ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Děti mají být veselé, ale to zas ne, aby byly příliš rozpustilé. To zas nevede k ničemu dobrému. Tuhle mně jeden pán povídal, co četl v novinách: Ve městě Antijocheji byli dva přeukrutně rozpustilí kluci. Ti když se dali do rozpustilosti, řádili, jako by byli pořčení, jako kdyby dva blázny vypustil. Nikomu a ničemu nedali pokoj, skákali a lítali hůř než opice a povykovali a řvali přitom jako čerti, že by ani celý zvěřinec takového rámusu nenadělal. Žádné napomínání nebylo nic platné; kluci byli čím dál tím rozpustilejší. Neznali ve svém rozpustilství žádné míry, až jednoho dne se stalo, že toho rozpustilství přebrali. Řádili, skákali a povykovali tak nadpřílišně, že to už tělo a huba nemohla vydržet, a oni samým rozpustilstvím vybuchli, roztrhli se, rozletěli se na kusy. Nejdřív jim to od přílišného křiku prasklo u huby, a jak házeli rukama a nohama, ruce i nohy se odtrhly a už to všechno lítalo. Z kluků nezbylo nic, jen kalhoty, ty byly vzadu celé rozflákané, a boty, ty byly také samá díra. A ještě ty kalhoty a botky a všecky ty cucky, které z těch kluků zbyly, samým rozpustilstvím sebou házely. Všichni, kteří tento případ viděli, vypravují jednomyslně, že to byla podívaná přehrozná.