ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Peklo diablu učinené
je hríšníkúm prislíbené.

Čo jest peklo? Abys’ vedel, jest místo úzkosti,
žalár večný, hrob smradlavý všej nečistotnosti.
V nem je strach, hrúza, súžení, a i tmy egyptské,
té nemúžú vysloviti vše jazyky lidské.
Tam večné škripení zubúv, tam plač a kvílení,
tam je večná zúfanlivosť a nádeje neni.
V nemžto žijú zatracení bez všeho porádku,
v bíde, psote i v bolesťách, ve všem nedostatku.
Tam život smrťú nazvaný, žáden ho nechválí,
tam duše i telá lidské oheň večný pálí.
To jest diablu pripravené, i anjelúm jeho;
ach, Bože náš! vysloboď všech verících od neho!

* * *

Oči neb zmysel videní
v pekle majú své trápení.

První zmysel je videní, které je skrz oči;
hnedky pokutu dostane, čím do pekla vkročí.
Oči ohnem se zapálá k velikej bolesti,
a uviďá k prestrašení pekelné neresti.
Čokoliv uviďá v pekle, všecko je ošklivé,
nic nebude k potešení, než zbytkem^[109] strašlivé.
Uviďá tam zatracených, potvory ohnivé,
drakúv, hadúv i jašterúv, i žaby jedlivé.^[110]
Uviďá všeliké muky i diabelské larvy,^[111]
neslýchané ohavnosti, nečistotné barvy.
Kamkoliv pohlédnú oči, z všeho strach vynikne,
ach, jakož tam tvoje oko bývati privykne!

* * *

Jakáž muzika pre uši?
Taká, jaká v pekle sluší.

Druhý zmysel v ušách stojí, slyšání^[112] se volá,
uši v pekle neuslyšá nic dobrého zhola.
Ale samé zlorečení, kriky, naríkání,
plač, zvuk,^[113] a škripení zubúv až ku zunování.
Budú Bohu zlorečiti, a i svatým jeho,
budú seba preklínati, i v pekle každého.
Strašlivý jest jeden diabel, když v posedlém kričí,
jakož tam, když všeckých diablúv krik uši obklíčí?
Tento vyje, tento skučí, tento rve jako lev,
nic pekného nespívajú, neb je v nich Boží hnev.
Tá muzika zúfanlivá v ušách bude zneti,
a nádej všeho dobrého naveky odletí.

* * *

Kterí marnosti hledajú,
do pekla se oddávajú.

Nuž ty, maznavý človeče, který telu slúžíš,
a jako vlk za ovcami po marnosti túžíš.
Sotvy te zabolí hlava, si netrpezlivý,
jakož v pekelných bolesťách budeš večne živý?
Polož se na postel mekkú, postlanú k tvej chuti,
neobležíš na nej tri dni bez všeho pohnutí.
V pekle budeš jak železo ohnem rozpálený,
a to večne od pomoci dobrej oddálený.
Budeš horeť jako fakla v pekelném komíne,
a trápení tvé veliké nikdy se nemine.
Bez všeckého potešení, bez nádeje všeckej.
Boj se pekla; vale^[114] učiň všej marnosti svetskej.

* * *


Peklo je bez potešení,
ani v nem nádeje neni.

V svete temto nenalezneš trápení tak zlého,
že by nebylo zmíšané k nemu čo dobrého.
Jak se povalíš na postel skrze jakú nemoc,
lekár, prítel, neb služebník prispeje na pomoc.
Lekárstvo ti podá k zdraví, slová k potešení,
a tak získáš ulevení v tvojem obtížení.
Ale v pekle čokoliv zlé je bez všej dobroty,
ani nádeje nejmenšej k umenšení psoty.
Tam se bolesť skrz lekárstvo odehnať nemúže,
ani jeden zatracený druhým nepomúže.
Mluví Búh:^[115] Já budem k zlému nad vami bedliti,
aby ste nemohli nikdy k dobrému prijíti.

* * *

Panování lehko stratí,
kdo ho neví užívati.

Medzi vecmi stvorenými^[116] človek je v hodnosti,
musí mu slúžiť stvorení v jeho potrebnosti.
Slunce mu deň osvecuje, mesíc svítí v noci,
hvezdy časy oznamujú; celú zem má v moci.
Ryby, ptáky a i zvery sú ku službe jeho,
nad všemi vecmi panuje podle zmyslu svého.^[117]
Jedno mu je ku jedení, druhé ku nápoji,
toto mu je ku lekárstvu,^[118] to k odevu stojí.
Pánem je nad všemi vecmi; však to panování
stratí se mu, jak se hríchu všemožne nechrání.
Všecké veci proti nemu povstanú bojovať,
zatraťá ho, by nad nimi nemohel panovať.

* * *

Který žalár je tesnejší,
ten též býva bolestnejší.

Kdyby si byl zakopaný do zeme zaživa,
vec by se ti prihodila velice strašlivá,
kdybys’ musel v zemi žíti bez hýbání všeho,
kde se brániť od žab, červúv spúsobu žádného.
Tesné místo, kde se pohnúť žáden úd nemúže,
i plačlivé, v kterém žáden nikdy nepomúže.
Když i v pekle místa neni k potrebnému hnutí,
to trápení zatraceným proti jejich chuti.
Kdo v žalári múže chodiť, žalár se zlevuje,^[119]
i nemocný k ulevení místo promeňuje.
Ale když se z místa pohnúť nikdy nesloboda,
neni možná vec vysloviť, jaká je to škoda.

* * *

Když jednu noc nemáš spaní,
pokládáš za zunování.

Težká vec jest plač dítete matce poslúchati,
když celú noc pro plač jeho nemúže nic spati.
Buďto je jej nejmilejšé, predce se naň hnevá,
že jej nedá odpočinúť, hnev svúj naň vylévá.
Dluhá noc bez odpočinku, a težká k znesení,
jakáž bude v pekle večnosť v plaču a v kvílení.
Kolik bude v pekle lidu, tolik bude hlasú,
nezústane k odpočinku nejmenšího času.
Tá muzika neveselá, až ku zunování
bude uši sužovati vždycky bez prestání.
Kdyby byla za jeden rok, byla by dluhá dost,
kdož ju znese trpezlive, když strvá na večnosť?

* * *

Jaké kdo má provinení,
takové znese trápení.

Pravda je, že oheň všecko zežírati umí,
ale ne všecko rovnako páliti rozumí.
Jináč plevu, jináč slamu, jináč drevo pálí,
chytro kúdel zapaluje, železo pomaly.
Dríví na uhel obracá, metál^[120] roztopuje,
z jiných vecí popel činí, vodu vysušuje.
Tak i v pekle jeden oheň pro hríšníkúv večný
ne jednako všeckých pálí, buďto je obecný.
Všeckým síce, však tému víc dává palčivosti,
na kterém se víc nachádzá špatnej bezbožnosti.
Jakové kdo provinení do pekla prinese,
podle míry provinení i pokutu znese.

* * *

Který od hladu umírá,
čo múže jesť, neobírá.

Žádný neví, čo je to hlad, který ho neskúsil,
hladovitý, kdyby mohel, kameň by zakúsil.
Hlad človeka opanujíc tak sužuje, hubí,
že obracá všecko v sladkosť, čo prijde pod zuby.
Jako i Jób v svojej bíde^[121] jedel také veci,
které prv týkati nechtel, sám o sobe svedčí.
Jedli koňúv, psúv, potkanúv hladovití lidé,
oslúv, kočky, myši, hadúv, slamu v svojej bíde.
Zajac z hladu drevo hryze, slon chlce^[122] kamení,
ale beda, kde ničeho ku pokrmu neni.
Ach, kdyby se zatraceným kamení hrýzť dalo,
snáď by se jim ku sytosti podle vúle zdálo.

* * *

Zlého svedomí červ
kazí veselú krev.

Nadevšecko zatraceným červ svedomí zlého
nedopustí potešení, ani nic dobrého.
Srdce zhryze, mysel strápí, ducha zesužuje,
a zármutek pridávati nikdy nezunuje.
Červík v dreve z dreva hledá vyživení svoje,
človek od zlého svedomí nemívá pokoje.
Spúsobný je sužovati, má subtilné^[123] zuby,
telo, kosti, mysel, srdce a i dušu hubí.
Červ zlého svedomí v pekle nedá se zabíti,
tehdy bude až naveky stracených trápiti.
Ach, neštestí! Kdo ho nyní v sobe neudusí,
v pekle na večné večnosti znášeti ho musí.

* * *

Ach, keby nebylo keby,
všetci by sme byli v nebi.

Každý bude v pekle plakať, však ale nadarmo,
když ho juž k diabelskej službe zachvátilo jarmo.
Ó kebych byl prikázaní, jak sluší, zachoval,
nyní bych se ze svatými v nebesích radoval.
Ó kebych byl nikdy hríchu nepripustil k sobe,
nebyl bych již pochovaný v tém pekelném hrobe.
Ó kebych byl za mé hríchy učinil pokání,
byl bych dostal neomylne božské zmilování.
Ó kebych byl zlej mej vúli nečinil k žádosti,
pekla bych se byl pozbavil a byl bych v radosti.
Ó keby se čas minulý navrátil namále,
nehrešil bych, než bych trval v službe božskej stále.

* * *

Nedaj se temu zvoditi,
kdo ti žádá uškoditi.

Ach, falešná svetská marnosť, velmi mnohým škodíš,
mnohých podvodným spúsobem ku súžení vodíš.
Ukazuješ síce sladkosť, ale jed podáváš,
všeckých svojich milovníkúv do pekla oddáváš.
Krátká rozkoš sveta toho, ale mnoho škodí,
beda temu, který za ňú žádostive chodí.
Sotvy se dá koštovati, v okamžení mine,
a úzkosť z nej pozústalá naveky nezhyne.
Vždycky marnosť je podvodná; nedaj se klamati,
čo slibuje, to nedává, čo vezme, nevrátí.
Buďto by celý svet dala, i vše jeho zboží,
když ti duši tvej uškodí, nic ti neosoží.

* * *

Darmo v zlosti se unuješ,
potem v pekle obanuješ.

Chlipnosť si si zamiloval? Počkaj, počkaj málo!
Stane se ti v krátkém čase, čo se mnohým stalo.
Potupuješ bližních tvojich podle nádhernosti?
Počkaj málo! Spadneš dolu ku poníženosti.
Snadno se ti dá ve svete podle vúle chodiť,
a to, čo zlé nyní činíš, bude nekdy škodiť.
Tam plameň zežírající pálí vše chlipnosti,
a zhadzuje k potupení pyšné nádhernosti.
A jak vnuknutí diabelské rád vždy vyplňuješ,
tehdy se i k mukám večným k nemu pripojuješ.
Kde je pán, kterému slúžíš, i ty tam byť musíš,
zvrchovanú v ohni večném odplatu okusíš.

* * *

Človek si, a ne lev,
nedrž u sebe hnev.

Kdo se hnevá na bližního a zemstiť se žádá,
ten púšťá ku srdci svému ohnivého hada.
Rozpaluje srdce jeho k zbytočnému mstení,
zahružuje ho do pekla, neb lásky v nem neni.
Dvojaká palčivosť pálí v pekle hnevlivého,
jedna pochádzá od ohne, druhá z hnevu jeho.
A tým vetšá k jeho zlému horúčosť ho chytí,
když se nemúže nad žádným podle hnevu mstíti.
Obrazil te bližní slovem, zhovej trpezlive,
ani krivdu neoddávaj za krivdu bláznive.
Hnev se z netrpezlivosti v človekovi plodí,
a jako had jedovitý telu, duši škodí.

* * *

I to pokuta má býti,
pri vode byť a žížniti.^[124]

Fabulujíc poetové podle svej vtipnosti,
znamujú též o pekle, že v nem pokút^[125] dosti.
Tantalusa^[126] spomínajú, že ve vodách pluje,^[127]
a od žížne ustavičnej pluvati unuje.
Když ústa skloňuje k vode, a chce se napíti,
utíká mu od úst voda, nedá se chytiti.
Jabká mu nad hlavú rostú, ale ne pro neho;
které chce zubami dostať, utíká od neho.
Čo Tantalus žádá míti, to se mu nedává,
v pekle proti zatraceným každá vec povstává.
Áno i tá vec nejmenšá odporná bývá dost,
když sužuje ustavične a trvá na večnosť.

* * *

Kdyby večnosť konec mela,
večnosťú by byť nesmela.

Kdyby kus ocele bylo jako ten celý svet,
zetrel by ho jeden ptáček za mnoho tisíc let.
Kdyby raz za tisíc rokúv dotknul se ocele,
prišel by čas, že by ju raz na prach zetrel vcele.
Kdyby ju raz za tisíc let krídelkem pohladil,
malý by kus s pohladzením z ocele odhladil.
Mnoho vekúv by minulo, dokud by malý pták
svým krídelkem tvrdú ocel mohel zetríti tak.
Však nic menej prišel by čas, že by se to stalo,
a z tej ocele krem prachu nic by nezostalo.
A večnosť se neskonává, ale jide dále,
nikdy se neumenšuje, vždycky trvá stále.

* * *

Čo za zlosťú jide?
Zlá večnosť ku bíde.

Kdyby slzy zatracených schovávať se mohli,
nekdy k zahasení pekla jiste by pomohli.
Áno kdyby v tisíc rokoch jedna slza spadla,
svým časem by i celý svet zatopiť uhádla.
Jedna k druhej pripojená, bylo by jich více,
málo by jich síc pribylo^[128] za vekúv tisíce.
Ale jednúc ku potope bylo by jich dosti,
neb dluhý čas se nachádzá v nestihlej^[129] večnosti.
Ale slzy zatracených schovať se nedajú,
ani nikdy zatraceným nádeje nedajú.
Ani o vyslobodzení nebude památka,
zlú večnosť jim spúsobila zlosť ve svete krátká.

* * *

Zatracení ve večnosti
vždy se točá v svém neštestí.

Múžeš si tu spomenúti na takého koňa,
kterého v manglovni s bičem kolo stlúpa hoňá.
Zapráhnú ho k pracování, zavážú mu oči,
buďto chodí prez celý deň, na míste se točí.
Buďto prez^[130] rok bude chodiť, na míste vždy bude,
nic mu skrz jeho chodení z cesty neubude.
Jak ráno, tak večer v jedném míste se nachádzá,
a s chodením ustavičným z místa nevychádzá.
Tak i v pekle zatracení vždy jidú dokola,
a cesty jim v sužování neubývá zhola.
Večnosť, koleso okrúhlé, ven jich nevypustí;
beda, kdo se k tej večnosti skrze hrích dopustí!

* * *

V čem sú danaidské dcéry,
kdo chce, nech temu neverí.

Padesát synúv Aegiptus^[131] splodil ku životu,
též Danai toliko dcér zrodila na psotu.
Všecké dcéry od tých synúv za manželky vzaté
v jednu noc všech mužúv k smrti pobili proklaté.
Za výstupek^[132] ten museli do pekla odjíti,
tam do suda deravého vždy vodu nositi.
Nenaplňá suda teho, sú bez všej nádeje,
čo nalejú doňho zvrchu, spodkem se vyleje.
Zlé manželstvo bez svornosti, v nem diabel má hody,
když žena má ostrý jazyk, nebýva bez škody.
Jakékoliv je manželstvo, jak v lásce nebývá,
snáď juž oba manželové v pekle sú zaživa.

* * *

Nešťastlivé obydlení,
kde krem psoty jiné neni.

Ó hoferi nešťastliví! Nedobre se máte,
když ste peklo za zlé žití dostali v odplate.
Tehdy taká je odplata za chlipné milosti?^[133]
Tehdy taký konec bývá fabulnej marnosti?
Ten užitek vám prinesli kratochvilné letá?
Tehdy je peklo dedictví milovníkúv sveta?
Tak jest, tak jest; minuli se zlej žádosti jabká,
nastala nám ve večnosti ku trápení jatka.
Minuli se od úst našich tlusté chutné veci,
sme vložení ku spálení jako drevo v peci.
A poneváč dluhá večnosť spáliti nás nedá,
tehdy večná zúfanlivosť na srdce nám sedá.

* * *

Rozpálený azbestus raz
má horúčosť na večný čas.

Azbestus je taký kameň,^[134] když se raz rozpálí,
nikdy vícej horúčosti od sebe nevzdálí.
Jakú jeden raz od ohne horúčosť popadne,
vždy ju drží, a nazatým nikdy neochladne.
V Arábii se nachádzá ve vonnej krajine,
je železná barva na nem, a tá mu nehyne.
Železný si, ó človeče, jak v marnosti stojíš,
oblibujíc marné veci pekla se nebojíš.
Vpadneš, vpadneš raz do ohne, a síc pekelného,
rozpálíš se, ale více neochladneš z neho.
Černá barva ti nezhyne tvojej nepravosti,
buďto budeš rozpálený na večné večnosti.

* * *

Každý žalár je k trápení,
ani v zlatém rozkoš neni.

Ptáček vždycky hledá díry položený v klétce,
buďto má v nej dost čo jesti, predce vyleteť chce.
Víc se stará o slobodu, nežli o jedení,
kdyby mohel, hneď by krídla zdvihel k vyletení.
Áno a i zlatá klétka za nic mu je neni,
nemá slušnej^[135] veselosti, když je ve vezení.
Tak i človek z prirodzení slobodu miluje,
sedeť ve zlatém žalári velice unuje.
Darius král ve vezení mel zármutek mnohý,
buďto zlatými retezmi zvázané mel nohy.
Tak i peklo, když je žalár, byť by zlaté bylo,
ani tebe v nem sedeti by se nelíbilo.

* * *

V pekle neni nic dobrého,
nežádaj si jíť do neho.

Ó krajina nesťastlivá! Kde se nie nerodí,
v kterej samá úzkosť, bída a neštestí chodí.
Ó krajina neveselá, než plná žalosti,
kde se trápení dávajú bez všeckej milosti.
Ó krajina velkej búrky nikdy nespokojná,^[136]
kde je s Bohem i s človekem ustavičná vojna.
Ó krajina všej trpkosti, v kterej neni medu,
v kterej plno je otrovy,^[137] žluči a i jedu.
Ó krajina neprítelská, kde svornosti neni,
v kterej láska zahynula a i potešení.
Kdo se do hríchu dopúščá, ten chce v nej bývati,
ó nemúdrosť, samú úzkosť skrz prácu hledati!

* * *

To se domnívej najisto,
že je zlostí v pekle místo.

Beda vrchním,^[138] když nepravé príkazy dávajú,
beda sudcúm, jenž chudobných v súdoch svých klamajú.
Beda pyšným, beda chlipným, beda lúpežníkúm,
beda nemým kazatelúm, beda úžerníkúm.
Beda skúpým i ukrutným, beda i modlárúm,
beda, z koho pohoršení, beda všem mordárúm.
Beda, kdo k ožralstvu nútí, by videl nahotu,
beda, kdo jiných privádzá falešne na psotu.
Beda temu, kdo zármutek matce svojej hledá,
beda, kdo mzdu zaslúženú delníkovi nedá.
Otevrelo ústa svoje peklo k širokosti,
vejdú doňho, kteríkoliv čiňá nepravosti.