ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Znáš, druhu můj, dítek spanilých že radosti milé jsou
všem, co radost cítí, kdy radost koho ňádra ovívá
čistá a blaženost srdcem bez okolku si táhne.
Což si se sám ty těšil, kdy darem si ty tamhle onehdy
loutky malé, točené v Moravě z dřeva lípy milého,
mé to Kamilce malé vlastní ve kešence donésl
a s ní hral si se sám, ba její i ručičky si líbal.
Neb snad sem neviděl, jak onehdy si z okna na písek
dlouho se sám díval, na kterémžto se prplily dítky?
Tak radoval se i Pán, kdy mu nášeli dítky milostné,
on by požehnal jim, vzkládav na temínka ruce své.“
Tak Horský se těšil i jiní též ze zpěvu žáků
pod stanem velikým, kdy ti tam pěli písně radostné.

Též se těšil nejeden ve kupeckém městě Melíně
rovně otec dobrý, vzpomněv si na májnice žáků,
a k manželce milé nenerád své takto se ozval:
„Nuž, ty milá ženo má, dnes oběd nám včasně nachystej,
by k veselým žákům, k veselému i nášmu synáčku
jít sme ta mohli my též a se dívati na hry radostné.
Aj, co těšit přemilé se bude své mamce synáček,
uzří kdy ji milou; no tu rychle ze zástupu žáčků
on se vytrhne razem, v davě i mnoho vyhna jiným všem,
k ní poletí, v lono pak se její tamo verhne doběhna.“

Tak tam otec nejeden. Přeochotně no ta slova matka
ráda slechla milá, touživší spatřiti dítě
i mnoho uznojenou pohladkat hlávku synáčka.
Aj, k obědu strojená přeochotně ta jídla donáší
i skládá dělací, ve nedělní pak se odívá
roucho, svou vždy čeleď k spěšnější práci pobízí.
Tak holubí kdy malé, obrostlé pírkami, holče
na střechu prvníkrát vyletí z holubince bojácně,
hned holubička milá ta letí a mu zrnka donáší,
též i to než třepoce, přeochotně podávaje pyštěk.

Však co se chystala tak někerá tamo matka radostně,
víc těšily spanilé z toho tam se i panny melínské,
též mládenci jaří k hrám a k plesu veždy ochotní:
jen jediný Milnov netěšil se na zábavy májnic,
on neb smutný dlel ve kupeckém krámci u otce,
ni směl preč kdy někam, co milé mu i žádalo serdce,
neb hotový vždy musel kupujícím k výsluze býti.
I mnoho on v nevrlém srdci svém takto si myslel:
„Ó, že je nesnesný stav ten, ve kterémžto živý jsem!
Teď mládenci jiní veselé ta na májnice půjdou,
by v plesu rozkošném, v spanilém tovaryšstve i pannen
překrásných pěli písně milé, hry i vedli radostné;
než vždy tovar, zdaleka všeliký semo co kdy dovézol
buď vozataj někerý v zázračných těrchavoziskách,
po dráze oblakové co za ním prachu veždy ženou se,
na plti neb lehké po vlnách řek lesklotekoucích
pltník půvěřivý,^[51] co bojí se hvízdati, blázen,
veždy u vesla tichý, veliké ale množstvo povídek
zná o stermících skálách, zbořeništěch i zámků;
neb strojných na loděch plavec asnad trudnožijící,
přemnoho jsa zmítán bouřícím v plachtoví větrem:
aj, vždy mi ten předkládati jest, cenit a vždy se jednat.
No kdyby jen měl tú, pro kerou by všecko pohodlí
to zde bylo, jdoucí z zištnéhotě tohto kupectví,
zvlášť Bělu bystrookou, spanilou kdyby já co milou choť
v otcovský sem dům slavné po svatbě dovédol:
nikdy by věr pilném ve kupectví já hle neustál,
než vždy nové a nové by radosti nachystati jí chtěl.“

Tak ten tam v sobě sám. K němu avšak takto otec zas
ozval se přemilý, tajnou jeho tužbu uhádnuv:
„Nuž, synu můj, cože tak zde nyní smutného si serdce?
Chuť ni tovar předkládati máš, ni se jednati žádnou;
snadže tě hlávka bolí, nemilé nebo jest ti kupectví?
Ó, já znám, co ti jest; ale no proč svému ty otci
nezdověřil si se ještě pořád, svou tužbu nevyřknuv?
Však Bělu bystrookou i také já svou za nevěstu
rád měl bych, švarná nebo jest, ba také i robotná,
zná neb řídit dům a zelí i ve zahradě pěstit,
jídla vařit smačná, péct i chléb z mouky bělounký;
jest též přívětivá, veselá, pak prostosrdečná,
všem vzácná, slovo neb je její též veždy rozumné.
Aj hle, nyní vysokém na pahorku se májnice hemží:
i jdiže ta, k Běle pak přemilé slovo lásky zašepni,
snad by tě jen předse chtěla mít za svého ženícha,
bysme potom, kdybychom tam pýtače vyslali řádně,
nešli co nazdařbůh nekupecky a získali hanbu.“

Tak ten. Než Kollár z krajiny, kde Slávy umlknul
dávno hovor, vrátiv se, a pak tvůj, panno hrdinská,
zas hlas zaslechnul, takovou v svém srdci radostí
jat hle nebyl, Milnov jakovou zrazu teď byl omámen,
anť jeho, co trudnou tísní se mu svírala ňádra
překvapená, zrazu se přemilým jemu šířila heslem;
pak jemu zas v čistých rozpačnou váhalo myslí
ňádrách serdce milé, ve nejistou vůli se tisknouc,
má-li hned tamo jít, přivolit tak i otci na rozkaz,
ještě-li neb prodlít, Běly pak sobě zouplna srdce
získat a náhlostí svou jí nezpříkřiti lásku.
Tak ten orel co malý, z vysokého hnízda dolů jenž
vkol pozerá, kdy mu pírka malá i malé brky rostou,
a spustit se letem prudkým i bojí se, i rád by,
předs ale se spouští a radost má svého ze letku:
Milnovu též posléz taková se zalíbila vůle,
předse by jen moh’ snád přemilé Běly seznati serdce,
též i nejistý svůj proměnit stav v jistotu pevnou,
by chtěla, nechtěla neb jej mít za svého ženícha.
Nuž se ku otci pořád v takové slovo náhle on ozval:
„Otče vy můj přemilý, věrnou od mého dětinstva
mého co veždy vy jen láskou šetříte pohodlí;
ó, kteraké díky, kterakou nebo odměnu vám já
dáti mohu kdy za nesčíslné tyto důkazy lásky?
Mne hlava neb nebolí, nemilé ni mi též je kupectví;
než no tovar předkládati teď neb i nuzně se jednat
chuť hle nemám, dobrý že pokoj mi ze serdce ušel preč.
Neb spanilá, dobrá ale též, Běla velmi milá mi
od doby, co zpátkem semo dojda ze Russie dálné,
spatřil sem ji milou, spanilejší záře nebeské.
Než no načežže to vám, vše to víte vy, zas znova říkat?
Aj, rád já jdu pořád veselé na ty májnice žáků,
za mne vy pak račtež slovo říct křestného u otce.“

Řekna to tak Milnov, vyjeviv pak serdce i žádost
tajnou, otce i též ve synovské lásce obejma,
preč ze krámu vyšel v pokojík svůj, náhle i rouchem
tam se oděl čistým veselé a na májnice pádil.
Až co prudce ta šel, pohroužen v péči milosti,
neznamenal, krásné že za ním jely panny melínské,
jež jej zazřevší vždy o něm rozmlouvaly tajně.
I mnoho tam někerá ku jiným se těm ozvala takto:
„Nuž cože vám se zdá, družice přemilé vy melínské,
neb mně se věr jen zdá, pannenskou dlouho že partu
již Běla více nosit nebude, kdy ji Milnovo rámě
v otcovský jeho dům uvede spanilou co nevěstu.
Aj, no to pár krásný bude věr; nebo kytka malíře
žádnou tvář skvoucí takovou nevylíčila barvou,
jak Běly bystrooké skví tvář se i ňádra bělounká!
Též ani věr, myslím, takový vzrůst dlátce a perlík
nikdy nevytvořily, kteraké jsou Milnova oudy,
ježto plné, mocné a zlehka se kamkoli nahnou;
nikdy ni sem takovou mazurek viděla kde lepostí
tancovat a v plesu tom spanilý hudbě i výraz,
než minulý masopust, Milnov kdy si pochvalu získal,
sám Bělu bystrookou v mazurek si vlídně povyzvav.“

Modrooké děvy tak, jimž lesklá věnčila parta
týmě, no než bílá ruměný jim ňádra ojímal
ňádřík čipkovatý. Ale Milnov vzhůru pahorkem
jen pádil spěšný, pohroužen v péči milosti,
ni slyšel on, zpívat kdy se zas jaly panny, ku žertu
jej vždy dráždíce, proto, aj, že se rychle ponáhlal,
zpívaly jen se Bělou by mu, již velebíce co pár je
než kde se poslední kier již vysokého pahorku
zvrtnul a ke chlumu již rovnější vedla pěšinka,
i v nízké dolině krásné byly města Melína
chrámy, vzhůr klenuté veže též zřet s křížemi lesklé:
tam si seděl Parnov, vzácná jenž díla milá všem
ze zlata a stříbra v řemeselné dílně dělával.
On stermou cestou zemdlen, kdesi tam si zasedna,
k Milnovu došlému k němu tam v slovo takto se ozval:
„Milnove ó ty milý, cože tak vzhůr spěšně tu pádíš?
Snadže tě někdo honí, nebo pannám tamtěm utíkáš,
nezdvořilý, co pějí o tobě hle ty písně milostné,
též i o Orlínské Běle, již velebíce co pár vás?
Než ty nyní prodliž ve stínu si, uznojenýs neb,
prudce že již plamenem ti hoří v krvi rozvařené tvář;
spusť křídelka ty jen poněkud — nebo tak hle dělávám
Erose gréckého s křídélkama, lehce letí že
v lásku milou pannám, jinochum též, outlosrdečným —
spusť křídélka ty jen, nebo věr Běla bystrooká že
v partě ve lesklé již nebude své dlouho děvojná;
ač lituji tvé serdce i já, nebo tvůj hle otec jest
mým kmotrem, jsa dětem všem mým křestného za otce,
i vždy bere hle podíl na dětech mých, já ale též tak
věrně podíl bral sem vždy na tom, co tě potkalo někdy.
Rád Bělu bystrookou přál bych tobě, Milnove, já věr,
však no znám, již dnes že večer k Běle pýtači půjdou,
jenž i také slovo obderží; nebo jistě milý zeť
Orlínskému bude, kdy je od všech uctivě vážen
on sám, převzácných rodičů jediný jsa milý syn.“

Tak veselý Parnov, podvést chtěje Milnova chytrý,
ozval se k tomu tam. Znaje než ten Parnova dobře,
jsou že mu šašky milé a milé vždy i žerty lahodné,
zpět k němu on tváří veselou veselý se tak ozval:
„Parnove vy slavný, slavná co umíte vy díla
ze zlata a stříbra vždy dělat, no umíte vy též věr
i lhat náležitě, kdyby byl, kdo by vám co věřit chtěl;
neb zhola nic nevěřím, pokavad se to nestane, já vám,
ač milerád to věřím, nejeden že by rád se pokousil
bystrookou o Bělu, kdyby moudrý dobře nebál se,
jistě že jej by hrdá prázdným Běla buchla košíkem!
Než no o tom tážem se načež; nebo sám ji vy moudrý
pýtač namlouvat někomu snad máte večer dnes?
Nuž jděte jen, nedbám, vyvolím si snadno jinou já;
vímť, že je nestálá věrnost všech děvčat a pannen.“
Taktě hrdý ten tam projevit svoji nechtěje lásku,
ač nepokoj v tajné nemilý vloudil se ve serdce,
řeknul jsa blázen, neprozřev Parnova chytrost,
on že jiné myslel, sobě jen z něho žert stroje na smích.

Než kdy ti tam se smlouvali tak, hle ty panny melínské
sblížily tam se k nim; spanilé Lída, Milka, děvy dvě
ovdovělé matky Strečenovské, lílie čisté!
Tekla také s nimi též v vzrostu z všech nejspanilejší,
jí z ledví spanilých spanilý dřík vzhůr se vypínal
ňádrám až ke plným, z nichž lesklé herdlo bělounké
neslo se, havranovou kadeří zakrývaje outlost,
pak tvář růžolibá řeřavé zraky nášela vůkol.
Šla s nimi Jarmila též, dcera moudré matky pověstné,
jenž dva syny všelikým uměním sama pěstila věrně,
důstojnými co pak byli soudcemi města Melína,
velmi milými lidu, zmužileť nebo hájili volnost.
První též byli ti, k mluvě jenž své lásku mateřské
prozjevili, v školy ji všeliké a ve soudy uvedše.
Sblížily nuž co se tam spanilé tyto panny melínské
k Milnovu a k tomu též, co seděl s ním, Parnov, u cesty,
povstali ti zde razem, zdvořilé pak i rozmluvy vedše,
šli s nimi až na chlum vysoký vysokého pahorku.
Pak chytrý Parnov, stroje žert, tamo takto se ozval:
„Hvězdy vy ó spanilé, s vysokého blankytu slétlé,
krásné panny milé, šťastnéť vaše matky rodičky,
jež se kochat v lesku vždy mohou z dcer krásy nebeské!
Ó recte mi, zdaž pravda je to, z čeho tento viní vás,
zpupný váš pohrdač Milnov, slova ke mně ta řeknuv:
,Vím, že je nestálá věrnost všech děvčat a pannen.‘
Bůh to nedal, by to pravda bylo, však vím, že není věr,
sic by ty hvězdy nebes nepravdu hlásaly, díce,
krása že pravdu jeví, v ní že vždy je láska a věrnost.“
Tak Parnov chytrý; zdvořilý ale takto se Milnov
ozval zas, taje bol, co mu Parnov v žertu zabodnul:
„Parnovu, ó spanilé, chytrému že, panny, nevěřte,
on chytrák nebo jest, klamný v slově žertu i každém!
Než no dokažte raděj, že u pannen v serdce milosti
stálost jest a milujž někerá mne ze serdce tichého:
věrně no já životem se celým jí k službe odevzdám.“

Tak ten tam zdvořilý, pochlebně si získati přízeň
chtěv, slovo řekna milé vždy děvám, nebo márnomyselné
jsou vždy děvy, přízeň za jejich kdy je někdo požádá.
V rámě si Teklu pojal, v zrostu z všech nejspanilejší,
i sprovázel vzhůr, ta rychle než ozve se takto:
„Ó, jak výborné slovo teď, slyšely ste ho, panny,
jak slovo výborné Milnov teď k nám zde vyřeknul;
věr Běla bystrooká se tešit bude, Milnove dobrý,
když my to jí vyjevím’, že její ste vy lásce nevěrný,
veždy jiné a jiné toužíce si získati lásku.
Panny no vy spanilé, no nevěřteže lásce nižádné
mládenců chytrých, hotoví nebo jsou oni podvést
v klam děvy, náchylné co věří zlobivému jinošstvu.“
Tekla upýpavě tak, hlasitě vše to panny melínské
svědčily též, dráždíce pořád k Běle Milnova lásku;
i šly, kdež veselé byly již v hluku májnice věčném.
Tam nebo již byl též bohatý Rado, moudře co pilné
dílně povyzdvihnul ve kupeckém městě Melíně,
sukno na výborné, na cuker ba i velmi pověstný,
on pak sám vzdělaný vzdělanou si z Poznaňa^[53] Polku
vzal za ženičku milou, spanilé znala outlomilé co
písně i pět, ba všem se milou i zalíbiti chůzí,
však nejvíc krásným obočím; jeho táto ženička
přešvarná byla tam, no jiných ale též mnoho vedlé.
Byl tam též i Revín zmužilý, jsatě někdy ve vojště
k obraně vlasti milé, co u Lipska v stehno raněn jsa
o dřevěné noze, ač veselý, však herdě se kulhal.
Předs ale ze všechněch, ve Melíně co bydlely ženky,
nejspanilejší tam byla též Lubosíla^[54] ženička,
nejspanilejší věr, měla pak muže, jenžto nade vše
silný byl v ramenách, nebo on již i medvěda pěstí
po hlavě udra zabil, kdy mu ten v lesa temnu beňušské
včelky, medem vzácné, chtěl krásti a káceti oule.
Zas Věkoživ zde seděl i také s svou řádně babičkou,
v manželství svorném co osem již kráte deset let
živ byl s ní blažený, dcery pak též pravnuk i již svých
on sám provdával, ba dožil se i množstva potomků.

Než co ti tam dleli tak, veselé ba i rozmluvy vedli
pod stánem širokým, no tu těm zase Anna tichounká,
též Běla, Dorka také vždy ponoukaly jídla i nápoj;
víno mužům napořád, přemilou ale kávu ženičkám.
V rozmluvě, aj, tu se teď, co ti tam pili víno i kávu,
příčka sterhla tuhá, anť Fračkoň takto se ozval:
„Šalba děvu zmámí, kdykerá co se lásce odevzdá,
věřte mi jen, znám já, děvy jsou nebo marnomyselné,
jen láskou se vedou. Ale láska no, což ta do manželstv!
V těch jen stav, jmění a jiné pak i ohledy moudré
jsou platné, i rozum jediný a ne serdce to rozvaž!
Nuž proto ne dle své, rodičů ale vůle mají dle
se vždy děvy vdávat; to činí tak moudře i ti hle,
vzor co jsou všechněm vzdělanosti a ve mravu každém,
Francouzi slavní, ale nejzvlášť v městě Paříži.“
Zas na to tam Radova, vzdělaná to ze Poznaňa Polka,
ohnivě líbeznou se řečí k němu ozvala takto:
„Což moudrosti není slavné ve vlasti Poláků?
Aj, Čechové sprostí, ba sprostí jsou i Slováci,
jenž ve Paříž nejdou, aby tam sobě získali moudrost,
svým pak i řekli děvám, marnost že k manželu láska?
Aj, dvakrát co by šest měla dcer, no by nikdy ni jednu
sem vdala, jen tomu věr, jenž získal jí by si lásku;
peklo neboť manželství jest, kde ni láska, ni věrnost
jest, nebe než blaženost v manželství láska donáší.“
Tak Polka spanilá, Rado než tú, jenžto za ní stál,
objal muž dobrý, milující věrně milou choť,
též i všecky jiné veselé ty ženičky melínské,
tak že je, řekly razem, milující věrně muže své.
Pak Věkoživ sešlý ku všechněm takto se ozval:
„Nuž mne vy slyšte také, co osem již kráte deset let
v manželství živ sem blažený, a pravnuk i dcerky
již povydával sem, množství sem již hle potomkům
svém na loně zpíval: ,Na koně, chlapi, vzhůru za Turkem!‘
Jsemť starec a přijatá ne zlá od starce je rada.
V násilné, pán bůh uchovej, by se nútilo jarmo,
ať sobě dívče volí dle své jen manžela vůle,
kvapně to jen se neděj; ba to jistá pravda, že dobré
nútit nikdy není, ale věr zabrániti volno
jest moudrým rodičům, kdy děva chce co lehkomyselně.“

Tak tito. Než mužové, opodál tamto co dleli moudří,
Orlínský, Horský, ba i Luský, Chvalko i dobrý,
též i Revín zmužilý, ale moudrý zvláště Moravský,
výborný řečník cotě byl, anť města Melína
na sněmě čest dávnou zotavil, rokovav tamo moudře,
výmluvným jazykem všechněch mysl on vždy zajímav,
též i jiní, co byli zvláštnější páni melínští,
smlouvali se, pražských dle novin co se někde událo.
A k všechněm moudrý zde se ozval takto Moravský:
„Buď jak buď, šťastná než obec jen tá je zajisté,
kdežto i ti, spravují co obec, ba i zákonodárci,
též i všickni jiní, co živi jsou v obci, pokojně
a zvlášť mravně žijí, štěstí nebo čistota serdce
základ jest jediný, ba i cesta k slávě vedoucí.
Tam, kde drží slovo neb se dané a ctí se ode všech
zákon, obecné pak váží nade zisk se osobní,
tam volnost, tam čest, blaženost pak i tam hle je každá.
Náděje tam veselá nemluvně své si je matce;
poslušní žáci přeradostně a dobře učí se;
tam mládež zmužilá, kdy to potřeba, silně valí se
na vraha vlasti milé a brání sestry i matky
i hroby otců svých a se věnčí vítězoslávou;
bedlivě tam rokují mužové cotě zákonodárci,
berlu co pak má král, vznešeném na trůnu sedící,
soudí a spravuje rozlehlé vlasti milostí;
ourodných po nivách nesčetná stáda pasou se
měkkovlných buď ovec, buď krav nebo bystrokopytných
též i koní všudy tam, no pahorky v hrozně se lesknou;
tam lodě nakladené po řekách vede veslo tichounké,
bezpečný jde i též po hrazské těrchavozisko;
též lidoživné tam hrudy rád a pokojně orává,
kráčeje, pak sobě sám, ne nevolný u pluhu sedlák,
jej vítá u večer v čistotném bydle ženička;
burkované^[56] ulice krásně stavěného i města
tam hle nejednoho máš, v němž měšťan v dílně řemeslo
pilňuje, nehněte pak žádný stav dílo jiného:
všickni svorně žijí, nebo týž v duchu národu písně
slečna u harfy pěje, v zlatolesklém i žnice věnci.“

Tak ten, pak přestal. No ti dál očekávali ještě,
nakloněným co uchem božskou poslouchali moudrost;
až, dřevěnou křížem přeloživ nohu, ozve se takto
v mysli hrdý, zmužilý to Revín, k němu to slovo řekna:
„Buď jak buď, výborně, věřím, zde že tys to vyřeknul,
než toho národnost jediný jen strážce je věrný,
v lásce totiž jazyka, skrz nějž jen poznati národ
možno, i též zvyčejů, všeho též, co ku národu patří,
zvlášté dejů, slávu hlásících národa, dávných;
ohněm k slávě jinoch roznícen tímto, nebeskou
tužbu ve serdci chová osláviti národ a velká
dmou se mu ňádra a valí se do bitvy udatný.“
Zas na to Orlínský, ponalívav sklenky pořádně
všem napořád, sobě též, a vzhůr pozdvihna kalištěk,
zazdravkal těm oboum, v perutá slova takto se ozvav:
„Buď jak buď, výborně, veřím, ste vy to vše vyřekli;
než poněvadž věrní Slované jsme my: píme za národ,
ať jest vždy slavný, ať veždy mu dobře vodí se;
též ale píme my teď i za nás, Slovan neb hle nižádný,
pít nebojí se, tuším, co by buď se i trošku podnapil.
Víno my píme no teď, by ne asnad někdo i řeknul:
,Aj, nepijem ni nejem zde my teď, hostíce se jen tak!‘
Živ že mi vás pán bůh jediný věky ještě tu četné
všech zvláštních přátel, bydlících v městě Melíně;
a kdy se při smrti pak jednou rozloučiti nutno,
ať v nebi tam věčném se ve májnice sejdeme věčné!“

Řekna tu ten tak pil, pili než hle i pilně jiní též.
Až kdy ti tam pili tak, pohanů bohové co v Olympu,
vymřeli jenž, no o něch posavád, ač i táraje, bájí
nesmyslný básníř opičák,^[57][58] co je veždy učencem:
aj, vtedy ve dlaně se praštící tleskot ozýval,
neb spanilý Milnov spanilou Bělu vyzva do tance,
zvábil všechněch oči zvědavé na se, anťto radostí
pln jsa hořel v veselosti lepé, Běla bystrooká že
hrdle na outlinkém křížík měla ten zlatolesklý,
co včera on jí dal na památku to ke dni jejímu.
Než ten byl krásný, meňavým nebo veždy se leskem
skvěl diamant vprostřed veliký, co ve Rusku ho koupil
Milnov, jakž nalezen ve dolech byl někde uralských.
Nuž na ty ve plesu tam množstvi hle se dívalo pannen,
buď co na prsten se hrály též, neb i buďto na číku,
též jinochu švarných, ba paní též z města Melína,
nesčislné množství všelikých ale pospolu žáků,
jenž i také své hračky milé zanechavše, ochotní
stáli si tam vůkol, napnouce se často na prsty.
Všickni ti tleskali tam, se ve „vívat“ i ozvalo žactvo
náramným křikem, až vysoké se ztřáslo povětří,
pak vůkol daleké se ozývaly háje pahorků.

Než co ti tam dleli tak, čisté již v blankytu modrém
zašlo slunce milé, dalekými za verchmi u Váhu,
nejvyšší se i jen ruměným rděly oblaky rubkem,
však no večer mrkavý vznášel se na vesnici vůkol.
Tehdy se Orlínský sblíživ ku cigáni samému,
jenžto na ohlušné rachotit znal troubě ručáním,
zastana pak dle něho, hlasitě k němu takto se ozval:
„Nuž, More, jenžto znáš rachotit na troubě ručáním,
vstaňže vzhůru razem zatroubiti žactvu konečnou,
sem by se sešli honem, vyslechli i rozkaz ode mne.“
Tak ten. Ferko ale zvučný zrazu odlože cimbal,
zatroubil na vše strany, tamti se rychle hrnúli
k Orlínskému honem, k nimž hlasno se takto on ozval:
„Aj, vy šuhajci milí, no vy již ste se nahrali dosti,
od boha neb sme celý veselí zde ztrávili už den;
než poněvadž již i též čisté ve blankytu modrém
zašlo slunce milé, dalekými za verchmi u Váhu,
nejvyšší se i jen ruměným rděti oblaky rubkem
vidno a noc mrkavá vznáší se na vesnice vůkol:
již my domů zase teď vrátíme se, než no pořádně,
jak z domu vyšli sme, své každý zástavy vedlé;
niž mi nevyskácej kdekerý ze svého pořádku!
Však no vy, co ste sbor každý semo vedli rozumně,
rozžnite teď vy pořád jasných plamenů ty pochodně,
pak z řadu vystoupíc, by nebyl snad někdo upálen,
vzhůru na bok je vy nakloněné tamo neste pozorně!“
Nuž ti pořád jeli tak, každý své zástavy vedlé,
ba šli pořádně domů, za nimi hle všickni jiní též,
též i cigáni také, hrali co vždy ke vůli jiným těm;
i zněly housle milé, zněl i cymbal i barbora velká;
nejposléz ale pak tam co šly i panny melínské,
též všickni mládenci milí, pěli písně milostné.

DĚVINO HYNUTÍ:

Napěv:
Komu budem, tomu, poručeno bohu,
jak nie šuhajkovi, aspoň panu bohu.

Poslouchejte, matky, co budem zpívati:
šuhajku věrnému račte dcerku dati!
Jestli ji nedáte, jen se s ní rozlučte,
vykopte jí jámu — bohu ji poručte.
Lúbil šuhaj děvče, než mu ho nedali;
pošel šuhaj světem, v světe ho zajali.
„Z daleké krajiny vítej, vlaštovička,
či si neviděla mého šuhajíčka?“
,Věr sem ho viděla, on je porúbaný:
měj se dobře, děvče, on je pochovaný.‘
A děvčátko zbledlé pásávalo stádo
z jara u potoku, kde se páslo rádo;
pod jabloní květnou děvče sedávalo
a horoucí slzy hojné vylévalo.
Když se vyplakalo, hlavičku sklonilo,
by o šuhajkovi snad se mu přisnilo;
sletěl květ s jabloně na tvářičku bielou,
i vzbudil podvečer děvečku veselou.
A když přišlo léto, pásávala stádo
po travnatých loukách, kde se páslo rádo;
ve vysoké trávě děvče sedávalo,
ale slz horoucích méně vylévalo.
Když se vyplakalo, hlavičku sklonilo,
snad o šuhajkovi by se mu přisnilo.
A tráva sa nahla na tvářičku bielou;
vzbudila podvečer děvečku ztrápenou.
A když přišla jeseň, pásávala stádo
ve skalnaté stráni, kde se páslo rádo;
ve stráni pod lipou děvče sedávalo,
ale žádných slz již víc nevylévalo.
Vzdechlo od srdéčka, hlavičku sklonilo,
snad o šuhajkovi by se mu přisnilo:
pršel lístek žlutý na tvářičku bielou,
ale víc nevzbudil děvečku zemřelou.
Po zeleném poli větříček zavívá:
na děviných rtíkách milost se usmívá;
po spouštěnem poli příkrý vicher běží:
běží i ponad hrob, v kterém děvče leží.