ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Příteli, o zlobivé nezpívám války pochodni
a Francouz kterakými divý divě láme ratištmi
persa mužů otců, přemilého i ňádra jinošstva;
ne zbroje lesk, boje ryk, ni lomoz, co dělohromy ráz ráz
města boří pracně stavěná, dým, pára se kouří
ze krevavých zbořenin; davem, aj, tamo rychle utíká
měšťan, vlast zanechav, pilný, rád, zdráv-li ušel preč!
Přemnoho let jeho pot krevavý již vrah mu sežírá,
selzu strach příčí mu, neb, aj ohniště je město,
též ohniště pole, plamenem jenž oblaky líže.
Tam své selzotokem si v chaloupce hlavně zalívá
ovdovělá, no leží zabitý syn, ránu ve ňádrách;
tam smutný kráčí rolník, osení jeho na prach,
ve dvoře též hle do půl shořený pluh, stádo bučící
ven mu ženou, lačné mu naříká dítě malounké;
preč klidné holuby, slunce skroze oblaky mutné!
Barthélémy^[2] to ať zpívá, jenž serdce železné
má i radost, vzteklý když zůří v zlosti Pařížčan:
Aj, můj zpěv je tichý, co tiché zvonění večerní
po klidných dědinách nebo píšťala ovce pasoucí
po stinných dolinách, kde slávík v houšti naříká
a v bystrém vluna čistolepá se potůčku ponáhlí
se zpěvavým klokotem, no větýrek v ní se lehounký
houpá, též i větev ve její sobě ňádra zarývá
tvář svou, k ochlazení, co rusalka^[3] by písně pějící.
Nuž tedy, ty druhu můj, dokonáš když práci si denní,
pak si budeš hle na lůžku milém očekávati již sna;
(znám obyčej tobe tehd’ číst ješte stránku nebo dve)
vem skrovnou vzdelanenku tu též a na přítele pomni!

Již třesavý v doliny slétnul mrak, slunce na Tatry
jen se ozíralo pableskem svým růžobarevným,
když ve svém, mesta přemilý učitel to Melína,
stál dvoře Orlínský, vůkol neho pak jeho žáci:
májnice^[4] neb veselé svecené mely býti nazítra.
Než na voze strojném vzhůr Anna, to matka tichounká,
nástroje buď k vaření ukládá, buďže batožky
žáků, jimžto i již ve samém zahrávaly písne
hrdle. Jako v nedeli, krávy když i velkovemenné
spešne večer podojí čeleď, u vrat pak si zasednouc
s sousedovou čeledí, očekává hudby začátek,
dromluje písne tiché neb tajne v mysli si nótí,
nezbednou i nohou potřásá ve kroky tance:
tak byly hračky milé zítřejší tem vždy na mysli;
z nichž tam jedni vzhůr hle podávali Anne batožky,
zas tu jiní, spolu s Orlínským, rozejímali moudře
způsob, na kteraký zachoval by se zítra pořádek.

Tehdy zočí zde malého Lacíka, to modrookého
(byl kaderovlasatý zlatníka to Parnova synček),
Anna tichá, a razem rozželí ňádra její se;
neb Kazimírko její na pameť jí náhle došel byl,
poslední to její přemilý syn, náhle co zemřel
před dvema již roky, verstevník tomu aj hle Lacík byl,
s nímž si ve obšírném dvoře časteji buďže na loptu,
buďže opet na kone hrával neb i též na vojáky.
Anna toho hle zočíc, počne hned i takto žalostit:
„Orlínský, duše má, pojď sem, nevidíš-li Lacíka?
Anť kaderovlasatý zlatníka je Parnova synček,
nášmu vekem rovný Kazimírkovi, náhle co zemřel,
odcizený od nás již, bázlivě na mne pozírá,
jakby se doptával, Kazimírko že kam by pošel byl,
s nímž si ve obšírném dvoře časteji, buďže na loptu,
buďže opet na kone hrával, neb i též na vojáky.
Ach, kdyby ten živ byl posavád a tímto se chystal
k hračkám zítřejším! Nesvítí však tomu více
slunce milé, ani víc již v háj on s námi nepůjde;
neb v chladné hle leží zemi tam, zelená se pažit zas
na hrobci přemilém, mne alevšak smutno na to zřít.“
Řekla tak Anna tichá, mnoho bolným žélem upící,
pak na počerných selzy se jí pozaderžely řasách,
lesklých ve kropejích, ona tam co hloub ode serdce
vzdechnula, pak bílým ručníkem utírala víčka.

Než jí Orlínský, přemilý učitel to Melína,
řeknul zas, potešit ji chtev, sám ačkoli težce
smert Kazimírka nesol, litoval však více milou choť,
on ku samému vozu přistoupil promluve takto:
„Nechtejž, Anno milá, na tolik v svém žéli žalostit!
Ňádra tichým projatá želem ač nejlépe hojí se
selzami mírnými, snadno však serdce tiché si
oblíbí smutek, an s vášní snad v náruživost i
vzrůstne, milé i kazí telo, mír pak též ducha líbý.
Nechtěj též litovat Kazimírka malého, že více
s námi na májnice on k radovánkám nikdy nepůjde;
on v večných žije tam radovánkách, v ráji nebeském,
kdež ho teší spasitel přemilý, tam u otce milosti,
jenž si ho sám povolal, by co andel v kůru radostném
svetloodenců on se tešil, kamo též i my jednou
půjdeme, večné ve blaženosti to sídlo nebeské.
Nuž tedy, Anno, milá duše má, sobe více neteskliž!
Všakť i to bůh učinil, co pak on kdy činí, to sama znáš,
veždy že dobré jest, by to buď nemilé bylo nekdy,
často neboť tajná rada jest boha, otce milosti;
než hle veleslavný jest v skutcích večnoveký ten,
jenž tobe dal Kazimírka na čas, pak zas ti ho odjal;
i rciž: Tvé, bože, buď pochváleno jméno ode mne.
Neb snad nic ti již Konrád, v umení co mu žádný
se v škole vídeňské nevyrovná ze spolužáků,
jak slavný to lékař Štift mi psávati ráčí;
nic snad též ti je bystrooká Bela, má dcera dobrá,
co vždy ti buď v vaření, buď v záhrade pilne pomáhá —
mne však zvlášte milá vtedy jest, když dojdu unáven
ze školy, aj šetrnosti její nebo nic neuchází!“
Řeknul i Annu milou potěšil choť; zas ona nazpět,
naň zraky své zahodíc přemilostné, ozve se takto:
„Orlínský, ty milá duše má, však já hle nereptám,
cožkoli buď se zdá naložit tomu otci milosti
na mne; aniž Konráda milého ze serdce vypouštím,
též i milá mi je bystrooká Běla, má dcera dobrá;
však nebohý Kazimírek i též hle mi velmi milý byl:
no poněvadž mi ho ten vzal, jenžto zná, co je lépe,
říkám: Tvé, bože, buď pochváleno jméno ode mne!“

Řekla tak Anna tichá, s voza pak sestoupila náhle,
nástroje již co na něm k vaření byly, též i batožky
žáků pokladené, nade řebřiny až se horem pnul
verch, jako v indických krajinách, ode přístavu mocný
když si ponakládá na hřbet svým těrchu sosíkem
slon, cotě ze všechněch zvířat má rozvahy nejvíc,
pak co stermící by nesol verch, sám jde do města,
tak tam ten stál vůz, bílá pak poňva zatáhla
všecko to, až co se tam vůkol ponevírali žáci,
bezpečnou noc i Orlínskému ve pokloně davše,
tleskali ve dlaně, pak se domů odebírali řádně.
I mnoho, co šli, razem tu jeden ku jinému se ozval:
„Máš-li valašku ty již? Já mám a břitva co ostráť,
jíž zítra snadno hle naroubám třísky na vatru,
náhle co lísku suchou i suchý nebo zazru konárek;
než prozatím též chvojky malé z stinného dubiska,
buď z zelené též lípy milé na kolébku si odtnu.“
Zas, všechněm žákům cotě býval vůdce, Velenský,
když se někam mělo jít ke hrám a na zábavy líbé,
nad vše jiné nebo byl hle věkem, též vzrůstem i sílou,
též způsobnosti ke hrám, ale ve škole ne vždy
pervý, neb v umění byl pervý veždy Miloslav —
hlasně se ven z domu již ke všechněm takto tam ozval:

„Nechže no jen každý včas ráno se dostanoví sem
před šestou hodinou, nebo ač by se někdo opozdil,
nech doma zůstane ten! My alevšak půjdeme rychle;
niž my čekat hle budem jediného, dokud by mu mamka
kávičky sladké nedala s mastnými koláčky!“
Řeknul, pak se ti tam se smíchem všickni porůznu
rozběhli hle domů, z voňavé jako loučiny hejna
včel, zaprší deštík když, každá v svůj se ubírá
s podnožkou oulec medový a spěšně utíká.
Než co došel nejeden si domů a přemnoho výskal,
nemnoho on pojedel z večeře, však takto ku matce
řeknul a ji přemilou přeradostně v líčko políbil:
„Jen mne, maminko milá, vzbuditi včas ráno ty ráčiž
před šestou hodinou! Nebo ač by se někdo opozdil,
ten doma zůstane věr; no jiní ale rychle ta půjdou,
též ni čekat nebudou na jiného, pokud by mu mamka
kávičky sladké nedala s mastnými koláčky.“
Tak doma tam nejeden řeknul, pak i rychle na lůžko
své lehnul si a sen líbý jemu víčka zatevřel.

Již ti pozaspali tam, no alevšak v svém domě ještě
Orlínský nespal, v dvoře neb podle lípy si sednul,
jichžto sedem bylo outlonovým zase zakryto listem,
jež zasadil v kolo Orlínský tam v den to památný,
do svého kdy domu přivedol hle si Annu tichounkou;
též stůl okrouhlý ze desek, ba lavičky i vůkol
on tam upevnil třech na nohách podle lípy milé ty,
kde, když přišlo jaro přemilé, večerávali často
Orlínský, Běla bystrooká, ba i Anna tichounká;
tam sobě ten hle i teď pozasednul, než k němu Horský,
kněz sešlý to věkem, ta došel jest z vesnice Rájku,
Annin jenž byl brat přemilý; toho uctivě rychle
vítal Orlínský, v perutá slova ozvě se takto:
„Vítej, švagre milý, Horský, pak sem si zasedni!
Neb, to věřím, ustals, semo pěšky ze vesnice Rájku
dojda, nebo klesavá kolena jsou tvá již i bedry;
aj co těšit se ti Anna bude, tvá sestra tichounká,
též Běla má přemilá, kdy tě uzří, k nám že došel jsi:
než semo sadni si teď; přemilé zde je chladno večerní.“

Řeknulť Orlínský, usadiv tak starce milého
ve dvoře ke stolu tam podle lípy; no tento alevšak
odlože hůl pevnou dolu sednul: aj k němu rychle
bystrooká přiletí Běla, rychle na mať svou,
Annu tichou, volající: „Spěšně, spěšně, maminko!
Semže se měj, neb ujec dobrý teď k nám hle došel jest!“
Tak ta volá i letí přeradostně a pak tomu líbá
již třesavou pravici; vroucně však ten ji obejma,
k svým přivinul ňádrám, a na jasné čelko políbiv,
řeknul: „Živ tě mi bůh, ten otec náš, všech milující,
jenž tě živil posavád, žes osem teď i též hle deset let
dnem dnešním přežila, k čemu já semo, ačkoli těžce,
sem teď z Rájku došel, potěšit se ze této radosti.“
Tehdy ta dojde také s dvěma svícemi Anna tichounká,
pak, jakž postavila dvě svíce pode skla lucerní,
vítala se s Horským, k Běle pak se i ozvala takto:
„Nuž, ty milá Bělo má, poněvadž ujec sám hle došel jest
k vůli tvé, dobrou večeři, jdiže, rychle nachystej!
Víš ty, co rád jídá ujec i tvůj, tvůj i otec též!“
Než dřiv Orlínský zavolá spěchavou za děvečkou:
„Dřív nám dýmky dones, s voňavým též líbě dohánem^[5]
štítnickým, cotě dar mi milé od sestry Libušky.“
Nuž když i dýmky milé těm oboum Běla náhle donesla,
maškovskou,^[6] stříbrem zdobenou, dala otci milému,
v níž si on obliboval nejvíc, že ze Maškovy on byl;
než zase bezškvernou, pěnovou to, co někdy ji Vojtič
Zrínimu^[7] byl vyřezal, Svatopluk zruta jak hle udatný
ohromným kálal palošem leby, v útoku valném
hrozným vzkřiknuvších Bavorů, kdy dobýjeli Nitru.
Zríni svému synu hle tu dal; zase tento ji dal byl
Bornoviči Štefanu, přemilému příteli svému,
zas zeti svému ji ten, Milobójovi, dal zmužilému;
ten Rákocimu zas; ji potom však tento ale hle
dal zas Zborlomovi, strašnému to; od vnuka tohto
dostal ji Slavomil, co ji za zdařilé vychování
svého syna, vděčnou podal Orlínskému památku:
nuž Horskému dala hle tu ta, zpět rýchle utekší.

Než kdy ti dýmky milé sobě tam pozapálili, Horský
roztoužen láskou k přemilému švagrovi řekne:
„Ó jak, švagre milý, šťastným jsi ty, buď bohu díka!
Máš nebo aj zdařilého syna, zdařilou i dceřečku,
v nichž se ti serdce kochat veselou věru může radostí;
neb veselou nadějí ve budoucnost jesť tobě patřit,
když v pokoji přemilém na loně svém líbě kolébat
sám vnuky své ty budeš, ba vodit za milé i ručičky.
Ó, kdyby dal mi to bůh, že bych asnad ještě sobášit
někdy mohel Bělu sám přemilou a ji tehdy požehnal:
vděčně by věr šedivou hlavu svou země lůnu odevzdal.“
Zas tomu Orlínský pověděl zpět promluvě takto:
„Horský, švagre milý, jakové slovo teď jsi vyřeknul!
Snadže nevíš to, že jestli kerá v Běle, mé dceři dobré,
jest zdařilost, tvé dílo to jest, nebo sám ty si ji hle
nám vychoval ve tiché a milé tobě vesnici Rájku
a v ňádrách outlých vzbuzovals stud a lásku a víru:
Tys ji učil poznávati sám toho otce milosti,
jakož nám otce toho spasitel zjevil, on hle boží syn,
z Marie anť narozen, bludnou aby mrákotu zahnal,
nesmyslných pohanů to bohů, zpode zákona hřícha
též i vykoupil nás, ba i zázraky mocně dokázal
slávu svou v zemi té, kdež Jordán tíše tekoucí;
ten hle, že láska je bůh, vyučil svět, lásku že míti
zákon nejvyšší; ale jej svět tento nepoznal,
až i lapen, trýzněn, ba na Golgatě ukřižován jest.
Aj, toho tys v učení vychoval ji, z lásky to ke mně,
z lásky též k své sestře milé zvlášť Anně tichounké.
Nikdy ti já, ani Anna tichá, ni milá Běla nikdy
odměnu dát hle nemůžme jakou za ty zásluhy tolké.“
Tak ten. Než Horský zase řeknul, promluvě takto:
„Hah, výborně! Věřím, že ze serdce si ta slova vyřknul,
Orlínský, jsa milý učitel hle ty města Melína,
anť pracuješ věrne v škole ve své náhrady velké
nesčislných to darů, rodiče co donášejí často
žáků, nie si ty nevšímáš; nebo zásluhy sám své
přemnoho větších ještě darů mníš býti ty hodné;
ni skrovným spokojen jsi darem, no ty veždy a veždy
mít chceš více darů velikých, veliký ty lakomče!“
Řeknul, pak levicí pravici hle švagru milému
tisknul, zas tváří veselou k němu promluvě dále:
„Ó, ty milý, pozvol, veselost mi ve serdci zavívá,
pozvol žertu ty teď, nebo sám hle ty žert započal si;
nahraditi mně že zásluhy mé vy všickni nemůžte,
ni hle ty sám, ani Anna tichá, ni milá Běla nikdy.
Dobře to vím, ty milý, že ty laskavo uznale cítíš.
Taktě že sem vychoval Bělu já, ale matky tichounké,
otce i moudrého příklad zdokonálily dílo;
neb dobrá návka mnoho může věr, jestliže moudře
s láskou upřímnou vštěpována ve serdce dětinské
bývá, než příklad dobrý všudy prospěje nejvíc.
Jen po čase zraje návka ve serdci, když zraje um též;
často i též do toho hle mysel času návku vypouští;
často se též všickni klameme v tom, serdci co zdá se,
vyčreli že sme to již, ve pamět jen co sme poverchně
poznali, že sme to již dokonále vyvážili celkem.
Takť o pravdě boží cele víry a zouplna nikdo
přesvědčen být v serdci nemůž, než vskutku věřící;
tak, jakové jest slunce milého světlo nebeské,
znát jen můž ten, svým co okem na světlo to patří.“

Než co ti tam rozjímali tak ve besídce, tu Milnov,
dobrý to mládenec, vzdělaný zištném při kupectví,
jenž mnoho po slávském putoval světě Polska i Ruska
a Krakovo^[8] smutné, mrzutou ba i Varšavu^[9] uzřel,
též Lvovo,^[10] též i Odessu,^[11] také ba i Moskvu matičku,^[12]
v Petrově než slavném, širuličném u břehu Névy,
národové kam všickni jedou, aby uzřeli Slávu,
přes hle celý dlev rok, zase do Prahy on mnohověžné,
kdež ty, Tomíčku^[13] milý, s přemilými přáteli bydlíš,
vrátil se k sešlým rodičům své matky Milušky;
odkud, když do vlasti milé zase města Melína
zpět došel on, smutná zvonila hrana matce jeho hle.
Tehdy no ten mládec vzdělaný sblížil se k oboum těm;
však no, co by zazřel Horského, to starca milého,
poklonu on zdvořilou učinil hned a takto se zeptal
Orlínského, otec nebo křestný byl jemu moudrý
Orlínský: „No vy račte mi říci, kdož je to tento
kněz vážný, zdaleka přišlý, nebo tamto uzírám
vůz veliký, snad z Polska je on, neb z Russie dálné?
Jenže ne tak vozy jsou nemotorné tam, tak i těžké
těm, dalekou cotě cestu konat jest; zlehka letí tam
rychlopaté v drožkách spřežení těkavým co povětřím:
nuž, křestný přemilý vy otíčku, to račte mi řeknout!“
„To hle je, můj přemilý synu Milnove, to hle je Laslav,
můj brat, sem přišlý, by Bělu přemilou mi s sebou vzal,
nebtě strýc je její dobrý, by mu sládila sešlost;
než ty si sadni semoť, potěšuj křestného si otce,
jenžto na čas dlouhý teď opustiti má dceru dobrou.“

Tak řekl Orlínský, stroje žert, aby Milnovo serdce
zkormoutil, ruměnou nahnal též v tvář jeho barvu;
on neb znal, kteraký záměr mělo navštevování
Milnova tak časté, zahořel k Běle že hle milostí;
i v radu Orlínský byl všel též s Milnova otcem,
neb moudří rodiče chtěli šťastné dítky ty míti,
ni překazit chtěli jim tu radost; ale Anna tichounká,
též Běla usnesení, ba ani Milnov neznali ještě,
tak, by se serdce jejich samovolně a rádo ve lásce
srostlo tiché, spanilé, a radost jim hojně doneslo
překvapení, co ve mysli své obmýšleli dítkám.
Než jarní osení vypráhlá v tužbě po dešti,
když nebe od Dunaje mračnem se započne zanášet,
v svých ve všech bylinách radujíce se, náhle alevšak
když hle sever, vždy suchý, plaše oblaky zas doletí ta,
v náději jak prázdné zklamaná rmoutí se a vadnou:
v Milnova tak ňádrách se žalost rozlíla po serdci,
ohromeném heslem nemilým, i zbledla jeho tvář.

Než kdy ti tam dleli tak, večeře strojena hle bylať již,
obrus pak, v Slezsku Tverdoň řemeselně co utkal,
z příze, již Anna tichá, Běla též upředly, tenučké,
ozdobný tam prostřela již na stůl Dora dobrá,
jež dvakráte deset služila v dome tomto tu jedném
let, Konráda a pak Bělu též byla pěstila věrně.
Než Běla též tu sama z kuchyně hle donášela jídla
přistrojená, pirohy s tvarohem, pečené i kohouty:
všickni tu jedli ti pak, veselé ba i rozmluvy vedli;
smutný jen Milnov zde seděl, slova též ni neřeknul,
až ho zas Orlínský probudil, k němu takto se ozvav:
„Nuž, ty milá Bělo má, ponalívej sklenky pořádně
mělnickým,^[14] všehněm napořád, ale Milnovu nejdřív,
neb smutný zde sedí jako dítě, když chleba kus mu
slépka vyterhne z ručky malé svým spěšně zobánkem.
Nechže se rozveselí teď i on, vzhůr zdvihna kalištěk,
zazdravkav tomuto přišlémutě hosti milému!“
Hned ta nalíva všem napořád, ale Milnovu posléz;
jí na tvář ruměný zaletěl stud, záře co ranní,
když mu nalívala nakloněná, ni zdvihla očí svých;
pak dole sedla opět, k Horskému se rychle utúlíc.
Než Horský pervý hle plný vzhůr zdvihna kalištěk
vstalť a pozazdravkal, k přemilé Běle takto se ozvav:
„Živ tě mi bůh, Bělo má, ten otec náš, všech milující,
jenž tě živil posavád, žes osem teď i též hle deset let
dnem dnešním přežila: živ, živ mi tě bůh ten i déle,
živ ten bůh mi i vás, co milými přáteli vás zvu!
Ach, já modlívám se za vás tomu otci milosti
každého dne pořád, nebo nad vše mi vy hle milí ste.“
Řeknul a pak, prázdný posadiv zpět na dno kalištěk,
sednul si, přemilé Běly jasné čelko políbiv,
ježto mu vděčnosti vroucí ruky líbala dobré.
Tehdy si serdce nabyl, se stolce svého i povstal
Milnov, pak se sklenky chopiv, vzhůr zdvih ji a řeknul:
„Živ vás, Laslave, bůh, ten otec náš, všech milující
jenž na tolik vás on miluje, šťastnou že i sešlost
dal vám, stříberné se hrnou kadeře hle neboť vám!“

Tak ten. Než tu smích veliký se hlasno ozýval
od všech, jenž slyšeli, v keraký blud byl pozavédol
Milnova Orlínský; kalina však jak ruměná jest,
tak zarděl neborák se tu Milnov a pak dole sednul.
Než tomu Orlínský zase řeknul, promluvě takto:
„Aj to není brat můj, přemilý můj Milnove, Laslav;
Horský to, brat jest přemilý mé Anně tichounké,
jenž vychoval Bělu nám, co osem teď i též hle deset let
dnem přežila dnešním, semo pak teď z Rájku došel jest,
by z Běly své se těšil, zvelebil naše též i radosti.
Nuž, ty milá Bělo má, poněvadž již noc je tu černá,
stříberný pak vůz je vidět, též slépku, kuřátka:
jdiž no, dones svou harfu si sem, pak ještě zapěj nám
zkázku tu, jenž pohanů ze časů se zaderžala ještě,
tvůj pak slýchával ji ujec rád od tebe často;
než my potom si na lůžko milé poodejdeme každý,
pak si budem veselé strojiti včas májnice zítra.

VODAN:

Větřík zavívá
dolinou,
žalost rozvívá
lučinou:

A děva u skály rozželená sedí
a rozpiatá toužbou do hlubiny hledí
i upí: „Vodane! Vodane zradný!
Proč si zachvátil milého v hrob chladný?“
Než voda s rykem se o skálu bije,
hlutavým oušklebkem checht v pěny vije,
víry se vaří a vluny se boří
a řeka dme se a v hloubí se noří;
i upí jen děva: „Ó vodane zradný!
Proč si zachvátil milého v hrob chladný?
On tě vždy modlitbou oslovil
a nikdy tvé rybky nelovil
a nikdy pro zisk neploval;
on vždy jen k své milé vesloval.“
I upí jen děva: „Ó vodane zradný!
Proč si zachvátil milého v hrob chladný?“

Než voda s rykem se o skálu bije,
hlutavým oušklebem checht v pěny vije,
víry se vaří a vluny se boří
a řeka dme se a v hloubí se noří;
a z hloubí se šumot co tajný sen vznáší
a libý milého hlas děvu volá,
a v děvě se ztřese a v děve se snáží
a nebe se nad ní točí dokola;
a v děve se sepne a v děve se svírá:
a nad děvou mokrá se vluna zavírá.

Větřík zavívá
dolinou,
žalost rozvívá
lučinou…