E-mail (povinné):

Karol Kuzmány:
Preklady

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Michal Belička, Daniel Winter, Eva Lužáková, Ivana Černecká, Erik Bartoš, Slavomír Kancian, Katarína Tínesová, Ľuboš Tines.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 41 čitateľov

Na ukážku z přeložení několika zpěvů Homerovy Iliady zpěv I.

(,Hronka‘ III, 1838.)


O hněvě, ó, bohyně, zpívej Pélevce Achilla
Záhubném, jenž drahně Achajcům bídy nachystal,
Množství též zmužilých i duší k Aidu předeslal
Hardin, než je samé na žradla připravil on psům
A ptákům všelikým — Zeusať vykonána to vůle —
Od doby, v níž se byli svárem rozterhli vadící
Atreovič, jsa kníže mužů, bozký i Achilleus.

Kdož k tomu než ze bohů svédol je, vadou by se mátli?
Létin a Zeusův syn. Nebo ten, na krále maje žluč,
Mor v ležení seslal zlobivý: bylo lidstvu hynouti.
Proč? Proto, že Chrýsa zponeuctil byl kněze jednouc
Atreovič, kdy dojel ten v strojné loďstvo Achajců,
By dceru on vyměnil sobě, nesmírný nesa jim dar,
Měl ve rukou vínek dalekostřelčího Apolla
Na zlaté berle, prose vůbec všecky Achajské,
Atrevců no obú ale obzlášť, vojvody lidstva:

„Ó, Atrevci a krásně holéňovatí i jiní vy Achajci,
Vám bozi ať dovolí, v nebesích svá bydla mající,
Zvrátit hrad Priamův a domů se vrátiti šťastně;
Dítě však mi vypusťte milé, pak výměny vemte,
Ostýchavše se Zeusa syna, zdalekastřelčího Apolla!“

Tehdy jiní všickni svolili k tomu nahlas Achajci,
I kněz aby ctěn byl, pak i výměny se vzaly hojné;
Předs Agamemnonu Atreovuť se nelíbilo serdci,
Špatně on odslal jej, v strašné tak hrozbě dokončiv:

„Nechže tě, ty starče, strojných při loděch tu nepotkám,
Neb dlícího nyní, neb zítraže jestli došelsby,
Sic by ni berla ti nic nepomohla, boží ani vínek.
Tú však já nevydám, dokavad nenapadne ji sešlost
V mém domě, v Argejsku, v zdálí ode otčiny této,
Krosna obydlící, lože pak moje ustelující.
Nu, jdiže ty preč, ni mne dražď, by mohels zdravě odplout.“

Řeknul. Uleknulť se zděšený kmet a rozkaz uposlech,
Šel v pokoře k nějakému moři hlasnohlukotému.
Tam však ale když dlouho chodil postranně, upěl kmet
Ku krásnošticaté Léty plodu, králi Apollu:

„Vyslyš, Stříbroluký, mne nyní, jenž Chrýsu si hájíš,
Též Killu svatnou, pánem v Tenedojsku si mocným,
Sminthejče! Kdy ti jestliže sem líbý klenul už chrám,
Neb jestli kdy ti sem někerý tuk stehna zapálil
Buď ze volů neb z koz, tedy rač mi vypelniti žádost,
Odplatu za slezy mé Danaům dej svými ranámi.“

Modle se, tak řeknul. Jeho vyslyše Foibus Apollon,
Sestoupil se lebů Ólympských, jed vaře velký,
Luk nesa na pleci on, s obojí strany též obitý túl,
Zbřinknuly pak hlasitě střely na pleci rozzlobeného,
Když se hnul; a sešel nočnému stínu podobně.
[Pak posadil se lodí opodále a šíp na ně pustil,]
Až silný odzněl zvuk stříbernému lučišti.
Mezky pořád prohnal nejdřív i také divoké psy,
Však pozatím, kdy na ně přebolestnou střelbu namířiv,
Vystřelil; i vždy tu mertvoliny všudy háraly husté.

Už za devět dnů zháněly se v ležení střely božské,
Pak ve desátý v sněm povolal spolu lidstvo Achilleus,
Neb bělorámá to v jeho um bohyně vdala Hére;
Měvšitě žel za Danajci, nadarmo mřet je viděvši.
Ti však když byli zdvihli se, ve sněm se spolu sešli
Z nich stana rychlonohý rokoval jim takto Achilleus:

„Atrevče, hle, zase bloudíce musíme, se mi zdá,
Navrátit se domů, smerti chceme jestli ujíti,
Kdyžto zarovno i vojna hubí i také moc Achajské!
Než, hle, se zeptejme přec věštce aneb kněze někho,
Neb někoho snáře — když i sen též od boha jestiť:
Jenžto by nám pověděl, proč zůří Foibos Apollón,
Snad nás z nesplněného viní slibu, neb z hekatomby?
Azda by jehnánek žertvou nebo koz bezechybných,
Smíře se nám, on chtěl snad sprostiti nás moru zlého.“

Když ten tak řeknul, posadil se. Z těch zase povstal
Kalchas Testoridův, výborný to ptakověštec,
Jenž minulost znal, přítomnost, ba také i budoucnost,
Jenž lodě též už védol Achajské v Ília nítřek,
Se svým věštíctvím, ono dal jemu Foibos Apollon;
On těm dobře veliv, rokoval k nim, takto začav řeč:

„Ó, Achileu, bohomilče, ty teď vyprávati kážeš,
Proč jest hněv krále, zdalekastřelčího Apolla;
Já ti to věr vyjevím, jen též svol a zapřisahej se,
Že mne vděčně budeš zastávat řečmi a rukmi;
Neb myslím, že se rozhorlí muž, jenžto nade vše
Argejské v moci jest, souť poslušní mu Achajci.
A strastnýť král rozzlobený muži pospolitému!
Neb ačprávě by též svou žluč za toho dne poukryl,
Než však předs i zatím on má hněv, až se vyverší
Dle žádosti své: řeci mi, chceš-li mne ty hájit.“

Pak tomu rychlonohý pověděl, zpět řekna, Achilleus.
„Jen dověruj a rciž, co za vnuknútí boha seznals;
Ne při Apollovi Zeusomilenci, jemuž se ty, Kalchas,
Modle Danajcům vnuknútí boha nám odevíráš,
Nikdo, pokud já vládnu žitím a na zem tu pozírám,
Vyhlubených tobě tu při loděch nehodí ruky těžké,
Ze všechněch Danaů, bysi též Agamemnona řeknul,
Jenžto se pokládá najlepším býti z Achajců.“

Tehdy si serdce nabyv, rokoval bez úhony věštec:
„Nás ni z nesplněného viní slibu, ni z hekatomby,
Než věr pro kněze, to, hle, co jej zhanobilť Agamemnon:
On nevydal dceru mu, skvostné též výměny nevzal.
Hle, proto nám dal bíd Dalekostřelčí a i ještě
Dá, ni neodvrátí moru těžké on Morany preč,
Až se vrátí bystrooká děva otci milému
Bez mzdy a koupy, a zašleme posvatnou hekatombu
V Chrýsu; tehd’ smíříce se; můžme milosti dojíti.“

Tak ten když pověděl, dolu sednul. Z těch ale povstal
Hardina Atreovič dalekovládný Agamemnon,
Rozzlobený, že žlčí široká mu zatemněna ňádra
Navřely, až mu oči blyšticím jiskřily ohněm.
Najdřív zaškaredil se na Kalchu a takto začal řeč:

„Věštče zkázy, no nikdy si nic mi milého nevyřknul;
Veždy milé jest tvé duše jen nám zvěstovati zlé,
Však zdarného si nikdy nevyřknul nic, ni dokázal!
Už, hle, nyní zas opět rokuješ bohovůli Danajcům,
Že proto jim Dalekostřelčí onu bídu tu chystá,
Místo Chrýséidky že sem já výměny hojné
Nechtěl vzíti, když, to mi věř, že ji já raději chci
Mít doma, neb já víc než Klytaimnestru ji rád mám,
Choť, souložnici mou, tato, věř, dlejší není od ní
Ve tváři, v zrostu, v umění a ve práci nižádné.
Předs ale já chci ji dát nazpět, poněvadž je to lépe,
Zdrav by, volím, byl lid, než aby snad měl zahynouti.
Než vy spěšně mi náhradu chystejtež, jediný bych
Bez daru z Argejců nepozůstal: neslušeloťby!
Neb to všickni vidíte, že odchází mi jinam dar.“

Pak tomu rychlonohý zpět řeknul takto Achilleus:
„Atrevče slavný, ba ty ze všech nejlakomější,
Jakže předce mohou statní tobě dar dat Achajci,
Když nevidíme kořist velikou už nikde ležící;
Neb to, co už posavad zdobyté z měst, rozdělené jest.
Od lidu pak by se neslušelo zdělené zase pýtat.
Než tu nyní ty vydej bohu: věř, že potom ti Achajci
Troj čtvernásobně chceme nahraditi, kdyže nám Zeus
Dá Tróju, tverdé město, zpodvrátiti jednouc!“

Pak tomu odpověděv, řeknul mocnář Agamemnon:
„Nesmýšlej, bohurovný a statný jsa, Achilleu,
Zchytrale, podvést neb se nedám nebo přelstiti nikdy!
Neb snad chceš, bysi jen sám měl dary, já ale pak bych
Bez daru sám zůstal, poněvadž tu vrátiti kážeš?
No když jen mi dají dary, velké mysli Achajští,
Vůli po mé co budou, nebo rovná náhrada má být;
Jestliže pak nedají, tedy sám sobě já věru vezmu
Buď tvůj, buď Ájántův dar co je, buďže Odyssův
Odveda; nech se i serdí ten, k němu já proto zajdu.
No však ale, hle, o tom rozmlouvati můžeme pozděj.
Vzhůru nyní ve boží moře loď jen vztahnime černou,
Třebných veslárů zaopatřime, pak hekatombu
Vložme, Chrýséidku potom též červenolícou
Vůveďmež, někerý pak vojvoda říditelem buď:
Buďž Ájás aneb Ídomeneus, bozký neb Odysseus,
Buďže ty Péleovič, ze mužů všech najškaredější,
Bys Dalekostřelce smířil nám, žertvy mu páliv.“

Naň zraky rychlonohý zahodiv k němu takto Achilleus:
„Ajtaha, nestydatosti plný, ty statku lakomče,
Ha! kdože by povolil kdy řečem tvým vděčně Achajčan,
Někde na cestu ti jít neb statně s mužmi se bíti,
Neb proti Trójanským zvijačům nebylo mně dojíti
Sem v zdálí bojovat, neb oni mně jsou bezevinní;
Všakť oni mé voly nikdy nejímali, též koně nikdy,
Též ani nikdy u mé Fthíi hrudové, lidoživné
Úrody neplenili, protože všudy tam mnoho vůkol
Jest stinných verchů, moře též tam těžceječící.
Nestydatý, tobě jen sme přispěli, rád žeby byl si
Sám sebe pomstiti, též Meneláa, psí bezočivče,
Na Trójánských; přec nezřeš na to a zhola nedbáš,
Ještě se zahrázíš ctidaru mně ty vyrvati mého,
Jejž sem zasloužil, dali pak synové mi Achajců;
Však já nikdy nemám dar tvému roven, kdy Achajci
Trójanské zvrátí někeré lidaté veleměsto,
Najvětší nesnáz kdekoli však bitva co zůří,
Snášeti mým je rukám, pak když i na dělbu co dojde,
Vždycky ty najvětší máš dar: skrovný a milý já
Sám nesu svůj si na loď, bojovav jsa unáven.
Aj, hle, nyní se vrátím do Fthíe, když mi to lépe
Jest vydutých na loděch ta domů jít; pak ty zajisté
Nejsa ctěn, tu ni pokladu víc, ni bohatstva nenačřeš.“

Zas tomu odpověděl kníže všemužů, Agamemnon:
„Ó, jen jdi, kdy ti serdce to žádá, věř, se ti nikdy
Já nebudu prositi, k mé vůli ty bys tu pozůstal;
Jsouť, jenž ctí mne, jiní, osudovládný ale Zeus zlášť:
Sám z Bohem odchovaných si ty králů k odporu najvíc
Veždy mi, neb ti vada vždy milá jen, i války a bitvy.
Jestliže silný jsi v moci, aj, však Bůh tobě dal to!
Vrať se s loďmi svými domů i s přáteli; pak nad
Myrmidonejci panuj — nic já věru víc na tě nedbám,
Nic mi je i tvůj hněv; ba to ti, hle, k posledu kážem:
Aj, poněvadž béře Chrýséidu Foibos Apollón,
Jižto svými loďmi, ba též i s přáteli svými
Odšlu, však Brízéidu já líce spanilého
Odvedu ze stánku tvého, tvůj dar, bysi poznal,
Možnější nakolik sem já tebe, bál se i každý
Rovným tak honosit se a takto mi ku vzdoru býti.“

Tak pověděl. Pélevcovi rozzlobení bylo; až jeho serdce
V persích mu chlupatých rozpačnou váhalo myslí,
Měl-liby hned velmeč vytasit bedrů ode ostrý,
Těchto pobouřiti, Atrea avšak prohnati náhle,
Či snad má udusit vzteklost a zauzditi serdu.
Takto pokud serdcem a i myslí rozvažoval svou,
Z pošvy pak už táhnul veliký meč: přišla Athéne,
Již bělorámá sem byla seslala Hére s Olympu,
Rovně je touž láskou milujíc, litujíc i obadva.
Stavši ze zádu si pak, jasnou osvítila kečkou
Pélea, od něho spatřena jen, nebo nik ji neuzřel.
I sternulť Achileus a se ozřev, hnedky ji poznal
Pallas Athénajskou; a jejíž oči jastřily velmi.
Oslovil on hned ji, slova jí perutá tato šeptav:

„Nač hromštítého přišlos sem, dítě ty, Zeusa?
Snadže na rouhání Agamemnona Atrea patřit?
Avšak hned ti povím, co i též vykázati myslím,
Že v své zpupnosti ducha někdy snadno opustí.“

Pak jemu modrooká bohyně zpět řekla Athéne:
„Já sem s Ólympu tvého hněvu sešla utíšit,
Kýž bys uposléchnul, bělorámá mne slala Hére,
Rovnou vás láskou milujíc, litujíc i obadva.
Ach, nuže nech ten svár, ni rukou meč déle vytahniž;
Než slovy přec můžeš jemu lát buď jakkolikolvěk.
Neb co ti teď připovím, to se, věřže, dokáže zajisté,
Nádherných ti darů třitolik bude dávano jednouc
Pro zhanobu, hle, tuto; však zmuž se a nás tak uposlyš!“

K té zas rychlonohý pověděl zpět řekna Achilleus:
„Ó, bohyně, slušnoť je vaším poslouchati výřkům,
Buď docela vzteklého i serdce, když je to lépe;
Neb, jenž poslušný je bohům, toho vyslyšejí též.“
Řekna, na jílci stříberném zadržev ruku těžkou,
Pak zatasil v pošvu svůj velmeč, ni zneuposlech
Rozkaz Athénin, anať ve Olymp zas vstoupila nazpět,
Kdež hromštítý bůh bydlí, bohové i nebeští.

Péleovič však vzpurnými slovy jen zase takto
Atrea okřiknul, svůj jed posavad neutíšiv:
„Ajtaha, ožranu ty psooký, serdces jeleného!
Nikdy ani, hle, do války není ti s lidmi se chystat,
Ni zpozadu spolu jít je ti se statnými Achajci
Osměleného ducha; smert neb se to býti tobě zdá!
Neb snad lépe ti jest širokém ležení ve Achajců
Uchvacovat si dary, kdy ti k odporu někdo co řekne,
Králi lidohlutavý, no ničemníky, hle, ty řídíš;
Nebsby jináč, Atrevče, nyní posléze se rouhal!
To však teď ti povím a zaváži v přísaze hrozné:
Aj, hle, u této tu berle, anať list víc, ni nižádnou
Už nevydá ratolest, pevný jak zostavila kmen
Tam ve horách, ni se víc pučit bude, oblupilať ji
Z kůry a listu ocel; no nyní synové ji Achajců
Derží v svých pestěch soudící, zákony též ní
Bozké hájí. To, hle, ta buď tobě přísaha hrozná.
Jistě budou synové po Achillovi toužit Achajců
Všickni; a jim, co se sežreš od jedu, sám nepomůžeš,
Když mnoho jich kroz Hektora války mužů zabijáka
Mroucích tam popadá, pak i sám si ty serdce budeš hrýzt,
Žes sobě nic si nevážil najlepšího z Achajců.“

Řeknul Péleovič, pak mreštil o zem svoju berlu,
Vůkol ozdobenou zlatnými šperky, a sednul;
Atreovič pak naproti zůřil. Tehdy se Nestor
Líbořečí zdvihnul, líbý řečník to Pylivců;
Neb jeho od jazyka sladší nad med mluva tekla,
Pod tím už dva rody člověčenstva vymřely řečné,
Jenžto byli s ním vjednověcí a vjednovyrostlí
V posvatném Pylu, v němž třetí už zase řídil.
On jim dobře veliv, rokoval, k nim promluvě takto:

„Ó, běda! jak veliká se žalost chýlí na Achajské,
Jak plésat Priamos bude též i s svými se synmi!
No, hle, budou i jiní Trojané mít v serdci kochání,
Jestli se dozvědějí oni, jak se vy marně vadíte,
Jenžto i nad Danaů ste radou vy i nad bojováním;
Než mne sléchněte, neb mladší ste obadva ode mne.
Aj, už dávno i se zmužilejšími muži nad vás
Obcúval v radě sem, mnou pak nepoherdali nikdy.
Neb sem ani kdy viděl takových, hle, mužů, aniž uzřím,
Pejrithoos jakový byl, pak Drýas, lidu pastýř
Kaineos, Exadios a bohům rovný Polyfémos,
Theseus Áigovič, nesmertným velmi podobný,
Z všech ze mužů to živých po vší zemi najzmužilejší,
Najzmužilejší, válčili pak též i s najzmužilými,
S kentaury s herovinskými, znivočivše je válkou.
Obcoval i s těmi sem hle i já, ode Pylu tam dojda,
Z dálné Appie, neb povolán sem já ta byl od nich;
Pak bojoval sem s ními i já též; těch ale by však
Nepřemohel, věř, jenžto nyní žije na světě, žádný:
Přec v radu mou vešli vždy a též posléchli řečem mým.
Než poslyšte i vy, když jest poslouchati lépe:
Ni chtěj ty, vládný co si jak, jemu vyrvati dívku,
Než zanech, anť dali dar synové mu dříve Achajců;
Pak se ty, Pélevče, s králem též svářiti nechtěj
Vzpurně, kdyžto roven mu není ve slávě nižádný,
Ze všech berlami vládnúcích králů, co mu Zeus dal.
Jestliže pak bohyně zplodila, hle, tě a zmužilejšís,
Mocnějšíť ale on, když víc lidu jest mu povolno.
Atrevče, hněv utiš ty nyní svůj, pak tu potom já
Sám i Achillův hněv spokojím, všechněm nebo mocná
Obrana on bývá vždy Achajcům v záhubě bitvy.“

Zas tomu odpověděv, prořekel mocnář Agamemnon:
„Opravdu, starče, všeckos ty to slušně vyřeknul;
Než, hle, nade vše jiné vždy se muž jen tento vypíná,
Chce všem rozkazovat, panovat pak též nade každým
I všechněch spravovat, co, tuším, nesléchne nižádný;
Neb když mu přáli schopnosti kopí bozi věční,
Snad mu také zvolili svárem vždy se rouhati volně?“

Skokna tomu v slovo, zas bozký zpět řeknul Achilleus:
„Bázlivcem, ba ničemníkem sloul já by zajisté,
Jestliže ve všem bych se kořil ti a co kdy vyřekneš.
Tak ty jiným, když chceš, si tu kaž, však ale mně nedávej
Rozkazy; věř, že tě já ve ničem poslouchati nechci!
Jedno ti ještě povím, to ty pak do svého umu vlož,
Nikdy že já ruky své nevztáhnu k půtce za dívku,
Ni k tobě, ni k žádnému, co dáno mi, vezmite nazpět;
Než co jiných ze věcí mám na strojné lodi černé,
No z toho, věř, že ty nic vůli proti mé neodejmeš.
Jestliže pak to chceš, no pokus se, by patřili títo,
Jak tvá krev černá poteče hned mém po ratišti.“

Tak když zápasili vzpurnými oba, hle, tu řečmi,
Povstali, pak rozpustili lid při loděch tam Achajských.
Péleus ke stánkům a ku loďstvu svému odejda,
Šel se Menoitovcem, též s přáteli svými jinými,
Atreovič pak ale hned strojnou loď v moře tahnul,
Dvadset veslárů zaopatřil, pak hekatombu
Též veložil bohu, pak Chrýséidu líce milého
Védel dnu: správcem velemoudrý jim byl Odysseus.

Tak tito povcházívše, přeplovali brody mokré,
Lidstvu pak Atreovič se z hříchu očistiti kázal.
Z hříchu ti čistíc se, vhodili v moře poškvrnění své,
Pak i Apollonu též oni úpelné hekatomby
Z býků i z koz pálili tam na přímoři pustém,
Až k nebi obtočená dýmem se vznášela vůně.

Tak tito tam dělali v ležení; alevšakť Agamemnon
Svár nenechal, nímž on se to byl záhrážel Achillu.
Oslovil on pak Talthybia hned a Eurybatea,
Svých tože heslárů, sloužících spěšně po vůli.

„Vy jdite do stánku mně nyní Pélevce Achilla,
Pak spanilotvárnou za ruku Brízéidu veďtež;
Jestli by pak nevydal ji, potom tak i já tamo půjdu,
S více přijda i sám, co mu jistěže se stane hůře.“

Řekna, odeslal je v hrozný ten rozkaz ukončiv.
Však tito, ač i nevolně šli pustého moře dle,
Až tam Myrmidonů stánky pak a loďstvo dosáhli.
Černé tam při lodi hned jej u stánku nalezli,
Jak to seděl, ni je věrže vida, zradoval se Achilleus.
No však též zasternuli ti v bázni přede králem,
Zastali, báli se pak hlásit neb zeptati nětco.
Než v své znal to duši hned a takto promluvil on k nim:

„Aj, vítejte, hlásatelé, boha posli, mužů též;
Blíže! Vy nejste viní, mně viným jen jest Agamemnon,
Jenž vás sem poslal pro Brízéidovu dívku.
Nuž tedy ty Zeusem zrozený semo veď, Patrokle, děvečku,
Pak dej těmto ji odvést: však toho svědky mi buďtež
I přede oslavenými bohy, mrúcími i lidmi,
I přede králem tím zlobivým tam, jestlizeby kdy
Byl sem potřebný bídnou odvrátiti nouzi
Tam ode těch i jiných — coby se v zoufalstvě zešálil,
Nic sobě sám poradit nevěda v čele, též i na zádu,
Jakby mu vedle lodí šťastný boj védli Achajci.“

Řeknul. Patroklos posléchnul přítele svého
A spanilotvárnou Brízejdku ze stánku vyvédol,
Dalť odvést. Ti vrátili hned ku loděm se Achajským,
Né rada též i děvečka šla spolu. Avšak Achilleus
S pláčem ode přátel postranně odejda si sednul,
Obrácen k jezeru, hleda nad široké moře temné,
A mnoho k matce milé modlil se tu, sepna ruce vzhůr:

„Matko, aj, poněvadž zplodilas mne krátkověkého,
Slávou oblažiti, hle, Olympský měl by mě aspoň
Zeus vysokohromný, ale teď, hle, si nic mne neváží.
Aj, zase Atreovič širokovládný Agamemnon
Mne zhanobil, nebo můj derží dar, sám mi ho vyrvav.“

Tak lkal, selzy roně, slyšelať statná jeho máti,
Tam ve moře hlubině dlící sešlého otce dle.
Náhle vyniklať ven ze moře zpeněného jako mhla,
Zlehka sblížila se k němu k selzícímu a sedla,
Shláskala pak ho rukou, ba i oslovila jmenujíc jej:
„Co pláčeš, dítě, smútek jakový v duchu je tvém?
Mluvž a nederž v ňádrách jedině, znali bysme obadva.“

Rychlonohý k ní těžce vzdéchnul i řekl Achilleus:
„Znáš ty to, nač že tobě vše umící zas znovu rozklást?
Svatnou Thébu, hle, sme dobíjeli Éeteóna,
Pak zloupivše ji, odvédli sme všecko tamodtud,
Rozdělili synové všecko spravedelně Achajští,
Krásnotvárnou tak Chrýséidu Atreu davše.
Hned však Chrýsés, kněz dalekostřelčího Apolla,
Sámtě došel ke loděm ve ocel oděných tu Achajců,
By dceru on vyměnil sobě, nesmírný nesa jim dar,
Měl ve rukou vínek dalekostřelčího Apolla
Kol berle zláté, prose vůbec všecky Achajské,
Však ale Atrevce, hle, oba zlášť, vojvody lidstva.

Tehdy jiní všickni svolili k tomu nahlas Achajci,
I kněz aby ctěn byl, pak i výměny se vzaly hojné;
Předs Agamemnonu Atreovuť se nelíbilo serdci,
Špatně on odbyl jej, v hrozné tak hrozbě dokončiv.
Rozželený stareček zase odšel. Pak ho Apollón
Tam modlícího slyšel on. Poněvadž mu milý byl,
Spustil zhubnou střelbu na Argejské a tu lidstva
Zborně radem mřeli, neb vždy zháněly se střely bozké
Kroz široké ležení všudy vůkol; nám ale věštec,
Jenž dobře znal, hned vyjevil, coby tím chtěl Apollón.
Já pak sem pervý, abychom boha smířili, kázal.
Néž ale Atreovič, vychycen jedem, odrazu povstal,
Pomstou zahrážel se, nyní co i už vykonáno,
Neb, hle, tu na strojné lodi už veselí preč Achajci
Do Chrýsy sprovodí a nesou dary králi Apollu;
Než mlaďounkou hlásatelé mi ze stánku vyvedli
Brízeovu dceru, jižto daliť synové mi Achajců:
Nuž ty nyní, můžeš-li, synu přispěj zmužilému,
Vznes se do Ólympu, pros Zeusa, že jestli si mu kdy
Buď slovy, buď skutkem těšivým napelnila serdce.
Neb sem v světnici otce i sám slýchal tě začasto
Se chloubit, mluvilas když o zamračeném Kronióvi,
Jaks ochránila ho přede bohmi zkázy ohavné,
Když ho jiní bohové chtěli jednouc svázat Olympští,
Héré, též i Poséidaón, pak i Pallas Athéne.
Však bohyně přišlá ty pořád rozvázalas uzly,
Rychle zovouc storamého ta do dlouhého Olympu,
Jenž Briarem sluje všech u bohů, u mužů ale všechněch
Ajgájem, nebo silnějším byl svého od otce;
On sobě ke Kronióvi zasednul, své moci rád byv;
Ustrnuliť bohové blažení a nevázali Zeusa.
To, hle, nyní opomeň, kolená, k němu sedna, obejmouc,
Dalby se nakloniti, Trójanským jen by pomáhal,
Ty však i až za lodě k moři tam stisknouti Achajské,
V smert padající, všickni by tak se nasýtili krále,
Poznal i Atreovič, dalekovládný Agamemnon,
Svou vinu, že zpotupil tak najlepšího z Achajců.“

Pak tomu řekla pořád zase Thétis, selzy ronící:
„Ó, k čemu sem tě, synu, schovala k bídě zrozeného?
Kýž bysi bez pláče při loděch tu a úrazu též bez
Dlel, když osud věku tak krátkého ti, ach, přemalého!
Teď tě razem, hle, i blízká smert, pak i bída nade vše
Obkličuje; zplodila v zlý soud ve světnici sem tě.
Avšak ale hromomilci povím já to slovo Zeusi,
Vstoupivši v sněžný ta Olymp a snad ho udobřím.
Než ty nyní při loděch tu pozůstaň bystře chodících,
Měj na Achajské hněv, niže ber ty na vojně podílu,
Zeus nebo k Aithiopům bezevinným Ókeana dle
Sestoupil na hody včera, s ním též všickni nebeští,
Jen po dvou a desíti dnech do Olympu se vrátí;
Tehdy ta já v měděný dům Zeusa si vejdu,
Pak kolena, hle, obejmouc mu, snad jen ho udobřím.“

Řekši odešla preč, toho tam zanechavši samého,
Serdícího se za krásnéhotě pásu ženičku,
Jižto nasílu mu vyrvali. Však mezitím již Odysseus
Byl do Chrýsy došel, veda posvatnou hekatombu.
Ti, hle, potom kdy do přehlubokého přístavu vešli,
Plachty spustili a složili v černé lodi vjedno,
Po provazích schýlíce a ku žlabu opřeli žezlo
Spěšně, k přístavu už tu samému doveslili vesly.
Kotvy vyverhli a pak v zadní loď uvázali částku,
Ven vystoupili už sami též přes velny pomorské,
Ven hekatombu dali zdalekastřelčímu Apollu;
Ven též Chrýséis z jezeroplavné lodi vyšla.
Tu hned i velmoudrý védol k oltáři Odysseus,
Otci milému do ruk položil, pak i takto mu řeknul:

„Ó, Chrýse, mne slal sem kníže mužů, Agamemnon,
Dítě vedem ti a Foibovi posvatnou hekatombu,
V žertvu uvést za Danajců, bysme si smířili krále,
Jenžto teď Argejcům mnohobídnou nouzi pozeslal.“
Tak řka, do ruk položil mu ji, ten vzal hnedky radostně
Dítě milé; ti spěšně bohu zvláštní hekatombu
Vůkol vedli tam oltáře krásnostavaného,
Též ruky splákli potom sobě, bělny nabrali ještě.

Těm tedy dobrořečil hlasitě Chrýsés, ruky sepjav:
„Vyslyš, Stříbroluký, mne nyní, jenž Chrýsu si hájíš,
Též Killu svěcenou, pánem v Tenedojsku si mocným,
Jak si mě vyslechnul dřív, když sem se k tobě modlil,
Neb si mě vážils, aj, velice zbils lidstvo Achajské.
Ó, však ještě předse mi rač tu vypelniti žádost:
Už zase od Danaů odvrať teď bídu ohavnou!“

Modle se, tak řeknul. Jeho sléchnul Foibos Apollón.
Náhle pomodlili se však a bělnu poverhli,
Najdřív kark vyvrátili, zaklali, odrali kůži,
Vykrojili stehna, branicí každé zavinouce,
Dvojnásobně potom na ně kládli i údy i kousky.
Spálil všecko to na štěpinách kmet a vína naléval
Čistého; mládenci měli v pěstích pětirožnice vůkol.
Když pak spálili stehna a vníternosti pochutli,
Podrobili vše jiné a na rožně vztýkali každé,
Pekli pozorně a zas zpátkem vše svlekli potom to.
Tak skončivše práci, hody schystavše si, jedli,
Aj, veselí neubývalo též při hodech tu obecných.
No, hle, i nápoje jim když i jídla potom chuť odešla,
[Až po kraj mládenci v měsidla nalévali vína,]
Noukavše všechněch, vůkol roznášeli číše,
Tam ti dnem, hle, celým boha písněmi smířeli veždy,
Též paiéona líbě pěli mládenci Achajští,
Slávíc Střelčího; slyše ten, zradoval se ve serdci.
Než když už bylo slunce zapadlo, v mrákoty vejda,
Tehdy poléhali řádně sobě v zadní lodi částce.
Když pak v úsvitě žáře se zaskvěla červenoperstá
A zpět vrátili se k ležení širokému Achajců,
Jim střelčí víter pohodelný seslal Apollón.
Vzhůru oni zdvihli stěžeň a plachty střeli bílé,
Vítr pak vál stěžně doprostřed, až pěny vůkol
Černoskvoucí zahlučely hrady, prudce co loď šla,
Jež pěny snadno prohnala, rychle brod vykonavši,
Jaknáhle přišli v ležení široké ta Achajců,
Hned tito loď černou vytáhli na výspu pomorní,
Nad písek, pod ní dlouhé povsterkali brevna,
Pak sami po stáncích a loděch se rozešli narůzno.

Ten se však jedoval, při loděch seda bystrochodících,
Syn Péléa boží, on rychlonohý to Achilleus;
Odtud nikdy nešel nikam on, ni v sněm mužečestný,
Nikdy ani v boj. No, hle, milé mu chradnulo serdce,
Jak tam dlel, touživ po bojekřiku předse a válkách.

Než však když se nyní dvanácté vznášelo jitro,
Věčnověcí bohové do Olympu se vrátili nazpět
Pospolu, Zeus védol. Thetis nezapomněla žádost
Svého syna, vzhůru vzneslať se přes pěny morské,
I jdouc ráno včas do nebes velikého Olympu,
Tam Kronióna nalezla, seděl co v stránu ode všech
Na chlumu najvyšším to velechlumného Olympa.
Tu, hle, mu hned levicí kolena, k němu sedna, obejmouc
I bradu pohladila pravicí, jen zlehka ta sáhnouc,
S prosbou k Zeusi se přimluvila Kronióvi nadevše:
„Otče ty, jestli mezi kdy nebešťany prospěla sem ti
Buď slovy, buď skutkem, tedy rač mi vypelniti žádost;
Pocti ty mého syna, hle, neb on zponenáhla nade vše
Půjde v smert; a nyní kníže všemužů, Agamemnon,
Jej zhanobil, nebo derží dar jeho, sám mu ho vyrvav:
Ty msti ho, ó, osudovládný můj Zeuse Olympský!
Přispěj Trójanským natolik, pokavad jen Achajští
Mého syna ctít zas nebudou, pak slávu mu zhojní.“

Takť ona. Zeus mračnoshanatel zpět nic ji neřeknul,
Než mluče dlouho seděl; Thétis kolena, hle, mu tiskla,
Objatá jenžto měla, prosilať pak hned zase takto:

„Jen bez okolků rač přislíbiti a přikynouti,
Nebže odepři; ty bázně nemáš, přesvědčila bych se,
Jak ze všech to bohů najvíc zponevážena já sem.“

Řeknul velmi na to mrazutě mračnoshanatel Zeus:
„Hrozná věc, že opět mě ty v omrazlosti donášíš
S Hérou, řevnými, hle, mě nazlostí zase řečmi;
Krom toho, aj, se mnou mezi nesmertnými bohy vždy
Svářivě jen vždy to dí, že Trojanským v půtce pomáhám.
Než no ty rychle nyní preč odejdi, aniž tě neuzřiž
Héré; to mně samému nechejž, aby já to dokázal.
Nu, hle, i hlavou ti přikynu k tomu, bys dala víru,
Neb to je i při mně najvětší i při nebeských
Znak, že nemůž zpět vzáno to být, selháno ani snad,
Neb nespelněno, já hlavou přikynu kdy co jednouc.“

Řeknul. Aj s tmavočerným Zeus obočím pokynul hned,
Až se i ambroské kaděrovlasy zbouřily krále
Nesmertné hlavy shůry dolů a ztřásly Olympem.

Tak poradivše, pořád rozjišli se a, hle, ta náhle
Preč do moře skočila hlubiny s jasného Olympu.
Zeus ale šel v svůj dům, bohové povstávali řádně
Se stolic, Otci svému to v ústřety; nikdo nevážil
Tam dočekat, dokavadby došel, šli mu v ústřety vesměs.

Pak ten tam vníter na trůn posadil se, no Héře
Tajné přec nebyloť, viděla, hle, smlouvati se s ním
Stříbronohou Thétis, dceru podmorského to starce.
Zlostnými slovy Zeusa pořád Kronióna ořekla:
„Zchytralče, s kým zas ti bohem rokováno potajně?
Veždy je jen ti milé v zdálí postranně ode mne
Smýšlet a ustanovit hned i soud potajemně, aniž kdy
Upřímně slova díš napřed, co v serdci zamyslíš.“

Zas na to ji zpět otec řeknul všemužů a bohů též:
„Héro, ty jen se nedomnívej, úmysly že mé vše
Vyzkoumáš; těžké ti to, ač souložnice má jsi.
Neb co slušné jest ti vědět, no to věř mi, že nikdo
Dřív tebe nezví všech ze bohů ani lidstva nižádný;
Než ale zas co potajně bohů se mi zachce nařídit,
Nikdy netaž i ty též se na to, hle, a též nedovídej!“

Zas na to jasnooká zpět řekla panovnice Hére:
[„Přehrozný ty Kronovče, jaké jsi to byl slovo vyřkl!]
Ještě netázala sem se o nic, ni dovídala tě kdy,
Veždy pokojně ty sám si uzavřel, cožkoli jen chtěls;
Však mi teď úzko v serdci, by nepřetláchala tě snad
Stříbronohá Thétis, dcera podmorského to starce;
Neb k tobě ráno si sedla, tvá kolena, hle, obejmouc;
Zdá se pak, že si jí přikyna, přislíbil Achilla
Poctit a zatratiti množství u loděch tam Achajců.“

Jí zase odpověda, prořekel mračnoshanatel Zeus:
„Hah! ty posedlá, veždy zkoumáš, nic je tě tajno,
Předse však zhola nic nevykážeš, jen ode serdce
Mého se dél vzdálíš, co ti jistěže věr bude horší.
Jestliže pak tomu tak jest: nu, hle, to má bude vůle.
Mluč ty a sedni a mému povolná rozkazu bývej,
Sic tobě ni všickni zpomohou bohové tu v Olympu,
Jestliže z blíže tě já netklými ramenmi popadnu!“

Řeknul. Jasnooká se ulekla panovnice Hére,
Hned umlukši zasedla, milé pak zauzdila serdce.
A v nebi též zarmoutili se spolu všickni nebeští.
Jim tedy řečniti jal se pořád slavný ve řemeslách
Héfaistos, by těšil bělorámou Héru matinku:
„No škaredé to budou věci ještě a nesnesitelné,
Když to vy za smertelníky vždy se takto vadíte,
Rákoš též u bohů vzbuzujíce, hodům že radosti
Žádné více není, mrazutost nebo obkličuje vše.
Matce milé já domlouvám, sama neb to ona zná,
Otce milého že má sobě získati Zeusa, by on jí
Veždy hněvně nelál a i nám hody též nepobouřil.
Neb by i zachtěl někdy Olympský bleskohodič snad
Nás s trůnů sverhnout, nebo mocnější je nade vše.
Než ty nyní se jemu přimluv slovy útlomilými,
Hnedky milostiv nám zas Olympský tak bude jistě.“

Když tak byl řeknul, hle, kalich též, povstana, pelný
Matce milé do ruky vzdal, takto přimluvě se k ní:
„Terp jen, matko milá, a vzmuž se no, ačkoli mutná,
Bych snad tě přemilou nemusel sem spatřiti já sám,
Jak by tě káral otec, nemohelbych, jakkoli želný,
Ochránit tebe; nepřevládný neb je Olympský.
Už nebo on raz, když tobě jednouc přispěti sem chtěl,
Mreštil mnou, polapiv za patu mne, preč za boží prah.
Pak za celý den sem vždy letěl, hle, do západu slunce,
Spadnul sem ta do Lemna a sotvy že dýchaje ještě,
Padlého však Sintejští vděčně přijali mne.“

Tak řeknul. Hned smála se Héré bíloramenná,
Usmínavši se pak přijala z synové ruky číši.
Hnedky jiným i bohům vůkol v pravo on zas
Vína ponoukal, přesladkého to nektaru, z konvy načírav.
Nepřestálý však se bohů smích veždy ozýval,
Hefaista když obskakovat zřeli světnici vůkol.
Tak za celý měli den hody až, hle, do západu slunce,
Rozkoše pak neubývalo též při hodech tu obecných,
Ni, hle, na překrásném formingonu, jejž měl Apollón,
Múzy ve odpovědích ohlasných zpívaly líbě.
Než kdy potom zašla přejasná slunce pochodně,
Ti spočinout šli si tam v pokojík svůj sám, hle, to každý,
Kdež jedinému to každému slavný obokulhář
Héfaistos udělal dům zvláštný vtipnorozumně.
Zeus pak, Olympský bleskohodič, své bral se na lůžko,
Kdež předtím spočinul, když sladký sen ho napadnul;
Tam spal vstoupivší, zlatotrůnná vedle i Hére.

« predcházajúca kapitola    |    




Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.