Zlatý fond > Diela > Běla. Vzdělanenka v pěti zpěvích


E-mail (povinné):

Karol Kuzmány:
Běla. Vzdělanenka v pěti zpěvích

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Michal Belička, Daniel Winter, Eva Lužáková, Slavomír Kancian, Katarína Tínesová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 29 čitateľov


 

Zpěv V.

Obsah: Navrácení se žáků. Mládenci a panny v domě Orlínského. Pytači přicházejí. Orlínský je vítá. Ti pytají Bělu za Milnova. Odpovídá Orlínský, též Anna, též Běla, též Horský. Milnovci přicházejí. Orlínský je vítá. Milnov, syn, dává Běle dary. Horský jim dobrořečí. Ti tancují. Chvalko napomíná domů jíti. Píseň na rozchodnou.


Již se němá širokých po lesech porozestřela tajnost,
a v písních znovaní v outlé se učoupili větve
zdřímlí ptáci malí, zpěvavým pod křídlo zobánkem
Již hltavý i sokol v vysoké kdesi rokliny dírách
spal, ba také i orel; v nízkém ale kružku pěnička.
V houštině též na měkkém i srna spala někde ložisku,
větronohý i jelen složeným na chrbtu parohma;
jen sova ve dne tichá, v noci než jasnýma okálma
jenž na kořist se žene, dlela tam kdesi na pni sedící,
též se někam lsti plná již i táhala liška ze doupat,
a dle buka kdesi též, kde malá byla loučka ve háji,
myslivec oukladný střehnul na zajíce večírkem;
pod pohořím ba i též, zapekavše si dýmky u vatry,
pásli voláři voly, v strašných se těšíce povídkách;
z nich s boka se převaliv někerý ku jiným se tak ozval:
„Hej, Jánošík[59] hle, co byl, neb Švehla,[60] Striež nebo Bílý,[61]
v tatranských to horách dávní bratříci pověstní,
bah mě no věr, že tací nenarostou nikdy tu již víc,
ni kdesi jindě také; Jánošík nebo persa požívav
let šestnáct, no potom konope hle co dubce povyrval;
on ku volářům dojda také, voly co kdesi pásli,
pak nádraždě si sám divokého to ku hněvu býka,
chlápě, no on za rohy pravicí zachytiv ho udatnou,
buď vyrval je razem, no na bok nebo jím za ně mrštil;
on bradatým i Židům nenasytné měšce dukáty
vyčrel často, to věr, no chudé ale často zašatřil,
od paty, od buka sám meraje k buku sukno darem jim.
Vatrale[62] což naše sou, trst jen to je oproti dubci,
než posekán[63] jeho byl zázračný z dřínu celého;
on koho jím udřel střela co z nebe ohně božího,
aj, tomu věr že celé jediné ni nezůstalo kosti,
v prach shrkotalť a mu bez zpovědi z těla ušla dušička.
Než palošík jeho též, jediný jenž sám ho vyroubal
často mužů zmužilých z pluka ve zbroji vycvičeného,
ten posavád v Žilině[64] hle vidět, nebo nezmaněného
zvládala bezbožná štrbavá striga čáry a kouzly.“
Tak tamo ti. V dědinách ale též již i velkovemenné
krávy z hojného dle jesel podojivši děvečka
mléka, trávu co jim nažala kdesi písně pějící,
již si šuhajka tichá hle nyní očekávala u vrat,
než se jinoch nejden ku své potajemně milence
vkradnul a u vrat buď, neb i též u okýnka komůrky
smlouval s ní se vesel, těše tak se ve lásce milostné.

Též v ulicích i také krásného to města Melína
mládenci vzdělaní zatvírali krámy kupecké;
jasným pak s vysokého nebe vsudy háraly leskem
hvězdy tiché, z májnic veselých kdy do města Melína
Orlínský vrátil se, milé ba i též jeho žáctvo.
Vrátili než co se ti zvučnými se hudci cigány,
pri zpěvě roztomilém a ve jasnu množstva pochodní,
v půlkolo tam přede dům, Orlínský v němžto obyt měl,
stáli si, Orlínský v slova ta kdež takto se ozval:
„Nuž, vy šuhajci milí, poněvadž již sem sme my došli,
vrátíce z májnic veselých se s hudci cigány,
při zpěvě roztomilém a ve jasnu množstva pochodní:
aj, vy nyní se domů porozejděte rychle, by každý
odpočinul si na lůžku milém a si oudy očerstvil;
než, druhové[65] vy jiní, co zde ste ze města Melína,
panny i vy spanilé, veselí mládenci vy též pak,
ke mně vy vejděte jen, by večer sme ztrávili tento
vespolek a přemilé shovory sme i vedli radostně.“

Tak tamo ten. No ti zas v hranici skladše pochodně,
spálili je, v hlasité se ve „vívat“ i ozvalo žáctvo;
bezpečnou všem i noc zdvořilé hle ve pokloně davše
již se domů znovaní odtud preč ubírali nuzně;
kulhal neb nejeden, nejeden ba i sotvy si ledví
čil, dole pak svěšeným i čelem, ba také i ramenmi
šel co bit, nevrlý a ku matce se takto tam ozval:
„Rychleže, matko milá, mi milé mé lůžko teď odprav,
bych sobě odpočinul, nebo velmi mi zemdlely oudy.
Aj, no to věr byl den, jakový zde ve městě Melíně
nikdy nebyl svěcený posavad na pahorku ve háji;
neb hrali nám vesele zvučných vždy cigáni na houslech,
tancovali sme my pak, v skoku neb šibeničky malounké
sme přeskáceli tam, no jiní hrali buď se na loptu,
buď na jiné hry také, spanilé zvlášť panny melínské,
též i množstvo jiných povylezlo na májnice co k nám.
Předse nyní by nešel zase nazpět vzhůru pahorkem,
buďby mi co kdo i dal, nebo velmi mi zemdlely oudy.“
Tak doma tam nejeden, no milé sobě ještě na lůžko
své nedolehnul a sen líbý jemu víčka zatevřel.
Jak bohatýr někerý vrátiv se ze slávy bojiště,
v rozkošných ňádrách co se buď na bojiště ozíral
rád a vesel, znovaný, ba raněn snad i lehce, no rád též
usnul po dni večer, zázračným v němžto mečiskem
války mužů zabiják máchal na Tatáry Jaroslav[66]
rozzlobený, že žlčí široká mu zatěmněna ňádra
navřela, až mu oči blyštícím jiskřily ohněm;
neb ho rodička boží byla nadšela, rouhali jí že
se psohlavci diví, vyhubit křesťanstvo ochotní.
Cestovatel neb i též, okolí jenž množstva u Váhu,
smutnou buď se vlnou ve Dunaj Morava kde vylévá,
uzřel v kráse milé, u večer přec rád si na lůžko
lehne milé a spí, znované by očerstvěly oudy.

Svých i ti tak po domích. Orlínský jen v domě ještě
svém neležel v snu milém, Běla též, ani Anna tichounká;
než bděli i s Horským, Luským též, s Chvalkem i dobrým,
též zmužilý i Revín tam byl, ba také i Moravský,
panny ba též, i také veselí mládenci melínští,
z nichž někerý zdvořilý s někerou snad rozmluvy védl
pannou outlomilou, jat jsa k ní lásky milostí,
když dva ti, někdy co se s Konrádem hrávali často,
též v škole nad vše jiné zvláštnější bývali někdy,
Černotovín rezbár jsa nyní a Kalinka malír též,
k Orlínskému milou zdvořile přednášeli žádost,
by k plesu jim zde chtěl dovolit snad i místo i volnost,
tak mnoho tam ku němu v zdvořilé slovo poklony řekše:
„Orlínský vzácný, přemilý učitel vy Melína!
Jenž ste i náš učitel převzácný byl hle vy jednou,
neb ste i nás vyučil v naukách přemoudře a dobrý
často i nám příklad dával v škole vy ste ochotný,
aj, toho my vděčnou v ňádrách vždy chováme památku
věčnou, ni kdy to nám z paměti lze vypustiti věrné!
Než vy nyní i naši zdvořilou vyslechněte žádost
a k plesu račte vy nám dovolit zde i místo i volnost.“
Tak hle ti tam zdvořilí, prahnoucí veždy po tanci
jak po kořisti sokol, slávík no po písni milostné.
Než ba i Horský též milerád se ku švagru milému
obrátil tváří veselou, za ně takto se ozvav:
„Jenže, švagře milý, zde dovol těm zábavy volné!
Znáš, že i tys rád byl, ba i já v dni, co dávno ušel preč,
když sme šuhajci byli, v domě pak bydlivše u ujce
mého, a ten někdy, světili když den sme my tetčin,
dal nám hudce dovést, no my pak hořeli sme radostí.
Aj, i ty těmto vyplň zdvořilou teď prosbu na žádost!
Já však již v někeré uložím se na lůžko komůrce,
stár neb jsemť a milé je večer věru starcovi lůžko.“

Tak hle tu ten. Tomu zas v zdvořilou chtě se ozvati nazpět
odpoveď Orlínský, slovo již někeré i vyřeknul,
než nedořek to celé, v čem chtěl se on ozvati nazpět,
Parnova zazře když, Radu též, oni pýtači vážní
dnu vkročili, však dál mnoho že zde pozazřeli hostů,
báli sblížiti se, slovo též ni neřekli jedinké.
Milnova, aj, ty otec vyslal ta co pýtače, by snad
v choť Bělu bystrookou synovi hle vyžádali věrnou.
Nuž ty tu Orlínský zazřev hned i vážně k oboum se
obrátí, v slova pak je milá u se takto tu vítá:
„Vítejtež, vážní mužové, ste co došli ku nám teď,
blížej mějte se sem, v čem a pak vám sloužiti volno,
řeknite, sloužiti vám vždy ochotnou vůli chovám já;
snad ste vy došli semo, zde by na ples a zábavy volné
mládenců veselých ste se dívali, rozmluvy pak též
s námi tu vedli milé, trávíce hodinku večerní?
Nuž sobě sednite jen; Bělo pak, no ty vína natoč jim,
též i koláčky podej neb i dýmky a což komu líbo.“

Tak ty tu ten vítal. Zase než tito poklonu davše
Orlínskému, také Horskému i Anně tichounké,
též Běle bystrooké a všem, co se sherkli tu vůkol,
stáli pořád, ni nesedli dole, slovo takto vyřekší:
„Orlínský vzácný, přemilý učitel vy Melína,
též i vy, Anno tichá, jenž vzácná choť ste mu věrná,
než přemilá přítelkyně nám! Oba věr my nyní k vám
nepřišli sme semo, zde by na ples a zábavy volné
mládenců veselých sme se dívali, rozmluvy neb též
s vámi tu vedli milé, trávíce hodinku večerní;
niž sobě sedneme věr, napijem se ni vína milého,
niž si koláčku zajem, dokavad nepovíme, co sem nás
důležitého nyní ve večer ten k vám zde dovedlo:
Milnova nás neb otec vyslal jest pýtače, by snad
v choť Bělu bystrookou synovi sme vyžádali od vás.
Aj, stvořitel nebo sám, člověka když ze hrudy zemní,
své to mocí všemohoucnosti, prvního vyvédl,
sám ten jest uznal, že nedobře je, jestli samotný
jest muž, než že pomoc má mít manželce na věrné;
moudrý též Sírách, o ženách jenž přemnoho napsal,
též moudrý Šalamoun, jemu líbily ženky milé se,
že statek od rodičů, ale než manželka rozumná
od boha jest, píší, a počet toho všech jeho let že
dvojnásobně bude zmnožený, kdo ji dostane dobrou.
Vzácné od perly vzácnější choť že je, manžel
jí korunou coby oslavený žije veždy pokojně.
Aj, proto též Milnov, poslušný zákonu Páně,
bystrookou si nyní žádá Bělu, byste co choť mu
snad dali jen, přijali ste i jej věrného za zeťka;
jest Milnov mládenec vzdělaný zištném při kupectví,
všem vzácný a milý, boha pak se i pilně bojící.
Než vy nyní jen řeknite nám, co my teďže za heslo
dlícím těm doma tam zpátkem zase dáme ochotní;
neb holubičku milou co Noé ze korábu vypustil,
zem by nalezla suchou a milé mu donesla poselství,
tá však list zelený nazpět ve zobánku donesla:
tak vyslal syn Milnova nás a čeká zase nazpět.“

Tak no ti. Než tu ticho v posvatném chrámě co někde,
niž kdo směl dýchnout, zadržev ducha v útrobě pevně,
též ni ruku, hlavu neb, ni nohu směl někdo tu pohnout.
Anna jenom vždy tichá, projatá jsouc v serdci radostí,
outlou, prahnoucí ronilať slzy, též ba i Horský,
hnut jsa ve lásce tiché, šedivé sobě víčka utíral;
než nejvíc Běla též, toužící v lásce milostné,
zarděla se plamenem, ku milé se i matce utúlíc,
zakryla pak tvář svou ve její sobě ňádra a hojné
tam slzy líla tiché, převroucně maminku obejmouc.
Taktě radost veliká ve slzách má úlevy dobré,
když stracený někerý, v neštěstí sám se polepšiv,
ze světa navrátí se domů ku milému syn otci;
neb někerý i otec z daleké když krajny se nazpět
navrátí ku milým, co po něm doma toužily, dítkám,
než mu se ty hle na krk věšejí a ženička ho líbá,
jižto on obejímá přemilou, slza pak mu točí se.
Též u kolísky se buď někerá když i matka tichounká
modlí, v převroucích díkách k tomu otci milosti,
za zdařilé zrození, zdařilé i za dítě malounké,
ježto spí přemilé, ve slzách ale než ta radosti
splývá hle v samotě kleče tam, na kolísku se nahnouc.

Tak tito též ve radosti tiché, Běla, Anna a Horský,
když zase Orlínský, jenž znal, že ty vyšle večer dnes
Milnov otec, vyjevil mu to byl na pahorku Rado dnes,
takto se tehd’ k těm oboum ozval v slova uctivě vážná:
„Milnovu, ó vy milí, čest buď, ba i poklona od nás,
nebť je milý kmotr můj a známť jej množstva již od let;
Čest jemu též synu buď, křestný je to můj hle i Annin,
jejž já sem vyučil v naukách přeradostně a dobré
příklady často mu dal, často v domě než ten i mém byv
co vzdělaný, pilný, mnoho pak v světě Ruska i Polska
zkúsiv, přízeň i mou si i též mé Anny vyzískal.
Otce no já vděčně vděčný jsem Milnova úctě,
pak jeho též i syna vděčný já přijmu za zeťka,
snad ba no Anna i má. Ale věr, Bělo, než sama též se
osvědčiž, ty milá, či ty jej za svého ženícha
mít chceš, svůj i život vésti s ním veždy pokojný,
v štěstí, v neštěstí, ve radosti a též ve žalosti,
věrná co družice v péčech vždy sdílejíc se s ním;
pot jeho ty stírat, mrzutost mu i s čelka zahánět,
chceš-li mu veždy tichá, řídit pak dům mu rozumně,
bez křiku, pilná, zisk zmnožiti jsouc veždy ochotná,
vůli jeho chceš-li vždy ty šetřit svůj hle co zákon
a vždy si lásku jeho v lásce své vážiti věrné?
On kdy raní se, raníš se i ty, kdy mu dobře, to dobře
též bude i hle tobě; zdařileť nebo větve co rostou,
jsouc v svornosti milé z jediného konárka vyrostlé,
než když se odčesne kde kerá, obě tím hle trpí věr.
Aj, ni ty nemni, milé že budeš dny tráviti veždy;
přijdou též smutné dny také, nebo dům ty nenajdeš,
nad jeho by kdy dachem neběžel stín oblaka temný,
jenž však zas proletí a milé se světlo zaleskne,
neb vše to bůh řídí s vysokého blankytu dobrý.
Snadže neb, Anno milá, to nelíbo tvému je serdci?
Nuž se nyní osvědč a mužům dej zprávu tu těmto.“

Řeknul takto tu ten. Na to než zase Anna tichounká,
své oči naň zdvihnouc přemilé, k němu ozve se takto:
„Ó, ty milá duše má, Orlínský, snad ty to neznáš,
tvá že je vůle i má, tvé a vždy že toužby i mé jsou?
Otce i já vděčné vděčná jsem Milnova úctě,
pak jeho též i syna vděčná já přijmu za zeťka,
když ti to líbo také. Bělo než no ty, má dcero dobrá,
osvědč též se nyní, abychom tvou seznali vůli,
chceš-li ty, neb nechceš jej mít za svého ženícha?
Chráň pán bůh, abychom volné tvé nútili serdce,
zvlášť k skutkům takovým, jakový jest tento tu vážný,
následků přeplný dobrých neb zlých i, jakož to
sám osudovládný pán bůh komu určiti ráčí.
Nuž se nyní osvědč a mužům dej zprávu tu těmto,
by sme odepřeli jim, nebo, jestliže vůle to tvá jest,
sevdali vás, k věrné manželské lásce, ve Pánu.“

Tak tá. Než k ňádrám Běla jí oboříc se, milostně
líbá zas ruky jí, vroucí slzu hojně ronící,
pak zraky pozdvihnouc, k přemilé dí takto mamince:
„Ó, ty milá mati má, neznáš Bělu již si ty víc svou,
tvá že je vůle i má, tvé a vždy že toužby i mé jsou,
jsou neb snad tobě má neznámá ňádra? No nikdy
sem tajné neměla před tvou kdy co serdce milosti;
prvních jen ve dnech tajnou sem k Milnovu lásku
já chovala, však ale kdy potom si se zeptala ty mne,
nic tobě sem víc neztajila, přemilá mně maminko!“
Tak Běla. Pak přemilé vyrvavši se Anně mamince,
ve stranu se v studu tam řeřavém skryla někde, děvečka,
kdežto ji zas spanilé obhrknuly panny melínské,
Dorka i též, ji těšíce pořád v ctnotě Milnova každé,
aj, nebo tá smutná dlela tam, že opustiti již má
otce i věrného, přemilou ba i náhle maminku
v čas krátký a ve Milnovo se preč odebrati bydlo.

Než když tá dlela tak, z těch zas tamo u stola povstav
kněz Horský, v slovo to přemilé ke oboum se tak ozval:
„Nuž, vzácní mužové vy milí, jděte rychleže nazpět
k Milnovcům a milé to oboum tedy heslo zaneste,
Orlínský k tomu že přivolí, ba i Anna tichounká,
též Běla bystrooká, v zdvořilém co vy teď ste poselství
pýtači jak vážní přednesli tu těmto pořádně;
též že i já přivolím k tomu rád, ale věr že jináč ne,
jen kdy Bělu přemilou osobáším já hle ujec jí.
Nuž tedy ať přijdou semo ti, zde by sevdali je sme,
pak těšili sme se též, trávíce hodinku večerní;
buď neb i co stár jsem a milé mi je lůžko tichounké,
přec nebudu spát již, přemilé ale rozmluvy volné
vésti budem do noci, všickni zde těšíce se řádně.“

Tak ti tu. Než někerá, v dalekém poli syn kdy se setkne
ovdovělé jediný carice s vrahy trůnu jejího,
místa aniž po všech pokojích si najíti nemůže,
hned raduje, hned zas se leká, v davě serdce a cítů
hned třese se, hned zas veselá, a v rozpači bídné
úzkostně z bitvy hle čeká velikého poselství:
V rozpači tak veliké očekával Parnova Milnov,
nikde ni místa neměl, no i bál se povyzřeti oknem.
Až kdy ti tam veselé těm oboum to donesli poselství,
rychle berou se ti ta, s dary též vzácnými nevěstě.
Až kdy ta došli také, v zdvořilé pak i pokloně vešli,
k nim se tak Orlínský v přemilé slovo v ústrety ozval:
„Kmotře vy můj přemilý, ba budoucně svatva i vážný,
ó, tomu jménu co již se těším ode, Milnove, já vás,
vítejtež mi nyní, dole pak sobě sednite u mne,
přijmite pak Bělu mou z ruky mé, vaši již to nevěstu.
Ač neb i jest mi milá, přemilá ba i má dcera dobrá,
též mi chybět bude věr Běla má, kdy se ze školy nazpět
v mysli celý znovaný vrátím, nebo víc mi na harfě
hrát nebude, zpívat no ni též, ani dýmky donášet:
bezpečný a cele spokojen přec vám ji odevzdám,
vímť nebo, vám že milá bude též v domě co hle nevěsta.
Ó, jen dejž nám bůh to oboum, aby dítky naše vždy
v svornosti sme milé uhlédali a blažené též,
pak jednou sme se též těšili z zdařilého potomstva.“

Tak ten. Milnov otec v přemilé zase tužby želání
ozval se zpátkem, syna pak mu co zeťka poroučel,
jenž Běle bystrooké, co za ním výslužně donesli
dva mládenčekové, čisto přiodíni, kupečtí,
i mnoho, i vzácných to darů zdvořile hle podával.
Kmentu nebo trojaké dal jí lesklého za roucho,
modré jedno a pak ruměné zas jedno a jedno
bílé, přespanilé k slávnému to, aj hle, sobáši,[67]
ježto i buď někerá, dlouho štěpotavši ho pilně
ševkyně, ozdobila krásnými čipečkami vůkol.
Též ňádříky také, ba i pás, i naušnice, perly,
ze zlata též i řetěz, třikrát co se vůkol a vůkol
hrdla svíti dala; hle tu neb řemeselně a pilně
Parnov sám udělal, tři měsíce ztráviv u díla:
hadtě to byl krásný, svaly jenž skvoucími co někde
v Indii západní, Niagáry u břehu valné,
v rákosině kdy leží, jasnýma i bystro okálma
zírá neb ve kotouč sevitý dlí, takť i řetěz tá
jásala tam světlem velikým skvoucími rubíny.
Též i podal jí skřínku malou slonové to ze kosti,
co v Praze důvtipný udělal někerý mu tokář ji,
v nižto ponakládal hřebenů i ze želviny lesklých,
nožniček i břitkých, ba i jehel no i též zlato-ušních,
z perlamutu krásnou i jihelnici, dúhobarevnou;
i mnoho též všelikých hle věcí přemilých to nevěstám,
jež vele obdivujíc, odebírala Dorka radostná.

Než co ti tam dleli tak, tu vzhůr povstana Horský
ozval se přemilý, kněz vážný z vesnice Rájku,
ke všem, jenž byli tam, no alevšak k Milnovu nejzvlášť,
tak slova větrobrká veselý nábožně vyřeknuv:
„Nuž, poněvadž ste vy teď přemilé tyto sevdali řádně,
aj, já též slovo azda také k tomu řeknu jedinké:
by všemohoucí bůh, osudem jenž lidstva celého
vládne a každého všelikých cest laskavě řídí,
ten by požehnal vám, vysokém na trůnu sedící,
mou vyslechna mysel, co za vás v modlitbě vynáším.
Nemnoho má pro se neb duše má již tomto ve rouchu
žádostí vroucích — jedinou, aby někdy pokojně
ven z těla bídného v blaženejší bydlo vynikla:
žluknouť mé šediny, v pozdní co žlukne na jelši
list jeseň, a sněh pak na smutnou přírodu též co,
tak vyhrne studený se na mé čelo též i pot asnad
dřív, než v chrámě by vás přemilé sesobášiti moh’ já;
vám než housti budou, drž již to si, co kdo si dostal!
Aj, semo vy jděte teď, pravice zde si též i podejte,
Milnove, můj vy synu, přemilá Bělo pak, dcero má ty;
též prsténky milé sobě teď vy zaměňte ochotní,
ať vám dobrořečím: neškodnéť starce želání!“
Tak ten. A tamti pořád poslúchali starce milého;
též pravice sdali si, proměníc prsténky si řádně,
i přijali vděční, co želal s nebe od boha ten jim.

Než ti jiní mládenci jaří, ba i panny melínské,
světnici největší strojili hle ku tanci milému,
stolce a pak stoly též do jiné chyže rychle vynesše,
při přemilé kytaře, pri klavíru a harfě milostné
vedli tanec veselý, než sesnoubenci ti vepřed.
Až kdy ti tam dleli tak, veselé ba i rozmluvy vedli
též ti jiní mužové, trávíce hodinku večerní:
aj, temná v ulicích se tichých porozstřela již noc,
svíčky také ba i již povyhášel v svém domě každý,
i stanuv, oznamoval hlásník kdesi tam pode oknem,
že s věže nejvyšší pralo již dvakráte hodin šest.
Nuž hle to zaslechnuv dobrý se Chvalko tak ozval:
„Aj, mužové vzácní, spanilé vy i panny melínské,
též mládenci jaří, cože již všem zdá se nyní vám,
zdaž my nepůjdeme již v svůj každý dům si na lůžko
své sobě odpočinout z dnešních takovýchto radostí?
Neb s věže nejvyšší pralo již dvakráte hodin šest
a v splnu již spanilém hle na obloze lúna vychází.
Nuž vy na rozchodnou, mládenci, zapějteže píseň,
pak se rozejdeme již přemilé své ke snu na lůžko!“

PÍSEŇ MLÁDENCE A PANNY NA ROZCHODNOU:

Mládenec:
Ještě jednu na rozchodnou:
dej ti pán bůh noc pokojnou!

Děva:
Ach, i tobě, má dušičko,
srdce mého polovičko!

Mládenec:
Anko, duše, očko černé,
budeš-li mi stále věrné?

Děva:
Budu, budu, při měsíčku
tomto měj slib, šuhajíčku!

Mládenec:
Outlým zdáním tichý sníček
ovlávej zář tvojich líček!

Děva:
Jdi[68] již, jdi, vyspi se jednou,
hle, jak ti tvá líčka blednou!

Mládenec:
Blednou, blednou; proč že blednou?
Že tě lúbím: pro tě jednu
dne nemám, a v noci myslím,
myslím — na sen nepomyslím!

Děva:
Janko, Janko, políbení
toto asnad věrné není?
Ještě-li tvá ňádra čistá
nejsou o mé lásce jistá?

Mládenec:
Jistá, jistá. — Na rozchodnou
dej ti pán bůh noc pokojnou!

Děva:
Ach, i tobě, má dušičko,
srdce mého polovičko!



[59] Jánošík — zbojník, lúpežník v podtatranských horách; pozri o ňom Fejérpatakyho kalendáre 1831, 1832 a 1833; ospievaný je i v Tatranské múze na s. 25 a 46. (Kuzmány ďalej podrobnejšie píše o dobových obrázkoch Jánošíkovej družiny, ktoré visia po hostincoch; spomína Ilčíka, Surovca, Rajnohu; pripomína, že tieto ľudové maľby na skle sú podobné ruským a maďarským artefaktom).

[60] Švehla — (Svyhla, Svohla). Bývalý vojak Jiskrových bratríkov; ako zbojníka ho dal obesiť sám kráľ Matiáš Korvín.

[61] Striež Biely — dezertér z Bočkayho vojska; ako zbojník vydrancoval roku 1605 Thurzov zámok v Bytči — korisť 80 tisíc zlatých

[62] vatrál — vo vatre opálený kyjak

[63] posekáň, posekanec — zámerne dorezaný mladý dubec, aby na miestach zárezu (alebo klinca) pustil miazgu a pri zarastení vytvoril na každom záreze hrču; po 2 — 3 rokoch sa vytne, zlúpi z kôry a vznikne hrčami deformovaný kyjak; používali ich už husiti a Maďari — tí ich nazývajú buzogány

[64] Žilina — slobodné kráľovské mesto v Trenčianskej stolici

[65] druh — priateľ; odtiaľ azda slovenské „drusa“

[66] Jaroslav — víťaz nad Tatármi pri Olomouci 24. 6. 1241; hrdina štvrtej básne Rukopisu královédvorského, druhé vydanie, s. 38, 118

[67] sobáš — slovenské sobáše sú spojené s hudbou, vždy v 2/4 takte. Keď sa ide do chrámu, hudie sa čerstvo a veselšie, keď z chrámu — tiež veselo, ale nie tak rezko; preto ľudia vravia, že keď sa ide do chrámu, hudie sa: „Ešte ona môže byť, ešte ona môže byť“, a keď sa ide z chrámu, vraj sa hudie: „Čo si dostal, to si drž, čo si dostal, to si drž!“

[68] jdi — i v prepise ponechávame Kuzmányho tvar (na zachovanie rytmu verša — porov. zásady prepisu textu, II. 13)

« predcházajúca kapitola    |    



Karol Kuzmány

— básnik, prozaik, prekladateľ, organizátor literárneho života, vydavateľ almanachu Hronka Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.