ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co to za vicher od půlnoci bije?
Ha, jak ty buky před ním se shýbají,
Ptactvo, zvěř divá do skalin se kryje,
Jak zbůjce v strachu, dýše jen podtají,
Temné chodníky jsou osudu země!
Čehož se, bídní, ještě dožijeme?

Ne je to vicher, toť koně vzdech divý!
S jezdcem uhání ku polední straně;
Letí přes hory, řeky, bahna, nivy,
Až zemdlen nízké u chyžky zastane.
„Starušku, popřej mi — na tvé šediny —
Pooddechnouti jen za půl hodiny!“

Čím ti posloužím? Málo mám z požinku,
U nás kmeň vinný ostrý nůž nečeká!
Jestli ti libo, uží odpočinku,
Zajez si chleba, zapí z nášho mléka.
Co nám Pán popřál, toho radi dáme,
Pojď dnu — o koně my se postaráme.

Rytíř šedivce bližej k sobě volá,
By mu odezdal sladkotěžké břímě.
Divě otáčí zraky své dokola:
Ticho, pusto je, jak příroda v zimě.
Tu máš! — ne! — kdo jsi? — snáď mi zradu strojíš?
Než tys šedivec, ty se zrady bojíš.

Podává starci — a větřík poduje,
Z ruky záclona zlehka se odhalí:
Zemdlená panna pod ní oddechuje,
Krev jí jde kradmo — žíly snad zastaly —
Ležíc na lůžku, na matičku volá,
A rytíř pláče! — Kdo srdci odolá?

„Ty jsi to u mne, drahý můj Ivane?
Nik nás nestíha, jsme-li již v bezpečí?
Nejdime dále — nic se ti nestane?
Nepočujem zde známé zvuky řeči.“
Rytíř s ousměchem dí: Tu zůstaneme,
Pokud s tělem i s duchem omladneme.

V tom stařec vkročí, od strachu se chvěje
A v bolném žalu rytíři cos šepce:
Ivan vyskočí, divě se zasměje,
Běhá a zuří a na svůj los repce:
Běda mi, běda, již je po náději,
Vztěku i prosbě ti se jen vysmějí!

Spustí závoru — dveře vybořené,
Pláč i plesání v chalupě panuje,
Šest mužů polských do chyže se vžene,
Schytia Ivana, kladou ho v okuje.
On se nebrání, tvář slzou porosí,
O milost dívky zemdlené jen prosí.

Již nad Přemyslem dávno zašly zoře,
Hvězdy hrajíce svítí a se tratí — —
Měšťané z rady v celé jdou pokoře,
Voj^[2] města smuten domů se navrátí. —
Těžko je otci, syna vidět zrádce,
Na smrt odsoudit ještě těžší práce.

K Ivanu vejde, líbá ho, proklíná:
Dožil sem žalu, — já tě na smrt soudil,
Nad tvojí zradou teď upí otčina,
Z mé krvi pošlý červ se do ní vloudil.
Unesls dívku do cizí krajiny,
Otec Leščinský vyhnal ji z otčiny.

Nic sem necítil pri měšťanech v radě,
Zapřel sem syna, neznav o dítěti,
Zítra ousvitem v Leščinského hradě
Zrádcům k výstraze můj syn má viseti.
Běda mi, sám smrt synu oznamuji!
Zajdi potupně — já tě nelituji!

Blízko Přemysla, málo od chodníka,
Prostý kříž stojí mezi skalinami.
Často tam vidět přicházet poutníka,
Žaluje, plače horkými slzami:
Synu, pro tě sem vyhnán z mé otčiny,
Chodím žebraje z města do dědiny.

A v hrůzné době, když se noc v půl dělí,
Bars hromy bijí, aneb měsíc plane,
Veždy se něco zpod kříže zabělí.
Toť cizí ženská: pomodlí se, vstane,
Ubíhá do hor, k skalám se přivine —
A hlas modlitby po okolí hyne.