ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Noc byla, nad vysokým vysoká se kolébala lúna
hájem v stříbroslní a milé tropila sny ve ňádrach
tajných, kamkoli jen zvědavými nakoukala lesky.
Outlým pod listem, v řídkých poučupeni větvích,
dřímali ptáci malí, zpěvavým pod křídlo zobánkem,
jimž snad i o zpěvě se přemilém ve srdéčku malounkém
snívalo, než bolným kdykedy dle potůčka si zalkal
slávík líbopěvý v křovinách a zatoužily háje;
ještě i též v salaších valasi spali, tam dle vyhaslé
vatry, krotké než v košařích spaly dojky bělounké;
též noc ještě tichá v ulicích dlela města Melína,
kdežto i Orlínský v snu milém spal i též jeho žáci.

Však co se břeždila jen ruměná nade Tatrami záře
a šveholným žalmem pervý se ve oblohu nésol
skřivánček, strážný zakokerhal neb kde kohoutek
pak, co včas ráno z medového to oule kedykdy
zřídka jenom jediná vyletí včela, ni v brukotách jdou,
zřídka vidět bylo tak ve kupeckém městě Melíně
ještě koho, kdy se již probudil nejeden hle ze žáků,
vzhůru i rychle na zem s lože vyskoče, prudkonohá co
sernka divá, splašená štěkotem ze svého ložiska
bystroňuchácích psů kopovů, kdy je myslivec asnad,
sám v lese sernku tušiv, ze svorky na různo zaťuťká,
nezlyhavý pak stroj, ponatáhna spěšně kohoutek,
obzírá a na pánvici též prach z rožka nasýpá,
utra ocílku i zachlopenou, dál spěšně běží ta,
za spěchavým kopovem polujícím tam dle dubiska
zastana, na křížný odkud má výhledy chodník;
než tá vzhůru razem naježí uši, zatřese pak se
svém i celém na těle, v skoky pak zdivělé tamo pádí:
v rovné skokna nohy hněvivý též takto se ozval
tam nejeden: „Proč nevzbudila dřív si mne, maminko?
Jistě že zůstanu již doma já, no jiní ale půjdou
v háj a budou se hrát za celý dnes od boha tam den.
Snad včera sem tě, milá mati má, převroucně nežádal,
včas ráno z brlohu vzbuditi chtěla bys mne ty mého?
Aj, kdy mi do školy jít nebo pilně učit se mi jindy,
tehdy milé tobě věr vzbuditi mne je ze sna libého;
než kdy milé mi na májnice jít a na zábavy jestiť,
předrychnal by celý sem i den na ložisku, to nedbáš!“
Řeknul tak nejeden, nohavic pak spěšně popadna,
oblékel je na se však ale k své zlosti omýlně.
Než tomu se smíchem mluvila zpět mať jeho takto:
„Mějže, ty blázne, rozum! Nevidíš-li, že sotvy je vidno?
Teď se teperv břeždí ruměná nade Tatrami záře,
sotva co přestali jen budičem na zvončeku cengat.
Pak hle ty již sna nemáš; ale do školy jindy nemáš chuť
včas s lože vyskoknout; ticho avšak teď se ty obleč,
spí nebo sestra malá tamo ještě tvá i otec tvůj.“
Než ten zas nohavic sobě sám oblékna pořádně,
sám kratice šněroval si a pak na nohách je očistil
štětkou, z velkého prachu nejdřív, pak je i natřel
voskem blyštícím; ale rychle potom ruky myl si,
též i tvář, zuby též; učesal pak též se pořádně;
teď zas ňádřík vzal si i též šátečku na herdlo;
než prozatím modlil se bohu vděčný jsa za sen mu;
rychle potom sobě zas letní oblékna kabátek,
když snídal, zahodil řemenou si i na plece kapsu
křížem, v nížto i sýr, mastných bylo též i koláčků;
nuž tu si on zahodilť, uchytiv pak spěšně valašku
ostrou, preč hurtem spěchavým z domu rychle utíkal.

Však co zatáhne večer mlhavým všudy oblohu rouchem,
pak sobě, své co choti přemilé by, tiché noci, rozbije to stán,
v němž by si měl spočinout i těšit se ve lásky radostech,
jen jediná hvězda spode tajné vyzře tu kerčky
nejdřív a svevolým dolu očkem shůry nakouká,
než co potom pokyne družicem, no ty rychle hrnou se,
pak chichotem mihavým, naseté coby, nesčislné se
hemží, noc za celou se těšíce i ve hře nebeské.
Neb sovu podstřelenou kdy zočí na konáře dubiska
vlaštovka, hle no jen jediná přiletí tamo nejdřív,
vkrátce však četná se nese šveholem tamo háveď
a škřeky věčnými dráždí tamo podstřelenou tú:
u dvora Orlínského no tak nejdříve jeden jen
kapsou vystrojený toulal se na májnice žáček,
ostýchav se, tuším, ne by asnad včas bylo ještě;
než po chvíli malé vždy nová a nová tamo kerdla
jdou a dvůr se plní, co rojem oul včel medonosných.
Zástavy tamti nesou vysoké, tito bubny a lopty,
zas ti valaškami tam zvíjejí, ba pějí již i písně;
jedni pode bránou se pozastavují a zas u schodu jedni,
vůkol pak stola zas pode lípy tam sobě jedni
sednou; než, všechněm cotě býval vůdce, Velenský,
rychle povyskoče vzhůru na vůz, s něho takto se ozval:
„Kde, kdeže hudci no jsou posavád a koně k vozu ještě?
Ó, by ti noc věčnou spali již tam svých po ložiskách!
Snad čekají, aby pálila nás tvář slunce horoucí?
Oplani ti! Jděte v ústrety jim, je i rychle podurte,
než mezitím vy mi zástavu tú zelenou semo dejte,
vzhůru abych mezi obruče ji zde tu pevně pozapnul
napřed, zde, kde sedět pohonič bude, by zdaleka hned
náš i vidět bylo vůz, všudy každý rychle i vyhnul
nám, v těsném ani závoze se kde s námi nepotkal.
Nejsámperv nebo půjde ta sám náš těrchavozisko,
však za vozem zvuční zase půjdou hudci cigáni,
jenž věru lépe hudou slepených z mnoha kouska na huslech,
než co na oktavkách švitoří přespěšně Oravci.
Však, vy malí, strakatou vysokém co na ostromě máte
zástavu, postupovým hrmotem co i víte na bubních
bít, kdyby housle milé, ba i cymbal i barbora^[15] ztíchly:
pervní vy hle mi půjdete ta, však podva a podva,
niž mi nevyskácej kdekerý ze svého pořádku!
Zas větší, bělavou vy co máte to zástavu velkou,
jižto daly vloni nám dívčence, to sestry naše hle,
v dar vzácný a milý, vyšily kdy na ní květy lesklé,
hedbávné, krásné, všudy vůkol co včely pilné
obletují hledajíce pokerm, sladký to medíček,
zlatnými kraje ozdobily však čipkami vůkol:
Nuž vy, co zástavu tú přemilou vždy a rádi nosíte,
vycvičené zpívat pak umíte i písně radostné,
následovat pervý budete sbor podva a podva;
niž mi nevyskácej kdekerý ze svého pořádku!
Zas hle potom my jiní, co věkem sme, vzrostem i sílou
větší nad všech vás a co máme i zástavu velkou,
kyckami ozdobenou, měňavým též vzhůru chocholcem,
nad hálkou zlatnou pnoucího vzhůr se kohouta;
strážny neb tě kohout, pervý vždy i ráno je ze sna
též bedliv, jastrab kdy letí neb vrána ohyzdná:
Bedlivě takť je i nám k umění vždy se míti a ze sna
vstávati, pak bystrým rozumem převládati nesnáz;
v krepcích neb sme my již vaše návky to ábecedárské
zedrali a vznešeným se učíme ze dějnice^[16] návkám.
Nuž Kyros^[17] kdože byl, Xerxes^[18] neb i Epaminondas?^[19]
Neb kdože byl Romulus?^[20] Kdože Cato^[21] v Římě a Caesar,^[22]
Brutus^[23] neb vznešený, neb udatný Hannibal^[24] ejhle!
Zas kdože Constantin Veliký^[25] neb i Justianus^[26]
byl, neb i též hle Karel Veliký^[27] neb i obluda Medved!^[28]
Však nejzvlášť kdože byl, velikému co národu nášmu
jméno Slávů^[29] rozložených dal po světě velkém?
Aj, kdože byl Těch a Lech,^[30] kdože Sámo,^[31] Krok^[32] nebo Záboj,
též zmužilý Bořivoj,^[33] zmužilý neb i vůdce husítů,^[34]
neb hle Piast,^[35] Kazimír,^[36] Sobjeský Turkotepec^[37] neb,
polský neb Hektor, Kosciuško^[38] to, též i Achillejs
ruský, toť Suvorov,^[39] co dobyl Pragu Varšavy pevnou;
buď kdože byl neb Igor,^[40] kdo Peter^[41] neb i, Russie tvorce
ohromného ducha, hle co potřel u Poltavy Švéda;
nešťastný i Lazar,^[42] Leonidas^[43] neb hle sigetský,
též i Salán zmužilý,^[44] veliký nebo náš i Svatopluk?^[45]
Kdo vše mi z vás to poví? Ale již hle to dobře my víme;
však nejlépe to ví ze všech nás předse Miloslav.
Vás no my následovat budeme vzhůr podva a podva;
niž mi nevyskácej kdekerý ze svého pořádku!“
Řeknul, pak podanou zelenou sobě zástavu zapnul,
a s vysoké v lese co kdy veverka se jedle na jedli,
též tak shůry dolů, přeohebně verhne sebou: tak
ten s vysokého na zem dole tam seskokna voziska,
vstříc jede větronohým, chřípí širokými fučícím,
chorvatským to koňům, vozataj co je podva a podva
védol, sám mocnou pravicí drže uzdu ve pěsti
všech čtyř; než ti poozdobené vysokými chomouty,
jež řemenář některý spěžovými kolečkami vůkol
okrášlil, ba i též pověsil na ně líštiny pěkné,
kráčeli tam ku vozu předrzo, k němu než ve pořádku
zastáli, zkrutlou i šijí v kolo, mocně zubadlo
hryzli, a podkovaným kopytem zem i ač ryli předným,
předse nekopnul tam nijeden zadnými kopytmi,
když je poťapkával po hnátech kradmo Velenský.
Než kdy cigáni také tamo došli, v bráně na houslech
svých zvučných přehoudali a zněla barbora velká
i cvendžel cymbal hlasitý, co je přemnoho žáků
obherknuvších tam hle pořád obstoupilo vůkol.
Též městské vysoké na věži pralo již hle hodin šest,
v obšírném i všickni byli dvoře pospolu žáci
vystrojení, v spěšném kdykedy cvale jen co doběhnul
ještě jeden tu i tam, v snu milém jenž byl se zameškal.

Tehdy z své, města přemilý učitel to Melína,
Orlínský tam jizby vyšel, s ním též hle i Horský,
též ba i Anna tichá, i také Běla bystrooká též;
neb tito dávno byli vstali již vzhůr ze sna libého
všickni, a jakž se potom čistým zaodíli i rouchem,
snídali kávu také z číší byli již hle činenských,
stáli povystrojení veselé ty na májnice jíti.
Než kdy ti vyšli ta ven, v dvoře pak Luského nalezli,
jenžto malých chlapců učitel byl v městě Melíně,
bystrého vtipu též i nalezli Chvalka, co již byl
drahně roků učitel prostředných ve škole žáků,
hlasno tu Orlínský ke všechněm takto se ozval:
„Nuž, vy milí druhové, i milí mně slyšte, vy žáci,
již my nyní v zelené ta na májnice půjdeme háje,
též i celý se budem radovat den, slunce milé až
zajde večer vysokou za horou, a my zas ve pořádku
navrátím’ se domů, aby ve snu zčerstvěly oudy.
Než kdy ta důjdeme již, ostré vy co máte valašky,
náhle co lísku suchou i suchý nebo někde konárek
zazřete, odtnite to; však ale přec veždy pozorně,
bys ne jinému snad ve hřbet nebo ve plece zatnul,
jsa sprosták, nohu neb ruku též svou někde nerozťal;
jakže by nebs hle potom skočnou neb i od země bystro
skákal, když ruměná by se ti krev cechtila velmi.
Hned by tě tam do stínu jiní odvlekli šuhajci
na stranu, bys tam dlel i trpěl nemilé i bolesti,
na hrách též veselých žádného neměl si podílu:
den nevrlý by ležel si celý a špatně rumázgal.
Však vy jiní se rozejděte též, pak spěšně na vatru,
odtnou což ti jiní, dovlecte! Alevšak i pozděj
vám vše to říci mohu, kdy ta důjdeme již hle na místo;
jen ty nyní, Horský, dřív nežli se pohneme odsud,
modlitbu vroucí předříkej k otci milosti,
příhodný ke hrám den jasný snad žeby popřál
nám i poodvrátil všeliké zlé příhody od nás!“

Tehdy na zem kolena sklonili svá všickni ti žáci,
nakloněným i stáli tělem tam všickni jiní též,
přímo stál jediný Horský, an, sepna ruce vzhůr,
i zraky pozdvihnuv do nebes, převroucně se modlil:
„Ó, jediný bože náš všemohoucí, věčně žijící,
jenžto radost míváš, kdy radost naše ňádra ovívá
čistá, též se těšíš z důvěrné prosby dětinské:
vyslyš nás ty nyní a poodvrať bouřky i deště,
dnes pak příhodný dej nám čas k zábavě této,
ať myslí veselou se těšíme ve háji radostném;
pak si nové, čerstvé chuti zas nadobudneme žáci
ke prácem školským, v umění aby vzrůst sme my hojný
mohli brát, tobě tím hle samým též vzdávali díky!“

Modle se tak řeknul tamo ten, no ti, kerdla co četná
vrabců ze pšenice splašených, kdy je pleskna na desku
hájník odhání, skočili vzhůr všickni razem tam;
i škřekotem velikým každý se k zástavě tisknul
své, zněly housle milé, zněl i cymbal i barbora velká:
i s vysokého pořád na koně své pleskna sediska
bíčem, šel pohonič ven z brány s těrchavoziskem,
až se třásel dům, zatřáslo ba též se i okno,
i sklo také, po dlažbě co šel ten těrchavozisko;
neb toho ohromná se kola čtyři válela těžká,
i čtyři též na osích šajby štrkotem hle ohlušným
tam vždy třásly sebou, co koně čtyři podkovanými
tverdou, táhli co vůz, žabici prali valně kopytmi.
Než kaděrovlasatí za vozem šli tu hudci cigáni,
jimž modrý dolomáň^[46] široká jejich persa i tenký
dřík tuze objímal, šněrován jsa krásně s obou stran,
též nohavic modrých s pasománem přemnoho vůkol
ozdobených bylo jim, ba čižem se strapcemi žoltých;
zas na patách zvučné štrkotem zněly ostrohy velké
jim, než obrubený žoltými čipečkami vůkol
s herdla visel šátek hedbávný z uzla dolů jim
a hlavu přikryla jim bělavá křivo čapka sedící.
Ti hle tedy s hudbou za vozem šli pořádně cigáni
i hrali těm veselé, složené ty na májnice písně;
než těm tam černý, vysoký byl Ferko za vůdce.
Zas ti malí, strakatou vysokém co na ostromě nesli
zástavu, postupovým hrmotem co i bíti na bubních
vycvičeni hle byli, kdyby housle a barbora ztíchly,
nuž za cigáňmi ti tam šli pořád, než podva a podva;
jim pak byl švarný Miloháj moudrého za vůdce.
Zas větší, bělavou co měli hle to zástavu velkou,
jižto darem daly jim dívčence, no sestry jejich to,
v dar vzácný a milý, znali pak co i písně radostné
zpívat, ti šli za tamtěmi pak, než podva a podva;
jimž tam byl Slavolub přemilý moudrého za vůdce.
Též i potom ti jiní, co věkem, též vzrostem i sílou
větší nad vše jiné byli tam, ba i zástavu velkou
kyckami ozdobenou, měňavým též vzhůru chocholcem
nad hálkou zlatnou pnoucího vzhůr se kohouta
jenž měli a vznešeným učiliť se ze dějnice návkám,
ti šli za tamtěmi též ve pořádku, no podva a podva;
pak hle Velenský byl tamo jim moudrého za vůdce.

Aj, kdy ti tam takovým šli na májnice žáci pořádkem,
za všemi Orlínský šel, Horský, Chvalko i Luský,
pak Běla oblečená v překrásném rouchu bělounkém,
jenž ji co líliová skvoucím ovlávalo leskem
čistota, pak ňádřík^[47] ruměný jí ňádra objímal
marmorová, bílou takovou nebo lílie barvou
nekvitne spanilou, jakovou tam z ozdobeného
ňádříka kmentem, černými i krajkami vůkol,
dýmala ňádra tichá, pnulo pak se i herdlo bělounké,
outlé, přespanilé, po vězích ale verkoče lesklé
tam se hrnúly dolů se obou stran, až čelo jasné
nad vznešeným obočím zlatolesklá věnčila parta.
Tak tá, starci no, až ve chrám šli co ráno melinští,
zastáli ztrnulí a nejednomu padla na zem hůl,
jenž co divem vytržen ku jinému se takto tam ozval:
„Snad mi v očech se mění, pravdať, nebo co zde uzírám,
sousede, aj, spanilá z chrámu jde v kráse Zuzanna!
Oslavená s nebe neb sama též sestoupila náhle
Magdaléna tichá? Nebo Ester vnadnolepá to?
Aj, no nejednuť již v světě já věru krásku sem uzřel;
než, co vidí oči mé, takovou hle neuzřely nikdy!“

Tak ti tam. Anna tichá zas k Běle ozve se takto:
„Ó, ty milá Bělo má, veselé je všecko tu vůkol,
jen jediná ty sama smutná jsi ve zástupě tomto;
snadže tě hlávka bolí? Nemilé neb s námi ti jestiť
jíti ve háj zelený ke hrám a na zábavy líbé?
Neb jest snad nemilé tobě tam tvé matce pomáhat
ve strojení jídel, kdež pálí slunce i vatra?
Ó nebylas ty taká vloni nám, nebo tys věr ochotná
veždy posud šla ve háj, za celý den i tam se těšící.“
Zas Běla bystrooká smutná k své takto mamince
ozve se přestrašená, co potajmo z hloub ode serdce
vzdechla, no až ruměný stud tvář jí náhle ozářil:
„Ó, ty milá mati má, jakové slovo teď si vyřekla?
Snad se ty na mne mrzíš, že smutná s vámi ve háj jdu,
ach, ty milá, odpusť; nebolí mne hlávka, aniž snad
nechci ti matce milé v vaření tamo pilně pomáhat,
cožbuď i nesnesné pálí tam slunce i vatra;
předse by, ó ty milá, doma zůstala ráději věr já,
neb neteší mne hluk, kde milé jsou háje tiché mi,
jedle kdež vysoká, nebetyčná, rozložená zas
větvemi lípa milá a tichá všudy tam vlaje volnost;
skal kde omochnatěných líbezné kvítky no sem tam
rostou, necvičených též ptáků zpěv se ozývá,
tam též stín měňavý i tichý vše větýrek ovívá,
kouzedlnou i moci ducha vábí líběhrčící,
bystrovlný, čistý a samotný ke snu potůček.
Ó, že mi volno je tam v soumrak, kdy mě Milnovo rámě
ta zprovodí věrné, no otec náš s námi také jde;
než hle načež tobě to, vše vědoucí, zas znovu rozklást?
Víš ty to dobře, milá, přemilá, ach, ty mně maminko!“

Smlouvaly tak se ty tam; no alevšak před nimi co šli,
Orlínský a jiní, o jiném se smlouvali pilně,
až hle se Orlínský ku jiným těm takto tam ozval:
„Nuž, vy milí druhové, co na mysli zdá se vaší vám?
Zdaž ducha pozdvižení v zvláštní takovéto radosti
jest co okoupání v letné nějaké kde vodičce
oslabeného těla? Hle novou nebo sílu dodává
přistvořeným všem serdce mocem, znovu zas je zapálíc
v mysli; vnuknútí nějaké nebo serdce to se zdá
být, aby pozdvižená mysl zas pozapálila vůli
slavností zvláštní svěcenou v duchu národu čistém.“
Zas tomu odpověděl bohabojný z vesnice Rájku
kněz vážný Horský, v slovo moudré ozvě se takto:
„Takť tomu, švagre milý, i život sám nás hle vede v to,
dějnice též i učí sama nás za pravdu to uznat;
národy neb všeliké po celé země půdě žijící
svátky mají vzácné, nábožné buďže za národ.
Noc velikou světili hle Židé, co ze jarma Egypta
vyrvání se, a zas měl i Řek slavnosti olympské.
Ó, jakovou vznešenou to mocí ducha veždy napelní,
vítězství svěcení kdy nade vrahy buďže držíme,
buď když v chrámích zní přeradostné oslavování
Hospodina, že vstal spasitel z hrobu lůna milý náš!“

Tak tito tam. Než vůz dolinou šel již ta ku verchu
skroz pole rozvinuté ve nový květ, list i nový též,
ve stráních kde se pásly tiché již ovečky bělounké,
hrál co na píšťale jim, na valašku svou jsa podepřen,
přešvarný ovčák; ale Bělko mu tam jeho vedlé.
Cengaly na zvoncích zase dál tamo velkovemenné
krávy, jejichž pastýř splítal ve stínu košíček;
slunce však přemilé tenkého se z oblaka lesklo.
Nuž tady šel vpřed vůz, veliký co po pustině velbloud,
ruští když kupci v karavánách z Číny domů jdou;
než hle za ním ve řadách veliké šlo množstvo co žáků,
zpívali ti všickni složené na ty májnice písně.

ZPĚV ŽÁKŮ:

Letí bystrá vlaštovička vysoko,
nad ní nebe jako oko široko,
a v dolině hučí háj,
háj, háj, mladý háj!
A v tom háji krása — máj!
Vlaje vůně ponad louku měňavou,
chřestí šepot ponad vlnku pěnavou;
a po břehách hučí háj,
háj, háj, mladý háj!
A v tom háji krása — máj!
Hrají zpěvy jako větry bučiny,
jedou chlapci jako květy lučiny;
a po stráněch hučí háj,
háj, háj, mladý háj!
A v tom háji krása — máj!
Stojí stánek na pahorku zeleném,
při něm vatra jasným blčí plamenem;
vůkol vatry hučí háj,
háj, háj, mladý háj!
A v tom háji krása — máj!