ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Čo v svedomí žije,
to se neukryje.

Když se svedomí otevre v deň nejposlednejší,
v nem uvidíš, jako trávíš tento čas nynejší.
Mnoho času tam uvidíš darmo straceného,
áno snáď^[51] i vetším dílem v zlostech zmrhaného.
Zanedbané darované od Boha milosti,
dary duše a i tela obrácené k zlosti.
Zlé myslení i zlé slová sčítať se nedajú,
mnohé hríchy, které konce i počtu nemajú.
Jak máš a i cudzé hríchy, zas je psota jiná,
kterým si byl s pohoršením neb s radú príčina.
Tvé i cudzé nepravosti svedomí ukáže,
a čo se prinese k súdu, to žáden nezmaže.

* * *

Hodina bez všej milosti
musí byť všeckej úzkosti.^[52]

Ó hodina strachu plná, v kterú zemreť musím,
ó hodina strašlivejšá, v kterú súd okusím.
Ó hodina prehrozného strachu a súžení,
mé pero teba vypísať dostatečné^[53] neni.
Tá hodina mňa postaví pred Pána všech vecí,
kterého sem znevažoval v skutkoch mých i v reči.
Tá hodina mi ukáže, kde je místo moje,
v kterém bývať mám naveky, ach, snáď bez pokoje.
Ach, promeň se, ó hodina, a zústaň mi jiná,
bych nevidel tvár hnevlivú mého Hospodina.
Tá hodina a i k tebe spešne se pomyká,^[54]
straceného si života, jak te neproniká.

* * *

Strašlivý je poslední deň,^[55]
nevyhadzuj ho z mysli ven.

Ó deň hrozný a strašlivý, deň plaču kvílení,
deň hnevu, úzkosti, bídy, i všeho súžení.
Deň zármutku, truchlivosti, deň strachu a psoty,
deň hrmení, hromobití, deň tmy i klopoty.^[56]
Deň trúby, hlasu a zvuku,^[57] deň dymu a ohne,
kamenný je, koho ten deň k pokání nepohne.
Neodkládaj tvé pokání až do teho času,
dokuď nezazní poslední trúba svého hlasu.^[58]
Tam juž bude deň trestání, ne pokání více,
lepšé tu jedno vzdechnutí, nežli tam tisíce.
Oheň božskej horlivosti celú zem zežere,
dobrým k nebi a zlým k peklu otevrú se dvere.

* * *

I ty si též človek z hliny,
budeš súdzen jako jiní.

Všetci-li budú v tem súde jednako súdení?
Ovšem všetci, o tej veci mej jisté domnení.
Tam nebude na osoby rešpektu žádného,
ani k vymlúvání zlostí^[59] jazyka snadného.
Nebude se pozorovať vtip, kumšt, neb podvodnosť,
spravedlivý súd okusí jakákoliv hodnosť.
Král i sedlák se preváží na váze jednakej,
nebo všetci prijdú pred súd v podstati rovnakej.
Nebude se poznávati jakého kdo rodu,
ale kdo ku čemu dával vúli svej slobodu.
Poddaný si i ty súdu, jako jiní všetci,
musíš težký počet oddať i z nejmenšej veci.

* * *

Na prehrozné trúby znení
bude strašlivé vzkríšení.

Ach, na prehrozný zvuk trúby pukajú se skaly,
ve všech čtyrech stranách sveta gvalt^[60] vzniká nemalý.
Otvírajú se hrobové v Ázii, v Africe,
a i v našej Európe, v celej Americe.
Jide každý z hrobu svého krem prirodzenosti,
vychádzajú telá mrtvých z prachu, z ničemnosti.
Kosti telo oblíkajú, život se jim dává,
všecko telo jak bez krvi strašlive povstává.
Buďto telo oheň zežral, zver, ryba, červíci,
z moci božskej vstává znovu na trúbu znející.
Míšajú se s velkým plačem mrtví ze živými,
naplňujú veškeren^[61] svet hlasmi žalostnými.

* * *

Alexander z hrobu vstává^[62]
a žáden mu cti nedává.

Alexander Veliký, král, z hrobu dvíhá hlavu,
a kterú mel predtým v svete, nenachádzá slávu.
Slyší hrmot i trúbení; snáď neví, čo to je,
kričí na svojich vojákúv, nútíc jich do boje.
Volá svého Bucefala^[63] sedlať ho chtejíce,
ach, ale ho nechce žáden poslúchati více.
Nemá voza, ani koňa, ani služebníka,
stratil i Efestiona,^[64] v rade pomocníka.
Ne do vojny, než ku súdu trúbí se mu silne,
ku kterému musí jíti peši neomylne.
Kterého se svet obával, srdce se mu leká,
poneváč súd hrozný božský poznává zdaleka.

* * *

Jezábella vstává z hrobu,
nemá královskú podobu.

Vstává z hrobu Jezábella,^[65] marná bezbožnica
a od strachu má zblednuté ruky a i líca.
Chtela by se pricifrovať, ale nemá jako,
by neprišla pred tvár Sudce znáhla, ledajako.
Chce si vlasy nagrauzlovať,^[66] i horpúdru^[67] hledá,
pýta zrkadlo i čapce^[68] a žáden jej nedá.
„Kde sú sukne, kde podvazky,“ dost hlasite volá,
ani perel, i záušníc nenalézá zhola.
Kde je olej, kde štibium?^[69] Sem i tam se krútí,
v tej starosti postavenú trúba k súdu nútí.
Prez okno súc vyhodená laje^[70] na Fortunu,
bez všej krásy musí jíti ku súdnému trúnu.

* * *

Šalamún zústane hlúpý,
když k súdu z hrobu vystúpí.

I Šalamún^[71] též vylézá z hrobu otcovského,
ale na sebe odevu nemá královského.
Žádá odev svúj predešlý, berlu i korunu,
usiluje pristúpiti k slonovému trúnu.^[72]
Tisíc žen svých volá k sobe, spevákúv, speváčky,
i s dvoranmi pri muzikách žádá míti hračky.
Ale to se pominulo, juž jiné nastává,
neb anjel s trúbú poslední všech mrtvých zvolává.
Šalamúne nejmúdrejší, zhlúpela ti hlava,
když se musíš ustaviti do božského práva.^[73]
Lépej by bylo zajiste do hrobu se skrýti,
ale darmo, trúba volá: musíš k súdu jíti.

* * *

Cicero neví mluviti,
když má ku súdu prijíti.

I Cicero^[74] z truhly svojej hlavu vyzdvihuje,
na svú kazatedelnicu^[75] vstupovať probuje.
Sto čtyricet i tri knihy, které spísal, čítá,
ale v hlave sturbovanej^[76] nic se mu nechytá.
Jazyk výmluvný onemel, a nemluví více,
Fulvia^[77] ho popichala s jehlami velice.
Cicero nejvýmluvnejší^[78] zlatej výmluvnosti,
proč nemluvíš, když máš mluviť, a stojíš v tichosti?
Ach, zajiste lhárská marnosť; chválu máš, kde nejsi,
a kde si, tam máš trápení, které se nezmenší.
Nic výmluvnosť nepomáhá; ku súdu jíť musí,
a čo se mu nesnívalo, to nyní okusí.

* * *

Zavedú te nepravosti
k súdu, jenž jest bez milosti.

K súdu, k súdu s tebú pújdú tvoje nepravosti,
k súdu takému, kde za nic všecké výmluvnosti.^[79]
Kde nic neplatí umení, ani svetské práva,
ani krása v obličeji, cifrovaná hlava.
Tam, kde rodu vysokého nic sláva neplatí,
tam, kde a i Alexander svoju smelosť tratí.^[80]
Tam, kdežto žádného místa neni k vymlúvání,
kde se vyvírá do konce^[81] božské zmilovaní.
Tam, kde žádného nebude víc orodovníka,^[82]
ani též otevreného k procesúm chodníka.^[83]
Tam ti bude Búh mluviti, ty musíš ticho byť,
ach, lépej jest, dokuď čas máš, ve svete dobre žiť.

* * *

Človeče, rozumu nemáš,
jak se i hríchu zbudiť nedáš.

Škoda, škoda na tisíckrát, že rozumnosť máme,
a predce se ku dobrému nakloniť nedáme.
Oblibujeme škodlivé rozkoše a pýchy,
z teho, čo nám užitečné, vyvádzáme smíchy.
To, čo dušu nám zabíjá, dychtive hledáme.
a na naše večné štestí pozoru nemáme.
Pro okrúhlé malé jabko utrácáme nebe,
a súd hrozný tým spúsobem vzbudzujeme sebe.
Hrmí, hrmí juž Súd Boží od dávného času,
ten je mrtvý, kdo neslyší strašlivého hlasu.
Zdávna Kristus i proroci ho pripomínajú,
beda tým, kterí pro zlosti naň zapomínajú.

* * *

Súdu hrozného znamení,
na zemi mnohé súžení.

Na zemi budú znamení té a tým podobné,^[84]
které ku vzbudzení strachu již budú spúsobné.
Budú vojny, i rozbroje, i zeme tresení,
mnohé prenasledování težké ku znesení.
Povstane národ do bitky proti národovi,
nebude dobre prející prítel prítelovi.
Neúrodné role budú, zahrady, vinice,
z hladu, z moru, z nenávisti bídy bude více.
Rozmnoží se bída lidem, schnúť budú od psoty,
málo chleba, ale mnoho daremnej roboty.
Potem tak velké súžení na zemi pribude,^[85]
které predtým nebývalo, i zatým^[86] nebude.

* * *

Svetel nebeských zatmení,
súdu božského znamení.

Bude znamení na nebi, na slunci, mesíci,
i na hvezdách, i v oblakoch súd oznamující.
Slunce se k zármutku oddá, prijde ku zatmení,
a i mesíc krásu stratí, blesk svúj v krev promení.
Budú hvezdy z nebe padať, svetlo v nebi zhasne,
tmy egyptské^[87] na celý svet rozšírá se strašne.
Bude v oblakoch hrmení i blýskání spolu,
áno i ohnivé strely budú padať dolu.
Spadne oheň z nebe na zem i na morské vody,
rybám morským, lidem zemským učiní dost škody.
I planéty v behu svojem pomúťá své kroky,
nastanú celému svetu nešťastlivé roky.

* * *

Prestaň, prestaň byť bezbožný,
neb pro zlosť súd bude hrozný.

Slunce zatmené hríšníkúm oznámí tmy večné,
když nemeli svetla lásky srdcá jich nevdečné.
Mesíc krvavý oznámí hnev božský vylitý
na hríšníkúv, i na tebe, jak si zlý a i ty.
Padajícé hvezdy z nebe majú znamenati,
že budú do pekla zlostní^[88] hríšníci padati.
Když se zmútí prirodzenosť^[89] v živloch i v stvorení,
bude znamenať hríšníkúm večité horení.
Zblednú lidé prestrašení, když to prijde na ne,
budú v strachu očekávať, čo se dálej stane.
Zlorečený, který v hríchoch dne božského^[90] čeká,
a proti zákonu jeho hrešiť se neleká.

* * *

Čo je na zemi i v mori,
to všecko od ohne zhorí.

Když se celý svet zapálí, bude svetu beda,
bude horeť, a skrz vodu zahasiť se nedá.
Čokoliv bude na zemi, v krátkém čase zhorí,
zahrady, vinice, lesy, zvery i potvory.
Hovadá, ryby i ptáky, domy, mestá, lidé,
nic do konce neobstojí, všecko k skaze prijde.
Kamene, vrchy, i skaly jak vosk se roztečú,
neb oheň ten bude míti pálčivosť nejvetšú.
Nic nenechá oheň v svete, i tú vodu spálí,
i té nejpevnejšé veci do popela zvalí.
Podle proroctví zem bude pustatina samá,^[91]
nebo všecko k podivení zhorí jako slama.

* * *

Proč miluješ, čo se skazí,
i teba do zlého vrazí.

Kde sú záhrady, štepnice, kde kaštíle, domy?
Kde mestá, bohactvá, pompy,^[92] kde úrodné stromy?
Kde sú perly, stríbro, zlato, kde drahé kamene?
Kde pýcha, rozkoš, marnosti? Všecko je v promene.
Kde sú zisky, kde poklady? Kde šaty, postele?
Kde sú izby cifrované? Sú v prachu, v popele.
Taký konec časným vecám zdávna odsúdzený,
Búh marnosti musí trestať súce prinúcený.
Čokoliv ti v svete milé, v popel se obrátí
a nikdy víc k užívání tvému se nevrátí.
Proč marnosti milujete,^[93] ó lidští synové,
a lhárství vyhledáváte? Prijdú pomstvy^[94] dňové!

* * *

Zabav se namále^[95]
a prečítaj dále.^[96]

V tretí deň: potvory morské ven vylezú z more,
vydajú hlas, krik a rvaní^[97] až do nebe hore.
V čtvrtý deň: na morské vody z nebe oheň zletí,
budú vody k podivení jak smola horeti.
V pátý deň: zeliny, stromy k potu se oddajú,^[98]
až zbytkem krvavú rosu ze seba vydajú.
V šestý deň: zámky, pevnosti, mestá, veže spolu,
pevné múry i stavení, všecko spadne dolu.
V sedmý deň: skaly o skalu predivné tlučení
a v osmý deň: celej zeme nastane tresení.
V devátý deň: zem se zrovná a vrchúv nebude,
ani dolín, než celý svet rovné pole bude.

* * *

Zemské veci k psote jidú,
milovníkúm čiňá bídu.

V desátý deň: vyndú lidé z jeskýň omámení,
nebude jeden k druhému spúsobný^[99] k mluvení.
V jedenáctý deň: povstanú z hrobúv mrtvé kosti
a budú stáť na svých hroboch v velikej tichosti.
V dvanáctý deň: budú hvezdy na zem z nebe padať,
ach, kdož sobe v ten čas múže živu býti žádať.
V trináctý deň: všetci živí musejú umríti,
by mohli s mrtvými spolu k vzkríšení prijíti.
V čtrnáctý deň se zapálí nebe i zem celá,
bude horeť jako drevo, až zhorí docela.
V patnáctý deň nové nebe, nová zem nastane,
potem všecko telo z mrtvých ku súdu povstane.

* * *

Duša na telo zlosť vskládá
a všecko zlé jemu žádá.^[100]

Když se duša hríšná s telem zlúčí pri vzkríšení,
bude meť s ním v spojování velké zlorečení.
Bude se s ním dohadovať v hneve, v nesvornosti,
že je ono budúcího príčina neštestí.
„Ó ty telo zlorečené, tys’ mne uškodilo,
když si vždycky samopašne po vúli chodilo.
Propúšťalos’ zmysly tvoje do časnej marnosti,
vevédlos’ mne a i sebe do večnej úzkosti.
Nechtelos’ poslúchať ducha, protivnés’ mi bylo,
pokračujíc v náchylnostech od cíles’ chybilo.
Buď naveky zlorečené, a i tá hodina,
v kterú s tebú v hríchoch vstúpím juž pred Hospodina!“

* * *

Telo na dušu žaluje
a zlosti jej pripisuje.

A telo zas takto bude zlorečiti duši,
že když pani byla v tele, nežila jak sluší.
„Ty buď, duša, zlorečená, nebs’ príčina zlosti,
nasledujíc prirodzené moje náchylnosti.
V tebe rozum dokonalý a i vúle byla,
predce si proti rozumu bezbožnosť líbila.
Já sem hlina a ty si duch, na mne nic nestálo,
ja sem to muselo činiť, čo se tebe zdalo.
Telo slepé samo v sobe, duch mel rídiť^[101] telo,
a k temu neprivolovať, čo zle činiť chtelo.
Tehdy ty buď zlorečená, nebs’ zvolila k zlému
a príčina si jediná, ach, neštestí mému!“

* * *

Když se pred človekem bojíš,
jakož pred Bohem obstojíš.

Známo jest, že se obává i človek človeka,
víme, že jíti pred krále chudobný se leká.
Áno i Ester královná zbledla^[102] ne namále,
když videla v trúne vzácném prchlivého krále.
A tým více se obává vinný svej vrchnosti,
když ho k súdu natahujú ku spravedlivosti.
Buďto človek človekovi podobný je v tele,
predce vinný pred svú vrchnosť nejide vesele.
Jakož tehdy tam pred Bohem hríšný bude státi?
Vidíc jeho velkú mocnosť, od strachu se stratí.
Boj se nyní Boha tvého, a od zlostí prestaň,
abys’ tam od neho nebyl v prchlivosti trestán.

* * *

Tam výmluva nemá místa,
kde patrne^[103] je zlosť jistá.

Ó kdyby aspon výmluva v tem súde platila,
snáď by se kostka k spasení nejak obrátila.
V právách svetských múže mluviť i vinný za sebe,
vymlúvať hrích aneb tajiť v ostatnej potrebe.
Múže sobe advokáta dostať ku svej strane,
aby mluvil pred sudcami ku jeho ochrane.
Ale pred Kristovým súdem výmluva neplatí,
každému se podle skutkúv v prísnosti odplatí.
Ví Búh, jaký si sám v sobe, i jakos’ mel žíti,
ví, čos’ zlé mohel opustiť, čo dobré činiti.
Dal ti velkú svoju milosť, snadné prikázání,
tehdy z hríchúv tvých neprijme žádné vymlúvání.

* * *

Jak nechceš meť titul zlého,
drž se života dobrého.

Medzi lidmi v svete tomto mnohé rozdílnosti,
jedné jidú z prirodzení, a druhé od štestí.
Jedni krásu, jedni silu, jedni čerstvosť majú,
títo sprostí, títo múdrí, tí se vtipní zdajú.
Ten bohatý, ten chudobný, ten pán, ten poddaný,
tento sedlák, ten slobodný, ten k službám oddaný.
Pominú se vše titule, kreme dva zostanú,
zlý a dobrý; a této dva nikdy neprestanú.
Nebudú se rozlučovať špatní od spanilých,
ale zlí lidé od dobrých skrz anjelúv milých.
Z tých dvúch titulúv pri súde jeden musíš míti,
jaký život, taký titul, i místo máš v žití.

* * *

Nejvíc vladár bude súden,
když se zblíží poslední deň.

Oblibujte spravedlivosť, kterí zem súdíte,^[104]
nebo nekdy strašlivého Sudca uvidíte.
Ne k drancírstvu, než k rídzení Búh vám úrad dává,
bude nekdy hrozne trestať vaše krivé práva.
Hle, Kambysses neb Ašverus^[105] sudca nepravého
ku príkladu všeckým jiným dal odrať živého.
Odtuď mluví Písmo svaté: Súd nejposlednejší
panujícím nad jinými bude nejhroznejší.
Když si správce nad jinými, na Božím si míste,
tehdy pravdu menem jeho máš držeti čiste.
Nechaj dary i osoby, a i rešpekt lidský,^[106]
než čo pravda ukazuje, to chtej konať vždycky.

* * *

Jaký je strom, jar ho zjaví,
o čem tak Chryzostom praví.^[107]

V zime stromy sú jednaké, nepoznáš žádného,
který suchý, který čerstvý z korene dobrého.
A v čas jarní každý suchý len suchý zostává,
a dobrý strom ku užitku zelenosť dostává.
Tak i nyní živých lidí v časném^[108] zimovisku
nepoznáme, k čemu je kdo, k škode, aneb k zisku.
Ale když se jar otevre vzkríšení všech lidí,
vtedy se každý, jaký je, nejlépe uvidí.
Zlí zelenosť nedostanú, zostanú v suchote,
budú na oheň vyťatí k večnej svojej psote.
A dobrým se ratolesti rozvinú na kvítí,
vydajú hojný užitek, budú večne žíti.