ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Spisy Josefa Čapka

Uspořádal a k vydání připravil Daniel Vojtěch

Kniha vychází s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR, hlavního města Prahy a Královéhradeckého kraje

Ediční poznámka

Svazek Beletrie 1 ve Spisech Josefa Čapka v nakladatelství Triáda přináší v chronologickém pořádku všechny autorovy samostatné prozaické a dramatické práce vzniklé do roku 1930. Nezahrnuje texty, na nichž Josef Čapek spolupracoval se svým bratrem Karlem (byly vydány v souboru Ze společné tvorby jako 2. svazek Spisů Karla Čapka (Československý spisovatel, Praha 1982, ed. Emanuel Macek, doslov Zdeněk Pešat). Výjimku z tohoto pravidla představuje próza Živý plamen, zařazená do společné knihy obou bratří Zářivé hlubiny a jiné prózy (Fr. Borový, Praha 1916), kterou Josef Čapek poprvé publikoval časopisecky pouze pod svým jménem. Básně, jež nabídl v roce 1915 Hanuši Jelínkovi pro Lumír spolu s prózou Podzim 1914, se nedochovaly (srov. Viktor Dyk, St. K. Neumann, bratři Čapkové: Korespondence z let 1905 — 1918, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, ed. Stanislava Jarošová, Milan Blahynka a František Všetička, s. 111; dále citováno jako DNČ).

Rozčlenění autorovy literární tvorby do dvou svazků nadepsaných — z nedostatku přiléhavějšího pojmenování — Beletrie, by nemělo svádět k unáhleným závěrům. S odvoláním na dosavadní interpretace a především na analýzy Jiřího Opelíka (in Josef Čapek, Melantrich, Praha 1980), který složitý dvojdomý celek Čapkova díla vyložil v konvergenci linie „volné“ tvorby a prací v oblasti užité (publicistika, knižní grafika atd.), lze v Čapkově psaní poukázat na tematickou, motivickou i stylovou prostupnost žánrů i druhů a rozrušování jejich hranic, provázanost reflexivních a lyrizačních postupů, jakož i na návratnosti, variace a kontextové proměny některých námětů či dokonce syžetů (biblické a vodní, resp. plavecké motivy — srov. např. jejich transformaci v prózách Vodní krajina, Plynoucí do Acherontu a ve scénáři Moc pověry —, hudební témata, mytologické vzorce). Předěl mezi oběma svazky je spíše řešením technickým, přestože představuje složitý problém. Jeho řešení ovšem není úkolem těchto spisů (tak jako u jiných interpretačních otázek odkazujeme na dnes již početnou sekundární literaturu, kromě shora citované knihy J. Opelíka především na souhrnné výklady v monografii Jaroslava Slavíka a Jiřího Opelíka Josef Čapek /TORST, Praha 1996/ a ve stylistických analýzách Petra Mareše Styl, text, smysl. O slovesném díle Josefa Čapka /Univerzita Karlova, Praha 1989/ a Publicistika Josefa Čapka /Karolinum, Praha 1995/). Na okraj lze pouze poznamenat, že švu, který v nich představuje próza Stín kapradiny, je možno porozumět rovněž jako spojnici autorovy rané a pozdní tvorby, ale i jako manifestaci stylové proměny Čapkovy prózy ve filozofující vyprávění odvíjející se podle principů dialogického putování (Kulhavý poutník) a kontemplativních zastavení vyznačených rozvažujícími maximami (Psáno do mraků).

Rytmus volné tvůrčí slovesnosti Josefa Čapka v druhém a třetím desetiletí 20. století prošel trojí amplitudou: v letech 1913 — 18, 1920 — 23 a na přelomu dvacátých a třicátých let. Prózy, jejichž soubor tvoří knihu Lelio, vznikaly — a částečně byly publikovány — paralelně s texty pro Almanach na rok 1914 a Lumír. Filmová libreta a divadelní hra Země mnoha jmen byly mj. Josefovou odpovědí bratru Karlovi (utopické hry a prózy z první poloviny dvacátých let, scénář pro film Zlatý klíček /1921 — 22/), aktualizovaly však zároveň jejich společnou předválečnou reflexi kinematografické povahy moderního vidění a simultánní tekuté časové zkušenosti. První čtyři texty svazku Pro delfína vznikly vzápětí po završení Čapkovy knižní prvotiny, druhé tři pak po pauze v období 1920 — 23 a je v nich patrné rozpětí autorova soudobého zájmu o mytické vyprávění na straně jedné a názorovou a tvárnou „věcnost“ na straně druhé.

Nové estetické a životní přesvědčení programově vyslovil Josef Čapek v době svého působení v redakci časopisu Spolku výtvarných umělců Mánes v úvaze Tvořivá povaha moderní doby: „Z různých uměleckých fenoménů moderní doby lze dobře vycítit, jak životně je moderní představivost proniknuta schopností citově se dojímati. Rozhodující složkou estetické emoce je (ovšem vedle kvality uměleckého díla) intenzita výrazu, různé vlastnosti smyslné senzace, jež z něho vychází a bezprostředně útočí na naše cítění: jednoduchost výrazu, plnost syntéze, věcnost, dynamičnost, lehkost, rychlost, jasnost, smyslnost, cudnost, zářivé vzrušení z hmotnosti, až bolestné obnažování věcí, ostrost dojmu, výlučnost, výraznost kontrastů a disharmonií“ (Volné směry 17, 1912/13, č. 4 — 5, březen 1913, s. 114 a 121). Samostatná literární tvorba Josefa Čapka ve své emancipaci od ironické vířivé hry forem a prostředků charakteristických pro ranou společnou tvorbu obou bratří (stylizace, tematizovaná distance od vyprávění, ironický komentář, secese ve smyslu stylové syntézy) v desátých a dvacátých letech jako by odpovídala na stylové výboje soudobých avantgardních hnutí. Zároveň se však od nich distancovala a vytvářela vlastní stanovisko vůči moderní situaci, její svébytný výraz. Společnou touhu obou bratří vymanit se z nemoci „formalismu“ raných pokusů měla uskutečnit již pařížská verze Loupežníka (1911, srov. dopisy z 22. 4. a 4. 5. 1911, in Dvojí osud. Dopisy Josefa Čapka, které v letech 1910 — 1918 posílal své budoucí ženě Jarmile Pospíšilové, Odeon, Praha 1980, ed. Jaroslav Dostál, Jiří Opelík a Jaroslav Slavík, s. 53; dále citováno jako DO). Východisko však nakonec znamenalo autorskou rozluku. Zhuštěným vyprávěním v duchu novoklasicistních pravidel v povídce Josefa Čapka Živý plamen, ale i jeho fantazijně lyrizovanými torzovitými útvary a expresivními snovými výjevy proniká ubíhající proměnlivá perspektiva směrů, zrcadlení, kontrastů, diferencí, slovem kubistické vidění rozpadající se jednoty světa. Kromě kubismu Čapkových raných prací, resp. kuboexpresionismu v širokém smyslu (J. Opelík), byly konstatovány prvky expresionismu a „magického realismu“ v Leliovi a nedávno i syntetické rysy Čapkovy estetiky desátých let a „inteligentní oko“ pronikající povrchem věcí v textech pro Almanach na rok 1914 (Dáša Beracková: Zapletení do světa, Pistorius&Olšanská, Příbram 2010). V neposlední řadě lze v beletrii Josefa Čapka z desátých a dvacátých let poukázat na dialog (podle některých rivalitu) s vyprávěcími a dramatickými postupy Karlovými. Tvůrčí dráhy obou bratrů se sice rozdělily, jejich vzájemnost však posléze nejen dospěla k dalším společným — především dramatickým — podnikům (Ze života hmyzu, 1921; Adam Stvořitel, 1927), nýbrž podněcovala i implicitní tvůrčí dialog jejich samostatných prací. Svědčí o něm například kriminální motivy a baladický rámec Stínu kapradiny i několikerý pokus J. Čapka o dramatické podobenství v letech 1921 — 23. Ani nedokončená Gassirova loutna, ani libreta na náměty jiných autorů nedošly konečné jevištní či filmové podoby, Čapkova filmová představa však působila na jeho scénografii k inscenaci utopického „davového“ dramatu Země mnoha jmen, kdy využil diaprojekce a promítaných nápisů k evokaci moderního velkoměsta (srov. i František Černý: Země mnoha jmen, in Josef Čapek. 1887 — 1945. Sborník příspěvků ze sympozia konaného 27. a 28. května 1995 v Hronově, Městský úřad v Hronově 1998, s. 33 — 42). Ozvuky Gassirova příběhu nalezneme — kromě Umění přírodních národů — ve Stínu kapradiny ve zjevení lesního starce.

Hledání jazykové souvztažnosti reflexe (rozvažování) a lyrického metaforického výrazu, náznaky dramatického cítění děje spjaté s expresivní snovou vizualitou, hledání jazykové míry rozporů moderního světa ovládaného hesly, frází a hédonismem obrazu vydělilo pokusy Josefa Čapka z tradic soudobé vyprávěcí prózy. Sám záhy konstatoval těžkopádnost svého psaní ve vztahu k realizaci myšlenky, když při plánu povídky Zářivé hlubiny Jarmile Pospíšilové napsal: „[…] chtěl bych, abychom [s bratrem Karlem, D. V.] nalezli dost schopností v sobě napsat novelu, která mi napadla, když jsem četl o záhubě lodi Titanic; nebojte se, nebude mít příchuť senzačnosti, ale bude se snad zdát podivná; chtěl bych, aby už byla napsaná, protože na to moc myslím a bylo by mi milé, aby se to myšlení realizovalo. Sám to psáti nemohu, protože píšu příliš tvrdě a těžce“ (dopis z 21. 4. 1912, DO, s. 71 — 72). Jeho slovesná tvorba, zatížená pracným hledačstvím, byla některými současníky nejprve posouzena jako „šílená“ (srov. dopis K. Čapka S. K. Neumannovi 5. 12. 1917, in DNČ, s. 192). Představuje nejen jeden ze způsobů avantgardní redukce vědomí tzv. jazykové krize v simultánní všeobsažný obraz, ale i emancipaci od této redukce a syntetický obrat k řečové tkáni transcendující myšlenky. Samostatnou spisovatelskou dráhu Josefa Čapka provázel ve dvacátých letech stále uznalejší kritický ohlas, který vrcholil po vydání Stínu kapradiny (za knihu autor obdržel roku 1931 státní cenu). Některé jeho práce se rovněž záhy dočkaly vydání v cizích jazycích v knižní (německý překlad Syna zla a Stínu kapradiny, anglické vydání Země mnoha jmen) či alespoň v časopisecké podobě.

Texty, které byly tištěny za autorova života, jsou v naší edici publikovány podle vydání poslední ruky s přihlédnutím k časopiseckému otisku (Stín kapradiny) a rukopisu (Země mnoha jmen). Texty za autorova života nepublikované vydáváme podle rukopisu (Gassirova loutna, Moc pověry) a přihlížíme k jejich pozdějším edicím. V případě filmového libreta Lakomec je výchozím textem jeho druhé vydání.

Znění textů je přizpůsobeno současné pravopisné normě včetně předpon s-, z-, se-, ze- a předložek s, z, se, ze (kromě významů seshora dolů a s povrchu pryč) a spřežek (kolísání nesjednocujeme, umožňuje-li to současná norma, ponecháváme rozdělené tvary jako ku podivu, ku příkladu, tak zvaný, po druhé aj.) Upravujeme psaní slov cizího původu v běžném užití (ponecháváme tvar cella). Vlastní jména jsou opravena dle současného úzu, výjimečně Čapkovo psaní neupravujeme, je-li třeba, komentujeme je ve vysvětlivkách (např. Fantômas, Sam-Mac-Vea, Tirual). Lexikální odchylky a autorovu stylistickou osobitost respektujeme, opraveny byly pouze zjevné tiskové a písařské chyby. Ponecháváme kvantitu samohlásek ve výskytu jako létadlo, dešť, krčmař, usýchat, rekvirovala, škrabat, spat včetně kolísajících tvarů, rovněž tvary baťoch, bezstarostlá lenost, lodivoda (nom. sg. mask.), beznaděje (nom. sg. fem.), přída (přída lodi) a slovesné tvary 3. osoby typu vrhnul, vytrhnul, uprchnul, přimknuli. Autorovo psaní citoslovcí a citoslovečných útvarů ponecháváme a nesjednocujeme. Zachovány jsou infinitivy se zakončením -ti. Autorova interpunkce a členění vět jsou zpravidla zachovány (včetně kumulace interpunkčních znamének, užívání středníků a dvojteček s následným nejednotným užitím velkého či malého písmena) a jsou upraveny, jen pokud to význam vyžadoval (zejména rozlišení přívlastků volných a těsných, oddělení vložených vět a rozvitých přechodníkových vazeb). Ponecháváme i vybočení z větné vazby tam, kde nebrání pochopení významu. Dramatické texty neupravujeme v rámci svazku do jednotné formální podoby, respektujeme předlohu a upravujeme pouze v rámci jednoho textu některé dílčí nedůslednosti: Ve filmovém libretu Moc pověry sjednocujeme grafiku zvýraznění ve prospěch kurzivy, v případě zápisu jmen jednajících postav ve prospěch tučného písma; neopravujeme nesprávný počet částí v podtitulu („Drama o VI dílech“ místo o IV dílech). V dramatickém torzu Gassirova loutna upravujeme (sjednocujeme) psaní Gassire — Gassire na Gassire, dále psaní dvojteček v promluvách jednotlivých postav a grafický zápis scénických poznámek a označení dějství. V dramatu Země mnoha jmen nedoplňujeme do obsazení jednajících postav chybějící jména ani neupravujeme jejich pořadí podle toho, jak vystupují, a nesjednocujeme nedůslednosti (proměna — přeměna, slepý voják — slepec — invalida). Nedoplňujeme chybějící uvozovky v označení přímých řečí v promluvách postav. Čapkovo nejednotné psaní velkých písmen v alegorických označeních nového světa (typu Země Mnoha Jmen, Země Nového Štěstí, Země Stínů) upravujeme pouze v případech Nová země, Nová pevnina, Starý svět, Stará země, ostatní ponecháváme (včetně kolísání).

Krom dalšího upozorňujeme v poznámkách u jednotlivých textů výběrově na ohlas jejich prvního vydání za autorova života: J. Čapek po určitou dobu sám recenze svých knih evidoval, o čemž svědčí složka v jeho pozůstalosti v majetku dědiců. Jde o hnědé desky s přeškrtnutou hlavičkou K. k. Schule für Weberei in Hohenelbe, Appretur der Gewebe, nadepsané „Peča“. Obsahují výstřižky, jež utřídil dr. Jaroslav Dostál, a vložený list s rukopisnou poznámkou J. Čapka: „Referáty z posledních let jsem už neschovával a vůbec jinak plno schází.“ Vzhledem k tomu, že referáty o prvních vydáních, resp. inscenacích děl J. Čapka předznamenaly mnohá témata jejich dalších výkladů, uvádíme z těchto posudků alespoň některé pasáže.

Není-li uvedeno jinak, texty byly uveřejněny s podpisem J. Čapek nebo Josef Čapek.

Stín kapradiny. Povídka

Baladická próza Stín kapradiny vycházela na pokračování v Lidových novinách od 17. 6. do 6. 8. 1930 ve 43 částech (roč. 38, č. 302 — 392, od úterý do neděle v ranním vydání na s. 5, resp. na s. 7). Rukopis se nedochoval. Knižně vyšla poprvé na podzim 1930 v nakladatelství Aventinum v Praze jako 27. svazek Spisů bratří Čapků a ještě téhož roku vyšla v tomto nakladatelství podruhé ze stejné sazby. Roku 1936 vyšel německý překlad knihy (Schatten der Farne, Mars, Praha, přel. Julius Maděr). Třetí vydání prózy vydalo nakladatelství Fr. Borový v Praze roku 1940 opět jako sv. 27 Spisů bratří Čapků (autor již neměl možnost text tohoto vydání ovlivnit), 4. vydání vyšlo tamtéž roku 1946 (opět 27. sv. Spisů bratří Čapků), 5. vydání v nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1954 (předmluva Vítězslav Nezval, edice Žatva, sv. 142), 6. vydání ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze roku 1957 (ed. a úvod Jiří Opelík, edice Světová četba, sv. 139), 7. vydání v Československém spisovateli roku 1964 (předmluva Vítězslav Nezval, edice Dílo bratří Čapků), 8. vydání roku 1975 tamtéž v knižnici Slunovrat (Malá řada, sv. 22, ed. Miloslav Halík, medailon o autorovi Milan Pávek), 9. vydání roku 1987 tamtéž (opět knižnice Slunovrat, Malá řada, sv. 22), 10. vydání v nakladatelství Knižní klub roku 1998 v knižnici Knihovna XX. století, sv. 3 (v redakční úpravě 9. vydání, doslov Jiří Janáček), 11. vydání vyšlo v edici Jany Papcunové s komentářem Petra Mareše ve svazku Lelio. Pro delfína. Stín kapradiny. Kulhavý poutník v Nakladatelství Lidové noviny v Praze roku 2005 (edice Česká knižnice). Naše vydání je tedy dvanácté a výchozím textem je text 1., resp. 2. knižního vydání s přihlédnutím k časopiseckému otisku.

V březnu 1977 vydal v Prostějově k 90. výročí autorova narození Josef Glivický tisk Tři dokumenty ke Stínu kapradiny. Na s. 5 — 7 zde byl otištěn text Josefa Čapka, který měl pravděpodobně posloužit jako úvod k této próze, nebyl však použit a autor jej věnoval svému švagrovi Josefu Palivcovi (exemplář je v majetku jeho dědiců). Ten text vlepil do ručního exempláře prvního vydání Stínu kapradiny spolu s pozitivním čtenářským ohlasem na četbu knihy v dopise Josefa Floriana Josefu Čapkovi z 2. října 1930 (nešlo však o první reakci na knihu, jak se domníval J. Glivický v doslovu ke své edici; srov. dále). Třetím dokumentem v tomto soukromém tisku byl dopis J. Čapka J. Florianovi z 23. října 1930 s poděkováním za vstřícná Florianova slova a líčením redakčních záležitostí časopisu Světozor (J. Čapek působil v jeho redakci v letech 1930 — 31). J. Glivický uveřejnil text Čapkovy „předmluvy“ ještě jednou: Předmluva ke Stínu kapradiny, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze, 1985, č. 1 — 2, s. 30 — 31 (na několika místech se tento přetisk liší od znění textu v první edici, který byl věrný rukopisu — byla zde vynechána některá slova, byla sjednocena interpunkce). Zde také popsal, jak mu J. Palivec ukázal zmíněný exemplář knihy na ručním papíře s vlepeným rukopisem předmluvy. Dopisy převzali Josef Glivický a Jiří Opelík do edice Vzájemná korespondence Josefa Čapka a Josefa Floriana z let 1918 — 1938, Literární archiv 23, 1986/87 (1989), s. 203 — 247 (dále citováno jako JČJF). V přetisku komentáře J. Čapka ke Stínu kapradiny se vracíme k rukopisu, resp. k jeho prvnímu vydání v publikaci Tři dokumenty ke Stínu kapradiny:

„Čtenáři, můžeš ty si představiti, do jakého osamocení se to autor dostal, když se chtěl se svým příběhem obrátit k množství? — Odloučiv se ode všeho, schoulil se do svého nitra, odmítaje každou jinou myšlenku. Zde setrvával v ústraní, na místě matečném, kde nad ním, svinutým do přemítavé polohy zárodku, přecházely mnohé temnoty i nějaký jas. Odtud pak v svůj čas vyráží s dychtivou prudkostí, protože chce všechno kolem sebe naplnit hlasným hlaholem svých představ. Takto se řítí vprostřed vás, neboť chce býti viděn a slyšen. Žene se k vám, klopýtaje a přidávaje do kroku, smýká sebou vpřed a — jak se splašil — vráží do vás bez dobré omluvy. A teď hleďme ho, jak tu trčí opět sám, udýchaný a trochu vyjevený! Ve svém bažení po ohlase se zaběhl příliš daleko, dále, než kam měl namířeno, až tam někam, kde už nikoho není, daleko od místa, kde jste vy. Ach, podívejme, kam až se to propadl! V téhle nicotě zbytečno mu kolem sebe se rozhlížeti. — Polekal se a již se zkrotlý honem navrací zpátky, aby se raději zase ukryl v množství jako jeden z ostatních. Zjevně však na sebe upozornil svým bezohledným během a pokřikem a nemilou chvíli to pak trvá, než se mu podaří utajit se tu a splynout jakoby nic, znepokojen přečetnýma očima, které ho pro jeho výtržnictví právem sledovaly s odsudivým podivem a výčitkou.

Zdalipak z těch matečných míst svého nitra si odnesl na svém těle kus oněch vlhkých temnot, jež se tu na něho tlačily, či nějakou světlost jasu, který s nimi na život a na smrt bojoval? Viditelně jsou však jeho boty pokryty prachem, a co vše na sebe nabral při svém běhu: jsou zvlhčeny hvězdným tajemstvím ranní rosy, ruce snad podrápány, jak se prodíral houštím; na šatech, zmačkaných dešti a ležením na zemi, uvázly mezi stopami něčí krve drobty mechu. A ve vlasech se mu zachytil kus suchého listu, snad z osiky či bukový. Tenhleten jistě k vám nedorazil ve voze spacím a jídelním.

Čtenáři, mám na sobě prach a drobty mechu, a ve vlasech se mi zachytil suchý list, snad z osiky nebo bukový. Nemohl bys mně poradit, jak bych začal? Čím začíti, aby příběh, se kterým se obracím k množství, se zdárně rozvinul, aby byl správně uspořádaný, aby tu byly náležité dramatické momenty, gradace a peripetie, aby dospěl k vysvobození a vyvrcholení a k takovému konci, jaký korunuje dílo? Snad bych tedy měl rovnou začíti koncem, i byla by hned řešena celá věc bez mnoha slov, neboť konec je na všem konání to podstatné: koncem se dořešuje každý čin, konec je cílem, vždyť přece vše začaté cílí ke konci. Či ne! však jsme si toho my lidé odjakživa vědomi, že tak přečasto bývá nám cílem jenom počátek. Tak je to, a co přijde dále, aby se z toho pak z dopuštění zákonů příčinnosti i z náhody rozvinulo v konec, to, přisám, nebylo už chtěno a zamýšleno! Tak je to, člověče, a nejinak: co jiného by bylo příčinou tolikerého lidského trápení? Ba že by i každý z nás mohl o tom vydati nějaké své vlastní svědectví. — I nezbývá, než na to jít od začátku.“

*

V dopise, kterým děkoval Josefu Florianovi za vstřícná slova o Stínu kapradiny (srov. dále), charakterizoval J. Čapek svůj záměr následovně: „Psal povídka. To jest: je to poslední akt tragédie.“ Ocenil zjednodušení dějové stavby a konstatoval alegorickou tendenci Čapkovy epičnosti: „[…] dějová evoluce je u Čapka usměrněna jenom na vyústění lidského osudu, jenž je nesmírně bezúčelný a nemyslný.“ Přes všechnu dějovost jde o „líčení statického stavu — nezměnitelně daného a neodvolatelně zralého k jednomu jedinému řešení. Přes epickou snahu o zpodobení člověka je to spíš epická demonstrace rozkladu člověka, propadání všeho jedinečného do hlubin obecného lidství“ (Národní osvobození 7, 1930, č. 260, 21. 9., s. 4). Josef Heyduk shledal podobnost Čapkova tématu s dramatem Císař Josef Eugena O’Neilla, ale zároveň vyslovil výhrady proti některým rysům baladického rámce příběhu: „Tam také prchá císař před hněvem svých utiskovaných domorodců, tam rovněž noc a les rozpoutávají běsy nitra. Avšak, poznal jsem zároveň, jak mnoho ještě zůstalo v Čapkově dramatu nehotového a neukončeného. Zvládl Čapek ten chaos, který se odehrával v nitru lidí, kteří prchají? Toliko z části. Leckde zůstal příliš novinářský, příliš vypočítavý na čtenářovu psychu, leckde mnohomluvný a příliš lidový. Přehlížím-li celý půdorys knihy, vidím, kterak dokonalé partie jsou zvláště tam, kde Čapek rozvinul svou pochmurnou zoufalou filozofii o nesmyslnosti světa […], ale planý tam, kde zasazuje do své balady různé tajemné síly, označené velkým písmenem, které mají jaksi doplňovati baladickou dekoraci dvou vrahů, kteří jí věru nepotřebují. Čapek vkládá do svých osob, jimž rozumí vždy, jde-li o pohodlí a životní spokojenost, představy příliš fantaskní a strašidelné, které mají leckdy maskovati přízraky a běsy nitra, které sice vrahové viděli, ale ne vždy jejich autor“ (Venkov 25, 1930, č. 239, 10. 10., s. 9). Arne Novák psal o próze jako o kriminální baladě. Svůj referát uvedl poukazem na Čapkovy figurální obrazy „[…] chlapů nemytých, nečesaných, nemodlených, kteří s urážlivou vyzývavostí záškodnicky pobuřují, ba zločinecky rozrušují ,slušnou‘ společnost a s drzou okázalostí, jež jim však nejde od srdce, se řadí mezi ,bývalé‘ lidi“. Za úspěch považoval „epický spád fabule“: „[…] neumíval vyvoditi pohybový prvek příběhů z vnitřního rytmu povah namnoze ubohých a rozplizlých; pro stálou problematiku rozkolísaných postav a dvojsmyslných situací nedovedl se Josef Čapek dostati ve svých prózách pravidelně z místa. Nyní v něm vypravovatel uzrál a zhutněl […]“ Čapek podle Nováka dosáhl nového „stupně psychologického zpředmětnění a odosobnění“ i „dramatického sepětí scén“ i díky krajinně lyrickému pozadí děje (Lidové noviny 38, 1930, č. 516, 12. 10., s. 9, podepsáno A. N.). Jindřich Vodák věnoval svůj referát především fabuli povídky a tématu, u něhož rovněž poukázal na podobnost se zmíněným dramatem Eugena O’Neilla. „Znamením doby je v Čapkově povídce to, že za celých deset dní nesmějí vrahové pocítit jediné pořádné výčitky svědomí nad ohavností, které spáchali“ (České slovo 22, 1930, č. 252, 24. 10., s. 10, podepsáno jv.). Pavel Eisner se věnoval především vlastnostem Čapkova slovesného výrazu: „Die zum ausersten gediehene Plastik des Wortes duldet nichts Beiläufiges und Verschwommenes, das reich und willig quellende Wort schmiegt sich dicht dem Körperlichen der Handlung an, imerzu der gedrängesten Fülle zustrebend“ (Prager Presse 10, 1930, Morgen Ausgabe, č. 311, 13. 11., s. 8, podepsáno P. E.; „Výsostně rozvinutá plastičnost slova nestrpí nic nahodilého, nic mlhavého. Bohaté a uvolněně proudící slovo je těsně spjato s tělesností jednání a spěje k stále naléhavější plnosti.“). A. M. Píša uvítal Stín kapradiny slovy, že „jest obdivuhodné, s jak jadrnou názorností a spolu rafinovaným postřehem postihuje Čapek […] syrově pudové stavy a reakce svých hrdinů“. Podařilo se mu „[…] sugestivně evokovati osudnosti zločinu, jenž vzápětí rodí ze sebe další […]. Vlastní půvab této Čapkovy povídky jest však hledati v tom, jak tragická realita lidského osudu se v ní rozvíjí v čistý děj básnické fantazie. Vznikl tak lehce komponovaný příběh, v němž baladický šerosvit se střídá s místy smavého humoru, sytá a rušná fabulace s obrazy tajuplného lesního bytí“ (Právo lidu 39, 1930, č. 275, 23. 11., s. 7, podepsáno AMP.). Karel Sezima konstatoval, že námět, který autor „jako by […] vylovil spíše z třetí nějaké kapsy mladšího bratra“, vedl k „nijak zvlášť spletité, ale působivě napínavé a zadrhované niti výpravné“, přičemž „se ani výpravná jeho metoda při vší vítané epické vervě a dramatické spádnosti nezpronevěřuje někdejší lyrické intonaci přednesu Čapkova“. Autor tu šel proti vlastní minulosti a překonal svůj formový nihilismus (Lumír 57, 1930/31, č. 4, s. 193 — 194). Miroslav Rutte tematizoval proměnu lyrismu J. Čapka a porovnal Stín kapradiny s prózami Lelia a souboru Pro delfína (srov. jeho referáty výše), v nichž „nešlo zpravidla o děj, nýbrž jen o skupiny obrazů a představ“ odpovídajících pocitu lítosti. Ta „[…] je především typická pro lyrismus Josefa Čapka. Je to mučivá lítost nad světem, jež si v jakési zuřivé pokoře naplňuje ústa prachem a popelem, aby dovedla vyzpívati smutek všech věcí […]“. Autorova nová epičnost působila podle Rutteho zpočátku jako ozvuk soudobé situace prózy: „[…] skutečnost není tu nic než skutečnost, a autor zachycuje ji výrazovou metodou, jak ji vytvořil soudobý realismus: reportážní, epicky suchý sloh, promíšený tu a tam preciózním vykroužením detailu nebo těžkopádným, úmyslně násilnickým příměrem, jak je známe z próz Vančurových. Jest to jakási duchová vzteklost, trhající tkaniva molekul, barokní naturalismus, jenž dychtí současně zachytit nahou brutalitu hmoty i naplniti ji biblickým patosem a jenž používá se zálibou poetistické asociace k zpracování naturalistických prvků.“ Postupem prózy však, podle kritika, nabyl na významu lesní lyrismus „prazkušenosti člověka“ s panteistickými rysy a vytvořil druhé, mytologické pásmo děje, u něhož referát konstatoval ozvuk shakespearovských motivů z dramatu Bouře (Rozpravy Aventina 6, 1930/31, č. 9, s. 100).

Oproti výchozímu textu byly provedeny tyto úpravy:

235, 24: tamhle někdo jde m. tahle někdo jde

247, 20: libě jest člověku šetřiti svých nohou, netrmáceti jich zbůhdarma na pěší cestě životem m. netrmáceli ji zbůhdarma (podle 5. a následujících vydání)

248, 32: nemám tý Prahy pořád ještě dost m. nemám ty Prahy (podle 4. a následujících vydání)

266, 16: Třeba to mohlo být lepší. m. Třeba to mohlo lepší. (podle 1. otisku v Lidových novinách 38, 1930, č. 346, 12. 7., s. 5.; úpravu přijalo již 4. a další vydání)

271, 8: Nacopak ale je tam takových světů a rozloh potřeba? m. Naopak ale je tam (podle 1. otisku v Lidových novinách 38, 1930, č. 351, 15. 7., s. 5.; úpravu provedla již editorka 11. vydání ve variantě Na copak)

277, 24: i zuby napřed pěkně bílé, rovné a pravidelné, v sympatickém úsměvu, byť i po přestálých nemocech nezůstaly snad všude bezvadně uchovány m. bezvadně uschovány (podle 1. otisku v Lidových novinách 38, 1930, č. 357, 18. 7., s. 5; přebírají edice od 5. vydání)

280, 13: jak hbité běžkyně zacloňují si oči, a jejich rudá ústa jsou otevřena vážnou bdělostí m. jsou otevřeny (podle 1. otisku v Lidových novinách 38, 1930, č. 361, 20. 7., s. 5.; úpravu obsahuje již 5. vydání, odkud ji převzaly i následující edice)

285, 6: Liriodiorimereo m. iriodiorimereo (podle 1. otisku v Lidových novinách 38, 1930, č. 366, 23. 7., s. 5; úpravu provedl již editor 6. vydání a převzaly ji i edice následující)

286, 13: zvěř, která je strach sám m. která je strach sama

Naopak jsme nepřevzali úpravy vyplývající z následujícího různočtení:

237, 23: 5. (a následující) vydání: V chlapech to šije zbůjností! m. V chlapech to žije zbůjností!

242, 33: 1. otisk v Lidových novinách 38, 1930, č. 322, 28. 6., s. 5: Tady tomu ty nijak nerozumíš, m. Tady ty nijak nerozumíš. (Převzalo i 6. vydání a jím se řídili i další editoři.)

253, 31: 1. otisk v Lidových novinách 38, 1930, č. 333, 4. 7., s. 5: Nechť jich už nikdy nevidíme! A teď, dobrý Václave, pojď si sednout k nám do hospody. m. Nechť jich už nikdy nevidíme: A teď, dobrý Václave, pojď si sednout k nám do hospody. (Přebírá 11. vydání).

263, 27: 6. vydání: Namouduši, vždyť je to jako šeredné volání nějaké divé zvěře, hodné štvanice a úlovku, co tu ten blázen Vašek ze sebe vydává m. nějaké divné zvěře (Úpravu 6. vydání převzaly i další edice.)

304, 4: 11. vydání: Teď ovšem už se smrákalo m. Teď ovšem už smrákalo.

Použité zkratky:

DNČ = Viktor Dyk, St. K. Neumann, bratři Čapkové: Korespondence z let 1905 — 1918 (Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, ed. Stanislava Jarošová, Milan Blahynka a František Všetička)

DO = Dvojí osud. Dopisy Josefa Čapka, které v letech 1910 — 1918 posílal své budoucí žene Jarmile Pospíšilové (Odeon, Praha 1980, ed. Jaroslav Dostál, Jiří Opelík a Jaroslav Slavík)

FL = Karel a Josef Čapkové: Filmová libreta (Odeon, Praha 1989, ed. Jiří Opelík, doprovodné texty Pavel Taussig a Jiří Opelík)

GL = Jiří Opelík: Josef Čapek, Gassirova loutna, Sborník Národního muzea, řada A — Historie, sv. XLI, č. 1, 1987, s. 51 — 71

JČBR = Nepřicházejí vhod. Josef Čapek — Bohuslav Reynek. Dopisy, básně, překlady, prózy (Blok, Brno 1969, ed. Josef Glivický a Ludvík Kundera)

JČJF = Josef Glivický, Jiří Opelík: Vzájemná korespondence Josefa Čapka a Josefa Floriana z let 1918 — 1938, Literární archiv 23, 1986/87 (1989), s. 203 — 247