ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Život náš jest komédia,^[7]
taký si ty jako i já.

Považuj si,^[8] tento svet jest theatrum^[9] veliké,
v nem se čiňá komédie a kumšty všeliké.
A my, lidé v nem žijící, persony činíme,^[10]
juž k hodnosti, juž k chudobe často se meníme.
Tento je král, tento voják, ten sedlák a ten knez,
zas se zítra promeňujú, neni sú jako dnes.
Když se mine komédia, zskládáme osobu,
zústáváme sobe rovní vstupujíc do hrobu.
Prichádzá smrť, rozkazuje personu^[11] zložiti,
musí tak byť, nesloboda se jej protiviti.
Čos’ byl predtým, to zas budeš, daremná tvá sláva,
tak smrť našej komédii jistý konec dává.

* * *

Roztrhne se gajda,
potem bude jajda.

Gajdovali gajdy tvoje marnotratné nóty,
a hle, juž te smrť zrádlivá vehnala do psoty.
Prerezala gajdy tvoje s nabrúseným nožem,
gajdujže juž! Odpovídáš: „Naduť jich nemóžem…
Když juž para preč uchodí, težko mi dúchati,
juž je darmo, hrať nemúžem, musím tak nechati.
Když mi z tela duch pominul jako z gajdúv para,
darmo se mysel na nóty zlé neb dobré stará.
Gajdoval sem, i škodu mám, kdož mi to zaplatí,
lépej bylo cnosti spívať, zlosti zanechati.
Pro zlé moje gajdování naveky zle žijem,
víc k lepšému gajdování gajdy nezešijem.“

* * *

Čas nejvícej platí,
škoda, kdo ho tratí.

Kdyby byl nejaký kramár^[12], že by čas predával,
ten by od umírajících mnoho zaň dostával.
Snáď bys’ a i ty od neho nečo času kúpil,
abys’ smrti a i hnevu božskému ustúpil.
Dal bys’ mu za čtvrť hodiny všecko panování,
abys’ mohel v nej činiti pravdivé pokání.
Nic bys’ z času kúpeného darmo neutratil,
všecek čas bys’ ku spasení duše tvej obrátil.
Nic nad čas drahšího neni, predce naň nedbáme,
dokuď smrti pred očima našimi nemáme.
Obráť čas tvúj ku dobrému, dokuď ho v hrsti máš,
jak pomine, nekúpíš ho, ačkoliv zaň svet dáš.

* * *

Jako labuď
cnosti nabuď.^[13]

Živ byl labuď v bílém perí, i v bílém zemírá,
spívá sobe dost vesele, když život zavírá.
Spýtal se ho kdosi kdysi: „Proč spíváš pri smrti,
když si nechtel nikdy spívať v tvojem živobytí?“^[14]
Odpovedel labuď takto: „Včul mi je veselo
a podle mej veselosti spívať se mi chtelo.
Když vychádzám že života, spívám si u dverí,
že se v černé nezmenili bílé moje perí.
Když umírám, juž ptáčníkúv vícej se nebojím,
juž odchádzám ku pokoji, o práce nestojím.
Minulo nebezpečenství, bezpečnosť povstává,
a tak moje umírání veselosť mi dává.“

* * *

Na čem tvúj život záleží,
prečítaj si, čo tu leží.

Dotuď horí knotek v lampe, dokuď olej slúží,
jestli olej se vypálí, i knotek se zúží.
Když olej svojej vlhkosti knotkovi dodává,
tehdy ani oheň knotek páliť neprestává.
Nemúže knotek horeti, jestli vlhkosť splasne;
když oleja v knotku neni, i oheň zahasne.
Život lidský z prirodzení má v sobe to dvoje,^[15]
horúčosť a spolu vlhkosť, rovnako oboje.
Jak vysuší oheň vlahu, i sám zhasnúť musí,
když mu schádzá vlhký pokrm, s hladem se udusí.
A tak človek pozbavený ohne i vlhkosti
nemúže byť dále živý od prirodzenosti.

* * *

Mej každý deň v podezrení,
neb nevíš, který te zmení.

Život náš jako dym mine, jako voda beží,
a hodina smrti našej pod pečeťú leží.
Víme, že jednúc zemreme, však nevíme kedy,
když se nejmíň domníváme, smrť pripadne vtedy.
Když je skrytý deň poslední od tvej vedomosti,
tehdy všecké dni života mej v podezrelosti.
Mysli sobe: snáď je tento, který te usmrtí,
snáď se ti druhý deň zatým vícej nerozsvítí.
Když ti jednúc smrť podvodná do strmeňa stúpí,
potem te i plný mešec od nej nevykúpí.
Zavčasu se zaopatri, dokuď svetlo svítí,
neskoro se pripravovať, když te smrť uchytí.

* * *

Život lidský nejednaký,
spúsob v svete ledajaký.

Vyzdvihni se na vrch velký s myslú srdce tvého,
abys’ celý svet gruntovne mohel videť z neho.
Uvidíš v nem svetské bídy, psoty a úzkosti,
uvidíš mnohé rozkoše trvati v krátkosti.
Jeden národ od druhého z fundamentu^[16] hyne,
králi králúv zabíjajú, meňá se v hodine.
Ten se trápí, ten umírá a tento se topí;
veliká nestálosť v svete! Ach, kdož ju pochopí!
Ten se žení a ten plače, ten se z matky rodí,
ten hoduje a ten z núdze po žebrote chodí.
Všetci ve svete žijící trvajú namále,
v krátkém čase všelijako odchádzajú dále.

* * *

Mnozí mnoho meli,
a predce pomreli.

Kde sú,^[17] kterí se vozili ve voze hodnosti?
Kde sú juž nepremožených cisárúv mocnosti?
Kde sú králi, kterí meli krajiny ve vláde?
Kde sú páni, kterí kone krmili k paráde?
Kde sú šaty? Kroj výborný? Kde sú služebníci?
Kde žarty? Kriky? Muziky? Trubači znející?
Kde sú vúdcové zástupúv? Zvítezové slavní?
Kde pápežové? Biskupi? Kde knezové hlavní?
Kde obrové? Kde kumštári?^[18] Kde doktori lékúv?^[19]
Pomreli, neb smrť panuje nad všemi od vekúv.
V prach se všetci obrátili, z mnohých neni kosti.
I ty též pújdeš za nimi podle povinnosti.

* * *

Čo raz ústa otvíráme,
vždycky času umíráme.

Ach, každý deň umíráme; neb kdo v svete bývá,
každý deň mu ze života vždy nečo ubývá.
Když rostneme v tele našem, život se nám krátí,
pomaly k smrti jideme, a čas se nám tratí.
Juž ti minulo detinství, i mládenství spolu,
snáď juž ze stavu mužského pokračuješ dolu.
Až do času včulejšího všecek čas ti minul,
a bez všeho navrácení jak voda uplynul.
Čo deň, čo čtvrť, čo hodina, čo kročíš, neb dýcháš,
vždy si starší, a ku smrti v každý čas pospícháš.
I tú maličkú hodinu ze smrťú delíme,
neb zdaliž ju prežijeme, do konce nevíme.

* * *

Juž je každý starý,
kdo jide na máry.

Ne jak dluho, ale jako žiješ na tem svete,
to sobe máš považovať, dokuď si v živote.
Neosoží dluhý život, jestli je zlé žití,
bez krásy a i bez vúne daremné je kvítí.
Nemysli, kolko má rokúv tvá chlupatá hlava,
než mysli, mnoho-li rokúv žití pozústává.
A když nevíš, tehdy nyní v dobrém se obracaj,
a drahý čas v zlém živote darmo neutrácaj.
Snáď tvúj život chválitebný odkládáš k starosti,^[20]
nevím, zdaliž ti tvá starosť neprijde v mladosti.
Ten je starý, který dálej nemúže živ býti,
ne ve veku, ale v cnosti vyvol starosť míti.

* * *

Smrť neb konec všem jednaký,
spúsob k smrti všelijaký.

Jednako síc umíráme s vypustením ducha,
však cesta k smrti rozličná, juž mokrá, juž suchá.
Ten od vody, ten od ohne, ten v boji od kulky,
ten umírá na posteli, když žádá pilulky.
Ten z trápení, ten od hladu, ten z rany morovej,
ten z úpadku,^[21] a ten zase z rady doktorovej.
Ten od šlaku, ten z rozkoše, ten z nemoci dluhej,
ten od strachu, a ten z hnevu, ten z milosti tuhej.^[22]
Jedným spúsobem k životu z matky vychádzáme,
ale rozličným spúsobem k smrti prichádzáme.
Smrť jednaká, ale spúsob smrti nejednaký,
na to merkuj, bys’ nevédel život ledajaký.

* * *

Sen, smrť sú bratrové milí,
jeden k druhému se chýlí.

Smrť i sen blízké prítelstvo medzi sebú majú,
nebo oba lidí z práce k pokoji dávajú.
Sen^[23] do času zunovaných ku spaní ukládá,
a smrť večný odpočinek všemu telu žádá.
Odtuď grécští filozofi tú výpoveď dali,
že smrť a sen sú vespolek bratrové nemalí.
Dali obúm artikulus pohlaví mužského,
aby jich za verných bratrúv každý uznal z teho.
Brater bratra navštivuje, když smrť k snovi jide;
sen milujú, a smrti se obávajú lidé.
Když ti jeden brater milý, miluj i druhého,
vetší pokoj je ze smrti, než ze sna časného.^[24]

* * *

Nekdy to, čo je v milosti,
žene lidí do večnosti.

Ide ryba na udicu, neví o neštestí,
sama si smrť prisporuje, když chce červa zesti.^[25]
Domnívá se, že má pokrm, když červíčka chytá,
udica ju usmrcuje pod červíčkem skrytá.
Tak i ptáček, když za vábcem s veselostí jide,
ze sprostej^[26] nevedomosti prichádza ku bíde.
Nekdy sem-tam poletuje hledajíce jídla,
smrť nachádzá, když prichádzá na lep, neb do sídla.^[27]
Tak a i my bídní lidé do konce nevíme,
kde dluh smrti preukrutnej zaplatiť musíme.
Nekdy i v takovej veci skončujeme žití,
kterúžto sobe žádáme k potešení míti.

* * *

Jaká je smrť v sobe,
predkládá se tobe.

Smrť se maluje bez očí, nehledí na krásu,
nemá uši, neposlúchá líbežného hlasu.
Nemúže voneť balzamu, nebo nemá nosa,
v ruce jej namísto zbroje nabrúsená kosa.
Nemá šmaku^[28] na jazyku, ani mluviť neví,
kedy koho chce pojati,^[29] nikomu nezjeví.
Nenosí tela žádného, ale samé kosti,
všecko telo chce skaziti s velkú ukrutností.
Nemá pohlaví žádného, neni muž neb žena.
Proto ve svete žádného nešanuje^[30] mena.
Neni s ničím obtížená, lehká je k behání,
nelen starých, než i mladých s kosú svú dohání.

* * *

Buďto žiješ v kvete,
nebudeš vždy v svete.

Když vychádzá kosec kosiť v čas potrebný lúku,
všecko stíná, čo prichádzá v kosení pod ruku.
Neodpúšťá žádnej tráve, než kosí rovnako,
malú, velkú, tenkú, hrubú podtíná jednako.
Tak a i smrť neobírá^[31] ve svete žádného,
kdo jej prichádzá pod kosu, podtíná každého.
Odtuď mluví svatý Peter:^[32] „Všecko telo tráva
a jako je kvet na trávách, taká v svete sláva.“
Tráva zvadne a kvet spadne a vícej ho neni,
taká sláva sveta teho krem všeho domnení.
Zetne te smrť jako trávu a kvítek ti zrazí,
odejme ti, čos’ mel v svete, do hrobu te vrazí.

* * *

Na svedomí tvé pohlédni,
snáď je ten deň tvúj poslední.

Prijde, prijde jeden večer, otevre se brána,
skrz ňu pújdeš do večnosti, nedožiješ rána.
Aneb prijde jedno ráno, v kterém do večera
nedotáhneš živobytí ščastlive jak včera.
Prijde jediná hodinka, v kterej žiť prestaneš,
ani k pokání hodiny druhej nedostaneš.
Uderí ti ostatňá čvrť, poslední minúta,
v kterej musíš vykročiti z časného života.
Snáď ti rok poslední beží, snáď poslední mesíc,
snáď po temto týdni neb dni nebudeš žíti víc.
Tehdy pokuď ješče dýcháš, obráť se k dobrému,
snáď nikdy víc nebudeš meť čas k pokání tvému.

* * *

Když smrť s tebú začne bitku,
roztrhneť’ života nitku.

Poslyš mládenca mrtvého,^[33] jako tobe spívá:
„Ach, človeče, vtedy zemreš, kdy se ti nesnívá.
Jako mne smrť privítala, tak teba privítá,
kdy se zdá byť oddálená, vtedy lidí chytá.
Byl sem z rodu bohatého, byl sem známým milý,
mel sem krásu v tvári mojej, i odev spanilý.
Mel sem bohactvo i zdraví, a i mladosť spolu,
ale mi venček mládenský smrť zvalila dolu.
Zhynul múj vek jako kvítek s kosú odeťatý,
zvadla krása, čerstvosť, sila, a i stav bohatý.
Začal sem užívať sveta, živ byť v nepokoji,
roztrhla se niť života, vícej se nespojí.“

* * *

Neosoží milovati,
čo raz musíš zanechati.

Žáden neví, blízko-li je termín tvého žití;
to ví každý, že nemúžeš tu naveky býti.
Darmo tehdy oblibuješ zemské obydlení:
si najmenší hofer^[34] v svete, a gazda si neni.
Musíš jednúc svet zanechať; to pomysli sebe,
lépej, když ty svet zanecháš, než on nechá tebe.
Jak ho samochtíc zanecháš, nevzbudiť’ žalosti,
když se budeš odbírati ze sveta k večnosti.
A do tej večnosti pújdeš skrz jedno dechnutí;^[35]
ani nezvíš, kedy te smrť do nej jíť prinútí.
A smrť s tebú vždycky chodí, ne dálej jak na krok,
neslibuj si živobytí za mesíc neb za rok.

* * *

Težko jide do večnosti,
kdo je zahrúžený v zlosti.

Všetci mreme a do zeme vpadáme jak voda,
kterej nikdy jíť naspátek nebývá sloboda.
Míňajú se roky naše jako tíň pomaly,
neb všecek čas živobytí našeho nestálý.
A hle, predce z nemúdrosti zle sobe radíme,
když bez užitku dobrého všecké dni tratíme.
Odtuď trpká smrť nastává všem sice boháčúm,
ale nejvíc v dobrých skutkoch marným zahálačúm.
Žáden se nerád odbírá do dluhej večnosti,
který místo dobrých skutkúv má na sobe zlosti.
Aby ti smrť milá byla, nyní se v cnosti cvič,
bez dobrého živobytí nemrhaj času víc.

* * *

Smrti se bojíme,
o život stojíme.

Šel do lesa starý človek, nabral mnoho dríví,
když jich nésel sám na chrbte, sotvy zostal živý.
Ukonaný odpočíval zložíc dríví dolu,
zunujíce živobytí volal Smrť pospolu.
„Ach prijdi, Smrť, a vezmi mne, zbav mne od tej psoty,
juž sem starý a nemám nic krem težkej roboty.“
A hle, Smrť vychádzá z kríčka, s kosú k nemu jide!
Spytuje se ho, čo volá na ňu v svojej bíde?
Starý k Smrti odpovedel: „Nabral sem si mnoho,
bys’ mi podvihla na chrbet; když neni nikoho.“
Lepší je od sladkej smrti život nejtrpčejší,
to ti zjevne ukazuje fabula nynejší.^[36][37][38]

* * *

Ze života nechlub se víc,
nebo neni z ničeho nic.

Poslyš, čo jest lidský život, v kterém tvoja sláva
nic není jiné krem stíň, kvet, zelina a tráva.
Prach, pena, voda a kvapka a lísteček malý,
led, šíf, behúň,^[39] pták a strílka,^[40] a stromek nestálý,
orel, víter, oblak, pérko, mhla,^[41] dym, para, plátno,
blato, žbánek a knot v lampe, nehasené vápno,
sen, hlas, sklo, vlas, hra maličká, fabula^[42] a bdení,
punktík malý, jenž se míňá v jedném okamžení.
I čož tehdy v tvém živote vskládáš tvoju slávu?
Poznaj, že tvúj život je nic. Uponíž tvú hlavu.
Áno^[43] i to, čo je za nic, smrti je poddané.
I proč tehdy v ničemnosti slávu svú hledáme?

* * *

Jaké v živote chování,
také býva i skonání.

Jaký život, taková smrť. Tak kdo líhá v blate,
v blate umírá, buďto si spomíná o zlate.
Kdo živ byl jako Bolena^[44] pri samej chlipnosti,
i pri smrti chlipnosť hledá, mluvíc: „Neni dosti!“
Skúpý, že byl skúpý, mel by litovati za to,
a on namísto pokání volá: „Zlato, zlato!“
Korhelovi když prichádzá o smrti novina,
dokuď svým jazykem hýbe, kričí: „Vína, vína!“
Pripomínaj lenivému juž pri smrti kostel,
on ti namísto kostela poví: „Postel, postel.“
Napomeň hnevníka: „Zmer se s týmto anebo s tým!“
On do ducha posledního mluví: „Neodpustím!“

* * *

Tam strom padá, kam víc visí,
nech rozumí, kdo to slyší.

Dobré lidé ze stromami podobenství majú,
neb tak lidé jako stromy na zem upadajú.
Když sekera drevo v hore u koreňa zrúbe,
kam visí, tam se též zvalí, tenké a i hrubé.
Na kterú stranu strom visí, tam se sťatý zrútí,
a tam leží, buďto^[45] bude proti jeho chuti.
Ku čemu si nachýlený, k zlému neb k dobrému,
mej za jisté, že se v smrti též povalíš k temu.
Človek je strom, smrť sekera, když ti podtne koreň,
jak si ku ohňu schýlený, zvalíš se na oheň.
Čeho se pri smrti bojíš, teho se chráň nyní,
težko se obracať potem z boku na bok jiný.

* * *

Na tos’ na svet prišel,
abys’ z neho vyšel.

Hádaj, načo dúm stavajú? Na to, aby spadel.
I kvítek vyrastá na to, aby jednúc zvadel.
S takovým kontraktem^[46] na svet prichádzá i človek,
aby jednúc skrz smrť časnú dokonal krátký vek.
Každý človek na svých dlaňách má literu eM, eM,
aby sobe pripomínal to slovíčko: zemrem.
Mors, mors,^[47] smrť, smrť, v dlaňách tvojich napísaná stojí,
dokuďkoliv se nezvalíš, nebudeš v pokoji.
Na to si se tu narodil, bys’ mohel umríti,
proč tam tehdy mlyny staváš, odkuď máš odjíti.
Nemúdrosť jest, s velkú prácú tam hnízdo stavati,
kde ani ty, ani hnízdo nemúže trvati.

* * *

Nepotupuj chudobného,
drž se mu za podobného.

Prosím te, vstúp do cintera, dívaj se na hroby,
obráť oči do kostnice, čo smrť s lidmi robí.
Uvidíš tam mnohé hlavy, všelijaké kosti,
nelen k strachu pravdivému, ale i k hnusnosti.
Všecké jednu barvu majú, nepoznáš čo z koho,
nepoznáš, který nic nemel, a který mel mnoho.
Ze všeckých je prach jednaký, neni rozdílnosti,
podobný je chudobnému ten, kdo byl v hodnosti.
Sprostý, múdrý, kníže, voják, páni i poddaní
ležá v jednakej podobe vespolek zmíšaní.
Kterých z pýchy potupuješ jak nerovných tobe,
počkaj, smrť te jim učiní podobného v hrobe.

* * *

Čo je časné, na to dbáme,
večnosti v mysli nemáme.

Buduješ domy, pitvory, komory, svetlice,
staráš se o stúl, o postel, o odev velice.
Pripravuješ jídla k šmaku každý deň v kuchyni,
nezanedbáš vyhledávať, čo žalúdek míní.
Varíš, beháš, a potíš se, slúžíš žalúdkovi,
čokoliv od tebe žádá, k službám si hotový.
Když v daremných mnohých vecách máš mnoho starostí,
máš-li též nekedy mysel^[48] o dluhej večnosti?
Ó daremný hospodáru, marnosť málo platí,
na večnosť nepreplacenú^[49] neumíš nic dbati.
Opozdzuješ se starati na dúm tvej večnosti,
radnej tratíš tvoje letá v daremnej starosti.^[50]