Holubice v kleci

Druhdy (před desíti lety) psal jsem povídky tím způsobem, že jednu slátal jsem ze dvou neb tří thémat, jeden sujet svůj, protože byl krátkým, sloučil jsem s druhým, a oba pak přece vydaly slušnou povídku.

Když však člověk stárne, ubývá mu vynalézavosti. Teď mám jen jediné théma a chci ho ku dvěma povídkám užiti.

A s pomocí musy se tak i stane. Ba i bez její pomoci. Neboť i musa je již sestárlou dámou; druhdy ovládala svět, nyní však zbyl jí všeho všudy drobný obchod s ozdobami; jindy inspirovala básníky, dnes, v době dělaných květin, může nejvýše toaletu učiniti ladnější. I domácnosť její bývala druhdy jinou; propustila krásnou svou služku Fantasii, a místo ní přijala špinavého, zamračeného služebného ducha: Pozorování.

Při první povídce mohl jsem ji potřebovati, ale při druhé mi jen překážela. Z toho také mohou ctění čtenáři poznati, že chopil jsem se opravdu zvláštní práce, jež podobati se bude oněm lstivým obrazům, které na mnohých místech v domech maďarských lze spatřiti. Hledí-li se zrovna na ně, představují Garibaldiho, hledí-li se se strany, papeže Pia. Dva obrazy jsou tu v jednom. Oba o sobě jsou vážné, ale dohromady oba působí komicky.

Dle toho mohl bych i já připojiti k titulu „Holubice v kleci“: humoristická povídka — a přece uslyšíte ode mne dva příběhy nejvážnější.