Povesti

Co to za vicher od půlnoci bije?
  Ha, jak ty buky před ním se shýbají,
Ptactvo, zvěř divá do skalin se kryje,
  Jak zbůjce v strachu, dýše jen podtají,
    Temné chodníky jsou osudu země!
    Čehož se, bídní, ještě dožijeme?

Ne je to vicher, toť koně vzdech divý!
  S jezdcem uhání ku polední straně;
Letí přes hory, řeky, bahna, nivy,
  Až zemdlen nízké u chyžky zastane.
    „Starušku, popřej mi — na tvé šediny —
    Pooddechnouti jen za půl hodiny!“

Čím ti posloužím? Málo mám z požinku,
  U nás kmeň vinný ostrý nůž nečeká!
Jestli ti libo, uží odpočinku,
  Zajez si chleba, zapí z nášho mléka.
    Co nám Pán popřál, toho radi dáme,
    Pojď dnu — o koně my se postaráme.

Rytíř šedivce bližej k sobě volá,
  By mu odezdal sladkotěžké břímě.
Divě otáčí zraky své dokola:
  Ticho, pusto je, jak příroda v zimě.
    Tu máš! — ne! — kdo jsi? — snáď mi zradu strojíš?
    Než tys šedivec, ty se zrady bojíš.

Podává starci — a větřík poduje,
  Z ruky záclona zlehka se odhalí:
Zemdlená panna pod ní oddechuje,
  Krev jí jde kradmo — žíly snad zastaly —
    Ležíc na lůžku, na matičku volá,
    A rytíř pláče! — Kdo srdci odolá?

„Ty jsi to u mne, drahý můj Ivane?
  Nik nás nestíha, jsme-li již v bezpečí?
Nejdime dále — nic se ti nestane?
  Nepočujem zde známé zvuky řeči.“
    Rytíř s ousměchem dí: Tu zůstaneme,
    Pokud s tělem i s duchem omladneme.

V tom stařec vkročí, od strachu se chvěje
  A v bolném žalu rytíři cos šepce:
Ivan vyskočí, divě se zasměje,
  Běhá a zuří a na svůj los repce:
    Běda mi, běda, již je po náději,
    Vztěku i prosbě ti se jen vysmějí!

Spustí závoru — dveře vybořené,
  Pláč i plesání v chalupě panuje,
Šest mužů polských do chyže se vžene,
  Schytia Ivana, kladou ho v okuje.
    On se nebrání, tvář slzou porosí,
    O milost dívky zemdlené jen prosí.

Již nad Přemyslem dávno zašly zoře,
  Hvězdy hrajíce svítí a se tratí — —
Měšťané z rady v celé jdou pokoře,
  Voj^[2] města smuten domů se navrátí. —
    Těžko je otci, syna vidět zrádce,
    Na smrt odsoudit ještě těžší práce.

K Ivanu vejde, líbá ho, proklíná:
  Dožil sem žalu, — já tě na smrt soudil,
Nad tvojí zradou teď upí otčina,
  Z mé krvi pošlý červ se do ní vloudil.
    Unesls dívku do cizí krajiny,
    Otec Leščinský vyhnal ji z otčiny.

Nic sem necítil pri měšťanech v radě,
  Zapřel sem syna, neznav o dítěti,
Zítra ousvitem v Leščinského hradě
  Zrádcům k výstraze můj syn má viseti.
    Běda mi, sám smrt synu oznamuji!
    Zajdi potupně — já tě nelituji!

Blízko Přemysla, málo od chodníka,
  Prostý kříž stojí mezi skalinami.
Často tam vidět přicházet poutníka,
  Žaluje, plače horkými slzami:
    Synu, pro tě sem vyhnán z mé otčiny,
    Chodím žebraje z města do dědiny.

A v hrůzné době, když se noc v půl dělí,
  Bars hromy bijí, aneb měsíc plane,
Veždy se něco zpod kříže zabělí.
  Toť cizí ženská: pomodlí se, vstane,
    Ubíhá do hor, k skalám se přivine —
    A hlas modlitby po okolí hyne.