ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Seznámil jsem se se Štefánikem v září 1916 v Kijevě, kam jsem byl jako důvěrník Čechů-důstojníků druhé divise jihoslovanského dobrovolnického sboru vyslán z Oděssy s bratrem drem B. Boučkem, abychom informovali poslance Düricha jako člena Národní rady československé o účasti Čechů a Slováků v jihoslovanském dobrovolnickém sboru, neboť byly obavy, že tato účast naše nebude uvedena na kontu našeho zahraničního odboje.

Nemám zápisků z prvních týdnů svých styků se Štefánikem, neboť jsem nechal svoje deníky od srpna 1914 do konce září 1916 v Rusku, když jsem odjížděl na jaře roku 1917 se Štefánikem a zástupcem Slovenské ligy G. Košíkem z Petrohradu do Anglie, odkud jsem byl poslán do Spojených států.

Uvedu tudíž z těchto prvních styků jen to, nač se pamatuji. Další poznámky budou citovány přímo z mých deníků. Zapisoval jsem vše skoro vždy bezprostředně a zvláště výroky Štefánikovy jsou zapsány skoro doslova. Kde bude zmínka o mně, prosím, aby nebyla vykládána jako neskromnost. Uveřejňuji ji ne proto, že se týká mne, ale že je to výrok Štefánikův, který zajisté netřeba zatajovati proto, že se týká mne. Jde mi o to, aby tyto moje zápisky přispěly k nakreslení živé lidské podoby toho, jenž tolik vykonal pro osvobození národa a důstojné uvedení jeho do společnosti ostatních národů.

Jako tisíce našich lidí neznal jsem ani já Štefánika a slyšel jsem jeho jméno po prvé z úst Dürichových a Štaflových^[1] v Kijevě. Štafl mi řekl, abych se Štefánika varoval: „Je to člověk, který se ti do očí bude stavěti jako nejlepší přítel a při tom se bude snažiti bodnouti té od zadu.“

Tento úvod k mému setkání se Štefánikem vzbudil moji opatrnost, jež hraničila se zaujatostí.

Štefánika jsem spatřil poprvé v hotelu Praha v pokoji Dürichově, kde jsem byl přítomen rozmluvě obou, v níž Štefánik ujišťoval Düricha svojí podporou, neboť Dürich byl příchodem Štefánikovým velmi podrážděn.

Pokládaje sám příchod Štefánikův do Ruska při nejmenším za zbytečný, řekl jsem Štefánikovi: „Je to ale vskutku podivné, že ze čtyřčlenné Národní rady hned dva jedou do Ruska a to jeden za druhým, jako by ho šel hlídat.“ Štefánik zbledl a tázal se ostře: „Chcete říci, že jsem přišel jako špion?“ „Skoro tak to vypadá,“ odpověděl jsem v krajním napětí.

Vstali jsme prudce proti sobě. Náhle Štefánikův obličej změkl, rty se usmály. Štefánik pokročil ke mně, vzal mne za ruku a políbil mne: „Nebudeme přece nepřáteli. Oba chceme totéž.“

Potom se usmál na Düricha a řekl: „Nepřišel jsem vám škoditi, ale pomáhati vám.“

Měl opravdu nejlepší vůli upraviti poměry v Rusku tak, aby se Dürichovi co nejlépe pracovalo, neboť věděl velmi dobře, že není možno plýtvati silami, tvoří-li předsednictvo Národní rady pouze čtyři osoby. Ale ovšem, že mu šlo o to, aby všechno, co se bude konati, bylo v souhlase s celkovou programovou linií Národní rady, aby to, co se bude námi konati zvlášť politicky a vojensky v Rusku, zapadalo harmonicky do rámu všeho podnikání na západě — v Paříži, Londýně a Římě.

Poněvadž však lidé seskupení okolo Düricha (Crkal, Štafl, Král, Štěpánek) a konečně ani on sám, nebudili a nemohli buditi nijaké důvěry ani svými schopnostmi, ani povahami, vyvolal Štefánik tak zvaný kijevský zápis, jímž vytčeny byly vůdčí zásady našeho revolučního hnutí za hranicemi (jednota československá, důvěra k Rusku i k ostatním spojencům, nutnost odboje, vůdčí vedení Čsl. nár. rady i v organisaci armády československé, prohlášení Josefa Düricha za representanta Národní rady v Rusku, opírajícího se o skupinu odborných pracovníků, vybraných za jeho souhlasu Čsl. národní radou, závazek organisací československých, že budou loyálně pomáhati Čsl. národní radě, přidělení finanční stránky celé akce zvláštní finanční komisi, podléhající vrchnímu dozoru Čsl. národní rady).

Zápis tento zůstal sice na papíře, nebol Dürich bral se svými zvláštními cestami, ale svědčí o prozíravosti Štefánikově i o jeho smyslu pro přesnou formulaci myšlenek.

Když se Štefánik přes všecko úsilí marně domáhal toho, aby rozhodující ruské kruhy uznaly Čsl. nár. radu za vedoucí orgán československého revolučního hnutí za hranicemi, z čehož by byla nutně vyplynula nezávislost tohoto orgánu na vládě ruské, odešel náhle z Ruska do Rumunska, odkud se vrátil až počátkem ledna 1917.

Za jeho nepřítomnosti v Petrohradě, když již bylo jasno, že bude utvořena Dürichem za součinnosti ruských vládních kruhů (zvl. Priklonského) zvláštní Národní rada československá, která bude státi proti Národní radě pařížské jako protiváha, a když bylo jisto, že tato Národní rada bude financována ruskou vládou, čímž hrozilo celému našemu revolučnímu hnutí nejtěžší kompromitování před Spojenci, byl jsem vyslán na samém počátku roku 1917 skupinou našich lidí soustředěných okolo petrohradského „Čechoslováka“ (Pavlů, Markovič, Hurban, Čermák, Klecanda, Špaček) do Londýna, abych informoval Masaryka o těžké situaci v Rusku a abych ho rozhodně přivezl s sebou.

Avšak vrátil jsem se se vzkazem, že Masaryk přijeti nemůže pro nutné práce. Kdyby se však přece ukázala nutnost jeho přítomnosti v Rusku, ať mu petrohradští telegrafují.

Již, již měl býti telegram odeslán, když se náhle vrátil Štefánik z Rumunska, několik jen hodin po mém příjezdu.

Dozvěděv se, oč jde, postavil se co nejrozhodněji proti odeslání telegramu řka, že autorita Masarykova musí nám býti příliš drahá, než abychom ji snižovali zatahováním Masaryka do bojů tak nepěkných. Až bude vše urovnáno, potom ať přijede „dáti své požehnání“, dodal s úsměvem Štefánik. Masaryk tedy nepřijel.

A zas nastala dlouhá, únavná vyjednávání s kijevskými, petrohradskými, vládou ruskou i zástupci vlád spojeneckých. Byly to dny plné horečného ruchu a neviditelného nebezpečí.

Štefánik musil snésti mnoho nepříjemností i od našich lidí, což ho roztrpčovalo nejvíce.