Holubice v kleci

Kdysi (asi před čtyřmi sty lety) žil ve Veroně počestný dobrý muž, jménem Gervasino Balduin, který nesmírně miloval květiny. To byla jediná jeho vášeň. Dal si přivézti pověstné cibule tulipánové z Holandska, růže z Turecka a byl blažen ve své víře, že má nejkrásnější zahradu z celého světa.

Ale soused jeho, starý Richard, jemuž jednou ukazoval své záhony květin, i tuto jeho blaženost mu pokazil.

„Co myslíš, je ráj krásnějším, než tato zahrada?“ tázal se Balduin.

„Ráj nevím, protože jsem ho posud neviděl. Posud, Bohu díky, jsi mne tam neposlal.“ (Balduin byl totiž lékařem.)

„Tebe bych tam marně posílal,“ odvětil se smíchem Balduin, „protože by tě tam pro tvé řemeslo ani nepustili.“ (Richard byl nejproslulejším právníkem ve Veroně.)

„Možná, ale co růží se týče, viděl jsem již krásnější.“

Balduin vyskočil.

„A kde?“

„V Neapoli, v zahradě mého známého.“

„Jak se nazývá ten šťastný smrtelník?“

„Albertus Marosini.“

„U Alberta? Toť dobrý můj přítel!“

„Opravdu ho znáš?“

„Ne, nikdy jsme se neviděli. Ale on napsal spis o květinách a já rovněž; od té doby si dopisujeme a jsme si tělem i duší dobrými přáteli.“

Před čtyřmi sty lety byla ještě taková přátelství. Balduin si umínil, že musí si opatřiti očka oněch vychválených růží a za nedlouho vydal se na cestu, aby Alberta v Neapoli navštívil.

Albertus vlídně a přátelsky uvítal neznámého svého soudruha. (Aspoň kronikář obšírně ono vlídné uvítání popsal.) Očekávaly ho tu vonné, ambrové lázně a stoly prohýbající se pod tíží vzácných jídel. Ukázal mu své lodi, neboť měl dvanáct lodí na moři, ukázal mu poklady své čarovně krásné zahrady, a když Balduin s ním sdělil, že přišel vlastně proto, aby očka vzácných těch růží získal, dobrosrdečně mu pravil:

„Co, očka? Dám ti nejkrásnější svou růži i s kořeny. Vzácnosť činí růži krásnější. Kdybych i já ji měl, ty bys méně si jí vážil. Až budeš se chtíti vrátiti (což, dej Bože, aby bylo co nejpozději), vyber si z nejvzácnějších mých růží tu, která se ti bude nejvíce líbiti.“

Balduinovi ani nenapadlo, aby brzy ze skvostného domu Albertova odešel; bylť to rozsáhlý dvorec, s nádherným zařízením vnitřním. Ve sklepích byly sudy, plné cyperského vína, toho nektaru dráždícího i chuť bohův.

„Tys boháčem, Alberte; ani jsem si to o tobě nemyslil.“

„Jsem bohat, příteli, proto směle můžeš říci, máš-li nějakého přání.“

Oba mladí přátelé, kteří sotva byli starší třiceti let, žili ve vůni květin nádherné zahrady a v sladkém snění opojné cyperské šťávy. Albert byl nízký, zavalitý jinoch dobrácké tváře, usmívajících se modrých očí. Balduin pak byl athletické postavy a hlava jeho podobala se hlavě býčí. Oba byli tak mírní a dobří, že bylo by je možno na chléb mazati jako měkké máslo.

Albertus neměl před Balduinem žádného tajemství; všude ho provedl, ukázal mu své pokoje, spíže, truhlice, spisy, jen do jediného malého domku ho neuvedl, který na protějším konci čarovné zahrady stál, zakrytý hájem pomerančových stromků, zarostlý otáčivými rostlinami, s nichž na zdi tisíc barevných zvonečků-květů v hrozny splývalo a ve větru jakoby zvonilo: „A co tu je, co tu asi?“

Jednou při procházce se Balduin také otázal:

„A co máš v této kleci?“ (Zahradní besídka podobala se veliké kleci.)

Albertus se dal do smíchu:

„Brachu, toť tajemství. Tam ani já sám nevstoupím. V této kleci, příteli, je holubice. Ale nemluvme již o tom.“

Balduin tedy již o tom nemluvil, ale to nemohl si poručiti, aby na to také nemyslil; a když někdy raněji vstal než jeho přítel, pravidelně k besídce se ubíral. Zde v houštinách více ptáčků pělo a v skupinách narcisových více brouků hučelo.

Jednou potkal se tu se starým zahradníkem, Gvidem, který sotva se vlekl.

„Právě na vás čekám, pane,“ pravil zahradník.

„Čeho si přeješ, dobrý muži?“

„Malý můj vnuk vymkl si nohu,“ pravil Gvido, „a protože jste lékařem, snad byste mu, pane, mohl pomoci.“

Lékař odebral se do příbytku zahradníkova, který byl za klecovitým domkem; zde bědoval a ječel na lůžku ležící devítiletý hoch. Kolem lůžka stál houfec starých žen. Jedna z nich měla již vymknutou nohu dítěte v práci a podle zvyku tehdejší doby zaklínáním bolesť zažehnávala:

„Náš Pán Kristus odebral se na kamenný most, na mučírnu; sklouzla se oslu jeho noha na kamenné skále, k tomu přišel svatý Petr, svatou rukou ohmatal,“ (a při tom mačkala baba bolné místo).

„Ach, ach, ach!“ naříkalo dítě, tlukouc a kopajíc druhou, zdravou nohou.

Ale baba ničeho nedbala a pokračovala ve svém zaklínání:

„Svatými ústy nadýchal,“ (při tom dechla také na bolící nohu) „a takto pravil: Kosť ke kosti, maso k masu, krev ke krvi, svatý Ježíš Nazaretský naprav ti, dítě, nohu!“

Balduin rozzlobeně vyhnal mastičkářky:

„Ježíš Nazaretský nemá času na takové věci, udělám to za něj já!“

Narovnav hošíkovi nohu namazal ji mastí a ovázal obvazkem. Starý Gvido pln vděčnosti se tázal, čím by se mohl za toto dobrodiní odsloužiti.

„Jediným slovem, starý příteli. Řekni mi, co chová tvůj pán v onom malém domečku?“

„Růži,“ odvětil zahradník, „ačkoli nemám ani tolik prozraditi.“

Růži! Ne tedy holubici, ale růži! Nějaké nesmírně cenné unikum, zázračnou rostlinu Rhodope! Aj, aj, Alberte, ty šelmo! Odhalení toto ho ochladilo. Všechna laskavosť, všechna jeho láska byla mu teď ničím. „Vyber si z mých růží!“ — pravil, ale nejvzácnější keř růžový před ním si uschoval!

Lstivosť taková ho pobouřila (byliť lidé před čtyřmi sty lety tak aprehensivní). Odešel do svého pokoje a počal se chystati na cestu.

„Jaké to přípravy?“ překvapil ho hostitel.

„Pojedu domů,“ odvětil chladně.

„Toť není možné!“ polekal se Marosini. „Tak z nenadání nemůžeš mne opustiti! Zamiloval jsem se do tebe, Balduine, tolik, že nesnesl bych náhlého tvého odchodu. Musím si dříve zvyknouti té myšlénce.“

„Chci však odejíti ještě v tu hodinu.“

„Ale pověz mi aspoň, proč tak náhle?“ konejšil ho Marosini. „Není ti u mne dobře?“

„Proč, proč?“ odvětil Balduin rozmrzele. „Ty vyznáš se v mythologii. Jupiter zjevil se Numovi a žádal na něm lidskou hlavu a lidskou duši. Numa tehdy místo hlavy dal mu cibuli a místo duše rybu, a dobrý Jupiter s úsměvem prohlásil, že i s tím jest spokojen.“

„Co z toho? Nerozumím ti.“

„Já jsem špatnější než Jupiter.“

„Ve slovech tvých tají se výčitka, Balduine. Bolí mne to, ale věř, nemohu za to; chceš-li již jíti, zůstaň tu aspoň do rána. Hlehle, vždyť růže jsi si posud nevybral.“

„Eh, nech mne na pokoji! Připomínáš mi sám růže. Dobře tedy. Mohu si vybrati, díš, z tvých růží. — Nuž, já volím růži, kterou máš v onom holubníku.“

Neapolský obchodník leknutím zavrávoral. Již chápal mythologii.

„Činili jsme tajemství, co?“ nutil ho Balduin výsměchem k uzardění.

„Ano, chtěl jsem ji před tebou utajiti,“ odvětil Neapolec s povzdechem, „protože jsem věděl, že si ji oblíbíš. Byl jsem samolibcem, nepopírám, protože sám ji miluji. Ale budiž tvou, vezmi si ji sebou!“

Veronskému jinochu již chvěla se na rtech slova (bylť i Veroňan velkomyslným): „Ty mi ji dáváš, nuže já se jí zříkám,“ ale zvědavosť, jaká asi bude ona tajená růže, tak ho přemohla, že zdržel své pohnutí, ponechávaje si je až naposled. Bude to tím dojemnější.

Zůstal tu tedy Balduin až do rána. Albertus byl po celý den smutným; po celý den sotva že promluvil. Několikráte mlčky padl Balduinovi na prsa, objal ho a odešel pak do své komnaty, kde se uzavřel a hořce plakal. Toť přece příliš žalu pro jednu růži!

Na večer, v krásný neapolský večer s krvavě rudým nebem, v čarovně hlubokém tichu, kdy listí na stromech se ani nezachvělo, jen matka země sladce oddychovala a v temné prázdnotě zádumčivě, tiše ozývala se píšťala Panova, seděli oba spolu ve verandě. (Ano, pánové, italské večery jsou i tehdy krásné, kdy sedí dvé jinochů vedle sebe; dívky při tom býti nemusí.) Mluvili o květinách: o myrtách, o jiřinkách, o azalkách, divuplných rostlinách cizích dílů světa, o nichž pověsť, ovšem že plnou přídavků, přinesli cestující do přístavu. Oba vášniví zahradníci zahloubali se ve své rozkoši. Balduin vysvětloval, kterak lze barvu květů tulipánův podle přání vypěstovati, Albertus pak sdělil s ním opět své tajemství, kterak vůně levandule dá se tak zvýšiti, že i ptáci, letící nad ní, vůní omámeni spadnou dolů na keř levandulový. Ubozí ptáčinkové!…

Jen o oné růži nikdo se nezmínil. Balduin ze soucitnosti, Marosini pak patrně proto, že bolelo ho srdce.

Byla již půlnoc, když ulehali, aby dále snili o květinách, podivuhodných to vlasech matky země.

Ach, jaké to nesmysly, spisovateli! — řeknete laskaví čtenářové. — Dva blci v krásný neapolský večer hovoří o květinách, k čemuž moře z podálí jim hučí. Což může to býti pravda? Nemluvili spíše o politice? Nemyslili spíše na to, co asi teď dělá benátský dóže? Dva vzdělaní muži, jeden z nich je nesmírný boháč — a ti že by ničím nechtěli býti? Což byl kdy čas, že by nebyli na světě žádní šplhavci, „chtitelové“? Hlouposti, fantasie! Mluvili o květinách, hahaha. Kdyby byla tehdy alespoň objevena pověstná květina Galócse a Kerpeléta, kterouž vyslovila matka země nejušlechtilejší svou myšlénku! Tulipány mohla si nechati, chce-li.

Spisovatel odloží v tu chvíli na okamžik péro a sám v pochybnostech se táže: „Může to býti pravda?“

Aj, vždyť kronika to tvrdí!… Pryč, prosté skrupule, drobní, dráždící démonové realismu, táhněte z mého kalamáře! Ať mohu pokračovati v barevné nitce vypravování…

Ráno vzbudil Marosini Balduina.

„Probuď se, příteli, a oblékni se. Loď se chystá k odjezdu, musíš se již za nedlouho vydati na cestu. Mezek, který tě k lodi odnese, již čeká venku.“

Balduin protřel si zrak a skutečně zaslechl z věnčí zvonek mezkův. Rychle hodil na sebe šaty, objal přítele a vyběhl ven.

Před vraty stálo dvé osedlaných soumarů; jeden s prázdným sedlem, na druhém seděla sličná dívka; a jaká to byla kráska! Hrdá, pružná postava labutího krku, líčka zbarvená jak nejkrásnější růže, vlasy černé jako nejtemnější noc. A což teprve oči, kdyby ty nebyly sklopeny, kdyby obě víčka jich nezastiňovala!

Balduin znova protřel si zrak a v překvapení, zapomenuv se, nahlas se tázal:

„Nesním ještě?“

„Nikoli, Balduine, budiž tvá, jak jsi si přál,“ pravil Albertus třesoucím se hlasem.

„Já? — Ji? Co pravíš?“ — koktal veronský jinoch spleteně. — „Kdo je ona?“

Marosini nebyl s to jediného slova pronésti; oči zalily se mu slzami. Starý zahradník, který držel mezka Balduinova, odpověděl za něho:

„To je růže z malého domečku.“

„A ty mi ji dáváš!“ zvolal Balduin nadšeně. „Tuto vílu! Tento klenot rajský! Ó, odpusť mi, Alberte! Prohřešil jsem se proti tobě, že pochyboval jsem, byť i jen okamžik, o tvém přátelství. Ale ne, ne! Nepřijmu jí od tebe.“

Oči rozkošné panny, posud sklopené, otevřely se; pohlédla na Balduina a usmála se na něho. Ach, jaký to byl úsměv! Květiny nedovedou se tak smáti.

„Jak že, ty bys jí nechtěl?“ chopil se slov jeho chtivě Albertus.

„Neoloupím tě o ni, je-li srdci tvému milou. Nežádal bych jí na tobě, kdybych byl věděl, že v kleci je holubice a ne růže. Já myslil jsem skutečnou, opravdivou růži, Alberte. Já ani jí jsem nikdy nespatřil, ani ona mne — přísahám ti to.“

„Nepřísahej,“ ozvala se dívka na mezku sedící a hlas její sladce zněl — „protože já častěji vídala jsem tě skulinami v oknech.“

A znova se na něho usmála. (Ó, ty ženy! ty se nezměnily, ty byly před čtyřmi sty lety právě takovými, jako dnes.)

„Balduine!“ pravil neapolský přítel káravě, přísně. „Ty chceš mi obětovati své blaho. Vidím ti na očích, že miluješ Esru, ale ze šetrnosti ke mně cítěné zapíráš svou duši. Já odřeknutí jsem již prožil. Bylo to strašných čtyřiadvacet hodin, ale jsem již hotov. Srdce mi ztvrdlo jako kámen. Jen si ji vezmi sebou.“

Balduin zatáhl svého přítele za sloup u vrat. „A kdo je to vlastně?“

„Esre je dcerou janovského obchodníka. Otec mi ji svěřil jako dítě, určiv mne na smrtelném lůžku jejím poručníkem. Zde pučela, rozvíjela se mi před očima jako růžové poupě. Chránil jsem ji před paprsky slunečními, chránil jsem ji i před sebou samým. Za nedlouho dovrší sedmnáctého roku svého a tu mínil jsem ji utrhnouti, ale Bůh tomu chtěl jinak. Ale teď již jděte, sice se zpozdíte k lodi!“

„Ne, pro Boha! Neoloupím tě o ni. Nesnesl bych toho zármutku, aby ti srdce puklo. Raději ať zajdu já, neboť nezapírám, že již první pohled její bodl mne šípem do srdce.“

„To je jen přirozeno,“ odvětil Marosini. „A já bych ještě méně mohl snášeti svůj osud, kdybych věděl, že i ty i dívka byli byste nešťastni.“

„Ovšem! Počkej! Na to jsme nepomyslili,“ zvolal rychle Balduin. „A přece tím měli jsme počíti, aby dívka sama spor náš rozhodla.“

„Esre již rozhodla,“ řekl Albertus truchlivě. „Mluvil jsem s ní o tom včera.“

„A?“

„Chce odejíti.“

„Jaké to blaho!“ vykřikl mladý Veroňan a líc jeho zaleskla se paprskem radosti. „Tedy pojďme!“

„Ne, ještě okamžik,“ pravil Albertus a zahvízdal, načež ihned otevřela se druhá vrata, vedoucí k prostrannému dvoru, a z nich vyšlo dvanáct oslů se zavazadly na hřbetech. „To, příteli, je věno Esřino, musím ti je předati; v zavazadlech jsou peníze, klenoty, stříbro i zlato a vzácné tkaniny. Esre je dívkou bohatou, nejbohatší z celé Neapole.“

„Ó Alberte, tvá dobrota vše převyšuje. O tom někdy básníci román napíší. (To, čtverák, tehdy již myslil na mne.) Stydím se, že vše to teď přijímám.“

Marosini rukou rozhodně pokynul.

„Ty si jí více zasloužíš než já, protože já jsem věděl, že je bohatou, nebyla tudíž snad láska moje tak čistou jako láska tvá, kterýž ani tušení jsi míti nemohl o jejích pokladech. Ale buď s Bohem, Balduine, s Bohem, Esro! Buďte spolu šťastni!“

Balduin odjížděl se svou krásnou kořistí domů. Dvanáct oslů vleklo za ním pytle s poklady, třináctý osel pak hlasitě plakal v skvostných svých sálech.

Posledních slov sotva že mohl pro vzlykot pronésti a mocí odvrátil se od přátel a utekl do své komnaty, aby bolestnému loučení se vyhnul.

*

Zármutek a žal léčili druhdy právě tak, jako teď. Kdo cítil žal, pil víno; kdo měl žal veliký, pil mnoho vína a uzdravil se. I Albertus hledal ve víně zapomenutí. Ale víno je také nebezpečným mokem. Když Noe zasadil první trs vinný, promíchal — jak víme z bezpečných pramenů — zem s krví lví, ovčí a prasečí.

Od té doby každý opilec pociťuje některou tuto krev ve svých žilách, počne-li píti. Náš hrdina zdál se býti beranem. Stal se krotkým a hloupým. Obchod svůj zanedbával, lodi jeho utrpěly na moři velikých ztrát. Poměry jeho brzy byly v zmatek uvedeny, i prodal vše, co měl, aby tísně své se zbavil, a vydal se na cesty, do ciziny, pod nové podnebí — aby zapomenul.

Peněz hotových rychleji ubývá. Hrdina náš byl pošetilý, lehkomyslný mladík; setkal-li se s někým, kdo neměl peněz, nabízel mu půjčku, což však určitě tvrditi nemohu, neboť ze spisů tehdejších spisovatelů nikde nevysvítá, že by tenkráte lidé ocitli se kdy v peněžních nesnázích; staré ty duše dobré válčily, za dobrodružstvími vycházely, brnkaly na kytaru pod okny hradními, nosily barvu svých dam na rukávech a neustále prokazovaly chudým dobrodiní, dukáty vyhazovaly — ale odkud braly, věru nevím.

Co Alberta se týče, oloupil ho po cestě jednooký brigant o větší díl peněz, jež v modrém hedvábném sáčku choval — ač bych myslil, že v té době ani brigantové nebyli tak zlovolnými.

Ať tomu bylo jakkoli, tolik je jisto, že v pěti, šesti letech Neapolčan vše probil, i šatstvo na těle tak mu sešlo, že hladov, bídou a zimou trápen, umínil si vyhledati svého veronského přítele, který zajisté rád ho ve svém domě spatří a uvítá.

Šel, vlekl se několik neděl; šatstvo jeho rozdřelo se ještě více a střevíce byly samá díra, když konečně jednoho odpoledne došel k Veroně. V záři sluneční leskly a třpytily se báně veronských věží, ale ne lákavě; srdce Albertovo bylo plno tísně: Pozná-li mne Balduin? A Esre? Nevyženou mne jako dotěrného žebráka? Budou se styděti za mne. A jak mohl bych se jim v tomto obleku představiti?

Ne, ne! Toho za jasného dne učiniti nemohu! Vyčkám někde do večera a v záštitě soumraku vyhledám dům Balduinův. Esre o tom nesmí zvěděti. Zhynul bych hanbou před ní. Dám si potají Balduina vyvolati. —

Tisíce a tisíce plánů vířilo mu mozkem, všechny však zavrhl. Všechny byly takové, že tvář mu při nich hořela. Jen toho se přidržel, že takto odrbaný, špinavý, sešlý nemůže ubírati se městem a hlavně ne k Balduinovi; proto tedy ukryje se někde a vyčká do večera.

Stál právě na kraji města před hřbitovem. (Však v historii, která se stala před čtyřmi sty lety, nesmí hřbitov ani scházeti.) V lese hrobův a kamených křížů zvedala se komora s plechovou střechou. Toť předsíň temných hrobů.

Albert pocítil zvláštní touhu, aby vešel do této umrlčí komory a zde ve stínu trochu si ulehl, aby unavené tělo jeho si odpočinulo. Nohy mimovolně vedly ho tam samy, jen žaludek byl opačného mínění. Žaludek ho pobízel: „Pojďme k Balduinovi.“

Ale pánem jsou nohy, je-li řeč o chůzi, a Albertus vrazil do komory. Dvéře nebyly zavřeny na klíč, byly jen přiraženy; uvnitř stálo asi čtvero, patero prázdných rakví. V děsném tomto vedru nikdo neměl chuti umříti. Uvnitř byl hezký chládek, obě okna proti sobě ležící byla otevřena, vzduch volně tudy procházel i vycházel. Toť zcela pěkné místo. Vysílený muž vyškrábal se na jednu rakev a protáhl se v ní. Starý klobouk položil si pod hlavu a brzy přemohl ho spánek spravedlivých.

Kdož ví, jak dlouho již spal. Veliký hřmot, silná rána, pádem způsobená ho probudila. Byla již tma. Vyskočil a chvěje se po celém těle, zvolal:

„Kdo je to?“

Se země vzpřímila se postava a s hrubým zaklením zabručela:

„Co je ti po tom? Jsi-li mrtev, mlč. Podívejme se, jak nestydatými jsou ty mrtvoly.“

Proto však přece utekl. V tomže okamžiku vyskočil oknem.

Albertus se sebral a hrůza jeho zmizela, přestal zuby drkotati. Co to mohlo býti? Eh, patrně někdo skočil oknem dovnitř a hřmot tímto skokem způsobený ho probudil; jistě bude to nějaký chuďas bez přístřeší, který chtěl tu stráviti noc, poděšen však hlasem domnělého nebožtíka, ihned vyskočil zase oknem.

Dlouho nemusel o tom přemýšleti. Blížící se hlasy ozvaly se v tichu. V tomže okamžiku rozlétly se dvéře a oběma okny skočili hřmotně dovnitř dva mužové.

„Vzdej se ničemná duše!“ křičeli. „Vzdej se!“

Ten, který dveřmi přicházel, držel v rukou svítilnu, jež osvětlila komoru i tři muže uvnitř. Byli to biřici s meči a halapartnami.

„No, krásný ptáku, vlezl jsi nám přece do pasti!“

S těmi slovy vrhli se na Alberta, srazili ho k zemi, spoutali a vlekli ho sebou. On však velice se vzpíral.

„Co jsem vám udělal, dobří lidé? Nikomu jsem neublížil. Já jsem na toto smutné místo přišel si jen odpočinout.“

„Víme, víme, dobrý ptáku. A tam toho muže na pokraji hřbitova probodl můj děd?“

„Jakého muže? Já jsem nevinen.“

Strážníci se smáli jeho výmluvám a uvrhli ho do vězení.

„Dejte mi tedy aspoň jísti,“ pravil vězeň, „a pak si o mně myslete, co chcete.“^[1]

Nazejtří vedli ho před soudce. V té době byl šedivý Marius Celini vrchním správcem Verony; byl to muž velice vážený, benátský nobili; jméno jeho podnes září v benátské zlaté knize. Purpurový plášť s hermelinem byl odznakem jeho hodnosti.

Obviněného vedli dva biřici.

„Vraždil jsi!“ pravil soudce. „Přednes své omluvy, proč jsi vraždil. Bůh vezme k nim zřetele. A trochu i já.“ (Tak hrdě mluvívali tehdy soudcové.)

„Já, pane, nikoho jsem nezabil. Jsem nevinen.“

„Nelži. Jsou zde svědkové tvého činu. Ať předstoupí.“

Tři sbirrové vyprávěli, že včera v noci spatřili dva muže peroucí se u zdi hřbitovní. Byla tma, nemohli zápasícím dobře viděti do tváří; běželi rychle k nim, ale než došli, nalezli jednoho probodeného v krvi na zemi, zápasícího se smrtí, druhý pak vyšvihl se pres zeď hřbitovní, rychle jako kočka uprchl a prchaje přímo ku komoře skočil otevřeným oknem dovnitř. Strážníci za ním běžící dobře ho již viděli, neboť měsíc právě byl vyšel a obklopivše rychle komoru, šťastně zločince se zmocnili.

„Nuže?“ tázal se soudce, obrátiv se k vězni. „Co tomu říkáš?“

„Vidím, že jsem ztracen,“ odvětil Marosini, „ač, jak jsem řekl, jsem úplně nevinen. Mé jméno jest Albertus Marosini, před lety byl jsem zámožným mužem v Neapoli, ale přišed na mizinu, chtěl jsem ve Veroně navštíviti svého přítele; tak dorazil jsem včera odpoledne k městským branám, unaven a hladov. Za dne styděl jsem se předstoupiti před svého přítele v těchto hadrech, a proto vešel jsem do komory hřbitovní, abych tam vyčkal do noci. To bylo mým neštěstím. Sen mne přemohl; probudil jsem se teprve, když ozval se uvnitř hrozný hlomoz. Muž nějaký skočil oknem do komory. Vykřikl jsem: ,co to, kdo to,‘ načež muž onen polekán, v domnění, že některý zde uložený nebožtík ho oslovil, v zoufalém svém postavení uprchl druhým oknem.“

„Krásná pohádka!“ pravil soudce posměšně, obrátiv se při tom k ostatním městským radům, kteří v polokruhu kolem seděli. „Ani Boccacio obratněji by ji nesložil. Rozumí se, že vrahem byl onen muž?“

„Zajisté,“ odvětil Marosini.

„Tak?“ pohlédl na něho soudce. „Hle, přítelinku, ač mysl tvoje na pohádky je dosti rozvláčnou, přece je jinak nesmírně krátkou. Jmenuješ-li se Albertus Marosini a nemáš na tomto hříchu viny ani spojenství, pak vysvětli, kterak může býti, že vedle mrtvoly byl nalezen tento modrý sáček, na němž je tvoje jméno vyšito?“

Při tom ukázal na sáček, upletený z modrých hedvábných nití, na němž bylo vyšito jméno Albertus Marosini.

Obžalovaný kvapně zvolal:

„Pro Boha, to je můj sáček! Byl mi nedávno v okolí Janova brigantem ukraden.“

„Zase pohádka. — Dosti toho,“ — přerušil ho soudce kvapně.

Albertus si vzdychl: „Vyšívala mi ho ubohá Esre na památku! Tehdy byl jsem ještě šťasten. Ó, jak ukrutný je osud, který mne v tato místa zavlekl! A teď musím jako ničema, zločinec umříti. Ale budiž, aspoň budu zbaven bezúčelného nenáviděného života!“

Vpravil se do svého osudu. Vždyť věru je to nejlepší rozluštění, aspoň nebude břemenem zemi, nebude jinému na potíž. Všecky okolnosti podivuhodně a zvláštně svědčily proti němu. Ale kdo řídí osud lidský? Ruka boží! Chce-li tomu Pán, budiž tomu tak!

Rozsudek vyslechl s klidem, ačkoli zněl na smrť. Kat srazí mu hlavu mečem.

Ve Veroně byly popravy velice oblíbeny. Zvláště u paní. Taková dolů se kutálející hlava je čivům pravou pochoutkou. Všecko město bylo venku na popravišti. Neboť bude to zvláštní podívaná, nejen obyčejné stětí hlavy, ale i lámání kolem. Jakýsi obr, jménem Orizi, byl odsouzen k lámání kolem. Byl to pověstný mořský lupič a palič. „Maestro della luce.“ (Mistr světla.)

Umrou spolu s Albertem, to jest, dříve bude Orizi lámán kolem (tak byl program uspořádán), na co bude se moci i Albertus dívati, bude-li chtíti. Aspoň neumře, aniž by spatřil lámání kolem, a to již samo je věcí vzácnou.

Seděli pospolu ve světnici pro odsouzence k smrti určené, Albertus se modlil, Orizi klel. „Mistr světla“ (to bylo jméno paličovo v květomluvě zlodějské) neměl ani trochu chuti umříti.

Když rada Baccarini (jemuž soudce svěřil provedení obou rozsudků) vstoupil k odsouzeným, aby se jich podle zvyku optal, čeho si ještě přejí (a toto přání podle znění zákona ve třech dnech má býti splněno), žádal Albertus o znamenitá jídla a výtečná vína, Orizi pak rozhodně si přál:

„Chci se naučiti frančině.“

Signor Baccarini zamyslil se nad tímto lstivým přáním a počal Oriziho přemlouvati:

„Žádej o něco moudřejšího, co ti způsobí pochoutku, co může ti prospěti.“

„Já chovám pouze toho jediného přání. Znalosť řeči francouzské způsobí mi veliký požitek.“

„Jdi, blázne, vždyť za tři dny není možno frančině se naučiti!“

Orizi pokrčil ramenoma.

„Za to já nemohu.“

Obr přilnul ke své myšlénce, co však práv znalého signora Baccariniho, který nevěděl, co činiti, tak přivedlo v rozpaky, že obrátil se k vrchnímu soudci, a sám tento kmet nápadu vrahově se podivil.

„Porco di Madonna! Ten ničema chtěl by ještě aspoň na deset let si život zachovati, předpokládaje ovšem, že rozsudek bude míti tak dlouho platnost.“

„Co tedy mám s ním dělati?“

„Musí se k němu vyslati ihned učitel řečí, jemuž dá se návod, aby z frančiny ve třech dnech tolik mu vpravil, kolik je mu třeba.“

Pověsť o zvláštním prání mořského lupiče rozšířila se po městě a způsobila nemalé leknutí, že snad proto lámání kolem odpadne; zájem však k osobě Oriziho pověstí tou jen získal a proto také v určený den objevilo se nesmírné množství lidí na popravišti.

Průvod popravní zahajoval kat s vážně pozvednutým mečem; meč ten však nebyl obnažen, byl ještě v pochvě. Toť Pizo, „bratr nemoci“. Tak říkají mu v celé Italii, protože vykonává rozsudek s takovou grácií, že delikventu žádnou bolesť nezpůsobí, ba naopak exekuce prý byla odsouzenci příjemnou. Ale Pizo dovede zacházeti jen s mečem; to byl jeho zvláštní obor. K lámání kolem povolali z Boloně pověstného Truxa Bubula.

Za katy, kteří byli oděni v šarlatově rudý šat, nesli dva pacholci před odsouzenci černé prapory. V poli oněch černých praporů bylo po sedmi letících havranech. To jsou emblémy odsouzenců. Sedm havranů! Sedm dobrých druhů, s nimiž těla jejich se ještě seznámí. Za oběma prapory vedeni byli odsouzenci; každého střežilo šest biřiců. Marosini kráčel zničen, mlčky, s hlavou skloněnou, Orizi pak výhružně zatínal ruce a klnul; slova jeho byla ovšem nesrozumitelna, neboť oba na smrť odsouzení měli hlavy zahaleny kapucemi, které teprve při předčítání rozsudku bezprostředně před popravou jim budou sundány. Za biřici jel na černé bruně kapitán sbirrů a zvučně vykřikoval, mávaje vytaseným mečem na všechny strany: „Z cesty městským radním! Z cesty! Vari!“ Průvod uzavřen byl senátory, vážně se ubírajícími před vrchním soudcem, starostou města; pro tyto pány bylo vztyčeno na popravišti zvláštní, zelenou látkou ozdobené lešení s křesly.

Otcové městští se již usadili, vyjma Baccariniho, který stál u samého popraviště a odtud ještě rozkazy své uděloval.

Sejmuli přikrývku Orizimu. Lid vypukl v křik, v zástupech vše nepokojně se pohybovalo.

Baccarini přečetl všechny jeho hříchy (rozměr knihy naší nedopouští, abychom jich uvedli; bylo by jich na dvě stránky) a ukončil sentencí: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého: lámání kolem.“

Po té pokynul katovi Truxu Bubulovi:

„Hle, učiň, co Verona usoudila a poroučí!“

Kat přistoupil k Orizimu a chopil se ho, při čem pacholci chystali si provazy; ale silný pirát rychlostí blesku udeřil tak prudce kata pěstí do prsou, že tento s vrávoráním na znak upadl a na půl druhého sáhu odletěl.

„Hú, hú! Ó, ó!“ — hučelo to v lidu. „Jaká to síla! Jaké to ruce!“

Biřici vrhli se na Oriziho, ale ten se zoufalou silou vytrhl ze zábradlí lešení těžkou lať a tou počal kolem sebe mávati, až těžký ten trámu podobný kus dřeva svištěl ve vzduchu.

„Syn smrti, kdo se ke mně přiblíží!“ — zařval obr divoce.

Biřici ustoupili. Trux Bubulo sebral se se země a kulhavě plížil se ke křeslům senátorů:

„Toť dravec, div že mi plíce nevyrazil! Já věru na něho již nesáhnu.“

Starý Celini zlostí zbledl.

„Jaká to hanba! Hej, biřici, kati, chopte se ho, sice toho odpykáte!“

Ale kati a biřicové se ani nepohnuli.

„Deset dukátů každému z těch,“ křičel Celini poznovu, „kdo Oriziho spoutají!“

Ale ani veliká tato odměna neměla na ně účinku. Orizi byl pánem situace. Ve velikých, vyboulených, popelavých jeho očích objevily se krvavé žilky, v prsou mu chrčelo jako býku, ale ruce jeho nepociťovaly únavy.

Baccarini pokusil se užiti své výmluvnosti. Bylť pověstným tím, že řečí svou vše zmohl.

„Ustaň, Orizi. Vyslechni mne trochu. Neoháněj se tím hloupým dřevem, dříve nebo později se přece unavíš. Promluvím s tebou moudrá slova. Vidíš, synu, k čemu je to všecko? Proč provádíš tyto nerozumnosti? Znám tě přece jako chytrého muže, po celý svůj život byl jsi moudrým, proč u ďasa teď se pouštíš v hlouposti? Musíš umříti a punktum. I ten tvůj žert, že chtěl jsi se naučiti frančině, byl dobrý. Mně samému se líbil. Ale teď počínáš si tak jako nedospělé, hloupé klouče, a tím mne jen zahanbuješ, neboť před nedávnem jsem o tobě v radě povídal, že mohl býti z tebe i biskup, kdybys byl býval poctivým člověkem.“

Piráta řeč tato počala poutati: rozhlédl se a spatřiv, že není nikoho na blízku, kdo by se na něho vrhl, sklonil na okamžik těžkou lať a opřel se o ni tělem.

Úspěch tento senátora Baccariniho pobídl v řečnění.

„A pak, vidíš, synu, nejen že mne zahanbuješ, ale působíš mi ještě také nepříjemnosti. Přivezl jsem si ze vsi svou tchyni, a to jenom proto, že dnes tu bude lámání kolem; tamoť jest, hle, na pavláně Corsettova domu, nevěříš-li tomu, podívej se sám! Nejseš takovým hlupcem, abys nevěděl, co je to. Sám jsi měl jistě také tchyni. A teď se vprav v mé postavení, kdyby tak lámání kolem nemělo se uskutečniti!“

Orizimu vypadl obušek z ruky. Překonaly ho tyto důvody, či vysílení? Třesoucím se, chraptivým hlasem pravil:

„Dělejte si tedy se mnou, co chcete!“

Kati se k němu blížili; ale v tom okamžiku povstal Marius Celini, starosta veronský a pokynul katům svou holí z bílé slonoviny.

„Ustaňte!“

Nastalo hrobové ticho.

„Muž tento ví, co je česť,“ pravil Celini chvějícím se hlasem. „Rozsudek zdá se mi býti krutým. Budiž trestem jeho doživotní vězení.“

Senátoři přisvědčivě kývali hlavami. Orizi nesouvislými zvuky děkoval.

„Nu, teď budeš se moci naučiti dokonale frančině,“ — pravil Baccarini.

Po té přečetl popis zločinu druhého odsouzence a na konec prohlásil rozsudek.

Marosinimu strhli masku s hlavy. Pizo, „bratr nemoci“ (laskavější bratr — protože s menšími bolestmi lidi se světa zprovázel) rozepjal mu kazajku a již zavazoval mu bílým šátkem oči, kdy prudce oddychujíc razila si zástupem lidu jakási postava cestu a přímo k tribuně soudců se hnala.

„Tento muž jest nevinen v líčeném případě! Vrahem jsem já.“

Se všech stran ozval se křik udivení. Jméno příchozího letělo od úst k ústům.

„Lékař Balduin!“

Lékař Balduin že by byl vrahem? Ten počestný muž? Věru, zvláštní věci dějí se již na světě!

Gelini pokynul katu, aby propustil odsouzence.

„Balduine!“ zvolal Albertus. „Drahý příteli! Ty že bys byl vrahem? Toť nemožné!“

Balduin vztýčil hlavu a pravil:

„Ano, soudcové veronští. Vrahem jsem já. Já jsem zabil onoho muže u příkopu hřbitovního a teď, vida, že člověk nevinný má býti za mne popraven, nesnesl jsem výčitek svého svědomí a přinesl jsem vám svou hlavu.“

Marosini zoufale přiskočil k Balduinovi a tiše, s výkřikem mu řekl:

„Ó, příteli, proč maříš běh věci? Co je ti po tom? Život můj beztoho již za nic nestojí a hřešil-li jsi vůbec, já rád trest tvůj na tomto světě za tebe sejmu! Odvolej svá slova, posud není pozdě!“

Balduin zlostně odstrčil ho od sebe:

„Neobtěžuj mne svou prázdnou řečí! Já života svého pranic sobě nevážím.“

„Jak, jak? A což Esre? Musíš pro ni žíti!“

„Esre… Esre…“ zablabolil Balduin usínavým hlasem. „Však se dovíš všeho. Navštiv ji!“

Marius Celini, který mezi tím se senátory se byl radil, pronesl k lidu tento soud:

„Ježto z vykonané vraždy obviňuje se sám Gervasius Balduin, stihne dle znění zákona rozsudek jej. Hlava jeho budiž katem sražena.“

Baccarini obrátil se k Pizovi:

„Hle, přejmi ho, Pizo, a vykonej, co Verona rozsoudila a co poroučí.“

Ale sotva že Pizo k němu přistoupil, měře při tom pohledem mrzutě silný krk Balduinův, vznikl opět nový šum a ruch.

Švec Silos, který v koruně stromu na celý výjev se díval, zaječel obrácen k lidu:

„Přichází zase nový vrah! Hahaha!“

A skutečně, lidem razil si cestu divoký, zamračený muž. „Pusťte mne, pusťte mne, při Madonně budou mne tu popravovati!“

Lid se smál, ale přece ho pustil; cizinec vylezl na lešení v místech, kde Orizi zábradlí ulomil, a běže k Balduinovi, udeřil Pizona na rameno:

„Počkejte trochu, kmotře! Já z té věci chci také něco míti.“

A obrátil se k soudcům i shodiv se sebe tmavý, roztrhaný plášť, takto je oslovil:

„Soudcové veronští! Velevážení, milostiví pánové! Zločinu prohlášeného neučinil ani tento muž, ani onen muž, ale provedl jsem ho já!“

„A kdo jsi ty?“ tázal se Marius Celini.

„Já jsem briganti Ruffo. Ten, jejž zavraždil jsem u hřbitova, byl můj soudruh, jednooký Cartus, „stará blecha“ v našem světě zvaný, s nímž společně jsem loupil. Při dělení chtěl mne o guineu ošiditi a proto jsme se pohádali; z hádky vznikla pračka a já vrazil jsem mu v zuřivosti do srdce dýku, neboť jeho nespravedlivosť mne rozzlobila. Na místo pračky běželi strážníci. Uprchl jsem před nimi za zeď hřbitovní do komory; zde s már kdosi mne oslovil. Domníval jsem se, že jest to mrtvola, ale patrně to byl tento jinoch (při tom ukazoval na Alberta) a poděšen hrůzou vyskočil jsem opět otevřeným oknem a schoval jsem se mezi hroby.“

Soudce veronský, Celini, přisvědčivě kynul hlavou.

„Toť zvláštní případ. Takového nic posud za mého soudcovství se nepřihodilo. Opravdu musí tomu býti tak, že tys vrahem; o tom není pochybnosti. Ubohý Marosini nevinně padl do pasti; ale tobě, Balduine, nerozumím; vysvětli nám, proč činil jsi tu komedii?“

„Protože viděl jsem v rukách katových nejlepšího svého přítele, který před několika lety dal mi klenot nad život mu milejší,“ pravil Balduin. „Byl jsem mu za to zavázán i chtěl jsem se mu odplatiti; to je všecko.“

Balduin obšírně vyprávěl o svém pobytu v Neapoli a o jednání přítelově, čím i srdce soudců byla dojata.

„Správně jsi jednal, Balduine. Stal jsi se teď opravdu hodným svého přítele,“ pravil Celini slavnostním hlasem. „Jděte domů ve jménu božím a radujte se spolu!“

Pak obrátil se hrdě k Ruffovi:

„A tebe, vrahu, co přimělo k tomu, kdy zločin tvůj byl dobře utajen, abys u soudců se hlásil?“

„Má duše nesnesla toho déle. Byl jsem očitým svědkem všeho, co se tu dělo. Viděl jsem, že nevinný za mne zhyne; srdce se mi stísnilo, v duši mi kvasilo, ale co po té následovalo, dojalo mne ještě více. Viděl jsem, jak jiný nevinný za prvého nevinného k zločinu se hlásí. To je již mnoho. Toho jsem již snésti nemohl. Protlačil jsem se, soudcové, k vám!“

Celini povstal s lenošky, aby vynesl rozsudek. I ostatní senátorové v tu chvíli se zvedli s křesel.

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! Občané veronští! (a tu mluvil hezky hlasitě.) Protože tento zločinec více miloval pravdu než svůj život, zasluhuje, abychom mu života nebrali. Já dávám mu milosť na zemi!“

Lid vypukl v jásot a křik, s výskáním mával šátky a hrnul se k hrdinům dne; i tchyně Baccariniho na arkýři domu Corsettova snad byla spokojena s překvapujícím tímto koncem; jen Pizo, „bratr nemoci“, bručel si rozmrzele: „Proč teda z člověka si tropí blázny, nedají-li mu práce?“

Balduin uchopil Alberta pod paží a odvedl ho s popraviště.

„Pojď, povedu tě domů k Esre.“

„Ale v tomto obleku?“ namítal přítel.

„Nestarej se o šat. Toť hlouposti! Nejbohatší muž veronský strojí se tak, jak se mu líbí.“

„Nerozumím tvým žertům, Balduine.“

„Však všeho se dovíš, dobrý příteli můj. Ty jen ubírej se za mnou. Hle, tu jsme již doma, to jest můj dům. Ale pojďme zahradou, protože Esre sedává tam v besídce.“

Ó, jak zachvělo se srdce Albertovo! Na popravišti nebyl tolik rozčilen.

„Ne, ne, Balduine. Já nepůjdu. Mám k tomu důvody; nech mne, abych mohl do světa se odebrati.“

„Nepůjdeš-li, povedu tě násilím.“ A uchopil ho pevně za ruku.

Byla to krásná zahrada; velké stromy s obrovskými korunami, tu holá mýtina se rdícími se jahodami, mravenčími kopci, křovím malinovým, vlekoucím se po zemi; traviny, bodláčí mísily se tu divoce v ladný obraz; tam zase vzácnosti zahradní květeny zaslepujících skvostných barev, vůni dýšící květinové záhony, nad nimiž bzučí roje včel.

Albertus pojednou se zachvěl:

„Co je to? Sním?“

Vyšedše z hustého loubí octli se před malým domečkem, úplně takovým, jaký on měl v Neapoli, či snad docela týž domek to byl!

„Ta klec tě tolik polekala?“ smál se Balduin. „Nu, co je na tom k divení se? Je právě takovou, jako ta tvá. Právě takovou holubici chovám v ní…“

I holubici v ní chová! I tato klec jest zarostlá až po střechu vinoucími se rostlinami, zvonky květinové se tu stejně houpají, klátí a šustí, jakoby zvonily. Je třeba jich jen umět slyšeti. Srdce ubohého Marosiniho se zachvělo. Snad slyšel, o čem zvoní.

Za besídkou byla veranda. Tisíc a tisíc růží se tu houpalo a legie drobných motýlů a brouků je obletovala. Každá růže měla své zvláštní dvořeníny.

„Co se stalo? Proč jsi mnou tolik škubnul?“

„Tu sedí ona!“ odtušil Marosini s dětskou bázlivostí.

A věru seděla tady. Esre dlela pod verandou, obrácena zády k příchozím. Štíhlé tělo její bylo nakloněno nad prací, šilať nebo vyšívala právě cosi; jednu drobnou nožku svou pohodlně opírala o vyčnívající větvici růžovou, která po zemi se plazila; při tom se skloněného kolena smekla se jí poněkud granátově rudá suknice a obnažila překrásný kotník. Ó, toť pohled zaslepující!

Albertus stanul jakoby v kámen byl se proměnil; Balduin po špičkách přikradl se k ní a zakryl jí ze zadu oči.

„Balduin!“ pravila Esra. „Poznávám tě podle dlaní.“

„Hlas má posud týž,“ vzdychl si Marosini.

„Uhodlas!“ odvětil Balduin, „teď jen hádej, koho jsem sebou přivedl.“

„Otce Richarda ze sousedství. Pusť mne!“

„Dříve ne, pokud neuhodneš.“

„Nežertuj, Balduine! Kdo by to mohl býti? Pan Mileni z Boloně.“

„Toho tu také není. Ale je zde někdo, koho máš na světe nejraději.“

„Což já vím, kdo by to byl?“ odpověděla vzdorovitě a dupla nohou. „Kousnu tě do ruky.“

„Aj, ty ani nevíš, koho máš na světě nejraději? Nic ti srdíčko tvé nenašeptá. Je hluché i němé… Tvůj budoucí choť je tu, Esre!“

„Albertus!“ vykřikla Esre, vytrhnuvši se Balduinovi z rukou a již v nejbližším okamžiku ležela Marosinimu v objetí.

Albert s nadšenou, zářící lící ji objal. Viděl vše, slyšel vše, ale nerozuměl ničemu.

„Esre je tvojí,“ pravil trudně Balduin. „Byla také vždy jen tvou. Když jsi mi ji v Neapoli odevzdal, byla ještě dítětem. Samota v kleci tvé ji nudila, proto šla se mnou. Toužila po něčem novém. Jeť ženou, tudíž je rozmarnou. Šla se mnou, ale již prvého dne na moři jsem poznal, že je zarmoucena, že se jí po tobě stýská. Druhého dne dostavila se jí i touha po domově… Než došli jsme do Verony, onemocněla a vyznala se mi, že tě miluje. Vrátil jsem se ihned do Neapole, abych tě sebou odvedl, ale tys byl již za horami a doly.“

„Je vše to možné? Svatý Bože!“ koktal Marosini.

Esre na celý ten výjev pohlížela velikýma svýma černýma očima tak krotce, jako opravdivá holubice, a při tom krásnou svou hlavou rozmile, blaženě pokyvovala, že vše bylo tak a nejinak.

„Hledal jsem tě všade, Alberte, všade, až posléze nalezl jsem tě na popravišti. Ale pojď se mnou, ať mohu ti vše říci. Vždyť s Esrou dosti se ještě nalaškujete. Život je dlouhý…“

Vzal Alberta pod paží a vypravoval mu, co bylo mu třeba zvěděti. Že Esře vystavěl tento malý domeček, na vlas takový, jaký měla v Neapoli. Přála si ho sama.

Že prahu této kleci nikdy nepřekročil. „Ó, Alberte, dal jsi mi nebezpečnou růži; vůni její cítiti mi bylo každý den, ale utrhnouti jsem ji nesměl.“ I o jmění Esřině mu podal zprávu.

„Svědomitě a s velkým štěstím jsem je opatroval. Mohu ti říci, Alberte, že sotva je ve Veroně člověka, který jměním se ti vyrovná.“

*

A tu je již u konce jedna má povídka. Esre s Albertem se vrátili a přirozeně žili by podnes blaženě, kdyby byli zatím již neumřeli.

Ale čtenář snad zvolá:

„Ti neumřeli, protože nemohli ani nikdy žíti. K tomu byli nesmírně dobří. Poctivosti je u nich v nesmírném nadbytku. Jeden předá nevěstu svou druhému, ač sám ji miluje, a druhý nedotknutou mu ji vrací, ač rovněž ji miluje. A jmění její ještě rozmnoží! Peněz žádný z nich nemiloval. Jeden chtěl pro druhého umříti. Jak je to směšné! Všichni jsou tak dobří, že i vrah byl vzácným poctivcem!“

Spisovatel však namítne:

„Nemají, pánové, tito lidé žádné jiné vady, než té, že jsou čtyřstaletí.“

A po těchto slovech odhodí starobylý husí brk a nastrčí si do držátka ostré ocelové péro, sundá s očí brejle, jimiž jeho předchůdci staří spisovatelé na svět pohlíželi, a prostým zrakem počíná psáti toto: