Slovák. Jiskrné, odvahou blyštící tmavé oko, vysoké, energické čelo, pevně sevřené rty, jako stvořené nevypustiti vzdechu, stonu, který snad duševní strázní do hrdla se déře, vzpřímená hrdá postava, jíž zápasy a boje neshrbují, nýbrž vztyčují — vše to budilo živý můj interess.

Sedli poblíž i vyslechnul jsem tichý jich hovor. Slovák vyprávěl, žurnalista občas výkřiky podivu, nevole jej přerušoval.

„Byl jsem 18 let učitelem ve svém rodišti!“ počal neznámý. „Tu počal jsem vydávati paedagogický časopis ,Dom a školu‘, ,Priateľa dietok‘ a ,Slovenský domový kalendár‘. Roku 1885 přešel jsem na žádosť zvěčnělého Štěpána Marka Daxnera za učitele do Klenovce, kde pouť má křížová nastala. Hned od počátku byl jsem trnem v oku Maďarům. Pronásledovali mne, jak mohli a když v povolání mém učitelském ničeho mi vytknouti nemohli, vrhli se na mé spisy. V ,Domovém kalendáři‘ uveřejnil jsem článek ,Čo Slovák, to človek‘, a pro ten chleba mne zbavili, kalendář zabavili, čímž mi způsobili 3000 zl. škody a z tohoto zabaveného kalendáře vymohli na mně 350 zl. důchodkové daně exekucí!“

„Neměl jsem s rodinou svou, kam hlavy skloniti. I prosil jsem církev Klenovskou, aby mne přes letní prázdniny ponechala v bytě školském, což tato ochotně povolila. Sám pak po krutých bojích šel jsem do Oseku slavonského a tu v 36. roce věku svého počal se učiti sazečství. Ale sotva jsem Klenovec opustil, hned druhý den služnovský úřad mocí donutil manželku mou, aby s dítkem školu opustila, a nábytek náš dal vyházeti na cestu. Celý Klenovec bouřil se proti nelidskému, brutálnímu tomu jednání, ale služný za assistence 8 četníků provedl asiatskou tuto zvůli. Marně žena má útulku hledala; ustrašení měšťané báli se přijati ji k sobě. Posléze smiloval se nad ní chudý člověk, a v malé komůrce jeho chalupy narodila se nám druhého dne dceruška naše Olga…“

„Po třech měsících vrátil jsem se jako vyučený sazeč a knihtiskař domů.“

„Zoufalé bylo mé postavení. Posléze vypůjčil jsem si na záruku šlechetného Daxnera 4000 zl. a zařídil si sám malou knihtiskárnu v Ružomberku, kdež trápím se pod tíhou rozličné persekuce maďarské i pod tíhou jinou jako knihtiskař.“ —

„A tato horutná křivda jest v civilisováném státě možna?“ ptal se žurnalista pln hlubokého rozhořčení.

„Bůh vysoko, král daleko, pravdy nikdež, jediné zavina hlavu smrti dočekati!“ odvětil Karol Salva, neb on to byl, jak čtenář asi z vypravování seznal.

„Můj Bože, jaký znamenitý člověk, ba skutečný bohatýr duševní jste vy!“ upřímně pravil novinář. „A to vše vaši lidé nevidí, vás nectí, vám nepomáhají? Juž nedivím se Maďarům, že vás nenávidějí: bojí se vás. Byl-li jste dříve nebezpečný, dnes jste hrozný. Vaše knihtiskárna — to váš hrad, vaše pevnosť, na niž zbraně jejich nestačí; vaše spisy — to nepřátelské voje nikdy neustupující, smrti nevážící. Celý život váš jediná mocná snaha:

Chceme vlastní silou svou v porobu biť pekelnou.

A vy zvítězíte! Nebo:

V zoufalosť kdo neklesá, s tím je svět i nebesa! — Hore ho!

*

Zvonilo se k obědu. Omámen, rozčilen zasedl jsem ke stolu, kde ve prostorné jídelně ku vědomí přivedly mne zase drnčivé zvuky maďarštiny. Odevšad maďarština, jen krajánek (už byl zas u mne!) zobáček lámal si němčinou. Okřikl jsem ho hezky hlasitě, aby dal pokoj, tak že celý stůl se obrátil. A z pošušků dam jsem vyrozuměl, že mne za Poláka považují. Kdež by Čech, Slovák odvážil se k podobnému výstupu. Ale „polštinu“ nikdo mi nezazlíval!… Smutno mi bylo. Kolik těch sličných, leporostlých děv, kolik statných, hrdých mužů, kolik těch „maďarů“ kojeno bylo mateřským mlékem slovenským a konejšeno snivými, láskou dýšícími ukolébavkami slovenskými! Ty pravidelné, jako tesané rysy, krásná čistá pleť, pružné štíhlé tělo — to přece není typ mongolského plemene! —

Odpoledne bloudil jsem po březích jezerních a pak dal se do lesů. Cesty jsem se nedržel. A tu uzřel jsem zajímavý obrázek. Mladý Slováček opřel se o skálu a spal. Na prsou odpočívalo mu kůzlátko s takovým výrazem blaha v sešpulené hubě, že jsem se úsměvu nezdržel. Druhé kůzle jako na stráži, s rozpustilým, trochu závistným okem leželo u pastušky. V ruce Slováček pevně třímal valašku. Bylo tolik míru, něhy a vážnosti ve sličném obličeji jeho, že hleděl jsem naň dlouho… Z dum vyrušil mne prudký pleskot křídel. Z lesa nedaleko nás vyletěl orel a učiniv několik velikých obletů, zlostně zazvučel a odletěl k horám. Patrně číhal na kůzlátko. Zbudil jsem pastušku a vraceje se na Štrbské pleso, myslil si: Spí-li Slováček, dobré jest, aby brat jeho Čech bděl, spánku jeho střehl a loupeživých dravců zaháněl…

Popradské pleso

Klidný, nečinný život na jezeře Štrbském počal mne nuditi. Počasí nebylo vycházkám na vysoké hory příznivo; mnohé štíty pokrýval sníh, tak že byly nedostupny. Platilo to zejmena o dvojvěžaté Vysoké (Tatře), kam se mnou průvodčí za takového stavu vystoupiti se zpečoval.

Nedělní dopoledne dne 20. července prožili jsme v mlze a citelném chladu; ještě o 10. hod. teploměr ukazoval 6 stupňů R. K poledni se vyčasilo a teploty náhle přibývalo. Odpoledne bylo dusno jako před bouří, jíž stále jsem očekával. Když nedostavila se do 5. hodiny, umínil jsem si, že podívám se aspoň k Popradskému plesu.

Obešel jsem východní břeh Štrbského plesa a pak uhnul na blátivou stezku do údolí Mengusoveckého. Zblouditi nelze, nebo všude lze viděti znaky směrodatné. Dnes vede dolů pohodlná Klotyldina cesta. Přešel jsem rozpěněnou zelenovodou Mlynici a za nedlouho zastavil se na stráni, odkud veliký díl doliny Mengusovecké se přehledá. Připadala mi poněkud jednotvárnou. Jen k jihu, kde šířeji se rozepíná, pěkného poskytuje pohledu na rovinu Spišskou.

Kamenitá, neschůdná pěšina stáčí se do údolí. Ve staré mýtině mocně tu bují rostlinstvo. Zvláště na oplotěné polaně Prostrední nalezají se některé vzácné květiny horské. Výše podiv vzbuzují fantastické skaliny Bašty (2369 m), kterážto turně dolinu Mengusoveckou na západě svislými stěnami zavírá. Údolím hučí Poprad, k jehož kolébce vedly moje kroky. Vzniká spojením potoka Hyncového s odtokem plesa Popradského (Krupou). Až k tomuto místu proudí údolím oba potoky rovnoběžně a největší jejich vzdálenosť neobnáší ani 1 km. Tu a onde cesta zaměřuje do lesa, který pyšní se překrásnými modříny a limbami na metr silnými. Později veliké houštiny klečové až k potoku Hyncovému se dotírají.

Po chůzi skoro dvouhodinné spatřil jsem za nevysokým, bahnitým, smrčinou porostlým valem tmavozelenou hladinu Popradského plesa. Divoce zakaboněná obloha, ostré, propastné turně Ostervy, nahé skály Kopy, bouřivý odtok plesa Šarkaního a Zamrzlého, šipkou se skal se řítící, dodávaly jezeru rázu zasmušilého. Za rozježenou klečí, jejíž pně hadovitě se kroutí na břehu, strměly dobrodružné smrky s jednostrannými, dlouhými, pocuchanými větvemi; mezi nimi přímily se zasivělé limby a světle zelenavé modříny — pravý to div ve výši 1517 m, kde v Tatrách nikde jinde stromy nerostou.

Zašel jsem do chýže na severním břehu jezerním zbudované, již „Uherský spolek karpatský“ nazval Majlátovou. Jest to úhledný nový domek s pavlačí, odkud celé pleso se přehlédá. V chýži řeřavěl se na ohništi oheň, při němž hlídač a několik Slováků vařilo si večeři. Ptali se mne, odkud přicházím. Když uslyšeli, že ještě dnes chci zpět na Štrbské pleso, zrazovali mne z cesty. Nedojdu prý. Sami se vracejí z Liptovska, kde sbírali alpskou protěž (mluvili pliesnivec). Měli květů několik měchův a nesli je do Smokovce. Vzal jsem si několik kvítků pro vzpomínku a vyšel s hlídačem na pavlan.

Popradské pleso vlní se na prostoře 6,8 ha; největší hloubka jeho změřena na 16,4 m. Ve vodě jeho žijí četní, leč hubení pstruhové, nebo nacházejí jen málo potravy. Až do roku 1881 bylo samo jediné z jižních jezer tatranských zarybněno. Toho roku učiněny pokusy o zarybnění jiných také jezer. Scenerie jeho je překrásna. Z pavlače je zvláště stkvostný pohled na Ostervu. Na Ostervě pásají se stádce kamzíků nezřídka 20 i 30 kusů četná.

As o půl osmé nastoupil jsem cestu zpáteční. Nechtělo se mi nocovati v chýži Majláthově a skrovně večeřeti. V hotelu Sentivánském čekal mne útulný pokojík a znamenitá večeře. Snad bouře počká!

Nedostal jsem se ani na místo, kdež oba potoky se spojují, když svalila se mračna s Bašty v dol. Déšť ve dlouhých šikmých proudech řinul se s obvyklou v horách prudkostí. Zablýsklo se, zarachotila rána, a větrové se vzduli, zasvištěli, a voda lila se jako by kupami. Zprvu pomýšlel jsem na to, že ukryji se kdesi, až by se bouře přehnala. Nebylo však kde. Chvíli jsem postál pod stromem s rozestřeným deštníkem. Bylo mrákotné šero. Lijavec pleskal o kamení, bičoval křečovitě se svíjející větve a stříkal na mne se shora i dola. Údolí dunělo rachotem hromovým, jenž sesiloval se nesčíslnou ozvěnou a skoro neumlkal. Pojednou nad Ostervou, Tupou a Končistou začaly se rojiti blesky nové bouře, a hromy odpovídaly hromům děsným řvaním přes údolí. Dvě bouře oddělené neširokou toliko dolinou, toť úkaz vzácný.

Vichr mi strhl deštník a přelomil vršek stromu nade mnou. Pod nohama hrčel mi potůček. Tu bylo již jedno: státi nebo jíti.

Setmělo se docela. V lese nebylo zříti na krok. Nohy brodily se kalužinami, bahnem a vodou. Jenom blesky svítily na cestu. Přál jsem si, v temnotách tápaje, by byly častější.

Když došel jsem na polanu Prostrední, nemohl jsem stezky k jezeru se odštěpující najíti. Namanula se mi asi v těch místech cesta nějaká, kterou jsem chvíli kráčel. Později však jsem poznal, že vede zpět do údolí. Vrátil jsem se.

Zoufale bral jsem se cestou podél burácejícího Popradu k rovině Spišské. Jediná zbývala mi naděje, že snad dorazím do Mengusovec anebo k nějakému obydlí lidskému. Chvílemi lomcovala mnou zima. Lehký můj oděv letní byl vodou nasáklý. Nohy klouzaly, klopýtaly o veliké kameny a pařezy anebo se bořily do vyskytí a lesních bařin. Bystřina divoce ječela, přehlušujíc bouření větru a rachot hromův. Občas při vzepření vichřice slyšeti bylo podivné žalostné zvuky jako bečení ovce ve drápech dravcových. Pařezy a přeražené stromy, které ze tmy náhle se vynořovaly, podobaly se medvědům s rozpřaženými tlapami. Všechny pověsti o nebezpečnosti Tater oživovaly v mysli.

Mnohde cesta zmizela. Bylo to na lesních čistinkách (mýtinách), ze kterých probláněno bylo leckde několik průseků. Tu zabloudil jsem nejednou, čistinku mnohdy již nenalezl a ještě déle dobré cesty hledal.

Náhle zasvitlo v lese světélko. Všecek jsem pookřál. Toť asi plamen louče v nějaké osamělé hájovně, kde mne laskavě uvítají, ohřejí a nasytí. Hle, nějaká ušlapaná stezička odchyluje se k světélku. Dychtivě kráčím po ní a stanu — před larvou svatojanského broučka.

V cestu staví se mi bouřící zvodnělá Mlynice. Na přechod nelze pomýšleti, není-li tu mostu. Hmatám deštníkem — most! Přešel jsem a za chvíli octl se na široké cestě, která zatáčela se nahoru. Napadlo mi sice, že to cesta ke Štrbskému plesu, avšak nedůvěřoval jsem si. Sestupoval jsem dolů. Na pravo, asi čtvrt hodiny od cesty hořel oheň v salaši; podobalo se, že to Pálenica. V tom zahvízdal vlak v nedaleké Štrbě. Nebylo pochyby. K jezeru mám půldruhé hodiny cesty, a já unavením sotva stál.

Opřel jsem se o vlhký strom. Vítr se utišil, bouře umlkala. Dunivé salvy její temně již z dálky hřímaly. Se stromů kapaly krůpěje dešťové…

Cestou zarachotil vůz. Naslouchal jsem s dechem utajeným. Ano, skutečně vůz a jede k jezeru. Cestující přibyli nočním vlakem a přednosta stanice opatřil jim povoz. Již jsou zde. Vypravuji svou příhodu a prosím, by mi dovolili spolu jeti. Jízdné rád zaplatím. Odpovědí byly žalostné nějaké výkřiky pronikavého hlasu ženského, zaklení vozkovo, prásknutí bičem a již hrčí vůz dále — před zbojníkem. — A zbojník opět stojí pod stromem, a kapky naň s větví kanou, a nohy mu klesají vysílením… Není to klam? Cestou drkotá druhý vůz. Zastavím cestující a žádám o místečko u kočího. Vozka se leká a vzpouzí, cestující mne examinuje, já pak se cvičím v improvisaci cizím jazykem. Druh druha nevidíme. Tu zavzní lahodný hlas ženský a pobízí mne, abych vsedl.

Konečně sedím. Vozka mne aspoň ohmatává, když mne již spatřiti nemůže. Probouzí se v něm křesťan. Žasne nad lehkým promoklým oděvem mým a odívá mne huňatým kabátem svým. Již se mne nestrachuje. Zbojník by podobný mizerný šat nikdy na sebe nevzal.

Jedeme zvolna vzhůru. Vůz praští a otřásá se, kola zarývají se hluboko do půdy rozmoklé. Tma černá kolem. Toliko na místech, kde les jest vykácen, šeří se pustě okolí nejbližší.

Společníci moji tiše spolu hovořili. Zprvu jsem dobře nerozuměl. Pak pravila dáma:

„A co víte dále o zbojnicích?“

„Vše již jste slyšela!“ namítl škádlivě pán. „Noc je tak děsná —“

„Snad se nebojíte, mistře!“ smála se rozkošnými trilky neznámá. „Já se setkání neobávám!“

„Ha-ha-ha!“ rozesmál se cestující mistr. „Rád bych vás viděl před nějakým Havranem anebo Bajuszem!“

„A pak prý ničeho nevíte! Nuže, rychle o Havranovi, Bajuszovi a těch druhých.“ —

„Za starých dob, asi tak ke konci sedmnáctého století, žili v horách tři slavní loupežníci: Janko, Bajusz a Havran. Čety jejich bývaly padesát i více mužů silné a strašně vyzbrojené. Z Uher do Polska neodvážil se nikdo bez průvodu zbrojného, a mnohdy loupežníci i takové karavany napadávali a pravidelné boje s nimi sváděli. Nejlépe ještě bylo zapraviti výkupné. Pak byla cesta bezpečna.

Havran byl obr; nikdo ze zbojníků nevyrovnal se mu velikostí a ukrutností. Široký jeho pás pobit byl zlatými dukáty, a na klobouku leskly se mu rosinoble, největší tehdá zlaté peníze. Na prstech měl plno zlatých prstenů, jež obětem svým uzmul. Při tom dlouho se nezdržoval. Nedal-li se prsten dobře stáhnouti, uřízl prst. Milovalť Havran šperky jako straka nade vše. Pochva a rukovět jeho meče zářily drahokamy.

Bajusz byl chytrý a úskočný jako rarach sám. Měl ohromně dlouhé a silné kníry, na jejichž širokých koncích upevněno bylo po rosinobli. Když pil anebo mluvil, přehodil kníry za uši.

Nejobratnější a nejsilnější z nich byl však Janko. Postavy byl hubené, skrovné, tak že nikdo by nebyl uvěřil, jak nesmírně byl silen. V zápase nikdo ho nepřemohl. Hbitosť a pružnosť Jankova neměla příkladu. Sedě vymrštil se takovou silou, že skočil protivníku svému na ramena. Vyskočiti na koně tryskem pádícího anebo na kočár rychle jedoucí nebylo mu nesnadno. Od mládí Janko zvykl žvýkati jedovatou čemeřici. Tím se proti účinkům každého jedu pojistil. Avšak ústa jeho tak byla jedovata, že, kterou ženu políbil, omámil; koho pak při zápase kousl do šíje anebo do tváře, umřel jistě.“

Tu bylo vypravování přerušeno bledě fialovým bleskem, který jako by přes cestu sjel do rokliny pod námi, a hrozným zahřměním. Koně se vzepjali a chvějíce se ustrašeně frkali. Ani bič Hustkův nemohl jich přiměti ku další jízdě. Stáli jsme. Viděti nebylo na krok. Drobný déšť padal z černa noci. Bouře se vrátila a rozpoutala na novo. Za blesků poznal jsem, že jsme na špatné, přívaly pochroumané cestě nad Smrekovicí, pod rovinatějším místem zvaným Nakládem. Nepatrným trhnutím mohl se vůz převaliti se srázné, tu onde pařezy pokryté stráně. Poslal jsem Hustku ke koním. Ten chopil se úzdy a čekali jsme.

„Proč mlčíte, mistře?“ ptala se dáma. Ze hlasu jejího nevyčetl jsem ani stopy bázně. Bouře působila jí rozkoš.

„Kočí,“ pravil místo odpovědi neznámý, „pokuste se jeti dále. Zůstaňte při koních, snad půjdou.“

Ohlédl jsem se. Za křečovitého svírání černé oblohy, jejíž klenba, zdálo se, že s hrozným rachotem se boří a trhlinami probleskuje vše ničící záře rozhněvaného nebe, spatřil jsem ideálně krásný, bledý obličej, zahalený lehkým, průzračným shawlem.

Skutečně po některém vzpírání koně zvolna nás táhli strmou cestou dále.

„A teď, má krásná pokušitelko,“ děl mistr, „uslyšíte věci hrozné. Nepopadne-li vás třas za poslechu, nesvede s vámi již nikdo ničeho jako s oním šuhajem v pohádce slovenské, který nikdy se nebál.

Zbojníci umluvili se, že přepadnou Novoveský trh (Igló), o čemž úřadové zradou se dověděli. Tři župy, jimž císařští vojáci pomáhali, přichystali se na ně. A tak napadeni byli zbojníci sami a pronásledováni do skalních doupat svých. Nebylo snadno odtud je vyhnati. Posléz utekli se na místo těžko přístupné, kde byli obleháni. Bojovali statně, ale prach jim došel. Kdo nepadl, vzdal se. Ukrutný Havran a poťouchlý Bajusz chyceni byli za živa. Druzi sami je svázali a vydali, by milosť obdrželi.

Jen na Janka nikdo si netroufal. Zuřil jako podrážděný lev. Když již ode všech svých lidí byl opuštěn a se všech stran dostupných vojskem obklíčen, porazil smrk a na něm sjel po strmé stěně hluboko do rokle. Odtud pak vyšplhal se jako divoká kočka na turni tak příkrou, že nikdo za ním se neodvážil.

Měl Janko milenku, ženu krčmáře Kopaničára, a k té se utekl. Kopaničár strachy před ním uschoval se v kupě sena na blízké louce. V krčmě byli dva dudáci a ti hráli střídavě celou noc, a loupežník s Kopaničárkou tančili a zpívali do bílého rána. Víno teklo proudem, a zlaťáky rozhazoval Janko hrstmi. V poledne odešel, když byl poručil, aby se nikdo za ním neodvažoval, na louku a tu ulehl. Janko spával obyčejně toliko sedě a tak tvrdě, že těžko ho bylo vzbuditi. Když usnul, Kopaničár z kupy vylezl, popadl dřevěné dvojzubé vidle, které se tu náhodou povalovaly a jimi ho pevně k zemi přiklál. Tak byl nebezpečný zbojník chycen a neškodným učiněn.“

„A jaký osud zastihl zbojníky?“ ptala se dáma, když vypravovatel se odmlčel.

„Snad byste nechtěla slyšeti o jejich utracení, strašné popravě, kde kat otrlému, zvědavému obecenstvu všechna svá umění ukazoval!“

„Mistře, činíte mne zvědavou. Proč nemohla bych já vyslechnouti, nač jiné ženy se dívaly. Či nedívaly se popravě ženy? Vypravujte!“

„S Pánem Bohem tedy. Nebude vinou mou, bude-li dnešní noc vaše bezesná.“

„Toho se neobávejte!“

„Loupežníci popraveni byli v Prešově. Kolem velikého dřevěného lešení tlačilo se ohromné množství diváků, z nichž někteří vážili den cesty, by popravu uzřeli.

Bajusz byl prvý na řadě. Lámali ho kolem. Nevydal ani hlásku, a v děsném tichu slyšeti bylo jen praskot jeho údův.

Obrovský Havran, kterého na útrpném právě strašně kat zmučil, smál se všem mukám, stále na kata volaje, by ukázal na něm, co umí. Kat zuřil. Všechno umění jeho nebylo s to loupežníku jediného zvuku bolesti vyrvati z prsou. Ba, když již tak ztýrán byl, že neměl podoby lidské, a kat v práci umdléval — ještě vysmíval se svému mučiteli. Posléze vražen mu hák do boku a zaň pověšen byl na šibenici. Se šibenice pak do posledního dechu nestydatě haněl ženy a panny, které se na něho dívaly.

Přivedli Janka pevně spoutaného. Kat poručil mu okovy s nohou sníti a nepřipoutal ho jako Bajusze a Havrana ke kolu.

„Budeme spolu tancovati!“ pravil k Jankovi s úsměškem. To slovo bylo jeho neštěstím. Nebo ve chvíli, kdy Jankovi sňali okovy, skočil na kata a kousl ho na krku právě tu, kde hlavní tepna se nalézá. Kat padl na znak jako špalek a když pacholci přiskočili, by Janka od něho odtrhli, byl právě mrtev.

Obecenstvo strhlo veliký potlesk. Vše provolávalo Jankovi ,slávu‘ a na pacholky sršela zkažená vejce a shnilá jablka…

Janko skonal smrtí hroznou. Syn katův, aby se pomstil za otce, zašil zbojníka do čerstvé bůvolí kůže. Kůže se na slunci sesýchá a stahuje, při čemž zločinec nesmírná muka trpí. Tři dni Prešov děsilo strašné řvaní Jankovo. Ulice byly pusty, lidé se zavírali, ženy omdlévaly. Nebylo již takové popravy v Prešově…“

Vůz dojel na hrázi jezerní. V hotelu bylo tma. Prvý vůz předejel nás as o půl hodiny, cestujícím vykázali pokoje a zas usnuli. Co Hustka budil sklepníky, pozorovali jsme bouři, která se přenesla na Nižné Tatry. Blesk vzněcoval se na nich za bleskem. Každým zábleskem ozářilo se na okamžení údolí vážské hustou tmou zavalené. Byla to čarovná podívaná.

Konečně okna hotelu se osvětlila a dvéře otevřely. Tu teprve prohlížím si milosrdné samaritány. Dáma byla vysokého vzrostu a oslnivé krásy. Společník její, obstarožný pán s řídkými šedými vlasy a podivným podbradkovým plnovousem, zdál se býti professorem. Poděkoval jsem upřímně a chvátal k hotelierovi.

Hladem jsem sotva na nohou stál. Pan Klimo vítal mne však škaredě. Co prý strachu a starostí jsem mu způsobil. Před rokem zahynul na odvážné vycházce do hor mladý Polák a vina dávána jemu.

Já náhodou nezahynul, ale hynu hlady. Tedy jen rychle něco.

Lituje, že ničím posloužiti nemůže. Vše je zavřeno, lidé jeho spí a klíčů nemá. Až ráno.

Usmál jsem se. S tichou resignací a prázdným žaludkem jsem ulehl…

Kdo byla spanilá ochranitelka má, nedověděl jsem se. Odejel jsem druhého dne do lázní Smokoveckých. Tam jsem náhodou uzřel podobiznu M. Jókaie. Hned vzpomněl jsem si na průvodčího krásné dámy. V „Pester Lloydu“ pak dočetl jsem se skutečně, že 19. července odejel do Tater. — Ostatně zbojnič slovenskou vylíčil v jednom ze spisů svých (Krásná Michol) právě tak prostě a úchvatně, byť ne věrně — jak o ní vypravoval krásné své společnici.

Štít lomnický

Do Smokovce dorazil jsem ze Štrbského plesa v samý podvečer sychravého dne červencového. Z hor zavalených černými mračny burácel studený vítr. Přece zamluvil jsem si na den příští průvodčího. Mohlo se vyčasiti. Škoda jen — Slováka jsem nedostal.

Ráno probudil jsem se před hodinou pátou a pospíchal ven.

Jaká to změna! Jitro bylo mrazivé, ale překrásné. Tatry stříbřily se nově napadalým sněhem, který mocně obrážel se od oblohy tmavomodré. Došel jsem až ku kavárně, odkud byl překvapující pohled na štíty Slavkovský, Gerlachovský a Lomnický. Lomnice vynikala sličnou, zasněženou homolí (nižší pyramida je zakryta okolními horami), Gerlach zubatými, ostrými hřbety. Každá rýha, každá trhlina skalnatých těch hor byla patrna.

Před kavárnou zastavil mě vysoký, široký a dlouhonosý Němec, tázaje se, nejsem-li ten, který si u lázeňského ředitele zamluvil průvodčího na Lomnici. Byl to Pavel Urban Spitzkopf, „Tátra Kalauz“, jak četl jsem na jeho plechové tabulce a v legitimační knížce. Prosil mne, abych si obě křestní jeho jména pamatovati ráčil, neboť Spitzkopfů prý jest v okolí skorem nadbytek. Pět z nich má titul a službu diplomovaných průvodčích uherského spolku Karpatského. A z těch pěti dva slují Pavlové (dva Martinové) a všickni jsou z Novo-Lesné, kde co člověk, to převodník.

Po tomto skromném představení vydali jsme se na cestu. Mimo dva kyselé prameny (Kastor a Pollux) kráčeli jsme chladem lesním ke Hřebínku (pol. Grzebyk anebo Siodełko), rovince na východním úbočí Slavkovského štítu. Odtud daleko je viděti. Strmá homole Lomnická zatřpyťovala se jako stříbrná báň. Ve hlubině za ní divoce se černal vylámaný hřbet nad údolím Pěti stavův uherských. Uprostřed klikatila se jako nestvůrný předpotopní ještěr turně zvaná Prostřední hřeben (Stredný chrbet, Pośrednia Grań), oddělující dvě šerem vyplněné propasti (údolí Starolešné od vyšší části Zimné vody, slov. Velké a Malé Kolbovo údolí). Ze hlubin údolí dolétal k nám šumot zpěněné Zimné vody, která se valí mezi černými balvany v dolinu Spišskou. Po čarovných nivách jejich zrak náš dozíral až k modravým konturám Pěnin, kde bělel se zámek Luboveň (pol. Lubovnia).

Zabočujeme do údolí. Na výstupku stráně podobném kazatelně vítá nás vkusná restaurace vzbudovaná slohem švýcarským. Jest to chata Růžina (Růženina), Chata Róže (Rożanka u polských horalův), již „Uherský spolek Karpatský“ vystavěti dal l. 1874. Nazval ji ke cti zakládajícího člena svého, baronky Růženy z Gräfl-Györfy. Opodál stojí novější hotel „Kolbach“.[43]

V chatě Růžině sešli jsme se s Martinem Spitzkopfem, který mladého Maďara vedl k Pěti stavům spišským.

Z chaty Růžiny sestupovali jsme s novými známými k bystřině divoce burácející. Bystřiště zavaleno jest někde žulovými útesy, jinde prodrásáno skalami, tak že jest v údolí kaskad velmi mnoho a vodopádů dostatek. Zimná voda jasní se na mnoze průzračným křišťálem, někde je smaragdově zelená a stříbropěnná; ve slapech srší jiskrami, ve vodopádech, roztříšťujíc se v oblaky drobných krůpějí, zahrává barvami duhovými. Bujné kapradiny a ohromné listy havezové lemují mechem porostlé balvany. Mezi smrkovím tu a onde pozorovati limby.

Z vodopádů nejznamenitější jsou Velký, Dlouhý, Malý a Obří. U vodopádu Dlouhého průvodčí nám ukazovali tak zvané „kotly“. Jsou to prohlubeniny s průměrem 0,5 — 1 m a s touž asi hloubkou. Vykrouženy jsou s měřickou pravidelností a stěny jejich jako dlátem vyhlazeny. V každém kotle byl jeden anebo dva kulovaté kameny. Na jednom místě, kde proud vodní byl silnější, s podivem jsme spatřili, kterak kameny rychle na dně krouží. To prý se děje ve všech kotlech při zvodnění bystřiny. Není pak nesnadno původ jich vyložiti: Prohlubina vodou vymletá kroužením kamenů se rozšiřuje, vyhlubuje a vyhlazuje, až je z ní pravidelný „kotel“. Ve Skotsku nazývají se tyto pánve „kotly čarodějnickými“. Nedaleko vodopádu roste vzácný druh břízy (betula pubescens).

Za vodopádem Malým prošli jsme mladým hájem na rozsáhlou louku horskou, polanu Reinerovu: utrhli jsme si zde několik krásných kvítek horských (pedicularis foliosa). Až do r. 1884 bylo na polaně dosti nuzné schronisko Rainerovo. Toho léta obec Starolesenská vystavěla tu hotel „u kamzíka“.

U polany obě Zimné vody (Velká i Malá) se spojují. V periodě glaciální splývaly v těch místech proudy obou ledovců, kteréž údolí Kolbovo vyplňovaly. Morena pravého (západního) ledovce podnes se vyvršuje ve výši asi 1300 m jako protáhlý val bystřiště sledující. Morenu východní, jež se táhla na samém úpatí údolovém, bystřina nejspíše zničila.

Nepříjemnými oklikami plahočíme se dále k Malé Zimné vodě po tak zvaných „schůdkách“ (Schodki). Na stráni zelenaly se tu překrásné, borovicím podobné limby; plody (průvodčí zvali je oříšky) uzralé jsou prý velmi chutny. Aspoň si na ně Spitzkopfové zuby brousili.

Došli jsme ku pěnivé Malé Zimné vodě. Po břehu jejím zvolna jsme do výše vstoupali. Tu zaslunila se stříbrná stuha vodopádu který ze Pěti stavův spišských několika proudy přes svislou načernalou stěnu se řítí. To cíl cesty mého společníka. Pak vedly kroky naše dnem bývalého jezera, nevelkou chudou polanou, na níž bystřina ostrůvek obtéká. Odtud dalekozraký Martin Spitzkopf spatřil na prostředním hřebeni stádce kamzíků. Po dlouhém pátrání našli jsme je ve skalním žlebu. Bylo jich osm anebo devět a pásli se. Spitzkopfům líce se zaruměnila, oči zaplály. Míti pušku po ruce, byli by běželi na lov, na nás nedbajíce. Horalé jsou náruživí lovci. Ze Spitzkopfů nejlépe střílí Pavel sen.

Před námi černá se koleba Vatrisko (pol. koleba pod „Kameniem“ anebo koleba Zbójnicka). Jest to osamocený balvan žulový, asi 30 m3 veliký; přední jeho stěna značně vyhloubená činí přístřešek, v němž i větší společnosť před nepohodou ochrániti se může. Od dýmu jest černě začazena. Nyní zřídka kdo pod Vatriskem přenocuje; leda smělý „taterník“, který směry dosud neraženými v tajná zákoutí hor tatranských vniknouti se snaží. Jinak bylo dříve, dokud vycházky na Lomnici byly častější.

Zde cesty naše se dělily. Panu Aranyimu (tak slul společník můj) bylo se bráti severně, mně severovýchodně. Před rozchodem jsme přesnídali a pili láhev dobrého vína uherského na zdraví. Budiž mi dovoleno hovor náš, pokud k Lomnici se ponášel, reprodukovati.

Prvá zpráva o dostoupení Lomnice sáhá do l. 1615. V červnu léta toho rektor lycea Kežmarského, slovutný David Fröhlich, na Lomnici vystoupil. Byl to slavný podivín, polyhistor sedmnáctého věku tento „Mathematicus Caesareus per Hungariam“. Povahu jeho v čarovných rysech načrtal Jókai.[44] Před učencem zabloudil tam snad jen lovec kamzíků. Koncem stol. XVIII. Angličan Robert Townson konal podrobná studia o Lomnici (1793); výšku její a jiných hor tatranských pokusil se vědecky určiti. Slavný botanik švédský, Jiří Wahlenberg napsal, že dostoupení Lomnice je těžší než Alp laponských a švýcarských.[45] Patrně nebylo za jeho času spolehlivých vůdcův a lana manillového. Originální polský badatel Stanislav Staszic strávil dne 21. srpna 1805 na temeni Lomnickém den a noc. Skutek ten neslýchaný patrně opravňoval ho k činu ještě smělejšímu — ku překřtění Lomnice. Nazval ji Krapakem, jiní pak dle něho docela Krępakem.[46] Ve příčině geologické prozkoumal Lomnici l. 1818 François Sulpice Beudant; žula Lomnická dodnes sluje rulovou, jak v díle svém (Voyage mineralogique en Hongrie) navrhl. Lomnice dlouho považována byla za nejvyšší štít tatranský. Tak čteme v Goszczyńského „Dzienniku podróży do Tatrów“: „Górują nad wszystkiemi szczytami Łomnica czyli Krępak (!), wyniesiony nad powierzchnią morza 8000 z góra stóp, i Krywań niższy od Łomnicy więcéj niż o stóp 1000“ (pag. 50). Ba co více! Ještě l. 1865 pan professor Michal Chrástek vytisknouti dal v „Slovníku naučném“, že Lomnice jest nejvyšší chlum (!) tatranský. Tehda byla korunou výprav tatranských. V letech čtyřicátých a padesátých odvážily se na Lomnici i dvě dámy, jichž jmen paměť nevděčná nám nezachovala. Prvá smrtelnice, která malými střevíčky hlavu Lomnice potřela, byla paní Hermína Gillmingová. Tvrdí to dr. Szontagh přísahaje, že byla Maďarkou plnokrevnou. Z Polek byly na Lomnici dámy Marie Wolska (5. září 1879) a Helena Brodowska (1. srpna 1884).[47] — Později když ve známosť vešlo, že štít Gerlachovský vyvěžuje se o 33 m výše než Lomnice[48] platila Lomnice za nejvyšší dostupnou horu tatranskou. Sláva ta vzala za své l. 1874, když učitel novolesenský Still vyvedl prof. Steinberga na Gerlach. Od té doby se na Lomnici zapomínalo.

Vzchopili jsme se. Bylo již devět hodin a větší, namáhavější polovina cesty nás čekala; témě Lomnické jest o 1076,9 m vyšší Vatriska. Mimo to vysoko nad Lomnicí vznášely se podezřelé bílé obláčky, které mohly vrchol její později zahaliti a výstup velmi ztížiti. Rozloučili jsme se srdečně a zaměřili na boky Lomnické.

Zvolna vystupovali jsme, kráčejíce podél hluboké a srázné debře skalní rozsáhlým kameništěm a travnatými plasami, které leckde porostly byly houštinami klečovými. Konec debře zahrazen je stěnou skoro svislou, pod níž bělá se sněhovisko.

Tu jest prvé nebezpečné místo, tak zvaná „zkouška“. V stěně vyryt jest jarčokem úzký, hladký žleb, kterým třeba vzhůru se vydrápati. „Uherský spolek Karpatský“ vkouti dal na počátku žlebu do skály řetěz. My ho ani nespatřili, nebo byl sněhem a ledem úplně zakryt. Ačkoli nám dole náledí a výše tající sníh výstup znesnadňovaly, vyšplhali jsme vzhůru beze vší nehody.

Za „zkouškou“ lezli jsme po bradlech k Lomnické „kapli“. Jest to nerovný a neširoký výstupek skalní, jejž zahrazují z předu skaliska žulová podobou pilířů, sloupův a kleneb čnějící. Ohromnými „okenními otvory“ viděti do propastného údolu, v němž společníky své sotva jsme již rozeznávali.

Po malém oddechu spěcháme dále brzy kameništi, brzy malými zelenými úplazky, z jejichž mechu a pažiti nádherné květy bylin alpských se vynášejí. Míjíme převislé zápole, opatrně kráčejíce po úzkých hranách a výstupcích, až staneme na „poli Lomnickém“.

Podivné to pole — divné jeho plody! Lomnické pole je pusté, malé vsedlení, prvá terasa Lomnického hřebene zasypaná spoustami žulového kamení; zřídka kde ukazuje se nepatrný úplazek. Poustkou tou prošli jsme až pod samý vrchol Lomnický a tu u sněhoviska usedli. Závoj šedých mlh obestíral jeho témě. Zlověstné bílé obláčky!

Ze sněhu vyvírá ručej a valí se vodopády několik set metrů hluboko. Půl tisíce metrů pod námi leskne se zelenavá voda jezera Lomnického (Łomnicki staw). Pohlížíme na pyramidu Lomnickou. Rýha v žulových prsou jejich vyhloubená vede k zamlženému temeni. Náklon její k obzoru na některých místech není dalek 70°. Ryhou crčí pramének živený sněhem, který jihne na vrcholu. To naše cesta!

Odložili jsme vše, co by nám při zlézání překáželo. Vzal jsem s sebou toliko plaid a láhvici vína. Spitzkopf dlouho pohlížel na svůj „šnaps“, pak ještě déle ho ve dlouhých doušcích srkal a zbytek patrně se přemáhaje, opatrně ukryl v kamení. Byl sice jist, že dnes na Lomnici nikdo se nepustí; ale v horách medvědi jsou mlsni jako čerti.

Přešli jsme sněhovisko. Po čtyřech lezli jsme na jeho východní straně zasuté úlomky skalními. Nad námi černala se přechýlená skaliska Lomnického žlebu. Kámen mnou svalený řítil se sněhem, vodou a skalami asi 1000 m hluboko. Touž drahou by se ubíral dolů neopatrný chodec. Chvílemi obklopovala nás mlha tak hustá, že nebylo zřetelně viděti na tři kroky. Ale Spitzkopf byl by na témě se dostal potmě, tak dobře znal cestu. Když pak lehynký vánek polední odfukoval mlhy horské do kraje, propasť za propastí nám se představovala. Žula tu vytvořuje hřebeny a rohy tak strmě vztyčené a směle převislé, že jsme jich několik se Spitzkopfem pokřtili. Stalo se tak bez obvyklé formule, nebo jsme čekali každé chvíle, že nám některá „opice“ anebo zkamenělý „kamzík“ na hlavu spadne. „Kamzičí řekou“ vyberchali jsme se ku hladké, nedostupné stěně. Tu bylo obejíti na levo, abychom se dostali nad Pět stavův spišských.

Přechod byl velice nebezpečen. Ve stěně byl vodorovný výstupek, několik metrů sice dlouhý, však jen asi 1 1/2 decimetru široký. Jím za sucha, kdož neví o závrati, mohl dosti jistě přejíti. Avšak dne 22. července výstupkem tím prýštila po celé délce voda, jež stékala se sněhu výše tajícího.

Bylo právě poledne. V Povážské dolině rozezvučely se asi zvony, avšak sem znění jejich nedolétalo. V řídkém, vlhkém vzduchu bylo ticho jako ve hrobě.

Brouzdali jsme se s dechem zatajeným, těsně druh za druhem, vyměřujíce krůček za krůčkem. Obličejem jsme byli obráceni k mokré stěně, jíž jsme se přidržovali rukama. V propasti rozdrtí se, komu noha sklouzne.

Přešli jsme… Dole pod námi, úžasně hluboko, čarovný obraz chaty Růžiny a Smokovce. Spitzkopf radostí zajásal. Také z prsou mých vyloudil se povzdech, jímž přestálé nebezpečenstvo zapomenuto. Rychle jsme spěchali v čistém chladném vzduchu k temeni. Ještě dvě nebezpečná místě — jedno sluje významně „Matyrkův návrat“ (Zwrót Matirka) — ale ta zlezli jsme snadno pomocí řetězů zapuštěných ve skálu. As o půl jedné stanuli jsme na temeni.

Vál zde slabý, ale studený větřík, pod jehož dechem ve stínu mrzlo. Témě jest nerovné, balvany a kamením pokryté, které černají se a žloutnou chudými lišejníky. Na temeni mohlo by asi dvanáct osob postáti. Pyramida triangulační, jež léta nepohodě vzdorovala, je převrácena a roztříštěna. Kusy z ní nalezli jsme u „Matyrkova návratu“. Udeřil prý do ní r. 1883 blesk. Marně jsem pátral po „knize praesenční“. Navštívenky a písemné zprávy, vše vítr rozmetal po horách.

A nyní s výše 2634 m pozřeme na svět rozložený u nohou našich. Je to pohled závratný!

Zelené luhy daleké roviny Povážské, tmavomodré mlčelivé lesy, zlatožluté plochy dozrávajícího obilí, bílé domy městské a veské chaloupky vyhlížející z úvalů zelených; stříbrné proudy potokův a bystřin s hor spěchajících k rychlotokému Popradu a Váhu; ladné údolí, z něhož k poledni vyhrbují se okrouhlé, lesnaté pahorky, čím dále tím vyšší, až v Holi Králově s vyjasněnou oblohou splývají: jak mocný to kontrast pohledu na Tatry!

Tu ještě lítice zimy prohánějí se na bělohřívých ořích svých. V divoké propasti pod námi blyští se Pět stavův spišských. Tam plno sněhu; největší ze stavů dopola je zamrzlý. Velké údolí Kolbovo zakrývá nám Prostřední hřeben, jehož nahé, skalnozubé pyramidy ostrými rýhami rozsápané do výše 2441 m se vyhraňují. Přes Prostřední hřeben ve spanilých rysech vynáší se štít Slavkovský. Za ním oblačné moře zastírá nám vrcholy tatranské, jež za jasného dne přehlednouti lze všechny až ku Kriváni. S Lomnicí sousedí Durný vrch (Durny Wierch, Nordtrabant) a přes něj vysoko přehlédá malebný štít Beraní rohy (Baranie Rogi), zdánlivě Lomnice vyšší. Na protější pyramidě štítu Kežmarského, kteráž opět je dvojvrcholná, dobře je pozorovati vrstvení tatranské žuly.

Nahledněme ještě do propasti, jež přímo pod námi k půlnoci se šklebí. Nebojme se, dno její skropeno již krví obětnou. Asi před čtvrtstoletím roztříštil se v propasti nějaký studující z Velké Lomnice. Děsné podívání! Rozsáhlé, zmrzlé sněhy a čerstvě naváté závěje vyplňují šerou hlubinu, jíž nikdy neosvítí paprsek sluneční. V dáli (nad dolinou Kežmarskou) lesknou se dva malé stavy, Červený a Modrý. Dalšímu rozhledu brání bělostkvoucí oblaky… Marně upíráme oči k Tatrám polským a nížinám haličským. Časem větřík urve několik oblakových balvanův a žene je jako lodi hluboko pod námi k Nižním Tatrám. Avšak daleké moře oblačné vlní se bez proměny dále. A tak nespatřili jsme z Polsky ničeho: ani Babí horu, polský to Blaník, ani posvátný Wawel.

Čekali jsme přes hodinu doufajíce, že zjasní se sever pochmurný. Zdálo se mi stále, že odbočka hřbetu směřující k Beraním rohům pne se výše než stanovisko naše. Šplhal jsem se po ní asi deset minut, až jsem se přesvědčil ustavičným sestupem o klamu. Na zpáteční cestě nalezl jsem pod temenem Lomnickým tři něžné kvítky (ranunculus glacialis). Vykvétaly vesele z rozmrzlého sněhu nad čarou věčného sněhu. Více jsem na celém vrcholu nenalezl; bylať všechna místa, na nichž dařiti se mohly horské květiny, zapadána sněhem.

Loučili jsme se s mlčelivou královnou. Opět a opět pohled náš vracel se od skalnatého moře tatranských štítů k nevýslovně vábné rovině Spišské. Neméně než 22 osady jmenoval a ukazoval mi průvodčí. Tu vynášel se starým zámkem obrněný Kežmarek, onde na samém obzoru Levoča, druhdy znamenité středisko literárního života českého. Spitzkopfa zajímal Bardějov, z jehož dějin vyprávěl roztomilou kapitolu. Za starých časů skoro každé město uherské mělo zvláštní právo, svůj statut. Košickým na př. dovoleno bylo popraviti nad těmi, kteří při zapověděném milkování přistiženi byli. Bardějovští byli krutější. Oslovil-li po klekání hoch dívku na ulici anebo postižen byl při tom, že večer dal se s ní do hovoru v městské bráně: hned chopili se ho dozorcové zvláště k tomu ustanovení a vždy číhající a odvedli ho na radnici spolu s děvčetem. Ráno pak oba bez obvyklých okolkův, aniž se jich ptali po křestních listech, po svolení rodičův anebo duchovní dispensi, byli oddáni. Radnici směli opustiti jen jako muž a žena. Proto biskup trvale sídlil v Bardejově, by aspoň svou dispensaci dáti mohl. Tudy vzniklo pořekadlo: „Kdo z Bardějova přijde neženat, může být opravdu rád.“

Před druhou hodinou opustili jsme témě Lomnické. Návrat byl neméně nebezpečen než výstup a trval asi stejně dlouho. Oba jsme mlčeli. Spitzkopf studoval cestu, já Lomnickou žulu. Mění se poněkud do červena, což pochází někde od zbarveného křemene, jinde od živce. Slída má barvu tmavohnědou a proniká v jednotlivých vrstvičkách s jistou pravidelností celou hmotu. Tím právě způsobeno jest vrstvení při žule neobyčejné. Nebýti této „maličkosti“, byla by Lomnice nedostupna. Vrstvy „rulové žuly“ jsou 7 — 14 m silné, poněkud k severu nakloněné a činí jaksi stupně vedoucí na Lomnici. Ovšem nejsou to stupně pro dámské střevíčky. I kdyby některá ze spanilých čtenářek na Lomnici vystoupila po příkladě paní Gillmingové aneb odvážných Polek, neměla by přestálým nebezpečenstvím a únavou onoho nezvyklého požitku, bez něhož vycházky na vysoké hory jsou bezúčelny. Za příznivých okolností trvá partie ta jedenácte hodin…

Ve Smokovcích.

Utratili Slováci perlu neskonalé ceny, stkvost, jehož cenu nevyvážily by poklady všech pyšných magnátův a židovských baronův uherských, připravili cizinci chudého Slováčka o Smokovce. Ani jména nenechali nesmírnému lupu a skryli jej v obalech cizích výrazů „Schmecks“, „Tátra-Füred“. A nyní, když oloupený Slovák pohlíží se stanice Popradské k zasmušilým Tatrám, na jejichž modrém úpatí jako bílé jehňátko hoví si Starý Smokovec; anebo prodrav se tatranskými skalami z vodopádův údolí Kolbového uzří lázně Smokovecké jako hnízdečko z rajských mlhovin utkané ve věnci zelených lesů dřímající: vzdychne si smutně a po osmahlé tváři tříští se slza. Slza, příteli, to málo! Dupni si, Slováčku, protestuj, hlas se ku svým právům, bojuj! Život sám bídný dosti, život v porobě hanebný…

Pod rozvalitým štítem Slavkovským (2453 m) ukryty v lesích jehličnatých rozkládají se Smokovec Starý a Nový ve výši 1002 — 1020 m. O mnohem níže (878 m), od Starého Smokovce malou půlhodinu vzdálen, nachází se Smokovec Nižní, původem nejmladší (založen r. 1881). Železitá kyselka chuti velmi příjemné přiměla hraběte Csákyho, že roku 1797 založil tu v lese dům, základ to Starého Smokovce. Dnes mají Smokovce pověsť světovou a svými nádhernými villami, úpravnými stezkami lesními, osamělými mýtinami, z nichž otvírají se široké rozhledy do kraje, svými pomníky, glorietty, svým životem hrdým, aristokratickým pamatují na ta podivná karpatská místa lázeňská, v nichž Sacher-Masoch spřádal nitky svých pohádkově bujných a přece hluboce zádumčivých, snivých románů.

Co cizince ve Smokovcích nejvíce překvapí, jsou zdejší plesy. Na samé patě drsných, nehostinných hor, v jejichž hvozdech ještě mrmlání medvědův a klehot orlí se ozývá, octne se ve společnosti vysokorostlých, ztepilých krasavic, jako by rázem přenesen byl z ledův a sněhů nevlídného severu do čarných sadů tropických, kde září pestré, ohnivé barvy neznámých květů. Pod žhavou výmluvností tmavých, jiskrami sršících očí zachvívá se srdce; úsměvy malinových rtíkův otvírají brány nejsvůdnějších rájů. Divokým štkaním, nezměrným bolem, jehož beznadějné vzdechy vichr roznáší po dalekých pustách; bohopustým smíchem, rozpustilým jásavým veselím a slastným, omamujícím klokotem víří cikánská hudba. Tu každý akkord elektrickou jiskrou, každá melodie citovou bouří. A ve vzduchu prosyceném vůní poobnažených ženských těl, nepokojnými tóny a bílým světlem tančíte v těsném objetí s bohyněmi, jejichž těla chvějí se ve vaší náruči, jejichž prsa vlní se vášněmi lidskými, s bohyněmi, které se vášním těm poddávají s nepokrytostí skutečně božskou.

A potluče-li se v horách průvodčí, tu teprva rozkoš nemá konce: pořádá se ples „dobročinný“. Obyčejné věnečky „pro nemocné“ končívají se neodvratně úderem jedenácté, ale ples „dobročinný“ trvá do bílého rána!

Na jednom z takových plesů seznámil jsem se s paní Brandovskou, královnou sličných víl smokoveckých. Vítězná krása její podmaňovala šmahem vše, ale nesmírná, tklivá oddanosť a láska, kterou lnula k svému manželu, budily opravdovou úctu, chráníce spolu její cti. Byla vysoká, postavy junonické a ze spanilého bílého obličeje jejího zářily její černé veliké oči posvátným žárem hlubokého, ušlechtilého života duševního. Byla Slovenkou provdanou za polského šlechtice. Manžel její byl krásný, statný muž, ale netančil; kulhal. Také se mi zdálo, že nevládl dobře pravicí.

Poláci zřídka kdy ve Smokovcích se usadí. Jsou zde ptáky přeletavými. Svorně tíhnou do Zakopaného, do vlasti. Letos náhodou usadila se tu malá polská kolonie a ta přijala mne také za člena. Vyjížděli jsme nejvíce koňmo do divukrásného okolí, nejčastěji ovšem po Turistické cestě do Vesterova, koliby Hagské a na Štrbské pleso anebo do Tatranské Lomnice, Matlar, Kežmarských Nápojův, ba i do Bělan spišských na úpatí Kobylího vrchu, kde jsou slavné jeskyně Bělanské. Ta srdečnosť, důvěrnosť, kterou celá společnosť dýchala, to upřímné stulení v kroužek rodinný tak mne dojímalo, nebo u nás nikdy nic podobného jsem nespatřil! My nežijeme upřímně, my jsme uvykli své myšlénky tajiti, my skrýváme své city, zapomínajíce, že cit stále tlumený nedovede vytrysknouti elementární silou…

V dolině Velické

Jednou vyjeli jsme si do údolí Velického (něm. Felkaer Thal). Cesta vede lesem napřed k tak zvané Studánce a pak vystupuje na Křižatku (Kreuzhügel, 1418 m), odkud jest pěkný rozhled. Malý Slováček seděl tu pod skalou smutný, zádumčivý a pásl nepokojné stádo několika koz a krav. A tak od Smokovce západně všude, kdekoli setkáme se s lidem, slovenský pozdrav k nám zaletne. S Křižatky stezka zprvu stoupá, ale za krátko obrací se nahoru a vede podél hučící Velké (Felka!) k chýži Hunfalvyho. Zdaleka viděti jest stříbrný sloup vodopádu, kterým Velká pres Granátovou stěnu se řine.

U chýže Hunfalvyho odpočinuli jsme si po jízdě dvouhodinné. Co dámy se převlékaly, někteří z nás odbočili k jezeru Velickému, kam se jde balvaništěm žulovým, v němž leckde vyráží kleč. Pleso jest 1641 m vysoko, podoby obdélníkové, neveliké (1,5 ha), nehluboké (největší hloubka 5 m). Voda jeho zelenavá není příliš studena (9 °C); přístup k ní stěžuje příkrý břeh a hustá kleč. Z valu nakupeného na levém břehu jezerním dobře lze pozorovati stopy bývalých ledovců v morenách dosud zachovalých. Roku 1896 byla tu zbudována pěkná a pohodlná Slezská chata s restaurací. Od severního konce jezera dobře lze přehlédnouti vodopád Velké. Ačkoli značně hluboký (potok řítí se se skály 100 m vysoké), nepůsobí přece dojmem tak mocným jako Siklawa, jejíž hojnější vody svisle dolů letící za hromového rachotu na prach se tříští. U plesa zle řádívají sněžice (laviny); jedna z nich zničila před lety kamennou chatu, která poblíž plesa Velického vystavěna byla. Z klepů Gerlašských utrhávají se tu celé stěny a bradla, zasypávajíce údolí.

Když si dámy odpočinuly, vydali jsme se na cestu do Zahrádky, kde měla býti přesnídávka. Stezka v zákosy upravená vede přes Granátovou stěnu vzhůru. Pro geologa jest stěna ta zajímava; přechází totiž zdejší žula povlovným vrstvením v rulu. Některý balvan zpola jest žulový, zpola rulový; ve svoru pak vyskytují se granáty, od nichž stěna jméno dostala. Granáty jsou značné velikosti (až lískového oříšku), ale tak měkké, že brusu nesnesou.

Za malé půl hodiny byli jsme v Zahrádce (polsky též Kwietnik, Ogrod Wahlenberga). Jest to horská louka, která bývala kdysi plesem, dokud sesunující se ledovec valu jeho nestrhl. Podnes na místě druhdy nejhlubším rozlévá se větší nádrž vodní. Ostatní dno zelená se bujně rostlinstvem.

Nálada výletníků nebyla zprvu veselá. Bylyť dámy znavené, a ztrmácení jízdě nezvyklí rytíři beze všeho nadšení a humoru. Když však rozdělal se ze smolnaté kleče ohromný oheň a samovary na něm se rozezvučely; když studené krmě a uherská vína stejně ukázaly se delikátními jako vybrané zákusky: tu tváři v tvář velkolepé přírodě horské únava zmizela, úsměv ojasnil tváře mrzuté a hovor oživil bujarý vtip. Směrem ku Dlouhému plesu ukázala se na balvanovitém cimbuří hradu svého rodina svišťův a pronikavým hvizdotem k tabuli koncertovala. Pak společnosť sbírala květiny, a každý z pánů se snažil, by klobouček jeho dámy stkvěl se zdobou nejkrašší, a kytice zářily květy nejohnivějšími a největšími. Damám nejvíce se líbily žluté růže alpské (Trollius europaeus) a krásná Saussurea digyna.

Brandovská byla nezvykle zamlklá, a krásné oko její zádumčivě měřilo závratně strmé klepy Gerlašské. Hlava hory osuta byla mlhou, a nad štítem rozkládalo se hrobové ticho…

Dle ručeje, který od Dlouhého plesa skáče přes okluzlé balvany a místy v kamení se ztrácí, vystupovali jsme dále k valu jezernímu. Stav Dlouhý nachází se v jedné z nejdivočejších krajin tatranských pod samým Gerlachem ve výši skoro 2000 m (1955). Skalní útesy a urviska sřícené se tří rozeklaných vrcholů Gerlašských veliký díl jezera zasypaly. Na západním břehu vrství se věčný sníh v místě, kam nikdy paprsek sluneční nezasvitne. Zřídka je v Tatrách viděti vodu tak krásně smaragdovou a hluboce průhlednou jako zde. Každý kamínek lze rozeznati na dně.

Ohromným kameništěm, které téměř celou šíři údolí vyplňuje, namáhavě jde se dále. Tu nastala práce převodníků, kteří, seč byli, damám pomáhali při lezení, udržování rovnováhy a přeskoku. Na některých místech lehčeji se kráčelo přes menší sněžiště, jejichž tvrdý sníh jen málo pod nohou se bořil.

Mlha vznesla se nad tatranského krále Gerlacha, a toliko témě nejvyšší zakrýval chumel oblačný. Jaká to tíha, kterou Gerlach prsa matky země utiská! Stěny jeho svisle do údolí sestřelují. Žleby jsou úzké, propastné. Kámen shora sřícený padá bezprostředně do údolí s výše půl osma sta metrů (hloubky to pěti Macoch)! Pramenové vodní, kteří nehojně s boků skalních crčí, slabé obživy nacházejí ve sněhovištích tu onde v rozsedlinách skalních ukrytých; znamenány jsou tmavými pruhy lišejníků, jediných rostlin, které se na černých baštách Gerlašských zachycují. Rozeklaný hřeben hemží se skupinami příšerných podob. Tu šklebí se podivný břichatý netvor na hrbatého nosáče, onde stojí Matka boží s děťátkem, jíž ruka rouhavá postavila ohromný širák na hlavu; dále klečí bradatý poustevník, na nějž vrhá se vztýčený medvěd se zašpičatělou hlavou… Tlum paprsků slunečních rozptýliv mlhu, zasvitl na nejvyšším místě štítu. Jest to skála podoby čtverhranná, která jsouc ovlhčena sálala leskem mdle kovovým.

Avšak třeba bylo mysliti na další cestu. Pod samým Polským hřebenem (Polski Grzebień) bělá se sněžiště velice strmé, do jehož omrzlého násněží převodníci tesali stupně, aby společnosť dostala se nahoru. Dnes zásluhou slezského odboru „Uherského spolku karpatského“ vyrobena tu stezka. Za nedlouho pak stanuli jsme na proslulém sedle, které je ve spojení s východním ramenem Gerlašským. Jest to úzká, nedocela 2 m široká sníženina hlavního hřbetu tatranského na 2196 m. Délka Polského hřebene je dosti značna; na západním konci kupí se skaliska, ve kterých lze se schovati před nepohodou.

Rozhled výletníky překvapil. Vystupujíce dolinou vytesanou v lůně nejvyšších štítů tatranských (Gerlacha, Starolesnického vierchu [něm. Warze] a M. Vysoké), nikterak se nenadáli, že před nimi vyzdvihne se nové, skoro stejně mohutné odhoří. A zatím tčely v dáli Tatry polské, a vrcholy jejich dýmaly šedou střížahou a na úbočí modraly se lesy jehličnaté. Daleko, daleko táhla se rozkošná dolina Bělovodská s poděsnými turněmi, dumavými hvozdy a stříbrem tančící bystřice; v ní dřímal v mlhavé dálavě lovecký domek knížete Hohenloha… Ve propasti pod sedlem smušil se Zamrzlý stav. Na rozpukaném, pozdviženém ledě bělaly se závěje sněhové; jen při valu jezerním zříti bylo kus černé hladiny vodní ledu zbavené.

Jak divným kontrastem jímal pohled zpáteční v rovinu Spišskou! Ohromnou klenbou oblaků letěl tu zor do kraje ozářeného veselým slunkem a líbal lahodu zlatožlutých jeho niv a svěžesť zelených jeho lučin. Zde zimný jinovec podychy svými mrazil dech, tam teplý laškovný větřík cuchal klasy dozrávajícího obilí…

Za hodinu byli jsme nazpět v Zahrádce, kde pil se opět čaj. Marně jsem se snažil Brandovskou baviti. Tulila se stále k svému manželu a kdykoli naň pohledla, rozplanulo oko její takou něhou, vřelou oddaností a hlubokou láskou, až jsem mu záviděti počal. Oba byli vážni, skoro smutni. I usednul jsem opodál a pohlížel na Gerlach. Na vysoké, příkré stěně zdálo mi se, že vidím černý kříž.

„Stalo se tam něco?“ ptal jsem se převodníka, ukazuje v ta místa.

„Smutná příhoda!“ odpovídal mladý muž. „Před lety vydal se na Gerlach jakýsi pán z Polska s převodníkem Mahlerem. Na štítu přepadla je mlha. Dlouho čekali a když se nezdvíhala, odhodlali se k návratu. Sestup v horské mlze jest velice nebezpečný, nebo již ve vzdálenosti tří kroků předměty oku se tratí. Mahler zbloudil… Po dlouhém slézání dostali se ku sněžišti zavřenému nepřechodnými stěnami. Zvolna se spouštěli po sněhu do neproniknutelného příšeří zející hlubiny. Náklon byl vždy strmější, sníh měknul a tál. Nebylo pochyby, pod nimi byla propasť. Chtěli se obrátiti, v tom však cizinec sklouzl a strhl Mahlera sebou do propasti…

Právě v tu chvíli vracel se starý Horwai s damou s Polského hřebene. Byli pod Dlouhým stavem, když zaslechli nad sebou rachot a hrozný výkřik. Horwai věděl, že Mahler je na Gerlachu. I napadlo ho hrozné tušení. Dáma sama vybízela ku pomoci, ba co více! pustila se za ním nahoru… Dlouho hledali, až našli… U velikého balvanu, celou šíři žlebovou vyplňujícího, spatřili zohavenou mrtvolu s rozraženou lebkou. Byl to ubohý Mahler. Nedaleko ležel cizinec bez vlády, bez hnutí, s rozedraným zkrváceným oděvem, strašně potlučen. Ale byl živ. Když ho vzkřísili, běžel Horwai pro pomoc.

Uběhlo několik hodin, hrozných hodin, než převodníci cizince do údolí snesli. Průvodčí vyměřovali krok za krokem a odvážným, smělým těm lidem perlil se na čele pot úzkosti a strachu. Nebo sklouzne-li jeden, strhne všechny dolů do neúprosného jícnu smrti.“

„A cizinec?“ ptal jsem se.

V tom někdo za mnou zaštkal. Rychle jsem se obrátil. Z očí Brandovské řinuly se slzy, ale Brandovský smutně se usmíval.

„Milostivá paní…“ konejšil jsem.

„Ten cizinec je můj muž“, zavzlykala Brandovská, „a ta neznámá dáma byla jsem já. My se tehda pohněvali a —“

„— na věky smířili se tam, kde na výšinách černá se kříž!“ odpověděl za ni Brandovský.

Na Gerlach

Prudčeji zabuší cestovateli po Tatrách srdce, kdykoli shlédne krále tatranských štítů — Gerlacha. Buď je to povznášející vzpomínka, sdružená s nebezpečími namáhavého výstupu anebo touha dostati se na hrdé, všechny Tatry převyšující jeho témě, která mysl vzrušuje. Nebýti na Gerlachu, toť pro „taternika“ nečestno.

Tak myslil jsem i já, když ubíral jsem se dalekošírými hvozdy podtatranskými ze Smokovce do hájovny Kahulské u Štvoly, odkudž údolím Batyzovským na Gerlach chtěl jsem vniknouti. Bylo tomu právě 12 let, kdy poprve učitel Still z Novo-Lesné na témě Gerlašské vystoupil, a za ten čas nalezeny dvě cesty: z údolí Velického — velmi dlouhá a únavná (asi 20 hodin) — a od plesa Batyzovského — krátká (asi 10 hodin) — známá však tehda toliko Rumanovi a Pazderňákovi, průvodčím štvolským. Jinak je dnes, nebo smokovecký převodník Samuel Horwai nalezl přímou cestu ze Zahrádky v údolí Velickém, kterou se dostaneme asi za 4 hodiny na velký vrchol Gerlachovský. Nejedna dáma odvažuje se v poslední době výstupu, ku kterému druhdy bylo potřebí neobyčejné síly a odvahy. Myslím, že paní Chodounská a sl. Růžena Nekutova mohly by mi to dosvědčiti.

Ze Smokovce do hájovny Kahulské vedla pěšina na četných křižovatkách bílými lihami opatřená. Šel jsem po ní před šesty lety a domníval se, že netřeba mi vůdce. Avšak přepočetl jsem se. Převodníci smokovečtí našli novou, pohodlnější a kratší stezku, vedoucí mimo myslivnu „Hági“, a pěšina stará spustla, zarostla, líhy se ztratily.[49] Šťastně dostal jsem se až k místu, kde les ustupuje rozsáhlému, travou i mechem porostlému palouku a chudobným, kamenitým polím.

Tu všecku pozornosť mou upoutal Gerlach, který nad lesy a plazivou kleč majestátně se vznáší. Právem říkají horalé této části jeho „Na kotlu“.

Hora ční tu jak ohromný nad 2500 m vysoký, pustý, vybořený, kamením zasutý kotel. Ve vyprahlém jeho jícnu nezelená se rostlinka a v šedém jeho žuloví bělá se jen leckde malé sněžiště. Pravdě podobno jest, že kotel v dobách dávných byl plesem, jehož nižší skalné valy na jihu se roztrhly. Severní stěny kotlu vztyčují se v podobě věží a hradeb skoro až do výše 400 m nade dnem a pnou se dále k malému Gerlachovskému vrcholu. Zakončujeť se Gerlach podobně jako Lomnice dvojvrcholím a nelze z této strany velkého vrcholu spatřiti. Strašně rozedrané, zubaté hřebeny skalné svážejí se od vrcholů k dolině Batyzovské náklonem mírnějším k údolí Velickému spádem velestrmým.

Také Gerlach nevystupuje z hlavního pásma tatranského, nýbrž vyrůstá z jižní jeho rozsochy. Velký vrchol jeho (2663 m) mocně imponuje z polany Glódowky (na severním svahu tatranském), s Křižného, z údolí Bělovodského anebo se Świnnice. Jméno hory (Gerlach, grlach, hrlach) Dobšinský vykládá na výšinu, z níž hrlí, hrne se a padá skála, čemuž žula gerlachovská, nepevná a drobivá, dobře odpovídá.

U palouku dosavadní pěšina ztrácela se v široké vozovce, která bočila do lesa. Tu jsem od pravé cesty zbloudil a plahočil se beze směru divokým velelesem. Již chtěl jsem beznadějně někde ulehnouti, když setkal jsem se s pastevcem, který mne uvedl na pravou cestu k hájovně Kahulské, v níž jsem zůstal noclehem.

Často jsem doma vzpomínal na osamělou tu chýži lesní, která mne před šesti lety pohostila. Živě na paměti tanula mi matka horárova, žena vysoké, štíhlé postavy, tmavého pohádkového oka, které svítilo z ubledlého, vyhublého obličeje. Připadala mi jako věštkyně, když češtinou biblicky správnou vypravovala o zašlém světě minulého století a obrazností, jeho duchem živenou, vznášela se do temného budoucna… Hajný a jeho žena česky již neznali. Jak nepříznivě věci se změnily! Za mládí jejich matky čítaly se ve škole české knihy a v kostelích česky se kázalo. Nebylo rodiny bez české bible. Slovenčina tím netrpěla. Cinkot jejich zvonků vesele zněl v domácnostech, kdežto vážné znění českých zvonů hlaholilo ve chrámech. Čeština byla řečí duchovní, vznešenou — dnes je skoro neznámou a prostému lidu namnoze nesrozumitelnou… V hájovně našel jsem za své dřívější návštěvy i české knihy a mezi nimi památné „Staré Noviny literního umění“ z roku 1785, v nichž na místo předmluvy „Charakter aneb živý obraz Jozefa II. cysaře Římského a našeho milostivého Krále Uherského“ uveden byl… Blaho a mír panovaly tehda v hájovně. Hajnému vedlo se dobře, neboť turisté podávali si tu dvéře a slušně platili.

A zase jsem tu stál po letech… Hájovna sešla, zahrádka před ní zpustla, cesta zarostla.

Vstoupil jsem. Chudoba zela ze všech koutů. Horár bos, polo oblečen krotil nehezkého psíka Dunče, který se na mne sápal; horárová sestárlá, ošumělá vítala mne obvyklým pozdravem: Zdraví tuná (u nás) buďte!

Přešel jsem hned k věci. Chtěl jsem večeři, nocleh a posla, který by mi došel do Štvoly pro průvodčího Rumana anebo Pazderňáka.

Vyhověno. Hajná přinesla mi hrneček nábrzlého (nakyslého) mléka a otulec (krajíc) chleba. Vedle toho slíbila mi uvařiti kobzole (brambory) a „bude-li sa páčiť“ i trochu číru (zapražené polévky). To bylo vše, co měli. Sami řídili se známým v Tatrách jídelním lístkem „co v pátek, to v svátek“. Spáti mohu na široké lavě (lavici) u okna nebo v komoře na seně. Za chvilku přijde Samko, syn hajného, a ten dojde do Štvoly pro Pazderňáka. Kdeže Ruman! Na rok napřed páni vždy si ho zamluví a celé léto s ním po horách chodí.

Ptal jsem se po staré matce. Ta již několik roků na cinteru (hřbitově). A zda-li jsem ji znal? Na mne úplně zapomněli. Vzpomínka na zemřelou je rozželela. „S ní odešlo naše štěstí!“ vzdychla si hajná. „Páni vymyslili novou cestu ke Štrbskému plesu, o Kahul nyní nikdo nezavadí. Všechno chodí na Hági k panu fořtovi, a ten se má! A nám se vede zle.“

I sehnula se rychle k peci a počala rozdělávati oheň, aby nebylo viděti slzu, která jí z oka vytryskla. V jizbě se již šeřilo. Praskot ohně a rudá jeho zář, která puklými dvířky na podlahu padala, dodaly světnici útulnosti. Hajná postavila brambory a vodu na polévku, hajný pak vyšel se ohlédnout po Samkovi.

„A také jsme přišli o nejlepší krávu!“ stěžovala si hajná dále. „Svitana se volala. Potloukal se v lesích macko (medvěd). Valaši ho viděli, ale horárovi nic neřekli. A macko ji na kusy rozdrásal.“

V tom vstoupil horár se Samkem, hochem asi 15letým, nevelkým, bledým, s moudrýma hezkýma očima. Matce při jeho spatření zasvítil na tváři hrdý, blažený úsměv.

„To náš jedináček!“ představovala synka. „A není to šuhaj hloupý. I maďarsky ho naučil pan rechtor ve Štvole. A jak dovedný jest. Tento vahan (a ukazovala velikou, z jednoho kusu dřeva zhotovenou mísu) sám mi vydlabal. A ukaž, Samko, vľudnému pánovi housličky. Hle, sám je urobil a sám se na ně hráti naučil!“

Byl to nástroj pravda velmi primitivní, podivně laděný, ale Samko dovedl naň pěkně zahráti. I líbil se mi ten hoch až na maďarštinu, a ta bohužel! líbila se zase jemu. Tak se neroudný jazyk ten zahnizďuje na Slovensku místo češtiny. Dal jsem Samkovi své rozkazy a nařídil mu, by v myslivně koupil šunku a víno k zejtřejší výpravě.

Po odchodu Samkově hajná rozsvítila. Zrak můj padl na starý obrázek, který tu pod obrazy svatých visel. Byli to „hôrni“ (dobrí) chlapci (zbojníci). Horár vysvětloval. Ten, který se na valašku podpíral, byl slavný bohatýr Janošík. Měl zelenou, stříbrem vroubenou košilku, červený dolomán (kabátec), bílé přiléhavé nohavičky a široký, gombičky (knoflíčky) a sponkami zdobený opasok, který ho činil nezranitelným. Na hlavě klobúček obitý (otočený stužkou, hustě malými třpytnými knoflíčky ozdobenou) s beľavým perečkom a na nohou krpce, černými řeménky uvázané. V opasku tkvěl nůž a za ním dvě pistole, na pleci se houpala puška samopalka. Při Janošíkovi gajduje Ilčík a z druhé strany smrkového lesa stojí Adamčík, Postavčík a Hrajnoha. Před nimi vyvalen sud vína, a Surovec uprostřed tančí a valaškou mává nad hlavou.

Obrázek ten vyvolal truchlivou upomínku v mysli horárové. Zbojníci minulých dob bývali šuhajci, kteří chodili poza bučky (buky) a bohaté napadajíce, je obírali, aby chudým dávali, pročež u lidu posud v dobré jsou paměti (dobří chlapci). Jinak je dnes, kdy zlomyslní valaši, aby si mohli udělati dobrý den, okrádají i lidi nemajetné.

Byl tomu asi rok, když hajná po dlouhém čase zase šla na mši. Mužští byli v lese. Zamkla dobře, ale již na cestě myslila, „že mrle ju zjedia“ (byla netrpěliva). V kostele se ani pobožně modliti nemohla. Chvátala domů. Přišla a tak se lekla, že už ani duše v ní nebolo. Dvéře vypáčeny, ve světlici vše zpřevráceno, potřískáno, víko z lády (truhlice) uraženo, příze za rok napředená a plátno — bylo ho dvacet loket — a nějaký ten těžce uspořený groš — vše bylo pryč… Žalovali, dvakráte byli až ve Spišské Sobotě, pravotí (soudí) se již celý rok a dosud marně. A nikdo jiný to neudělal, než ti zlí valaši, co na horách ovce pasou. Bodaj je popadla hodonka (zimnice), co by je držala do půl sedma roka!

„A tak kára (neštěstí) za károu!“ dodával hajný. „A nejhorší přijde, až budou kahulské lesy vymýceny. Skoupil je nějaký baron (!) Popper, vykácí prý vše a po Váhu svozí do Pešti. Pak bude po službě, nebude čeho hájiti!“

Těšil jsem ubohé lidi, jak jsem dovedl, a za chvíli zavedl hovor na zbojníky. Co pověstí dochováno v Podtatří o Janošíkovi, který v nedalekém Klenovci (u Kokavy) sloužil a chudým „meral dukáty z klobúka“ a rozdával krásné anglické sukno (červenú angliu) štědrou rukou (od buka do buka)! Ve Vážci hrom zabil chudému gazdovi pár volků. Janošík, který se k tomu nahodil, dal mu 500 mariašů (stříbrných peněz s obrazem Panny Marie) na nové. V zápolách tatranských uschovával dukáty, které se presúšajú (hoří modrým plamenem), keď sa mesiac noví. A měl dar vozorstva (bosorstva, prohlížel věci tajné a budoucí) a samy víly (panny v bielom) mu pomáhaly; od nich měl valašku, která ho činila nepřemožitelným… A přece byl polapen. Gajdošík (dudák) ho zradil.[50] Ale nebyli by ho drábové dostali. Tu baba „s prípecka“ poradila „pohonu“, aby mu rúbali do pása. A jedna „krivuľka“ presekla mu čarovnou žilku v opasku a hned Janošíkovi ruce, nohy v pouta okovali. Ve vězení vzkázal cisárovi, že mu pluk vojska postaví, dá-li mu milosť. Dal — ale došla pozdě, když už byl za ľavé rebro na hák zavesený. Ale za to stolica, co ho tak náhlo odsoudila, musí vraj (prý) až dosavad zaň platiti — ročně mericu červencov (dukátův)…

Pověsť zvučela za pověstí. Je to šťastnější svět, v němž chudák zapomíná na svou bídu. Všechny ty podivné staré zábobonky (pověry), které mísily se v šumot přeslice ze života staré tchýně, ožívaly v ústech horárové s rostoucí tmou. Byly mnohdy podivné. Uvedu jednu.

Na Horní Lehotě umřel asi před čtyřiceti lety katolický kostelník, muž podivné povahy, málomluvný a neveselý. Když ho nesli na cinter, míkalo se tělo v rakvi (házelo sebou), tak že ji sotva zrovna udrželi na ramenou. Když se navrátili domů na kar (pohřební hostinu), bylo všechno snědeno od vlkolaka, a tím byl kostelník; nebo když ho znova vyhrabali, měl ještě zbytky jídla na hubě. Tělo tedy do Horních Mostkov pochovali, hlavu rylem odřezali a mezi nohy položili, srdce propíchali a na hrob kámen uvalili. Když však ještě strašil a s hlavou pod pazuchou se ukazoval, znova ho na chotár (pod mezníky) zahrabali, načež se vlkolak už neukázal, ale stoliční vyšetřování nastalo, a pověreční lidé temnicí byli potrestáni.

Někdo zaklepal na okno. Trochu jsme se ulekli. Byl to Samko. Dobře pochodil. Přinesl žádané věci s navštívenkou lesního p. Novotného, kde příjem správnou češtinou byl kvitován. Pazderňák přijde o pěti. A přiznal se Samko, proč se opozdil. V lese spatřil bílého ptáčka, takového podivného a cvrlikal tak jemně. Létal těžce, jako by nemohl. Samko chtěl ho polapiti a sešel s cesty.

Matka se s ním vadila. Jistě to byla Slibka, která lidi daleko do lesa zavádí. Slibka je duch ženštiny, jež za živobytí věrnosť a přísahu milenci zrušila. Za pokutu mění se po smrti v bílé, jemně pějící ptáče…

Byl čas ulehnouti. Horár vyšel do síně, kde vzadu pod otevřenou půdou bylo seno. Všiml jsem si ovšem, že nehorázným kopnutím vyburcoval z líbezného asi sna věrného Dunče, který se na seně natáhl; ale nikdy mne nenapadlo, jaká zkouška na mne čeká. Ustlali mi do komůrky plné kyselého puchu od tvarohu, mléka a sýra mezi nejrůznější náčiní a nádobí. Shasl jsem svíčku a únavou usnul. Ale za nedlouho probudilo mne zuřivé štípání. Převaloval jsem se z místa na místo, ošíval, nic platno. Posléze rozsvítil jsem. Danajský dárek Dunčův! Po prostěradle v divokém shonu a skoku proháněly se roje krvežíznivých, dalekoskokých zvířátek…

Bylo ke třetí hodině ranní, kdy jsem se oblekl a vyšel před hájovnu. V lese bylo ještě šero, mlhavo a chladno, ale na horách již svítalo. V zamlklé ticho časného rána mísil se toliko neúnavný hrkot potoka Kahulského. V něm ochladil jsem palčivé své rány a pak mrzutě se brodil v rosou vlhké trávě do čtvrté hodiny, kdy horárovic procitli. S nejsladším úsměvem ptala se mne hajná, jak jsem se vyspal a proč vstal jsem „ešte před svitaním!“

*

Objednaný průvodčí Pazderňák měl přijíti v pět hodin, ale dostavil se jako lidé, na nichž záleží, o šesté. Byl to chlap veliký jako „drúk“ (sochor), nedocela čtyřicetiletý, s dlouhými prořidlými bělavými vlasy, bezvousý. Košile, bílé nohavice s opaskem a „kabanica“ (houně), na nohou krpce, na hlavě širák — to byl jeho výstroj. V ruce místo ozdobné valašky měl obyčejnou sekyru s dlouhým, silným toporem. K výstupu na Gerlach neměl chuti. Na hoře je mnoho sněhu, klamry ztěžka se najdou, cesta nebezpečná. Ale konečně odhodlal se k tomu, pokusí se. Pak se ptal po kořalce. Nebylo jí v hájovně. A to že si doběhne pro špiritus; hned se vrátí… Přišel asi za hodinu s pořádnou lahví zpola naplněnou. I robil ze špiritusu goralku a zdravkal si s hajnou, s hajným a posléze (žádný nechtěl už píti) sám s sebou, až jsem musil zakročiti.

Cesta od hájovny vedla zprvu dle vody Batyzovské, později divokým lesem do údolí Batyzovského. Místy drali jsme se skutečným pralesem, v němž jen horal dovede pyrtě rozeznati. Pazderňák — malou „svícu“ v hlavě — natahoval dlouhé své nohy, že já, namáhavými pochody a nevyspáním znavený, sotva mu stačil. Tak došli jsme v brzku do Lochu pod Suchým vrchom, vlhké to horské louce, a zde se u potoka Batyzovského zastavili. Měli jsme za sebou dobrý kus cesty. Průvodčí máčel si hlavu vodou, já jsem dychtivě pil.

V údolí Batyzovském jsou blízko sebe tri slapy; tvořeny jsou příčnými stěnami skalními mezi Lochem a plesem. Nejprve došli jsme spodního spádu „Šnurkového“. Po stěně rozlévá se tu zprohýbanými stuhami stříbro bystřiny; výše je dlouhý vodopád Perlový a nad ním Závojový, nejzajímavější: přes hlavní, široký proud slapu přelévá se tenký, průhledný oblouk vodní — závoj.

Dolinou Batyzovskou Pazderňák už nespěchal. „Svíca“ dle všeho shasla, ale krpce byly těžky. Měl mne vésti pravou jeho patou, avšak zabočil k levé. Je prý to stejno, ku plesu dojdeme. Zavedl mne však zbytečně do kameniště nesčetných balvanův a později do houště klečové. S takovým pánem že v Tatrách ještě nechodil! pochvaloval si dareba, když mne zuřivého z kromoliny tahal. Pod jezerem starý, jako cikán černý valach pásl stádo dobytka. Stěžoval si na špatnou pastvu. Pazderňáka z cesty na Gerlach zrážel. Čiapa vyšplhá prý se všude jako divoká koza (kamzík) a přece se bídně pochroumal, sotva se z toho vykřísal. A tu Pazderňák spustil plnou hubou, on že Čiapa není, jemu že se ještě nikdy nic nestalo. Čiapa (Čepka), jak jsem se dověděl, je nejslavnější slovenský lovec kamzíků. Čiapa je přezdívka od čapky, kterou nosí snad samojediný z horalů. Pravé jeho jméno jest Josef Galko.

K desáté hodině spatřili jsme pleso Batyzovské (1894 m). Není veliké (3,84 ha), podobu má okrouhlou, vodu tmavou, zřídka zvlněnou, hloubky dle všeho nepříliš značné. Usadili jsme se na hrázi, abychom se posilnili. Pozoroval jsem okolí, kdežto Pazderňák více všímal si proviantu. Jedl s takovou chutí, že div mu oči na vrch nevyšly.

Gerlacha s hráze viděti není; sesouvajíť se s rozsochy, jíž kraluje, mohutné klepy a zápole, které ho ukrývají. Na západě vztyčuje se velehorská Končistá (2535 m) opětně ve zvrži hlavního pásma, jehož rozpoltění vrcholové (furkoty) na severu se objevují. Ohromné kameniště šíří se od plesa až po hlavní hřbet; z něho vyvstává kolossální balvan, osamocený, asi 150 m vysoký Kostelík. Tak zvanou prolukou Mengusovskou lze se dostati k plesu Šarkanovu a Popradskému. Pazderňák ubezpečoval mne, že přejíti lze také přes hlavní hřbet nad Zelené pleso do údolí Bělovodského. Prvý tudy přešel inženýr Lorenz s průvodčím Rumanem.

Asi po hodinném odpočinku chtěl jsem v cestě pokračovati. Ale tu Pazderňák, kterému se zde dole dařilo výborně, docela vážně mne přemlouval, abych toho nechal. Pravda, on to byl, který s Rumanem a p. inženýrem cestu na Gerlach našel; 45 liber olova spotřebovali na „klamry“ v gerlachovské „Probě“: ale dnes nemožno na Gerlach se dostati pro sníh. A potom tři leta již Pazderňák nepřevodničí; skoro se bojí, že nenajde cesty.

Tu přešla mne trpělivosť. Poručil jsem mu sebrati mé věci a hajdy! Buď mne na Gerlach dovede anebo nedostane ani babky, a já ho ještě u pana služného zažaluji. To mu nahnalo strachu. Mlčky poslechl. Přehodil svou plátěnou kapsu (kabelu) přes rameno a zvolna se šoural po uspadlinách a bralech, nahromaděných podél východního břehu jezerního. Za dobré půl hodiny došli jsme k velikému, strmo nakloněnému sněžišti, které vyplňovalo hluboký rozdol s převislými stěnami. Horní konec sněžiště končil se u svislé rozsedliny skalní, konce to žlebu, jenž se počíná pod velkým vrcholem Gerlachovským. Nalézti tuto rýhu, bylo objeviti cestu na Gerlach. Rozumí se samo sebou, že velkého vrcholu zdola viděti není, neb žleb ztrácí se v nadvislých skaliskách.

Až sem dovedl mne Pazderňák, aby mne přesvědčil o bláhovosti mého podniku. Ale když uviděl mne po sněžišti vylézati, počal beznadějně naříkati, že v kerpcích se nahoru nedostane. Dobrá! půjdu napřed a vytesám mu stopěje. Valašku sem! A tak — obrácený světe! — „velkomožný panko“ tesal schodky průvodčímu. Násněží bylo ztvrdlé, hladké, a ubohý kerpcař opatrně stoupal, aby se dolů nesvezl. Mně boty dobré služby konaly.

Jsme nahoře. Žlebem hrčela tu voda do bezedné požírky, kterou ve sněhu si vymlela a ztrácela se v ní s temným duněním. Otřásl jsem se a rychle sestoupil o několik kroků níže. Kdo ví, jak silno bylo násněží a probořiti se, znamenalo strašnou smrt.

Pazderňák, bledý jako tvaroh, počal bědovati, že má doma ženu, děti a lenoval dále jíti. A když jsem dělal, jakobych neslyšel, popadl se za břicho a řval: „Jaj beda, prebeda! V bruchu ma čosi kole (bolí)! Chorý som, vlečiem sa ako tmola (stín)! Jaj, jaj! veľkomožný pánko, mňa prechodí mráz. Ďalej neidem!“

Čas můj v Tatrách tak byl vyměřen, že mohl jsem v tomto létě jenom dnes na Gerlach se dostati, nikdy jindy. Proto jsem nedbal těch nářkův, a to už z toho důvodu, že jsem jim nevěřil. Pravda asi bylo, že se přepil mizerné kořalky a tím seslábl. I dal jsem mu důtklivými, tvrdými slovy na srozuměnou, že od výstupu nikdy neupustím a přinutím ho, třeba po zlém, aby mne na Gerlach dovedl. Tato rozhoda konečně odpor Pazderňákův zlomila. Od toho času byl vůdcem. Strach a láska k životu dodaly mu nových sil.

Všechny obtíže slezení Gerlachu záležejí v tom, že žleb na mnoha místech naprosto je nedostupným; třeba ho na pravo, na levo obcházeti a přece nikdy s očí nespouštěti. Nebo zblouditi lze snadno, zvláště je-li hora sněhem pokryta. Vůbec je sníh největší překážkou při vzestupu na hory, zvláště na Gerlach. Rozjíží sněhovou vlhne i měkne žula a drobí se, že nelze se jí bezpečně rukama zachytiti; pod nohou klouže a trhá se; ve strmých sněžištích pak cestovatel buď hluboko se boří anebo s utrženou plazicí (spoustou sněhovou) dolů se řítí.

Ze sněhoviska vyšplhali jsme se na pravý bok Gerlachovského žlebu a po rozervaných skalovištích opatrně lezli vzhůru. Vše bylo zasněženo a pověstná „Bílá stěna“, která poněkud upomíná na „Záslonu“ v Postojenské jeskyni, nijak nevynikala. Po čase, kdy zdálo mi se, že přílišně oddalujeme se od žlebu, upozornil jsem Pazderňáka, nebylo-li by výhodněji, přejíti na levou jeho stranu. Svolil a vyhledal přechod, nad kterým sám jsem se pozastavil. Táž vrchlice, která dole propadala se ve sněžišti, řinula se po mírnějším svahu žlebovém několika kaskadami. Bystřinou vzhůru brodil se Pazderňák a šťastně dolezl na schůdné místo. Podíval jsem se dolů. Hluboko pode mnou zel černý propastný jícen sněžiště. Sklouznu-li ve vodě, svalím se právě do něho. Váhal jsem. Ale tu Pazderňák sestoupil do ručeje níže ke mně, přidržel se pravicí skály a levicí podával mi topor valašky. Chopil jsem se ho a dostal se nahoru. Tímto činem, přiznávám se, dobyl si Pazderňák mé důvěry.

Pohoda, až dosud příznivá, počala se kaliti. S temene Gerlachovského spouštěly se šedé schoule mlhové a plazíce se níže, zahalovaly propastné spády za námi. To asi svedlo mne, že na mnohých místech tesal jsem opět stupně do sněhu v rýze Gerlachovské a po nich vystupoval. Pohled nazpět byl by mne zděsil a poučil, že není radno živůtek svůj svěřovati stopěji, vytesané ve sněhu ne vždy dosti ztvrdlém. Pazderňák nad tím bláznovstvím vrtěl jenom hlavou a opatrně se škrabal po skaliskách a bradlech hned u samého žlebu, hned podál jeho. Tak to trvalo delší čas, až neschůdná spara donutila nás rýhu Gerlachovskou opustiti. Bylo mi nápadno, že nikde nepřišli jsme na „klamry“. Ale Pazderňák vždy mne upokojil, ty že jsou pod sněhem. Skutečně také sněžiště střídalo se za sněžištěm, záměť za zámětí, až spousty sněhové překvapovaly. Na sráznějších místech výslunných crčely ze sněhu struje vodní a stěžovaly cestu. Rostlinstvo spalo zimním spánkem (24. července). Mimo chudé trsy travné nic se nezelenalo.

Konečně zahalila nás mlha úplně. Teď nezbylo než spolehnouti na instinkt průvodčího. „Dolů, velkomožný panko, dolů!“ vybízel Pazderňák. Byl všecek uhrdlen a ustrašen. „Nahoru, převodníku, nahoru!“ vybízel jsem já. „Jen pozor na cestu, daleko už nemáme!“

A zase jsme vystupovali ve vzduchu mlhavo-šerém, bořili se sněhy, brodili potůčky a bystřeněmi, slézali skály a šplhali se na úplazky. Posléze po trudné chůzi asi dvouhodinné vylezli jsme na suchou skálu, pod níž jsme tušili strašnou bezdnu. Tu jsme polomrtvi padli na zemi.

„Je to Gerlach?“ ptám se.

„A kterak to mám, velkomožný panko, věděť!“ teskně odvětil Pazderňák. „Jaj, vždyť viděť není!“

Byli jsme v oblacích. Slabými vany větrnými zvolna přeháněly se přes nás „hulavy“ (oblaky rychle míjející), tu onde šípy slunečními protkané. Mocně prodíraly se paprsky světelné jejich hybným tkanivem, to rozestupovalo se, vznášelo do výše, kde v pevnější šiky se sráželo… Konečně bylo trochu viděti. Pohledl jsem dolů a poznal propastné údolí Velické. Přímo před námi tměla se ohromná počernalá skála s temenem oblaky osutým — vrchol Gerlachovský. Pazderňák dovedl mne na hřeben za Gerlachem…

Nedovedu se již spolehlivě upamatovati, jaké příjemnosti průvodčímu jsem řekl. Ale slovo „chmulo“ (hlupáku) bolestně se ho dotklo. Odvrátil se a loudal se jako mokrá káně několik kroků za mne, kdež usedl. Sám byl jsem tak vysílen, že jsem s úzkostí myslil na návrat, neřku-li na nový výstup. Ostatně bylo to marno a nebezpečno, neboť nebylo naděje, že by se oblaky rozptýlily, ve kterých vrchol Gerlachovský se kryl.

Když jsem se asi po půl hodině ohlédl po průvodčím, zastihl jsem ho, an se těší „strculí“ a po každé doušce pomlaskuje. K zuřivému pohledu mému vytasil se s uctivou omluvou, že ho zima „ochloudila“ (seslabila) a prosil, abych ho neplísnil, že mne dobře svede dolů a před večerem dovede k Popradskému plesu. A skutečně dostál slovu. Chodníky vyšlapanými ovcemi, po kterých nikdy turistova noha neklouzala, klečí, kamením i lesem kráčel se mnou na úpatí Končisté, Tupé a Ostervy šťastně k cíli.

Ale mrzutá příhoda stala se mu v balvaništi nad Batyzovským plesem. Stále se pozdil, aby si, jak jsem brzy poznal, potaji mohl přihnouti. Tak asi se stalo, že zazářila mu náhle dvě slunéčka. A teplo těch sluncí rozehřálo ho, že točil se v kamení „ako mucha na jar, keď odžíva“. Šel jsem napřed a tu třesk vřesk — slyším ránu a bědování: „Jaj, jaj, velkomožný pánko, rata, rata!“ Zvrátil se tak náhodně naznak mezi dva balvany, že nemohl vstáti; hlavu nerozbil si jen proto, že padl na kapsu. Pomohl jsem mu na nohy, aby si mohl ohmatati boule, které utržil. Pak mne prosil, abych mu prohlédl záda; cítí mokro, to asi teče krev. „Krev!“ pravím mrzutě. „Kořalka teče po zádech.“ Pazderňák vykřikl, shodil kapsu, rozvázal — a hrůzo! láhev roztřískána a strcule nasáklá v kapsu a chléb. Když tu zkázu spatřil, div mu „gajdy na krivo nešly“. Proč jen to nevypil dříve! Taková škoda a to právě teď, kdy má nehoráznou laskominu. Smutně vyždimoval kapsu do otevřených úst, ale těch několik kapek bylo „ako keď čertu muchu hodí“.

Rysy

S osněžených, nehostinných výšin tatranského krále Gerlacha dorazili jsme na večer k Popradskému plesu. Znaveni, sotva na nohou stojíce, vyhříváme se v posledních paprscích slunce k západu spějícího.

Na pavlaně nad jezerem jest zajímavá společnosť. Vytáhlý, rudobradý plukovní lékař a mladý druh jeho, mediciny doktorand, umlouvají se s nosičem svým Jožkou o ranní dostoupení Rysův, odkud sestoupiti chtějí k Mořskému oku. Opodál usedli evangelický pastor s pravou rukou svou, malým, tlusťounkým panem rechtorem a v opelichané němčině sestrojují lístek ku dnešní večeři. O zábradlí pavlanové opírá se štíhlá, bělolící krasavice — pastorova dcera. V rysech obličeje jejího plno jest něhy, dobroty, avšak spolu ona vážná opravdivosť a zbožnosť, kterými přísná výchova ve kněžských rodinách protestantských se vyznačuje. Temné oko její plno zápalu jako ve hluboké modlitbě hledí k Ostervě, kde slunce podruhé nám zapadá.

Průvodčí můj skamarádil se nejprve s Jožkou a pak seznámil mne s lékaři. Měliť jsme cestu společnou. Ukázalo se, že plukovní lékař jest rodilý Moravan a dosti dobře česky mluví. Čeština pak sblížila nás s pastorem, rechtorem a krásnou Olgou.

V horách snadno se člověk spřátelí a k cizinci přitulí, což teprve ku bratřím rodným! Hned projektována společná večeře; Olga přejala vrchní dozor, a dvojctihodný tatínek postavil na stůl barrikádu láhví výtečného vínka uherského, z něhož lítaly jiskřivé zdravice. Pazderňák a Jožka zasedli u ohniště, kde smažili se popradští pstruhové. Horalé polští a slovenští dobře ve všem si rozumějí; polština podhalská mnoho má slov i vazeb slovenských, vliv slovenčiny na ni byl značný. Platí to zvláště o názvech ze života pastýřského, což dobře opravňuje k dedukci, že Slováci dříve na horách salašili než Poláci.

Slovenští kněží evangeličtí studovali vesměs v Německu. Odtud jejich blouznivá náklonnosť k poesii německé a horování pro filosofii Heglovu a Kantovu. I měli jsme s velebníčkem potíž, než jsme ho z říše bázně boží a dobrých mravů zavlekli k rodné jeho zemi slovenské. Mně, který jsem ve vlastní domovině tuho bojoval v „území uzavřeném“ o každou dušičku českou, o každou píď urvané prsti, život Slovenska byl blízek. Nezhyne-li národ ten dobrý a krásný, málo však četný, osamocený, sám na pomoc vlastní odkázaný?

„Nezhyne!“ odpovídal pastor a sklenkou zvonil.

„Vždyť již na samé úpatí tatranské vtírá se živel maďarský, vždyť v samé Štvole pan rechtor již maďarčině učí!“ namítal jsem.

„Nepřeceňujte vliv školy, zvláště ne naší. Kromě toho cizí řeči možno jest učiti tak, že přednosti a krásy mateřštiny mocně proti ní vynikají. My, kněží, kážeme slovensky a bohda kázati budeme!“

„Avšak nová generace kněží a učitelů ve vlastenectví bude již zviklána. Stálé hanobení rodné řeči a národnosti, neúspěchy hmotné oblomí i pevnou mysl.“

„Tomu nevěříte!“ prudce vpadl mi do řeči pastor. „Vždyť jste také z onoho kmene slovanského, jejž útisky, násilí burcují k uvědomění vlastní síly. Dosud národ neprocitl, dosud jen úpí a sténá. Ale běda, až se probudí!“

Všichni tleskali, byltě pastor řečníkem znamenitým, a biblická jeho čeština hlaholila jako proroctví. Tlusťoučký pan rechtor spustil barytonem, jehož jsem se do bříška jeho nenadál, ohnivou píseň Matúškovu a strhl nás všechny ku zpěvu. Daleko přes pleso zvučela hymna slovenská, a skála skále hučela bouřná slova její:

Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú, zastavme sa, bratia! veď sa ony ztratia, Slováci ožijú!

A Pazderňák výskal a valaškou mával, a z očí kanuly mu slzy jako hrachy. Medik byl hluboce dojat a nemohl odvrátit zrakův od Olgy, jejíž líce temně se rděla a oči zářily jako drahokamy. Když pak zpívalo se dál, a Olga zapěla krásným svým altem:

Hej! Slovenka som ja, Tatry ma zrodily, ony ma na rukách materských nosily. Strieborného Váhu vlnky mi hrávaly, tatranské doliny láskou ma objaly —

tu i mně srdce v prsou mocně zabušilo, a struny dávno netknuté se rozezvučely. Tiskli jsme si ruce, my muži se líbali, a pan pastor snad by se byl ani nehněval, kdyby byl někdo z nás omylem políbil hebounké líčko Olžino místo masitých jeho tváří. Bylo velmi pozdě, když některý z nás pomyslil na odpočinek, a dlouho to trvalo, než se rozumná ta myšlénka uskutečnila. „Ještě sklínku!“ pobízel neodolatelný pan pastor. „Tedy poslední!“ sváděl znova a těch posledních bylo několik.

Chýže Majláthova má dvě hostinné jizby. Pravou jsme vykázali Olze a faráři, v levé umístili se sami. Lůžka ochranných chýží jsou dřevěné pryčny. A na takové pryčně spáti měla Olinka? Vyběhli jsme ven, natrhali borůvčí, lůžko vystlali a plaidy přikryli. A nyní ať spí sladce! —

Ráno nikdo nechtěl vstávati. Darmo Jožka a Pazderňák nejsvůdnějšími hlasy oznamovali šestou a sedmou hodinu, darmo dřevěné okennice otevřeli. Šedá mlha válela se nad plesem a zakrývala hory.

V mé hlavě bylo pusto jako po bouři, údy těžky, olověny. Nejraději bych byl zůstal na lůžku, avšak nezbývalo než jíti. K osmé hodině byli jsme připraveni. Pan pastor s dceruškou ještě spali a tak odešli jsme bez pozdravu. To jest stinná stránka cestování, že známosti tak rychle jako povstaly se přerušují…

Pěšina vinula se nad potokem Hyncovým zakrsalými smrky, z nichž visely dlouhé, šedobradé lišejníky a pěknými limbami k Hyncovu schronisku, které nedaleko bařiny ve kleči se skrývá. Tu vlévá se do potoka odtok stavů Žabích, po jehož břehu vedla další cesta naše. V pusté kotlině, kde plukovní lékař poznával stopy bývalých ledovcův, ověnčeno rozrytými turněmi a bílými závějemi sněhovými, černě se lesklo Dolní jezero Žabí. Z jezera trčí několik ohromných balvanů, které (z východní strany) podobají se skrčeným, ke skoku připraveným žabám. Od nich pleso jméno své dostalo. Bájí se pak o něm, že nacházejí se na jeho březích zlatá zrna, jichž netvorné žáby střehou.

Společníci moji připravovali si přesnídávku. Také Pazderňák s chutí pustil se do zásob našich; jenom já se postil. Celá ta pouť byla pro mne cestou křížovou. Hory zahaleny byly neproniknutelnou mlhou, která lehkým studeným vánkem se vlnila. Někdy utrhly se kusy její, spustily se do kotliny Žabích stavův a jako lodi s plachtami napjatými po černém zrcadle jezerním se vznášely. Lékaři těšili se, že mlha o polednách zmizí, avšak Pazderňák nedůvěřivě kroutil hlavou.

Obešli jsme pleso a zaměřili k nejsličnější hoře, k Vysoké (Tatře), která až do r. 1874 považována byla za nedostupnou. Mořic Déchy s převodníky Rumanem a Martinem Spitzkopfem po prvé na ni vystoupili. Na jejím úbočí pění se pěkný, neširoký vodopád, u něhož bělá se ohromné sněhovisko. Jest jedno z největších v celých Tatrách a po stvrdlém jeho sněhu vystupovali jsme skoro tři čtvrti hodiny. Ledový vzduch divoké soutěsky ochladil rozpálenou hlavu mou, tak že mne cesta poněkud více zajímala.

Došli jsme na Váhu (Waga). Jest to nejvyšší přesmyk tatranský, kterým turisté přecházejí, plných 2408 m nad mořem. Vahou víží se mezi sebou Rysy a Vysoká. Překrásným rozhledem do údolí Bělovodského s jezery jeho tmavými, do doliny Mengusovecké a na věžité štíty až ku Kriváni nabyla Váha rozhlasu. A co my spatřili? Mlhu, všude mlhu. Z Váhy spouští se k Bílé vodě strašně strmý, sněhem vyplněný žleb, který se nám v propasti tratil. Těžko uvěřiti, že by se jím noha lidská vzhůru vydrala.

Rysy se strany polské odstiňují se od jiných štítů tatranských rázovitě a obdržely asi jméno od rýhy (rysy) v půlnoční stěně své, kteráž od samého temene horského zaváta je sněhem. Ze Slovenska štítu toho spatřiti nelze, poněvadž zdvíhá se bezprostředně ze hlavního hřebene tatranského a k jihu vlastně ani vrcholu netvoří. Prvý, kdo na Rysy vystoupil se strany uherské, byl Edvard Blásy. Stalo se to 30. července 1840 pouhou náhodou. Blásy vyšel si se starým Rumanem (dědem znamenitého průvodčího Jana Rumana) na kamzíky. Z Váhy zabočili severozápadně, vedeni přáním, aby spatřili Mořské oko a tak dostali se na témě Rysů nevědomky. Při druhém vystoupení (2. srpna r. 1853) Blásy nazval horu „Štítem nad Mořským okem“ (Meeraugenspitze), kterýmž jménem i na mapách se uvádí. Podobné, neodůvodněné zvůli, která jest příčinou mnohých zmatků, měla by se učiniti přítrž. Jest si přáti, aby také učenci němečtí poznali, jakou důležitosť zeměpisnou i dějepisnou mají původní slovanské názvy štítů tatranských. Co pomysliti si máme o správnosti německých map (ku př. štábu generálního), kde pode jménem Rysův (Ryzy) uvádí se štít, strmící východně Černého stavu nad Rybím, 2262 m vysoký (Żabi wierch)!

Z Váhy vystupovali jsme po hřebeni skalními útesy zasutém a mírně se zdvíhajícím na polední vrchol Rysův a s něho na témě severní, odkud jest vyhlídka nejširší. Majíť Rysy vlastně tři vrcholy a všechny se nad hlavní hřeben tatranský toliko nepatrně vyvyšují. Skládají se ze skal podobou prahů svrstvených, a nejvyšší práh pokládati třeba za témě. Jest 2508 m vysoko. Na něm mezi balvany žulovými jsme as o půl dvanácté usedli. Druhové moji obědvali, avšak já postil se dále. Bylo mi krušno pozorovati dráždivou chuť lékařův a převodníkův a slyšeti dobré rady jejich, abych jen ničeho nejedl, do večera že budu úplně zdráv a při chuti. Jediné, co mi dovolili, byl doušek koňaku.

Čekali jsme půl hodiny — hodinu, avšak zakaboněná nebes tvář se nevypohodila; gloriola oblaků čela Rysů stále věnčila. Již bylo patrno, že neuvidíme ničeho mimo okolí nejbližší. A to vábno nebylo. Na třech stranách pod námi zely propasti, jejichž konce jsme nedohlédali. Na západě protemnávaly se turně Mengusovecké, k poledni strměla Vysoká a k severozápadu ztrácel se pohled ve skalí Žabího vrchu.

A přece slují Rysy na jihu tatranském „slovenským Rigim“, a to právem! Rozhled s nich jest ze všech jižních štítů tatranských — nejvyšších nevyjímaje — nejkrásnější, nejvelkolepější,[51] vystoupení pak nad míru snadné. Je to partie pro dámy, které chtějí poznati horský svět. Vstoupání jest tak povlovné, že po volné tříhodinné chůzi od plesa Popradského sotva věříme, že stojíme na velehoře vyšší Kriváně. Až k Popradskému plesu možno koňmo dojeti, na celé pak cestě není jediného nebezpečného místa.[52]

Všechny vyšší štíty tatranské od Lomnice přes Gerlach ku Kriváni a celé moře turní, vrchův a hřbetů s bílými sněhy a ponurými propastmi s Rysů lze zříti. Co však pohledu divného kouzla dodává, jsou četná tajemná plesa, která se blyští ve hlubokých, zelení zdobených údolích anebo v pustých skalních kotlinách. Klenot Tater nejvzácnější, onen báječný smaragd z pohádky — Mořské oko, září pod námi ve hlubině 1100 m! Nad ním o 200 m výše dříme pochmurný Černý stav. V nejděsnější horské pustině probleskují stav Český a Zamrzlý, níže dva menší Žabí stavy (Bělčanské). Ze Pěti stavův ukazuje se toliko nejvyšší Zadní stav pod Závratem. Rámem zelených lesů svých ověnčeno, pozdravuje nás Štrbské pleso; před zrakem našim utoulí se dva Žabí stavy Mengusovecké s netvornými strážci svými — černými žabami.

K jedné hodině konali jsme krátkou poradu, v níž všemi třemi hlasy učiněno usnesení, sestoupiti k Mořskému oku. Avšak rozhodnutí to narazilo na tvrdou jednu překážku: nikdo neznal cesty. Pazderňák byl na odchodu, neboť ujednal jsem s ním, že mne toliko na Rysy doprovodí. Poslední službu prokázal nám tu, že dovedl nás ku žlebu, černému jako komín, kterým sestupuje se k Černému stavu. Plukovní lékař sliboval Pazderňákovi velikou odměnu, dovede-li nás až k Mořskému oku; avšak průvodčímu stýskalo se po hezké jeho žínce, které svato-svatě slíbil, že dnes večer se navrátí. A proto marno bylo přemlouvati.

Žleb šklebil se na nás tak hrozivě, že ani lékaři, ani Jožka nechtěli se do něho odvážiti tvrdíce, že bude někde východněji sestup bezpečnější. Tu však Pazderňák nás zapřísahal, abychom se k Žabímu vrchu nedávali, ač nechceme-li zablouditi v nejdivočejší urviska nad Zamrzlým stavem, odkud bychom třeba ani nevyvázli. I vyjednávali s ním lékaři, aby jim aspoň žlebem dolů pomohl. K tomu však Pazderňák neměl chuti a radil jim, aby se jenom spouštěli za „jeho pánem“ (tak mne tituloval), to že je chlap „statočný a ďaleko smelší nad neho“. Neváhal — šibal! — hanebně mi lichotit, jen aby se dostal domů. A tak nezbylo mně churavému, než abych zdravým cestu razil. O několik let později, právě na tomto místě, zabil se polský kněz. Dnes usnadňuje sestup řetěz.

Spouštěl jsem se zvolna po zádech, opíraje se rozpaženýma rukama o stěny skalní a nohama hledaje výstupků, na nichž by bylo možno spočinouti. Za mnou, řemene držaného medikem se přichycuje, slézal plukovní lékař; dovolil jsem mu, aby se nohama opíral o má ramena. Chvěl se strachy. Podobnou procedurou sestupoval medik a ubohý Jožka s těžkým pytlem na zádech. Byl to hoch asi šestnáctiletý, vytáhlý, slabý s dlouhým krkem, kterému plukovní lékař na cestě prorokoval několikráte souchotě, jemuž však v nejmenším neulevil. Nevydal ani hlásku, ač měl cestu nejobtížnější, a bylo skutečně zázrakem, že zdráv dolů se dostal. Tak jsme se šťastně došoupali konce žlebu. Byl však nejvyšší čas; neboť ona směšná nemoc, která se všelijak opisuje, a již prý i veliký strach vzbuzuje, postihla plukovního lékaře s prudkostí neobyčejnou. Medik byl hoch srdnatý a držel se statně.

Ostatní cesta nebyla již nebezpečna. Zabočili jsme k oné dlouhé rýze sněhové, která hoře jméno dala a podle ní napřed po skalách, pak po kamení, hlíně a travnatých úplazkách sklouzali se k Černému stavu. Začalo pršeti. Kdo přestál na horách déšť v samých mračnech, ten nezapomene nikdy na tísnivý pocit nejistoty, který zmocňuje se chodce v neproniknutelném žlutavém šeru a smysl pro orientování naprosto otupí. Štěstí, že měli jsme kompas. Na hladkém kamení jsme padali, jinde obuv nechávali v rozmoklé hlíně. Potůčky vyvěraly pod našima nohama a ztrácely se tu onde ve špinavém, tvrdém sněhu, z jehož spodiny hrčivě kalnou vodu vylévaly. Trapná byla naše nejistota. Sestupovali jsme již asi dvě hodiny a dosud nevěděli, jdeme-li dobře. Tu náhle zaburácela bystřina. Nezbloudili jsme. Bystřina ta valí se do Černého stavu, nad jehož strmé břehy po chvíli jsme přišli. Viděli jsme toliko kusy rozčeřené černé jeho hladiny, po níž chumáče oblaků se potácely. Vše zdálo se býti v mlze nesmírně veliké a neznámé. Po sněhu, kameništích, skalách a hladké trávě skoro hodinu jsme bloudili, břeh jezerní obcházejíce: konečně zaslechli jsme hřmění vodopádu, kterým se potok z Černého stavu do Mořského oka vrhá. Černý kříž vynořil se z oblakův, a k tomu jsme zamířili. Odtud jsem cestu již znal.

U Černého stavu ještě pršelo. Nyní rozsypala na nás olověná mračna spoustu drobných vloček sněhových a postříbřila jimi málo schůdnou stezku, kterou jsme se asi za půl hodiny dostali k Mořskému oku.

I stáli jsme u Mořského oka a patřili na oblaky po hladině jeho se honící, kterými ob čas mihlo se nám Stašicovo schronisko. Volali jsme jeden po druhém, pak sborově na juhase, ale marně; nebo hlas lidský přes jezero nedoletí. Posléze plukovní lékař vzpomněl na svůj revolver a střílel, dokud mu patrony stačily. Na jezeru objevila se předpotopní tratva (prám) se dvěma veslaři, která zdlouhavě k nám plula. Dvacet minut jsme čekali a dvacet pět na prámu mrzli. Promoklý oděv náš pokrývala kůra ledová.

Promrzlí, skřehlí dostali jsme se do schroniska, kdež gazda v železném bubínku oheň zanítil a pohostil nás výborným, v Čechách neznámým jídlem „bigosem“, jehož hlavní součásti jsou zelí a slanina. Tu jsem jedl i já, jedl s chutí a napájel se čajem. S Mengusoveckých turní řítila se na jezero chumelice se svištěním a hukotem, vše pochovávajíc pod spoustami drobného sněhu. Krov schroniska praštěl, okna řinčela, dvéře se páčily, jiskry lítaly z ohniska, a dým plnil síni. Usnul jsem tvrdě.

Kriváň (1878)

Pouť naše po Tatrách byla skončena. Poslední den stráviti jsme chtěli na Kriváni.

Stáli jsme nad hladinou Štrbského plesa. Kriváň temnal se v modravém vzduchu jako velebný dóm s obrovitou nakloněnou věží, zahrazuje na západě obzor náš. Srdce bilo nám prudčeji, kdykoli pohledli jsme k vrcholu, jehož propastné stěny s myslí užaslou pozorovali jsme se sedla Lilijového.

Od Štrbského plesa ke Kriváni kráčí se zprvu stezkou lesní tabulkami označenou. Tou ubírali jsme se po třetí hodině také my. Zamýšleli jsme ještě dnes doraziti k úpatí Kriváňskému a záhy z rána vystoupiti na jeho témě. Snad najdeme nějakou kolibu, kde přespíme; ne-li, přenocujeme v lese; po prvé to nebude.

Krajina zvolna se zdvíhala. V lese bylo klidno, ticho, jen slabé bzučení hmyzu prostory jeho oživovalo. Přišli jsme k rozsáhlé slatině, vzácnému to zjevu v Tatrách, jejichž hřbety vesměs jsou úzky. Za slatinou sedělo hned u stezky několik hřibů, jako by je vymaloval. Proč bychom darem božím pohrdali? Měli jsme dva slušné hrnečky (v jednom byly zásoby tvarohu, sýra i másla, koupené v hájovně Kahulské), uvaříme si houby k večeři. Každým krokem do hlubiny lesní kořisti přibývalo, my pak neustali, dokud šátky naše nebyly plny. A teď, pravili jsme sobě, nespouštějme se stezky. Stezka je patrně na pravo. Marně však jí hledáme. Půda lesní černá se a vlhne rašelinou, nohy hluboko do ní se zabořují. Není pochyby; jsme opět u slatiny. Jak jsme mohli zblouditi! Směr chůze naší úplně byl pochyben. Tu konečně stezka se klikatí. Rychle dále!

Smrákalo se, když jsme dorazili k opuštěné polaně, porostlé zdupanou, povadlou travou. Tu pěšina přestávala. Na polaně byl chatrný košiar (ohrada pro dobytek) a při něm dřevěná bouda. Opodál v lese hrčel potok. V kolibě byla slušná hromádka vyschlých štěpin, pro nás jako schválně uchystaných. Na prkně pod samým krovem koliby (podišiar, podišjer, komárník) ležela čistě vydrhnutá geletka (dojačka). Odložili jsme tlumoky a rozdělali oheň. Není to snadno, neboť se zaněcuje celá štěpina na pahrebě. Nás tomu naučili góralé polští. Když vatra se rozhořela, šel jsem s geletkou pro vodu, přítel pak krájel hřiby. Bylo jich tolik, že se do hrnce nevešly. Rozhodli jsme se brzo: budeme vařiti na dvakrát. Los ať stanoví, kdo dostane prvé vaření. Štěstí přálo druhovi; počkám.

Sytil jsem se zatím pohledem na krajinu. Bylo viděti některé dědiny v údolí Vážském. Daleké, dlouhopusté lesy oddělují nás od nich. Za údolím Matry řeřavěly se zlatým nachem zapadlého slunce. Z Tater věží se k jasnému nebi šedý, křivolaký hřbet. Kriváň zmizel.

V žaludku mi svítalo; chodil jsem okolo košiaru jako hladový vlk. Průchody, kudy ovce ven se pouštívají (strungy), byly četinou založeny. Jest v horách pověra, že kdyby to bača zapomněl udělati, zlý duch by měl právo rejdy tu prováděti.

Přítel dovařil. Přiložil jsem na oheň novou štěpinu, přidal k hubám másla i chleba, hrneček postavil do ohně a čekal, netrpělivě čekal. Přítel upravoval lůžko; nasekal valaškou chvoje (četiny), natrhal borůvčí i vřesu a stlal. Již strúže (prkna řeže)!

Sedím před kolibou opíraje se o její stěnu. Setmělo se úplně. V údolí lomozí vlak, soptě rudé jiskry z černého komína. Nade mnou několik hvězdiček. Vůkol ticho, pohádkové ticho tatranského hvozdu, slyšíš dychot vlastních prsou.

Však co to? Cinkání zvonců. Naslouchám — skutečně. Z daleka bečí ovce a houkají valaši. Patrně se vracejí ze vzdálené pastvy do košiaru. To bude pěkná mela, až spatří naše hospodaření!

Již shánějí ovce do košiaru a vstupují do koliby. Vatra ozařuje chlapy jako buky a zakaboněného, krhavého baču.

„A kto to tu?“ zvolal jeden z valachův, odstrkávaje přítele od ohně.

„A čo teba do neho!“ zakřikl ho bača. „To dáky pocestný ustal. Nech si odpočine!“

Po těch slovech jsem přistoupil a omlouval se. Nikdo slova neodpověděl. Valaši shodili s plecí vlněné vyšívané brašny (cedidla) a zapekli si krátké dřevěné pipky (dýmky); potom umyli si ruce a šli dojit. Bača zatím zavěsil na kumhár (dřevěný hák) kotel a s úšklebkem odstrčil na kraj můj hrneček.

Valaši se vracejí s velikou geletou mléka. Bača usedl a zasyřuje (klagá); pak cedí a vyndavá ohromnou hrudu sýra. Valaši vaří urdu. Divný, hrozný puch šíří se kolibou. Jest mi nevolno. Bača nabírá čerpákem žinčice a podává mi. Žinčice čpí sirou, odmítám. „Len sa napijú!“ pobízí bača, divoce stříleje po mně očima. „Veď to vedia, že my valasi to neradi, keď nás dakto ohrdí, potom sa nám ovce zle daria!“

Bača krájí sýra a podává. Páchne smolou, nejím. Tu zjedovatěl se ozrutný (ohromně veliký) valach a zařval: „Čapni mu syrom medzi oči! Do kotla s ním!“[53]

Tlesk! a již cítím sýr jako hořící smolu mezi očima. Prudce zakloním hlavu, vrazím jí do koliby a — probudím se.

Večeře má kdo ví jak dlouho klokoce varem a se sykotem přetéká na hořící poleno. Rychle hrneček odstavuji a kladu na vlhkou zemi, by ochladl. Někde v Pováží houká roh ponocného. Počítám. Deset. Večeřím a ukládám se vedle druha v sen ponořeného. Oheň slabě praská, dým ob čas valí se do boudy. Brr! to není příjemno…

Svítá. Jsme umouněni jako cikáni, kouřem zpola udušeni. Ven, ven!

Už nad horou zora mladá ružami východ vykladá, nebom seje ligotanie a po zemi perly rannie.

Jest neděle. Nad krajem nálada svátečního dne. Štrbské pleso leskne se jako pastevcovo líce, v Pováží dosud plynou v táhlých pruhách prosvítavé páry. Vzduch naplněn jest vonným, pryskyřičným dechem ševelícího lesa. Někde se zvoní ranní klekání. Hluboké akkordy dojemně zalétají k tatranským výšinám. Slovač se probouzí. Ó, že ty zvuky nevěstí nový den zlaté svobody, že ty zvony neznějí slovy básníkovými:

Vstávaj — nevoľná sirota; mať kynie prútom života! Na deň vzkriesenia hučí zvon…

Umyli jsme se, posnídali trochu a hloubáme, kudy dále. Na konci polany patrna je sice cesta, ale směr její západní nám se nelíbí. Tu druhovi se zdálo, jako by jakýsi perč od koliby vinul se k severo-západu, tedy na Kriváň. Já perče neviděl (přítel nejspíše také ne), avšak ochotně pomáhal jsem jej určovati. Zprvu to šlo, leč hůře bylo dál. Smrk roste zde hustě vedle smrku a dlouhé, těžké větve spouštějí se až k zemi. Bylo po perči. V potu tváře prodrali jsme se „horou“ (lesem) na příkrou stráň (grúni) bezlesou. Z kamení vyrážely tu houště jedovaté kýchavice, hořce (gentiana) pestřily se všemi barvami. Pojednou rozlehl se pronikavý hvizdot. Hle, tam sedí mercún (svišť)! — Chlapík otylý, dlouhouchý, větší než králík a skáče jako zběsilý a hvízdá jak uličník.

Škrabeme se na stráň dále, k útěše kamaráda přírodopisce v pravé žule tatranské. Jsme nahoře. V hlubině pod námi šedá se pusté dřevěné stavení, snad bývalá puchérna. K jihozápadu zelená se malý stávek (Jamské pleso). Stará cesta vine se podél hlučivého Zlomiska, který v Zeleném plese Podkriváňském vyvěrá. Teď víme, že jsme na Predním Handlu, kam jsme marně vystoupili.

Sestupujeme ke Zlomisku. Už jako bychom chladnou jeho vodou žízeň hasili! Dělí nás od něho toliko houšť klečová. Poznali jsme však, že přechod kosodřevinou je tělocvičný výkon pátého stupně. Kleč je, spanilá čtenářko, právě tak vysoka, že vám z ní vyčnívá hlavinka; dolení zakřivené pně tvoří pletivo s oky nepříjemně řídkými. Po pních se kráčí. Chopíte se větve, vystoupíte na peň, peň se s vámi sehne a vymrští vás do výše. Máte-li štěstí, padnete na jiný peň, jinak propadnete pletivem. Konečně jste na zemi, dále však nemůžete. Nohy jsou sevřeny jako v pasti, líce poškrabána. Derete se ven, potácíte se na houpavém pni, — běda! již kácíte se nazpět. Pletivo klečové úslužně vám se otvírá a nad vámi zavírá; ležíte pod ním na kamení. Opouštěly nás síly, když zahledlo nás několik valachů. Kluci lezli jako veverky, kosodřevinu před námi ohýbali, radili, kam vstoupiti se má, kam ne, a šťastně nás vyprostili.

Bylo poledne. Slunéčko svítilo nám do tváří, pastevci k nám mluvili, ale my na břehu Zlomiska spali jako mrtvi. Asi za hodinu zurčení potoka nás vzbudilo. Pastýři zmizeli. Stádo rohatého dobytka páslo se nedaleko nás. Ohromný bujak (býk) zastavil se a zvědavě si nás prohlížel, když jsme šli mimo. Přítel pohlížel k němu s jistým obdivem, neboť určil, že mu z tlamy vzácné u nás geum montanum viselo.

Asi za hodinu dostali jsme se na stupeň údolový pod Zeleným plesem. Nalezli jsme tu starou schátralou kolibu, v níž obstárlý bača vařil juchu. Valach a honelník (pohonič), mladí výrostkové, mu pomáhali. Jucha byla černá jako země — také sváteční oběd!

Chvíli jsme se zastavili a ptali se na cestu. Jdeme dobře. Až vylezeme na horský hřbet „nad Pavlovou“ (polanou), uzříme Kriváň. Zblouditi nelze, neboť na hřebeni vede stezka k bývalým dolům Kriváňským. Bača mi ukazoval několik kousků Kriváňského křemene, v nichž malinká zrnéčka zlata pouhým okem se rozeznala. Ruda zlatá i za starých dob málo byla výdatna. Roztloukala se v puchérnách, a plavením nabývalo se zlatého prachu.

Údol, v němž koliba se skrývá, překvapuje divokou pustotou. Tu nezříti kře ani kvítka; jen bělo-šedé, vyprahlé žuloví rozseto je na skalním jeho dně. Zvláštní dojem činí uschlá houšť klečová. Nahé, bílé, lijavci vydrhnuté větve podobají se zkamenělé kostře velikána předpotopního.

V úpalném žáru loudali jsme se na hřbet Nadpavlovský. Pot lil se s čela, kamení řítilo se pod nohama. Počítali jsme vždy deset kroků do předu — pak byla zastávka. Asi za tři čtvrti hodiny dostali jsme se nahoru. Hřeben pokryt je skalními ssutinami, v nichž tu onde některé bylinky se zelenají. Hojně zde roste Hieracium alpicola, jehož exemplář šestikvětý (veliká vzácnosť!) podařilo se nám nalézti. Kleč přestává pod hřebenem (1900 m) ve výši 1825 m.

Na hřebeně vine se stezka k zašlým dolům zlatým, kterých jsme po chůzi asi půlhodinné došli. Zbytky tří štol a kobek hornických z kamení vystavěných, jejichž skuliny místo malty mechem byly vypěchovány, podnes jsou patrny. Zlato nalézalo se v žilách křemenných vrostlých v žulu. Doly ty otevřela ve druhé polovině minulého století společnost Liptovsko-Hybská. Pochybno jest, zdali se kdy vyplácely. Vysoká poloha, tvrdosť horniny a skrovná výdatnosť rudy zdaru jejich asi vždy překážely. Martin Palzmann z Nové Vsi (Igló) snažil se doly zvelebiti. Dal hnáti do hory novou štolu na 60 m dlouhou, ale neuhodil na vydatné žíly zlatonosné a práci posléze zastavil. Po něm ujal se dolův pastor Jos. Forbet ze Štrby s prospěchem ne lepším. Od r. 1773 jsou báně úplně opuštěny. Když Genersich r. 1807 na Kriváň vystoupil, štoly byly již zavaleny.

S míst těch překrásně se nese odvěký strážce západu Tatranského zadumaný Kriváň. Témě jeho zdá se tak blízkým, jako by ho bylo možno za půl hodiny slézti; zatím nestačí ani čas dvakráte tak dlouhý. Pod samým temenem vypryšťuje potok Belanský a řine se stříbrným vodopádem asi 200 m hluboko přes svislou stěnu skalní. Je to zjev svého druhu v Tatrách jediný.

Od posledního dolu zabočili jsme k východu, přelezli příkrý skalní hřbet a vystupovali pak nepřetržitě po východní rozsoše na témě. Vzduch ochlazoval se vždy víc, úpal slunečních paprsků se mírnil. Cesta není nebezpečna a nebylo by nesnadno zmužilé dámě ji vykonati.[54] Jedinou překážku činí hladké nakloněné plochy skalní, na porfyr připomínající, a pod samým temenem tak zvané „blachy“, desky to žulové, velmi strmé. Také není radno pohlížeti do děsné propasti, v níž se blyští Zelené pleso.

Jsme na temeni Kriváňském.

Zraky moje mimoděk stíhaly cestu, kterou jsme se Tatrami brali. Zaletly k Bystrému, na nějž jsem v mlze vyšel, a s něhož strašný lijavec, jenž žleby horské zaměnily ve dravé bystřiny, na salaš Pyšnou mne provázel. Obrátily se k divoké Świnnici, na niž vydrali jsme se směrem dosud neraženým od stavu Dlouhého. Jak se pyšní v onom věnci nebetyčných štítů, kterýž obklopuje Mořské oko! Na východě strmí dvojvrcholná osněžená Vysoká (Tatra), imposantní to štít a za ní na tatranském králi Gerlachu rozeznáváme pyramidu kamení od dra. Dechye l. 1874 postavenou. V modru dalekého obzoru ztrácí se homole Lomnická. Ach, nikdo nepochopí cit hrdosti, který prsa naše zdvíhal při vzpomínce, že prošli jsme poprvé Tatrami sami, bez převodníka — nikdo, kdo sám jich nepoznal. Byl to čin odvážný a zdařil se nám. Co jsou útrapy, co nebezpečenství, kdy pohlíží se na ně s vysokého cíle!

A nyní do vlasti! Tam vede cesta bájným tím krajem

…spevu i sily, kde košelečky tkajú bohatierom Vily, spevcov zlaté Rusálky z nadzemských vôd poja —

Slovenskem. Zrak náš objímá zakletou zemi tu až k Holi Králově, Ďumbieru a Choči, za jehož modravým kuželem načrtnuty jsou obrysy Fater. Těžko odvrací se oko od tmavých lesů Povážských, v nichž smaragdem se třpytí Štrbské pleso, těžko od bílých dědin, ladných niv a luhův oživených zádumčivými zpěvy nešťastného národa, jemuž „jarmo kolískou (kolébkou), síňavy (modřiny) ozdobou,“ který „žiť nezná a zomrieť nemôže!“ Smutná ta krajina jako hrob, nebo sluncový kůň drahé svobody ukraden zlým čarodějem, a dobrý věštec dosud tuho s ním zápasí. Daleka je doba, kdy vše opět zjásá zlatými jeho paprsky, ale národ se jí dočká.

No prijde i prísť musí ten bohatier boží, čo zákon pošliapaný na oltár vyloží! no prijde i prísť musí ten velký deň súdu — a za stôl si zasadne pravda môjho ľudu!

Kriváň je hora svérázná. Celkový tvar jeho nejlépe vystupuje se strany slovenské (od Pribyliny a Dovalova), avšak přechýlený vrchol jeho, pod nímž úbočí propastně svislými stěnami k dolině Koprové se spouští, objevuje se ve vznešené divokosti toliko s Tater polských. Od nakřiveného vrcholu má hora jmeno.

Z rozlehlého, lesem porostlé úpatí Kriváňského zdvíhá se hmotné úbočí, hlubokým žlebem, kterým řítí se Belansko, na dvě rozsochy rozdělené. Tam, kde kleč růsti přestává, vyhrbují se dvě nerovné vyvýšeniny, na západě Kopa (1760 m), na východě Nad Pavlova (1900 m). Odtud boky stávají se příkřejšími, měníce se na straně západní a severní ve stěny; všude je plno úlomků skalních a balvanů mnohdy ohromných. Od malé rovinky zvané Prehybou (1995 m) strmí vrchol Kriváňský. Jest to skalní, půl tisíce metrů vysoký roh, který se překlání na severovýchod; západní a východní jeho hrany jsou divoce rozeklané hřebeny, jež se na temeni podkovitě spojují. Žleb vyrytý pod samým temenem, vyhlodává roh na jižní jeho straně.

Témě Kriváňské pokryto je kamením a skalními troskami. Směřuje od východu k západu v délce 30 — 35 m, šířka jeho od severu k jihu měří 4 — 6 m. Ač tedy jest dosti prostranno, přece zmocňuje se člověka divný pocit nejistoty, kdykoli se na temeni vztýčí. Témě má totiž hlavní svah od severu k jihu, mimo to však svahuje se k děsivým propastem, které se tří stran jícny své rozvírají. Myšlenka, že kamení pod nohou se sveze a strhne nás do hlubiny, stále nitro znepokojuje. Nejlépe jest leže do propastí nahlednouti. Lesknou se v nich kalenou ocelí plesa Terianské a Zelené; severněji třpytí se Smrečinský stav nižší.

Výšku temene nad hladinou Černého moře důstojníci generálního štábu vypočetli na 2496 m; badatelé polští a němečtí vyměřili ji na 2492 m nad Baltem. Na temeni vedle nižších mechův a lišejníků nalezli jsme toliko Chrysanthemum alpinum v trávníčku s dlaň velikém.[55] V kamení objevili jsme rozbitou láhev. Bylo v ní 13 navštívenek, nejstarší z léta 1876; česká ovšem žádná, polské dvě, ostatní „čistě“ maďarské, ku př. Zima Antal, Kermeszky Gyula atd. Ze železného pomníku, jejž královský lovčí Jiří Münster ku poctě saského krále Bedřicha Augusta na Kriváni postaviti dal, zbyl úlomek litinový. Bedřich August vystoupil totiž 4. srpna 1840 na Kriváň, nač pomník měl býti upomínkou trvalou. Pomník měl nápis latinský, maďarský a německý, ne však slovenský. To urazilo národní hrdosť okolní dětvy slovenské, a ta (jak dověděli jsme se v Kokavě) pomník zničila. Byl litinový, 2 1/2 m vysoký a stál na vyzděném podstavci 2 m vysokém. Jest to jediný případ, že na hoře půl třetího tisíce metrů vysoké v Tatrách vystavěna byla zeď z kamene a malty.

Bylo to neskonale půvabné odpůldne, jež prožili jsme na Kriváni. Vzduch byl průhledný, neobyčejně tichý a čistý. Toliko na východě — daleko za Tatrami, houpaly se bílé lehké obláčky. Ob čas s černomodré tajemné výše nad námi zavál vzduch chladnější kolmým proudem. Málo jsme v horách měli pohody, ale tento den vše nám nahradil. Byl to pozdrav na rozloučenou, který vyjasnil zasmušenou tvář drsné přírody tatranské a čarovným ji ostkvěl půvabem…

Slunce klonilo se k západu, kdy s Tatrami jsme se rozžehnali. Zpáteční cestu vykonali jsme po západní rozsoše Kriváňské.[56] Nebyla obtížna. Jen někde otvírala se bezprostředně pod námi prohlubeň Koprové doliny; takové místo bylo třeba opatrně obejíti. Na Prehybě tolikéž dolovalo se na zlato, mimo to prý v tak zvaných Kotlinách pod Kriváněm. S Prehyby sestupovali jsme po staré, pohodlné cestě, kterou se druhdy zlatá ruda svážela, k terase Kopské již klečí porostlé. S cesty krásně bylo viděti do údolí Vážského; protáhlé tmavé stíny uspávaly je v klid noční; nad nímž věžily se rudě ozářené Nižní Tatry. Nám zapadlo slunce, když vešli jsme do smrkového lesa. Za světla ještě došli jsme na polanu Kriváňskou, kde sroubena jest veliká koliba.[57]

V kolibě bylo veselo. Sešli se tu pastevci slavit neděli. Byli to až na starého Kubu šuhajové mladí. Gazdou byl Juro, šumný to šarvanec (hezký hoch), nevysoké, ale silné, zavalité postavy, černohlavý a černooký, plný žertův a smíchu. Dnes byl by celý svět objímal, neboť přišla za ním sverenica (zaslíbená nevěsta) jeho Marína z Kokavy, děvčátko krásné jako zlatohlav.

„Vitajte u nás!“ volal Juro potřásaje nám pravicí. „A zkadiaľ, pánkovia?“

Vyprávěli jsme. Všichni se divili, že jsme až na končiár Kriváňský vylezli a tak daleko domů máme. Juro přitočil se k Maríně a šeptal jí do ouška něco tak z blízka, že při každém slově ouško políbil. Marína se usmívala, kývla hlavou a řekla jednomu z valachův, aby na vatru nějaký poleno hodil, a postavila na oheň hrnčok s vodou. Pak si zoblekla (svlékla) kamžu (svrchní kabátek), tak že zůstala jenom v oplecku (krátký živůtek bez rukávů). Mohli jsme zrak nechati na té hezké dívčině s očima belasýma (modrýma jako nebe) a hnědým vlasem, z něhož jako korunka leskla se červená parta (čelenka), dar to Jurův. Z mouky a mléka zadělala těsto, a když voda zavierala, těsto na kousky trhala a zavařovala. Pak ocedila, omastila čerstvým máslem a posypala bryndzou. A již tu byly před námi na veliké mísce halušky, oblíbené jídlo slovenské. Chutnaly nám výborně; chválili jsme halušky, chválili hezounkou gazdinu (hospodyňku), která se proto radostí rděla.

Dvéře koliby byly otevřeny. V šeru večerním bylo viděti statek (dobytek), který se porůznu na polaně pásl. Bělavý ovčácký pes Vlčko byl u něho na stráži. V kolibě plápolal rudý oheň. Mladí lidé žertovali, pokoušeli se a popěvovali tak srdečně, že strhli nás s sebou do veselého víru. Co tu písní hlaholilo!

Lebo sotva jedna pieseňka odzneje, už druhá i tretia z mladých úst sa leje.

Pak počali hráti „na žmurkanú“ (na schovávanou), a my, ač jsme byli od rána na nohou, s nimi! Koliba se otřásala divokým běháním křikem a smíchem. Sám rozvážný Vlčko odběhl od stáda a honil se s námi a za námi se zvučným harvosením. Juro hledal Marínu, která se schovala pod Kubovu húni. Nebyl by jí nalezl, ale Vlčko ji vyzradil. Marína dala se v útěky na polanu, Juro chytro (rychle) za ní. V běhu zakopl o vysoký práh a mrsknul sebou o zemi, že za čas ani promluviti nemohl. „Jaký som to kyptoš (nešika)!“ omlouval se potom. Marína pak přiběhla k němu vyjechtaná (všecka bez dechu). Div jí slzičky z očí nekapaly. Jura svého ohledávala, zdali je celý. Ale ten loptoš (čtverák) ji vzal do náruče jako dítě a hubiček jí odlíbal na kopy. Marně se vzpírala. Pak si ji odnesl k ohni, posadil se a houpal ji na kolenou. Tu již se nebránila a k němu se přimílela. Usedli jsme také k vatře. Kuba nacpal si pipku obuskovaným (uherským) tabákem a vyprávěl o mladých letech svých a poutech světem.

Pracoval také několik let v Boci, báňském to městečku pod Ďumbierem. Tu na Pomahajbě (v báních pod Bocí) uloženo jest nesmírné bohatství. A poklady ty možno spatřiti. Stalo se to starému Meškovi. Pracuje kdesi Meško na Pomahajbě a posiluje se v těžké podzemní práci douškem pálenky. Nenazdajky (z nenadání) kde se vezme tu se vezme chlapec v červených nohavičkách, bílém kabátě a zelené čapce se znakem báňským a zlatým kahancem. Meško leknutím div s nohou nespadl. Byl to permôčík. A ptá se starého, či sa mu páči? Meško, který měl rozum, odpovídá, že sa mu nepáči. Permuočík kývá na něho prstem, svítí a ukazuje zlata, stříbra a jiného bohatství hromady. Meškovi ode třpytu oči přecházejí. A permôčík vždy dál a pokladů vždy víc a víc. I ptá se Mešky zase, či sa mu páči. Ten všecek užaslý, zapomene se a zvolá: „Páči sa!“ Sotva dořekl, permôčík zmizel. Meško s hrůzou vidí, že jest v místech úplně neznámých. Dostal se sice ven, ale dlouho si poležel. Podzemními průchody ušel 12 mil až do Šťavnice, kde vylezl.

Všichni se divili. Po chvíli počal Juro: „A je prý, strejko, na Boci u Lajstrochu veliká krychle z kamene vytesaná a na ní velikými písmeny psáno: ,Preval ma.‘ Kdo ji šestkráte převalí, ohromný poklad najde.“

„Luda (blázen), kdo věří!“ odsekl Kuba. „Já byl ten balfas (hlupák), který se do té práce dal. Obrátím jednou a zase nápis ,Preval ma.‘ Skála ohromná, lopotím se, vrátím, a víte, šuhajové, co bylo na všech stranách? ,Preval ma‘ — a pod krychlí nic!“

Všichni jsme se zasmáli.

„Já byl také taková majzálenka (mezulán)!“ spustil figliar (čtverák) Juro. „Slyšel jsem, že večer před na nebe vstoupením bývá presúšania peňazí. Zachtělo se mi zlaťákův, i šel jsem hledat pokladu. Tma bylo jako v rohu. Klopýtám za ves k Dovalovu, kde pod lesem jsou mokřiny. Ticho, všude ticho, ani pes nezaharvosil. Tu spatřím modrý plamének, a plamének poskakuje. Tam se jistě peníze presúšajú a vyhárajú plamenem! myslím si a ku plaménku pospíchám. Nohy boří se do mláky, nic nedbám. Modlím se pátričky (růženec), abych nepřišel na zlou myšlénku, neboť pak by se peníze ještě hlouběji propadly. Jsem u plaménku. Kopnu, plamének zmizí. Kopám dlouho, dlouho, jáma byla již hluboka. Posléze motyka udeří na něco tvrdého. Tu jsi, poklade, pravím si a rychle vytahuji. A co to bylo? Koňské kosti!“

Jura se zachechtal, a my za ním. Jen Kuba tvářil se vážně a po chvíli pravil: „A přece jest možno bezpečně odkryti poklady.“

„A jak?“ ptali jsme se všichni.

„Květem peračinovým. Peračina (kapraď), kvete toliko tu noc před sv. Janem Křtitelem. Květ její jest zlatý. Kdo by ho měl, nevěda o tom, spatří všechny poklady v zemi ukryté.“

Góralé polští nazývají zázračnou tu bylinu florecynou a domnívají se, že kvete právě o půlnoci na boží narození.

„A jsou-li v horách poklady?“ ptal jsem se Kuby.

„Jsou!“ odpovídal staroch. „Takový poklad je na Kriváni. Ale leží na místě velmi nebezpečném, a jen ten zmocniti se ho může, kdo čistou, hříchem neposkvrněnou myslí k němu se přiblíží. Juž tomu dávno — v hlavě tak se mi jen ťakví (míhá) — vyprávěl kdosi, že pod horou Gievontem otvírá se jeskyně, a v prostřed podpírá ji sloup diamantový. U sloupu sedí mnich, obklopený nesmírným bohatstvím. Každý, kdo až k němu přijde, smí si vzíti, co chce. Ale těžko se tam dostati, nebo vchod velmi jest těsný, a světlo v něm hasne. A což bosorky! Ty prý zůstávají v podzemních palácích, a v nich jsou stěny z drahého kamení a mosty ze zlata.“

„A je to pravda,“ ozvala se Marína, „že bosorky kradou šestinedělkám děti a podvrhují jim své? Premenčatá jsou prý šeredna a samopášna (rozpustila). Která šestinedělka však do plachty k posteli jehel křížem napíchá, k té nejdou, nebo by se o kříž popíchaly.“

„Azdaj volačo (něco)!“ děl Kuba. „Starý Ondrejko, co loni zemřel, chtěl bosorky spatřiti. Od sv. Ondřeje každý den odkládal po jedné třísce z jiného dřeva až do vánoc. Na štědrý den mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v noci vyšel za hřbitov a ze třísek rozdělal ohníček. Tma byla černá, jen zář ohníčku se krvavěla. Tu zašumí něco v povětří a hup! bosorka sveze se s omela (pometla). Babice škaredá jako noc sedne k ohníčku a ohřívá si kostnaté ledové prsty. A tak divně, prezočivě na Ondrejka hledí. A za ní druhá, třetí, až přiletěly všechny z celého okolí. Ondrejkovi zuby cvakaly. Pánu Bohu děkoval, když ohníček dohořel, a bosorky na pometlech odjely. Domů se jen horky (těžko) dovlekl a právě za rok umřel.“[58]

Pastevci podivem hýkali.

„Tlachy!“ pravil Juro vážně.

„Tlachy netlachy!“ odvětil Kuba. „Mnohý nevěřil, dokud se nepřesvědčil. Vyprávěla mi nebožka má krstná, co bosorky umějí. Byl jeden šuhaj a ten v bosorky nevěřil. Kdysi šel na jitřní. Před kostelem baba nějaká postavila lucijný stolček. Stolek ten je čtvernohý a počne se robiti o sv. Ondřeji; každý den přidělá se něco, tak aby na štědrý den byl hotov. — A šuhaj se stolečku směje, a baba se škaredí. ,Keď si taký chlap,‘ praví, ,sadni si na ten stolček; veď ty hneď uvidíš, či ľudia len táru!‘ — ,A čo bych nesadol?‘ šuhaj se směje a s chechtotem na stoleček usedá. ,Kde že ste, bosorky?‘ do kraje volá. Sotva však usedl, líce mu pobledla. Chce skočiti, nemůže. Lidé mu pomáhají, marně; šuhaj je ke stolku jako přikovaný. Někteří se modlí, jiní zaklínají, jedni kropí ho vodou svěcenou, druzí okuřují kadidlem — vše marno. Hoch svíjí se v bolestech smrtelných a slabě sténá: ,Rata, ľudia, rata!‘ Právě, když kněz mši dosloužil, skonal.“[59]

Slova chopil se nyní valach Jožko.

„A co povídal Matyja, horár (hajný)! A tohle! Tak Matyja v noci u průseku číhá na zvěř. Pozdě jest, zvěř nejde, a Matyja juž mrzut. Noc tak jasná, že vše jest viděti. A tu daleko mihne se na průseku stín a zase jiný a ještě väčšmi (více). Divno to Matyjovi. Nastrčí uši a slyší jako by dupot. Krade se blíž, a co to bylo? Strachy div se nezbláznil. Na cúdenici (mýtině) veliké kolo bosorek, a bosorky tancují. A hned ho zvětřily. A kolo se valí vždy blíž a blíže, a Matyja ubíhá, jak para (dech) stačí. Již z lesa jest venku a pádí po polích, bosorky letí v patách za ním. Tu při cestě ční černý kříž. Padne k němu a obejme ho. Smysly ho opouštějí. Kolo bosorek se vždy úžeji stahuje, vše otřásá se, hučí pekelným během a dupotem, oči jim svítí jako uhlíky. A byly by ho snad na kusy rozdrápaly. Tu zapěl ve vesnici kohout… Ráno se Matyja probudil pod křížem.“

Mluvilo se ještě dále. Mně únavou již se oči zavíraly. Konečně k vybídnutí Kubovu chystali jsme se k odpočinku. Juro vyběhl ven a přinesl náruč četiny. Tou vystlal naše místa při ohni, aby se nám „v tej uhorskej zemi“ dobře spalo. Pak škádlil Marínu, pro ni že místa nemá. Ale ta vravela, že hoc i pod metlou (v koutku) nocovať bude. I ustlal jí lože z huní a kožichů. Poněvadž každý chtěl spáti vedle Maríny, Kuba ustanovil tento řád. Marína bude spáti po jeho boku, vedle ní nejmladší pohonič, její bratr a teprva dle pohoniče Juro a ti druzí. Nás uvelebil na druhé straně. Přiložili jsme ještě na oheň a usínali. Juro šeptal Maríně do ouška poslední „dobru noc“.

Ráno prebral sa (probudil se) Kuba ještě za šera, vzbudil valachy a pohoniče, a ti s práskáním a zpěvem vyháněli stádo na pašu. O něco později vstali jsme také my. V kolibě byla jen Marína a Juro. Poděkovali jsme oběma za pohostinství a chtěli nahraditi, oč jsme Jura připravili. Ale ten nechtěl o penězích ani slyšeti. Marína pak vyžádala si jednu sedmokrásu z končiaru Kriváňského. Upevnili jsem ji na list papíru a napsali pod ni: „Kvietok malý, ale stály jako naša rozpomienka.“ S Jurom jsme se na rozloučenou políbili. „A čo Marína, nič?“ zvolal smíšek. „Len ju pobozkajte!“ — „Vďačne!“ my na to spěšně a políbili jsme ji dlouhým políbením. Vždyť bylo na celé cestě naší jediné. »Nuže s Bohem, a nezapomeňte na nás!“ — „Nezabuďte vy,“ pravila Marína, „my sa už zmyslíme na vás!“

Přešli jsme polanu a zastavili se u lesa. Malý Marínin bratr seděl tu na zemi a tak byl zabrán do svého slabikáře, že ani nepozoroval rozpustilé skotačení mladých opeřenců jeho dozoru svěřených. Před kolibou stáli snoubenci a mávali nám šátkem pozdrav poslední. Nad námi z lesa kdosi zpíval:

Hej! pod Kriváňom — tam je krásny svet, tam rastú chlapci bystrí jako kvet. Pod Kriváňom slnko svítí, tam každý má vesel býti: Pod Kriváňom, pod Kriváňom, pod Kriváňom…



[40] Ozubcová elektrická dráha byla 1896 dostavěna.

[41] Ovčím sýrem

[42] Dle výměru generálního štábu.

[43] Rożanka dnes již restaurací není.

[44] Krásná Michol.

[45] Flora Carpatorum principalium.

[46] O ziemierodztwie Karpatów.

[47] Dle lask. sdělení p. dr. Eljasze-Radzikowského.

[48] Lomnice (dle výměru general. štábu) je vysoká 2633,9 m, Gerlach 2662,6 m, předčí tedy výškou 32,7 m nad Lomnici.

[49] Dnes směřuje tak zv. „Turistická cesta“ z N. Smokovce přímo k potoku Batyzovskému, asi 2 km severně od hájovny Kahulské.

[50] Dle jiných pověstí milenka.

[51] O dvě léta později vystoupil jsem na Rysy za pohody.

[52] Dráha na Rysy je projektována (1896).

[53] Motiv ze slovenské pohádky „Zlá nôcka“.

[54] Slovutný znalec Vysokých Tater Eljasz píše doslovně: „Kobiety zdrowe i silne mogą się wybierać na zwiedzenie Krywania, bez narażenia się na niebezpieczeństva.“

[55] Vyskytuji prý se na temeni také tyto květiny Campanula alp, Daronicum Clussii, Primula minima, Rhodiola rosea, Trichodium rupestre, Gentiana frigida. My jsme některé z nich spatřili pod temenem.

[56] Tato cesta jest dnes zapověděna.

[57] Dnes jen chatrné památky na ni ukazují.

[58] Tu strigy a bosorky se zaměňují. Jinak vyličují se „dziwożony“ v pověstech goralů polských. Góralské „strzygy“ upomínají na upíry.

[59] J. Botto, Lucijný stolček.




Karel Drož

— učiteľ, cestovateľ, autor cestopisov Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.