ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Spáč vzdychne ze sna, zajektá a vymrští se prudce z podušek, rozevíraje uděšené oči do bílého dne; měl tak strašný sen, že zůstane obluzený a tesklivý až do večera. Začasto pak spíše zapomene na některé události života, než na několik snů, jež mu daly projíti mukami nebo také radostmi nevypověditelnými.

Kdysi se mi zdálo: Jitro, krásné jitro letní neděle venku, kdy hned časně se nebe rozpne jako úžasná modrá klenba; to je jasný letní den, jaký se ráno rozevírá za prázdnin chlapci, naplňuje jeho srdce svobodou a plachostí; modrý svatý den, jako kdybys byl v nitru ohromného safírového krystalu. Den jasný, kouzelný, kdy každý atóm vysoce zvučí závratí slunce a krásné pohody, a tu víme, že je vlastně nedělní výlet. Sedíme v žebřiňáku, klusající koně jsou ozdobeni lipovými větvičkami, ve voze je mnoho lidí a všichni se těší z jízdy mezi třpytícími se stromy a lesy. A tu náhle pod silnicí je strmý svah a silnice je vroubena zábradlím z hrubých trámů; dolů i nahoru se rozkládá překrásná krajina. A tu koně se z ničeho uděsili, šílený skok a vůz naráz se zastavil skoro napříč silnice; koně se chvějí a jsou zřejmě poplašeni. Tu vozka se opře do opratí, zvolá varovným hlasem: „Pozor na ruce!“, rázně udeří na koně, tajíme dech, vůz se prudce obrací, skoro kácí, naráží bokem na praskající trámové zábradlí a nyní již se rozjíždí dále, zvolna a bezpečně. Kritický okamžik je zažehnán, vůz se lehce rozjíždí, ale nikdo nemůže promluviti, neboť každý cítí, že se něco stalo, všichni cítíme, že se musilo státi něco strašného. — Naproti sedí sličná dívka, dříve růžová a smavá jako svěží šípkový květ a nyní je bledá jako bílý šípkový květ a skrývá své ruce na klíně a její modré oči jsou rozevřeny nesmírným úděsem a bolestí. Každý ví, že stalo se něco děsného: to němé děvče — ty oči, rozevřené v trýzni — ty ruce ukryté — to vše je teď škrtivou bolestí našeho nitra a pod trýznivou fascinací, jež k ní obrací naše dohadující se pohledy, hyne dívka nejděsnějším, nejplašším zmatkem a zoufalstvím. A hle, tu pohlédneš na zem a všechna srdce sevře děs: ach, již nelze utajiti! Stalo se neštěstí! Pod kletým zábradlím u kraje cesty leží malá ruka v něžné pletené rukavičce, uťatá hladce v zápěstí, a nyní v nevýslovném okamžiku hoře a lítosti každý ví, že je to ruka dívčina, ta uťatá ruka pod kvetoucí čekankou — a děvče nadarmo skrývá v hrůze nebohý pahýl na klíně — a nyní propuká v nářek, jenž rve spáčovo srdce a probouzí ho, chvějícího se a truchlícího, z přetěžkého sna.

Je mi dosti dobře možno vyložiti psychickou mechaniku tohoto snu. Výlet a krajina jsou vzpomínkou z dětských prázdnin. A proto byl den tak modrý, že rovněž za krásného nedělního rána, kdy každý atóm zněl jasnou pohodou, jsem viděl nedávno poletovati množství pěkných motýlů, zaskvívajících se nafialovělou modří nebes, batolců a barvoměnek, jež se zvou Apatura Ilia, Clythia a Iris. To jsou motýli červencového jitra, nebeského lesku, mihotajícího se v letu poněkud šelestícím; věru krásní motýli, kteří — neopovrhujte jimi proto — rádi se pasou u cesty na výkalech; ta jejich modř mi otevřela blankytnou báň snu. A vozka, jenž v zlé chvíli, kdy vůz řítí se na trámové zábradlí, výstražně volá: Pozor na ruce! toť obezřelý kapitán parníčku, narážejícího o vyšehradské přístaviště. A ta nebohá dívčí ruka, urvaná bez krve, to jsou mrzáci, které potkávám, a je to divná skleněná miska, kterou jsem přečasto míval před očima a o níž mi často bylo přemýšleti.

Ty skleněné ruce jsou dívčím darem nevěstě a na nich ve svatebním průvodu družička nesla věnečky navázané na stuze, aby je drželi nad mladými manžely u oltáře.

To bylo v letech osmdesátých a skleněné ruce se staly od té doby téměř už nepozorovanou součástí domácího inventáře. Přiznávám se, že se mi kdysi zdály i velmi nevkusnými; byl jsem tehdy poučen jinak a utvrzoval jsem se v domnění, že utvořiti misku ze semknutých lidských rukou je nápad stylově nesprávný a nevkusný. Ale jakési jejich kouzlo mne nakonec přece jalo, až se mi pak zdály pozoruhodné.

Ve skutečnosti je to docela neluxusní výrobek, poněkud romantického vkusu, lité, matně prosvitající sklo, jen trochu priřezávané. Ba, ty drobné ruce, zřejmě ženské, nezdají se ani míti dosti jemné proporce; připadají poněkud krátké a dole je trochu předčasně zakrývá vinný list s drobným hroznem.

Však to nemá býti ruka faunky vynořující se bujně z úkrytu révového. Ty ruce zdají se příliš duchové, než aby mohly býti gestem radostného rozpoutání. Jsou snad prosebné, vztažené a toužící v odloučenosti, opuštěné, průsvitavé ruce Euridičiny, přivolávající z podsvětí miláčka.

Není jí ve světě živých, jen její ruce se sem vzepjaly, duchové a nyjící dlaně ztracené milenky, vztažené z nezjevna zásvětí, ty průhledné ruce, jež touha naplnila vzdušnou, spirituální krví přízraku:

Avšak jsou to též ruce prosící, volající o spásu a splnění. Ruce bezhříšné kněžky, vztažené za větrem, za deštěm a sluncem o požehnání: přijde dešť osvěžiti krajiny, vítr zanese loď k přístavu a slunce vzejde, aby dalo život a potěšilo sklíčeného; ladné a čisté ruce, jež za nás žádají. Nebo ruce, jež prosí o milosrdenství a almužnu, připomínajíce vám, že i vám mnohé nebylo splněno; nebo ruce ztrápené v sirobě, vítající kýžený příchod, vděčné za dar, jejž po dlouhém čekání konečně je dáno přijmouti.

Nuže, zdávaly se mi někdy tím vším a vyvolávaly ve mně zvláštní účast a lásku.

Kdyby nebylo fantasie či snad smutku toho, jenž je vytvořil — mohlo by býti jejich sklo jen miskou, vyzdobenou ornamentem. Avšak jemu se zdálo lépe vysloviti se mnohoznačně a hádankovitě; přiznávám se, za svou osobu, že dosáhl i více, než snad zamýšlel. Jako by mluvily o ztrátě a přicházení, o prosbě a splnění, a říkají to nehmotně a duchově, jaké se jeví samy ve svém prosvitavém skle, jež je tak často činilo podobnými příznačnému znamení.

Jímala mne jejich životní jinotajnost a jejich půvab, neboť toho si nelze zapříti, že by mohly býti velmi krásné. Jsou jimi začasto, když světélkují téměř ze tmy, nebo když mdle zdají se něžně zmírati a ztráceti se v pološeru, nebo když jsou mokry z řeky světla a nesou jeho kapky, třpyt a odlesky ve svých semknutých prstech.

Mohly by býti lépe vyřezány z křišťálu, vykopány ze zřícenin nějakého chrámu; snad bychom jim potom snáze rozuměli. Takto v kterési zapomenuté továrně kdysi hrubě ulity a přiřezány, mohou se zdáti nestylové, podivínské a sentimentální, a lze jimi pohrdnouti jako kouskem levného symbolismu. Já však jsem se necítil natolik přesycen a blaseován uměním a myšlenkami, abych vůči tomuto obskurnímu dílu pocítil lhostejnost či přísné pohnutky. Naopak, ještě si dodatečně vyčítám, že se mi málo podařilo vyjádřiti divné kouzlo těchto rukou, že se mi nedostatečně podařilo přiblížiti je čtenáři.