Holubice v kleci

Přeskočme čtyři sta let. Hip-hop, tu bychom byli v Budapešti. Beztoho mezi oběma povídkami je jen malá souvislosť. Ale snad jsme skočili v špatné místo, neboť Budapešť není příliš příhodným místem, aby děly se tu podivné věci, hodné péra spisovatelova. Dějí se v Budapešti i romány, ale ty jsou všem starým ženám v městě známy, ostrá dramata, sebevraždy z lásky v některém zvláštním pokojíku hotelovém, zmizelí jinoši, uprchlé dcery a podobné otřepané šablony.

Budapešť je městem průhledným, není tak velikou, aby z nekonečného temna labyrintu fantasie spisovatelů tyla, ale dosti opět velikou, že gnómové, lesní vily, limfy i nymfy z ní se odstěhovali. I strašidla stěží se tu objevují, protože i o půl noci ve Vácovské třídě se konají procházky, kdežto naopak v Bágyonu nebo Szent-Mihályfalvě směle mohou svoje reje konati a vycházeti ze hřbitovu. Zde i mysticismus je v klatbu dán, protože v noci koňská dráha v Kerepešské ulici již nejezdí a strašidla takový veliký kus cesty za hodinu své svobody uraziti nemohou. A i poesie je tu v koncích: není tu vůně květin, není tu rosy, není tu ptačího zpěvu. Místo rosy je tu prach, místo vůně květin zápach mýdla a petroleje, místo ptačího zpěvu flašinety.

A ty, rozmarný, rozpustilý, dobrosrdečný Kocku, který své osoby a hrdiny v nejrůznějších jídelnách pařížských neustále po skvostných hostinách provázíš, myslíš, že mohl bys přece i zde postavy své popisovati a románové vypravování že by proto přece mohlo plynouti dál?! Vypusť toho s mysli, to je látkou jen pro péro krotkého člověka, protože událosť, která přihodí se v hotelu Szikszayově, vyvolala by u čtenářů jen smích!

Hlouposti! Co u Szikszaye se děje, znají denní hosté lépe než spisovatel, a kdyby se tu stalo něco zvláštnějšího, každý by se toho již dávno od stálých hostí dověděl.

Kde počíti s tkanivem povídky? Můžeš míti v ruce tkací stav, hbitý malý člunek, není tu však vláken, do nichž bys mohl vetkati svou barevnou niť. Kdo věří dramatům „Anglické královny“? Vždyť jsou známa všem, kdo do toho hotelu chodí! Nahoře v prvém patře je široký stůl, u něhož Deák Ferencz sedíval a kde i dnes večeří několik starých poslanců, jimž po Deákovi dostalo se právě jen tohoto stolu. Dole ve velikém sále přízemním bavívá se každého večera cikánskou hudbou část velkoměstských, ne však vynikajících boháčů. Krmí se rostbeufem a uvažují o bursovních nebo politických zprávách večerních listů. Tak vypadá to tu každého dne. Potrvá to tak dlouho, pokud sem budou docházeti.

Neboť jednou se neobjeví. Budapešťské restaurace mají svůj stěhovavý národ. Zde totiž vše se žene za ctí. Bohatí chodí proto k „Anglické královně,“ že i vynikající honorace to činí. Večeřeti v „Anglické královně“ je „chic“.

Ale výtečníci hrají si s boháči na schovávanou. Výtečníci zmizejí odtud, kde na ně přišli, a znova se ukryjí. Bohatí opět je najdou a tak to jde na věky věkův, pokud posléze úplně nezmizejí před zraky občanů v mramorové budově Nemzeti kaszinó (národního kasina). Zde zavrou se za nimi skleněné dvéře — a hra je u konce.

Za boháči táhnou se zámožní, kteří přijdou k „Anglické královně“ teprv tehdy, kdy boháči již vstali od stolů, protože poznali, že v špatných místech šlechtu hledali. Zámožní opět jsou stíháni ctižádostivými chuďasy, kteří rovněž se opozdí, protože oni již jsou opět na cestě za boháči. A věčné to stěhování se trvá, trvá bez ustání dále.

Při tomto opičení se, v šíleném tom lezení mnoho lidí padne. Třeskne pistole nebo zapadnou dvéře vězení. To jsou naše dramata.

Sličné paní milují, líbají, i tu je jaro, léto a zima. Rozpuk poupat a opadání květů, ale jen v smutných podobách. Amor napne luk, ale bez míření, šíp letí, letí rovně ve vzduchu, neopisuje žádných bludných čar. Lidé milují, ale pokud možno bez mnohých okolků. A právě ty okolky jsou medovou látkou, v jejíž šťávu spisovatel péro svoje namáčí.

Společenského života tu není. K maloměstskému žití je město již velkým, k životu světového města není posud velkým.

Jsi, krásné, mladé naše hlavní město, jako dívčí poupě! Neurčitou bytostí! Nejsi již dosti nevinným, abys bylo milým, a nejsi dosud dosti vyvinutým, abys mohlo býti dráždivým. Tu odíváš se v dlouhý šat, tu ve všední krátké suknice.

Proto spisovatelé si tě tuze neváží.

Jediným tvým místem, kde román může poctivě počíti, je „Rémi kiosk“, pod zakrnělými akáty, ve šplýchotu perličky sršícího vodotrysku. Oko na tomto velikém místě může se napásti na kněžnách, hraběnkách i prostých kramářských paních. Je to kus země, vyňaté z ráje a sem vržené. Dobrodruzi, lovci štěstí, zemské veličiny sedí tu v rákosových židlích pestře smíšeni.

Sklepníci pobíhají, lžičky kávové zvoní, písek vesele chřastí a skřípe pod nohami přecházejících. Veselý smích, šum hedvábí…

Byl bych hlupcem, abych tady s vypravováním svým nezačal.

Dva mladí muži sedí vedle sebe. Jsou zaujati důvěrným hovorem.

„Tedy přijímáš?“

„Ovšem že.“

„Zítra tě jí představím.“

„V kolik hodin?“

„V poledne půjdeme ze sněmovny. Přijdeš do Házu?“^[2]

„Což bude hlasování?“

„Myslím, že ano.“

„Je hezká tvoje nevěsta?“

„Ujde to.“

„A je bohata?“

„Oceňuji ji asi na stotisíc zlatých.“

„Hrome!“

„A co je hlavní, je sirotkem; peníze hned dostanu.“

„Toť znamenité! A jak jsi k ní přišel?“

„Prostřednictvím jejího pěstouna. On jí byl pěstounem. Je náhodou též mým právním přítelem a o volbách zaručil se za mne na směnce osmitisícové. Teď počal se obávati a proto sám staral se o to, aby Estera se mně dostala.“

„A kdo je tím počestným právníkem?“

„Starý Daniel Szabó (čti Sabó) náš soudruh, poslanec.“

„Tak? Ten starý lišák! A což dívka, miluje tě?“

„Miluje-li mne?“ — vyskočil tázaný.

„Jak bych to mohl věděti? Mám za to, že mne miluje, právě jako se domnívám, že milují mne moji voličové, kteří mně své hlasy o volbách dali.“

Mladí pánové zaplatili a odcházeli. U sousedního stolu seděl pod skleněnou gloriettou starý pán s mladými dámami, jež zvědavě se ho vyptávaly:

„Kdo byli ti páni?“

„Onen hnědý mladík je Altorjay István, který je zasnouben s Esterou Wilnerovou; ten hezčí, plavovlasý, je Petr Korláthy.“

„Poslanci?“ tázaly se dámy.

„Poslanci a chtitelové,“ odvětil rozmarně starý pán.

Že pak starý pán slova „chtitel“ nevysvětlil (protože pozornost dam byla náhle odvrácena na krajky a klenoty vstupující hraběnky s dcerou), musím sám je čtenářům objasniti.

Chtitel! Nu, proč by nemohl dobrého významu stvořiti kdokoli, tedy i onen starý pán! K tomu má právo každý, kdo svého „kapucína“ srká. V takový okamžik beztoho bývá mysl nejvtipnější. A slovo to není ani neobvyklým. Naopak zní velmi sličně. Může-li býti v naší řeči ctitel, proč by nemohl býti také chtitel („streber“)? Mnohý ctitel přece v této funkci není ani tolik vycvičen, jako novodobý „streber“ v umění chtění.

Chtitel chce, chce vždycky, chce všecko. Chce něco když spí (protože i tu jedno oko má otevřeno), chce něco, když nespí (protože tu zase má jedno oko přimhouřeno), chce, praví-li, že chce, a chce, praví-li, že nechce.

Chtitel je stvořen k tomu, aby chtěl a aby sám byl chtěn. Narodil se již tak k samému chtění. Fylloxeře daří se jen na révě, housence jen na listí stromův, ale chtiteli daří se všade. Fylloxera a housenka jsou solidnější tvorové, protože vědí, co chtějí, vědí, že jedna musí ožírati révu, druhá listí stromův, ale chtitel nikdy neví, co by měl jísti.

Fylloxera i housenka přicházejí na svět s logikou. Nejdříve musí býti listí na stromech, pak teprv objeví se housenka.

Ale zde naopak je obrácen řád: nejdříve stvořen chtitel a pak teprve listí pro něho. A zahloubáme-li se v subtilní nuance bytí, kdyby fylloxera měla ožírati listí na stromech a housenka révu, ani ta ani ona by navzájem neměnily; chtitel však není takovým tvrdohlavcem, chtiteli to je lhostejno, chtitel chce vše, jen po jednom nezatouží: aby stal se tvrdošíjným.

Daří-li se však chtiteli všade, přece má i svůj oblíbený živel: parlament. Chtitel vyvine se tehdy ze své pupy, když stane se poslancem.

Poslanec a chtitel! Jaký to mnohoslibný stav! Dříve byl snad chtitelem proto, že nebyl poslancem, a teď je chtitelem již proto, že je poslancem. Ono chtění je jako prsten: bez začátku a bez konce.

Ó, šťastné housenky, jež rodí se k sežrání listí jen v dobu, kdy listí roste a při prvém pomyšlení octnou se na zemi, jak si přejí… Ubohému chtiteli však listí jen svůdně a dráždivě z dáli kyne…

Ustaňme však! To jest, pojďme raději dále! Vysvětluje „chtitele“, málem jsem zapomněl, že čtenář vlastně chce pokračování povídky.

Nuže, tolik ze vší té řeči je jasno, že Altorjay se žení a že Korláthy převzal na sebe úlohu družby.

Protože pak v nynější době spisovatel musí vše odůvodniti, žení se tedy Altorjay proto, že pěkná ryba chytla se mu na udici, a Korláthy převzal družbovství proto, že právě loni dal si ušiti krásný národní kroj z višňově červené látky, který při takové příležitosti se bude výtečně vyjímati. Jinak byli nerozlučnými přáteli. Přátelství své nevyjadřovali rozvláčnými slovy a činy (jak bylo tomu v první povídce), protože slova odletí a činy se zapomínají, ale scripta manent — proto na mnohých, mnohých místech byla jména jejich vedle sebe na směnkách napsána, tu ono nahoře, tu opět toto.

Opustivše kiosk rozloučili se u Nagy-Kristofa (Naď-Kryštofa), jediné to postavy, již všechny strany politické za velkou uznávají. (Nagy = Veliký.)

„Tedy zítra! Na shledanou!“

Petr posadil se do kočáru a jel do městského háje, Altorjay se obrátil a spěchal do klubu. Ale v klubu bylo nudné odpoledne. Z ministrů tu nikdo nebyl. Někdy to tak bývá. V takový čas je nálada mrzutá, v prostranných sálech panuje temno. Slunce netřpytí, líce nezáří.

„Dnes tu není ministra!“ říkají si mameluci,^[3] mnouce si ruce, zívajíce a po dveřích se ohlížejíce.

I Altorjay hledal ministra, aby mu vyžvanil nejnovější klep, nejnovější bon mot, politický vtip, zvláštní, kousavé „pochoutky“ od zeleného stolu.

„To bude někde hostina,“ hádali členové klubu.

„Dnes již snad ani nepřijdou!“ zaznělo tu a tam trudným, smutným hlasem.

A jarmark se počal rozcházeti. Co je také do trhu bez kupujících?

Ach, jaká je to doba! Jinoch netouží po tom, aby při měsíční záři z večera samoten procházel se na břehu jezera po zaroseném pažitě s plavovlasou dívkou z lázní a měsíc aby snivě na ni zářil šepotavými korunami stromů… Mladík sní o tom, aby jeho excellence vzala ho pod paží a zavedla ho do koutka. „Sedni si ke mně,“ zašeptala by jeho excellence, uvedší srdce jeho v prudký tepot — „rád bych se o tom a onom s tebou dohodl.“ Z koutů, se všech stran závistivě hledí na něho sto očí mameluckých. Ach, jak ty krásně v takový okamžik září!

Altorjay, nenašed tu ani partie (po ministrech následuje v holdu hned karban), sebral svůj klobouk a šel k své nevěstě. Odpoledne přece musí nějak zabiti!

Esztike byla doma. Bylo to pěkné zboží, světle plavá myška, plna veselosti, rozmaru, rozpustilosti. Kdyby byla o něco větší, bylo by dobře; ale i tak je krásnou, skutečný kousek cukroví, který mohl se dobře postaviti na vrchol velikého dortu; co pak jejího tupého nosíčku se týče, byl to nosík zbožňování na celém širém světě nejhodnější.

„Odkud jste to sem s nebe spadl?“

„Z klubu. Snad se hněvá má roztomilá, malá Esztike, že vyrušuji?“

„Naopak, dobře, že jste tady. Chci vyjíti si někam do zelena. Potřebuji rytíře.“

„Jsem vám k službám. Ale s podmínkou.“

„Slyšme, pane.“

„Že společnice vaše s námi nepůjde.“

Eszti strčila si drobný prstíček do úst a s mlaskotem ho dovádivě opět vytáhla.

„Aj, aj! Chtěl byste sám, co?“

Altorjay se smál.

„Nu, jen se posaďte, než nasadím si klobouk, seberu plášť a než madame se přichystá.“

„Ó, to bude celá věčnost!“

„Pět minut jen, uvidíte.“

Řekla-li pět minut, trvalo to ovšem patnáct, než madame a Esztike uchystány vešly do malého salonu.

Bílý malý klobouk slaměný, ovinutý modrým bezem, slušel jí dnes ku podivu.

„A teď — kam půjdeme? Na ostrov?“

„Ale nenuďte mne! Fádní cesta po lodi? Kdo by šel na ostrov!?“

„Či chcete snad do Zugligetu?“^[4]

„Ani mi nenapadá!“ zahučela Esztike.

„Pojďme tedy do městského háje.“

„Ach, jděte! Nic nedovedete si vymysliti. Nemáte pražádných invencí.“

„Ale můj Bože! Vždyť přece nemohu objeviti pro vás zvláštní nějaký les. Nejsme v státech kongských, tam by to bylo ještě možno. Zde však je již všecko objeveno.“

„Ano, ano, i to je odhaleno, že jste ironický, zlý člověk.“

Koncem bylo, že přece odebrali se do městského háje. U rybníka, když na labutě se dívali, přicházel k nim Petr Korláthy.

Podíval se na rozkošnou malou nevěstu a odvážně se k nim blížil. Bylo úplně nemožno, aby nebyl představen.

„Petr Korláthy, poslanec a…“

„A váš družba,“ dodal Korláthy s úsměvem, hluboce se ukloniv. Ester podala mu ruku.

„Právě jsme mluvili o zítřejší návštěvě.“

„Jaká to zvláštnost, že co slibuje zítřek, již dnešek splní.“

Ester vesele dodala:

„Proto však i zítra vás rádi uvidíme.“

„Naším chlebem je poslušnosť,“ odvětil Korláthy s povzdechem. „A je to někdy chléb neslaný, někdy koláč.“

Korláthy byl hezký, suchý, mladý muž, vznešeného zjevu. Měl sympatické, oválné líce, úzký, zakroucený knír a nad to byl pln nápadů, jiskřiček.

„Zůstaň s námi, máš-li čas,“ pravil Altorjay. „V klubu není beztoho nikoho.“

Obešli procházkou rybník. Byl příjemný letní večer. Zvuky hudby mírně snášely se sem s Drótszigetu (Drátěného ostrova). V ně mísil se vzdálený hlomoz a jek z říše Paprika Jancsika,^[5] a na hladině rybníka tiše se projížděly člunky.

Ester pravila, že by se také ráda projela na lodičce.

„K tomu je již pozdě,“ pravila madame…

„Nenajdeme pak kočáru,“ pomáhal společnici Altorjay.

„Jeden povoz tu najdeme přece,“ chlácholil je Petr. „Velký vůz ve hvězdách. Svezeme se po něm. Pista^[6] mluví proto, že neumí veslovati. Vyberte si loďku, slečno, jednou rybník objedeme. Já vám budu vůdcem na vodě.“

Ester vyvolila si nebezpečnou bleskovou lodici s nízkými boky. Petr i Ester se do ní posadili. Petr z počátku neobratně vesloval; člun se rozhoupal.

„Ach, já se bojím!“ zaúpěla Ester.

„Čeho byste se bála?“

„Vždyť možno se tu utopiti!“

„To nikoli. Mne chrání immunita, vás pak chráním já.“

„Nebreptejte, ale raději buďte opatrným. Ó, jak krásný je tu vzduch!“

„Tož jen dále na vodu.“

„Pojeďme dál. Rybník je dosti veliký.“

„Kéž by jen byl větší, dosahoval až k Černému moři!“

„Proč byste si toho přál?“

„Protože bych vás až tam dovezl. Sám bych se nevydal.“

Žvanil a žvanil, až pojednou opilý tovaryš, který se tu rovněž se svou dulcineou projížděl, narazil lodí svou na jejich lodici.

„Ježíš Maria!“ vykřikla Eszti.

Loď v první povídce byla by se překotila. Esre —... chci říci Eszti byla by spadla do vody, Petr by ji bez vědomí byl zachránil, na břehu rybníka byla by rákosím krytá chaloupka se starou babkou, zde byli by si osušili šatstvo, byli by jí rozepjali živůtek (popisem vlnění bílých ňader byl bych mohl popsati celou stránku), slovem, nabyla by pak vědomí s lehounkým povzdechem: „A kde jest on, můj ochránce života?“

Ale zatím se jen lodička naklonila, trochu vody do ní šplýchlo, Eszti se poděsila, v zděšení svém uchopila kolem krku Petra, který rovněž se ulekl a veslo leknutím upustil.

„Vy jste neobratný oslík!“ prohodila Ester hněvivě, když člunek přestal se kolébati. „Hned je zachyťte! Hned, hned, poroučím vám to.“

Petra nemrzela tolik tato slova, jako spíše jejich zvuk, i nepronesl jediného slova ke své omluvě.

„Zkazil jste mi celé šaty,“ bručela Esztike.

Voda, která do člunku se prve nabrala, skutečně zmáčela jí barechovou, tenkou fijalovou suknici, jež přilnula jí ke kolenům, takže bylo viděti rozkošné formy jejích noh.

Madame a Altorjay, kteří viděli jen se břehu, jak Estera rukama uchopila Petra kolem krku, nemohli si představiti, co se stalo.

Altorjay pohlížel na madame, madame pak, kdykoli přišla do rozpaků, počala hovořiti frančtinou.

„Nemohu si představiti, co se to stalo, monsieur Pista. Ale vše mi poněkud objasňuje to, že slečna je dcerou vojenskou. Starý husar kolébal ji v kolíbce. A i pak si s ní hrál a s ní dováděl. Je to starý János (čti Jánoš), který je teď u nás. Nebožtík plukovník ustanovil Jánosovi pensi, aby až do své smrti u jeho dcery setrval. Od onoho starého husara přiučila se mnohému, co není chic. Je to roztomilé dítě, ale má nesmírně mnoho rozmarů. V jejím jednání stále se objevuje starý János. I tohle bude něčím podobným. Ó, kdyby byla v mých rukou od počátku…“

„Toť se ví, ano, ano,“ řekl Altorjay roztržitě. Zatím člunek přistál; malá Esztike promáčená vyhlížela rozkošně, byla dokonalou vodní vilou.

„Pro lásku boží, nastydnete. Již chvěje se zimou. Rychle shawl, madame Lucy. Nekoukejte, ale pomozte. Co se to, u ďasa, dělo, vždyť jste všecka mokrá?“

Esztike pronikavě pohleděla na Korláthyho, ale v hněv její mísilo se již i něco žertování.

„Zde je toho původce!“

„No, no, není zle. Jen kočáru je co nejdříve třeba, takto jíti nemůžete. Petře, prosím tě, buď tak laskav, vyhledej nám nějaký, než dojdeme na silnici.“

Esztike vypravovala o neštěstí, v němž se byli octli, jak lodička div že se nepřekotila a oni neodvratně byli by do vody upadli, ani toho nezatajila, že zavěsila se Korláthymu na krk.

„Ej, to nic není,“ těšil ji pan Pista, „zlo je zahnáno, a teď aspoň máte nějaké ponětí o ztroskotání lodi. Jen toho lituji, že chtěla jste se na onen svět, k andělům dostati na krku Petrově.“

Esztike sama zasmála se tomuto nápadu:

„Vždyť nebylo tak náhle po ruce žádného jiného dopravního prostředku!“

Zatím přijel kočár, ale bez Petra.

„A kam poděl se ten pán, který vás sem poslal?“ tázal se Altorjay.

„Vsedl do jiného vozu a jel do města.“

„Ani se neporoučel! To je divné.“

„Rozhněval se snad,“ mínila Esztike. „Jistě se na mne rozhněval.“

„Co jste mu provedla?“

„Řekla jsem mu ve zlosti, že je neobratným oslíkem.“

„A je notný osel, hněvá-li se proto. Ale přece jen mne to mrzí. Musíme toho mrzouta nějak udobřiti.“

„Ale jak?…“

„To vymyslí si nějak vaše malá hlavička. Ať ho především Dani bácsi^[7] pozve v pozejtří k obědu.“

A tak se také stalo. Dani bácsi (totiž Daniel Szabó, poslanec a přísežný advokát, pěstoun Esteřin) chytil nazejtří Korláthyho na schodišti.

„Slyším, že jsi se rozhněval na mou schovanku. Chce se s tebou smířiti. Uložila mi, abvch tě přivedl k obědu. Nota bene — ona sama vaří.“

„To již okusím, abych poznal, jakou bude hospodyní.“

Náhoda chtěla tomu, že Altorjay nemohl přijíti na oběd. Zdržela ho nejsvětější povinnost. Byli tu jeho voliči.

„Já jsem pro dnešek posluhou, Dani bácsi. Omluv mne, prosím tě, Esteře, že přijíti nemohu.“

A věru tenkráte přišli ti voličové v špatný čas. Eszti se vyznamenala, byl to skvostný oběd: račí polévka s několika v ní plovoucími řízky hub, hovězí maso s omáčkou, pstruh s křenem, pečené sele a nudle s koprem. Takové hostiny užívali druhdy bohové na Olympu. Rozumí se, že byl tu i nektar, dobré jágerské a višontské. Starý Jan pilně naléval.

Po obědě přinesla Esztike skříňku cigaret a nabídnuvši dříve Korláthymu zapálila si rozpustile sama jednu o jeho cigaretu.

„Kuřme tedy dýmku míru.“

Na jazýček dostal se jí pak drobek tabáku; dým vzhůru vystupující lehtal ji v nose, kýchala, prskala, činila nejpodivnější posunky. Byla opradu roztomilou.

„Ale prosím vás, nechte toho!“

„Vykouřím ji již k vůli vám.“

Kulaté, veliké oči strýce Daniele se zmenšovaly, zíval, stěžoval si, že v zasedání sněmu nesmírně ospalým ho učinili řečníci; pak sklesla mu hlava na stůl a Petr osamotněl s Esterou, neboť i bojechtivá madame, zaslechnuvši z věnčí veliký třeskot talířů, vyletěla jako podrážděný drak do kuchyně.

Počaly klepy. O různých malichernostech, jimiž nejvíce se dívčí hlava zabývá: co hraje se v divadle, kdo kolik prohrál v kasinu, kdo platí účty herečky X., nač přemýšlí teď Bismark… chci říci Moraszterli.

Petr stále přitahoval stolici svou blíže k Esteře. Byla to veliká cesta kolem stolu! Není to věc k zahození. Může přivésti k nejpříjemnější cestovní vzpomínce.

Nejdříve uhnětl malý brok z chleba. To bylo první dělo. Amor, antický Amor pracoval druhdy se šípy, moderní Amor však činí pokusy s chlebovými kuličkami.

Esztike přimhouřila krásné své oči, když hodil po ní touto kuličkou a usmála se:

„Vidím již, že se nezlobíte.“

„Na vás jsem se ani nezlobil, věřte mi.“

„Proč jste tedy svěsil nos?“

„Protože hněval jsem se sám na sebe.“

„A proč?“

„Protože pravila jste holou pravdu, že jsem neobratný osel.“

„Ale nebuďte tak ukrutně upřímným!“

„Neboť kdybych byl nebyl neobratným oslem, byl bych vás, když jste se na mne pověsila, políbil.“

„Ale, ale, jak vám taková hloupost může na mysl přijíti?“

„Po celý svůj život budu na toto obmeškání s trpkostí vzpomínati.“

„Ubohý nešťastníku,“ dráždila ho laškovně Estera. „Nemám vám dáti ještě kousek cukru do kávy?“

„Prosím…“

Estera vzala kostku cukru ze stříbrné cukřenky a s jakousi výsměšnou rozpustilostí hodila mu ji do koflíka.

Bylo dílem okamžiku, že Petr, když zalesklo se krásné, oblé její rámě, jež vztáhla mu přes rameno, při čemž oči se mu zaleskly touhou po kýženém tom pěnovém zboží, a vůně jejího těla ho omámila, zakousl se jí do čarovné její ruky.

Chtěl ji políbiti, ale kousl ji jako zvíře. Estera zasyčela. Zuby Petrovy užily rozkoše sladkého masa.

„Co děláte? Šílíte?“

„Ano,“ zatoužil a tvář jeho byla všecka v plameni. „Zbožňuji vás.“

Estera polekána chopila se zvonce na stole a zazvonila.

Strýc Dani vyskočil a protíraje si oči bručel:

„Hlasujme!“

Myslil, že je ve sněmovně a že předseda zvonil.

Starý husar Jan vrazil do pokoje.

„Račte poroučeti?“

Rty dívčiny škubaly sebou v pohnutí, Petr sklopil oči jako hříšník a čekal, že Estera, pobouřena, poručí: „Jene, doveďte tohoto pána se schodů!“

Estera váhala, okamžik se potácela a pak mírně řekla:

„Prosím vás, Jene, seberte ty sirky.“

Ještě štěstí, že sirník svezl se se stolu a rozbil se, když vytrhla mu ruku z úst.

Strýc Dani nebyl proto prohnaným advokátem, aby ihned nezpozoroval podezřelé „okolnosti“, když se probudil a pátravě rozhlédl. Oči Esteřiny jiskří, tvář její je rozpálena jako růže, Petr zmatený, ubrus se stolu napolo stažen, sirník rozbit. Což kdyby byl ještě spatřil vytlačené zuby na ruce, již Estera rychle na zad ukryla!

„Co to? Co to?“ rozohnil se žertovně. „Canis mater! Co to děláte, děti?“

Pak pro sebe si bruče rozvažoval v duchu celou situaci: „Hm, ten Petr, to je veliká kopa!… Okusil krmi hospodyně, chtěl by teď okusiti asi i samou hospodyni!“

V domnění tom utvrdilo ho i to, že Estera utekla z pokoje a ve dveřích zlostně pohlédla ještě na Petra, a když tento při odchodu chtěl se jí poroučeti, oznámila mu madame Luci protivným nosovým hlasem, že slečnu bolí hlava a že vyjíti nemůže.

Bolí ji hlava, hněvá se tedy. Hněvá se, ale neprozradila ho, má tedy ještě naději.

Den po té vyhledal Petr strýce Daniela ve sněmovně, aby ho vybídl:

„Poslyš, strýče! Jednoho obědu jsi již poskytl k vůli Esteře, aby se se mnou smířila. Teď uprav nový oběd k vůli mně, abych já s ní se mohl usmířiti.“

„Hehe!“ usmál se starý lišák. „Proč bych neuchystal, uchystám. Jenom že tam není Budín, synáčku. Ještě vzbudíš ve mně podezření, že jsi nalíčil na tu holubici. Ale klec, v níž dlí, je moje. A holubice je Štěpánova. Hm. Nic není nemožno, hm. Jakou provisi mi dáš, frater, hehehe?“

„Volné podvádění v účtech,“ dobíral si ho Korláthy se smíchem, což však pokládal starý pán za tak výtečný nápad, že se mu až břicho smíchem třáslo.

Provokovaný oběd za nedlouho se konal a Petr počal býti v domě častým hostem. I Altorjayovi to bylo již nápadným.

„Ty, strýče Dani. Počínání tohoto Petra nijak se mi nelíbí. Ještě se naposled zamiluje do mé nevěsty. Vždy se s ním setkám, kdykoli k vám přijdu. Co pak u vás pořád dělá?“

Starý pán rozmarně pokrčil rameny a usmál se:

„Juventus ventus. Smiřují se, synku, smiřují se. Nestarej se o ně. Nikdy jsi neviděl tak pošetilé veliké děti: stále se na sebe zlobí, stále je musím smiřovati.“

*

V Řecku bylo sedm mudrců, a těm připadlo jedno křeslo, aby posadil se na ně nejmoudřejší z nich. Těchto sedm mudrců stále posýlalo křeslo ono od jednoho k druhému. A to byla dosti veliká potíž.

V Uhrách je osm křesel — ale jen jediný mudrc (a někdy ani ten ne). A to je opět potíž. Na křesla musí býti posazeni i nemudrci.

A tito nemudrci nejsou právě tak skromnými, jako byli řečtí mudrcové; z těch nikdo neposýlá křeslo jinému, ale jeden sám by se posadil na všech osm, kdyby to bylo možno.

Byla to právě doba, kdy hledali nové ministry na tato křesla. Kabinet se rekonstruoval. To bylo událostí pro klub. V táboře mameluků horečně kvasilo a bouřilo. Ve vzduchu vířily nejpestřejší kombinace.

Altorjay také něco chtěl. Co? Což on to věděl! Jenom chtěl. Kdož ví, co se stane, co se v takové chvíli může přihoditi. Když hrušové květy opadávají, vítr i na vzdálenější místa může zanésti lísteček květu. Chtitelé jsou na sebe zavěšeni, malí chtitelé k velikým chtitelům, jako nákladní vozy k vozům první třídy. Král vede ševce, švec lišku, liška pstruha…

Povaloval se a lenošil v klubu, ač sňatek již za týden má se konati; k nevěstě sotva že měl pokdy za dne na několik minut zaskočiti. Je to spustlý, politování hodný muž, promarňuje nejkrásnější poklad! Beztoho všechna poesie manželství je právě těch několik dní — před svatbou! Líbánky jsou stromem vědění, dnové před sňatkem stromem tušení. A na tom daří se nejsladší ovoce!

Týdny tušení Altorjayovi uprchly. Netušil však ničeho.

Odpoledne před svatbou navštívil svou nevěstu, večer pobyl v klubu; v noci klidně spal. Ráno vstal, nasnídal se, přečetl si noviny — již zase nové kombinace. (Ty noviny lhou jako voják s „obšítem“.) Pak počal se strojiti; natáhl safiánové čižmy s ostruhami, modrý, sametový mente (kabát) s granátovými knoflíky, opásal se kordem tyrkysy posetým a sedl do kočáru.

Hodinky jeho ukazovaly teprve půl deváté. Toť ještě záhy. Esztiku teď teprve strojí, do zlatě plavých vlasů vplétají jí ozdobný věnec. Kéž by již byl u ní! Dani bácsi prolévá krokodilí slzy. Starý János bručí jako medvěd, družičky, přítelkyně štěbetají jako vlaštovice.

Nechať ulehčí své duši každý, jak se mu líbí!

Zatím má dosti času, aby zajel do Nagystáczió (Velkostaniční) ulice a odvezl si pana družbu, Korláthyho.

Kočár rychle hrčí po dláždění, pod kopyty koní se jiskří. Hrkot kol hučí mu v uši téměř srozumitelnými slovy: „Blahý muži, blahý muži!“

Hop, už jsme tu.

Pružně spěchal po schodech, meč vesele, chlubně za ním rachotil, jakoby při každém kroku volal: „Zde kráčí milostivý pan poslanec Altorjay.“ U dveří stiskl Petr knoflík zvonce. I ten vesele zařinčel: „Dobré jitro, dobré jitro.“

Mladý sluha otevřel dvéře.

„Milostpán není doma. Odcestoval.“

„Tvůj rozum se vydal na cesty, ty usmrkanče. Víš, kdo jsem já?“

„Ó prosím poníženě, vím, že račte býti milostpán Altorjay, ale můj pán proto přece odjel.“

„Není možno! Vždyť ještě včera jsme seděli pohromadě.“

„Odjel v noci.“

„A nevzkázal mi ničeho?“

„Nikoli.“

„Nu, to je zvláštní. Nepochopitelné!“

A vrtě hlavou odcházel; u vrat vsedl opět do kočáru a jel k nevěstě. Právě tak, než dojede, bude devět hodin.

V saloně setkal se se strýcem Danielem a s madame. Přecházeli rozčileně po pokoji.

„Je zle,“ pravil při vstupu, tváře se pohněvaným.

Oba se na něho zadívali.

„Což to již víš?“

„Jak bych nevěděl! Tož vám tedy vzkázal. Co se to stalo?“

„Ale kde pak vzkázal, kde pak,“ pravil strýc Daniel zarmouceně. „Nevzkázala ani slova. Ať se tu propadnu, pakli jsem jen něco tušil. Toť hrůza!“

„Není třeba tolik si to bráti k srdci, Dani bácsi. Je tu někoho po ruce?“

Starý pán udiveně pohlédl na Altorjaye a pak s trpkým humorem ukázal na madame Lucy.

„Tak? Tu je madame po ruce. Dobře?“

„Madame? Za družbu? Což jsi se zbláznil, strýčku Dani?“

„Počínám ti nerozuměti, Pišto. Nejsi při smyslech. Ale není ani divu. Kdo by si to byl pomyslil? Můj Bože, kdo by si to byl pomyslil? Tisíc ďáblů, ženy jsou všecky stejny!“

„O jakých ženách to mluvíš?“

„Inu o Esteře!“

„Pravdu díš! Je již ustrojena?“

„Kdo?“

„Inu Estera.“

Strýc Daniel pohleděl významně na madame Lucy, pokrčil ramenoma a mnul si ruce, jakoby si je myl.

Společnice počala něco tušiti. Vždyť přece takový muž není dvacetiletým studentem, aby najednou pozbyl rozumu. Tu patrně zavládlo nějaké nedorozumění.

„Vy patrně ani nevíte,“ počala madame Lucy, „že je na cestách!“

„Hrome, vždyť už jsem řekl, že o tom vím!“ odvětil Altorjay klidně.

Klidnost tato gouvernantku opět zarazila.

„A snad víte také, kam?“

„To nikoli, o tom nevím a ani se o to nestarám. Ať si je, kde chce, tolik je jisto, že je hrubcem.“

„Kdo to?“

„Inu, kdo jiný než Korláthy.“

„Vám nelze rozuměti. Co tedy dělá Korláthy?“

„I kozla, což jsme o něm stále nemluvili? Odjel v noci někam a mne krásně nechal bez družby.“

Madame věděla již o všem.

„Teď již vím, kam odjel.“

„Kam?“

„Toť přece jasné,“ zvolala živě, „uprchli spolu s Esterou!“

Altorjay zbledl, oči vystouply mu z důlků.

„S Esterou?“ zakoktal. „Pro lásku boží, co se stalo s Esterou?“

Venku ozvalo se zvonění. Patrně přicházejí družičky nebo druhý družba. Strýc Dani vyběhl jim vstříc. Lucy pak vysvětlovala ženichovi:

„Vždyť už, monsieur, čtvrt hodiny o ní mluvíme. Ale vaše mysl lnula stále ke Korláthymu. Estera v noci zmizela, to je hotovou událostí. Ráno našli jsme postel její netknutou, a považte, i ten starý János šel s ní! Vždycky jsem o tom člověku říkávala, že je hoden šibenice.“

Altorjay sklesl na pohovku a ruce přitiskl si na spánky.

„Smutná to událosť,“ přerušila madame Lucy trapné ticho.

„Ano,“ řekl tupě Altorjay.

„Jak by nebyla, prosím, na stará kolena zůstala jsem bez chleba!“

Altorjay toho ani neslyšel; v hlavě mu hučelo, bylo viděti, jak prudce žíly na spáncích mu buší, pohled jeho byl mrazivý, hrozný, rty mimovolně se mu pohybovaly. Přemýšlel polohlasem:

„Jaká to hanba, jaká to hanba!“ (O tom nemluvil, že by cítil bol.)

„I své krásné svatební šaty si odnesla sebou,“ vedla madame dále svou. „Ó, ó!“

„Co tomu řekne svět?“ uvažoval dále nahlas Altorjay. (Co tomu říkalo jeho srdce, pranic neplatilo.)

Myslil jen na hanbu, na svět. Co tomu řekne klub, co řeknou ministři?

Budou se zajisté smáti.

A co řeknou tomu věřitelé?

Ti jistě se smáti nebudou!

Strýc Daniel vyřídiv věci s nepříhodnými teď již hosty svatebními, vrhl se jedovatě na Altorjaye.

„Nu, panáčku, co teď? Co se stalo, nelze změniti. Tys byl nemotorný osel, ne ten druhý. Teď už letí i mých osm tisíc zlatých! Jsi-li tak velkým politikem, vymysli si teď, přítelinku, co máme dělati?“

„Já vím, co učiním,“ zachraptěl Štěpán. „Zabiju toho chlapa. Najdu ho i pod zemí!“

*

Nemusel ho ani tuze hledati. Dal se oddat s Esterou v Požuni, pobyli několik dní libánek ve Vídni a pak se krásně vrátili do bytu v ulici Nagy-stáczió.

Jednoho dne podivil se Altorjay nemálo, když — ubíraje se sály klubovními — spatřil tu u stolku sedícího a taroky hrajícího Petra Korláthyho. Starý nadžupan Gravinczy (spoluhráč) politicky vyfukoval z dlouhé troubele své špičky močku; nejdříve čistil troubel, pak foukal do špičky, vytahuje při tom krk nahoru ke stropu; nastrčil si zbytek portorika — a všecko to intermezzo čistění mělo jen ten účel, aby obratně mohl sokolím svým zrakem nahlédnouti druhým hráčům do karet. Jiný hráč zase počítal své pointy.

Altorjay ubíral se přímo ke stolu, kde hráči seděli. Korláthy zpozorovav ho zachvěl se a zmateně pohleděl do karet, nežli se rozhodl, co by učinil. Ať se děje cokoli, vše přijme s usměvavou lící. Vždyť je přirozeno, vše podobné pokládati za nejlepší žert. Nebylo to ostatně nic více, uvážíme-li vše dobře, než pouhý žert.

S cynickým smíchem podával mu ruku:

„Servus, Pišto! Quo modo vales?“

Altorjay chladně, zlověstně na něho pohleděl a dotkl se rozčileně rukou ramene nadžupana Gravinczyho.

„Jak můžete s takovým bídným ničemou seděti u karet?“ pravil, ukázav druhou rukou na Korláthyho.

A po té klidně odcházel do druhé místnosti.

Korláthy se začervenal a vyskočil, hodiv karty na stůl.

„Toť přespříliš! To žádá krev!“

A rozkacen běžel hledat svědky.

Hráči pohlédli na sebe.

„To je tak,“ pravili, „jako bychom sebrali pagát ultimo.“

(Co s ním se bude díti, kamarády nezajímalo; jim šlo hlavně o ultimo.)

„A dvojku také projel,“ mínil jiný hráč.

„Ovšem že,“ řekl nadžupan. „Musíme to napsati. Ačkoli…“

Řeč mu vyschla v hrdle, uznal za vhodnější mlčeti.

„Co jste chtěl říci, milostivý pane?“

„Mezi námi řečeno, byl by všecko vyhrál, kdyby karet neodhodil.“

Svědkové soubojů nejsou v klubu těžko k nalezení. Chtitelé chtějí vše; od nepaměti nebylo žádného, kdo by nechtěl býti sekundantem. I to je důstojenství, aspoň na půl dne. Jaké, také, ale přece je to role. Jméno se tím učiní známým. Mnohdy po několik dní probíhá v „Prohlášeních“ všemi novinami. V okrese volebním čtou o tom krotcí Honzové Knedlíci a hrdě si vypravují: „Náš poslanec teď pracuje v krvi,“ nebo podobně říkají pod mlýny: „Náš poslanec opět spravuje česť.“

A kolikráte octne se to v novinách, vždy o tom čtou. Kolik dní, tolik případů. Rozumí se, že dobrým těm lidem může také doma napadnouti: což česť velkých pánů je ze střepů, že tak často se rozbíjí a že tak snadně dá se zdrátovati?

Ano, labyrint prohlášení po té sleduje. Unce krve a dva litry inkoustu. To je výsledkem nynějších soubojů. Unce krve není jistou, ale inkoust jistě se prolije.

Souboj konal se druhého dne v Rákos-palotském lese, kde stromy jsou již rozstříleny. Až dřevoštěpové po letech budou stromy tyto káceti, objeví se jim náhle uprostřed kmene několik kulí. Každá kule je nestižený život lidský. Děti houby sbírající rovněž nalézají kule v mechu. Každá z nich je napravená česť. Nacpou si té cti plnou kapsu a doma pod okapem s ní si hrají…

Altorjay vystřelil prvý a netrefil; pak střelil Korláthy a trefil. Altorjayovi kule projela ramenem. Lékaři zavázali mu ránu a pravili, že není nebezpečnou. Možná, že delší čas nebude moci pravicí pohybovati. Ale to mu v zaměstnání vaditi nebude. Vždyť člověk nehlasuje jenom pravicí.

Pak přišla prohlášení. Svědkové prohlásili, že záležitost byla po rytířsku vyřízena. Prohlásili se doktoři, aby vyvrátili onu novinářskou kachnu, že poranění Altorjayovo je nebezpečno. Prohlásily obě strany, aby opravily zprávu, že prý si podaly po souboji ruce. Bylo to přec zhola nemožno, protože rámě Altorjayovo bylo lékaři zavázáno. Prohlásil se předseda klubu vůči zprávě o „neslýchaném skandálu v klubu“. Prohlašovali se přítomní, kterak stal se onen výstup v klubu. I nadžupan Gravinczy jako očitý svědek učinil v novinách prohlášení, z čehož opět vznikl jiný poboční spor. Opportunistický list v župě Gravinczyho, „Kord Velkodrábský“, oznamoval svým čtenářům, kterak nadžupan po celé týdny hraje v Budapešti v karty, místo aby doma bděl nad machinacemi sirotčí pokladny. Ať přijde státní správa na tvou zem! K tomu opět prohlásil podžupan, že jeho milosť pan nadžupan odejel v záležitostech samosprávných do Budapešti, cesta jeho že souvisí s místní spořitelnou; spořitelna pak prohlásila „k uspokojení svých podílníků“, že věc je jen úplně administrativní a netýká se hmotných poměrů ústavu. A tak vířila afféra Altorjay-Korláthyova se všemožnými přídavky v časopisech; lesem ničemných černých písmen ďábelsky šklebila se však zlomyslná narážka, že i sám zemský poslanec a pěstoun pan Daniel Szabó cítil se „přinucena“ prohlásiti, že neměl zhola žádného tušení o plánech Korláthyových — což ostatně nejlépe dosvědčí to, že objednal v posledních dnech své schovance stříbrné náčiní za dar svatební a dal je ozdobiti znakem Altorjayovým, čápem s mečem v zobáku. Tento čáp je svědkem toho, že on je nevinen.

Je přirozeno, že i onen rytec, který znak ryl, byl nucen v novinách učiniti prohlášení. To je polem prohlašujících. Celá společnosť je v prohlášeních spojena. Zde všecko se prohlášením léčí. Prohlašující dosvědčí, že některá paní je ctnostnou, že některý muž je čistého charakteru. Prohlašováním i zákon se opravuje. Vláda-li se zmýlí, i ta prohlásí se novinami. I sám král vydává prohlášení, chce-li ze špatné nálady dobrou učiniti. Prohlášení jsou drobnou mincí naší země. Tou platí, tou se dají zásobiti. Vymkne-li si někdo nohu na ulici, prohlásí hned metař ulice, že nenechal melounové slupky na dláždění. Uzdraví-li se nemocný, prohlásí, že děkuje lékaři za zachránění života, umře-li, pak prohlašuje lékař, že není příčinou jeho smrti. Jen mrtvý sám nic neprohlašuje. I to je již něco.

Ale jako všecko na světě, i veřejná prohlášení berou za své. Jiná prohlášení zatlačí je v pozadí. Záležitost „shnije“, jak se říkává, a v jiném způsobě se opakuje.

Na Korláthyovic se zapomnělo. Zmizeli v nesmírném davu lidstva. Některá pružnější hlava se ještě na ně pamatuje, a objeví-li se někde krásná plavá panička, hned si po ní šeptají:

„To je ta, jež zaměnila ženichy! Ó, jak sličná je to panička!“

A pak zapomenou i na to „měnění ženichů“ — protože titul ten zatlačí jiný přívlastek. „Nešťastná paní.“

Muž její je ničemný, spustlý člověk, který ji nemiluje. Běhá za herečkami, tanečnicemi, s těmi celé noci pije šampaňské v „modré kočce“. A tato modrá kočka je masožravé zvíře! Ach, jak mnoho lidí již sežrala! Lidí i panství!

S Korláthym ani neměla tuze mnoho práce. Trvalo to sotva dvě léta.

Věno Esteřino velice roztálo při účtech Daniele Szabó. Vychování dívčino stálo mnoho, nesmírně mnoho. Člověk by skoro myslil, že jí povolal celou heidelberskou universitu.

Petr podal na strýce Daniho žalobu, ale dříve než byla vyřízena, byl zbytek věna, který obdržel, utracen. Počala jim na dvéře ťukati i nouze. Toť onen smutný okamžik, kdy klenoty a stříbrné náčiní odchází do světa.

Petr byl muž dosti rozumný a viděl neodvratný svůj osud. Rozhodl se tedy, že mu buď uteče na nový nebo na onen svět.

Jednoho večera (když odcházel z klubu) prostrčil ruku svou Altorjayovi pod paží — byliť po souboji znova dobrými přáteli. Tak vyžaduje toho společenský mrav.

„Ty, Pišto, odpověz mi na důvěrnou otázku.“

„Poruč jen, prosím!“

„Řekni mi upřímně, miloval jsi někdy Esteru?“

„Divně se ptáš! Vždyť jsem se chtěl s ní oženiti.“

„A jak se ti líbí teď?“

„Šlaka, je krásnější a rozkošnější… Vždyť nejsem slepým.“

Korláthy se k němu těsně naklonil a důvěrně, tiše řekl:

„Tož si ji vezmi!“

Altorjay překvapen se zastavil.

„Co ti to napadá, Petře, nabízeti svou paní jinému! Styď se! Či proto mne snad občas zveš k sobě do domu?“

„Neodsuzuj, příteli. Ve mně zápasí česť. Musím počíti nový život nebo se zastřeliti. Nový život mohu počíti jen bez ní a zastřelím-li se, bude vdovou. Rád bych se o ni pro všechen případ postaral.“

„Což jsi již tak daleko?“ tázal se poněkud soustrastně Altorjay.

„Ano. Peníze se rozutekly, dluhy den ze dne více mi hrdlo svírají. Ten starý ničema, Szabó, protáhne spor až do soudného dne. Nahlížím, že je třeba radikálních prostředků. Chceš mou paní či nechceš? Odpověz.“

„Což jsem blázen?“ zvolal Altorjay, „abych já holou ženu uvázal si na krk, když ty jsi věno její probil?“

„Tak? A tobě také líbilo se jenom věno?“ odsekl mu Korláthy s ostrým posměchem…

Ano, s ostrým posměchem, protože morální soudcové a morální provinilci byli tu tak spleteni, že každý z nich bral na sebe úlohu takovou, jaká se mu líbila.

Za několik dní po tomto příběhu zmizel Korláthy z hlavního města, opustiv hanebně mladou svou choť.

A nevrátil se již. Ze začátku jen pomalu, zvolna zpráva o tom se šířila. Později objevila se poznámka o tom v novinách.

„Odešel do Ameriky,“ pravili lehkokrevní… „Dobře učinil, zde již po něm pásli!“

Někteří tvrdili, že jim říkával, že nemůže déle žíti v tomto reakcionářském vzduchu, že není spokojen s politikou, s novými proudy — že odejde do země volnější.

„Toť jediný skutečný demokrat!“ křičeli ti, kdo ve všem hledali politické pozadí.

„Utekl před věřiteli,“ šeptali moudřejší.

„Nechal mne tu, opustil mne,“ žalovala ubohá ženuška a plakala, plakala trpce ve dne i v noci.

Čekaly na ni smutné dny. Jeť ještě tmavší barvy nad černou barva slámy; trpčí než vdovský závoj je vdovství „slaměné“.

I to je něco, může-li navštíviti toho, koho miluje. Na zemi je hrbolec s dřevěným křížem v záhlaví. I to je ulehčením, může-li vdova onen kříž obejmouti, promluviti naň, vyptávati se ho…

V tom spočívá značná úleva!

Ale není-li nikde ten, koho miluje! Země o něm neví, protože ho posud v sebe nepojala. Ptala by se obláčků. Což nejdou-li odtamtud? Vzkázala by mu po obláčku pozdrav. Což ale, neubírá-li se tam? Kdo ví, kde on teď dlí? Lidé hledí na ni jen výsměšně, zlomyslně nebo útrpně. Výsměch, zlomyslnosť, útrpnosť! Tři hroby!

V oněch třech hrobech je pán její pochován.

Bylo jí skutečnou úlevou a potěchou, když za měsíc dostala od něho dopis, který nesl razítko pošty hamburské.

Nebyl poslem radosti a přec ho zlíbala, ve dne za ňadry ho nosila a v noci pod polštáře si ho kladla.

„Nehledej mne, odešel jsem,“ bylo v onom psaní. — „Odpusť mi, že jsem tě opustil, ale byl jsem k tomu donucen. Nedovedu býti chuďasem tam, kde býval jsem pánem. Nemám ničeho, musel jsem odejíti. Buď šťastna a vdej se, naskytne-li se k tomu příležitosť. Já nikdy již se nevrátím.“

Nehledej mne! Ale ona ho vyhledá, ano vyhledá, i kdyby při tom umřela, kdyby pěšky měla schoditi celý svět. Najde ho; jak by ho nenalezla? „Vždyť člověk není jehla, aby se ve světě ztratil, viď, strýče Jánoši?“

Starý husar, který beztoho byl nepříliš důvtipný dobrák, ještě ji těšil a povzbuzoval:

„Toť se ví, inu, toť se ví. Takový statný, krásný pán, jako je náš pán, všude je v popředu kam se obrátí; bude to hračka, nalézti ho. Nebojte se, neplačte, má dušičko, má holubičko…“

Ale pak, když chtěla se již vydati na cestu, objevila se nesmírná překážka.

„Kde, Janku, vezmeme peněz na cestu?“

„Hlehle! Arci, hlehle! Prodáme nábytek.“

„Ale ten všecek je zabaven pro nezaplacenou činži a různé jiné dluhy.“

„Bůh potrestej ty pijavice.“

Na konec výsledkem všech dlouhých porad bylo, aby se Estera ponížila a došla k Danieli Szabóvi; ten jistě jí dá peněz. „Vždyť je mi ještě dlužen, vezmeme-li vše dobře.“

U Daniela Szabó odvětily Esteře služky, že milostpán odejel.

„Kdy se vrátí?“

„To není jisté.“

Navštívila ho ještě několikráte a naděje její při tom stále bledla, ale milostpán odejel na věky věkův. Poslala mu psaní — ale odpovědi nedostala. Postavení její stávalo se zatím stále zoufalejším. Již ani okolní hokynáři jí nedali zboží na úvěr.

Jednou navštívil ji Altorjay. Tu již z nábytku vyzírala bída, ze všeho bytu druhdy tak krásného. A to činilo pana poslance nestydatějším. Hovořil pikantním, frivolním hlasem a štípl Esteru do tváře.

„Eszti, milujete mne?“ tázal se podrážděným citem.

Estera vzdorovitě pokrčila rameny:

„Co by to bylo platno, kdybych milovala?“

Chudoba pomalu, zvolna setřela s ní rozkošný ten pel, který činí švestku popelavou, květinu svěží, ženu něžnou.

Když Altorjay louče se pravil, že brzo opět přijde se na ni podívat, počal starý husar žertovati.

„Což kdybychom se vrátili k dobám uplynulým, slečinko!“ (Říkal jí vždycky tak, jako když sloužil ještě u pluku.) „Počínám něco tušiti… A což podaří-li se nám rozvod provésti!“

Estera zavrtěla hlavou.

„Ten mne nechce! Vždyť nemám peněz.“

Ale Altorjay byl tu pak u ní návštěvou každého dne, pečený vařený, chodil jí v stopách, činil vše, co mohl a zapřísahal ji, že ji zbožňuje.

Starý husar mrzutě bručel:

„Slečinko, já se bojím.“

Ester ohrnula rty.

„On mne nechce, vždyť nemám peněz!“

Chudoba je takovým drakem, na jehož těle člověk skoro nepozorovatelně cestuje z planety na planetu.

Ach té chudoby! Věru, již i trpělivosti jí docházelo.

Na dvéře ťukal nedostatek, okny drala se k ní nouze a potutelní ďábli. Ti také za chudobou se vlekou. Kdo bojí se nouze, přivolá ďábly, aby ji zahnali. A ti jsou velmi podnikavé bytosti.

„Potřebuji peněz, abych mohla odtud!“ reptala Estera. „Peněz na všechen způsob. Peníze, sice se zblázním!“

Starý Jan tak dlouho přemýšlel, až si něco vymyslil.

„Peníze, peníze! Slečinko, něco mi napadlo, kdybychom se dovedli do toho vpraviti. U milostpána Daniela Szabó ne jednou, ale stokráte jsem viděl, jak páni peníze si dělají. Což abychom to také zkusili?“

„Povězte jak, drahý, dobrý strýče Jene!“

„Není to dlouhé: dali si přinésti za zlatku prázdnou ceduli z trafiky, pak napsal na ni milostpán, že je to ,tisíc zlatých‘, a tolik to také bylo.“

„A pak?“

„Potom poslal mne s tím milostpán do banky; ale zapomněl jsem říci, že podepsal tam i své jméno.“

„A?“

„A v bance platili jako blázni. Ať se hned propadnu, není-li to pravda.“

„Jak by to nebyla pravda, strýče Jene,“ zvolala živě Estera, „vždyť i můj Petr to tak dělal… Říkají tomu směnka.“

„Měli bychom to teď také tak udělati,“ mínil Jan moudře. „Zkusme toho štěstí! Neztratíme přec ničeho, pakli se to nepodaří. Slečinka má právě tak krásný rukopis, jako nebožtík můj pán, milostivý pan obrst.“

„A Daniela Szabó dovedu tak dobře podepsati, že sám Dani bácsi toho nepozná,“ chlubila se Eszti. „Sám mne tomu naučil. Někdy, měl-li mnoho práce, musela jsem já za něho spisy podpisovati.“

Slovo stalo se skutkem. Zhotovili směnku a podařilo se jim; druhého dne přinesl Jan s velkou slávou z banky peníze a Estera téhož dne večer odjela do Hamburku. Mohl ji nazejtří hledati v prázdném hnízdě Altorjay! Holubice uletěla. Pana poslance zlobilo jen to, že uletěla s nepochroumaným péřím.

*

Ubohá naše malá hrdinko, ty nezkušené stvoření, již mohu stejně nazvati rozumnou, jako naivní husičkou, která mohlas stejně býti dobrou jako špatnou, již vítr mohl zanésti jako uchvácené pírko na zelený pažit, v usměvavé kvítí nebo do močálu — kde ty asi staneš, ubohá naše malá hrdinko?

Kráčíš-li v před malou svojí nožkou nebo okovanými těžkými botami neúprosného osudu?

Jest to lhostejno. Kdo by se ptal, co s tebou se stalo?

Jsi tu v Hamburce, hledáš svého muže, pátráš po jeho stopě, díváš se na odjíždějící i přijíždějící parníky. Peníze, jež jsi sebou přinesla, rychle se rozbíhají. Co bude zítra? tážeš se sama sebe zoufale, se srdcem stísněným v obrovském tom lidském mraveništi — ale v lhostejných, cizích, necitelných lících nenalezneš odpovědi!

Či ano, najdeš. Někdy usměje se na tě na ulici rozpustilý mladý panáček nebo starý zhýralec, zamrká na tebe a čeká, budeš-li znamení jeho opětovati. To je ti odpovědí „na zítřek“! Toť tvá budoucnosť!

Lituješ již toho, že jsi sem přišla, viď?

Lépe bylo by býti doma, doma vyčkati osudu!

Takto Petra nenajdeš, ani on tebe ne, i kdyby chtěl. Kdož ví, nezastesklo-li se mu po tobě? Kdo ví, nečeká-li doma na tě již jeho dopis?

Za nedlouho zatoužila Estera po tom, aby mohla vrátiti se domů, do Budapešti. Neměla již žádné důvěry v Hamburk. Touha po domovině se jí zmocnila.

Napsala strýci Danieli dojemné psaní, vylíčila v něm hrozné své postavení a prosila ho, aby poslal jí peníze, odpustil jí její provinění, vzal si ji opět k sobě, k svému krbu, že věčně mu bude služkou, by rozpomněl se na ono přátelství, jež druhdy k jejímu otci ho poutalo.

Psaní toto nesla na poštu. Ubírala se zvolna po zasmušilých síních starobylé poštovní budovy a oči její mimovolně utkvěly na oněch oknech, za nimiž bývají vystavena „nedoručitelná psaní“. Zde stále stávají kupy lidí a se smíchem pročítají si zvláštní, prosté nápisy listů. Ve velkých městech mívá obecenstvo všelijaké pochoutky.

A jak tam pohlédla, náhle utkvěl její zrak na maďarském dopise:

„Svatý Bože! To píše Jan! To je mé psaní.“

S tlukoucím srdcem vešla dovnitř, úředník mlčky psaní jí odevzdal; roztrhla je rozčileně a četla:

„Drahá holubičko, moje slečinko!

Já, díky Bohu, jsem zdráv, jen v nohách mne trápí trochu podagra. Jsem také v místě, neboť po odchodu slečinčině ohlásil jsem se u milostpána Josefa Laványiho, který byl kadetem v regimentu drahého otce Vašeho; i Vy, slečinko, mohla byste ho znáti, kdybyste byla tehdy již na světě, neboť on jen krátkou dobu vojančil; teď osud vysoko ho povznesl, neboť je předsedou celého soudu, přijal mne za sluhu, ano, v tom. (Že totiž je v tom místě.) Dostal jsem i šaty se šňůrami, ale co je mi ten lesk k mé staré kůži platen? Kéž by aspoň v nich mne pochovali, až dolezu ke kříži. Nebo račte věřiti, i mně se to může přihoditi. Ale s tou naší záležitostí cedulovou je tuze zle. Jméno nebylo snad dobře podepsáno, neboť pan Daniel Szabó hned poznal, že to sám nepsal. A je teď tak krátkozrakým, že nosí dvoje brejle již. A přece to poznal. A teď došlo to tak daleko, že Vás, slečinko, chtějí chytiti. Hledají Vás, pátrají po Vás, i mne již vyslýchali, abych řekl, kde jste, — ale toho věru neučiním, ale hned Vám vzkazuji, abyste se neráčila vraceti, ale co nejdále se ukryti, nebo by z toho bylo hrozné zlo, ani já nedovedl bych Vás vysvoboditi.

Ale proto se nebojte, moje holubičko, Bůh, jak já ho znám, vše může obrátiti k dobrému. Ale i kdyby ve zlo to zvrátil (neboť On i to může učiniti) a kdyby Vás i chytli, pak sveďte všecko na mne, protože beztoho já jsem to všecko spískal.

Psal jsem ve čtvrtek tohoto roku.

Starý husar Jan.

Nota bene: Zde není nic zvláště nového, jen veliká sucha, neprší, všechno zelené vyschlo, a přece stoletý kalendář, který nemá ve zvyku lháti, ukazuje na vlhký rok. Zapomněl bych málem napsati, že pana Altorjaye zatím jmenovali nadžupanem v slovácké stolici; častokráte vyptával se mne na slečinku, ale já ani jemu neřekl, kam jste odjela.“

Korláthyové třáslo se psaní v rukou; smrtelná bledosť pokryla líce její, onu krásnou malou tvář, na níž doma rozkvétaly nachové růže, a rukou musela se zachytiti o okenní mříž, aby neklesla na zem…

Pátrají po ní, zatknou ji… I poslední paprsek naděje zhasl. Dopis Danieli Szabóvi určený roztrhala.

Konec všemu!

Ale co počíti teď, čeho se má chopiti? Kterak opatří si živobytí? Čemu rozumí, aby mohla se tím uživiti? Ke komu má se obrátiti o radu?

Aj, jen k skleněným výkladům, v nichž vše se zrcadlí. Velká tato skla řeknou zoufalým existencím, čeho mají se chopiti. Vysíleného, znaveného proletáře posílají: „Jdi, blázne, tamto je voda, moře ustele ti měkké lůžko!“ — a hladem trýzněným, silným tulákům říkají: „Nemáš-li peněz, lotře, což nejsi dosti silným, abys vzal je těm, kdo mají?“ A i když zastřenou, vlhkou tvář Esteřinu, sladký, truchlý pohled jejích očí obrážely, i jí pošeptaly výklady radu. Krásná jsi, rozkošná jsi, co chceš ještě více? Kam se obrátíš, čeho se chopíš?! Inu, své krásy!

Ano, ale jak? To není přece tak rychle možno. I dolů vedou schody.

O moci anglického parlamentu se vypravuje, že vše dovede učiniti, jen z muže a ze ženy ne dívku. Bída je mocnější než tento parlament; ta z paní dovede udělati dívku. Korláthyové našeptalo výkladní sklo, že by z ní byla na příklad obratná květinářka, dívka květiny prodávající.

A první stupeň na cestě dolů vedoucí není ještě odstrašujícím, spíše čistým, milým. Prodávati květiny — co je na tom zlého? Ano, uvážíme-li vše dobře, je to opravdivé básnické zaměstnání, nejvhodnější ke krásné ženské postavě.

Ovšem je třeba při tom se usmívati. Ale vždyť každý prodavač se na kupujícího usmívá. Hbitý Merkur zdarma uděluje svým stoupencům dar usmívání: „Loket může býti kratší, pod misku na váze může se přilepiti náplast z vosku nebo smůly, ale úsměvem neskrbte.“ Úsměv skutečně je věcí nevinnou a sluší květinám. Usmívání, květ očí a rtů je právě tím, čím je květ v úsměvu matky země.

Ester stala se tedy prodavačkou květin. Otáčela se s vkusným svým košíčkem na veřejných místech, na břehu mořském, na promenádách, kde nejvíce lidí se scházelo. Naučila se od jiných dívek květinářek rozpustnému chování, pošetilým, malicherným posunkům, naivní dovádivosti, dráždivým pohybům, slovem všemu, co k zaměstnání jejímu se slušelo. Nelze jinak, dívka nabízí květiny, ale tak, aby květiny i ji nabízely…

Minulosť úplně pochovala. Nosila krátké šaty vlasy nosila rozpuštěné jako dívka a nezdála se ani starší nad šestnáct let. I nové jméno si dala: Marie Wildtová.

Stala se záhy oblíbenou. Oči mladých mužů rády na ní utkvěly a její líce po malém cvičení stalo se záhy tak citlivo, že ihned poznala, odkud žhavý pohled ji stihá. Ale ani oni, ani ona neptali se listí se stromu nebo korunky kvítku: Miluje mne? Ze srdce? Trochu? Či ani trochu ne?

Jen v noci přicházela ji strašit minulosť. Ve dne ji zahnala, nepříjemnou jako „čmeláka s bodákem“. Vše počínalo se již na ni usmívati, když jednoho večera zadívavši se na břehu mořském unaveným pohledem na les stožárů lodních na hladině mořské, byla oslovena angličinou ženským hlasem:

„Máte krásné květiny, slečno.“

Lekla se a obrátila se k dámě, jež stála za ní, opřena o rámě mužovo a přehrabovala jí v košíčku květiny.

„Poroučejte, madame,“ pravila francouzsky bázlivým hlasem. Dívky vždy bývají zaraženy, jsou-li tak osloveny. Sklopila hlavu a ani si netroufala povznésti očí s košíka.

Dáma vybrala si několik žlutých růží čajových a kytičku fijalek.

„Zaplaťte, příteli!“ řekla svému průvodci.

Ester teprve teď zpozorovala pána a pohlédnuvši na něho vykřikla na smrť bledá:

„Petře! Svatý Bože, tos ty?“

On zachvěl se po celém těle, a rámě, o něž se dáma granátnické postavy opírala, mimovolně skleslo mu dolů.

„Estero! Opravdu? Tos ty?“

Brzy však vzpamatoval se z tohoto překvapení a pravil hlasem podivným, jakoby chtěl ji přinutiti rovněž k chladnosti:

„Pst! Jen žádnou scénu ne! Pro Boha, jen žádný skandál!“

„Co je to, pane?“ tázala se překvapená Angličanka.

„Jaké to stvoření po tvém boku?“ spustila Estera a již směle, s vyzívavou posměšností měřila kostru v krajky zahalenou.

Korláthy byl nesmírně zmaten; měl těšiti dvě paní, odpovídati jim na otázky ve dvou řečích. Ta neuměla anglicky, ona maďarsky. A přece řeč obou v té chvíli byla si podobna. Byl to sykot hadí.

„To je má krajanka, drahá Emmy. Promluvím s ní několik slov,“ odpověděl své dámě.

„Vysvětlím ti všecko, anděle můj,“ konejšil Esteru. „Kde bychom se za hodinu setkali? Dámu tuto musím dovésti do hotelu.“

„Pojďme, pane, pojďme!“ naléhala pansky nadutá miss nebo misstress.

„Ani na krok tě nepustím, když jsem tě konečně našla,“ zvolala Ester a bojovně opřela si ruku v bok.

„Půjdeme, paní, hned půjdeme,“ koktal Korláthy. „Je to děvče z mé vesnice a přináší mi zajímavé zprávy o mých příbuzných. Nebuďte směšnou, Emmy. Proč se vlastně znepokojujete?“

A hned spustil zase po maďarsku:

„Esterko, má dušinko, buď moudrá! Vždyť tě všade hledám, a teď, když tě nalézám, ničíš mne nerozumným svým počínáním. Přisahám ti, že jen zvláštní, společný náš zájem mne nutí provoditi tuto dámu. Jdi z povzdálí za námi a počkej u vrat, až se vrátím.“

Korláthyová ustoupila; bylať tak rozčilena, vše přihodilo se tak neočekávaně, že bláhové srdce její bez rozumu poskakovalo. Jednou poskočilo bolestí, jednou radostí. Nevědělo si rady.

Pomalu, z povzdálí následovala svého manžela, který po cestě vedl s miss dlouhou řeč; miss replikovala mu rozvláčně, podrážděně a bouřlivě, až konečně pohltila je oba velká hotelová vrata se zlatou mříží.

Ester skoro celou hodinu čekala na Petra, netrpělivě, horečně, a dvakráte již byla blízka toho, že poběhne za ním.

„Teď jsem tvým,“ řečnil Petr s velkým pathosem, když konečně přišel.

„Na věky!“ dodala Estera.

„Ano, od zítřka počínaje. Ale teď, srdéčko, pojďme někam, kde bychom mohli si trochu promluviti.“

Ale kam?“

„Pojďme na příklad do tvého bytu.“

„Ale to je jen malá světnička v podkroví!“

„Je to přece tvé hnízdo!“

(Ach ano, ale jaké hnízdo! Jak se jí zarděly tváře.)

Petr vzal ji za ruku. Právě nastával v hučícím, živém městě večer. Po cestě v užších uličkách bral ji kolem pasu i vyptával se jí:

„Pověz mi, drahoušku, jak jsi se sem dostala? Jak můžeš tu rozkvétati, sama květ, uprostřed svých květin?“

Estera řekla mu pak upřímně všecko. Jak přišla pomalu o vše, jak si opatřila peněz na cestu do Hamburku, jejímž účelem bylo vyhledání Petra.

Při svém přiznání plakala i smála se současně. A což když došlo na psaní starého husara! No, to je věru psaní k smíchu! A což ten sloh, ten pravopis! (Bůh ví, že lituji, že neschovala jsem je pro tebe!)

Petr rovněž se rozveselil.

„No, myslím si, jak starý pan Jan asi píše. Ale co se tebe týče, ty malý oslíčku, to tě doma podle toho stihají.“

„Nu arci, ale co je mi po tom? Teď tě již mám a ty mne ochráníš. A pak víš, sama jsem měla tolik rozumu, že jsem odložila své jméno; teď jsem zde Marií Wildovou.“

„Dej mi hubičku, moje Mařenko!“

„Ani jednu dříve, pokud nedojdeme domů a tam v mé světničce ze svých hříchů se nevyznáš.“ — A čtveračivým hlasem dodala: „Pokud se pan Korláthy nevyzpovídá, co to je za ženu, s níž se potuluje a proč se s ní potuluje a pokud já mu nedám úplného rozhřešení.“

Petr se zasmál:

„Ty domýšlivá! Je to docela prosté. Odtud odjel jsem do Ameriky a protože — jak víš — byl jsem kdysi medikem, pustil jsem se tam do této vědy. Začal jsem s hroznou reklamou a brzy hrnuli se ke mně nemocní. Miss Tompson, milionářka, uložila mi, abych ji jako lékař její do lázní mořských doprovodil. Miss Tompson je prostě mou pacientkou.“

„Hahaha, ty tedy léčíš Miss Tompsonovou?“

„Inu ovšem,“ řekl vážně Petr.

„A s výsledkem?“ tázala se kousavě Estera. „Jak jí to slouží ke zdraví?“

„Nemoc její dosti ulevila.“

„No, tomu sotva uvěřím, protože z té nemoci jakou ona trpí, se žena sotva uzdraví.“

„Jaké nemoci?“ — koktal Petr nesmírně zmaten výsměšným hlasem Esteřiným.

„Stáří.“

„Ale jdi, nežertuj. Zítra ráno pošlu ji pozdravenou domů a obdržím od ní lékařský svůj honorář. Bude ho tolik, Esterko má, že postačí, abychom s ním někde něco počali.“

„A neklameš mne, Petře?“

Petr pozvedl dva prsty k nebi.

„Nepřísahej. Nechci tvých prstů, nech si je! Já chci tvé srdce. Ale hle, již jsme doma.“

Nahoře v malé podkrovní světničce zažili pravou hodinku snění. Byla tu jen jedna stolice — ale vždyť víc nepotřebovali. „Sedni si sem na klín, Esterko!“ Ester našla malý kousek svíčky, ale sirek neměla: „Ale nehledej se s tím, k čemu to, ženuško má!“

„Ale vždyť mne ani nevidíš.“

„Mně stačí tvé rty, skloň je sem ke mně, nechať okusím s nich starého svého medu… Med je i potmě sladkým… Slyš, ženo, neloupil mně ho někdo od té doby?“

(Aha! Někdo se teď těší, že svíčka není rozsvícena.) Snuli plány, laškovali, sladce hovořili; tu a tam ozval se při tom polibek a vyloudil červenou skvrnu na bílých tvářičkách, oblých, kulatých, pravých to koleček… A po těch kolečkách čas rychle prchá!

Petr brzy musel odejíti.

„Kdy tedy přijdeš zítra?“ vzdychla si Estera.

„O polednách nebo ještě dříve,“ šepotal Korláthy láskou zpit.

„Ať nemusím na tě čekati, to by bylo trapné! Raději řekni hodinu, kdy určitě se dostavíš.“

„Přijdu tedy přesně ve dvanáct hodin.“

Ester vyprovodila ho kousek cesty po schodech, a pak běžela zpět do své sednice, otevřela okno a čekala, až Petr sejde na ulici. Tu uchopila košíček a s výše vysypala na něho všecky své květiny. Tím rozloučila se se svým zaměstnáním.

Ale v srdci ji hned po té bodlo: což, bylo-li to ještě předčasně!

V noci nemohla pro tuto myšlénku ani usnouti. Z malých plechových kamínek vystupovaly různé podivné postavy a prchaly dveřmi ven: černí bůvolové se třemi rohy, strašně velicí hadi s netopýřími křídly, směšní ďáblové, ubozí trpaslíci — a vše to jakoby po ní křičelo: To bylo ukvapeno, to bylo předčasné!

Z jitra ustrojila se v nejkrásnější své šaty; minuty pomalu, nesmírně pomalu míjely, slyšela bíti každou čtvrť hodiny. Tyktak! Tyktak! breptal jazyk hodin. Přijde — či ne! Přijde — či ne!

Čím více blížilo se poledne, tím více vzrůstal její nepokoj, pochybnosti a již i ubohé srdce její ťukalo tak, jako kyvadlo u hodin: Přijde — či ne?

Konečně bilo se venku na věži dvanáct. Se všech stran ozvaly se hamburské zvony.

Pst, ošklivé zvony! Jakoby slyšela kroky na schodech, vedoucích k její podkrovní sedničce. Není pochybnosti! Jsou to mužské kroky. On jde — on jde!

Líce, oči její zahořely radostí; kvapně odskočila k malému zrcadélku, aby ještě pohledem mohla sama sebou se potěšiti a pak pozpěvujíc se smíchem letěla otevřít dveře.

Ale ty již otevřely se samy a vstoupil jimi strážník.

„Vy jste Estera Korláthyová z Budapešti?“

Ester oněměvši vyvalila na něho oči, v nichž se jí zatmělo.

„Jménem zákona vás zatýkám. Pojďte se mnou, paničko.“

*

Po roce opět chápu se pokračování, aby ani poslední akkord nescházel.

Jednoho dne přišel milostivý pan nadžupan Altorjay ze své slovácké župy maně do Budapešti a nenašed žádné dobré partie v národním kasinu, ubíjel čas klábosením, dotazuje se po starých známých: kam se poděl ten, co činí onen?

„A co se stalo z krásné Korláthyové? Kdo slyšel co o té malé holubici?“

„Holubička je teď v kleci,“ poznamenal nadžupan Gravinczy.

„Jak to?“

„V Hamburce zatkli ji pro ono známé padělání směnky.“

„Nu, to byla veliká ukrutnosť,“ povzdychl si Altorjay.

„Čert by se byl už po ní sháněl, ale patrně ji některý ničema udal.“

„A co je známo o Korláthym? Žije posud?“

„Ba žije a je velikým pánem. Je tu teď s nějakou anglickou personou a rozhazuje peníze oběma rukama.“

„Kozla, to bych se s ním rád sešel.“

„Nic snadnějšího nad to. Máš ho zde v kasině, v některém menším pokoji.“

Altorjay vyskočil, aby ihned starého soudruha vyhledal.

„Nech ho, počkej, až vyjde sám; teď bys ho vyrušoval!“ upozorňoval ho Gravinczy. „Radí se tam nějaký čestný soud a on je právě jeho předsedou.“

Altorjay udiveně pohlédl na Gravinczyho, ale v jeho líci nebylo věru žádného úšklebku. Zdálo se mu úplně přirozeným, že Korláthy je předsedou nějakého čestného soudu. Rozhlédl se po celém sále — ale ani ostatní se nedivili.

Jen čelo Štěpána Széchenyiho (čti Séčeniho) na zdi visícího se zachmuřilo vráskami. Ale proto ani ten nezdál se býti zamračenějším než včera nebo předvčírem.

Ale což vystoupí-li přece jednou z rámu a hromovým hlasem na ně zvolá:

„Dejte mi sem můj pohár, ať ho rozdrtím, abyste nemohli již nikdy z něho píti!“

*

A tím končím svůj příběh. Holubice je usazena v kleci a holub sedí v kasíně jako předseda čestného soudu.

Bylo by skoro nechutno vše ještě dále vypravovati. Dosti na tom, tušíme-li to a nevíme nic více. Kto udal Esteru? Co se z ní pak stalo? Kdo byla Miss Tompson a čím byla Korláthymu? Uzdravila se? (Milionům jejím se asi ulehčilo.) — Ale vše to jsou již otázky vedlejší.

Jen něco musím vyzraditi ještě, neboť každý slušný spisovatel ponechává si nějaké překvapení na konec románu. Já ostatně ani na začátku jsem se s tím netajil.

Čtenár si asi myslí, že četl dvé povídek. To je právě překvapením. Jen jednu ráčil čísti, a to dvakráte po sobě.

Stejnou povídku s lidmi před třemi sty lety a s lidmi nynějšího věku. Oni předávali si nevěsty své, tito druhému ji svádějí, oni vraceli je nedotknuty, s věnem, tito promarní i ženu i věno v patřičném pořádku, totiž nejdříve věno a pak ženu.

Proč jsem to učinil? Věru nevím. Již toho skoro lituji. Chtěl jsem napodobiti staré spisovatele, staré čtenáře a staré knihy a porovnati je s nynějšími. Zachtělo se mi předvésti Vám starý i nynější lid v stejné situaci, abyste posoudili, kteří z nich měli více krve.

Byla to veliká marnivosť, uznávám to a zdá se mi, že slyším za trest Vaši ostrou poznámku:

„Co, krev? I to byl jen inkoust, i ono bylo jenom inkoust. A v inkoustě není ani kapky krve.“

Jiní snad řeknou:

„Hlouposti! Tvořící příroda dala více krve bleše, než všem hrdinům všech spisovatelů dohromady!“

I to je pravdou.

Laikové dají se lapiti, možno že zvolají:

„Ano, ano! Povídky se nemění, jen lidé jsou jiní.“

Filosofové potřesou hlavami.

„Ale kde pak, právě lidé se nezměnili, jen povídky se mění.“

A kritikové rozčileně budou povykovati:

„Ó, ó, není pravda, ani povídky ani lidé se nezměnili. Mění se jen móda písemnictví.“

A v bludišti těchto domněnek, nyní, dosáhnuv cíle, úplně ztrácím odvahu, abych, předstoupiv před Vás, požádal Vás o souhlas k této své dvojí povídce.

Ne, ne! Raději odvolávám vše, než abych i posledním slovem potlapal ty ctihodné, dělané květiny, jež zdobívaly druhdy klobouky našich prabáb, ač nepodobaly se pranic pravým květinám!