ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Umělci pomazanému všemi mastmi, milostmi odbornictví, se začasto věc nepovede, a tu to bývá dosti smutné. — Diletantovi, prostému umělci z lidu se něco podaří a jsme překvapeni půvabem a moudrostí dobrého úmyslu a hezké věci.

Nemluvím zde nikde o lidovém umění, jak se mu rozumí v běžném smyslu: umění národní, selské. Myslím tu všude na umění lidové soudobé, na práce řemeslníků a diletantů z lidu; umění spíše městské či lépe — předměstské. Vidím však, že tu všude říkám umění, kde jde o umění vlastně nezamýšlené a bez předpokladů, bez předem stanovených a sledovaných vzorů a měřítek. Je to tvorba, jež vzniká a děje se cestou prostého robení, jednoduché techniky a vskutku skromných představ; přirozenost, nehledanost a srdečnost tvárného postupu jsou tu živou půdou dobrých možností a výsledků. Je to arci chudoba, ale ta není bez ryzosti, a umění rádo vzniká i z chudé půdy, jež není zrovna promrvena velebnými nánosy kulturního hnoje. Nebo, řekněme, nenalézajíc tu dosti tučné půdy, nevyrůstá do pyšných okvětí a vypučí do malého, neoslnivého, ale sličně skromného kvítku tiché vůně. Necítím tu nikde pohnutku pohrdati.

Stalo se mi, že jsem se před obrazy na výstavách nudil; bylo mi před nimi cize a znaveně, jako by se mi tu vyprázdnila hlava i srdce. Stalo se mi však také, že jsem spatřil na nároží plakáty na biograf: vlak letící šílenou rychlostí žlutým prostorem a člověk v smrtelném skoku, a pak v zelených a černých barvách rakev obklopená svícemi a tvářemi nenávisti a bolu, sprosté plakáty, jež mne jaly a na něž jsem se vracel znova pohleděti.

Zřejmě nebyly od umělců grafiků; byly to nade všechnu pochybnost práce dělníků litografů; jejich zvláštní výraznost a kouzlo vězely v prosté, naivně naléhavé představě o vlaku a dramatu, v představe naprosto neotřelé a nenačechrané, která mne přes všechnu neobratnost a dřevěnost podání svěže a teple vracela kamsi do časů dětských.

Neuměl jsem si opatřiti těch plakátů; neměl jsem odvahy strhnouti si je se zdi, jako chlapci si vyříznou obrázky, jež se jim líbí. I mládí je to tam, odplavováno nárazy života. U nás (zdálo se mi často), kde tak rádi a slepě děláme si modly jako rádi a slepě zneuznáváme, bylo by hanbou a nebezpečno přiznati se k zálibě pro tak obskurní artikle, k zájmu, který by mi snadno i mohl dopomoci k cejchu epigona diletantů. Zatím objevil se v Americe umělecký časopis „The Soil“, který vedle obrazů starých mistrů přináší obrazy ze života, krásné fotografie rohovnických zápasů, zvířat i strojů, dětské kresby a práci muže z lidu; zatím v Rusku vláda uchopila do ruky organisaci a povzbuzení lidové tvorby, jež se nepochybně neváže jen na folklor. Vidím, že nebyl to jen můj osobní koníček a perverse, co mne přivedlo k této práci, že sama doba přináší v sobě vlnu nového zájmu o věci dosud opomíjené. Jsou to prosté lásky, chudá, nenápadná kvítka, u nichž lze se zastaviti někdy na cestě do galerií k mistrům.

Odcházeje z výstav, jež mne skličovaly lživostí uměleckého zboží, spoután pesimismem a otráven nalíčenou nudou, rád jsem někdy pohlédl na plakát Singerova šicího stroje, kde strohá hospodyně, bez povzletu, dřevěná a věcná, mne přesvědčovala lidsky konejšivě o jsoucnosti věcí, o skromnosti a o morální jasnosti, jež v tomto světě naprosto nic nepředstírá a nefalšuje. Neříkám, že byl to umělecký požitek; míním jen tolik, že podávala mi pokojně a bez gesta uklidnění a zároveň vzpruhu.

Nalezneme někdy, že mužové z lidu, prostí řemeslníci, hrnčíři a řezbáři mívají šťastnou ruku. Je hliněná kočka, hračka stvořená pro radost a spořivost dětí, těžkopádná jako neumělý dopis plný pravopisných chyb. Ale je udělána ze srdce upřímného; sedí jako stará modla, sevřená v klidném a názorném obrysu, živá, důrazná a sumární v detailech, s fešáckými a mlsnými kočičími kníry, rezavý, povýšený a hloupý bochníček, jak jsme jej viděli za dětských let. Ó ano, tato naivní hrudka sprosté hlíny je daleko od krásné Kodaně, ale je — na to dejte pozor — také daleko od prostřední nebo špatné Kodaně.

Potkal jsem v Břevnově nádobí, na něm několik malých kvítků, jako s počátku světa, něžných a neobratných, jako bývá otcův polibek.

Viděl jsem na Moravě novou krajinami pomalovanou chodbu, malbu hnusnou a čarovnou, jejíž stromy a hory dávají vzpomenouti přímo na čínské malby a na nejkouzelnější malíře rokoka. Viděl jsem i jiné v hospodářských chodbách, podobné starým freskám.

U sklenářů mohou se uprostřed nejohavnějšího zboží nalézti číšky a vázy, na nichž jsou květy, které působí jako nové svěží zjevení. Jsou reklamní kalendáře a nástěnné taštičky z tlačeného papíru, jejichž úžasný nevkus je někdy vyvážen zvláštní výrazností a trefností, jež je nepopsatelná. Se zalíbením jsem se setkával v novinách s inserátem jakési školky, kde občan ovazuje stromek, zahradník nebarokní, nerustikální zahradník, velmi přísný a nenáročný, jehož skutečná „civilní krása“ mne těšila. Jsou háčkování bez předložek, na nich květiny a motýli vlastní invence, něžná vegetace snění, jejíž půvabná a milostná nehledanost je opravdovou potěchou oka a mysli.

Rád jsem se ohlédl po výkladním okně obchodníka s hudebními nástroji, kde do hloubky krámu řadily se nastavěné a zavěšené mosazné trubky, rohy a helikony v třpytnou galerii, jež dýchala klidem a mírem skutečného hudebního zátiší, jak je milovali staří. Neboť jako je umění podívané, jest i krása reálních zátiší, krása tichá a lahodný klad věcí, vyložených pro povšimnutí, výkladec, který ukazuje a mluví, ten jímavý malý výkladec, kde kapusta vedle cikorie a rýžového kartáče jsou zálibně nakladeny k jablkům a hnědě polévanému hrnku do obrazce malého světa, v němž dobře býti. Jako chlapce zastihoval mne zde před těmi malými krámky sladký údiv nad věcmi, a zdá se mi, že Picasso vážně opomenul vedle svých Zátiší skládaných ze dřeva, novin a plechu, sestaviti pěkný výkladec takových plechových, dřevěných a hliněných věcí, aby bylo viděti, jak je miluje.

Myslím, že jsem zaběhl; měl jsem mluviti o umění, třeba z nejmenších, a došel jsem k výčtu věcí. Je to proto, že jde o půvab. Půvab věcí i lidského vztahu k nim, a ten může v neznatelných hranicích dostoupiti až ve velké a ušlechtilé umělecké dílo. Neboť zdá se, že nejsou ostré meze, jež by břitce a tvrdě vymezovaly, kde umění začíná: končí zajisté pravdivostí a krásou, ale také v pravdivosti a kráse začíná; lépe tedy třeba dole ve věcném vezdejším, než v padělaném umění. Daleko blíže je k nejkrásnější antické váze od nejprimitivnější hliněné misky, než od parádní vázy, která stojí na kredenci majitele čtyř činžáků.

Mám od nahluchlého pražského řezbáře řemeslníka nejlevnější dětské hračky, drůbež, a ty ukazují všechen šťastný napodobivý instinkt a všechnu bystrou moudrost muže z lidu, jenž vstupuje do soutěže s umělcem. Prvním požadavkem je řešení, které by nejlépe odpovídalo snadné a rychlé technice výroby na soustruhu; výroba má býti co nejméně složitá a nákladná a při maximu obráběcí ekonomie je třeba docíliti zároveň dosažitelného maxima efektu. Vidíme, že není již možno dospěti k většímu plastickému zjednodušení. Jsou to hotová Kolumbova vajíčka plastické redukce a tvárného vtipu, a přece celek je nadmíru živoucí a přesvědčující, nezdá se chudý a nedává pociťovati omezení a výpustků. Je to jednak proto, že přírodní vzor je tu velmi šťastně zachycen do prosté formy, ale je to také proto, že tato forma má zde veškerou svou samozřejmost a svébytnost, jež by ji činila živou a organickou věcí i kdyby třeba vůbec nebylo přírodního vzoru. Neboť tato kuřata nejsou částí, ale komplexem a synthesou pohybu, z něhož se skládá živá podoba věcí, nejsou stvořena pro pohled s jedné strany, který by v sobě pro paměť shrnoval jeden z význačných momentů přírodního zjevu. Jsou stvořena pro pohled se všech stran, neboť jejich bytnost se podává vědomí jako úhrnný celek. Jsou svým absolutním tvarem, svým vlastním kusem života a organičnosti, není třeba očím a mysli nic na nich přičiňovati.