ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na břehu nízkém, pustých vln
Stál On, myšlének velkých pln
I v dál hleděl. Před ním se vinul
Proud řeky šírý, bídný čln
Jediný bloudě po něm plynul.
Po břehách nízkých, mochnatých
Černěly se jen tu i tam
Skrýše ubohého Čuchonce.
Les, neznající zraků zlatých
Ve mhle navždy skrytého slunce,
Vůkol šuměl. I v sobě sám:
Odsud my budem hrozit Švédu,
Zde bude založena tvrz
K vzdoru zlobivému sousedu.
Přírodou nám zde souděno
V Evropu prorubit okno
A pevnou nohou stát u moře;
Sem všeliké, novým vlnám
Hosté, praporce přijdou k nám,
Hody slavícím na prostoře.
Prošlo sto let, a mladý hrad,
Půlnočných stran i div i krása,
Ze tmy lesův a z bařin blat
Povznesa se, slávu svou hlásá.
Zde, kde před tím rybák jen finský,
Zbídněný pastorek přírody,
Samotný kdes, kde břeh byl nízký
Smáčel v neznámé jemu vody
Svou vetchou síť — aj, nyní tu
Již po oživelém břehu
Hromady strojné se vtěsnají
Dvorů, paláců a lodě
Ze všech končin po známé vodě
K přístavům bohatým spěchají.
V žulu oděl se břeh Něvy
A mosty visí nad vodami,
Temnozelenými sadami
Pokryly jich se ostrovy.
Ach, lúbím tě, Petra stvoření,
Lúbím tvůj pohled důstojný,
Něvy velkolepé vlnění,
Pobřežný granit ustrojný;
Tvých ohrad přerozkošný zrak
V tvých nocí zádumčivých tíši,
V bezlunném lesku prozračný mrak,
Při němž já v komnatě své píši
Neb knihy čítám beze svíce.
Jsou jasné v tichém snu ulice
Mnohé tehd’ prázdné; jest lesklá
Na Admiralitě jehla.
Na zlatém nebi noční tma
Tupá nikdy se nezjevuje;
Tú odměnit spěchá druhá
Zář, den se noci propůjčuje.
Lúbím i zimu tvou divokou,
Povětří husté, mrazivé,
Běhy sánek Něvou širokou,
Dívčinné líce růžové;
I lesk, i šum, i hovor bálův,
I v čas mládeneckých hodů
Sipění pěnivých pokálův
I plamen punče holubičí.
Lúbím i tvou vojenskou živost
Potěšných Marsových polí,
Řadů pěchoty i koní
Jednoobrazivou zmužilost;
Tam, v krásně ubraném stroji
Lesknoty dobytých znamení,
Mosazných šišaků záření
Naskrz prostřelených v boji.
Lúbím tě, vojenská stolice,
Tvých hradů tvrdých dým i hrom:
Když, buďže půlnočná carice
Přinese syna v carský dom;
Buď když z vrahů svých nové sláví
Russia zas vítězoslávy;
Buď když Něva led svůj rozboří,
Čujíc, an den již jarní hoří,
Mocně ho žena svému moři.

Krasliž se, město Petrovo!
Jak Russia stůj pevně, věčně;
Než odpusť, prosím, že slovo
Nemůž ti čest dát dostatečně.
Vraždy i plen stařiny své
Vlny pustin finských zabudou,
I častou zlostí svou nebudou
Rušit víc věčný sen Petra.