ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dolina Kośčeliská

Branou jsme vešli na velikou, stěnami a lázy se všech stran uzavřenou louku. To „Měntuša kira“, zdobená smutečním hávem okolních černých lesův. Obyvatelé několika dřevených salaší sušili seno. Koně na pastvě řehtali, krávy cinkaly tatranskými plechovými zvonci. Z úbočí Červeného vrchu uplažanského valila se šedá mlha.

Hovořili jsme o jméně údolí.

„Je mi nápadno,“ pravil jsem, „jak Goszczyński vykládal jméno Kośčeliského údolí.“ Část Tatarů vrazila za Boleslava Stydlivého do Tater. Horalé ustupovali před četnějším vrahem až do tohoto údolí; vykořistili polohu, obsadivše hory a hřebeny kolem, opatřili je kládami a kameny. Jakmile neobezřetní Tataři vešli v údolí, hned horalé zamezili zpáteční cestu, zavalivše jediný, velmi úzký přístup (bránu, kterou jsme prošli); potom připravené klády a balvany počali s hor pouštěti. Ty drtily Tatary jako červy, a údolí ode množství jejich kostí dostalo jméno „Kośčeliské“.

„Myslím,“ pravila Božena, „že se Goszczyński mýlil; údolí má nepochybně jméno od kostelíka (kościołka), který pro celé daleké okolí podtatranské byl jedinou svatyní boží. Ale podivné jméno má tato louka;^[3] proč Dunajec, z údolí prýštící, slove Černým?“

Za hovoru minuli jsme malou, opuštěnou kapličku, která stojí na místě bývalého kostelíka a povšimli si veliké botanické zvláštnosti, lip, které zde ještě na výši 971 m rostou. U kapličky mocně nás dojala pobožnost s hudbou. Góral, patrně „z Lachů“, jak vyzrazoval nezvyklý v horách jeho kroj, obklopen domácími zvířaty, seděl na koni prostovlas a ve fujaru zbožné city své vyléval… Pak jsme šli mimo rozsáhlou, pustou budovu, bývalou železnou huť, stará Kośčeliska, proti níž v poslední době vystavěna jest nová restaurace hraběte Zámojského. Po mostě dostali jsme se ku pěkné dřevěné altaně S. Goszczyńského, kdež jsme na chvíli si odpočinuli. Za altanou, kolem níž úpravné jsou stezky a ve stínu jedlí odpočivadla, je „Lodowe żrudlo“. Ledové zřídlo je pramen neobyčejně mocný; bez šumu, se silným vlněním vyvěrá tu tolik vody, že odtéká třemi silnými potoky, z nichž každý dříve hnal mlat v hutích. Vypili jsme několik sklenek chutné, občerstvující ledové vody (4 °C) a vzpomínali básníka „Sobótky“ Severina Goszczyńského.

*

Prošedše imposantní branou Kraszewského,^[4] jíž sevřeno jest údolí nad altanou, octli jsme se v jeho nejpůvábnější části, význačně fantastickými tvary vápencových skal. Přímo a vysoko pnou se tu štíhlé smrky tatranské, ale strmě a do nebes skály.

Zvolna bloudili jsme kamenným tím městem, jež zdálo se býti damám snem z pohádek, mne pak pamatovalo na bludiště Hrubo-skalské.

Ve velikém načernalém balvaně Božena spatřovala Pochvista (Pogwid u Dlugosze), z jehož dlouhých, rozpuštěných vlasů řine déšť nepohody. Tam zase v útese bělavém Dziewanu viděti se domnívala, dobrodějnou bohyni úrody, zvlášť ovoce podzimního. Onde nad začernalou jeskyní, zeleně omšenou rozložena byla zachmuřená Kowera (Kuwera) bohyně bohatství, pokladů podzemních, rud a nerostů. Z houštiny u studánek a praménků dobré vyzíraly Gudełky a Dukny, děvice mladé. V slatině černavé Topielec usnul zlostný, jenž netoliko lidi, ale i zvířata vtahuje do vody hluboké — balvan s hor sřícený. Tam vytesalo dláto přírody výra víc než obrovského. Je to vysoká skála „Sova“.

Dále viděti strmé Organy (Varhany) a za nimi Zbojecká okna, otvory to do jeskyň, v nichž prý se kdysi zbojníci ukrývali. Z polany Pisany, nad niž strmí veliká turně Saturna, možno dostati se do hluboké, těsné skalní rokliny — do tatranského Krakova. Postup do originalní skalné té metropole znesnadněn je bouří pokácenými stromy, balvany a bahnem, jež dravá bystřice za lijavců sem nanesla. Góralé zde ukazují kostel Marianský, radnici, Wawel a j. budovy krakovské. Uměle upravená stezka vede z Krakova do Dračí jeskyně (Smocza dziura, jama), kam se však beze světla odvážiti nelze. Jeskyně (375 m dlouhá) za prohlédnutí stojí.

Za Krakovem strmí vápenná šedá skála Pisana nazvaná, od četných podpisů na svislých stěnách.^[5] V lůně Pisany černá se obsáhlá jeskyně, kterou ze hlubiny valí se s hukotem potok. Potok ten je odbočný proud Dunajce, jenž se sem vápencovou skalou prodral a omylem druhdy byl považován za zdroj Černého Dunajce.

„Podepíšeme se?“ ptala se Božena.

„Vždyť jsme se zvěčnily minulého roku!“ usmívala se Anastazie. „Hledejme, Boženko, hledejme našich jmen. Hle, tu — tu jsou,“ pravila dál, ukazujíc na dvě bělavé tabulky. Spatřil jsem písmena „B. Cz.“ a „A. Ś.“ s letopočtem.

„Hádejte!“ vybízela Božena.

Dámy se mi nepředstavily, i byl bych se velmi rád dověděl jejich jmen.

V tom však hoši k nám přiběhli z nedaleké salaše, nabízejíce ke koupi alpskou protěž, vonné kamínky (známé i z Krkonoš) a hračky urobené ze sýra. Dámy ozdobovaly si protěží kloboučky a na jména se zapomnělo.

Přešli jsme na druhý břeh potoka a v obdivu stanuli před obrovskou turní Raptavicí, která malebně k nebi trčí. V ní a v sousedních turních hloubí se zajímavé jeskyně (Blędna neboli Mylna a Raptavická), jež prozkoumal dr. Pavlíkovský. Zajímavo pozorovati jest Dunajec, který skáče přes hladké oblazy samými kaskadami, u místa pak, kde dolina opět se rozšiřuje, trčí turně úplně nahé, jimž Stoły se říká, a za nimi poutavé útvary skalní končí se příkrou, jakoby uťatou stěnou.

Došli jsme až ku kříži V. Pola, který je naproti podivné mohyle. Pod hranicí suchých větví jedlových odpočívá zde prý královský mlynář; rýžoval v místech těch zlatý písek, když jej zbojníci zabili. Kříž je železný a na něm stkví se významná slova: „I nic nad Boga.“ Tu usnesli jsme se, že odbočíme ke stavu Smrečinskému (Smreczyn), kde dámy dosud nebyly.

Za nedlouho kráčeli jsme bujnou travou polany Smytni (Smytnia p.), louky to neveliké, ze všech stran lesem obklopené, k salaši, abychom se vyptali na nejkratší cestu. Leč nikoho doma nebylo.

Vysokým lesem, později, menšími smrčinami, v nichž mocně bujelo borůvčí, sivými plody vábně obalené, podle výmolů vodních stoupajíce, hledali jsme stavu. Asi po půl hodině, v nížto Anastazie strachovati se a Božena žertovati nepřestávala, zablýskla se nám jezerní hladina.

Smreczyn je podoby téměř kruhovité, rozsáhlosti neveliké, kolkolem až po břeh lesem obklopen. Odvážil jsem se, opatrně stoupaje na dlouhé, přízemní převislé větve jedlové, až k vodě; přes to však noha má hluboce bořila se v bařinatou, mechem hustě porostlou zemi. Smreczyn, ač nehluboký, má vodu barvy černé, což pochodí ode dna rašelinovitého; nemá ni zdánlivého odtoku ni přítoku a podobá se, že povstal nahromaděním dešťové vody v nevelké, sráznými lesnatými horami uzavřené kotlině. Smreczyn a Toporový stav u Jaszczurówky jsou v Tatrách jediná dvě jezera, která mají dno vápencové. Panuje tu ticho smutné, ač ne nepoetické. Dle některých cestovatelů hnízdí na stavě divoké kachny, dle slečny Anastazie sídlí tu jistojistě obludné, zlé Bogińky, které dobré lidi děsí a jim rozličné psoty způsobují. Neviděl jsem kachen, neuzřel jsem Boginěk, ale spatřil jsem zákoutí, jehož šero, zamlklost a opuštěnost duši tísnily.

„Ach, co je život lidský!“ Božena zamyšleně pod dojmem tíhy té zašeptala. „Dle staré báje hvězdy jsou konečky nitek jeho. Na nebi, hned jak člověk se zrodí, přede Werpeja niť života jeho, která se hvězdou končí. Hvězda ta tkví tak vysoko na blankytě, že možná by bylo nitkou tou, denně upředenou, celý svět obtočiti. Ve chvíli, kde člověk zemříti má, nitka se přetrhne, hvězda padá a hasne.“

Pohlédla na mne smutně.

„Mám hlad!“ vece Anastazie. „Mám hlad. Nač bych se tím tajila. Navrhuji, abychom vešli do salaše na hale Ornaku a tam se posilnili. Ach, mé nohy, mé ubohé nohy!“

Hůře bylo tento odůvodněný záměr provésti. Nebylo tu přes burácející bystřinu jiného mostu než jedle, bouří kdysi vyvrácená. Božena neohroženě přešla prvá. Byl bych samou galantností, chlácholením a opatrností spadl do bystřiny i s Anastazií, která se mne křečovitě držela. Avšak Božena podala mi v čas větev a pomohla ohrožené rovnováze. Nejsladší pohled Anastaziiných šedých oček odměnil mou námahu. —

V Ornaku a Nadbanistém dobývalo se druhdy hojně železa, i bývalo tu lidněji. Dnes toliko jámy a haldy kamení svědčí o bývalých báních.

Před salaší na Ornaku seděla krowiarka (pasačka krav), hezké děvčátko v temnomodré spodnici s bílými květy, s pletenci černých lesklých vlasů, a dojila kravky. V salaši zastihli jsme jenom bacu, zvolna pokuřujícího a sýr robícího. Samou radostí nad návštěvou zapomněl docela ptáti se po doutnících a tytoni (habryce, tabáku). Takto nás pak pohostil:

1. Slanou, studenou žinčicí, kterouž jsme vesměs z malých dřevěných gelet vylili.

2. Žinčicí sladkou, teplou a čerstvou, jež byla pochvalně přijata.

3. Kyselou smetanou, podanou v obhroublé geletě, o níž jazýček Anastaziin pěl chvalozpěvy. Baca střihá ušima.

4. Oszczepkami^[6] vlastní rukou bačovou údobně vytvořenými, a pro nás schválně připravenými. O dobrotě jejich svědčilo mimo jiné, že byly o 15 kr. dražší, než obyčejně.

Hned za jídla baca se neúnavně vyptával snad na všechny pozemské věci, v čemž „mlčelivá“ Anastazie docela jej uspokojila. Z velikého divení až mu vyhaslo. I svěřil nám, abychom ho nepodceňovali, že poroučí dvěma juhasům (pastýřům), pěti valachům, krowiarce a třem stům ovec. Má čtyři bílé psy liptovské a vlastní chalupu. V horách jest od Zelených svátků. Božena přerušila jeho epiku verši Polovými:

„Tak, tak!“ divil se baca, že slečna všechno ví. I vypravoval něco docela nového, o škodách totiž, jaké natropila „śnieźyca“ (lavina), která se svezla s příkré stráně nad halou.

Svěřil jsem se mu, že bych rád vystoupil na Bystrou.

„Tato mlha,“ poučoval baca, ukazuje na široké boky Bystré, tu a tam osněžené, „jež se plazí na úpatí, zahalí celou horu, pokryje všechno údolí a rozplyne se teprve silným, dlouhým lijavcem.“

Smáli jsme se mu, byltě den krásný, a ukojivše mocný jeho pud po sečítání a vyhověvše četným jeho „více“ několika stříbrňáky, rozloučili jsme se s chatou.

Cesta na halu Pyšnou je namáhava. Pociťovala toho zvláště Anastazie.

Hala ta, patřící horalům klikušovským, má jméno od výborné pastvy pro ovce a je velmi rozsáhlá; vyvýšuje se stupňovitě, upomínajíc rázem svým na kamenité palouky a leží blíže rozhraní stromového a kleče. Vyrábějí se zde nejlepší sýry bruskové (kruhové) v celých Tatrách. Památna je tím, že se v ní stříbro ukrývá, které se druhdy v „Tomanowej a Dziewiątej Bani“ dobývalo.

Zde jsem se s damami rozloučil. Po hodinném oddechu chtěly se vrátiti do Zakopaného.

Na Bystrou

Sám ubíral jsem se kolem neveliké bařiny, za níž výše ježilo se husté klečoví. Stromy jehličnaté, přestávají tu, aniž by byly označeny dlouhými, vazovitě spletitými, žilnatými, jednostrannými větvemi a zakrnělým vzrůstem, jako se pozoruje na př. na Jeseníkách. Hned vedle plazí se již smrkoví a bezprostředně nad ním kleč.

Krásnou zlatožlutou mochnou zlatou půda tu byla poseta.

Stál jsem na úpatí mohutné Bystré, jejíž vrchol do výše 2250 m nad hladinou mořskou strmí. Ke kameništi, kde jsem chvíli odpočíval, vedly s vrcholu četné hluboké rýhy, v horách zvané „žleby“, od horských dešťův a jarního tání. Je to podstatná známka štítů tatranských.

Po krátkém oddechu stoupal jsem jednou z těchto ryh vzhůru. V kamenité, hlavně mechem porostlé půdě shledal jsem sídlo pestré vegetace horské.

Ohnivé „pedicularis“, bělounké lomikameny (tři druhy), překrásné, ve přeslenu hvězdovitě seřaděné květy hořce kropenatého (gentiana punctata), barvou poněkud blínu podobné, poutaly pozornost mou. Dobrodružnou campanulou (barbata) trpasličí lodyhy se hrozny velikých namodralých, jako by stářím ojíněných zvonců, klobouk jsem si ovil. Divil jsem se blankytu hořce sněžného, velikým květům a obrovským listům havezu.

V tom přiletěl oblak a zahalil mne tkanivem svým mlhavým. Kráčel jsem výše v naději, že paprsky slunce, vysoko nade mnou zářícího, oblak rozptýlí. Po delší chůzi došel jsem hřbetu horského.

Údolí bylo mlhou zúplna zavaleno. Proroctví bacovo přišlo mi na mysl. Avšak k jihu, v žírnou Hungarii, na jejíž půdě jsem stál, otevíral se pohled daleký. Na dně hluboké kotliny skalní bělala se pole sněžná, z nichž pramen vytrýskal, hned dále bystřinou hučící. Chvílemi přiletěly oblaky, zlíbaly strmé turně a veplynuly do mlhavého moře nad údolím. Vysoko pak nade mnou stíny se míhaly mračen, jimiž občas zlaté paprsky sluneční prokmitaly.

Po úzkém, tu rulovém onde svorovém, zvětralém hřbetě v mlze šedivé vystupoval jsem výše. Stráně zaměnily se v děsné, holé stěny závratně hluboké propasti. Chybný krok — pád smrtelný.

Tu na místě, kde složena jest hromada kamení, závoj mlhový na okamžení jako bleskem roztržen zmizel a Polska šířila se přede mnou v nesměrnou dáli. Kleč, plazící se na úbočích horských, zdála se travinou, lesy velikými mraveništi. Ve hlubokých údolích dřímal stín. Daleké věže třpytily se nad bělavými osadami. Okamžením zmizel však báječný ten pohled v moři oblakův…

Kráčel jsem dále již v drobném dešti. Ve srázech pode mnou časem se zablýskl sníh… Konečně dostihl jsem vrcholu. Bylo-li to témě Bystré, nevím, ba skoro pochybuji. V neproniknutelné mrákotě pozbyl jsem všeho smyslu orientačního. Na temeni trčela z hromady žuloví triangulační tyč. Na primitivní, ze dvou prkének zrobené lavičce chvíli jsem odpočíval a povšimnul si, že bojínek, kterým témě pokryto bylo, právě kvetl. Leč krátký byl pobyt můj, nebo déšť změnil se v lijavec. Setmělo se… Cesta ve mracích a husté mlze zmizela. Ač dole vody bouřily a lesy hučely, bylo tu mrtvé ticho v řídkém vzduchu. Přišel jsem k horskému hřbetu. Rýhami valily se divoké, dravé bystřiny s ohlušujícím rachotem. Nad ryhami, po příkrých sesypiskách bylo mi stoupati. Nohy klouzaly nad propastmi…

U houštin klečových juhasi v hnědých huních zahalení přiběhli mi v ústrety. Vyslala je Anastazie. Dámy byly tedy dosud na salaši. Déšť je zdržel. Vítal jsem pastýře radostně, nebo po salaši a po nějaké cestě nebylo stopy…

Mezi tím co ochotní juhasové sušili promoklý můj oděv, radili jsme se, co počíti. Přes trudnou situaci dámy nemohly se smíchu ubrániti, kdykoli pohlédly na starý, potrhaný kožich, v němž jsem se ztrácel.

Lijavec pleskal na střechu chatky takou silou, že co chvíli slabí praménkové vodní prodírali se skulinami do vnitř. V údolí bylo šero. Rozvodněná bystřina divoce hučela. Posléz uzavřeno přenocovati v salaši. Rozhodnutí dodalo nám poklidu.

Večer se blížil, tmělo se silně. U dveří rudě řeřavěl se oheň. Celá, na metr dlouhá polena volně tu hořela. V měděném kotle na kumharu (dřevěném háku) nad ohněm zavěseném baca nám připravoval sladkou žinčici. Kolem ohně juhasi sušili promoklé houně. Chvílemi chvěli se základové vetché chatky prudkými nárazy vichřice.

„Jaký to dobrý lid!“ Anastazie pravila vděčně kolem se rozhlížejíc. Pak hlasitěji a hlasitěji vypočítávala:

Bacou ta chvála zprvu jen škubala, později posunul si klobouk za ucho, a na konec počal vysokým, vřískavým hlasem za průvodu pobručujících juhasů „pěti“ známou písničku o horalech:

Když pak zazpíval poslední sloku:

tu rozlehl se salaší smích a tleskot dlouho tlumený. Bylyť posuňky bacovy právě tak směšny jako zpitvořené tóny. Baca se nám radostí klonil a omlouval se.

Večeře byla hotova, ale gelet na žinčici nebylo dosti. Proto jsme pili s Boženou z jedné, ona jednou, já podruhé, smějíce se jako dvě děti. Nahořklé placky z ovesné mouky ke cti naší v popelu pečené chutnaly nám hladovým výborně. Chleba v salaších nemají. Juhasi živí se výhradně žinčicí, někde také ovesnou moukou a sýrem, jehož však obyčejně hostem odprodávají, by si koupiti mohli tabák.

Po večeři pastýři se rozložili kolem ohně. Baca snesl nám na lavici húně a kožich, aby se nám měkce spalo. Anastazie netajila se tím, že se bojí zbojníků. Když ji však baca ubezpečil, že jich tu není, a že zbojníci vůbec nevraždí, nýbrž se spokojí sýrem, někdy, pravda, i nejtučnějším beranem, žádala ho, by jí aspoň zbojníka popsal. „Zbojník,“ pravil tu baca, „má tvář bradatou, vlasy kadeřavé, na hlavě obyčejně vysokou čepici s blýskavými skélky (kolpak), ač novější zbojníci nosívají i klobouky s dlouhými péry. Húni má červeně vyšívanou, pás široký s hojnými přeskami a leštěnými knoflíky, za pasem břitkou sekyrku a j. zbraně.“

Anastazie zprvu naslouchala, pak zvolna pokyvovala hlavou a klesla posléz unavením v pevný spánek. Božena položila jí opatrně hlavu na kožich, přikryla ji a přisedla opět ke mně. Tiše jsem se k ní pritulil, což nikdo v šeru nemohl pozorovati, než ona.

*

„A jsou dziwożony?“ ptal se po chvilce mlčení nesměle, bázlivě malý krowiarz.

„Nepochybuj, chlapče!“ pravil nejstarší juhas. „Sám jsem nad potokem u vsi Lopušné zavalenou jejich jeskyni viděl. Šťastné to oči, jež svět divých žen spatřiti mohou! Alabastrové všechny tam skály, nejdražší kamení leží pod nohou. Všechny vody plynou tam křišťálem; každá křůpěj spadá perličkou; ze zlata jsou mosty v celém jich panství a z diamantu každé světélko.“

„Divé ženy,“ temně vypravoval baca, „mají celé tělo porostlé; kosmaté prsy, vlasy jsou dlouhé, rozpuštěné, tváře začazené, prsy neobyčejně veliké. Oblíbenou jejich potravou je jakási bylina, ,słodyczka‘ zvaná. Na hlavách nosívají červené čepičky s dlouhou kapradí.“

„Pamatujete se,“ šeptal jsem oušku Boženinu. „jak Goszczyński líčí divé ženy? Ve stínu houštiny, na pokraji jasnosti, jako by na rámci jasného obrázku, skal zruměnělých, stkvoucích se jezer, ohvězděný ohni polany (horské louky), žijících tváří, hlasů mile znějících povstane v kole zjev polopozemní; duch tam, onde člověk mžikne střídavě, duch polojasný, člověk polotemný. Mezi pni smrků, mezi stíny úskalí snují se hustě postavy žen; čapky na hlavách, v neladu splývá vlas jejich dlouhý, rozhalený poletuje oděv, začazené je kulaté líce. Za čapkami trčí bezkvětné kapradí, a oči svítí, jak oči kočičí v temnostech. Časem se skupí, časem se rozběhnou; tu i tam patří těkavě, jako by nerady i rády byly zábavě. V jich nepokoji cos divně strašného. Vlci pod křovím slézají se v hromadu. A v houští nočních ptáků sbor…“

Přestal jsem. Ticho v chatce přerušovalo jenom bouření a sténání větru.

Malý krowiarz otevřel oči, jež byl strachy zamhouřil.

„Škodí-li dziwożony?“ ptal se třesavým hláskem.

„Pravda,“ pravil po dlouhém mlčení baca, „že ubližují dětem a děvám.“ Nejstrašnější však byly dziwożony matkám. Braly šestinedělkám děti a na místě jich zůstavovaly svoje, které jsou neobyčejně křiklavé, zlé, velmi ošklivé, praví to zmetkové. Dítě ukradené možno však tímto způsobem nazpět dostati: podvržené dítě vynese se na smetiště, šlehá se metlou a napájí ze skořápky vaječí. Při tom podvedená matka volá: odbierz swoje (vezmi svoje), oddaj moje! Dziwożona dotknutá v citech mateřských pláčem šlehaného dítěte, přinese dítě ukradené a vezme si svoje.“

„Ale také dívky nebyly před nimi jisty!“ pokračoval baca. „V Lopušné ztratila se jednoho dne mladá, sličná dívčina. Po dlouhém čase nalezl ji kdosi z Lopušanských v nejdivější pustině, ana u jakéhosi potoka prádlo pere. I vyprávěla mu nebohá, že ji dziwożony odvedly a prosila úpěnlivě, aby ji vysvobodil. Horal slíbil a ve smluvený den přijel s koněm, posadil naň dívčinu a ujížděl ku vsi. Ale dziwożony ho zpozorovaly, pustily se za ním a na jakési louce již by ho byly dohonily. Ale tu dívčina mu poradila, aby se držel zvonků, které na louce kvetly. Pro jakousi tajemnou vlastnosť květu toho dziwożony k němu přiblížiti se nemohly, byly nuceny obcházeti a tak pronásledovaní šťastně do vsi dojeli. — Mužů se však dziwożony bojí, což vím jistě. Proto se krowiaři, nestrachuj. Horší je Mnich!“

V tom vyrazila vichřice chatrné dvéře a vysoko ku střeše vyšlehly plameny ohně. Déšť se sykotem šlehal do plamene. Všichni jsme se ulekli.

Za nastalého ticha baca pevně dvéře uzamkl. Nikdo z pastýřů neřekl slova, ale všichni byli přesvědčeni, že to pomsta divých žen.

Ptal jsem se, co vědí o Mnichu.

Všichni se při tom slově pokřižovali.

Pověsti o zjevení Mnicha v kápi zahaleného, předzvěsť to jistého neštěstí a pohromy, jsou v celých Tatrách polských rozšířeny. Základu, na kterém spočívají, není možno jistě se dobrati.

Baca zpečoval se v tak strašné noci o duchu vyprávěti. Posléze bázlivým hlasem mluvil asi následovně:

„Starý, stříbrovlasý Gąsienica měl praděda, jemuž co do moudrosti široko daleko rovného nebylo. Ten kdysi na podzim v horách zabloudiv, rozdělal v lese oheň, aby zahnal vlky a zahřál skřehlé údy své. Bylo k půlnoci, když tu z mraků tmy zjev vystoupil listím pokrytý. Pod velkou černou kápí měl hlavu. Na prsou ležela dlouhá brada sivá a umrlčí hlava seděla na rameni. Strašidlo vichrem stoupalo ku plameni, hlava z ramene jako pták se vytrhla, letěla tmou v oheň, udeřila hromem a oheň rozvalila. Příšera bradáče překročila teď vážně oheň: kápí vlekla za sebou dým a jiskry — a bouří vždy temnější zanikla v lesích. To byl Mnich.“

„A což Januš, jak přišel o Kašu?“ přerušil dlouhé mlčení mladý juhas, jenž se dosud ani slovem hovoru nesúčastnil. „Kaša spatřila večer Mnicha a ráno zmizela. Z Janoše, nejlepšího a nejspořádanějšího górala, stal se rozbójník. Oh, to strašidlo!“

Nebylo již daleko do půlnoci. Znenáhla zavíraly se přítomným oči, a v malé chvíli vše klidně spalo. Sen zulíbal také temné oči Boženiny, hlava snila na mém rameni a dlouhé, krásné vlasy kaštanové vlnily se po mých prsou. Pojal jsem ji z lehounka ve svou náruč, aby pohodlněji spala. Z hluboka oddychovala z prvu ňadra její, jako by je hory tížily. Nesouvislá slova proudila přerývaně ze rtů malých, smavých. Později však blažený úsměv tam se uhostil, dech byl volnější, spánek klidnější. Políbil jsem tiše hebounké její vlasy a uložil ji vedle Anastazie.

*

Jinak stkví se údolí Kośčeliské v jase slunečním, jinak šeří se v sychravý den po lijavci. Kalná, dravá voda bystřiny valí se tu z nehlubokého bystřiště, široko daleko polany zalévajíc. Cestami hrnou se potoky, hluboké rýhy vyrývajíce, v lesích kaluž vedle kaluže. Čarokrásné obrovské vodopády řítí se hromem s nebetyčných stěn a bělavá, pěnivá jich voda stříbří se v tmavozeleném jehličí, odkud vytryskuje. Páry šedé zdvíhají se nad vodami, jako by rostly s děsným hukotem bouřícího Dunajce.

Zráželi nás sice pastýři s cesty druhého dne ráno, ale dámy rozhodně přály si jíti. Dva juhasi nás doprovázeli, či lépe přenášeli přes louže, potoky a bystřinu. Před altanem Goszczyńského bředli po pás vodou. Bez nich nebyli bychom se do Zakopaného dostali. V Zakopaném zjednali damám vozík, jenž je zavezl do Kužnic (hutí), kde v hostinci bydlely.

„Přijďte jistě ráno!“ zvala Anastazie slovy a Božena pohledem. Proč však pohled ten při vší laskavosti a něze byl tak nápadně smutný? —

Po šeré noci zardělo se čarokrásné ráno. Hory oděly se svátečním rouchem jasného, modravého vzduchu, potokem proudila zase křišťálová voda, a široké pruhy zlatého světla chvěly se v zelených úkrytech vonných lesů. Vše plesalo, jásalo, veselilo se.

Před úpravným, velkým hostincem v Kužnicích vyhříval se na slunéčku vyžilý, záhy sešedivělý muž, podpíraje se o černé berly. Ve svraštělé, zažloutlé tváři vyoral pustý život své děsné brázdy; ústa byla stuhlá jak u mrtvoly, a strhané oko jevilo přesycenosť, pohrdání a černou škodolibosť.

„Kdo je ten pán?“ ptal jsem se górala, který šel mimo.

„A to je kníže Cz.!“ pravil s důležitou tváří.

„A ta mladá krásná dáma?“ táži se dál, ukazuje na Boženu, která právě ze dveří vystupovala a mne neviděla.

„Jeho paní, paní kněžna!“ dodal rychle.

Více jsem se neptal. To byl tedy Boženin muž! A já myslil…

Život v Zakopaném

V živé paměti mám prvý svůj pobyt v Zakopaném (1878). S desítkou v kapse (druh neměl více), pustili jsme se do Tater. Noc přespali jsme v lese na Gubalówce. Usínali jsme s pohledem na Červené vrchy, jejichž tráva, cuchaná lehynkým vánkem, vlnila se v tajemném svitu měsíčném jako moře bělomodrých plamenův… As o půlnoci trápeni žízní, vyšli jsme hledat vody. Vstoupili jsme do hlubokého koryta vyschlého potoka, plného bujného rostlinstva a ovlhlých kamenů. Z orosených prohlubní svítily zpod ohromných listů světlušky a fosforeskovalo tlející dříví. Posléze slyšeti bylo slabý zurkot a za několik okamžení dohmatali jsme se vody… A zase sen, polodřímota zmocnily se nás, v němž tiché, hluboké vzdechy lesa v jedno splývaly s oddechy vlastních našich prsou. Chvílemi zahvizdl nějaký pták, k ránu pak za čiré ještě tmy počal pěti v samém našem okolí ptáček jakýsi, kterému již spáti se nechtělo. Hned vrtěl se nad námi, hned odletěl na pravo na levo, poťukávaje slabě na větve.

Druhé dvě noci spali jsme na salaši v dolině Kośčeliské u hodných pastýřů, kteří nás politovali, když uslyšeli, že až z Prahy do Tater pěšky jsme přišli. Tak mladí a tak chudí! — Pak jsme se ubytovali u žida Riegelhaupta, který však hned prohlédl prázdné naše kapsy a vypověděl všechen úvěr. Ze zachmuřené oblohy jen se lilo; na odchod nebylo pomyšlení, peníze došly. Marně jsme se poptávali na poště po čekané zásylce. I prodávali jsme vše, bez čeho mohli jsme se obejíti, kteréžto obchody za slušná asi procenta prostředkoval vedle bydlící nazrzlý židák. Konečně — peníze přišly. Běžíme na poštu, ale tu bez legitimace nám jich vydati nechtí. Pravím, že přítel má legitimaci v torbě a hned ji najde. Byl to hezký hoch s upřímnýma pomněnkovýma očima. Expeditorka se mu do nich podívala, usmála se, a tato legitimace stačila. Přítel s radostí torbu zavřel, nebo průkazů v ní nebylo. Venku jsme si zavýskli a pustili se přes Tatry do Uher…

Také život v góralské chatě jsem poznal. Roku 1884 seznámil jsem se u Mořského oka s krajanem, knězem v Krakově usedlým. S ním jsem pronajal polovinu chalupy. Ale draze bylo nám vše platiti. Postel měla jenom trochu sena, za podušku, prostěradlo třeba bylo jako v Rusku zvláště platiti. Umyvadla též nebylo, ba nebylo ni džbánu na vodu. A hospodyně naše (babka šeredná!) stále stýskala, že má z nás jenom škodu a každodenně se ptala, kdy odjedeme, aby si mohla zamluviti jiné, lepší hosti. Ale nejsou všichni „domácí“ tak příjemni jako naše góralka. Kdo však uvyklý jest pohodlí, ať ubytuje se v některém hotelu, a chce-li poznati intelligenci polskou v závodě vodoléčebném dra. Piaseckého. Piaseckého „zaklad wodoleczniczy“ nachází se při silnici, vedoucí ze Zakopaného do Kužnic (bývalých hutí).

Jest to veliký park při čistovodé Bystré, ve kterém se nacházejí dřevěné budovy, vystavěné slohem švýcarským. Byty jsou suché, světlé, opatřené kamny, lůžka čistá; kolem budovy zřízený korridor umožňuje procházky i za deštivého počasí. Strava chutná, výborně upravená, posluha vzorná, ceny mírné (za celé zaopatření i s bytem počítá se denně asi 3 zl.). Hlavní budova se salonem v zimě r. 1895 vyhořela, avšak ještě téhož roku znova byla vystavěna.

V saloně zažil jsem mnoho příjemných chvil. Kdy srpnový vítr burácel, základy dřevěné budovy lomcoval a bičoval okna šlehy dešťovými, milo tu bylo při praskajícím ohni poseděti. Společnosť rozdělila se v malé kroužky a tutlaný ale vřelý hovor šelestil prostorou. Já luštil všeliké etymologické i botanické záhady s mladým Piaseckým, a spanilá sestra medikova jen se naší horlivosti usmívala. V čele stolu seděl jíním zapadlý hospodář a svým tichým hlubokým okem prohlížel každý kroužek, povždy starostliv, aby hosté jeho byli spokojeni; občas naklonil se k starému generálu, který dnes z daleka na léčení přijel a tiše se s ním bavil. Dr. Piasecki je v hydrotherapii autoritou. Než se v Zakopaném usadil, působil ve Švýcarsku (ve Waidu), v Kisielce u Lvova a v Sasově u Krakova… Tu zavznělo několik směle udeřených akkordů na piano, v něž vmísil se vysoký jasný tón houslí. To hrál stařičký jako mléko bílý, ale v tváři ruměný chromý statkář odkudsi z Mazurska, jejž s neobyčejnou routinou doprovázel výtečný náš hudebník, lékárník Sidorowicz z Kolomyje. Statkář spadl kdysi s vozu tak neštastně, že si zlomil nohu v kyčli. Tři léta chodil o berlách, dnes (díky Piaseckému!) stačí mu hůlka. A co velice ho trápilo: lékaři zapověděli mu hru na housle, jedinou potěchu jeho stáří. Dnes poprvé po třech letech vzal do rukou své staré, vzácné housle a hrál, hrál, až se mu dech blahem v prsou tajil a slzy z očí ronily. Mladý, bledý Rus vedle mne sedící, kterého ani Piasecký nemohl zbaviti zimnice, již si uhnal kdesi v Dalmacii, vzdychal hluboce a mimoděk zašeptal: „Mir sozdan dla tavo, štoby ljubiť, a ja živu, štoby něnaviděť!“…

Jindy za tichých, jasných ale mrazivých nocí bloudili jsme parkem. Tu byla opuštěnosť místa nejzřejmější. Hluboké mrtvé ticho nerušené ni šumem lesa, ni povzdechem travičky. Měsíc stál vysoko, a paprsky jeho jako by zastřené ozařovaly kraj s tmavými děsnými stíny, nad něž vznášely se ovlhlé skály jako netvorní zjevové z pohádky. Potměšile, nevlídně šklebily se kovadliny strmého Giewonta, a nad nimi planulo podivné jakési bledé světlo, mžikavé, kmitavé, vyzařující…

Hned prvý večer, sotva jsem se Piaseckým představil, přijel pro mne universitní professor dr. Odo Bujwid, s nímž jsem se na cestě do Zakopaného seznámil. Slíbil mi, že mne doveze do večírku, který byl pořádán ve prospěch polské školy v Bialé. Piaseckých byli příchodem jeho mile překvapeni. Jeť Bujwid polským Pasteurem a jeho bakteorologický a očkovací ústav ve Varšavě znám je po celé Polsce; léčí se v něm pokousaní pominutými psy a vzteklými vlky. Na výstavě Lvovské všiml jsem si zajímavých fotografií baccilů, jež Bujwid pořídil. Při tom je doktor společník výborný, muž prostý, skromný a Slovan vzácný. Malé jeho dcerušce musil jsem objednati dva ročníky „Jarého věku“ s rozmluvami česko-polskými, aby se česky naučila. R. 1894 jmenován byl Bujwid universitním professorem v Krakově.

Bujwid přijížděl právě z Varšavy. Za hovoru trpce si stěžoval na vládu ruskou pro nenávisť, kterou stíhá vše, co polského. Krám s nápisem toliko polským nestrpí se; napřed musí býti označení ruské, pak polské. Až do nedávna některé záložny polské úřadovaly po polsku; to se jim zakázalo a úřední řečí soukromých polských ústavů je ruština! Slavné momenty dějin polských nejraději by vláda ruská z historie vyškubla. Běda těm, kdož odváží se paměť jejich oživiti! Nedávno společnosť mladých lidí, mezi nimi četní universitní studující, oslaviti chtěli památku dne, kdy zásluhou Kilińského vzata byla za časů Kościuszkových Moskalům (Rusům) Varšava. Kiliński jest osobnosť v Polsce populární:

Mladí lidé šli v památný den do kostela a na zpáteční cestě ubírajíce se mimo rodný domek Kilińského, smekli. A tento čin piety, z mezí zákonů jistě nevybočující, měl za následek vyšetřování a žalařování. Na 150 studujících bylo z university vyloučeno a na několik let do východních gubernií ruských internováno. Neblahé poměry ty Bujwid karakterizoval touto účinnou pointou. Má šestileté děvčátko, které se v Zakopaném naučilo několika písničkám. Když se ho kdosi ptal, pojede-li do „królewstva“, kde Bujwidovic dům mají, zavrtělo hlavou. „A proč nepojedeš?“ — „Nesmělo bych si tam zazpívati ty hezké polské písničky, co umím ze Zakopaného!“ —

Venku na nás čekala již „drožka“ zakopanská — furmanka s plachtou. Ta dovezla nás ulicemi, více ploty a zdmi hrazenými než domy tvořenými do úpravného domu „Towarzystwa Tatrzańskiego“. Plno světel, lidí, hovoru, šumotu — a česká kapela. Nechal jsem Bujwida u sličné jeho žínky a usedl stranou, abych co možná nepozorován mohl pozorovati.

A líbilo mi se tu. „Słowo wstępne“ měl pan Danielak a mluvil věcně, ukazuje na bědné poměry školstva haličského (uváděl, že 700.000 žáků vůbec do škol nechodí); potřebu školy Bialské dovodil úplně. Pak se produkovalo několik hezkých diletantek dílem na housle, dílem ve zpěvu, až těžko bylo říci, co více se líbilo, zda krása jejich či umění. Zvláště pí. Maryla Uszyńska vyvolala bouři potlesku. Mně velmi se líbila pieça „Z ląk i pól“ (Żeleńský), již přednesla s pravým oduševněním umělkyně. Známý i u nás bezruký malíř Benedyktowicz přednesl epilog k bitvě Raclawické a měl již výběrem látky přízeň obecenstva zabezpečenu. Pak sehrála se Holbeinova komedie „Model na bohaterkę“ s velikou nenuceností a familiárností a dva obrazy „z źywych osób“ (Brak a wpływ oświaty) ukončily produkci za bengálu tak ohromného, že mne zápach jeho okamžitě ze sálu vyhnal. Venku najal jsem si „budku“ (drožku), se kterou mne drožkář zavezl až do Kužnic, kde se mi teprva přiznal, že o ústavě Piaseckého neví. Za černé deštivé noci a důkladných nadávek pomáhal jsem mu hledat cesty, až po několika dobrodružných odbočkách do příkopů šťastně jsem as o půlnoci ulehl…

Jitro bylo jasné. O 6. hod. probudil mne převodník. Představoval se: Jan Stopka, przewodnik tatrzański klasse pierwszy, 18. numer, lat 46. Byl jako druzí bezvousý, s dlouhými prořídlými vlasy a dobrák od kosti. Převodníci tatranští (průvodci po horách) nosí bělavé kalhoty (portki) s barevnou oblankou (šňůrkou) po stranách, které mají na kolenou cerowanie (silnější pletivo) už z dob zbojnických, aby více vydržely; na kapsách jsou ozdoby, mnohdy parzenice (srdcovitá výzdoba). Na krátké po pás sáhající košili (koszula) je katana (vesta) a na té serdak (kožíšek bez rukávů po srdcovitých ozdobách nazvaný). Přes sebe mají cuhu (do deště a zimy), húni to bílou u krku spjatou přezkou (sprzędzka). Zpod té viděti tórbku obyčejně se dvěma kapsičkami; v jedné je tabák, ve druhé zápalky. Torba velká slouží na potraviny. Na hlavě klobouk (kapelusz) s mírně velkou střechou, šňurečkou obitý, nohy v kierpcích.

Dopoledne prohlédli jsme pěknou dolinu za Brankou (za Bramką) a dolinku „ke Dziurze“, odpoledne věnovali Gubalówce.

Sever zakopanský chrání proti studeným větrům značně vzneslé, na mnoze olesněné vzhůří, jež ve tři kupy se vyhrbuje: Gubalówku, Buturov a Palenici. Gubalówka je z těchto hrbů nejvýchodnější a pne se do výše 1122 m. Nikomu by ani ve snu nenapadlo, že tato nepatrná v ohromném svém okolí hora poskytuje vzácného, nezapomenutelného pohledu na Tatry.

As o 4. hodině odpolední jsme vyšli. Nahoru vede několik stezek a možno dosti snadno i na koni vyjeti. My jsme šli přes most mimo mlýn a pilu „na Tatarach“. Pěšina vtírá se napřed mezi stromoví, pak se plouží podél chudých políček, zatáčí v les a ústí na mýtinu, odkud za čtvrt hodiny dovede na témě Gubalówky, jež jest nerovným travnatým paloukem. Na nejvyšším místě trčí železný kříž Chałubińského. Za hodinu byli jsme nahoře. U kříže chytily nás dvě děti góralské, Lidvina (Ludvina, Ludvíka) a Vincent, nabízejíce se, že přinesou mléka. Ludvina měla roztomilý serdaček, Vincent kabátek s výložkami, bílé kalhoty s modrou oblankou a klobouček obitý.

Malý ale věrný obrázek Eljaszův (není to fotografie!) líčí výmluvněji než slovo pohled na Zakopané a Tatry. Zvláště dominuje strmý Giewont, otec Zakopaného, jehož východní vrchol je lysinou; to je barometr a chronometr zakopanských góralů. Pod ním se ukazuje dvojkupá Sarnia Skała, na levo Jatky a dále, odtud zdánlivě nejvyšší, Świnnica, kuželi podobná. Nejvyššího štítu tatranského, Gerlacha není odtud viděti. Lodový pro přílišnou dálku neimponuje. Z Uher přes Goryczkowu przelęcz (proluku) vyhlédá roh Kriváňský. Pěkně vystupují Červené vrchy (na obrázku viděti jen Małołączniak: Krzeszanica a Upłaz jsou východněji), nazvané od trávy (juncus trifidus, pol. skucina), která na podzim rudne. Neméně vábivý pohled je na sever k bájemi obetkané Babí hoře (Babia góra), která co chvíli tratila se nám v oblacích, kdežto dolina Novotržská sluncem byla ozářena. Za pěkné pohody vydržeti lze na Gubalówce až do večera (nazpět se dojde za půl hodiny), kdy hory nového půvabu nabývají zážehem a světlem měsíčním. Zážeh Tater (góral. zazgnienie spis. polštinou płonienie) jest úchvatný a v intensitě nezadá mnoho alpskému. My zde vydrželi za úřitného studeného větru hodinu a pak promrzli rychle pospíchali dolů. Stopka slíbil, že mne dovede na výtečné mléko.

U osamělé staré dřevěné chalupy Stopka se zastavil. V chalupě nebylo živé duše a jen opodál na travnaté stráni malý góralek v kožušku pásl krávy. I huboval Stopka, jaký to líný lid v Zakopaném, když si může na „pánovi“ něco vydělati, není doma. Ale to nevadí, však se Stopka do chalupy dostane. A skutečně kdesi z hromady dříví vyšťáral zastrčený klíč, otevřel dvéře a za chvíli přinášel hrnec výtečné smetany. Tento „mrav“ mne trochu zarazil. „Ale co řeknou domácí?“ ptám se v rozpacích. „A nic neřeknou!“ chladně odpovídá Stopka. I piji ve strachu, aby nás nikdo nepřekvapil, Stopka pije, Jędrak (góralek v kožušku) nechá krav a pije. Pěkné to zlodějství! myslím si.

Když jsme mléko vypili a sladce v trávě leželi, začne Stopka: „A víte-li pak, velkomožný panko, čí je ta chalupa?“

„Kdež to mohu věděti!“ dím mrzutě.

„A to je má chalupa!“ chechtá se Stopka, div se nepřevalí. „Jednu mám dole v Zakopaném a tuto jsem koupil za 150 zl.…!“

Góralský „śpas!“ (źart).

Ale bylo také dosti dnů nevlídných, sychravých a deštivých, kdy z dlouhé chvíle pod deštníkem studoval jsem Zakopané, tuto 8 km dlouhou a 5 km širokou ves. U nás bylo by Zakopané dosti zalidněným městečkem (žije v něm ve více než 760 domech 3400 lidí); ač vysoko položené (mezi 837 až 989 m), má přece v našem Božím Daru (1050 m) vítězného soupeře. Vedle chat góralských z břeven smrkových sbitých, vystavěna tu již celá řada pěkných, ba nádherných vil. Zásluhou dra. Vl. Matlachowského^[7] z Varšavy staví se vesměs slohem góralským. A co lze ve slohu tom provésti ukazují originální stkvostné villy dra. Chrostowského, Gnatowského anebo Kosakowského. Zvláštností slohu gorálského jsou ozdoby špalíčkové. Jediná snad kamenná budova v celém Zakopaném jest zdejší nový kostel, jenž po stavbě skoro dvacítileté ukončen byl l. 1896.

Zakopané je lázeňským místem klimatickým, a každý, kdo tu déle šesti dnů pobude, platí taxu klimatickou (4 zl., rodina 10 zl.). Stanice klimatická (klimatyka) nalézá se ve středu vsi nedaleko kostela (v „miastie“), vydává listinu hostí a urovnává všeliké spory. I „park“ si tu pořídili (proti ústavu Piaseckého), kde v červenci a srpnu hudba hrává. Z ústavů vodoléčebných vynikají dra. Piaseckého (na Klemensówce), dra. Chramce a dra. Chwistka.

Pamatuji ještě doby, kdy jediná škola zakopanská v měsících letních zaměnila se v útulný hostinec a z pana „nauczyciela“ stal se „gazda“. Dnes je školství zakopanské znamenité. Zdejší odborná škola pro zpracování dřeva (szkoła zawodowa dla przemysłu drzewnego) vystavila na výstavě Lvovské výrobky, které šly skutečně na dračku. Škoda toliko, že ředitel její Neužil (navštívil jsem ho poprvé roku 1884 s baronem Böhmem, kde se nám vydával za Němce z Čech) nevšímá si dosti motivů slohu lidového a zavádí barbarské, Poláka hnusem naplňující termíny technické. V té příčině litevský malíř Witkiewicz školu doplňuje, nabádaje chovance její ku prácem ve slohu lidovém, jehož motivy pracně sebral. Zdejší škola krajkářská (koronkarska) těší se veliké oblibě obyvatelstva, a dívky učí se v ní rády. V Kužnicích je veledůležitý ústav pro výchovu hospodyň vesnických (zakład wychowawczy żeński dla gospodyń wiejskich), jejž založila hrab. Zámojská, matka majetníka panství zakopanského. Ústav vychovává na 100 dívek k budoucímu jich povolání.

Osamoceno při potoce Bystré v lese stojí museum Chałubińského. Je to originalní stkvostná stavba dřevěná s vížkou pro pozorování meteorologická, provedená slohem góralským. Vedle sbírek ssavců (40 druhů), ptáků (240 druhů), plazů, rostlin (přes 900 druhů) a nerostů má zvláštní čásť ethnografickou, velecennou. V zahradě musejní pěstují se rostliny tatranské. Na Chałubińského goralé zapomenouti nemohou. O jeho dobrotivosti a štědrosti stále vypravují. Pamatuji se na karakteristickou jednu episodu, již mi prostý góral pověděl. Chałubiński upoután byl k lůžku těžkou nemocí. Každý pohyb působil mu strašné bolesti. V domě rozmnožily se myši a vyrušovaly nemocného ze spánku. I naléceny byly pasti. Ale ku podivu! ani myška se nechytila. Chałubiński — sluha ho posléze zastihl — kdykoli myška se chytila, vstal a bolestí sténaje vrávoral k pasti a myšku pustil…

Značný jest v Zakopaném domácí průmysl řezbářský, truhlářský, železářský, mosaznický a soukenický. Práce řezbářské a truhlářské provedené za dozoru malíře Witkiewicze budí podiv. Pěkné jsou též toporky železné a ocelové; nejkrásnější ty, jež velice ozdobně (na rukověti obyčejně orlí hlava) vyrábí Lenart v Zálučném za Černým Dunajcem. Železné hutě v Kužnicích, které bývaly hlavním zdrojem výživy góralů zakopanských (1. 1839 zaměstnávaly 540 dělníků), zanikly, ale na místo nich založeny dvě továrny na celulosu, které dobře prosperují.

Až do nedávna panství zakopanské (18,000 jiter) bylo v nesvědomitých rukou spekulantů německých, kteří všude zanechali nesmazatelné stopy ničivého hospodaření. Od r. 1889, kdy panství nabyl hrabě Vladislav Zamojski, zdá se, že nastávají Zakopanému nové, šťastnější časy. Szczęść Boże!

Koncert v dolině Strążysek

V Zakopaném seznámil jsem se před několika lety s černookým diblíkem, krakovskou učitelkou Róžou B. Vylítla si do Tater jako na procházku v širokém bílém kloboučku s dlouhými vlajícími stuhami a chodila v safianových botkách, ve krátkém roztomilém „serdaku“ (kožíšku bez rukávců) s pestrými „haftami“ (vyšíváním). Přiznávám se, že jenom z piety k půvabům tuto přinemotorně vypsaným chodil jsem do restaurace „Pod bialą różą“, kdež elita zakopanských hostí se shromažďovala. Zkusil jsem dosti. Hned jsem některou měkkou sykavku Róži vyslovil tvrdě, tu zase tvrdé „ł“ podivno, nosovky mé pak ani z kritiky nevycházely.

Byla to vždy Róža, která s nejsvětější tváří a nejčernějšími úmysly zavlekla mne do takých mluvnických prostocviků, že mnohdy polévka místo do úst, po bradě mi stékala.

Kdysi po veliké jazykové potyčce, ze které jsem vyšel poražen a — k čemu to tajiti! — rozmrzen, navštívil mne můj „domácí“ Szymon Tatar. Jeť v Zakopaném dosud zvykem ubytovati se v dřevěných chaloupkách horalských, a tak má každý druhý host svého domácího. (Můj si cenil chalupu na 200 zl.) Byl sice juž večer, když Szymon přišel, ale září vyjasněných jeho tváří tak se rozednilo, že mohl jsem přečísti fialkou dýšící lístek, který mi podával.

Byl od Róži. Psala, abych zapomněl na dnešní její nezvyklé chování (nezvyklé! myslil jsem si) a zejtra „pewnie o godzinie dziewiątéj“ vyjel si s ní do údolí Strążysek. Roztomilý ten lístek ozdoben byl desíti nosovkami a několika sykavkami druhého řádu. Měl také doušku, ze které vyrozuměl jsem, že mne čeká milé překvapení.

Odepsal jsem při světle Szymonovy tváře, že ráno v devět hodin budu na Kaspruších (části to Zakopaného), kde Róža bydlila, se dvěma koni — beránky. Na tyto „beránky“ upozornil mne Szymon žvanivou chvalořečí, kterou dokončil za dveřmi, kam jsem ho vystrčil. Patří totiž v Zakopaném k dobrému tónu vyjeti si občas na přístupnější místa jezdecky. Při tom pranic nevadí, jedou-li dámy v obyčejném šatu.

I jeli jsme druhého dne na dvou ušlechtilých zvířatech do údolí Strążysek, které pro hosti zakopanské je výletním místem nejbližším a velmi příjemným. Není dlouhé (asi 5 km), ale zajímavé. Již ústí Strążysek vyšší jest než témě Milešovky (896 m) a přece nalézáme v údolí obrovské staré buky a šíré hvozdy jehličnaté.

Nepřejeli jsme ani rozsáhlé Kaspruše, když oř můj počal prováděti nejpitomější, zdánlivě zcela bezúčelné skoky. Přímo nepochopitelné mi bylo, když hlavou svou počal trkati Róžinu klisnu. Hrál jsem při těchto extravagancích náramně směšnou úlohu a v hloubi duše se hanbě, vzpomínal na slovutného kavkazského cestovatele, krasojezdce a krotitele koní Svatopluka Čecha. Uvažoval jsem, jak by ten jediným mistrným kopnutím přivedl nerozumné zvíře do duševní rovnováhy, kdežto mně uchýliti se bylo k nejobyčejnějšímu výprasku. A co bylo smutnější — ani ten nepomohl. Teprve když jsem netvora převedl na druhou stranu, spokojeně si odfrkoval a kráčel rozumně. Později mi Szymon vysvětlil, že kůň jednal docela moudře; právem nechtěl připustiti, aby jako kůň podsební, který méně táhne, běžel na pravé straně, když mu patřila levá…

Po tomto intermezzu na břehu hrčivého Młyniska přijeli jsme k ústí Strążysek, kterého střehou dva strážní obrové: Sarnia Skała a Łysanky. Zde jsme na chvíli zastavili, a já se dověděl, že jedeme k velikolepému góralskému koncertu, který pořádá dr. Chałubiński.

Koho by ten božský nápad nepřekvapil!

Na další cestě tolik jsme o doktorovi napovídali, že zajisté v obou uších mu hučelo. Vypravoval jsem Róži, jak jsem se s ním seznámil:

Kdysi na botanické vycházce u Gąsienicových stavů zaslechl jsem z nenadání nad sebou veselou hudbu. Nechtěl jsem uvěřiti, že by od obyčejných smrtelníků pocházela. Teprve když jsem se vydrápal na turni asi 2000 m vysokou, spatřil jsem grono góralů s basou, houslemi a píšťalkami. A pan universitní professor seděl na hromádce kamení uprostřed a herbářem svým docela správně taktoval.

„Totě bizarrní“, usmála se Róža. „Avšak kdo zná dra. Chałubińského, ví, že činí tak hlavně ze snahy, aby chudým horalům popřál výdělku a zveleboval jejich hudbu. Od roku 1873,“ pokračovala Róža s vlasteneckou vřelostí, „kdy Chałubiński poprvé do Zakopaného přijel, vzrůstá zde blahobyt. Jeho přičiněním stalo se Zakopané místem lázeňským. On založil ,Kasę zaliczkową‘ (záložnu) a pořádal prvé sbírky na stavbu nového kostela. O neobyčejné obětavosti jeho v čase cholery (1873) vypravují starší góralé se slzou v oku. Zásluhy jeho o botanické prozkoumání Tater oceníte lépe než já!“

Dojeli jsme ke stoletému buku, jenž se zelená před fantastickými turněmi, Mnichy (Komíny) zvanými. Tu sesedli jsme na chvíli s koňův a na lavičce pod starým stromem pozorovali a kreslili turně.

Z ohromných těch balvanů nejvíce prvý podobá se mnichu v dlouhém bílém rouše (běli) s hlavou nachýlenou ku zbožnému rozjímání. Druhý pamatuje tvarem na vysoký středověký komín, následující dva jsou šikmo položeny. Na posledním zdvíhá se jakási štíhlá, přírodou zrobená vížka. Všechna ta skaliska strmí v řadě, která se mírným lázem sváží ke Młynisku.^[8]

Za Mnichy vedla cesta jarními přívaly potrhaná na rozsáhlou „polanu Sfyngy“, jak přezvala Róža bažinatou horskou louku, lesy obklopenou, prostřed které bělá se balvan z dálí sfinze podobný. Spanilý odtud jest pohled na dvojvrcholí malého a velkého Giewonta, jehož svislé skály vápencové, rozryté děsnými prorvami, velebně vznášejí se nad koncem Strążysek.

Na polaně je stará salaš, kde zastihli jsme zástup horalův a skoro celou škadronu koní. Hosté nás předejeli. Svěřili jsme koně jednomu z horalův a stezkou brali se k vodopádu.

Juž z daleka vítal nás vábný šum hudby. Podál vodopádu ve stínu štíhlých jedlí spatřili jsme čarovná kola nebezpečných víl. Každý z těch spanilých věnců měl za stráž několik čackých bohatýrů, dle všeho velmi krotkých. Na vyvýšeném místě pestřila se vyšňořená góralská kapela.

Byli jsme uvítáni s otevřenou náručí. Podnes, když vzpomenu na vlídnosť, skromnosť a neomezenou dobrotivosť znamenitého muže (bohužel již zvěčnělého!),^[9] nemohu se pohnutí ubrániti. Přidružili jsme se ke známým a poslouchali.

K vybídnutí pořadatelově góralé zazpívali též několik písní. Ráz všech byl podobný. Nápěvy zádumčivé, mnohdy neskonale smutné pohybovaly se v několika málo tónech neobyčejně na konci prodlužovaných. Góralům samým zvláště líbila se tato písnička:

Obsahem byly ty popěvky převahou milostné, nikoli nevtipné. Uvádím ukázkou jeden, doslovně v podřečí góralském:

Pozornosť mou budily hudební nástroje. Jména některých utkvěla mi v mysli. Tu poprvé slyšel jsem libozvučnou kobzu (varyto, banduru neboli lýru kozáckou) a starobylý gęśl (lýru). Vedle dud viděl jsem skrzypce a basetla. Flety a piszczalki střídaly se s fijarkami a ligawkami. Ligawky (trąby pasterskie) a piszczalky jsou horalům nejoblíbenější. Ligawka je trouba dřevěná, asi metr dlouhá. Hlas její příjemně se ozývá z dáli; z blízka zvučí drsně a divoce. Ligawkou juhas (pastýř) se dorozumívá se stádem; hlas její provází ovce na pastvě a svolává je do košaru (kde nocují). Z rozmanitých piszczalek lahodně se poslouchá druh fletny na obou koncích otevřený, se dvěma toliko otvory pro palce.

Hudba góralská má ráz originální. Kdo po zpěvech zasmušilých, namožených a protahovaných, v jejichž houkání (helékání) jako by se ozývalo echo horské, slyší melodie hudební, ten stěží pochopí, že zrodil je společný duch.

Než jsme se rozešli, způsobil nám laskavý pořadatel malé překvapení. Góralé odložili své nástroje a sestoupili se v kolo, do něhož uzavřeli štíhlého junáka. Jediný dudák nadmul dudy a zadudal. Kolo počalo se točiti. Tu juhas podepřel si boky, vypjal se jako struna a počal „tančiti“. Hned přednožil pravou nohu a na prstech levé sehnuté nohy smykal se po zemi; hned uhýbaje oběma dvěma, vyskakoval od země se trupem vzpřímeným. Potom proplétal valašku divně mezi nohama a pak mával jí nad hlavou; hned ji chytil za ostří, hned za topor, až vyhodil ji vzhůru a tancuje výskaje, polapil ji v letu. Naposledy vysoko vyskočiv, rychle přiklonil se k zemi a na malíku zahvizdl.

Po tomto „sólu“ dva tanečníci zatančili „do kola“. Při tom tleskali dlaněmi, ukláněli kolena a „cifrovali“^[11] nohama. Tu přiskočil druh ke druhu, tu odskočili od sebe; ten se uhnul, onen vyskočil; jeden zavýskl, druhý zapískl; prvý vrtěl se na prstech, druhý cifroval kolem něho a to tak rychle a lehce, že travička za nimi vstávala.^[12]

I slovenský tanec zbojnický „pozabučky“ neboli „odzemok“ jest v Podhalí znám. Tančili mi ho převodníci u Mořského oka. Slováci při něm zpívají:

Bylo po polednách, kdy koncert přestal. Přiblížili jsme se s Róžou k vodopádu. Zlatými paprsky slunečními měnily se roztříštěné krůpěje v myriady třpytivých hvězdiček. Sycząca řítí se několika prahy, z nichž zdola viděti toliko poslední, přes příčnou, 24 m vysokou stěnu do malého bassinu. Nad stříbrem její vody klene se zelené loubí smrkového mlází.

Dlouho jsme stáli mlčky, až Róža naklonivši hlavinku k mému rameni, snivě zahleděla se k výšinám Giewontu a deklamovala, co já tuto prosou uvádím:

„A roste tam ,zioło‘ (bylina) proti lásce, proti bolestem v nitru, roste proti spánku i proti suchobolu trapnému. Jest tam i ,zioło‘, co poví člověku, kde zlato v Tatrách jest ukryto. I jest tam taktéž ,ziele szalone‘, které člověka mocí k sobě vábí. A marně před ním prchá, prvým snem ho k sobě připoutá zas. A nikde ubohý odpočinku nemá, světem bloudí, marně čehos hledá, toliko cosi tiše v mysli rozjímá… A zbaví se toho zla — až mu ruce křížem složí…“

A tmavé oči Róžiny planuly jak uhlíky a žárnými krvavě rudými, jako by k líbání pootevřenými rty svítila běl malých, ostrých zoubkův.

Byl svrchovaný čas odejíti z míst, kde bujelo „ziele szalone“.

Zbojecká jáma

Bylo k poledni, kdy cestou pod reglami (nižšími olesněnými vrchy) vraceli jsme se z ladné dolinky „za Brankou“ (za Bramką) do Zakopaného. Převodník můj, Stopka, zářil jako slunéčko. Vsadil jsem se s ním (o dvě „szustky!“), že „jarec“ (numulith) vyskytuje se toliko při ústí doliny Kościeliské, a zatím Stopka odkryl těchto zkamenělin slušnou hromádku u samé naší cesty. Vůbec jsem se jeho vědomostem geologickým divil. „Panosku, to wapień okruchowiec, zde zlepieniec a povýše dolomit!“ poučoval mne v dolince „za Brankou“. Na starých bucích našel v mechu vždy nějakou clauselii a leckde u potoka sbíral terebratully. Mělť Stopka dobrou školu! Tři léta chodil po horách se slavným geologem polským, prof. dr. Alojsem Althem, a co slyšel dvakráte, třikráte, zapamatoval si věrně. Taková je paměť góralská! Z té příčiny jmenovalo ho „Towarzystwo Tatrzańskie“ průvodčím třídy prvé, ač na př. Tater slovenských docela dobře neznal. „To mám od pana professora!“ říkával mi.

Byl tedy Stopka vesel a zpíval. Zpíval ty góralské popěvky, v nichž esthetiky nemnoho, za to však divoká, skoro šílená radosť, prozrazující nadbytek životních sil. Když zazpíval starou „zbójeckou“:

byl jsem tak překvapen starobylým jejím rázem, že jsem Stopkovi nedal pokoje, dokud jsem jí nedovedl sám zazpívati. Později slyše starého Sabału, slavného gęślarze tatranského, poznal jsem, že se ve svých improvisacích stále k této písni vrací a z jejího thematu tisíce variací vyhrává. Mnohé popěvky (na př. Giewoncie…) zpívají se notou „oprysków“ (zbojníkův). A nikdo si nedovede představiti, co zoufalé hrdosti a pýchy vyznívá z prosté zbojecké píseňky:

kdo neslyšel ji hlaholiti z hrdla góralského v zamlklých turních.

Stopka vida můj zájem o „zbój“, nabídl se, že mne dovede do údolí „ku Dziurze“, aby mi ukázal „jámu zbojeckou“, v níž ukrýval se pověstný v Podhalí zbojník, Vojtek Mateja (Matyja).

Dolinka sama hloubí se směrem ku Srní skále (Sarnia skała), hoře lesem porostlé. Nevelký potok zurčí na jejím dně ve stínu mladého stromoví jehličnatého i listnatého. Staré lesy, které tu za dob Matejových šuměly, byly vykáceny. Ze zajímavých rostlin alpských možno tu spatřiti protěž (kocie łapki, szarota alp.).

Jeskyni těžko jest najíti, ježto se nachází tak vysoko nad potokem a vchod jest tak nepatrný, že nelze ho z dola viděti. Opozdil jsem se trochu, Stopka mi zmizel. Volám. „Ku sobie!“ zahoukal s hora jeho hlas. Jdu tedy „ku sobie“ (góral. na levo), překročím potok a lezu po travnatém, stromovím porostlém vale. Tu sedí Stopka u „Dziury“ a bafčí.

Vchod do jeskyně má podobu polokruhovitou a jest tak nízký, že při vstupu třeba se sehnouti. Uvnitř je čirá tma. Hned na kraji byla ohromná hromada listí. Stopka zanítil oheň a tu bylo viděti nad námi ohromný okrouhlý komín, kterým kouř odcházel a jímž sem napadalo listí s buků, rostoucích nad jeskyní. „Jáma“ výšíc a šíříc se, spadá v hlubiny zemské svahem tak strmým, že třeba se skalní stěny přidržovati, chceme-li sestoupiti dolů. Čím dále tím více poseto jest dno její útesy skalními, úlomky jsou větší, balvanovité, až zasouvají konec jeskyně úplně. V rudé záři ohně, která nepronikajíc záď jeskyně nechává ji zavalenou v černou tmu, jáma zbojnická šklebí se jako jícen pekelný.

Zde tedy ukrýval se Mateja, tu schovával své poklady. V tom suchém listí zahrabány byly snad dukáty, a pod balvany uchovával nakradené stkvosty. Také v duté stromy ukládal zbojecké peníze a jaký to byl div, když při štípání dříví tu narubaného z polena vykutálely se dukáty, anebo když hospodyně, vyhrabávajíc z peci popel, našla slitky zlata. A staly se takové případy!

Vyšli jsme ze „Dziury“ pořádně zamazáni. Stopka nacpal si znova svou malou pipku a zvolna pokuřuje, usedl před jeskyní, odkudž jest pěkný pohled na Srní skálu. Na samém temeni ukazoval mi skalisko srně velmi podobné, od něhož prý hora jméno má. Žertovně svou vałaškou (holí se sekyrkou) namířiv na srnu, zavýskl: pif! a se smíchem doložil: „W Boga wiérz, dobrze miérz a będzie dzwiérz!“ Tací jsou góralé, prostí jako děti. Pak vypravoval o Matejovi.

Mateja pocházel z rodiny hodné, spořádané, ale byl to odnoga (výrodek). Začal vybírati daninu v serkach i baranach. To je tak, wielkomożny panko! V noci přicházel na haly do salašův, ozbrojen až hrůza a chtěl od baci sýra (oszczepków) anebo tučného berana. Baca bez odmluvy vydal žádané. Sic jinak šlo o jeho život. Byl-li Mateja dobré mysli, tož berana na rožni hned upekl a k „ucztie“ (hodům) baču s juhasy pozval. Jak jim chutnalo, nevím. Mateja byl chlap divoký. Ani lesnych (lesních) bojno mu nebylo, ba napadal (nachodzil) jich. Přepadal krčmáře, ba i kněze oloupil! V Chocholově vykradl peníze sebrané na stavbu chrámu. Marně po něm hajduci, četníci pásli. Domácí ho nezradili. Zbojníka v Tatrách sice se obávají, ale do jisté míry jest i vážen. Zbojnictví dle góralského názoru není nic potupného. Vždyť leckterý z těch starých dobráckých gazdů, na něž se ještě otec Stopkův pamatoval, v mládí si zazbojničil.

Podivno, jak Mateja se dověděl, že na hale (pastvisku nad horní hranicí lesů), kde pojí se tři potoky, zakopány jsou zbojecké peníze (dukáty). I hledal toho místa. V samou juzynu (podvečer) přišel k zakopanskému gazdovi z Hramcovek, který na hale bacoval. I ptal se po místě, kde tři ručeje v jeden se slévají. Gazda hned si na podobné místo vzpomněl, ale Matejovi o něm nepověděl. A mysle si „nie tego ptaski co ich wié, ale tego, co ich zjé“, šel na záhadné místo, kopal a skutečně našel dukáty. Po čase, když Mateja místa se dohledal, poznal, že poklad je vyzdvižen. Ihned podezření jeho padlo na bacu. Přišel do salaše, chtěl peníze, ale baca strašně se věroval, že jich nemá. Od toho času měl se na pozoru. V noci spával sám na „strychu“ (půdě) a dole nechával svou dcerku. Ale jakousi koupí předce se prozradil. A Mateja přišel si pro dukáty podruhé. Bylo to v tmavé noci za strašné hurmavice (bouře s vichry a blesky). Našel jen dceru. Té se na peníze ptal, a když nic nepovídala, počal ji mučiti. Děvče se bránilo a v zápase při záblesku Mateju poznalo. Ubožka — to byla její smrť! Sotva vykřikla „Mateja!“ — zbojník zardousil ji. To stalo se roku 1866 a za krátko byl Mateja lapen. Otec zavražděné vyslídil jeho úkryt v jámě zbojecké a vydal jej rukám spravedlnosti. Mateja odsouzen byl k doživotnímu žaláři ve Višniči (Wiśniczu), kde po sedmi letech zemřel…

Mračilo se. Vybídl jsem Stopku k odchodu. Góral prohlédl nebe a pravil, „lić“ (déšť náhlý) že nespustí; to nejsou „cyrniawy“ (dešťonosné mraky), co nad námi plují, to jen hulavy (snadno míjející oblaky). Ale k obědu čas jest.

Na zpáteční cestě Stopka o zboji pokračoval. Poslední (?) zbojník tatranský byl Vojtek Gał z Olči. Byl to člověk zámožný, nebo měl grunt i mlýn. Silen byl jako marśnik (veliký černý medvěd). A góralé nejsou chabí. Snésti bez śpas (przez żart) s Krivaně turistu ohromného vzrostu na zádech — toť ukázka góralské síly. A Gałovi se góralští siláci divili. A hle, tento boháč počal vycházeti na zboj a bral sýry i berany! V jeseni, kdy nastal osâd (juhasi vracejí se se salašů domů s ovcemi), číhával na kupce, kteří odháněli ovce na halách koupené; čásť trzody (stáda) vzal, jinak však neublížil. Tak způsobil v jediném létě škody za sto zlatých. I domluvili se poškození, že si naň počíhají a peníze mu odeberou. Ale nepochodili. Gał samojediný postavil se proti celému zástupu, přemohl všechny a mnohé těžce zranil. Odtud se nikdo proti němu neodvážil a Gał zpyšněl. A pýcha přivodila jeho smrť. Před několika lety popadl rozehnané kolo svého mlýna, chtěje je zastaviti pouhou rukou. Kolo mu utrhlo paži, a od toho zemřel.

Když jsme vyšli z lesa, Stopka zavedl mne k chaloupce Matejově, v níž dosud žije jediná jeho dcera. Chaloupka stojí osamocena, opuštěna a z tmavých okének jako by smutek, zádumčivosť linuly se v okolí.

Neměl jsem odvahy vstoupiti.

Na Závrat

V Zakopaném, 18. srpna.

Milá Hedviko!

Již tři dni prší, ulicemi zakopanskými valí se potoky, z domu nelze vyjíti. Věrna danému slibu, píši Ti do daleké Varšavy, jaký život v Zakopaném žijeme a co tu zajímavého.

V hôtelu pod Giewontem, kdež obědváme, seznámili jsme se s českým professorem a cestovatelem Jusufem. Je to člověk velice originalní. Přisedl si k nám beze všeho ptaní a po chvíli beze všech ostychův, obraceje jídelní lístek na vše strany, optal se mne, jaký jest rozdíl mezi naším „rosółem“ a „zupou“. Vysvětlila jsem a to myslím dobře, nebo hned potom se nám představil. Otec ho znal z některých jeho německých prací a byl jeho společnosti rád. Ale také já, ač je řádně šeredný, výborně jsem se s ním bavila v jakési česko-polsko-francouzské hatmatilce, které jsme se dosti nasmáti nemohli. A konec konců druhého dne podnikli jsme v jeho společnosti vycházku k Mořskému oku, kterou si dovolím z dlouhé chvíle Tobě vylíčiti…

Byl podmračný ale příjemný den srpnový. Bělavé, skalám podobné báby zvolna vlnily se po obloze, jimiž tu a tam prohlížela modrá nebesa a prodíraly se zlatostkvoucí paprsky sluneční na zemi nedávnými dešti svlaženou.

Zvolna vystupovali jsme na podlouhlý, olesněný Bocoň cestou kamenitou, za deště bystřištěm. Byl to vrtoch tatínkův, který zde najíti chtěl lilium martagon; daleko pohodlnější stezka vede přes Javořinku. Nahoře pod rozervaným vápencovitým vrcholem trochu jsme si oddechli, a tu přiběhli k nám dva pastuškové s protěží a — považ si tatínkovu radosť! — překrásným kvítkem barvy nachové, jemuž „złotogłów“ říkali — lilium martagon. Protěž není na Tatrách tak vzácna, jak se druhdy myslilo; na Nosale (nad lázněmi Jaščurovskými) roste hojně. Pastuškové spokojeni výdělkem odběhli, a my kráčeli dále ke Skupňovu Upłazu, kde již jen kleč se plazí. Upłaz má lázovitý travou porostlý hřbet, z něhož vyčnívají holé, hladké desky vápencové; svah je k oběma stranám náhlý. A tu v místech pustých setkali jsme se s podivným cestovatelem — malým jehňátkem. Zanechalo „paše“ a „jdúc po psí húbě (jak pastýři říkají), zablúdilo se“. Bylo mi líto vyhublého bluděte, jisté to kořisti horských dravců.

V širokém vsedlení mezi Kopou Królovou a Kopou Magóry dohonili jsme malé děvčátko, které samotno neslo pytlík mouky ze Zakopaného na halu Gąsienicovu. Tu jsme se od obvyklé cesty na halu Královu odchýlili (opět tatínkovi k vůli!) a zahnuvše v pravo na chodnik (stezičku) do kleče, vystupovali na skalnatý vápencový kužel Kopy Magóry.

Není nesnadno Magóry (1704 m) dostoupiti; po nevysokých uplazcích, na nichž se pyšní nádherná mochna zlatá a zvláště ony překrásné saxifragy, na něž měl tatínek zaměřeno, zvolna jsme kráčeli k temeni. Považ tu divnou náhodu! Témě bylo zahaleno oblakem velikým, bělavým, který jen zvolna ku předu plul. Poprvé byla jsem tedy v oblacích, a professor hned vytasil se s poklonou, přirovnávaje mne k Rhei Kybele, velebné bohyni hor. Ten lichotník!

Čekali jsme, až mrak odplyne. Muži prohlíželi vápencovitou podstatu Magóry a zajímavý stupňovitý její okraj severní; vápenec magórský jest černými nebo pleťovými žilkami protkaný a jako rozsekaný. Magóra za dob dřevních bohata byla železnou rudou a podnes jest níže zachována cesta, kterou se ruda svážela. Od Magóry odbočuje k západu úzký hřbet, Gladkie Javořinské, v němž ve výši 1460 m dme se pověstná jeskyně Magórská, zvaná též „do dzieczawego“. Hlavní jeskyně otvírá se na levo od vchodu a jest asi 12 m vysoká, 16 m široká a 30 m dlouhá; z ní do hlubin zemských vnikají ještě jiné chodby. Mimo ni jsou zde ještě dvě větší dutiny; v prvé a třetí jeskyni jsou na stěnách drobné jiskřivé stalaktity. —

Oblak zmizel… Jaký pohled!

Široký obzor spočívající na plecech Beskyd a Pěnin nám se odslonil. Modravá Babia góra pyšně přehlíží doliny, pahrby a vrchy až k samým Tatrám, kde panství její se končí. Před sebou vidíme Kužnice a roztáhlé Zakopané a sledujeme lesknoucí se Dunajec až k N. Targu. V proměnných tvarech oblaků vystupuje divoký Giewont, zamračená Krzeszanica a protáhlé Červené vrchy. Uneseni vábným pohledem do nesmírné dálavy, obracíme zrak k horám za námi dumajícím. A tu podiv zmocňuje se ducha. Všechny ty nesmírné turně a strmostí zarážející štíty, které ze Zakopaného vznešeným obrazem se Ti zdají, trčí zde ve skutečnosti se svými hmotnými žulovými údy v nahé divokosti rozervaných, rozsápaných svých tvarů. Zvlášť imponuje strmá Świnnica a vedle ní dómovitý Kościelec, který dolinu Gąsienicových stavů na dva díly přepažuje. Hlubší zákoutí horská s divnými, příšernými stíny zastýlají spousty sněhové. Výtok Cerného stavu Gąsienicového, Poroněc, četnými malými slapy pospíchá do údolí Suché vody a blyští se jako stříbro. Pod námi prostírá se obšírná hala Gąsienicova s četnými salašemi pastýřskými.

Za nedlouho byli jsme na hale, kterou zavírají dílem mladé smrky, dílem již kleč. „U Stawów“, jak hale se obyčejně říká, bylo pusto; v četných salaších nezbyly než některé „bacówky“ (bacova žena). Veselí pastýři (juhasové) a dovádivé pastýřky, jejichž život tak pěkně vylíčil náš Bałucki, byli na pastvě. Bacówka hostíc nás smetanou z široka nám vykládala o četném rodě Gąsienicův, tvrdíc, že jejich to byl předek, který prvý „zakopal zboże“ (zasel obilí) na polaně podnes zvané Zakopiskem a tak založil Zakopané. A nosil prý oděv moręgowaty (merhovaný), jehož pruhy housenkám se podobaly, odkudž přezvali ho Gąsienicou.

Od Kościelce vysunuje se skalní hřbet, pod nímž kráčeli jsme kamenitou stezkou mezi klečí a skalami k Cernému stavu. Na cestě široce se prýští pramen nesmírně studený (+2 °R.). Stezka stoupala nad potokem z jezera se valícím vždy výš a výše na val, zahrazující vody černostavské. Nedovedeš si představiti, s jakým napjetím dychtila jsem stav spatřiti! Marně napomínal mne otec k chůzi pomalé; předběhli jsme ho s professorem o hodný kus.

Jsme u jezera. Se všech stran brosí se strmé turně do hluboké, tmavé, šíroširé vody v tré zálivů se rozlévající; toliko sever jest otevřen a tudy s hukotem dobývá se Poroněc. Voda na pokraji zelenavá čím dál ode břehů tím více tmí se stíny divokých turní v ní se shlížejících. Z jezera svisle vyrůstá černý Kościelec, proti němu pak se vznáší Żołta Turnia (nižší to čásť Malé Košisté) s chudobnou svou vegetací; malebný jest pohled na pustý, rozeklaný hřbet Granátův a na ponuré bašty Kozího vrchu (2259 m) zasuté na úpatí sněhem. Nad spoustou sřícených balvanů skalních panuje tam hluché, mátožné, paprsky slunečními nikdy nerušené šero. A tím místem plným děsu a taje vede cesta na Závrat.

Dlouho stála jsem na hrázi v němém podivu, a zrak můj bloudil po vodách Černého stavu. Jen dva stavy (Velký a Mořské oko) předčí naň velikostí (22,8 ha). Hladina jeho byla klidna, nepohnuta a přece tajila závratné hlubiny (největší hloubka 47 m). Na březích neviděti stromu, jen kleč zde bují v neproniknutelných, spletených houštích, nebo jezero zrcadlí se ve výši 1626 m; také na malém ostrůvku nedaleko hráze roste kleč. Jediné, co zde na lidskou přítomnosť pamatuje, jest na hrázi zbudované schronisko.

Po východním břehu zaměřili jsme ku skalám na jihu se vyvěžujícím. Minuli jsme potok plynoucí ze stavu Zamrzlého a oddechli si na terasse (terassám góralé buly říkají), odkud pěkně bylo viděti na Černý stav. Obtíže cesty teprva se dostavily; nebo na druhý stupeň údolový leze se po skále strmé a stoupá se po skaliskách dolů sřícených do průlomu mezi turněmi, který vede do kotliny Závratové. Průlom zasut jest balvany a roztrhaným, ostrým skalím. Stěny turní oblité věčným šerem jsou tmavohnědé a navlhlé. Hodinu to trvalo, než došli jsme ku stávku Zamrzlému (Zmarzły), který ne každým letem roztává. My spatřili kus zbortěného, zasněženého ledu místo hladiny jezerní ve skalnatě tak divokém, že hrůza zmocňovala se ducha. A odtud viděti bylo na jižní straně strmou soutěsku mezi dvěma turněma vylámanou, plnou balvanů, kamení a někde i sněhu — Závrat.

Chvilku jsme si odpočinuli u skály tak vyhloubené, že by v dešti útulku poskytla (koleba), a ze zřídla studeného, až zuby drnčely, vypili sklínku vody s několika kapkami koňaku.

Závrat není partie nebezpečná, ale únavná. Mysli si, že vystupuješ velestrmým skalnatým úvozem, jehož dno pokryto jest kamením a leckde zasypáno sněhem, a máš dosti správnou představu. Všechno zlo výstupu tkví v tom, že na drobném kamení leží větší kusy žuloví, které při dotyku se sesouvají a dolů runou. Mně pomáhal převodník a galantní professor, tak že hravě jsem zdolala všechny překážky. Nejvíce stěžoval nám chůzi sníh, do něhož naši góralé „stópaje“ sekali. Nejhorší místo Závratu byl asi 3 m vysoký práh pod samým sedlem. Dokud tu nebylo řetězu, bývalo bradlo to hlavní příčinou, že turistky byly nuceny „zawracać“, odkudž snad jméno sedla pochází. Dnes jest práh ten vystřílen…^[13]

Ta hodina klopot a trudů nebyla marna. Mocné čeká Tebe překvapení na Závratě. Po dlouhém vzpírání úzkou, temnou a divokou prorvou, zahrazenou skalami a naplněnou kamením a sněhem, zjeví se Ti náhle nový svět horský, veliký a krásný, s obrovskými štíty, rozlehlými dolinami a tmavými plesy.

Závrat jest sedlo jen několik kroků široké a jak u převalů tatranských bývá nikoli rovné, nýbrž vypouklé. Povzneslý jsa 2170 m nad hladinou mořskou, hloubí se mezi turněmi Świnnice a Kozího vrchu; pohled na Tatry, zvláště Liptovské jest s něho rozlehlý. Do Haliče jest rozhled omezen toliko na úzkou, poměrně malou čásť. Kriváň vyhlédá odtud vznešeně; od něho na východ viděti Hrubý vrch (štít východní 2393 m), Furkot (2437 m), Štrbský vrch (2386 m), Satana (Sacin, 2377 m), který z Bašty vyrůstá, Čubřinu (2377 m), Mengusovské turně, Vysokou (2555 m), Rysy, Žabí vrch, Gerlachovský štít i Starolesnický vrch (Warze, 2490 m). Směrem ku Kriváni pozorovati lze dva přesmyky proslulé krásnými pohledy: prvý, bližší pod Hladkým vrchem s vyhlídkou na kotlinu Pěti stavů polských, druhý, vzdálenější Závory zvaný, odkud krásně se nesou jezera Temnosmrečínská (Ciemnosmreczyńskie). Níže čeří se lysý hřbet ohraničující kotlinu Pěti stavů polských, z nichž nejvyšší, Zadní neboli Zamrzlý stav, jakož i čásť Černého stavu se spatřuje. Poslední jsem odcházela se Závratu, myslíc s Nowickým:

*

„O! tu siedzieć i słuchać i dumać bez końca!“

II. U Pěti stavů polských. Roztoka

V Zakopaném 22. srpna.

Dolina Pěti stavů polských, do které jsme se Závratu sestupovali, pamatuje na zkamenělý svět pohádkový. V nesmírné kotlině, která dle tvrzení otcova v pravěku byla jediným veleplesem, dokud neprodrala se voda turněmi k Roztoce, blyští se pět mlčelivých, temných „mořských ok“. Nad nimi vyvěžují se rozeklané, leckde do běla vyprahlé žulové turně jako nepřestupné hradby, a černající se k nebesům sáhající štíty, toť jsou hrozivé hlásky. Skalné dno doliny poseto jest balvany. Stromův obyvatelé skalní té kotliny, svišťové, nikdy nespatřili. Chudičké tu rostlinstvo! Mezi skrovnými trsy bledě zeleného pažitu ostýchavě žloutne nesmělý nějaký květ, jako by věděl, že v tato místa bezživotí nepatří. Nehojně objevuje se nad největším stavem a při vodopádu kleč.

Sestup se Závratu děje se po příkré, travnými úplazky porostlé stěně a velice jest usnadněn stezkou, v zákosy upravenou Towarzystwem Tatrzańským.

Letos bylo na horách mnoho sněhu a v tom jsme se brodili po kotníky, mnohdy po kolena až skoro ku hřbetu sestupujícímu s Kozího vrchu. Bylo právě k poledni. Slunce zahnalo mraky k obzoru a hřálo upřímně. Nepředstavíš si, s jakou intensitou paprsky sluneční od sněhu se odrážejí a do tváře, do očí bodají jako jehly. Za tu hodinku chůze zčervenala mi kůže lícní jako by opařena byla a druhého dne se loupala. Vyhlížela jsem již na cestě hrozně a což u Mořského oka! Těšilo mne však, že také professor odnesl svůj díl. Jemu zčervenal nos tak pěkně, že těžko ho bylo od karbunkulu rozeznati.

Prvý ze stavů Zadní (Zamarzły) není příliš veliký; má 6,75 ha rozlehlosti a 29 m hloubky. Voda z něho, jakož i ze druhého stavu, Černého (10,77 ha velikého a 37 m hlubokého) teče do Velkého stavu, největšího to a nejhlubšího tatranského jezera. Nad Velkým stavem stojí chatrná salaš horalů z Białky, kteří za dob dřívějších neměli v horách nejlepší pověsti. Jinak jest dnes, kdy bacówka hostila nás s všemožnou pozorností. Zde jsme se přezuli, neb obuv naše byla docela promočena. Našeho professora potkala tu mrzutá příhoda, které jsme se všichni řádně zasmáli. Sušil si boty trochu neopatrně u samého ohně; nohy byly promrzlé, a tak ani necítil, že kůži přepálil. Když pak po chvíli převodníkovi poručil, aby mu obuv stáhl a namazal, převodník botu přetrhl; professorovi zbyla na noze holínka. Nehoda byla dvakráte proň těžká, nebo neměl jiné obuvi. Ale tu pomohl můj opatrný papínek, který pro strýce příhodu měl v zásobě střevíce. Na štěstí hodily se professorovi, a zmrzačené boty putovaly do kabely převodnické.

Po obědě vyšli jsme na břeh jezerní. Na prvý pohled nikdo by netušil, že Velký slav (Staw Wielki) má povrch 34,84 ha. Ztrácí se v ohromných rozměrech svého okolí, nahých turní Měděných a Kozího vrchu, na nějž možno toliko z doliny Pěti stavů vystoupiti. Teprve, když badavý zrak rozhlédne se po zelenavých jeho vodách na šíři i dél, pozná pravou velikosť jeho. Hned u břehu porostlém bujnou hladkou travou a opodál klečovím marně pátrá oko po hlubokém dně, a hlubina roste ke středu, kde nacházíme prohlubeň 78 m propadlou a skoro hektar velikou. Na stavě jest z povalů sroubená pramice, které prof. Dziewulski při prácech svých výzpytných užíval. Do Velkého stavu mimo vzpomenutý výtok stavu Zamrzlého a Černého ústí se potok, přivádějící vodu ze stavu Malého a Předního. Ze zvědavosti shlédli jsme také tyto dva stavy. Při Malém stávku (0,22 ha, 2 m hlubokém), jemuž převodníci posměšně Herbatnik říkají, ježto z něho čerpají vodu na čaj (herbatę), zbudováno je schronisko Zejsznerovo, dosti primitivně. Do tohoto stavu přitéká voda z Předního stavu, který jest ze všech nejdelší, 7,7 ha obšírný a 30 m hluboký. A teprva z Velkého stavu, společného vodojemu doliny Pětistavové, valí se široký jako řeka mocný potok a padá se skály 98 m hluboké dolů, tvoře nejslavnější vodopád tatranský Siklavu.

Stezkou nepříliš zlou sešli jsme do doliny Roztocké. Pro hukot a dunění vody nebylo slova slyšeti… Dvěma mohutnými skoky letí tu voda do propasti. Skaliskem čnějícím na vrchu stěny skalní dělí se proud vodní ve dvě pásma, která se řítí s výše 43 m; po straně skáče po skalách slabší proud.

Všechna tři pásma pak se spojují a valí se znova přes nižší skalní stěnu mezi ohromnými bradly a balvany, na něž narážejí s děsným třeskem, kypěním a jekem. Šipkou pak stékají vody dále bystřištěm, z něhož vystupují černá úskalí do údolí Roztockého.

Nelze vypsati omamujícího bouření padajících vod, kterým se třesou černé žulové skály ve svých základech. Dopadající proudy mění se v kypící peřeje a víry, jejichž hustá pěna vystřikuje vzhůru; roztříštěné krůpěje vodní lehce vznášejí se mlhou do výše a orosují stále okolí. Jedno pásmo vodní naráží asi v polovině vodopádu na skálu; v ní vyžlabilo pánev, ze které jako vodomet vyráží znova prvotní silou dopadu. Kámen do prohlubně té hozený vyletí okamžením prudce vzhůru na mnoho metrů do výše… Divoké jest okolí vodopádu. Jen nízké křoví a kleč ukazují se místy na úbočích údolových. Černé, vodními strumyky rozervané stěny žulové svisle vyvěžují se vzhůru a konce jejich oko od paty vodopádu nedohlédá. Po stranách pod převisy s věčným šerem kupí se sníh. —

Od Siklawy turisté obyčejně chodívají přes Śvistowku, horu na hřbetě bujnou travou porostlou a do údolí Roztockého svislou turní se vrhající, do údolíčka kameny zasutého, Opalone zvaného. Z Kępy pod Opáleným vede pak pohodlná turistická stezka s krásným pohledem na celou kotlinu Mořského oka i Černého stavu nad Rybím k perle jezer tatranských. My učinili výjimku. Professor Jusuf i tatínek v tom se shodovali, že mohutnými dojmy z doliny Pětistavové a únavou z namahavé cesty prvý mohutný dojem při pohledu na Mořské oko se seslabuje. S tím jsem souhlasila plně též já, nebo nohy počaly vypovídati služby. Proto volili jsme sejíti údolím Roztockým do schroniska Polova, kde čekal vozík, který nás dovezl k Mořskému oku.

Dolina Roztocká divokou svérázností svou jest v Tatrách jediná. Z potemnalého, šerého ovzduší, vířícího neustávajícím hřměním rozbouřené vody, která skáče přes balvany a padá s nahých skal, tvoříc jediný ohromný vodopád v délce celého údolí: zdvíhají se strmá úbočí, zprvu bujným divokým lesem porostlá, pak krčemi klečovými pokrytá a posléze holou skalou k nebi trčící.^[14] Celé údolí je velikolepou propastí, jejíž vzduch zvlněný vodními parami a rozechvěný symfoniemi bouřící vody skutečně omamuje. Kdo dolinou Roztockou podniká vycházku ku Pěti stavům polským, jejichž kotlinu lze považovati za vyšší stupeň této doliny, z mocných, nezapomenutelných dojmů nevychází.

Asi čtvrt hodiny před schroniskem Polovým jsou Mickiewiczovy vodopády. Vyprávěli pastýři o nedostupných propastech, do kterých s hukotem a bouřením kácí se rozpěněná Roztoka; mnohý s nebezpečenstvím života odvážil se k samému okraji, tu ulehl a nazřel do tajeplných těch prohlubin. Místo nazváno „wodogrzmioty“; teprve na paměť slavného věštce našeho přezváno na vodopády Mickiewiczovy.^[15] Dnes po stezkách, schodech, lávkách průvodčí vedou nás v tajemný svět těch divů. Kde jen trochu prsti se uchytlo, bují ovlhlé keře a květiny. S ohlušujícím hlukem valí se voda se skal do černých kotlův a vyráží z nich zuřivě, bílou pěnou poslintána, aby vrhla se na skály, které nahými svými zády žulovými v cestu se jí staví. A vlny stříkají, kypí, ječí a skály se hromem chechtají, duní, a bystřina padá v novou prohlubeň. Největší vodopád, kde voda ze soutky skalní do hlubiny asi 5 m se řítí, pak skáče menší kaskadou dvěma skoky a posléze delším, mírnějším slapem skalní prorvou s oblazovitými balvany odtéká, přehlédá se z lávky u Mickiewiczovy tabulky.

Až do schroniska Polova udržoval mne zájem pro nevídané krásy přírodní na živě, ale tu jsem, milé dítě, únavou padla jako mrtva. Teprva za hodnou chvíli výborná káva a professor přivedly mne zase k sobě. Professor a tatínek stále si ťukali na zdraví, a výborné uherské víno přivedlo je do nálady přímo bujaré, ve které professor vypravoval věci, jež by mrtvé z hrobu vzbudily. Zde máš malou ukázku. Nevím již, bylo-li to v Táboře nebo v Jičíně českém, tam se professor zamiloval. Jednou kořil se své milované v divadle. Seděla, jak se samo sebou rozumí, na prvém místě a on, aby lépe na ni viděl, přistavil si židli proti ní. Za hovoru velice nadšeného vstal, aby slovům svým přiměřenou pósou dodal významu většího, a tu ošemetná baba billetářka jeho židli postavila do řady k ostatním, čehož si Jusuf v horování svém nepovšimnul. Ukončil, údiv se rozlil po krásné tváři děvy zbožňované, i usednul — pardon! ulehnul na zemi k nohám své vyvolené s takovou ranou, až zadunělo divadlo…

A tak nám dlouhá fádní cesta z Polova schroniska k Mořskému oku rychle uběhla za veselého hovoru.

Končím. Nebe se vyjasňuje, dnes večer v kasině ples, professor přijde.

Měj se dobře, mé zlato, a čekej v brzku nový list, v němž Ti dojmy z Mořského oka a další osudy professorovy vylíčím.

Líbá Tě Tvá Helena.

Świnnica

Probudil jsem se před úsvitem. Ještě zářila na sklonu oblohy Jitřenka žlutavými paprsky svými a na černomodrém nebi ujížděl vzdušný faeton Velkého medvěda. Kolem mne tmavá voda Kurtkovce v Roztoku a přede mnou divoké skály onoho pobočného hřbetu tatranského, jemuž trůní Świnnica, mé vis-a-vis. Ohromný její kužel skalný, prostý na pohled vší vegetace, shlíží se v zrcadelných hlubinách Gąsienicových stavův. Ku severozápadu přirůstá ku Świnnici pyramida Pośrední turně, a hřeben nese se dále až k Lilijovému sedlu, kde tratí se v neurčitých obrysech. K východu černá se Kościelec, s této strany ohromný, neforemně rozeklaný balvan; a přece nelze upříti, že odpovídá svému jménu: zdvíhá se na podemleté skalní podstati jako fantastická kaple, k níž vedou staré zbortěné stupně. Jeť pak pohled na tuto horu s jiných stran k nepoznání změněný; od Kopy Magury jeví se jako biblický leviathan s malou, končitou, hrůzně vytrčenou hlavou: ze hráze Černého stavu Gąsienicového nese se pyramidalně. Mezi Kościelcem a Lilijovým sedlem rozkládá se terrasa Gąsienicových stavů, kde jsme se nalezali.

Pod hlavou trochu mechu, borůvčí a trávy, pod převislou klečí, to bylo naše lože. Byliť jsme včera (11. srpna 1878) na večer až ke Kurtkovci dorazili a na malém půlostrově tohoto (tvarem kopytu podobného) stavu přenocovali. Noc byla při praskajícím ohni a svitu měsíčném neobyčejně vábná a tichá v této pustině. Ale srážkou jezerní páry nemile jsme promokli a proto čekali jsme toužebně ranního úsvitu.

Konečně Lilijové sedlo zaplanulo zlatým nachem, a proudem rozlilo se světlo sluneční po vysokém hřebeně horském; tu a tam vadily paprskům malé obláčky. V údolí dosud bylo šero. I probouzela se zvolna, avšak s jásotem a vesele příroda tatranská, chudičká, divoká, leč neskonale mocná a neporušená.

Loučili jsme se s Kurtkovcem. Zima okřídlila kroky naše a uspíšila nám dostoupení terrasy asi 100 m vysoké, odkud proudí vodopád z Dlouhého stavu (Długi staw). Stezka vede přes balvany žulové a je namáhavá pro příkrosť. Pohled nazpět ukazuje dva malé stavy vedle Kurtkovce, potom malebný stav Zelený a pod Magurou v ranních parách divoké baráky osady Stavů Gąsienicových. Stav Dwoisty, rozdělený na dvé úzkou hrází, odtud k severu ležící, skrývá se ve tmavé kotlině.

Dlouhý stav ležel před námi v plné kráse ovalovitého svého basinu a smaragdové hluboké vody. Stav tento téměř o 200 m výše položený české Sněžky (1793,6 m) je přímo pod Świnnicí, v prvém stupni, jejž vysýlá vysoký hřeben do údolí Suché vody. Na východ proudí do něho vodopádovitě přes hladkou červenavou skalní stěnu výtok posledního Gąsienicového stavu. Sněhová pole, úbočí Świnnice pokrývající, sáhají až k tomuto Zadnímu stavu a živí vodami svými hlubokou jeho kotlinu.

Repce sice slavný znatel tatranský Walery Eljasz proti těm, kteří užívají laciných koupelí ve stavech; ale my, myslíce s Wincentem Polem:

užili jsme té „swobody“ a vykoupali se v Dlouhém stavu. Nebylo nám sice veselo v ledově vodě, ale neobyčejně jsme se koupelí občerstvili. Chutě vstoupali jsme prorvou mezi Świnnicí a Pośrední turní na vysoký hřeben. Cestu tu dosud nikdo z navštěvovatelů tatranských asi nekonal. Tehdá chodilo se na Świnnici přes obě turně (Skrajna, Pośrednia) cestou dosti bezpečnou ač namáhavou. Jinak je dnes. Po skalnatém valu, který odděluje Kurtkovec od Dlouhého stavu vstoupá se po dobře ušlapané stezce na divokou, skalím posetou planinu. Odtud vede příkrá avšak stejnoměrně vystupující stezička pod Prostřední turni a přes východní její úbočí ku vsedlení mezi Świnnicí a Prostřední turní. Několik kroků pod sedlem přilepeno je ku skalám schronisko; níže tryská pramen výtečné vody.

Dlouhý stav nám zmizel a jen skaliny všude nás obklopovaly. Vodopád ze Zadního stavu přerušoval mrtvé ticho. Do prorvy této slunce celý čas nesvítívá a proto neuzříš zde výš organisovaných rostlin. Ni otužilé geum montanum (chuchlík horní), tento tatranský všudybyl, rozkládá zde listy své lýrovité. Jediné phleum alpinum (bojínek), nám již z Jeseníků známé, výše se ukazovalo. Přišli jsme ku sněžišti, které vyplňovalo největší čásť prorvy. Sníh byl velmi ztvrdlý, místy na 2 m tlustý a na povrchu kluzký, tak že nuceni jsme byli šplhati po stráni nad polem sněžným. Tu nalezli jsme již prvé zákopníky horské flory, překrásné pedicularis verticulata (všivce). Vystupování bylo místy nebezpečno, ale nehrubě pracno. Byli jsme potěšeni, že zachoval zde ještě oman (inula helenium) své přebytečné žluté paprsky květové a hořce (gentiana) že daří se tu. Za hodinu dostoupili jsme proluky mezi Śvinnicí a Pośrední turní. Nalezli jsme malou rovinku, porostlou bujnou travou.

Stanuli jsme. Bylo zde úplné ticho. Ve blízkosti přemalé, jako by za stěnou doleního údolí, vznášela se 2500 m vysoká přechýlená skála, trčel štít v divé malebnosti, dřímal stářím nakloněný — Kriváň. Je to štít zvláštní již tím, že zahalený tmavým rouchem žulovým stojí v kotlině stkvoucí se sněhem. Lid polský vidí v něm podobu orla, odpočívajícího s křídloma poněkud roztaženýma a zobcem k severu obráceného. Poslední to velikán na západě Tater, smutný, imponující. Sotva všímá si oko jehlancovitých skupenin okolních hor.

Za Kriváněm veliká brána k nížině povážské. Dědiny se bělí, nad nimi nízko plují oblaky, a přes ně vyhlédají modravé obrysy Nižných Tater. A dole pod námi stříbrně se lesknoucí a tichým šumem plnící vzduch Tichá voda; údolí hluboké, měkce vykrojené v lůně nahých divokých skal (turní), obložené mechem, lesem krášlené a svlažované nesčetnými prameny, jež splývají v čistovodou bystřici. Níže lesnaté, vstoupající hory při ústí doliny — regle.

Świnnica podobá se s této strany šikmému rozeklanému hřbetu skalnímu s orkem báječného kamenného světa. Tuří hlavy s uraženými rohy, šplhající opice a celá čeleď tovaryšů Hefaistových zeje na tě s povětrných výšin. Nad hlavní hřeben pne se Świnnica přes 300 m do výše. Jméno Świnnica či Świńska skała vykládá se z nesnadné přístupnosti tohoto štítu.

Świnnica je horský uzel, není štítem jediným, osamoceným. Ráz její dobře lze pozorovati ode mlýna v Bílém Dunajci (ves na cestě do Zakopaného). Od Świnnice počíná hlavní hřeben tatranský svůj k jihu vypouklý oblouk, a zároveň odchyluje se nižší odbočka přes Kozí vrchy k východu. Z rovinky, kde jsme se nalezali, nepatrně vystupují vrcholy Świnnické, z nichž západní je nižší a vysýlá k rovince „grań“ (skalistý ostroh hřbetu, který na obě strany příkře spadá).

Odložili jsme torby a holi. Při vstoupání pomáhají nejvíce ruce, nebo na Świnnici s této strany se skutečně leze. Překročivše asi v prvé třetině „grań“, lezli jsme po malých, stupňovitých, sesutými kameny utvořených „sesypiskách“ ku proluce (przełęncz) mezi západním a východním vrcholem. Pravidelná cesta vede nyní dle červených lih ku prvé prorvě, kterou uzavírá skalní hřbet (1 1/4 h.). Tento hřbet je prosekán, a úzkou těsnou rozsedlinou dostaneme se po chvíli ke druhé roklině, ze které po klikatém perči vystoupíme v několika minutách na východní vyšší vrchol Świnnický.

Ve proluce, na úpatí skalné stěny vrcholu východního, nalezli jsme na celé své cestě jediný trs soldanelly alpské; tmavozelené ledvinité lístky tulily se k šedé skále a modré, něžně klanné korunky houpaly se vlnivě na dlouhých tenkých lodyhách. Odtud jsme lezli po skalním hřbetu okročmo. K severovýchodu zeje nedohledná propasť, k jihozápadu ve velikých úhlech spouštějí se známé tatranské žleby k údolí Tiché vody a znamenány jsou níže hromadami žulového kamení. Chybný pohyb těla měl by v následku pád smrtelný. Avšak železně pevná je žula taterská a hřbet není dlouhý.

A již jsme na východním vrcholu Świnnickém, kde poprvé před jedenácti lety stanula noha lidská. Byltě to dnes již mrtvý učenec dr. Eugen Janota, univ. professor lvovský, který s Matějem Sieczkou, známým převodníkem, prvý tohoto štítu dostoupil. Z žen panna Eljaszova prvá representovala na neforemné Świnnici ladné pokolení hříšné naší pramáti. Divil jsem se té odvaze.

Jsme 2304 m vysoko. Rovnováha duševní je nezvyklostí nových mohutných dojmů v kolisi. Tu sebezapírání a ovládání mizí — člověk se diví — ústa se otvírají. Celé Tatry od průsmyku Kopského až daleko za liptovsko-oravské vápence uzříš pojednou v netušené blízkosti. Zde spatřuješ Tatry, jak si je tvá obraznosť kreslila: skalné, strmé turně, v oblacích se tratící velikány. Jak, to je hora! voláš, pohlížeje na štít, který snad reflexí světla jeví se nepřirozeně vysokým a mohutným. Ano, to je tatranský král — Gerlach!

Świnnica je bod cestovateli velmi důležitý, jako by stvořený ku přehlednutí povahy Vysokých Tater. Kdo viděl Tatry se Świnnice, poznal je. Zde přímo nápadný je rozdíl mezi východním a západním pásmem tatranským. Od západu až k Měděnému (Miedziane) je hřeben více rozložitý, čím dále k západu tím více travou pokrytý; vrcholy jsou homolovité, ze samého hřebenu vystupující a vysýlají často na obou stranách sklánějící se větve. Údolí jsou sice hluboko vykrajovaná, avšak nevelkého sklonu, mnohdy velmi pravidelná. Toho protivou je čásť východní, sáhající od Měděného až ke Kopskému průsmyku (1753 m). Divoce, bezprostředně nad rovinu popradskou strmí jehlancovité a kuželovité štíty v malebném neladu. Jen několik málo vrchů pne se ze hlavního hřebenu (tak ku př. Vysoká, Ledový štít); všechny ostatní jsou ve krátkých odbočkách, které kolmo stojí na hlavním hřebenu. Údolí jsou hluboká, nepravidelná, s kolmými stěnami a skoro bezvýjimečně příčná. Vyzdvihlo-li se toto horstvo eruptickou jakousi silou, jak náramná byla velikosť její, jak podivuhodné pravidelné její působení, kterým stalo se, že zmíněné krátké odbočné hřebeny toliko na jižní straně hlavního hřebenu vytvořily se, kdežto na severní nejsou jich stopy.

Dlouho jsme se kochali pohledem na velikány tatranské, na hru oblaků, které mnohdy pod námi plynuly. Pole sněhová u Kriváně zářila démantovým leskem. Teprva po chvíli, kdy se oko přispůsobilo okolí, počalo je náležitě rozeznávati.

K jihu v nesmírné propastné kotlině viděti dva začernalé stavy úplně a třetí ve dvou kusech. Nad nimi se ježí kostrbatým hřebenem Měděné, s něhož svážejí se žleby, kaměniště a na němž skrovně toliko uchycuje se bledozelená tráva. Tu onde mihne se sněžiště. Toť dolina Pěti stavů polských. Prvý podlouhlý stav je Zadní (Zmrzlý neboli Podkol), druhý Černý stav a dále největší stav tatranský Velký (34,84 ha). Krásný je pohled na Nižné Tatry a daleké mlhovité Matry! Rovina povážská, sluncem ozářená, žlutou barvou svých niv a zelení luhů mocně se odrůzňuje od modravých hor a děsné, šedokamenné kotliny Pěti stavů, v níž ukazují se toliko skrovné ostrůvky klečové.

K západu zříme známý nám Giewont, odtud jen svým rovným dvouhřebením význačný. Kopa Magura zcela tratí se ve hmotnosti svého okolí. Bystrou halí oblaky, kterými chvílemi pronikají mohutné rýhy a pole sněhové u Ornaku; ostrá pyramida Krzeszanice sličně vystupuje. Červená tráva Małolączniaku vyzrazuje tohoto nemotorného obra. Tamto jsou domky zakopanské roztroušené při vlnkách prudkého potoka, který pojí se u Poronina s Poroňcem a odtud Bílým Dunajcem slove. A dále — hle! Mogilany a — nejsou to Krzemionky, není to levý břeh Visly! Zvolna — ten pohled unáší! Ano, všecka země od Tater až ku Krakovu leží u nohou našich. Jsme vysoko, níže jsou oblaky a skláníme se k tobě, drahá polská země! Život tvůj je zápas, bouřlivý ale ne beznadějný. Vítr vane a zanáší ti, jako ve pravěké Meghadutě po oblaku náš pozdrav, náš vřelý soucit. Věj, vichře, tam — kde sní sláva Kościuszkova!^[16]

Tento skrovný proti skutečnosti obraz utvořil se nám, sedícím na rozházených ostrých kamenech žulových v mysli. Slunce vysoko již stálo a pohled čím dále tím víc omezoval se spoustami oblaků. Teprve nyní všimli jsme si strany polského „Czasu“ a několika nečitelných lístků, které jedině na přítomnosť lidskou ukazovaly. L. 1894 našel jsem tu navštívenek na kopy. Témě Świnnice není širší šesti a delší osmi kroků; je pokryto balvany a menšími úlomky žulovými, tu onde postříkanými žlutými pruhy lišejníkovými (lecidea geographica).

Zpáteční cesta přes Pośrední a Skrajnou turni je neméně namáhava, ale nikoli již nebezpečna. Vál ledový severní vichr, když jsme po tatranském „perći“ (horské stezce) sestupovali k Lilijovému sedlu (Lelujowa przelęcz).

Lilijové sedlo! Nemůže býti větší ironie nad ten vábný přívlastek. Sníženina hřbetu na 1900 m, odkrytá severním a jižním větrům, které zde se srážejí a zápasí, kde nikdy snad není bezvětří, kde zvláštní červenavý jíl s vápenným spodkem ledva skrovné travině vzrůstu popřívá a útlounkým bělokvětým anemonám (Anemona alpina), od nichž prý má převal jméno — to je Lilijové sedlo.

S Lilijového sedla rychle jsme chvátali na Gąsienicovu halu, neboť obloha se zachmuřovala. Největší ze stavů Gąsienicových, Zelený (Zielony) blyštěl se pod námi. Za slabého deště došli jsme do salaše. Świnnici halily oblaky.

Křižné (1894)

Se Świnnice sestupoval jsem s převodníkem přes Závrat ke Gąsienicovému stavu Černému, kde jsme chtěli přenocovati. Oba jsme byli znaveni, nebo sestup se Świnnice na Závrat děje se strašnými zákosy (klikatou stezkou) nad nedohlednou propastnou stěnou. Se Závratu pak svedl mne převodník můj, Jan Stopka, stezkou pod ramenem Kozího vrchu, kterou jsme svorně prokleli a za dobrou uznali pro ďábly. „Towarzystwo Tatrzańské“, které ji zrobiti dalo, Stopka vyhlásil za „grono“ bláznů nejhloupějších a nejpodivnějších.^[17] Pravda je, že sestup kamenitou rýhou Závratovou je pohodnější a bezpečnější.

Pod Zamrzlým stavem spatřili jsme Černý stav. Dřímal ve přísvitu podvečerním pod černou obrovskou turní Kostelce, a vody jeho tmavé, nepohnuté rozlévaly se ve tři zálivy. Ve hlubině s šumotem a loskotem vrhal se do něho několika bílými vodopády vzkypělý odtok Zamrzlého stavu; tam, kde se mísil s hladinou jezerní, zelenala se voda čistým smaragdem. Pusté jest okolí. Stromy zde již nerostou (1625 m), a jen kleč spouští se s podnoží Malé Košisté a Granátův až k samému plesu. Schronisko vystupuje z valu jezerního, taktéž klečí porostlého. Poslal jsem převodníka napřed, aby zamluvil lůžko a večeři, a sám ve stavu, kde trčí z něho malá, klečí nedocela pokrytá výspa, se vykoupal.

Po ledovité, ale osvěžující lázni loudal jsem se stezkou na samém břehu jezerním vyšlapanou ke schronisku. A tu jsem spatřil na horách západ slunce, jakého jsem ještě neuzřel. Divoké, rozryté turně hořely jasnorudým ohněm neviditelného, valem jezerním zasloněného slunce. Netvorné „zuby“ Granátů zaměnily se v krvavé, blýskavé drahokamy a z nebetyčných hrotnatých bašt Kozího vrchu sršel rudý oheň sesilovaný plamennou výhní Kostelce do soumraku, v němž dřímal stav a který zvolna se vznášel k obloze bledomodré.

Stopka stál s otevřenými ústy před chýží. „Góra! rodowity“ žasnul jako já.

Večeře se vařila, nocleh byl zabezpečen. Nocovati budu s malířem, který tu již několik dní mešká a za chvíli se vrátí.

Usednul jsem k ohništi, kde v čadivém dýmu uschlé, špatně hořící kleče úsměvná gazdina vařila a smažila. Bylo tu teplo, útulno přes kouř, jemuž komín nestačil. Dceruška naší hospodyně, asi sedmiletá plavovlasá Helča, uvelebila se vedle mne a po nějakém ostychu ukázala mi při matné záři plamene, kam až umí v čítance „říkati“ a zkoušku výborně přestála. I psáti trochu znala.

Přišel malíř, zimou nakřehlý a usadil se k nám na lavici. Byl to milý asi třicetiletý muž výrazné tváře, černovlasý s plnovousem do špičky zastřiženým. Již sedmý den meškal ve schronisku a jak upřímně vyznal, mnoho se mu nedařilo. Byla namnoze nepohoda, zima, a v noci lomcovala vichřice chatou tak divoce, div jí nerozmetala. Spával oblečen a jest churav z nedostatku řádné potravy a z nastuzení. Chtěl malovati Černý stav, ale nenaleznuv vhodného osvětlení, vybral si partii jinou. Dnešní překvapující effekty světelné před večerem jsou proň ztraceny.

Večeře byla hotova. Dali jsme si ji donésti do jizby hostinské, chudičké, se dvěma lůžky ale bez kamen. Pak jsme při sklence hovořili. Malíř byl z oněch nemnohých umělcův, u nichž se vzácným vzděláním a vytříbeným vkusem spojena jest nezdolná touha po pravdě. On se jako dítě divil těm barevným tónům, kterými co den měnily se hory, a hledal jich tak dlouho na své paletě, až je nalezl. On se v poesii hor pohružoval celým duchem jako básník a tu poesii hleděl v obrazech svých podati. Jmenoval se Eugeny Wreszcz a byl z Kyjeva…

Asi k desáté jsme ulehli. A tu jsem poznal, že mi malíř všechny útrapy svého pobytu nevylíčil. Přes všechnu únavu povaloval jsem se na loži v polodřímotě, ze které co chvíli k palčivé skutečnosti jsem se probouzel. O půlnoci zabušil někdo mocně na dvéře schroniska, a skulinami okenic pronikala do jizby rudá záře. Z věnčí slyšeti bylo hlasy. Byl to Polák usazený v Americe, který s několika druhy a řadou převodníků za svitu pochodní do rána dojíti chtěl Mořského oka. Hosté byli uvítáni všeobecnou nevolí. Ale to jim nevadilo, aby si navařili herbaty (čaje) a vedli si jako doma. Za hodinu konečně odešli. Dívali jsme se za nimi, ani ve snící, leskem měsíčným ozářené pusté krajině mizí jako zástup gnomův, až posléze jenom plameny pochodní, rudé jako bludice, označovaly v dáli dobrodružnou pouť jejich.

Asi po hodině jsem zasnul. Avšak před třetí hodinou ozvalo se před schroniskem hulákání a mocně počal se kdosi na nás dobývati. Se všech stran ozvaly se ty nejvybranější nadávky, nejpovedeněji ze „strychu“ (půdy), kde spal Stopka. Radili jsme rozespalé gazdině, aby neotvírala, ale ta, ač ráda by byla vyhověla, neodvážila se, nebo schronisko je majetek soukromý. Ve schroniskách „Tow. tatrz.“ je takové noční vybuřování zapověděno.

Vešla dáma s třemi pány a několika převodníky. Tito hosté chtěli zase viděti východ slunce v horách. Rozmrzelou gazdinu usmířili nějakým „papírkem“, tak že jim přepustila svou jizbičku, která od naší jen dřevěným přepažením oddělena byla. A od té chvíle nezamhouřili jsme oka. Noví hosté jedli, pili, mluvili, hádali se a posléze, když jim bylo zima, na pavláně tančili. Nejhlučněji si vedla dáma. Nyní, když na věc vzpomínám, nemohu se smíchu zdržeti; ale ve schronisku jsme proti ní zuřili. Z postele malířovy každou chvíli ozývalo se „bestyja“ a se strychu sršeli „diasi a djabli“.

Konečně bylo ráno. Nepokojní hosté vypluli s prámem na jezero, a my posilnivše se dobrou snídaní, slíbili si, že se večer u Mořského oka shledáme. Malíř šel přes Závrat, já přes Křižné.

Výprava naše nastala. Chtěli jsme přímo od Černého stavu proniknouti mezi Malou Košistou a Granáty do doliny Paňščice a z té na Křižné, což, pokud nám známo, dosud nikdo nepodnikl. Stopka sám s té strany do Paňščice nevnikl, ale doufal, že se sestup podaří. Tím bychom si byli cestu o několik hodin zkrátili.

Po stezce, kterou jsme včera přišli, vrátili jsme se až ke „kolybisku při Černém stavě“, kterýmžto jménem Stopka východ naší cesty označil. Mezi velikými balvany zřídili zde kdysi pastýři „kolebu“ proti nepohodě, která však dnes je rozmetena. Od kolybiska pustili jsme se pak na přeluku mezi Malou Košistou (nesprávně Żołtou turní, což je nižší čásť této hory) a Granáty, zvolna vystupujíce zprvu podél lesíků klečových, dále po trsech borůvkových (jaferách), travných úplazcích a posléze kameništích. Na pravé straně přesmyku (při Granátech) ční tu skalisko, jež jsme Medvědem nazvali a které pro orientaci jest důležité. Za necelé půldruhé hodiny vylezli jsme na přeluku. Pěkný jest odtud pohled na strmé, rozeklané, na úpatí sněhem zasuté Kozí vrchy, na divokou, pustou Świnnici se pěti rameny skalnými a mohutný Kostelec. Černý stav se tak zmenšil, že sotva bylo schronisko rozeznati. Na druhé straně prostírala se u nohou našich dolina Paňščice, vypráhlá, šedožlutým kamením zasypaná, se svahem k Červenému stavu (odtud neviditelnému), na kteréžto toliko straně chudá kleč pořídku se objevovala. Nad dolinou tyčila se trojvrcholná, žleby rozrytá Velká Košistá.

S přeluky do údolí vedly dva strmé žleby. Po krátkém odpočinku zvolili jsme rýhu levou a bez značnějších překážek sešli za půl hodiny dolů; pravá rýha jest na několika místech skoro neschůdná.

V celé dolině Paňščice jest toliko jedno zřídlo a to tak ukryté mezi kamením, že ho ani mnohý převodník nenajde. Vyvěrá zpod nesmírného kamene slabým tryskem a za krátko v kameništi se ztrácí. Voda jeho jest skutečně ledová, osvěžující. Polohu jeho možno si zapamatovati dvěma kolossálními balvany, které na levé jeho straně strmí. Koho by však žízeň netrápila, ten lépe by udělal, kdyby na dno doliny se nespouštěl a přidržel se úpatí Granátů; tím si cestu o dobrou půl hodiny zkrátí.

Od zřídla brali jsme se přímo ku přeluce, vyhloubené mezi Bučinovou turní a Křižným. Tu stezky není. Napřed se skáče v nesmírném balvaništi s kamene na kámen, později šplhá se ve žlabu po sesouvajícím se drobném kamení vzhůru jako na Závratě. Slunce pražilo nemilosrdně, pot nás nevyspalé zaléval, prsa pracovala bouřlivě…

Dlouhá hodina uplynula. Jsme na proluce…

Vysoko nad horami tu onde třepotaly se pobělavé obláčky, a na východě lehce zaruměný pás jen mocněji vyrážel obrysy černoskalnych hor. Jinak s celého šíra nebes linuly se jasné, oslňující, ale nikoli palčivé paprsky na zemi. V dálavě halily se Nižné Tatry v snivou dřímotu bělomodrého vzdušného závoje. Až k rysům Tatry ukazovaly se v silhouettě, za kterou dominoval Kriváň. Mocně vystupovala k modru nebes starobou ohlodaná kopule Hrubého vrchu, rozsekaný Solisko a velebný velikán Mengusovecký štít s potemnalým okolím, v jehož kotlině bělalo se rozsáhlé sněhovisko. Dále letěl zor k ostrým, sněhem poprášeným Rysům, za nimiž ukrývala se Vysoká. Pak strměl černohavý Ganek a obrovitý, dómu podobný, mohutný, sněhem obělaný Gerlach s ostrou pyramidou vrcholovou, z jehož rozlehlých žlutavých usypisek jiskřily sněhy. Nad Polským hřebenem zdvíhaly se věže Malé Vysoké a Starolesného (Starolesnického vrchu, něm. Warze). Další rozhled k východu zastíral Vološín.

Pod nohama v nesmírné hlubině hučel a pěnil se vodopád Siklavy, jehož ohromné rozměry s té výše se tratily. V pusté dolině Pěti stavů leskl se Přední stav, největší z jezer tatranských Velký stav a nad ním zrcadlil se kus Černého stavu. Nad jezery vztyčovalo se Měděné (Medziane) se sněhy a kameništi. Západní Tatry zakrýval Kozí vrch. Nazpět daleko viděti bylo do Haliče, kde zvolna na velešírém úpatí zdvíhal se polský Blaník — Babí hora, až na nejdalším konci zastíraly obzor začmudlé střížahy.

Jen několik krokův od přeluky nachází se Křižné, v polských Tatrách tak slavené. Jest to náhorní rovinka 2160 m vysoká, na Tatry značně obšírná (přes 200 kroků do déli i šíře), kamenitá, se schroniskem Tovarzystva Tatrzańského, zbudovaným l. 1880. na nejvyšším jejím konci. Jméno má od toho, že se zde loučí, křižují tři tatranské hory: Vološín, Kočistá a Bučinova turně.

Pohled odtud do samého nitra bezlesých, divoskalných hor je překvapující. Avšak s jednoho místa nelze přehlédnouti celé pásmo horské, ba jednotlivé partie unikají docela a třeba k vůli nim vystoupiti buď na Vološín anebo sestoupiti do přeluky mezi Bučinovou turní. A právě divukrásný rozhled z tohoto přesmyku seslabuje účin Křižného.

Přes to Křižné zůstane bodem pro turisty důležitým; jeť přístupno i damám, které uvykly chůzi v horách a za 7 hodin možno ho ze Zakopaného dostoupiti. Chata chrání před nepohodou. Jest zbudována z kamene i dřeva a má dvě jizby (levá jest menší). Avšak nocleh v ní nebyl by právě příjemný. Nebo dřevěné okenice jsou vytrženy a stranou pohozeny, paliva pak tu vůbec není.

Od chaty krásně se nesl nesmírně rozvalitý, sněhem pozastřený Ledový štít (Lodowy szczyt); na pravo rozkládala se Široká Javořinská (Szeroka Jaworzyńska), na levo Jehlanec Kolového a Jehněčí (Jagnięcy), až Novým, Havranem a odtud málo vidným Muraněm Tatry se končily.

Po obědě přemohla nás dřímota. Vždyť sám otužilý Stopka byl tak vysílený, ospalý, že by byl „jedním dychem přespal dva dni“…

Asi za hodinu probudily nás hlasy. Na Vološíně seděly dvě červeně oděné dámy, tři pánové a opodál převodníci vařili herbatu při kleči, kterou tragařové (nosiči) zdola přinesli. Vyšli o páté hodině ze Zakopaného a divili se, že jsme je předešli, aniž nás viděli. Vysvětlili jsme svůj pochod a jak se zdá v očích převodníků získali. Avšak dlouho jsme se s nimi nemeškali. Ještě jeden dlouhý, poslední pohled a již spouštěli jsme se strmou Bučinovou turní nad Velký stav. Stopka si při tom pyšně pozpěvoval převodnickou, která cíl dnešní cesty naší udávala:

A skutečně jsme ve velikém dřevěném schronisku nad Mořským okem výtečně, ale draho (lůžko 1 zl. 50 kr.) přenocovali.

Před samým večerem přišel Wreszcz k smrti znavený. Bez převodníka pustil se do hor se všemi malířskými potřebami a tlumokem. V Závratě únavou již klesal. Marně prosil o pomoc převodníka, který před ním s jakýmsi cizincem vystupoval. Slyšel ho, ale ani se neobrátil. Se zoufalým vynaložením posledních sil dostal se na přeluku — a rázem na útrapy zapomněl. Pohled se Závratu a zvláště obraz Kriváně úplně ho uchvátil.

A Wreszcz hledal na paletě zase tak dlouho, až se mu podařilo pohádkové zbarvení zadumaného strážce Slovenska zachytiti. Na hlad a žízeň vzpomněl teprve dole u jezer. Stiskl jsem mu pravici a připil po staropolsku: Niech żyje: Polska cnota! Wolność złota! I — Eugeny Wreszcz!

Mořské oko

Bouřlivý nečas přinutil mne před několika lety, že meškal jsem po tři dni ve schronisku Mořského oka. Hřbety hor kupily se v zachmuřené mrákavy, jež zuřivé větry trhaly a srážely ve studeném těžkém lijavci na trnoucí zemi. Za takové nepohody nelze se do hor odvážiti.

Ve schronisku bylo zima, a všechny snahy po dobrém zatopení rozbíjely se o výmluvy gazdovy, že dříví málo. Každou náruč paliva bylo mi dobře zaplatiti. Zahříval jsem se tudíž u čadivého ohniště, kde rudé plameny ohně po celý skoro den blčely.

Podvečer druhého dne zaslechl jsem ze přední jizby hovor. Zprvu zdálo mi se, že mluví se polsky. Avšak ne! Nastavuji ucho — to čeština! Rychle jsem seskočil s dřevěného lože, upravil svůj oděv a vešel. Tři páni a dvě dámy bavili se po česku. Pozdravil jsem, představil se a byl s upřímnou radostí uvítán. Baron — polský kobylkář, jak se mi představil, ve skutečnosti majetník dvou výnosných statků někde u Věličky, přivedl si do Tater hosti z Čech: sestru, jejího syna a synovkyni. Na cestě setkali se s milosrdným bratrem, dobrým známým baronovým, kterýž ubírá se do lázní Krynických a z ochoty společnosti dělá průvodčího.

Společnosť překvapena byla nepohodou ve schronisku Polově v Roztoce, kdež až do dneška prodlela. Smutno jim nebylo. Z Uher zavítali tam výletníci smokovečtí s cikánskou bandou, Maďaři tančili čardáš naši kolomyjku, zpívalo se, řečnilo, a když turisté celé schronisko vyjedli, byli nuceni v plískavici dáti se na pouť další. Maďaři šli do Zakopaného, naši k Mořskému oku.

V bubínku praštěl oheň, dámy a páni sušili si šat a obuv za smíchu a hovoru, převodníci přebíhali sem tam, přinášejíce trepky, koňak, lůj na odřené nohy, turecký tabák a čisté punčochy. Vařil se čaj, hodovalo se jako na Kašné hoře, a bylo s jistotou předvídati, že zásoba potravin při takovém nehospodaření za nedlouho také zde bude vyčerpána.

Vyšli jsme s knězem na pavlan. Na nebi trochu se čistilo. Tu onde z oblačných prošklebů linulo se jasné světlo sluneční. Dma větru se zmírnila, a toliko na divokých turních Mięgusoweckých rozrážel se proud vzdušný s drsnatým šumotem. Všechny štíty, které se tři stran Mořské oko obklopují, byly slabě osněženy; od čerstvě napadlého sněhu tmavšími odstíny odlišovala se sněžiště. Lehce rozčeřená hladina jezerní pozbývala své olověně šedé barvy a leckde zablyskla smaragdem.

Společnost přišla po chvíli za námi a s ní nový pro mne host, německý statkář v Haliči usedlý. Ulebedil se po příchodu hned u ohniště a teprve když se náležitě osušil a ohřál, přidružil se k nám. Polsky, mimo několik nadávek, neznal slova, ač žil v Haliči přes deset let.

Kdosi učinil návrh podívati se k Černému stavu. Připozdívalo se sice, ale vycházka není dlouhá. Zavolali jsme juhase, vstoupili na pramici (tratwa) a plouli. Pramice pohání se vesly, jež uvádějí se v pohyb dřevěnými klikami, kterými plavci točí.

Plujeme na tajeplném druhdy Mořském oku, jehož hlubinám nesměrným podivoval se ještě náš Purkyně (Výlet do Tater v „Živě“) a o němž dosud báje ševelí v Podhalí. Skutečné to „mořské oko“, kterým neobsáhlý okean z jedné části povrchu zemského pohlíží na část opačnou. A nestalo prý se jednou, že zboží z lodí stroskotaných daleko u Nového světa v Mořském oku vyplulo…

Jak střízliva je proti báji věda! Dnes jest Mořské oko úplně prozkoumáno. Dno jeho v odlehlosti až do 100 m ode břehu pokryto je skalou a náspim, dále pak celý prostředek vyplněn jest jílem. Tvar dna ukazuje nenáhlé zahloubení s povrchem právě na velikém prostranství rovným; nikde není náhlého vyžlabení. Hloubka obnáší v celém středu od 40 m do 49,5 m. Vody jezerní postupně s hloubkou přibírají barvu žlutou, smaragdově zelenou a temně granátovou. Teplota vody kolísá mezi 13 a 10 oC. Hlubiny jezerní oživeny jsou pstruhy a lososy, z nichž někteří dorůstají velikosti prý úžasné. Pastýři vypravují, že před dávnými časy podivná, jim neznámá ryba v jezeře žila, která pohlcovala pijící ovce a to zvláště černé. Počíhali si na ni s puškou, vystřelili — a od té doby se neukázala.

Byli jsme uprostřed. Plavci naši jen zvolna cloumali vesly, dopřávajíce nám chvíle k rozhledu. Podoba jezera okrouhlá a značná jeho velikost dobře jsou odtud patrny. Ne tak se břehu, odkud se jeví Mořské oko menším než ve skutečnosti jest. Příčinou jsou obrovské štíty, které se nad jezerem zdvíhají. Mořské oko měří na délku skoro 800 m, na šířku asi 450 m; dle udání mapy generálního štábu rovná se jeho povrch 33 ha. Z protějšího břehu hlas lidský se nedoslyší; pramici možno rozeznati, leč jednotlivec se mezi kamením neodrůzní. Pěkný byl odtud pohled na klopou, ostře končitou skálu Mnicha. Podobu pochmurného mnicha s hlavou poněkud schýlenou jako k rozjímání a kápí nazad odhozenou, snadno jsme vypozorovali.

Společnosť chovala se tiše. Snad jí nebylo docela volno na strašných hlubinách jezerních, od nichž ji chránila toliko křehká, hluboko se nořící pramice. Vystřelili jsme z revolveru. Ozvěna je zajímava. Za několik vteřin ohlašuje se temným, hluchým třeskem, který se nese kolem celého jezera a v okamžení, kdy v jednom koutě zaniká, zaznívá ze druhého silou tím větší.

Po plavbě asi půlhodinné přistála pramice nedaleko místa, kde vlny potoka z Černého stavu hrčně chvátají do Mořského oka. Perćem vstoupá se vzhůru podél mocného ručeje, který kaskadami se routí přes lijovité, hladké skály žulové. Sníh na zemi skorem docela rozjihnul, a jen někde setřásaly ho zakrnělé limby s hustých nasivělých kadeří. Okolí pustlo vždy víc a více, stromy mizely a toliko kleč na některých malých krčích se ježila. Asi za půl hodiny došli jsme ku kříži, jejž postaviti dal na upomínku svého pobytu Jiří Ziegler, biskup týnecký. Ve skalí zdejším všimli jsme si zajímavých přechodů žuly v leptinith.

Za křížem černal se Černý stav.

Byl zde soumrak, nebo se tu časně umračuje; slunce zde již o čtvrté hodině zapadá. Vody jezerní zrcadlily se ve příšerném klidu, a barva jejich černá prozrazovala ohromnou hloubi. Zde jako by se končila světa klenutí. Nahé, starobou počernalé skály zavírají kruhovitě stav, nechávajíce výlom toliko k Mořskému oku. Tu onde bělá se sněhovisko jako čisté roucho rusálky, která ze studu a strachu ukryla se ve hlubině jezerní.

Právem zve se stav Černým. Vody jeho značně jsou temnější než Mořského oka; olovnice již ve hloubce 10 metrů mizí zraku. Jeť Černý stav se všech stran obklopen štíty vysokými, strmými a tmavými, tak že tu slunce vychází teprve v deset hodin. Chmuří se v bezdně štítu Žabího, Mięguszovieckého a Rysů, jsa přece o 200 metrů výše než Mořské oko.

Od roku 1879 jest na stavě pramice, na níž podniknuty byly výzpyty v jezeru. Největší hloubka činí 77 m (Staszica vyměřil tuším 198!) a nalezena právě na prostředku. Dno jest podoby nálevkovité; prostředek dna o průměru 200 m pokrývá jíl, dále ku břehům je štěrk a mimo to povalují se na celém dně větší balvany, jež se srunuly s turní. Délka měří 525 m, šířka průměrně 400 m, povrch obnáší 21,32 ha. Teplota vody není stejna; při valu, kde vytéká ručej, 10,2 °C, dále ode břehu 9,6 °C a uprostřed toliko 8,6 °C. Hlavním příplyvem jsou vody ze sněhů stále tajících pod Rysy a ze zřídel vytryskujících z turní Mięguszovieckých.

Bylo nám nevolno v tomto divošerém skalnatě. Citelný chlad a obava, bychom na zpáteční cestě nocí přepadeni nebyli, vybízely k návratu. Nad valem jezerním, porostlým travou a klečí, zastavil jsem se u balvanu mechem kosmatého a pohlížel na oba stavy. Čarokrásně jevilo se Mořské oko. Zbylý kdes paprsek sluneční pruhovitě osvětloval jeho hladinu a kde vody se dotekl, měnila se v modravý lesklý pás; dole bylo klidno, šero večerní se zlatým prachem tratícího se dne, tu v nadmrákotné pustině drsně zvučely kovové peruti silného, studeného větru a hučela bouře vod rozvodnalých, z jezera se valících; tam hostinný domek vábně zvoucí, zde kříž, černý kříž…

Po stezce rychle jsme sešli k Mořskému oku a vstoupili na pramici. Pokusili jsme se zazpívati, ale zpěv náš zněl malomocně, bezvýznamně. Tu plavci opustili na chvíli svá vesla a zapěli oním houkavým teskným nápěvem, který jako by z chorého srdce se dral:

Dávno již juhasi nezpívali, ale v mé duši popěvek stále zvučel v divoké síle, jako by vyrván ze samých prsou zasmušilých hor…

Večeřeli jsme společně. Přítomná dáma převzala úlohu domácí paní a snažila se býti roztomilou. Hovor, který se na vycházce vedl skoro výhradně česky, zabočil v koleje samospasitelné, aby také Němec mu rozuměl. Kněz se mračil a nemluvil — nebo německy skorem nic neuměl. —

Také třetího rána větrové oblohu kormoutili a mraky sněhem hrozily. Schoule oblačné spouštěly se mnohdy k samé hladině jezerní a mísily se v šedivou mlhu, která z vody vystupovala.

V naší jizbě kamínek nebylo, i šli jsme se ohřáti k sousedům. Ale tu nebylo lépe. Dříví došlo, a juhasové, kteří šli několik kousků narubat, dosud se nevrátili. Zaměřil jsem k ohništi.

Snídali jsme dlouho, skorem do přesnídávky, a přesnídávka trvala bez mála do samého oběda. Porce, jak poznal jsem za třídenního pobytu, každým dnem se menšily.

Před večerem se zase trochu vyčasilo. Vyšli jsme si přes Rybí potok; v místě, kde s pospěchem z Mořského oka se valí, leželo několik silných, polozpráchnivělých jedlí s ulámanými větvemi. To byl poněkud nebezpečný most, ale vydržel. Po rozplíhané stezce zahnuli jsme v kosodřeviště, jež dosahovalo až k hlavám našim. Vyšedše z něho kráčeli jsme po břehu, o jehož syrou zemi černavé vlnky zatvrzele šplounaly; roste tu něco ostřice a sem tam ukazuje se fialový květ oměje. Mohutné zakrsalé jedle nade břehem objímá podrost klečový, který výše na stráni samotní; limba objevuje se řídčeji. Jezero lze obejíti za dvě hodiny. My jsme nedošli ani k potoku Černostavskému. Se silným, zdravým štěkotem hnal se k nám bělošedý liptovský pes. Marně ho krotil starý, zdivočelým vousem obrostlý baca, který lámal na břehu kleč k nočnímu ohni. V bídné kolibě z několika kolův a kleče slátané visel na háku měděný kotel, ošlehovaný rudými plameny mohutného ohně. Vařila se v něm večeře.

Dali jsme se s bacou do hovoru. Nacpal si dřevěnku naším tabákem a pouštěje zvolna obláčky dýmu do vzduchu, byl úplně spokojen. Rozbitá, děravá, nepohodlná koliba, kde nocoval skoro pod milým Pánembohem, byla jeho královstvím…

V Tatrách, ba v celém dalekém Podhalí jest v pověstech důležitou osobou mnich. Mnichové střehou pokladů v horách ukrytých, duch mnicha je strašidelný přízrak (mara), který Podhalana leká. Neuměl jsem si věci té vysvětliti, až z vypravování bacova vzešlo mi trochu světla.

Pověsti o mnichu víží se k hoře Cmentaři (čes. hřbitov). Na Cmentaři byl pařez ohromně veliký, z něhož časem vycházel duch v podobě mnicha. V prvé chvíli byl malý jako pídimužík, ale sotva stanul na zemi, úžasně rostl, až přesáhal největšího člověka. Brával pak na sebe rozmanité podoby, nejčastěji však zjevoval se v hávu mnišském. Zjev jeho předcházela někdy bouře, jindy neobyčejně silná vůně květin. Nezřídka z vody vycházel a v ní se tratil. Mnohdy postačilo jen o něm promluviti, a již se ukázal. Ničeho nemluvil, nikomu neublížil, ale zjev jeho zpravidla věštil neštěstí. Poslední člověk, který se s ním střetl, zvolal naň: „Všeliký duch Pánaboha chválí!“ Mnich odvětil: „I já ho chválím!“ a zmizel na vždy. Byl prý to kající duch mnicha, jenž uprchnuv kdesi ze kláštera, zabit byl na tomto místě zbojníky.

Lid podhalský chová neobmezenou oddanosť a úctu ku knězi; vidí v něm člověka vyššího a koří se mu způsobem, který našince až pohoršuje. Proto také vynáší nad ním velepřísný soud, když povinnosti své porušil. Kněz hřeše hřeší v očích Podhalana tisíckrát více než člověk jiný. Odtud strašné pokuty, které zpronevěřilé kněze stíhají: buď zakleti jsou v obludné duchy anebo ve zběsilé vlky.

Mluvil také baca o nesmírných pokladech, které jsou u Mořského oka ukryty. V jedné ze skal nad jezerem dme se jeskyně sotva dostupná pro kleč, kterou je zarostlá. Kdo by měl odvahu do ní vstoupiti, nalezl by ohromné poklady. Ale přístup do vnitř stěžen je sloupovím velmi těsným a bludným. Na každém úkliku třeba postaviti světlo. Naposledy přijde se do veliké jeskyně, která jest osvětlena světly neobyčejného jasu. A to jsou vlastně poklady toho místa. Ale slyšíš tajemný hlas výhružný: „Běda tomu, kdo se jich dotkne!“ Uprostřed jeskyně klečí tři mnichové; onen hlas tajemný káže pokloniti se každému z nich zvláště, a potom si možno vzíti z pokladů těch tolik, kolik sekyrou na jeden ráz se urubne. Zahyne okamžitě, kdo by proti tomu předpisu jednal…

Vrátili jsme se za šera. Vítr skoro docela se utišil, a na obloze zaplály zase nebeské pochodně. Gazda předpovídal pohodu. I připravili jsme vše k odchodu. Já buď jak buď chtěl jsem časně ráno odejíti. Večeřeli jsme krátce.

U ohniště seděli převodníci s gazdou a povídali si.

„A zjevuje se ta hlava,“ mluvil jeden, „na polaně Kamenické Javořiny a vlasy má nesmírně dlouhé, zcuchané a vleče je s sebou na několik sáhův. A přihodilo se to tak. Ve tlupě jistého zbojeckého náčelníka byl juhas a ten byl lepší než herszt; lépe střílel, lépe skákal, rychleji běhal, zkrátka ve všem ho překonal. Proto ho vůdce nenáviděl a jednou ho zabil; hlavu mu uťal a hodil ji do blízkého výmolu. Ale ta hlava ukázala se brzo zase na polaně, kde spáchána byla vražda, a nechtěla jí juž opustiti. Lidé ji našli, odnesli v místa vzdálenější, hodili ji kdesi do propasti, ale vždy zase vrátila se na svou polanu…

Probudil jsem se, kdy počalo se rozednívati a přítmí ještě bylo. Vyšel jsem ven. Jaké překvapení mne čekalo! Byl jsem na všechno oželený, a zatím oblevným větrem sněhy do rána stály a nad jezerem klenula se tmavomodrá obloha.

Bílá voda

Asi před osmnácti lety, kdy s přítelem poprvé jsem navštívil Tatry, umínili jsme si přejíti od Mořského oka přes Polský hřeben do Smokovce v Uhrách. Průvodčího jsme neměli; mohliť jsme spíše spoléhati na odvahu a Kolbenheyerovu mapu než na nevyčerpatelnosť skrovných prostředků svých.

Spali jsme nepokojně; co chvíli některý z nás se probouzel a malým okénkem prostičké ložnice pohlížel na zasmušené jezero, jež šumělo pod námi ve velebném tichu noci tatranské. Konečně svítalo. Spěchali jsme na pavlan. Sluneční paprsky růžově barvily horské sněhy na divokých turních Mięguszovieckých a zlatily temena Miedzianých a strmých Rysů, které věnčí kotlinu Mořského oka. Zvolna skláněl se zor s výšin ojasněných k jezeru. Hle, to zmizelo! Na jeho místě zeje propastná hlubina, z jejíhož jícnu vystupují daleké turně s bělostkvoucími sněhy. Divným jakýmsi kouzlem odtekla voda jezerní tajnými ponory do moře.^[19] V němém úžase pozorujeme s procitlým gazdou klamný ten přízrak. Tu zlatý paprsek jako prut kouzelný zaletne s ozářených nebes v temnou hlubinu, ta dotknutím jeho změní se v černé zrcadlo, v němž začeří se smaragdové vlny Mořského oka. A tak vody jezerní navracují se z podzemské pouti bez hluku, tiše.

Ve schronisku bylo již živo. Dva juhasové zanítili na ohromném ohništi oheň, při jehož plamenech vařila se snídaně. Polští hosté, kteří pozdě večer minulého dne k jezeru dorazili, oblékali se tu v ložnici, tu na pavlaně, velebíce prosou i veršem půvaby Mořského oka.

Po snídani nakoupili jsme něco potravin a provázeni mladým juhasem, opouštěli jsme Mořské oko. Přes rameno houpal se každému z nás na motouze řádný bochánek chleba, v torbách byly výrobky uzenářské až z Nového Targu, obraz pak doplňoval těžký botanický lis na zádech přítelových.

Juhas Maciej, statný junák, nabídl se, ukázati nám perć (stezku) přes Sedm Granátů do údolí Bílé vody. Vystupovali jsme zvolna na stráň zprvu mladým jehličím, později nevysokou březinou. Divili jsme se Maciejové síle a obratnosti hlasitě.

„A co vy chválíte nynější gorály!“ děl Maciej s opravdivou pohrdou. „Dnes chłop je taký jako druhdy děcko. To nie górale, to sama marnina! Však jest u nás, pankowie, pověsť, že bujné plémě v horách bývalo. S vrchu Lubně na Babí-matku (horu) dva horalé spolu hovořívali, jakoby bylo na salaši. A když spolu zápasili na topory, tož topor v topor ohně vykřesali.“

Zastavili jsme se. Rozhled byl neveliký a nevábný. Na protější stráni lysatěly se pusté, kamenité mýtiny. Potok ztrácel se v lese, jenž černal se pod námi. Obloha pokryla se zatím šedobílými oblaky, z nichž zádumčivosť linula se na krajinu.

Maciej chystal se k návratu. Jakoby litoval, že rodáků řečí svou dosti nectil, promluvil asi takto:

„No, pověsť jest jen pověstí! Leč za paměti zemřelého děda mého býval v horách také ještě lid nešpatný. Kdo dnes měřiti by se mohl se Sobkem? A což Król Grzela! Ó, vy všichni svatí! Jaký to byl chłop statný a divoký, šumný jak jedle, nejlepší rváč v celých horách a při tanci veselý jako svatá neděle. Sedm měl břinčivých kroužků při toporku a jak toporkem se rozehnal, člověka popadal strach. Ať byla světnice sebe vyšší, hlavou povalů se dotýkal. A síla jeho nie przelewki (žádný žert). Škoda, že beze slechu zahynul.

Deset let měl staršinstvo nad hornictvem a lidé při něm pilně pracovali, ač nelál a nespílal. A na halách zvali ho ,Królem na Magórze’. Strach byl před jeho silou. Kdysi dvé zahalečů se mu zprotivilo. Vzal tedy každého z nich medvědí silou jakoby to byl snopek, toho pod paží, onoho pod paží, seběhl s nimi s Magóry do vsi, vymáchal je ve vodě a pak s nimi do hospody. A tu musili ležeti tak dlouho na zemi, dokud Król po garncowi wódki nevypil. Pak zase poslouchali.

V tom čase přišel do hutí nový ředitel; ten chtěl, aby horníci dělali i v neděli. Tomu Grzela se protivil a horníky rozpustil s výhrůžkou, opováží-li se spustiti některý do Magóry, že dříve než v den soudný z ní nevyjde. Když není svátku, nebude i práce. Pak vmetal kilofy (kladiva) a młoty do propasti.

Tak uplynula prvá i druhá neděle, a hutě stály. I poslán byl ke Grzelovi na Magóru kněz farář, by ho přiměl k povolnosti. Grzela přijal plebana uctivě, tři dni ho častoval a na konci řekl: ,Bude-li ten ďáblův sluha světiti neděli a za těžkou práci dá horníkům mým plat potrojný a mne odprositi přijde na Magóru: to się zagodzę a povolím rudy kopati!’ Ředitel rozhněval se strašně, zavolal uherské hajduky a s nimi přepadl Grzelu. Ale nepochodili. Grzela tři z nich porazil, pak popadl pušku a prohnal kulkou řediteli lebku, skočil do propasti a zmizel. Za chvíli hajduci spatřili ho na turni, jak jim hrozí. I šel do wesołych^[20] a zahynul beze slechu!“

Děkovali jsme Maciejovi za průvod. Zprvu jsme perć jak tak poznávali, ale za nedlouho zmizel nám úplně, před námi manowiec.^[21] Nezbylo než říditi se tokem Rybího potoka. Vysokou, vlhkou travou drali jsme se do pustého, hluchého lesa. Vzpomněl jsem si v divném šeru jeho stínů, klopýtaje o zkřivené kořeny zamlklých jedlí, na onen zakletý tmeň, jenž dle podání horalského při cestě k Mořskému oku se nalézá. Běda tomu, kdo v pochmurnou klenbu jeho zabloudí! Tu každé místo šepce o marnosti života a nepřekonatelná touha po zničení života zmocní se srdce. A divá vichřice vyřítí se zběsilým chechtotem z osamělého ústraní, jakoby jásala — nad novým sebevrahem…

Po mnohém bloudění dostali jsme se na břeh Rybího potoka a přešli ho nedaleko místa, kde ve sličných, širokých prazích pojí se s rozpěněnou Bílou vodou.

Údolí Bělovodské jest na půlnočním svahu tatranském snad nejzajímavější. Od horní části své, která počíná se na samém úpatí královského Gerlacha, až k ústí potoka Rybího vyžlabeno jest v nejtvrdší žule tatranské. Délka jeho není značná (8 1/2 km), avšak podivuhodno jest mnohonásobné jeho rozvětvování. Na místech, kde vlévají se stále ručeje aneb občasné bystřiny do Bílé vody, otvírají se příčné prohlubně, čím výše tím strmější a užší, až končí se žulovým kameništěm pod samým hřbetem horským anebo přestávají pod skalnatou plání, tvoříce takto četná údolí příčná.

Malá, nepatrná stezka klikatí se na břehu Bílé vody. Vlhký vzduch zachvívá se nepřetržitě šumem zelenovodé bystřiny. Proudy její tu a onde s divokým hukotem rozrážejí se o balvany s hor zřícené anebo pění se v malých slapech s veselým šplounáním. Jinde spatřují se malé ostrovy s chudou vegetací mechů, trav a křovin. Tu zase z ostrovné půdy nízkým rokytím vroubené vyrůstají mohutné smrky a leporostlé limby.^[22] Bouří přeražené pně zaryly se někde hluboko v bystřiště a v divokém neladě kosmatými větvemi z vody trčí. Odvěční strážcové zapomenutého údolí, obrové horští na vír ten a ruch mlčelivě s výšin pohlížejí. Z nich na západě stojí zamoučněný Mlynář, veliké svislé skalisko, s jehož úbočí sypou se proudy nabělavého kamení — mouky, východ pak chrání žulová stráž Zámků; na jihu jsou šiky hlavního hřbetu tatranského, věžité štíty a nahé turně, mezi nimiž září sněhy a zejí černé propasti.

Za ústím údolí Rówieneckého (Rówienki), jímž perć vede do údolí Staroleśné, Bílá Voda pojednou se zúžuje. Dvě skály tvoří kamennou bránu, jíž prošedše octnuli jsme se po chvíli ve starém borovém lese. Jednotlivé obrovské borovice ochránily by rozložitými korunami celou trzodu^[23] ovec před nepohodou živelní.

Vyšedše z pohádkového boru (dnes není po něm stopy!) spatřili jsme prastarou salaš a něco dále domek ochranný (schronisko), zbudovaný uherským baronem Salomonem. Jsou to jediná stavení v celém údolí Bělovodském.^[24]

Ze salaše vystupoval modravý kouř. Vešli jsme. Starý baca (Jaše bylo jeho jméno), postavy vytáhlé, vysušený a zbrunátnělý jako mumie, vařil žinčici a při tom sušil usmolené koženky své u ohně. K našemu křesťanskému pozdravu odpověděl dotazem po habryce. S lítostí přiznali jsme se, že nekouříme, žádajíce sýra a žinčice. Tu Jaše zase na nás lítostivě pohledl, odplivl (zuby mu při tom klaply jako řehtačka), odvrátil se od nás a klidně oblékaje koženky pobručoval něco, což asi znělo:

„Skądzeście^[25] wy, panosku? o co się pytacie? Slówka wam nie rozumię, kiepską^[26] hwarę^[27] macie!“

V rozpacích usedli jsme na nízké třínožky zrobené z pařezů. Kolena trčela nám při tom až k bradě, a při neopatrném pohybu oba svalili jsme se na zapopelenou zemi. Za kotlem povaloval se umouněný kluk popelvár (peciválek) a chechtal se hlasitě. Venku zamečel starý beran, jejž Jaše umístil v jakémsi lazaretě ze chvojí, a baca hned spěchal k němu s krušcem šedivé kamenné soli, jíž ho léčil.

Když Jaše se navrátil, situace byla vyjasněna v náš prospěch. Drželi jsme totiž každý v ruce dvacetník žádajíce žinčice. Baca popadl po malé geletce,^[28] nabral z kotlu opatrně žinčice a vybrav bez dalšího pobízení z rukou našich peníze, podával nám geletky. Kluk posměšně cenil bílé zuby a jasným hláskem pozpěvoval:

#POEZIE#„Dyć to pod Halami syćko^[29] dobze rodzi:

Owiesek posiejes, zytko się urodzi.“

#-POEZIE#

Zlobil jsem se již opravdově. Ptal jsem se Jaše na cestu do Smokovce. Usmál se jízlivě. Dnes prý tam jistě nedojdeme. „Ostatně,“ pravil, „jistotně to máte napsáno v té knize, co do ní stále pokukujete.“ — „To je pravda!“ odpověděl jsem rozhněvaně. „A také je v té červené knize vytištěno, že takový zdatny (taškář), jako jsi ty, skončí na ztyrazu (šibenici).“ Podíval se na mne zaraženě, po očku. Starší góralé podnes věří v knihy černokněžnické. Knihy ty nalézají se prý v dolinách, t. j. ve kraji negóralském. V nich skrývá se veliká moc a síla. Horalé ukazují skálu, z níž na zaklínání čtené ze knihy černokněžnické vycházel drak (smok) a dával se sedlati. Nějaký čas jezdíval na něm neznámý Němec. Když pak jistý baca smoka zabil, Němec zmizel. Za krátko pak přišel nějaký člověk z dolin velmi vzdálených, žádaje na bacovi zabitého smoka, an prý patřil jemu. —

Dali jsme se na další pouť. Vznešený obraz horské krajiny jevil se zrakům. Před námi řítí se do údolí tři vodopády. Na pravo vrhá se odtok Českého stavu (Czeskie) přes svislou skalní stěnu v propasť, kde tříští se na pěnu; přímo spatřujeme vodopád Zeleného stavu, na levo pak valí se stříbrné proudy z jezera Świstového. Hukot rozbouřené vody zalétá k zachmuřenému podnebesí, jehož klenba opírá se o nebetyčné žulové štíty Ganku, Vysoké a Rysův.

Zvolna vystupujeme na východní úbočí vrchu Świstového. Kráčíme přes zpuchřelé stromy, tlející kapradiny a zase kameništi, v nichž perć se ztrácí.

Přihučel vítr, strhl balvany černých, dešťonosných mračen s výšin zachmuřených a lijavcem provází další pouť naši. Trudná cesta! Nohy klouzají v kamení, padáme, prsa těžce oddychují, a cesty skoro neubývá. Okolí čím dále tím více pustne. Po mnohé námaze dostoupili jsme prvé terasy Bílé vody.

Dva stavy spatřujeme, ba tři! Zelený stav pod Skalnými vraty^[30] a Czeskie. Nás poutá nejvíce Czeskie. Na skalnatých březích jeho ježí se houštiny klečové oplachované černou, rozčeřenou vodou. Povrch jezera měří 2,07 ha, výška obnáší 1620 m. Okolí je divopusté. Nade stavem nalézá se ve skále koleba (koliba) malebně položená. A 200 m výše nad Czeskiem, v kotlině černé jako Tartar, smuší se stav Zamrzlý (Zmarzły). Skalné břehy jeho jsou svislé, jako dle olovnice vysekané, beze všeho rostlinstva. Rozmrzne-li někdy na straně odtočné, plynou po něm sněhem pokryté kry ledové.

Stáli jsme za velikým balvanem promokli, hovoříce o názvu stavu Českého. Možno, že pochází z dob husitských a pověsť, již spracoval J. E. Vocel v „Černém stavě“, k němu se víže. Avšak Čech v pověstech horských není osobou neznámou. Tak ku př. se vypravuje, že ještě výše než Pięciostawy leží stav zvaný Żabieniec. Otočen je skalami neobyčejně příkrými a málo znám, jak pro nebezpečnou k němu cestu tak i pro zimu náramnou, nebo přes deset měsíců pokryt jest ledem. K jezeru tomu přicházívá sedm Čechů stezkami neznámými. Ti dobývají zlata, nebo po jich odchodu nalezeny tam byly strusky z roztopeného krušce, ba i pícky. Ale při práci jich dosud nikdo nezastihl.

Když déšť poněkud ustal, vyrazili jsme dále. Perć sotva znatelný a nepatrný, mnohde v kamení se ztrácející odtok jezera Litvorového^[31] ukazovaly cestu. Jedna skalní terasa kupila se nade druhou v pusté bezútěšnosti. Před jezerem Litvorovým navalena jest z obrovských balvanů žulových hráze, kterou pod zemí prodírá se s temným hukotem neviditelná voda odtočná. Jezírko samo je nepatrné (0,47 ha), vody překrásně zelené, které hojnosť mu dodávají sněžná pole až ke hladině sestupující. Turněmi je do půlkruhu sevřeno.

Perć nám zmizel. Po stráni drali jsme se kamením k turním, mraky zahaleným. Vrátiti jsme se nechtěli, ačkoli den ke sklonu se chýlící věštil nám, že sotva cíle dojdeme.

Konečně jsme nahoře.

Vysoko položené, pusté údolí objevilo se nám. Na širokých, skalnatých plochách jeho spodiny leskly se kaluže dešťové vody. Výše zdvíhaly se lysé hřbety a hroty, jichž úpatí vyplňovaly skalní trosky. Vichr s hukotem rozrážel se o skalí, přelévaje vodu z kaluže do kaluže s prudkým šplounáním. Vegetace zmizela. Vzduch byl těžký, vlhký a ledový. Uzkým pruhem ve skalách uzřeli jsme čásť Polsky ozářenou zapadajícím sluncem.

Smrákalo se. Chvátali jsme dále mimo malý pramen ze tvrdé žuly v mělkou pánvici tryskající a za nedlouho došli jsme konce údolí. Tam je stav Zamrzlý (Zmarzły).

Zmarzły stav hluboký dojem na mne učinil. V děsné skalní propasti a předce 2030 m vysoko ukrývá se pleso dopola černou vodou, dopola silným bělavým ledem vyplněné. O led rozrytý četnými trhlinami a obklopený tříští, se šumotem drtily se černé vlny. Výše zdvíhaly se stěny skalní, nad nimi rozeklaný hřbet horský a ještě výše kroužil mohutný orel. Byl prvý, kterého jsme v Tatrách spatřili.

Zdálo se nám, že z kotliny Zmarzłého stavu není východu. Kolem do kola svážely se se hřbetů horských hluboké, strmé žleby, nahoře vyplněné žulovým kamením, dole zasypané závějemi sněhovými. Nejméně se podobalo, že je možný přechod směrem jihovýchodním, přes Polski Grzebień, jehož jsme v šeru a šedých mlhách marně hledali. Po krátkém otálení složili jsme Kolbenheyerovu mapu a vybrali si jeden ze žlebů, jenž se zdál dostupným.

Žula, jinde železně tvrdá, drobila se nám pod rukama. Stalo mi se, zadržujícímu se o veliký kámen, že zřítil se tento do žlebu, strhna mne s sebou. Šťastnou náhodou nepadl jsem pod balvan, ale přítele byl by v úzkém žlebě rozdrtil. Nejhůře bylo pode hřebenem, kde žleb téměř svisle v žule byl vyryt.

Po veliké námaze vyšplhali jsme se na hřeben. Nebyl širší půl metru. Pod ním tušili jsme propasť, z níž valily se vzhůru bělavé oblaky. Bylo patrno, že nejsme na Polském hřebeni.^[32]

Seděli jsme chvíli na ostrém kamení nevědouce rady. Teprva když oblaky docela nás zahalily a silně dštíti počalo, odhodlali jsme se k zoufalému sestupu.

Opírajíce se o záda a zadržujíce se holmi a tlumoky, spouštěli jsme se metr po metru (dále jsme neviděli) v děsnou hlubinu. Někde řítili jsme se přes skalní stěny, jinde přes stráně mokrou, hladkou travou porostlé.

Konečně máme pevnou půdu pod nohama — ztvrdlý sníh, jímž po celé šíři vyplněno jest pusté, úzké údolí. Hukot ledového vichru a pleskot deště jsou jediné zvuky tu slyšitelné. Běželi jsme po sněhu, abychom trochu se zahřáli. Oděv náš byl promoklý, těžký a přes rozčilující námahu chvěli jsme se zimou. Za hodnou chvíli uslyšeli jsme dunivý, temný hluk pod námi. Uhnuli jsme v levo a došedše konce sněžiště, spatřili jsme zelenovodou bystřinu, která s hukotem valila se z daleké podzemní klenby sněhové. Údolí se rozšiřovalo poseto jsouc, pokud viděti bylo, balvany.

S posledním zbytkem sil vrhli jsme se do kameniště. Byla noc, déšť neustával a přece musili jsme hluboké rozsedliny přeskakovati, po hranách balvanů balancovati, s kamene padajícího jistým skokem pevnějšího dosáhnouti. Po půl hodině dostali jsme se k malému, zpola zasypanému stavu a klesli na jeho břehu únavou a vysílením…

Tu mihl se před námi kamzík, za ním střelou druhý, zablesklo se, a hromem zaburácela rána.

Vysoká postava vynořila se jako z oblakův a chvátala k zabitému kamzíku.

Oba jsme se velice ulekli. Bezděky jsme se vzchopili. Zpozorovav nás lovec, vytrhl ze širokého pasu nůž a klidně nás očekával. Byl to muž vzrostu obrovského. Obličej jeho — pokud bylo v temnu nočním rozeznati — obrostlý byl proti obyčeji horalskému černým zcuchaným vousem.

„Bogu bądž chwała!“ začínal jsem z uctivé vzdálenosti, „že někoho nalézáme. Zbloudili jsme v horách a nemůžeme dále.“

„Pewno że z daleka!“ odtušil neznámý zvučným hlasem. „Jste v Staroleśné a nějakou kolibu najdeme!“

Tedy ve Starolešné místo v údolí Velickém!

Lovec hodil pušku na rameno, zdvihl zabitého kamzíka a vedl nás několik set kroků níže, kde nalezli jsme pod velikým převislým kamenem ochranu před deštěm. Nedaleko byla houština klečová. Lovec nalámav a valaškou svojí nasekav kosodřeviny, zanítil před balvanem oheň, u něhož sušili jsme promoklý oděv a zahřívali zimou zkřehlé údy. Ze promoklého chleba a zbytku uzenin novotargských uvařili jsme si v kotlíku lovcově polévku. Osolili jsme ji kouskem oné zázračné soli kamenné, jíž Jaše léčil starého berana. Pravda, že tím základ k naší mineralogické sbírce tatranské v samém zárodku zničen byl. Pak jsme se odhodlali v témže kotlíku připraviti si čaj. Voda znenáhla se zahřívala. Přítel unavením usnul. Lovec zamyšleně pohlížel do ohně. Pak vyňal z kapsičky pásové (právě vedle dvou pistolí) starou, znamenitě pracovanou koplówku,^[33] nacpal ji, tabák pozapíkal a klidně pokuřoval. Občas narubal nové kleče a na oheň přikládal.

Pozoroval jsem neznámého.

Nebyl již mlád, ač dlouhé, v neladu na šíji spadající vlasy jeho úplně byly černé. Snad mu bylo 50 let, snad více; těžko čísti léta ve tváři sluncem a vichrem osmahlé, ve tváři syna horské přírody, jehož hrdou, vysokou postavu tíha času neshrbuje. K vypuklým, širokým prsům těsně přilehal zašpinělý serdak. Úzké kožené spodky obšity byly na zevní straně šňůrkami kdysi červenými. Na nohou měl kierpce do polou lýtek propleteným řemením upevněné, na hlavě nízký klobouk s neširokou, na prst tlustou střechou. V širokém koženém pase, ze předu na několik mosazných přezek se zapínajícím, několik bylo kapsiček a pochva na nůž. V kapsičkách těch zdálo mi se, že je celý sklad všelikých v Tatrách nezbytných potřeb. Hnědou krátkou houni (guńka) lovec shodil se širokých ramenou k ohni. Nebylo pochyby, že je skrytostrzelcem (klusownikem), ač zjevem svým spíše pamatoval na bohatýry horské — zbojníky. V Haliči je zemským zákonem ze dne 19. července r. 1869 zakázáno polovati na kamzíky a sviště. Towarzystwo Tatrzańskie samo vydržuje k dozoru dva strážníky. Tomu však není v Uhrách, kde kamzíci náruživě se pronásledují.

Po delší době mlčení lovec ptal se mne poněkud drsně:

„Czy wy pan, panie? Co wam po górach włoczyć wasze schaby?“

Pověděl jsem krátce a přidal, jak jsme zabloudili. Lovec vyslechl vše s patrným zájmem a pravil, pevně na mne upíraje blýskavé, černé oči: „A já jsem skrytostrzelec!“

„To jsem tušil!“ odvětil jsem s úsměvem. „A živí-li vás lov?“

„Haj!“ (Tak jest!) odpověděl důvěrněji. „V horách zvěři hojně. Na turních stádce kamzíků, v lesích dosti srn, dosti také lišek. Vlk u nás domovem. Vyskytují se též rysové a ohromní medvědi tatranští, kteří každoročně podáví mnoho dobytka. Kožichy jejich stříbrem vyvažují magnátové uherští. Ve městech spišských dobře se též platí pěkně střelení orlové a sokoli.“

Hodil několik prutů klečových do ohně, a když z hustého dýmu rudý plamen prošlehovati počal, mluvil stručně, drsně, avšak s podivným zápalem dále:

„Ach, hory jsou krásné, plny nebezpečenství, plny změn. Pověsti horské šumějí ukolébavkou v Podhalí, při níž se zavírají očinka zlatovlasých dětí. Žiji v nich skoro půl věku, a každý den v horách pro mne nedělí!“

„A jaký půvab má asi minulosť pro vás, kdy turně otřásaly se houkáním zbojců, kdy vévodil v Tatrách Janošík, kdy Król Grzela se druhy se veselíval…“

„Co víte o Grzelovi?“ pravil rychle lovec.

Pověděl jsem, co mi známo bylo od Macieje.

„To ovšem není mnoho!“ dodal skrytostřelec.

„Vy zajisté víte více!“ ptal jsem se. „Ach, vypravujte. Nevíte, jak zajímá mne vše v horách.“

Zamyslil se hluboko. Tvář jeho jako by pobledla a oči pohasly. Pak vyprávěl poněkud nesouvisle, ale rázovitě, zvláštním svým způsobem, který se úplně vymyká lícni mé, co následuje.

„Daleko odtud zůstával zámožný góral, který měl sedm synův a dcerku jedinačku, neobyčejně krásnou. Děvče mělo mnoho nápadníků, mezi nimi byl i Grzela. Nikdo netušil, že by zbojníkem byl, a po nějakém čase byla Hanusia jeho ženou. Divno jí bylo, že podnikal cesty daleké, o jichž účelu nevěděla, že nikdy před ní neotevřel skříně své a nedával jí práti svého prádla. Jednoho večera vrátil se unaven, zpocen, a zbraň jeho byla zkrvácena. Haneczky zmocnilo se podezření. Když zas odešel, otevřela jeho skříň a tu nalezla mezi prádlem uťatou ruku. Na malíku byl prsten a v něm ,troje wrótka‘. Po prsténku poznala, že to ruka jejího bratra nejmladšího. I poslala k matce se vzkazem: ,Cy ma bratów syćkich doma?‘ Nejmladší bratr, vojín, padl v boji se zbojníky! zněla odpověď. — I věděla již, že muž její zbojcem. Po půl druha roce ,nagodzil jéj Pan Bóg syna‘. I zpívala mu kdysi ukolébavkou:

Náhodou ji muž poslouchal i poznal, že je prozrazen. Rozlícen káže jí obléci sváteční šaty, dovleče ji do osamělého lesa a tam utíná jí ruce za to, že otevřely jeho skříň, a vyloupává oči za to, že prohlížely jeho prádlo.“

„A dítě —“ vyklouzlo mi z úst.

„Odnesl s sebou do hor!“ pokračoval lovec. „V polední stěně Upłazu Grzela upravil si příbytek. Tam byla jeskyně, k níž přicházelo se hustým lesem. Tu Grzela se druhy rozšířil, prolomili ,okna‘ a ohradili zřídlo v samém konci prýštící. Tu byl mladý Grzela hýčkán a ošetřován jako syn knížecí. Otec ho miloval náruživě a chtěl míti z něho ,pána‘. Dal ho na učení do Podolince, ale hoch toužil po horách.

Stal se zbojníkem jak otec. Nevíte, pane, co půvabu viděti se domnívá mladá mysl ve volném životě na horách. Pamatuji si z mládí popěvek, v němž ono nešťastné zkypění mladistvé krve, neblahá touha po neobyčejných činech dobře se zračí.

Zbojník v očích horala není člověk špatný. Góral se ho obává, ale má k němu jistou úctu. Sám znal jsem několik všeobecně vážených horalův, o nichž dobře se vědělo, že bývali zbojníky. Než vraťme se ku Grzelovi.

Život plynul otci a synovi v potyčkách s uherskými a hamerskými (zakopanskými) hajduky. Hned slyšeti bylo o nich u Prešova a Spišské Soboty, hned u N. Targu a Czorsztyna. Zlaté a stříbrné peníze i stkvosty, drahá sukna a vzácná vína plnily skrýši jejich na Upłaze. Někdy navštívili některého bacu na salaši, i byla hned ,uczta‘ (hody). Nejtučnějšího berana ze stáda si vybrali, a baca musil pomáhati při pečení. Nezřídka vesele si zatančili v Uhrách při cikánské hudbě anebo v Podhalí při staré polské muzice. Pilo a jedlo se, nešetřilo.

Hory byly ve stavu obležení, a stanné právo vykonávaly místní úřady obecní. Nejmenší krádež trestala se šibenicí. Pamatuje na to popěvek:

Ale ze strycka i z tyrazu tropili si horalé posměšky. Nespokojenci přidávali se ke tlupě Grzelově. Ač byl Grzela velice vybírav a opatrn, přece neubránil se zrádce. Byl to čeledín ze dvora zakopanského. Poněvadž při každé příležitosti ukazoval neobyčejnou odvahu a sílu, získal si přízeň vůdcovu.“

Tu lovec dlouho se odmlčel. Zamyšleně patřil do černé noci. Ve praskot ohně mísil se šum padajícího deště; vítr přerývaně bouřil horami, zaháněje chvílemi dým nazpět do koleby. Kolem šířila se do tmy rudá záře.

„Mladý Grzela málo býval tehdy s otcem pospolu!“ pokračoval lovec. „Bukovinská myslivna byla mu druhým domovem. Lesníku zachránil kdysi v jeseni život, když napaden byv smečkou hladových vlkův, útoku jejich již podléhal. Lesník nemohl zapomenouti, že Grzela s pouhou valaškou v ruce pobil a zahnal tucet zuřivých šelem. Mladý zbojník pak pro jeden úsměv krásné lesníkovy dcery byl by vešel v boj s celým světem. Zamiloval se horoucně a podobalo se, že také Agneska mu přeje. Vydával se za statkáře ze Spiše a chtěl jím též býti. Zbojnictví počalo se mu hnusiti. Svěřil se láskou svou lesníkovi, a ten svolil, ač-li se Grzela vykáže zabezpečenou budoucností.

Zamilovaný hoch chvátal na Upłaz, by vše oznámil otci. V sladkém opojení nedbal obvyklé opatrnosti. Byl již večer, kdy přišel k jeskyni. Stráže tu nebylo. Zticha dolezl až k otvoru a poslouchal. Uvnitř byl jenom vůdce a onen bývalý čeledín zakopanský. Právě vrátili se ze zboje. Někde u Prešova zaskočeni byli zrádně vojáky a zachránili se sami; druzi jejich buď byli pobiti anebo zajati. Tolik Grzela vyrozuměl z jejich hovoru. Pak pravil vůdce ke druhovi: ,Dej mi sem fazolky! Mám divnou předtuchu.‘ — Starý Grzela byl znamenitým věštcem. I rozhodil fazulky. Po prvém vrhu se zasmušil; po druhém zvolal: ,Zle!‘ Po třetím vzchopil se a pravil: ,Tu stojí, že jeden z nás této noci zahyne. Co to jest?‘ Druh ani nemukal. Grzela vrátil se k fazolkám, aby o věštbě lépe se přesvědčil. V tom zrádce vytrhl z pasu bambitku a zastřelil ho.“

Byl to klam? Hlas lovcův se zachvíval pohnutím a po osmahlé tváři kanula slza.

„Mladý Grzela bolestí zkameněl. Viděl vraha, kterak se hrabe v pokladech, patřil na to, kterak nejvzácnější věci vybírá, a nepohnul sebou. Ale když bídák vycházel z jeskyně, chopil ho železnýma pažema, zanesl do lesa a tam strašně jeden úd jeho po druhém zpřerážel. Les otřásal se řvaním zrádcovým.

Pak dlouho, dlouho plakal u hrobu otcova, kterýž upravil mu v jeskyni. Druhého dne vzal z pokladů tolik, kolik unésti mohl, ostatek uložil na tajné místo a zaměřil do Spiše. Když šel mimo místo, kde včera byl zrádce a vraha potrestal, nenalezl ho zde. Pojalo ho hrozné tušení, že bývalého zbojníka někdo odnesl. Skutečně, Grzela byl prozrazen. Lesnický příručí bukovinský včera ho následoval až k Upłazu a od umírajícího vraha dověděl se všeho. Mládenec miloval také Agnesku. Na mladého Grzelu, když se vrátil z Uher do Bukoviny, čekali již v myslivně hajduci. Zabil jich několik a uprchl do hor, kde marně naň pořádán byl skutečný lov…“

„A mládenec?“

„S tím se Grzela vyrovnal!“ pravil děsným hlasem lovec. „Po čase setkal se Grzela s manželem Agnesčiným v lese. Snad se mu chvěla ruka, když na Grzelu mířil. Chybil. I vytasil na zbojníka tesák. Grzela proti němu nožem. Lesník byl ve výhodě, měl zbraň delší. Zápasili dlouho, lesník zoufale, zbojník zuřivě. Oba krváceli ze hlubokých ran. Mládence našli za několik dní v kaluži seschlé krve. Na prsou plno rozšklebených ran, v srdci Grzelův nůž…“

Lovec ustal ve vypravování. S podivem zíral jsem naň. Paže jeho divoce mávaly ve vzduchu, a strašné svaly jejich křečovitě se svíraly a sebou škubaly. Hlas jeho proměnil se ve hluboké řvaní poraněného medvěda, a z oka lítaly blesky nehasnoucí nenávisti.

Přítel se probudil a rozespalýma očima vyjeveně se rozhlížel. Lovec se prudce vzchopil a zmizel ve tmě. Když se vrátil, byl klidný. Nesl ohromnou náruč kleče. Částí vystlal kolibu, zbytek složil u ohně ku přikládání. Já mezi tím připravil čaj, který byl sice řádně hustý, ale všem nám výborně chutnal. Pili jsme zvolna jeden po druhém, hovoříce o polování na kamzíky.^[38] Dříve lovci rozestavovali se ve přesmycích anebo na úpatí, na úbočí horském, kdežto jeden z nich kráčeje po hřbetě, svaloval dolů kameny. Kameny zřicují se s ohromným hřmotem, jímž kamzíci jsouce vyplašeni, vrhají se lovcům do rány. Nyní chodí se v Uhrách na čekání. Ve Starolesné objevují se nezřídka tlupy, v nichž bývá 10 — 20 kamzíků. Mnohdy se stává, že taková tlupa přidruží se k dobytku a společně s ním se pase.

Po večeři usnul jsem spánkem tvrdým, mdlobě podobným. Když jsem se ráno probudil, svítil měsíc skorem již za hřebeny horské zapadající přímo do naší koliby. Lovec jak obr z pohádky stál před balvanem a pohlížel upřeně v hory. Na modročerné obloze třpytily se matně některé větší hvězdy. Silný, studený vichr prudce hnal tu a onde rozptýlené bělavé oblaky. Stávek balvany polozasypaný (Zawalony) blyštěl se nedaleko nás. Turně osvětlené bledým svitem měsíčným podivně míhaly se ve stínu štítův a oblak, samy stíny svými zahalujíce údolí, kam valila se burácející bystřina roztaveným stříbrem.

Přistoupil jsem k lovci. Byl připraven na cestu.

„Nechtěl jsem vás buditi!“ pravil. „Odtud již nezabloudíte. Nespouštějte se bystřiny.“

Podával mi ruku na rozloučenou.

„Tak se rozejdeme?“ pravil jsem s výčitkou tiskna jeho pravici. „Ani nám nepovíte, kdo jste!“

Usmál se truchlivě.

„Nemám jména. Nazvete mne skrytostrzelcem, pro svět dávno již nežiji. Nuže s Bohem!“

A zmizel…

Usnul jsem po druhé. Když probudil jsem se, byl již jasný den. Vyčasilo se. Prudký vítr rozehnal s hor každý mráček. Přítel byl již vzhůru a pobíhaje před balvanem podivně šermoval pažemi, aby se zahřál. Také mnou zima lomcovala. Proto rychle dál!

Překrásným údolím Starolesenským (slov. V. Kolbovým), v němž leskne se neméně než čtrnácte stavův a jehož bujná vegetace podivně kontrastuje s pustou, načernalou žulou vysokých jeho turní, spěli jsme do ladného Smokovce. V chatě Róžině jsme se zastavili. Tu teprve všimli jsme si druh druha důkladněji. Zasmáli jsme se upřímně. Oděv náš byl potrhán a deštěm pokažen, podešvy od obuvi odpadávaly, ruce a obličej jeden šrám. Ohavnosť zpuštění nalézala se v našich tlumocích…

Ve Smokovci jsme se zotavili. Tam jsem příhody naše stručně zaznamenal. Často jsem od těch dob navštívil Tatry, ale s lovcem již nikdy se nesetkal. Nevím, proč tehda nemohl jsem se zhostiti myšlénky, že byl to nešťastný syn divokého Króle Grzely.^[39]